načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sběratel duší – Elizabeth Peters

Sběratel duší

Elektronická kniha: Sběratel duší
Autor: Elizabeth Peters

Althea, přezdívaná Tommy, se vrací do Egypta, kam ji přivedl dopis dávného přítele Abdelala, dlouholetého spolupracovníka jejího otce. Ten zemřel před deseti lety při nehodě, které předcházelo obvinění z falšování starožitností. Na celém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 222
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The Jackal’s head přeložila Jana Vlčková
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3069-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Althea, přezdívaná Tommy, se vrací do Egypta, kam ji přivedl dopis dávného přítele Abdelala, dlouholetého spolupracovníka jejího otce. Ten zemřel před deseti lety při nehodě, které předcházelo obvinění z falšování starožitností. Na celém případu však něco nesedí, a tak se Althea rozhodne zjistit, co jejího otce, skvělého archeologa a milovníka umění, přimělo vydat se na cestu zločinu. Vše se zamotá ještě více, když Althea zjistí, že ten, co jí měl objasnit získané indicie, je po smrti... Historická detektivka z prostředí archeologických vykopávek a mystického Egypta, kde hrdinové postupně odhalují pravdu a smysl nevyjasněných událostí posledních let.

Popis nakladatele

Althea vyrůstala v Egyptě po boku otce, uznávaného archeologa, až do doby, než ho obvinili z falšování starožitností. Krátce nato zemřel a ona nechápala, co se stalo. Po letech obdrží dopis od muže jménem Abdelal. Ten pro jejího otce pracoval a nabízí jí důležité informace. Althea je odhodlaná otcovo jméno očistit, ale dorazí pozdě – Abdelal je po smrti a překážet někomu začíná ona.

Zařazeno v kategoriích
Elizabeth Peters - další tituly autora:
Sběratel duší Sběratel duší
Strážkyně podsvětí Strážkyně podsvětí
 (e-book)
Strážkyně podsvětí Strážkyně podsvětí
Zmizení Nefertiti Zmizení Nefertiti
 (e-book)
Zmizení Nefertiti Zmizení Nefertiti
Kniha mrtvých Kniha mrtvých
 
K elektronické knize "Sběratel duší" doporučujeme také:
 (e-book)
Václav IV. -- Sám sobě nepřítelem Václav IV.
 (e-book)
Velké problémy v Malém Vietnamu Velké problémy v Malém Vietnamu
 (e-book)
Úsměvy žen Úsměvy žen
 (e-book)
Tajemství Mayů Tajemství Mayů
 (e-book)
Univerzita výjimečných - Zkouška Univerzita výjimečných
 (e-book)
Hrdinové ve člunu Hrdinové ve člunu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 1981 by Elizabeth Peters

Translation ©Jana Vlčková, 2016

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu THE JACKAL’S HEAD

přeložila Jana Vlčková

Redakční úprava Drahomíra Smutná

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

www.alpress.cz

v edici Klokan, 2016

shop@alpress.cz

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7543-263-6 (pdf )


K apitol a 1

„S

karab, paní, deset piastrů! Moc levný, nosit štěstí!

Moc starý, z faraonovy hrobky! Moc levný! Skarab,

paní! Nosit štěstí... Šest piastrů?“

Když zákazník nereaguje, cena se vždycky sníží. Pokračovala jsem v chůzi a ignorovala pouličního prodavače, který vedle mě klusal, a ušmudlaná černobíle pruhovaná galábíje mu pleskala o nahé nohy. Ignorovat skaraba bylo těžší, protože mi jím mával přímo před nosem. Ale dařilo se mi na něj nedívat. Ani jsem nemusela. Věděla jsem, že hodnotu šesti piastrů rozhodně nemá. Ani šesti centů, když už jsme u toho. Nepochází z faraonovy hrobky, nenosí štěstí (proč taky?) a starý bude nejspíš pouhých čtyřiadvacet hodin.

„Počkejte na mě, Altheo! Zase mi utíkáte. Chci si ty věci prohlédnout!“

Znovu to odporné fňukání! Pět dlouhých dní poslouchám, jak si Dee stěžuje. Její kvílení mě provázelo z Idlewildu až do Orly, bohatě jsem si ho užila v polovině vyhlášených pařížských módních salonů. Doprovází mě z Orly po Fiumicino, z Fiumicina do Káhiry a z Káhiry

do Luxoru. A jak to vypadá – odtud se mnou půjde až na

věčnost.

Podívala jsem se na ni, ale moje podráždění se tím nijak

neumenšilo. Dee je rozmazlený spratek – od odbarvených

vlasů, které jí v žáru Horního Egypta nelichotivě zplihly,

po oplácanou postavu narvanou do nevhodně nových, ve

lice drahých a příliš těsných šatů. A aby toho nebylo málo,

tak má tahle protivná holka navrch nohu v sádře a berle.

Zastavila jsem se. Připadala jsem si jako padouch. A mrňavá fňukna se mi ošklivila o to víc.

„Promiňte, Dee. Já jenom... Omlouvám se. Kde je váš otec? Neměl tu na nás čekat?“

Dee pokrčila rameny. Její gesto jsem chápala jako negativní odpověď na moji celkem zbytečnou otázku. Letištní budova se rychle vyprazdňovala, jak se naši spolucestující rozcházeli k čekajícím autobusům a taxíkům. Nikde jsem neviděla člověka, který by odpovídal mojí představě Deeina otce – bohatého muže (jenž si může dovolit svou dceru rozmazlovat drahou francouzskou módou a dopřát jí placenou společnici, která ji doprovodí do Egypta) středního věku (Dee přiznala, že je jí sedmnáct). Ale nikdo takový tu nebyl – jenom my, pár turistů a horda pouličních prodavačů v pruhovaném, kteří se hemžili kolem každého příchozího jako masařky. Nelichotivé přirovnání, uznávám. Nebyla jsem v nejlepší náladě. Sotva jsem vstoupila na egyptskou půdu, necítila jsem se ve své kůži, a čím jižněji jsme se dostaly, tím se tenhle pocit zhoršoval.

Otočila jsem se k Dee a zjistila, že její nepokrytý zájem k nám přitáhl hordu černobíle pruhovaných hábitů.

„Skarab, paní, pět piastrů! Z královské hrobky! Nosit štěstí!“

Prvnímu z otravů se podařilo vtisknout své zboží Dee do rukou, což je, jak vědí všichni prodejci, poloviční ví

elizabeth peters

tězství. Dee se ušklíbla a skaraba mi podala. Měl obvyklý oválný tvar a byl velký přibližně pět centimetrů. Modrozelený povrch s trochou fantazie připomínal posvátného brouka. Na spodku měl hrubé vrypy, což měly být hieroglyfy.

„Padělek,“ prohlásila jsem až příliš hlasitě a hned mi bylo o hodně hůř. Tohle slovo mi působilo téměř fyzickou bolest.

Dee se na mě udiveně podívala.

„Co se děje? Nějak jste zezelenala. Že už by vám bylo špatně ze slunce?“

„Asi ano. Pojďte najít nějaký taxík, než budou všechny obsazené. Váš otec na nás určitě čeká v hotelu.“

„Oukej, oukej.“ Musím Dee připsat ke cti, že je dobromyslná. Vrátila skaraba jeho neodbytnému majiteli a zamžikala na něho umělými řasami. „Promiň, kámo. Žádný kšeft nebude.“

„Ano, ano, vy koupit!“ Prodavačův hlas vystoupal do nebezpečných výšek. „Jen čtyři piastry! Paní, vy koupit! Já žíkat, vy koupit!“

Bez přemýšlení jsem ho usadila jednou stručnou, zato výstižnou arabskou frází. Za to, jak krásně se ten mužík zarazil, tahle má neuvážená věta skoro stála. Říkám skoro.

„Do hotelu Zimní palác,“ poručila jsem šoférovi a nacpala Dee i s její sádrou do auta. V duchu jsem se proklínala – anglicky i arabsky. Nejsem v Luxoru ani pět minut a už udělám první chybu. Po všem tom úsilí, které jsem vynaložila, abych vypadala jako normální turistka...

Taxík poskakoval po nerovné silnici a zvedal mračna prachu. Vytáhla jsem pudřenku. Můj nos se skutečně leskl, ale to mě netrápilo. Především jsem se potřebovala ujistit, že vypadám úplně jinak než dřív. Přesně o to mi šlo.

sběratel duší

Ne, žádný převlek jsem na sobě neměla. K tak dras

tickému opatření jsem nepřistoupila. Spíš jsem zvolila

ochranné zbarvení, jako když se vyděšené zvíře brání

před predátory. Pronásledovaným tvorům pomáhá pří

roda, ale já si musela pomoct sama. Ústa jsem si obtáhla

rtěnkou tak, aby se zdála širší, a pečlivou volbou očních

stínů jsem dosáhla toho, že moje olivově zelené oči pů

sobí jako hnědé. Avšak největší barevnou změnu prodě

laly moje vlasy. S účesem jsem toho moc udělat nemohla,

protože mám velmi husté a kudrnaté vlasy, které snesou

jenom ten nejjednodušší krátký sestřih. Ale pětadvacet let

jsem byla bruneta a moje nové, popelavě blonďaté kadeře

vypadají překvapivě dobře.

Čtyřicetidolarová investice do peroxidu, nové rtěnky

a paletky očních stínů „Magické oko“ se vyplatila –

a nová Althea Tomlinsonová je na světě. Možná jsem se

namáhala zbytečně. Koneckonců nikdo z nich mě deset

let neviděl. Dospívala jsem pomalu, jak se kulantně říká,

a v patnácti jsem se s trochou nadsázky mohla pyšnit roz

měry 30-30-30. Jake si ze mě utahoval, že při šití nových

šatů ani nepotřebuju krejčovskou pannu – stačí mi kmen

mladého stromku. Vypadala jsem spíš jako otrhaný kluk,

takže v sošné mladé blondýně v modrém plátěném kostýmu by mě určitě nikdo nepoznal.

Ne že bych přehnaně dbala o dokonalý vzhled, ale vy

dělávala jsem si jím na svůj chléb vezdejší. Ovšem na máslo nezbylo. Práce v modelingu na první pohled sice vypadá báječně, ale když fotíte plavky a svetry do prodejních katalogů, fascinuje vás to stejně jako vykopávání brambor. Ani nejste bůhví jak placení, obzvlášť když každý cent vydělaný navíc odkládáte do obálky s nápisem „dovolená“. Dovolená? Odpočinek, relaxace, změna prostředí... Přiznávám, že v tom byla kapka ironie, když jsem obálku označovala.

elizabeth peters

Moje myšlenky se vracely do starých vyježděných kolejí. Abych je rozptýlila, podívala jsem se na Dee, ale ta mě momentálně nepotřebovala. Fascinovaně zírala z okénka a prohlížela si okolní krajinu. Letiště leží v poušti, stranou od moderního Luxoru, a náš řidič mačkal ze svého rozhrkaného auta, co se dalo – takže jsme uháněli šílenou rychlostí padesáti kilometrů v hodině. Avšak vzhledem ke kvalitě vozovky jsme nadskakovali, jako bychom jeli stovkou. Převodovka úpěla, nárazníky se nebezpečně chvěly. Řítili jsme se k městu, které leží na pravém břehu Nilu uprostřed úrodných oblastí, táhnoucích se kolem řeky. Před námi se krásně zelenala pole a tyčily se vznešené datlové palmy. Na pozadí sluncem vybělené pouště z jasných barev až přecházel zrak. A nad tím vším se klenula nekonečná obloha Horního Egypta, tak blankytně modrá, až připomínala vzácný typ čínského porcelánu.

Ke své mrzutosti jsem si uvědomila, že mi slzí oči – a rozhodně ne od všudypřítomného prachu. Egypt není přívětivá země. Sytě zelená pole tvoří jen úzký proužek, za nímž se rozkládá vyprahlá a nemilosrdná poušť. Avšak zdejší průzračný vzduch a nelítostné slunce mají něco do sebe. Něco, co se vám dostane do krve jako malárie, a sem tam vás zaplaví nostalgií, kterou nelze ničím vyléčit.

„... padělky?“ zeptala se Dee.

Trhla jsem sebou, jako by mě uhodil.

„Byly všechny ty věci, které ti muži prodávali, padělky?“ opakovala.

Uvědomila jsem si, že lék na můj sentiment přece jenom existuje. Je jím klíčové slovo, které mě vždycky spolehlivě nakopne.

„Padělky,“ vyslovila jsem ho nahlas, abych je vyzkoušela. „Ano, všechno to byly padělky. Vyrábí je většina feláhů. Za tímto účelem zakládají takové malé rodinné manufaktury. Skarabi, vešebty – to jsou takové malé

sběratel duší

sošky – všechno jsou to jen ubohé napodobeniny, podvrhy, kopie, imitace...“

Taxík střihl ostrou zatáčku, uťal proud mých synonym a vrhl na mě Dee. Zvedla se s jadrným zaklením, které mě přimělo povytáhnout obočí. Dnešní mládež má skutečně liberální výchovu.

Zpočátku jsem hotel nepoznala. Což bylo dobře, protože mě za poslední půlhodinu pronásledovalo až moc vzpomínek na staré zlaté časy. Od mé poslední návštěvy přibyla k té části hotelu, před níž auto zastavilo, vkusná přístavba s velkými prosklenými dveřmi. Zaplatila jsem řidiči, co si řekl, což byla hloupost. Každý v Luxoru očekává, že se o ceně bude smlouvat, předem se na to těší a užívá si to. Ale bála jsem se, že když se pustím do handrkování, zase se zapomenu. Turistka, která mluví plynně arabsky, už stojí za zmínku u večerního jídla. A šeptanda se šíří rychle, což platí pro všechna malá města na světě.

Dokud jsme nevstoupily do klimatizované haly hotelu, ani jsem si neuvědomovala, jaké mi je horko. Teď jsem přímo pookřála. Chladivý vzduch měl na Dee očividně stejný vliv, protože padla do nejbližšího křesla a blaženě zavřela oči.

„Jsem úplně mrtvá,“ oznámila mdle. „Ubytujete nás, že jo? Táta tu někde musí být.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale protože jsem svého dočasného zaměstnavatele nikdy neviděla – ani na fotografii –, nepředpokládala jsem, že ho poznám. Mohl jím být kterýkoliv muž středního věku, lelkující v hale. Zazobaný pan Bloch. Trávit zimu v Egyptě stojí peníze. Takové, jaké někteří páni vydělávají půlku života.

Vydala jsem se k recepci. Nepolapitelný pan Bloch mi

začínal pít krev. Byl to vdovec s jediným dítětem. Člo

věk by předpokládal, že se nemůže dočkat, až svého


10

elizabeth peters

drahouška obejme. Nicméně odpověď recepčního mě nenechala na pochybách, že jsme očekávány, a to netrpělivě. Okamžitě se kolem nás začali hemžit hoteloví zřízenci, nastalo horečné telefonování a o několik minut později z jednoho z výtahů vystoupil vysoký prošedivělý muž a zamířil ke mně.

„Slečna Tomlinsonová?“ Jeho hluboký hlas, byť poněkud podezřívavý, mě příjemně překvapil. Dee totiž mluvila s příšerným nosovým newyorským přízvukem. Na moje přikývnutí mi podal velkou pěstěnou ruku a pevně mi stiskl prsty. Obličej měl růžový a hladce oholený. Působil mírně ospale a přátelsky, což se mi líbilo. Rozhodně se mi zamlouval víc než jeho dcera. Ale protože se dalo předpokládat, že on naopak dává přednost jí, odvedla jsem ho ke křeslu, na které se Dee zhroutila. Vypadala, že spí. Šťouchla jsem do ní a byla jsem odměněna známkami života.

„Och.“ Zamrkala. „Ahoj, tati.“

Bloch ji opatrně líbl na tvář. Ostražitý výraz, který přitom nasadil, jsem už viděla u jiných otců dospívajících dívek, kteří se svými zlatíčky jednali jako s živou odjištěnou bombou. Přišlo mi to celkem zbytečné.

Na rozdíl od jiných puberťáků je Dee přinejmenším zdvořilá. Dovolila otci vzít ji za ruku a chápavě přikyvovala, když jí vysvětloval, že se mu nepodařilo získat pro nás pokoje v nové části hotelu. Mají plno.

„Ve staré budově bohužel není klimatizace,“ přiznal provinile a nervózně zašilhal na dceru. „Ale noci jsou tu skutečně chladné a stará budova má svoje kouzlo.“

Prošli jsme spojovacími dveřmi – a já vstoupila rovnou do své minulosti.

Před padesáti lety musel být Zimní palác ztělesněním elegance. Před deseti lety jsem se zamilovala do jeho viktoriánského kouzla, noblesy, širokého ústřed

11

sběratel duší

ního schodiště se zlatými sloupky a hudebního salonku

s židlemi potaženými červenými plyšem. Vždycky jsme

tu trávili jednu dvě noci, než jsme se na zimu usadili

v sice dostatečném, ale poněkud fádním bytě Archeo

logického ústavu. Pobyt v hotelu pro nás představoval

skutečný luxus, ale byla to jedna z věcí, kterou se Jake

lišil od obvykle škudlivých archeologů. Zkrátka jsme si

užívali a starosti s placením nechali na později. Se še

třením si můj táta hlavu rozhodně nedělal. Když jsem

byla starší, někdy jsem mu kvůli tomu kázala, ale na

Jakea bylo těžké se zlobit. Každou kritiku přešel po

vytaženým obočím a nějakou legrační poznámkou. Lá

mala jsem si hlavu, jestli by ho máma zvládala lépe,

ale na tohle téma jsme spolu nikdy nemluvili. Byla to

jediná věc, při které spolehlivě ztrácel smysl pro hu

mor. Neměl to lehké. Po manželce mu zbyla malá dcera

a samé vzpomínky. Máma zemřela na vzácnou zdra

votní komplikaci, která se vyskytuje u jednoho procenta

lidí. Šance, že na ni někdo skoná, je statisticky mnohem

menší, než že zahyne při autonehodě. Já si na mámu ne

pamatuju, ale zanechala po sobě mezeru, kterou jsem se

snažila zaplnit. V úplně mrňavých povrchních věcech

jsem uspěla. Bylo nám s Jakem dobře, ale chovali jsme

se k sobě spíš jako kamarádi než otec s dcerou. Roz

hodně jsme nespadali do kategorie rozmazlený jediná

ček a jeho ustaraný otec.

Pokoje se nějak scvrkly a působily ošuntělejším do

jmem. Ale postel jsem si pamatovala ze své poslední

návštěvy. Byla tak vysoká, že jsem si musela vzít židli,

abych se na ni dostala. Halila se do obrovských bílých ob

laků moskytiéry, která se zužovala do krajkové koruny,

visící vysoko nad polštářem. Když jsem do jedné z tě

chhle postelí uléhala poprvé, připadala jsem si jako krá

lovská nevěsta.

elizabeth peters

Povinnost velela, abych Dee nabídla, že jí pomůžu s vybalováním, ale pan Bloch namítl, že se o to postará. Chtěl si se svým miláčkem v klidu popovídat. Ten laskavý pán mi také sdělil, že mi pokoj zaplatí – když jsem byla tak hodná na jeho holčičku. Málem jsme se při té poznámce s Dee zadusily, jak úporně jsme se kousaly do jazyka, abychom neplácly něco nevhodného. Musela jsem se přemáhat, abych byla k tomu frackovi minimálně zdvořilá, a ona mě považovala za nejnudnějšího patrona od doby královny Viktorie.

Samozřejmě jsem panu Blochovi poděkovala a on poděkoval mně. Pak dloubl do Dee a ta mi taky poděkovala. A já bych nejspíš poděkovala jí, kdyby se můj přechodný zaměstnavatel hned nato neodporoučel i s dcerou, a nezanechal mě samotnou s mými vzpomínkami.

Uvítala bych lepší společnost.

Netuším, jak dlouho bych stála uprostřed místnosti jako solný sloup, kdyby mě z transu neprobral další starý známý egyptský zvyk, který mi dávno vyklouzl z paměti.

Dveře se rozlétly a hlasitě udeřily do stěny. Znělo to jako rána z pistole. Byla to pokojská, která mi přinesla čisté ručníky, ale taky to mohl být číšník nebo poslíček. Klepání se v Luxoru nepěstuje, stejně jako se tady nezamyká. Během dne se navíc nechávají dveře pootevřené, aby do místnosti mohl proudit vzduch. Panuje zde pouštní klima – ve dne je vedro, v noci zima.

Vzala jsem si ručníky a šla do sprchy. Předtím jsem zamkla. Potom jsem zavolala pokojovou službu a objednala si čaj. Nato jsem pospíchala odemknout dveře, aby se číšník při průletu nezranil, a zamířila jsem na balkon, kde na mě čekal kulatý stolek z tepaného železa a dvě proutěná křesílka. Usadit jsem se tam nechtěla. Jenže bylo prakticky nemožné jen se letmo rozhlédnout po okolí a odejít.

sběratel duší

Hotel leží na východním břehu řeky spolu s moder

ním městem a ruinami starověkých chrámů. Za Nilem,

na jehož hladině se odrážely všechny barvy zapadajícího

slunce, se rozprostírá západní břeh, kde dnes, stejně jako

za dávných časů, vyrostlo několik vesniček. Ale přede

vším je to země mrtvých.

Přemítala jsem o tom, jak je zvláštní, že tolik odlišných

mytologií směřuje nebe na západ. Tir na nOg, Země věč

ného mládí. Ostrovy blaženosti. Amenti. A pak mi při po

hledu na zapadající slunce došlo, že na tom není vůbec

nic zvláštního. Člověk stejně jako sluneční kotouč neod

vratitelně mizí v temnotě – avšak zapadá obklopen vítězoslavnou září.

Syté světlo zaplavilo zelené palmy a bavlníková pole

na západním břehu a pozlatilo zubaté pohoří. Na líně plynoucí řece se pohupovaly trojúhelníkové plachty elegantních lodí zvaných felúky. Právě ony jsou dosud jediným mostem mezi východním a západním břehem. A tak se turisté dostávají přes Nil stejným způsobem jako staří Egypťané, aby navštívili domy mrtvých – hrobky a chrámy ve stěnách skalnatých útesů, za nimiž denně zapadá slunce, symbol zářivé smrti.

Do pokoje vtrhl číšník s mým čajem. Dojem z okázalého

spěchu vzal zasvé v okamžiku, kdy jsem zjistila, že čaj je sotva vlažný. Muž se cestou nejspíš zastavil na kus řeči s okatou pokojskou. Slunce zmizelo za horami a zanechalo po sobě na obloze šarlatové, zlaté a purpurové šmouhy. Luxor je specialista na úchvatné západy slunce. Ale hory jsou vysoké a slunce si na nebi ještě chvíli pobude, než úplně zajde. Světla zbylo dost, aby se v něm dalo číst.

Vytáhla jsem z kabelky dopis. Četla jsem ho snad sto

krát. Tam, kde byl přeložený, se laciný papír začínal trhat. Opatrně jsem ho rozložila a uhladila. Znovu jsem se zahleděla na slova, která jsem už znala nazpaměť.

elizabeth peters

Velectěná slečno,

píšu tento dopis v naději, že se těšíte dobrému zdraví, a prosím Nejvyššího, aby Vás ochraňoval.

Snažně Vás prosím, velectěná slečno, abyste přijela do Luxoru. Musím Vám sdělit něco velmi důležitého. Jde o záležitost týkající se Vašeho ctihodného otce, ať odpočívá v pokoji. Je to velice důležité. Doufám, že Vás co nejdřív uvidím.

Těším se na Váš brzký příjezd.

Váš nejposlušnější

předák Abdelal Hassan

Drobné krasopisné písmo bylo roztřesené, protože Abdelal už má svůj věk. Musí mu být skoro osmdesát. Čtyřicet let dohlížel na průběh archeologických vykopávek. Znala jsem ho celý svůj život. Tohle je jediný dopis, který jsem od něho kdy dostala, a na základě několika formálních odstavců jsem těžko mohla soudit, proč se s ním vůbec obtěžoval. Zmiňuje se o Jakeovi, takže nejspíš půjde o nějakou temnou epizodu, k níž došlo před deseti lety. Ale proč čekal tak dlouho, když je to tak důležité? Co může tak významného vědět? Otcova aféra se ho netýkala. Ale tahle pasáž dopisu mě sem nepřivedla. Rozhodla douška, naškrábaná arabsky pod podpisem.

Vzpomínáte na den na Místě mléka, kdy jste byla velká královna Nefertiti a já Váš věrný vezír? Tuhle hru jsme hráli, když jste byla malá. Ale teď jste žena a já stařec. Vím něco, co musíte vědět i Vy. Okamžitě přijeďte, ať Vám to povím, protože kroky Sběratele duší zní v mých uších stále hlasitěji.

sběratel duší

V srdci zůstával Abdelal napůl pohanem. Občas jsem mu předhazovala, částečně v žertu, že věří ve staré bohy, jejichž zpodobnění pomáhá objevovat. Je to vysoký a štíhlý muž, jehož mahagonový obličej pokrývají jemné vrásky jako praskliny ve staré omítce. Když se usmál, ukázal zahnědlé polámané zuby, jaké mívají muži jeho věku a postavení, a najednou vypadal jako svatý František z Assisi na svém asi nejznámějším portrétu. Často mě zval k sobě na čaj. Měl dva malé chlapce – dvojčata. Právě od něho jsem pochytila většinu arabštiny.

Noc se snesla s pozoruhodnou rychlostí a modročernou oblohu posely tisíce hvězd. Nad západním pohořím dohasínaly poslední paprsky světla, takže rozeklané vrcholky hor připomínaly růžovozlaté přízraky sebe sama.

Svírala jsem dopis v rukou, jako by to byla Abdelalova vysušená, upracovaná dlaň. Z důstojných slov čišela zoufalá naléhavost. Vycítila jsem ji už dřív. Nyní, tak blízko u zdroje, byla natolik silná, že jsem hořela netrpělivostí.

„Ty filuto,“ pronesla jsem nahlas a ztěžka se zvedla z tvrdé proutěné židle. Začínám až moc podléhat náladám a předtuchám. Abdelal nepatří k těm, kteří plýtvají penězi na hypermoderní vynálezy, jako je letecká pošta, a tak trvalo tři měsíce, než se ke mně dopis dostal. Ať už mi chce říct cokoliv, jeden den navíc to počká. Cestou do jídelny jsem zaklepala na dveře Deeina pokoje, ale nikdo se neozval. Nejspíš ji k večeři doprovodil otec.

Našla jsem je v nové hale hotelu s hlavami u sebe. Bloch mě zahlédl a gestem mi naznačil, abych k nim přišla. Vyhověla jsem mu a přijala pozvání na koktejl.

Dee oslňovala v šatech, které jsem jí v Paříži nevybrala. Naopak jsem jí je rozmlouvala. Ne že by se mi nelíbily,

elizabeth peters

ale černý šifon, flitry a černé perly se k sedmnáctileté dívce nehodí. V kombinaci s bílou sádrou, z níž čouhaly růžové prsty, působil její model obzvlášť hloupě.

Ale dlužno uznat, že díky její nebývale vyvinuté postavě jí šaty slušely. Přiznávám, že mě ke kritičnosti z padesáti procent vedla žárlivost. Kysele jsem se podívala na ty svoje, ušité ze slabé květované látky. Měly tenká ramínka, celkem ušly, ale konfekce z nich sálala na sto honů.

„Sluší vám to,“ usmál se na mě pan Bloch.

„Díky,“ ucedila jsem suše.

„Skutečně mě těší sedět tu ve společnosti dvou krásných mladých dam,“ pokračoval v lichotkách svým příjemným hlubokým hlasem. „Velice by mě potěšilo, kdybyste s námi povečeřela, slečno Tomlinsonová, ale nedopatřením jsem si na dnešní večer domluvil obchodní schůzku.“

Velkorysost pana Blocha mi připadala až podezřelá, ale jeho poněkud staromódní manýry mi kupodivu nebyly k smíchu. Naopak mě uklidňovaly.

„Kdysi jsem znal jistého Jakea Tomlinsona,“ pokračoval tiše. „Vy jste jeho dcera, že?“

Dočista mi tím vyrazil dech. Bylo to stejně nečekané, jako když váš starý věrný ovčácký pes bez varování vycení zuby a prokousne vám ruku. Zrovna jsem se chystala to popřít, když na mě upřel svoje mazané modré oči a já z nich vyčetla, že prohlédl moji lež dřív, než jsem ji stačila vyslovit.

„Ano, jsem Jakeova dcera.“

„Mrzí mě, že nás předčasně opustil. Pro vědecký svět je to obrovská ztráta. Byl to jeden z nejlepších archeologů, se kterými jsem se kdy setkal, a skvělý člověk.“

Zalapala jsem po dechu a sklonila hlavu ke sklence vermutu. Nezná celý příběh – jen uhlazenou lež, se kterou vyrukoval John. Díkybohu za to, pomyslela jsem si.

sběratel duší

„Chtěl jsem se vás zeptat,“ pokračoval Bloch, „jestli byste

s námi nechtěla zítra podniknout malý výlet. Rád bych Dee

ukázal Údolí králů a některá místa za řekou. Znám je sice

jako svoje boty, ale ona je nikdy neviděla, a jestli mám být

upřímný, Egypta se nikdy nenabažím. Avšak obávám se,

že odbornice jako vy by se mezi turisty nudila.“

„Vůbec ne.“ Stačila jsem se vzpamatovat. Tohle se mi

naopak hodí. Dostávám šanci vypravit se na druhý břeh

za Abdelalem, aniž bych vzbudila podezření. John stejně

dříve nebo později zjistí, že jsem tady. Ale neodvážila

jsem se pohlédnout mu do tváře bez veškeré munice, kte

rou se mi podaří shromáždit. „Děkuji za pozvání, pane

Blochu. Ráda se k vám připojím.“

„Dobře.“ Na mužově poněkud fádním obličeji zahrál

spokojený úsměv. „Tak co kdybyste s námi šla i na tu

večeři? Mám se sejít s Johnem – i mladým Michaelem.

Věřím, že se mezi námi budete cítit jako doma. Už jste za

volala do ústavu?“

Tupě jsem zavrtěla hlavou.

„Kdo je John?“ vyzvídala Dee a já jí za to byla upřímně

vděčná. Aspoň jsem získala čas se vzpamatovat.

„Cože? Zlato, přece jsem o něm už mluvil. John McIn

tire –, doktor McIntire, – vedoucí zdejšího archeologického ústavu, detašovaného pracoviště naší univerzity. Bude se ti líbit.“ Spiklenecky na ni mrkl. „A jeho asistent, Mike Cassata, ještě víc. Jste si věkově blíž. Kolik je Mikovi, slečno Tomlinsonová?“

„Dvacet osm. A..., pane Blochu?“

„Ano, má drahá?“

„Víte, já... Jsem tu tak trochu inkognito. Samozřejmě

nemyslím doslova – cestuji přece pod svým vlastním jménem a na platný pas. Ale setkání s Johnem a ostatními bych zatím odložila. Chtěla jsem si dopřát několik dní jenom pro sebe, než se jim ozvu.“

elizabeth peters

Horší výmluvu jsem nikdy neslyšela, ale pan Bloch na

štěstí patří k silně ohroženému druhu gentlemanů, kterých

je stále míň a míň. Ani nemrkl.

„To je v pořádku. Chápu. Ani se o vás nezmíním. Ráda

byste je překvapila, že? V tom případě byste měla radši

utéct, má drahá. John tu bude každou chvíli.“

Dee, na rozdíl od otce, dala svůj úžas nepokrytě na

jevo. Podepřela si bradu dlaní a studovala mě s přimhou

řenýma očima. Potutelně se usmívala. Možná si myslela,

že mi Mike dal před deseti lety košem. Jiný motiv podle

mě nebyla schopná vymyslet. Nestarala jsem se o to. Po

řád lepší než pravda.

Domluvila jsem se s nimi, kdy se ráno sejdeme, a pak

jsem odešla. Jestli tu John bude každou chvíli, musím

okamžitě pryč. Nicméně perverzní zvědavost mě přinu

tila schovat se za obrovskou škaredou palmu u dveří, kde

mě na první pohled nikdo nezmerčí.

Zapomněla jsem, že John má oči jako rys.

Aniž to tušil, přichystal mi pořádný šok – vůbec se to

tiž nezměnil.

Vlasy mu předčasně zbělely už ve třiceti a zajímavě la

dily s opálenou pletí a mohutným černým knírem, který

si s láskou pěstoval. Nosil se s touž arogancí, kterou jsem

znala – bradu měl vystrčenou a záda hrdě vzpřímená.

V černém obleku a kravatě se cítil nesvůj, vyleštěné boty a vyžehlené kalhoty považoval spíš za zbytečnou ztrátu času. Oblečení, které nosil na vykopávky, vypadalo, jako by se k žehličce ani nepřiblížilo. Už v patnácti jsem ho nemohla ani cítit. Nenáviděla jsem ho víc než kohokoliv na světě.

Zato jeho společník se změnil. Nevěřila bych, že může

ještě vyrůst. Před deseti lety byl o hlavu vyšší než já, a teď, ve svých osmadvaceti, měří dobrých sto devadesát centimetrů. Vlasy vyšisované sluncem má skoro tak světlé

sběratel duší

jako John, takže ostře kontrastují s jeho opáleným obli

čejem. Z univerzitních bulletinů vím, že to dotáhl na vě

deckého asistenta a Johnova zástupce tady v Luxoru. Za mých časů platil na egyptologickém ústavu za zázračné dítě a osinu v zadku. Ač byl o pouhé tři roky starší než já, choval se ke mně jako urážlivě shovívavý dědeček. Mluvil o mně jako o „dítěti“, což volalo po pomstě. A tak se na jeho rukopisech objevovaly inkoustové skvrny z plastu a na židli jsem mu pokládala prdící polštářek. Když o tom tak přemýšlím, označení „dítě“ bylo vcelku na místě.

Zapomněla jsem na svůj sporný převlek, nenávist

a palmu v květináči. Připadala jsem si jako v jedné

z těch nočních můr, kdy se vám zdá, že stojíte nazí upro

střed Times Square. A pak John, který má neomylnou

schopnost vyhledávat věci, které měly zůstat jeho očím

skryty, otočil hlavu a začal pročesávat místnost jestřá

bím pohledem.

Zachránil mě pan Bloch, který si zahrál na mého an

děla strážného, byť trochu prapodivného. Zvedl se a na

Johna zamával. Ten ho okamžitě uviděl a věnoval mu je

den ze svých okouzlujících úsměvů – bílé zuby rámovaly

dvě vrásky smíchu a v očích mu zajiskřilo. Zamířil k Blo

chovu stolu. Mike se mu coural v patách a tvářil se neur

čitě. Satelit, pomyslela jsem si nevraživě.

Najednou jsem byla vláčná jako hadr na nádobí, všechno

napětí ze mě spadlo. To nejhorší mám za sebou. Viděla

jsem je a přežila jsem to. Nejsou to démoni, jen obyčejní

lidé. Lidé věnující se obzvlášť ponižující práci – podlézají

bohatému muži v naději, že pustí nějaký ten chlup. Což je

bohužel nevyhnutelná součást této profese, protože peněz

na vykopávky a ukojení archeologického pudu není ni

kdy dost. Můj otec tohle loudění nenáviděl, ale zhusta na

něho tento úkol připadl, protože měl neuvěřitelný šarm.

Aspoň to říkal.

elizabeth peters

John šarmantní nebyl. Když mu lidé lezli na nervy – což se dělo dost často – řval na ně jako pavián a častoval je nadávkami, které z jeho úst zněly o hodně hůř než z pusy kohokoliv jiného. Blocha musel mít z nějakého důvodu v oblibě, protože s předstíráním přátelskosti se zásadně neobtěžoval. A nikdy se neuměl přetvařovat.

Nedbala jsem na zvědavé pohledy hostů, kteří nechápali, proč se schovávám za palmou. Pochválila jsem se, jak jsem šikovná, a moje sebevědomí vzrostlo. Kdepak, ti dva mě nepoznají. Ani za milion let.

Přesto jsem počkala, až se všichni čtyři usadí v jídelně, a pak jsem si vybrala stůl co nejdál od nich. Nemohla jsem si nevšimnout, že Dee shledává Mika stejně atraktivním, jak jí ho otec vylíčil. Sice ke mně seděl zády, ale já potají sledovala, jak na něm Dee pracuje – špulila rty, třepotala řasami, vystrkovala prsa a tak. A nezdálo se, že by on před ní chtěl prchnout hrůzou.

Zatímco si povídali nad kávou, vytratila jsem se z jídelny a zamířila rovnou do svého pokoje. Odvaha je jedna věc, sebedůvěra druhá, ale nechtěla jsem pokoušet štěstí. Viděla jsem Johna a John neviděl mě, což mi pro začátek stačilo.

sběratel duší

K apitol a 2

Z

e soukromého výletu pana Blocha se vyklubala pří

mo davová akce. Pozval každého, koho potkal – dušička jedna dobrotivá – a lidí znal opravdu spoustu. Většinou to byli dobře oblečení turisté středního věku jako on sám. Zamířila jsem k Dee, která byla ospalá a celá nesvá. Chovala jsem se k ní velmi mile, protože jsem se cítila báječně. Mohlo za to moje očekávání, ale především nádherné ráno – chladné a svěží. Slunce natřelo vrcholky Západního pohoří na růžovo a nad nimi se klenulo nekonečné modré nebe. Chudinka Dee, skleníková květinka, neskrývala svůj odpor nad vší tou nádherou. Přiznávám, že noha v sádře by mi zkazila náladu taky. Zajímalo mě, jak se s touhle malou nepříjemností vypořádá její otec.

No jo, peníze. Protože žádné nemám, zapomínám, jak

hladce se jejich prostřednictvím dá vyřešit většina problémů. Pan Bloch najal dva statné Egypťany, aby Dee nesli na stoličce udělané z rukou, což je starý známý způsob přenášení lidí, rozšířený všude na světě. Musím říct, že všichni tři – Dee i její nosiči – si to náramně užívali. Muži přepravili svůj sladký náklad na palubu čekajícího

elizabeth peters

člunu a něžně jej posadili na jednu z dlouhých lavic podél boků lodi.

Poté co jsme se usadili mezi Egypťany, mířícími domů nebo do práce na západním břehu, došlo ke zpoždění, protože majitel lodi se handrkoval se dvěma chlapci, kteří neměli peníze na zaplacení, dohlížel na nakládku nealkoholických nápojů pro restauraci na druhé straně a zapojil se do nesrozumitelné, zato vášnivé debaty se svou posádkou, třemi bosými muži. Nakonec vytasil ušmudlaný a potrhaný kus látky, ve kterém se při bedlivém zkoumání dala rozpoznat egyptská vlajka s černými, bílými a červenými pruhy a zelenými hvězdami. Když byla slavnostně vztyčena na stožár, jeden z bosých členů posádky odpochodoval na záď, kde se chopil kormidla. Motor zakašlal a odrazili jsme od břehu.

Na druhé straně řeky nosiči dopravili Dee k autu, které najal pan Bloch. Silnice nás zavedla k průsmyku, na jehož konci leží legendární Údolí králů.

Domnívám se, že většina lidi si pod pojmem „údolí“ představí zelená pole na úpatí kopců, svěží a přívětivé, s říčkou mírně plynoucí kolem břehů porostlých bujnou vegetací. Údolí králů se malebné dolině podobá asi tak jako mumie člověku. Je to spíš kaňon, sluncem vyprahlá a zaprášená rozsedlina. Neroste tu ani stéblo trávy, neuchytí se tady jediná květinka. Úlevu očím, unaveným okrovou barvou skal, přináší jen jasně modrá obloha nad hlavou.

Když jsme vystoupili z auta, Bloch měl pro dceru připravené kolečkové křeslo, jehož se ujal jeden z přeochotných nosičů. A tak jsme pomalu vyrazili po stezce vedoucí hlavní částí údolí. Turisté vzali tuhle lokalitu útokem, čímž přidali fádní krajině na barevnosti. Zdálo se, že letos se zvláštní oblibě těší svítivě oranžové košile. Dvě jeptišky sháněly dohromady houf rozhihňaných školaček,

sběratel duší

které víc než historické památky zajímaly šarlatové stuhy a modré a zelené korálky, jimiž si zkrášlily své námořnicky modré uniformy.

Kakofonie hlasů už tak příjemná nebyla. Sladká francouzština a tvrdá němčina se mísily s hrdelní arabštinou. Takhle nějak to muselo vypadat v Babylonu. A nad tím

vším se nesla rozčilená italština: „Enrico! Enrico! Vieni

qua, vieni a mamma!“ Chlapečkovi mohlo být přibližně sedm let. Okamžitě jsem ho poznala. Měl na sobě červené tričko a seděl na skále zhruba šest metrů nad hlavou své matky.

Na druhé straně na nás zívaly čtvercové vchody královských hrobek, po kterých údolí dostalo své jméno. Nyní jsou prázdné a zničené, ale svého času tyhle dutiny ve skále chránily pradávné egyptské vládce spolu s jejich zlatem, šperky a drahými oleji, jimiž se měli zdobit na věčnosti.

Jako průvodce si pan Bloch nenajal nikoho menšího než mladého energického zástupce firmy American Express. Pan Fachry byl postavou nevysoký, zato velmi okouzlující. Mluvil výborně anglicky a pusa mu jenom jela. Když jsme stáli před nejslavnější hrobkou ze všech – jedinou, která zůstala nevypleněná a jméno jejího předčasně zesnulého majitele zná snad každý – jeho hlas stoupal do poetických výšek.

„A pořád tu spí.“ Pan Fachry teatrálně mávl rukou k pozlacené rakvi ve tvaru člověka, jež leží v hranatém kamenném sarkofágu. Vyřezávaná chlapecká tvář slepě zírala na malovaný strop pohřební komory a vytesané ruce pokojně spočívaly zkřížené na prsou.

„Chcete tím říct, že jeho tělo je pořád tady?“ zapištěla vyděšeně Dee. „Myslela jsem, že všechny mumie jsou v muzeu v Káhiře.“

elizabeth peters

Zmíněné muzeum rozhodně navštívit nechtěla, přestože je v něm nejlepší sbírka staroegyptských artefaktů na světě. Dostala jsem ji tam pomocí pečlivě namíchané směsi výhrůžek a lichocení. Jakmile se jednou odvážila vstoupit dovnitř, byla uchvácená – tak trochu proti své vůli. Nejvíc ji zaujaly královské šperky (a kterou ženu ne?) a mumie, jež nás přitahují (pokud se to tak dá říct) právě svou morbidností. Těšilo mě, že si zapamatovala něco z toho, co viděla.

„Ano, ano, královské mumie jsou všechny v Káhiře. Ale ty byly objeveny za jiných okolností.“ Fachry se podíval napřed na hodinky, potom na Blocha. Očividně jsme měli zpoždění, ale Blochovo vstřícné přikývnutí naznačovalo, že by byla škoda si tuhle historku neposlechnout. Průvodce se proto zhluboka nadechl a spustil:

„Jak jistě víte, moji milí přátelé, muži z vesnice Kurny, kterou později projdeme, po staletí žili v blízkosti hrobek, jež vykrádali. To platilo i za časů faraonů. Nesmíme je za to odsuzovat, drazí přátelé. Zlato v hrobkách nikomu nepomůže a lidé z Kurny jsou chudí. Chtěl jsem říct,“ dodal spěšně, „že byli chudí, dokud naše současná prozíravá vláda nepřinesla feláhům moderní technologie a pohodlí.“

V publiku to souhlasně zašumělo – nic víc. Přítomní dobře věděli, co se očekává od návštěvníků z cizích zemí, a Fachrymu mírně zrudly uši.

„Roku osmnáct set osmdesát sedm jistá rodina z Kurny našla ve skále nedaleko chrámu v Dér el-Bahrí podezřelý otvor. Místo bylo těžko přístupné, ale ti muži věděli, že se tam může skrývat zlato a drahocenné starožitnosti. Jeden z nich do té díry vlezl a...,“ nastala dramatická odmlka, „...uvnitř našel těla mnoha králů a královen, která tam schovali za dávných časů, aby je ochránili před tehdejšími vykradači hrobek. Roky tihle muži vynášeli z hrobky drobné předměty a prodávali je. Ale pak

sběratel duší

je odhalil Maspero, inspektor starověkých památek. Těla

králů a královen byla převezena do Káhiry, kde jsou do

sud. Ale Tutanchamona – krále Tuta, jak mu říkáme –

našli archeologové, ne zloději. A když z hrobky opatrně

odvezli všechny poklady, které jsou k vidění v Káhir

ském muzeu, mladého krále vrátili tam, kam patří. Proto

tu leží.“

Historka vyvolala vlnu otázek a Fachry měl co dělat,

aby nás všechny vyhnal ven a dovnitř mohla vstoupit

další skupina turistů. Vrátili jsme se k autům, která nás

převezla do Dér el-Bahrí.

Já Dér el Bahrí zbožňuji, protože patří k nejkrásnějším

chrámům v Egyptě. Ale čas plynul a moje netrpělivost

vzrůstala. Otráveně jsem se courala za Fachrym a po

slouchala ho jen na půl ucha. Nadšeně vyprávěl o chrámu

a jeho stavitelce, velké královně, která panovala jako král

a vydržovala si neurozeného milence. Fachry významně

pomrkával a pochechtával se, ale moji pozornost přitaho

val shluk domků na severu. Vesnice Kurna.

Nakonec jsme se tam dostali. Domky jsou postaveny

přímo mezi hrobkami – sice ne královskými, ale své

věčné spočinutí tu nalezli významní a bohatí lidé tehdejší

říše. Některé se pyšní nádhernou výmalbou a vyřezávanými basreliéfy a jsou tak zaslouženě slavné. Když jsme došli k hrobce Ramoseho, jedné z největších a nejlepších, schválně jsem otálela. Jakmile Blochovi známí zmizeli uvnitř, práskla jsem do bot.

Kurna leží na svahu. Po deseti metrech klopýtání po ka

menité stezce lemované domy jsem se zadýchala. Vtom proti mně vyběhli dva toulaví psi a vycenili zuby. Automaticky jsem se sehnula pro kámen a hodila jej po tom, který stál blíž. Netrefila jsem ho. Jako ostatně pokaždé. Kdysi dávno jsem těmhle ubohým zvířatům nosila zbytky.

elizabeth peters

Přiběhlo ke mně několik dětí. Výmluvně natahovaly hubené snědé ruce. „Bakšiš, slečno, bakšiš!“

Mimoděk jsem zpomalila. Připadalo mi, jako bych tu naposled kráčela včera. Abdelalův dům patří k největším a nejvyšším ve vesnici. Když jsem stanula na dvorku před jeho dveřmi, srdce mi bušilo a to nejen námahou.

Dveře zely dokořán, ale uvnitř vládla tma, takže nebylo nic vidět. Tyhle domy bývají zatemněné schválně, protože sluneční světlo s sebou nese nesnesitelné horko. Váhala jsem. Dlaň jsem si tiskla k boku, ve kterém mě píchalo. Najednou vyšel ven mladý muž.

Nemohlo mu být víc než osmnáct. Pěstoval si pečlivě zastřižený knírek, a protože ho těžká práce a primitivní životní podmínky zatím nepřinutily předčasně zestárnout, byl velmi atraktivní, jak tyhle exotické typy mužů někdy bývají. Jeho obličej připomínal mladého boha odlitého z bronzu. Husté černé vlasy zářily jako saténová čapka a pronikavě voněly po vlasovém oleji. Místo obvyklého pruhovaného hábitu měl na sobě upnuté modré džíny a batikované fialové tričko, které vypadalo jako dárek od nějakého turisty z Kalifornie.

„Sháníte průvodce, slečno?“ V úsměvu odhalil krásně rovné zuby. „Jsem nejlepší v Luxoru. Provedu vás. Ale napřed vás pozvu na čaj a ukážu vám starožitnosti, které jsem tady našel.“

„Děkuji vám. Jdu za Abdelalem.“

Jako by z něho spadla neviditelná maska a najednou byl ve střehu.

„Za Abdelalem?“ Obezřetně volil slova. „Ten tady nebydlí.“

„Ale bydlí,“ trvala jsem na svém. „Tenhle dům znám dobře. Poslal mi dopis. Vyřiďte mu prosím, že jsem přišla.“

sběratel duší

„Aha.“ Zase se začal usmívat, ale ostražitost z jeho očí nezmizela. „On vám napsal?“

„Ano.“

Ani se nepohnul a dál se mile culil. Dobře znám východní zvyky, kam nepatří spěch a kde se pěstují zdlouhavé ceremoniály. Ale tohle bylo něco jiného. Dala jsem průchod svému podráždění.

„Zaveďte mě za Abdelalem, prosím. Očekává mě.“

„Lituji.“ Sklonil hlavu a rozhodil rukama.

„Není tady?“

„Bohužel ne.“

„Potom mi povězte, kdy se vrátí.“

„Nejde to.“

Bylo nesnesitelné vedro. I když jsem měla na hlavě klobouk, sluneční paprsky mě ubíjely. Skály v jejich žáru úplně vybledly a nepálené cihly, ze kterých jsou postaveny zdejší domy, působily jako bezbarvé. Napadlo mě, že mám úžeh, a rozhovor, který nikam nevedl, mi připomínal pošahanou arabskou verzi Alenky v říši divů. Ale urazila jsem moc dlouhou cestu na to, abych se nechala odradit nezdvořilým mladíkem. Vtom z temného vchodu vyšel další člověk.

Stačilo se na něho letmo podívat, abych věděla, že mám před sebou dvojčata. Ale tenhle mladík měl na sobě proužkovanou galábíji, byť o hodně čistší, než bývá zvykem. Na hlavu si narazil čapku těsně obepínající lebku, jakou nosí většina zdejších vesničanů, upletenou z jasně barevné vlny. Na té jeho se skvěl motiv zelených šestiúhelníků na jantarovém podkladě, spolu s modrými a červenými véčky. Nevraživě se podíval ze svého bratra na moji maličkost.

„Ztratila jste se, slečno?“

„Asi ano,“ povzdechla jsem si bezmocně. „Hledám Abdelala. Jsme staří přátelé. Chtěl se mnou mluvit.“

elizabeth peters

Dva páry černých očí se na okamžik setkaly. První z mladíků sotva znatelně pokrčil rameny. Opřel se zády o dům, vytáhl balíček cigaret a jednu mi nabídl s tím nejupřímnějším pohledem, jaký si umíte představit. Odmítla jsem.

„Kde je Abdelal?“ uhodila jsem na něho.

Nikdo mi neodpověděl a o mě se začínala pokoušet hysterie. Nato se vážným hlasem ozval kluk v hábitu: „Jste jeho známá? Potom vám musím s politováním sdělit, že můj otec zemřel.“

Stála jsem na palčivém slunci jako přikovaná a vůbec nic jsem nechápala. Jeho záře mě oslepovala a vůbec nic jsem neviděla. Když se země přestala kymácet, uvědomila jsem si, že mě přidržují dva páry rukou.

„Jsem v pořádku,“ namítla jsem a marně se snažila zbavit ruky, která mě svírala v pase na můj vkus až příliš silně.

Mladík v proužkovaném plácl bratra přes paži, aby mě pustil.

„To je tím vedrem,“ prohlásil. „Pojďte dovnitř, sitt. Matka vám uvaří čaj, a když si budete přát, povím vám o našem otci.“

Stále mě podpíral a sálal z něho klid a důvěra. Byla jsem ráda, že se mám o koho opřít. Když jsem ze dvorku zalitého sluncem vešla do domu, zpočátku jsem skoro nic neviděla – jen úzkou chodbu a pak světnici s podlahou z ušlapaného jílu. Hostitel mě usadil na lavici s potrhanými polštáři. Nato se odebral ven za svým bratrem a o něčem spolu mluvili.

Samotu jsem uvítala. Nejenom proto, aby moje oči přivykly šeru, ale také abych se trochu sebrala a vzala rozum do hrsti. Nechápala jsem, proč mi nemilá zpráva způsobila takový šok. Podle egyptských měřítek byl Abdelal hodně starý muž a od napsání dopisu uplynuly tři měsíce.

sběratel duší

Chlapci se vrátili s pohoštěním a já na prahu zahlédla černě oděnou postavu. Zvedla jsem ruku na pozdrav, ale nepřekvapilo mě, když postava vzápětí zmizela. Egyptské ženy se před cizinkami neskrývají, ale také se neúčastní společenských záležitostí, které jsou výsadou silnějšího pohlaví.

Čaj byl jako vždycky výborný – hodně tmavý, skoro černý a strašně sladký. Mlčky jsme vypili šálek. Mladík v proužkovaném mi nalil druhý a nabídl talíř s kousky chleba. Rozpačitě si odkašlal.

„Odpusťte, sitt, že jsme vás nepřivítali, jak se patří. Jsem Achmed, Abdelalův syn. Tohle je můj bratr Hassan.“

Studovala jsem plátky chleba, jako bych přemýšlela, který si vybrat. Já tohle pečivo nesnáším, chutná totiž jako žluklé máslo. Přesto jsem ho snědla už spoustu bochníků. Váhání mi dopřálo čas na rozmyšlenou. Teď bylo na mně, abych se představila. Radši bych zůstala v anonymitě, ale možná mi Abdelal zanechal nějaký vzkaz a aby mi ho vyřídili, musím kápnout božskou.

„Jmenuji se Tomlinsonová,“ řekla jsem a vybrala si nejmenší kousek. „Althea Tomlinsonová. Vzpomínám si na vás. Když jsem tu byla naposledy, byli jste ještě malí.“

„Ach ano,“ usmál se Achmed. „Taky si na vás pamatuju, sitt. Hodně jste se od té doby změnila.“

„Hodně,“ souhlasil s ním Hassan. V té chvíli jsem si uvědomila, jak moc modulace hlasu ovlivňuje význam slov, a začala jsem se červenat. Achmedův tón a pohled by se daly označit za vhodně zvolený kompliment, zatímco tatáž poznámka pronesená Hassanem vyzněla neomaleně.

„Jestli vám nevadí o tom mluvit,“ spustila jsem opatrně, „zajímalo by mě, jak váš otec žil a...“

„Zemřel? Není na tom nic smutného. Žil dlouho a těšil se pevnému zdraví. Navíc už jsou to tři měsíce.“

elizabeth peters

„Tři měsíce...“ Skonal těsně poté, co mi napsal.

„Spadl,“ dodal Hassan. „Spadl a zlomil si vaz.“

Zalapala jsem po dechu. Jeho úsečný tón působil mnohem krutěji než slova. Achmed se na bratra tvrdě podíval.

„Často se v noci procházel. Místní lidé to nemají ve zvyku, ale on byl starý a nemohl spát. Za bezměsíčné noci bývá velká tma. Domnívali jsme se, že tu zná každý kámen, ale možná se mu udělalo špatně a upadl. Nikdy se to nedovíme.“

„Moc mě to mrzí.“

„Zbytečně. Byl starý a prožil báječný život.“

„To je pravda,“ přikývla jsem. „Pokoj jeho duši.“

Usrkla jsem čaje a rozhlédla se po místnosti. Připadala mi důvěrně známá – holá hliněná podlaha, vybledlé polštáře na lavici, nahrubo podomácku stlučený stůl a příborník – jediný zdejší nábytek. Nic se nezměnilo – jenom Abdelal chyběl.

„Říkáte, že vám otec poslal dopis.“ Hassan odhodil cigaretu na podlahu. „Co v něm stálo?“

Otevřená nezdvořilost byla na jeho bratra příliš. Ostře Hassana napomenul ve svém rodném jazyce a ten jenom lhostejně pokrčil rameny.

„Promiňte, sitt,“ kál se Achmed.

„Nic se neděje. Být vámi, taky mě to zajímá.“ Postavila jsem šálek na stůl a Achmed mi jej okamžitě dolil. Ani jsem nemusela přemýšlet o tom, co jim povím. Lež ze mě vyklouzla tak hladce jako zubní pasta z tuby. „Poslal mi spoustu pozdravů a vyjádřil naději, že se ještě někdy uvidíme. Chystala jsem se do Egypta na dovolenou, takže...“ Také jsem ledabyle pokrčila rameny jako Hassan.

„Ano,“ přikývl zamyšleně Achmed. „Bohužel jste dorazila příliš pozdě.“

sběratel duší

Příliš pozdě..., příliš pozdě. Tahle slova, určitě nej

smutnější v každém jazyce, opakovaně zněla v mé hlavě.

Najednou toho na mě bylo moc. Kvapně jsem se zvedla.

„Už musím jít. Děkuji vám.“

Oba mě doprovodili na dvůr. Achmed se vší vážností

jako dobrý hostitel, Hassan se škodolibostí spratka, který

se nedá podplatit, aby nechal dospělé na pokoji. Na roz

loučenou jsem mu podala ruku, protože jsem jím nemohla

veřejně pohrdat, ale drzý stisk tenkých prstů se mi hnusil.

„Jak dlouho se v Luxoru zdržíte?“ vyzvídal.

„Sama nevím. Několik dní.“

„Je mi líto, že jste se nesetkala s naším otcem,“ řekl

Achmed.

Z jeho smutných tmavých očí jsem vyčetla, že mi neřekl všechno, co mohl. Nebyla jsem k němu upřímná a on neměl důvod se mi svěřit. Obvykle mívám sklon lidem důvěřovat – anebo, jak říkával Jake, naletím na každý dobrácký obličej.

Po celou dobu jsem si nepříjemně uvědomovala Hassanovu blízkost. S naučenou nenuceností se opíral o zeď domu. Velmi mu to slušelo – dokonce i v tom nevkusném oblečení, které nevypadá dobře ani na obyvatelích západních zemí a v případě potomků faraonů je neváhám označit přímo za rouhání. Nic mu nedokázalo ubrat na přitažlivosti. Měl pohledný obličej, ale faleš z něho čišela na sto honů. Ani by mě nenapadlo mu věřit a chovala jsem podezření, že Achmedova zdrženlivost pramenila ze stejných pochyb. Nemohla jsem udělat nic jiného než odejít, tak jsem odešla, ale po celou cestu jsem měla pocit, že se mi propalují do zad Hassanovy posměšné oči.

Ztratila jsem pojem o čase, proto mě překvapilo, že ostatní teprve opouštějí Ramoseovu hrobku. Rozpačitě jsem se omluvila panu Blochovi za svou nepřítomnost a ten moje pokání mlčky přijal. Zdálo se, že mě chápe.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.