načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895-7976) - Pavel Kosatík

Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895-7976)

Elektronická kniha: Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895-7976)
Autor:

Životopis Přemysla Pittra je příběhem českého protestantského myslitele a charitativního a sociálního pracovníka, který většinu života prožil ve sporu s určujícími dějinnými ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Dita Hradecká
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 378
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-718-5971-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Životopis Přemysla Pittra je příběhem českého protestantského myslitele a charitativního a sociálního pracovníka, který většinu života prožil ve sporu s určujícími dějinnými proudy minulého věku. Traumatické zážitky na frontě 1. světové války z něj učinily radikálního pacifistu a nonkonformního náboženského praktika. Pracoval v YMCA, v abstinentním a vegetariánském hnutí. V roce 1933 otevřel v Praze na Žižkově Milíčův dům, útulek pro trpící a opuštěné děti. Za nacistické okupace pomáhal židovským dětem a v letech 1945–1947, během tzv. „akce zámky“, zorganizoval humanitární pomoc pro víc než osm set židovských, českých a německých dětí, které zachránil z koncentračních nebo sběrných (odsunových) táborů. Po roce 1951, kdy byl nucen odejít do exilu, působil deset let v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, vydával vlastní časopis Hovory s pisateli. Jeho život, naplněný podivuhodnými činy, si zaslouží pozornost i vzhledem k vnitřní opravdovosti, s níž Pitter v „bezbožném“ dvacátém století nepřestával hledat víru, která by člověku umožnila prožít život vnitřně opravdový i prospěšný zároveň.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SÁM PROTI ZLU

Život Přemysla Pittra (1895–1976)

Text © 2009 Pavel Kosatík

Obálka s použitím fotografie z archivu autora

1. vydání © 2016 Dita Hradecká, Lublaňská 9, 120 00 Praha 2

www.kosatik.eu

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-88198-00-0

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-88198-01-7

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-88198-02-4

Konverze do elektronických formátů: Michal Drtina


Tato kniha vyšla z podnětu a díky finanční podpoře

Nadačního fondu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové.

Mládí na houpačce

Neměl přežít. Doma tomu nevěřili. Všech šest starších sourozenců, tři chlapci a tři děvčata, postupně zemřelo, ještě než se narodil; nejstarší, desetiletá Žofie na spálu devět měsíců před jeho narozením. „Mne v dětství nejvíce dojímala modlitbička za zemřelé bratříčky a sestřičky, které mně matinka dovedla vykreslit živými barvami, že jsem dlouho žil v silném vědomí jejich duchovní přítomnosti,“ napsal o tom později. Zvlášť Žofinku považoval za svého anděla strážného, žil jejím duševním zjevem, věnoval její památce jednu ze svých knih, román pro mládež Vahú, připomínal si ji do konce života.

Vnímal své sourozence jako živé bytosti, vedený k tomu

matkou, která vídala jejich podoby a slýchala jejich hlasy. Žila

s nimi. Když se mu jednou svěřila, že se jí Žofinka zjevila

a oznámila jí, že je stále nablízku, všiml si zvláštního klidu

1


a vyrovnanosti, které ji prostoupily. A vzpomněl si na tento starý

zážitek, když později začal se zemřelými mluvit sám.

Matka přestala věřit v existenci bezvýhradné smrti – ale přesto, když se Přemysl narodil (21. června 1895), bála se ho vidět. Řekli jí, že vypadá neduživý, a tak ho dala, v přesvědčení, že se nedožije jako všechny děti před ním, k sestře na venkovský statek. „A tak mne neviděla, až o mých prvních narozeninách, kdy už jsem vypadal k světu a matinka se se mnou chodila chlubit po známých.“

Dál žil na střídačku. Zimu trávil u rodičů v Praze na Smíchově (později pod Vyšehradem), jaro a léto u tety v Židovicích. Na otce a matku si zvykal jen pomalu. V dlouhém deníkovém zápise, nazvaném Z mého života a vzniklém v roce 1920, kdy už ani jeden z rodičů nežil, je oba zobrazil v citovém a mentálním protikladu: matčina jemná a citlivá duše prý kontrastovala s otcovou jadrnou, dobráckou přihroublostí. Syn podle svého mínění tyto vlastnosti zdědil. „Otec často vypadal zachmuřeně, připouštěl si starosti, byl prudší povahy, ale na obrátce dobrák. Už jako chlapci mi bylo nápadné, jak nakonec vždy se stalo po vůli matčině, ačkoli otec zprvu nakvašeně oponoval.“

Matka byla múzicky založená žena, vodila syna na zpěvohry

do Vinohradského divadla a doma si zpívala árie z Blodkovy opery

V studni. Především však byla hluboce zbožná. Když se jí syn

jednou, ještě jako malý chlapec, dotázal, zda existuje Bůh, zavedla

ho do parku na Karlově náměstí a ukázala mu tam tulipány

a hyacinty s nápadně zbarvenými květy. „Byl to okamžik niterného

osvícení,“ zapsal si později. Svou dětskou náboženskou víru opřel

o matčinu autoritu, a tak možná nebylo divu, že nevydržela první

náraz života: když mu, devítiletému, starší bratranec přirovnal

náboženství k pohádce o Karkulce (v jejíž pravdivost dítě přece

2

3

4


také, jak známo, věří celou bytostí), zhroutil se mu svět – a jako

tolik jiných „pomstil“ se své vlastní víře tím, že se v jedenácti stal

(podle své nové víry) naprostým ateistou. Své jistě sehrály i takové

zážitky, jako byl ten se zpovědníkem v Emauzích: farář začal

s jedenáctiletým pitvat jeho prohřešky proti šestému přikázání,

čímž ho vyhnal nejen ze zpovědnice, ale i z kostela; z toho

katolického jednou provždy. „Dodnes podržel jsem v paměti děsivý

pocit, který jsem tehdy prožil a který mi zůstal na dně duše.“

Formativní zážitky z dětství mívají často podobu epizod; z toho rodu byla i zkušenost, která předurčila Pittrův pozdější vztah k židům. Součástí matčiny duševní výbavy byl podle synových vzpomínek i lidový antisemitismus: jako dcera krejčovského mistra, od kterého převzala představu o židech jako o nebezpečných a nekalých konkurentech, se prý snažila překonat svou averzi aspoň intelektuálně – ale nezdařilo se to tak, aby si Pitter této snahy nevšiml. „Jiného rázu byl můj otec,“ vzpomínal dospělý Pitter v korespondenci s českým židovským spisovatelem Norbertem Frýdem. „Židů si vážil a jednou jsem dostal od něho pořádný pohlavek, když jsem se o panu Sekelesovi, víc šnoreru než obchodníkovi, vyjádřil opovržlivě. Ten pohlavek mi pomohl víc než všecky ideologické rozbory.“

Pittrův otec byl velmi zaměstnaný muž. Dvě desítky let pracoval v grafických závodech Václava Neuberta na Smíchově a za tu dobu nejenže se vypracoval z grafika na ředitele, ale získal hlavně schopnosti i konexe k tomu, aby se nakonec mohl jako tiskárenský podnikatel osamostatnit. Mezistupněm bylo krátké působení v čele národně socialistické tiskárny ve Školské ulici, během kterého poznal stranické předáky včetně šéfa strany Václava Klofáče – známost, která se později, po válce, hodila jeho synovi. V roce 1909 Karel Pitter koupil vlastní tiskárenský závod, Úřednickou

5

6


knihtiskárnu ve Spálené ulici – a na jediného syna začal od té chvíle

pohlížet jako na dědice firmy.

Syn měl prozatím život i plány úplně jiné. Patřil ke generaci, která měla být později nazvána „generací vzdoru“: rozešla se s otci do té míry, že vítala světovou válku (do které mnozí její příslušníci dychtivě rukovali) spíš než pokračování života v nudném světě otcovské stability a jednou provždy daných pravidel. Nakonec bylo skoro jedno, kudy ze všech těch zakletých struktur ven, všechno se zdálo lepší než pokračování ve vyjetých kolejích – ale ten životní postoj se rodil zvolna, léta, a dlouho měl povahu pouhých osobních „odbojů“, které se zdálo pošetilé převádět na generační společný jmenovatel.

I Pitter, dokonce už jako malý chlapec, „zlobil“. Pozdější totální nekuřák vzpomínal na to, že svou první cigaretu vykouřil, když mu bylo devět roků. Doma si s ním nevěděli rady, matka nad ním plakávala a často ho trestávala metlou. „Stál jsem při tom bez hnutí, se zaťatými zuby a myslil si: ‚Ať mne třeba utluče!‘ a cítil jsem se jako mučedník.“ Matka prý touto synovou intuitivně pochopenou „gándhíovskou metodou“ bývala pravidelně odzbrojena. „Dodnes slyším, jak naříkala: ‚Pane Bože, jaké jsi mi to dal dítě, vždyť tohleto žádné dítě nedělá!‘ Bylo mně jí moc líto, ale necítil jsem vinu.“

Byly přirozeně i spokojenější časy. Každoročně o letních prázdninách rodina buď najímala letní byt (většinou v Černošicích), nebo vyrážela na cesty – na Moravu, Valašsko, ale také do ciziny. Syn si své zážitky vždy podrobně zapisoval do cestovních deníků, nikoli bez literárního talentu; plynule a spontánně přecházel z empirie do beletrie. Největším zážitkem byla velká rakouská a švýcarská odysea v létě 1906: z Vídně se jelo přes Salcburk za příbuznými do Curychu, to vše pomalu, s mnoha zastávkami

7


a výlety.

Skoro všechny Pittrovy vzpomínky z dětství souvisely se zvířaty. Miloval koně. Doma v pokoji měl kanára a veverku. Plánoval, že si pořídí sbírku brouků a motýlů – plán však ztroskotal ve chvíli, kdy zjistil, že není schopen motýla usmrtit. Jednou si vlezl do boudy ke zlému psu, o němž se do té doby říkalo, že každého pokušitele roztrhá – ale pes v něm pokušitele neviděl a neublížil mu. Na zahradě u tety byl rybník a u něj spousty žab, které si na něj zvykly, lezly po něm a nechaly se hladit a líbat; svého nejmilejšího žabáka si prý dával do pusy, aby mu nebyla zima. Každý den si nosil zvenku brouky, žáby nebo slepýše. Schovával si krabice s chrousty „ve všech vývojových stadiích“. Nasbíral dešťovky, ubytoval je do zásuvky matčina šicího stroje a chodil se na ně tajně dívat, jestli už mají mladé. Odtud se rodilo přesvědčení, vyjádřené mnohem později ve větě: „Věřím, že zvířata mají nesmrtelnou duši, že cítí a myslí někdy bystřeji než člověk a že kdyby mohla své cítění vyjádřit, ukázalo by se, že jsou ušlechtilejší než člověk.“

Obecnou školu vychodil na počátku století v Praze na Hrádku, potom absolvoval tři třídy na novoměstské reálce. Po dobrém začátku šly známky dolů, měl potíže s učením z knih, co přečetl, si nebyl schopen zapamatovat – ještěže otec na synovy studijní výsledky příliš nehleděl. Když v srpnu 1909 dovolil, aby Přemysl předčasně nastoupil v jeho tiskárně, byl syn celý bez sebe. „Den po opuštění školy byl snad můj nejšťastnější den.“

Vedle práce v otcovské firmě navštěvoval ještě pokračovací typografickou školu, z níž po roce přestoupil na školu obchodní. Tam se zas protloukal; podvojné účetnictví, obchodní korespondence ani nauka o směnečném právu nenabízely způsob trávení času, který byl podle jeho gusta. Brzy však přišly mnohem horší starosti: už dávno byl zvyklý, že matka stoná se srdcem

8

9


a ledvinami, jezdil za ní do Poděbrad, kde se dlouhodobě léčila, ale

její smrt v únoru 1911 přišla nečekaně. „To byla tragédie,“ psal

o tom ještě jako starý muž, v roce 1972. „Otec mi při nejlepší vůli

a snaze nemohl dát tu mravní oporu, které jsem potřeboval,

a mateřskou něhu, po níž jsem toužil. Proto jsem sešel na scestí,

a musela přijít válka.“

Oním „scestím“ byl hlavně roční pobyt na knihařské škole v Lipsku, kam ho otec poslal v červenci 1911. Prameny k této době jsou velmi skoupé a vesměs pocházejí z Pittrových úst či pera (v pozdějších dopisech a vzpomínkách se do Lipska několikrát vrátil). Nelze z nich usoudit, o jaké prohřešky přesně šlo, ani zda případně „pozdější Pitter“ nebyl k sobě přísnější, než bývá zvykem, a zda viny svého dospívání nezveličil (není například nic známo o tom, že by kterýkoli z Pittrových případných lipských kumpánů později nějak zasáhl do jeho života, jak tomu u „mladických hříchů“ bývá).

V každém případě: „Bez pevného vedení jsem brzy zlajdačil a vyhledával lehkou zábavu a společnost. Bylo pro mne štěstím, že jsem po roce odjel domů, abych pomáhal otci v tiskárně.“ Schylovalo se totiž k pokračování rodinné katastrofy; také otec onemocněl se srdcem a došel k názoru, že syn bude muset firmu převzít, ať už je k tomu připraven nebo ne.

V létě 1912 se ještě měsíc učil v Berlíně pracovat na sázecím stroji. V červenci cvičil v Praze na všesokolském sletu. V polovině září však už nastoupil v otcově závodě, aniž mu otec stačil předat mnoho zkušeností: vlastně pomalu umíral a v dubnu 1913 na následky mozkové mrtvice zemřel.

Své působení v rodinné tiskárně Pitter dodatečně vylíčil s obdobně kritickým odstupem jako předchozí pobyt v Lipsku. „Zpočátku jsem se věnoval závodu s velkou horlivostí a zdarem. Závod jsem rozšířil a nakoupil nové stroje. Avšak velké částky

10

11


peněz v mých rukou a lehkomyslní přátelé způsobili, že jsem znovu

sešel na scestí.“

Z nemnoha vzpomínek, rozptýlených v pozdějším Pittrově životě, sálá zážitek tragické samoty; s odchodem rodičů se nedokázal vyrovnat. Poručník, otcův bratranec, který měl sedmnáctiletému pomoci orientovat se v branži, se zřejmě nepřekonával. Výsledkem bylo, že chráněnec se v říjnu 1913 pokusil o sebevraždu, pustil si plyn. Noviny psaly: „Učinil tak prý proto, že někteří jeho příbuzní naléhali na prodej jeho závodu.“

Doktoři ho zachránili, sestup se však nezastavil. Když se rozkřiklo, že Pittrova tiskárna zápasí s hospodářskými obtížemi, konkurence přešla do útoku. V nacionálně napjatém ovzduší předválečné česko-německé Prahy stačilo, aby Pitter, pokud práci nezvládal, svěřil výrobu některého titulu konkurenčnímu německému Prager Tagblattu, a český dělnický tisk už ho napadal co špatného vlastence. Když na jaře 1914 propukla stávka typografů, zdál se Pitter na kolenou. Příbuzní najali nového ředitele, který měl připravit prodej podniku, přirozeně že s velkou finanční ztrátou. Letní válečná mobilizace přišla za takové situace jako vysvobození. Válka: „Můj život nepatří mně“

Přál si uniknout ze světa a jeho problémů, pro jejichž řešení se zatím nezdál dostatečně zralý. Snil o tom, že u vojska zažije dobrodružství, snad přijde čas také na hrdinské skutky. „Šel jsem na vojnu s úmyslem, abych zblízka prožil válku.“ Z dodatečného a dějinami „poučeného“ pohledu to zní temněji, než jak to Pitter zřejmě myslel: v jeho vizích, podobně jako v představách celé generace, měla válka trvat jenom chvíli, protože proč vlastně vítězství odkládat? Do zimy budou z frustrovaných dědiců

12

13

14


rodových firem bohatýři, kteří za svou novou totožnost nebudou

muset být nikomu vděčni.

„Skoro jsem se bál, abych nepřišel na frontu pozdě, abych válku ještě zastihl.“ Pitter možná lpěl na životě o něco méně než většina jeho současníků, šel však do války nikoli váben vizí osobního zmaru, ale s přáním žít intenzivněji, než nabízel život v civilu. V tom smyslu mu první měsíce na vojně daly vlastně za pravdu. Odveden 4. září 1914 k pěšímu 28. pluku, absolvoval v Praze výcvik a před Vánocemi odjel se svou jednotkou k lyžařskému výcviku do Krkonoš. Zažil tam své první silné „horské chvíle“, které později několikrát doprovodily jeho život, v tomto případě snad ještě zesílené vědomím blížícího se nebezpečí.

Pak si válka i pro něj, dychtivého, konečně přišla. V polovině ledna byla jeho jednotka odvelena na haličskou frontu a ve stejný den, 21. ledna, kdy vlak vysadil vojáky na konečné staniciSlotvinaBrzeska, už Pitter spal v zákopech. Ukázalo se, že pokud nebyl ve svém věku uzpůsoben k tomu, aby dokázal vzdorovat v tvrdém konkurenčním boji, byl tím méně připraven na to, co mělo následovat nyní. „Voda shora prosakovala haluzemi, které tvořily jakousi střechu a současně kryt (kamufláž),“ popisoval svou první zákopovou noc. „Já, který jsem nebyl zvyklý hrubší tělesné práci, jedináček něžně vychovaný, musil jsem teď nosit těžké klády za stálého ostřelování ‚nepřátel‘, kopat zákopy, poslouchat sprosté nadávky a trpět posměchem kamarádů!“

Voják je vojákem tím spíš, čím rychleji dokáže ve válečných podmínkách nalézt modus vivendi odpovídající necivilním podmínkám: jedny je třeba zabíjet a druhé poslouchat, jiné vztahy v podstatě neexistují. V tom smyslu byl Pitter se svou povahou „antivojákem“. Většina jeho vrstevníků byla na začátku stejně nepřipravena na zabíjení jako on, ale v zájmu vlastního přežití se

15

16


situaci přizpůsobili a s větším či menším odporem, na té či oné

straně, účast na válečném vraždění přijali.

Pittrovy zápisky se však od většiny těchto deníků z front první světové války liší. Pozice pisatele je v nich jiná: neprochází krutým vystřízlivěním od počátečního hurá optimismu k sice nesouhlasnému, ale přesto „přijetí skutečnosti“. Pozdější patos a expresivita protiválečných literárních děl, jako byl Remarquův román Na západní frontě klid, nezapřely, že jejich volání bylo často tím silnější, čím víc je spoluurčoval zážitek vlastní viny. Vojáci první světové války, věkem ještě skoro děti, vehnáni do situací, na něž eticky nestačili, se provinili zabíjením dřív, než si svou odpovědnost dokázali uvědomit. U některých pak následovalo pokání, u mnoha však jenom neláska ke starému světu, který to prý způsobil – a volání po světu jiném, novém, který krev z mladých rukou opět sejme tím, že dovolí na ni nemyslet. Z téže nenávisti ke starému světu, hnané vpřed zážitkem viny, se pak rodily zcela protikladné ideje: zpět, před válku, nechtěli ani mladí komunisté, ale ani mladý německý válečný veterán Adolf Hitler.

Také Pitter prošel na frontě podobným pokušením. Mezi mnoha zážitky, které později připomínal, se zdál určující ten, v němž evokoval jeden noční útok nepřátel. Ze zákopů bylo potřeba střílet do tmy, z které bylo vidět jen záblesky nepřátelských výstřelů – a také Pitter, jako všichni, tehdy střílel, jako o život, v panické hrůze, že pokud se nepřítel přiblíží k zákopové linii, dojde na osobní boj muže proti muži.

Když ráno vyšlo slunce, byla pláň před zákopy posetá mrtvolami. „Nikdo nemířil – a přece zabití a ranění byli. Byl jsem i já vinen zmrzačením nebo smrtí některých?“ Na svou otázku nikdy nedostal odpověď – a to ani po nepřátelském útoku na bodáky, na nějž zanedlouho skutečně došlo. Byla to vlastně elementární situace. „Teď jsem viděl před sebou člověka, do kterého jsem měl vrazit bodlo – anebo on do mne. Teď už to nebyl nějaký neviditelný, neznámý nepřítel... Zmocnila se mne hrůza ne tak ze smrti jako z vraždy. Byl to zásah Boží, který způsobil, že jsem zůstal naživu i nestal se vrahem.“

Pittrovy válečné zážitky jsou od začátku do konce zážitky člověka, který nebyl schopen přijmout vnucovanou mu redukci do role vykonavatele rozkazů. Protože nezačal vnímat situaci okolo sebe zjednodušeným, vojenským pohledem, zbyla mu role oběti. Nezvolil si žádnou stranu, ke které by se jenom kvůli přežití přidal, a tak se mu jeho velitelé a možná i někteří spolubojovníci stali v podstatě stejně nebezpečnými jako „nepřátelé“.

Soudě opět podle jeho deníkových záznamů, vyvinul se z toho život naplněný udivujícím množstvím ponižování, občas i brutality. Když jednou, ještě na začátku vojny, během čtyřiadvacetihodinové služby Pitter usnul na stráži, následoval trest: „Dopoledne předvolán před p. poručíka a štábního šikovatele, od obou zbit a zkopán, mimo to na mraze 2 hod. přivázán.“ Za stejný přestupek mohl být podle vojenských řádů i zastřelen; podle „logiky prostředí“ tedy šlo v podstatě o mírný trest. Z jiného než vojenského hlediska však takový trest žádnou logiku neměl.

Pittrovo jednání nebylo vedeno touhou sobě samému prospět. Žádný z Pittrových válečných zážitků se nezdá diktován strachem o sebe sama – ale spíš pozdě (tedy až na frontě) získaným poznáním, že kromě přizpůsobení se „realitě“ neexistuje žádný skutečný důvod, proč se k zabíjení nutit.

Svůj názor Pitter nezměnil ani poté, kdy rakouská armáda na jeho, tarnovském úseku fronty přešla do útoku a kdy během pěti dnů z pětasedmdesáti vojáků jeho „cuku“ zbyla naživu jenom třetina. Zohavená těla spolubojovníků tehdy nacházel každý den – a

17

18


nebylo asi divu, že čím víc jich bylo, tím víc Pittrovi jeho vlastní

osud, v kterém se mu nepřátelské kulky vyhýbaly, kladl otázku, je-li

to náhoda, nebo zda v tom může být ukryt nějaký hlubší důvod či

smysl.

Několikrát za život (za pražského povstání v roce 1945, při útěku do exilu v roce 1951 a podobně) se mu stalo, že ho jeho paměť uchránila před zvlášť traumatickými zážitky a dovolila na ně „zapomenout“. Cosi podobného se zřejmě stalo u mnoha vzpomínek na první světovou válku. Pitter si zapamatoval, že na frontě dvakrát čekal ve vězení na výkon trestu smrti zastřelením (a že na rozdíl od spoluvězňů přežil), cosi z toho zapsal v pamětech Nad vřavou nenávisti, neplýtval však podrobnostmi.

Zjitřené frontové zážitky posunuly jeho měřítka, takže i přesun na novou bitevní čáru v Korutanech, mezi alpské hřebeny, vnímal jako součást téhož halucinatorního snu. „Alpští velikáni, jejich sněžná temena, z jitra a večera sluncem zlacená, propastná údolí se zelenými jezírky a stříbrnými bystřinami a vodopády – to vše mocně působilo na mou duši. Zde jsem prožíval chvíle výsostného nadšení, cítě, jak duch všehomíra prostupuje i nitrem mým. Poznal jsem všecku malichernost lidských zápasů a titěrného snažení, kdy každý třeskot pušky a lidský surový hlas je znesvěcením velkolepého díla Božího, je rouháním.“

Ale jako by tyto chvíle horského klidu měly jenom zvýšit kontrast vůči novému, blížícímu se vraždění. Na Pittra tentokrát čekalo u slovinské Gorice. „Opravdové peklo! Zde soustředil člověk všecko, co nejďábelštějšího mohl zplodit. Z požehnané krajiny učinil poušť – ne, i poušť má své krásy: učinil obraz svého nitra! Denně jsem vídal kupy zohavených, páchnoucích mrtvol, vídal jsem zohavená těla živá, vídal jsem děs i hrůzu v očích, která i z mých očí hleděla. Poznal jsem, co se nazývá ‚hrdinstvím‘, ale co nemá

19

20


pravého názvu.“

Pak následoval přesun do Karpat a posléze, na jaře 1917, přes Uhry znovu na jih, do Hercegoviny. Zatímco Pittrův prapor pokračoval dál do Albánie, on sám zůstal (konečně beze zbraně, ve vysněné funkci sanitního pomocníka a později šéfa marodky) v pevnosti v Bileći, na hranici s Černou Horou. „Nyní jsem dokonale šťasten. Mohu jen sloužit a sloužit těm, kdo trpí. Mám tu Bosance, Srby, Turčíny, Černohorce, Maďary, Poláky, Němce, Čechy – neznám rozdílů, všichni potřebují služeb lásky.“

Pokud se v souvislosti s dosavadními válečnými zážitky zmiňoval o Bohu, bylo to až z dodatečného, několikaletého časového odstupu. V roce 1917, kdy se ocitl v Bileći, zůstával Pitter stále ateistou, do morku kostí vyděšený katastrofou lidskosti, kterou po tři uplynulé roky viděl všude kolem sebe – ale ateistou. Klíčový zážitek, který později nazval svým „obrácením“, na něho čekal až zde, mezi raněnými a nemocnými. V létě 1917 se od nich sám nakazil; později si nebyl jist, zda úplavicí nebo břišním tyfem. „Mně toliko jednou v životě (Hospodin; pozn. aut.) ukázal obrazem, co pro mne chystá. To bylo ve chvíli, kdy jsem umírající ležel v mrákotách a kdy mé rozhodnutí znamenalo buď setrvat, nebo odejít. Tento obraz mi stačil na celý život a nepotřebuji více.“

Ve svém pozdějším životě se Pitter zmiňoval i o dalších přelomových zážitcích, které měly vliv na to, že se právě během války vydal na novou životní dráhu: jednou na haličské frontě, v ruské dělostřelecké palbě, kdy se všichni vojáci snažili zavrtat v zákopech co nejhlouběji do země – a kdy on sám naopak vstal, poklekl, sepjal ruce a začal se nahlas modlit; a nebyl nepřáteli zasažen. Některé přelomové zážitky zachytil ve verších, které sedm let po válce shromáždil a vydal ve sbírce nazvané Pod šedým kabátcem, na jiné přišla řada až o půlstoletí později v memoárové

20

21

22


knize. Žádnému z nich však nepřipisoval do té míry přelomový

význam ve svém životě, jako onomu zvláštnímu zjevení, které

spatřil na lůžku v bilečském nemocničním baráku: „Byl to spíš

ostrov v temném rozbouřeném moři, na němž jsem se ocitl, nikoli

hora. Kolem tonuli lidé, kterým jsem pomáhal na břeh. Zjevení

mizelo za úchvatné hudby či zpěvu. Strašlivé mraky vystřídala

oslepující záře a mě naplnilo nevýslovné blaho. Tehdy jsem

pochopil, že můj život nepatří už mně, ale Bohu k službě lidem,

k záchraně tonoucích.“

Před Pittrem i po něm bylo vysloveno a napsáno mnohé na téma náboženského obrácení. Mnozí v něm viděli nezbytný předpoklad víry – a pokud někdo dospěl k náboženství rozumem (jako Masaryk, který říkal, že bez božského, vyššího měřítka spěje člověk, vydaný na pospas jen měřítkům vlastním, nezbytně ke katastrofě), vytýkali mu, že to vlastně žádná víra není: sám Pitter ostatně dlouho viděl Masaryka takto kriticky. Víra je vírou jenom tehdy, když člověk Bohu úplně podlehne, říkali zastánci obrácení – a uváděli příklady konvertitů z křesťanských dějin; z nich na prvním místě svatého Pavla, který se z římského občana, přísného farizeje a pronásledovatele křesťanů stal náboženským myslitelem a posléze misionářem a mučedníkem. Podle některých dokonce prošel konverzí sám Ježíš: nazaretský tesař, jímž byl až do svých třiceti let, jednoho dne odešel do pouště, z níž už se vrátil jako jiný člověk – a zahájil svou tříletou pastorační a misijní cestu mezi lidmi.

Důsledný materialismus se s podobnými zážitky, jako byl ten Pittrův, vyrovnává rychle: šlo o halucinaci, jejíž význam byl dán chorobou, zřejmě tyfem, po jehož odeznění i „obrácení“ pozbylo platnosti. Pokud však takový zážitek pozdvihne lidský život na novou úroveň, a pokud se obsahem tohoto života stanou „nadstandardní“ skutky, pak jen se skepsí vystačit nelze. Dobro

23


nemůže vyplynout z jakéhosi pomýlení.

Sám Pitter o svém zážitku nepotřeboval moc přemýšlet, zdá se, že pro něj byl silnější než jakékoli myšlenky další; zdá se však také, že nic nenamítal, když se o takovou reflexi pokoušeli jiní, a nemuselo to nutně být z křesťanských pozic. Několikrát za život vyzdvihl třeba knihu Druhy náboženských zkušeností amerického filosofa (jednoho z otců takzvané pragmatické filosofie) Williama Jamese, která v roce 1930 vyšla také česky. James se v ní pokusil vyložit zdánlivě iracionální zážitek „obrácení“ vědecky – a dospěl k závěru, že náboženské prožitky lze v zásadě objasnit psychologickými metodami, jako jistý typ lidského chování, které má pojmenovatelné parametry. „Je přece jistý jednotný projev, v kterém se, jak se zdá, náboženství shodují,“ psal James. „Je to a) jakási stísněnost, b) její uvolnění. Stísněnost v nejprostší své podobě je pocit, že se své chybnosti zbavujeme náležitým stykem s vyššími mocnostmi.“

U Pittra zážitek „obrácení“ podle všeho vyplynul z předchozího dlouholetého utrpení. Nejméně tři válečné roky se v něm městnala nesvoboda, která „obrácením“ našla své uvolnění. Základní větu Pittrova života, vyjadřující přesvědčení, že „můj život nepatří mně“, lze vyložit různě – ale při žádném výkladu patrně nebude sporu o to, že byla projevem nesmírné, nově nabyté svobody.

Pitter uvěřil v Boha nikoli proto, že si jinak neuměl vyložit svět, a že se světa proto bál. Svým zážitkem popřel materialistické představy o tom, že náboženství je nutně výsledkem strachu (jednou před životem a jindy například před pekelným ohněm). Od momentu osvícení Pitter svůj vztah k Bohu zažíval naopak jako stav bez tíhy, podobající se čiré radosti. Závěr, že „můj život nepatří mně“, ho vedle vědomí vyššího a neviditelného řádu naplnil blaženým zážitkem účasti na něm a zároveň i vděčností za to –

24


jinými slovy zvýšenou chutí naplnit takový mimořádně svěřený

život mimořádným obsahem.

Zbytek války, ještě skoro celý rok, pak prožil v Bileći nikoli zcela zdráv a patrně nikoli zcela při smyslech. Mnohými svými zážitky z té doby si zřejmě nebyl úplně jist, a nezařadil je tedy ani do vzpomínkové knihy Nad vřavou nenávisti; svěřoval se s nimi jen některým přátelům v dopisech. Jednomu napsal, co udělal, když v létě 1918 spolu s dalšími nastoupenými vojáky v bilečské pevnosti měl obnovit slavnostní přísahu císaři. Prostě se sebral a odešel. „Napadlo mi: tohle nic pro mne není. Ježíš v žádném případě nepřipouští přísahu. A tak jsem vyšel z řady a šel pryč. Důstojník dělal, jako když mne nevidí. Stejně tak i posádkový velitel s celou svou suitou. Nikdo mě nezavolal; snad se báli, aby ostatní vojáci nenásledovali mého příkladu. Nevím. Nechali mě prostě odejít.“

V říjnu 1918 ke všem svým dosavadním nemocem onemocněl i malárií, ale horečky a zimnice po čase ustoupily, takže sloužil dál. Válka už naštěstí pracovala ke svému konci. Čtvrtého listopadu, aniž se setkali s odporem, vstoupili do bilečské pevnosti srbští a černohorští vojáci, strhli žlutočerné rakouské prapory a vyvěsili vlastní. Rakouští vojáci evakuovali v dobytčích vagónech do přístavu Gruže a odtamtud parníkem okolo Splitu do Rjeky.

Tam, během dvoutýdenního odbavování, na Pittra čekal jeho poslední velký válečný zážitek, když v přístavu uviděl desítky nemocných a raněných vojáků, o které místní obyvatelstvo nejevilo zájem a kteří tam leželi a přímo na zemi umírali. Z několika Čechů vytvořil improvizovanou zdravotní skupinu, jež o nemocné pečovala do chvíle, kdy Rjeku obsadili Italové. Návratu domů potom už nic nestálo v cestě; Pitter dorazil do Prahy právě včas, aby tam stihl zažít slavný prosincový příjezd prezidenta Masaryka.

25


Brána k víře

Do Prahy se na dovolenku dostal několikrát už předtím, za války, a bohatě svých „opušťáků“ využil. Nejvíc asi onoho v prosinci 1916, kdy v jejím žižkovském bytě poprvé navštívil Annu Pohlovou.

Jméno této ženy dnes asi něco řekne jen málokomu; patřilo však k Pittrově povaze, že bez ohledu na to, v jakém bodě své životní dráhy se právě nacházel, přál stejně lidem věhlasným i těm, kteří žili privátním životem. Neposuzoval vztahy podle společenského účelu a ani v době, kdy sám vystoupil na veřejnost, nebudoval konexe. Tak se mohlo stát, že mezi lidmi, se kterými se znal a kteří měli na jeho život největší vliv, byli vedle spisovatele Romaina Rollanda nebo filosofa Martina Bubera i takoví, jako byla Anna Pohlová.

Poznal ji vlastně ještě před svým obrácením; velmi pravděpodobně k němu osobně přispěla. „Byla dveřmi, jimiž vešlo množství duší k pravdě,“ napsal o ní s odstupem času trochu pateticky – ale vyjadřoval tím svůj vděk ženě, která poté, co po desetiletém manželství ovdověla, stala se, řečeno dnešním slovníkem, náboženskou aktivistkou, s důrazem na učení o posmrtném životě.

„Navštěvovala rodiny a předčítala a vykládala jim bibli, rozdala všechen svůj majetek nuzným a žila v chudobě,“ napsal o ní po její smrti v roce 1933. Především však ze svého bytu v Husinecké ulici učinila místo, kde se scházela malá a neortodoxní náboženská společnost: často lidé, kteří měli za sebou traumatickou životní zkušenost, jako Anna Pohorská, která se v době, kdy to zdaleka nebylo běžným jevem, rozvedla, nebo manželé Rottovi, jimž zemřelo jejich jediné dítě.

26

27


Pohlová, sama svým okolím přezdívaná „brána k víře“, do této společnosti Pittra nelákala; rozpoznala v něm patrně potřebu chopit se v životě nějakého pevného názoru, a tak mu místo náboženských diskusí půjčila Tolstého Povídky pro lid. Kniha zdaleka nebyla tím nejlepším, co ruský spisovatel napsal, ale podobně jako klíčová role v Pittrově životě měla patřit Anně Pohlové, „bezvýznamné ženě“, patřil i hlavní kulturní zážitek umělecky nevýrazné knize. Niterné zážitky se nezodpovídají zvenčí vnucované hierarchii.

Lev Tolstoj byl v Pittrově době mnohem víc než spisovatelem; byl nejvlivnější mravní autoritou tehdejší Evropy. Jeho vývoj z beletristy v moralistického kritika společnosti však zdaleka nepřijímal každý; z Čechů třeba Masaryk (který se s Tolstým několikrát setkal) kritizoval jeho pózu filosofujícího diletanta, který před metodickým rozborem konkrétních problémů utíká do pohodlí abstrakcí – kde se mu žije tím lépe, čím méně hrozí, že by jeho vývody byly poměřovány skutečností. Tolstoj zřejmě skutečně káral svět častěji, než mu do hloubky rozuměl, a tak i jím navrhovaná řešení (jako představy o novém a všeobjímajícím světovém náboženství) měly jen neurčitou platnost. Že mnohé jeho myšlenky byly zbudovány víc na rétorice nežli na osobním prožitku, se zdála potvrdit i osobní katastrofa v samém závěru Tolstého života.

Jedni Tolstého vyznavačsky ctili za tytéž texty, v kterých jiní nacházeli nesnesitelné přepínání. Tolstoj mluvil a psal o míru, avšak dělal to s takovou agresivitou, že v jeho textech nacházeli zalíbení i ti, kdo urychlovali příchod nových a surových dob. Tón tohoto psaní byl nakažlivější než slovní ornamentika.

Tolstého filosofie „neodpírání zlu násilím“ nicméně jako senzace obletěla celý intelektuální svět – a zasáhla i Pittra. Povídku Kde láska, tam Bůh nepřestal Pitter po celý život označovat za literární dílo, které sehrálo v jeho životě hlavní úlohu. Vyprávěl se v ní příběh ševce Martina Abdějiče, žijícího trudný život ve sklepním bytě a odhodlaného umřít – až najednou jeho život vezme nečekaný směr, když se mu zjeví do té doby odmítaný Ježíš: nikoli jako bytost, ale prostřednictvím lidí, kterým švec v minulosti pomohl dobrými skutky – a dá tak vedle „důkazu“ své existence ševci i nový a nečekaný smysl života.

Co bylo podstatné: v závěru povídky byl odkaz na 25. kapitolu evangelia svatého Matouše. Ateista Pitter chtěl znát pokračování, tak si sehnal Nový zákon – a byl jím, jak se dalo v jeho stavu vlastně i čekat, zasažen. „Vzpomínám si: bylo to na Černém vrchu nad Košířemi. Byl jsem na dovolené z fronty u svých příbuzných v Praze... Začnu číst Ježíšovo ‚Kázání na hoře‘ a některá jeho podobenství – a to byl onen ‚můj den‘, kdy se mi pojednou v duši rozbřesklo a já plakal v hlubokém duševním pohnutí.“

Kázání na hoře představuje nevelkou, byť relativně samostatnou část Nového zákona (Matoušova evangelia), podstatnou tím, že se v ní kvalitativně proměňuje smysl v Bibli popsaného Kristova působení. Během tří let mezi lidmi Ježíš získával současníky na svou stranu (a přesvědčoval je o tom, že je vyvoleným Mesiášem) prostřednictvím zázraků: ti, kdo byli svědky činů zapovězených běžným smrtelníkům, potom často uvěřili v Ježíše jako vykupitele. Účinek tohoto působení však byl často omezený na „očité svědky“, popřípadě na ty, kdo byli ochotni uvěřit v zázraky na základě vyprávění o nich. V každém případě byl takový zázrak vystaven ať přímé, či dodatečné „zkoušce rozumu“. O tom, zda Ježíš je vykupitelem, se člověk rozhodoval na základě vlastní životní zkušenosti, u každého jiné; někdo věřil obtížněji, jiný snáz, smyslem zázraku však bylo tuto rozumovou kritiku rozbít a člověka „přesvědčit“.

28


V Kázání na hoře však Ježíš oslovil posluchače úplně novým způsobem. Nevystavil se posouzení, zda to, co dělá, je vysvětlitelné z pozemských příčin nebo ne, ale rozhodl se zapůsobit na okolí přesvědčivostí svého slova. Vlastní božství už nedokazoval skutky, jakých oni, pozemšťané, nebyli schopni, ale navrhl systém pravidel, podle kterých se sami mohli chovat jako on, a doporučil jejich dodržování s tím, že je to tak správné (nikoli tedy už shůry, nějakou božskou autoritou nařízené). Nikdy předtím Ježíš nebyl svým posluchačům tak blízko jako při tomto kázání: jako by tentokrát prostě jeden člověk jen vystoupil z davu, aby promluvil, a po skončení své řeči se zase zařadil zpět.

Zatímco tedy přesvědčivost zázraku mohla v očích mnohých v čase slábnout a zatímco se činy, jejichž úkolem bylo přesvědčit, měnily spíš v podobenství, platnost Kázání na hoře se ukázala jako trvalá. Kázání na hoře neverbovalo spolubojovníky, nedělilo lidstvo na majitele pravdy a ty, kdo zůstali „před zákonem“, ale stavělo čtenáře nebo posluchače bible vždy před tutéž zkoušku, stejnou v prvním jako ve dvacátém prvním století: zda jsou schopni rozpoznat skutečnost nikoli z jejího kritického ocenění a posouzení, ale z naléhavosti výpovědi. Osloveným zde pak nebyl ten, kdo Ježíšova slova promyslel a na základě úvahy se rozhodl jít s ním (takové úvaze vždycky hrozí, že bude mylná), ale ten, kdo na základě Ježíšových slov v sobě objevil naléhavost rezonující s tou, která byla obsažena v Ježíšově promluvě.

Čtenář nebo posluchač Kázání na hoře se k Ježíšovi nepřidával, protože jím byl přesvědčen (asi jako když politik přesvědčuje své budoucí voliče), a vlastně se vůči němu vůbec nevymezoval rozumem. Ztotožnil se s předkládaným slovem a s tím, kdo je říkal, splynul s nimi celým svým bytím, aniž se napříště potřeboval znovu oddělit. Z Kázání na hoře se k posluchačům a čtenářům dostávala pravda nikoli kritickým rozumem verifikovatelná, ale zjevená.

Ze všech těchto zdrojů se tedy na přelomu první světové války a míru, v čase, kdy se staleté hodnoty minulosti zdály zbořeny a o budoucnosti si každý myslel něco jiného, zrodil nový Pittrův postoj ke světu. Počátky veřejné činnosti mu umožnila proměna v té nejosobnější rovině. Určující byl prožitek války, kdy „stokrát jsem proklel Boha a stokrát na kolenou v pláči jej vzýval“. Důležitá byla setkání s náboženskými pracovníky (z nichž první byla Anna Pohlová) a s mysliteli, ať žijícími či nežijícími (prvním byl Tolstoj). Četba Bible tuto proměnu dokončila.

Všechny tyto Pittrovy zjitřené duševní stavy sotva mohl neovlivňovat zmíněný zdravotní stav: z fronty si převezl do Prahy malárii a s ní i obnažené smysly a pocuchané nervy. Také v tom se posílilo pouto k Anně Pohlové a jejímu světu. Zachránila ho totiž: poslala za ním Annu Pohorskou, členku svého soukromého žižkovského „sboru“ s tím, aby ho vyléčila. Tehdy se Pitter zřejmě poprvé setkal se spojením náboženského a medijního prožitku: Pohorská se za něj u jeho lůžka pomodlila, zazpívala náboženskou píseň, čímž sebe samu uvedla do stavu, v němž byla schopná přijímat vnitřní rady hlasu, kterému říkala „duchovní lékař“. Ten potom poradil, aby Pitter přestal jíst maso a podstoupil bylinnou kúru, spočívající v pití odvaru z bezového květu a žvýkání jalovcových bobulí.

Bylo to v čase, kdy Pitter, vyčerpaný horečkou a zimnicí, žlutý od pojídání chininu a deprimovaný zprávami o kamarádech, kteří na stejnou nemoc umírali jeden po druhém, ztratil podle vlastních slov víru v lékařskou pomoc a čekal už jen na zázrak. Ten se podle jeho mínění nakonec dostavil. Po několika týdnech kúry záchvaty ustoupily, vrátil se mu sluch a zmizela žloutenka. Zůstal své léčbě

29


věrný ještě celé tři roky, kdy už původní příznaky dávno ustoupily,

a vegetariánem zůstal celý život.

Všechny tyto zásadní proměny (obrácení, uzdravení, nalezení nových přátel) vnímal Pitter jako spojité nádoby. Na celý život si tak osvojil inklinaci k „duchovním“ cestám léčby a určitou nedůvěru k běžné medicíně, která podle něj svou (dobovou) eliminací duše z léčebného procesu vždy kurýruje důsledky, aniž má šanci dotknout se i příčin. A jeho vztah k Anně Pohlové, pokud to vůbec bylo možné, ještě zesílil. Pohlová v sobě vlastně obsáhla všechny vlastnosti duchovního vůdce: nejenže Pittra navedla na cestu víry, ale zároveň ho i vyléčila. Pokud ze sebe Pitter shazoval tíhu dosavadního života a světa a nastupoval život nový, nemohl ho žít vedle nikoho jiného než toho, komu vděčil za svou záchranu. „Všeho zkuste, dobrého se držte“

Exodus členů katolické církve, zahájený ihned po převratu v říjnu 1918, určovala představa, že konec starých časů, jež způsobily nenáviděnou válku, se má týkat i náboženských organizací, pokud ne rovnou samotného Boha. Katastrofa katolické církve, podle mnohých zkompromitované spoluprací s habsburskou dynastií a podporou války, visela ve vzduchu – a pokud v té souvislosti byly o něco vedeny spory, pak nejčastěji o to, ke které ze (staro) nových církví se katoličtí odpadlíci mají přidat. Nebo snad církve v budoucnosti nahradí organizace bojovného ateismu, jako byla například Volná myšlenka?

Sám Pitter vystoupil z katolické církve v roce 1919. Viděl v ní instituci, v které „lidské, příliš lidské“ církevních představitelů cloní kontakt mezi věřícím a Bohem, který by správně neměl být nikým rušen. Katolickým věřícím se podle Pittra místo toho vnucuje představa dědičného hříchu, který tíží člověka od narození a může být sňat jenom prostřednictvím (církevních) svátostí. Takové náboženství je však od začátku do konce založeno na strachu a s ním spojených pocitech viny. Katolicky a církevně věřícímu člověku se vštěpuje přesvědčení, že bez církve je a vždy bude ubohý a nedokonalý. Nevíra ve vlastní schopnosti podle Pittra vede k pokoře jen hypoteticky; ve skutečném, praktickém životě mnohem častěji ústí v bezpáteřnost a pokrytectví.

O mnoho lépe na tom však podle Pittra nebyly ani protestantské církve. Když se ho na podzim 1920 u přijímacích zkoušek na Husovu bohosloveckou fakultu zeptali, ke které církvi se hlásí, musel po pravdě přiznat, že k žádné. Srdcem se cítil nejblíž odkazu staré Jednoty českých bratří, na tu však po vzniku republiky chtěly navázat hned čtyři církve najednou. „Chtěl jsem tedy napřed zkusit, ke které mám nejblíž, ale ukázalo se v praxi, že nemusím vstupovat nikam, že kázat a uskutečňovat příkazy evangelia (při vší své lidské slabosti) mohu všade a bez závazků.“

Ještě o čtyřicet let později, v roce 1959, psal: „Dokud se církve, které se rovněž k českému bratrství hlásí, nedovedou spojit, nemohu se k žádné z nich připojit.“ I v tomto malém, výběrovém vojsku, vybudovaném na náboženském nesouhlasu a odtržení, hrozilo podle Pittra členům zplanění: zatímco katolíci spoléhají na to, že stačí být nejpočetnější (a na práci s dušemi tolik nehledí), u protestantských církví, hlavně těch malých a menších, se naopak dělá z nouze ctnost – mnohé v nich stojí a padá s elitářským pocitem, že „právě my, ač je nás tak málo, jsme ti praví“. Tento druh duchovní pýchy, nárokující jaksi předem jistotu spasení, pokládal Pitter za jednu z nejzáhubnějších náboženských představ vůbec.

Do třetice však Pitter neuznával ani třetí směr, který se v republice po roce 1918 rozvinul, hlásil se k Masarykovi a sám

30

31


sebe nazýval náboženstvím etickým. Základem křesťanství byly

podle těchto představ mravní a společenské požadavky Ježíšova

a apoštolského učení, zatímco zjevení, tradice nebo víra v duchovní

nebo mimotělesný život zůstávaly stranou. I podle této představy,

stejně jako předtím podle názoru katolického a reformačního, byl

odkaz Bible ideálem, visícím člověku vysoko nad hlavou: mělo

smysl a bylo důležité ho následovat, nešlo ho však dostihnout.

A právě v tomto bodu se čtvrtá, Pittrova vize správného pojetí náboženství lišila. Pitter, s odvoláním na Kázání na hoře, si z křesťanství vybíral nikoli ono autoritativní, co zdůrazňuje odstup mezi oslavovaným Bohem a hřešícím člověkem, ale vnímal sdělení evangelia jako výzvu k následování se vším všudy, rovnající se ztotožnění. Pittrův Ježíš mu neříkal: „Poslouchejte a dělejte, co vám říkám“, ale „Buďte jako já“.

Na tomto nebetyčném rozdílu v chápání víry Pitter založil svůj postoj k oficiálním církvím a vlastně i celou svou životní praxi od roku 1918 až do své smrti. Vyložil si Bibli jako návod k přetváření světa: neodkladnému a konanému bezvýhradně, s veškerým nasazením úplné lidské bytosti. „Ježíš nikdy nepraví: ‚Počkáme, až přijdou ostatní.‘ ‚Dnes to ještě nejde, však již zítřek nám to přinese.‘ Ježíš zná jen teď, hned, nyní.“

V prvních letech svého náboženského probuzení tyto Pittrovy aktivity souvisely s významným dobovým jevem, jenž prostupoval skoro celou tehdejší společností: se spiritistickým hnutím. Z Novopacka a širšího Podkrkonoší, kde spolky „blouznivců našich hor“ vznikaly po celé devatenácté století, se na přelomu století dvacátého rozšířily do dělnických komunit po celých Čechách (početné byly třeba na Kladensku). Jejich vliv i význam byl v chudých vrstvách v prvních třech desetiletích nového století stejně nepominutelný jako působení sociálně demokratických nebo

32


národně socialistických stran a spolků.

Lišily se od nich tím, že mířily nikoli do veřejné, ale do duchovní oblasti a z jevu kdysi bizarního a společensky okrajového se staly – podle filosofa Emanuela Rádla – „velikým moderním výkřikem, že člověk bez Boha nemůže žít“. Rádl psal: „Církve lidu nedaly živého chleba; politické agitace vzaly lidu i to málo víry, které měl; zděděné formy náboženské jsou v rozkladu, a tak lid stojí opuštěný. I pomáhá si sám, jak umí; nedivte se, že si nevymyslel náboženství vznešené a kritické a že přišel zrovna na spiritismus.“

Počet spiritistů u nás se za první republiky uváděl řádově ve statisících, podle některých odhadů jejich množství v dvacátých letech překročilo půl milionu. Program hnutí se lišil od toho, co si pod slovem „spiritismus“ nejčastěji představíme dnes (například na základě filmů z první republiky). Spiritisté sami sebe vnímali jako lidovou protiváhu komunistů a ostatních materialistů. Věřili v prvenství duchovního života nad existencí hmoty. Zatímco hmotné tělo smrtí zaniká, duch podle spiritistů dál žije. Někteří spiritisté věřili, že existencí takových duchovních bytostí se dají vysvětlit i různé „nevysvětlitelné“ jevy, mnozí věřili v možnost dorozumění s nimi, nebo aspoň v možnost vystopovat jejich projevy zde na zemi.

Další, k nimž se počítal i Pitter, spojovali spiritistické představy s buddhistickým učením o karmě. Podle něj platí i pro lidské jednání zákon příčiny a následku, takže každý dobrý skutek se člověku vrátí jako šťastný zážitek, kdežto sobecký čin přinese následek zlý –neli v tomto, pak určitě v některém příštím životě. Svým rozhodováním o tom, jak se člověk v té nebo oné situaci zachová, rozhoduje tedy o vlastní budoucnosti. Život, včetně dlouhé posmrtné fáze, je koneckonců spravedlivý. Člověk ho má ve svých rukou.

33


Taková představa se zajisté mohla doplňovat s vizí následování Ježíše ve všech jeho skutcích, tak jak si ji Pitter vyčetl z Kázání na hoře. (Často připomínal Ježíšův prý „karmický“ výrok: „Co kdo seje, sklízí.“) První představa podporovala druhou a ústila v názor, že člověk nejenže může být dokonalým, ale je dokonce jeho povinností, svěřeným úkolem a vlastním smyslem života o tuto dokonalost usilovat. „Právě ze stanoviska těchto (karmických; pozn. aut.) zásad stal jsem se pacifistou, vegetariánem apod. Vše ostatní byly a jsou u mne jen okolnosti a důsledky druhotné,“ psal Pitter.

Zákonem karmy Pitter později odůvodňoval i svou nelásku k materialistickému, z Marxe vycházejícímu komunismu. „Podle karmického zákona všecko ‚cožbykoli rozséval člověk, bude i žíti‘, musí (tedy; pozn. aut.) na sobě prožít totéž, co jiným učinil.“ Kdo jednou udělí volnost zvířeti v sobě, zažije sám na sobě, v posmrtném životě, účinky sil, jež předtím uvolnil. Ještě o více než třicet let později, v roce 1956, psal Pitter v jedné ze svých nejznámějších exilových úvah, otištěných v knize Domovu i exilu na téma února 1948: „Proč nás Bůh porazil? Proč naši porážku dopustil? Pro naše viny! Hitler, Stalin, Gottwald byli jen ubozí lidé.“ V té době, ve druhé polovině padesátých let, už to dávno myslel křesťansky (Bůh nám chtěl dokázat, že jsme se vydali po špatné cestě); základ této myšlenky u něho však byl karmický a opíral se o vizi věčné a v zásadě symetrické odplaty.

V pojetí oné žádoucí dokonalosti, k níž má život směřovat, však u Pittra od indických nauk, soustředěných obyčejně do lidského nitra, převzal vládu zas křesťanský Ježíš: dokonalý je nikoli ten, kdo usiluje o spásu sebe sama, ale kdo žije a pracuje pro druhé – a činí tak proto, že je miluje. „Teprve Ježíš (a jeho vykladač Pavel) přichází s učením, že láska je nad zákon a láme pouta kauzality a tím i pokračování inkarnace. To je to nové, vykupitelské, v čem

34

35


Ježíš lidstvu zjevuje, že ‚člověk má moc odpouštět hříchy na zemi

i na nebi‘ (Mat. 9, 6). Není tedy člověk hříčkou v rukou slepého

osudu, nýbrž on sám je tvořitelem vlastního osudu, své budoucnosti,

a nikdo jiný nemůže mu ve stavbě jeho života zabraňovat.“ (Podle

dnešního, ekumenického překladu bible klíčová, Pittrem citovaná

věta zněla jinak: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.“

Pitter smysl původního výroku – v souladu se svým pojetím Kázání

na hoře – poněkud rozšířil.)

Nebyly to malé úkoly, Pitter však byl názoru, že doba mu žádné jiné neukládá. Nejrůznější náboženské i profánní nauky a praktiky, které na počátku své cesty okusil, mu potvrzovaly, že jejich vyznavači často jen jinými slovy, méně obratně a s větší příměsí „lidského, příliš lidského“ mluví o tom, co Ježíš zformuloval v krystalicky čisté podobě. Ochutnal okultismu, ale odhodil ho jako nenáboženskou cestu zkoumání „nevysvětlitelných“ jevů – a tudíž cestu (bez lásky a bez pokory k okolnímu světu) pro své nositele nebezpečnou. Přičichl k theosofii Heleny Blavatské a Anny Besantové, jejichž eklektické učení bylo ve dvacátých letech mezi mnoha lidmi z jeho okruhu v časově podmíněné oblibě (propagovala je třeba spisovatelka Pavla Moudrá).

Pitter však tuto směs výtažků ze starověkých filosofií a věd, prodchnutou ze všech náboženství světa posbíranou mystikou, odmítl jako eklektickou – a obdobně naložil i s theosofickou odnoží, anthroposofií Rudolfa Steinera. Všechno to pro něj byly příliš (chladné) lidské konstrukty s příliš omezeným prostorem vyhrazeným lásce, přicházející od Boha. „Všechny tyto nauky jsou pouze dočasné stupně, které buď leží ještě před námi, nebo na kterých právě stojíme, anebo které jsme už přešli. Z toho vyplývá, že nesmíme na nich lpět, na nich si zakládat, je fanaticky vyznávat a ostatní lidi proto, že jsou jiného cítění nebo smýšlení, přezírat.“

36

37


Anthroposofie (nikoli božský, ale pouze lidský, tj. Steinerův

výtvor) může člověka nanejvýš „předpřipravit“ pro přijetí vyšších

duchovních pravd, hlavně těch náboženských.

Spiritistické hnutí bylo ve srovnání s těmito ambiciózními koncepty, mířícími ke sbratření všech ras a národů, jenom „obyčejným“ náboženstvím pro chudé, pro Pittra však mělo jednu podstatnou výhodu: mělo náboženský základ, kotvu nejenom k nadsmyslnému životu, ale hlavně k pozemskému životu v lásce. Emanuel Rádl, který po válce poznal spiritistické hnutí zblízka, o vnitřní opravdovosti prožitků jeho členů psal: „Viděl jsem spiritistická sezení v hornické vesnici: lidé chudí, dělníci, ženy, starci přišli na sezení jako na pobožnost; bible na stole, čtení a výklad písma, zbožné písně a zvláště i zbožná nálada schůze. Všechno nanejvýš primitivní, naivní, složené ze zlomkovitých vzpomínek na kázání v kostele, poučení učitelovo z dějepisu, sokolskou píseň, lidový tábor lidu proti katolické církvi a ovšem na spiritistickou literaturu. Někomu umřel blízký příbuzný; někomu se zle vede, někdo očekává lepší budoucnost republiky – a z takových nejasně cítěných potřeb rostou jejich primitivní veršíčky, proroctví, vzájemné povzbuzování k mravnosti a vytrvalosti. Sezení bylo tak zbožné, že by jakýkoli pokus vykládat těm lidem, že se mýlí, byl zlovolným rušením bohoslužby. Odcházel jsem ze sezení s největší sympatií pro účastníky. A kolik jich je!“

Oč chladněji se v takové souvislosti Pittrovi musely jevit třeba snahy o ustavení národní, československé církve, o kterou usilovala skupina katolických reformních kněží v čele s Karlem Farským! Mezi mnoha popřevratovými schůzemi, diskusemi a přednáškami o tom, jak má v republice být nastaven náboženský život, zažil „v akci“ i tohoto charismatického kněze, který tolik změnil církevní uspořádání v novém státě. Pitter nacházel v jeho aktivitách

38


smysluplné vystoupení proti strnulému katolickému církevnictví,

zároveň ho však překvapilo, jak politicky a v podstatě

nenábožensky si Farský při zakládání nové církve počínal: „Ano,

chceme zabrat co největší počet národa, chceme být hnutím

masovým. K tomu užíváme hesel, kterým národ rozumí... Jsem si

toho dobře vědom, že získáme masy, které o pravém, skutečném

křesťanství nemají potuchy. Ale tito lidé mají a budou mít děti. Tato

mládež už bude vyrůstat pod naším vlivem, v duchu české

reformace.“

Spiritisté byli mladému Pittrovi blíž, protože se mu zdáli ve své víře netaktičtí, opravdovější – a byli hlavně přesvědčeni jako on, „že člověk žije stále a že to, co bude, je výsledkem toho, co člověk dělá“. Ze zákona karmy a z něj plynoucího zákona reinkarnačního spiritistům stejně jako Pittrovi plynulo, že lze dosáhnout dokonalosti – a že ve snaze o ni spočívá smysl života.

Pitter se tedy začal účastnit jejich schůzek. Mívaly obdobný průběh: začínaly společným zpěvem či přednesenou modlitbou, případně čtením z evangelia. Pak byla k Bohu vznesena prosba o vyslyšení, po níž se přítomné médium dostalo do transu a jeho duše, odpoutaná v té chvíli od těla, začala tlumočit ostatním sdělení, jež bylo připisováno buď Bohu, nebo zemřelým. Jeden takový kroužek se scházel v bytě Anny Pohlové v Husinecké ulici a Pitter se stal jeho pravidelným členem.

Od mládí se řídil výrokem apoštola Pavla: „Všeho zkuste, a co dobrého, toho se držte.“ Dobrý křesťan má opory své víry užívat k tomu, aby se vymanil ze sevření dogmatu a jako křesťan ve své víře osvobodil, dostal se do co nejintenzivnějšího a nejosobnějšího vnitřního rozhovoru s Bohem. Mezi spiritisty Pittrovi v ochutnávání nikdo nebránil. A hnutí pro něj mělo přinejmenším ještě jednu důležitou vlastnost: nejenže umožňovalo, ale přímo

39

40

41


vybízelo, aby ten, kdo se vydá na cestu nové, necírkevní víry,

propojil tuto víru s řadou společenských aktivit. Pár let po válce se

tou nejdůležitější zdála práce na odvrácení rizika příští války. Tak se

stal Pitter pacifistou.

Kořeny pacifismu

Pravzorem evropského mírového hnutí dvacátého století byl Mezinárodní Červený kříž, založený v roce 1863 Švýcarem Jean Henri Dunantem. Finančním patronem hnutí byl vynálezce a mecenáš Alfred Nobel, jeho podobu však zformovala žena, českoněmecká baronka Bertha von Suttner. Její zásluhou se činnost národních pacifistických organizací v Anglii, Německu, Francii, Itálii a Spojených státech propojila a stala trvalkou hlavně (západo) evropského veřejného mínění. Protiválečné knihy, které Suttnerová psala a které byly překládány do mnoha jazyků, vyjadřovaly její mravní rozhořčení nad pokrytectvím společnosti, jež vynalézá stále nové cesty zabíjení. Z rezonance s podobným rozhořčením čtenářů se zrodil celý nový žánr idealistických, burcujících pamfletů, založených na víře, že jen zlo pojmenované lze časem odstranit.

Dlouho se zdálo, že mírové hnutí takto kráčí od úspěchu k úspěchu. V čase pamfletů, kdy se mělo zato, že stačí publikovat silný názor a veřejnost se k němu sama přidá (takto byl někdy vykládán například úspěch Theodora Herzla s jeho ideou státu Izrael), bombardovala Suttnerová evropské státníky proklamacemi, zvala je na kongresy a spoléhala na to, že dobrou vůlí a lichotkami je všechny dokáže přivést k mírové dohodě.

V její době bylo ještě možné doufat, že „pakt vše napraví“; z minulosti byly tyto případy známy (například Vídeňský kongres z roku 1815). Nové časy se však od těch Metternichových lišily tím, že moderní vlády neměly na mírové stabilitě zájem a rodilo se naopak přesvědčení, že svět žádá nejen změnu, ale rovnou otřes, pokud možno tak silný, aby ze starých pořádků, k zoufalství fádních a neměnných, nezbyl kámen na kameni. Když se navíc ukázalo, že v novém světě klesá váha kulturních nebo politických osobností a k moci se derou davy, diktující vlivným individualitám úplně nový styl (buď nacionalistický, nebo poplatný některé z nových totalitních ideologií), bylo vlastně hotovo.

Zásluhou Suttnerové tedy téma mezinárodního míru nejenže zdomácnělo na stránkách evropského tisku, ale stalo se zároveň i jakýmsi rituálem. Její knihy vzbuzovaly bouřlivé diskuse, na politiku evropských vlád však neměly velký vliv: po celou dobu, co barončino mírové hnutí posilovalo své společenské pozice, se všude v Evropě zbrojilo stále zuřivěji – a válka, k níž vývoj směřoval, propukla jenom pár týdnů po barončině smrti. Byla ušetřena toho, aby viděla, jak válku v její předvečer vzývají skoro všichni, celý svět, včetně některých nositelů Nobelovy ceny za mír, kterou kdysi vymyslela (Teodore Moneta, Theodore Roosevelt a další). V době, kdy se Pitter vydával na pacifistickou dráhu, mělo tedy hnutí za sebou nejen katastrofu v podobě světové války, ale trpělo hlavně demoralizací svých členských řad.

České mírové hnutí před válkou s aktivitami baronky Suttnerové rezonovalo, v jeho čele ostatně také stála žena: Jindřiška Wurmová (1863–1953), brněnská aktivistka, která v hnutí působila od roku 1899, kdy se zúčastnila první haagské mírové konference (v dějinách hnutí přelomové; poprvé se tam podařilo dostat k jednacímu stolu i politiky). Ustavující schůze české pobočky se konala v prosinci 1912, v neklidné atmosféře po právě skončeném novém kole balkánských válek; úvodní provolání tehdy podepsali představitelé třiašedesáti politických stran a sdružení včetně například T. G. Masaryka.

Za Rakouska i později v republice se Wurmová zastávala takzvaných odpíračů vojenské služby z důvodu svědomí, za války organizovala pomoc raněným vojákům v českých nemocnicích. Napsala první knihu o mírovém hnutí v českých zemích. Pitter ji poznal ve dvacátých letech, kdy už byla za vrcholem své životní dráhy; nebyla podle všeho duševně zcela zdravá, občas slýchala hlasy ve svém nitru; Pitter se jí snažil medijně pomáhat a radit, ale moc se mu to nedařilo.

Mnohem bohatší zkušenost udělal se spolupracovnicí Wurmové spisovatelkou Pavlou Moudrou. I druhou čelnou představitelkou pacifistického hnutí u nás před první světovou válkou byla žena. Začínala jako průkopnice donedávna nemyslitelného hnutí na ochranu zvířat: spoluzaložila první pražský ochranný spolek a v roce 1909 vyvolala rozruch knihou Vivisekce, v níž na české půdě poprvé popsala, co se děje psům a jiným zvířatům během lékařských pokusů. Organizovala protiválečné demonstrace, v roce 1912 sesbírala 125 tisíc podpisů na petici, která se zastávala účastníků vojenské vzpoury v Pardubicích (na 500 vojáků tamní posádky tehdy odmítlo uposlechnout rozkaz a přesunout se na ruskou hranici, následovala



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist