načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Šarlatové kimono - Christina Courtenay

Šarlatové kimono
-11%
sleva

Kniha: Šarlatové kimono
Autor:

Samuraj Taro zahrnuje Hannah, tajemnou cizinku s rusými vlasy a zelenýma očima, přepychem a láskou. Vášeň, s níž prahne po dívce z tak odlišného světa, mu nebezpečně komplikuje ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  289 Kč 257
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 287
Rozměr: 205mm x 135mm x 23mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The scarlet kimono ... přeložila Hana Černá
Jazyk: česky
Vazba: pevná s přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-41
EAN: 9788075435316
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Samuraj Taro zahrnuje Hannah, tajemnou cizinku s rusými vlasy a zelenýma očima, přepychem a láskou. Vášeň, s níž prahne po dívce z tak odlišného světa, mu nebezpečně komplikuje život. Taro stojí před nevyhnutelnou volbou: má zachránit sebe, nebo svou lásku.

Kniha je zařazena v kategoriích
Christina Courtenay - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



Na palubě Sea Sprite, 4. červeNce 1611

Č

ekání se Hannah zdálo nekonečné. Seděla opřená o stěnu, skleslá

a hluboce zklamaná. Ještě stále nemohla uvěřit, že neodolatelnýkaitán Rydon a nerudný, nelítostný muž, který ji osobně potrestá, je tatáž

osoba. Myšlenky chaoticky předbíhaly jedna druhou ve snaze porozumět,

protože momentální situace Hannah nedávala smysl. Kapitán byl vždycky

šarmantní a zdvořilý, tak proč ji teď aspoň nevyslechne?

Trhla sebou, když se dveře kajuty konečně otevřely, jenže to vešel panJones rozsvítit dvě lampy. Hannah si ani nevšimla, že se stmívá, a hleděla na

muže jako omámená.

„Snad to není tak zlé, chlapče,“ konejšil ji pan Jones hlubokým hlasem.

Už se na ni nedíval tím zlostným pohledem, spíš jevil účast. „Kapitán to

obvykle nedělá,“ bručel. „Je škoda, žes ho zastihl v tak mizerné náladě. Za

moment přijde. Seber se, chlapče, nebude to trvat dlouho.“

Hannah se pokusila vstát a podařilo se jí to právě v okamžiku, kdy sekaitán vrátil do kajuty. Když se posadil, Hannah si ho prohlédla pozorněji. Ve slabém světle lamp nepůsobil zdaleka tak elegantně, jak ho znala z domova. Vlasy měl rozcuchané, na špinavé košili skvrny a bradku neupravenou.Navíc se hrozně mračil.

Hannah zachytila ve skle lampy vlastní odraz a málem vyjekla zděšením. Nediví se, že je pro kapitána cizí, když se sama nepoznává. Vypadá jaknejubožejší potulný žebrák, natož aby ztělesňovala kapku ženskosti. Jakpřesvědčit kapitána o své pravé identitě a zachovat si cudnost? Má vůbec cenu Šarlatové kimono



Ša r l a t o v é k i m o n o

se o to pokusit? Snad bude bezpečnější předstírat dál, že je kluk. Tenhle

nový Rydon se jí vůbec nelíbil. A jestli se v něm tak zmýlila, jak si může být

jistá jeho ochranou, kdyby zjistil, že je žena?

Rydon netušil, jaký konflikt se odehrává v mysli jeho černého pasažéra.

Nonšalantně si hodil nohy na stůl plný map a měřicích přístrojů. Hrábl si do

vlasů a upřel na Hannah nelítostné šedé oči. Pochopila, jak strašnou chybu

udělala, že se vkradla zrovna na loď kapitána Rydona. „Trest boží,“zamumlala. Nejraději by se nakopla, že si před tak dobrodružnou výpravouneověřila podstatná fakta. Je idiot. Co teď? Ještě pořád může kapitána přesvědčit

o své totožnosti a on by ji transportoval na bratrovu loď, jenže k čemu by to

bylo dobré?

Je příliš pozdě, Jacob bude zuřit. Vykašle se na bláznivou sestru.Dokonce ji může dopravit zpět do Plymouthu, a tím se cesta do cílepochopitelně opozdí. Ne, nechci zpátky, rozhodla se. Podstoupí trest a zůstane na

lodi. Riskovat nebezpečí na moři je vždycky lepší než se provdat za pana

Heskethe. Kéž se jí podaří přesvědčit kapitána, že může být posádceněčím užitečná, jinak její dobrodružství skončí příliš brzy a neslavně.

„Nech nás o samotě, Jonesi,“ nařídil Rydon.

„Ano, samozřejmě, pane.“ Jones se s úklonou odporoučel a v kajutězavládlo tísnivé ticho.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Ehmm, Harry. Harry Johnson, pane,“ vyhrkla Hannah první jméno, které jí přišlo na mysl. Nasadila přitom hrubší, chlapecký hlas.

„Tak, Harry, co mi povíš na svou obranu? Proč sis myslel, že můžeš jen tak cestovat na mé lodi? A stůj rovně, když s tebou mluvím!“ Poslední větu zařval, až Hannah zalehlo v uších. Poslušně se narovnala.

„Neměl jsem jinou možnost, pane,“ odpověděla na pokraji pláče a s pohledem zabodnutým do podlahy.

„Vážně? No, a já teď nemám jinou možnost než tě potrestat.“

„Chápu, kapitáne, ale neházejte mě přes palubu, prosím. Umím vařit... Nebo můžu pomáhat s něčím jiným,“ prosila. Mluvila rychle, aby kapitán nevymyslel nějaký další krutý trest. „Přísahám, že udělám, co řeknete.“

„Říkáš, že umíš vařit?“ Urovnával nepořádek na stole, ale po těchslovech se prudce obrátil k Hannah. „Hmm... Pořádné jídlo by byla příjemná

změna.“ Zamyšleně bubnoval prsty o desku stolu. „Pouvažuju o tom. Teď se

otoč ke zdi a sundej si vestu.“




Ša r l a t o v é k i m o n o

Hannah zpanikařila. Olízla suché, popraskané rty a rozpačitě polkla. „Vestu?“

„Protože nemáš špetku zdravého rozumu, musím ti nějaký do té tvéstřaaté hlavy vtlouct,“ vysvětlil Rydon. Zvedl se ze židle a začal si odepínat opasek. „Udělej, co říkám!“ rozkřikl se.

Hannah se zděsila. Jestli bude muset sundat i košili, hned vyjde najevo, že je žena. Než však mohla domýšlet dál, Rydon už stál za ní. Vytáhl jí košili z kalhot, a jedním škubnutím ji uprostřed roztrhl. Hannah si křečovitě tiskla

ruce k hrudi, aby košile nesklouzla z ramen.

„Jako součást trestu si ji pak zašiješ,“ zavrčel Rydon.

Hannah zavřela oči a zaťala zuby. Oprava košile bude ten lehčí trest. „Pane Harry! Pane Harry!“

Hannah proplouvala tmou do světla, když vtom ji bolest v zádech málem znovu vrátila do bezvědomí. Ležela na tvrdé podlaze na břiše a omráčený mozek zaznamenal vůni jídla. Zvedl se jí žaludek, ale současně siuvědomila, že žije. Trochu se jí ulevilo. Vypadá to, že je momentálně v bezpečí a tu hrůzu má za sebou.

„Pane Harry, proberte se, prosím. Záda jsou ošetřená, potřebujete čistou košili. Rychle než někdo přijde.“

„Cože? Au!“ Hannah došlo, že je do pasu nahá, až na malý zlatý křížek na řetízku, který nikdy nesundala. Když otočila hlavu, aby zjistila, kdo na ni mluví, křížek tiše cinkl o podlahu. Užasle vykulila oči a rychle si přitiskla ruce na hrudník. V prvním okamžiku myslela, že ji klame zrak, ale vzápětí pochopila, že muž vedle ní je skutečný.

„Hodgson?“ vydechla ohromeně.

Muž se širokým úsměvem přikyvoval. „Ano, jsi v kuchyni a kapitán mi

nařídil pečovat o tebe.“

Hannah se pousmála. Opětovné setkání s malým cizincem zabralo jako

živá voda. Snad opravdu není tak zle. Číňana si oblíbila a díky matčině

přísnému vedení umí dobře vařit. Vtom jí došlo, že je napůl nahá. „Moje

košile... kapitán...?“

Hodgson zakroutil hlavou. „Ne, já ji sundal. Spousta krve. Vypral jsem ji

ve slané vodě. Potřebuješ novou.“ Pak se k Hannah naklonil blíž. „Držím

tajemství,“ zašeptal. „Dívka,“ zakýval hlavou a pohladil Hannah po temeni

jako malé dítě. „Neboj se, se mnou jsi v bezpečí. Teď se oblékni, prosím.“




Ša r l a t o v é k i m o n o

„Bezpečná před kapitánem?“ Hannah se odvážila podívat na Hodgsona. Nezdálo se, že by ho její nahota vyvedla z míry. S nezaujatým výrazem jí podával čistou košili.

„Před každým. Vždycky zůstaneš se mnou. Nikdy, nikdy nevycházej sama na palubu. Rozumíš?“ dodal přísně. „Hodně nebezpečí. Kdyby námořníci našli na lodi ženu...“ Nedokončil větu, ale Hannah nevyrůstala v přístavu nadarmo. Věděla velice dobře, co má Hodgson na mysli a jeho starostlivost ji dojala.

„Poslechnu tě,“ slíbila.

„Dobrá. A teď vstaň.“ Hodgson ji vzal zezadu pod paže a zvedl do kleku. Přikryla si hrudník rukama a sykla bolestí. Jako by jí na záda někdo chrstnul vřelou vodu. Pokusila se ohlédnout přes rameno na následky bití.

„Je to zlé?“ zeptala se.

„Ani ne,“ odpověděl Hodgson.

Nepodíval se jí do očí a zaměstnával se něčím za jejími zády, podle čehož

soudila, že nemluví pravdu. Celá záda měla v jednom ohni. Po desáté ráně

ztratila vědomí, a tak netušila, jak dlouho ji Rydon ještě šlehal.Neobviňovala ho. Měl právo ji potrestat jako každého černého pasažéra, nicméněbolest to neumenšilo. Ještě že ji potrestal v soukromí, ne před celou posádkou.

Zpočátku se bála, že začne plakat, ale ani jednou nevzlykla.

„Viděl kapitán, že jsem žena?“ zeptala se vystrašeně.

„Nemyslím. Měla jsi košili. Nenechal by ženu s Číňanem.“

Hannah sebou cukla, když jí Hodgson přehodil něco přes záda. Jako by se dotýkal živého masa. Opatrně zvedala ruce a soukala je do rukávů Číňanovy hedvábné tuniky. „Proč...?“ začala, ale Hodgson ji přerušil.

„Hedvábí je jemné a tmavé. Tvoje košile je bílá. Není dobrá, jsou vidět

skvrny. Vyperu a ty ji sešiješ.“

„Aha, rozumím.“ Hannah žasla nad Číňanovou praktičností a péčí.Hedvábí rozbolavělou kůži navíc příjemně chladilo.

„Tady máš polévku. Až se vyspíš, bude líp.“ Podal jí misku s rybípolévkou.

Po jídle jí pomohl položit se opět na břicho, pod hlavu jí složil jedinounáhradní košili, kterou našel ve vaku. Objevil ho totiž v její skrýši v podpalubí.

„Ještě jednou upřímné díky, Hodgsone. Jsi ke mně moc hodný... Nevím, jak

bych si bez tebe poradila.“

„Není zač a už spi.“



Ša r l a t o v é k i m o n o

Podruhé se Hannah probudila už s jasnější myslí a prohlédla si kuchyňpozorněji. Místnost byla vlastně kajuta hned pod hlavní palubou, s cihlovoupodlahou, přecpaná kuchyňským náčiním, pytli a barely s potravinami, vše pečlivě

urovnané v řadách. Uprostřed stál Hodgson ve svém podivném oděvu apilně míchal obsah v ohromném kotli. Hannah pomalu vstala. Číňan byl stejně

velký jak ona, samozřejmě mnohem statnější. Černé vlasy s prvnímišedivými pramínky se na slunci pronikajícím do kajuty přes odsunutý poklopkovově leskly. Hannah uvažovala, jak je Hodgson starý. Patrně mu je víc, než si

původně myslela – tipovala tak pětačtyřicet. Zvedl hlavu, a když ji zahlédl,

tvář se mu rozjasnila úsměvem.

„Dobré ráno! Je ti líp?“

„No, trošku, ale díky za zájem.“ Ve skutečnosti ji rány na zádech příšerně bolely, ale jinak než předtím. Byla to taková tupá bolest, při pomalýchpohybech jakžtakž snesitelná. „Štípe to,“ přiznala. Věděla, že to je slanouvodou, kterou jí Hodgson čistil rány. Matka ošetřovala každé dětské poranění stejným způsobem. Sůl urychlovala hojení, ale také vysušovala kůži, takže Hannah při každém pohybu cítila, jak se suché okraje hojících se ranbolestivě natahují.

Se zájmem si prohlížela kuchyň. Bylo tam vzorně uklizeno, každá věc měla

určené místo, pracovní plochy, nože a hrnce svítily čistotou. Hodgson jenadmíru pořádkumilovný kuchař.

„Pomůžeš mi, Harry, nebo chceš ještě odpočívat?“

„Ne, ne, pokusím se už něco dělat.“ Hannah si teprve zvykala na nové

jméno a uvažovala, jak se ve skutečnosti jmenuje Číňan. „Vzpomínám si, že

kapitán říkal, že se jmenuješ jinak,“ uvažovala nahlas.

„Ano, jmenuju se Hodži. V Číně přidáváme za jméno san, to znamená pan

nebo sama, pokud jde o aristokrata. Takže Hodži-san,“ uklonil se zdvořile,

„a já ne Číňan. Jsem Japonec,“ dodal vesele.

„Opravdu? Vyprávěj mi o své vlasti, vždyť tam plujeme! Chci se oJaponsku dozvědět co nejvíc!“ zvolala Hannah nadšeně.

„Ano, Harry-san, ale až uvařím.“ Hannah se v průběhu několika následujících dnů dozvěděla hodně nejen oHodžiho rodné zemi, ale rovněž o životě na lodi.

Po první týdnu zvědavost posádky o nového asistenta lodního kuchaře opadla. Přestali na Hannah civět, kdykoli se objevila na palubě, aleneod

Ša r l a t o v é k i m o n o

pustili si při každé příležitosti jí něco provést. Několikrát se jí postavili do

cesty, aby do nich narazila, nebo jí nastavili nohu a pak se hlasitě bavili,

když klopýtla a upadla.

„Dej pozor, kam šlapeš, hošíku!“ pokřikovali za ní a škodolibě se řehtali. Hannah jen zatínala zuby.

„Předstírej, že jsi hluchá,“ radil jí pokaždé Hodži šeptem. Stále jí byl po boku jako osobní strážce. Hannah mu byla za podporu nevýslovně vděčná. Cítila se s ním bezpečná, i když v kuchyni se projevoval jako náročný šéf.

Vykonávala příkazy bez protestů, koneckonců to v lodní kuchyni nebylo

horší, než když ji doma sekýrovala matka. Vděk za ochranu a starostlivost

oplácela Hodžimu radami při vaření, aby ustavičně nabručenému kapitánovi

připravili chutnější jídlo.

Hannah nevadilo, že s Hodžim spali v kuchyni na tvrdé podlaze, aspoň

byli chránění před větrem a deštěm. Uvědomovala si také, že je pro nidaleko bezpečnější žít stranou ostatních námořníků. Pokud se počasínesnesitelně nezhoršilo, spali většinou na palubě, kde si kdo našel místo. Hodži se

uložil k patě žebříku, takže kdyby se někdo pokusil sestoupit do kuchyně,

musel by ho nejprve překročit.

Zpočátku Hannah jedna věc přece jen dost vadila. Druhý den ji probudilo bouchnutí džberu u hlavy. „O-hajó gozaimasu. Dobré jitro.“

„Ach, dobré jitro. Cože?“ zamžikala ospale.

„Umýt se, prosím, já venku pohlídám. A převlékni si košili. Máš náhradní, že?“

Hannah si zamračeně prohlížela hedvábné kimono na sobě. „Vždyť ještě není tak špinavé,“ namítla.

„Páchne,“ odpověděl Hoji stručně.

„Cože?“ Hannah se posadila a mnula si oči. Nebyla si jistá, zda seneřeslechla.

„Nemůžu pracovat s někým, kdo páchne. U nás doma se koupeme denně.

Čistota je prospěšná. Chceš zůstat v kuchyni? Tak se každý den umyješ.“

„Vážně?“ zírala na něho Hannah nevěřícně. „Myla jsem se přece minulý

týden... Celá. A pak jsi mě omýval solným roztokem.“

„Nemytá nebudeš v kuchyni,“ stál Hodži na svém a přitom se dívalHannah do očí.

„To je směšné! Když plním svoje povinnosti, měl bys být spokojený,“ bránila se.



Ša r l a t o v é k i m o n o

„Ne dost,“ opakoval Hodži.

„Nemůžeš mě donutit, abych se denně myla.“

Hodži zamířil k žebříku. „Pak pro tebe kapitán najde jinou práci. Já mám všude čisto, žádný pach.“

Roztrpčená Hannah zvažovala další možnosti. Pracovat s posádkouneřicházelo v úvahu a Rydon se postará, aby nelenošila. „Moment, prosím!“

ozvala se otráveně.

Kuchař se ohlédl přes rameno a zvedl jedno obočí.

„Tak dobrá,“ souhlasila, „ale opravdu nepovažuju za nutné každý den se

umývat. Co když se nachladím a umřu?“

Hodži místo odpovědi jen odfrkl a nehodlal čekat na další protesty.Jakmile Hannah sáhla po žínce, vylezl na palubu a posadil se vedle poklopu.

„Pitomé cizokrajné nápady,“ mumlala Hannah, ale poslušně se vydrhla

od hlavy k patě. Ve džberu byla sice mořská voda a štípalo ji pak celé tělo,

avšak uznala, že je velice příjemné převléct se do čistého. Jen nechápala,

proč je Hodži takový puntičkář. Jedním si však byla jistá: s námořníky na

palubě by nevydržela jediný den.

SeverNí Japo NS ko, květeN 1612

„R

ychle, pane, rychle! Paní Hasuko...“

Taró vzhlédl. Zrovna se těšil pohledem na maličkého Ičiróa, který

rozhazoval ručičkama, kopal do vzduchu a vydával přitom legrační zvuky.

Očka nemluvněte sledovala zrnka prachu vířící ve slunečním paprsku. Taróa

synáček fascinoval – asi stejně, jako on kdysi dávno svého otce.

„Prosím? Cos říkala?“ Taró se zamračil na ženu, která klečela před ním

a lomila rukama.

„Vaše paní je velice nemocná. Musíte jít za ní, pane.“

„Hasuko je hůř? Ale... Přece se už zotavovala.“ Tak ho před několika

týdny informoval Janagihara. Krátce poté se silně nachladil a Taró o něm

neslyšel. O Hasuko pečovala Reiko a Taró neměl náladu setkat se sešvagrovou.




Ša r l a t o v é k i m o n o

„Je mi to líto, ale sotva mluví,“ líčila žena s pokorně skloněnou hlavou.

Taró prudce vstal. „Dohlédněte na něho.“ Svěřil syna kojným, čekajícím trpělivě v rohu pokoje. „Ať se mu nic nepřihodí.“

„Nebojte se, pane.“

Taró spěchal dlouhými chodbami paláce a přes nádvoří, jako obvyklenásledovaný osobní stráží. Muži museli klusat, aby pánovi stačili, ale ten si jich nevšímal. Myšlenkami byl u ženy, která mu dala nejvzácnější dar – syna. Nepřál si, aby za to Hasuko zaplatila životem, a modlil se za její uzdravení. Bezprostředně po porodu se zdálo všechno v pořádku, jenže pak ztrácela sílu a den ze dne jí bylo hůř. Před dvěma týdny si ji vzal do péče Janagihara. Jak je možné, že se stav Hasuko tak nečekaně zhoršil?

Taró vešel do dámského apartmá bez klepání a služebné se před nímrozrchly jako hejno slepic. Dlouhými kroky prošel mnoho pokojů, než sedostal k manželce. Zastavil se u lůžka a zadíval se na ženu, po níž kdysi tak

vášnivě toužil. Nyní před ním ležela hubená, téměř průsvitná, vnadpozemské kráse jako by už nepatřila do hmotného světa. Ničím ho nepřitahovala,

to však neznamenalo, že by měla zemřít.

„Slyšíš mě, Hasuko-čan?“ Oslovil ji něžně, aniž to měl v úmyslu. Pak poklekl vedle lůžka a díval se na manželku s hlubokou beznadějí. Jak je to možné? A proč ho nikdo neinformoval? Zvedl hlavu a naskytla se muodpověď alespoň na tuto otázku.

Reiko seděla na druhé straně sestřina lůžka a držela ji za ruku. Taró zabodl do švagrové zlostný pohled. Nebyl momentálně schopný se s ní vypořádat. „Rád bych strávil s manželkou chvilku o samotě, jestli ti to nevadí,“ řekl.

Reiko zablýskalo v očích, jako by Hasuko byla její majetek a Taróvetřelcem. Přesto odešla a konečně zůstal s Hasuko sám. Dlouhou chvíli jen

seděl a díval se na ni. Dopadl na něho smutek – vlastně jen lítost nad tím,

co všechno mohlo být jinak. Nikdy nepoznal pravou Hasuko, pouze masku.

Netušil, jaká byla manželka, protože se mu nikdy neotevřela. Své skutečné

já úzkostlivě tajila.

A už ji nepozná. Zdá se, že se před Hasuko otvírá brána smrti.

„Hasuko-čan, promluv na mě, prosím.“

Bledé rty se pohnuly. Promluvila tak potichu, že se Taró musel sklonit k jejím ústům, aby slyšel. „Cos říkala?“ zeptal se. „Přeješ si něco?“

„Odpuště...ní,“ vydechla.

Taró rozuměl a zamračil se. „Chceš, abych ti odpustil? A co?“



Ša r l a t o v é k i m o n o

Věděl dobře, co má Hasuko na mysli. Něco zvrhlého v něm přestopotřebovalo slyšet její prosbu vyslovenou nahlas, aby si snad ještě v posledních chvílích života uvědomila, jak mu ubližovala, zatímco on vynaložil veškeré úsilí, aby jejich vztah byl přirozený a šťastný. Pozoroval, jak se pokoušíartikulovat, a zaplavil ho hluboký smutek. Je příliš pozdě. V očích Hasuko četl

lítost a s tím se musí spokojit.

A copak v téhle chvíli záleží na odpuštění? Jestli se chce vykoupit adočkat se vlídnějšího přijetí bohy, proč jí to nedopřát?

Přikývl a něžně stiskl křehkou ruku ve svých dlaních. „Přirozeně tiodouštím, i když vlastně není co. Konala jsi svou povinnost a není tvá chyba,

jestli jsem nebyl manžel podle tvých představ.“

Na řasách se Hasuko zaleskly dvě velké slzy. „Rozmyslela sis to?“ Taró

ji chtěl povzbudit úsměvem. „V tom případě se uzdrav, ať mi to můžešdokázat.“

Koutky úst se sotva znatelně zvedly k úsměvu a Hasuko manželovi slabě

stiskla ruku. Tím patrně vyčerpala poslední sílu, zavřela oči a usnula.

Už se neprobudila.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist