načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šarlota a vysněný kůň 2: Nebezpečí v jízdárně – Nele Neuhausová

Šarlota a vysněný kůň 2: Nebezpečí v jízdárně

Elektronická kniha: Šarlota a vysněný kůň 2: Nebezpečí v jízdárně
Autor: Nele Neuhausová

- Moře, slunce, koně a velká dávka dobrodružství! 2. díl bestsellerové série. - Won Da Pie konečně přijel do nového domova! Šarlota se nemůže dočkat, až svého koně snů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 198
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Dominika Hvorecká
Skupina třídění: Německá próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1857-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Moře, slunce, koně a velká dávka dobrodružství! 2. díl bestsellerové série.

Won Da Pie konečně přijel do nového domova! Šarlota se nemůže dočkat, až svého koně snů ukáže kamarádkám. Zdá se ale, že jí Inka nově nalezené štěstí nepřeje. A není jediná. Krátce před jezdeckou zkouškou zničí neznámý pachatel Šarlotino sedlo. Když se pak po čase objeví tajemný anonym, má Šarlota jasno: Někdo se jí mstí. Ale Šarlota se nevzdává a pustí se do nebezpečného pátrání…

Zařazeno v kategoriích
Nele Neuhausová - další tituly autora:
Elena: Přes všechny překážky Elena: Přes všechny překážky
Elena: Letní rozhodnutí Elena: Letní rozhodnutí
Šarlota a vysněný kůň 3: Nečekaný host Šarlota a vysněný kůň 3: Nečekaný host
Šarlota a vysněný kůň 4: První láska Šarlota a vysněný kůň 4: První láska
 
K elektronické knize "Šarlota a vysněný kůň 2: Nebezpečí v jízdárně" doporučujeme také:
 (e-book)
Valentýnka a narozeniny Valentýnka a narozeniny
 (e-book)
Hrdina Hrdina
 (e-book)
Ve spárech džungle Ve spárech džungle
 (e-book)
Příšery všude kolem Příšery všude kolem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šarlota a vysněný kůň 2:

Nebezpečí v jízdárně

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Nele Neuhausová

Šarlota a vysněný kůň 2: Nebezpečí v jízdárně – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Nele Neuhausová

Šarlota

a vysněný kůň

Nebezpečí v jízdárně


Pro Dorothee


5

Opět v jezdecké stáji

„Š

arloto! Tak už ses vrátila!“ zvolala s  úsměvem paní

Friesová, maminka mé nejlepší kamarádky Dorotky,

když mě spatřila ve dveřích. „Kdy jste přijeli?“

„Dobrý den, paní Friesová.“ Přešlapovala jsem nedočkavě z jedné nohy na druhou a nejraději bych rovnou vyběhla do Dorčina pokoje, abych jí mohla hned za tepla sdělit tu senzační novinu. „Před čtvrthodinou. Je Dorka doma?“

Během dlouhé cesty z  Noirmoutieru do  Bad Soldenu jsem si pohrávala s  myšlenkou, že tátu poprosím, aby mi půjčil mobil, abych mohla Dorce o  Won Da Piem zavolat rovnou z auta. Nakonec jsem tomu pokušení odolala. Především proto, že vedle mě seděl můj starší bratr Filip, který by poslouchal každé mé slovo a určitě by si ze mě dělal legraci.

„Ne, není tady,“ odpověděla paní Friesová. „Můžeš třikrát hádat, kam šla.“

„Do stájí?“

„Samozřejmě. Kam jinam?“ zasmála se paní Friesová.

„Už šest týdnů se odtud ani nehne.“

Vůbec mě to nepřekvapovalo. I  když jsme bydleli jen sto padesát metrů od  stájí, Dorka, dcera našich sousedů, to k nim měla ještě o padesát metrů blíž. Před čtyřmi týdny jsem naše prosila, abych mohla strávit léto u  Friesových, protože jsem si taky chtěla udělat jezdeckou zkoušku a trávit celé dny ve stájích. Bohužel neúspěšně. Teď už jsem věděla, že jsem vlastně měla velké štěstí, jinak bych propásla nejlepší léto svého života.

„Jasně,“ řekla jsem paní Friesové. „Díky!“

Už jsem byla na odchodu, když na mě zavolala.

„Šarloto, počkej. Chci ti něco říct,“ spustila po krátkém zaváhání. „Něco... něco se stalo.“

Mně taky, pomyslela jsem si, ale mlčela jsem.

„Dorka se bojí, že se na  ni budeš zlobit,“ pokračovala naše sousedka. „Ale muselo se to všechno rozhodnout velmi rychle.“ Začala jsem být opravdu zvědavá, jaké tajemství mi chce říct. Proč bych se měla zlobit na svou nejlepší kamarádku?

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

Dorčina máma hledala vhodná slova, a to, co pak řekla, mě naprosto šokovalo.

„No, víš, hm, Inčini rodiče a my jsme před třemi týdny koupili koně.“

Zírala jsem na paní Friesovou, jako opařená. Na malou chvíli jsem úplně ztratila řeč.

„To... to je bezva,“ vysoukala jsem ze sebe. Celou věčnost jsme s Dorkou spřádaly plány, jak si spolu jednou koupíme koně. Šetřily jsme na tenhle náš sen každý cent. A teď má koně napůl s  Inkou jen proto, že jsem odjela na  čtyři týdny na  dovolenou. Kdyby mi náhodou rodiče před pár dny také nekoupili koně, určitě bych se v tuhle chvíli zklamáním rozplakala. Najednou jsem ucítila knedlík v  krku a  v  koutku mého srdce vzplál hněv. Samozřejmě, že jsem své nejlepší přítelkyni toho koně přála, o to vlastně vůbec nešlo. Ale copak se o něm nemohla zmínit v dopise, který mi od  ní přišel minulý týden na  Noirmoutier? Nenapsala o něm ani slovo! Pročpak?

„Vážně, Loto, nezlob se na  Dorku,“ prosila mě paní Friesová. „Víš, Inka a Dorotka našly na internetu náhodou nějaký inzerát a  Inka toho koně znala z  jezdeckého klubu ve  Vogelsbergu. Byla tam už několikrát na  prázdninovém výcvikovém kurzu.“

„Nejsem naštvaná,“ odpověděla jsem. Jen... jsem zklamaná.“

Zdálo se, že Dorčina máma s tím, že mě její dcera s Inkou takhle obešly, úplně nesouhlasila. Koneckonců to já jsem byla Dorčina nejlepší kamarádka, ne Inka. Vypadalo to, že ji to opravdu mrzí.

„Holky tě určitě nechají na Corsariovi projet,“ snažila se mě utěšit.

Najednou se mi do stájí vůbec nechtělo. Během posledních týdnů jsem úplně zapomněla, jaké to tam doopravdy je. Moji rodiče věřili, že jsme ve  stájích jedna velká rodina. Ve  skutečnosti to ale bohužel bylo úplně jinak. I  když byli všichni velmi přátelští, stejně potají mysleli jen na svůj vlastní prospěch. Největší rivalita samozřejmě panovala mezi těmi, co neměli vlastního koně a  jezdili jen na  těch stájových.

Loudala jsem se pomalu ke stájím. Když jsem se nad tím pořádně zamyslela, byla to od Dorky a Inky pěkná podpásovka. Koupit si za mými zády koně. Inka na naše přátelství vždycky trochu žárlila. Bydlely jsme s Dorkou hned vedle sebe a ona až v sousední vesnici, vzdálené několik kilometrů. Vyzvedávala ji maminka a my často zůstávaly ve stájích o něco déle. Taky jsme se už několikrát pohádaly, protože se mezi nás Inka snažila dostat a  jednu před druhou pomlouvala. A teď, když si spolu koupily koně, má určitě pocit, že se jí podařilo mě a Dorku konečně rozdělit.

Pokud náš instruktor Kessler dodržel slovo – o  čemž jsem nepochybovala – nikdo o mém Won Da Piem nevěděl. Rozhodla jsem se, že si tuhle novinku nechám zatím pro sebe a trochu své báječné přítelkyně potrápím černým svědomím. Sama jsem pořád nedokázala uvěřit tomu, že se můj sen o vlastním koni stal skutečností. Od chvíle, kdy jsem zažila největší dobrodružství svého života a  stala se znenadání majitelkou koně, uběhly jen tři dny.

Na začátku letních prázdnin prodali mého miláčka Genta. Jen tak, z čista jasna. To mě hluboce ranilo, a tak jsem se rozhodla, že už se nikdy do žádného koně nezamiluji. Nakonec ale bylo všechno jinak. S předsevzetím, že se už v životě na  žádného koně nepodívám, jsem odjela s  rodinou na  letní dovolenou na  francouzský ostrov Noirmoutier. Jednoho večera jsem spatřila skupinku jezdců, kteří projížděli dunami na  pláž. Pohled na  koně cválající zpěněnými vlnami a koupající se v paprscích zapadajícího slunce opět vzbudil mou vášeň, až jsem tajně litovala, že jsem si s sebou nevzala jezdeckou výbavu. Moje máma mi ji ale potají za

9

balila, a tak mě táta druhého dne zavezl do klubu Hippique,

jezdecké školy na  Noirmoutieru. Tam jsem se seznámila

s  učitelem jezdectví Nikolasem, jeho paní Veronikou, je

jich synovcem Thierrym a jeho sestrou Sofií. Téměř každý

den jsem trávila v  klubu, čistila jsem koně a  sedla, kyda

la hnůj v  boxech a  tak dále. Za  odměnu mi Nikolas dával

tvrdé, ale velmi užitečné jezdecké lekce na  nejrůznějších

koních. Dokonce jsem jezdila i  bez sedla na  lonži, abych

zlepšila svůj sed a rovnováhu. Ano, i díky tomu bylo tohle

léto bez pochyby nejlepší v mém životě! Nikdy nezapome

nu na svůj první cval po pláži v sedle Brunetty, bývalého zá

vodního koně. Nebo ten závod, ve kterém jsme s Le Zazou

porazily Thierryho! Zpočátku jsem se v  sedle cítila poně

kud bezradně. Nebyla jsem příliš dobrá jezdkyně a chyběla

mi odvaha, ale postupně jsem se zlepšovala. Během těch

čtyř týdnů jsem byla v sedle skoro každý den a hodně jsem

se toho naučila. Zdálo se mi, že od mého nešťastného pří

jezdu do Francie uplynulo minimálně půl roku!

Jeden z  Nikolasových koní, šestiletý hnědý valach, mi

od  první chvíle připomínal Genta. Vlastně jen vzhledem,

protože rozhodně nebyl tak klidný a dobře vychovaný. Ni

kolas tohohle hnědáka zrovna koupil a  zjistil, že se s  ním

nezacházelo dobře. V prvních dnech na sebe nenechal ani

sáhnout. Nakonec se mi díky mé trpělivosti podařilo získat

jeho důvěru a  k  překvapení všech jsem byla jediná, koho

na svém hřbetě snesl. Tajně jsem ho pojmenovala Won Da

Pie a starala se o něj každý den. Na svou poslední vyjížď ku

po pláži a slanisky jsem Won Da Pieho směla osedlat. Ces

tou domů nás ale překvapila silná vichřice.

Veronika, instruktorka jezdectví, měla se svým koněm nehodu a  spadla do  slaniska. Hřmělo a  blýskalo se a  já cválala na  Won Da Piem pro pomoc. Večer za  námi přišli Nikolas s Veronikou, které se naštěstí nestalo nic vážného, aby mi poděkovali. Nabídli mým rodičům, že nám Won Da Pieho prodají a k mému obrovskému údivu rodiče souhlasili.

A tak se stalo, že tenhle nádherný kůň patřil jenom mně. Příští pondělí ráno by měli přepravci koní naložit Won Da Pieho v Nantes na náklaďák, aby se vydal na cestu do Německa! Nikolas vypočítal, že by cesta měla trvat zhruba třicet hodin. Takže nejpozději v úterý by měl být můj kůň tady! A tím se naprosto změní celý můj život! Budu moct jezdit každý den a nebudu odkázaná jen na jednu jedinou hodinu jízdy týdně.

Během dlouhé cesty z Noirmoutieru jsem si pořád dokola představovala, jak se budou ostatní ve  stájích tvářit! Šimon, Dani, Annika a Zuzana, kteří patřili ve stájích k nejstarším a  nás mladší buď vůbec nevnímali, nebo nás měli za poskoky, určitě prasknou závistí. Sice jsem si pořád plně neuvědomovala, co to vlastně znamená mít koně, ale nad vyhlídkou budoucích privilegií se mi tajil dech.

Budu moct jezdit v pondělí, kdy mají stájoví koně volno. Nebudu si muset nosit svůj kufřík na  čištění koně domů, protože dostanu uzavíratelnou skříňku v prostorách za šatnou. Když budu chtít, můžu jít kdykoliv na jízdárnu nebo vyrazit ven. A můžu se zúčastnit každé jezdecké hodiny – podle toho, jak budu mít chuť. Radost z blízké budoucnosti byla nakonec silnější než mé zklamání.

Falešná kamarádka

N

a  jízdárně bylo živo. Pan Kessler vedl hodinu jez

dectví, na  druhé půlce velkého cvičiště jezdila paní Schlichtová s  Ralfem. Merle lonžovala svého svěřence Obermaata v  horním výběhu. Byl to tak důvěrně známý pohled, a přesto jsem měla pocit, že jsem tu cizí. Poslední týdny jsem strávila v naprosto jiném světě a najednou jsem postrádala Nikolase a Veroniku, Sofii, Rémyho a... Thierryho. Stále znovu jsem na něj musela myslet, na jeho modré oči a jeho pošklebky, které nebyly posměšné, ale naopak velmi milé. Čtyři týdny mě zlobil a dělal si ze mě legraci, ale já jsem se tím nenechala zastrašit. A když jsem se předevčírem se všemi loučila v klubu, přiběhl za mnou až k autu, zcela neočekávaně mě objal a  dal mi vizitku se svým telefonním číslem a  emailovou adresou. Pokaždé, když jsem na  to pomyslela, cítila jsem motýly v  břiše. Jaká škoda, že tady teď nemohl být! Myslel to opravdu vážně, když říkal, že ho mám navštívit v Paříži?

Došla jsem na  konec příjezdové cesty a  zhluboka se

nadechla. Co když už teď nebudu Dorčina nejlepší kamarádka? Komu pak budu vyprávět o svých zážitcích na Noirmoutieru, o  vyjížď kách, o  své dobrodružné jízdě vichřicí a o... Thierrym?

Před stájemi stálo několik koní, které jsem okamžitě poznala. Viky, Quick a  Barbados. Posledního koně jsem neznala. Musel to být Corsario. A  opravdu: Dorka a  Inka tohoto bělouše právě hřebelcovaly.

„Loto!“

Jakmile mě spatřila, odhodila Dorka kartáč a  hřebelec a vrhla se ke mně s otevřenou náručí. Její kadeře poletovaly kolem rozzářeného obličeje. Srdečně mě objala. Ačkoliv jsem se na ni ještě zlobila, měla jsem upřímnou radost, že ji vidím. V uplynulých týdnech mi na Noirmoutieru hodně chyběla. S ní by to totiž bylo všechno ještě zábavnější.

„Ahoj, Inko!“ vykřikla jsem s  předstíranou radostí na dívku, kterou jsem také vždy považovala za svou přítelkyni. Zdráhavě, ale s  neskrývaným triumfem v  očích přišla za  námi. Její levá paže byla pořád ještě v  sádře. Hned na prvním skokovém tréninku spadla a zlomila si ruku, jak mi prozradila Dorka ve svém dopise.

„Jak bylo ve Francii?“ zeptala se Dorka. „Vůbec ses neozvala! Přitom jsi nám to slibovala!“

Sakra. Tím se karta otočila. Opravdu jsem na  to zapomněla. Ne, nepsala jsem jí záměrně, protože jsem se urazila a záviděla jsem Dorce, Ince a ostatním, že si o letních prázdninách udělají jezdeckou zkoušku. Beze mě.

„Co jsem ti tak měla psát,“ odpověděla jsem pokrčením ramen. „Nic moc se nedělo. Navíc ty lidi ve Francii neznáš. A tady? Nějaké novinky?“

Dorka a Inka na sebe mrkly.

„Copak?“ naléhala jsem na ně. „Tak povídejte!“

Záměrně jsem dělala, že o ničem nevím, i když jsem si samozřejmě okamžitě všimla toho nového koně.

„To je... no víš... my jsme...,“ začala Dorka rozpačitě. „Chtěla jsem ti to všechno říct, ale neměli jsme číslo na tvého tátu... jinak bychom...“ Odmlčela se.

„Jinak byste – co?“ To je ale ubohá výmluva! Uvnitř jsem se celá chvěla, ale i  tak se mi podařilo s  bezelstnou tváří pohlédnout z Dorky na Inku a zpět.

Mé kamarádce bylo evidentně zatěžko přiznat, že zklamala mou důvěru. Moc dobře věděla, jak hluboce mě ztráta Genta zasáhla, a teď tady stála přede mnou a topila se v rozpacích. Ona, ta, která byla vždy ta rázná a rozhodná, v  dopise nenapsala o  svém koni ani slovo. Ale na  rozdíl od Inky měla v sobě alespoň trochu slušnosti a trápilo ji špatné svědomí. Inka nedokázala potlačit svůj spokojený výraz. Vlastnila teď koně, a to na půl s Dorkou, po jejímž přátelství toužila vždy víc, než po  tom mém. Byla jsem pro ni jen nepříjemná konkurence, asi i  proto, že jsem byla o  něco lepší jezdkyně než ona. Ale to se teď zdálo zcela nepodstatné. Jako obyčejná členka jezdecké školy jsem jí teď nesahala ani po paty. Zjištění, že je tak podlá, mě úplně zaskočilo. Nechci ani pomyslet na to, jak bych se cítila, kdybych neměla Won Da Pieho! Najednou jsem se v jezdecké stáji, která mi byla druhým domovem, cítila úplně cizí.

„Dorka a  já jsme si koupily koně!“ vyhrkla najednou Inka. Její úsměv byl jednoznačně zlomyslný.

„Co? A kdy?“ Dělala jsem překvapenou. Dařilo se mi vypadat naprosto šokovaně, koneckonců to jsem taky byla.

„Před třemi týdny,“ řekla Inka a  potvrdila tím, že mi Dorka tuhle novinku ve  svém dopise zbaběle zamlčela. „Támhle ten bělouš, to je náš Corsario.“

„Loto, já... eh... to... vážně jsem ti to chtěla říct dřív, než se to všechno dozvíš takhle,“ koktala Dorka a celá zrudla.

Popošla jsem k  běloušovi a  prohlížela si ho. Sice jsem nebyla velkým znalcem koní, ale musela jsem objektivně uznat, že Corsario byl opravdu mimořádný kůň. Minimálně o dvě pídě vyšší než můj Won Da Pie a sněhobílý. Měl přátelské tmavé oči a působil dobromyslně.

„To je váš kůň?“ ujišťovala jsem se ještě jednou.

Obě dívky přitakaly – Inka hrdě, Dorka rozpačitě.

„Jak se jmenuje a kolik mu je?“

„Corsario. Je mu patnáct,“ odpověděla Inka. „Holštýňák. Vyhrál přes dvacet skokových závodů.“

„Aha. A která z vás s ním teď skáče? Během kurzu na jezdeckou zkoušku jste se to určitě naučily.“

Tuhle jedovatou poznámku jsem si nedokázala odpustit. Minimálně Inka se na  kurzu nic nenaučila, protože si hned na začátku zlomila ruku.

„Máme Corsaria napůl,“ řekla rychle Inka. „Dorka s ním půjde na další lekci skoků a já se přidám, až mi sundají sádru.“

„A proč máš vlastně ruku v sádře?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem to už samozřejmě dávno věděla.

„Spadla jsem při tréninku parkuru,“ mávla Inka nedbale rukou a poplácala Corsaria na krku. „Je neuvěřitelně milý a sladký. Nikdy nevyhazuje a skvěle poslouchá.“

Mrkla jsem na Dorotku a ta jen sklopila oči.

„Ahoj, Šarloto!“ zavolal pan Kessler, instruktor jezdectví, který právě skončil večerní lekci a  protáhl se za  námi pod hrazením.

„Tak, opět na souši? Jak bylo na dovolené?“ zeptal se.

„Prima,“ odpověděla jsem a zakřenila se. Taky se zasmál a naznačil mi, abych ho následovala.

„Kdy přijede tvůj kůň?“ zeptal se, když jsme byli od ostatních v bezpečné vzdálenosti.

„V úterý v poledne,“ odpověděla jsem. „V pondělí ráno ho naloží v Nantes. Cesta bude trvat zhruba třicet hodin.“

„Aha. Věděla jsi, že si tvé kamarádky také koupily koně? Trochu mě to překvapilo.“ Zadíval se na Inku a Dorku, které zvědavě, ale marně natahovaly uši.

„Ano, Inka mi to hned řekla.“ Pokrčila jsem rameny. „Zdá se, že je to skvělý kůň. Won Da Pie je ale... úplně jiný.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se pan Kessler. Opravdu ho to tak zajímalo?

„No, víte,“ zdráhala jsem se. Ve Francii mi to tak nepřipadalo, ale Won Da Pie rozhodně nebyl tak elegantní a pěstěný jako tenhle bělouš. „Je mu teprve šest a je docela pěkně temperamentní. Už několikrát jsem z něj letěla obloukem. Má slavný původ a ten pán, od kterého jsme ho koupili, si myslí, že by z  něj jednou mohl být dobrý parkurový kůň. Ale zatím toho moc neumí.“

„V  šesti je na  to ještě celkem mladý. Znáš jeho rodokmen?“ zeptal se mě instruktor zvědavě a já si vzpomněla, že byl kdysi v mládí úspěšný parkurový jezdec.

„Otec se jmenuje Quidam de Revel, jeho matka je z chovu Le Tôt de Semilly a Starter.“ Tato francouzská jména jsem už dokázala vyslovit naprosto plynule. „Všichni patří ve Francii k docela dobrým parkurovým koním.“ Pan Kessler vykulil oči.

„Docela dobrým?“ Vypadalo to, že to na  něj udělalo velký dojem. „Ty ho teda pěkně podceňuješ. Jak jsi přišla k takovému koni?“

„Já... eh... to byla spíš náhoda,“ koktala jsem překvapeně.

„No to snad není pravda!“ zasmál se. „Jsem na něj zvědavý. Nedivil bych se, kdyby s takovým původem neskákaly po stole i jeho papíry.“

Smál se svému vtipu, ale já ne.

„Co tím chcete říct?“ zeptala jsem se zmateně.

„Chci říct,“ zvážněl opět náš instruktor, ale jeho nadšení bylo stále patrné, „že hřebci, které jsi vyjmenovala, patří k  těm nejlepším skokanům na  celosvětové úrovni! Otec Quidama de Revel je Jalisco B, který je synem Almé Z, stejně jako proslulý Galoubet žokeje Rodriga Pessoase, který byl otcem bývalého špičkového koně Baloubet du Rouet. Z  těchto chovů pochází celá řada mistrů světa a  olympijských vítězů!“

Nerozuměla jsem ani slovo. Stála jsem tam jako opařená a koukala na něj. V takové euforii jsem našeho instruktora ještě nikdy neviděla. Pan Kessler byl většinou spíš flegmatický a neměl sklony k výbuchům veselí. Byla tohle jedna z těch prvních změn ve chvíli, kdy se z obyčejného člena jezdecké školy stane majitel koně? Naše rozhovory se do  dnešního dne omezily jen na  jeho povely během lekce jezdectví a  přátelské „Dobré ráno!“ a  „Na  shledanou!“.

Lehce omámená jsem ho pozorovala až do té doby, než zmizel ve stájových vratech.

„Proč s  tebou Kessler tak dlouho mluvil?“ Dorka stála za mnou a já jsem leknutím poskočila, protože jsem ji vůbec neviděla přicházet.

„Ach, šlo o... Francii,“ vymluvila jsem se. V  určitém smyslu to byla pravda.

„Loto,“ pokračovala Dorka. „Vím, že se teď na mě asi určitě zlobíš. A chápu to.“

Byla jsem v myšlenkách úplně jinde a v první chvíli jsem nevěděla, co mi říká.

„Proč bych měla být naštvaná?“ odpověděla jsem překvapeně.

„Vždyť víš, kvůli Corsariovi.“

„Ach tak. Řekla mi to tvoje máma,“ přiznala jsem. „Nejsem naštvaná. Možná jen trochu zklamaná.“

„Musíš mi věřit, Loto, vážně jsem to tak nechtěla. Ale Inka začala vyšilovat. Vždyť víš, jaká umí být, když něco opravdu chce.“ Pokrčila rameny a  vypadala tak nešťastně, že jsem se musela hodně držet, abych ji nechala i  nadále v tom, že se na ni zlobím. Tak moc jsem jí už chtěla povykládat o Noirmoutieru.

„Corsario patřil lidem z hřebčína Sonnenborn, z jezdeckého dvora, ve kterém byla Inka už dvakrát na prázdninách. Chtěli za něj osm tisíc euro, což se Inčiným rodičům zdálo moc,“ vyprávěla Dorka. „Tak dlouho mě přemlouvala, až jsem se zeptala našich. Mnohem raději bych koupila koně s tebou, Lotko. Vážně.“

Věřila jsem jí.

„Nejdřív jsem to nechápala, ale pak mi došlo, že nás Inka chtěla rozdělit,“ spustila Dorotka jako vodopád. Evidentně se jí ulevilo, že se mnou může konečně mluvit. „Chci říct, mohla se klidně zeptat Beáty nebo někoho jiného ze stájí.“

„Proč jsi mi o  tom nic nenapsala?“ zjišťovala jsem dál. Nechtěla jsem jí to dát zadarmo.

Dorka svěsila hlavu. „Nedokázala jsem to,“ přiznala má přítelkyně. „Cítila jsem se hrozně, Lotko, musíš mi to věřit! Vždycky jsem si představovala, jak se budu radovat, až jednou budu mít koně, ale Corsario mě vůbec nebaví. Protože... chci tím říct... vždycky jsme snily o tom, že si koně pořídíme spolu. To Inčini rodiče vlastně přesvědčili naše.“

Jak bych se na jejím místě zachovala já? Dokázala bych se vzdát vidiny vlastního koně jen proto, abych neublížila své nejlepší kamarádce? Zamyšleně jsem Dorku pozorovala. Odpověď zněla: Ano. Ano, já bych to neudělala. Neříkám, že bych byla anděl, ale vždy jsem byla velmi loajální. Často až moc důvěřivá, ale rozhodně ne vypočítavá. Koupě Corsaria by byla zřejmě poslední tečkou za  naším přátelstvím, pravděpodobně bych do  stájí už nikdy nevkročila, nebýt Won Da Pieho, který čekal patnáct set kilometrů odsud na přepravu do Německa.

„Ach, vždyť je to jedno,“ pokrčila jsem rameny. Mé zklamání vyprchalo. „Myslím, že je skvělé, že máš vlastního koně. Protože díky tomu si můžeme brzy vyjet někam do přírody, anebo taky možná někam na závody.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Dorka nechápavě.

„Taky jsem ti něco neřekla,“ přiznala jsem a ztišila jsem hlas, ačkoliv bych to nejraději zakřičela na celé kolo. „Rodiče mi před třemi dny taky náhodou koupili koně. Je to valach, je mu šest a jmenuje se Won Da Pie. Přivezou ho sem v úterý. Pan Kessler už o tom ví.“ Dorotka na mě ohromeně zírala, ale pak se její obličej rozzářil úsměvem a  byla zase najednou jako dřív.

„Páni, Loto, to je naprosto geniální!“

„To je.“ Zakřenila jsem se. „Takže teď máme každá svého vlastního koně!“

„Páni, to je neuvěřitelný!“ Dorka celá zářila. „Už nemusíme jezdit na stájových koních!“

Můžeme si spolu vyjet, kdykoliv budeme chtít,“ dodala jsem zasněně.

„A o podzimních prázdninách si můžeš udělat jezdeckou zkoušku,“ radovala se Dorka. „Budeme spolu chodit na parkurové tréninky! To je bezva! Ostatní budou koukat!“

„Na to se můžeš spolehnout!“

Zasmály jsme se na  sebe. I  když si to Inka tajně přála, nepodařilo se jí naše přátelství rozdělit.

„Opravdu jsem měla špatné svědomí,“ přiznala se mi Dorka, když pominula první vlna našeho společného nadšení. „Inka mě vysloveně vydírala. Když jsem z počátku nechtěla, tak brečela a pořád mi volala. Teď už vím, čeho tím chtěla dosáhnout.“

„Chtěla mě vyšachovat,“ dodala jsem zcela vážně.

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už je skoro půl osmé.

„Musím domů,“ řekla jsem. „Nechci mít s našima hned první večer problémy.“

„Tak se uvidíme zítra,“ odpověděla Dorka. „Inka má lekci v devět na Corsariovi, jde na ni i se zlomenou rukou.“

V  tu chvíli mě něco napadlo. Doma mi ležela permanentka na  hodiny jezdectví, kterou v  budoucnu nebudu potřebovat. Zbývaly mi na ní ještě dvě hodiny.

„Víš co,“ řekla jsem Dorce, „pojedu s vámi. Naposledy se projedu na stájovém koni.“

Utíkaly jsme do  sedlárny, která současně sloužila jako kancelář. Na  psacím stole ležela tlustá kniha s  rozvrhem lekcí. U lekce v devět byla zatím zapsaná pouze tři jména. Připsala jsem tam svoje. Uvidíme, co jsem se od Nikolase za ty čtyři týdny na Noirmoutieru naučila!

Inka se zlobí

P

ovídaly jsme si s  Dorkou až do  desíti večer. Tohle je

výhoda, když bydlíte hned vedle své nejlepší kama

rádky – nepotřebovaly jsme ani telefon. Seděla ve  své zahradě, já v té naší, mezi námi byl jen plot a já jí vyprávěla, co jsem všechno zažila. Tu věc s Thierrym jsem si nechala až úplně na konec. Má kamarádka byla nadšená, chtěla vidět jeho fotku, kterou jsem samozřejmě neměla.

„To je jasný, potřebuješ svůj vlastní laptop a facebookový profil,“ řekla Dorka rozhodně. „Jak tě má jinak najít?“ To se lehce řekne, ale hůř udělá. Můj starší brácha Filip, kterému je patnáct, dostal svůj první laptop až loni o Vánocích, protože ho potřeboval do školy. Mohla jsem používat mámin počítač, měla jsem vlastní přístup a  taky svou vlastní emailovou adresu, ale rodiče by mi nikdy nedovolili, abych se přihlásila na Facebook.

V  noci se mi zdály zvláštní sny. O  Nikolasovi, o  Won Da Piem a  Thierrym. Odpoví mi vůbec, když mu napíšu email?

U  snídaně jsem se rozhodla, že Thierrymu napíšu až ve chvíli, kdy bude Won Da Pie u mě. Když jsem se o půl deváté chystala na cestu do stájí, byla jsem docela ráda, že přijdu na jiné myšlenky. Dříve mi bylo před každou jezdeckou lekcí trochu slabo od  žaludku, ale dnes to bylo jinak. Měla jsem radost ze slunce, které zářilo na  jasné modré obloze, a  taky z kořeněné vůně, která se táhla z blízkého lesa. Na Noirmoutieru nebyly žádné lesy, jen sluncem sežehlé louky a  nekonečné moře. Viděl už Won Da Pie někdy v životě les? Za tři dny už bude konečně tady! Ještě tři nekonečně dlouhé dny!

Vstoupila jsem do stájí a hned jsem ve stájové uličce potkala Inku.

„Ahoj Loto,“ řekla povýšeně.

„Všimla jsem si, že jdeš dneska na hodinu.“

„Jo, mám to v plánu,“ odpověděla jsem. „Ty taky?“

„Jasně. S vlastním koněm můžu jít na jakoukoliv lekci.“

„Bezva.“

„To jo. Je to něco jiného, než jezdit jednou týdně na stájovém koni,“ zasmála se Inka pohrdavě a já jsem nechápala, jak jsem si o ní kdy mohla myslet, že je má dobrá kamarádka. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych se ke své kamarádce chovala tak povýšeně.

„Můžeš s tou sádrou vůbec jezdit?“ zeptala jsem se.

„Jasně,“ tvrdila mi. „Corsario je jako beránek. Není tak neohrabaný jako stájoví koně.“

„A taky máš nové boty,“ všimla jsem si.

„Jsou celokožené. Úplně nové,“ přitakala Inka. „Stály pět set euro. A tyhle jezdecké kalhoty jsou taky nové. S koženým sedem. V těchhle kalhotách se v sedle ani nehneš.“

Protáhla nohu. Boty se celé leskly. Měla jsem na  sobě své staré černé jezdecké kalhoty se záplatou na koleni a gumové holínky, které mi byly už trochu malé.

„Jsou skvělý,“ řekla jsem ohromeně. „V takových botách a kalhotách určitě jezdíš desetkrát líp než dřív.“

„Jak to myslíš?“ prohlížela si mě nedůvěřivě. Jezdecké dovednosti byly vždy její slabinou.

„Ale, jen tak,“ řekla jsem nevinně a šla dál.

Pan Kessler seděl u  psacího stolu v  sedlárně a  byl překvapený, když jsem ho požádala, jestli bych mohla vyjet na Hankovi. Moc dobře věděl, že jsem se tohohle velkého hnědáka vždycky bála.

„Jak chceš,“ řekl a připsal k mému jménu do bloku to jeho. Ujistil se, že nás nikdo neslyší, a  řekl: „Pokud chceš, může tvůj kůň dostat venkovní box po Gentovi. Je pořád volný.“

„Ach ano, to by bylo skvělé,“ zaradovala jsem se. Tajně jsem v to totiž doufala. Takhle jsem mohla ke svému koni kdykoliv, i když byly stáje zavřené.

„A tady,“ prohledával pan Kessler šuplík. „Tady máš klíček od skříňky. Můžeš si vzít třeba tu po panu Lauterbachovi. Sedlo a držák na udidlo ti nachystám později.“

Polil mě studený pot, nemám pro svého koně ani sedlo, ani udidlo! Obě dvě věci jsou docela drahé a  já si nebyla vůbec jistá, jestli mi je naši koupí. Řekla jsem to panu Kesslerovi.

„Určitě najdeme nějaké řešení,“ uklidňoval mě.

„Pro začátek si určitě můžeš vzít jedno z našich sedel.“

Mezitím dorazily i další tři jezdkyně, které se účastnily lekce v devět. Hanko se nechal bez problémů osedlat. Nechápala jsem, že jsem z  tohohle koně měla ještě před několika týdny panickou hrůzu! Inka vyvedla Corsaria, který byl uvázaný v  jednom z  boxů na  konci stáje. Neměla jezdeckou přilbu.

„Jdeme do  výběhu!“ zavolal pan Kessler ze sedlárny. „Inko, nasaď si, prosím, přilbu!“

„Ale...,“ začala.

„Žádné ale,“ odpověděl instruktor a  vyšel do  uličky. „Jsi nezletilá, takže na  mých hodinách musíš nosit z  bezpečnostních důvodů přilbu. Až budeš dospělá, dělej si, co chceš,“ pokáral ji Kessler přede všemi.

Inka protáhla mrzutě obličej a začala se s koněm v uličce otáčet. Bělouš narazil zadním kopytem do kufříku s čištěním, který stál u  zdi. Ten zvuk Corsaria vyděsil, takže ustoupil na stranu. Zadkem ale narazil do Brutuse, kterého právě jedna z  jezdkyň vyváděla ze stájí. Oba koně sklopili uši a  znervózněli. Slyšela jsem jen tupou ránu a pana Kesslera jak křičí: „Nemůžeš dávat pozor?“ vykřikl na  Inku příkrým hlasem. Proč se musíš s koněm otáčet zrovna v tom nejužším místě?“

„Já... já jsem chtěla... tu přilbu,“ koktala Inka a  celá zrudla.

„No tohle!“ zatřásl hlavou pan Kessler a  sklonil se, aby se podíval na Brutovu nohu.

„Stalo se mu něco?“ ptala se jezdkyně znepokojeně.

„Vypadá to, že ne. Díky Bohu!“ odpověděl instruktor a bylo vidět, že se zlobí. Inka se vrátila s přilbou a koněm na uzdě.

„Počkáš tady, než vyjdou stájoví koně!“ zaburácel pan Kessler.

O  něco později jsme už stáli ve  výběhu. Dotáhla jsem řemen a nastavila třmeny na svou výšku. V tu chvíli se objevila Dorka.

„Kessler ti dal Hanka?“ protáhla obličej.

„Chudinko!“

„Ne, to je dobrý,“ odpověděla jsem. „Chtěla jsem ho.“

Dorka se na  mě udiveně podívala, pak mrkla na  Inku, která se celá rudá snažila nacpat nohu do třmenu. Její nové boty byly příliš tuhé a nepoddajné. Corsario byl navíc hodně vysoký.

„Máme na vás počkat, slečno Schneiderová?“ zeptal se jí pan Kessler jízlivě.

Už po několika prvních krocích jsem zpozorovala, že se v sedle cítím jistější. Hodiny s Nikolasem, při kterých jsem jezdila bez třmenů na  nejrůznějších koních, a  lonžování na holém koňském hřbetu značně zlepšily mou rovnováhu. Třmeny jsem si nechala o  čtyři dírky delší než normálně. Cítila jsem se příjemně a uvolněně. Přemýšlela jsem, proč se mi Hanko vlastně zdál tak strašlivý. Pan Kessler ještě jednou zkontroloval Brutovu nohu a zahájil lekci.

„Seřaďte se!“ zvolal. „Začíná Šarlota s Hankem!“

„Začátek zde!“ zareagovala jsem, jak se patří a  zvedla paži.

„Za mnou Inka, pak Brutus, Goldi a Lisbeth!“

Prošli jsme krokem celou jízdárnu a pak jsme přiklusali zpátky. Lehký klus. Hanko se držel pěkně vpředu. Jeho tlama byla v porovnání s tou Won Da Pieho jako ze železa, ale na Gosse d’Irlande jsem se už naučila, jak jezdit s opratěmi i na nepoddajných koních.

„Inko!“ zakřičel pan Kessler. „Klušeš na  nesprávnou nohu!“

Povolila jsem Hankovi trochu opratě a  ujistila se, že mám stehna správně přitisklá ke koni. Okamžitě na to zareagoval, začal žvýkat opratě a  byl povolný. Změnit směr. Zastavit, dotáhnout řemeny. Pak vysednout. Bylo to tak jednoduché! Nikolas mě nechával dvacet minut bez přestání vysedávat nebo dokonce i  lehce klusat bez třmenů. Oproti tomu byla tohle pohoda! Hanko sklonil hřbet a  pěkně poslušně klusal. Nezdálo se, že by byl líný nebo vzdorovitý.

„Tak je to správně, Šarloto!“ zvolal Kessler. „Zkus trochu klidnější tempo! Jinak ti ostatní nebudou stačit!“

Podívala jsem se zpátky přes rameno a  zahlédla Inčin naštvaný výraz. Proč se tak zlobila? Seděla jsem na  stájovém koni a navíc ve starých gumových holinkách.

„Krokeeeeem!“ zavelel pan Kessler. „Šarloto, ty přejdi do cvalu a udělej kruh!“

Hanko se na  můj pokyn ihned pustil do  cvalu. Seděla jsem zpříma v  sedle a  zlehka jsem se k  němu svým pohybem připojila. Udělala jsem dvě kolečka, pak přišel povel, abych v lehkém cvalu přešla z kruhu do diagonály.

Dříve jsem při zastavení koně a pomalejším chodu přepadávala dopředu. Vytahovala jsem přitom kolena nahoru a přitahovala uzdu. I tak stájoví koně sami od sebe přecházeli do klusu nebo do kroku. Většinou to nebylo zásluhou nešikovného jezdce, ale zkušeností trpělivých koní. Tentokrát jsem zůstala sedět v sedle, úplně jsem zastavila, a přesto jsem nechala stehna na  břiše koně. Hanko poslušně přešel do kroku. Po třech krocích jsem ho pobídla k cvalu – a on okamžitě přešel do opravdového cvalu. Pan Kessler mi neměl co vytknout. Opět jsem zastavila a  připojila se ke skupině.

„Promiň, že jsem ti křivdila,“ řekla jsem Hankovi a  poplácala ho po krku. „Nejsi staré tupé zvíře! Omlouvám se.“

Valach zastříhal ušima a jako by na souhlas odfrkl. Byla jsem ráda, že jsem se ho už nebála. Věděla jsem, jak na Hanka. V duchu jsem si přála, aby udělal nějakou hloupost, ale spokojeně žvýkal uzdu a byl úplně v klidu.

Teď byla na  řadě Inka. Corsario byl opravdu nádherný bělouš a  rozšafně cválal. Ince dalo dost práce, aby se udržela v  sedle. Při každém zhoupnutí jí ruce poskočily nahoru a  škubly s  Corsariovou tlamou. Navíc držela kolena moc vysoko a píchala ho ostruhami do břicha. Zrychloval a zrychloval.

„Paty dolů. Natáhni nohy!“ řval pan Kessler. „Nerozhazuj tak těma rukama a  zůstaň sedět v  sedle!“ Corsario při tom hopsání, tahání a  píchání trpěl. Byl zvyklý, že se na  něm jezdí zlehka, citlivě a  opatrně. Měl sklopené uši a stále navyšoval tempo. Inka ztratila nad koněm kontrolu a řítila se po jízdárně. Už dávno nedodržovala tvar obdélníku. Corsario se do zatáček nakláněl jako závodní kůň. Pan Kessler uskočil za  hrazení. Když kolem něj Inka s  ustrašeným výrazem projížděla, zakřičel na  ni, ať figuru stočí do menšího kruhu.

„To nedokážu!“ ječela.

„MUSÍŠ HO STÁHNOUT DO  MENŠÍHO KRUHU!“ hřímal instruktor, který za tu chvíli zbrunátněl stejně jako Inka. „JAK TĚ MOHLO NAPADNOUT JEZDIT S OSTRUHAMI!?“

Jen zázrakem se Inka udržela v sedle. Kůň po čase zvolnil tempo a  přešel do  klusu. Corsario funěl jako závodní kůň v cílové rovince, jeho srst byla mokrá, jako by proběhl deštěm. Inka bojovala se slzami.

„Okamžitě to sundej!“ poručil jí pan Kessler příkře. „Staré přísloví říká, že ostruhy si člověk nejdřív musí vysloužit, a zřejmě na tom bude něco pravdy!“

„Nemůžu je sundat,“ odpověděla Inka chvějícím se hlasem.

„Tak seskoč z  koně.“ Instruktor se otočil opět k  nám a pokračoval v lekci.

Viděla jsem, jak Dorka odepíná Ince z bot ostruhy. Inka se pak s Corsariem vrátila ke skupině.

„Poslyš, Šarloto,“ řekl pan Kessler, když jsme koně na  dlouhé uzdě dovedli do  stáje. „Nevím, co jsi poslední čtyři týdny dělala, ale opravdu ses toho hodně naučila. Tak klidného jsem Hanka už dlouho neviděl.“

Rozzářila jsem se hrdostí a dokonce jsem se i trochu začervenala.

„Jdu se ještě projet ven,“ oznámila Inka, když instruktor opustil své místo. Škoda, že se nemůžeš přidat.“

„To nevadí.“ Pokrčila jsem rameny. „Dobře se bav.“

Inka vedla Corsaria z  jízdárny přes dvůr k  bráně, která vedla přímo k lesu. Ale tam taky skončila, neboť se Corsario nechtěl od ostatních koní ani hnout. Otočil se a zamířil do stáje, ačkoliv Inka tahala za opratě jako divá. Sesedla jsem ve  dvoře, povolila podbřišník a  povytáhla třmeny. Koutkem oka jsem zahlédla, jak bělouš i s jezdkyní zmizel ve stájích. Musela jsem se smát. Dorka celá ustrašená běžela za nimi.

„Tak tohle už jsi přehnala, Inko!“ bylo slyšet ze stáje rozhořčený hlas pana Kesslera. „To se ani neuráčíš sesednout z koně?“ Nastražila jsem uši.

„Ne, já... já, chtěla jsem se ještě projet po  lese,“ odpověděla Inka polohlasně. „Pokud svého koně nedokážeš ovládat, neměla bys s  ním jezdit sama do  volné přírody,“ uzemnil ji instruktor.

O  něco později se Inka s  naštvaným výrazem ve  tváři objevila ve  dveřích stáje a  táhla koně za  sebou. Corsario byl nevrlý a měl sklopené uši. I když to byl starší pán, měl stále svou hlavu. Inka ho odvedla až k bráně a vložila nohu do třmenu. Corsario se hbitým pohybem vytrhnul a vydal se opět směrem, odkud přišel. Tak tak, že Inka stihla vytáhnout nohu ze třmenu.

„Počkej, podržím ho, než se vyšvihneš do sedla,“ nabídla jí Dorka ochotně a natáhla se pro Corsariovy opratě. Mezitím se ve dvoře objevily i další tři jezdkyně z ranní hodiny.

„Nech toho!“ zasyčela Inka na svou kamarádku. „Zvládnu to sama!“

Dorka pokrčila rameny a poodstoupila o pár kroků zpět. Celá rudá, s  jednou nohou ve  třmeni, poskakovala Inka vedle Corsaria, který se ne a ne zastavit. V tu chvíli vyšla ze stájí krásná Nikola Schröderová. Byla jednou z  nejlepších jezdkyň našeho spolku. Vypadala báječně a taky to o sobě bohužel věděla.

Nechápavě sledovala divadlo, které se odehrávalo ve dvoře.

Nakonec se Inka do sedla přece jen nějak dostala a s pomocí bičíku navedla koně do lesa.

„Uf !“ povzdychla si Dorka. „A to je teprve začátek!“

Nechala jsem projít Bruta, Lisbeth a Goldi.

„Dělala to jen kvůli mně,“ vytušila jsem. „Stačilo, že mě pan Kessler pochválil a ji ne.“

„Proč si nechce přiznat, že nejezdí tak dobře jako ostatní?“ potřásla hlavou Dorka. „Vždyť to není zas taková tragédie. Nikdo z nás nejezdí tak dobře jako Nikola nebo Isa.“

Pro ambiciózní Inku to byla tragédie, ano, doslova katastrofa.

Byla pevně přesvědčená o  tom, že bude na  vlastním koni, v nových holínkách a drahých jezdeckých kalhotách okamžitě o tři třídy lepší než já. Během lekce se ale akorát ztrapnila.

Byla jsem zticha. Dorka určitě brzo pochopí, do  čeho se to vlastně namočila. Pravděpodobně to v ní už pomalu hlodalo.

„Neměla jsem se nechat tak lehce přesvědčit,“ vyhrkla najednou a já věděla, o čem mluví. „Pokud se Inka bude dál chovat tímhle způsobem, naše přátelství brzy skončí.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist