načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sametová Kocovina – Robert Buchar

Sametová Kocovina

Elektronická kniha: Sametová Kocovina
Autor: Robert Buchar

- Knížka, která se vám dostává v elektronické verzi do ruky je ojedinělým souborem rozhovorů s filmaři české Nové vlny jako jsou A. Máša, J. Němec, J. Menzel, V. Chytilová, J. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pierot
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-3560-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knížka, která se vám dostává v elektronické verzi do ruky je ojedinělým souborem rozhovorů s filmaři české Nové vlny jako jsou A. Máša, J. Němec, J. Menzel, V. Chytilová, J. Svěrák, O. Vávra, J. Brabec a další. 
Jejich autoři jsou zcela upřímní, neberou si ubrousek, jmenují jménem, líčí jaké to bylo s cenzurou koncem 60. let, jak se vyvíjel film během komunismu, jak nahlíží na nové filmaře apod.

Zařazeno v kategoriích
Robert Buchar - další tituly autora:
 (e-book)
Tak nám zabili komunismus, paní Müllerová Tak nám zabili komunismus, paní Müllerová
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Fotografie a grafická úprava:

© Robert Buchar 2016

Poprvé vydáno v roce 2001 nakladatelstvím HOST s.r.o. v Brně

V USA vyšlo pod názvem Czech New Wave Filmmakers in Interviews v roce 2004

v nakladatelství McFarland Publishers

Elektronická verze byla vydána ve spolupráci s nakladatelstvím Pierot, spol.s.r.o.

ISBN: 978-80-7353-560-5


Obsah:

Předmluva A.J.Liehma

Antonín Máša

Jan Němec

Saša Gedeon

Jiří Menzel

Věra Chytilová

Jiří Krejčík

Jaroslav Bouček

Jaroslav Brabec

Zuzana Zemanová

Jan Svěrák

Alois Fišárek

Otakar Vávra

Jaromíra Vihanová

Ivan Passer

Karel Vachek

Stanislav Milota

Trezorové filmy

Dopis Josefa Škvoreckého

Privatizace studia Barrandov

O filmu Sametová kocovina

O autorovi

Poznámky


PŘEDMLUVA

Kocovina? Kéž by.

A.J.Liehm

Na začátku je český film, jehož historie začíná hned po Edisonovi, po Lumiérech a

pokračuje filmem československým, který ve svém období využíval výhod, jaké skýtala

možnost spolupráce mezi Prahou, Vídní a Berlínem. Tu ukončil příchod zvuku a vznik

jazykových bariér, jež ho odsoudily k provinčnosti, díky tradici dobré profese. Její

zásluhou se na nejeden z filmů třicátých let dodnes rádi a s úsměvem díváme v televizi či

na videu, nejenom z nostalgie či pro jejich dobovou patinu. Jenže některým to nestačilo,

chtěli víc. Nejen zábavu pro malý domácí trh, ale umění, které by mohlo i do světa.

Německá okupace a válka tu snahu nevygumovaly, spíš naopak. Omezení produkce a

národní situace kupodivu spíš zdůraznily, že film je třeba chápat jako důležitou součást

národní kultury. V té době vzniká také projekt znárodnění filmu, jež mu má poskytnout

možnost stát se aspoň zčásti uměním, které nebude muset neustále myslet na pokladnu a

trh. Po pětačtyřicátém se na okamžik zdálo, že by se to mohlo podařit. Siréna, produkt

celé generace, získala Zlatého lva v Benátkách, vzniklo Krejčíkovo Svědomí, Weissova

Uloupená hranice. Osmačtyřicátý rok a následující období brutálního stalinismu tuto

možnost na ř adu let zlikvidovaly, ale v polovině padesátých let se vrátila, aby se

v šedesátých letech stala realitou a tentokrát už skutečně československý film světem

obdivovanou kinematografií. Normalizace po osmašedesátém se s úspěchem pokusila

toto období vymazat a „sametová kocovina“ nejen nenavázala na to nejlepší z minulosti,

ale vrátila tentokrát už zase jen český film k provinčnímu živoření předválečného období.

Taková je stručně a nutně schematicky shrnutá historie, kterou je třeba znát, než

začneme číst vzrušující text, který následuje. Český kameraman, který už řadu let učí na

chicagské universitě a dobře si tu historii pamatuje, vyzpovídal před dvěma třemi lety

před kamerou některé z aktérů jejích posledních tří kapitol. Ne všechny. Někteří už

nežijí, jako Schorm či Juráček, jiní, jako třeba Forman, nebyli zřejmě k mání, jiné,

například Bočana či Schmidta si nevybral. Soustředil se na spolutvůrce

československého „filmového zázraku“ šedesátých let, kterým se ř íkalo Nová vlna

(vypadli, ke škodě věci, Slováci, kteří tu sehráli důležitou roli), a přibral Jana Svěráka ml.

jako úspěšného příslušníka sametové generace. Česká televize zatím odmítla ten

mimořádný dokument orální historie vysílat a jeho autor ho mezitím přepsal tak, jak byl,

abychom si ho mohli přečíst. V této podobě má hned dvě výhody. Především je úplnější,

je tu všechno, co se nevešlo do dvouhodinovky určené pro televizi. Až budete znát obě

verze, pochopíte, jak je to důležité. A za druhé je tu syrovost v podstatě neupraveného

záznamu neupraveného slova, která při četbě dodává jednotlivým výpovědím

dramatičnost a celistvost, jež často předčí i strhující autentičnost audiovizuálního

záznamu, a posloupným řazením úplných výpovědí plně vyrovnává přímou konfrontaci,

umožňovanou střihovou montáží.


Třináct let po listopadu máme sice dávno Ústav pro soudobé dějiny a ř adu dalších,

točíme filmy a především televizní fikci i nonfikci o hrůzách stalinizmu, ale dodnes nic

pořádného o skutečné historii dvacetiletí normalizace, a tím méně o tom, jak se

československá společnost v druhé polovině let padesátých a v letech šedesátých

pokoušela najít cestu z tunelu stalinismu. Nejen v kultuře. Přitom Československo to

historii žilo, pomalu, ale důsledně se vzpamatovávalo ze stalinistického teroru a vědomě

či podvědomě se pokoušelo navázat na dobré a lepší tradice minulosti svých národů.

Proč je tomu tak, není příliš těžké uhodnout. Stejně jako léta stalinská jsou i léta

devadesátá lety ideologickými, v nichž jde o to odsoudit minulost a oslavit přítomnost a

budoucnost. A čím je minulost mrtvější, tím lépe se do ní kope. S šedesátými lety a

s normalizací je to mnohem složitější. V prvním případě tam bylo mnoho živého, nebo

se probíralo k životu, takže o tom radši nemluvme, aby zejména ty mladší, kteří to

neprožili, něco nenapadlo. V druhém případě bude třeba vylíčit a dokumentovat, jak

patnáct milionů lidí trpělo a bojovalo proti komunismu, zatímco hrstka disidentů to spíš

jenom kazila. Což je mnohem složitější a obtížnější než odsouzení stalinského teroru.

A právě sem vstupují ti, kteří upřímně a bez zábran či autocenzury líčí tu krajinu, v níž

jsou lvi, bílá místa na mapě novější české historie. Otevřeně vypovídají o tom, čím žila

česká šedesátá léta a nejenom filmová Nová vlna, o jakých problémech přemýšlela, v co

doufala. Žádný z nich nebyl ve straně, čímž je jejich výpověď přesvědčivější. I když

dobře vědí, že mezi těmi, jimž říkají jako v normalizaci „bolševici“, bylo nejméně půl

milionu, které po srpnu 1968 vyhodili z partaje i z práce, protože většinou už léta

odmítali realitu podvedeného ideálu. Ale tady nejde o slova, nýbrž o to, že říkají nahlas a

na kameru, co si tak mnozí jenom myslí, ale s čím se bojí na veřejnost. Jsou snad stateční,

odvážní? Nemyslím, že někdo z nich takto uvažuje. Zůstali prostě věrni sami sobě,

zaplatili za to v normalizaci a nejsou ochotni slevit ani dnes. Otázka je, zda či jak dlouho zůstanou vyjímeční. Ještě důležitější je však to, jak myslí o normalizaci a o dnešku. V jejich spontánní výpovědi je obsažen obsah, charakter období, jež trvalo bezmála čtyřikrát déle než nacistická okupace a v němž se veřejně postavilo na odpor, přestože riziko daleko menší, sotva dva tisíce osob v patnáctimilionovém státě. Na otázky, jež z toho vyplývají, jsou nám dlužni odpověď historikové, sociologové, filozofové, ale i umělci. Těch několik, kteří tu promlouvají, nicméně pootvírá Pandořinu skříňku, z níž vykukuje obraz demoralizace, mravního relativismu, egoismu, které prorostly celou společností a zanechaly na jejím charakteru daleko hlubší stopy než necelé desetiletí teroristického stalinismu. Kundera kdysi napsal, že stalinský socialismus nám umožnil poznat takové stránky člověka, které jsme jenom tušili, ale neviděli nebo nechtěli vidět. Celé jeho dílo, celý jeho autorský vývoj, jsou hluboce poznamenány touto zkušeností. Česká literatura, film, divadlo zřejmě ještě ani nezačaly uvažovat o tom, co nám o nás samých ukázala normalizace. Schováváme se za „bolševika“, denně vyvoláváme z hrobu strašidlo komunismu, ale jednou se objeví ti, kteří nám nastaví zrcadlo, ve kterém se objeví normalizace, její dědictví, a my v nich. Teprve pak se nám začne lépe dýchat. Několik umělců, kteří to všichni těžce prožili a přitom prošli zkouškou s rovnou páteří a jasnou hlavou, nastavují takové zrcadlo malému zlomku tehdejší české reality, který se jmenuje film. Ale jako se v řadě drobnokreseb, jimiž byly mnohé filmy československých šedesátých let v širším smyslu a Nové vlny jmenovitě, objevoval

jakoby pod mikroskopem obraz celé společnosti, je v jejich výpovědích obraz nás všech a

toho, jak jsme žili, ať už kdekoli.

Snad ještě zajímavější a důležitější je, jak se to všechno promítá do období

následujícího. Jak se to všechno, co nás normalizace naučila, hodilo po listopadu.

Přizpůsobivost, konformismus, strach ne z vězení či policejní perzekuce, ale o vlastní

kuličku (ne náhodou připomíná Menzel Čapka), malá hrabivost, která se proměnila ve

velkou. Umění podvádět v malém se stalo uměním podvádět ve velkém, nezodpovědnost

za vlastní práci a její výsledky nám pronikla hluboko pod kůži, „starej se především o

sebe“ zůstalo heslem zapsaným v podvědomí. Mohl bych pokračovat, jenže se mi

nechce. Co jsme dělali z donucení a vinou poměrů, nebo jsme si to aspoň namlouvali,

děláme dnes svobodně a ještě se nám za to tleská. Film je tu zase jen malá část celku a

stejně i myšlení o něm a na něj. Říkají to přitom nejen ti, kteří si po listopadu takříkajíc

nelízli, nebo skoro, ale třeba i úspěšný Svěrák ml., který také dělá něco jiného, než

zřejmě upřímně ř íká na kameru. Ale to už předbíhám, protože v době, kdy tyto

rozhovory vznikaly, nebyl ještě Tmavomodrý svět a Jiří Krejčík netušil, že třinecký

Barrandov bude vydělávat miliardy, ze kterých nezbude na české filmy, jež se tu ani

netočí, protože nemohou platit, co platí zahraniční zákazníci. Kteří navíc odvádějí na

koleně vznikající české produkci profesionály všeho druhu.

Muselo to tak být? Bojím se, že ano. Z hrstky disidentů, fascinovaných vlastní situací,

většinou přesvědčených o věčnosti režimu a nepřipravených na jeho pád, nevyrostla

politická, ekonomická či kulturní elita, schopná navázat na to nejlepší z minulosti a

vytvářet cosi jako československý model transformace. K moci se rychle dostali tací,

kteří byli většinou jenom opačným otiskem toho, jak se vládlo předtím. Stalinsky

ideologičtí ekonomové, politikové dodnes velice podobní modelům Formanových hasičů

(jenže v mercedeskách a kravatách od Hermese). O těch, kteří měli rozhodovat o vztahu

mezi společností a kulturou, raději nemluvě. A tak je nakonec prázdná kapsa české

kultury a její současný stav zase jenom vzorečkem obecné situace, za kterou může kdo?

No přece bolševik.

Ale nejde jen o Pandořinu skříňku, která se tu směle pootevírá a jejíž víko bude muset

zvednout spousta dalších silných paží. Knížka, kterou budete číst – a možná nebudete,

protože se po pár stránkách leknete a zase ji zavřete, skrývá ještě další překvapení: je

totiž souborem jedinečně věrných autoportrétů. Jejich autoři jsou zcela upřímní, neberou

si ubrousek, jmenují jménem. Slovo „zločinec“ patří do slovníku Jiřího Krejčíka, co ho

znám. Že se někdy opakuje, nepřekvapí, dělá to už desítky let, i v to je síla, charakter

postavy, bez níž si nelze představit český film posledních padesáti let a které věk neubral

z mladistvého rozhořčení. Nebo Věra Chytilová – ten rozhovor vydá za samostatný filmový portrét, nikdo ho lépe neudělá a nevěřím, že si toho televize může všimnout. I Drahomíra Vihanová a Jan Němec se zlobí, jsou rozhořčeni, nic je nenechává lhostejnými, čtenář tu pochopí, že bez toho hněvu a rozčilení nemohlo vzniknout, čím se vepsali do historie české kultury. Naopak Menzel a o půldruhé generace mladší Jan Svěrák jsou klidní, rozvážní, vědí o tom všem svoje a už dávno zmoudřeli. Klidný a rozvážný, ale docela jinak, je i věčný tulák Ivan Passer, autor jednoho „z největších filmů poválečného období“, jak mi řekl o Intimním osvětlení jeho americký producent – MGM či Paramount, už nevím. „Naštěstí ho mohl natočit jinde, vy byste ho byli se scénářem vyhodili“, neubránil jsem se tenkrát replice. Bouček je sympatický tím, jak na rovinu a bez emocí prostě konstatuje, jak a proč se privatizoval Barrandov a tím vlastně

zlikvidovala česká kinematografie. Nejlepší léta svého tvůrčího života prožil za

„bolševika“, a ten jim to nezapomněl. Už ne do praporu utopie zahalený krvavý diktátor,

ale do grotesknost směšný, zlý, sadistický, nablblý policajt zadupal do země, co by byli

mohli pro český film, českou kulturu udělat. Ale neumlčel je, nevzal a nemohl jim vzít,

čím byli a zůstali, a tak nám zase první aspoň v této podobě kreslí obraz doby a lidí, který

tolik chybí. Jako tragickou grotesku, v níž se minulost prolíná s přítomností. Kdysi jsem

nad Formanovými hasiči myslel na Gogola. A myslím na něj zas. Protože je nejenom o

tom co, ale jak. A nejen proto.

Nevzniklo za normalizace a po listopadu skutečně nic dobrého, originálního, co by se

mohlo měřit s úrodou předchozího období? Možná, vlastně nevím, ale o tom výpovědi v

té knížce, v tomto dokumentu nehovoří.

Zato se velice často vrací otázka tématu. Tehdy, v šedesátých létech, bylo téma velké.

A ne jedno. To říkají těm, co prožili dobu s tématem, ti kteří mají tu smůlu, že se museli

a dodnes musí obejít bez něj. V životě i v tvorbě. Připadá mi to zvláštní. Celý svět se

v devadesátých letech otřásl, i ten náš, a při tom prý zmizelo téma. Snad je to trochu tím,

že nám na rozdíl od sousedů po dvaceti letech komunismus doslov spadl na hlavu a my se

dodnes pořádně nevzpamatovali. Adam Michnik kdysi napsal, že můžete uvařit polívku

z vody v akváriu a rybiček v ní, a když ji hodně okořeníte a bude hlad, budou ji třeba i

jíst. Ale nikdo ještě nikdy nezkusil, jak z téhle polívky udělat znovu živé ryby ve vodě.

Třeba v akváriu. Myslel si, že toto je obrovské téma, docela nové, originální, a nejen pro

jednu generaci. A já s ním. Jenže jsem zapomněl, že toto téma je velice živé,

nevyzkoušené, že nemá pevnou podobu, jako třeba stalinský socialismus, že je v neustálém pohybu, tu horké, tu ledově studené, že se na něm dá snad – no uklouznout, narazit, nabít si hubu. Že to platilo i pro generaci šedesátých let? Jenže ta byla jiná, přežila český stalinismus, prošla dvacetiletou školou normalizace, moc nemyslela na

peníze, ani vlastně nemohla, a měla pro strach uděláno. Nejen pro strach z politiky a

z toho, že nebude „politically correct“, ale i z toho, že bude jiná, že jí diváci nebudou rozumět a nakonec prostě nepřijdou. Dělat film – ale třeba i televizi, o literatuře nemluvě – pro diváka se stalo oblíbeným, od komunistického establishmentu převzatým heslem. Pod tímhle pláštěm, který se nedoporučuje odhrnout, nechceme-li spatřit, co neradi uvidíme, se skrývá všechno, od konformismu, oportunismu a nesplnitelné touhy po penězích po nedostatek či absenci talentu. V podmínkách, které pro to byly vytvořeny, nejen ve filmu. A tak uniká mezi prsty nejen velké téma naší doby, ale i spousta s ním tak či onak spjatých témat dílčích, zdánlivě menších, ale s velkým metaforickým potenciálem. Jenže svoboda zřejmě nepřeje metafoře. Dnešní filmařská generace se doslova prodírá lesem témat, překračuje ta, jež se vrství na ulici, nemá chuť vidět – a tím méně producenti jejích filmů – a tak raději prohlašuje: Není téma, nejsou témata. Zmizela samozřejmě motivující představa, že filmem či uměním lze měnit svět nebo aspoň ovlivnit skutečnost. Jenže ani ta zřejmě nezmizela dosela, přestože se například navzdory spoustě novodobých filmových a televizních agitek – jež se tak podobají těm z padesátých let či z normalizace, jenže s opačným znaménkem – českým komunistům daří stále lépe. I to by bylo téma. Tato knížka je jich ostatně plná.

Antonín Máša

režisér, scénárista

Jak byste charakterizoval českou Novou

vlnu?

No já bych teda tu Novou vlnu jednak charakterizoval politicky, protože souvisí s

politikou, protože to byla jistá opozice proti oficiálnímu filmu. Ať už se jednalo o

Vojtěcha Jasného nebo o tu generaci před námi - Františka Vláčila - vždycky v tom byl

ten opoziční prvek proti trendu kulturnímu i politickému. A potom já to vidím trošku

taky jako opozici proti tomu, co se tenkrát na FAMU učilo, jak se ten film má správně

dělat. A pak se dala dohromady skupina, já nevím, ze třech - čtyřech ročníků na FAMU,

a v jakémsi takovém přátelství s těmi o generaci staršíma, vytvořili jakousi skupinu, jejíž

výsledky teda potom byly označovány za Novou vlnu českého filmu. Čili já to vidím tak

od toho Vojtěcha Jasného, Kachyni, až po toho nejmladšího Jiřího Menzela.

Někdo tady prohlásil, že otcem Nové vlny byl Otakar Vávra.

No já si myslím, nevím kdo označuje Vávru za otce Nové vlny. Já ho za otce české

Nové vlny rozhodně nepovažuju. Myslím si, že ten svůj ročník asi dobře naučil filmovat.

V tom smyslu ano. Oni to prostě všichni najednou uměli - ten Schorm, Menzel, atd.

Nicméně Miloš Forman a Ivan Passer byli mimo vliv Vávry nebo Jaromír Jireš, no a

přesto také se zapojili do tohohle proudu. Takže já si myslím, že je to trošku taková

vděčnost těch jeho bezprostředních studentů, kterých bylo pět, k tomu profesorovi. Ale

ty proudy, to co vytvořilo Novou vlnu, ty proudy zvláště francouzského vlivu, tak ty

přicházely odjinud. Z literatury, prostě z celého toho kvasu, který pak vyústil v ten

šedesátý osmý rok. A nesl se tím kritickým duchem a touhou vyjadřovat něco jaksi

reálného, říkat pravdu. A s tím rozhodně Otakar Vávra neměl nic společného.

A pak přišla sovětská invaze se všemi následky.

No právě. To byl právě zásah přímo pro některé z nás fatální. Protože jednak byl

ustanoven institut tak zvaných pracovních prověrek, což byl způsob, jak vyřadit některé

nepohodlné filmaře, tvůrce. A nejen tvůrce, ale i produkční, viz Jaromír Kalista, atd. No

a v těch pracovních prověrkách každý věděl, že rozhodující je vztah k Sovětskému

Svazu, který se prostě v dotazníku musel dát najevo, a vztah k okupaci Československa

vojsky Varšavského paktu. Na to tam byla přímo rubrika: „Váš vztah ke vstupu vojsk.“

Říkalo se tomu vstup vojsk. Kdo napsal, že nesouhlasí se vstupem vojsk, tak již dál

nebylo o čem mluvit. Prostě tím pádem vypadl z kola. Většinou se volil nějaký ten

kompromis - že tak trochu nesouhlasím, ale že to není zase tak hrozný. Čili tohle je

pravda historická, která jistě samozřejmě dneska není košér připomínat, že to bylo takhle

jednoduché. Ale přesně takhle jednoduché to bylo. Čili kdo zůstal na Barrandově v té

době, tak buď odpověděl na tuto otázku kladně: „Ano, souhlasím se vstupem vojsk.“ A

nebo to nějakým způsobem, tu chytřeji, tu já nevím, nějak obezličkou obešel. Někteří si

dokonce na to brali právníky, aby formulovali tu odpověď nějak tak, aby to nebylo...

Jaksi aby to nebyla ostuda a aby to nebyla manifestace: „...ano, souhlasím se vstupem

vojsk“, a přitom to umožňovalo na tom Barrandově zůstat. Samozřejmě, že to byla děsná

sviňárna od toho režimu, a od těch nových lidí, kteří se dostali k moci po tom roce 1968,

po té okupaci tady.

Jak to bylo s cenzurou koncem šedesátých let?

Cenzura tenkrát samozřejmě fungovala, ale už od toho stranického aparátu, od toho

Ústředního výboru, Ministerstva kultury, atd... jaksi bylo to... znejistěli. Dokonce

někteří funkcionáři Ústředního výboru, jako Pacovský, pozdější signatář Charty 77, byli

na naší straně. Seděl na tom nábřeží na Ústředním výboru KSČ a přitom těmto snahám

ve filmu vyloženě fandil a jaksi se snažil cosi po té partajní linii prosadit. Kromě toho

byla oficiální cenzura, ale v té době ta cenzura hlídala jenom výroky v dialogu, ale ne

celkovou koncepci. To tam byli takový byrokrati a ti to četli a měli seznam, co se nesmí

říkat. Nesměl se pomlouvat Sovětský Svaz, já nevím co, urážet komunistický hnutí,

nesměly tam být nějaký výpady proti armádě, atd. Cenzura vždycky je! Ale nebyla to ta

cenzura ideologická. To dělali ty stranický orgány. Ale ta vlastní, oficiální cenzura, ta

sledovala vlastně v tom filmu jenom dialogy a škrtala jednotlivý větičky, který by mohly

nějak podle jejich názoru vadit. Takže to šlo vedle sebe. Ale ten, kdo zakazoval film,

nebo když se natočil a nešel do kin, to nedělala cenzura, ale to dělaly ty stranický orgány.

Například vznikl film podle mého scénáře Místo v houfu, a ten film se nesměl asi tři

čtvrtě roku promítat, protože se jim to ideově nezdálo. A byly semináře kvůli tomu,

zkušební projekce, a teprve potom to pustili do kin. Ale to bylo v režii speciálního

oddělení ÚV KSČ a nikoliv té cenzury.

Myslíte Müllera?

Tam se různě střídali, Müller

1

byl až potom v sedmdesátých letech.

A potom po sovětské invazi?

Potom aby jsme jaksi navázali na tu cenzuru, tak cenzura už nikdy nebyla. Jako

zavedená oficiální cenzura nebyla. Ale zato tam bylo do všech kulturních institucí

dosazeno vedení, které jako bohatě tu cenzuru zastalo. A suplovalo. A zastávalo tuto

funkci dobře. Protože vlastně ten Toman

2

a ti další vlastně neměli žádný jiný úkol, než

jenom tu kinematografii takzvaně hlídat, aby se tam něco ideologicky nevhodného prostě

netočilo. Plus, aby zorganizovali a našli lidi, kteří byli ochotni točit tak zvaný

angažovaný filmy. Já nevím, jakýkoliv témata. Například oslava komunistické strany.

Evald Schorm odmítl, ten mohl krásně hned točit, kdyby natočil oslavný scénář. Kdyby

vzal ten scénář a natočil ho, o tom komunistickým funkcionáři Zikovi, který skutečně

nějak zahynul za okupace. Jenomže ten scénář byl tak vlastně, že to byla oslava celé

Strany. No tak to byla taková daň. Kdyby býval vzal tenhle scénář a natočil ho, tak tím

by si vybojoval tím pádem, touto daní, právo potom točit víceméně už třeba nějaký

kulturní věci, jaksi hodnoty - adaptace dobré literatury, atd. Jenže on to odmítl, čili tím

pádem potom netočil až do konce osmdesátých let.

Vyskytl se tu názor, že vstoupit do Komunistické strany za účelem dělat dobré filmy

bylo zcela v pořádku. Co si o tom myslíte?

No to je otázka hrozně komplikovaná a složitá. Já jsem v sedmdesátých letech... Hlavně bych řekl, že je to otázka tak jako individuální, že bych si netroufl například o tom napsat stať, esej, která by byla publikovatelná. Protože objektivní názor na to nemám. Já jenom můžu na to ř íkat, co si myslím já. A chtěl jsem ř íct, že v sedmdesátých letech jsme toto ř ešili se spisovatelkou Kantůrkovou, byť signatářka Charty 77 a jednoznačně tedy odpůrkyně toho stávajícího režimu - taky nemohla publikovat. Nicméně zastávala názor, že talentovaný člověk z jakéhokoliv oboru - básník, malíř, filmař - má přímo povinnost udělat všechno pro to, aby ten svůj talent uplatnil a prosadil. Já jsem zastával názor, a zastávám ho dodnes, že prosím, je to možné, ale v tom díle - pokud je to opravdu tvorba, pokud to není prostě film, který se vyrábí jako na běžícím pásu jako showbusiness - pokud je to jako opravdu tvorba, tak v tom filmu ta problematická morálka vždycky nějakým způsobem prosákne, prosadí se. Prostě tomu filmu to uškodí. Ona argumentovala třeba naším básníkem Vítězslavem Nezvalem, který byl velice - mluvím tedy o společenské morálce - tedy více méně politický. Tedy koketerie s Komunistickou stranou, pak byl stranickým funkcionářem, pracoval na ministerstvu. A při tom dělal dobré básně. Jenomže jeho dobré básně, které se jevily

jako dobré - třeba Edison - tak jistě technicky a verbálně je to hezký, ale už stačilo pár let,

aby ten význam, který to mělo, jaksi vyšuměl. A najednou to jsou jenom hezky udělaný

básničky. Bez obsahu. Kdežto Vladimír Holan, který držel svou vysokou morální...

Choval se prostě morálně, nezapletl se nijak - jenom že napsal pár oslavných básniček na

osvoboditele v roce 1945, což bylo spontánní a bylo to úplně normální. Žil osamoceně a

ty básně jsou vlastně trvalá hodnota. Samozřejmě, že se to nedá jednoznačně vztáhnout

na ten film, který je kolektivní dílo atd. Nicméně, i tam to myslím hraje dost velkou roli.

To, co si člověk myslí o světě, to jak se chová vůči moci. To já vidím jako tu morálku.

To, jak se chovat vůči moci, ať je jakákoliv. Může to být třeba i moc peněz. Moc

kapitálu. V našem případě to teda byla moc totalitní a člověk, který si jako myslel, že

vykličkuje, tak já si myslím, že se to nikomu úplně nepodařilo.

Jaký máte názor na dnešní mladé filmaře?

No myslím si, že ti mladí filmaři umí dobře řemeslo, to se mi zdá, že ano. Na solidní

úrovni. Ale pokud je beru jako vážné tvůrce, jako umělce, pak mám dojem, že nemají

především co říct. Je to vyrábění filmů více méně proto, aby se prostě filmovalo. Aby

se dělala tahle ta zajímavá činnost, pokud to někoho baví. Ale v porovnání, dejme tomu s

léty šedesátými nebo i padesátými - a to ne jenom v Praze, ale i v Moskvě, v Rusku,

Polsku, Itálii, Francii - všude to základní bylo cosi sdělit, cosi vypovědět. Jako osobní výpověď, zaujatou výpověď, subjektivní výpověď nebo neorealismus přežívající do těch šedesátých let, tu výpověď ještě nějak, dejme tomu, objektivizovat, ale nic méně něco vypovídat. Chovat se jako básník, dejme tomu. No tak to už, ať správně nebo nesprávně, zcela pominulo. Dneska prostě se točí film buď z toho důvodu, což je chvályhodné, aby se to divákům líbilo - pobavit diváka - a nebo uspět na nějakým exkluzivním festivalu. Tak bych to viděl. Ale není za tím ta osobní angažovanost toho tvůrce. Za každou cenu říct: „Já takto vidím svět!“ A kdo ví, jestli tato nová generace si tyto otázky klade. Já si myslím, že oni si je ani nekladou. Jaký je můj světonázor? Co chci? Jak ten svět vidím? Oni ho berou tak, jak přichází. A myslím si, že tyto hlubší úvahy jaksi už chybí.

Myslíte si, že svoboda potlačila kreativitu?

To bych neřekl, že svoboda potlačila kreativitu, to rozhodně ne. Protože vidíme třeba v jiných oborech umělecké činnosti - například výtvarné umění, hudba - kde naopak ta kreativita sílí. Jaksi daleko větším stykem se západem tady vznikají strašně zajímavé věci. U toho filmu je to samozřejmě komplikovanější, protože film stojí hodně peněz. Takže tam ta situace filmaře je jiná než situace malíře, který potřebuje barvy, paletu, štětec a plátno, a to je všecko, co potřebuje. Čili je samozřejmě svobodnější. Kdežto ten filmař je jistě omezen. Musí se sehnat na to peníze. To my jsme, a to je zkušenost, kterou ani Francouz, nebo třeba Němec, vlastně nezažil v takové míře, jako my jsme zažili v šedesátých letech. To je zase pravda. To prostě najednou ten socialismus tak trochu jako ochabnul, ta kontrola jaksi ideologická jako v podstatě trošičku polevila - ne úplně, ale trošku polevila - a to stačilo, že to dalo prostor, jako v podstatě do jisté míry, ne úplně, se vyjadřovat svobodně. Ale přitom vůbec nebyly starosti, kdo to zaplatí. Protože to zaplatil stát. Samozřejmě, když scénář schválili, tak tyhle problémy nebyly. Dneska jsou tyhle problémy, kde sehnat peníze na film přirozeně alfou a omegou toho

podnikání. Čili když na to dá třeba peníze televize, tak do značné míry nebo velké míry,

tak si myslím, že ten autor je svobodnější. Když je to za peníze teda ryze bankovní,

soukromý, tak tam je samozřejmě požadavek, víc je tam ten tlak, aby se ty peníze vrátily.

No a s tím musí ten tvůrce počítat. Kdežto když to zaštítí televize jako veřejnoprávní

instituce, tak ten tlak je menší, ale zase jako v kinech se tyto filmy téměř neuplatní.

Jenom na té obrazovce.

Často tu slyším mezi mladými filmaři, že dnešní doba nepřináší žádné téma. Není

tu téma, které by táhlo.

Já si myslím, že tady je téma pro mladé filmaře teda speciálně dejme tomu - a já

myslím, že je tady několik nebo hodně talentovaných filmařů, kteří chtěj dělat hraný film

- a to je velmi jednoduchý. Vyprávět pravdivě, pokud možno, o své generaci! Výpověď

o sobě, a tu já postrádám. To je jejich úkol. Já jako publikum neznám, nemůžu znát ty

mladý lidi a nikdo mi o nich nevypráví. Ani spisovatelé. Nejsou tu spisovatelé, kteří by

vyprávěli o sobě, o generaci dvacetiletých až třicetiletých lidí. Nejsou tu filmaři, a když

je to téma, kde vystupují mladí lidé, tak je to buď konvenční, člověk cítí, že to není

autentické. Není to autentická výpověď a nebo je to povrchní. Ale to by úplně stačilo,

kdyby se tu objevil někdo, nemusel by být tak dobrý filmař jako třeba Miloš Forman

nebo Ivan Passer, ale jako Miloš Forman kdyby vyprávěl o těch mladých lidech pravdivě.

Protože to, co bylo zajímavý na Formanovi, což bylo až šokující, byla pravdivost té

výpovědi. A to chybí. To je... například vznikne film Jízda režiséra Svěráka. To je

opravdu velký talent. Ale je to... příliš se myslí na filmařské efekty, na formu, a tak dále,

ale ta výpověď o těch třech lidech, o kterých ten film vypráví, je velmi jaksi povrchní.

Co byste udělal, kdybyste mohl svůj život prožít znova?

No to teda nemůžu říct, co bych udělal, protože v takový situaci nejsem. Věděl bych

daleko přesněji, co mě bude čekat. Nicméně člověk, který se nějakým způsobem, ne jako

hrdinsky, ale jenom napsal, třeba že nesouhlasí s tím vstupem vojsk nebo nějakým jiným

způsobem se projevil, tak stejně samozřejmě v té situaci tušil, jak dopadne nebo to téměř

věděl. Čili to je ovšem otázka jaksi té vnitřní osobní svobody. Protože já si myslím, že

ty výmluvy, že ten systém byl nesvobodnej, byl totalitní, ale já tvrdím, že i v tom systému

se mohl člověk chovat aspoň relativně svobodně. Samozřejmě s velkým rizikem, ale

svobodně se mohl chovat. „My jsme samozřejmě museli chodit volit,“ každý říká. To

vůbec není pravda! My jsme volit nechodili a ani nás nezavřeli, jenom jsem nemohl dělat

film. A to za to zas nebyla tak velká daň, bych řekl. Nebyla k tomu potřeba tak obrovská

odvaha. Nešel jsem na bodák! A dokonce ještě náš syn vystudoval. Čili je to výmluva.

Ti lidi se příliš zbytečně báli. To je totéž, jako když někoho chtěla angažovat StB, aby

dělal donašeče. Tak samozřejmě, mně se to stalo jednou, je to hrozný, protože oni ten

týden - já předpokládám, že jim to déle netrvalo - ale ten týden se na toho člověka zaměřili. Poslouchali telefony, a mnoho věcí se dověděli, a když si vás potom pozvali nebo přišli, tak to skutečně působilo děsně, protože oni věděli všechno. My o vás všechno víme! Všechno se dozvěděli za týden, protože když odposloucháváte někomu týden telefon, tak víte, s kým se stýká a tak. A ještě navíc tam máte ty agenty, který budete aktivizovat a zeptáte se jich, co Máša? A pak na něj zapůsobíte, na toho Mášu, protože všechno, co jste včera říkal ve Filmovém klubu, oni věděli. Jenže když se řeklo: „Ne, já s vámi spolupracovat nebudu...“ a oni vyhrožovali, že syn zůstane na učňovském ústavu, když chtěl jít na gymnásium, atd. Různý výhružky byly. Ty výhružky se nerealizovaly a slib: „Když s námi budete spolupracovat, tak budete točit,“ se samozřejmě taky nerealizoval, když jsem s nimi nespolupracoval. Ale nic víc se nestalo. A teď je otázka, jestli si takhle člověk mohl koupit možnost točit filmy. To mohl, to by asi splnili, a opravdu by mohl točit. A neriskovat taky, že dítě třeba nebude moci to, co chce, dělat. Nicméně v mém případě to nerealizovali. A dokonce ještě náš syn vystudoval. Č ili to je problém prostě zbytečného strachu. A svobody a nesvobody vnitřní. A to je aktuální všude. Pokud budou lidi, tak to takhle prostě bude. A dneska se takhle vnitřně nesvobodně taky chová spousta lidí. Když ODS vládla, tak spousta lidí například se samozřejmě snažila jako všude publikovat, ř íkat, přihlašovat se k názoru ODS. Protože si mysleli, že jim to třeba k něčemu pomůže. Já si myslím, že jim to k ničemu nepomohlo. Ale oni si to mysleli, a tak se chovali. Čili to je téma stále aktuální. Tohle prostě nebudu dělat, tak to nedělám. A když to někdo dělá a potom se různě vymlouvá - to je jedno co. Každý si za sebe prostě musí nést zodpovědnost bez ohledu, nebo musím zdůraznit do jisté míry bez ohledu, na to jaká moc vládne nebo v jakém režimu se to realizuje.

Chtěl byste ještě natočit film?

Ne, rozhodně ne. Už bych na to neměl sílu. S tím už jsem se rozloučil. Chtěl bych napsat knížku, to bych chtěl. Na tom teď pracuju. FILMOGRAFIE Máša Antonín *1935 - 2001 Narodil se ve Višňové u Příbrami. Původně studoval na pražské FFUK a po vyloučení (spolu s Pavlem Juráčkem) pracoval v regionálních novinách. Teprve poté absolvoval dramaturgii na FAMU u docenta Františka Daniela. Již jako student napsal scénáře k několika absolvenským filmům, které byly uvedeny do distribuce. Například Hlídač dynamitu (1960, režie Zdeněk Sirový) nebo Turista (1961, režie Evald Schorm). Po absolvování FAMU pracoval jako dramaturg FSB a jako režisér debutoval filmem Bloudění v roce 1965. Je také autorem scénářů k televizním inscenacím a česká divadla uvedla jeho hry Rváč, Ani slovo o lásce, Noční zkouška a Vivisekce.

2005 – Vítězství (scénař)

1990 – Byli jsme to my? (režie, scénář)

1989 – Skřivánčí ticho (režie, námět, scénář)

1980 – Prázdniny pro psa (námět, scénář)

1977 – Proč nevěřit na zázraky (režie)

1972 – Rodeo (režie)

1968 – Ohlédnutí (režie)

1966 – Lidé z maringotek (scénář)

1966 – Hotel pro cizince (scénář, režie)

1965 – Bloudění (režie, námět, scénář)

1964 – Každý den odvahu (námět, scénář)

Jan Němec

režisér

Jak bys charakterizoval současný český film?

Tady teďka u nás, v Praze, v Česku, Czech republic, je to nejhorší jak kdy. Za nacistů

se točilo strašná spousta filmů, za komunistů se točilo víc filmů, protože stát umožňoval

výrobu českých filmů. Protože si uvědomil, že je to součást české kultury, české tradice,

projevu českého talentu. Protože máme nejenom fotbalisty, Jágra a Dominika Haška, ale

taky máme filmaře, kteří jsou vlastně od vynálezu filmu, jsou známí. Ale stát po roku

1989 řekl, že jsme kapitalisti, tržní hospodářství, že každý si musí vydělat, že stát nedá

žádný peníze na film. Takže de facto, dělá se, každý rok se filmy natočí. Ti zoufalci

peníze vždycky někde seženou. Jenomže je to vidět, je to vlastně dělaný na koleně,

poloamatérsky. Takže když vznikne jednou za tři roky trošíčku film k dívání, tak je to

maximum. Je to škoda, protože vlastně v těch nejlepších dobách se točilo 30 - 40 filmů

ročně. Takže kdyby stát umožnil natočit pět slušnejch filmů do roka, bylo by to OK. Ale

to se neděje. Takže ten stav je zoufalej. Takže pak když jsou ty filmy jako Kolja nebo

Pelíšky, kde se všichni radujou, tak to vlastně do jednoho filmu je nacpaný všecko možný

— od politiky, přes city, přes sentiment — takže to jsou takový vlastně uměleckoidní

kýče, který hlavně naprosto zanedbávají filmovou kulturu, filmový vyprávění. Takže to

jsou vlastně takový televizní inscenace, televizní estrády. Takže abych to řekl stručně

myslím si, že současný český film neexistuje.

Kdekdo tady říká, že nejsou témata.

Já jsem mluvil jako tady u nás, v Česku, protože když budeš mít téma, tak vlastně

neseženeš prostředky, abys ho vyjádřil tím patřičným způsobem. Takže proto se smíchá

všecko, aby to bylo i komerční a i pro festivaly a zábavný, tak aby tam byli známí herci,

takže nakonec je to blbost, která sice splní ten svůj účel, že se to hraje, že lidi si koupí

vstupenky v Čechách. V cizině se už to těžko dá hrát, takže jako témata... Já sleduju ty

filmy na festivalech, co jsou v Cannes, Benátkách. Jsou to zajímavý lidský individuální

příběhy. A ty budou vždycky lidi zajímat v tom filmu vlastně tím, že může být jako

dokumentární a stylizovanej. Že to může všechno shrnout dohromady. Takže ty témata

jsou a budou, a když bude umožněno, aby byly udělány komunikativně, zajímavě... A ti

lidi budou právě tím, že budou z Hollywoodských filmů a z televize komerční, ze

satelitu, bude 10 tisíc kanálů a všechno do nich bude bušit. A když bude, jak bych řekl,

zajímavý individuální příběh - a může to být třeba o bleše, o psovi. Ten japonský film,

který vyhrál v Cannes, tak je o vězňovi, který měl úhoře. Prostě něco individuálního, v

detailu, makro. To co není v těch novinách, to co nejsou ty headlines těch televizních

news. Prostě, jak bych ř ekl, jako taková ta makro záležitost, spíš potom se to blíží asi

jako k poesii. A poesie furt je. Shakespeare psal sonety a dneska si je lidi čtou. Takže já

si myslím, že ten výběr, ta škála těch věcí, který jako budou, že ani ta změna - ideologie, technologie - neuberou, aby se našly. Jestli to zrovna lidi bude zajímat nebo ne, no dobře, tak když byly starý fresky, že jo, já nevím, kolik lidí tím kumštem jako žilo. Ale ten kumšt se udržoval a udržoval tu civilizaci přežít.

Někdo tady řekl, že o film jako umění už není dneska zájem.

Teda v té situaci, která je, ale to je způsobeno tou ekonomickou situací. To vůbec pravda není, protože to jako by se řeklo, že grafika je mrtvá. Nebo když byl vynalezen knihtisk, tak že ruční práce a malířství vymizí. To je blbost. Když se to neumožní udělat, protože ty peníze k tomu jsou nutný, protože se to nemaluje na kousek papíru. Když potom to nevznikne, tak to není a není o to zájem. Ale já si myslím, že je to... jako ten okruh zájemců o moderní hudbu, o současnou hudbu. Jaký je okruh zájmu o kantáty? Okruh zájmu o smyčcový kvarteta? Malý, ale okruh je, a nikdo by si netroufal ř íct, že komorní hudba, klasická hudba, mizí. Já si myslím, že film je výrazový prostředek lidského ducha, který existuje a civilizovaný lidi by to měli umožnit.

Kazí televize talenty?

To nebezpečí samozřejmě je, ale zase je otázka, kdo se nechá. Nemusí se nechat, že jo. To jako že umře hlady, to ne. Příklad, byl jsem v Americe, napsal jsem osm scénářů,

neprodal jsem je do Hollywoodu. Dobře. Pak přišlo video. První týden, když přišlo VHS, první týden, když se začalo prodávat, tak jsem si půjčil peníze a koupil si kameru a rekordér... Začal jsem dělat lidem home video, svatby. Za první svatbu jsem dostal 70 dolarů a po čtyřech letech jsem dostával 2500. Vybudoval jsem si klientelu a lidi byli spokojení, protože vypadali trošku jako filmový hvězdy, nebo tak. Uvádím to jako příklad, že absolvent FAMU nalezne uplatnění a ne že bude dělat sluhu, služku, bych řekl vnitřně, a že nějaký ten způsob obživy, než ta společnost bude rozumnější, si najde. No a

když ze sebe nechá udělat pablba do stanice NOVA, tak to už je jeho věc, to už zase je

jeho problém.

Jak jsi se vůbec dostal k filmu?

Já jsem dělal film, protože mám vzdělaný rodiče, a tak chtěli taky, abych měl nějakou

školu. Takže když jsem maturoval v 18 letech, tak prostě to bylo jasný, v rodinný tradici,

že musím jít něco studovat. Já jsem chtěl jít dělat hudbu, protože jsem byl amatérský

hudebník, jazovej, hrál jsem na klarinet. Takže jsem chtěl jít studovat hudbu. A mezi

tím jsem se jako tak o film trošičku zajímal. A oni tak jako mně řekli: „Tak dobře, film

nebo hudbu. Kdo je tady nejlepší klarinetista?“ Já jsem říkal: „Karel Kraugartner“.

A oni řekli: „A kdo je v Americe nejlepší?“ Já říkal: „No Benny Goodman.“ A oni:

„Kolik asi si vydělá ten Goodman a ten Kraugartner?“ Tak jsme to tak nějak porovnali:

„Kdo je nejlepší filmař tady u nás?“ Já jsem říkal: „Martin Frič.“ A v Americe? „John

Ford“. A kdo má víc? Benny Goodman nebo John Ford? No tak jsme spočítali, že ten

John Ford má asi 40 krát více, než ten Goodman a ten Martin Frič víc, než ten klárinetista

Kraugartner. Takže mně doporučili, abych myslel i na tu praktickou část věci, že u toho

filmu se nakonec taky můžu nějak uplatnit a ještě si víc vydělat. Samozřejmě tohle bylo

v době, kdy nebyl rockenroll. Tohle byl rok 1954. Kdyby byl rockenroll a oni by řekli,

já nevím, kolik vydělají Beatles nebo Mick Jagger, tak v té době určitě bych se stal

narkomanem a udělal si něco, abych se stal rockenrollovým muzikantem. Ale v té době

rockenroll ještě nebyl vynalezenej, a tak jsem se přihlásil na FAMU, kde mě vzali a já ji

vystudoval. Pak jsem začal, nastoupil do státního filmu. Ta cesta k té profesi byla velice

normální. Tradiční, nudná, bez nějakých problémů.

Nikdy by mě nenapadlo, že tvoje filmová kariéra byla nudná, bez problému.

Ne, no tak to bylo takhle, jako. Já jsem to neměl lehký. Vždycky jsem udělal filmy,

který nějakým způsobem narazily. Buďto esteticky a nebo politicky. Já jsem natočil tři

filmy tady. Démanty noci, O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky. O slavnosti a

hostech byl zakázaný osobně presidentem a šéfem partaje Antonínem Novotným a byl

jsem z Barrandova vyhozen jako politicky nebezpečná osoba. Takže jsem začal dělat

hudební filmy. Vlastně takový hudební klipy. I ve světě se tím začínalo. Dělal jsem s

Gottem a Martou Kubišovou. A chystal jsem se pomalu, že se přestěhuju, tak jako

Roman Polanski, prostě někam ven. Což v roce 1968 by bylo možný. Tak už jsem si

připravoval projekty, napsal jsem scénář na hraný film s Václavem Havlem, nynějším

presidentem. To je jediná věc napsaná z jeho strany přímo pro film. To není adaptace

jeho hry. Ten scénář dodneška existuje. Takže jsem si myslel, že se jako v klidu

přestěhuju. Jenže pak přišla ruská invaze. Já jsem natočil první footage, tanky a střílení

do lidí a osobně jsem to ještě 21. srpna vyvezl, vypašoval do Rakouska, kde to vysílali v

rakouský televizi a přes satelity potom po celým světě. Takže první materiál, který viděli

lidi, byl můj. Měl jsem teda kameramana, nebyla to legrace. Asistent kamery byl

postřelenej. Tomu Rusové ustřelili kus ksichtu. To jsme byli od krve všichni. No jenže

jsem byl takový dement, že jsem se vrátil do okupovaného Č eskoslovenska. No tak

samozřejmě, že už jsem film nemohl dělat a smažil jsem se tady ve vlastní šťávě až do

roku 1974, kdy jsem dostal povolení vyjet ven. Takže od roku 1974 do roku 1989 jsem

bloudil cizinou.

Jak jsi se dostal do ciziny?

Já jsem byl jeden z mála lidí, kdo - to vyšel výnos - dokonce ne od filmu, vyšel od

partaje a bylo to usnesení České národní rady, že já jsem jeden z těch nebezpečných lidí,

kteří už nikdy nesmí vejít do styku s filmem. Takže i kdybych chtěl kolaborovat,

kdybych se nabízel a točil o metru jako Menzel a nebo já nevím; o vojácích, špiony,

majory Zemany, tak by mě nenechali. Protože mě jednou v takový slabý chvilce ředitel

Krátkého filmu Kamil Pixa

3

, že jo , velký pracovník tajných služeb, a prý se říká i osobní

výslechář nebezpečných elementů - jinak zajímavý a šarmantní člověk - tak ten mně

říkal: „Víte Němec, my vás nenecháme dělat filmy.“ Já jsem říkal: „Proč?“ On ř íkal:

„Vy jste takovej mazanej, taková svině. Vy se to naučíte dělat líp než ti naši, který my

teďka necháváme dělat, ty netalentovaný kretény. Vy si zase vybudujete pozici, a až

strana a společnost bude mít slabou chvilku, vy nám vrazíte kudlu do zad. Na vás není

spolehnutí. Na to prostě zapomeňte, že byste dělal film.“ Takže po ne jednoduchých

situacích mně povolili – legálně - v roce 1974 vycestovat s tím, že kdybych se vrátil, tak že nejenom mě nenechají vycestovat, ale že mě zavřou, že ten paragraf si najdou. Takže vlastně jsem byl vykopnut odtud. ̈

Po mnoha letech jsi se vrátil. Proč?

No, důvodů k návratu bylo několik. Já jsem nakonec strávil 12 let v Americe. Amerika je krásná země, ale ne pro mě. Teda kdybych tam přišel v roce 1968, kdy jsem byl mladej a měl jsem filmy na Newyorským festivalu a můj film O slavnosti a hostech byl mezi prvníma deseti filmy roku podle New York Times, tak v té době kdybych tam zůstal a dostal šanci k práci, jako Miloš Forman, tak by se mně tam asi líbilo. Ale když jsem tam přišel v roce 1977, a ještě taky kvůli počasí, do Kalifornie. Tam mě neznali vůbec. Viděl jsem, že můj způsob uvažování a jednání s lidma, abych tak ř ekl společenská nepřizpůsobivost, prostě do tohodle se nehodí. Takže k hranému filmu vůbec jsem se tam nedostal. Učil jsem, dělal video ze svateb a dělal jsem nějaký dokumenty. Takže já jsem jakoby bez sebe štěstím nebyl, a když jsem viděl, že tady ten komunismus se hroutí, tak jsem chtěl být u toho. Poněvadž jsem si myslel, aspoň se bude něco dít. Bude sranda a třeba mě zavřou nebo zastřelej. A ještě abych to nedělal takhle, Václav Havel

4

, když

byl jmenovaný na presidenta, tak od toho momentu já jsem hledal cestu zpátky. Náš pan

president je můj bratranec, tedy jako second cousin, rodiče byli bratranci a byli jsme

strašně dobrý kamarádi a byl mně za svědka na svatbě. Takže jsem si myslel, když ten

příbuzný bude president, tak mě tady pokvete pšenice. Což taky se úplně nestalo, protože

na mě čas nemá a trochu se asi stydí, protože taky se nechovám tak, jak bych měl. Ale

nicméně jsem se sem těšil a byl rád, že jsem tam přišel ještě v takovým tom nadšení,

zvonění klíčků, a takový ty národní jednoty a těhlech blbostí, který pak vyprchají. Ale

fakt je, že tady mám možnost dělat filmy. Natočil jsem dva celovečerní filmy, asi patnáct

dokumentů. Teď mám vlastní produkční společnost. Netočím na film, točím na DV,

takže jsem jako... Mám dvě ojetý auta, tady ten byt mně byl teď přidělený asi po třech

letech velkého snažení. Komunisti mě nezabavili takový malý domek na Slapech, kde

mám hektar vlastního lesa. Sbírám si tam houby na vlastním pozemku. Takže klid a

pohoda. Ale to, co jsem si myslel, že stát prostě umožní točení filmu lidem, kteří to umí,

nemluvím jenom třeba o sobě, ale třeba taky o Menzelovi. Ten už nenatočil film, já

nevím, asi osm let. Takže bude nějakým způsobem samozřejmostí, že se dohodneme na

nějaký slušný látce a že budeme moci tak nějak pokračovat v té profesi, tak to se jako

nekoná. Ale tak už si z toho taky nedělám velký problém.

Jak se díváš na současnou situaci?

Kdybych to měl brát jako vážně, seriózně, no tak bych musel říct, že jsem příšerně

rozčarovanej, protože ta společnost je, to se dá říct, užít jediného slova, prostě zkurvená.

Jediný slušný člověk je snad pan president, i když dělá spoustu bot, ale alespoň to myslí

vážně a je v těch zásadních věcech charakterní a čestný člověk a uvědomuje si, že my

nejsme takový ostrůvek a že jsme takhle součást Evropy a světa. A jinak, ta

demoralizace, která byla za tu krátkou okupaci nacistickou a za těch 50 let toho

komunismu a specielně od roku 1968, těch 20 let takzvané normalizace... To prostě lidi

ztratili jakoukoliv, morálka je příliš silný slovo, slušnost. Prostě tady každý šidí každého,

jeden je větší kurva než druhej, že jo. Každý jenom aby si namastil kapsu sám. A

bezohlednost, příšerná korupce. A přitom pohodlnost, lenost, nikdo vůbec nemaká, nikdo

nic nedělá, nikdo nemá zájem něco udělat. A mezi tím lidi jako uvítali, cinkali s klíčema

a říkali, hurá pryč s komunismem, protože si mysleli, že tady se jim bude dařit jako v

Rakousku, že okamžitě tady bude ten standart těch kapitalistickejch zemí, ale který lidi si

vydobyli tím, že makali. Čili tady je nejhroznější, že lidi by chtěli mít kapitalismus, a

přitom aby žili tak jako za socialismu. To znamená, že se nepracuje, že se všechno šidí a

jeden okrádá druhého. Č ili tady teď je to nejhorší z obou sociálně- politických

uspořádání, a co je hnusný, že ta politická reprezentace, kterou těma dvěma idiotama a

zločincema - jako pan Zeman

5

a pan Klaus

6

jsou zločinci. Jsou horší než komunisti,

protože lidi je volili svobodně, dali jim důvěru, věřili jim; a ti si normálně dělají z celého

národa srandu, vyměňují si posty, dávají si strašný peníze. Jako byla dříve jedna partaj,

tak dneska ty stranický místa, ty důležitý, jsou daný. Majetek, který byl státní, tak ten je

rozkradenej, protože se takzvanou privatizací

7

rozdal zase lidem - podvodníkům. A

nejhorší je, že všechny ty úspěšný, ty ekonomický nitky důležitý pro to, mají v rukou lidi ze staré struktury, což bylo KGB, StB. Čili politický síly, a to je jako s vědomím tady těhlech tak zvaných politických reprezentantů, kteří po 10 letech... Ta země se řítí dost jako do zkázy, že nás nebudou chtít, určitě vezmou Albánii dřív do EU než nás a v podstatě je to dost tak jako, lidi si tak jako nadávají a je jim to tak jako jedno. Čili ta demoralizace, jako myšlení lidí a jejich vztah k tomu, je dost hrozná, takže si myslím - že já se toho už určitě nedožiju - že tady nastane nějaký lepší obrat k tomu. Až si lidi uvědomí, že jaksi takovým tím šaškováním jako za komunismu a udáváním jeden druhého a bezcharakterností, že s tím se nedá vydržet. To jako kdybych měl jako vážně mluvit o té situaci, která je dost hrozná. Jenomže už prostě jsem si zvykl, když jsem žil v Kalifornii někde u moře, na určitou takovou samotu. Takže já nikam nechodím, s nikým se nestýkám, nepíšu články do novin. Prostě si tak kutám tiše na svém písečku, a tak se dívám na to, jak to tady tím způsobem nefunguje.

A co budoucnost?


My hope for the future is in technology... Abych nebyl tak úplně jako... ale já nejsem

pesimistickej. Já jenom vidím věci tak, jak jsou a nedělám si iluze a neberu si růžové

brýle. Ale zase vím, že jsem se naučil tak jako přežít. Art of surviving. A byl jsem v

Německu, ve Skandinávii a v té Americe a měl jsem papíry a vždycky jsem si našel

nějaký způsob, jak přežít. Každý člověk si myslím, když mu to trochu myslí, najde si

nějaký způsob na přežití, aniž by musel dělat sluhu a lhát a udávat svý známý. Takže si

myslím, že tuto schopnost se jako lidi budou nuceni naučit. A chci říct, že vlastně na

přání studentů mě vyzvali, abych učil na FAMU. Tak teď jsem tam vlastně, končím svůj

první rok. Jsem na katedře, to je zajímavý, režie dokumentárního filmu, nikoli hraného,

protože tam je ještě strašná spousta komunistů. Tak jsem tam a baví mě to tím, že vidím

mladý lidi - a jsou strašně dobrý a nadaný. Film je baví, chtěj se naučit dělat filmy. Ne

dělat reportáže, jen tak běhat nějak s videokamerou. Čili chtěj se naučit tu strukturu,

skladbu filmu. A ty jejich studentský práce jsou dobrý, jsou to takový jako mini filmy a

opravdu strašně dobrý. Takže ten zájem je. A takže třeba můžu být užitečný je naučit

dělat filmy. Jako jim tak vykládám příběhy ze života, kdy jako člověk najednou je

vystavený situaci, a ještě když z toho vznikne film, tak je to dobrý. A samozřejmě

myslím si, že tady přijde nějaká rozumnější vláda, jako třeba je ve Francii... Ve Francii,

já nevím kolik procent, asi 10% nebo 8% ze státního rozpočtu jde na kulturu. Protože

Francie ví, že kultura je součástí země. Takže tady kdyby šlo, já nevím, 0,1% státního

rozpočtu na film. Takže si myslím, že teda k té změně bude muset dojít, a tak ti studenti

FAMU budou mít možnost ty filmy dělat a bude to fungovat. Ale ještě to určitý čas

vezme a z toho hlediska, v tomhle jsem jako pozitivní, protože když vidím, že lidi jsou a

hlásí se na školu - my jsme jich museli strašnou spoustu nevzít - a bylo jich dost dobrých.

A ti, co tam jsou, ti jsou dobrý a šikovný. Čili v té tradici toho nadání, který v Čechách

pro film je, protože to je syntéza, cit, pohyb, rytmus a hudba, vypravěčství, poezie, ironie.

Čili v tom filmu je možnost tohle to uplatnit, takže to bude fungovat dál. Akorát snad

budou rozumnější lidi spravovat tady ty věci obecně a těm mladým filmařům umožní,

aby se za profesionálních podmínek uplatnili.

Já si myslím, že je potřeba hledat, já to řeknu anglicky, reasonable balance, you know.

Vyrovnání věcí, protože už nebudou komunisti, nebudou nacisti. Budou vždycky magoři

a nebezpečný lidi a teroristi budou a šílenci, ale myslím si, že už těžko vznikne nějaká

ideologie, za kterou lidi půjdou v deseti millionech a tím, že se budou mydlit a vraždit.

Takže spíše jde o to, aby nějaké rozumné síly vyrovnaly sociální kultury a emoce lidí a

samozřejmě civilizační problémy. Jako ta věc je, že by se měli přimět, aby si jako v těch

zemích lidi vy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist