načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sametová revoluce – František Emmert

Sametová revoluce

Elektronická kniha: Sametová revoluce
Autor: František Emmert

– Sametová revoluce v roce 1989 představuje jednu z nejvýznamnějších událostí v našich novodobých dějinách. Unikátní publikace provází všemi jejími klíčovými momenty. Detailně představuje, jaká byla situace v Československu před rokem 1989, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  369
+
-
12,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 265
Rozměr: 31 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2834-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sametová revoluce v roce 1989 představuje jednu z nejvýznamnějších událostí v našich novodobých dějinách. Unikátní publikace provází všemi jejími klíčovými momenty. Detailně představuje, jaká byla situace v Československu před rokem 1989, co předcházelo 17. listopadu i jak probíhala samotná revoluce. Na více než pěti stech dobových snímcích zachycuje tehdejší atmosféru i jednotlivé aktéry. Umožňuje tak znovu poznat události, které otevřely Československu dveře novým možnostem a výzvám.

(cesta ke svobodě)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
František Emmert - další tituly autora:
Milénium falešných proroků Milénium falešných proroků
Českoslovenští legionáři -- Za první světové války Českoslovenští legionáři
Československý odboj za druhé světové války Československý odboj za druhé světové války
Rok 1968 v Československu Rok 1968 v Československu
Moderní české dějiny Moderní české dějiny
US Army v Československu 1945 -- Objevná obrazová publikace o osvobození západních Čech americkou armádou US Army v Československu 1945
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Sametová revoluce

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

František Emmert

Sametová revoluce – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


FRANTIŠEK EMMERT

CPress, 2019

CESTA KE SVOBODĚ

SAMETOVÁ

REVOLUCE


OBSAH

Předmluva 7

Totalitní ideologie a systém KSČ 9

Reálný socialismus 23

Charta 77 35

Změny přicházejí z Kremlu 45

Rok 1988: Aktivizace veřejnosti 53

Palachův týden 61

Kdo je Václav Havel 69

Rok 1989: „Nechceme kůl v plotě!“ 77

17. listopad 89

Národní třída 99

Stávka 111

Občanské fórum 125


Veřejnost proti násilí 133

Lidové milice 141

První týden 147

První ústupky 165

Letná 173

Klíčové tři dny: Generální stávka a zrušení „vedoucí úlohy“ 183

Revoluce pokračuje 199

Pád železné opony 209

Vláda národního porozumění 216

Demontáž komunismu 225

Tváře sametové revoluce 234

Havel na Hrad! 251



PŘEDMLUVA

Zhroucení komunistického režimu v Československu v roce 1989, ke kterému před více než tři

ceti lety došlo v přímé souvislosti s lavinovým pádem podobných režimů v celé východní Evropě,

dodnes představuje nejvýraznější historický předěl a společenský mezník v novodobých českých

a slovenských dějinách. Vžil se pro něj termín sametová revoluce. Totalitní systém, založený na

vládě jedné strany a metodách policejního státu, který si po více než čtyřicet let udržoval svou

téměř neotřesitelnou pozici, byl během ní překotně nahrazen raným modelem pluralitní demo

kracie a osvobozen od geopolitické závislosti na rozpadajícím se Sovětském svazu. Před naší spo

lečností se náhle otevřely netušené možnosti a výzvy.

Aktéři revoluce se již krátce po roce 1989 rozešli do nejrůznějších stran a ideových proudů,

v následujících desetiletích zastávali široké spektrum názorů a v nejednom případě dokonce po

larizovali společnost. Nedávná historie se přímo potkala a v jisté míře dodnes potýká se součas

nou politikou. Pokusy o hodnocení revoluce se proto snadno mění v politikum. O to větší výzvu

sametová revoluce představuje pro historiky a publicisty, kteří si od politiky snaží udržovat po

třebný odstup.

Pohledy na události roku 1989 mohou být velmi odlišné. Záleží především na tom, z jakého úhlu

jsou hodnoceny. Někteří význam sametové revoluce omezují jen na ekonomické a sociální změ

ny. Jiní vyzdvihují její široký celospolečenský, humanistický a evropský kontext. Další v ní spa

třují především „mocenský boj“. Ale na jednom se shodnou všichni: revoluce přinesla obrovské

změny. Už krátce po jejím skončení celá společnost prošla zásadní proměnou od samých základů.

Ve srovnání s ostatními mezníky naší moderní historie byl průběh sametové revoluce o poznání

méně dramatický. Obešel se bez lidských obětí a bezprostředně nevedl ani ke změně státoprávní

ho uspořádání – na rozdíl od pohnutých událostí z let 1918, 1938, 1945, 1948 nebo 1968 – byť je

zřejmé, že bez sametové revoluce by o tři roky později nedošlo k rozdělení československé federace

na dva samostatné státy. Přesto se mezi nimi vymyká: nenásilná revoluce změnila život úplně ka

ždé rodině i každému jednotlivci. Předchozí zvraty sice také přinesly významné politické a státo

právní změny, avšak každodenní život většiny obyvatel ovlivnily v podstatně méně znatelné míře.

Sametová revoluce představuje ostrý předěl nejen mezi historickými epochami, ale také mezi zce

la odlišnými společnostmi a způsoby života. Mnozí z nás stále mají v živé paměti poměry, které

v naší zemi panovaly před rokem 1989. Tato zkušenost nutně vede ke srovnávání na ose „tehdy“

a „dnes“. Po sametové revoluci se změnilo naprosto vše: od politického systému a geopolitické

ho ukotvení přes vzhled českých měst a krajiny, podstatné rozšíření osobní svobody, ekonomic

kých možností a odpovědnosti, změny v pojetí sociálních jistot a vnímání práva až po změny ve

stylu života, návyků, a dokonce i uvažování většiny obyvatel. Naše země „před“ a „po“ sametové

revoluci – to jsou dva zcela odlišné světy!

František Emmert

Předmluva



TOTALITNÍ

IDEOLOGIE

A SYSTÉM KSČ

Od druhé poloviny 19. století v českých zemích existovaly příznivé podmínky pro vznik masového

socialisticky orientovaného hnutí. Přispíval k tomu zejména vysoký podíl městského obyvatel

stva a dělnictva, všeobecně dobrá vzdělanost a také pokročilý stupeň industrializace. Marxistické

a jiné radikálně levicové myšlenky tehdy nalezly v Čechách a na Moravě živnou půdu a pronik

ly do programů nejednoho politického hnutí na počátku 20. století.

V reakci na bolševickou revoluci v Rusku (1917) vznikla také v Československu komunistická

strana (KSČ). V roce 1921 ji založili radikální socialisté kolem Bohumíra Šmerala. Do nové stra

ny vstoupilo téměř čtvrt milionu lidí a ve volbách v roce 1925 se prosadila jako druhá nejsilněj

ší. Až do konce 20. let fungovala relativně nezávisle na Kominterně (tj. mezinárodním sdružení

komunistických stran direktivně řízeném z Moskvy). Avšak na 5. sjezdu KSČ (1929) se ve stra

ně prosadila výrazně prosovětská skupinka kolem Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského

(tzv. karlínští kluci). Nové vedení uskutečnilo první vnitrostranické čistky, po kterých se člen

ská základna zkrátila na pouhých 20 tisíc. Strana ztratila voliče a po celá 30. léta živořila na

okraji politického spektra. Prostřednictvím Kominterny se přeměnila v nástroj sovětské zahra

niční politiky. KSČ tehdy vystupovala dokonce i proti československé státnosti jako „imperia

listickému výtvoru“.

V období tzv. druhé republiky (1938) byla KSČ zakázána a její vedení uprchlo do Moskvy, kde se

zakrátko zformovalo druhé exilové centrum (vedle vládního v Londýně). SSSR přitom v letech

1939 až 1941 nepodporoval obnovu Československa. Kominterna dokonce souhlasila se vznikem

samostatného Slovenska a odštěpené Komunistické strany Slovenska (KSS). Konfl ikt mezi nacis

tickým Německem a západními státy byl tehdy interpretován jako „imperialistická válka“ a do

mácí komunistický odboj vyzýván ke zdrženlivosti.

Teprve až německý útok na SSSR (22. 6. 1941) změnil situaci a Kreml začal podporovat myšlen

ku obnovy Československa, avšak se skrytým úmyslem, že se stane sovětským satelitem. V pro

sinci 1943 přicestoval do Moskvy československý exilový prezident Edvard Beneš, aby podepsal

se Stalinem osudovou československo-sovětskou smlouvu o přátelství a poválečné spolupráci.

Československý exil v Londýně byl jediný, který takto koncipovanou smlouvu se SSSR uzavřel

(ostatní státy byly opatrnější). Beneš přitom doufal, že tím poválečnému Československu za

jistí bezpečnost. Výhradně jen na záruky západních zemí se po zkušenosti s Mnichovem již ne

chtěl plně spoléhat.

Sovětský vzor. KSČ byla v letech 1929 až 1989 existenčně závislá na podpoře Moskvy a Komunistické

strany Sovětského svazu (KSSS).

Totalitní ideologie a systém KSČ


10 Beneš se v prosinci 1943 dohodl také s moskevskou KSČ. Komunisté sice odmítli vstup do lon

dýnské exilové vlády, avšak uznali Beneše za hlavu odboje a souhlasili, že těsně před koncem války bude sestavena nová vláda s jejich výrazným zastoupením. V dubnu 1945 v osvobozených Košicích skutečně vznikla vláda Národní fronty (NF). Gottwald se stal jejím místopředsedou. Komunisté v té době dominovali také domácímu odboji, což jim na konci války umožnilo proniknout skrze nově ustanovené národní výbory do státní správy na střední a nižší úrovni. Bezpečnostní aparát země (zejména nově ustanovený Sbor národní bezpečnosti, SNB) se v letech 1945 až 1948 postupně ocitl pod jejich plnou kontrolou. První poválečné volby (1946), kterých se směly zúčastnit pouze strany Národní fronty, komunisté vyhráli s převahou téměř 38 % hlasů. O rok později se uvnitř NF vyhrotily spory kvůli přílišné uzurpaci moci ze strany komunistů. Schylovalo se k závěrečné bitvě. V únoru 1948 podali demokratičtí ministři demisi, která ovšem nevedla k pádu vlády, ale pouze k její obměně podle komunistického scénáře. Prokomunistické akční výbory NF tehdy zcela ovládly nekomunistické strany a prostřednictvím masových nátlakových akcí a nasazení ozbrojených Lidových milic plně převzaly moc v Československu. V květnových volbách (1948) již kandidovaly všechny strany na jediné společné kandidátce. V Československu byla nastolena komunistická diktatura. KSČ mohla v následujících čtyřech desetiletích plně realizovat svůj politický program a prosadit proklamovanou „diktaturu proletariátu“ v existenční závislosti na SSSR a za pomoci tvrdých

VLÁDA „VŠECH“ SKRZE NÁRODNÍ FRONTU

 Vznikla v dubnu 1945 na základě tzv. košického vládního programu

 Členy se mohly stát pouze strany, které se podílely na odboji

 Od roku 1945 se všechny strany spolupodílely na vládě

 Od roku 1948 se navíc účastnily voleb na společné kandidátce

 Postupně byly přibírány i masové společenské organizace

 Zpochybnění systému: ústavní článek o vedoucí úloze KSČ

Zakladatel komunismu. Po celou dobu své existence se KSČ

opírala o učení K. Marxe a V. I. Lenina, zakladatelů teorie

marxismu-leninismu. Ačkoliv se jejich mnohasetstránkové spisy

vyučovaly na školách i na stranických kurzech, jen málokdo je

doopravdy četl a rozuměl jim.


11metod „policejního státu“. Už v roce 1948 se

Československo stalo sovětským satelitem. Komunistická strana rychle ovládla veškerý společenský život v zemi, přestože formálně zachovala systém vlády NF. V prvních letech uskutečnila rozsáhlé znárodnění (včetně živnostníků a drobných rolníků), nepopulární měnovou reformu (1953) a uchýlila se k masovým represím, které směřovaly i do vlastních řad. Současně zcela zpřetrhala vazby se svobodným světem. Na západní hranici Československa vyrostla tzv. železná opona. Počátkem 50. let do Československa dorazila vlna stalinských monstrprocesů. Ve věznicích se ocitly desetitisíce skutečných odpůrců režimu, ale také přesvědčených komunistů a obyčejných občanů, kteří dosud zůstávali mimo politiku. Desetitisíce dalších skončily v pracovních táborech a v pracovních vojenských jednotkách. Represe nabyly masového rozměru. Režim si přitom vynucoval souhlas s represemi. Pracovní kolektivy i příbuzní postižených museli s rozsudky veřejně Ikona KSČ. Stranický předák, předseda vlády, protagonista „Vítězného února“ a pozdější „první dělnický prezident“ K. Gottwald s neodmyslitelnou dýmkou v ústech. Po jeho levici spisovatel Jan Drda.

IDEÁLNÍ KOMUNISTICKÁ

SPOLEČNOST

Komunisté strany ve východoevrop

ských státech v letech 1945 až 1989

svým občanům tvrdily, že budují pro

zatím jen „socialistickou společnost“

s konečným cílem její pozdější pře

stavby na dokonalou beztřídní „ko

munistickou společnost“. Ta se měla

obejít bez peněz, armády, bezpečnosti

a dalších nezbytných prvků každé do

savadní lidské společnosti. Součástí

komunistických ideálů byla i „světo

vá revoluce“ a vytvoření „světové ko

munistické republiky“.

12 souhlasit. Přesto tyto represe nepodnítily vznik masového opozičního hnutí. Jediná význam

nější opozice se tehdy utvářela v samotné KSČ. Mnozí idealističtí komunisté totiž považovali

represe a tragické události 50. let za pouhý exces, který nic nemění na „podstatě komunis

mu“. Víru neztráceli dokonce ani komunisté, kteří se tehdy ocitli ve vězení (jejich vysvětlení:

„dobré myšlenky se chopili nesprávní lidé“).

Pokus reformního křídla uvnitř KSČ o obrodu a polidštění systému ve druhé polovině 60. let

předčasně ukončila sovětská invaze (21. 8. 1968). Totalitní režim postavený na obnovených

policejních praktikách a na absolutní politické i ekonomické kontrole prakticky každého ob

čana pokračoval ve své existenci ještě další dvě desetiletí.

Předvolební plakát KSČ z května 1948. Výzva k účasti v prvních volbách s jedinou kandidátkou.

13

Vítězný únor.

„Tábor pracujících“

na pražském

Staroměstském

náměstí během

uchopení moci

komunisty v roce

1948.

KOMUNISTICKÁ IDEOLOGIE

Všechny komunistické strany ve 20. století vycházely z vědecké teorie Karla Mar

xe, který považoval „diktaturu proletariátu“ a nastolení komunistického světové

ho řádu (tj. beztřídní společnosti) za historicky nevyhnutelnou konstantu danou

už pouhou sociologickou zákonitostí: sociálně „vykořisťovaných“ ve společnosti

je většina, v důsledku rostoucí vzdělanosti pochopí své nespravedlivé postavení

a převezmou politickou iniciativu. Marxisté tento vývoj považují za logické vyús

tění historického vývoje. Dějiny se podle nich nemohou vyvíjet jinak. Skalní ko

munisté tomu věří dodnes.

STRUKTURA KSČ

 První tajemník

(od 70. let generální tajemník)

 Předsednictvo ÚV KSČ

(do 10 členů)

 Ústřední výbor KSČ

(rozdělený na komise)

 Krajské, okresní a městské

výbory

 Zvláštní postavení: městský

výbor v Praze

 Základní organizace

na pracovištích

(včetně ministerstev)

Leták vydaný k 9. sjezdu KSČ,

který se konal v roce 1949.

REPRESE V 50. LETECH

 100 000 politických vězňů

 8 000 z nich během věznění zemřelo

 Téměř 300 popravených v politických

procesech

 Existence internačních táborů

 Internace duchovních, zejména řeholníků

 Zřízení pracovních armádních jednotek

 Vyvlastnění majetku šlechty, církve,

podnikatelů, živnostníků a rolníků

 Ostře střežené hranice (stovky mrtvých)

SOCIALISMUS

V KOMUNISTICKÝCH POUČKÁCH:

 Každý podle svých schopností, každému

podle jeho práce.

KOMUNISMUS

V KOMUNISTICKÝCH POUČKÁCH:

 Každý podle svých schopností, každému

podle jeho potřeb.

MONSTRPROCESY

Represe v 50. letech měly celou řadu podob: znárodňování živnostníků, vyvlastňování půdy rolníkům, zařazování politicky nespolehlivých osob do pracovních vojenských jednotek, hromadné internace řeholníků, ničení církevních památek. Avšak nejsilněji na veřejnost zapůsobily velké soudní procesy (tzv. politické monstrprocesy), které se v Československu uskutečňovaly podle sovětského vzoru a ve kterých byly vynášeny převážně jen rozsudky smrti nebo doživotní tresty. V letech 1949 až 1951 byly vedeny převážně s nekomunisty (gen. Píka, babický případ, M. Horáková – na snímku), od roku 1952 pak následovaly ještě větší procesy s komunisty (R. Slánský, „buržoazní nacionalisté“ aj.). Obvinění byli nejprve surovým bitím a týráním přinuceni ke smyšleným doznáním a museli se zpaměti naučit scénář soudního líčení. Před soudem pak činili veřejná „doznání“ a žádali pro sebe „co nejpřísnější tresty“. Ty pro ně žádaly i petice „pracujících“.

Výroční známky. Arch známek vydaný v roce

1971 k 50. výročí založení KSČ a k opakovanému

normalizačnímu 14. sjezdu. Na první známce je

podobizna V. I. Lenina.


15

TREST SMRTI

PRO GENERÁLNÍHO

TAJEMNÍKA

V listopadu 1952 byl odsouzen k trestu

smrti a oběšen generální tajemník KSČ

Rudolf Slánský, nejbližší spolupracovník

K. Gottwalda. Spolu s ním bylo poprave

no i dalších deset vysoce postavených

komunistů. Obvinění z velezrady byla

vykonstruovaná. ČESKO-SLOVENSKÁ VNITROSTRANICKÁ DISPROPORCE V rámci struktury KSČ fungovaly autonomně slovenské vnitrostranické orgány, včetně vlastního ústředního výboru a Komunistické strany Slovenska (KSS). Naproti tomu české stranické orgány nikdy neexistovaly.

Ozbrojená pěst dělnické třídy. V únorových dnech roku 1948 KSČ iniciovala vznik Lidových milic jako

stranické ozbrojené složky. Rozpuštěny byly až po listopadu 1989.



17

STÁTNÍ (TAJNÁ) BEZPEČNOST

Zatímco v 50. letech komunistické represe symbolizovala zmanipulovaná justice a rozsáhlý vězeňský systém, od 60. let tuto neslavnou roli převzala Státní bezpečnost. Její příslušníci působili v civilu (bez uniforem) a směli používat „zvláštní metody“ dohledu i vyšetřování. Občané Československa je ve své době chápali jako tajnou policii (zkráceně se jim říkalo tajní). Historie Státní bezpečnosti sahá do období ještě před uchopením moci komunisty. Vznikla několik týdnů po skončení druhé světové války (1945), kdy se stala součástí nově utvořeného Sboru národní bezpečnosti (SNB), který sjednocoval všechny složky vnitřní bezpečnosti a nahrazoval prvorepublikové četnictvo a policii. SNB se v letech 1945 až 1989 dělil na dvě základní složky: na Veřejnou bezpečnost (VB), chránící obyvatele před běžnou kriminalitou, a na Státní bezpečnost (StB), sloužící jako politická policie výhradně zájmům režimu. V roce 1947 byla její činnost uzákoněna. Státní bezpečnost se významnou měrou podílela na převzetí moci KSČ v roce 1948. V první polovině 50. let se spolupodílela na politickém teroru. Působila přímo i ve vazebních věznicích, kde její příslušníci vyslýchali zatčené a nutili je ke smyšleným doznáním. Používali přitom velmi drastických a surových metod. Od druhé poloviny 50. let se její činnost přeorientovala spíše na „prevenci“. StB se rozrostla v rozvětvenou strukturu, která velmi důmyslnými metodami sledovala aktivity občanů, které by jen potenciálně mohly mít politický obsah. Současně sloužila aparátu KSČ jako zdroj informací o skutečném dění a náladách ve společnosti. V případě ohrožení „státního zájmu“ přímo zasahovala. StB úzce spolupracovala se sovětskou KGB, zejména při společných akcích v zahraničí. V 50. letech působili na československém území přímo sovětští poradci. Také později (až do konce roku 1989) byla KGB v Československu trvale přítomna, i když fungovala samostatně vedle StB. Zabývala se především dohledem nad sovětskými vojáky (po srpnu 1968) a „ochranou zájmů SSSR“ na našem území. Ačkoliv příslušníci StB nebyli organizačně podřízeni ani nijak spojeni s KGB, ve služební přísaze přesto slibovali věrnost spojenectví se SSSR. V období pražského jara se StB ocitla v přechodném stavu existenčního ohrožení. Nový ministr vnitra Josef Pavel vydal v květnu 1968 rozkaz k pozastavení sledování politických aktivit občanů. Mnozí z vedoucích pracovníků Státní bezpečnosti se začali obávat možného postihu za své předchozí nezákonné praktiky, a proto se část StB zapojila do příprav na

Plakát KSČ z konce 40. let 20. století vyzývající k „budování republiky“.

SEDM MILIONŮ KOMUNISTŮ

V letech 1948 až 1989 prošlo členstvím v KSČ více než

sedm milionů občanů Československa. V některých ob

dobích strana sdružovala téměř čtvrtinu obyvatel. Když

se postnormalizační režim v listopadu 1989 zhroutil,

stranické legitimace v tu chvíli stále vlastnilo asi jeden

milion a půl Čechoslováků (asi 15 % dospělé popula

ce). Dnešní KSČM (Komunistická strana Čech a Mo

ravy) má mírně přes sto tisíc členů.

FAKULTA STÁTNÍ BEZPEČNOSTI

Sbor národní bezpečnosti (SNB) měl v letech 1973 až 1990 svoji vlastní vysokou školu

(Vysoká škola SNB). Jedna z fakult (se sídlem v Zastávce u Brna) byla určena přímo pro

výchovu příslušníků StB: Fakulta Státní bezpečnosti. Další tři fakulty sloužily novým pří

slušníkům Veřejné bezpečnosti (VB) a složkám pohraniční stráže. Na snímku jsou přísluš

níci elitního Pohotovostního pluku VB během výuky v roce 1985. sovětskou invazi do Československa (srpen 1968). Kolaborantské skupinky tajné policie, řízené tehdejším náměstkem ministra vnitra Viliamem Šalgovičem, se přímo spolupodílely na obsazení ruzyňského letiště a hlavních budov státní správy sovětskými vojsky a také zatýkaly reformní představitele. Po roce 1968 Státní bezpečnost svoji moc ve státě opět upevnila. Přibyl jí nový úkol: zastrašování. Vyhrožovala představitelům opozice i dalším nepohodlným osobám, nutila československé občany k emigraci, v některých případech jim dokonce poškozovala majetek. K běžným praktikám patřily odposlechy, zejména telefonů a bytů, sledování pohybu osob, kontrola pošty. Pod zvláštním dohledem se ocitl kontakt s cizinou, zejména se západními sdělovacími prostředky. Zvýšenou pozornost StB věnovala také aktivitám církví, které jako jediné zůstaly mimo celospolečenskou strukturu Národní fronty. Tajná policie sledovala dokonce i umělce z tzv. „nezávislé scény“ (tj. mimo ofi ciální státní kulturu). Vytipované osoby (přední chartisté či představitelé roku 1968) byli sledováni preventivně a prakticky nepřetržitě. Ještě v prvních dnech sametové revoluce v listopadu 1989 StB zatýkala opoziční představitele a pokračovala ve své obvyklé zpravodajské činnosti. Záhy se pokusila skartovat (tj. zničit) své archivy a písemnou dokumentaci, což se jí z části podařilo. Státní bezpečnost byla rozpuštěna v únoru 1990. Avšak zanechala po sobě danajský dar: seznamy spolupracovníků (skutečných i vymyšlených) a neúplnou dokumentaci (s pravdivými i smyšlenými informacemi). Do dnešních dní se česká společnost vypořádává s tímto nechtěným dědictvím.

„Budu vždy rozhodně bojovat proti nepřátelům

své socialistické vlasti a nepřátelům SSSR. Budu

střežit přátelství a upevňovat spolupráci s lidem

SSSR.“

Výňatek ze služební přísahy příslušníků StB.

AKCE NORBERT

Federální ministerstvo vnitra mělo koncem 80. let připravenu v záloze zvláštní bezpečnostní akci pro případ ohrožení státu a komunistického režimu, nazvanou jako Norbert. V jejím rámci měly být zadrženy a internovány ve vazebních a pracovních střediscích předem vytipované osoby údajně ohrožující „vnitřní pořádek a bezpečnost“ (především disidenti). Zřejmě existoval i jejich jmenný seznam. Několik tisíc vytipovaných mělo být podle aktuální situace rozděleno na dvě kategorie označené písmeny Z (aktivní odpůrci) a P (pasivní a potenciální odpůrci). Osoby z kategorie Z měly být do 24 hodin od vydání příslušného rozkazu zatčeny a umístěny do vazebního střediska. Osoby ze seznamu P by obdržely „povolávací rozkaz“ a samy by se musely přihlásit ve svém okrese, kde by jim byla „přidělena práce“ pod dozorem. Na případné internaci disidentů se měla podílet StB společně s VB. Jednalo se o opatření, které se v minulosti uplatňovalo jen zcela mimořádně v dobách válečného stavu, avšak totalitní (zejména fašistické) režimy jej zneužívaly i v době míru (např. „ochranná vazba“ v nacistickém Německu či hromadné internace v Chile během vojenského puče v roce 1973).

Neprojdou! Heslo příslušníků jednotek ostrahy státních hranic, na které se ve vzájemné součinnosti

spolupodílely oddíly SNB (VB i StB) a armády. Na hranicích směli sloužit pouze dobře prověření příslušníci.

Dezerce na Západ se mezi nimi objevovaly jen zcela výjimečně.


20

ASANACE: DISIDENTI

MUSÍ PRYČ!

Státní moc si po zveřejnění Prohlášení

Charty 77 nepřála nové politické

procesy ani další politické vězně,

a to především s ohledem na Západ,

se kterým se tehdy snažila zlepšovat

vzájemné vztahy (proto se také ČSSR

v roce 1975 zavázala k dodržování

lidských a občanských práv). Nicméně

proti disidentům hodlala i přesto

rázně zakročit. Koncem roku 1977

vydal tehdejší ministr vnitra Jaromír

Obzina rozkaz k akci Asanace.

Přední chartisté měli být dotlačeni

k emigraci, čímž by opoziční struktura

v ČSSR mohla být rozložena, jak

doufali protagonisté tohoto řešení.

StB vyvíjela na vybrané osoby

nátlak, aby samy opustily republiku.

Vyhrožovala jim vězením i fyzickou

likvidací. Povolila jim vycestovat na

Západ (třeba jen za účelem krátké

návštěvy) a v několika případech jim

dokonce znemožnila návrat: Oddělení

pohraniční policie je odmítlo vpustit

zpátky do země. V rámci Asanace

byli vyhnáni např. písničkář Jaroslav

Hutka nebo herec Pavel Landovský.

V první polovině 80. let na akci

Asanace navazovala další podobná

akce nazvaná Pavouk.

AGENT PAVEL MINAŘÍK

Zpravodajský důstojník StB, který sedm let pracoval jako hlasatel v české sekci Rádia Svobodná Evropa (RFE) v západoněmeckém Mnichově. V lednu 1976 se vrátil do Prahy. StB tehdy uspořádala teatrální tiskovou konferenci, na které Minaříka představila jako svého úspěšného zahraničního agenta. Minařík během svého působení v sídle RFE mapoval činnost československé emigrace a její kontakty s domácí opozicí. V RFE pracovalo více agentů komunistických tajných služeb. Sám Minařík byl českou obdobou polského agenta Andrzeje Czechowicze, který se vrátil do Polska již pět let před Minaříkem a svoji zpravodajskou úlohu rovněž rozkryl na tiskové konferenci ve Varšavě. V roce 1981 došlo k bombovému útoku proti československé redakci RFE (tři redaktoři při něm byli zraněni). Průkaz zaměstnance RFE na jméno Pavel Minařík.

KONTRAROZVĚDKA

Jádro StB tvořila kontrarozvědka (druhá a dvanáctá správa SNB). Ta se přímo zabývala

bojem s domácím „vnitřním nepřítelem“. Měla asi tři a půl tisíce příslušníků z celkového

počtu více než dvanácti tisíc zaměstnanců StB. V roce 1989 stál v čele kontrarozvědky

plukovník Karel Vykypěl, na Slovensku plukovník Štefan Homola.

STRUKTURA STB (1989)

 Političtí zadavatelé: ÚV KSČ a generální tajemník

 Mezičlánek: federální ministr vnitra

 Šéf: 1. náměstek federálního ministerstva vnitra

 Složky StB na federálním ministerstvu vnitra:

První správa SNB: rozvědka Druhá správa SNB: kontrarozvědka Třetí správa SNB: vojenská kontrarozvědka Čtvrtá správa SNB: sledování osob Pátá správa SNB: ochrana stranických a státních orgánů Šestá správa SNB: zpravodajské prostředky a technika Dvanáctá správa SNB: kontrarozvědka na Slovensku Třináctá správa SNB: zvláštní správa Správa vyšetřování (bez čísla)

Aloiz Lorenc. Poslední

z prvních náměstků na federálním

ministerstvu vnitra, pod něhož

spadala Státní bezpečnost

s kontrarozvědkou. Faktický šéf

StB. Nesl spoluodpovědnost za

represe a policejní zásahy v roce

1989. V 90. letech byl slovenskou

justicí odsouzen k podmínečnému

trestu.

REÁLNÝ

SOCIALISMUS

Sovětská invaze v srpnu 1968 vzala obyvatelům Československa poslední naději na demokra

tizaci totalitního systému a na obnovu občanských svobod. Současně však také zcela zdiskre

ditovala Komunistickou stranu Československa (KSČ) a její ideologii, od které se tehdy odvrátila

velká většina veřejnosti. Došlo k zásadnímu obratu v myšlení české a slovenské společnosti.

Před srpnem 1968 převažovala výrazná levicová orientace, kdy nemalá část obyvatel i navzdo

ry represím nepřestávala věřit v „podstatu socialismu“ a doufala, že ho lze reformovat (třeba

i pod vedením KSČ). Avšak po sovětské invazi a zradě vlastního vedení začala československá

veřejnost komunistický systém v zásadě odmítat. Nové stranické vedení, které vzešlo z moskev

ských jednání (a proto bylo považováno za kolaborantské), ztratilo vazbu s veřejností i s inte

lektuální elitou země. Přesto se izolovaný režim, postavený pouze na přítomnosti sovětských

vojsk, udržel po celá dvě následující desetiletí (70. a 80. léta), která historici nazývají jako ob

dobí tzv. reálného socialismu. Na jeho počátku stála normalizace (1969–1971). Vedení KSČ, se

mknuté kolem nového prvního tajemníka G. Husáka, se během stranických čistek zcela zbavilo

vnitřní opozice. O členské legitimace tehdy přišlo přes půl milionu komunistů spojených s praž

ským jarem. Vyloučené reformátory a idealisty nahradili neostalinisté a mladí kariéristé, kte

rým šlo v drtivé většině pouze o osobní prospěch. Do strany se již nevstupovalo z přesvědčení,

ale jen kvůli „výhodám“.

Reálný socialismus

24 Pragmatický G. Husák prosazoval od roku 1969 bezvýhradnou prosovětskou linii, ale přesto po

stupoval umírněně a čelil tlaku neostalinistů ve vlastních řadách. Především se snažil vyhnout

větším represím. Ty se za normalizace omezovaly spíše jen na ztrátu dobrého zaměstnání a na ši

kování ze strany úřadů. Politických vězňů bylo relativně málo a tresty se udělovaly převážně

mírné (většinou několikaleté). Padesátá léta se sto tisíci vězni a s téměř třemi stovkami po

pravených se již neměla opakovat.

V prvních deseti letech probíhal ve vedení KSČ tichý boj o moc mezi samotnými normalizáto

ry. Politický systém, založený na „vedoucí úloze KSČ“ (vyplývající z ústavy) a na monolitním

systému Národní fronty, byl opět v plné míře obnoven a upevněn. Vznikly nové masové spole

čenské organizace pod plnou kontrolou normalizační KSČ. V roce 1975 Husák triumfoval a na

hradil odvolaného L. Svobodu ve funkci prezidenta.

O tři roky později se situace ve vedení KSČ personálně stabilizovala. Ústřední výbor se

stal pevným konglomerátem pragmatiků kolem G. Husáka a neostalinistů kolem V. Biľaka.

Charakteristickým rysem vedení zůstávala i nadále ustrnulost, vynucovaná jednota a jedno

myslnost v hlasování, fyzická přestárlost a izolace od společnosti. Tento stav přetrvával až do

listopadu 1989.

Neoblíbený a zdiskreditovaný režim nemohl zklamanou veřejnost již ničím oslovit. Ta všech

nu ideologii, manifestace, společenské akce a stranické výzvy vnímala jen jako frašku. Občané

nejevili prakticky žádný zájem podílet se na společenském dění a k nucenému členství v maso

vých organizacích (SSM, ROH aj.) přistupovali ryze pasivně. Stáhli se do vlastního soukromí.

Věnovali se svým rodinám a osobním zájmům, politika a veřejné záležitosti pro ně představova

ly tabu. Díky tomuto stavu režim sice postrádal výraznější přívržence, ale současně i odpůrce.

Vzhledem k náladám ve společnosti se vláda soustředila především na budování konzumní spo

lečnosti. Jako hlavní cíl si vytkla zajištění stabilní životní úrovně, která tehdy stále výrazněji

zaostávala za západní Evropou. Prohlubující se hospodářské problémy řešila novými megaloman

skými budovatelskými projekty. V 70. a 80. letech se po celém území Československa stavěly obří

podniky chemického a strojírenského průmyslu, vodní přehrady, dálnice a jaderné elektrárny.

Současně však vláda zcela podcenila význam nových průmyslových odvětví a rozvoj moderních

technologií, zvyšování vzdělanosti a také zanedbala ekologická rizika. Rozsáhlé škody a výraz

né zhoršení životního prostředí přispělo koncem 80. let k aktivizaci veřejnosti proti režimu.

Po roce 1968 se plně obnovená a upevněná komunistická moc soustředila především na zajištění

každodenních existenčních potřeb obyvatel, zatímco ideologie a další budování „beztřídní společ

nosti“ ustoupilo do pozadí. Československá společnost byla na 14. sjezdu KSČ (1971) označena

za „socialistickou“. Rozdíly v příjmech a majetku se snížily na minimum. Dřívější společenské

„třídy“ ve stranických dokumentech nahradily tři nové kategorie: dělníci, rolníci a pracující in

teligence. Ve skutečnosti se společnost dělila na členy a nečleny KSČ.

V následujících dvou desetiletích se výrazně prohluboval konzumní charakter této „socialistické

společnosti“. Nejen široká veřejnost, ale dokonce i členové KSČ, včetně vedení, toužili po kva

litním spotřebním zboží, nových autech, moderních bytech, chalupách a chatách na venkově,

valutách a cestách do zahraničí. Ideály z Marxova Komunistického manifestu ztratily na přitažli

vosti. Převážil pragmatismus a každodenní starosti.

Počátkem 70. let vláda zavedla relativně velkorysý sociální systém zaměřený na podporu mla

dých rodin (dětské přídavky, novomanželské půjčky). Současně podporovala bytovou výstavbu. Kolem českých a slovenských měst vyrostla sídliště z panelových domů. Byty v nich se přidělovaly podle pořadníku i s ohledem na zaměstnání a sociální potřebnost. Obojí významně přispělo ke zvýšení porodnosti v 70. letech. Za reálného socialismu lidé rozhodně netrpěli nedostatkem potravin ani základního zboží (tzv. salámový socialismus). Problém spočíval spíše v omezeném výběru sortimentu a v jeho nízké kvalitě. Naproti tomu spotřební zboží se stalo nedostatkovým téměř ve všech kategoriích. Vzrostl význam černého trhu a také obchodních domů Tuzex (zkratka: tuzemský export), které byly jako jediné zásobeny kvalitními výrobky ze zahraničí. Možnosti cestování do zahraničí se už ve druhé polovině 60. let značně rozšířily. Nicméně i nadále směli občané Československa cestovat bez omezení pouze do východního Německa, Maďarska, Rumunska a Bulharska. Cesty do ostatních zemí, včetně SSSR, byly omezeny vízy CESTOU KONSOLIDACE... SRPEN 1968 • sovětská invaze

do Československa DUBEN 1969 • G. Husák prvním tajemníkem

ÚV KSČ LEDEN 1970 • výměna stranických legitimací,

začátek čistky LEDEN 1971 • G. Husák předsedou Národní

fronty KVĚTEN 1971 • 14. sjezd KSČ, dokončení

normalizace KVĚTEN 1975 • G. Husák prezidentem 1978 • konec mocenského boje v KSČ 1983 • zvýšení mezinárodního napětí 1985 • katastrofální zhoršení

životního prostředí

Státní znak Československé

socialistické republiky (ČSSR).

Tuzemský export. Poptávku po kvalitním zboží uspokojovala

pouze síť zvláštních prodejen Tuzex, ve které se platilo

zvláštními poukázkami (tzv. bony) nebo přímo valutami.


26 a cestovními doložkami. Přesto se už v té době stala módní záležitostí dovolená na chorvat

ském pobřeží (tehdy Jugoslávie). Statisíce občanů podnikaly cesty i směrem na Západ, kde se

mohli sami přesvědčit o propastném rozdílu v životním standardu mezi svobodnými a komu

nistickými zeměmi.

Většina obyvatel byla v 70. a 80. letech organizována v některé ze státem povolených a komu

nistickou mocí kontrolovaných masových společenských organizacích, zejména ve Svazu so

cialistické mládeže (SSM) a v Revolučním odborovém hnutí (ROH). Po roce 1968 vzrostl význam

také Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP).

Všechny masové společenské organizace byly zastřešeny v systému Národní fronty (buď ve

federální, nebo v jedné ze dvou republikových), čímž sloužily jako převodové páky režimu.

V Národní frontě fungovaly i dvě malé nekomunistické politické strany: Československá strana

lidová a Československá strana socialistická (bývalí národní socialisté). Avšak obě strany měly

prokomunistické (navíc normalizační) vedení a jejich členská základna byla administrativní

mi opatřeními uměle omezována. Plně podporovaly komunistický režim a rozhodně nepředsta

vovaly žádnou opozici.

Dominantní roli hrála komunistická strana, která uplatňovala svůj celospolečenský vliv i skrze

své základní organizace budované přímo na pracovištích. Téměř každý, kdo usiloval o profesní

postup, musel vstoupit do strany nebo se stát alespoň kandidátem na členství (pro kandidáty

byl určen VUML: Večerní učení marxismu-leninismu). Ofi ciální ideologie (zmíněný marxismus

-leninismus) byla povinně vyučována i na všech vysokých školách. Školní mládež se režim po

koušel podchytit v Pionýrské organizaci SSM (členy byli téměř všichni žáci základních škol).

Mladší ročníky se sdružovaly v dětské organizaci Jiskra. Na působení na mládež se spolupodí

lel také Svazarm, sloužící zájmům armády.

Režim věnoval armádě a ozbrojeným složkám zvláštní pozornost. Československá lidová armá

da, s 200 000 vojáky v pohotovostním stavu a s dvouletou prezenční vojenskou službou, se už

v 50. letech zařadila mezi nejlépe připravené ozbrojené síly v rámci Varšavské smlouvy. V pří

padě světové války se měla stát páteří invazních sil ve směru do západní Evropy (společně se

sovětskými a východoněmeckými vojsky). Důstojníci (v drtivé většině členové KSČ) patřili mezi

privilegovanou společenskou třídu, podobně jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB).

Kromě těchto struktur měl režim k dispozici ještě vlastní stranickou ozbrojenou složku: Lidové

milice, organizovanou jako zálohu ve velkých podnicích.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.