načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Saský vpád do Čech (1631 – 1632) - Karel Kýr

Saský vpád do Čech (1631 – 1632)

Elektronická kniha: Saský vpád do Čech (1631 – 1632)
Autor:

Na začátku třicetileté války měly Čechy přibližně tři milióny obyvatel, po jejím skončení jich zbylo 800 tisíc. A tito lidé byli většinou na mizině De facto byl zničen obchod, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 145
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5682-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na začátku třicetileté války měly Čechy přibližně tři milióny obyvatel, po jejím skončení jich zbylo 800 tisíc. A tito lidé byli většinou na mizině De facto byl zničen obchod, řemesla, domy i statky a velká část obyvatelstva ,,morálně zdivočela''. Trvalo velmi dlouho než se Čechy zase ,,postavily'' na vlastní nohy.
Třicetiletou válku (1618 - 1648) můžeme označit jako sérii nepřetržitých drobných válek na území Evropy. Šlo hlavně o mocenské důvody. O potlačení habsburského absolutismu. Byly zde i náboženské důvody, kdy šlo o zrovnoprávnění katolické a evangelické církve. Dnes si nedovedeme představit hrůzy, které třicetiletou válku doprovázely. Největším nepřítelem obyčejného lidu, měst, vsí, osad, byli žoldáci. Všech válčících stran. Násilí se však dopouštěli i poddaní vůči císařským vojákům. Panovalo absolutní bezpráví, které trvalo třicet let a byla jím postižena celá střední Evropa.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Karel Kýr

SASKÝ VPÁD DO ČECH

(1631 – 1632)


3

COPYRIGHT:

Autor: Karel Kýr

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-87856-80-2 (ePub)

978-80-87856-81-9 (mobipocket)

978-80-87856-82-6 (pdf)


4

1. MLÁDÍ GUSTAVA ADOLFA A POČÁTKY JEHO PANOVÁNÍ

(1594 - 1630)

Třicetiletá válka, kterou de facto odstartovalo české povstání roku 1618,

nebyla ukončena ani lübeckým mírem, uzavřeným 22. května 1629. Naopak.

Po tomto výsledku, který byl příznivý pro císařské zbraně, když restituční

edikt hrozil, že zahubí německý protestantismus, a když současný císař

propustil ze svých služeb Valdštejna, svého nejlepšího vojevůdce, povstal proti

Ferdinandovi II. a habsburské dynastii nepřítel, který byl mocnější a

odhodlanější než všichni předchozí protivníci. Byl to Gustav Adolf, švédský

král.

Gustav Adolf se narodil 19. prosince 1594, jako syn Karla, tehdy prince,

později švédského krále Karla IX. a jeho druhé manželky Kristiny z rodu

Holstein-Gottorpského. Traduje se, že již deset let před narozením Gustava

Adolfa, slavný Tycho de Brahe vyčetl z nebeské oblohy, že nově objevená

hvězda v souhvězdí Kassiopeia vyznamená velikého prince, který se narodí na

severu, vykoná podivuhodné skutky a uchrání protestantskou církev před

záhubou. Ale i jiní dvorští hvězdopravci věštili budoucí slávu nově

narozenému dítěti. Otec oslavil narození prvního syna znovuzřízením

univerzity v Upsale, která se pak za Gustava Adolfa stala nejslavnějším

ústavem svého druhu v Evropě. Matka byla velmi vzdělaná, otec měl

mimořádný smysl pro státní správu a vojenství. Díky pečlivé výchově byly

v synovi soustředěny obě stránky rodičů.

K neobyčejnému nadání se přidružila vzorná péče o dobrou výchovu. Jan

Skytte, v té době sekretář v královské kanceláři, proslulý svou učeností a

dlouholetými cestami po cizích zemích, byl vybrán za vychovatele pro Gustava

Adolfa. Byla to šťastná volba. Skytte byl nejen zběhlý ve vědách, ale měl i velké

porozumění pro způsob, jak by se měly vyučovat. To ho později přivedlo

k přátelským stykům s Janem Amosem Komenským. Vedle něho vyučovali

mladého prince Brandenburčan Helmer von Mörner a francouzský hrabě de la

Gardie. Hned po nastoupení na trůn si Gustav Adolf jako politického poradce

přibral Alexe Oxenstejerna, již dříve nad jiné schopného švédského kancléře.

Ve dvanácti letech znal Gustav Adolf vedle své mateřštiny dokonale tyto

jazyky: latinsky, německy, holandsky, francouzsky a vlašsky. Slušně uměl také

rusky a polsky, později také řecky. Otec ho již jako dítě bral do státní rady a

vedl ho k pracovitosti a samostatnosti. Gustav Adolf se velice rád oddával

studiu dějin a matematice. Ale největší náklonnost měl k vojenství. Jako

u vytržení prý sedával celé hodiny a poslouchal vypravování o válce

v Nizozemí a skutcích Maurice Orainienského. Ze spisovatelů nejraději četl


5

Xenofona, ze současníků spisek Hugina Grotia „O právu války a míru“. Když mu

bylo šest let, viděl první válku, v sedmnácti se poprvé činně války zúčastnil a

dle dobového svědectví překonal všechna očekávání.

Vyslanci cizích států o něm psali domů svým panovníkům v superlativech.

Popisují ho jako mladíka ztepilé postavy (později nemírně ztloustl), bílé pleti,

podlouhlého obličeje, světlých vlasů a narezlých vousů. V chování byl velice

příjemný, ke každému zdvořilý, výmluvný, nikdy prý na něm nebylo vidět

stopy pomstychtivosti, byl vždy dobrosrdečný. Miloval zpěv a hudbu, sám prý

hrál výborně na loutnu. Vyznal se i v básnictví. Zamilované dopisy a básně

psané Ebbé Braheové jsou velmi něžné a plné citu. Mezi tehdejším

protestantskými knížaty se velmi dbalo na náboženství, ale tak, že každý

světský pán chtěl mít veliké, pokud možno rozhodující slovo v dogmatických

záležitostech. Od této vášně byl Gustav Adolf oproštěn. O výklady článků víry

se nestaral, ale byl pobožný a přál si mít pobožné i poddané. Pilně se modlil

i několikrát za den. Dokonce sám sepsal pro vojáky ranní a večerní modlitbu,

kterou museli pravidelně odříkávat. Také rozdával vojákům církevní zpěvníky.

Před každou bitvou museli polní kazatelé poskytovat vojsku náboženskou

útěchu.

Když mu bylo sedmnáct let, dosedl muž tohoto vzdělání a vychování na trůn.

V jakých poměrech převzal svou zem? Jeho otec Karel IX. se ujal moci

převratem, který zosnoval proti vlastnímu bratru Zikmundovi, který se

švédskou korunou spojil polské království a kvůli tomu se stal katolíkem.

Protestanští Švédové katolického krále - který byl ustavičně mimo svoji zemi -

nenáviděli a po dlouhých sporech prohlásili, že švédským králem může být jen

protestant, a za krále zvolili prince Karla, který byl přívržencem a mocným

ochráncem Lutherovy nauky. Sesazený Zikmund tento stav nikdy neuznal a

měl na své straně všechny katolické mocnosti v Evropě. Jeho bratr Karel IX.,

opíraje se o nové náboženské učení, které již zapustilo hluboké kořeny mezi

švédským lidem, scelil Švédsko proti katolickému bratrovi a proti zpupné

domácí šlechtě, která kryjíc se pláštěm katolického náboženství, se snažila

oslabit moc panovníka a posílit vlastní. Gustav Adolf byl pochopitelně

vychován v rozhodném protestantismu, s nímž, jak je vidět, úzce souvisely

politické zájmy. Díky tomu se ocitl v opozici proti habsburskému rodu, který

tehdy v obou větvích -španělské i rakouské- byl představitelem státní moci na

základě katolické víry.

Ale Švédsko samo o sobě drsné a chudé, zmítané dlouholetými domácími boji,

potřebovalo velké reformy ve všech směrech státního života, aby se povzneslo

z hlubokého úpadku a chudoby. S reformací přišel již Karel IX, a ještě

usilovněji v tom pokračoval Gustav Adolf. Je považován za největšího

švédského reformátora a nelze mu upřít, že celý směr reforem připomíná

pozdější činnost -v podstatě i jednotlivostech- ruského cara Petra Velikého a

našeho císaře Josefa II. Se zápalem a hlubokým přesvědčením byly zavedeny

reformy a raženy cesty švédskému průmyslu a obchodu. Byla zakládána města

a do nich byli povoláni vzdělaní cizinci bez ohledu na jejich národnost a

náboženské přesvědčení, byly zřizovány obchodní společnosti, promyšlen

nový berní systém a nový způsob politické správy v zemi, bylo podporováno

zakládání ústavů pro sirotky a káznice pro nepřizpůsobivé... Ale to vše se dělo


6

chvatné, až zbrkle, někdy i nepromyšleně. Panovník v touze, aby pomohl svým

poddaným, se někdy až přespříliš míchal i do soukromých záležitostí, a neštítil

se přitom ani násilí. Vzorem mu bylo tehdejší Holandsko, tímto vzorem se řídil

až otrocky, přesto, že přirozené poměry v této zemi a ve Švédsku byly (a jsou)

podstatně rozdílné. Ale i přes tyto záporné stránky jeho reforem bylo

realizováno mnoho dobrého, stoupala životní úroveň, státní příjmy rostly.

Když se rozmnožily, pohltily je války, jimiž Gustav Adolf povznesl Švédsko

zevně na evropskou velmoc, ale uvnitř ho přivedl až ke krajní hmotné tísni.

Největší touhou Gustava Adolfa bylo mít veliké, dobře vybavené vojsko a aby

mohl rozšířit svoji říši. Šlechtická práva byla silně omezena. Zejména

stavovské sněmy, které mohly snahám Gustava Adolfa klást překážky, byly

zrušeny a místo nich zřízena stavovská shromáždění, která byla téměř

bezmocná a tak král vládl skoro neomezeně. Byl to počátek vojenské diktatury.

Pak se velmi horlivě přistoupilo k reformám v hornictví, a když se vytěžilo

dosti kovů, začaly se budovat rozsáhlé zbrojnice na děla a pušky. Zvláštní

pozornost byla věnována dělům. Bylo vymyšleno nejedno vylepšení, takže

Gustav Adolf je mnohými vojenskými historiky považován za předního tvůrce

novodobého dělostřelectva. A uznávaným zakladatelem nové vojenské taktiky.

K mužům, kteří králi v tomto směru pomáhali svými vědomostmi, patří

Holanďan Ludvík van Geer, kterého Gustav Adolf povolal do Švédska. Tento

muž nashromáždil knížecí jmění a stal se zakladatelem šlechtického rodu. Pro

nás je zajímavý fakt, že byl štědrým přítelem a ctitelem J. A. Komenského a

jeho pedagogických snah.

Touze po nabytí nových území Gustav Adolf obětoval i svou lásku. Zřekl se

Švédky Ebby Braheové, kterou si chtěl vzít za ženu, ale oženil se s Marií

Elenorou (1620), dcerou braniborského kurfiřta Jana Zikmunda. Byl to

politický sňatek. Dobré vztahy s braniborským dvorem byly pro Švédsko -pro

stále zápletky s Polskem- velmi užitečné.

První války, které Gustav Adolf vedle během svého panování s Dánskem,

Ruskem a Polskem, budily u protestantů euforii, u katolíků strach. Ale Gustav

Adolf se začal brzy rozhlížet po Evropě. Zajímal se o protestantskou unii a

mnohem rozhodněji než ona byl roku 1620 připraven pomoci Fridrichovi

Falckému, českému zimnímu králi. Španělský vojevůdce Spinola krátce po

bitvě na Bílé hoře prohlásil, že jediný protestantský kníže, jehož není radno

pobouřit, je švédský král. Ale zatím ještě nedošlo k tomu, aby se Gustav Adolf

zapletl do evropské války, boje s Polskem tomu byly na překážku. Nicméně

roku 1623 byly vyvinuty snahy docílit mezi Polskem a Švédy příměří, protože

v Paříži a Londýně již bylo jednáno s vyslanci Gustava Adolfa a vpádu do

Němec proti císaři Ferdinandovi II. a Spolku katolických knížat. Dlužno dodat,

že také Gustav Adolf jednal s německými protestantskými knížaty o aliancích.

Ale věc se nechtěla dařit. Gustav Adolf si sice ze svého protestantského

hlediska nepřál převahu katolického živlu v Německu, ale zatím se snažil

nevystupovat otevřeně proti Ferdinandovi II. I když tento podporoval

polského krále při jeho potyčkách ze Švédy. K otevřenému vystoupení zatím

nebyla dostatečná příčina a pak byla velkou překážkou řevnivost mezi

Dánskem a Švédskem. Teprve když se při Baltickém moři objevil Albrecht

z Valdštejna a švédský král začínal mít obavy, že katolická mocnost získá


7

nadvládu v přímořských oblastech, které nejblíže sousedí se Švédskem, začalo

být nepřátelství vůči císaři povážlivější. Gustavu Adolfovi bylo jasné, že

v takovém případě by Habsburkové Švédsko snadno pohltili. Ale vůči

jakýmkoliv aktivitám byla na překážku válka s Polskem, v které císař

Ferdinand II. podporoval polského krále Zikmunda, dokonce mu vyslal na

pomoc armádní sbor v počtu 10 tisíc mužů. To způsobilo novou nechuť. Ale

když byl konečně pokořen dánský král v Lübeckém míru, když restitučním

ediktem hrozilo protestantismu nebezpečí, dal Gustav Adolf postoji vůči císaři

nový směr a obrat. A to prostřednictvím Francie. Katolická Francie spravovaná

kardinálem katolické církve Richelieuem, chtěla za každou cenu pokořit

habsburský rod a i když ve vlastní zemi tvrdě potírala každé nekatolické hnutí,

za hranicemi se spojovala s protestantskými knížaty, kteří také viděli

v rozpínavosti Habsburků nebezpečí. Kardinál Richelieu se již dávno snažil

dostat Gustava Adolfa do svých sítí politických nástrah. A není divu. Byl

dobrým vojákem, neohroženým a měl dobré vojsko. Vojenské artikule, které

Gustav Adolf vydal roku 1621, platily v Evropě dlouhá léta jako vzor. Ctitelé

Gustava Adolfa ho přirovnávali k polární hvězdě a k severní záři. Richelieu

v něm viděl „nově vycházející slunce“, jiní „protestantského mesiáše, jehož

všichni očekávají“.

Když bylo nebezpečí ze strany císaře největší, Francie zprostředkovala ve

Starém hradě (Starygrod) mezi Poláky a Švédy šestileté příměří, které bylo

uzavřeno 26. září 1629. A hned bylo jednáno s Gustavem Adolfem o uzavření

spolku proti císaři, o vpádu do Německa – k ochraně německé svobody a proti

nástrahám habsburského katolického dvora. Gustav Adolf stál u cíle svých

předsevzetí, a proto se rychle rozhodl, že potáhne proti císaři, aby ochránil

protestantskou víru. Císařská a katolická strana byla dosud úspěšná a

panovalo všeobecné přesvědčení, že je nepřemožitelná. Ale teď tomu mělo být

jinak. Gustav Adolf byl přesvědčen, že ho Francie bude podporovat a tak začal

zbrojit a překotně se připravovat na válku proti císaři. Dne 29. května 1630

měl před shromážděnými švédskými stavy strhující řeč, v které prokazoval, že

dosavadní vítězství císařských zbraní jsou velkým triumfem pro katolickou

církev a že díky tomu hrozí protestantskému učení velké nebezpečí. K ochraně

tohoto náboženství je prý Gustav Adolf ochoten vést boj a věří, že bude

podporován nejen od stavů, ale i od jednotlivých zámožných občanů. A

protože člověk nemůže vědět, co se v takové válce může stát, ustanovil svoji

jedinou dceru Kristýnu za dědičku trůnu.

Dne 9. června 1630 s třinácti tisíci mužů opustil Švédsko, kam se již nikdy

nevrátil. Ve dnech 4. až 6. července zakotvila švédská armáda u německého

pobřeží. V krátkém čase připluly ze Švédska další lodě a Gustav Adolf měl

dohromady asi 40 tisíc mužů, s kterými začal bojovat se světovou, dosud vždy

vítěznou mocí habsburského rodu.


8

2. POVAHA NASTÁVAJÍCÍ VÁLKY

Vstup Gustava Adolfa na jeviště světové války způsobilo na jedné straně

radost, na druhé zděšení. Švédský král se stal předmětem obdivu i nenávisti.

Od jeho prvního kroku na půdě Německa, až do dnešní doby, se autoři téměř

všech evropských zemí nepřestali zabývat jeho osobou a popisovat jeho

význam v dějinách třicetileté války.

Jedni tvrdili, že Gustava Adolfa přivedla do Německa jen nenasytná ctižádost a

jakéhokoliv vyššího snažení prostá touha po dobývání cizích zemí; oproti

tomu jiní viděli ve švédském králi ideálního hrdinu, který tasil meč jen proto,

aby osvobodil své protestantské souvěrce od nebezpečí, do kterého byli

uvrženi rostoucí silou císařské moci a restitučním ediktem. Tedy podle

jedněch byl Gustav Adolf obyčejným loupeživým potentátem, jakých znají

evropské dějiny bezpočet, podle druhých mužem nejsvětějšího zápalu pro

svou víru, pro něhož byly politické zájmy vedlejší a který začal bojovat pro

„slávu boží“. Samozřejmě, že pravdu nemají ani jedni. Historie (a život vůbec)

není černobílá. Habsburský rod v 17. století zajisté stál v popředí katolických

snah, ale přesto nemůžeme tvrdit, že by kruté a dlouhodobé války a mnoho

jiného podnikal jen ve prospěch katolické církve. Beze sporu byly rozhodující

politické příčiny. Ale náboženské zájmy s nimi úzce souvisely. Natolik, že

každé vítězství habsburského rodu bylo také vítězstvím katolicismu. Neboť

tou mírou jakou narůstala moc tohoto katolického rodu, šířil se také

náboženský vliv římsko-katolické církve.

Stejně tomu bylo s Gustavem Adolfem. K tomu, aby vystoupil proti císaři, měl

mnoho politických důvodů. Přílišný růst císařské moci byl pro něho

nebezpečný, protože s tím také zesilovala moc Polska. A polský král se dosud

nevzdal nároků na švédský trůn. Navíc Gustava Adolfa znepokojoval fakt, že

Ferdinand II. pomýšlel na obsazení důležitých míst při Baltickém moři.

Tyto problémy (a mnoho jiných vedlejších) souvisely se snahami a tužbami

protestantismu. A tak se širokým vrstvám lidí, nezasvěcených do politiky,

Gustav Adolf zdál být „božím bojovníkem“, který měl na zřeteli jen prospěch

protestantské církve. A sám švédský král vůči veřejnému mínění tuto

náboženskou stránku kladl do popředí. Částečně právem. V té době žádnou

politickou otázku nebylo možné oddělit od otázky náboženské. Tedy běžným

lidem, kteří nemohli být zasvěcováni do politických otázek, se vždy říkalo jen

to, čemu rozuměli a co chápali. Což se dělá dodnes.

Jako si v dnešní době nelze představit mnohá hnutí bez národnostní ideje,

která se také kvůli veřejnosti staví do popředí, rovněž si nelze představit v 17.

století žádnou politickou činnost bez příměsku náboženství. A v tomto smyslu


9

Gustav Adolf (zrovna jako habsburský rod) bojoval pro náboženství, protože

když jeho politické záměry končily vítězstvím, vzrostla a zesílila moc

protestantské církve, která úzce souvisela s jeho osudy. Že by švédský král

hned od počátku pomýšlel na vypuzení císaře z Německa a na zřízení

německorotestantského císařství, se nedá ničím doložit.

Postupem času ovšem, když Gustav Adolf jen tak letmo dobýval jedno vítězství

za druhým, v duši mladého muže, bujného ducha a fantazie, uzrávaly

bezpochyby záměry, které by pravděpodobně vedly k velkým proměnám ve

střední Evropě a zvláště v zemích Království českého. Ale Gustav Adolf padl,

aniž tyto sny uskutečnil a ty se rozplynuly vniveč.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist