načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Sběratel motýlů - Dot Hutchison

  > > > > Sběratel motýlů  

Kniha: Sběratel motýlů
Autor:

Znepokojující, nezapomenutelný román, který neodložíte, dokud vám Maya neřekne úplně všechno… I kdyby to znamenalo projít si noční můrou… Kolem izolované vily se rozprostírá ...


Titul je skladem >10ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava; Brno
Vaše cena s DPH:  266
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
11%
naše sleva
8,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2017-09-05
Počet stran: 352
Rozměr: 145 x 205 mm
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Umístění v žebříčku: 111. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Doporučená novinka pro týden: 2017-36
ISBN: 9788075057624
EAN: 9788075057624
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Znepokojující, nezapomenutelný román, který neodložíte, dokud vám Maya neřekne úplně všechno… I kdyby to znamenalo projít si noční můrou… Kolem izolované vily se rozprostírá krásná zahrada. V ní kvetou nádherné květiny, vzrostlé stromy… a je tu taky sbírka nádherných motýlků – mladých žen, které byly uneseny… Na to vše dohlíží Zahradník, surový zvrhlý muž posedlý uchováváním krásných dívek.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Sběratel motýlů" mají také často zájem o tyto tituly:
Katova dcera a hra se smrtí Katova dcera a hra se smrtí
Pötzsch, Oliver
Cena: 279 Kč
Puntíkáři -- Pachatelé dobrých skutků 1 Puntíkáři
Kratochviíl, Miloš
Cena: 183 Kč
Numerologie čísla lásky Numerologie čísla lásky
Robin; Steinová
Cena: 183 Kč
Muž, který hledal svůj stín Muž, který hledal svůj stín
Lagercrantz, David
Cena: 276 Kč
Najděte si svého marťana -- ... co jste vždycky chtěli vědět o psychologii, ale ve škole vám to neřekli... Najděte si svého marťana
Herman, Marek
Cena: 175 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Technický personál mu sdělí, že dívka na druhé straně
skleněné stěny neřekla od chvíle, kdy ji přivedli, jediné slovo.
Nejprve ho to nepřekvapí, ne s ohledem na to, jakými traumaty
prošla, ale když ji teď pozoruje zpoza zrcadlového skla, začíná
pochybovat o svém úkolu. Dívka sedí shrbená na tvrdé kovové
židli, bradu opřenou o zavázanou ruku, zatímco druhou rukou
si kreslí na povrchu nerezového stolu nesmyslné obrazce. Oči
má zpola zavřené, kůži pokrytou temnými stíny modřin, tmavé
vlasy matné a nemyté, nepořádně stažené do uzlu. Je zjevně
vyčerpaná.
Neřekl by ale, že je traumatizovaná.
Zvláštní agent FBI Victor Hanoverian si dívku dopodrobna
prohlíží a čeká, až dorazí ostatní členové jeho týmu. Hlavně
tedy čeká na svého partnera. Třetí klíčový člen jejich týmu je
totiž v nemocnici s ostatními dívkami, snaží se získat
nejnovější informace o jejich stavu a tam, kde je to možné, i zjistit,
jak se jmenují, a sejmout jim otisky prstů. Ostatní agenti
a techničtí zaměstnanci jsou na místě a to málo, co od nich
slyšel, ho nutí zvednout telefon a slyšet hlas svých vlastních
dcer, aby se ujistil, že jsou v pořádku. S lidmi to ale umí, ze -
jména s traumatizovanými dětmi, takže je logické, že je tady
a čeká, až ho pustí dovnitř a bude si moci promluvit s touto
konkrétní obětí.
Vidí drobné růžové linky okolo nosu a úst, stopy po
kyslíkové masce, pak také šmouhy špíny a sazí na celém obličeji





i na vypůjčeném oblečení. Ruce má zavázané obvazy, stejně
tak i levé nadloktí, a pod tenkým tílkem, které jí někdo dal
v nemocnici, vidí obrysy dalších obvazů. Dívka se třese,
oblečená do matně zelených nemocničních kalhot, snaží se nestát
bosýma nohama na studené podlaze, ale nestěžuje si.
Neví ani, jak se jmenuje.
Nezná jména většiny dívek, které zachránili, ani těch, pro
které záchrana přišla příliš, příliš pozdě. Tahle dívka nemluvila
s nikým jiným než s ostatními děvčaty, a ani tehdy nezaslechli
žádná jména ani informace. Snažila se je jen... uklidnit asi není
to pravé slovo. „Buď umřeš, nebo ne, teď se uklidni, ať můžou
lékaři dělat svoji práci,“ – to nebylo zrovna utěšující, ostatní
dívky ale kupodivu právě tato slova uklidnila.
Pak se děvče na židli narovná, pomalu si natáhne ruce nad
hlavu a záda prohne do luku. V mikrofonu je slyšet, jak jí
bolestivě chrupne v páteři. Potřese hlavou, znovu se nahrbí nad
stůl, tvář přitiskne ke studenému kovu a dlaně si naplocho
položí na desku stolu. Sedí odvrácená od skla a od něj samotného
i od ostatních, o kterých musí tušit, že tam jsou. Z tohoto úhlu
je vidět další zajímavý detail: totiž obrazce na zádech.
V nemocnici mu dali fotografii, on teď vidí jen obrysy
nádherných barev, které vykukují zpod tílka na jednom rameni.
Zbytek obrazce není tak dobře vidět, tílko je ale tenké, a tak
obrazec prosvítá pod ním. Z kapsy vytáhne fotografii a přidrží
si ji na skle, dívá se střídavě na fotografii a na dívčina záda.
Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby identické tetování
neměly všechny dívky, až na jednu z nich. V různých barvách
a vzorech, ale všechny si byly podobné.





„Myslíte, že jim to udělal on, pane?“ ptá se jeden
z technických zaměstnanců, který dívku sleduje na monitoru.
Kamera snímá úhel z opačného konce místnosti, na zvětšeném
záběru je vidět dívčin obličej, její přivřené oči i to, jak pomalu
a zhluboka dýchá.
„Předpokládám, že to se dozvíme.“ Nerad činí předčasné
závěry, zejména teď, když jsou jejich informace zatím tak
kusé. Tentokrát nastal jeden z mála okamžiků jeho kariéry,
kdy to, co objevili, daleko předčilo jejich nejhorší očekávání.
Navíc je zvyklý očekávat jenom to nejhorší. Když se ztratí
dítě, uděláte cokoli, abyste ho našli, nečekáte ale, že toho
chudáčka nakonec najdete živého. Doufáte v to, ne že ne, ale
rozhodně to nečekáte. Viděl už tak maličká těla, že je jen
s podivem, že se na ně dá vyrobit rakev, viděl děti znásilněné ještě
dřív, než mohli znát význam toho slova, tento případ je ale
tak neobvyklý, že si sám není jistý, co může očekávat.
Nedokáže dokonce ani odhadnout, kolik je té dívce asi
let. Lékařský odhad tvrdí, že jí je něco mezi šestnácti a dva -
advaceti, to mu ale moc nepomůže. Kdyby jí skutečně bylo
teprve šestnáct, nejspíš by ji měl zastupovat někdo ze
sociálky, těch už je ale plná nemocnice a dělají jen problémy.
Nabízejí cenné a nenahraditelné služby, to ano, to ale nic
nemění na tom, že se mu pletou do cesty. Snaží se
vzpomínat na své dcery, co by asi dělaly, kdyby byly zamčené
v místnosti jako tahle dívka. Žádná z nich by nedokázala zachovat
takový klid. Znamená to snad, že je starší než ony? Nebo to
jen znamená, že má větší praxi v  tom, nedat na sobě nic
znát?





„Už se ozval Eddison nebo Ramirezová?“ ptá se techniků
a nespustí oči z dívky.
„Eddison je na cestě, Ramirezová je pořád v nemocnici
s rodiči té nejmladší dívky,“ hlásí mu jedna z žen. Yvonne se na
dívku v místnosti nedívá a vyhýbá se i monitoru. Doma má
malé miminko, holčičku. Victor váhá, zda ji nemá z případu
stáhnout, dnes je od porodu poprvé v práci, rozhodne se ale,
že kdyby to nedokázala zvládnout, ozve se sama.
„Kvůli ní začalo pátrání?“
„Ztratila se teprve před pár dny. Zmizela z  nákupního
centra, kde byla s kamarádkami. Říkaly, že vyšla z kabinek, aby
si vyměnila velikost, a už se nevrátila.“
O jednu pohřešovanou míň.
V nemocnici vyfotografovali všechny dívky, i ty, které
zemřely cestou nebo po příjezdu do nemocnice, a porovnávali jejich
fotografie s databází pohřešovaných. Bude ale chvíli trvat, než
budou výsledky hotové. Když se agenti a lékaři ptali těch, které
byly v  lepším stavu, na jméno, otáčely se všechny na tuhle
dívku, která byla zjevně jejich vůdcem, a většina neřekla ani
slovo. Pár děvčat působilo dojmem, že se na chvíli zamyslely,
než se zhroutily v pláči. Potom už je jen ošetřovaly sestry.
Dívka ve výslechové místnosti je ale jiná. Když se jí na něco
ptali, jenom se odvrátila. Zatím všechno nasvědčovalo tomu,
že tohle děvče vůbec nezajímalo, jestli ji někdo zachrání.
Někteří začali uvažovat o tom, zda ji lze vůbec považovat
za oběť.
Victor si povzdechne a dopije zbytek kávy, kelímek zmačká
a pak ho vyhodí do koše na odpadky, který stojí u dveří. Raději





by počkal na Ramirezovou, vždycky je v podobné situaci
užitečné mít po ruce ženu. Může si dovolit na ni čekat? Nebylo
jasné, jak dlouho bude v  nemocnici s  rodiči, nebo zda se
do nemocnice nezačnou sbíhat další rodiče, jakmile se
k fotografiím dostanou média. Pokud se k nim ovšem dostanou,
opraví sám sebe a zamračí se. Tuhle část nesnáší, nemá rád,
když jsou fotek obětí plné televizní obrazovky a noviny, takže
oběti nemají šanci zapomenout na to, co se jim stalo. Mohli
by počkat alespoň do té doby, než doplní informace o
pohřešovaných.
Dveře se otevřou a zase se za ním zabouchnou. Místnost je
zvukotěsná, ale sklo se v rámu lehce otřese a děvče se rychle
posadí a přimhouřené oči upře na zrcadlo. A samozřejmě na
ty, které tuší za ním.
Victor se neohlédne. Nikdo totiž nepráská dveřmi tak jako
Brandon Eddison. „Máte něco?“
„Několik z nich zmizelo relativně nedávno, rodiče jsou na
cestě. Všechny jsou z Východního pobřeží.“
Victor sejme fotografii ze skla a strčí si ji zpátky do kapsy.
„Něco nového o našem děvčeti?“
„Některé z ostatních ji oslovovaly jménem Maya, když jsme
je sem přivezli. Příjmení žádné.“
„A skutečné jméno?“
Eddison si odfrkne. „Těžko říct.“ Snaží se zapnout si bundu
přes červené tričko s  logem washingtonského fotbalového
týmu Redskins. Když zásahovka objevila přeživší, Victorův tým
povolali narychlo do práce, aby situaci začali řešit. Vzhledem
k Eddisonově vkusu je Victor hlavně rád, že nemá na tričku





žádnou nahotinku. „Dům prochází skupina našich lidí a hledají
tam cokoli osobního o tom hajzlovi.“
„Myslím, že se můžeme shodnout, že si nechával některé
velice osobní věci, které patřily těm holkám.“
Eddison si možná si vzpomněl, co viděl na místě činu, a
nehádá se. „Proč zrovna ona?“ ptá se teď. „Ramirezová tvrdí, že
tam jsou další, které nemají vážná zranění. Jsou spíš vyděšené,
třeba by byly sdílnější. Tahle vypadá, že to s ní nebude lehké.“
„Ostatní dívky na ni spoléhají, a já chci vědět proč. Musí se
přece chtít vrátit domů, tak proč se po ní ohlížejí a
neodpovídají na otázky?“
„Myslíš, že v tom má prsty?“
„To právě musíme zjistit.“ Victor se chopí lahve s vodou a
zhluboka se nadechne. „Tak dobrá. Pojďme si s Mayou promluvit.“
Když vejdou do výslechové místnosti, dívka se opře o
opěradlo židle a prsty ovázané obvazy proplete na břiše. Tohle
gesto nepůsobí defenzivně, jak by čekal, a podle toho, jak se
jeho partner zamračil, je jasné, že i jeho vyvedlo z míry. Dívka
si je prohlíží, vstřebává detaily a pořádá si myšlenky, ty jí ale
nelze vyčíst z obličeje.
„Děkujeme, že jste s námi šla,“ přivítá ji a pomíjí, že neměla
příliš na výběr. „Toto je zvláštní agent Brandon Eddison a já
jsem zvláštní agent, vedoucí Victor Hanoverian.“
Koutkem úst jí krátce škubne vzhůru, nedá se tomu asi říkat
úsměv. „Zvláštní agent, vedoucí Victor Hanoverian,“ zopakuje
a hlas má chraplavý jako kuřačka. „To se těžko vyslovuje.“
„Pokud chcete, můžete mi říkat Victor.“
„Nemám žádné preference, ale děkuji.“





Odšroubuje uzávěr a podá jí lahev s vodou – a ten okamžik
využije k tomu, aby si rozmyslel svoji strategii. Tahle dívka
rozhodně není traumatizovaná, a není ani ostýchavá.
„Představování má většinou dvě stránky.“
„Myslíte zajímavosti ze života?“ řekne dívka. „Rád pletete
košíky a dálkově plavete, a Eddison se zase rád prochází po
ulici v podpatkách a minisukni?“
Eddison zamručí a bouchne pěstí do stolu. „Jak se
jmenuješ?“
„Nebuďte nezdvořilý.“
Victor se kousne do rtu, aby se ubránil úsměvu. Situaci to
nijak nepomůže, rozhodně to nepomůže vylepšit náladu jeho
partnera, pokušení ovšem nezmizí. „Řekla byste nám prosím,
jak se jmenujete?“
„Děkuji, ale musím vás odmítnout. O své jméno se s vámi
podělit nehodlám.“
„Některé z dívek vás oslovovaly Maya.“
„Proč se mě na to tedy ptáte?“
Zaslechne, jak Eddison prudce sykl, ale nevšímá si toho.
„Rádi bychom zjistili, kdo jste a jak jste se sem dostala. Rádi
bychom vám pomohli dostat se domů.“
„A když vám řeknu, že vaši pomoc na cestu domů
nepotřebuju?“
„Pak se budu ptát, proč jste se domů nedostala sama už
dřív.“
Následuje drobný poloúsměv a pak škubnutí obočí, které
může a nemusí naznačovat souhlas. Dívka je krásná, má
zlatavě hnědou pleť a světlehnědé, téměř jantarové oči, rozhodně





ale není slabá. Její úsměv si budete muset zasloužit. „Myslím,
že na tuhle otázku oba známe odpověď. Tam už ale nejsem,
nebo ano? Odsud se domů dokážu dostat sama.“
„A kde máte domov?“
„Nejsem si jistá, jestli je ještě tam, kde býval.“
„Tohle není hra,“ vyštěkne Edison.
Dívka se na něj chladně podívá. „Ne, samozřejmě že není.
Někteří zemřeli, jiní mají zničený život a jsem si jistá, že vám
musí hrozně vadit, že jste musel odejít z fotbalového zápasu.“
Eddison zrudne a povytáhne si jezdec zipu až k bradě.
„Nepůsobíte nijak nervózním dojmem,“ podotkne Victor.
Dívka pokrčí rameny a usrkne si vody. Lahev přitom
opatrně přidržuje zafačovanýma rukama. „A měla bych být?“
„Většina lidí nervózní je, když je vyslýchá FBI.“
„Není to moc odlišné od hovoru s...“ Pak se kousne do
popraskaného spodního rtu a zamrká, když popraskanou kůží
vytrysknou kapičky krve. Pak si znovu usrkne.
„S kým?“ zeptá se Victor jemně.
„S ním,“ odpoví ona. „Se zahradníkem.“
„Ten muž, co vás držel v zajetí... Vy jste mluvila s jeho
zahradníkem?“
Dívka zavrtí hlavou. „To on byl Zahradník.“
***
Musíte pochopit, že to jméno jsem mu nedala ze strachu nebo
s obdivem, nebo z jakéhosi mylného pocitu sounáležitosti. Já
ho tak totiž nepojmenovala. Jako všechno ostatní na tom





místě vzniklo z přediva naší nevědomosti. Co jsme nevěděly,
bylo vytvořeno, a co nevzniklo, přestalo být důležité. Je to
vlastně pragmatické, řekla bych. Vřelí, milující lidé, kteří
potřebují cítit uznání druhých, po čase propadnou
stockholmskému syndromu, a my ostatní se staneme pragmatickými.
U druhých jsem zažila jedno i druhé – a osobně volím
pragmatismus.
To jméno jsem poprvé zaslechla první den v Zahradě.
Přišla jsem sem s hroznou bolestí hlavy, horší než veškeré
kocoviny, které jsem zažila kdy dřív. Nejprve jsem vůbec
nedokázala otevřít oči. Bolest mi vystřelovala lebkou při každém
nádechu, nedej bože při pohybu. Musela jsem zasténat, protože
jsem najednou ucítila chladný, vlhký kus látky na čele a očích
a hlas, který mi říkal, že se nemusím bát, protože je to jen voda.
Nebyla jsem si jistá, co mě znepokojovalo víc: to, že se tato
žena zřejmě často musela obávat nejhoršího, nebo to, že to
byla žena. Ve dvojici, která mne unesla, totiž žádná žena
nebyla, tím jsem si byla jistá.
Ucítila jsem, jak mne kolem ramen jemně ovinula cizí paže
a pomohla mi se posadit, a cizí ruka mi ke rtům přitiskla
sklenici. „Je to jen voda, slibuju,“ řekla znovu.
Pila jsem. Nezáleželo mi na tom, jestli je to „jen voda“, ne -
bo ne.
„Dokážeš spolknout prášek?“
„Ano,“ zašeptala jsem, a i ten slaboučký zvuk způsobil, že
mi lebkou projel rozžhavený hřeb bolesti.
„Tak otevři pusu.“ Poslechla jsem a na jazyku jsem ucítila
dvě ploché tabletky. Pak jsem znovu dostala napít. Poslušně





jsem je spolkla a vší silou jsem se pokusila nepozvracet, když
mě cizí žena zase jemně položila na chladné prostěradlo
a pevnou matraci. Nic dalšího dlouhou dobu neříkala, dokud
jsem na očních víčkách nepřestala vnímat tanec barevných
světélek a nezačala jsem se sama hýbat. Pak žena sundala
látku, kterou jsem měla zakrytý obličej, a než jsem přestala
mrkat, chránila mi oči rukou před světlem připevněným na
stropě.
„Tohle už jste párkrát dělala,“ zakrákala jsem.
Podala mi sklenici s vodou.
I když seděla shrbená na stoličce vedle postele, bylo mi
jasné, že je to vysoká žena. Měla dlouhé, šlachovité nohy
a svaly jako Amazonka. Vlastně připomínala lvici, protože
seděla přikrčená jako kočka. Žlutohnědé vlasy měla učesané do
jakéhosi složitého uzle na temeni a byl tak dobře vidět ostře
řezaný obličej a temně hnědé oči, které vysílaly zlatavé
záblesky. Na sobě měla hedvábné černé šaty s vysokým límcem,
který jí obepínal krk.
Moje upřímné ocenění přijala jakoby s úlevou. Nejspíš to
bylo lepší než vřeštící hysterky, které tu určitě párkrát předtím
také potkala.
„Jmenuji se Lyonette,“ řekla mi, když jsem si ji pořádně
prohlédla a věnovala se zase sklenici vody. „Nemusíš mi říkat
svoje jméno, protože ho stejně nebudu moct používat. Nejlíp
bude, když ho zapomeneš, pokud to dokážeš.“
„Kde to jsme?“
„V Zahradě.“
„V Zahradě?“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.