načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sama bych se v nebi bála - Ludmila Janáková

Sama bych se v nebi bála

Elektronická kniha: Sama bych se v nebi bála
Autor:

O prvních dvou dětech, které přišly do její rodiny, napsala Ludmila Janáková knihu Dary se přece nevracejí. Volné pokračování této knihy je o třetí holčičce, která přišla do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  65
+
-
2,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 109
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7538-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vyprávění matky-pěstounky o výchově dítěte s Aspergerovým syndromem. Autorka se stala pěstounkou tří holčiček. Nejprve získala do pěstounské péče Báru a mentálně postiženou Kačku, dvě sestry ze sociálně slabé rodiny. Pak do rodiny přibyla také pětiletá holčička Eliška s diagnózou mentální retardace a hyperkinetického syndromu. Naděje na lepší budoucnost zprvu byly velmi mizivé. Výchova a péče o takto postižené dítě, které vykazovalo ještě další různé zdravotní problémy, byla velmi náročná a vyčerpávající. Autorka se často ocitala na pokraji svých fyzických i duševních sil. Touha pomáhat druhým, i na úkor sebe, však byla silnější. Díky neúnavné péči se podařilo vychovat z Elišky velice šikovnou holčičku. Původní těžká diagnóza se změnila v poruchu autistického spektra - Aspergerův syndrom. O svých pocitech, zkušenostech, pokrocích i těžkostech se autorka podělila ve své další knize, která navazuje na předchozí titul Dary se přece nevracejí.

Popis nakladatele

O prvních dvou dětech, které přišly do její rodiny, napsala Ludmila Janáková knihu Dary se přece nevracejí. Volné pokračování této knihy je o třetí holčičce, která přišla do rodiny ve svých pěti letech. Eliška byla od začátku dítětem se zvláštními projevy a trvalo dlouho, než jí byla stanovena diagnóza. Právě o hledání diagnózy, o sžívání s Eliškou a o tom, jak se dítě s deprivací a s handicapem může projevovat a jak může obohacovat své blízké, je kniha Sama bych se v nebi bála.  Ludmila Janáková se narodila v roce 1969 v Příbrami. Vystudovala Farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové, poté působila v Londýně jako au-pair. Devět let pracovala na MZV ČR, z toho několik let působila v Bruselu. Dálkově dostudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK v Praze. Pracovala jako speciální pedagožka na několika školách. V současné době je pěstounkou tří dívek, z nichž jedna je již zletilá. Další zletilou dívku má v opatrovnictví. Nejmladší přijatou dívku s Aspergerovým syndromem vzdělává formou domácí školy.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ludmila Janáková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ludmila Janáková

Sama bych se v nebi bála

HLEDÁME

RODIČE

PRO VÍCE NEŽ

11 000

DĚTÍ

Z DĚTSKÝCH

DOMOVŮ.

POMOZTE.

STAŇTE SE

PĚSTOUNY.

www.nadacnifondjt.cz


Motto:

„A čekám, pořád a vždycky, až se znovu stane zázrak...“

L. Ferlinghetti

bych se v nebi

Ludmila Janáková

Sama

bála...

příběh dítěte s Aspergerovým syndromem

v náhradní rodině

Stanislav Juhaňák – TRITON


bych se v nebi

Ludmila Janáková

Sama

bála...

příběh dítěte s Aspergerovým syndromem

v náhradní rodině

Stanislav Juhaňák – TRITON


© Ludmila Janáková, 2012

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2012

cover illustration © Vladimíra Burianová, 2012

cover © Dagmar Krásná, 2012

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-538-1


7

Prolog

Před téměř devíti lety si mě našly moje první dvě dcery – Bára

a Kačka. Rok a půl jsem se o ně starala neoficiálně, potom sedostaly do mé péče. O prvních letech našeho sžívání jsem napsala

knihu „Dary se přece ne vracejí“.

Doba, která uplynula od napsání knihy Dary se přece nevracejí, byla přímo nabita zvraty, změnami a nepříznivými okolnostmi.Rozbila jsem auto, měla jsem úraz, Bára se zapletla s  drogovou partičkou, přestěhovaly jsme se, Bára se dostala na střední školu, umřel nám kocourek Želvík a přibyli nám čivaváci Lojza a Ferda... Alenejvětší změnou bylo bezpochyby přijetí Elišky – našeho dítěte z  jiné planety. Dítěte, které bere pozornost a  lízátka, ale nabízí mnohem, mnohem víc – úsměvy, mazlení, zvláštní způsob uvažování, který nás nutí myslet na svět a vnímat jej jinak a barevněji. Eliška je dítě, které z  nás opravdu udělalo rodinu, stmelilo nás a  přinutilo se přizpůsobovat. Díky naší malé jsem se dozvěděla víc o  Báře, o  Kačce, o  svých přátelích a  známých, o  fetálním alkoholovém syndromu, o  autismu a  Aspergerově syndromu, ale hlavně sama o  sobě. Život je pro mě teď někdy jako voňavý duhový balonek, s kterým se mohu bezpečně vznášet kousek nad zemí a  vnímat věci z  jiné perspektivy, a jindy jako ta šílená divoká lanovka v lunaparku, která mě vrhá z  jedné otočky do druhé – jednou hlavou dolů a  podruhé zády nařed – a já nevím, jestli se mám bát nebo smát. A já jsem za ten svůj soukromý zázrak – za tu pestrost a různorodost, kterou jsemdostala společně se svými dětmi – opravdu moc vděčná.

V  době, kdy jsem dopisovala tento text, bylo Kačce dvacet pět, Báře sedmnáct a Elišce sedm let.


8

Zakletá princezna

(básnička pro Elišku)

Jsem ztracená ve vašem světě

Jsem zmatená, mám strach

Nerozumím tvé něžné větě

Nechápu slzy na řasách

Miluju bezpečné věci, co se opakují

Mám ráda vagony, když po kolejích plují

Ráda se houpu, ráda se vším točím

Utíkám vašim otázkám A očím...

Mám strach, tak se pojď se mnou bát

Mám strach, tak mě pojď pohoupat

Opakuj moje oblíbená slova

A ujišťuj mě zas a znova

Vyprávěj stejnou pohádku

Ať je svět zase v pořádku

Mám ráda vodu, pořád stejně teče

Nevnímám čas, ať spěchá, ať se vleče

Miluju stěrače, když kapky stírají

Jsem ráda, když se lidi neptají

Chápej mě v tom, co nechápu

Ochraň mě, ať tak netápu

Slož svět v bezpečnou skládačku

A neříkej mi „miláčku“


9

Mám strach, tak se pojď se mnou bát

Mám strach, tak mě pojď pohoupat

Opakuj moje oblíbená slova

A ujišťuj mě, zas a znova

vyprávěj stejnou pohádku

Ať je svět zase v pořádku

Točím se, svět se se mnou točí

Odráží nekonečno v očích

Točím se, houpu, málokdo mě zná

Jsem z jiné planety zakletá princezna...



11

I.

Co předcházelo

aneb Jak jsme k Elišce přišly

V době, kdy začíná děj této knížky, jsem bydlela v průmyslovém

městě ve velkém 2 + 1, starala jsem se o čtrnáctiletou Barču

a dvaadvacetiletou Kačku s mentálním postižením a měla jsem

zažádáno o další dítě do pěstounské péče...


12

Křižovatka

Sotva jsem dopsala a uzavřela svůj první text (ten poté vyšel v nakla­

datelství Triton jako kniha „Dary se přece nevracejí“), zase mi život

připravil další překvapení...

Někdy v době, kdy jsem text dopisovala, jsem absolvovala příprav­ né školení pro žadatele o pěstounskou péči. Bylo to zajímavé. Ověřila jsem si spoustu věcí, na které jsem už předtím pracně přišla, a získa­ la jsem nové myšlenky a podněty.

A pak jsem si rozbila hlavu. Celé to začalo úplně nevinně – chtě­ la jsem svoje holky a ještě jednu svoji žačku ze speciální školy vyvézt v sobotu na výlet – podívat se na koníky do jedné vesnice kousek od Městce. Před tou vesnicí je nepřehledná křižovatka, a protože jsem mizerná řidička, bála jsem se jí už dopředu. Vždycky, když jsem tudy projížděla, jsem tam zastavila, rozhlížela se – prostě snažila jsem se o maximální opatrnost. A přesto se mi povedlo nabourat. Chápu, že to druhé auto tam někde být muselo – ale já ho prostě neviděla. Když jsem zaslechla skřípění brzd a poté ucítila náraz, byl to pro mě šok, protože jsem stále měla před očima vjem prázdné silnice. Ale ra­ cionálně chápu, že to auto tam někde jet muselo... No, prostě BUM, dvě nabouraná auta, obě v tu chvíli nepojízdná, a to všechno mojí vinou, přestože i druhý řidič mě viděl na té křižovatce stát.

A já se z toho úplně sesypala. Bylo mi jasné, že pojišťovna mi nedá ani korunu, na opravu mít nebudu, ještě dostanu pokutu a půjdeme se asi pást. Celou tu dobu jsem se snažila říkat si, jaké je štěstí, že se nikomu nic nestalo, ale musím přiznat, že převažovaly pocity lítosti. „Co si teď prokristapána počneme?“ ptala jsem se sama sebe a vůbec mi nedocházelo, že se mohou stát mnohem horší věci, než že člověk zruší auto...

Přiznám se, že jsem v tu chvíli vůbec nedokázala sympatizovat s řidičem druhého vozu, který si vcelku nebral servítky, a když zjistil,


13

že nikdo nebyl zraněn, tak se na mou adresu nijak vybíravě nevyjad­

řoval. Naopak, já husa hloupá mu záviděla. Záviděla jsem mu, že se

mu tam hned sjela široká rodina, že jemu pojišťovna všechno propla­

tí, že on se tam baví a vtipkuje s přáteli, možná i na mou adresu, za­

tímco já tam řvu a v poli mi pobíhají tři hladové, vystresované holky

a já ani netuším, na jaký servis se obrátit. Prostě jsem si v tu chvíli

připadala jako děsně opuštěná chudinka...

A čekalo se na policajty, a čekalo se, až to sepíšou, a čekalo se na odtahovku... A já byla celou dobu zničená z toho, že jsem Petru ne­ mohla včas vrátit domů a že vůbec nevím, jak se do toho Městce do­ staneme... Když mi policajti nabídli, ať odjedu s odtahem první já, když tam mám ty holky, přijala jsem to, i když mi to v tu chvíli bylo už nejspíš tak nějak jedno. Ale chtěla jsem se co nejdříve zbavit ales­ poň zodpovědnosti za Petru.

Postavili jsme zbouranou feldu před servis a já si uvědomila, že máme v tašce DVD na vrácení a že příslušná videopůjčovna je za ro­ hem, zatímco náš byt je na druhém konci Městce. A nějak jsem si ne­ dovedla představit, že bych ten den dokázala ještě absolvovat cestu městskou... A tak jsem poprosila řidiče odtahové služby, jestli by mi u té videopůjčovny cestou nezastavil...

Popadla jsem DVD do pravé ruky a letěla do půjčovny, aby ten dobrák nemusel na nás čekat, když se ještě vrací pro to druhé auto. Letěla jsem ... a zakopla ... a v určitý děsivý moment mi došlo, že to­ hle už prostě nevyberu ... a zároveň mi došlo, že letím hlavou přímo na roh toho plochého betonového čtverce, který připomíná částečně potopenou kru... A pak jsem ležela na chodníku a bála se zvednout, protože jsem si byla skoro jistá, že pod sebou uvidím svůj mozek. Pak jsem si opatrně sáhla na hlavu a nahmatala děsivou prohlubeň zali­ tou krví.

Pak mi došlo, že se musím zvednout, jinak si holky budou myslet, že jsem mrtvá. Vstala jsem, a v tu chvíli se mi přes obličej spustila záclona krve. Ano, rány na hlavě opravdu děsně krvácejí, odborná


14

literatura nelhala... To, co jsem přes krev spatřila, mě nijak nepo­

vzbudilo. Bára seděla v autě, zakrývala si rukama obličej a brečela,

Kačka mi běžela naproti a plakala naprosto upřímně a nefalšovaně

(a já si do té doby myslela, že ze sebe umí vytlačit jen takové to nevě­

rohodné: „Bééé, mě to mrrrrzíííí.“)

Blížil se ke mně i šokovaný řidič odtahového vozu, který zjevně ne­ tušil, co má v dané situaci dělat. Pamatuju si, že jsem byla překva­ pená, že necítím velkou bolest (no jasně – šok, ale to mi v tu chvíli vůbec nedošlo), pak jsem také optimisticky přemýšlela o tom, jestli vydržím živá do příjezdu záchranky nebo jestli zemřu na chodníku na masivní krvácení do mozku. „Zavolejte záchranku,“ volala jsem na chudáka řidiče. „Nevíte, jaké tam mají číslo?“ ptal se mě ten ubo­ žák a já potlačila nutkání se hystericky rozesmát.

Řidič dotelefonoval. Zjevně měl pocit, že musí nějak řešit situaci, a snažil se mě přimět, abych si sedla. Mně se do toho nechtělo, pro­ tože jsem byla přesvědčená, že když si sednu, tak nejspíš umřu (to jsem mu ale před holkama nehodlala vysvětlovat). Pak přinesl obvaz a řekl Kačce, ať mi ránu zaváže. Když jsem viděla, jak chudák Kačka začíná třesoucími se prsty odmotávat začátek obvazu, bylo mi jasné, že tu nevkusně rudou napodobeninu Niagarských vodopádů, která se mi lije přes oči, nezastaví. „Ukaž, prosím tě,“ vytrhla jsem jí celé balení a plácla jsem si ho přímo na ránu, což Niagaru trošku zadr­ želo. Pak jsem si opravdu raději sedla, protože jsem viděla, že všichni jsou ze mě coby z chodícího monstra více než nervózní. Ale opravdu jsem si sedat neměla – zažila jsem totiž záchvat akutní paniky a pře­ mýšlela jsem, kam si asi řidič záchranky zajel cestou na svačinu. (Ty nekonečné okamžiky byly pochopitelně čistě subjektivním vjemem, dnes si myslím, že záchranka přijela tak za pět minut.)

Konečně byla záchranka tady, já pořád při vědomí a řidič byl správně otrlý, takže usoudil, že nastoupit zvládnu sama. Netušila jsem, že to nejhorší mě teprve čeká. Ten chlapec jel děsivě, siréna


15

ječela a já prožívala další soukromé inferno. Pokud do té doby bylo

mou největší starostí udržet mozek v hlavě, teď jsem se – krvácení

nekrvácení – vší silou držela madel, abych se nerozplácla na pod­

laze sanitky. Připadala jsem si jako nedobrovolný aktivní účastník

Grand Prix a přemýšlela jsem, jestli mě ten hoch chce zachránit,

nebo dorazit.

Cestou na chirurgii jsem se snažila jim moc nezakrvácet podlahu a doufám, že mou ohleduplnost ocenili (většinu mých tělních teku­ tin zachytil oblíbený modrý rolák, z kterého jsem se později musela soukat jako z brnění). Doktorovu optimistickou otázku, jak se mi to probůh povedlo, jsem ignorovala a optala jsem se ho, jestli nemám anizokorické zornice. „Kdybyste je měla anizokorické, tak sem takhle nedojdete,“ uklidnil mě a já mu na oplátku podrobně vylíčila své se­ známení s betonovou kostkou.

Lokální anestezie i šití jsem se bála úplně zbytečně. Díky šoku jsem ani jeden z těch čtrnácti stehů moc necítila a hlavně jsem pořád pře­ mýšlela, kdy asi umřu a co zjistí při dalších vyšetřeních. Zjistili, že jsem se trefila opravdu krásně, takže mám jizvu, která mi přesně obkresluje vlasovou linii (chirurg s obdivem poznamenal, že přesně takhle dělají řez neurochirurgové). Kosmetický dopad byl ale to po­ slední, co mě v tu chvíli zajímalo. Naštěstí také zjistili, že mám hlavu tvrdší než beton. Kost vydržela, a to dokonce bez fraktury. Amnézii jsem opravdu neměla, i když mě asi všichni podezírali, že si vymýš­ lím, abych mohla jít domů. Pustit mě fakt nechtěli. Toužili si mě ne­ chat na pozorování. A můj zhmožděný mozeček šrotoval, jak jsem vymýšlela, kam dát holky, aby z toho neměly tak velký šok a abych já netrnula hrůzou, co se s nimi děje.

Aby zůstaly samy doma? Když jsem Barunku nechala naposledy samotnou doma (na hodinu a půl), zhltla polovinu vánočního cuk­ roví, přečetla moje ženské časopisy a strhla na sebe konzoli i s kusem zdi, přičemž ještě spadla z gauče. Co by asi tak stihla za den či za dva? A jak by jí v tom asi zabránila Kačka, která vzorně uskuteční


16

jakoukoli hloupost, kterou Barunka či kdokoli jiný vymyslí... Kdyby

Barunku napadlo, že podpálí byt, Kačka by šla ochotně shánět sirky

a benzin, tím jsem si byla jistá...

„Opravdu mě tady musíte nechat?“ tázala jsem se do omrzení. „Bylo by to lepší,“ krčili bezradně rameny. Že tam může být skryté krvácení, to jsem jako příkladný hypochondr věděla sama nejlíp... Ale co holky? A to kuře v troubě? (Ano, že mám v troubě připravené kuře na pečení, to mi v tu chvíli opravdu leželo na srdci.)

Prostě jsem toužila jít domů, položit svou bolavou hlavu na polš­ tář a koukat na holky. Otočit čudlíkem u trouby, udělat jim to kuře a nemyslet na to, že můžu umřít... Byla jsem zakrvácená, smrdě­ la jsem, holky brečely, hlava bolela, seděly jsme na chodbě a čekaly, a čekaly a já neměla sílu nic řešit... „A jak bych tu asi musela být dlouho?“ zeptala jsem se, když si mě po několika hodinách znovu zavolali, aby mi sdělili výsledky rentgenu. „Asi tak dva dny,“ zněla odpověď a mně ujelo poměrně hlasité „Do prdele!“. Rozesmáli se doktoři i sestry. „Na rentgenu nic nemáte,“ prohlásil ten sympatič­ tější. „Vy si to fakt všechno pamatujete?“ – „Ano,“ prohlásila jsem se vší upřímností „všechno, co se dneska stalo, si bohužel výborně pa­ matuju...“

Takže mě pustili... S varováním, že kdyby cokoli, tak mám okamži­ tě někoho zburcovat a přijet. Jela jsem domů, rozstříhala odpudivý rolák, upekla kuře, pomazlila se s holkama, vypovídala se po telefo­ nu kamarádkám a sledovala, jestli nevidím dvojitě... A dalších pár měsíců jsem se bála, že umřu.

Barče se vrátily záchvaty agresivity. Hned druhý den po úrazu mě napadla, a když jsem ji zklidnila, obviňovala mě, že chci umřít jako její máma, že jsem to udělala naschvál... Kačka začala zanedbávat školu, a vůbec do ní nehodlala chodit. V neděli simulovala akut­ ní bronchitidu (velice přesvědčivě), a když ji doktor nechal týden doma, byla od pondělka úplně zdravá... Když to zkusila podruhé, už jí to bohužel k jejímu velkému rozčarování nevyšlo... Takže ale­




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist