načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sbírka kostí - Kathy Reichs

Sbírka kostí

Elektronická kniha: Sbírka kostí
Autor: Kathy Reichs

- ČTYŘI NEOBVYKLÉ PŘÍPADY „SBĚRATELKY KOSTÍ“ TEMPE BRENNANOVÉ. - Soubor čtyř různorodých povídek doplňuje románovou sérii o soudní antropoložce Tempe Brennanové. Dočteme se o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 295
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Kristýna Kučerová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5003-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis


ČTYŘI NEOBVYKLÉ PŘÍPADY „SBĚRATELKY KOSTÍ“ TEMPE BRENNANOVÉ.

Soubor čtyř různorodých povídek doplňuje románovou sérii o soudní antropoložce Tempe Brennanové. Dočteme se o jejím úplně prvním případu z doby, kdy Ameriku začal strašit AIDS, ale také o zabité studentce v jezeře, vyšetřování záhadné smrti na Mount Everestu a konečně o dívce, která lovila hady na Floridě.

Kosti v kapse zavedou soudní antropoložku Temperance Brennanovou k jezeru v blízkosti tepelné elektrárny, kde se v tašce najdou ostatky pohřešované studentky. Kdo mohl mít zájem na smrti této ochránkyně zvířat? Někdo z ekologických aktivistů? Nebo se jí potřeboval zbavit někdo z univerzity? Anebo je všechno ještě úplně jinak…

V povídce Kosti z močálu odjede Tempe na dovolenou za svou kamarádkou ornitoložkou na Floridu. Jenže kosti, jež objeví v těle pětimetrové krajty tmavé, nepatří žádnému ptáku, ale člověku – mladé sportovkyni, která přemnožené hady lovila. A tak se Tempe, která jen nerada poslouchá příkazy, pouští do nebezpečného pátrání, jež ji zavede do nejhlubších mokřadů v Everglades.

Kosti na ledu uspokojí i ty nejnáročnější milovníky vysokohorského horolezectví. Tempe vyšetřuje úmrtí mladé ženy na Mount Everestu. Co se stalo jen pár desítek metrů pod vrcholem nejvyšší hory světa? Podivné poranění ukazuje na násilnou smrt – a Tempe musí vynaložit hodně námahy a důvtipu, aby rozluštila nehezké tajemství.

První kosti odpoví čtenářům na často kladenou otázku, jak to všechno začalo. Po zmizení lékaře Keithe Millikina se detektivové Rinaldi a Slidell obracejí na mladou doktorandku Brennanovou, aby jim pomohla identifikovat ohořelé tělo. Analýza ostatků odhaluje šojující fakta – a Tempe zjišťuje, že práce v terénu je mnohem zajímavější než zkoumání starodávných kostí na univerzitě..

Kathy Reichs je stejně jako její nejznámější literární postava Temperance Brennanová soudní antropoložkou. Narodila se v Chicagu, kde získala doktorát z filozofie na Severozápadní univerzitě. Nyní je profesorkou antropologie na Severokarolínské univerzitě v Charlotte, působí střídavě v Charlotte a Montrealu a často spolupracuje jako znalkyně při soudních líčeních.

Proslavila se hned svým prvním románem Přijdu tě zabít , který v roce 1997 získal Ellisovu cenu. I další svazky knižní série o „sběratelce kostí“ doktorce Brennanové byly velmi úspěšné a dočkaly se překladů do řady jazyků. Česky jich dosud vyšlo osmnáct, naposledy Svědectví kostí. Televizní seriál Sběratelé kostí , jehož je spisovatelka producentkou, má celkem již dvanáct sezon.

Spolu se svým synem Brendanem napsala Kathy Reichs pro mládež pětici románů a sbírku povídek o dobrodružstvích teenagerky Tory, blízké příbuzné proslulé soudní antropoložky, jež se v českém vydání jmenují Virus , Poklad , Šifra , Únos a Zúčtování a Stopa .

Více informací naleznete na

Zařazeno v kategoriích
Kathy Reichs - další tituly autora:
Kosti nikdy nelžou Kosti nikdy nelžou
 (e-book)
Smrtiace rozhodnutie Smrtiace rozhodnutie
 (e-book)
Svědectví kostí Svědectví kostí
The Bone Collection The Bone Collection
 (e-book)
Stopa Stopa
Sbírka kostí Sbírka kostí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Kristýna Kučerová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2016 by Temperance Brennan, L.P.

„Bones in Her Pocket“ copyright © 2013 by Temperance Brennan, L.P.

„Swamp Bones“ copyright © 2014 by Temperance Brennan, L.P.

„Bones on Ice“ copyright © 2015 by Temperance Brennan, L.P.

All rights reserved.

Z anglického originálu The Bone Collection

(Published by Bantam Books, New York)

přeložila © 2018 Kristýna Kučerová

Redakce textu: Dana Packová

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty

Dagmar Wankowska, LiamART

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-105-2 (pdf)


Fredu Weberovi

14. června 1945 – 21. dubna 2016


Obsah

Kosti vkapse 9

Kosti zmočálu 61

Kosti na ledu 139

První kosti 229

Poděkování 296


KOSTI V KAPSE


PRVNÍ KAPITOLA

KŘEČOVITĚ JSEM SE DRŽELA RÁMU VOZÍTKA , které za zvuku rozeřvaného motoru trhavě nadskakovalo asoučástky vněm chrastily jako ve staré rachotině zdob korejské války. Nebe se sice mračilo, ale na říjen bylo pořád teplo. Foukla jsem si na čelo v marném pokusu zbavit se vlasů v očích; pustit se rámu terénní čtyřkolky jsem vážně neměla vúmyslu.

V mých představách o tom, jak asi vypadá umělecká kolonie, byly každopádně lépe udržované silnice. Realita ovšem zahrnovala jen hustý les, vykácený pás pro elektrické dráty a polní cestičky klikatící se křovinatým podrostem. Severní Karolína na způsob Jurského parku.

Jenomže já sem nepřijela splynout spřírodou ani vyživit kreativní potenciál pravé mozkové hemisféry. Chystala jsem se vyzvednout mrtvé tělo.

Původně jsem si na tenhle den plánovala pár kilometrů po charlottském běžeckém okruhu Booty Loop, oběd s kamarádkou Anne a procházku po galeriích vNoDa, umělecké čtvrti na sever od Davidson Street. Propracovala jsem se sotva ke tkaničkám tenisek Nike, když mi zavolal šéf.

„Je sobota,“ protestovala Anne vreakci na špatné zprávy. „Nemůže to počkat?“

„Chceš před obědem rozebírat detaily tělesného rozkladu?“

„To nemají na takovýhle věci policajty?“

„Je to můj případ.“ Jako soudní antropoložka při Úřadu soudního lékařství okresu Mecklenburg pokládám neidentifikované lidské ostatky za své pole

působnosti. „Před několika týdny se u jezera Mountain Island našla fibula,

tibie adva obratle. Policie si myslela, že se jedná opohřešovanou Edith Blan

kenshipovou.“

„Mluvili oní ve zprávách. Vysokoškolačka, že jo?“

„Postgraduál na UNCC.“ Měla jsem na mysli Severokarolínskou univerzitu

vCharlotte, svého druhého zaměstnavatele.

„Edith to nebyla?“

„Podle rozboru amelogeninu ty kosti patří muži,“ opáčila jsem.

11


„Miluju, když mluvíš sprostě.“

„Ještě jsem ho neidentifikovala.“ Neznámý ležel vkrabici umě vlaboratoři. Pod číslem ME422-13. Vyžádala jsem si, aby břeh, kam voda vyplavila kosti, prozkoumali ultrazvukovým zaměřovačem. Možná už to není třeba. Míň papírování. Chabá útěcha.

Anne mě za mou oddanou službu veřejnosti nepochválila.

„Chlap, co objevil kosti, si teď myslí, že našel další.“

„A ty musíš jet posbírat zbytky pana Tibiuse Fibuly.“ Dramatický povzdech.

„Možná bychom se mohly sejít potom.“

„Ale umyj si ruce.“ Anne zavěsila.

Čtyřkolka poskočila doleva a prosvištěla neviditelnou mezerou mezi stromy. Skoro jsem vyletěla ven hlavou napřed. Chlapík za volantem zařval přes rameno: „Dobrý?“ Slehkým přízvukem.

„Báječný,“ hlesla jsem.

Můj řidič byl dle vlastních slov kovboj-umělec a jmenoval se Emmett Kahn. Přivítal mě před hodinou súsměvem na rtech adrtivým stiskem ruky.

Kahnův věk jsem odhadovala na něco málo přes šedesát. Řídké šedé vlasy, olivová pleť, tmavé oči pod těžkými víčky, kotlety velikosti obřích vepřových žebírek. Úspěšný obchodník s uměním a majitel tří set akrů půdy, po nichž jsme právě podnikali dobrodružnou cestu pana Žabáka.

„Já tady tomu říkám Karolitálie, protože tvar pozemku připomíná botu. Míříme ke Špičce.“ Poslední slovo vyslovil s velkým písmenem. „O jezeře Mountain Island něco víte?“

Zavrtěla jsem hlavou azaťala zuby. Než se dokodrcáme kcíli, budu potřebovat vyměnit všechny plomby.

„Jezero vzniklo v roce devatenáct set dvacet devět kvůli vodní a tepelné elektrárně. Vmecklenburském okrese jsou tři umělé nádrže, tahle je nejmenší anapájí ji řeka Catawba.“

„Veliké.“ Zmohla jsem se pouze na mluvu jeskynního muže. Země rozlehlá. Cesta hrbolatá. Tempe vyřízená.

„Proto mám správce. Skip se stará obezpečnost.“ Kahn kývl hlavou khoře cementu, která seděla vedle něho. Muž – spíš vrhač než běžec – byl široký ve všech významech toho slova. Široká ramena, široká záda, široká hlava svlasy zastřiženými na ježka. Oči měl schované za leteckými slunečními brýlemi, ale já nepochybovala, že se mračí.

12


„Skip je policajt vgastonském okrese. Vyplatí se čerpat zlokálních zdrojů, víte?“

Čtyřkolka se srovnala a nabídla výhled na východní obzor. Nízké tmavé mraky nafouklé deštěm.

Díky rovnějšímu povrchu jsem mohla lépe komunikovat. „Já myslela, že jsme pořád vMecklenburgu,“ zakřičela jsem.

„Hranice okresu se táhne středem jezera. Já mám pozemky po obou stranách. Tady Skip věděl, že v Mecklenburgu mají dámu přes kosti, a navrhl mi, abych tam zavolal.“

Chytrák Skip. Policejní oddělení Charlotte-Mecklenburg to přehodilo na MCME – Úřad soudního lékařství. Můj šéf to přehodil na mě.

„Já ale pracuju pro soudního lékaře.“

„Jste koronerka?“

„Soudní antropoložka. Ohledávám těla, ukterých už nelze provést běžnou pitvu.“

„Plaváčky.“ Kahnův slovník naznačoval, že se často dívá na televizi.

„Ano. A taky skeletonizovaná, mumifikovaná, rozložená, rozsekaná, ohořelá azohavená těla.“

„Viděl jsem to vtelevizi. Vy rozlousknete, jak je oběť stará. Jestli je to chlap, nebo ženská, černoch, nebo běloch. Ajak umřela, že jo?“

„Ano.“

„K tomu vám stačí pár kostí?“

„S úlomky je to těžké,“ hulákala jsem. „Bylo by lepší, kdybyste toho našli víc.“

Od zadní pneumatiky cosi odletělo aodrazilo se obalvan.

„Už tam budeme?“

Kahn mou otázku buď ignoroval, nebo neslyšel.

„Takže čím víc kostí, tím líp se hledá vrah.“

„Pokud jde ovraždu.“

O čemž jsem pochybovala. Kosti pana Tibiuse Fibuly byly hladké a vybělené. Příliš hladké a příliš vybělené. Domnívala jsem se, že se tu povalovaly desítky let. Vsadila bych na vyplavený hrob. Severní Karolína rozvolnila zákony osoukromých pohřbech avAppalačském pohoří se poměrně často stávalo, že děda skončil na dvorku vedle Alíka.

„Všechny kosti pocházejí ze stejného místa?“ snažila jsem se přeřvat motor.

„První čtyři vyplavaly na Obloukové pláži. Chcete tam zajet?“

13


„Jindy.“ Voblacích zlověstně zahřmělo. „A ty dnešní?“

„Ve Špičce, na mecklenburské straně.“

„Na opačném břehu poloostrova,“ ujistila jsem se.

„Když se minulý týden zvedla hladina řeky, jezero stouplo o čtyři a půl metru. Všechno bylo pod vodou, takže ta taška mohla klidně připlavat zkterékoli strany. Skip zrovna obhlížel škody, když si jí všiml zachycené na stromě. Jednou kní čuchnul azavolal mi.“

Taška? Čuchnul? Nervové dráhy se zachvěly předtuchou.

„Já myslela, že jste našli kosti.“

Kahn mě přes rameno obdařil širokým úsměvem. „Trvala jste na tom, že máme zavolat, pokud najdeme něco dalšího, tak jsme zavolali. Ničeho jsme se nedotkli, abychom neponičili místo činu.“ Opravdu viděl vtelevizi hodně kriminálek.

Podráždění přemohlo nervozitu. Jedná se ofalešnou stopu? Naprosto promarněná sobota?

Kahn zatočil volantem, čtyřkolka nadskočila a provedla obrat o devadesát stupňů, skulila se ze svahu a zastavila těsně u vody. Když motor dorachotil, ohlušilo mě ticho. „A jsme tady.“

Vystoupila jsem arozhlédla se kolem.

Ocitli jsme se na pásu pevniny vykazující známky nedávných záplav. Zbrázděná půda. Rozházené oblázky aulity. Bahnem pokrytá vegetace.

Tázavě jsem pohlédla na Skipa. Ukázal rukou kjezeru.

Vydala jsem se kvodě ave vlasech cítila větvičky stromů. Kahn apan Kecal čekali na svahu.

Na bahnitém břehu ležela mrtvá ryba, střeva vyhřezlá zútrob vypadala jako houby. Kupodivu tam hodovalo jen pár much. Baští jinde? Vylekala je blížící se bouřka?

Zadívala jsem se na dlouhou borovici, napůl trčící zvody. Asi tři metry od břehu jsem na ní spatřila modrou plátěnou tašku obsypanou mouchami.

Otočila jsem se azeptala se společníků: „Dotýkali jste se té tašky?“

„Ne.“ Takže Skip umí mluvit. „Stačil mi ten smrad.“

„Jak je to dlouho, co jste ji našel?“

„Dvě tři hodinky?“

Natáhla jsem si rukavice a nervové dráhy už mi vibrovaly naplno. Smrad? Mouchy na starých kostech?

14


Naštěstí jsem si vzala gumáky, takže jsem se teď mohla brodit jezerem. Muži mě beze slova pozorovali.

Našlapovala jsem těžkopádně. Bahnité dno mě při každém kroku vcucávalo. Hladina stoupala, nakonec dosáhla až k okraji holin, zatekla dovnitř, promáčela mi ponožky aochladila nohy.

Ktašce, ze které se valil příšerný puch, jsem se dostala, když mi voda sahala do půli stehen.

Naděje, že si dnes sAnne zajdu na výstavu akvarelů, definitivně zemřela.

Mouchy. Zápach. Něco tu nehrálo.

Dívala jsem se na tašku auvažovala. Zavolat si někoho na pomoc? Vytáhnout ji na břeh apak zatelefonovat do laborky?

Mraky na druhé straně jezera pulzovaly elektřinou. Znovu zahřmělo, opoznání blíž.

Do háje sprotokolem. Nenechám si tu přece bleskem uškvařit zadek.

Pořídila jsem několik snímků iPhonem, natáhla se ktašce atrhla, jenomže jsem neměla dostatečnou rovnováhu, abych ji uvolnila.

Ještě jeden krok. Calliphoridae se mi nahrnuly do obličeje ivlasů. Vyhákla jsem ucha zvětve, na které taška uvázla. Spadla. Žbluňklo to.

Tak rychle, jak mi boty plné vody dovolily, jsem vláčela kořist ke břehu. Naštvané mouchy mě pronásledovaly.

Skip mi pomohl dotáhnout tašku bahnem nahoru na svah. Zplátna, které bylo na straně protržené asi vdélce patnácti centimetrů, crčela voda.

Zpátky na pevné zemi jsem ještě chvíli fotografovala. Pak jsem rozevřela zip anadzdvihla horní chlopeň. Mouchy se zklamaně přesunuly krybě. Sushi al fresco.

Zevnitř na mě zírala lebka, očnice kulaté a prázdné, jako kdyby je vyděsil náhlý vpád slunečního svitu. Vlasy padaly ztemene přes obličej jako dlouhé tmavé vodní řasy.

Tělo bylo oblečené. Pod nasáklou látkou jsem rozeznávala zbytky vazů, tu atam kousíčky zelenošedé tkáně.

Ale ztoho se mi dech vhrdle nezadrhl.

Nohy byly skrčené apod zablácenou džínovinou byly zřetelné štíhlé kosti.

Nohy.

Množné číslo.

Tak tohle vážně není pan Tibius Fibula.

15


DRUHÁ KAPITOLA

SKIP MI POMOHL NALOŽIT TAŠKU DO ČTYŘKOLKY . Divoká jízda by mohla ostatky poškodit, jenomže já nechtěla čekat. Teď už se doopravdy blýskalo.

Cesta zpátky probíhala opoznání vážněji, dokonce iKahn mlčel. Vareálu už byl dost silný signál, abych mohla telefonovat.

Tim Larabee, hlavní patolog vMCME, byl stejně překvapený jako já. Poslal mě přece vyzvednout staré kosti.

Larabee se zeptal, zda bych mohla tašku hodit do kufru svého vozu. Ani omylem. To už jsem kdysi udělala. Jednou. Ten zápach se vautě držel, dokud jsem ho neprodala. Možná jsem si to jen namlouvala. Tak či tak jsem si to nehodlala zopakovat.

Larabee slíbil dodávku.

Čekali jsme mezi chatkami, které se hodily spíš do Alp než do karolínského podhůří. Kahn mi objasnil, že v nich jsou ateliéry pro návštěvníky z řad umělců, ale já neviděla živou duši. Skip neříkal nic.

Za dvacet minut se Kahn omluvil, že musí něco zařídit. Napadlo mě, že se možná chystá poradit správníkem. Skip zůstal se mnou. Mlčenlivý jako vždy.

„Jezero Mountain Island. Hora, ostrov. Ztoho názvu mám pocit, že se nemohli rozhodnout.“ Pokus ospolečenskou konverzaci.

„Hora je ten ostrov uprostřed.“ Bradou kývl kvodě.

„Asi je tam dost hloubka.“

„Skoro dvě stě metrů. Jezero má plochu třináct čtverečních kilometrů, pobřeží měří necelých sto.“ Dvě věty. Skip se rozjel.

„To je velké jezero,“ podotkla jsem.

„Lidi vCharlotte vypijou hodně vody.“

„Jestli se zpráva odnešním nálezu roznese, začnou kupovat balenou.“

Skip můj humor neocenil. „Vytáhneme pět šest těl ročně. Většinou opilce, co si vyjeli na lodičce. Někteří se nenajdou vůbec.“

Možná že já začnu kupovat evian.

16


Kahn se vrátil, atak jsem další otázku směrovala na něj.

„Kolik lidí sem má přístup?“

„Jen moje rodina, mí hosté a Skip. Momentálně tu máme ubytované dva umělce. Kód u brány měníme, když si na to vzpomeneme, ale je to tu velké, aupřímně, dost přístupné.“

„Oplocené?“

Kahn zakroutil rukou. Ano i ne. „S Duke Energy máme společný plot na hranici pozemků. Ale je starý akromě mě ho nikdo neopravuje.“

„Elektrárna Riverbend?“ Viděla jsem ji cestou sem; mohutné tovární komíny, cihlové budovy, dopravníkové pásy adrátěný plot. Celé to připomínalo scénu zpostapokalyptického filmu.

„Jo. Je to uhelná elektrárna, kterou postavili v devětadvacátém roce, když budovali nádrž. Riverbend spustili jako podpůrný zdroj energie vdobách nejvyšší poptávky po elektřině. Je strašně zchátralá a špatně udržovaná, místní jsou vzteky bez sebe. Duke před pár měsíci zavřeli, takže teď je situace ještě horší. Ekologické skupiny řvou, že popílek se zlagun dostává do jezera, soudí se kvůli čištění. Uvidíme, co se bude dít.“

„Na poloostrov má tedy přístup vlastně kdokoli? Do Špičky?“ Intuice mi napovídala, že tašku vyplavila voda, ale chtěla jsem si krýt záda.

Kahn pokrčil ramenem. „Jasně. Stačí odstranit ceduli ZÁKAZ VSTUPU. Bývalo to tady oblíbené místo Pekelných andělů, takže nám sem pořád jezdí motorkáři svytuněnými mašinami, mizí nám na lodích atak.“

„Nějaké náznaky, že tu poslední dobou někdo byl?“

Kahn se otočil ke Skipovi. „Můžeš tu počkat?“

Skip přikývl.

„Zavolej, prosím, až přijede dodávka.“ A ke mně: „Pojďte, něco vám ukážu.“

Než jsem stihla odpovědět, Kahn obešel chatku avykročil po pěšině, která nebyla vpodrostu skoro vidět. Vydala jsem se za ním.

„V Karolitálii se snažíme zasadit umělecká díla do přírody,“ vysvětloval mi cestou Kahn. „Po celém pozemku máme živé instalace. Krásu na nečekaných místech.“

„Aha.“ Neměla jsem ponětí, očem mluví.

Asi pět metrů od kraje lesa se Kahn zastavil a natáhl ruku k nebi. „Krása

na stromech.“

17


K větvím starého dubu, asi tři metry nad našimi hlavami, byla přidělaná bedna zplexiskla akovu.

„Budu hádat. Kosmická loď?“

„Místo pro rozjímání oprostoru. Člověk, který hledá klid, se tam může posadit ameditovat. Světlo proniká sklem dovnitř, ale nic vás tam nerozptyluje, takže můžete zaměřit myšlenky do nitra.“

„Aha.“ Moderní umění, to není nic pro mě.

Kahn pokračoval k vyvýšenině zasypané borovým jehličím, ze které trčely dveře od lednice a okénko. Beze slova trhl dveřmi a naznačil mi, ať se podívám dovnitř.

Vpodzemním přístřešku stál kulatý stůl auněj oblá lavice. Stěny, podlaha, strop ivybavení byly zplastu ve studeném bílém nemocničním odstínu.

„Vejdou se sem tři lidi. Dá se tu pod zemí vydržet docela dlouho.“

Já ne, pomyslela jsem si.

„Máme jich na pozemku třináct. Třináctka je číslo vzpoury, apostáze, odpadlictví, dezintegrace, revoluce.“

Mokrý sen každého survivalisty.

„Už nějakou dobu si všímám, že se vněkterých buňkách squatuje.“

„Máte představu, kdo to je?“

„Slyšela jste někdy ozeleném fanatismu?“

„Ekoterorismus.“

Kahn přisvědčil. Sáhl si rukou na bradu.

„Měla byste si promluvit stím cvokem Hermanem Blountem. Vsrpnu pověsil na web videa, kde vyhrožoval, že vyhodí elektrárnu Riverbend do povětří. Pak zmizel.“

„Vy si myslíte, že se Blount schovává pod zemí na vašem pozemku?“

Kahn zachmuřeně přikývl.

„Jestli je někdo schopen násilí, tak je to Blount.“

18


TŘETÍ KAPITOLA

KDYŽ JSEM V PONDĚLÍ RÁNO VSTOUPILA do Úřadu soudního lékařství okresu Mecklenburg, recepční paní Flowersová byla na svém místě. Jako obvykle oděná do květovaných vzorů, na hlavě dokonale nalakovanou trvalou ve tvaru helmy.

Zamávala jsem jí, prošla recepcí a kartou si zajistila vstup do biovestibulu, který vede k pitevnám a kancelářím personálu. Biovestibul je označení pro chodbu za tři sta milionů dolarů. Fakt hustý.

Nedávno postavené, supermoderní zařízení MCME, které odpovídá všem požadavkům ekologické certifikace budov, pořád ještě voní jako nové auto. Po desítkách let strávených ve starém provizorním baráku, který vznikl rekonstrukcí Searsova zahradního centra, všichni zaměstnanci svůj nový domov milují.

Zamířila jsem k pitevně číslo čtyři, která je spolu s jednou další vybavená speciální ventilací pro aromatické případy: zahnívající a rozkládající se těla, utopence. Moje smraďochy.

Zastavila jsem se u sebe v kanceláři, abych si zamkla kabelku do zásuvky. Objevil se Larabee. Můj šéf se ve volném čase věnuje vytrvalostnímu běhu. Hodně. Hodiny strávené na chodníku zněho vytvořily štíhlého šlachovitého Ichaboda Cranea vchirurgickém mundúru.

„Jak to šlo ujezera Mountain Island?“

„Příšerná bouřka.“ Narovnala jsem se, abych mu viděla do tváře.

„Joe říkal, že na zpáteční cestě lilo jako z konve. Vítr mu prý skoro shodil dodávku ze silnice.“

Joe Hawkins pracuje vMCME od dob, kdy Mojžíš ještě usilovně hledal jíl.

„Na tabuli jsem neviděla Joeovo jméno. Kde je?“

„Má zánět spojivek. Vadí ti pracovat sama?“

„Určitě míň než zánět spojivek. Kde jsou moje kosti?“

„V chlaďáku. Joe pořídil předběžné fotografie arentgeny, všechno ti nechal na vozíku.“

19


„Rušný víkend?“

„Nebylo to zlé. Jedno pobodání, jedna smrt elektrickým proudem avražda snáslednou sebevraždou. Nic pro tebe.“

Vnaší zvláštní branži se podobný rozpis pokládá za „ne moc zlý“.

„Dej mi pak vědět.“ ALarabee byl pryč.

Ulevilo se mi, že nemám další případy, atak jsem si kpodložce připevnila formulář, došla se do šatny převléknout avykročila kchladicím boxům. Doufala jsem, že osmačtyřicet hodin chlazení zmírnilo zápach. Věděla jsem, že tomu tak nebude. Alespoň to nevydrží dlouho.

Odjela jsem svozíkem do pitevny číslo čtyři, navlékla si rukavice ana hlavu nasadila ochranné brýle. Pak jsem si na obličej připlácla roušku avše doplnila igelitovou zástěrou, která se uvazuje za krkem avpase. Okouzlující.

Rozsvítila jsem sálová světla na stropě. Spustila průmyslový větrák sobřími lopatkami. Byla jsem připravená.

Joe odvedl dobrou práci; poskládal kosti, a přitom je ponechal oblečené. Po té spoustě let, co mi asistuje ustolu, už přesně ví, co chci.

Kostra ležela naznak smírně roztaženýma nohama. Šavásana. Zvláštní, ale právě tohle mi blesklo hlavou. Pozice mrtvoly.

Během přepravy nebo manipulace se zlebky odloupla kůže svlasy. Ležely stranou, plné hnijící vegetace adalších jezerních zbytků.

Zapnula jsem světelnou prohlížečku. Joeovy celotělní rentgeny nic výjimečného neodhalily.

Vrátila jsem se kvozíku achvilku si prohlížela to, co zbylo zlidské bytosti. Voda není k mrtvým laskavá. Nafouklé tělo vypadá bizarně, z jeho zápachu se zvedá žaludek. Tahle fáze ale už dávno proběhla, nyní zůstaly jen kosti acáry zetlelého masa.

Přesto to býval člověk. Pocítila jsem známý smutek. Tohle se mnou vždycky udělají vlasy. Evokují jednoduché úkony, jako je česání, zastrkování za uši, odhazování ve větru.

Mozek jsem měla kupodivu stále naladěný na jógu. Předhodil mi obraz znedávné lekce. „Stanovte si záměr,“ nabádal nás instruktor. „Vaše myšlenky mají sílu.“

Těkala jsem očima po těle. Stanovila si záměr. Jméno. Poslední cesta domů.

Čas na formuláři: 8.38.

Nasadila jsem si brýle, povytáhla roušku apustila se do práce.

20


Nejdřív jsem pod lupou prohlédla ošacení. Objevila jsem pár krátkých chlupů, patrně zvířecích. Jeden jsem sebrala auložila do plastové lahvičky.

Potom jsem nůžkami uprostřed rozstřihla tenké olivově zelené tričko snápisem SPOKOJENÝ DRAVEC a obě poloviny rozprostřela po stranách trupu. Džíny si vyžádaly větší úsilí, ale nakonec se i ony ocitly rozporcované na nerezovém stole. Až budu hotová skostmi, oblečení sundám apodrobněji prozkoumám.

Všechny kosti byly na svém místě. Což mě vzhledem kprotržení tašky překvapovalo.

Nevýrazný týlní hrbol, hladké nadočnicové oblouky amalé spánkové kosti vypovídaly oženském pohlaví. Znaky pánve byly vsouladu slebkou.

Lebka byla poměrně dlouhá aúzká. Kořen nosu seděl nízko, nosní otvory se široce rozvíraly. Zadala jsem naměřené údaje do počítačového programu Fordisc 3.0. Všechny ukazatele odpovídaly afroamerickému původu.

Určení věku vyžaduje podrobnější zkoumání. Kostra je při narození neúplná. V dětství a dospívání se vyvíjejí další kousíčky a přirůstají ke koncům ahranám kostí. Některé části obratlů apánve srůstají.

Klíční kost dobíhá do cíle jako poslední. Prohlédla jsem obě, a to v místě, kde se spojují s hrudní kostí. Oba konce byly srostlé, ale jemná klikatá linie mi prozradila, že ksrůstu došlo krátce před smrtí.

Zkontrolovala jsem délku kostí paží a nohou. Část pánve, kde se vepředu potkávají obě její poloviny. Chrupavku na koncích žeber, jimiž jsou připojena ke sternu.

Abych si potvrdila kosterní odhad, vyndala jsem z maličké hnědé obálky posmrtné rentgeny chrupu apřilípla je na prohlížečku.

Minimální opotřebení okluzních plošek. Dokončený vývoj kořenů vcelém patře. Všechny ukazatele věku souhlasily. Mladý dospělý člověk.

Měření stehenní kosti naznačovalo, že žena byla průměrně vysoká. Podle menších svalových úponů se dalo soudit, že měla štíhlou až plnoštíhlou postavu.

Prostudovala jsem si data, která jsem zapsala do formuláře.

Žena. Černoška. Věk dvacet tři až dvacet sedm let. Výška 165 až 173cm.

Našla jsem protokol o pohřešované osobě, který mi policie poslala spolu sprvními kostmi.

Edith Blankenshipová odpovídala profilu ve všech parametrech.

21


Odsponkovala jsem fotografii azadívala se na ni.

Usměvavá dívka vobnošeném baretu, obličej orámovaný černými kudrnatými vlasy. Nebyla hezká, ale ani ošklivá. Prostě obyčejná. Pevná čelist apřímý pohled do objektivu však svědčily osebedůvěře arozhodnosti.

Vmédiích se tahle fotka objevovala asi týden. Než orgány činné vtrestním řízení zaměřily pozornost na další případy. Než se reportáže začaly zabývat záplavami na středozápadě. Pak se Edith Blankenshipová musela spokojit sorvanými plakátky na telefonních sloupech vseverozápadní části Charlotte.

Editin případ na chvíli oživil nález kostí ujezera Mountain Island. Ti, kteří vyšetřovali její zmizení, se těšili, že spis odešlou na oddělení vražd anebo jiným způsobem přesunou do kategorie „uzavřeno“. Já jejich naděje rozmetala.

Takže se Emily konečně objevila?

Začala jsem uvažovat oPMI. Postmortálním intervalu.

Zkontrolovala jsem datum. Edith Blankenshipovou viděli naposledy živou osmého září.

Podzim byl ina Severní Karolínu neobvykle teplý. Do protržené tašky měli přístup ryby, želvy adalší vodní mrchožrouti. Aspolu sběžnými bakteriemi odvedli dobrou práci.

První dojem: podle stupně rozkladu se tělo mohlo ocitnout ve vodě začátkem září. Ale potřebovala jsem si to ověřit.

Narovnala jsem se, prohnula záda a zakroužila rameny. Zase mi na mysl přišla jóga azakručelo mi vžaludku.

Hodiny na stěně ukazovaly 13.03. Umírala jsem hlady.

Sundala jsem roušku aodhodila ochranné brýle na pult. Stáhla jsem si rukavice izástěru, zmuchlala je do kuličky apokusila se odvojtakt. Za dva body.

Rychle umýt ruce azpátky do kanceláře. Zrovna jsem si představovala obří bagetu, když mi na stole zazvonil telefon.

Napadlo mě, že nechám hovor spadnout do hlasové schránky.

Vzala jsem ho.

Velká chyba.

22


ČTVRTÁ KAPITOLA

„DÍKY , ŽE JSTE MI HODILA NA HRB UTOPENCE .“

Vyšetřovatele z oddělení vražd policie Charlotte-Mecklenburg Erskina „Skinnyho“ Slidella můj sobotní telefonát nepotěšil. Ujela jsem hned za dodávkou anechala ho, aby diskutoval omístní příslušnosti případu se strážníkem Skipem. Volný styl versus betonová obrana.

„Není zač.“

„A Unabombera jste mi přidala gratis, abych se nenudil?“

„Našel jste Hermana Blounta?“

„No jo. Ten kokot na mě čuměl ze svý pavoučí díry jak podělanej Saddám Husajn. Nechám ho chvilku škvařit ve vlastní šťávě a dumat o dobrejch časech, když ještě objímal stromy. Pak na něj vlítnu.“

„Chci utoho být.“

„Jak to, že mě to nepřekvapuje?“

Policie sídlí na East Trade Street vcentru Charlotte. Jízda mi zabrala sotva deset minut.

Skinny na mě čekal v prvním patře u dveří s nápisem ODDĚLENÍ NÁSILNÝCH TRESTNÝCH ČINŮ. Patří sem vraždy, zabití a ublížení na zdraví. Blounta šoupli do nejvzdálenější ze tří výslechových místností na opačném konci chodby.

„Jeho Výsost Zrní z Birkenstocku strávil posledních šest neděl pod zemí. Smrdí jak hovno.“

Když tohle tvrdí Skinny, tak to něco znamená.

„Co říkal?“

„Má pifku na tepelný elektrárny. A vodní. A dřevorubce, doly, farmáře, rančery, pesticidy, obchod s kožešinama, testování na zvířatech, zoologický zahrady, cirkusy, rodea, McDonalda...“

„Domníváte, že Blount představuje vážnou hrozbu?“

„S videama měl ten váš kumštýřskej kámoš pravdu.“ Slidell pokýval zhnuseně hlavou. „Myslím toho týpka, co mu na ksichtě rostou veverky.“

23


Zakroutila jsem rukou, abych mu naznačila, že připomínky ke Kahnovi může přeskočit.

„Blount pověsil na youtube spoustu amatérskejch videí. Samý bum-bum . Asi ho nominujou na Oscara za blbost.“

„Má záznam v rejstříku?“ V duchu jsem si slibovala, že se podívám, jak si Herman Blount představuje sabotáž.

„Hromadu malejch. Porušení zákazu vstupu. Vandalismus. Ničení soukromýho majetku. Před osmi lety ho sebrali, protože do stromů zabodával šipky, aby je nemohli kácet. Vzali si ho do parády federálové. Dřevorubcům způsobil škodu na vybavení za čtyři sta táců. Kretén jeden, na všech šipkách nechal svý otisky.“

„Nějaké násilné trestné činy?“

„Policajti v okrese Iredell ho milujou za dvě samodomo bomby. Nebyly smrtící. Jedna na farmě s činčilama, druhá v laborce, kde zabíjejí psy, aby se chirurgové měli na čem učit řezat. Ten chlap je slizkej jak kozí sopel. Jinak zatím nic.“

„Je to teprve předběžný závěr, ale kosti ztašky by mohly patřit Edith Blankenshipové.“

„Jo?“

„Černoška, dvacet až třicet let. Abych si byla jistá, budu potřebovat zubní kartu.“

„Stopy po zranění?“

„Ne. Ale řekla bych, že sama se do tašky nezapnula, aby se mohla vykoupat.“

„Někdo se zbavil těla?“

Přikývla jsem.

„To ještě neznamená vraždu. Třeba se předávkovala nebo měla nehodu, kámoši zpanikařili avyřešili to takhle.“

„Možná.“

„Jak to, že vyplavala?“

„Když se tělo začne rozkládat, břišní dutina se naplní metanem, který produkují bakterie ve střevech. Nafoukne se. Přimyslete si záplavy aje to. Taška vyplave.“

„Vy jste vždycky takový sluníčko, doktorko.“

„Zkušený vrah by propíchl břicho i střeva a zatížil obal, aby zůstal u dna. Blankenshipová se dostala do ruky amatérům.“

24


Skinny otevřel ústa, aby to komentoval. Nenechala jsem ho.

„Našel jste něco, co by spojovalo Blounta sBlankenshipovou?“

„Jedou vtom samým zasraným ‚Zachraňte Zemi‘.“ Slidell vytáhl ze saka kroužkový blok, naslinil si prst, otočil pár stránek ačetl: „Blankenshipová se zapsala na magisterský studium environmentálních věd na Severokarolínský univerzitě. Předtím pracovala pro Impact Watch, což je neziskovka, která studuje vliv výstavby na volně žijící zvířata na západě Severní Karolíny. Sídlí vMount Holly.“

„To je přímo usilnice od jezera Mountain Island.“

Povytáhla jsem obočí. Skinny taky.

„Kdo ji nahlásil jako pohřešovanou?“

„Babička.“ Slidell sklonil oči k poznámkám. „Ada Wilkinsová. Blanken - shipová sní bydlela. Jednou odešla do školy auž se nevrátila.“

„Kdo ten případ dostal?“

„Hoogie Smith. Povídal, že Blankenshipová byla samotářka. Nechodila do práce, neměla kluka ani nejlepší kámošku. Otec v čudu, matka umřela. Prověřil těch pár stop, co našel. Vyslechl několik kantorů, Adu Wilkinsovou, sousedy. Wilkinsová přiznala, že vnučka už jednou z domu utekla, po smrti mámy. Ta holka neměla žádný kreditky, vůbec nic. Všichni si mysleli, že měla všeho po krk afrnkla změsta.“

„Mobilní telefon?“

„Dohledali ho zvěže uUNCC to ráno, kdy zmizela. Pak přestal fungovat.“

Věděla jsem, co se stane, když stopy vychladnou. Spis Blankenshipové se ocitl na hromadě dalších případů pohřešovaných osob. A propadal se níž aníž, jak kupička rostla výš avýš.

Slidell ukázal nasliněným prstem na výslechovou místnost číslo tři.

„Nechci tu ropuchu vylekat. Koukejte se zdvojky.“

Udělala jsem, co mi nařídil. Usadila jsem se ke stolu azkřížila paže.

Za pár vteřin se kživotu probrala malá obrazovka areproduktory na stěně zapraskaly.

Blount zvedl hlavu, když Slidell kráčel místností. Byl úplně jiný, než jsem čekala. Blond vlasy surfařského frajírka, ostře řezané rysy, elektricky pronikavé modré oči. Nebýt olezlých vousů, vypadal by spíš jako rozehrávač amerického fotbalu zkřesťanské rodiny než jako ekologický aktivista.

A očividně strávil hodně hodin v posilovně. Široká ramena. Paže jako telegrafní sloupy. Pekáč buchet pod tričkem sdlouhým rukávem.

25


Slidell se posadil. Na stůl položil spis. Vytahoval zněj jeden papír za druhým. Pečlivě je skládal vedle sebe. Pomalu četl. Anebo to předstíral. Tenhle rutinní postup jsem znala. Nechat vyslýchaného čekat a trochu ho tím vy - kolejit.

„Nic jsem neudělal. Nemůžete mě tu držet.“

Slidell se choval, jako by Blount vůbec nepromluvil. Po chvíli, kdy nikam nespěchal, konečně propletl prsty aspustil ruce na pneumatiku nad opaskem.

„Sám sebe se ptám na jednu věc, Hermane. Nevadí ti to? Když ti říkám Hermane?“

Blount se na něj jen upřeně díval.

„Proč si chlap, kterej nemá co skrejvat, zaleze pod zem?“

„Každý den jsme obklopeni vedením vysokého napětí, které způsobuje rakovinu. V pravidelných intervalech se uchyluji pod zem, aby si moje buňky odpočinuly od nepřetržitého bombardování elektromagnetickým zářením.“

„Hm.“ Slidell přikývl, jako kdyby otom přemýšlel.

„A je tam klid.“

„Proto sabotuješ energetický společnosti? Protože ti smažej koule?“

„Já nikoho nesabotuju. Ale i kdybych to dělal, byl by to opodstatněný akt sebeobrany. Tepelná elektrárna Riverbend sype uhelný popílek do vodního zdroje aotravuje tím lidi. Je potřeba to zarazit.“

Blounta zasáhlo buď fanatické nadšení, anebo šílený vztek. Oči mu hořely jako dva plameny na plynovém hořáku. Úchvatné. Napadlo mě, zda i Edith podlehla jeho kouzlu.

„A co je třeba žalovat?“ Slidell, hlas rozumu.

„Soudy jsou k ničemu. Spoluviníci vlády. Látky znečišťující životní prostředí drží lidi slabé a podřízené.“

„Výbušniny jsou přece jen přímočařejší.“ Skinny se naklonil a nahlédl do spisu. „Jako na Destinově činčilové farmě avlaboratořích vArnettu.“

„Kápli jste na nepravého. Nikdy mě zničeho neobvinili.“

„Dostal jsi flastr za šipky ve stromech.“

„Mladická nerozvážnost. Teď už mám rozum.“

„A co ty udělátka, co házíš na web? Ty se zázračně odpalujou samy?“

„Očividně nejsem se svými názory sám.“

Blount hleděl Slidellovi do očí, sebejistý, klidný. Ale pobledlý spodní ret svědčil otom, že potlačuje silné emoce. Úzkost? Vztek?

26


„Jeden policajt přišel oprst, když zneškodňoval bombu vArnettu.“

„Malá oběť ve srovnání sutrpením, které tam způsobují zvířatům.“

„A co Edith Blankenshipová? Taky malá oběť?“

Rychlá změna tématu měla Blounta zaskočit. Pozorně jsem sledovala jeho obličej. Žádná reakce.

„Kdo?“

„Studentka zUNCC.“

Blount pokrčil dobře osvaleným ramenem.

„Vy dva jste se nejspíš dali dohromady vImpact Watch. Xeroxovala ti prohlášení? Umíš psát, Hermane, že jo?“

Blount mu na vějičku neskočil. „Impact Watch je plná poskoků. Vláda je poklepe po ramenou apředstírá, že poslouchá. Problémy pokračují, nic se nevyřeší.“

„To se stalo? ZEdith se vyklubal problém, kterej jsi musel řešit?“

„Vy jste ji našli?“

„Kdo říkal, že zmizela?“

„Čtu noviny.“

„Kde jsi byl osmýho září?“

„Odmítám žít podle diktátu kalendáře.“

„Já ti osvěžím paměť, Hermane.“ Skinny se naklonil, takže měl obličej jen pár centimetrů od Blounta. „Osmýho září jsi nahrál na web svoje zamyšlení, jak zničit tepelnou elektrárnu Riverbend.“

Blount se odtáhl, aby si zachoval odstup. „Musel jsem k soudu v okrese Buncombe. Byl jsem pryč několik hodin. Ověřte si to.“

„To se vsaď, že si to ověřím. Kdo ti pomáhal točit to video?“

„Stativ.“

Slidell opět nečekaně změnil směr.

„S Blankenshipovou jste do motorů načepovali směs, která zadřela ventily? Taková malá nehoda vdřevorubecký oblasti vBelvederu vloni vkvětnu?“

Blount zavrtěl hlavou v předstíraném zklamání. „Vy to prostě nechápete,

lidi. My jsme armáda. Klademe odpor. Nezmizíme jen proto, že si to přejete.

Nezmizíme jen proto, že nás šikanujete.“ Tentokrát se prudce předklonil Blount. Poslední slova téměř zašeptal. „My jsme všude.“

Slidell ani nemrkl. Překvapilo mě to. Vtéhle fázi obvykle přebírá roli zlého policajta.

27


„Blankenshipová ti pomáhala?“

„Edith Blankenshipová a jí podobní nemají dost kuráže, aby ‚pomáhali‘.“ Ve vzduchu naznačil uvozovky. „Protesty a peticemi tu destrukci nikdy nezastavíme. Je potřeba konat.“

„Takže Edith nesouhlasila s tvojí radikální politikou. Vyhrožovala, že tě udá. Atak jsi ji oddělal.“

„A za co mě udá? Že umím zacházet s nožem? Že dokážu naprosto tiše vystopovat kořist? Že zabíjím to, co jím? Umění přežití, detektive.“ Blount se opřel asvěsil paže. „Prostě zůstat naživu.“

Slidell mlaskl anamířil na něj prst. „Vysoká, co? Břečťanová liga?“

„Dartmouth. Aco má být?“

„Trubkový bomby pro začátečníky. To mají vtěch svejch fajnovejch osnovách? To tě tam učili? Vyhazovat věci do povětří?“

Opět zklamané zavrtění hlavou.

„Naučil jsem se nedůvěřovat vládě. Uvěřil jsem, že svoboda slova není zločin. Naučil jsem se, že lidem hrozí vyhynutí, protože požíráme Zemi. Příroda se musí chránit za každou cenu.“

„Nóbl řečičky na chlapa, kterýho jsme vytáhli zpodzemí.“

„Nejsem odpovědný za zločiny ostatních, ani když jim tleskám.“ Blountův neonový pohled mi připadal studený jako led. „Nemáte nic, čím byste mě spojili sBlankenshipovou. Oba víme, že to tak je, protože jinak byste mě už zatkli.“

„Možná jo, možná ne. Ale pamatuj si, ty nafrněnej zasranej spratku.“ Slidellův hlas byl tvrdý jako žula. „Já to pojítko najdu. Aaž ho najdu, tak klidně zapomeň na smrtelný záření a alobalový čepice. Tvoje nejhorší noční můra jsem já.“

Slidell si posbíral papíry avypochodoval zmístnosti.

28


PÁTÁ KAPITOLA

„CO VY NA TO ?“ zeptala jsem se Slidella, když se vyloudal na chodbu.

„Je to magor, ale za to, že je cvok, ho zavřít nemůžu.“

„Myslíte, že lže?“

„Jasně že lže. Všichni lžou. Ale očem? To mi řekněte vy. Musím ho pustit.“

„Nemůžete si ho tu nechat kvůli nezákonnému vstupu na cizí pozemek?“

Slidell mi věnoval jeden ze zbědovaných pohledů svých zarudlých očí.

„Zase zaleze pod zem. Ztratíte ho.“

„Neztratím.“

Věděla jsem, že Slidell nemůže Blounta bezdůvodně strčit do vazby. A že ho nechá sledovat. Ale itak mě to štvalo.

„Mám ztoho chlapa špatný pocit.“

„Je to cvok, ale ne idiot. Ví, že si to vBuncombe ověřím. To alibi bude spolehlivý.“

„Osmého září se Edith Blankenshipová ztratila. Nevíme, kdy zemřela.“

Nastalo dlouhé ticho. Pak Slidell řekl: „Potřebuju toho víc. Zjistěte mi příčinu adobu smrti.“

„Dělám na tom.“

Zpátky v MCME jsem vdechla jeden sendvič s tuňákem, hodila do sebe colu bez cukru, převlékla se avrátila se do pitevny číslo čtyři. Kosti ležely tak,

jak jsem je tam nechala.

Empirický poznatek. Jeden týden nad zemí se rovná dvěma pod vodou. Je

nomže do hry vstupuje celá řada proměnných.

Spojila jsem se s meteorologickým ústavem. Pamatovala jsem si to dobře.

Severokarolínské podhůří zažilo velmi teplý podzim.

Zavolala jsem do společnosti Duke Energy. Odpad z tepelné elektrárny

Riverbend zvýšil teplotu jezera Mountain Island nad standardní úroveň.

Voda byla hodně nasycená kyslíkem. Život vní jenom vzkvétal.

Zopakovala jsem si své znalosti o rozkladu pod vodou. Tukové vrstvy

29


v podkoží se roztáhnou a během čtyřiadvaceti hodin zdeformují tělo. Po týdnu se svaly apojivová tkáň uvolní azačnou odpadávat.

Je-li tělo zabalené, proces se zpomalí. Ale taška, ve které byla Edith, se roztrhla.

Vzhledem kpodmínkám astavu těla jsem PMI odhadovala asi na čtyři týdny.

Což odpovídalo datu, kdy byla Edith Blankenshipová naposledy spatřena živá.

Zapsala jsem informaci do formuláře azačala se pídit po příčině smrti.

Pátrání jsem zahájila u lebky. Žádné otvory vstřelu a výstřelu. Žádné tříštivé, vpáčené ani lineární fraktury. Žádné řezy, vrypy ani škrábance.

Jazylka je maličká kost ve tvaru písmene U, která visí mezi sanicí ahrtanem v měkké tkáni krku. Prohlédla jsem tu Editinu a hledala poškození naznačující zardoušení. Neviděla jsem nic.

Žádný div. Umladších jedinců jsou kosti pružné, takže jazylka tlak vydrží anezlomí se.

Přešla jsem k mikroskopu a nastavila si zvětšení. Pak jsem se zadívala do okuláru.

Na pravé straně kosti jsem nic nenašla. Přesunula jsem se klevé.

Abylo to tam. Nepatrná fisura vtěle jazylky, vmístě, kde se stýká sjedním zrohů.

Narovnala jsem se asrdce se mi trošku rozbušilo.

Edith Blankenshipová byla uškrcená.

Představila jsem si její poslední okamžiky, vzpínající se tělo, drápající ruce, tak zoufalá touha po vzduchu, že se jí nehty zarývají do vlastního masa.

Ježíšikriste.

Potlačila jsem zlost apokračovala prohlídkou žeber. Dlouhých kostí.

Upánve přišel další šok.

Upravé kyčle vdutině břišní jsem objevila kus šedé hmoty. Prstem jsem ji uvolnila.

Když jsem ji propíchla, vnější obal povolil a odhalil hromádku maličkých kůstek. Jeden zub.

Vhrudníku se mi zažehl plamen. Byla Edith těhotná?

Ale ne. Tvary neodpovídaly. Polovina čelisti byla příliš podlouhlá, klíční kost moc ostře zakřivená. Zub byl sice maličký, ale vypadal dospěle.

Přenesla jsem nález kmikroskopu. Pinzetou jsem brala kůstku za kůstkou.

30


Je to tumor? Poblázněný teratom?

Teratomy jsou nádory, které obsahují tkáně či struktury některého ze tří typů buněk, znichž se následně vyvíjí embryo. Vlasy, zuby, kosti. Ve vzácných případech celé orgány, třeba oko nebo ruka.

Apotom mi to došlo.

Co to sakra...

Udiveně jsem posbírala hromádku a položila ji na tác. Pak jsem se vrátila kvozíku.

Levá kyčel vydala druhou kuličku, podobnou té první.

Narovnala jsem se avhlavě si přehrávala různé scénáře.

Ohledávala jsem oběti sexuálních sadistů. Věděla jsem, jakých zrůdností je člověk schopen. Mučili Edith? Nacpal nějaký pomatený hajzl tuhle hrůzu do jejího těla? Jak se tomu slangově říká? Pískomilování?

Za rukáv vědomí mě zatahala myšlenka. Pst.

Cože?

Zaletěla jsem očima ke dřezu, skříňkám, nerezové oceli kolem sebe. Vrátila se k vozíku. Pohlédla na kostru. Na promáčené ošacení, rozstříhané a rozprostřené pod tělem.

Rozčileně jsem si začala třít spánky.

Pst.

Editiny šaty? Zvedla jsem otrhaný konec trička apřehodila ho zpátky přes žebra. Přečetla jsem si vybledlý nápis.

Jasně.

Nadzdvihla jsem kosti nohy apánve, vytáhla džíny aodstřihla zadní kapsu. Další kusy šedé hmoty. Všechny jsem propíchala avyprázdnila.

„Trefa.“

Strhla jsem rukavici avytočila Slidellovo číslo. Aon to dokonce vzal.

„Něco mám.“

„A co?“

„Přijeďte sem. Teď hned.“

Ukončila jsem hovor.

Mohla jsem mu to vysvětlit po telefonu. Ale Skinny vmárnici bude mnohem lepší zábava.

31


ŠESTÁ KAPITOLA

DVEŘE SE OTEVŘELY . Slidell vešel dovnitř a na pult hodil obálku. Závan jeho tělesného pachu směle konkuroval parfému zvyplavené mrtvoly.

„Něco vám řeknu. Ten chlap Chou je fakt břídil.“

V duchu jsem politovala chudáka zubaře doktora Choua. Dnes neměl pěkné ráno.

Bez komentáře jsem přilípla zubní rentgeny na světelnou prohlížečku vedle posmrtných snímků, které pořídil Joe. Na jednom maličkém černém čtverečku z obou sad trůnily na stoličkách dva sněhově bílé kopečky. Korunky. Porovnala jsem jejich umístění itvar. Rozložení kořenů.

„Bude to muset stvrdit odontolog, ale vsadím barák, že to pasuje.“

Slidell přisvědčil, už teď se potil a srdce mu divoce bušilo. Desítky let na vraždách, ale pitevna mu pořád dělá zle.

„Co máte tak důležitýho?“

Ukázala jsem mu liliputskou osteologickou sbírku.

Slidell si prohlížel kůstky, pak zvedl oči.

„Krysy,“ řekla jsem.

Zavrčel cosi, čemu jsem nerozuměla, aznovu se podíval na tác.

„A hraboši, možná pár myší.“ Ukázala jsem na šedou, propíchanou hmotu. „Kosti byly vtomhle.“

„A to je co?“

„Soví vývržky.“

„A to je kurva co?“

„Ne co. Ale kdo. Pojďte se mnou.“

Dovedla jsem ho do kanceláře ana notebooku načetla jednu internetovou stránku.

„Karolínské centrum dravců?“ Slidell nasadil hodně pochybovačný tón. „Jako orli asokoli?“

Přikývla jsem. „Dravci jsou senzační masožravci. Spolknou celého živočicha – kosti, orgány, maso. Skoro jako vy při grilování.“

32


„Vtipný, doktorko.“

„Díky. Sovy se ale od ostatních dravců liší. Nesvedou strávit srst, zuby, kosti, drápy ani peří.“

„A co má bejt?“

„Nestravitelný materiál prochází jejich trávicím traktem, vpředžaludku se stlačí do kuličky, kterou pak sova vyvrhne.“

„To mi jako ukazujete ptačí blitky?“

„Dva soví vývržky jsem našla vpánevní dutině Edith Blankenshipové, těsně pod předními kapsami džín.“

Slidell nic neříkal.

„Další čtyři vývržky měla vzadní kapse. Domnívám se, že studovala sovy.“

„A narazila jste na to centrum.“

Přisvědčila jsem.

„Víte, kde to je?“

„U jezera Mountain Island.“

„Devět nula nula zejtra ráno. Vyzvednu vás doma.“ Slidell přijel odvacet minut dřív. Nedojedená medová kolečka jsem nechala na stole akávu si nalila do cestovního hrnku.

Do Slidellova auta se stejně jako do pitevny číslo čtyři hodí latexový obleček. Krabičky od rychlého občerstvení. Cigaretové špačky. Zbytky starých obědů vpytlíku. Seděla jsem vzpřímeně aminimalizovala kontakt se sedadlem apodlahou.

Mířili jsme na sever po silnici číslo 16. Vysoké obytné domy a kancelářské budovy brzy vystřídaly příměstské domky a nízké supermarkety, posléze pole, tu a tam roztroušené obchůdky s náhradními díly, kostel, bistro.

Za pětačtyřicet minut Slidell odbočil na úzkou dvouproudovku. Nic než břeh jezera, les, pastviny. Tu atam vyplašený kůň, přístavní molo.

Brzy jsme zahlédli šipku ukazující k našemu cíli. Slidell zatočil doleva na štěrkové parkoviště a vypnul motor. Nápis nás varoval: CHRÁNĚNO ALARMEM, KAMERAMI AOSTRÝMI DRÁPY.

Karolínské centrum dravců bylo vzdušné a prosvětlené, zdobené fotkami a řezbami ptáků. Ze stropu viseli umělí orli. Košíky přetékaly suvenýry pro turisty – vycpanými sokoly stěhovavými, sovími přívěsky na klíče, tričky sná

33


pisy NA PTÁKY JSME KRÁTKÝ aVYHOUKNI SE NA TO. Pestrobarevná malba na stěně znázorňovala životní cyklus káněte rudoocasého.

„Dobrý den!“ zašvitořila sedmdesátnice s úsměvem neobyčejně sytě růžových rtů. „Já jsem Doris. Můžu pro vás něco udělat?“

Doris vypadala jako postavička zkomiksu The Far Side . Velké zakulacené brýle, natupírované šedé vlasy, pletená vesta s copy a tolika cucky, že se ani nedaly spočítat. Malá, ale podsaditá. Na pohled zdravá.

Slidell jí ukázal odznak.

„Propáníčka!“ Žena si přitiskla k srdci ruku posetou stařeckými skvrnami a očima těkala zleva doprava, jako kdyby se bála, že dovnitř vrazí jednotka rychlého nasazení. „Nějaký problém?“

„Takže vy jste Doris....“ Slidell tázavě cukl bradou.

„Kramerová. Doris Kramerová.“

Slidell vytáhl zvnitřní kapsy saka fotografii. „Poznáváte tuhle ženu?“

„Jistě. To je Edith.“ Doris se zamračila. „Taková záhada. Nikdy by mě nenapadlo, že nás jen tak opustí.“

„Chodila sem často?“ zeptala jsem se.

„Mnoho studentů profesora Olsena u nás v centru pracuje na svých projektech. On je sem vodí každé úterý odpoledne. Edith si naše ptáky zamilovala azůstala tu jako dobrovolnice vnemocnici.“

„V nemocnici?“

„Ročně se knám dostane přes sedm set zraněných aosiřelých dravců. Jsme jedním zmála center na jihovýchodě, kde léčíme orly bělohlavé.“ Pokud může člověk opravdu zářit, tak Doris to dělala. Pak se její výraz náhle změnil. „Je příšerné, kolik těchto velkolepých tvorů srazí auto nebo popraví elektrické dráty.“

„Dráty?“ zopakovala jsem.

„Popraví?“ divil se Slidell.

Doris zmučeně přikývla. „Protože mají tak velké rozpětí křídel, dotknou se obou drátů naráz. Edith to trhalo srdce. Na příjmu proseděla se zraněnými ptáky dlouhé hodiny. Patřila do našeho nouzového týmu, reagovala na telefonáty, které se týkaly našich opeřených přátel vtísni. Ale většinou se starala onaše svěřence.“

„Svěřence?“ Slidellův tón naznačoval, že mu dochází trpělivost.

„Přes sto dravců nemůžeme kvůli zranění, amputaci nebo lidskému zásahu

34


vypustit do přírody. Na naší dravčí stezce si návštěvníci mohou prohlédnout třiadvacet různých druhů.“

„Co Edith dělala?“ zajímala jsem se.

„Čistila klece, plnila krmítka, prováděla běžné zdravotní prohlídky.“ Doris se zasmála; připomínalo to něco mezi škytavkou a kašlem. „Přísahám, že ta holka měla radši ptáky než lidi. Ahlavně sovy. To byli její oblíbenci.“ Dorisin smích opět ztichl. „ Jsou , chci říct.“ Zakroutila hlavou. „Ach bože, takové trápení.“

Dovnitř vstoupili dva lidé se štěnětem bígla. Doris vyskočila, jako by dostala zásah taserem.

„Promiňte! Sem psi vůbec nesmějí!“ Pohybovala se rychleji, než bych od ženy jejího věku očekávala, ahnala narušitele ven ze dveří.

Šťouchla jsem do Slidella. Ukázala jsem na nástěnku vedle hnízda, do kterého by se klidně vešel Pterodactylus. Na připíchnutém letáčku stálo: „Braňte se Duke Energy – naučte se žít soběstačně.“ Kontaktní adresa zněla herman- blount2@gmail.com.

Doris se vrátila kpřepážce, svěží rty sevřené do úzké linky. „Vážně. Všude máme nápisy. Cožpak lidi nechápou, že psi naše ptáky děsí?“ Otočila paži a ukázala modřinu, fialový oblouk na bledé kůži. „Minulý týden mě kousl pes. Popravdě, těmhle zvířatům nevěřím.“

„Znala Edith muže, který se jmenuje Herman Blount?“ Pokusila jsem se vrátit zpátky kvěci.

„Ano.“ Opatrně.

„Nemáte ho ráda?“

„Nemohu Hermana kritizovat za lásku ke zvířatům. Ale pořídit si rotvajlera, nejhorší noční můru každého ptáka, to není dobrá volba. Víte, on je na můj vkus trochu... extrémní.“ Doris vykulila oči. „Herman něco provedl?“

Slidell její otázku ignoroval. „Jak dobře se Blount znal sBlankenshipovou?“

„Jednou přivezl zraněného puštíka. To je sova. Edith ho pomáhala ošetřo

vat. Chudáček nepřežil. Edith a Herman se hodně angažovali v kampani

proti elektrárenským společnostem, chtěli, aby vedení vysokého napětí bylo

pro ptáky bezpečnější. A jestli jste ho viděli, tak asi víte... Herman je líbivý

typ.“ Doris cukla obočím, jako by se ptala: „Došlo vám to?“ Trochu mě to znepokojilo.

„Trávili spolu hodně času?“ zeptala jsem se.

„To nevím.“ Pokrčila rameny. „Já si hledím svého.“

35


Skinny zamířil přímo na cíl. „Je Blankenshipová schopná násilí?“

„Jakého?“

„Třeba přestříhat dráty? Vyhodit něco do vzduchu?“

Doris odvrátila oči.

„Co?“ nedal se Slidell.

„Nechci oní mluvit špatně. Ale ta holka udělá cokoli, aby ochránila ptáky.“

„Máte představu, co se jí mohlo stát?“ zeptala jsem se mírně.

Doris na mě upřela prázdný pohled.

„Každý malý detail nám může hodně pomoct.“ Usmála jsem se a doufala, že ji to povzbudí.

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni,“ zamumlala.

„Jestli někdo Edith ublížil, musíme ho najít apředat spravedlnosti.“

Doris si povzdechla. „Když spíte sženatým mužem, nikdy ztoho nevzejde nic dobrého.“

Tohle jsem nečekala.

Ani Slidell. „Edith měla šamstra?“

Doris začala jezdit rukou po hraně stolu. „Už jsem řekla až moc.“

„Budu potřebovat jméno.“ Slidell se vytasil se zápisníkem.

„Edith se oněm jednou zmínila, ale přísně důvěrně. Pohádali se, byla rozrušená. Myslím, že jí došlo, že on svou ženu nikdy neopustí.“

„Jméno!“ vyštěkl.

„Chodila se svým profesorem. Doktor Jack Olsen.“

36


SEDMÁ KAPITOLA

SLIDELL POLOŽIL JEŠTĚ NĚKOLIK OTÁZEK a pak jsme se vrátili k jeho taurusu. Vyrazil zparkoviště apřitom telefonoval na fakultu biologie Severokarolínské univerzity. Zjeho reakcí jsem usoudila, že mu neřekli, co potřeboval.

Stopa, kterou nám poskytla Doris, mě pořádně nabudila. Chtělo se mi po ní hned vyrazit. Slidell měl ale vymyšlený jiný cíl.

Pár minut po odjezdu z městečka dravců Skinny zaparkoval před širokou budovou, na jejímž vývěsním štítě se culil pašík v šéfkuchařské čepici. Lancaster Barbecue. Nikdy jsem nepochopila, proč řetězce s grilovaným jídlem malují veselé úsměvy čtyřnohým kamarádům, které servírují kobědu.

Po vstupu dovnitř jsem měla pocit, že jsem se zKansasu přenesla do země Oz. Fádní exteriér, uvnitř divotvorná říše NASCAR. Každičkou volnou plochu včetně stropu zabíraly neonové nápisy, starožitné stojany zbenzinek, výbava zveteránů. Miliarda televizních obrazovek vysílala vsouladu svýzdobou výsledky automobilových závodů.

Jídelní lístek jsem nepotřebovala. Sendvič s trhaným vepřovým, smažené kuličky z kukuřičného těsta, zelný salát. Severokarolínské rodinné stříbro. Slidell byl stejného názoru.

Zrovna nám donesli jídlo, když Slidellovi zazvonil telefon. Poslouchal, mockrát pronesl „ano“. Pozorovala jsem ho, jak si čmárá adresu na ubrousek.

„Olsenovi končí přednáška ve dvě, obvykle míří rovnou domů.“ Zastrčil telefon do saka zkaštanově hnědého polyesteru. Vzhledem ktomu, že bryndal omáčku, to byla dobrá volba. „Napadlo mě, že se uněj zastavíme na pokec.“

Podívala jsem se na hodinky. Těsně po poledni. „To by šlo.“

„Znáte toho blbce?“

„Jen podle jména. Nikdy jsme se nesetkali.“

Slidell si setřel mastnotu zbrady. Zbrad.

„Koumáci přes živý se nepaktujou skoumákama přes mrtvý?“

„Jenom když je jídlo zadarmo.“

37


Slidellovo chápání akademického světa je přinejmenším omezené. Ajá neměla náladu mu vysvětlovat komplikované fungování velké univerzity.

„A co se oněm vkampusu povídá?“

„Seriózní. Cílevědomý. Žádné klepy o sexu se studentkami, jestli máte na mysli tohle.“

„A jak by se vám líbil jinej scénář? Dá se dohromady s Blankenshipovou. Ona začne vyhrožovat, že to vykecá manželce. On ji oddělá.“

„Kromě výpovědi Doris Kramerové nemáme žádný důkaz, že spolu Edith aOlsen něco měli.“

Slidell vyloudil zhrdla neurčitý zvuk.

„Někoho uškrtit není jako vypálit kulku nebo zamíchat šéfovi do čaje jed,“ řekla jsem. „Je to osobní azblízka. Takže souhlasím. Možná tu máme zločin zvášně. Ale stejně se mi víc zamlouvá Blount.“

„Jestli byli Blount aBlankenshipová kamarádi přes opeřence, tak proč by ji zabíjel?“

„Změnila názor, vyhrožovala mu, že ho kvůli něčemu udá. Možná šlo onehodu. Kdo ví?“

Jenomže uvraždy člověk musí vědět. Vražda není vloupačka, vydírání nebo znásilnění. U ostatních zločinů je koncovka vždycky jasná. Při vyšetřování vraždy jde pokaždé omotiv.

Slidellova další poznámka svědčila otom, že mi čte myšlenky.

„U zabití je to jednoduchý. Sex nebo prachy.“

„Možná láska kptákům spojila ijejich srdce.“

„O kom, sakra, mluvíte – oBlountovi, nebo Olsenovi?“

Dobrá otázka, Skinny. Jenomže já to myslela vlegraci.

„Podle mýho je snadná odpověď vždycky ta pravá.“

Další dobrá připomínka. Ačkoli to Slidell nebyl schopný pojmenovat, právě shrnul Occamovu břitvu, zásadu, podle níž bývá nejúspornější hypotéza obvykle tou správnou.

„A ta zní?“ Dopila jsem zbytky usazenin zlimonády.

„Ženáč si trochu zapíchá s mladým zajíčkem. Zajíček chce víc. Zajíček

skončí pod vodou.“

Ačkoli jsem se starým dobrým pánem z Ockhamu souhlasila, Skinnyho

omezený náhled mě rozčiloval.

Nepochybovala jsem, že by byl některý zmých kolegů na univerzitě scho

38


pen zabít. Ale zBlounta mi naskakovala husí kůže. Zkobaltově modrých očí vykukovalo cosi hrozivého.

Zaplatili jsme účet avyrazili zpátky do Charlotte. Místo do centra ale Slidell odbočil na sever, na I-85 vedoucí kuniverzitě, anakonec zajel kpěknému cihlovému bungalovu v ulici lemované stromy s dalšími pěknými cihlovými bungalovy.

Na příjezdové cestě si právě ze zavazadlového prostoru volva, které vypadalo starší než já, vyndával kufřík vysoký bledý muž shnědými vlasy akulatými brýlemi vkostěných obroučkách. Podíval se na nás, když jsme vystoupili ztaurusu.

„Jack Olsen?“ Slidell mu ukázal odznak z metrové vzdálenosti. „Policie Charlotte-Mecklenburg.“

Olsen svraštil obličej vnáznaku strachu iúlevy. Vyděšený, ale rád, že je čekání ukonce.

„Našli jste Edith?“ Maličko popošel, snad aby zabránil ve výhledu kpředním oknům svého domu. Anebo znich.

„Edith je mrtvá.“ Skinny zkusil šokovou strategii. „Její tělo jsme vytáhli zjezera Mountain Island.“

Olsenovi zbělely klouby na prstech, jimiž si tiskl kufřík khrudi. „Utopila se?“

„Někdo ji uškrtil anacpal do tašky.“

Olsen zaryl dlouhé štíhlé prsty ještě hlouběji do přírodní kůže. Všimla jsem si, že se mu třesou.

„Blankenshipová byla vaše studentka?“ Spíš konstatování než otázka.

Olsen přisvědčil. Polkl.

„Na to, že jste byl akorát její kantor, to s váma docela zamávalo,“ nešetřil ho Slidell.

Soví brýle se stočily ke mně. „Kdo je to?“

„Annie Oakleyová. Odpovězte na otázku.“

„Já... já... jistěže mě to rozrušilo. Edith byla velmi nadaná studentka. Amoc milá osoba.“ Při posledních slovech se mu vytratil hlas.

„Proto jste ji zabil? Rozhodla se, že už na vás nebude milá?“

Myslela jsem, že to není možné, ale Olsenova tvář ještě víc zbledla.

„Bože, ne! Cože? Co si to myslíte?“

„Edith vyhrožovala, že to poví paničce?“ tlačil Slidell.

„Tak to nebylo.“ Olsena skoro nebylo slyšet.

„Šukal jste sní vkanclu? Zamknul dveře, vyvěsil telefon?“

39


Olsen se rychle ohlédl přes rameno. To ho víc trápí manželka než obvinění zvraždy?

„Udělal jsem příšernou chybu. Aje mi to vážně líto. Ale Edith jsem nezabil.“ Znělo to naléhavě. „Záleželo m



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist