načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Satanovi koně -- Zločin na Bukovské tvrzi - Zdeněk Pošíval

Satanovi koně -- Zločin na Bukovské tvrzi

Elektronická kniha: Satanovi koně -- Zločin na Bukovské tvrzi
Autor:

Na Pelhřimovsku v roce 1671 se odehrává drsný příběh plný záhad a dobrodružství. Na Bukovské tvrzi znenadání uhyne stádo ušlechtilých koní a jejich hlídač je nalezen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 423
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Druhé vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5266-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román s kriminální zápletkou se odehrává v druhé polovině 17. století na Pelhřimovsku. V roce 1671 se stává Bukovská tvrz dějištěm záhadné tragické události. Jedné noci uhyne stádo vzácných plavých koní, beze stopy zmizí plemenný hřebec a ráno je nalezeno tělo hlídače s prostřelenou hlavou. Z nedalekého Pelhřimova přijíždějí adjunkt královského rychtáře a purkmistrův vyšetřovatel, pověření pátráním po pachateli. Ochotného spojence nacházejí v mladém Jožíkovi z Bukova, jehož se neštěstí především dotýká, neboť zavražděný byl jeho dědeček, který ho přivedl jako šestiletého chlapce na starobylou usedlost. Z útržků vzpomínek vlastních i členů rodiny a z výpovědí dalších aktérů dramatu nalézá postupně inteligentní a na svou dobu vzdělaný mladík souvislosti mezi událostmi, zjišťuje pravdu o dlouho utajované minulosti a nakonec odhaluje i pravé viníky tragédie. Napínavý příběh vyděračství, zrady, nenávisti a pomsty se odehrává v období konce třicetileté války a v době poválečné, jejichž hrůzy a krutost negativně formovaly lidské charaktery.

Popis nakladatele

Na Pelhřimovsku v roce 1671 se odehrává drsný příběh plný záhad a dobrodružství. Na Bukovské tvrzi znenadání uhyne stádo ušlechtilých koní a jejich hlídač je nalezen s ustřelenou hlavou. Pro bukovského zemana je to katastrofa, která zcela převrátí život jeho rodiny i čeledi. Pátrání po příčinách zločinu odhaluje četné hříchy minulosti i utajovaná milostná dramata a spouští sérii nečekaných komplikací. Autor originálního historického románu Zdeněk Pošíval je zkušený prozaik, jehož tvůrčí potence sahá od divadelní hry až k historické próze. Původem režisér, bravurně ovládá konstrukci děje a dialogů a jeho akční příběhy mají vančurovskou atmosféru a vysoké napětí.

Zdeněk Pošíval (narozen 2. května 1937 v Pelhřimově, zemřel 12. září 2013 v Praze)
byl absolventem Divadelní fakulty AMU v Praze. Jako režisér působil v letech 1962–1969 na Moravě, na podzim roku 1969 se vrátil s rodinou do Prahy a spolu s přítelem dramaturgem Miloslavem Klímou založil v Malostranské besedě Herecký kabaretní klub „Na Forbíně“ . Za svou divadelní, rozhlasovou a televizní scénáristickou činnost nasbíral v průběhu času několik národních i zahraničních ocenění. Po roce 1990 se stále více zabýval psaním. Psal eseje pro časopisy, novely zaměřené na příběhy westernového detektivního charakteru pod pseudonymem R. H. Douglas, aby se později věnoval výhradně beletrii. V roce 1998 napsal detektivku ze současné Prahy Vražedný týden (jež patřila v týdnu svého vydání k nejprodávanějším knihám), poté se Zdeněk Pošíval soustředil na historické příběhy z českého prostředí. Aniž ve svých látkách opouští princip dobrodružných témat, dosahuje postupně mnohem hlubších ponorů do společnosti i mentality jedinců, například v roce 1999 v knize Té noci svítil úplněk či v roce 2000 v románu Pokušení a pomsta .
Přestože následující romány vydané v nakladatelství EPOCHA existují v dějově samostatných celcích, vystupuje v nich jednotící hlavní hrdina zeman Jožík Bukovský: Satanovi koně (2003), Satanovo jaro (2005, kniha obdržela Cenu Jiřího Marka za nejlepší český kriminální román roku), Satanovy chvíle (2010), Zakázané doteky (2012). Zcela volné dovršení pentalogie o zemanovi Jožíku Bukovském Kdo skrývá tvář se odehrává v průběhu krutého 17. století a hledá v lidských situacích obraz humanistického poslání člověka na tomto světě. Závěrečný Pošívalův román se podařilo vydat v rekordním čase, takže se s ním autor mohl ještě potěšit. Posledním uměleckým přáním Zdeňka Pošívala bylo knižní vydání jeho vzpomínek na školní pololetí roku 1945, které prožil u svého dědečka Jindřicha Hesse v Radňově na Pelhřimovsku. Kniha Dědečkova věta aneb Vůně čerstvých pilin, chleba a medu , jež nejprve vycházela na pokračování v internetových Pozitivních novinách , je pohledem očima osmiletého chlapce na rodinnou pospolitost, jejíž smysl byl pro autora po celý život přese všechny osobní kotrmelce dominantní.

Zařazeno v kategoriích
Zdeněk Pošíval - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Satanovi koně -- Zločin na Bukovské tvrzi" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zdeněk Pošíval (1937–2013)

byl český divadelní režisér, dramatik

a spisovatel. Absolvoval Divadelní

fakultu AMU v Praze, obor režie.

Do roku 1970 spolupracoval s mnoha

divadelními scénami, kde vytvořil

řadu inscenací a scénických pořadů;

spolupracoval také s televizí.

Nucená normalizační odmlka ho

po několikaleté kariéře úředníka

přivedla ke svobodnému povolání.

Po roce 1990 se soustředil

především na literární tvorbu.

Jako autor měl na svém kontě

sérii dobrodružných a kriminálních

novel, uveřejněných podpseudony

mem R. H. Douglas, v nichž tematicky

čerpal ze svých pobytů v Kanadě.

Věnoval se rovněž románům,

inspirovaným českou historií (Vražedný

týden, 1998, Té noci svítil úplněk,

1999, Pokušení a pomsta, 2000).

V Nakladatelství EPOCHA

vydal cyklus historických detektivních

příběhů zemana Jožíka Bukovského

(Satanovi koně, 2003, Satanovo jaro,

2005, Satanovy chvíle, 2010, Zakázané

doteky, 2012, Kdo skrývá tvář, 2013).

Jeho dílo bylo mnohokrát oceněno

doma i v zahraničí.

V roce 1671 na Bukovské tvrzi

znenadání uhyne stádo ušlechtilých koní

a jejich hlídač je nalezen mrtvý.

Pátrání po příčině neštěstí vede

k záhadné postavě satana.

Proč mu byla určena krvavá oběť

a kdo ji vykonal? Drsný příběh

plný dobrodružství a sugestivní historické

atmosféry má sympatického vypravěče,

zemanského syna Jožíka, který postupně

dozrává v hlavního hrdinu,

schopného vše zdárně vyřešit.

Zdeněk Pošíval

C

~

POCHA

ISBN 978-80-7425-266-2

Zdeněk Pošíval

C

~

POCHA

C

~

C

~

ZdeněkPošíval

Zdeněk Pošíval

Jako napínavý film se odvíjí děj

nového historického románu

zkušeného prozaika Zdeňka

Pošívala. Odehrává se na

Pelhřimovsku v roce 1671.

Na Bukovské tvrzi znenadání

uhyne stádo ušlechtilých koní

a jejich hlídač je nalezen

s ustřelenou hlavou.

Tato katastrofa převrátí život

bukovského zemana a jeho

rodiny. Do pátrání po příčinách

a původci zločinu se zapojí řada

osob, z nichž postupně vyrůstá

hlavní hrdina a zároveňvypra

věč dramatického příběhu –

zemanský syn Jožík.

Ten krok za krokem odkrývá

tajemství minulosti a odhalí

i záhadného satana, který

vyvolal krvavé drama.

Autor sugestivně kreslí

dobovou atmosféru

a jako zkušený režisérrozehrá

vá vášnivé divadlo plné lásky,

hříchu, chamtivosti a násilí,

ale též moudrosti a smíření.

Neusiluje o historickou

dějepravu, ale mnohem spíše

o paralelu, jež ukazuje,

že svět se mění, a lidská

povaha přetrvává.

AA Posival Satkone prebal_Sestava 1 7/2/15 2:00 AM Page 1


Zdeněk Pošíval (1937–2013)

byl český divadelní režisér, dramatik

a spisovatel. Absolvoval Divadelní

fakultu AMU v Praze, obor režie.

Do roku 1970 spolupracoval s mnoha

divadelními scénami, kde vytvořil

řadu inscenací a scénických pořadů;

spolupracoval také s televizí.

Nucená normalizační odmlka ho

po několikaleté kariéře úředníka

přivedla ke svobodnému povolání.

Po roce 1990 se soustředil

především na literární tvorbu.

Jako autor měl na svém kontě

sérii dobrodružných a kriminálních

novel, uveřejněných podpseudony

mem R. H. Douglas, v nichž tematicky

čerpal ze svých pobytů v Kanadě.

Věnoval se rovněž románům,

inspirovaným českou historií (Vražedný

týden, 1998, Té noci svítil úplněk,

1999, Pokušení a pomsta, 2000).

V Nakladatelství EPOCHA

vydal cyklus historických detektivních

příběhů zemana Jožíka Bukovského

(Satanovi koně, 2003, Satanovo jaro,

2005, Satanovy chvíle, 2010, Zakázané

doteky, 2012, Kdo skrývá tvář, 2013).

Jeho dílo bylo mnohokrát oceněno

doma i v zahraničí.

V roce 1671 na Bukovské tvrzi

znenadání uhyne stádo ušlechtilých koní

a jejich hlídač je nalezen mrtvý.

Pátrání po příčině neštěstí vede

k záhadné postavě satana.

Proč mu byla určena krvavá oběť

a kdo ji vykonal? Drsný příběh

plný dobrodružství a sugestivní historické

atmosféry má sympatického vypravěče,

zemanského syna Jožíka, který postupně

dozrává v hlavního hrdinu,

schopného vše zdárně vyřešit.

Zdeněk Pošíval

C

~

POCHA

ISBN 978-80-7425-266-2

Zdeněk Pošíval

C

~

POCHA

C

~

C

~

ZdeněkPošíval

Zdeněk Pošíval

Jako napínavý film se odvíjí děj

nového historického románu

zkušeného prozaika Zdeňka

Pošívala. Odehrává se na

Pelhřimovsku v roce 1671.

Na Bukovské tvrzi znenadání

uhyne stádo ušlechtilých koní

a jejich hlídač je nalezen

s ustřelenou hlavou.

Tato katastrofa převrátí život

bukovského zemana a jeho

rodiny. Do pátrání po příčinách

a původci zločinu se zapojí řada

osob, z nichž postupně vyrůstá

hlavní hrdina a zároveňvypra

věč dramatického příběhu –

zemanský syn Jožík.

Ten krok za krokem odkrývá

tajemství minulosti a odhalí

i záhadného satana, který

vyvolal krvavé drama.

Autor sugestivně kreslí

dobovou atmosféru

a jako zkušený režisérrozehrá

vá vášnivé divadlo plné lásky,

hříchu, chamtivosti a násilí,

ale též moudrosti a smíření.

Neusiluje o historickou

dějepravu, ale mnohem spíše

o paralelu, jež ukazuje,

že svět se mění, a lidská

povaha přetrvává.

AA Posival Satkone prebal_Sestava 1 7/2/15 2:00 AM Page 1


Satanovi koně



Satanovi koně

Zdeněk Pošíval

Zločin na Bukovské tvrzi

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA


Copyright © Zdeněk Pošíval, 2003, 2015

Cover © Karel Kárász, 2003, 2015

Layout © Josef Kroupa, 2003, 2015

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2015

ISBN 978-80-7425-448-2 (pdf)


Podobnost osob románu s lidmi i událostmi své

doby je záměrná, avšak historické skutečnosti

odpovídá pouze částečně. Nejedna z uvedených

příhod se sice opravdu stala, právě tak jako

místa děje po výtce existují, ale souhrn událostí

v ději je smyšlen. V látce nejde o dějepravu,

ani o historickou rekonstrukci, ale o poněkud

dobrodružné zahrávání si s představou, že

změnil-li se svět, není jisté, týká-li se to následně

i povahy člověka.



Kapitola první

Podivné ráno


 8 

H

rdlo svírala obava. „Pane otče, něco se děje!“

„A co, Jožíku?“

„Nevím, ale něco podivného!“

Vpadl jsem mu do ložnice bez obvyklé výzvy ke vstupu, přestože mě za to čekala nepříjemnost. Za jinýchokolností by mě otec přinejmenším seřval, jelikož paní Ludmila na vedlejší polovině postele vystrkovala na svět poloobnaženou zadnici, ale zmožená prací a možná i nočním obcováním se svým mužem, se onoho rána naštěstí nevzbudila.

„Kde se co děje?“

„Asi... v ohradách...“

Byl jsem natolik vyděšený, že mému bezděčnému a nepříliš

mravnému pohledu nevěnoval otec naštěstí pozornost.Ledabyle přehodil pokrývku přes svůdně oblé pozadí ženy, mojí

macechy, a na nahaté tělo si rychle natáhl nohavice.Jezdecké škorně obul rovnou na bosé nohy, halenou se vůbecnezdržoval. V síni popadl palaš a nabitou bambitku. Vyběhl za

mnou na nádvoří.

„Copak se tam stalo?“ zeptal se již nahlas před domem. Svítalo sice, ale den byl dosud zahalen mlžným rannímoparem. Nebylo vidět dál než na pár kroků. „Lupiči?“

„Nemám zdání, pane otče,“ odpověděl jsem v poklusu,

„ale nebude to nic dobrého.“

„Proč myslíš?“

„Já... já nevím...“

Stáje jsme v rychlosti minuli, abychom se nezdržovalivyváděním valacha, jediného koně, jenž zůstal oné noci podstřechou, kdyby bylo zapotřebí bez meškání vyrazit do města. Pes

vykoukl z boudy, ale nevylezl. Proběhli jsme otevřenoubránou. V běhu mi otec volal do zad. „Ptám se tě, hrome, proč

si myslíš, že se u ohrad něco přihodilo?“

„Slyšel jsem výstřel.“

„Já neslyšel nic.“

„Měl jsem v noci otevřené okno.“


 9 

„Dobrá,“ zadýchal se otec, „a co dál?“

„Dál snad... Už nic.“

„Mluv, co ti haraší v hlavě!“

„To divné ticho,“ oddychoval jsem v poklusu i já. „Povýstřelu by se koně měli buď plašit, a pak by přece bylo slyšet

dusání i ržání, anebo by dělali koně i zloději randál, jak by

zvířata odháněli...“

„Je neprůhledná mlha. Zahlédl’s v ní pohyb?“

„Žádný pohyb, pane otče,“ vykřikl jsem zepředu zděšeně do toho nezvyklého ticha. Od dvora Bukova k přenosné ohradě

bylo necelou římskou míli, asi tak těch tisíc dvoukroků, ale

jitřní opar a nedostatek světla před východem slunce kalily

výhled na ohrazený prostor. Nechávali jsme tam stádo napastvě i v nočním chladu, aby se plaváci pod bedlivým dohledem

mého dědečka Meka otužovali do nepohody.

Zastavili jsme se až u ohrady.

Musel jsem se chytit břevna, abych neupadl.

I otec třeštil oči a bezmocně lapal po dechu.

Vodní páry jitřního úsvitu pluly nad ohrazenou pastvinou a jak stoupaly kamsi k nebesům, či mizely do země,obnažovaly desítky ztuhlých koňských těl. Trčely z nich všelijak hrůzně pokroucené údy a spolu s nepřirozeně splasklými břichy zvířat svědčily o rychlé smrtelné křeči.

Od vestfálského míru uplynulo přes dvacet let, a přestože

se válčilo v různých zemích i nadále, měl jsem od dětství jen

v paměti vyprávění děda i otce o strnulosti pobitevního pole,

v němž tlely pozůstatky padlých. Děsivá díla zkázyzpůsobovaly za války ovšem zásahy bodných, sečných i střelnýchzbraní a ze smrtonosných vzpomínek ve vyprávění mi přezníval

obraz ubitých lidí, mezi nimiž se tu a tam nacházelo i mrtvé

zvíře. Pokud nepřítel nepoužíval všesmrtící artilerii, pobíhali

prý častěji na bojištích koně už samotní, bez pobitýchjezdců. Opuštění, zmatení, splašení, ržající děsem, ale pořád živí.

Tuhle noc nepřežilo v ohradě jediné zvíře.


 10 

Zmocnila se mě nejhorší hrůza.

Na podobný výjev jsem nebyl připraven a dokonceneslyšel nikdy o tom, že je možné, aby v tak krátké době anajednou uhynulo celé stádo koní. Před pár lety prý sice nechal

jakýsi plukovník Buttler ostudně podřezat na Moravě sto

zvířat poražených Švédů, aby alespoň koňským masemnasytil vyhládlé vojáky. Znám málo lidí, kteří by zatoužilipozřít maso z koně a v naší ohradě šlo jistě o něco jiného. Na

mrtvých koních nebyly vidět známky zjevného násilí. Úlek

a hlavně dojetí mě přemohly. Popřely ve mně mužnost a já

se nad tou spouští prostě a bezmocně rozplakal. Nedařilo

se mi to překonat, ale po chvilce mě probralo otcovozoufalé zvolání.

„Meku!“ vykřikoval otec do krajiny. „Ozvi se mi! Kde jsi, Meku?“

Odpovídalo mu ticho.

„Meku!“ opakoval dědečkovo jméno. „Meku...!“

Nic. Nad ohradou začal kroužit luňák.

„Počkej tady!“ nakázal mi otec a oběhl ohradu na druhou

stranu. „Podívám se po něm k potoku.“

A tam to uviděl.

Na místě u silného opěrného kůlu dřepěla v mlze nehybná

postava. V polosedu tady skonal strážný honák. Svíral dosud

pevně mezi koleny mušketu. Její hlaveň končila v ústechroztříštěné hlavy.

Vysvětlovalo to ranní výstřel.

„Co jste našel, pane otče?“ křikl jsem z dosud zamlžené druhé strany ohrady, ale neozval se. „Proč mlčíte, odpovězte mi?!“

Otec se konečně ozval. „Nechoď sem, Jožíku!“

„Proč?“

„Našel jsem Meka...“

„Co je s dědečkem?“

„Zastřelil se... Říkám ti, zůstaň, kde jsi!“


 11 

Mrtvé ticho narušilo sílící bzučení.

Nad pastvinou se začaly slétat mouchy.

Nevydržel jsem to, předklonil se a začal dávit.

P

odivné jitro zasáhlo celý bukovský dvůr. Toho osudného

dne začala vůbec celá řada velice záhadných jevů, ježnemohly vzniknout pouhou souhrou náhod, ani důsledkem

prazvláštního vzrušení.

Aniž obě ženy, jež zůstaly uvnitř domu, věděly, co sepřihodilo v ohradě, podlehly nutkání sdílnosti. Snad se tak stalo

neobvyklou a náhlou nejistotou, doléhající na ně zcelabezděky. Způsobila jakési okamžité vymknutí věcí z obvyklého řádu

každodennosti.

Nevím.

Teprve později se ke mně doneslo vyprávění ozapovězeném rozhovoru mezi paní Ludmilou a její dcerkou, k němuž

nemělo zatím dojít. Alespoň nikoliv bez otcovy a mépřítomnosti. To si před lety otec, bukovský zeman, slíbil se svouženou, ale slib zůstal oslyšen. Vidím v tom rozdíl mezi letorou

mužskou, ve stavu velikého pohnutí spíš mlčenlivou, aženskou náturou, léčící si pohnutí obvykle neskrývaným pláčem

a ještě častěji přívalem zbytečných slov.

„Kam šel tatínek s Jožíkem?“

Paní Ludmila nejprve mžouravě a nechápavě pohlédla na dceru, stojící neklidně u její postele, roztržitě sáhla vedle sebe do prázdna, jako by si chtěla ověřit, že je opravdu v loži sama. „Maruško, já ani nevím, že někam šli,“ probírala se.

„Oni však odešli.“

„Bez snídaně...?“

„A takhle kvapně ještě nikdy,“ usedla dívenka na okrajmatčina lůžka. „Nevím ani kvůli čemu, paní matinko, ale...“

„Ale co?“

„Popadla mě tíseň.“


 12 

„Sama od sebe?“

„Probudila mě nějaká rána,“ chopila se matinky za ruku,

„Jožík ke mně nakoukl, byl strašlivě rozrušený a říkal, že to

byl výstřel. Někde prý u ohrad. Nakázal mi, abych radšivstala a šla za vámi...“

„Proto pociťuješ tíseň?“

„Jožík sebral zbraň a odebral se pro tatínka.“

„Otoč se!“ Paní Ludmila spustila nohy z postele, rukou

sáh la pod sebe, vytáhla zpod lůžka noční nádobu a dřepla si.

„Mek určitě střílel na nějakou škodnou,“ ulevovala si zurčivě

a zívala. „Ve vsi někdo povídal, že nedávno zahlédl brtníka,

jak se toulá v doubravách po okolí Křemešníka...“

„Medvěd by spíš zadávil někomu kozu, berana nebo tele, než by si troufnul na hřebce mezi naše stádo,“ vrtěla hlavou dívenka pochybovačně.

„Já vím, že náš Šturm by dokázal kopyty rozdupat třeba i toho brtníka,“ otřásla se zemanka, vstala a natahovala si přes košili kacabajku, „ale ono se to vysvětlí, však uvidíš. Radši přihoď pod kozub pár štěpinek a oživ oheň. Až se mužští vrátí z ohrady, budou se chtít napít horkého mlíka...“

„Co když ohradu napadli zloději?“

„Nestraš!“ napomenula dcerku, ale neznělo to nikterak

přesvědčeně. Navlékla si přes hlavu sukni, kolem boků ováza -

la kaloun zástěry a obepnula se. Ramena i hruď překrylaširokým a dlouhým límcem. „A nepřivolávej neštěstí!“

„Nic takového nedělám.“

„Zlých věcí na Bukově jsme si užili víc než dost...“

„Mamičko,“ přerušila matku s odmítavým povzdechem,

„slyšela jsem o tom soužení za války už nejmíň stokrát.“

„Neodmlouvej!“ pozdvihla káravě hlas paní Ludmila.

Dívka trhla ramenem a shýbla se pro nádobu. „Vynesu po

tobě nočník.“

„Vynesu si ho sama,“ pravila zemanka. „Pomodlila ses po

ránu vůbec?“


 13 

„Neměla jsem na modlitbu ani pomyšlení...“

„To není pěkné,“ napomínala dcerku mrzutě paní domu,

„a nechoď mi po domě v noční haleně.“

„Nikdo mě nemůže vidět, není tu ani noha.“

„To tě neomlouvá od slušnosti,“ nasadila si čepec na hlavu.

„Dneska mě celou něco tíží.“

Dívčino přiznání zemanku znepokojilo. Její patnáctiletá

dcerka vyrůstala na samotě dvora a byla navyklá naostražitý život.

„Nevěřím na tvoje tušení,“ ujistila ji paní Ludmila, aleneznělo to přesvědčivě, „jsi ještě děcko.“

Maruška vzdorovala.„A proč pociťuju tíseň?“

„Kdyby se mělo dít něco špatného, holčičko,“ uchopilaMarii za obě ruce, přitáhla si ji a přivinula konejšivě k sobě do

náruče, „tvůj otec by mě jistojistě vzbudil, abych za nímzavřela dům na petlici a utemovala okenicemi skla. Vždycky se tak

činilo a děkuj Pánu Bohu, že si ty doby nepamatuješ.“

„Přesto se něčeho bojím, paní matinko.“

Ludmila ještě víc přitiskla dcerku k sobě. „Nedovolím, aby

se ti stalo něco zlého, Maruško,“ zlomil se jí hlas, ale políbila

dcerku na tváře. „Jsi všechno, co mám...“

Dívka však přijala matčinu náhlou něžnost nevrle. „Tomu

nerozumím... Jak všechno?“

„Všechno, co mám opravdu svého!“

„Máte přece nás všechny.“

„Tebe mám nejradši.“

„Víc než tatínka?“

„K tatínkovi chovám lásku jako k muži.“

„Ty lásku vážíš?“ vyjekla dcerka.

Zemanka znejistěla a hned neodpověděla.

Dívku ta odmlka znepokojila. „Proč mlčíš?“

Matka hledala slova. „Po smrti tvého bratříčka, když skoro

celý Bukov zkosila černá smrt, jsme už nedoufali, že se nám

narodíš,“ odpovídala pomalu, „ale potom nastal zázrak...


 14 

Panenka Marie vyslyšela moje modlitby. Proto jsi dostala její

jméno...“

Dívka se maličko od matky odtáhla. „A co Jožík?“

„Co s ním má být?“

„Jožík je vlastně Josef, ne?“

„Nu... jistěže je Josef.“

„Dostal přece jméno po tatínkovi.“

„To... to nevím.“

Dívku odpověď zarazila. Opakovala otázku v domnění, že nesprávně slyšela. „Nevíte, čí nosí jméno?“

„Ne, nevím to...“

„Jak to?“

„Nevím to přesně.“

„Copak není váš?“

Matka otázku své dcery přeslechla a neodpověděla.

„Ptám se vás, paní matinko,“ opakovala Maruška otázku důrazněji, „copak Jožík není váš?!“

„Já... já nevím...“

„Cože? Takovou věc může žena nevědět?“

„Jistěže, jde to vědět,“ zaváhala trochu paní Ludmila, ale hned se vzpamatovala, „totiž, on není jen můj, je prostě náš... Nás všech...“

„Říkáte to nějak divně.“

„Vždyť víš, že Jožík patří do rodiny...“

„Říkáte to divně,“ opakovala dcerka.

„Říkám, že není jenom můj!“

„A co tím chcete říct?“ zeptala se dívka nedůvěřivě.

„Nepatří mi.“

„Jak to, že ne?“

„Jak...?“ opakovala matka nejistě, zalitovala, že na topřiustila řeč. „Běž už do kuchyně!“

„Půjdu,“ nedala se odbýt dcerka, zrudla, vymanila se zmatčiny náruče a o krůček od ní odstoupila, „ale jak to, že vám

Jožík nepatří?“


 15 

„Běž do kuchyně!“

„Je můj bratr!“ vykřikla vzdorovitě. „Vy ho snad máte ráda

jinak než mne?“

„Takhle se mnou nemluv, Marie!“

„A jak s vámi mluvím?“ zarputila se dívka.

Ludmile se zatmělo před očima zlobou. „Troufale!“

„Vždyť mluvím o vlastním bratrovi!“

„Možná vlastním po otci!“ vyhrkla proti své vůli a užnedokázala zastavit nečekaný nával do hlavy.

„Co... co to znamená?“

Paní Ludmila se rozechvěla a neodpověděla.

„Paní matinko,“ zůstala dívka neodbytná, „ptám se, co to znamená?“

„Jednou k tomu beztak muselo dojít,“ vzdychalazemanka, „ale ve snu bych se nenadála, že to bude dneska atakhle bez rozmyslu... Byla bych radši, kdyby u toho byl tvůj otec...“

„K čemu musí dojít?“

„K čemu, k čemu...?“ Paní Ludmila zaváhala, znovu si

povzdechla, uhodila několikrát bezmocně pěstičkou dopelesti a náhle to ze sebe vychrlila. „Jožík je prostě synem jiné

ženy.“

Věřím, že paní Ludmila tehdy vzápětí zalitovala, že jí to

sdělení vypadlo z úst, ale zpátky se vzít nedalo, jelikožMaruška slyšela dobře a odbýt se nedala. „Jaké ženy?“

„Mekovy dcery.“

„Ježíši!“

„Nerouhej se!“

„Ježíši!“ zašpitala dívka justamentně, ale odmlčela se.Odvrátila se k oknu a hleděla mlčky do svítání. „Nezlobte se, kde

je ta žena?“ zeptala se po chvíli, aniž otočila hlavu.

„Ona snad... ona...“

„Co ona?“

„Umřela, když bylo Jožíkovi šest let.“


 16 

Dívčino ranní rozpoložení z nepochopitelné tušené obavy

se změnilo v podezíravost. „Nikdy jste mi o tom nepověděla,

paní matinko,“ pravila nechápavě. „Proč až dneska?“

Paní Ludmila neodpověděla, odvrátila se a vydala se ke

schodům, vedoucích od ložních komnat do přízemí kekuchyni a ke vstupní a jídelní síni.

„Obleč se, Marie!“ řekla pouze.

R

ozednilo se.

Jitřní opar v údolí se rozplynul.

Červnové slunce prozářilo bezoblačný den, byť tak zcela rozkrylo i bezútěšný pohled na děsivé dílo smrti na pastvině v lukách mezi hlubokými lesy v kraji pod Křemešníkem.

Nejprve jsem se narovnal a do dlaně si otřel potřísněná ústa

a bradu od nezadržitelných zvratků. Pohlédl jsem přesohradu a přes trčící strnulé údy v křečích pošlých koní až nadruhou stranu plotu, odkud na mne mlčky a zděšeně zíral otec.

Netroufl jsem si porušit zákaz přiběhnout tam a klást otázky.

„Vrať se na Bukov, Jožíku!“ vykřikl na mne. „Zapřáhnivalacha do kárky! Chci odvézt Meka na ves do péče k páterovi.

A nezapomeň naložit kus plátna na rubáš...!“

„Chtěl bych vidět dědečka.“

„Ne!“

Udělal jsem pár kroků. „Musím ho vidět, abych...“

„Stůj!“ nenechal mě domluvit.

„Tak dobrá, pane otče, ale proč nesmím...?“

„Učiň, co jsem nařídil!“ křičel otec vztekle. „Radši sempošli s tou károu Ludmilu.“

„Paní matinku?“

„Znáš snad na Bukově jinou?“ vyjekl tak podivně, jak jsem

ho do té chvíle neznal.

„A co pak?“ zeptal jsem se.


 17 

„Ty sám zůstaň ve dvoře, všude dobře pozavírej, v domě

vartuj Marušku a arkebuzu nepouštěj z ruky!“

„Po snídani k nám přijdou lidi svážet seno,“ připomněl

jsem mu jako hospodáři.

„Pošli je zpátky do vsi!“

„Co jim mám říct?“

„Cože?“ pravil otec roztěkaně, jakoby se přemáhal, aby si dal dohromady myšlenky. „Řekni, že jim vzkazuju, ať dneska svážejí na faru nebo pro sebe.“

„Copak můžou bez našich koní?“

„Neuvědomil jsem si to, hrome!“ zaklel. „Něco si přecevymyslíš jako výmluvu, ne?“

„A budou-li se vyptávat?“

„Oznam, že si prostě vyměníme den.“

„Mám vyjevit proč?“

„Můžeš, ale řekni jen, že se přihodilo neštěstí...“

„I co se stalo?“

„O tom pomlč! Řekni, že víc nevíš.“

„Dlouho to nezamlčíme, pane otče.“

„Vím, ale chci mít čas rozhlédnout se. A běž už!“

Zmizel jsem na cestě úvozu ke dvoru a on, jak mi sdělil

později, se sklonil znovu k mrtvému...

Kule z muškety zcela rozmetala oběti hlavu.

Na opěrném kůlu ulpěly zbytky dědečkova mozku a všude

kolem byla tráva potřísněná ještě nezaschlou krví. Otec sáhl

po té zbrani, opatrně vytáhl hlaveň z roztříštěné lebky, otřel

ko vové ústí muškety o trávu, aby ji zbavil tělesných zbytků,

a od hodil stranou. Potom uchopil nebožtíka pod rameny,

odtáhl ho od kůlu a položil do trávy. Tělo bylo vláčné, rigor

mortis dosud nenastal.

Rozhlédl se.

Pár sáhů od místa dědečkova smutného konce senacházelo u vyhaslého ohniště jeho noční ležení. Zvedl honákovu houni, máchnul s ní párkrát nad jeho mrtvolou, aby odehnal


 18 

hejno much, a přikryl nebožtíka. Nikde však neviděl Mekovu

kazajku. Poodstoupil a o cosi zakopl. V trávě ležela čutora.

Tuhletu nádobu nikdy u svého pohůnka neviděl. Zdvihl ji

a přičichl. Čpěla z ní pálenka.

A to bylo čímsi silně nevěrohodné.

D

ědeček Mek měl původ ve Skotsku.

Na Bukově však žil od roku 1622, kam ho již před téměř

padesáti lety přivezl táborský strýc, bratr starého bukovského

zemana. Bojoval nejprve v Táboře na straně českých stavů,

ale když město dobyl generál Marradas, nechal se k němunaverbovat za slib, že obdrží žold i za dobu, kdy sloužil stavům.

Tak to chodí pořád, ale nepřiznává se to.

Na podzim léta Páně 1621 se proto strýc zúčastnil tažení

Marradase na Karlštejn proti zbytkům někdejších vojskčeského krále Fridricha Falckého. Nepoddajné obránce tvořila

najatá posádka skotských žoldnéřů a držela hrad urputně,

dokonce i po tom, když na pražském Staroměstském rynku

padlo pod Mydlářovým mečem 27 hlav českých protestantů.

Posléze se vyhladovělí Skotové museli generálovi vzdát. Jako

pokutu za vzdor jim vítěz odebral ženy a děti. Trest byla znouze ctnost. Skotům to bylo jedno. Lidská kořist pocházela totiž

ze zadní chasy, jež provází odjakživa každou armádu, svléká

padlým lidem šatstvo, obuv a zbroj, obírá je o cennosti avšelijak přitom parazituje.

Na bratra starého bukovského zemana zbyl pouze vyhublý jedenáctiletý sirotek, o něhož vlastně nikdo nestál, protože ne vypadal, že by dokázal jako rab zastat i jednodušší práce. Pro strýce znamenal, že bude muset živit jeden krk nadarmo. Po roce v Táboře s ním ztratil trpělivost a snažil se hozbavit. Udě lal to chytře. Jako polozapomenutou splátku na dluh věnoval svému bratrovi tohoto zrzavého zajatce, s obli čejem plným pih, jenž sveřepě odmítal vyměnit svou sukničku, jíž


 19 

říkal kilt, za slušné nohavice. Našincům nerozuměl ani slovo.

Z jeho vlastní hatmatilky šlo jedině vyrozumět, že součástí

jeho jména je cosi, co znělo jako Mek, víc nebylo možnévůbec vyslovit.

A tak Mek přesídlil na Bukov.

Ale ani tady se nikomu nepodařilo zbavit hocha jistýchnávyků. Nesnášel spodky a nechtěl nosit kalhoty. A když ze své sukničky vyrostl a nedokázal ukrývat již rašící dospívání,dožadoval se většího kiltu, takže mu museli věnovat odhozenou sukni po bábě starého zemana. Zkrátil si ji hned asi do délky kolen. S novými pány se sžíval jen zvolna. Naučil se rozumět i mluvit po našem a staral se o dobytek na pastvinách. Nechal se bez vzpírání znovu pokřtít, konvertoval na katolickou víru s ostatními Bukovskými, kteří prý tak učinili jen naoko, což ovšem tvrdil zpočátku pro jistotu každý. Mohlo se lehce stát, že by v Čechách zvítězili císařovi protivníci.

Zaslechl jsem šeptat ve vsi, že Mek plnil sice všechnakřesťanská přikázání, nikdy nekradl, nelhal, nezabil by ani kuře, ctil namísto svých rodičů starého zemana, nebral jméno Boží nadarmo, nedotkl by se vdané ženy, ale málokdy dokázalodolat zvídavosti svobodných děveček, byť šlo přitom o hrdlo,kdyby je zbavil panenství. Vyhověl prý mnohým z těch, co byly silně žádostivé, ale jak to prováděl, aby přitom nedošlo kezmíněné úhoně jejich dívčí nevinnosti, to opravdu netuším.

Ze svých někdejších skotských časů setrval až v chorobné

šetrnosti a kupodivu v silné nechuti k obžerství. K té patřil

i odpor k požívání nápojů s lihem. Zakořenily se v němvědomím zhouby. Jeho rodiče ho prodali jako sedmileté děcko

za soudek režné do vojenského nevěstince, aby posluhoval

kurvám a byl po vůli zvrhlému potěšení bardů. Rodiče záhy

sešli ze světa pro chatrnost těla a sešlost ducha z neustá lé

opilosti.

Mek by se nenapil něčeho, co zavánělo lihem.

A to znamenalo, že dědeček nebyl v ohradě sám.


 20 

B

ukovský zeman Josef vkročil do potoka, jenž protékalkolem zadního plotu ohrady, na odvrácené straně od cesty,

jenž sytil korytem napajedlo pro stádo. Opláchl si ruce atváře, vymyl si z očí palčivost slz a z olše utrhl haluz. Vešel do

ohrady. Přičichl k napajedlu a ochutnal.

Voda byla čistá.

Koryto už přetékalo. Odpojil ho. Tekutiny z více než třiceti koňských těl se ve zdupané trávě mísily a vytvářely blátivě kalné kaluže. Z ohrady se začal rozšiřovat zápach zkolikových výkalů, jimiž bylo celé prostranství přímo poseto.Smrdutý pach přilákal další mračna much. Vzduch se jimi přímo hemžil, jako by i navzdory teplu a bezvětří nad ohradousněžila okřídlená vánice. Do muších hejn začínaly nalétávatjiřičky, aby se zmocnily snadné kořisti pro své družky, sedící na vejcích v hnízdech v chlívech. Masařky zalézaly do otvorů těl mrtvých koní a kladly do nich vajíčka. Otec odhánělhaluzí od sebe krvelačný hmyz a obešel se sebezapřením všechny zdechliny. Každou z nich znovu pečlivě prohlížel. Kroměvyoulených očí, vyceněného chrupu a křečí pokroucenýchkončetin z beznadějného udušení zvířat neshledal žádné vnější poranění. Tichá smrt navštívila ohradu zákeřně, nenápadně a bez předchozího varování. Neznal takovou chorobu, aby zkosila celé stádo během jediné noci.

Ani mor a dýměje nezabíjely ihned. Zelená houbadokázala sice zabít, ale tu by kůň nepozřel. Rychle a neslyšně uměly usmrcovat zmije, leč člověka, nikoliv celé stádo koní. Několik sršáňů dokázalo koně udolat, jenže tady by se musel vyrojit a útočit obrovský roj, svést se zvířaty šílenou bitvu, jež by se jednak neobešla bez hluku řehtání a dusotu, jednak by při něm musel zahynout i nejeden kus bodavého hmyzu. Žádné sršně tu neviděl.

Snad že by nějaké zlé síly z pekla...

V jednom z koutů ohrady našel otec rozdupanouhromádku píce, jíž Mek přikrmoval vojtěškou a hrstmi ovsa denní obrok, aby tak obohatil na pastvině travinu. Rozhrábl zbytek


 21 

pícniny botou, ale kromě povadlosti nic zvláštního na níneshledal. Sebral pár zrnek ovsa a rozmělnil obilí mezi prsty.

Vonělo a chutnalo dobře. Mělo i správnou barvu. Zeman se

již řadu let nevěnoval válce, ale svému gruntu, a dokázaltudíž rozpoznat i sebemenší zatuchlost. Nezdálo se mu proto,

že by obilí někdo namaceroval čímsi nepatřičným. Pak znovu

obešel zvenčí celý plot, nevšimne-li si vůkol nějakých stop

po cizí přítomnosti, ale přestože v podvečer trochu sprchlo

a půda byla navlhlá, nikde nic neobjevil. Ani poblíždědečkova ležení nebyly jiné otisky, než četné šlépěje bosýchnohou, asi po strážci stáda. Otec se vrátil opět na cestu, vedoucí

z dolních luk, míjející ohradu našich pastvin, kudy sejezdilo úvozem na pozemky patřící od velkých konfiskací městu

Pelhřimovu, ale na té zůstaly jediné čerstvější vyjeté koleje

po obručích kol. Někdo tudy provážel fůru sena, taže nou

párem volů, vedle nichž kráčela a vedla to tažné spřežení

mužská osoba.

Kromě šlépějí nebyla v úvozu žádná stopa.

V úvozu se ozval dusot koňských kopyt.

K ohradě pastvin přihrkala kárka s macechou na kozlíku. „Prr!“ zastavila paní Ludmila těsně u plotu, vytřeštila oči azakymácela se. „Svatá Panno Marie!“

Otec se rozeběhl, aby ji stačil zachytit.

Paní Ludmila strašlivě vykřikla a omdlela.

B

ukov vypadal jako po vymření.

Necelý sáh vysoká a pobořená zídka, která tu zůstala

po neprostupných hradbách, obemykajících starobylou

usedlost, už pohledům zvenčí nebránila. Nebýt hejnasleic, hrabajících na hnojišti s prasnicí na nadvoří bývalétvrze, či capkajících holubů na hřebenu někdejší pevné věže,

jež nyní sloužila jako pouhý špýchar v prvém patře aúplně dole jako kvelb, málokdo by poznal, že není opuštěná.


 22 

Stodoly i kolny měly uzavřená vrata kolíky v okách petlic,

stejně jako maštale, pouze obytný dům byl neprodyšně

uzamčený okenicemi a bytelnými dveřmi, ale i uvnitř se

už rozpadal. Kupříkladu za potřebou se odnepamětichodívalo na prevét na konci chodby v patře bývalé tvrze, kde

dosud zůstaly ložní komna ty. Dřevěná stolice s otvorem na

kamenných krákorcích ústila sice rovnou na hnojiště, ale

po dobytí tvrze a po požárech se rozlámala, škvíramitáhlo, časem kolem prevétu zmizelo ostění a v zimě se tamnedala vydržet ani ta nejnutnější chvilka. Nyní se chodilo na nočník, anebo kamsi stranou. V naší bývalé tvrzi, kde to dřív kvasilo životem a hemžilo se lidmi naší rodiny ičeledi, zbyla nás po válce jen hrstečka. V polorozpadlémstavení, kde dřív bývala ratejna s mnoha nocležníky, přespával

v jediné slušné sednici už pouze děde ček Mek. Občas jsme

si vypůjčili od pátera nějaké many na výpomoc, hlavně osenách nebo o žních. Nezbýval čas na nic jiného, než naobstarávání nutné obživy, a když se navíc podařilo přivydělat

i pár krejcarů, mluvili jsme o šťastných dnech. Na nějaké

opravy nebylo pomyšlení, natož síla. Proto těm, jimž leží

na srdci hodnota každé duše, aby se přiblí žila po trudných

letech znovu k Božímu obrazu, přinese všeobec ná náprava

ještě nesmírnou námahu.

Přesto nás dva bukovský dům spolehlivě ukrýval.

Seděl jsem v síni za jídelním stolem, na němž leželaarkebuza, a nedařilo se mi přemoci pláč. „Zavřela jsi dobře okenice

i v patře?“ ptal jsem se sestry.

„Zavřela,“ odpověděla Maruška, ale své slzy nestírala.Hrnuly se jí z modrých očí a stékaly plnými proudy po tvářích.

„A každou chvíli je znovu obejdu a zkouším, drží-li dobře...

I petlici na dveřích.“

Skryl jsem si obličej do ohnutého loktu na desce stolu.

„Dobře děláš, i když si nemyslím, že nám hrozí ještě něco

horšího, než to, co nás potkalo dneska v noci.“


 23 

Maruška stála v síni domu za mnou u jídelního stolu,snažila se mě potěšit a konejšit hlazením po rezavých vlasech.

Jejich zbarvení, společně s mou růžovou a pihovatoupokožkou, prozrazovaly původ, odlišný od jiných členů bukovské

rodiny. „Nechceš si něco sníst?“

„Ne.“

„Taky nemám na jídlo ani pomyšlení,“ štkala zajíkavě,

„a radši bych se dneska vůbec neprobudila...“

„Tohle nemáš říkat, Maruško.“

„Říká se, že Bukov někdo proklel...“

„Tomu nevěřím,“ zvýšil jsem hlas, „a vím, že Stvořitel

zkouší naši vůli.“

„Ale proč tak strašně? Já myslela, že Pán Bůh je hodný

a drží svou ochrannou ruku nad svými věrnými služebníky.

Ale on dovolil, aby Mek zemřel a zahynulo celé stádoplaváků. Nu, řekni, Jožíku, proč? Proč bych se měla rádaprobouzet do tak odpudivého života?“

„Protože život je dar,“ zvedl jsem se od stolu, abych si dodal

vůli k myšlenkám, „a je nám propůjčený jenom na chvíli...“

„Páter říká, že život je věčný.“

„Život je věčný, ale ne pro bytost člověka.“

Dívka se naopak ke stolu posadila. „Tomu nerozumím.“

„Stvořitel nám dává jen ochutnat života na tomto světě

a každý má přitom možnost se rozhodnout, kam se odebere

až mu uplyne vyměřený čas.“

„A kam se odebere?“

„Buď do věčné blaženosti, anebo do věčného utrpení.“

„K tomu slouží ta zkouška na zemi?“

„Slouží k výběru.“

„K výběru nebe nebo pekla?“

„Takhle se tomu říká pro děcka, aby to snáz pochopily.“ Asi mě to uvažování vyčerpalo a znovu jsem si přisedl. „Boží říše má prý nesčetně rozměrů a tvoří jakési kruhy...“

„Kde?“


 24 

„To nevím,“ mávl jsem rukou nad sebe, „pro lidské okokdesi v nedozírnosti všehomíra...“

„Každému se chce odejít ze země do nejlepšího Božího

kruhu.“

„Jenže v žádném není dost místa pro všechny duše...“

„Jenom pro duše?“

„Tělesná podoba člověka zůstává v zemi, aby se obrátila v prach.“

„Blaženost nebo utrpení je údělem duší?“

„Jistěže.“

„Libost i bol jsou věcí těla?“

„Ano, ale slast i bolest jsou pomíjivé.“

„Takže do těch nejlepších Božích kruhů se mohou odebrat

zase jen lidi s nejlepší duší?“

„Nikoliv lidé, jenom duše. A o tom rozhodne Boží soud, kam smíš odejít. Proto tě na zemi všelijak zkouší a záleží na tom, jak se zachováš. Jak využiješ toho vyměřeného času svojí návštěvy na zemi...“

„Kdo ví, jak vypadají Boží kruhy?“

„Neznám nikoho. Jenom kněží si myslí, že to vědí. Alečasto se mezi sebou o to přou. Vždyť se kvůli tomu vedou války

a donedávna prý trvaly nepřetržitě třicet let.“

„Slyšeli jsme to mnohokrát od tatínka, ale nikdy mi tonebylo jasné jako tobě. Jsem snad hloupá?“

„Neznám chytřejší děvče, Maruško.“

„Jak je to tedy možný?“

„Mně to vysvětloval dědeček...“

„Mek?“

„Který jiný?“

„To on ti řekl o těch kruzích a nedozírnosti?“

„Vyjevil mi to jako tajnost: tvrdil, že nějací Keltové, z nichž

on ve Skotsku pocházel, přišli na takové věci mnohem dřív

než křesťanští proroci.“

„Copak on si pamatoval tak staré časy?“


 25 

Kývl jsem a znovu se mi nepodařilo udržet slzy. „On sipa

matoval, co mu vyprávěli jako mrňouskovi.“

M

rtvolu zabalil zeman do rubáše.

„Jožík říkal, že si to Mek udělal sám,“ pravila paníLud

mila, když se probrala z mrákot a pomáhala muži sesmut

ným nákladem. „Můžu se na něj podívat?“

„Ne, ne,“ nedovolil jí otec, propíchal tkaninu, otvorypro

táhl dratví a uzlil s ní rubáš, „je to hrozný pohled.“

Naložili Meka na kárku.

Paní Ludmila mávla rukou k ohradě. „Horší než tohle?Vidě

la jsem spousty mrtvých lidí, ale zmučené koně nikdy.“

„To nelze srovnávat, i když nevím, co je horší pro oči a co

pro srdce.“

„Páter nedovolí, abychom Meka jako sebevraha uložili do

márnice.“

„Musí to dovolit!“ zvolal otec umanutě.

Přes náklad přehodili ještě houni.

Žena pokrčila odevzdaně rameny a zahleděla se zoufalým

pohledem na mrtvé koně. „Myslela jsem, že nám to provedl

Mek a potom si vzal život.“

„Mek by se nikdy sám nezmarnil!“ okřikl zeman manželku.

„A postarám se, aby měl řádný pohřeb a dostalo se mu místa

v hrobě, jako by pocházel z naší rodiny... Lidko, posloucháš

mě vůbec?“

Hleděla do ohrady jako očarovaná. „Cože?“

„Říkám,“ opakoval otec, vyšplhal se kozlík a chopil seopra

tí, „že Meka tady někdo sprostě zmordoval a já se věruposta

rám, aby skončil, jak zaslouží. Hodláš odjet do vsi se mnou,

anebo tu chceš zůstat a koukat na ty mršiny?“

Ludmila se vzpamatovávala. „Nezlob se na mě, Josefe,“

odtrhla oči z ohrady a vylezla roztřeseně na kozlík, „vím, že


 26 

bys dal nevím co za to, aby Mek žil. Možná bys za něj oželel

i pár plaváků.“

„Tohle není dobré srovnání!“ zavrčel otec.

„Možná že není, ale nezapomeň, že s plaváky zase odešlo všechno, co nás spojovalo s nadějí na lepší časy.“

Stádo vzácných koní získali při prodeji majetku Jakuba

Straky z Dudína. Ten plaváky kdysi vyženil. Pocházeli zchovu stáje Albrechta z Valdštejna, kde sloužil otec Strakovy ženy

jako vrchní štolba. Po smrti svého pána, frýdlantskéhovévody, si štolba vymohl na dědicích ponechat několik kusů.Vyšlechtil je sám a věnoval na Dudín pro počinek stáda.

„Plaváci byli nadějí pro Dudín, ale přinesli mu smůlu,“ řekl

otec, „a zdá se mi, že přinesly neštěstí i Bukovu.“

Paní Ludmila se zahleděla zdrceně znovu na tu spoušť na pastvině. „Kdo mohl provést bez důvodu takové zvěrstvo? Že by to provedl sám pan Jakub Straka ze závisti, že přišel o svou největší chloubu?“

„Na jakou závist to myslíš?“

„Nu,“ zaváhala paní Ludmila, „myslím, že když nemohl mít plaváky sám, možná je nepřál ani nikomu jinému.“

„Straka byl rád, že jsme štědře zaplatili a on se mohlvykouit z trestu za zakázané shromáždění kališníků.“

„Ale teď tře bídu s nouzí.“

„Pořád je na tom líp než kdyby hnil v žaláři.“

„V žaláři?“ sykla nesouhlasně matinka. „O svou hlavu by při šel, kdybychom mu nepomohli. Ptáš se, kdo mohl provést takovou spoušť? Mne nikdo jiný, kromě Straky z Dudína, prostě nenapadá.“

„Straka by svým koním nikdy neublížil.“

„Jeho už nebyli!“

„Přesto je to nesmysl.“

„Kde bereš tu jistotu, Josefe?“

„Přiznal to ženě a vzkázal, že je rád, že stádo prodal mně

do Bukova, aby neskončilo pod sedly cizích rejtarů.“


 27 

„Kdo to tedy provedl?“

„Nevím, ale přísahám, že na to přijdu!“ prohlásil otecneskromně a neuváženě.

„Proč se Mek zmarnil?“ pravila Ludmila zamyšleně.

„Říkám, že se nezmarnil!“ zaječel otec a pobídl valacha

k chůzi. Chvilku jeli mlčky úvozem ke vsi. Zeman přemílal

v hlavě, co vypustila z úst jeho žena. „Myslel jsem, Lidko, žes

znala Meka alespoň tak dobře jako já,“ připomněl. Znělo to

spíš jako vyčítavá otázka.

Oči ženy se zaplavily slzami. „Nikoho nemůžeš poznat tak,

abys za něj mohl dát ruku do ohně.“

„Mlč už, Ludmilo!“ okřikl ji. „Pochopil jsem, co ti přišlo na mysl.“

Žena polekaně pohlédla na muže. „Co to má být?“

„Podezíráš z toho svinstva Meka.“

„Já? Proč bych to dělala?“

„Myslíš, že se ti pomstil.“

„Mek? Za co by se mstil?“

„Nevíš?“

„Ne.“

„Opravdu ne?“

„Ne, řekni mi to!“

„Za to, jak jsme vyhnali z Bukova jeho dceru.“

„Nepřišlo mi to ani na mysl...“

„Nelži!“

„Nelžu,“ otřela si slzy do rukávu, „od chvíle, kdy od nás Barbora odešla, uplynulo strašně moc let...“

„Lidi si dokážou udržet zášť po celý život,“ pravil, „ale ktakovým Mek nepatřil.“

„Vím, že ne, i když to byl člověk z konce světa. Byl topodivín. Copak chlap může nosit sukni? Navíc neslušně krátkou.

Beze studu ukazoval obnažená lýtka i s kouskem kolen.“

„Skoti nosí suknici. Říkají tomu kilt.“

„Říká se, že chlap v sukni není chlap...“


 28 

„Jak může mít kilt spojitost s tím, co se stalo?“ „Nevím... Asi máš pravdu, Josefe.“

„Lžeš! Sama jsi se mi před chvílí přiznala, že Mekapodezíráš...“

„To ano, ale myslela jsem, že to provedl třeba z nějakénedbalosti, z opomenutí, nikoliv ze msty.“

„Nevěřím ti.“

„Mek byl už starý, lehce mohl něco přehlédnout...“

„Ne, Mek byl i přes svůj věk velmi pečlivý člověk a na nic

nezapomínal.“

„Právě!“ vyhrkla.

„Co právě?“

Žena byla umíněná. „Třeba nezapomínal ani na to údajné

příkoří.“

„Vidíš,“ neudržel se zeman a zaječel, „vrtá ti v hlavěMekova pomsta.“

„Proč mi tedy Jožík pověděl, že se Mek zastřelil?“

„Někdo chtěl, aby to tak vypadalo.“

„A jakpak jsi to poznal, Josefe?“

„Prrr!“ zastavil zeman valacha. Otočil pohněvaně hlavu ke

své ženě. „Obracíš, Ludmilo. Zkoušíš na mě ženské moresy.“

„Co tím míníš?“

„Měníš myšlenky, abys odpoutala řeč od sebe.“

„To ne...“

Nenechal ji mluvit. „Slez dolů!“

„Cože?“

„Slez dolů!“

Ludmila nevěřila vlastním uším. „Co to povídáš?“

„Slez a vrať se domů!“

„Odháníš mě od sebe?“ nechápala.

„Správně!“ řekl otec a odvrátil hlavu. „Jsem naplněný

hněvem, smutkem, zlostí... V hlavě mi to bzučí, jako by se

mi tam vyrojily včely... Nechce se mi poslouchat ženskétlachání a zlé výmysly...“


 29 

„Ale já...“

„Vrať se, aspoň na Bukově nebudou děti samotné.“

„Radši bych...“

„Slez!“

Ludmila se zvolna spustila z kozlíku.

Bylo to poprvé, co ji zeman od sebe odehnal.

Poprvé po pětadvaceti letech soužití.

V

stal jsem od stolu. „To se mi nezdá.“

„Co se ti nezdá?“ zeptala se Marie vystrašeně.

Vyhlédl jsem ven škvírou v okenici. „Že se u nás ještě nikdo

neobjevil na sena...“

„Je brzy. Lidi teprve snídají.“

„A kde jsou naši? Trvá jim to nějak dlouho.“

„Myslela jsem, že chtějí odvézt Meka do márnice...“

„Páter dědečka nepohřbí...“ Nedopověděl jsem už, co mi přišlo na mysl. Přeznělo ve mně cosi jiného. Zadíval jsem se na sestru. „Řekla jsi o dědečkovi Mek?“

Dívka beze slova kývla.

„Proč mu říkáš jménem? Chceš se ho snad zříct za to, co provedl?“

„Ne, ne...“

„Říkala jsi mu dědečku,“ řekl jsem se špatně utajovanou a zklamanou výčitkou. „Říkala jsi mu stejně jako já.“

„Já vím, říkala jsem mu tak odmalička, protože jsi mu tak říkal i ty,“ vysoukala dívka ze sebe a dala se znovu dopláče. „A měla jsem ho přeci moc ráda. Byl na Bukově jediným

stařečkem. Bukovský děd zemřel přece na černou nemoc.

I s mým bratříčkem a ještě před mým narozením. A dědečka

Štajnera jsem vídala jenom o svátcích v Pelhřimově, jelikož

na Bukov zavítal vzácně a málokdy...“ Zaváhala. „Jenomže

Mek byl otcem tvojí matky, nikoliv mojí.“

„A co?“


 30 

„Věděl jsi to?“

Pokrčil jsem rameny.

„Věděl jsi to?!“ zvýšila hlas.

„Věděl,“ přiznal jsem jí a znovu se odvrátil.

Dívka se tvářila zmateně. „Tys to věděl?“

„Jistě.“

„Ale já se to dozvěděla teprve dneska ráno.“

„Já... já si svoji maminku pamatuju,“ přiznal jsem.

„Nikdy jsi o ní nemluvil,“ nechápala dívka.

Nespouštěl jsem oko ze škvíry v okenici. „Tatínek si toneřál...“

„Můj tatínek?“

„Ano, náš tatínek.“

„Ale proč to?“ vykřikla Marie. „Co se to dneska děje,Jožíku? Jako by se naráz všecko hroutilo.“

„Já... já nevím...“

„Říká se, že neštěstí nechodí nikdo samo.“

Na to jsem už nic neřekl. V síni zavládlo ticho, rušené jen slaboučkým skřípotem hřídelky, na níž byla navinuta šňůra se závažím v hodinách na zdi. Setrval jsem i nadále otočený k sestře zády u okenice a bez hnutí jsem pozoroval nádvoří.

Dívku to zneklidňovalo. „Něco tam vidíš?“

„Ne.“

„Tak něco řekni,“ vybuchla Marie, „a otoč se ke mně!“

„Co chceš slyšet?“

„Proč jsem nesměla vědět o tvojí mamince?“

„Otec z nás chtěl mít rovnocenné sourozence,“ vysvětlil jsem a vracel se ke stolu. „Ve vsi lidi sice tušili, jak to bylo s mojí mámou, ale nikdo si netroufal Mekovu Barboru před zemanem připomínat...“

„Co připomínat?“ pobídla ho dívka k pokračování.

„Že musela opustit Bukov, i když tady spatřila světlosvěta. Narodila se jedné děvečce a Mekovi z hříšného vztahu. Ta

děvečka umřela při porodu a moje matka vyrůstala zde.“


 31 

„Proč musela odejít?“

„Neptej se.“

„Ptám se, bratříčku.“

„Je to dávno a nezapomeň, že umřela.“

„Proč musela odejít?“

„Neptej se!“

Nedala se odbýt. „Chci to vědět!“

„O mrtvých se má mluvit jen dobře.“

„Jožíku,“ vykřikla rozzlobeně Marie, „nechci, abys miříkal něco nedobrého, ale ptám se, proč tvoji maminkuvyhnali z domova.“

„Nedovolili mi povědět ti to.“

„Když mi to nepovíš, ani já ti už nikdy nic neřeknu,“pravila dívka výhružně, „nikdy a nic!“

Na mne to nepůsobilo. „Nepotřebuju nic vědět.“ Zkusila

to jinak. „Zato já chci vědět co nejvíc! Sám říkáváš, že čím

víc člověk ví, tím více věcí i prožije, ale teď se ti hodí mluvit

jinak. Jsi snad pokrytec, Jožíku?“

„Netrap mě, Maruško, nechce se mi mluvit.“

„Hlavně nemluv hlouposti.“

„Sama jsi si ještě před chviličkou postěžovala, že by ses

dneska radši neprobudila... Copak není všeho dost?“

„Nechci dostávat špatné noviny po kouskách,“ odmítala

výmluvu a váhání. „Proč musela tvoje matka odejít zBukova?“

„Tak dobře, řeknu ti to,“ svolil jsem neochotně. Dokáže

být posedlá otázkami a nedala by pokoj. „Prý nepřestala mít

ráda...“

„Koho?“ vyhrkla nedočkavě.

„...našeho tatínka.“

„Na tom snad není nic špatného, ne?“

„Ne, ale ona ho nepřestala mít ráda ani...“

„Ani co?“

„Nu, ani po jeho svatbě s paní Ludmilou.“


 32 

Marie se nedůvěřivě zarazila a celá zrudla. „Jak tohle

víš?“

„Od dědečka Meka.“

„A kam odešla?“ zeptala se, červená jako pivoňka.

„Vdala se za bachtermajstra, co sloužil v Pelhřimově.“

„Co je to ten bachtento?“

„Správně je to strážmistr městské stráže.“

„Strážmistru městské stráže se říká bach co?

„Bachtermajstr.“

„Bachtermajstr?“

„Kdekdo mu tak říká. A když prý i jeho odvedli soldáti,zmi

zel na Moravě ve válce. Nevrátil se. Matka musela zůstat ve

službě. Kvartýr po svém muži v pivovaru musela opustit, ale

nechali ji v malém kamrlíku u varny, poněvadž čistila za málo

peněz prázdné kádě. Naštěstí měla k tomu i dobré známosti.“

„K čemu jí byli?“

„Přilepšovali jí...“

„Co bylo dál?“

„Za necelé dva roky po odchodu bachtermajstra jsem se

narodil...“

„Byla samodruhá tak dlouho?“

„Ale ne, nikdo netušil s kým mě počala, jestli se svýmmu

žem, na což prý bylo pozdě, anebo kdo mě vlastně zasel. Ona

o tom tvrdošíjně mlčela. Když umřela a já měl zůstat městu

Pelhřimovu jakožto poddaná duše, přiznal se náš otec, že se

s mou matkou tajně setkával, když občas dojížděl do města...“

Dívenka vykulila oči. „On se k tomu přiznal?“

„Ano,“ svěřil jsem jí a chviličku se rozhodoval, mám-li

o tom mluvit dál. „Já myslím, že chtěl mít na Bukověmuž

ského dědice z vlastní krve.“

„Dědit můžou i dcery,“ namítla dotčeně.

„Nezapomeň, že tvůj první a starší bratr umřel na mor,“

připomněl jsem jí, „a ty ses narodila teprve až za nějaký čas

potom... A mně bylo už skoro sedm let.“


 33 

„A z města tě pustili na Bukov?“

„Museli, protože tatínek je svobodný zeman.“

„To je dobře, že tě sem přivezl,“ prohlásila smířlivě.

„Přivezl mě dědeček Mek...“

Znovu nastalo dlouhé ticho.

Hodiny odbily pátou hodinu ranní.

„Bože můj!“ hlesla nečekaně Marie a kousla se do rtu.

„Co je ti?“

Dívka se chytila za hlavu. „A já byla drzá na maminku.“

„Kdy?“

„Zrovna dneska zrána.“

V

ůz odbočil směrem ke vsi.

Zatímco paní Ludmila pokračovala úvozem pěšky kBukovu, zeman párkrát zapráskal bičem, aby pobídl valacha ke

svěží chůzi. Cesta vedla do kopce. Vzápětí však slezl, uchopil

koně za ohlávku a pokračoval pěšky. Vedl zvíře i s kárkou

za sebou a díval se přitom na povrch vozovky, objeví-li na

dosud vlhkém podkladě jiné otisky než ty, které zanechala

fůra sena s voly a jejich pobízeče u ohrady. Sledoval zem až

k okraji vesnice, kde končil úvoz, ale nic neobjevil.

Vsi na vršku vévodil dřevěný kostelík. Před léty unikl jako jediná budova zničujícímu požáru, provázejícímu taženíjakéhosi cizího pluku. Drancování postihlo všechny tehdejší obyvatele, z nichž přežil ve zdraví pouze kostelník Hřímal, jenž se podivným zázrakem nacházel jinde.

Vesnici nazývali podle tvrze Horní Bukov.

Vyrostla na troskách někdejší osady, ale pokonfiskacích protestantského majetku připadla opět církvi a správě biskupa. Postupně se zaplnila novými osídlenci, většinou tak zvanými skopčáky, jak se říkalo Němcům, kteřísestouili před hladem s kopců a poddávali se ochotně vítězným

panstvím.


 34 

Rodina Bukovských konvertovala nedlouho po Bílé hoře,

aby si uchovala životy a majetek, ale přišla o ves, o mnoho

lánů polí i lesa. Byla jí ponechána tvrz, louky pouze v jejím

nejbližším okolí a kus doubravy. Něco si ponechalo město, něco církev. Nakonec stejně málokdo unikl dalšímnájezdům a zhoubě moru. Pouhou náhodou se tehdy zachránila mladič ká paní Ludmila a pohůnek Mek, jež oba dva v tušení,

že nejtěžší chvíle teprve nastanou, poslal do lesů otec mého

otce, starý zeman Bukova, aby se tam ukryli s koňmi a vším

dobytkem.

Po návratu nenašli z rodiny nikoho naživu.

Starého zemana, jeho dva syny, mé strýce, ale i jejich ženy

a děti, včetně synáčka mého otce a paní Ludmily, zkosila

moro vá rána, již roznášely drancující pluky. Neštěstíneminulo snad ani jednu usedlost v kraji, celé vesnice zmizely

a zdálo se, že náš dvůr Bukov i ves Horní Bukov nemůžepotkat ještě něco horšího.

Můj otec, nejmladší z rodiny, nebyl v té době doma. Byl

znovu pozván k vojenské službě. U pluků se mu dařilo, těšil se

dobré jezdecké šikovnosti, slušné šermířské pověsti, a jeli kož

dobře ovládal i střelné zbraně, byly jeho služby vyhledává ny

nejrůznějšími plukovníky. V hodnosti korneta působil po léta

jako zástupce velitelů od rejtarů a nikdy se mu nestalo, že by

přišel o svěřený praporec. Míval vždy slušné podíly z kořisti.

Teprve se skončením války se vrátil natrvalo k ženě a na téměř

vylidněný dvůr Bukova, aby se ujal správy zuboženýchrodinných statků. S nezanedbatelnou pomocí dodatečného věna

paní Ludmily a díky věrnosti a poctivé práci mého dědečka

Meka podařilo se mu dostat hospodářství z toho nejhoršího.

Hlavní podíl na prospěchu Bukova měl ovšem chovvzácných plaváků. Zakoupil je od pana Jakuba Straky z Dudína

za zbytek své kořisti z války, samozřejmě i s přispěním věna

a půjčky od pelhřimovského tchána, docílil znovu jistéhomajetku. Dnešní noci o všechno přišel.


 35 

Nyní zamířil ke kostelíku. Bylo ještě zamčeno a zaklepal

na dveře fary. Hřímal otevřel až po třetím zabušení.

„Dobrejtro,“ pozdravil kostelník rozespale, jelikož se včera

v noci odebral do postele s notným zpožděním kvůlinečekaným hostům, „co se stalo, Josefe?“

„Za tebou přicházím jako za rychtářem, Hřímale,“ sdělil otec ponuře a kývl hlavou ke kárce, „a velebného pána sháním jako duchovního pastýře!“

„Někdo umřel?“ zeptal se Hřímal.

Otec nadzvedl na kárce houni. „Žeť, ale nestalo se takpřirozenou smrtí.“

„A koho že to vezeš v rubáši?“

„Meka.“

Hřímal se několikrát prudce nadechl. „To mi neříkej!“vykřikl Hřímal lítostivě, neboť jediný ze vsi znal bukovského

Skota odmalička. „Někdo ho snad zmordoval?“

„Ano, ale to není všechno.“



Kapitola druhá

Pochybnosti


 38 

H

ornobukovská fara sloužila i jako rychta.

A nejenom to. Navzdory krátkému času, v němžpáter Jan sloužil jako kaplan přímo svému biskupovi

v jeho sídle, byl po udělení vesnice diecézi vysvěcen ajmenován i jejím mladičkým farářem. Nestačil se ihned postarat o stavbu fary a nějaký čas přebýval s Hřímalem v jedné zbukovských sednic. Když kněz Jan totiž nastupoval, aby zavedl

pořádek v bývalé baště evangelíků v končinách podKřemešníkem, našel namísto vesnice pouze ruiny s několikazděšenými utečenci ze všech možných koutů válečných zemí, kteří

se ochotně diecési poddali.

Tehdy se válčilo všude.

Páter se tedy nejprve ubytoval na Bukově i s Hřímalem,

posledním starousedlíkem, jehož pro liduprázdnou ves

jmenoval rychtářem i biřicem. Měl v úmyslu přestěhovat se časem nahoru do vsi, na faru, ale její stavba seprotahovala. A tak užíval pohostinství Bukova, ať už v lůžkuzateplovaném pokrývkou z prachového peří, tak i v chutném

stravování z bukovské kuchyně. A také se mu zalíbilopose dávat v sednici u piva se zemanovou rodinou. Díky své

pohostinnosti nepřišli Bukovští při konfiskacích zdaleka

ani o polovinu majetku. Můj otec



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist