načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sarkofág V. 1.01 - Robert Blanda

Sarkofág V. 1.01

Elektronická kniha: Sarkofág V. 1.01
Autor:

Vidíme to už teď – lidé stále více času tráví u počítače nebo ve svém virtuálním světě. Brzy bude tento svět tak dokonalý, že bude velmi obtížné rozeznat co je skutečnost a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  24
+
-
0,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 376
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-4521-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vidíme to už teď – lidé stále více času tráví u počítače nebo ve svém virtuálním světě. Brzy bude tento svět tak dokonalý, že bude velmi obtížné rozeznat co je skutečnost a co vysněná pseudorealita… Příběh člověka, který si nedokázal najít místo ve světě. Proto si musel najít jiný svět.

Zařazeno v kategoriích
Robert Blanda - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIFID


Robert Blanda

Sarkofág v. 1.01


Robert Blanda

Sarkofág v. 1.01

TRITON


Příběh člověka, který si nedokázal najít

správné místo ve světě.

Proto si musel najít jiný svět.


Mým dětem, Nerys a Merlinovi


I. díl

Zajatec

Archeonu



Sarkofág v. 1.01

Prolog

„Co pro mě máš?“

„Adepta.“

„Přiveďte ho sem.“

„Je to všechno?“

„Ano. Moment. Jak se jmenuje?“

„LaFayette.“

„Dobrá. To je všechno.“

* * *

KÁHIRA (EAN)- Pracovníci archeologického odděleníhistorické

ho ústavu káhirské university tento týden zpřístupnili nověobje

venou hrobku vysokého úředníka faraónova dvora Lajúfa, ležící

350 kilometrů západně od Káhiry. Hrobku objevili archeologové

před rokem v poušti při stavbě jednoho z dopravních přivaděčů.

Zajímá vás víc?

Hlavní komora Lajúfova hrobu se nachází v hloubce bezmála

35 metrů. Původně byla hrobka zčásti vytesána ve skále a zčás

ti postavena z velkých kamenných bloků na úrovni terénu.Sta

letí dějin ji však zanesla mnohametrovým nánosem písku aze

mě. Největší pozornost archeologů ihned upoutal rozměrný,

krásně zdobený kamenný sarkofág, kde odborníci nalezli mumii

majitele hrobu – Lajúfa. Chcete vědět víc?

Ihned po zajištění a zakonzervování hrobky byly zahájeny práce

na jejím veřejném zpřístupnění. Dnes už je Lajúfova hrobkapří

stupná každému. Chcete vstoupit dovnitř?

9


Robert Blanda

I. Horsten

LaFayettův hrad Horsten je viditelný zdaleka široka jako

jediná pozoruhodná dominanta svého kraje. Veskuteč

nosti je ale Horsten zcela jedinečnou a nevídanou stavbou

celého známého světa. Kdo jej nenavštívil, či alespoňne

zahlédl jeho podmanivou siluetu, si sotva dokážepředsta

vit, jakou stavbou Horsten je. Ale i ten, kdo Horsten viděl,

kdo pobýval v jeho zdech, stěží uvěří svým smyslům, že

něco takového je možné... Že něco takového lze vytvořit,

postavit. Že něco takového lze vůbec v lidské smělostivy

myslet...

Ve dne září Horsten pozlacenými korouhvemi a stříbřitým

plechem pobitými střechami. V noci svítí bezpočtemroz

zářených oken a plápolajících košů vytažených nadpro

past, jako skutečný drahokam. Do daleka se ozývá z hradu

lomoz strojů pohánějících výtahy, hluk každodenní práce

i útržky hovoru hradní posádky.

Toho dne byl ruch na hradě obzvlášť velký, protože ráno

přijel do jeho zdí sám hradní pán LaFayette. Každičký zrak

musel spočinout na jeho vysoké urostlé postavě i napest

robarevném kabátci, který měl přetažený přes mohutnou

zlatavou plátovou zbroj. Hradní pán prošel branou vnitřní

pevnosti a rozhlédl se po nádvoří. Bylo na něm vidět, jak

je šťasten, že se ocitl opět doma. Zastavil se uprostředná

dvoří pár kroků od skalního masívu, vybíhajícího vzhůru

k dalším patrům pevnosti.

„Posádka Horstenu je ti k službám, pane,“ zasalutoval jeden

z vojáků, když se LaFayette konečně zastavil na prastaré

dlažbě nádvoří.

10


Sarkofág v. 1.01

„Děkuji ti, Tigrane. Stalo se po dobu mé nepřítomnosti na hradě nebo v okolí něco významného?“ zeptal seLaFayette purkrabího. Zadíval se vzhůru k hradním palácům a pomalu vykročil ke strmému schodišti.

„Nestalo se nic, pane. Vedeme tu klidný, bezstarostný život. Nepřítel se neobjevuje, počasí je příznivé a tvípoddaní v lásce shromažďují zásoby v sýpkách hradu.“Purkrabí Tigran hovořil pomalu, kráčel po LaFayettově boku vzhůru do hradního paláce. Jejich okované boty duněly po stupních ošlapaných staletími, vytesaných zhorstenského kamene.

„Zdržíš se dlouho, pane, v horstenských zdech? Mám připravit hon v lesích, nebo snad chystáš válečné tažení?“ zajímal se Tigran, když stoupali po vnitřním kruhovém schodišti k pánovým komnatám.

„Pobudu jen krátce...“ promluvil opět LaFayette. Ocitli se v nevelké síni osvětlené skupinou kroužených okenvedoucích na úzkou pavláčku nad propastí. Bylo poledne a slunce stálo vysoko na obloze. LaFayettův kraj se topil v jeho teplém, nekonečném světle. Hradní pán přistoupil oknu a sledoval bezbřehou krásu,která se prostírala pod ním. Stovky a stovky mil jeho země – dny jízdy na koňském hřbetě kterýmkoliv směrem... Země, která mu patřila, obydlená tisíci lidí, kteří mu sloužili akteří ho milovali. Svět ztracený v dálce nekonečna,uchráněný před zlem a destrukcí, hrozící tam někde daleko zahorami... tam někde venku. LaFayette vnímal tento šťastný den svého šťastného světa. Jeden z tisíců. Jeden z mnoha, a přesto jedinečný. LaFayette se posadil do rozměrného křesla z těžkéhostarého dřeva, které bylo trůnem i hodovní stolicí zároveň.

11


Robert Blanda

Na stěně nad ním visel prastarý erb, s již málo zřetelným

reliéfem a oprýskanými barvami iluminace.

„Posaď se, Tigrane, a poslouchej,“ ozval se hradní pán, a když se purkrabí posadil na dřevěnou židli s vysokýmopěradlem, znovu promluvil.

„Čekám hosty. Bude jich možná víc, než bývá obvykle, a proto chci, aby se Horsten zaskvěl ve své největší kráse.“

„Mohu-li se ptát, koho očekáváš, pane?“ zajímal seTigran, jako kdyby věděl, že má od svého pána tolik důvěry, aby se ptal i na tak osobní věci. Nebo jako by ta otázkasouvisela s jeho starostí, jak pevnost připravit co nejlépe.

„Přijedou páni z blízkého i dalekého okolí. Některé znáš. Ale přijedou snad i nějací noví hosté. Pozval jsem všechny, které mám rád...“ hovořil LaFayette, jako kdyby před Tigranem skrýval něco zvláštního, něco, co bypurkrabí stejně nikdy nemohl pochopit.

„Hrad bude připraven, jak si přeješ.“

„Zbytek dne budu trávit ve svých pokojích,“ ozval se ještě jednou LaFayette a teď bylo v tónu jeho hlasu znát výzvu k ukončení rozhovoru. I tohle Tigran věděl. Vstal ze židle a čekal, až pán zmizí dveřmi do vedlejšího pokoje.

Kdyby do nich nahlédl, zjistil by, že LaFayette v pokoji není. Že někam zmizel. Rozplynul se, jako kdyby nikdy neexistoval. LaFayette se objevil v hodovní síni krátce po západu slunce. Jakmile si ho Tigran všiml, seběhl po stupních dolů až kjeho boku.

„Všechno je připraveno, pane,“ řekl a doprovodil svá slova lehkým formálním gestem.

„Ohlásili se již nějací hosté?“ zeptal se po chvíli LaFayette. Vlastně se zeptal skoro okamžitě, ale ta chvilka ticha se zdála být dlouhá. 12 Sarkofág v. 1.01

„Dva nebo tři právě dorazili k horstenským branám, další se prý již blíží k městu,“ pokračoval Tigran svýmpokorným, ale pevným hlasem.

„Vidím, že máš dobré informace, Tigrane. Dohlédni na jejich uvítání a přiveď je rovnou sem,“ pokračovalLaFayette. Než Tigran odešel, ozval se LaFayette ještějednou. Teď ale měl jeho hlas jiný zvuk a jinou barvu. Toho si však Tigran nemohl všimnout. Zastavil se a otočil zpět kpanovníkovi.

„Nějaké zprávy o paní Tee?“ ozval se LaFayette.

„Je mi líto, pane, žádné. Paní Tea pozvání nepotvrdila.“ Tigranův hlas zněl stejně prázdně jako předtím.

„K čertu,“ zaklel v duchu LaFayette. „Běž už,“ zavelel raději. Zasáhl ho hrot strachu, nabroušený naléhavýmpocitem samoty. Samoty. Zde v horstenské hodovní síni – mezi tolika dvořany a rytíři. Uzavřel se do sebe a čekal, až se jeho hosté objeví. Jeho hosté – skuteční lidé – blízcí a přece tolik vzdálení. Měl strach jen z toho, že nepřijde Tea. A ona skutečně nepřišla.

* * *

Nebylo vidět oblohu. Jen rudou rozpálenou plochu,připomínající spíš rozžhavený plát než oblohu světa, na němž mají žít lidé.

A přece to byla obloha! Žhnula explozemi a nekonečnými požáry.

Byla jako abstraktní zrcadlo ohnivé lázně, která se rozprostírala

pod ní. Do všech stran. Od hor v dálce až sem. Od jednoho obzoru

k druhému. Po celé zemi. Do nekonečna a navždy.

Ticho zde neexistuje. Nemůže existovat. Usmrtily ho nestvůrnéválečné stroje, které se po stovkách linou z rozervaných šrámů země,

jako hmyz ze svých děr. Nepodobají se strojům, přestože jimi jsou.

Vypadají spíš jako pohádkoví obři, odění do těžkých nelidských

13


Robert Blanda

zbrojí a ověšení obrovskými, děsivými zbraněmi. Kráčejí krajinou

neuvyklou jejich rozměrům.

Dunění střelby neustává. Jen sílí a polevuje. Tu řve a burácí vdi

vokých záchvatech, tu se ztišuje do výhružného vzdálenéhohřmě

ní. Jen ucho uvyklé této hudbě bojujícího světa dokáže rozpoznat

mezi explozemi, detonacemi, rachotem motorů a skřípotem kovu

– mezi touto bolestnou řečí strojů – také hlas člověka. Hlasyži

vých lidí. Hovor, povely a výkřiky – lidské výkřiky. Protože lidé tu

jsou. Jako všude, kde se válčí. To oni spolu bojují, oni postavili

smrtící válečné stroje, oni se ukryli v kovových sarkofázích jejich

kokpitů. Byli to lidé, kteří rozervali vlastní zem ohnivým pluhem

války a kteří teď pojídají planoucí chléb, který z té země vydobyli.

Lidé... Tady, stejně jako kdekoliv jinde. Lidé stvořili válku azot

ročili do ní své stroje.

„Zde Rudý pět, útočím,“ ozval se v tichu pilotních přílbicupro

střed všeho toho hluku slabounký hlas jednoho z bojujících lidí.

Jeho kovový gargantua se právě prodral skalní rozsedlinou aná

sledován skupinkou podobných gigantů se zastavil na malém

prostranství při úpatí vysoké hory. Okolo hořely nebo doutnaly

trosky jiných strojů, které dobyly tuto plošinu už dříve, a jejichž

piloti zde zahynuli už dříve. Pod troskami se táhl sežehnutý písek.

Písek z přetavených kostí všech, kteří na stejném místě zahynuli

předtím. Mnohem dříve. Kdysi dávno.

Dlouhé štíhlé hlavně rotačních kanónů se neklidně komíhají podél

rozpálených boků strojů, mohutné baterie raketometů, které si nesou

na ramenou, jsou jako nůše zježené roštím špičatých střel. A vysoko,

mnoho pater nad zemí, pokud by v této pekelné pustině existovaly

domy, září žlutavá světla sarkofágů – pancéřových kokpitů, kde se

za blikajícími panely přístrojových desek krčí maličcí trpaslíci – lidé.

14


Sarkofág v. 1.01

Vířený rojem výbušných projektilů se mrak dýmu rozplývá aod

haluje zmatnělé kovové tělo nepřátelského stroje. Skrýval se vrok

li a nyní stoupá raketovými motory vzhůru. Zaměřuje jednu paži

na překvapeného průzkumníka a zničehonic jej zasahuje zářivě

běložlutým bleskem plazmového výboje.

Poraněný ocelový obr se rozpaluje do ruda, jak se snaží svými

energetickými pohlcovacími štíty vzdorovat, ale nemá dost sil, dost

energie. Nepřítel byl příliš blízko a příliš silný. Každý na úpatí

hory mohl vidět, jak se jeho pancéř taví, jak se kroutí a vzápětíce

lý stroj mizí v oslnivé explozi hlavního reaktoru. Běhemokamži

ku se celý mnohatunový obr rozletěl do širokého okolí a jehoroz

pálené úlomky se sesypaly v další vrstvě na toto věčné vrakoviště.

Útočník je ale příliš blízko. I jeho zasahuje exploze zničenéhostro

je naplno a mrští jím prudce na skalní stěnu. Než můženepřátel

ský pilot zahájit vstávací sekvenci, zbylí spolubojovníci zničeného

průzkumníka jej zaměřují a snadno rozmetají salvou raketometů

do všech stran.

Potom se celá skupinka železných válečníků vydává dál.Sestupu

je na dno strže a podél hořích trosek poražených nepřátel kráčí

dál. Ohnivým peklem k dalšímu bojovému střetnutí.

A zatím mrtvý pilot kdesi daleko v jiném světě snímá z hlavypříl

bu, aby si odpočal od válečné vřavy. Dopřeje si jenom pár chvil,

než se do ní znovu vrátí, aby pomohl svým spolubojovníkům.

Protože válka je v jejich světě věčná...

* * *

15


Robert Blanda

II. Atlantida

Konečně LaFayette osaměl. Hosté odešli, zmizeli. Nezbylo po

nich vůbec nic. I on sám odešel a zmizel. Zmizel i Horsten

s celou posádkou a s věrným Tigranem, který jí velel.Všech

no se propadlo do tmy. Ve chvilce, která byla pro něhoces

tou domů, se LaFayette zamyslel, proč Tea vlastněnepři

šla. Na ni jedinou čekal.

Najednou ho napadlo, že se po ní podívá. Věděl, že tráví

většinu času ve svém divadle – v divadle Tea-Ter. Za chvíli

už zjistil, že má Tea představení. Měla práci. Měl si to zjistit

dřív a nemusel trnout, proč nepřišla. Mohl a dost možná

asi měl zjistit všechno dřív a naplánovat slavnost naHor

stenu tak, aby Tea mohla přijít. Udělal prostě chybu. Odů

vod víc sejít se s ní teď hned a omluvit se jí. A taky jí říct

to, co řekl svým přátelům na hradě. To, kvůli čemuvšech

no svolal. Co mu pořád vrtá hlavou... Z čeho má radost

i strach zároveň... Nettrex... Archeon...

LaFayette znal Teu dlouho. Snad celý život. Znal ji takdob

ře a tak dlouho, že si ani nedokázal představit, že by ji

měl někdy ztratit. Třeba právě teď... Bral ji jakosamo

zřejmou součást svého života. Nikdy ho ani nenapadlo

se podobnými myšlenkami zabývat. Až teď. Teď, když se

rozhodl odejít. A navíc tam... Na druhou stranu! Sevřelo

se mu srdce, ať už ho měl kdekoliv, když si to najednou

uvědomil. Ztratit Teu! Ale ne! Proč? Vždyť se niczvlášt

ního nestane.

Jak tak čekal u vchodu a myslel na Teu, napadlo ho, že ona

už možná všechno ví. Najednou si nemohl uvědomit, kdy se

s ní viděl naposled. Ne tady v divadle, ani nikde jinde tady,

16


Sarkofág v. 1.01

ale tam... Venku! Nevěděl, kdy to bylo, a proto si aninemohl vzpomenout, o čem se tehdy bavili. Jestli jí náhodou

už tehdy neřekl, na co se chystá... Možná proto nepřišla...

„Kdy bude konec?“ zeptal se hlídače, když se konečněvynořil z bažin svých úvah a obav.

„Za čtyřicet minut. Před deseti minutami začala druhá půlka,“ odtušil mechanicky hlídač. Bylo jasné, že je to nikdo. Stojí tu kvůli podobným opozdilcům, jako byl LaFayette. Neuměl nic jiného, než odpovídat na jednoduché otázky. Úplný primitiv. Standardní rutina. Ta nejnižší úroveň,cháal LaFayette.

„A co hrajete?“ LaFayette zkusil další jednoduchou otázku. Byl to vtip, protože hlídač neměl s divadlem nic společného. Jenom ho tu instalovali, aby čelil podobným dotazům. LaFayette to věděl a věděl i to, že hlídač jeho vtip nemůže pochopit. Zasmál se mu tedy alespoň sám. Ale jenom tak tiše, jenom tak v hloubi duše. Aby si dokázal svou převahu.

„Hraje se Cesta na Kolchidu.“ Tohle představení viděl LaFayette aspoň pětkrát. Vídalhlavně konce, protože při nich mnohokrát čekal na Teu. V tu chvíli si vzpomněl, že by mohl proklouznout nepozorovaně dovnitř, neboť znal vlastně přímo od ní pár tajných cest. Rozmýšlel se, jestli je má použít a jestli se Tea nebude zlobit. Nakonec se rozhodl, že to zkusí. Rozloučil se formálně s hlídačem a zmizel mu z očí, jestli vůbec nějaké měl. Bylo to až příliš snadné. Všechno fungovalo, jak mělo. Pronikl hladce vnější úrovní a ocitl se uvnitř. V Tea-Teru. Byl klidný, protože ho nemohl nikdo vidět. Docela se vtakových věcech vyznal, takže věděl, že se může klidněroz>17


Robert Blanda

hlížet kolem, aniž by musel mít strach, že ho někdozpozoruje nebo že nějak naruší chod představení.

„Ty ses zbláznil! Co tu děláš? Chceš mi zkazit představení?

Mám úplně plno! Sotva to celý drží pohromadě.“ Nikde

Teu neviděl, ale její hlas zněl docela rozzlobeně.

„Ale Teo, byl jsem tu už mnohokrát a nikdy se nicnestalo.“

„Mám nový systém. Neznám ho a nevím, co vydrží.“

„Buď bez obav, mě ještě snese,“ bránil se LaFayette anajednou měl strach, jestli to opravdu nepřehnal.

„Co chceš? Proč jsi přišel?“

„Poslal jsem ti dopis. Dostala jsi ho?“

„Jo, dostala. Mám představení. Nemohla jsem přijít...“

„Představení je přidaný. Zjistil jsem to. Vůbec jstedneska neměli hrát.“

„No a co!“ Byla to věta, na kterou se nedá nic říct.LaFayette také nic neříkal.

„Zmiz. Musím na scénu. Uvidíme se po představení. Počkej na mně, jestli chceš...“ řekla konečně už trochu přívětivěji a snad i mile.

„Půjdeš už?“ dodala skoro tak, jak ji LaFayette znal.Zamilovaně. Raději se vytratil úplně. Jestli byla Tea naštvaná, bylo lepší udělat co chce a nezkoušet dál její trpělivost. LaFayette se vrátil ke vchodu, kde stále trčel onen nudný hlídač.

„Dobrá, podívám se na to odsud,“ řekl mu.

„Prosím,“ odpověděl on.

Kdy už to k čertu skončí, zaklel v duchu. Uvědomil si, že ho najednou ovládla nervozita a možná i žárlivost. Konečně konec... 18 Sarkofág v. 1.01 Scéna se osvětlila a vlastně i změnila. Najednou vidělbělostný amfiteátr na ostrohu nad azurově modrýmEgejským mořem. Takhle vypadalo Teino divadlo, když senehrálo. Vápencové stupně, na kterých seděli diváci, pobořené sloupy i zdi scény – vše se skvělo krásnou čistou bělobou. K tomu nekonečné moře a ještě nekonečnější obloha.Konečně směl dál. Blížil se k orchestřišti, kde se děkovaliherci, zatímco diváci vstávali a někteří stále ještě tleskali. Byl krásný svěží den, až se LaFayettovi zdálo, že mu do tváří vane svěží mořský vzduch. Bylo to ale jenom zdání. Herci se klaněli a odcházeli, poslední odcházela Tea, jako paní ředitelka a hlavní hvězda v jedné osobě. Poslední odcházela ze scény, první se vracela, když ji diváci vyvolali zpět. „Vítej, LaFayette. Už dlouho jsem tě tu neviděl,“ ozvalo se najednou za jeho zády. Otočil se. Byl to herec, co prve hrál Iasona. Jak se jenom jmenuje, nemohl si LaFayettevzpomenout.

„Přišel jsi za Teou? Bude tu hned.“

„Převléká se nebo co?“ zeptal se konečně LaFayette. Sám nevěděl, jestli to měla být jen konverzační otázka, nebo pokus o vtip. Nikdo se tu přece převlékat nemusel!

Herec se zasmál a vycenil bělostné zuby zasazené do pevných dásní. LaFayette užasl. Sám nešel nikdy dotakových podrobností, aby věnoval zvláštní pozornost svýmzubům, natož dásním, ale pak si uvědomil, že mluví shercem. Docela ho to pobavilo, ale usmál se jen slabě. Neměl takové zuby jako on. Alespoň ne tady v divadle. A tamvenku už vůbec ne. LaFayette přemýšlel, jak to udělat, aby si nějak nenápadně vzpomněl, s kým to vlastně mluví. Mohl pochopitelně rychle nahlédnout do programu nebo na plakát, ale toho

19


Robert Blanda

by si ten floutek určitě všiml. Přesto se o to pokusil. A on

si toho všiml hned.

„Martins,“ řekl, než si LaFayette mohl vůbec odskočit k programu.

„Promiň. Jistě, Martins. Nemůžu si to jménozapamatovat,“ omlouval se LaFayette.

„Je to moje jméno. Pravé jméno,“ dodal důležitěMartins.

„Já přece vím. Možná proto si ho nemohuzapamatovat,“ omlouval se dál LaFayette. „Kde ta holka vězí,“ sykl v naději, že tím se dusná konverzace zvolní. Martins se ale netvářil nijak dotčeně. Smál se dál, jako kdyby měl ty zuby první den. Třeba opravdu měl, napadlo LaFayetta, až ho to samotného pobavilo. „Tak jsem tady,“ ozvala se konečně docela zblízka Tea. Mluvila tónem, že i libový herec Martins pochopil, že něco neklape. Podíval se na Teu a potom na LaFayetta atajemně mrknul. Bylo to asi to nejtajemnější tajemné mrknutí, jakého tady byl kdo schopen. Tea ho lehce, formálněpolíbila na tvář a ještě jednou dodala: „Tak se měj.“ „Dostal jsi to místo?“ zeptala se, když Martins zmizel.

„Ano, ale...“

„Takže odjedeš.“ Nebyla to otázka, jen konstatování. „Kdy?“

„Teo, počkej. Takhle to není. Není to, jak si myslíš.Neznamená to nic. Alespoň pro nás dva...“ chrlil jednu větu za druhou, protože měl strach, že se něco nějak sype.

„Jak to, že ne! Jak to není? Jedeš přece pryč. Tam!“ Její poslední slovo mělo dutý zvuk, jakoby z hluboké studny. LaFayette věděl, že to je jenom jeho pocit. Něco takového se nedalo napodobit. Všechno tu znělo stejně. 20 Sarkofág v. 1.01 „Už se neuvidíme,“ dodala po chvilce.

„Ale co blázníš. Teo! Můžeme se vídat každý den. Tady, na Horstenu, kde budeš chtít...“

„Děláš si legraci?“ Její hlas se zněl strašlivě. Zdálo se mu, že ji něčím ostrým, a rozpáleným, bodl přímo do srdce. „Tady...“ opakovala hluše.

„Ale ne. Já vím... Alespoň prozatím. Přijedeš. Přijdeš za pár měsíců za mnou. Až se usadím a trochu se tamrozkoukám. Možná se za mnou budeš moct i přestěhovat.“ Bylo to marné, protože v jejím srdci stále pevně vězel trn. Nyní jím LaFayette jen cukal, místo toho, aby se hoopatrně pokoušel vytáhnout. Rozhlédl se kolem sebe. Na obloze nebylo ani mráčku. Vápencové divadlo bylo skoro prázdné. Bílé kameny mihotaly neviditelnou, neznatelnou září. Jen tu a tam postávaly hloučky diváků a herců. „Pojď se mnou. Někam tě zvu,“ řekl zničehonic LaFayette, protože si pomyslel, že tím by se mohlo všechno špatné smazat.

„Kam?“ ozvala se Tea z hloubi, jakoby byla na chvíli pryč. Snad někde daleko přemítala o všem, co řekla a co řekl LaFayette jí. Odjede. Daleko. Brzy. Navždy. Tam...

„Znám jedno pěkné místo. Bude se ti líbit,“ lákal ji.

* * *

Zdravím tě, LaFayette,

s radostí potvrzuji, že jsi konkursní řízení skutečně absolvoval

úspěšně a tedy získal místo, o které jsi žádal. Negativní dopisy,

které jsi od nás dostal, se po prošetření ukázaly jako falešné,

a naše bezpečnostní složky se jimi již začaly zabývat. Zřejmě šlo

o určitou formu provokace nebo sabotáže. Zpřísnili jsmeněkte>21


Robert Blanda

ré bezpečnostní protokoly při podobném druhu komunikace,

takže se další padělané korespondence od nás již nemusíšobávat.

Tvoje pracovní zařazení u nás zůstává tedy beze změny, tak jak

jsi pro ně osvědčil své schopnosti. Všechny nutné dokumenty ti

zasíláme v příloze a těšíme se na úspěšnou spolupráci.

Doporučujeme ti obrátit se s příslušnými dokumenty na naše zastupitelství v místě tvého bydliště, které ti ochotně pomůže zařídit všechny nezbytné formality, související s tvýmpřesídlením do Archeonu.

Tvůj pracovní poměr začíná prvním dnem příštího měsíce. Budeme tě očekávat na sekční poradě v 10:00.

S pozdravem res. Dwight, personální manažer NNN,

Archeon, Nettrex.

* * *

„Cože? Delfíni?“ vykřikla najednou Tea. Byl to spíš výraz

údivu a překvapení než zděšení.

Vzápětí ji obklopila nekonečně hluboká modř oceánu, který je pohltil. Byla delfínem. Zjistila to hned. Okamžitě potom, co si uvědomila, že se jich obou zmocnilo moře.Bylo všude kolem nich a oni byli dvěma delfíny ztracenými v moři. Připlula blíž k LaFayettovi a jasně viděla, jak se na jeho stříbřitém hřbetě mihotají odrazy prosluněné hladiny. Pohlédla vzhůru a spatřila zářivé slunce, kdesi daleko avysoko nad azurově průzračnou klenbou bezbřehého oceánu. Zdálo se jí, že se delfín LaFayette směje, ale pak jí došlo, že takhle vypadají delfíni vždycky. Veselá zvířata, zasmála se. Potom zjistila, že může mluvit. Navzdory okolnímu živlu zněl její hlas břitce. 22 Sarkofág v. 1.01

„Jsme delfíni,“ zvolala zbytečně.

„Ano, patříme sem. Nemáš ráda delfíny?“

„Netušila jsem, že by to mohlo být takové...“

„Je to dětinské... že. O Horstenu to někdy říkáš,“poíchl ji.

„Řekla jsem to jen tak. Byla jsem naštvaná a takysmutná...“

„A už nejsi?“

„Nevím. Teď na to nemyslím...“

„Teo! Nic se neděje.“

„Ano, ale to tvoje místo...“

„Přece víš, jak jsem o to stál. Jak jsem na tom... Ty máš práci. Jsi úspěšná a bohatá. Máš práci, která tě baví. Lidi si tě váží. Jsi slavná i jako outlander. Já nejsem nic,“ řekldůrazně, až to zabublalo. Tea mlčela a neodpovídala, protože cítila, že má LaFayette na srdci něco víc, než jí teď podvodou stačil povědět. Ostatně nebylo to poprvé, co tohleříkal. Byla překvapená, jak snadno jí pohyb v delfíní kůži šel. Plula lehce, jako kdyby to dělala celý život. Jako kdyby celý život byla delfínem. K něčemu se blížili. Moře bylo mělké a prozářené sluncem. Tam v dálce, vepředu se cosi zdvíhalo ze dna a oni se ktomu blížili... Matné stíny čehosi neznámého vyvstávaly z ultramarínového okolí...

„Jsem na nic. Nemám peníze, nemám postavení, nikdo mě nezná a stále se jen zabývám něčím, co je podle tebe stejně dětinské.“ Ani teď se neozvala, jen poslouchala.Najednou si uvědomila, že vůbec netušila, jestli mají delfíni nějaké uši.

„Víš přece, že to místo nemohu nechat plavat. Něcotakového tě potká jenom jednou za život. Je to skvělá šance. Žádnou podobnou jsem nikdy nedostal. A už nedostanu...“

23


Robert Blanda

Byly tam nějaké stavby, trosky nějaké budovy, tyčící se ze

dna. LaFayette a Tea už byli docela blízko.

„Konečně se mohu stát rezidentem,“ dodal LaFayette důrazně, že se až zdálo, jako by nepotřeboval přesvědčit Teu, ale sám sebe.

„Staneš se žralokem, jako všichni ostatní,“ ozvala sekonečně Tea a v duchu se zasmála, jaký to v těchtopodmínkách dávalo dvojsmysl.

„Tomu nevěř, to se jenom tak povídá. Jsou to lidé jako my. Jenom žijí trochu jinak. Až za mnou přijedeš, uvidíš, že jsou úplně stejní.“

„Zapomeneš na mě.“

LaFayette se jejích slov polekal. Najednou ho zamrazilo, nebyl si totiž jistý, že by se to nemohlo stát. Proč by na ni měl zapomínat? Tam někde v Nettrexu? To přece nicneznamená. Je to jako přestěhovat se do jiného města. Nic víc. Jenom stěhování.

„Je to jen stěhování. Za pár týdnů budeme spolu,“ zesílil své myšlenky, aby je slyšela i Tea.

„Není to jenom stěhování. Hodně jsem o tom četla. Je to jako smrt! Konec všeho.“ Najednou se ocitli uprostřed pradávného města. Z písku mořského dna se okolo nich tyčily rozlámané sloupy apobořené zdi chrámů a paláců. Do dálky, kam až dohlédli.Zvlněné mořské dno, porostlé řídkou vegetací a všude kolem se v modravém pološeru mělčin bělalo polorozpadlézdivo zatopeného města. Tu a tam trčely ze země torza soch z mramoru i z bronzu. Jejich pokroucené paže ukazovaly vzhůru k mořské hladině, která je pohřbila. Hlavyněkterých soch oslepily kolonie korálů a sasanek, takže jižnemusely hledět na zkázu, jejímiž svědky se staly. Jiné hlavy, odražené od trupů, uvízly v písku, který se stal jejich hro- 24 Sarkofág v. 1.01 bem. Byly tu celé zástupy potopených bohů, politiků avojevůdců, všichni zdušeni vodní spoustou a umlčeni navždy. Vše kolem se přízračně vlnilo, jak voda proudila mezi zdmi potopeného města. Obývaly ho jenom ryby. Pestré abarevné, toulaly se v houfech i osamoceně, snad hledaly cestu v nepřehledné změti ruin.

„To je Atlantida,“ vykřikla najednou Tea a veškerá hrůza slov, která před chvílí pronesla, byla pryč. LaFayette slyšel v jejích slovech nadšení a okouzlení. Věděl, že ji zavedl na správné místo. Pokud mu mohla něco odpustit, a pokud on od ní mohl něco takového chtít, pak jedině tady. Tady, kde odpočívá prastaré antické město. Vpluli do tmavého vnitřku potopeného chrámu. Všude kolem nich semihotaly stovky různobarevných rybek a jiných mořských tvorů, takže se vůbec necítili sami. Měli jen pocit nekonečného klidu a soukromí. „Je to krásné. Asi máš pravdu, když to tolik miluješ. Když pro to chceš žít a sloužit tomu. Stream...“

„Teo, kde teď jsi?“ zeptal se najednou LaFayette a v jeho hlase bylo slyšet podivnou naléhavost.

„Doma...“

„Přijeď za mnou. Odlétám zítra. Rozloučíme se. Jenom na čas.” Delfín Tea se hbitě přitočil k delfínovi LaFayettovi a kolem dokola ho obeplul. Dost možná teď Tea hledala nějaký čas na rozmyšlenou. Anebo si jen dál prohlížela krásy potopeného atlantského chrámu. LaFayette zůstával na místě, jestli se to dá tak říci. Tetelil se ve vodě, ploutvemi kmital ze strany na stranu. Čekal, až se Tea ozve. „Dobře, přijedu,“ řekla konečně. Krása potopené Atlantidy najednou zmizela. Prastaré zdivo, sochy, sloupy i kameny

25


Robert Blanda

se rozdrobily ve vodě a voda se rozplynula ve tmě. V zářivé

tmě zvláštního světa.

* * * Na začátku tohoto století byl Nettrex jen malou nevýraznou společností, jejíž roční obrat nestál vůbec za řeč. Teprve když dal Nettrex na trh první fungující verzi polymorfního operačního systému, věci se začaly měnit. Z malého programátorskéhotýmu sídlícího kdesi na americkém středozápadě, se běhemdeseti měsíců stal softwarový gigant, který zanedlouho ovládl světový trh. Do dvou let se Nettrex probojoval mezi desítkunejbohatších a nejvlivnějších světových společností a zanedlouho potom se ocitl na samotné špici. Na celé planetě neexistoval jediný počítač, který by nevyužíval nettrexský polymorf. Kdo tehdy mohl tušit, že to všechno je pouhý začátek a že největší úspěch má Nettrex teprve před sebou... Objev a sériová výroba optických počítačů, bez nichž si život dnes už nedokážemepředstavit! Samozřejmě, hovořit o superserverové globálnístreamové síti je dnes už zbytečné. Zná ji každý. Protože bez ní by dnešní civilizace neměla šanci se vyvíjet.

Vokodex k dějinám výpočetní techniky,

Univerzita Karlova, Praha

* * *

III. Modrý azur

LaFayette si strhl z hlavy lehký plastový kruh a ztěžka se

svalil na pohovku. Prstenec položil vedle sebe a rukama si

hluboce promnul oči. Stále cítil, jako by měl kruh na čele,

26


Sarkofág v. 1.01

ale byly to jen podrážděné nervy. Lehce se mu zatočila

hlava. Věděl, že to brzy přejde. Musí jen chvíli ležet. Vkli

du, ve tmě, v tichu. A všechno přejde. Všechno bude jako

dřív.

Jen kdyby mu tolik nemžikalo za očima a netřeštilo ve

spáncích! Klid! Všechno bude vpořádku! Musí se zklidnit

a úplně zmrtvět... Za chvíli bude jako rybička... Ale ta

chvíle je k nepřežití! Začal v duchu počítat. Až napočítá do

dvou set, měl by být v pořádku.

Když napočítal do sta, mohl konečně otevřít oči. Viděl jen

dobře známý strop svého pokoje a skleněné svítidloupro

střed. Oči pálily a slzely. Bolely a tlačily. Měl pocit, že na

nich leží stokilové závaží. Začal počítat nahlas. Slyšel svůj

hlas, ale zněl jinak než prve. Nějak prázdně a vyprahle.

Ještě chvíli. Ještě chvíli a bude všechno v pořádku. Musí

být! Vždycky bylo... Ještě chvíli! 165, 166, 167... Počítal.

Konečně si uvědomil, že je zpocený. Moc zpocený. Pot mu

vyráží na čele a stéká dolů na postel. Už cítí svůj klid a už

k němu pomalu dosahuje, když se něco pokazí. Najednou,

bez jakéhokoliv varování, se mu udělalo zle. Docelaza

pomněl počítat, ale to už bylo jedno. Nezvládl to...

Zkusil vstát a šlo to docela snadno. Zamířil do koupelny

a ještě ve dveřích se zmohl na první hlasitou větu:„Hor

kou koupel...“ i zvuk jeho vlastního hlasu ho vystrašil, až

se lekl, jestli mu bude domovník rozumět. Ale rozuměl

dobře. Okamžitě začal napouštět do vany horkou vodu,

tak horkou, jak to měl LaFayette rád.

27


Robert Blanda

„Pěnu, sůl, olej?“ ozvalo se odkudsi z prostoru. LaFayette

se zarazil jenom na chvíli. „Olej... Ne! Moment, radši sůl.

Modrou. Ten – no – Modrý azur, máme ho, ne?“

„Ano, máme Modrý azur...“ zaznělo ze stejného místa jako prve. Odnikud.

LaFayette se začal svlékat a všiml si, že se mu pořád třesou prsty. Brněly tak, že měl pocit, jakoby je mělzastrčené do zásuvky. Věděl, že to způsobují staré a prošlé tagy, které měl pod nehty, ale na nové neměl peníze.

Skoro nemohl třesoucími se prsty rozepnout knoflíky na kalhotách. Když si stahoval tričko přes hlavu, nepatrně se zapotácel.

„Co to se mnou dneska je?“ řekl polohlasně, aletentokrát nikdo nereagoval. Domovník dobře věděl, že seneobrací na něho.

LaFayette se podíval do velkého zrcadla, které se rychle zamlžilo vodní parou. Bylo to jenom obyčejné kovovézrcadlo, na lepší neměl. Utřel v něm malou plochu, jentakovou, aby se viděl. Zdálo se mu, že vypadá docela normálně. Oči měl sice otlačené, podlité a trochu zarudlé, ale to bylo normální. Na bradě mu začalo růst strniště vousů. Vypadlo směšně. „Koupel je hotova,“ ozvalo se opět odnikud a přece z toho samého místa.

„Děkuju,“ řekl LaFayette zbytečně, protožedomovníkovi nemělo smysl děkovat. Prostě dělal, co se po něm chtělo. Zřejmě mu děkování nevadilo, ale na kvalitu jeho služeb žádný význam určitě nemělo.

* * *

28


Sarkofág v. 1.01

Málokdo si v dnešní době dokáže představit, že ještě na začátku

tohoto století tvořily internet, či jak dnes říkáme stream, desítky

a stovky tisíc drobných elektronických počítačů velmiomezené

ho výkonu. Bezpočet jejich typů a konfigurací komplikovalyje

jich vzájemné spojení. Počítače samy o sobě byly nespolehlivé,

obtížně ovladatelné a zranitelné. Většinu informací skladovaly

na svých lokálních jednotkách, takže výměna dat stálazbyteč

ně mnoho času a peněz, které bylo třeba platit komunikačním

společnostem. Dnes si ani neumíme představit, že na těchto

nespolehlivých strojích mohly záviset finance velkýchspoleč

ností, fungování státních orgánů nebo i životy lidí! Dokonce ice

lé arzenály smrtících jaderných zbraní řídily a kontrolovaly tyto

primitivní elektronické přístroje. Samozřejmě že je s podivem,

jak lidstvo mohlo přežít tento temný středověk výpočetnítech

niky a ve zdraví se dočkat doby fotonových superserverů.

Vokodex k dějinám výpočetní techniky,

Univerzita Karlova, Praha

* * *

LaFayette se ponořil do modré průzračné vody a v tu chvíli

ho zamrzelo, že si nedal raději pěnu. Mohl by se sám před

sebou ztratit v jejích vzdušných oblacích a nevidět svojehu

bené tělo pokřivené vlnící se hladinou vany a sinalepro

modralé barvou Modrého azuru. Napadlo ho, že vypadája

ko mrtvola v nějaké prastaré zatopené kryptě. Brrr, otřásl se

při té představě, ale zároveň jí byl nějak fascinován. Lehce

zahýbal nohama, jen tak mdle a klátivě, jak se asi mrskají

zombie ve svých sarkofázích. Byl to příznak vracející sedob

ré nálady a jeho pověstné, skoro chorobné představivosti.

„Vařená zombie,“ řekl nahlas a ještě hlouběji se ponořil

do vody. Horká voda do něho vracela život a energii. Cítil

29


Robert Blanda

se jako Frankensteinovo monstrum v elektrolytickéoživovací lázni.

„Kolik je hodin?“ Zeptal se hlasitě a velitelsky, takžedomovník hned zareagoval. „Dvacet minut po osmé, za deset minut půl deváté,“ odpověděl.

„Tea je doma, takže nepřijede dřív než za dvě hodiny. Spíš později,“ přemítal polohlasně, jak bylo jeho zvykem. Vlastně to vypadalo docela komicky nebo zvláštně,protože LaFayette sám se sebou mluvil nahlas dost často.

Rozhodl se, že čekání na Teu využije k tomu, aby sepodíval, jestli má na zítřek všechno sbaleno a připraveno. Pak si vyrazí někam ven.

„Jak dlouho jsem byl pryč?“ zeptal se LaFayette.

„Tři hodiny deset minut,“ odpověď se ozvala skorovzáětí. Zřejmě to byla častá otázka a snadná odpověď.

„Dlouhá doba,“ pokýval hlavou LaFayette a až teď si uvědomil, že by se ve vodě mohl také trochu umýt.

„Stalo se za tu dobu něco?“ zajímal se LaFayette dál.

„V oblasti, co tě zajímá, nic,“ zněla stručná odpověď. „Chceš tu otázku rozšířit?“ ozval se domovník sám od sebe.

„Já nevím, asi ne. Představoval bych si, že mi řekneš něco, co sám považuješ za důležité nebo zajímavé.“

„To by záleželo na tom, podle jakého kritéria bych měl zaznamenané události hodnotit.“

„Jo, jo. Já vím, že je to takhle... Už radši mlč. Projdu si zprávy sám. Můžeš vypouštět. Lezu ven.“ Sice se tosnadno řeklo, ale hůř provedlo. LaFayettovi se najednounechtělo z horké modré lázně ven do světa, ve kterém se musí chodit, sedět a vůbec se namáhat. Chtělo se munajednou strávit zbytek života v příjemném modrém náručí.

Domovník ale poslouchal na slovo a tak se zničehonic ozvalo nezdvořilé zakrkání a voda se z vany začala vytrá- 30 Sarkofág v. 1.01

cet. S ní mizelo příjemné vodní prostředí, v němž seLa

Fayettovi tak zalíbilo. Proč jenom se nenarodil jako delfín,

vzpomněl si na poslední chvíle s Teou. Pokud se rychlene

zvedne, bude za chvíli sedět v prázdné vaně.

„Proč musíš dělat všechno hned,“ zaklel směrem kne

přítomnému tělu domovníka. Ten samozřejmě mlčel,pro

tože na to nemohl nic říci. Dělat všechno hned je jehopři

rozenost. Jinak nemohl.

* * *

Circlet patří bezesporu k nejrozšířenějším potřebámsoučasné

ho člověka. Podle statistik a výzkumů jej vlastní každý pátýoby

vatel tohoto světa, a to bez ohledu, zda je rezident nebooutlan

der. Tento měsíc jsme dali na trh poslední model circletu, který

nejenom že lépe odpovídá stále se zvyšujícím technickýmstan

dardům, ale kromě toho i lépe vypadá a hlavně méně váží, vlastně

neváží už skoro nic. Nový circlet, označený jako Lauris, váží jen

35 gramů, takže jej na hlavě skoro vůbec necítíte. Lauris se

skvěle přizpůsobí každé velikosti a každému tvaru hlavy, jako by

byl vyráběn na zakázku. Díky třem kloubům se jednoduše složí,

takže se dá nosit i v kapse, nebo v pouzdře vašeho tabletu.Ne

dozírné dálky streamové reality vám budou přístupné vždy, ať

jste kdekoliv. Základní model nového circletu může být váš už

za 2 000 uniců. Tak co ještě chcete vědět?

Náš nový circlet je plně kompatibilní s každým současnýmstan

dardním tabletem, ale nejlépe si rozumí s naším Librettem. Circlet

Lauris je pohodlný, netlačí, je moderní a slušivý. Na jehodesig

nu pracovali naši nejlepší odborníci a podíleli se na něm ivyhlá

šení designéři z MetroTrenu. Oproti předchozím modelům vysílá

Lauris stimulační obrazový paprsek na nově modulovanéfrek

31 Robert Blanda

venci, takže už mnohem méně dráždí vaše oči. Také k vašemu

sluchu je Lauris výrazně ohleduplnější než jeho předchůdci

a než běžné circlety konkurenčních výrobců. Zvukový signál vede

po lebečních kostech, takže nepřetěžuje vaše sluchové orgány.

Bez Laurisu prostě nemůžete být.

Reklamní impaxt Nettrexu

* * *

Circlet ležel na pohovce, kam ho LaFayette před chvílíod

hodil. Když ho vzal znovu do ruky, zjistil, že je na vnitřní

straně ještě trochu vlhký potem. Otřel ho cípem županu

a složil na tři díly. Složený přístroj vložil do pouzdra, které

trpělivě čekalo celé tři hodiny na nočním stolku. Pouzdro

i se založeným circletem vsunul do nabíječky. Červenádi

oda jako očko zákeřného hada se rozsvítilo, jak začalpří

stroj nasávat energii.

Když se postaral o circlet, mohl se LaFayette postarat i ose

be. Posadil se na pohovce. „Přehled zpráv. Devatenáctý

kanál,“ zavelel. Před ním se slabě rozzářilo modravésvět

lo obrazovky promítané do prostoru. Všechny visunetové

a zpravodajské okruhy vysílaly zdarma headlinynejdůle

žitějších zpráv z domova i ze světa. Bylo možné je letmo

prohlédnout během několika minut. Na devatenáctémka

nálu měl LaFayette naprogramovanou šablonusestave

nou ze svých oblíbených informativních přehledů. Byly to

zkratky zkrácených verzí už tak velmi stručných zpráv.

Těžko se z nich mohl dozvědět něco nového. To byla běžná

praxe. Neustále dokola opakovat stejné informace.

Sotva se rozplynul poslední reklamní proužek oinformač

ním bezvětří v domácím zpravodajství, prozářil bledě se

32 Sarkofág v. 1.01

tetelící obrazovku visunetu výběr hlavních novinek stanice

3N, pro níž měl LaFayette už za několik dní začít pracovat.

Nettrexský zpravodajský přehled byl zcela jiný než sestřih

zpráv z domova. Obraz informačních záhlaví expandoval

až k samotným okrajům obrazovky, důmyslně zaplňoval

trojrozměrný objem displeje a doprovázennepominutel

ným zvukovým doprovodem se zcela automatickyzmoc

ňoval maximální pozornosti diváka. Nekonečný proud

heslovitých informací nenápadně přehrazovaly otiskyko

merční inzerce a zvláštních vtíravých reklam – impaxtů,

zanechávající za sebou tenkou datovou stopku prooka

mžité a úplné otevření celého obsahu.

LaFayette dobře znal zpravodajskou formu svéhobudou

cího zaměstnavatele, neboť ji mnohokrát pečlivě adů

kladně studoval. Nejednou si izoloval nějaký datovýseg

ment a potom ho v klidu zkoumal. Možná proto se mu

podařilo vypracovat konkursní práci tak, že se to bossům

v Nettrexu zalíbilo. Neznamenalo to ovšem, že by měl

metodu Nettrexské zpravodajské agentury zcelapochope

nou. To neměl asi nikdo z jejích konzumentů. Týmypro

pagačních expertů Nettrexu pracovaly na tom, aby byl

psychologický dopad zpravodajského a komerčníhovisu

netu maximální a přitom nenapodobitelný,neuchopitel

ný a nepochopitelný. Bylo to něco jako žhavé informační

magma, valící se visunetovými linkami snad ke každému

člověku na planetě.

* * *

V těchto dnech bylo nettrexské zpravodajskébombardo

vání plné informací o oslavách patnáctého výročí založení

Archeonu. Největšího města Nettrexu, kam se mělLaFay

ette už nazítří přestěhovat. Před půl rokem, když se oslavy

33 Robert Blanda

začínaly připravovat, se LaFayette o Archeon začalpořád

ně zajímat. Stále častěji vstupoval do hlubších úrovní zpráv

o tomto „novodobém divu světa“ a nejednou si vyslechl

vše, co stručné zpravodajství nabízelo. Využil takédato

vých stopek do veřejných knihoven a archívů, kde byla

míra nabízených informací maximální. Tak se o Archeonu

a o Nettrexu dozvěděl všechno. Brzy potom se rozhodl, že

se do Nettrexu a snad i do jeho srdce, do Archeonu,poku

sí dostat. Bylo to možná nejvýznamnější rozhodnutí jeho

života. Dnes už je téměř rezidentem Nettrexu azpravoda

jem 3N. Nemohl uvěřit, že mu všechno vyšlo, jak sinaplá

noval.

* * *

„Spusť souhrny LaF 1, Dragon, Pluto 2 a všechnyaktuali

zace na ostatních položkách,“ zavelel LaFayette po chvilce

s předepsanou mírou naučeného smyslu pro povinnost

v hlase. „Otvírej postupně, podle data přijetí,“ dodal.

Divoký barevný rej visunetového sestřihu z 3N seroz

plynul a v zářivé krychli visunetové projekce se objevila

série datových pořadačů. Mžoural na miniaturizovanéob

sahy složek a tu a tam si nechal zvětšit některý výjev ze

scénických streamových sídel, která mu zasílali jejichtvůr

ci. Doufali, že se o nich zmíní v některé ze svýchbudou

cích reportáží pro 3N. Každý z těch miliónů streamových

architektů, vládců virtuálních říší, obklopených houfem

naprogramovaných oddaných konstruktů, určitě toužil,

aby se právě jeho dílo, jím vytvořený svět, objevil vinfor

mačním souhrnu na visunetu. Každý doufal, že se právě

o jeho říši dozví někdo z těch zbylých deseti miliardztra

cenců a pomůže mu návštěvou v jeho doméně prolomit

nekonečný kruh samoty vzdálených terminálů.

34 Sarkofág v. 1.01

LaFayette tohle chápal, byl přece součástí tohotobláznivého zvyku. I on si za studií vybudoval nauniverzitním serveru středověký hrad a v něm pak trávíval chvíle digitální samoty i virtuální hodokvasy s připojenýmipřáteli. Kdo by si dnes odvážil přiznat, že to celé nemá žádný smysl! Že to je jen technicistní iluze stvořená k překonání obyčejné lidské samoty. Milióny lidí, oddělených tisícikilometry industrializované planety, politickými iekonomickými poměry i svými soukromými předsudky a komplexy se setkávají v družném kruhu v království tesagonových objektů neexistujícího světa... Možná to nějaký význam má... Možná je to jen nová podoba setkávání člověka s člověkem. „Konec,“ rezignoval LaFayette a ukončil přenos. Svitvisunetové stanice se rozplynul v šeru pokoje. Najednou ho přepadl prudký pocit osamění. Ne datového, ale skutečného, lidského osamění. Byl to tak intenzivní vjem, že se až lekl, není-li to ve skutečnosti strach. Strach ze samoty, v nížtrávil většinu života.

„Světlo. Pětasedmdesát procent,“ sykl nahlas, jako kdyby to mělo být zaklínadlo proti hrůze nebo samotě.Domovník okamžitě rozsvítil několik bodových svítidel. Natříčtvrteční výkon, jak LaFayette poručil. LaFayette se rozhlédl po pokoji. Nad visunetovýmterminálem se stále ještě tetelil horký ionizovaný vzduch, do něhož se před chvílí promítal obraz vzdálených světů.Kdyby natáhl ruce, mohl by snad ještě nahmatat něco z toho pomíjivého obrazu, který se prve zdál tak plastický.Naadla ho jakási mizivá analogie s křišťálovými koulemi dávných mágů. Hleděli prý do nich, aby spatřili svoubudoucnost či jiné skryté věci. On sám má u nohou postele

35




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist