načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sběratel ztracených věcí - Ruth Hoganová

Sběratel ztracených věcí
-4%
sleva

Elektronická kniha: Sběratel ztracených věcí
Autor:

Románová prvotina budící pozornost po celé Evropě. Před čtyřiceti lety ztratil spisovatel na odpočinku Anthony Peardew vzácný dárek, který mu na památku věnovala jeho snoubenka ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075771070
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Románová prvotina budící pozornost po celé Evropě. Před čtyřiceti lety ztratil spisovatel na odpočinku Anthony Peardew vzácný dárek, který mu na památku věnovala jeho snoubenka Therese. Touto nedbalostí porušil jediný slib, který si na něm kdy vyžádala. Téhož dne Therese nečekaně umírá. Anthony se snaží svou vinu odčinit tím, že zachraňuje věci, jež ztratili jiní lidé, a píše o nich povídky. Na sklonku života se však obává, že stále neudělal dost, a přenechá dokončení úkolu, který si předsevzal a který dosud před světem utajoval, své asistentce Lauře. Anthony jí odkáže svůj dům s růžovou zahradou a návdavkem také zahradníka a nešťastného ducha své mrtvé snoubenky. S pomocí zahradníka Freddyho, zvláštní dívky odvedle jménem Sunshine a psího nalezence Karotky musí Laura dokončit to, co Anthony začal, a najít způsob, jak mu pomoci znovu se shledat s jeho ztracenou láskou. ----- Hřejivý, vtipný a moudrý. Toto je kouzelný román, do kterého se zamilujete. - Ronald Frame, spisovatel   Od poutavého prvního odstavce až po radostný závěr vytvořila Ruth Hoganová okouzlující pohádku, v níž lidé mohou být ztracenější než věci a štědrost a soucit se mohou stát klíčem k nalezení cesty domů. - Helen Simonsonová, spisovatelka     Ruth Hoganová pochází z anglického Bedfordu, vystudovala anglický jazyk a divadlo. Ve třiceti letech měla vážnou autonehodu, která jí znemožnila dál pracovat na plný úvazek, a tak začala psát. V roce 2012 jí byla diagnostikována rakovina. Během nocí, kdy kvůli chemoterapii nemohla spát, napsala svůj první román Sběratel ztracených věcí. Stejně jako hrdina jejího románu se věnuje sbírání ztracených věcí a své úlovky dokumentuje na Instagramu.  

Související tituly dle názvu:
Sběratel ztracených věcí Sběratel ztracených věcí
Hoganová Ruth
Cena: 168 Kč
Sběratel kostí Sběratel kostí
Deaver Jeffery
Cena: 266 Kč
Indiana Jones Dobyvatelé ztracené archy Indiana Jones Dobyvatelé ztracené archy
Black Campbell
Cena: 177 Kč
Sběratel Sběratel
Fowles John
Cena: 266 Kč
Stín věcí ztracených Stín věcí ztracených
Islington James
Cena: 204 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

románová prvotina budící

pozornost po celé evropě

Před čtyřiceti lety ztratil spisovatel

na odpočinku Anthony Peardew vzácný

dárek, který mu na památku věnovala

jeho snoubenka  erese. Toutonedbalostí porušil jediný slib, který si na

něm kdy vyžádala. Téhož dne  erese

nečekaně umírá.

Anthony se snaží svou vinu odčinit

tím, že zachraňuje věci, jež ztratili jiní

lidé, a píše o nich povídky. Na sklonku

života se však obává, že stále neudělal

dost, a přenechá dokončení úkolu,

který si předsevzal a který dosud před

světem utajoval, své asistentce Lauře.

Anthony jí odkáže svůj dům s růžovou

zahradou a návdavkem takézahradníka a nešťastného ducha své mrtvé

snoubenky.

S pomocí zahradníka Freddyho,

zvláštní dívky odvedle jménemSunshine a psího nalezence Karotky musí

Laura dokončit to, co Anthony začal,

a najít způsob, jak mu pomoci znovu se

shledat s jeho ztracenou láskou.

ruth hoganová

pochází z anglického Bedfordu,

vystudovala anglický jazyk adivadlo. Ve třiceti letech měla vážnou

autonehodu, která jí znemožnila dál

pracovat na plný úvazek, a tak začala

psát. V roce  jí byladiagnostikována rakovina. Během nocí, kdy kvůli

chemoterapii nemohla spát, napsala

svůj první román Sběratel ztracených

věcí. Stejně jako hrdina jejího románu

se věnuje sbírání ztracených věcí a své

úlovky dokumentuje na Instagramu.

Od poutavého prvního odstavce až po radostný závěr

vytvořila Ruth Hoganová okouzlující pohádku, v níž lidé

mohou být ztracenější než věci a štědrost a soucit se mohou

stát klíčem k nalezení cesty domů.

helen simonsonová, spisovatelka

Hřejivý, vtipný a moudrý. Toto je kouzelný

román, do kterého se zamilujete.

ronald frame, spisovatel

299 Kč

ISBN ----

Foto © z archivu autorky

ruth hoganová

sběratel ztracených věcí

kapitola 1

kapitola 2

kapitola 3

kapitola 4

kapitola 5

kapitola 6

kapitola 7

kapitola 8

kapitola 9

kapitola 10

kapitola 11

kapitola 12

kapitola 13

kapitola 14

kapitola 15

kapitola 16

kapitola 17

kapitola 18

kapitola 19

kapitola 20

kapitola 21

kapitola 22

kapitola 23

kapitola 24

kapitola 25

kapitola 26

kapitola 27

kapitola 28

kapitola 29

kapitola 30



ruth hoganová

sběratel

ztracených

věcí



Brno 2017


Copyright © Tilbury Bean Books Ltd 2017

First published in Great Britain in 2017 by Two Roads,

an imprint of John Murray Press, an Hachette uk company.

Ruth Hogan asserts the moral right to be identified

as the author of this work.

All rights reserved

Translation © Michaela Martinová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-107-0 (Formát pdf)

isbn 978-80-7577-108-7 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-109-4 (Formát MobiPocket)


Billovi, mému věrnému parťákovi,

a princezně Tilly Bean.



Ten, jenž neodváží se v dlani sevřít trny,

by nikdy neměl dychtit po růži.

anne brontëová



11

kapitola 1

Charles Bramwell Brockley seděl sám a bez jízdenky vod

poledním vlaku z London Bridge do Brightonu. Kdyžsou

prava s kodrcáním zastavovala ve stanici Haywards Heath,

plechovka od sušenek Huntley & Palmers, ve které cesto

val, nejistě poskakovala na okraji sedadla. Bezpochyby by

skončila na podlaze vagonu, kdyby ji na poslední chvíli

nezachytila čísi bezpečná náruč.

Byl rád, že je konečně doma. Jeho Padova byla solidní

viktoriánská vila z červených cihel. Po šikmé střeše ve

randy se z obou stran pnuly keře zimolezu a klematisu.

Chladný prostor rozlehlé vstupní haly provoněné růžemi

přinášel úlevu od neúprosného žáru odpoledního slunce.

Postavil tašku na zem, klíče uklidil do zásuvky malého

stolku a panamák odložil na věšák. Byl k smrti unavený,

ale tichý dům působil na duši jako balzám. Vila byla tichá,

ale nikoliv bez života. Stojací hodiny pravidelně odtikávaly

ubíhající čas a zdálky bylo slyšet vrčení stařičké ledničky.

Kdesi v zahradě zpíval kos. Všudypřítomné zvuky moderní

technologie byste však v domě hledali marně — žádnýpo

čítač, televize, dvd nebo cd přehrávač. Jediné spojení svněj

ším světem představoval starý bakelitový telefon a rádio.

V kuchyni otočil kohoutkem, nechal odtéct vodu, dokud

nebyla ledově chladná, a naplnil sklenici až po okraj. Na

gin s limetkovou šťávou bylo ještě příliš brzy, na čaj zase

příliš horko. Laura už pro dnešek skončila, ale nechala mu

na stole vzkaz a v ledničce šunkový salát k večeři. Zlatíčko.

Vyprázdnil sklenici na jeden zátah. Potom se vrátil do haly,

vytáhl z kapsy u kalhot osamocený klíč a odemkl těžké


12

dubové dveře. Sebral ze země svoji tašku, vstoupil domíst

nosti a opatrně za sebou zavřel. Police a šuplíky, police

a šuplíky, police a šuplíky; tři ze čtyř stěn jimi byly zcela

pokryté. Všechny poličky byly zaplněné do posledního

místa a zásuvky doslova praskaly ve švech. Každý zpečli

vě označených předmětů, které za posledních čtyřicet let

nasbíral, zde našel nový domov. Krajkové záclony zatažené

přes francouzské okno rozptýlily příliš jasné světloodpo

ledního slunce. V jediném paprsku, jemuž se podařilopro

niknout skrze látku, tančily třpytivé částečky prachu. Muž

vytáhl z tašky plechovku od sušenek Huntley & Palmers

a opatrně ji postavil na obrovský mahagonový stůl. Uvnitř

se nacházela světle šedá hmota s texturou připomínající

zrnka hrubého písku. Právě takový popel rozprášil před

mnoha lety v růžové zahradě za domem. Tohle ale určitě

nebudou lidské ostatky. Přece by je někdo neodložil vevla

ku v plechovce od sušenek? Opět víčko přiklopil. Snažil se

ji odevzdat na nádraží, ale průvodčí ho ujistil, že jde jen

o další nádobu plnou smetí, a doporučil mu, aby ji vyhodil

do nejbližšího odpadkového koše.

„To byste se divil, co lidi dokážou nechat ve vlaku,“ řekl

a kývnutím se s Anthonym rozloučil.

Anthonyho už ve skutečnosti nic překvapit nemohlo, ale

ztráta, ať už velká, nebo malá, ho pokaždé dojala. Vytáhl ze

šuplíku hnědý papírový štítek na zavazadla a plnicí pero se

zlatým hrotem. Černým inkoustem pečlivě napsal nej prve

datum, čas a poté místo, vše velmi osobitým způsobem.

plechovka od sušenek huntley & palmers

s lidským popelem?

nalezena v šestém vagonu zepředu, ve vlaku

odjíždějícím ve 14.42 z london bridge do brightonu.

zesnulý neznámý. bůh mu žehnej,

ať odpočívá v pokoji.


13

Než plechovku jemně zasunul na jedno z prázdných míst

na poličce, naposledy její víčko něžně pohladil.

Hodiny v hale právě odbíjely čas na gin s limetkovou

šťávou. Vytáhl z ledničky pár kostek ledu a šťávu z limet

a obojí si spolu se zelenou koktejlovou sklenicí a malým

talířkem oliv odnesl na stříbrném tácu do zimní zahrady.

Neměl hlad, ale doufal, že by tak mohl povzbudit svůjape

tit. Nechtěl Lauru zklamat a nechat její pečlivě připravený

salát nedotčený. Odložil podnos a otevřel okno do zahrady

za domem. Zvedl jehlu nádherného starobylého dřevěného

gramofonu se širokou zlatou rourou a opatrně ji umístil

na lékořicově zbarvenou desku. Hlas Ala Bowllyho se linul

vzduchem ven do zahrady, kde se hlásil o slovo i kosí pěvec.

Myšlenky jen na tebe.

Tohle byla jejich píseň. Složil své dlouhé povadlékončeti

ny do pohodlného černého koženého křesla. V nejlepším

věku býval urostlý muž majestátní postavy, ale spřibýva

jícími roky mu svalstva pomalu ubývalo a kůže na pažích

ochable visela dolů. Se sklenkou v jedné ruce připil ženě

na fotografii ve stříbrném rámečku, kterou svíral v té

druhé.

„Na zdraví, na zdraví, moje milovaná!“

Usrkl svého nápoje a s láskou toužebně políbil chlad

né sklo fotky. Pak ji odložil na příruční stolek. Nebyla to

klasická kráska; mladá žena s vlnitými vlasy a velkýma

tmavýma očima. Ale ty oči zářily i ze zašlého černobílého

obrázku. A právě oči jí propůjčovaly zvláštní půvab, jenž na

něj i po tolika letech působil mocným kouzlem. Byla mrtvá

už čtyři cet let, ale stále představovala celý jeho život. Její

smrt kupodivu dala jeho existenci nový smysl. ZAnthony

ho Peardewa se stal Sběratel ztracených věcí.


14

kapitola 2

Laura se cítila ztracená a zoufale osamělá. Nad vodou ji

tak tak držela nešťastná kombinace prozacu, rulandské

ho šedého a předstírání, že se vlastně vůbec nic nestalo.

Žádná Vincova aférka se nikdy nepřihodila. A uprostřed

tohoto neradostného období se náhle, zčistajasna, objevila

záchrana v podobě Anthonyho Peardewa a jeho vily.

Když vyjela nahoru a zaparkovala před domem,počíta

la, jak dlouho už tady pracuje. Pět, ne, skoro šest let.Ten

krát seděla v čekárně u lékařky, neklidně listovala časopisy

a vtom její pozornost upoutalo jedno z čísel magazínu:

Hledá se hospodyně / osobní asistentka

pro spisovatele šlechtického původu.

Životopisy prosím zasílejte na adresu

Anthony Peardew — P. O. Box 27312

Do čekárny vcházela pevně rozhodnutá požádat lékařku

o další prášky, jež by jí pomohly lépe snášet její mrzkou

existenci. Dveře však zavírala s rozhodnutím ucházet se

o práci, která by jí, jak se zdálo, mohla od základů změnit

život.

Když otočila klíčem v zámku a vkročila do domu, jako

vždy ji přivítal klid a mír. Došla do kuchyně, naplnilakon

vici vodou a postavila ji na sporák. Anthony by měl být

na své ranní procházce. Včera ho vůbec neviděla, protože

jel do Londýna za svým právníkem. Čekala, až voda začne

vařit, a mezitím procházela úhledně srovnanou hromádku

papírů, kterou jí tam Anthony zanechal k vyřízení: několik

účtů na zaplacení, pár dopisů, na něž měla jeho jménem


15

odpovědět, a prosba, aby mu dojednala návštěvu u léka

ře. Pocítila bodnutí úzkosti. Během posledních měsíců se

snažila předstírat, že nevidí, jak Anthony chřadne. Jako

umělecký portrét ponechaný příliš dlouho na ostrémslu

nečním světle, který postupně ztrácí jasnost a barvu. Před

lety, když s ní vedl přijímací pracovní pohovor, to byl ještě

vysoký svalnatý muž s hustými tmavými vlasy, fialkovýma

očima a hlasem jako James Mason. Vypadal daleko mladší

než na svých osmašedesát let. V okamžiku, kdy Laurapo

prvé překročila práh, se do pana Peardewa i jeho domu

zamilovala. Nešlo však o žádnou romantickou lásku, ale

spíš o hlubokou náklonnost dítěte k oblíbenémustrýčko

vi. Jeho jemná síla, klidné způsoby a bezchybná zdvořilost

byly vlastnosti, které se, byť trochu pozdě, naučila u mužů

oceňovat. Jeho přítomnost jí vždy zvedla náladu a díky

němu si znovu začala cenit života jako už dávno ne. Byl

pro ni pevnou, uklidňující konstantou, podobně jako Big

Ben či královna Alžběta. Ale po celou dobu zůstával mírně

odtažitý. Jistou část své osobnosti před ní nikdy neodhalil,

nechával si pro sebe jakési tajemství. Lauře to nevadilo.Dů

věrné fyzické i citové vztahy jí až doposud přinášely jenom

zklamání. Pan Peardew byl skvělý zaměstnavatel, z něhož

se časem stal drahý přítel Anthony. Přítel, který si ji však

nikdy nepřipustil příliš k tělu.

Co se Padovy týká, jiskra mezi domem a Laurou přesko

čila díky jednomu nenápadnému prostírání. Během při jí

ma cí ho pohovoru jí Anthony připravil čaj. Přinesl jej do

zimní zahrady — čajovou konvičku s roztomilým džbán

kem na mléko, cukřenku a kleštičky, šálky a talířky, stříbrné

čajové lžičky, sítko na čaj se stojánkem. Vše servírováno na

podnose s prostíráním. A tohle prostírání, čistě bílýubrou

sek s krajkovým lemováním, bylo pro Lauru rozhodující.

Padova byla domem, kde všechny tyhle předměty, včet

ně krajkového ubrousku, tvořily součást každodenního


16

ži vo ta. A pan Peardew vedl přesně takový každo denníži

vot, po jakém Laura toužila. Vince se jí vždy vysmíval a její

pokusy o zavedení podobných zvyků do jejich vlastního

domova shazoval. Když už si náhodou musel uvařit čaj

sám, nechal použitý sáček ležet na kuchyňském odka

pávači. Mlé ko a ovocný džus pil přímo z krabice, druhou

rukou přitom poklepával na dvířka ledničky jako nějaký

náladový teenager. U stolu se choval jako ve středověku.

Hlasité říhání ztělesňovalo jeho druh humoru, prdění

mělo zase zřejmě navodit dobrou náladu. Nejspíš mohla

být ráda, že se vůbec obtěžoval používat nůž a vidličku,

ačkoliv zřídka kdy společně. Nůž však měl dvojí funkci —

často sloužil také jako nástroj k čištění nehtů. Pro Vince

by látkové prostírání bylo jen terčem posměchu. Stejně

jako sama Laura.

Pohovor se konal v den jejích jednatřicátých narozenin

a byl překvapivě stručný. Pan Peardew se zeptal, jak má

ráda čaj, a potom ji obsloužil. Z každé strany poté padlo

ještě několik otázek, po jejichž zodpovězení starší muž

nabídl Lauře práci a ona nabídku přijala. V tom okamžiku

začala znovu doufat v lepší budoucnost.

Tok jejích vzpomínek proťalo pískání konvice. Laura

si odnesla čaj spolu s prachovkou a leštěnkou do zimní

zahrady. Uklízení nesnášela, obzvlášť když ještě bydlela

s Vincem. Ale tady, v tomto domě, utírala každé zrnko

prachu s láskou. Když sem přišla poprvé, dům a všechno

v něm bylo lehce zanedbané. Ne snad špinavé či zchátra lé,

prostě jen opomíjené. Značná část pokojů se vůbec ne

využívala. Anthony trávil většinu času v zimní zahradě

nebo ve své pracovně a nikdy neměl v domě hosty, kteří

by pobývali v ostatních místnostech. Pomalu, s láskou

a jemností sobě vlastní, přivedla Laura dům, jeden pokoj

po druhém, zpět do života. S výjimkou pracovny, jejíž práh

nikdy ani nepřekročila. Anthony jí hned na začátku řekl,


17

že do pracovny kromě něj nikdo nesmí, a pokud byl pryč,

dveře byly vždy zamčené na klíč. A ona se na nicnevyptá

vala. Ale všechny ostatní pokoje udržovala v nablýskané

čistotě, připravené k použití pro nečekané hosty. Jenže

nikdy nikdo nepřišel.

V zimní zahradě zdvihla Laura ze stolku fotografii ve

stříbrném rámečku a leštila ji tak dlouho, dokud se stříbro

i sklo neblýskaly jako nové. Anthony jí řekl, že žena naob

rázku se jmenovala Therese, a Laura byla přesvědčená, že

ji velmi miloval, protože její tvář na ni shlížela z jediných

tří fotografií v celém domě. Byly to kopie obrázků, na nichž

pózovali Anthony a Therese společně. Druhá stála na jeho

nočním stolku a třetí na toaletce ve velké ložnici vzadu

v domě. Za celou dobu, co Laura pro Anthonyho pracovala,

ho nikdy neviděla tak šťastného jako na těch fotkách.

Když ji Vince opustil, první věcí, kterou Laura udělala,

bylo, že mrskla jejich velkou zarámovanou svatební foto

grafií do odpadkového koše. Ještě než s ní ale nadobro

skoncovala, podpatkem zašlapala každý kousíčekrozbité

ho skla do jeho samolibé tváře. Byl to naprostý idiot. Tehdy

si to poprvé přiznala, dokonce i sama sobě. Ale necítila se

o nic líp. Jenom to dokazovalo, jak slabá a hloupá musela

být, že s ním vydržela tak dlouho.

Když Laura skončila v zimní zahradě, prošla vstupní

ha lou a začala umývat schodiště. Cestou hadříkem stí

ra la zlatavé částečky prachu z dřevěného vyřezávaného

zá bradlí. Často o Anthonyho pracovně přemýšlela. Tahle

tajemná místnost ji samozřejmě nenechávala chladnou.

Ale respektovala jeho soukromí, stejně jako on respektoval

její. Největší pokoj nahoře v patře byl nejkrásnější, s ob

rovským arkýřovým oknem s výhledem do zahrady za

domem. Právě tento pokoj Anthony sdílel s Therese, ale

nyní spával v menším pokoji hned vedle. Laura otevřela

okno, aby do pokoje vpustila trochu čerstvého vzduchu.


18

Růže dole v zahradě byly v plném květu: šarlatové, růžové

i krémové lístky se vlnily ve větru, na okolních záhoncích

se třepotaly pivoňky, jejichž krásu ještě zvýrazňovalyšpi

čaté okvětní plátky safírově zbarvené ostrožky. Vůně růží

se vznášela ve vzduchu a Laura ten opojný parfémzhlubo

ka vdechovala. Tenhle pokoj vždycky voněl po růžích.Do

konce i uprostřed zimy, kdy zamrzlá zahrada tvrdě spala

a okna neprodyšně uzavírala mrazivá krusta ledu. Laura se

narovnala, uhladila už tak dokonale upravené přehozy na

posteli a natřepala polštářky na pohovce. Flakonky zezele

ného skla rozestavené na toaletním stolku se ve slunečním

světle třpytily, ačkoliv na nich ležela tenká vrstva prachu.

Ne všechno v pokoji však bylo dokonalé. Malé modré

smaltované hodiny se zase zastavily. Ukazovaly čas 11.55

a nevydávaly ani hlásku. Každý den přesně ve stejnou dobu.

Laura se podívala na své vlastní náramkové hodinky ana

stavila ručičky na hodinách do správné polohy. Opatrně

otáčela malým klíčkem, dokud se znovu neozvalo jemné

tikání. Pak hodiny položila zpět na krbovou římsu.

Zvuk zavírajících se vstupních dveří Lauře oznámil, že

se Anthony vrací z procházky. Následovalo otočení klíčem

v zámku, otevření a opětovné zavření dveří do pracovny.

Tento sled zvuků byl Lauře již důvěrně známý. V kuchyni

uvařila konvičku kávy, položila ji na tác spolu s hrníčkem

na podšálku, stříbrným džbánkem se smetanou a talířkem

celozrnných sušenek. Všechno to odnesla do haly a poti

chu zaklepala na dveře pracovny. Když se otevřely, podala

podnos Anthonymu. Vypadal unaveně; procházka ho spíš

zmohla, než aby ho posilnila.

„Děkuji ti, má drahá.“

Se smutkem si povšimla, jak se mu lehce třesou ruce,

když od ní tác přebírá.

„Dal byste si k obědu něco speciálního?“ snažila se z něj

jemně vymámit odpověď.


19

„Ne, ne. Jsem si jistý, že ať už se rozhodneš uvařit cokoliv,

bude to výtečné.“

Dveře se zaklaply. Došla zpátky do kuchyně a umylašpi

navý hrnek, který se objevil ve dřezu. Bezpochyby ho tam

nechal zahradník Freddy. Začal v Padově pracovat před

pár lety, ale Laura s ním za celou tu dobu skoro nepro

mluvila. Kdykoliv se jejich cesty zkřížily, tvářil se přátel

sky, ale ne víc, než vyžadovala základní zdvořilost. Laura

začala třídit papíry. Dopisy vezme domů a přepíše je na

notebooku. Když pro Anthonyho začala pracovat, dělala

korektury jeho rukopisů a přepisovala je na elektrickém

psacím stroji. Posledních několik let už nepsal a jí tochy

bělo. V mladším věku pomýšlela na kariéru spisovatelky.

Mohla napsat pár románů, pracovat pro noviny nebo tak

něco. Mívala spoustu plánů. Jako nadané děvče získalasti

pendium na místní dívčí škole, a poté jí dokonce nabídli

místo na univerzitě. Mohla, ne, měla si zařídit život podle

svého. Místo toho potkala Vince. V sedmnácti byla ještě

příliš zranitelná, sama sebou nejistá, neznala svou vlastní

cenu. Ve škole byla šťastná, ale stipendium ji občas do

stávalo do nelehkého postavení. Její otec, který byldělní

kem v továrně, a matka prodavačka byli na svoji chytrou

dceru nesmírně pyšní. Podařilo se jim sehnat peníze —

schraňovali každičkou penci —, aby jí mohli koupitvšech

ny součásti drahé školní uniformy; dokonce i na boty se

pár liber našlo. Každý kousek zářil novotou. Nic pro jejich

holčičku nesmělo být z druhé ruky a Laura jim za to byla

vděčná, opravdově a hluboce vděčná. Věděla, kolik obětí

kvůli ní přinesli. Jenže to nestačilo. Být bystrá a účastnit

se veškerého dění ještě neznamenalo, že splyne sestudent

kami, které tvořily jádro třídy. S dívkami, pro něžprázdni

ny v zahraničí, návštěvy divadelních představení, večírky

a víkendy strávené na plachetnicích představovaly běžnou

věc. Samozřejmě si našla kamarádky, milé a štědré dívky,


20

které ji zvaly do velkých domů svých stejně milých aštěd

rých rodičů. Velké domy, kde se čaj podával v konvičkách,

toasty ve stojáncích, máslo na talířcích, mléko ve džbán

cích a zavařenina se nabírala stříbrnou lžičkou. Domy

se jmény namísto čí sel; domy s terasou, tenisovým kur

tem a keři zastřiženými do podoby malých uměleckých

děl. A s krajkovým prostíráním. Poznala jiný způsob života

a byla jím okouzlená. V takových chvílích se vznášela na

křídlech naděje. Doma ji najednou všechno tížilo jakobal

van: mléko v láhvi, margarín v kelímku, cukr v papírovém

sáčku a čaj v hrnku. V sedmnácti se tak ocitla mezi dvěma

různými světy, ale doopravdy nepatřila ani do jednoho

z nich. A pak potkala Vince.

Byl starší, pohledný a velmi sebevědomý. Pozornost,

kterou jí projevoval, jí lichotila a jeho sebejistota na ni

dělala dojem. Vince si byl jistý vším. Dokonce měl sám

pro sebe přezdívku: Vince Nepřemožitelný. Prodával auta

a jezdil červeným vozem Jaguar E-Type — klišé na kolech.

Lauřiny rodiče její nová známost velmi rozrušila. Doufali,

že vzdělání by se pro jejich dceru mohlo stát klíčem klepší

mu životu — lepšímu, než byl jejich vlastní. Chtěli jí zajistit

takovou budoucnost, která by nebyla jen bojem o přežití.

Možná nerozuměli krajkovému prostírání a podobným

věcem, ale věděli, že život, jaký si pro svoji holčičku přáli,

nebyl jen o penězích. Pro Lauru nebyl nikdy o penězích.

Pro Vince Nepřemožitelného byl pouze o penězích. Lauřin

otec brzy pro Vince, jehož skutečné příjmení znělo Darby,

vymyslel vlastní soukromou přezdívku. VD = velký dutoň.

Během pozdějších smutných let Laura často přemíta

la, co na ní Vince vlastně vidí. Byla pohledná, ale žádná

oslňující kráska, rozhodně nedisponovala tou kombina

cí zubů, prsou a zadku, kterou obvykle upřednostňoval.

Dívky, s nimiž Vince normálně randil, si stahovaly kal

hotky stejně snadno, jako si zouvaly boty. Možná pro něj


21

byla výzvou. Nebo něčím novým. Ať už se pro ni rozhodl

z jakého koliv důvodu, předpokládal, že by mu mohla být

dobrou ženou. Zažil hořké zklamání. Ale zdaleka ne tak

hořké jako Laura.

Zpočátku bylo jednoduché svalovat vinu za všechna

příkoří jenom na Vince; smýšlet o něm jako o hulváto

vi z knih Jane Austenové, který si rád vyrazí s kumpány,

a sebe samu vidět jako ctnostnou hrdinku, jež — pone

chaná svému osudu — musí doma plést košíky natoalet

ní papír nebo si přišívat stuhy na klobouček. Ale někde

hluboko v mysli Laura věděla, že tohle všechno je pouhá

fikce. Když se jeho aférka poprvé provalila, zhroutila se.

Zoufale toužila uniknout z neúnosné reality, a tak požá

dala lékařku o antidepresiva. Ta ale trvala na tom, že než

jí léky předepíše, musí si mladá žena domluvit schůzku

v manželské poradně. Z takového doporučení Laura

zrovna neskákala radostí do stropu. Očekávala, že bude

muset Pamelu, lékařku středního věku v polyesterovém

kostýmku s vlasy barvy holubí šedi, nějak přelstít, aby

svůj recept získala. Místo toho se však chtě nechtě ocitla

naproti stroze oblečené psychoterapeutce Rudi s blon

ďatou hřívou a pěkně proříznutou pusou, která ji nutila

postavit se tváří v tvář obtížně stravitelným faktům.Sna

žila se Lauru přesvědčit, aby poslouchala hlas ve své hlavě;

ten, co poukazoval na nepříjemné skutečnosti a vytahoval

na ni argumenty, jež nechtěla slyšet. Rudi považovala tato

sezení za způsob, jak se „stát součástí své vnitřnílingvisti

ky“, a tvrdila, že by měla pro Lauru být „velmi příjemným

zážitkem“. Laura sama je pak nazývala „paktování se s paní

Pravdomluvnou“ a připadala si při nich asi stejněpříjem

ně, jako kdyby měla poslouchat zadrhávající se cédéčko,

stále dokola opakující stejnou písničku. PaníPravdomluv

ná měla velmi podezíravou povahu. Nespravedlivě Lauru

nařkla z toho, že neunesla tíhu rodičovských očekávání


22

a Vince si vzala částečně proto, aby se vyhnula univerzitě.

Podle jejího názoru se Laura studia na vysoké škole obávala

kvůli případnému neúspěchu. Co kdyby si náhodounabi

la nos a musela se postavit na vlastní nohy? A tak, místo

aby paní Pravdomluvná Lauru uklidnila, ji jen nahlodala

dalšími pochybnostmi. Skutečnost však byla taková, že

jakmile Laura dostala svůj prozac, stejně ji přestala po

slouchat.

Hodiny v hale odbily jednu a Laura začala chystatingre

dience potřebné na přípravu oběda. Rozšlehala vejce a sýr

s čerstvými bylinkami ze zahrady, nalila směs narozpále

nou pánev a pozorovala, jak pění, bublá a pomalu se mění

v nadýchanou zlatavou omeletu. Na podnos prostřelana

žehlený bílý lněný ubrousek, na něj položila stříbrný nůž

a vidličku a sklenku s bezovou šťávou. Na prahu pracovny

podala tác Anthonymu a převzala od něj zbytek dopolední

svačiny. Sušenky zůstaly netknuté.


23

kapitola 3

eunice

o čtyřicet let dříve...

květen 1974

Rozhodla se pro kobaltově modrý klobouček. Babička jí

jednou řekla, že člověk sice může být vinou genů ošklivý

a kvůli nedostatku vzdělání nevědomý. Nic na světě však

v žádném případě neomlouvá hloupost. A škola hloupá

byla. Eunice vždycky patřila mezi chytré, ale neposedné

dívky. Škola ji příliš nudila, než aby se pokoušela dosáhnout

obstojných výsledků. Toužila po vzrušení, chtěla naplno

prožít každou minutu svého života. Její práce, skládající

se z nekonečného ťukání do psacího stroje a zakládáníslo

žek, byla nudná a nezáživná. A takoví byli i lidé, kteří s ní

seděli v omšelé kanceláři. Podle jejích rodičů šlo o slušné

a poctivé zaměstnání, Eunice se však na takovém místě

mohla ukousat nudou. Jediný únik z unylé šedi života pro

ni představovaly filmy a knihy. A tak četla vždy a všude,

jako by na tom závisel její život.

Pak Eunice jednoho dne uviděla v časopise inzerát:

Hledá se asistentka pro zavedeného vydavatele.

Plat žalostný, ale práce zábavná!

Tohle byla práce přesně pro ni. Eunice neváhala ani minutu.

Pohovor se konal ve čtvrt na jednu odpoledne. Vyrazila

s dostatečným předstihem, a tak se mohla zbytek cesty

beze spěchu procházet městem. Vnímala zvuky a vůně

města a ukládala si je do paměti. Ulice byly přeplněné lidmi

a Eunice se nechala unášet davem, čas od času narážejíc do

postav, které z nějakého důvodu vybočily z jednolité masy

chodců. Kývla hlavou na číšníka zametajícího chodník


24

před restaurací U Mlsné ryby a uskočila stranou, aby se

vyhnula nepříjemnému střetu s tělnatou zpocenouturist

kou. Ta měla nos zabořený do knižního průvodce a úplně

se zapomněla dívat na cestu. Eunice si všimla vysokého

muže, který čekal na rohu Great Russel Street, a usmála se

na něj. Jeho hezký obličej vypadal utrápeně. V okamžiku,

kdy kolem něj procházela, zaznamenala každičký detail.

Byl pěkně stavěný a pohledný, měl modré oči a způsoby

dobře vychovaného mladého muže. Úzkostlivě kontrolo

val hodinky a rozhlížel se ulicí nahoru a dolů. Očividně na

někoho čekal a ten někdo měl zpoždění. Zato Eunice

měla stále času dost, takže jen tak bloumala kolem.Hodi

ny ukazovaly teprve za pět minut dvanáct. Její myšlenky

se zatoulaly k blížícímu se pohovoru a jejímu možnému

budoucímu zaměstnavateli. Doufala, že by mohl vypadat

jako muž čekající na rohu, jehož před chvilkou míjela.

Ale možná to nakonec bude žena, žena ostrá jako břitva

s černými vlasy ostříhanými na mikádo a rudou rtěnkou.

Když došla k cíli své cesty — lakovaným zeleným dveřím na

Bloomsbury Street —, nejasně zaznamenala dav mačkající

se na protějším chodníku a vzdálené houkání sirén. Stiskla

zvonek a čekala — s rovnými zády, patami u sebe a hlavou

hrdě vztyčenou. Na schodech se ozvaly rychlé kroky adve

ře se prudce rozlétly.

Eunice se do toho muže zamilovala, jakmile ho uviděla.

Vzhledově se nijak výrazně nelišil od většiny ostatních:

střední váha, střední výška, světle hnědé vlasy, příjemná

tvář, dvě oči a dvě uši, jeden nos a jedna ústa. Ale všechny

tyto jednotlivé části nějakým kouzlem dohromady tvořily

úchvatné mistrovské dílo. Sevřel jí ruku, jako by ji chtělza

chránit před utonutím, a táhl ji za sebou po schodech.Ces

tou nahoru ji vítal, sotva popadaje dech vynaloženýmúsi

lím a nadšením: „Vy musíte být Eunice. Moc mě těší, že vás

poznávám. Říkejte mi Bomber. Nikdo mi už jinak neřekne.“


25

Kancelář na vrcholku schodiště, do které vpadli jako

velká voda, byla prostorná, světlá a velmi pěkně zařízená.

Zdi lemovaly police a zásuvky a pod oknem stály třikarto

téky. Eunice zaujalo, že jsou označené mužskými jmény:

„Tom“, „Dick“ a „Harry“.

„Jako ty tunely,“ vysvětloval Bomber, když zachytil směr

jejího pohledu a uviděl v jejích očích otazník. Stále se však

tvářila nechápavě.

„Velký útěk? Steve McQueen, Dickie Attenborough,po

nožky plné hlíny, ostnatý drát a motocykl?“

Eunice se usmála.

„Viděla jste ho, že jo? Zatraceně skvělý film!“ Začal si

pohvizdovat úvodní písničku.

V tu chvíli se Eunice rozhodla. Tohle je bezpochyby

práce přesně pro ni. Kdyby bylo potřeba, klidně by se

dobrovolně připoutala řetězem k jedné z těch kartoték,

jen aby si místo zajistila. Naštěstí to nebylo nutné. Fakt, že

viděla Velký útěk a moc se jí líbil, očividně stačil. Bomber

jim v miniaturní kuchyňce hned vedle kanceláře uvařil na

oslavu jejího přijetí pořádnou konvici čaje. Do místnosti

se vracel následován podivným burácivým rachocením.

Hluk vydával malý hnědobílý teriér s jedním uchem na

půl vztyčeným a hnědou skvrnou kolem levého oka. Seděl

v něčem, co vypadalo jako malý dřevěný dvoukolovývozí

ček, a pohyboval se pomocí předních tlapek.

„Seznamte se s Douglasem. Je mojí pravou rukou. I když

je to pes.“

„Dobré odpoledne, Douglasi,“ pozdravila ho Euniceváž

ně. „Douglas Bader, válečný veterán, předpokládám.“

Bomber vesele plácl dlaní do stolu. „Já jsem věděl, že

budete ta pravá. A teď mi řekněte, jak máte ráda čaj?“

Nad čajem a sušenkami (Douglas pil ze své misky) se

Eunice dozvěděla, že Bomber našel Douglase jakoopuště

né štěně, které srazilo projíždějící auto. Veterinář mu radil,


26

aby ho nechal uspat, ale Bomber o tom nechtěl ani slyšet

a namísto toho si ho odnesl domů.

„Ten vozík jsem mu vyrobil sám. Vypadá spíš jakostařič

ký morris než jako mercedes, ale svoji práci odvádí dobře.“

Dohodli se, že Eunice začne pracovat následující tý

den za plat, který byl naprosto vyhovující, vůbec ne „ža

lostný“, jak stálo v inzerátu. Co se popisu samotné práce

týkalo, mělo se z ní stát takové děvče pro všechno. Eunice

byla nadšená. Ale právě když si chtěla posbírat věci a za

čít se chystat k odchodu, dveře se s prásknutím otevřely

a dovnitř nakráčela dáma přesně tak ostrá jako břitva, jak

si Eunice představovala. Nehezká žena se špičatým no

sem a kostnatými lokty i koleny, na jejímž těle se nenašel

jediný měkký polštářek či oblina, kde by se zalíbenímspo

činula mužská ruka. Na tváři se jí během let usadil trvalý

úšklebek.

„Vidím, že ta tvoje lemplovská mrňavá krysa je pořád

ještě naživu,“ prohlásila a ukázala cigaretou na Douglase.

Odhodila kabelku na židli a vtom si všimla Eunice. Přes

obličej jí přelétl pokroucený úsměv.

„Dobrý bože, bratře! Neříkej mi, že sis našel milenku.“

Plivala ta slova jako hořká jadérka hroznového vína.

Bomber se k ní obrátil s výrazem odevzdané trpělivosti

v obličeji. „To je Eunice, moje nová asistentka. Eunice, to

je moje sestra Portia.“

Žena přejela Eunice pohledem svých chladných šedých

očí od hlavy až k patě, ale ruku jí nepodala. „Nejspíš bych

měla říct, že vás ráda poznávám. Ale pravděpodobně by

to byla lež.“

„Nápodobně,“ odpověděla Eunice. Pronesla ta slovaté

měř neslyšně a Portia už stejně obrátila pozornost kesvé

mu bratrovi, ale Eunice by přísahala, že Douglas zavrtěl

špičkou ocasu. Zanechala Bombera napospas jehoodpor

né sestře a vyhopkala ven do zářivě slunečného odpoledne.


27

Poslední věcí, kterou zaslechla, když za sebou zavírala

dveře, byl Portiin řezavý hlas. Jak se snažila vlichotit do

přízně svého bratra, jeho tón se naprosto změnil, avšak

stále zůstával velmi nepříjemný.

„Tak co, drahoušku, kdy mi konečně vydáš moji knížku?“

Na rohu Great Russel Street se na okamžik zastavila

a vzpomněla si na muže, jemuž předtím věnovala úsměv.

Doufala, že osoba, se kterou se měl setkat, ho nenechala

čekat příliš dlouho. A právě v tu chvíli, ve špíně a prachu

u svých nohou, zachytila Eunice pohledem zlatavý záblesk.

Sklonila se dolů, vyprostila ze škvíry na chodníku malý

oblý předmět, zdvihla jej a pak ho zasunula do bezpečí

své kapsy.


28

kapitola 4

Pokaždé to bylo stejné. Šel s hlavou skloněnou a očimapro

hledával chodníky a stružky. Nikdy nezvedal tvář k obloze.

Záda ho bolela a oči mu slzely, byly však plné odhodlání.

A potom spadl, zpět z temnoty do vlhkých pomačkaných

přikrývek ve své vlastní posteli. Ten sen se neustáleopako

val. Nikdy nekončící, neúspěšné hledání jednoho jediného

předmětu, který by mu konečně mohl přinést klid.

Dům se ponořil do hluboké, tiché temnoty letní noci.

Anthony přehodil znavené nohy přes okraj postele a sna žil

se z ramen setřást neústupné zbytky snu. Měl by vstát,

stejně už dnes v noci znovu neusne. Pomalu sestupoval

dolů po schodech, jejichž dřevo skřípalo stejně jako jeho

staré bolavé kosti. Nepotřeboval žádné světlo, znal dům

nazpaměť. V kuchyni si uvařil konvičku čaje — vlastně ho

víc těšila sama příprava než následné pití — a odnesl si

ji s sebou do pracovny. Bledé měsíční světlo klouzalo po

okrajích polic uprostřed mahagonového psacího stolu

a tvořilo malé jezírko. Když přecházel po místnosti, z rohu

nejvyšší police na něj pomrkávalo zlaté víčko plechovky

od sušenek. Opatrně ji sundal dolů a postavil domihota

jícího se světelného kruhu na stole. Ze všech věcí, které

kdy nalezl, mu tahle dělala největší starosti. Protože to

nebylo „něco“, nýbrž „někdo“; tím si byl naprosto jist,ač

koliv k tomu neměl sebemenší důvod. Znovu, stejně jako

každý den od doby, kdy si plechovku přinesl domů,odsu

nul víčko stranou a zkoumal její obsah. Už několikrátpře

místil nádobu tak, aby ji neměl pořád na očích. Ale i když

trůnila na nejvýše položeném místě v pracovně, stále ho

k sobě s neodolatelnou naléhavostí přitahovala. Nedokázal


29

ji nechat na pokoji. Zabořil ruku do plechovky a nechal

hrubá šedá zrnka jemně proklouzávat mezi konečkyprs

tů. Náhle ho uchvátila neodbytná myšlenka. Vyrazila mu

dech jako prudká rána do žaludku. Znovu držel ve svých

rukou smrt.

Představa života, který spolu mohli vést, byla zraňující

myšlenka, jíž se oddával jen zřídka. Touhle dobou už by

z nich jistě byli prarodiče. Therese nikdy nemluvila o tom,

že by chtěla mít děti, a taky se oba domnívali, že mají před

sebou ještě spoustu času. Osud ale rozhodl jinak. Vždyc

ky chtěla psa. Anthony vzdoroval, jak dlouho to jen šlo.

Vymlouval se na růžovou zahradu i na trávník za domem,

zvíře by jistě obojí zničilo. Nakonec ho však stejně získala

na svoji stranu, tak jako pokaždé, neodolatelným koktej

lem šarmu a zarputilou neústupností. Pro svoje chlupaté

štěstí si měli jet do útulku v Battersea přesně týden poté,

co zemřela. Namísto toho strávil Anthony celý denbloumá

ním po prázdném domě, zoufale hledaje jakékoliv stopy

její přítomnosti: otisk hlavy na polštáři, tizianový pramen

zachycený v kartáči na vlasy či šmouhu šarlatové rtěnky na

skleničce. Nicotný, ale vzácný důkaz života, jenž právěvy

hasl. Během skličujících měsíců, které následovaly, na něj

Theresina přítomnost dýchala ze všech koutů posmutnělé

Padovy. Anthony vkročil do pokoje a často cítil, že Therese

odešla sotva před chvilkou, že se minuli jen o vteřinu. Den

za dnem si hrál na schovávanou s jejím stínem. Ze zimní

zahrady slyšel její oblíbenou hudbu, vzadu za domemza

slechl její smích a ve tmě cítil na ústech její polibky. Ale

postupně, téměř nepostřehnutelně, ho nechala jít.Dovo

lila mu, aby začal nový život bez ní. Jedinou stopou, která

přetrvávala až do dnešního dne, byla vůně růží na místech,

kde vůbec neměla co dělat.

Anthony setřel ze špiček prstů šedý prach a opět ple

chovku zavřel. Jednoho dne spočine v podobné nádobě.


30

Možná proto ho popel zesnulého tak znepokojoval. Nesmí

se ztratit jako tahle nebohá duše v plechovce od sušenek.

Musí se znovu setkat se svou Therese.

Laura ležela v posteli zcela probuzená, s víčky pevně se

vřenými, jak se bezvýsledně snažila znovu usnout. Obavy

a pochybnosti, které během dne odsunula do pozadí, se

pod rouškou noci přikradly zpět a páraly stehy jejíhopo

hodlného života jako moli ničící kašmírový svetr. Prásk

nutí hlavních dveří, silné hlasy a smích ze sousedního

bytu rozprášily i poslední zbytky naděje na znovunalezení

klidného spánku. Mladý pár, jenž se přistěhoval vedle, si

na úkor všech spolubydlících užíval bujarého, rušného

a neurvalého společenského života. Pár minut po jejich

návratu v doprovodu podobných typů, jako byli oni

sami, začaly Lauřiny zdi pulzovat v neutuchajícím rytmu

drum&bass.

„Panebože, to snad ne, už zase!“

Laura přehoupla nohy přes okraj postele a frustrovaně

jimi začala bušit do pohovky. To bylo tenhle týden snad už

potřetí. Zkoušela si s nimi rozumně promluvit. Hrozila jim

policií. Nakonec vše došlo tak daleko, že na ně — ještě teď

se studem červenala — začala sprostě ječet. Jejich odpověď

vypadala pokaždé stejně: přehnané omluvy prošpikova

né prázdnými sliby. Jenže se nic nezměnilo. Jednoduše ji

igno rovali. Možná by nebylo marné vypustit pneumatiky

u jejich golfu, zauvažovala. Nebo jim šoupnout dopoštov

ní schránky koňskou kobližku. Navzdory zlosti se musela

sama pro sebe usmát. Kde by asi tak v okolí sehnala

koně, co?

V kuchyni si v malém rendlíku ohřála mléko, aby siudě

lala horkou čokoládu. Z náhlého popudu pak vzala další

kastrol a praštila jím do zdi, aby i na druhé straněochut

nali kousek toho, čeho si ona užívala celé noci. Ze stěny


31

se odloupl kus omítky velký jako talíř a roztříštil se na

podlaze.

„Do prdele!“

Laura se vyčítavě zamračila na rendlík, který stálepev

ně svírala v ruce. Najednou se ozvalo zasyčení, jak mléko

na sporáku vyběhlo.

„Do prdele! Do prdele! Do prdele!“

Když uklidila nepořádek a ohřála si nové mléko,posa

dila se ke stolu, v rukou jemně svírajíc hřejivý šálek. Cítila,

jak se kolem ní stahují mračna a země se jí propadá pod

nohama. Blížila se bouře, tím si byla jistá. Neznepokojovali

ji však jen sousedé. Starosti jí dělal také Anthony. Během

posledních pár týdnů se něco změnilo. Jeho fyzický stav

se s věkem nevyhnutelně zhoršoval, ale bylo tu ještě něco

jiného. Tuhle změnu nedokázala popsat. Cítila, že se od

ní vzdaluje, jako když si zklamaný milenec narychlo balí

kufry, aby se mohl tajně odplížit od své milé. Jestli ztratí

Anthonyho, přijde i o Padovu; jediné dvě skutečnosti,kte

ré jí poskytovaly útočiště před bláznivým vnějším světem.

Od té doby, co se rozvedla s Vincem, zmizelo z jejího

života i těch pár vzácných opěrných bodů, jež mívala.Kvů

li sňatku s tímto mužem zanechala studia na univerzitě

a vzdala se všech šancí na možnou kariéru spisovatelky.

Doufala, že si pořídí několik dětí a její život naplní mateřství

a všechny ty věci kolem. A jednoho dne, až děti povyrostou,

by se snad mohla do školy zase vrátit. Jenže nic z toho se

nestalo. Otěhotněla jen jednou. Vidina miminka na čas

slepila jejich už tenkrát se rozpadající manželství. Vince

se rozhodl na ničem nešetřit a za jediný víkend přichystal

dětský pokoj. Následující týden Laura potratila. V dalších

letech se tvrdošíjně pokoušeli nahradit dítě, jež se nikdy

nenarodilo. Sex se stal pouhou povinností, vymizela z něj

veškerá radost. Dobrovolně se podrobili všem mnohdypo

nižujícím vyšetřením, aby se zjistilo, na čí straně je chyba.


32

Všechny výsledky však byly v pořádku. Vincův smutek se

postupně proměnil ve zlost, protože nemohl dostat to,

co si myslel, že chce. Nakonec — tou dobou už k Lauřině

úlevě — se sexem přestali úplně.

Právě v té době začala plánovat svůj útěk. Po svatbě

Vince trval na tom, že není potřeba, aby pracovala, a tak

zůstala doma. Po několika nezdařených pokusech o mi

minko ji však domácí prostředí začalo ubíjet a Laura se

rozhodla, i přes Vincův nesouhlas, že si najde novézaměst

nání. Narazila však na problém v podobě nedostatkuvzdě

lání a zkušeností. Jenže ona práci potřebovala, protože

potřebovala peníze. Potřebovala peníze, aby mohla Vince

opustit. Chtěla jen tolik, aby si mohla sehnat byt a doká

zala se sama uživit; vyklouznout z domu, až bude její muž

v práci, a pak se s ním z bezpečné vzdálenosti rozvést. Ale

jediné místo, které našla, bylo na částečný úvazek a navíc

mizerně placené. Peníze by jí v žádném případě nestačily,

a tak začala znovu psát a snila o tom, že napíše bestsel

ler. Pracovala na svém románu každý den několik hodin,

schovávajíc před Vincem každičký důkaz své činnosti. Za

šest měsíců byla kniha hotová a ona ji s velkými nadějemi

poslala do několika vydavatelství. Za dalšího půl roku se

už hromádka zamítavých dopisů a e-mailů svou výškou

snadno rovnala samotnému románu. A ve všech stálojed

no a totéž. Lauřino psaní bylo daleko zdařilejší co do stylu

než co do obsahu. Psala „krásně“, ale zápletka byla příliš

„fádní“. Ve stadiu nejvyššího zoufalství se rozhodla odpo

vědět na inzerát v ženském časopise. Zaručoval příjem

autorům schopným psát povídky ve specifickém formátu

pro úzký okruh čtenářů. Laura tak nakonec zálohu na svůj

vlastní byt přece jen složila, ale stálo ji to celou horu trapně

sladkobolných erotických povídek pro magazín Peříčka,

krajky a fantazie — „časopis pro žhavé ženy se spalující

touhou“.


33

Když Laura začala pracovat v Padově, s psanímskonco

vala. Dostávala pravidelný plat a hloupými povídkami už

se trápit nemusela. Její román skončil v koši. Po bezpočtu

odmítnutí ze strany nakladatelů už se ani nepokoušela

vymýšlet nový příběh. Chyběla jí důvěra v sebe samu. Vnej

temnějších chvílích Laura přemítala, do jaké míry si za svůj

neúspěch může sama. Stal se z ní snad notorický zbabě

lec, jenž se bojí znovu se vyškrábat na nohy poté, co ho

srazili na kolena? S Anthonym v Padově o tom přemýšlet

nemusela. Dům se pro ni stal citovou a fyzickou pevností

a Anthony rytířem v zářivé zbroji.

Zamyšleně šťouchla prstem do škraloupu, který sevy

tvořil na chladnoucím mléku. Bez Anthonyho a Padovy

by byla ztracená.


34

kapitola 5

Anthony kroužil koktejlem ve sklence a poslouchal, jak

o sebe kostky ledu v bezbarvé tekutině cinkají. Ještě ani

neodbilo poledne, ale vychlazený gin s limetkovou šťávou

vždycky probudil poslední zbytky ohně, který mu vřel

v žilách, a to právě teď potřeboval. Usrkl si trochuosvěžu

jícího nápoje a odložil skleničku na stůl mezi oštítkované

drobnosti, jež právě vytáhl z jednoho šuplete. Chtěl si

je naposledy prohlédnout a rozloučit se s nimi. Jak tam

tak seděl ve svém velkém, hrubě pleteném svetru, cítil se

maličký a úplně ztracený, jako malý chlapec v obrovském

svrchníku, který patří jeho dospělému otci. Anthony věděl,

že mu ubývá sil, ale už se ničeho nebál. Měl totiž plán.

Když před všemi těmi roky začal ztracené věci shro

mažďovat, nijak zvlášť nepřemýšlel, co s nimi bude dělat

dál. Chtěl jenom, aby byly v bezpečí, dokud se jednoho

dne znovu nesetkají se svými původními majiteli. Mnohdy

nevěděl, jestli právě našel poklad, nebo jen odhozenou

tretku. Ale někdo někde na světě znal příběh každého

předmětu v pracovně. A tak Anthony začal znovu psát:

splétal povídky o věcech, jež nacházel. Během let zaplnil

police i zásuvky střípky ze života jiných lidí. A pomocí těch

střípků se mu nějak podařilo dohromady slepit i svůj život,

tak krutě rozbitý na kusy. Nic už nebylo znovu dokona

lé — samozřejmě, po tom všem, co se přihodilo. Šrámy na

duši mu zůstaly, ale přesto měl důvod žít. Žít život, jehož

všudy přítomnou šedí prosvítaly kousky modré oblohy.

Stejně jako kousek oblohy, který právě držel v ruce. Našel

jej zapadlý u obrubníku na Copper Street před dvanácti

lety, jak stálo na cedulce. Osamělý dílek puzzle, zářivě


35

modrý s bílou skvrnou na okraji. Byl to jen kousek obar

veného kartonu. Většina lidí si ho ani nevšimla a ti, kdo jej

přece jen zahlédli, ho zase hned pustili z hlavy. Vždyť šlo

jen o kus smetí. Ale Anthony věděl, že pro někoho mohla

být jeho ztráta nevyčíslitelná. Otáčel dílkem skládanky ve

své dlani. Komu asi patřil?

dílek puzzle, modrý s bílou skvrnou.

nalezen u obrubníku na copper street,

24. září

Jejich rodiče se při výběru jmen příliš nestrefili. Maud

bylo takové skromné jméno, jako malá šedá myška,

naprosto odlišné od ženy, jež ho nosila. Říci o ní, že

byla protivná a nepříjemná, zdaleka nevystihovalo

skutečný stav věcí. Oproti tomu Gladys, jméno zářivé

a veselé jako gladioly samy, patřilo ženě, která prá­

vě v tuhle chvíli neměla nejmenší důvod cítit se ra­

dostně. Obě sestry spolu nešťastně žily v úhledném

řadovém domku na Copper Street. Byl to dům jejich

rodičů. Dům, kde se obě narodily a vyrostly. Maud

přišla na svět jako hlasité, nevzhledné dítě, které se

neustále dožadovalo pozornosti, a taková už zůstala.

Matka s otcem se ke své prvorozené dceři chovali

příliš shovívavě, a potom už bylo pozdě na záchranu

i té špetky citlivosti a nesobeckosti, která v ní ještě

zbyla. Pro Maud se jedinou důležitou osobou na svě­

tě stala zase jenom Maud. Gladys se narodila jako

tiché, spokojené miminko. Díkybohu, protože její

matka stěží vyhověla alespoň dcerčiným základním

potřebám. Většinu času jí zabraly nevyčerpatelné

požadavky Gladysiny o čtyři roky starší sestry. Když

si Maud v osmnácti našla nápadníka skoro stejně


36

milého, jako byla ona sama, celá rodina si hromadně

a opravdu jen maličko provinile oddychla. Všichni

s nadšením přijali zprávu o jejich zásnubách a plá­

nované svatbě, zvlášť když vyšlo najevo, že by se Mau­

din snoubenec měl odstěhovat za prací do Skotska.

Po drahé, okázalé svatbě, kdy si Maud sama vybrala

každou maličkost, aby ji následně mohla zkritizovat,

a kterou rodiče celou zaplatili, odjela novomanžel­

ka oblažit svou přítomností nic netušící městečko

daleko na západě Skotska. Život na Copper Street

se stal o poznání klidnějším a spokojenějším. Rodi­

čům ani Gladys ke štěstí nic nechybělo. V pátek si

k večeři dávali rybu s hranolky, k nedělní odpolední

svačině si zase dopřávali lososové sendviče a ovocný

salát se smetanou. Každý čtvrtek večer chodili do

kina a v létě jezdili na týden do Frintonu. Gladys si

občas vyrazila zatancovat s přáteli. Také si koupila

andulku, kterou pojmenovala Cyril. Nikdy se však

nevdala. Nebylo to její rozhodnutí, ale jen hloupá

souhra náhod. Sice našla svého pana Pravého, jenže

on se zamiloval do jedné z Gladysiných kamarádek.

Gladys si sama ušila šaty pro družičku a připila na

jejich společnou budoucnost šampaňským osoleným

slzami. Zůstala však jejich blízkou přítelkyní a stala

se kmotrou obou jejich dětí.

Maud a její muž děti neměli. „Díkybohu za to,“

zašeptal její otec směrem k Cyrilovi, když na dané

téma náhodou přišla řeč.

Jak rodiče stárli a byli čím dál křehčí, převzala

Gladys postupně péči o jejich pohodlí na svá bedra.

Starala se o ně, krmila je a koupala, dělala všechno

pro to, aby se cítili v bezpečí. Maud zůstala ve Skot­

sku a občas poslala nějaký neužitečný dárek. Když

nakonec oba rodiče zemřeli, připadala si Gladys


37

jako tělo bez duše. Podle závěti byly peníze ze spoři­

cího účtu rozděleny rovným dílem mezi obě sestry;

dům zdědila Gladys jako vyjádření díků za oddanost

a bezmeznou lásku, se kterou o rodiče na sklonku

jejich života pečovala. Závěť však obsahovala je den

nešťastný dodatek. Stálo v něm, že pokud Maud

někdy zůstane bez střechy nad hlavou, může byd­

let v domě na Copper Street, dokud se její poměry

nezlepší. V době, kdy rodiče toto opatření přijali,

považovali takovou situaci za nanejvýš nepravdě­

podobnou. Jenže nanejvýš nepravděpodobná není

totéž co nemožná, a tak Maud po smrti svého man­

žela zjistila, že ji zanechal na mizině, a byla vzteky

bez sebe. Prohrál v hazardních hrách veškerý jejich

společný majetek a pak si úplně klidně umřel, zba­

bělec. S Maud se do domu na Copper Street vrátila

i špatná nálada. Klidný, šťastný život, jehož si Gladys

užívala, vzal za své ve chvíli, kdy se na prahu objevila

její sestra a chtěla peníze, aby mohla zaplatit řidiči

taxíku. S osobou bez špetky vděčnosti, jakou Maud

byla, se v jejich domě stalo utrpení stálým hostem.

Díky jedinečnému repertoáru nenápadných schvál­

ností, během let dotažených takřka k dokonalosti,

mučila svou sestru na každém kroku. Sypala jí do

čaje cukr, ačkoliv věděla, že Gladys nesladí, přelé­

vala pokojové květiny, a kam šlápla, zůstával po

ní zmatek a nepořádek. Odmítala byť jen pohnout

prstem, aby sestře pomohla s domácími pracemi.

Místo toho celé dny jen seděla a tloustla — po všech

těch fondánech, jimiž se cpala, byla nadmutá jako

balon —, skládala puzzle a poslouchala rádio puště­

né na plné pecky. Gladysini přátelé se domu raději

začali vyhýbat a ona sama chodila ven tak často, jak

jen se odvážila. Po návratu z každé takové vycházky


38

na ni však čekal zasloužený trest: vzácná ozdoba

„náhodou“ rozbitá na kusy, oblíbené šaty nevysvět­

litelně propálené žehličkou. Maud dokonce pomocí

zbytků jídla nalákala do zahrady sousedovic kočku,

jen aby odehnala ptáky, které její mladší sestra

s láskou krmila. Gladys by si nikdy nedovolila ne­

uposlechnout přání rodičů, a kdykoliv se pokusi­

la něco namítnout, vedlo to jen k dalšímu násilí

a opovržení. Gladys vnímala Maud podobně jako

červotoče; byla nevítaným parazitem, který zamo­

řil její dům a proměnil její štěstí v prach. A stejně

jako červotoč, i Maud neustále vydávala otravný

ťukavý zvuk. Její otylé prsty neustále poklepávaly

na stůl, na opěradlo křesla, na okraj dřezu. Tohle

bubnování se stalo tím nejhorším mučením: usta­

vičným a vyčerpávajícím, pronásledujícím Gladys

ve dne v noci. S Maudiným příchodem opustil dům

veškerý klid a mír. Toho dne seděla u jídelního stolu

a za neustálého bubnování skládala puzzle. Byla to

jedna z krajinek od Johna Constabla — obrovská

reprodukce, skládající se z tisíce dílků, a největší

skládanka, o niž se kdy pokusila. Mělo se jednat o její

mistrovské dílo. Dřepěla u stolu jako ropucha a sna­

žila se najít správné místo pro další dílek. Zadnice

jí přetékala na všechny strany, nebohá židle pod její

vahou jen skřípavě úpěla, ale klapot prstů ji lehce

přehlušil.

Gladys za sebou tiše zavřela hlavní dveře a s úsmě­

vem na rtech vykročila dolů po Copper Street. Fou kal

silný vítr a ve stružce u chodníku ta



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist