načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šarlota a vysněný kůň 5: Jsme přece kamarádi! - Nele Neuhausová

Šarlota a vysněný kůň 5: Jsme přece kamarádi!

Elektronická kniha: Šarlota a vysněný kůň 5: Jsme přece kamarádi!
Autor: Nele Neuhausová

Šarlota rozhodně nejásá nadšením, když zjistí, že její kdysi nejlepší kamarádka Dorka má jet s nimi na dovolenou na Noirmoutier. Vždyť už spolu skoro ani nemluvily! Ovšem pak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 243
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Název originálu: Charlottes Traumpferd
Spolupracovali: překlad: Barbora Krupičková
Skupina třídění: Německá próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2637-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Šarlota rozhodně nejásá nadšením, když zjistí, že její kdysi nejlepší kamarádka Dorka má jet s nimi na dovolenou na Noirmoutier. Vždyť už spolu skoro ani nemluvily! Ovšem pak zapůsobí kouzlo francouzského ostrova: úžasné vyjížďky po pláži a mezi slanisky znovu utuží staré přátelství. To však zcela znenadání dostává nové trhliny. Šarlotu však zaměstnávají i jiné problémy a po dovolené si do Německa přiváží nečekaný přírůstek...

Popis nakladatele

Šarlota rozhodně nejásá nadšením, když zjistí, že její kdysi nejlepší kamarádka Dorka má jet s nimi na dovolenou na Noirmoutier. Vždyť už spolu skoro ani nemluvily! Ovšem pak zapůsobí kouzlo francouzského ostrova: úžasné vyjížďky po pláži a mezi slanisky znovu utuží staré přátelství. To však zcela znenadání dostává nové trhliny. Šarlotu však zaměstnávají i jiné problémy a po dovolené si do Německa přiváží nečekaný přírůstek...

Zařazeno v kategoriích
Nele Neuhausová - další tituly autora:
Elena: Letní rozhodnutí Elena: Letní rozhodnutí
Šarlota a vysněný kůň 3: Nečekaný host Šarlota a vysněný kůň 3: Nečekaný host
Šarlota a vysněný kůň 4: První láska Šarlota a vysněný kůň 4: První láska
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šarlota a vysněný kůň

Jsme přece kamarádi!

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Nele Neuhausová

Šarlota a vysněný kůň: Jsme přece kamarádi! – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Nele Neuhausová

Šarlota

a vysněný kůň

Jsme přece kamarádi!


Šarlota

a vysněný kůň

CPress

Brno

2019

Jsme přece kamarádi!


5

Jsme přece kamarádi!

Každý začátek je těžký

„N

ohy volně spustit, paty prošlápnout!“ udílela jsem

opakovaně pokyny a můj lonžovací bič svištěl vzdu

chem, aby Sportymu zabránil zpomalit a  přejít do  chůze. „Nevysunovat kolena! Hlavu vzhůru, srovnat ramena! A pobízet! Dál! Pobízet holeněmi!“

Ten starý valach plemene Appaloosa patřil k  nejhodnějším školním koním ve  stáji, ale podobně jako všichni zkušení školní koně byl dost chytrý na  to, aby věděl, kdy musí zabrat a kdy ne. Štíhlá tmavovlasá dívka na jeho hřbetě, jejíž nohy sahaly sotva pod velkou bočnici, si u něj nevydobyla žádný respekt, a kdybych za nimi neběhala po celé jízdárně a  u  toho na  koně nemlaskala a  nešvihala bičem, nejspíš by už dávno zastavil a nehnul se z místa. Byla jsem zpocená jako myš a měla pocit, že jsem naběhala snad třikrát tolik co kůň.

„Píchá mě v  boku!“ pípla ta dívka, jejíž jméno jsem už mezitím zapomněla. „Mohla bych teď jet krokem?“

„Proboha,“ zamumlala jsem si pro sebe. „Hou, Sporty!“

Dívka si rukou tiskla bok a tvář měla zkřivenou bolestí. Její matka, která do  té doby seděla na  lavičce za  mantinelem, okamžitě vyskočila.

„Chceš raději skončit?“ ptala se ustaraně.

„Ale ne, musím jezdit ještě deset minut,“ odpověděla jí dcera poté, co krátkým pohledem zkontrolovala zaprášené hodiny nad okny kasina. Přeslechla jsem se snad?

„Chceš se napít, kočičko?“ zavolala matka a mávala na ni plastovou lahví.

„Smím?“ zeptala se mě dívka nejistě.

„No jestli umíráš žízní, tak prosím,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale né, nemám žízeň,“ řekla ta holka svojí matce, které zrovna zazvonil telefon. Začala do něj cosi hulákat i přesto, že po celé jízdárně visely cedule se zákazem telefonování.

„Poslyš, jak jsi to před chvílí myslela, že musíš jezdit ještě deset minut?“ zeptala jsem se té malé trochu nevěřícně. „Tebe ježdění nebaví?“

„Ale jo,“ pokrčila rameny. Znovu se zkroutila v  sedle a  vysunula holeně dopředu. „Jen jsem si to představovala trochu jinak. Že to bude míň náročné.“

„Aha, dobře.“ Na to jsem už neměla co říct. Nechápala jsem, že někdo může při jezdecké hodině neustále pošilhávat po  hodinách a  kontrolovat, kdy už to bude mít konečně za  sebou! Já jsem to měla vždycky jinak, dřív, když jsem ještě jezdívala na školních koních. Taková hodina jezdectví pro mě představovala absolutní vrchol celého týdne. Dokonce i když mi přidělili některého z koní, s  nímž jsem to moc neuměla, nebo jsem z  něj měla dokonce strach, což byl například Flocki, Hanko, Douglas, nebo Farina, nikdy se mi nestalo, že bych toužebně očekávala konec hodiny.

„Myslela jsem si, že si budu moct jen tak jezdit,“ přiznala dívka. „Ale tohle je už moje třetí lonžovací hodina a pořád ještě jsem se nedostala k  ničemu jinému. Ve  filmech je to jiné, tam vypadá ježdění na koni docela jednoduše.“

Ajéje! Další oběť Vichru! Pokaždé, když v  kině dávají nějaký film o koních, začnou k nám do stáje proudit nové zájemkyně o  jezdectví, které se chtějí vyloženě ze dne na  den naučit jezdit na  koni a  přitom hned zažívají první zklamání – místo na  černém hřebci trénují jen na  starém dobrém Sportym v hale a na lonži. Většina z těchto jezdců své snažení po prvních pokusech vzdá a ve stáji se už nikdy neukáže.

„Víš,“ začala jsem. „Jezdit na koni se nenaučíš za dva týdny. Je za  tím velký kus práce, než člověk dokáže jezdit tak dobře jako tahle herečka Mika, a ta...“

„Jé, tys taky viděla Vichr!“ skočila mi dívka do řeči a oči se jí rozzářily. „To bylo tak úžasné, jak cválala po louce bez sedla!“

„Nech mě domluvit,“ odpověděla jsem. „Je opravdu hloupost myslet si, že se můžeš naučit jezdit na  koni tak rychle, jak to vídáš ve filmech. Já jsem začala trénovat před čtyřmi lety a... narovnej se v  tom sedle!... netroufám si o sobě tvrdit, že umím jezdit opravdu bezvadně.“

„Cože?“ z té malé holky se teď stala úplná hromádka neštěstí. „Ty neumíš jezdit na koni ani po čtyřech letech?“

„Ale jo.“ Sakra, jak jí to mám vysvětlit? Stojí to vůbec za tu námahu? Jestliže člověk není do ježdění úplný blázen, pak se nikdy nevyrovná se všemi těmi neúspěchy a porážkami, které jezdectví přináší. Je to víc než jen nějaký koníček – v tom jsme byly s mými kamarády zajedno. Když se naši spolužáci v létě poflakovali po koupalištích, chodili si na  zmrzliny a  užívali prázdnin, my jsme dřeli ve stáji. Potili jsme se v hale, dýchali prach v jízdárně, tahali ve třicetistupňových vedrech balíky sena a slámy na seník, kde bylo ještě o dobrých dvacet stupňů víc, žraly nás mouchy a muchničky, nehty jsme měli už stabilně černé a  oblečení téměř neustále špinavé. V  zimě jsme ve  stáji mrzli jako drozdi. Když pršelo, stálo kolbiště pod vodou, a  koně i  sedlové příslušenství se po  každé jízdě muselo důkladně vysušit a  vyčistit, ale i  přesto by na  tom všem nikdo z nás nic neměnil. Koně byli náš život a všechno, co k nim patřilo, jsme přijímali se vším všudy.

Nezdálo se mi, že ta znechucená holčina, která mi ve  Sportyho sedle připomínala spíš pytel brambor, by dobrovolně ometala koštětem mantinely, lopatou upravovala povrch jízdárny, nebo sbírala kobylince, a  ještě z toho měla radost. A to už vůbec nemluvím o tom, co by na to řekla její nafintěná matinka s umělými nehty a chytrým telefonem zasunutým v pouzdře zdobeném lesklými kamínky!

„Tak co teda?“ zeptala se ta holka podrážděně. „Umíš jezdit, nebo ne?“

„Ano, umím,“ odpověděla jsem. „Mám vlastního koně, kterého není úplně snadné zvládnout, a  taky jsem už vyhrála jeden turnaj. Ale i  přesto – každý kůň je jiný, a  že to umím s mým koněm, neznamená automaticky, že se mi stejně tak daří i s jinými. Abych mohla být tak dobrá jako například pan Weyer, náš instruktor jezdectví, je potřeba hrozně moc trénovat a taky mít talent. Jezdit se člověk naučí jen ježděním.“

„Aha,“ povzdychlo si děvče. „Tak já toho raději hned nechám. Tohle stejně nikdy nezvládnu.“

Málem bych jí to už odsouhlasila, když v tom mi blesklo hlavou, že by mi pan Weyer asi těžko svěřil další začátečnickou hodinu, kdybych nové jezdce hned během první lonžovací hodiny odradila. Horečně jsem přemýšlela, jak bych tu dívku mohla povzbudit, aby přišla i  příště. A  pak mě něco napadlo.

„Poslouchej, ehm... řekni mi, prosím, ještě jednou tvoje jméno.“

„Tá ň a .“

„Díky. Takže, Táňo. Máš nějaké koníčky?“

„Balet, volejbal, housle, plavání,“ jmenovalo děvče bez většího nadšení, zatímco její matka nadále hulákala do telefonu na celé kolo.

„A co z toho děláš nejraději?“ vyptávala jsem se dál.

„No... ani nevím.“ Táňa po  očku mrkla na  matku. „Všechno mě celkem baví.“

„Slyšela jsi už někdy o voltiži?“ zeptala jsem se.

„To je nějaké cvičení na koni, ne?“ odpověděla Táňa.

„Jo. Vivien, naše instruktorka voltiže, se stala mistryní Německa i světa a vyhrála mnoho pohárů.“

„Fakt?“ Táňa obdivně vykulila oči.

„Opravdu. Možná, že by ses mohla věnovat nejprve voltiži, než se začneš učit jezdit. Není tam potřeba sedlo, takže bys byla skoro jako Mika ve Vichru.“

„Páni, super!“

„A protože se už věnuješ baletu, možná to pro tebe bude jednodušší než samotné ježdění,“ pokračovala jsem. „Když člověk chvíli dělá voltiž, jde všechno mnohem snadněji. Dá se tím získat lepší rovnováha a poznáš taky rytmus jednotlivých chodů.“

„Ty jsi taky dělala voltiž, než jsi začala jezdit?“ chtěla vědět Táňa.

„Ano.“ Neměla jsem potřebu toto téma dál rozvíjet. Na voltiž jsem totiž měla nulový talent, nedokázala jsem se ani dostat na koně. Už to byl dost velký trapas. „Takže, jestli chceš, můžeme zajít za Vivien hned a přeptat se jí. Ale než dnes slezeš z koně, musíš bezpodmínečně alespoň jednou cválat.“

„Ó, to raději ne.“ Poznala jsem, že má strach. Znovu po  očku mrkla na  svou matku, ale ta byla tak zabraná do svého hovoru, že ani nepostřehla, o čem se bavíme.

„Už jsi někdy cválala?“ zeptala jsem se. „Cval je totiž nejhezčí ze všech chodů!“

„A co když spadnu?“

„Ze Sportyho ještě nikdo nikdy nespadl,“ ujistila jsem ji. „Cválá jako houpací kůň. Drž se prostě vpředu za kožený řemen na sedle, dobře?“

„Ddddobře...“

„Jsi připravená?“

„Já nevím...“

„Tak pojď! Jdeme na to, ano? Nohy volně spustit, pořádně prošlápnout patu, měj ji níž než prsty, aby ti třmen neposkakoval a nakonec nevypadl.“ Bičem jsem dala Sportymu pokyn a zamlaskala. „Cval v pracovním tempu, vpřed!“

Starý valach se dal poslušně do  pohybu a  začal kolem mě pomalu cválat. Můj kluk Šimon se vždycky trochu škodolibě posmíval, že Sporty má v repertoáru kromě běžných třech chodů – kroku, klusu a cvalu – ještě krus, jakýsi druh upachtěného klusu a klusocval, zvláštní mix klusu a  cvalu. No a  musela jsem mu dát za  pravdu. Skutečnou aktivitu zádě už tento starý Appaloosa valach nevyvinul a  mnozí lidé, kteří ho viděli klusocválat, si mysleli, že je chromý. Avšak pro začátečníka na  jeho zádech byl jeho klusocval nesmírně pohodlný.

„Tak co?“ zvolala jsem. „Jak se ti to líbí?“

„Jupí! Moc!“ volala Thea nadšeně „Je to mnohem lepší než klus!“

„Tak teď pusť levou ruku a polož si ji na stehno!“

Poslechla a najednou se celá rozzářila.

„Hou, aaaaa krok!“ zavelela jsem a Sporty ihned přešel do kroku. Byl takové zlatíčko: trpělivý, poslušný a klidný.

„To bylo úžasné!“ Táňa poplácala koně po  krku a  smála se od  ucha k  uchu. „S  panem Weyerem jsem si cválat netroufla!“

„Začíná se vždycky s krokem a klusem. Ale teď už znáš i cval.“ Těšilo mě, že ji to konečně začalo bavit. A v tu chvíli jsem si vzpomněla, co mi řekl pan Weyer, když jsem s Won Da Piem trénovala letmou změnu: výuka by měla končit úspěšným pokusem.

„Mohla bych si ještě zacválat?“

Zkontrolovala jsem čas.

„Tvoje hodina už skončila,“ řekla jsem s lítostí v hlase.

„Cooo? Fakt?“ Táňa nevěřícně svraštila čelo. „Ach jo, prosím, ještě jednou si zacválám! Prosím, prosím, prosím!“

„No, dobrá,“ svolila jsem a  potají se musela smát. Jak rychle se z  MUSÍM stalo CHCI. „Pojď, Sporty! Cval!“

Jak ten čas letí

„N

o, paní instruktorko jezdectví, ještě vás baví vysvět

lovat netalentovaným dětem, jak se cválá?“

moje kamarádka Kateřina Richterová, které jsme říkali Katy, právě čistila udidlo, když jsem vešla se Sportyho sedlovými pomůckami do  sedlárny. Posměšku v  jejím hlase jsem si nevšímala.

„Jo, baví mě to.“ Zavěsila jsem Sportyho sedlo na držák a sundala mu udidlo. „A kromě toho – všichni jsme jednou začínali.“

Katy se v minulých měsících hodně změnila k lepšímu a měla jsem ji ráda, přesto jsem z ní občas cítila povýšenost. Její rodiče rozhodně netrpěli nouzí, Katy nemusela nikdy v životě jezdit na školních koních. Už ve svých pěti letech dostala malého poníka, o  něco později většího a  nakonec i prvního opravdového koně. Od samého začátku dostávala soukromé hodiny a matka ji a jejího bratra Svena vozila i s koňmi na kurzy a za slavnými jezdeckými trenéry. Katy neměla tušení, jak těžké to je mít obrovskou touhu naučit se jezdit a přitom moci trénovat jen hodinu týdně na školním koni.

„To je pravda,“ usmála se. „Ale některým lidem by se mělo říct fakt rovnou, že se to nikdy nenaučí, ještě než vyhodí spoustu peněz za  výcvik. Pak jsou z  toho akorát tak frustrovaní.“

Její drsně upřímná slova mě hluboce zasáhla. Něco podobného jsem dřív slýchávala z úst Alexe, syna našeho prvního předsedy, který příležitostně dával hodiny jezdectví. „Steinbergová, ty radši hned přestaň jezdit, stejně se to nikdy nenaučíš!“ řekl mi několikrát. „Ušetři tyhle koně a taky peníze tvých rodičů.“

Alex měl nesporný talent odhalit na  první pohled slabiny druhého člověka a  se škodolibou radostí se vozil po ostatních. Jen proto mi pokaždé přidělil přesně ty koně, z nichž jsem měla panickou hrůzu, a pak se mi ještě přede všemi posmíval. Takto cynicky se choval ke  všem, nejen ke mně, ale to byla jen slabá útěcha pro někoho, koho měl zrovna Alex na  mušce. V  době, kdy vedl hodiny jezdectví za pana Kesslera, který měl zlomenou nohu, docházelo čím dál méně školních jezdců – nikdo z nich neměl chuť nechat se Alexem neustále ponižovat. Jeho hodiny jezdectví byly zábavné jen tehdy, seděl-li člověk v  klidu na  tribuně a  nebyl zrovna on tím obětním beránkem. Já sama jsem chtěla s  jezdectvím několikrát skončit. Před skokovou hodinou mě pokaždé rozbolelo břicho, nemohla jsem nic sníst a  nebýt Dorky, mé tehdy nejlepší kamarádky, asi bych to s koňmi opravdu vzdala. Ale protože jsem před ní nechtěla vypadat jako nějaký zbabělec, zatnula jsem zas a  znovu zuby a  vytrvala. Od  samého začátku jsem stála v  Dorčině stínu: ona byla sebevědomá, nebála se otevřeně říkat, co si myslí, v  ježdění byla z  nás dvou vždycky ta odvážnější a lepší, což jsem bez závisti uznávala.

Minulé léto však do  mého života vstoupil Won Da Pie a s ním se všechno kompletně změnilo.

„Pan Weyer a předsedové by mě zabili, kdybych té malé něco takového řekla,“ namítla jsem. „Kromě toho se to většinou postupně naučí všichni. Nebo to sami vzdají.“

Před několika týdny mě pan Weyer požádal, jestli bych mohla vést jednu lonžovací hodinu, protože jeho přítelkyně Vivien, která hodinu obvykle vedla, musela s koněm na zvířecí kliniku. Školní jezdkyně i pan Weyer byli tehdy se mnou očividně spokojeni, neboť jsem od té doby mohla vést hodiny pro začátečníky pravidelně, z čehož jsem měla opravdovou radost. Nezapomněla jsem, jak se mně jako školní jezdkyni tenkrát třásla kolena, když jsem se jen blížila ke stáji. Bála jsem se už dopředu, že budu muset jezdit na  Hankovi, Farině nebo Flockim. Ano, moc dobře jsem věděla, jaké to je mít na jedné straně příšerný strach, který v sobě musíte pokaždé pracně překonávat, a na druhé straně milovat jezdectví jako máloco na  světě. Možná proto jsem se uměla tak dobře vcítit do  těch, kteří s  jezdectvím teprve začínali. Nikdy bych se ke školním jezdcům nemohla chovat tak bezohledně jako Alex, nebo tak lhostejně, jako ke konci pan Kessler.

„Vzdají to nakonec všichni.“ Katy znovu obratně připnula udidlo. „Já bych takovou trpělivost jako ty neměla. Asi by mě děsně rozčilovalo, kdyby mi ty děcka neustále fňukaly, že je píchá v  boku, že ztratili třmeny nebo že jim kůň vyhazuje.“

Moje kamarádka protočila panenky a já jsem se musela v  duchu smát. To byla typická Katy! S  koňmi měla nekonečnou trpělivost, zato s  lidmi pražádnou. Ten, kdo nejezdil na  koni alespoň tak dobře jako ona nebo lépe, byl v jejích očích totální lůzr.

„Ty děti nejsou tak špatné,“ hájila jsem svoje malé svěřence. „Jediné, co mně vadí, jsou jejich matky, které během hodiny neustále hulákají do mobilu.“

Vtom Katy zazvonil telefon.

„Jo, jasně. Jsme už s  Lotkou hotové,“ hovořila s  kýmsi. „Vyzvedneš nás tady? Jo, tak zatím pa.“

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se.

„Moje máma,“ odpověděla Katy. „Dohodla se s Jensem a  panem Schäferem, že se sejdou na  stavbě, aby probrali pár věcí ohledně klubovny v nové stáji, a ptala se mě, jestli chceme jet s ní.“

„Super!“ zvolala jsem nadšeně. „Jasně, že chceme! Jen se ještě rychle rozloučím s Wondym a hned jdu.“

„Bezva!“ přikývla Katy. „Sejdeme se před kasinem?“

„Jo!“ Opustila jsem sedlárnu a  vyšla ze stáje. Minula jsem hromadu hnoje a zamířila ke třem venkovním boxům. Ten nejpřednější patřil dřív Gentovi, koni, kterého jsem ošetřovala. Od minulého léta tam stál můj vlastní kůň Won Da Pie. Vykoukl zpoza půlených dveří, napřímil uši a hlasitě zaržál hned, jak mě uviděl přicházet.

Pokaždé, když jsem se k němu takto blížila, se mě zmocnil svíravý pocit. Po  bouřlivém zasedání městské rady na začátku března se najednou všechno dalo rychle do pohybu – na  druhém konci města se začala stavět nová moderní jezdecká hala, která měla být dokončena na podzim. Nejpozději o vánocích se měli všichni naši koně přestěhovat a  naše stará stáj, kterou jsme tolik milovali i  přesto, že byla naprosto nemoderní a prostory v ní stísněné, se měla stát už jen minulostí.

„No copak, ty můj koníčku,“ promluvila jsem k Wondymu a vstoupila do jeho boxu. „Už brzo ti začnou prázdniny a budeš si moct pěkně zalenošit. To se ti bude líbit, uvidíš.“

Můj hnědák se na  mě pozorně zadíval svýma velkýma tmavýma očima, pak se měkkým nosem otřel o  můj obličej a  já jsem na  své šíji ucítila jeho teplý dech. Pohladila jsem ho po čele a snažila se mu narovnat jeho nepoddajnou čupřinu. Představa, že ho teď dlouhé čtyři týdny neuvidím, byla pro mě dost frustrující. Dnes začaly letní prázdniny a  já jsem chtě nechtě musela se svojí rodinou do  Francie na  ostrov Noirmoutier v  Atlantském oceánu, kam jsme jezdili odjakživa. Žádného koně jsme s sebou samozřejmě vzít nemohli. Proto jsme na  tyto čtyři týdny naplánovali převézt Wondyho do  Heftrichu, kde se mohl společně s Gentem celé dlouhé dny prohánět ve výběhu a dosytosti se napást šťavnaté travičky. Mohla za to šťastná náhoda, že jsem se znovu shledala i s mým milovaným Gentem. Jeho bývalý majitel, pan Lauterbach, ho prodal Jensi Wagnerovi, architektovi, který shodou okolností dělal plány pro naši novou stáj. A  nejlepší na  tom bylo, že pan Wagner chtěl Genta od  podzimu ustájit právě v  nové stáji a  mně se tak naskytla možnost na tomto hnědákovi pravidelně jezdit.

„Víš co? Já se na Noirmoutier vlastně docela těším,“ prozradila jsem svému koni. „Uvidím zas Thierryho, Sofii, Nicolase, Veroniku a Rémyho. A samozřejmě koně! Ale ty mi budeš chybět, ty moje zlatíčko.“

Won Da Pie odfrkl a otočil se ke kupce sena, která ležela pod jeho korytem. Koně naštěstí nebyli sentimentální, ke spokojenosti jim stačil plný žlab. Neměla jsem strach, že by Wondy čtyři týdny postával u ohrady pastviny, toužebně mě vyhlížel a  steskem hladověl. Určitě se mu tam bude líbit a čtyři týdny uběhnou jako voda. Na konci léta a  na  podzim se měly konat turnaje, jichž jsem se chtěla zúčastnit, a taky jsem měla šanci být hessenským mládežnickým trenérem povolaná do kádru E. Pak nás čekal přesun do nové stáje, zkoušky základního výcviku jezdce a...

„Lotko?“ tenký hlásek přerušil proud mých myšlenek. Ohlédla jsem se přes půlené dveře boxu a poznala svou malou tmavovlasou školní jezdkyni.

„Ahoj, Táňo,“ řekla jsem překvapeně. „Copak je?“

„Chtěla jsem se s  tebou jen rozloučit,“ odpověděla nesměle. „A  díky za  skvělou jezdeckou hodinu. Cválání mě hrozně moc bavilo.“ Její oči se leskly. „Chci s ježděním určitě pokračovat. Ale voltiž zkusím taky, hned příští týden.“

„Super!“ Vyšla jsem z Wondyho boxu. „To mě moc těší!“

„Tohle je tvůj kůň?“

„Ano, Won Da Pie.“ Nechala jsem dveře boxu otevřené. „Můžeš jít klidně za ním, jestli chceš.“

Táňa váhavě vstoupila dovnitř a rozhlížela se po boxu.

„Páni, ten je krásný!“ rozplývala se. „Slyšela jsem o tvém koni, že je děsně divoký.“

„To snad ani ne,“ odpověděla jsem. „Jen je ještě dost mladý a docela temperamentní.“

„Ostatní říkali, že na  koni umíš jezdit výborně,“ řekla skoro šeptem. „Nedávno jsi na skokové hodině přeskočila všechny ty vysoké překážky.“

Ta malá ke  mně vzhlížela očima plnýma obdivu, snad dokonce i  úcty! Až mi z  toho naskočila husí kůže. Přesně tak jsem se dříve jako malá školní jezdkyně dívala na  Isu, Nikolu nebo Merle! Ostatní! Koho tím myslela? Ovšem než jsem se jí na  to stačila zeptat, vykřikla: „Já už musím běžet! Díky za hodinu, Lotko!“

Vyběhla z boxu. Dívala jsem se za ní. Vpředu u jízdárny na ni čekaly dvě kamarádky. Všechny tři teď daly hlavy těsně k sobě, vzrušeně si cosi špitaly a hned nato se začaly chichotat. Pak se za  mnou ohlédly. Táňa mi na  rozloučenou zamávala a zmizela ve stáji.

V tu chvíli se mě zmocnil zvláštní pocit. Byl to smutek? Nějak mi uniklo, že se v  naší stáji začala tvořit nová partička mladých: dívky podobné Dorce, Ince, Beátě, Bille a mně před třemi lety. Uvědomila jsem si, jak ten čas letí! V  květnu jsem oslavila patnácté narozeniny, byl to už rok od  té doby, co jsem přišla o  Genta a  nešťastná jak šafářův dvoreček odjela s  rodiči na  Noirmoutier. Zařekla jsem se, že už v životě nesednu na koně, ale pak jsem tahle zvířata zahlédla na  pláži a  v  tu chvíli jsem znovu propadla touze sednout jim na hřbet a jezdit.

„Už musím. Ahoj zítra, koníčku!“ rozloučila jsem se s  Wondym, vlepila mu pusu na  růžovou skvrnu na  jeho nose, zavřela za sebou dveře a běžela do stáje.

Vypadá to skvěle!

O

d té doby, co začátkem dubna najely bagry na louky

za  staveništěm nad dálnicí B8 a  proměnily je v  ob

rovskou holou plochu, se udělalo neskutečně mnoho práce. Když jsme se tehdy se Šimonem zúčastnili slavnostního zahájení stavby, vůbec jsem si neuměla představit, jak to tady jednoho dne bude vypadat. Architekt Jens Wagner zhotovil se svými kolegy věrnou miniaturní napodobeninu nové stáje, kterou si od  něj Šimon v  den prvního rýpnutí do země vyprosil. Od té doby stojí vystavená na stolku v kasinu, aby si ji mohli prohlédnout také všichni ostatní.

Paní Richterová, které dala Dorka tajně přezdívku „matka generálka“, zaparkovala za řadou dalších aut. Když jsme vystoupily, nevěřila jsem vlastním očím, jak se to na staveništi od mé poslední návštěvy změnilo.

„To snad není možné!“ žasla jsem. „Nikdy by mě nenapadlo, že to půjde tak rychle!“

„Hrubá stavba je většinou hotová raz dva,“ reagovala matka generálka, která se vyznala snad ve všem. „Zato dokončovací práce potrvají. No pojďme, děvčata. Podíváme se po Jensovi.“

Před šesti týdny šly vidět jen betonové základy a  potrubí, teď tu stály obě jízdárny a  hlavní budova, hotová byla také hrubá stavba čtyř stájových traktů, které se hvězdicově sbíhaly do  mycího boxu. Pozorovaly jsme tu obvyklý staveništní ruch – všude kolem se pohybovaly bagry a  náklaďáky, nad stavební plochou se vypínal obrovský jeřáb a v místě, kde měla jednou vzniknout cvalová dráha a drezurní obdélník, ležely hromady písku, zeminy a štěrku. Lonžovací hala už měla hotové kulaté betonové základy.

S  Katy jsme měly co dělat, abychom stačily paní Richterové, která rázným krokem pochodovala napříč staveništěm.

Architekt s  několika dalšími muži už čekal před budovou, v níž měly později vzniknout právě klubovna, převlékárny, sprchy, školicí místnosti a  kanceláře. Před několika týdny se beze slova vytratil pan Boshof, dlouholetý provozovatel klubovny ve  staré stáji. Ani se neobtěžoval dát výpověď, nebo se s kýmkoli rozloučit. Katyina matka se nato pohotově ujala dočasného vedení klubovny, aby měli jezdci i  nadále možnost si po  jízdách společně posedět. Toto přechodné nouzové řešení však začalo paní Richterovou natolik naplňovat, že se rozhodla provozovat klubovnu i v nové stáji, a proto teď potřebovala s řemeslníky projednat několik důležitých detailů.

„Můžete se tu trochu porozhlédnout a  promyslet si, ve  které stáji byste rády ustájily své koně,“ obrátil se Jens Wagner ke Katy a mně.

„Ale dejte pozor, ať se vám nic nestane a  nikde nic nezničíte,“ připojila matka generálka.

„Mami, prosím tě! Nejsme žádné mimina!“ odsekla Katy otráveně.

„Jako rodiče za  vás pořád zodpovídáme,“ odvětila její matka a  přátelsky na  nás mrkla. Pak zmizela s  ostatními v útrobách hrubé stavby.

„Je fakt šťastná,“ poznamenala Katy. „Konečně našla něco, co ji opravdu těší.“

„Tvoje máma je vážně skvělá,“ řekla jsem a myslela to naprosto vážně. Zpočátku jsem ji nemohla vystát, ale čím déle jsem ji znala, tím víc rostl můj obdiv k ní. Uměla řídit obrovský transportér zkušeně jako nějaký kamioňák, dovedla si poradit i s těmi nejproblematičtějšími koňmi a s přehledem je dokázala naložit do auta a mimo jiné uměla koním zaplétat hřívu snad nejrychleji na  světe. Dokázala spravit světlo, odvzdušnit radiátor a z hlavy počítala příklady rychleji, než jsem je já vůbec stačila vyťukat na kalkulačku.

„Kdyby to byla tvoje máma, určitě bys mluvila jinak,“ řekla na to Katy a povzdechla si. „Ať udělám cokoli, ona to dokáže desetkrát líp a rychleji.“

„Kromě ježdění,“ mrkla jsem na  svou kamarádku. „To umíš líp ty.“

„To je pravda,“ ušklíbla se Katy. „Aspoň něco.“

Když matka generálka převzala vedení klubovny, zdálo se, že se Katy blýská na lepší časy. Její máma se v této práci našla a prospěch z toho měl nakonec každý. Tu starou zaplivanou jezdeckou společenskou místnost pozvedla z nuly na  sto. Bylo až k  nevíře, s  jakou vervou se tato vždy upravená a šik dáma vrhala do jakékoli práce. Viděla jsem ji už pucovat záchodky v  dámské převlékárně, a  když před několika měsíci spadl náš ošetřovatel koní pan Šmíd ze seníku a těžce se přitom zranil, neváhala ani minutu a bez ohledu na své luxusní sněhobílé oblečení u něj klečela ve špinavé stáji a dávala mu první pomoc. Matka generálka měla energie na rozdávání a ničeho se nebála.

Katy a já jsme se couraly po staveništi. Ještě pořád bylo zapotřebí notné dávky fantazie, aby si člověk dokázal představit, jak to bude jednou vypadat, až bude vše hotové. Už teď jsme však jasně viděly obrovský rozdíl oproti naší staré stáji.

„To je neskutečné, kolik je tu místa, co?“ žasla Katy a oči jí svítily nadšením.

„To teda jo,“ souhlasila jsem. „Jen tyhle dvě jízdárny jsou totální luxus! Ale jestli se to stihne do  Vánoc, to fakt nevím,“ pochybovačně jsem se rozhlédla kolem.

„Jasně, že jo!“ mávla rukou Katy. „Mají na  to ještě šest měsíců.“

Tuhle novou stáj jsme si se Šimonem a  mými kamarády musela vybojovat, ale najednou se mi sevřelo hrdlo. V naší staré stáji stálo jednatřicet koní. Tady bude šedesát pět boxů, což znamenalo, že sem přibude spousta nových ustájitelů – cizích neznámých lidí, kteří o  naší staré stáji nevěděli zhola nic. Odjakživa jsem se bála jakékoli změny a  nejinak tomu bylo i  teď. Zvykla jsem si, že z  domu doběhnu do stáje ani ne za minutu, bydleli jsme totiž skoro hned vedle. Z  okna koupelny jsem viděla na  kolbiště, a od školního autobusu jsem si často do stáje prostě jen tak odskočila pozdravit Wondyho. To už v budoucnu nebude možné. Změní se i naše stájová parta. Odešla Isa, taky Gábina, instruktorka voltiže. Náš ošetřovatel koní, pan Šmíd, nás opustil už dřív. Bude mi chybět i dubový les, kam jsme jezdili s koňmi. A co teprve ty nádherné stromy na kolbišti! Tady nerostl široko daleko jediný keříček. Ano, všechno se od základů změní, a najednou jsem musela přemáhat slzy, které se mi draly do očí. Nevěděla jsem totiž, jestli se mi to všechno nové bude vůbec líbit.

„Co je s  tebou, Lotko?“ zadívala se na  mě zkoumavě K a t y.

„Ale nic,“ odpověděla jsem a rychle se otočila zády, aby nepostřehla, že mám na  krajíčku. Ale tak jednoduše se moje kamarádka odbýt nenechala.

„Hej!“ položila mi ruce na  ramena. „Bude to tu super, Loty! Dá se tady trénovat úplně jinak. Postaví nám tu padoky, koně tu budou mít výběh a solárium! Taky boxy budou mnohem větší než ve staré stáji!“

„Já vím,“ špitla jsem. „Je to asi divné, ale mně se už teď stýská po naší staré stáji.“

„Jo, to je teda fakt divné,“ pronesla Katy a  zavrtěla hlavou.

„Všechno jednou končí. Jasně, ve  staré stáji jsi prožila krásné období, ale tady to bude taky parádní. Pravděpodobně ještě mnohem lepší! A s Gentem tu navíc získáš dalšího koně k ježdění.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist