načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Sanitka 1 - Ivan Hubač

Kniha: Sanitka 1
Autor:

Legendární seriál poprvé v literární podobě! Připomeňte si osudy doktora Vojtěcha Jandery, který po konfliktu v nemocnici odchází pracovat k rychlé záchranné službě a zjišťuje, že ...


Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  266
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
11%
naše sleva
8,9
bo za nákup

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2013-08-07
Počet stran: 288
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 283 stran
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2013-33
ISBN: 9788073887148
EAN: 9788073887148
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Legendární seriál poprvé v literární podobě! Připomeňte si osudy doktora Vojtěcha Jandery, který po konfliktu v nemocnici odchází pracovat k rychlé záchranné službě a zjišťuje, že je ve své nové pozici možná ještě prospěšnější než dříve, doktora Mádra, Skalky a dalších, kteří každodenně zachraňují lidské životy. Rodinné peripetie, milostné rošády, problémy s kolegy i svět, ve kterém život závisí na několika vteřinách…

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Končila léta padesátá, začínala „zlatá šedesátá“, ale v 
nemocnici, kde Vojta Jandera tenkrát pracoval jako chirurg, se zlaté období
a nadechnutí po totalitě padesátých let nijak výrazně neprojevovalo.
Pořád byl nedostatek všeho, co bylo k lékařským výkonům potřeba,
ale lékaři se v boji o život pacien ta přesto snažili dělat zázraky.
Vojta Jandera nebyl výjimkou. Mladý nadějný chirurg v  pražské
nemocnici, to znělo docela slibně. Byla to dobře odstartovaná kariéra
chlapce z vesnice.
Chodbou nemocnice pospíchala mladá zdravotní sestra
Zdenička, míjela zavřené dveře pokojů, přecházející pacienty v 
nemocničních županech, vozík s připravenými snídaněmi. Spěchala.
Minula saniťáka Fandu, který šel jejím směrem. Saniťák zrychlil
krok a Zdeničku dohonil v okamžiku, kdy už klepala na dveře
lékařského pokoje.
Dveře se otevřely a  vyhlédl z  nich Vojta Jandera v  bílém
plášti. Měl unavený výraz. Ani probdělá noc nedokázala z  jeho hezké
tváře vytlačit chlapecké rysy. Jako by Vojtovi Janderovi už netáhlo
na třicítku.
„Zdeničko, prosím vás... Došly mi cigarety, buďte tak hodná...“
požádal sestru.
Za  sestrou se zubil saniťák Fanda. Optimista tělem i  duší, který
si myslel, že svět je dobré místo k  žití. Než stačila sestra
zareagovat, pozdravil Janderu s koňskou dávkou dobré nálady. „Dobrý ráno,
šéfe!“
„Neříkej mi šéfe,“ zareagoval nečekaně prudce Jandera
a podrážděně dodal. „Zrovna dneska.“ Pak zavřel dveře a zmizel.
Fanda se v rozpacích obrátil na Zdeničku. „Proč bych mu nemoh
říct šéfe? Řezali jsme spolu celou noc.“
„Docent je šéf, ne?“ podotkla Zdenička.
„U mě je šéf Jandera.“





8
Ivan Hubač
Dveře se opět otevřely. „Pro ty cigarety nechoďte, Zdeničko,“ ozval
se Jandera poněkud smířlivějším tónem.
„Já vám pro ně dojdu, pane doktore. Chtěla jsem vám jen říct...“
Jandera ji zarazil. „Přišla jeho matka?“
„Ne. Ale v  osm máte být u  starýho,“ dokončila přerušenou větu
Zdenička.
Jandera pohlédl na hodinky a zabručel. „To mám radost.“
Sestra jen pokrčila rameny a přidala úsměv, jako by chtěla říct já
za  to nemůžu. Pak se otočila a  vykročila za  svými dalšími
povinnostmi.
Fanda vytáhl z kapsy krabičku líp, klepnutím jednu cigaretu
vysunul a  nabídl Janderovi. „Jestli jsem vás nadzvednul tím šéfem... tak
se omlouvám.“
Jandera si vzal cigaretu a Fanda mu zapálil. „Jdeš spát?“
Fanda kývl. Jandera vešel do lékařského pokoje, zastavil se u okna
a kouřil. Fanda se neodvážil vejít za ním a od dveří se vstřícně snažil
navázat konverzaci.
„Byl to nervák, viďte...“
Jandera jen lehce kývl a  dlouze potáhl z  cigarety. Fanda dál
hledal něco, čím by „šéfa“ potěšil. „Já bydlím na svobodárně s Mirkem
Králíčkem. Ten dělá na  interně. Tak jsem mu řek, že jediný správný
doktoři jsou chirurgové.“
Jandera se vytrhl ze zamyšlení a  nechápavě pohlédl na  Fandu.
„Cože?“
„Když mi vyjde šichta s váma, klidně bych řezal celou noc. Zrovna
dneska jsem si říkal... Kdyby vás Mirek Králíček viděl. Kluk sotva
rok, hrudníček jako vrabčáček...“
„Ten kluk nám umřel, Fando.“
„Ne...“ vypadlo ze šokovaného Fandy.
„Před hodinou.“
„Ale vy za to přece nemůžete.“





sanitka
9
„Ale umřel, Fando.“
Ale to nejhorší Janderu teprve čekalo. Oznámit matce, že její dítě
zemřelo.
Ten den nezačal dobře ani pro sotva pětadvacetiletou Elišku
Vorlovou. Zvečera ji začalo bolet břicho, noc prožila v  bolestech a  nad
ránem se už svíjela v křečích. Vyšla z bytu a zazvonila na sousedku.
Otevřela jí vyfešákovaná dáma kolem šedesátky. Změřila si dívku
s neupravenými vlasy v županu překvapeným pohledem.
„Paní Vávrová, prosím vás... potřebovala bych si zavolat,“ hlesla
Eliška v bolestech.
„Ale já zrovna odcházím,“ poměrně neochotně zareagovala
Vávrová.
„Mně je hrozně špatně. Myslela jsem, že se táta vrátí...“
„Musím vyzvednout Miloška ze školky. Jedeme k  babce od 
snachy.“ Zkoumavě na  Elišku pohlédla a  dodala: „Ale vy jste celá
zelená...“
„Od večera mě bolí břicho. Nemůžu se skoro ani hnout.“
„Tak to pojďte dál. Zatelefonujte si.“
Eliška přešla k  aparátu a  začala vytáčet číslo záchranné služby,
které četla z papírku. Když se konečně kdesi na druhém konci města
někdo ozval, měla pocit, že se brzy dočká pomoci. Netušila však, jak
se mýlí. Vrátila se do  bytu, oči jí svítily horečkou, tvář hořela.
Konečně někdo odemkl dveře. Eliška se v  očekávání zvedla na  lůžku.
Do pokoje vešel asi pětapadesátil etý muž s prokvetlými vlasy, mírně
neupravený, ale někdejší elegance na něm byla vidět. Měl trochu
upito a jmenoval se Šimáček.
„Kde seš tak dlouho?“ vyhrkla Eliška.
„Jdu pěšky od Olšan. Nejedou tramvaje.“
„Je mi hrozně špatně! A ty sedíš v hospodě!“
„V jaký hospodě? Měl jsem jednání.“





10
Ivan Hubač
„Volala jsem záchranku.“
„Záchranku?“ zpozorněl Šimáček.
„Prosím tě, zkus to ještě jednou. Už jsou to skoro dvě hodiny. Ale
musíš do budky. Vávrovi nejsou doma.“
„Hned, Eliško. Mám rozdělanej parádní kšeft ,“ řekl Šimáček, jako
by to mohlo Elišce pomoci od bolesti. Pak se začal šacovat, uvědomil
si, že do telefonního automatu nemá drobné a obrátil se na dceru.
„Nemáš pětadvacetník?“
„Běž už,“ sykla Eliška s tváří sevřenou bolestí.
Šimáček sestupoval po schodech činžáku a přemýšlel, kde sehnat
pětadvacetník, aby se mohl dovolat z telefonního automatu. Sešel až
do přízemí, kde dveře jednoho z bytů byly pootevřené a zpoza nich
se ozývalo bujaré veselí a hudba. Šimáček dveře otevřel a zůstal stát
mezi nimi. Uviděl veselé tváře svatebčanů i  hostů, sklenky o  sebe
v přípitku cinkaly, ozývaly se výbuchy smíchu a z gramofonové desky
do toho všeho zněl jakýsi dobový šlágr.
Šimáčka svatba mírně zneklidnila, ale zase ne příliš, a  tak zvolal:
„Dobrý den vespolek!“
Od  stolu se ohlédl muž v  Šimáčkově věku. Byl to soused Bláha.
Ožil, vyskočil, spěchal k  Šimáčkovi a  bodře se s  ním vítal. „Luboši,
kamaráde, co máš na srdci?“
„Potřebuju auťák pro dceru. Je jí mizerně. Musí do nemocnice.“
„Všechno zařídíme,“ hlaholil Bláha vesele, ale Šimáčkovu prosbu
příliš nevnímal a začal Šimáčkovi představovat nevěstu a  ženicha,
a  už mu nalévali, ale Šimáček se bránil, opakoval, že na  něho dcera
čeká, ale oni že se s  nimi musí napít, jinak že to nejde, a  tak si dal
jednu, aby neurazil. Ale pak přišla druhá, a  ta mu rozvázala jazyk
a  dala tak trochu zapomenout, proč tady vlastně je. A  při třetí sice
ještě zablábolil, že mu došly pětadvacetníky a že potřebuje auto pro
holku, ale nikdo to příliš nevnímal. Šimáček byl původní profesí
stasanitka
11
vitel, ale to už bylo dávno pryč, svoji profesi dávno prolil hrdlem, teď
se protloukal, jak se dalo, ale oslovení stavitel mu dělalo pořád dobře,
a tak když ho v alkoholovém opojení požádal ženichův otec o plánek
na garáž, s bohorovností potěšeně souhlasil.
Napili se na  to a  to byl defi nitivní konec jeho mise sehnat pro
dceru auto.
Matku dítěte, které v noci při operaci zemřelo, potkal Vojta Jandera
v nemocničním parku a vzal ji k sobě do lékařského pokoje, aby jí to
oznámil. Bezhlesně tam pak před ním stála, ruce sevřené před sebou
na tmavě modré sukni, oči vytřeštěné, chtěla křičet, ale nešlo to, křik
nemohl prorazit a Vojta Jandera si znovu uvědomil, že na světě
nemůže člověka potkat nic horšího, než když přežije své děti. Doprovodil
ji k  bráně nemocnice a  vracel se nemocničním parkem k  oddělení
chirurgie. Cítil absolutní bezmocnost. Na lavičce seděla v bílém plášti
krásná osmadvacetiletá žena a Vojta si k ní přisedl.
„Neurinom v hrudníku. Převáželi ho z jednoho špitálu
do druhýho. Pořád nikam nepatřil,“ povzdechl si vyčerpaně.
„V  Praze?“ zeptala se ona krásná osmadvacetiletá žena. Byla to
lékařka z interny a Vojtova milenka. Jmenovala se Eva.
„Tady byli ve  dvou. Ostatní na  trase Plzeň–Praha,“ dodal Vojta
vyhasle.
„A diagnóza?“
„Nejrůznější, to je to.“
„A tvoje?“
Vojta mlčel, díval se před sebe a  uplynula chvíle, než
promluvil. A  když se tak stalo, jeho hlas byl plný beznaděje. „Držel se mě
za ruku. A já mu nemoh pomoct.“
Evu to překvapilo. Pozorně se na Vojtu zadívala a věcně
poznamenala. „Myslela jsem, že sis tyhle pocity už odbyl.“ Pak ještě dodala:
„I smrt je realita lékařské praxe. Profesor Somola. Pamatuješ?“





12
Ivan Hubač
Vyčerpaně si přejel dlaněmi obličej a dál mlčel.
„Smrt je vždycky stejná. Vždycky stejně jednoduchá, smutná
a banální,“ hlesla Eva.
„Nemůžu si na  to zvyknout. Na  tu... bezmocnost. Vždycky mám
pocit, že byla ještě nějaká šance.“
Eva se usmála a  snažila se Vojtu uklidnit. „To si žádný chirurg
nemyslí. Ani nepřipustí. Jinak by to nemohl dělat.“
„Pokaždý, když se mi něco takovýho stane, mám pocit, že neselhal
pacienta, ale já.“
„Udělal jsi, co jsi mohl.“
Teprve teď se Vojta na Evu konečně podíval, dotkl se jejích vlasů,
její tváře a zašeptal: „Jsi krásná holka.“
Ale než mu Eva mohla odpovědět, Vojta otočil hlavu,
protože jeho pozornost zaujala dívka jedoucí nemocničním parkem
na  starém dámském kole. Jela ztěžka, vrávoravě, jízda jí stála
nesmírné úsilí a co chvíli se chytla pravou rukou za břicho.
Byla to Eliška Vorlová. Teď už pozorovali dívku oba, Vojta i Eva.
Když dívka dojela ke  vchodu do  nemocnice, zakolísala a  z  kola
spadla. Vojta se k  ní rozběhl a  Eva spěchala za  ním. Když zvedal
Elišku ze země, zeptal se: „Co je vám?“
Eliška zasténala: „Břicho.“
Vojta ji vzal do náručí a spěchal s ní do budovy. A pak už šlo
všechno ráz naráz. Ležela na  nosítkách, Fanda je tlačil, sestra Zdenička nad
ní držela láhev s  infuzí, chodbou k  operačnímu sálu. Vojta pospíchal
za nimi a tam někde na začátku dlouhé chodby se mihla i Eva.
Světla operačního sálu, Vojta si oblékal plášť operatéra, a  když
požádal o  skalpel, Eliška už o  sobě nevěděla, natož aby věděla, že
její otec Šimáček právě stojí ve felicii kabrioletu, která je vyzdobena
svatebními stuhami, rozjařeně s  láhví v  ruce zpívá, zatímco soused
Bláha sedí za volantem a žene felicii pražskými ulicemi.





sanitka
13
Když se Eliška na pokoji probudila po operaci z narkózy, Vojta se
na ni přišel podívat.
„Jak je vám?“ zeptal se.
„Žízeň. Asi ta narkóza,“ hlesla Eliška.
Nadzvedl pokrývku, zkontroloval obvaz na  ráně a  řekl: „Ženská,
prosím vás, co jste to vyváděla na tom kole? To jste chtěla jet rovnou
na hřbitov?“
„Čekala jsem dvě a půl hodiny na sanitku.“
„Dvě a půl hodiny?!“ vydechl Vojta překvapeně.
„Hm. Už jsem to pak nemohla vydržet.“
„Podáme stížnost. V kolik jste telefonovala?“ zeptal se Vojta
a vytáhl z kapsy notýsek, aby si čas zapsal.
„Asi v půl dvanáctý.“
„A co vám řekli?“
„Že hned přijedou.“ Pak ještě dodala: „Pane doktore, já mám
obavy, aby se neztratilo to kolo.“
Vojta zašel před nemocnici. Kolo tam leželo na  zemi, zvedl ho,
sedl na něj a pomalu s ním odjížděl směrem k vrátnici. Kolo skřípalo,
drhlo, sotva se na něm dalo jet.
„Zase nějaké extravagance?!“ ozvalo se za ním.
Vojta se na skřípajícím kole otočil. Kousek za ním stál docent
Kotek a  s  ironickým úsměvem ho pozoroval. Byl to muž kolem
padesátky s tenkými rty a pedantsky sevř enými ústy. Z jeho tváře se dalo
vyčíst, že věčně s něčím nesouhlasí.
Vojta slezl z kola a zavrtěl hlavou. „Ne, pane docente.“
„Čí je ten vehikl?“ zeptal se přísně docent Kotek.
„Té Vorlové ze sedmičky. Představte si, že na tomhle přijela
s akutním slepákem. Čekala dvě a půl hodiny na sanitku.“
„Tak to nahlaste řediteli záchranné služby,“ blazeovaně odvětil
Kotek.





14
Ivan Hubač
„Nemoh byste tam zavolat vy, pane docente?“
„Já?“ zeptal se docent konsternovaně.
„To už je tenhle měsíc třetí případ. Posledně to byl ten Urbánek...
ta perforace. Ten čekal čtyři hodiny. Já jsem tam volal, ovšem ředitele
mi vůbec nedali.“
Docent si založil ruce na  prsou a  Vojtu si povýšeně změřil. „Tak
to tam napište.“
Vojta se na šéfa jen otráveně podíval a beze slova chtěl odejít.
Docent ho však unaveně zastavil. „Poslyšte, proč jste vlastně té matce
řekl, že její syn mohl být zachráněn?“
„Kdyby ho přivezli rovnou a při správné diagnóze...“
„Neexistuje žádné kdyby, doktore Jandero,“ ostře ho přerušil
docent. Pak ještě na  odchodu dodal: „Zejména když je na  jeho konci
smrt.“
„Ten chlapec mohl žít,“ zavolal mu už do zad Vojta. Docent Kotek
se otočil.
„Přivezli nám ho a  my jsme udělali maximum. Aspoň doufám.
Naše odpovědnost začíná a končí branami tohoto ústavu. Pamatujte
si to,“ komisním tónem uzavřel diskusi.
„Já jsem jenom chtěl říct, že kdyby...“
„Jednou provždy si vyprošuji jakékoliv kdyby!“
Vojta zaraženě mlčel, ale pak zvedl oči a  přece jen si neodpustil:
„Promiňte, pane docente, pro mě má každé kdyby význam zcela
zásadní.“
„V  tom případě byste měl změnit profesi. Anebo pracoviště. To
myslím úplně vážně, soudruhu doktore!“
Ten den kvečeru pospíchal Vojta Jandera tichou nemocniční
chodbou ke  svému lékařskému pokoji. V  chůzi si svlékal bílý plášť.
Uprostřed chodby narazil na docenta Kotka, který vyšel z osmičky –
pokoje pro pacienty, kterým už nikdo nedával žádnou naději.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.