načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Šarlatové zmije - František Kalenda

Šarlatové zmije

Elektronická kniha: Šarlatové zmije
Autor: František Kalenda

Siegfried z Wölfelsdorfu, osobní lékař královny Anny Falcké, ač byl v minulosti nejednou císaři nápomocen, upadl nyní v nemilost. Důvodem je smrt ročního kralevice, ze které je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 191
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-760-1192-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Siegfried z Wölfelsdorfu, osobní lékař královny Anny Falcké, ač byl v minulosti nejednou císaři nápomocen, upadl nyní v nemilost. Důvodem je smrt ročního kralevice, ze které je neprávem obviněn. Po nelidském mučení a odsouzení na smrt dostává ještě šanci. Když najde skutečného viníka, bude volný. Spolu se svými pomocníky, pod dohledem mužů z okolí arcibiskupa Arnoštka z Pardubic, se pouští do vyšetřování. To jej nejen dovede až do dalekého Avignonu, ale i k podezření, že za vším stojí muži v šarlatovém rouchu.

Popis nakladatele

Středověk, jak má být – lákavý, krásný a nebezpečný.

V historické detektivce Šarlatové zmije se uzavírají osudy lékaře Siegfrieda, jeho židovské schovanky Rivky a nevypočitatelného anglického žoldáka Gabriela. Volná trilogie z období vlády největšího českého panovníka seznamuje čtenáře s tehdejší mentalitou na hradě i v podhradí, od dvora králů a papežů, až po putyky a nevěstince.

(detektivní příběh z doby Karla IV. : třetí díl trilogie)
Zařazeno v kategoriích
František Kalenda - další tituly autora:
Zlomený král Zlomený král
Pes, kocour a sirotek Pes, kocour a sirotek
Vraždy ve znamení hvězdy Vraždy ve znamení hvězdy
 (e-book)
Vraždy ve znamení hvězdy -- Detektivní příběh z doby Karla IV. Vraždy ve znamení hvězdy
 (e-book)
Zlomený král Zlomený král
Šarlatové zmije Šarlatové zmije
 
K elektronické knize "Šarlatové zmije" doporučujeme také:
 (e-book)
Kanibal z Nine Elms Kanibal z Nine Elms
 (e-book)
Prázdniny v Evropě Prázdniny v Evropě
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Šarlatové zmije

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

František Kalenda

Šarlatové zmije – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


H I S T O R I C K Á

DETEKTIVKA



VYŠEHRAD

František Kalenda

Detektivní příběh

z doby Karla IV.

TŘETÍ DÍL TRILOGIE

. .


Věnováno těm vzácným lidem,

kteří ještě nevyměnili

papírové knihy za mobilní telefony


„Jejich réva je z révy sodomské,

původem z vinic Gomory.

Jejich hrozny jsou jedovaté,

jejich plody plné hořkosti.

Jejich víno je dračí utrejch,

jed zmijí, ten nejprudší.“

Deuteronomium 32,32–33

(Bible21)


OBSAH

I. Milost – – – 9

II. Podřízenost – – – 33

III. Úzkost – – – 79

IV. Pohostinnost – – – 109

V. Krutost – – – 130

VI. Spravedlnost – – – 146

EPILOG: Muž minulosti – – – 177

Slovo závěrem– – – 189


9

I

Milost

SIEGFRIED

Neboť přišel veliký den jeho hněvu...

Jen kdybych tušil, za co se na mě Bůh hněvá, přemýšlel, když klopýtal k místu, kde se měl jeho život naplnit. Věděl s ur­ čitostí, že nedojde daleko. Že se stejně jako před pár okamžiky zhroutí a do břicha i do ledvin ho zase začnou kopat okované

boty strážných. Že mu uši zalehnou řevem dozorce. Nehodlal

nanovo pocítit vervu jejich škorní, a tak se zbytky vůle pokou­

šel udržet na nohou, byť bylo jisté, že ho tělo dřív nebo později zradí. Bosá chodidla už ve zmrzlé trávě sotva cítil, k zemi ho stahovala železa na kotnících, do zápěstí se mu zařezávaly hrubé provazy a v obličeji ho trýznil mrazivý lednový vítr tak, že před ním musel zavírat oči.

Koho by napadlo, že budu ještě s láskou vzpomínat na tem­ nou kobku, prolétlo hlavou Siegfriedovi z Wölfelsdorfu, done­ dávna lékaři královny Anny Falcké a nyní prachsprostému vězni jejího urozeného chotě, jemuž radši ani nemínil přijít na jméno.

„Hni sebou, ty zmije jedovatá!“

Do zad ho udeřilo ratiště kopí. Zakolísal, ale rovnováhu udr­ žel. Prošedivělý muž před ním tolik štěstí neměl. Medikus spa­ třil, jak se starci podlamují kolena a jak se kácí do trávy. Zastavil se, aby mu podal ruku dřív, než je dozorce ztrestá.

„Drž se, Eberharde...“ povzbudil ho tiše, přestože sám neměl sil nazbyt. „Už jenom kousek,“ zalhal.

Netušil, že má pravdu. Hustý les o něco prořídl a odhalil bub­ lající potok. Dvacet kroků od něj se na vymýceném paloučku vyjímala dřevěná ohrada obklopená skupinkou lidí. Leckteré tváře mu byly povědomé, jmenovitě však znal pouze Buška z Velhartic a pochopitelně i jeho pána, jenž se vedle něj choulil ve vyřezávaném křesle v plášti podšitém hranostajem. Jak se blížili k ohradě, král český a římský na něj upřel krhavé oči. Pak se panovníkovy rty zachvěly a roztáhly do krutého úsměšku. Přitáhl si komořího k sobě a cosi mu pošeptal.

Siegfried odvrátil zrak. Snažil se nevěnovat pozornost zamra­ čeným velmožům shromážděným kolem vladaře a neslyšet vzru­ šený šepot za svými zády. Ale copak to šlo? K jedinému uchu, s nímž vyvázl z řežby na červenickém hradě, doléhaly dohady dvojice hvězdopravců, kteří králi podobně jako on donedávna sloužili a nyní se mu měli zodpovídat.

„Z mých výpočtů jasně vychází, že nás Jeho Veličenstvo ne­ chá osvobodit,“ zapřísahal se jeden, než ho dozorce umlčel.

„Nesmysl! Postavení Slunce v rohovém domě napovídá, že nás poprava nemine,“ ohradil se druhý. A skoro neslyšně dodal: „Ty půjdeš na onen svět jako první, Abarisi.“

Lékař je v duchu poslal k čertu oba. Spolu se všemi, kdo za­ vinili, že strávil první dny a noci Léta Páně tisícího třístého pa­ desátého druhého v hradním žaláři a co nevidět bude o hlavu kratší. Na rozdíl od kolegy Eberharda i toho bláhového astrologa se s tím smířil už ve chvíli, kdy mu mistr popravčí drtil paleč­ nicí prsty na levačce, a tak druhou záhy nato podepsal doznání ke všem myslitelným i nemyslitelným zločinům.

Smrt se pro něj stane vysvobozením. Nabídne mu únosnější vyhlídky než neutuchající bolest, a proto jen snažně doufal, že si ho vezme rychle. Ačkoli i o téhle útěše pochyboval.

Strážní je nahnali do ohrady jako dobytčí stádo. S úlevou se

svalil do udusané trávy, třebaže i zdejší zem byla chladná jako

damascénská ocel. Zavřel oči a soustředil se na vzdálené zur­

čení potůčku na dohled ode zdí Břevnovského kláštera, v němž měl prý kdysi svlažit rty sám svatý Vojtěch. Napadlo ho, že on v tomto údajně léčivém prameni dost možná brzy svlaží celou hlavu, až mu ji kat oddělí od těla. Pokud tedy nebude vystavena na některé z městských bran. Za nic na světě nechtěl, aby hnila Pražanům na očích jako pádné varování, že s pošetilostí moc­ ných není radno si zahrávat.

„Zlořečení felčarové!“ Z myšlenek ho vytrhl hlas naplněný strojeným rozhořčením. Odsouzenec otevřel oči a shledal, že patří sušinkovi v kněžské sutaně, který v ruce drží rozvinutý pergamen.

„Já ale nejsem felčar,“ postěžoval si jediný optimista mezi vězni. „Jsem hvězdář.“

„Ticho buď, tak řečený...“ Sluha Boží, hubený jako tyčka turnajového dřevce, ho sice umlčel, ale vzápětí se zarazil a za­ pátral v listině.

„... Abaris ze Sieny,“ připomněl vzpurník.

„Kušuj, Abarisi ze Sieny!“ vykřikl kněz vítězoslavně, jako kdyby darebáka na seznamu našel bez jeho přispění. „Z moci nejurozenějšího, nejjasnějšího, nejslovutnějšího Karla, prvního toho jména na trůně českém a čtvrtého na trůně římském, po­ tomka slavných Trójanů, přemožitele –“

„Zkrať to,“ zavrčel z křesla vladař. Siegfriedovi neušlo, jak sebou šije. Hm, chybí ti moje medicína, pomyslel si škodolibě. A až mi dáš srazit hlavu, piš si, že už tě té bolesti nikdo nezbaví.

„Z moci Jeho Veličenstva jsi odsouzen k smrti!“

„No... neříkal jsem to?“ špitl druhý hvězdopravec a medikus si to zlomyslně užíval pouze do chvíle, než přijde na řadu sám.

„Šimone z Krakova, jsi odsouzen k smrti. Eberharde di Castro, z rozhodnutí Jeho Veličenstva tě čeká...“ Předčítající se významně odmlčel. „... smrrrt!“

Konečně se obrátil i k dvornímu lékaři královy choti. „Ta se stane i tvým osudem, Siegfriede z Wölfelsdorfu.“

U Eberharda sis dal záležet víc, rýpl si medikus v duchu. A přitom bez jeho přímluvy by se ten kořenář v královských službách nikdy neocitl.

„Ať magistr Jehan přivede Václava,“ nařídil pohublý kněz už beze stopy obřadnosti pážeti po svém boku. Hoch s úklonou vyběhl k lesu.

„Václav, to je vznešené jméno pro popravčího,“ zamumlal si

pod vousy Eberhard.

Jeho kolegovi blesklo hlavou totéž. Uvažoval o tom, jak asi král zlomený na těle i na duši nechal v touze po pomstě pročesat celou zemi křížem krážem, jen aby vypátral příhodného kata. Ten teď ztrestá domnělé vrahy jeho syna a následníka trůnu Václava, kterého vladař pokřtil jménem, jež v útlém mládí sám nosil. Jenže skutečnost byla podstatně strašlivější. Horlivé páže se vzápětí objevilo v doprovodu družiny dospělých, kteří na vo­ dítku táhli lva se svázanou tlamou. Učenec si byl přinejmenším jistý, že to musí být lev – ačkoli tu šelmu v životě neviděl a dou­ fal, že jí ani nikdy čelit nebude.

„Opatrně s ním!“ okřikoval je hromotluk v královských bar­ vách na konci zástupu. „Ať mu neublížíte.“

„Ro­rozsudek vy­vy­vykoná levmistr Jehan prostřednictvím vznešeného lva Va­v­václava, s­s­služebníka Království českého,“ koktal kněz, jemuž se ze strachu před žlutohnědou bestií roz­ třáslo lejstro.

Vyděšeně se tvářili i velmoži kolem panovníka. Eberhard padl na kolena, upovídaný hvězdář se začal divoce křižovat a mumlat modlitby ve své mateřštině, kupodivu ani náznakem nepřipomínající hysterickou řeč Vlachů, jak by snad jeho sien­ ské přízvisko napovídalo. Siegfried by se vsadil, že pochází spíš z nějaké hanácké dědiny. Jeho zamlklý společník útrpně upíral oči na nebesa, ale dalo se jen stěží poznat, jestli se snaží od­ hadnout postavení planet, anebo doufá v zásah Všemohoucího.

Mohlo to být i horší, usoudil lékař smířeně. Drahnou část

pobytu v kobce strávil úvahami nad tím, jak asi bolí čtvrcení

zaživa či vaření v kotli naplněném horkým vínem, i kdyby za tím účelem použili jeho milované rýnské. Roztrhání lítou šelmou mu připadalo jako vcelku milosrdné urychlení monstrprocesu.

Kněz s očima nadále vyjevenýma popošel ke čtveřici odsou­ zenců, aby vyslechl jejich zpověď. Eberhard i Abaris prosili o odpuštění Boha i Jeho Veličenstvo a zapřísahali se, že ač po­ depsali doznání v plném rozsahu, ničeho zlého se nedopustili. To Siegfried neměl v úmyslu prosit. Doznal hříchy, na které si v pohnutém životě dokázal vzpomenout, a poslal hubeňoura pryč.

„Konej tedy svou povinnost, Jehane,“ zvolal sušinka z bez­ pečné vzdálenosti po boku zbrojnošů.

Hromotluk vrhl poslední, dílem nejistý a dílem ustrašený po­ hled k Jeho navztekanému Veličenstvu. Král přikývl. A tak lev­ mistr vzácnému chovanci, jehož měl lucemburský rod ve znaku, opatrně uvolnil náhubek a vypustil ho do ohrady. Eberhard pro­ pukl v nepříčetný pláč. Medikus se bezděky roztřásl a marně kolem sebe hledal volnou plaňku, kterou by se dalo bránit. Ve spáncích ucítil bodání. Měl dojem, jako by se mu rázem zos­ třily všechny smysly a on vnímal sebemenší hnutí, každý ná­ dech i výdech odsouzenců, každičký úder jejich srdce. I jemu se roztlouklo jako o život.

Zvíře si dávalo načas. Siegfriedovi připadalo, že si je línýma kočičíma očima prohlíží pěkně jednoho po druhém, jako kdyby si vybíralo z jídelníčku slavnostní tabule. Olízlo se.

„Levmistře, vykonej rozsudek!“ vyštěkl panovník zjevně ne­ trpělivě. Přesto v jeho hlase nebyl ani náznak váhavosti.

Hromotluk se nadechl k odpovědi. A v tutéž dobu se bestie pohnula tak mrštně, že to lékař sotva zaznamenal. V jeden oka­ mžik ještě ostražitě přešlapovala u vrátek ohrady – a o vteřinku později vahou svalnatého těla srazila Abarise k zemi. Hvězdář ze sebe stihl vydat jediný skřek, než se mu zakousla do hrdla. Krev z něj vystříkla jako z pařížské kašny Maubuée.

Siegfried se otupěle odpotácel od hrůzné scény co nejdál a útroby se mu sevřely. Odsouzenec se na věčnost odebral vmžiku a nijak se netrápil, avšak o to děsivěji zapůsobil jeho konec na přihlížející. Výjev korunovaly astrologovy oči obrá­ cené v sloup.

„Barbarství,“ zašeptal Bušek.

Jeden z urostlých strážných v těsné blízkosti pána z Velhar­ tic musel být nicméně jiného názoru, jelikož se rozčileně přel se svými kumpány – učenec by přísahal, že uzavírají sázky, na koho ze zbylé trojice se šelma vrhne příště. Jenže lev se k dal­ šímu drásání hrdla neměl. Usadil se u kořisti, vrčel, jako by ji před shromážděním hlídal, a cenil zuby na každého, kdo by se na něj odvážil pohlédnout.

Odsouzenci se choulili v koutech ohrady: Eberhard si ho­ lýma rukama chránil hlavu v očekávání brzké smrti, zamlklý Šimon místo na nebesa zíral do udusané trávy a mumlal něco, co mohly být stejně dobře modlitby jako zaklínadla.

Zvíře pro jistotu znovu zavrčelo a zabořilo zkrvavenou tlamu nehybnému hvězdopravci do břicha. Víc už ani medikus na lec­ cos zvyklý nesnesl – a nebyl sám. I z řad králova doprovodu se ozvaly pobouřené výkřiky. Hubený kněz se neudržel a vydávil snídani. Siegfriedovi letělo hlavou, jak můžou zbrojnoši bez lí­ tosti přihlížet několikahodinovému čtvrcení, a najednou se jim protiví, když bližního před jejich zraky trhá cizokrajná příšera. Že by nezvyk? Vždyť staří Římané neměli z podobných praktik žádné větší ujímání, dokonce za tuhle pochybnou zábavu obě­ tovali nejeden denár – a podobně si i mnozí Pražané rádi platili za nejlepší výhled na šibenici.

Z nemístných myšlenek ho vytrhla další skupinka přícho­ zích. Ve změti krunýřů a kopí nešlo přehlédnout tmavozelený šat arcibiskupa Arnošta z Pardubic i hnědý hábit klarisek, jaký nosila abatyše Eleanor. Připadalo mu, že její stále tak pohledná tvář hoří rozčilením. Odstrčila Buška z Velhartic, aby poklekla přímo před vladařovým křeslem. Šeptala tak tiše přímo do krá­ lových uší, že z jejích proseb nezachytil jediné slůvko. Zato pa­ novníkova odpověď byla navýsost zřetelná a poprvé toho dne zněla vězni jako rajská hudba.

„Odveďte je. Poprava se odkládá.“

Siegfried se divoce rozchechtal a jeho smích neutuchl ani ve chvíli, kdy se ho chopily ruce strážných. Zbrojnoši na něj ne­ chápavě hleděli, ale on se smál, až ho bolelo div ne v konečcích zmučených prstů. Ještě je naživu. Byl přesvědčený, že ho pochopové znovu odvádějí do promrzlé cely a nejspíš od ní zahodí klíč, aby se na něj pro příštích tisíc let zapomnělo. Chyba lávky. Zatímco zbývající odsouzenci zamířili zpět do podzemí, odkud je za úsvitu naženou zase do jámy lvové, Siegfrieda dvojice biřiců odvlekla z nádvoří do potemnělé komnaty v koutech hradu, kam se jakživ nedostal. Než se stačil rozkoukat, mozolnaté pracky nějakého neurvalce ho stlačily dolů. Zhroutil se na vratkou stoličku a jen zázrakem se nezhroutil i s ní.

„Překvapuje mě, že máš ještě nějaké přímluvce.“

Zamžoural do tmy ředěné světlem osamělé voskovice a utvrdil se, že ten hlas nemůže patřit nikomu jinému. Čtyřiačtyřicetkrát tě proklínám, bastarde, ať shniješ v pekle! pomyslel si a vzdorně zvedl hlavu. Uvědomoval si, jak směšně asi vypadá ve srovnání s tím, kdo se před ním tyčí. Celé dny se válel ve špíně a krysy na něj pořádaly nájezdy – a náhle se tu na něj zubí vznešený protějšek se špičatými střevíci, v zeleném plášti z nejjemnějšího hedvábí se zlatým krumplováním, s černým biretem posazeným na kulaté hlavě. V ruce sice nedrží berlu, zato se pyšní pastýř­ ským prstenem coby odznakem moci. A to nejvyšší moci v Krá­ lovství českém, pravděpodobně i v celé Říši.

„Arnošt z Pardubic, syn Arnošta z Hostýně, první arcibiskup pražský,“ procedil vězeň mezi zuby. „Čeho si Jeho Milost žádá? Ráčí se přesvědčit, jak se mi vede poté, co jsem byl odsouzen k roztrhání krvelačným lvem?“

„Odpusťme si zbytečné úvody,“ odbyl ho tlouštík. Vynechal dokonce i titul mistra, jímž ho v minulosti – mnohdy s opovrže­ ním – oslovoval. „Zavraždil jsi kralevice Václava?“

Lékař nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nikoho jsem nezavraždil. A ty to moc dobře víš.“

„Jestli něco vím, tak především to, že máš na svědomí smrt obstojné řádky lidí. Včetně mých blízkých spolupracovníků.“ Prelát ho probodl pichlavýma očima, jaké jsou vlastní všem mu­ žům s dvojitou bradou. „Navíc jsi podepsal doznání. ‚Já, níže podepsaný Siegfried z Wölfelsdorfu, syn Volkera z Wölfelsdorfu, doznávám vinu na úkladné smrti Jeho Veličenstva Václava, ná­ sledníka trůnu...‘ Mám číst dál?“

„Mučili mě!“ vyhrkl vězeň a nastavil mu levici poznamena­ nou palečnicí. „Trýznili mě a vyslýchali, jako kdybych ani nebyl urozeného rodu. Přitom jsem věrně sloužil koruně až do roztr­ hání těla.“ Dokonce i tobě, než se ukázalo, že tvoje pravá ruka je sprostý vrah, dodal v duchu.

V arcibiskupově tváři se nehnul jediný sval. „Kralevic je po smrti. A náš panovník bez sebe vzteky. Protože ses o něj tak dlouho staral, bezpochyby bereš ohledy na jeho zdravotní stav po oné... nešťastné nehodě.“

Narážíš na pokus o královraždu, který jsem odhalil a jehož strůjce jsem později vlastnoručně potrestal? opravil ho neslyšně vězeň. Byl jsem to já, ne ty, všemocný Arnošte z Pardubic!

„Jeho Veličenstvo nedokáže myslet na nic jiného než na po­ mstu. Ba ani na zajištění dalšího mužského potomka, kterého by mu choť povila.“

„A Její Veličenstvo je v pořádku?“ vyhrkl lékař. Právě Anně Falcké sloužil po odchodu z prelátových služeb a byl jí zavázán podstatně upřímnější věrností. Děsil se pomyšlení, nakolik smrt synka křehkou mladou ženu zasáhla.

„Je o ni dobře postaráno,“ prohodil arcibiskup, ačkoli bylo zřejmé, že mu na ní záleží jen proto, aby Říši dodala dalšího dědice. „Král zastává názor, že jeho potomka někdo zavraždil.“ A pochybovačně dodal: „Prý mu to ve snu zjevil sám svatý Vác­ lav.“

Jakpak by ne, ušklíbl se v hloubi duše Siegfried. Když se uváží, kolik úlevných kapek si mou zásluhou poslední dobou přimíchal do vína, není divu, že ho pronásledují hrůzné sny. Od lichnického pokusu o vraždu, při němž Karel utrpěl vážné poranění páteře, se ho podle svých nejlepších schopností po­ koušel léčit. Pacient si ale jako mnoho jiných příliš zvykl bolesti unikat s přispěním tišících prostředků.

„Soustřeď se na to, co ti Jeho Milost říká!“ vyhrkl pochop

a zatahal vězně za slepené vlasy, až mu vhrkly do očí slzy.

„Proto jsi tady,“ pokračoval arcibiskup nevzrušeně. „A proto

taky včera natahovali tvého kolegu Eberharda na skřipec. Král


17

rozkázal zatknout a mučit všechny felčary i hvězdáře, kteří o kralevice pečovali. Tys ho léčil jako poslední.“

„Na výslovnou žádost královny!“ Siegfried se v duchu proklel za to, že jí vyhověl – že nikdy nedokázal odolat naléhavosti, jež se zrcadlila v jejích plachých očích. „Ani nemám rád děti! Ni­ jak jsem se o ten úkol neprosil! Navíc uvaž, jak dlouho jsem se o krále staral a že jsem ho mohl kdykoli otrávit. A místo toho jsem dělal vše, co bylo v mých silách, aby se vzpamatoval a –“

Arnošt zvedl ruku a přerušil předvolaného v půlce věty. „Sám víš, že na hlase rozumu zase tolik nesejde,“ opáčil lho­ stejně. „Jeho Veličenstvo prahne po krvi toho, kdo je za smrt jeho syna zodpovědný, ať už to bylo rukou vraha, nebo vinou nějakého neumětela.“

Medikus se užuž hodlal ohradit, že v jeho případě rozhodně nelze uvažovat ani o jednom. Nepodal malému Václavovi nic, co by tak křehkou bytost ohrozilo, a už vůbec se nepodílel na pro­ tistátním spiknutí. Stačil však jen otevřít ústa – a dostal od po­ hůnka takový políček, že měl zase ústa plná krve.

„Teď mě dobře poslouchej. Protože mluvit tady budu já,“ usta­ novil arcibiskup a probodl soka pohledem. „Nebudu zakrývat, že by pro mě bylo nejjednodušší Jeho Veličenstvu dovolit, aby udělalo přesně to, po čem touží, a nechalo šelmu ortel dokon­ čit. Anebo by tě mohli spolu s ostatními odsouzenci rozčtvrtit na Koňském trhu, což u lidu nevyvolá takové pobouření. Panov­ níkově touze po krvi by se tím učinilo zadost a já bych se mohl v klidu věnovat důležitějším záležitostem, například tomu, aby tahle země měla zase následníka trůnu. Rozumíme si?“

Vězeň vyplivl krev na podlahu a zvolna přikývl.

„Tebe – nebo spíš to, co by z tebe zbylo – by král viděl ve lví

tlamě ze všech nejradši. Mysli na to, že ses jako poslední dotkl

jeho synáčka, a krom toho se mu vůbec nezamlouvají tvoje lé­

čebné metody. Považuje je za ponižující.“

Bez mých ponižujících metod by se ten korunovaný mrzák sotva plazil! zařval lékař v duchu. Neměl ponětí, jestli v tu chvíli cítí bolest, zoufalství, nebo nezvladatelný vztek.

„Přesto se na tebe usmálo štěstí, Siegfriede z Wölfelsdorfu.“

Arnoštovy rty se roztáhly do mdlého pousmání. „Abatyše Elea­

nor mě dlouze přesvědčovala o tvé nevině a já připouštím, že

bys měl dostat příležitost své jméno očistit.“

Takže na mě přece nezapomněla! uvědomil si medikus. Elea­ nor, jeho Eleanor! Jediná žena, kterou kdy doopravdy miloval a která nakonec dala přednost hábitu jeptišky.

„Očistit... Jak?“ hlesl po chvilce.

„Kdysi jsi v mém sboru býval poměrně schopným pomoc­ níkem. A v královniných službách se ti podařilo vypátrat, kdo se pokusil Jeho Veličenstvo zavraždit v lesích. Nezapomínám na to, žes mu zachránil život, i když současně neztrácím ze zře­ tele, kolikrát jsi zkřížil cestu mně. Takže poslyš mou nabídku. Vyhovíš přání Jeho Veličenstva a zjistíš, kdo sprovodil ze světa jeho jediného dědice. Shromáždíš potřebné důkazy a předáš pachatele do rukou spravedlnosti.“ Prelát se na okamžik odml­ čel. „A ze všeho nejdřív vladaři namícháš jeho úlevný lektvar.“

„A co když pachatele nevypátrám? Co když se ukáže, že kra­ levic zemřel přirozenou smrtí?“

Arnošt z Pardubic sepjal masité prsty a naklonil se tak bli­ zoučko, až lékař cítil jeho dech i pot. „Ani jedno z toho bych ti nedoporučoval, mistře. Jinak mu budu nucen dodat viníka sám.“ Jedinou noc. Přesně tolik času dostal na to, aby návrh zvážil. Popravdě řečeno si beztak nebyl jistý, jak lhůtu na rozmyšlenou změřit – ve věčné temnotě kobky se čas spánku dal jen těžko rozeznat ode dne, tudíž se mohl pouze dohadovat, jak dlouho už ho tu vězní. Původně nepochyboval o tom, že v té špíně strávil skoro celý leden, zato teď od stráží mimoděk vyrozuměl, že ještě nezačaly ani slavnosti Tří králů, které se na Pražském hradě obvykle táhnou osm dní.

Pak ho napadlo, že na té zvěsti musí něco být. Kdyby strá­ vil ve strašlivém vlhku téhle morny celé týdny, horko těžko by byl ještě naživu. A tak se vděčně zabalil do huňaté přikrývky, kterou na závěr výslechu obdržel spolu se džbánem kalné vody, snad na znamení dobré vůle Arnošta z Pardubic. Odporně chut­ nající tekutinu do sebe obrátil vzápětí, pročež mu zbyla pouze

přikrývka a jiskřička naděje, že snad brzy spatří denní světlo.

Návrat do mých služeb, anebo čtvrcení na rynku. Vybavil si arcibiskupovu nabídku, zatímco mu před očima defilovaly vzpo­ mínky na dlouhá léta, kdy plnil každé přání toho prospěcháře. Byl hrdý jen na málo z toho, co v jeho zájmu vykonal. Kolik ži­ votů zmařil, ze všeho nejvíc ten vlastní. Z cesty za tenounkou hranici, jež se rozkládá mezi vědomím a otupělým spánkem, ho vytrhlo dupání bot a teskné vrzání mříže. Jeho mříže. Bez­ myšlenkovitě se schoulil do klubíčka v očekávání, že ho stráže opět přicházejí zkopat, a pak mu došlo, že se arcibiskup doža­ duje odpovědi.

Že by se už rozednívalo? Probděl celou noc a jediné slůvko teď určí jeho další kroky? Uvažoval, jestli má kat nabroušené nože a přichystanou oprátku pro případ, že by se mocnému ne­ příteli odvážil odporovat.

„Hej, felčare, mám pro tebe parťáka!“ zahalekal biřic. Podle hlasu ten, co k němu byl nejkrutější – nejen v lékařově případě, protože z vedlejších cel se okamžitě ozval úpěnlivý nářek.

Jeden krok. Druhý. A pak rána, jak se na zem k Siegfriedo­ vým nohám zhroutilo čísi tělo. Lékař se nejprve odtáhl, jenže stavovská přísaha mu nedala: naklonil se, aby se ujistil, že no­ vopečený spoluvězeň je naživu.

Dýchá. Prozatím.

„Kdo je to?“ zavolal na strážného, ale ten se dávno vzdálil a mříž do cely byla zase pečlivě uzamčená. Šťouchl do nehyb­ ného těla. „Co jsi zač?“

Byla to odpověď, nebo jen o něco hlasitější povzdech? Kdoví. Znovu se naklonil k místu, odkud prve cítil přerývaný dech. A v něm pronikavý závan kořalky. Prsty na zdravé pravačce na­ hmatal krkavici. Srdce spoluvězně bilo nepravidelně. Přesto bilo.

Zkusil to znovu. „Proč tě přinesli zrovna sem? Jsi to ty, Eber­ harde?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist