načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šaty z igelitu - Vratislav Maňák

Šaty z igelitu

Elektronická kniha: Šaty z igelitu
Autor: Vratislav Maňák

Třináct snově laděných povídek na téma lidské osamělosti představuje velmi zdařilý debut mladého autora. Třinácti povídkami této sbírky se třiadvacetiletý debutant představuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3% 77%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 151
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2011
ISBN: 978-80-729-4562-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Třináct snově laděných povídek na téma lidské osamělosti představuje velmi zdařilý debut mladého autora. Třinácti povídkami této sbírky se třiadvacetiletý debutant představuje jako překvapivě vyzrálý autor s originální imaginací, citem pro atmosféru i psychologickou drobnokresbu. Jeho příběhy jsou variacemi na téma lidského osamění, které dokáže působivě vykreslit jak ve snových hyperbolách, tak v realistických situacích ozvláštněných překvapivými a výmluvnými obrazy. Osamělý je bývalý továrník, který v opuštěném stáří doslova vroste do svého oblíbeného křesla, dvě staré dámy, čtrnáct let čekající na společného ctitele, osmiletý kluk, který prchá v balónu před nepříjemnou rodinnou situací, ale i nevěsta, jež se hned ve svatební den dopouští své první, neveselé a až příliš prozaické nevěry. Autor dokáže vystihnout situaci originálním a dobře vypovídajícím detailem a najít přesnou míru náznaku a nedořečenosti, jíž nechává příběhům dozrát v hlavě čtenáře.

Popis nakladatele

Sbírka  Šaty z igelitu  debutanta Vratislava Maňáka přináší do současné literatury neobvyklý hlas. Třináct povídek, třináct variací na téma lidského osamění, začíná většinou zcela všedními situacemi: Kristýna se připravuje na svůj svatební den, Jindřich probírá pozůstalost po své ženě, Tom slaví osmé narozeniny. Postupně však před čtenářem vyvstávají náznaky a nečekané motivy, které dávají tušit, že tento příběh není nejzazší skutečnost. To opravdu důležité se odehrává až v krajině nedořečeností a zámlk, kde se postavy Maňákových povídek, častokrát nepochopené a neschopné chápat jiné, snaží se svou samotou vypořádat.

Vratislav Maňák (nar. 1988) pochází ze Stříbra na západě Čech. Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, nyní zde pokračuje oborem Mediální studia. Pracuje v České televizi. Povídky publikoval v časopisech Host, Plž nebo Tvar. Sbírka  Šaty z igelitu  je jeho knižní prvotinou.

(třináct povídek)
Zařazeno v kategoriích
Vratislav Maňák - další tituly autora:
Šaty z igelitu Šaty z igelitu
Rubikova kostka -- Stručné dějiny uchavců Rubikova kostka
Expedice z pohlednice Expedice z pohlednice
 (e-book)
Expedice z pohlednice Expedice z pohlednice
O Nebesáři O Nebesáři
 (e-book)
Rubikova kostka Rubikova kostka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Řev závojnatky

Šaty z igelitu

Panství odložených rukavic

Alice

Přinesla mě bouřka

Řezbář

Saranče

Král květovaných povlaků

Mámení prvního valčíku

Zdálo se mu, že ho koušou labutě

Jak daleko leží Buenos Aires

Černej chleba

Hic sunt leones



Šaty z igelitu

Brno 2012



Šaty z igelitu Vratislav Maňák

Třináct povídek


© Vratislav Maňák, 2011

© Host — vydavatelství, s. r. o.,

2011, 2012 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-676-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7294-677-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7294-678-5 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7294-679-2 (Formát MobiPocket)


Řev závojnatky

Seschlou kytici bílých chryzantém už bylo potřeba vyho‑

dit. Květy byly nahnědlé a kazily dojem. Stejně jí dnes ráno doručili nové. Judita přešla k oknu, z čisté, prázd‑ né vázy vyndala starou kytici. Ubezpečila se, že ani pro

tu novou není na setmělém dně vázy jediná kapka vody, a potom do porcelánových stěn vložila čerstvé stonky.

Chryzantémy opět postavila na okno, to jediné v bytě

orien to va né na jih.

Byly jí doručovány každou sobotu již čtyři měsíce.

Navykla na ně jako na šrámy vrásek mezi spánky a víčky.

A pokaždé, když rovnala propletené zelené listy, si vzpo‑

mněla. H. tehdy odcházel nezvykle časně a s nemalým

spěchem. Zdržel se jen pár minut. To se stalo poprvé. Ani

kabát si nesvlékl. A boty si zavázal nedbale. Sama otevře‑

la dveře a bokem se o ně opřela. V klidu mu oznámila, že

příští středu ho už nečeká. Podíval se na ni. Zhluboka se nadechla. Vyšel ze dveří a přibouchl je za sebou. Nelito‑

vala. Promnula si čelo, prsty před sebou hnaly vlny stár‑ noucí kůže. Bolela ji hlava. Stála za oknem a pozorovala

jeho siluetu chvátající ulicí. Potom spolkla několik medi‑

kamentů. Na uklidnění. Jak je to dávno? Jak je to dávno.

Od té doby do svého bytu nikoho nevpustila. Judi‑

tiným jediným hostem, aniž by si to uvědomovala, byla

samota.

Asi čtrnáct dní po oné události ji překvapil pozdě k ránu.

Zrovna se chystala do práce. Stála za dveřmi téměř při‑

pravena, v pravé ruce držela řasenku. Neměla hotové levé

oko. Stíny líčení nad pravou napudrovanou tváří vypadaly


šaty z igelitu                      8

jako můra, která se jí přilepila na pleť. V ruce držel kytici chryzantém. Znervózněla. Rozhlížel se po chodbě jako chlapec přistižený při něčem nemístném. Chlapec s kruhy pod očima a prořídlými vlasy na temeni. Třikrát se pal‑ cem opřel o zvonek. Držela ruku na klice. Kdyby zazvonil počtvrté, otevřela by mu. Nezazvonil. Na prošlapané, za‑ šlé rohožce ležely bílé chryzantémy. V květinářství patřily mezi ty nejlevnější.

Začal jí volat. Několikrát denně. Vždy seděla na po‑

hovce jako dítě, které se má fotografovat pro vzdálené pří‑

buzné, ruce položené na kolenou. Jenom červené bačkory

s bílou podrážkou chyběly. Čekala. Počítala vyzvánění.

Zkoušela jeho výdrž. Když telefon zmlknul, namlouvala

sama sobě, že by sluchátko zdvihla, kdyby H. ještě chvil‑ ku vydržel. Kdyby telefon zadrnčel ještě jednou.

Hlava jí zvonila celé dny. Sluchátko zvedla jen jedin‑

krát.

„Poslal jsem ti chryzantémy.“

„Vím.“

„Říkal jsem si..., mohly by ti udělat radost.“

„—“

„Dito, já bych ti chtěl říct... Udělal jsem chybu. Pro‑ miň.“

„—“

„Stýská se mi...“

„—“

„Těžko se to vysvětluje. Chtěl bych tě zpátky. Dito!

Scházíš mi...“

Zdráhala se odpovědět. Stačila by chvilka naléhání

a přesvědčil by ji. To nechtěla. Nebo snad?

„Mohl bych...“

Řev závojnatky                     9

Zavěsila. Dlaně vklínila mezi semknutá stehna a sklo‑

nila hlavu. Potom přešla k oknu, rozrazila ho a vyklonila

se na ulici. Na silnici před domem pobíhala čuba. Hárala.

Začal jí posílat dopisy. Každé úterý našla jeho psaní ve

schránce. Známky chyběly. Nosil jí je do vchodu a neza‑ zvonil? Byly to litanie a nehodily se k němu. Takového

ho neznala, i když, nemohla to popřít, líbil se jí tak snad

ještě víc. Byla to niterná vyznání, bez oslovení a podpi‑

su, často rozmazaná a s fleky. Složené listy se hromadily

na botníku v předsíni. Začínal se opakovat. Co má muž

napsat ženě, aby nevypadal jako hlupák? Jak má popsat,

co k ní cítí, aby se nemusel smát sám sobě? A aby se ona nesmála jemu? Řádky, které jí adresoval, vždy přečetla. Slzela u nich. Večerní četba se stala rituálem s mátovým

čajem a papírem a perem připraveným k případné odpo‑

vědi. Nikdy neodpověděla. On mluvil za ni. Mluvil stejně

jako hrdinové románů, které čítávala pod lampou.

Dlaněmi uhladila dopis a začala. Hrála si s řetízkem.

Držela přívěsek a přejížděla s ním po napnutém řetízku

zleva doprava a zpět. Čím víc se blížila konci dopisu, tím rychleji pohybovala s přívěskem. Později řetízek nechtě‑ ně přetrhla.

Jednoho pondělního večera, byl únor a venku vonělo

předjaří, si z města přinesla láhev vodky. H. ji rád pil,

jestli si dobře pamatovala. Otevřela ji a nalila sobě i jemu

malou skleničku. Potom obě vypila. Hleděla na chryzan‑

témy před sebou. Nalila sobě i jemu větší sklínku. Sledo‑

vala sluchátko telefonu. Potom obě vypila. Čekala hovor.

Nalila sobě i jemu velkou sklenici. Vytočila číslo.


šaty z igelitu                     10

„Stýská se mi. Vrať se. Prosím.“

Ztratila veškerou soudnost. Rychle zavěsila. Vodku

nalila do dvou sklenic. Vypila je do dna.

Semkla hrdlo lahve, pěstěné nehty tiše zarachtaly

o sklo. Poloprázdnou láhev zvrátila mezi květy a obsah

lila do vázy. Pijte! Jen pijte! Nemohla týrat jeho, tak týrala aspoň květy, které jí posílal.

V rádiu hrála Marie Rottrová. Měla ji ráda od dět‑

ství. Tajně.

„Snad vzpomínáš jak já,“ šeptala s ní. S tíhou alkoho‑

lu na ni dolehly i výčitky kvůli tomu, co se tehdy, co se

tehdy doopravdy stalo. Tomu, že mu nikdy neodpustila, ačkoliv mohla. Kvůli tomu, že mohl už dávno přijít.

H. tehdy odcházel nezvykle časně a s nemalým spěchem.

Zdržel se jen pár minut. To se stalo poprvé. A boty si zavá‑

zal nedbale. Před chvílí, těsně poté, co ji objímal a hladil,

jí v klidu oznámil, ať ho příští středu již nečeká. Ještě tomu nerozuměla. Sama otevřela dveře a bokem se o ně opřela.

Neustála by to. Podíval se na ni. Zhluboka se nadechla

k přemlouvání. Prosím, nechoď pryč. Vycítil to, vyšel ze

dveří. Přibouchla je za ním. A před sebou. Promnula si

čelo, prsty před sebou hnaly vlny stárnoucí kůže. Bolela ji

hlava. Stála za oknem, dotýkala se jeho rámu a pozorovala

jeho siluetu chvátající ulicí. Potom spolkla několik medi‑

kamentů. Na uklidnění. Příští den nešla do práce. Ani ten následující. Jak je to dávno? Jak je to dávno.

Druhého dne k večeru, poté, co se vrátila z práce, odklidi‑

la prázdnou láhev. Rozsvítila. Venku bylo nezvyklé přítmí.

Vyklonila se na ulici. Na silnici před domem bloudila fena.


Řev závojnatky                    11

Potkala zuboženého psa. Dita se smála. Chryzantémy vy‑

hodila z okna. Začínalo pršet.

Pozdě v noci ji probudil zvonek. Oblékla si župan.

Chtěla rozsvítit, ale v celém domě již od večera nešel

proud. Potmě otevřela dveře na chodbu. Silný průvan ji

svlékal z lehkého hedvábného županu. Černá látka za ní

vlála jako závoj.

Vytřeštila oči. Stál naproti ní oblečený do nejlepšího

obleku a v kabátě, který mu kdysi sama vybrala. Byl to

on a nebyl to on. Neměl obličej. Prázdný prostor mezi

límcem košile a kloboukem, skrz který viděla na dveře

sousedova bytu, ji děsil. Oblek k ní vztahoval rukavice.

Černé kožené prsty se napínaly k její tváři. Křičela. Řev

ryby. Chytila se za krk. Rukavice se dotkly jejích tváří.

Dveře bytu za Ditinými zády se zaklaply. Na zem se snáše‑

ly dopisy, které ukradl vítr. Všechny byly od něj a všechny

byly psány Juditinou rukou, pobryndané mátovým plá‑

čem. Všude v domě bylo stále naprosté ticho.

Konečně jsi přišel. Konečně jsem tě připravila o hlavu.

V pondělí ráno byla na Juditino jméno vhozena do schrán‑

ky opakovaná výzva s požadavkem uhrazení devíti zásilek

bílých chryzantém v období od 6. listopadu do 18. února.



Šaty z igelitu

Bylo třiadvacátého září. Na polích ležela mlha, jak to bylo

na těchto místech a touto dobou obvyklé. Včera se kona‑

la svatba. Modrý favorit jel prázdnou silnicí první třídy.

Z komínů chalup na obzoru stoupal kouř. Bylo šest ho‑

din ráno.

1.

Den, na nějž připadl úděl svatebního obřadu, začal oby‑

čejným otevřením očí.

Kristýna chvíli hleděla na bílý strop nad sebou. Dnes

se musí vstávat. Dnes se bude vdávat. Kdyby otočila hla‑

vu doprava, spatřila by na vypůjčené figuríně svatební

šaty. Ale i strop byl bílý, a tak nehnutě ležela ještě několik

dalších minut.

Měla být vzhůru už před hodinou. Slíbila matce, že

jí pomůže přichystat pohoštění pro hosty, kteří přijdou

před obřadem. A měla by se začít strojit. Otočila se na

bok směrem ke stěně a chvíli si hrála s cípem polštáře.

Prohlížela si pravou ruku, nehty, klouby prstů i čáry na

dlani. Přemýšlela, v kolik má přijít kadeřnice. Asi za dlou‑

ho, když ji ještě matka nepřišla vzbudit. Nechtěla myslet. Dnes si dívky plní svůj sen.

Nakonec vstala, z nočního stolku vytáhla prášky pro‑

ti bolesti hlavy a dvě růžové tablety spolkla. Potom v žu‑

panu sešla do kuchyně. Matka jí vytkla, že zrovna dneska

vyspává, a položila před ní tácek s paprikou. Nakrájet. Kristýna si sedla za stůl a nalila si velký šálek horké čer‑

né kávy. Vdechovala její těžkou vůni a rozhlížela se po


šaty z igelitu                     14

kuchyni. Matka, sestra i Magda se točily kolem oblože‑

ných chlebíčků. Jednohubky už měly nazdobené. Ani mě

k tomu nepotřebovaly.

„Kde je táta?“ zeptala se Kristýna.

„Jel ti pro kytici.“

„Kdy přijede Jakub?“

„Za dvě hodiny. Ale uvidíš ho až na radnici. Neměl...“

„Neměl by mě vidět ve svatebních šatech. Já vím,“ do‑ pověděla za matku.

„Je to zvyk.“

„Je to pověra.“

Kristýna položila prázdný hrnek do dřezu a vracela

se do pokoje. Sedla si na poslední schod. Zívla. Nudné

ráno. Nutné záležitosti. Poškrábala si nahé koleno a prsty

prohrábla vlasy. Měla by si je umýt, než přijde kadeřnice.

Na chvíli zavřela oči a opřela se o zábradlí.

Zkoušela si představit, že je někde jinde. Ale dřevo

ji tlačilo do spánku a vůně z přízemí ji stále usvědčovala

z přítomnosti. Jindy by přemýšlela, proč se vdává zrov‑

na dnes a proč si bere zrovna Jakuba. Vždyť si stejně tak

mohla vzít kohokoliv jiného. Mohla si vzít kluka, který jí dal ve školce pusu, i tu řadu dalších, se kterými si slíbili věčnou lásku, protože láska se vždycky slibuje věčná, do‑ kud jednoho nezačne nudit. Mohla si vzít Jakubova bra‑ tra Ondřeje, poznala ho dřív, ale bere si Jakuba, protože ji požádal o ruku a ona řekla ano, protože jí s ním bylo dobře, přitom ani ta žádost nebyla stylová, stáli na ná‑ draží, venku sněžilo a už byla tma a jí byla zima na ruce, protože si ve vlaku zapomněla rukavice. Ale teď o tom

nešlo přemýšlet, dřevo ji příliš tlačilo do spánku a vůně

z přízemí ji stále usvědčovala z přítomnosti.


Šaty z igelitu                     15

Pomalu otevřela oči, zvedla se a došla do svého po‑

koje. Vysprchovala se.

„Tak se do toho dáme,“ ozvala se Kristýně za zády

Magda, když si sušila vlasy. „Kadeřnice už je tady.“

Bylo dvaadvacátého září. Den, na nějž připadl úděl

svatebního obřadu, se rozběhl.

Ve stejnou chvíli, několik kilometrů od domu líného vstá‑

vání, otevřel Jakub Míla dveře prvním hostům. Měli ještě

hodinu a půl na to vypravit se za nevěstou. Už byl ustro‑

jený. Dnes se ožení.

2.

Bylo po svatebním obřadu. Následovat měla hostina. V sa‑

lonku v přízemí lidé usedali ke stolům a ptali se po nevěstě.

Penzion, ve kterém se měl sňatek oslavit, postavili

na stráni. Z jedné strany se příkře svažovala, a kdo bydlel

v nejlepším pokoji v podkroví, měl celkem pěkný výhled

na okolní lesy. Kristýnu Mílovou, rozenou Linhartovou,

pohled neuchvátil. Okno otevřela proto, aby se nadýchala

čerstvého vzduchu.

Stála před zrcadlem. Zde s Jakubem stráví svatební

noc. Trapný závazek sexu. Na posteli ležela odhozená

kytice. Nevěsta stáhla z prsteníčku snubní prsten a po‑

ložila ho na desku toaletky. Na jeho vnitřní straně byly

vyryty ženichovy iniciály a datum narození. A je t’aime a ti amo a kdovíco ještě. Jak se z mladé dívky stane vda‑ ná paní?

Otevřela krabičku s dárkem, který dostala od manže‑

la. Vytáhla náhrdelník. Potěšil by ji, kdyby ho už neviděla,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist