načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sága provaznického rodu II - Dům u červené cesty - Otomar Dvořák

Sága provaznického rodu II - Dům u červené cesty

Elektronická kniha: Sága provaznického rodu II - Dům u červené cesty
Autor:

DVOUDÍLNÁ SÁGA VYDÁNA POUZE ELEKTRONICKY. V příběhu plném napětí, humoru, smutku a tajemné lidové magie sledujeme další dramatické osudy řemeslnické rodiny provazníků. I do odlehlé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Machart
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 324
Rozměr: 22 cm
Vydání: V Tribunu EU vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-9523-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pokračování dramatických osudů řemeslnické rodiny provazníků, v nichž autor zpracoval autentické vzpomínky svého dědečka, nás opět zavádí do odlehlé západočeské vrchoviny. Tentokrát sledujeme především osudy nejmladšího ze synů Francka.

Popis nakladatele

DVOUDÍLNÁ SÁGA VYDÁNA POUZE ELEKTRONICKY. V příběhu plném napětí, humoru, smutku a tajemné lidové magie sledujeme další dramatické osudy řemeslnické rodiny provazníků.

Další popis

V příběhu plném napětí, humoru, smutku a tajemné lidové magie sledujeme další dramatické osudy řemeslnické rodiny provazníků. I do odlehlé lesnaté vrchoviny na Křivoklátsku proniklo „moderní" dvacáté století; jak se s ním vyrovná nejmladší syn Francek? Podaří se mu získat energickou dívku Kačenku za manželku, postavit vysněný dům v nedalekém městečku a překonat temné prokletí předků? Osud si s ním nelítostně zahrává, ale silou vůle si nakonec dokáže vyvzdorovat svůj malý ostrov štěstí, ačkoliv právě propukla velká hospodářská krize třicátých let a existence jeho řemesla visí na vlásku...



Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Otomar

Dvořák

Ot

Dv

r

k

SÁGA

PROVAZNICKÉHO

RODU

díl druhý

DŮM U ČERVENÉ CESTY


VĚNUJI památce své matky Marie,

která se narodila v domě u Červené cesty

autor

MOTTO:

„I když navážeš stovku uzlů – provaz zůstane jeden.““

Perský básník Džaláluddín Rúmí

„Nitečka po nitečce se splétá v provaz. Vidím, že

přemnohé vlákno je rudé a přemnohé že je černé, ale

nastojte, copan v rukách provazníka se stříbří! Není nad

laskavé srdce tohoto dělníka osudů.“

Vladislav Vančura: Markéta Lazarová

Vydalo nakladatelství Machart v roce 2011

www. machart.cz

Grafi cká úprava: Kameel Machart

text © Otomar Dvořák

ilustrace © Kameel Machart


O čem vyprávěla předchozí kniha

Dědicové bláznivého Maxmiliána

Do zapomenutého kraje hlubokých roklí, bublajících potůčků a kame

nitých strání zabloudil na sklonku 19. století vandrovní tovaryš Maxmilián

Routa. Uhranul ho pohled děvčátka v chalupě provazníka Hosnedla, a slí

bil, že se vrátí, až dcerka dospěje, aby se s ní oženil. Jako zástavu jí zane

chal hodiny s kukačkou. Svůj slib dodržel. Jejich syn Martin (jehož zrození

stálo matku život) nezdědil kupodivu ani špetku z otcovy světácké povahy.

Byl asketicky přísný a pracovitý. S nesmírným úsilím se domohl postavení

uznávaného řemeslníka. Nikdy však nevyřešil svůj vztah k otci, jímž vdu

chu pohrdal, ale ani k dětem, jejichž touhám nerozuměl. Nejstarší synTo

meš se snažil bouřit a revoltovat, dcera Anežka byla pohlcována čaromocí

lásky, nejmladší František unikal do snů o koních a dalekém světě. Alevzá

pětí jako zhoubný vichr vtrhla i mezi zdejší pahorky světová válka. Muži

z Újezdské Huti, dosud marně snící o dalekých cestách, byli náhle vrženi

do všech koutů světa. Všechno se změnilo... Někteří našli v daleké cizině

bídnou smrt a jiní hluboké poznání. Ale ani ti, kteří zůstali doma, nebyli

ušetřeni bolestivých prozření. Anežka se potkala nejen s poetickou, ale také

s drsnou a krutou tváří lásky; byla znásilněna a pak ze zoufalství svolila

ke sňatku s postarším, tupým sedlákem Jirmalem. Francka v den sestřiny

svatby kopl zbožňovaný kůň do tváře. Zdálo se, že vše, v co lidé dosud věřili,

se obrací ve svůj protiklad a čpí ohavnou zradou. Marně se šílený Kameník

snažil vrátit čas zpátky proti proudu. To prostě nelze... Musíme číst další

stránky napsané rukou osudu, ať už se nám to líbí nebo ne...

DĚJ PRVNÍHO DÍLU 3


PROLOG 4

PROLOG

Válka propukala nejčastěji ve čtvrtek, týden co týden, po celou zimu. Jakmile se truchlivá nádhera slunce utopila ve fi alovémoparu mrazivého večera, vyřítila se ze stínů kompanie pěchoty a bylo možno vídat, jak se zakopává mezi převrácenými židlemi a soustředěnou palbou z pušek zastavuje útok granátníků, kterým v té prekérní situaci nezbylo nic jiného, než zalehnout za pelest postele a zarýt nos do nastlaných peřin...

„Jako malý kluci,“ zavrtěla Hanka hlavou nad podivínským chováním prošedivělých staříků, kteří vkleče prostrkovali své hole mezi špriclemi opěradel a s přimhouřeným okem zaměřovali další cíle smrtonosné palby. Kamarádi z vojny! Staří blázni, kteří se opájejí vyprávěním dávno prožitých bitev... Vyprávěním? Kdyby jen vyprávěli; jenže jim slova nestačí, oni musí všechno názorně předvádět, každý z nich je celou armádou a dokonce i generálem, plánujícím strategická rozhodnutí...

„A tam byly jen hory a propasti a nepřítel nečekal z týhle strany útok. Jenže těsně před svítáním se celej pluk našich horskejchmyslivců spustil ze skály na lanech...“ PROLOG 5

„Na jakejch?“ ozval se Martin Routa, sedící na lavici při zdi s hlavou pochýlenou na prsa a se zavřenýma očima, jako bypodřimoval.

„Jak to mám vědět?“ odsekl nevrle trafi kant Skřivan, jenžprávě coby pluk horských myslivců sestupoval do strže mezi stolem a almarou, a nepatřičná otázka ho vyrušila v nejnebezpečnější fázi přesunu.

„Pro tyhle účely jsou nejlepší pletený lana...“ řekl Martin azvedl hlavu. V široce rozevřených očích mu vzplál dvojitý obrazrozsvícené petrolejky. „Děda Hosnedl mi vyprávěl, jak jeho pradědeček dělal pletený lana do kladek, co s nima zvedali kostelní zvony na plzeňskou věž; dostal za ně tři kopy zlatejch a za to se dal tenkrát v Plzni koupit vůl. Horský myslivci určitě měli svýho dodavatele, nějakýho hodně šikovnýho provazníka... Z toho je vidět, že i zaválky měl leckdo protekci a mohl vyrábět pro armádu, zatímco snašincem vymetli kdejakej smradlavej močál!“

„Nerozčiluj se, táto,“ ozvala se chlácholivě Hanka od plotny, kde soustředěně míchala klokotající povidla ve velkém drátovaném hrnci. Malá tříletá vnučka Manka stála vedle ní a napjatě sledovala měchačku, s nadějí, že jí tento nástroj bude brzy svěřen k olízání. „Nerozčiluj se, víš, co říkal doktor!“

„Taky jsem měl jednou velkou zakázku na tažný lana!“pokračoval Routa, jako by nabádání své ženy neslyšel. „Pro knížecí pilu na Švábíně! Kdyby to tenkrát vyšlo, mohla tady dneska stát Routova provaznická fabrika a nemusel by se tu naparovat nějakej podvodník Šimeček, kterej tohle řemeslo ani pořádně neumí!“

„No, tak, táto,“ zadívala se Hanka s obavami na tepající modrou žílu, která jako zkroucený had vystoupila na Martinově spánku. Pravda, kdysi v ní tohle znamení rostoucí zloby vzbuzovalo přímo posvátnou hrůzu; to, když ještě byla mladá a bázlivá dívka. Často se tehdy ptávala sama sebe: Proč si vybral právě mne? Čím jsem si ho PROLOG 6 zasloužila? Jenže jak čas plynul, v jejích očích ubývalo z prvotního Martinova nadlidského rozměru. Z vojny se jí vrátil s podlomeným zdravím. Malárie, kterou chytil někde v italských močálech, z něj udělala trosku, dýchavičný stín, ploužící se po chalupě a vyčerpávající se v marném vzteku nad desítkami každodenníchmaličkostí, které v jeho očích rostly do rozměrů velehor. Hanka se začínala obávat, že jednou by mu ta legendární žíla na spánku praskne - a pak bude konec... Konec všeho...

„Dědo,“ ozval se netrpělivě asi pětiletý chlapec, klečící nadruhém konci lavice a sledující s napjatým výrazem přesun trafi kanta Skřivana do úkrytu mezi stolem a skříní, „tohle si snad můžetepovědět jindy, ne?“

Martin vrhl na vnuka Jiříka divoký pohled, zafuněl, ale pakzavřel oči a opět odevzdaně sklopil hlavu na prsa.

„Prásk! Prásk!“ zakřičel v tu chvíli hrnčíř Kukačka, vyskočil na stůl a namířenou holí ostřeloval dole se krčícího Skřivana. „Prásk! Seš mrtvej, alpskej myslivče!“

„To tedy ne!“ ozval se trafi kant z hlubin úzké zaprášenésoutěsky za červotočivou skříní. „Italové neměli ani tušení, že se k nim naši plíží! A navíc byla toho rána po celejch Dolomitech mlha jako mlíko!“

„Hele, neříkej naši, když to byli Rakušani. A dostali toho rána pěkně na prdel, mlha nemlha!“

„Na prdel dostali Italové. Když jsme pak šli ve druhým sledu, viděl jsem ty jejich kulometný hnízda, vytesaný do tunelů veskalách. Myslivci se spustili na lanech až k nim a naházeli dovnitřgranáty. Vypadalo to tam jako v řeznictví...“

„Mírněte se před těma dětma!“ okřikla Hanka rozkuráženébojovníky. PROLOG 7

V tu chvíli se na pavláčce před oknem objevil vysoký stín a ohnutý prst zaťukal na sklo. To zapůsobilo víc, než Hančinonabádání; přestřelka umlkla a malá Mančinka ustrašeně vklouzla za babiččinu širokou sukni. „Klekánice!“ vyjekla.

Nebyla to však obávaná ohyzdná stařena s pytlem, do něhož strká děti, které nejsou včas v postýlkách, ale mladý muž v teplém kabátě s vyhrnutým límcem: štítek placaté čepice měl stažený do očí a klapky spuštěné přes uši; na šviháckém knírku se mu srážela jinovatka.

„Tatínek!“

Děti se s halekáním vyřítily do tmavé síňky a vrhly se do jeho rozpažených rukou. Sevřel je a zvedl skoro až do stropu.

„Tak co, byly jste tu hodný?“

„Dělali jsme válku... se strejdama...“ vykládal dychtivě Jiřík,“ ty jsi byl, tati, taky ve válce?“

„Já ne. Já byl tenkrát ještě moc mladej... Tak pojďte domů.“

„Už jedli,“ hlásila Hanka, „a ty Francku počkej, naleju ti taky talíř bramboračky...“

„Ne, díky, maminko, máme přece vlastní večeři.“

„Já vím, odbudeš se kouskem suchýho chleba... Francku! Nesnaž se přede mnou předstírat, že je všechno v pořádku! Vidím to na tobě, jak jsi smutnej a špatnej. Copak je tohle za pořádek? Večer přijdeš utahanej z práce a ženu nenajdeš doma - a tvoje děti aby zůstaly venku, chudinky malý! Jako ty cikáňata, kdybysme se o ně tady s dědkem nepostarali! Chlapče, pověz mi upřímně: nemá snad nakonec Kateřina nějakýho... někde... bokem...“

„Ne, jak vás tohle mohlo napadnout! Víte přece, že nacvičujou to divadlo...“ PROLOG 8

„Já bych jí dal divadlo,“ zavrčel z lavice Martin, „já bych jípředved tyátr, to by koukala! Jednou na tobě bude dříví štípat! Jsitrouba, že si to necháš líbit!“

Francek neodpověděl, otočil se zády a vyvedl děti ze dveří. Nesourodá trojice protáhlých stínů se mihla po okenním skle a rozustila se v mrazivé tmě časného večera.

„Nejni žádná úcta! Z toho to všechno pochází!“ vrčel dál Martin ze své lavice v koutě. „Rákosku ty děcka neznají, modlit se pořádně neumí a rodičům tykají, jako by to byli jejich kamarádi z pastvy! Já už tomuhle světu vůbec nerozumím! Já se vůbec neodvažuju domyslet, do jak neblahejch konců to všechno povede!“

Manka se později mnohokrát snažila upamatovat, kdy sevlastně její vzpomínky poprvé propojily se vzpomínkami rodičů aprarodičů a kdy se v její mysli slily do jediného příběhu.

Napřed byla jen tma bez konce a začátku, ale pak kdosi mocný řekl: Budiž světlo! A světlo padlo do prostoru, bylo to jásavé ranní slunce, které po hrbolatých prknech podlahy s vystupujícími suky a nitkovými liniemi stromových let rozlilo obdélník zářivě žluté barvy, rozdělený na několik polí stínem okenních rámů a čeřený tajemným míháním odrazů záclonových krajek, takže připomínal PROLOG 9 neklidnou hladinu zlatého jezera. Nad ním horečně vířila mračna prachových zrníček a tím planoucím sloupem se občas sezlověstným bzukotem prořítila podivná nohatá obluda s kmitajícími duhovými křídly.

Světlo se zvolna sunulo po podlaze, až se nakonec v nejvzdálenějším koutě dotklo změti podivně zkroucených a propletených ježatých provazů, zakončených uzlovitými hlavami. Provazoví hadi se tam ovíjeli kolem srnčího parůžku s oblýskanou ostrou špicí a výhrůžně plazili roztřepené jazyky.

Dívenka zaváhala. Tak ráda by si parůžek půjčila na hraní, ale hadi se tvářili nekompromisně. Pokusila se s nimi smlouvat:„Dostanete kaši. Z mýho talířku s namalovanou kočičkou! Moc dobrou kaši. Když mi na chvilku půjčíte srnečka...“

Hadi posupně mlčeli.

Dívenka zatajila dech, sebrala všechnu odvahu svých tří let a pak prudce hmátla do jejich hnízda po parůžku, sevřela ho oběma rukama a utíkala s ním do bezpečí mezi rozkročenýma nohamavelkého kuchyňského stolu.

„Safraporte!“ zahřímal vtom z výšin mocný hlas, „Kdepak zase mám ten mašnogl! Kdopak mi ho sebral?“

To nebyl hlas boží, patřil tátovi Franckovi. Ovšem jeho zloba byla jen předstíraná. Ubrus se nadzvedl a přímo proti dívence se objevila tvář s jizvičkou nad horním rtem, maskovanou malým knírkem ve tvaru mušky, s výrazným nosem a blízko u sebeposazenýma hnědýma očima, které se na ni šibalsky smály: „Dej mi ten mašnogl, Mančinko! Bez něj bych ti tu houpačku nemohl dodělat.“

Dívenka sváděla těžký duševní boj; nechtěla se vzdát krásně lesklého parůžku, ovšem zmínka o houpačce zněla také velicelákavě. Nakonec váhavě opustila svůj úkryt, vylezla tatínkovi na klín, podala mu srnčí hrot a dívala se, jak jím Francek probodává tělo PROLOG 10 provazu a rozšířeným otvorem protahuje oddělené konce jednotlivých pramenů, zaplétá je a vytváří na závěsu, vybíhajícím z rohu sítě, pevnou smyčku... Na jedné, druhé, třetí a čtvrté straně...

Houpačka! Provazová sítěnka zavěšená mezi dva stromy, v níž dětské tělíčko jako lapená rybka bude celé půldne létat nahoru a dolů v úžasném prostoru mezi zelenou trávou zlacenou pampeliškami a modrým nebem, přizdobeným našlehanými kopečkyoblačné smetany... Může být něco krásnějšího?

Když se Manka pokoušela sestavit s těchto prvotních zlomků nějakou ucelenou mozaiku, překvapilo ji, jak se představa okolního světa v její mysli postupně rozrůstala. Od nízké stoličky bez opěradla, na níž tatínek Francek vyráběl houpačku (u nohou přitom vždycky míval dřevěnou bednu s nářadím; ležel v ní dřevěnýkuželík, velká necovací jehla se zubem uvnitř protáhlého ouška, ohlazené síťovací prkénko, železná zahnutá dratev a spousta dalších tajemných předmětů) vedla její cesta kolem stolu s dlouhým, splývajícím plátěným ubrusem a kolem bíle nabarvených masivních židlí až ke kanapi pod oknem, starému odřenému kanapi, jehož měkký,houavý povrch byl plný boulí, ukrývajících nesouměrně trčící pružiny. Když jste si na kanape klekli, mohli jste se dívat přímo do okna, neuvěřitelně širokého trojdílného okna, na jehož parapetu rostla v květináči bachratá mořská cibule, kterou maminka jednou ročně ostříhala a jejíž dužnaté stvoly naložila do lihu, čímž vzniklo účinné mazání na bolavá záda. Za záclonou a okenním sklem, okupovaným po většinu roku hejnem bzučících much, někdy orosenémpárou z kuchyňských hrnců a jindy zarůstajícím houštinou stříbrných mrazových větviček se otvíral výhled na předzahrádku s bylinami a stromovými angrešty, na zeleně natřený plaňkový plot, nahluboký příkop a silnici, bývalou císařskou a nyní státní silnici, dokonale štěrkovanou a uválcovanou, lemovanou obílenými žulovýmipatníky. Tahle silnice směřovala do dalekého světa, dalo se po ní dojet až do Plzně nebo do Prahy; zarachotil po ní povoz tažený koňmi, důstojně a zvolna tudy kráčelo kravské spřežení s naloženýmžebřiPROLOG 11 ňákem, přejel cyklista, občas dokonce zavrčel a zatroubil automobil (a to byla atrakce, kvůli níž se všichni, kdo momentálně pobývali v kuchyni, seběhli k oknu!).

Vpravo od okna tajemně cvakaly oválné plechové hodiny, po zdi se od nich táhly řetízky (za které se nesmělo tahat!) a visely tam šišky, úplně podobné těm, které babička vozila na trakářku z lesa a krmila jimi ohýnek v kamnech; tyhle ale byly tvrdé a studené.Babička Hanka vyprávěla, že pradědeček Maxmilián míval ještě lepší hodiny, velikánské a plné vyřezávaných větviček, mezi kterými se otvírala malá dvířka a z nich vyskakovala kukačka a kukala... Tahle představa byla pro tříletou dívenku velice vzrušující; občas si se starším bratrem Jiříkem vyprávěli o tom, jak by v lese chytili kukačku, jak by ji přinesli domů a zavřeli ji do hodin. Jiří mínil, že by se dala polapit do některé z těch sítí, které rodiče po večerech doma vyrábějí. Naplánovali si, že až budou větší, až budou mít víc síly a nebudou se bát (a to bude hned, jak skončí tahle dlouhá zima), tak si jednu z těch sítí potají vypůjčí a sami se vydají po Červené cestě až k černému lesu, k Matčině hoře nebo ke Studánkám, odkud bývalo za jarních dnů slýchat naléhavé kukání.

Kolem hodin, jako kolem tlukoucího srdce, se na zdishromáždil houf pestrých obrázků. Skleněně se leskly v masivních černých rámečcích; na jednom dva nahatí lidé jedli jablka pod stromem, kolem kterého byl omotaný tlustý provaz. Jiřík se sestřičce smál, že to není žádný provaz, ale had, hrozný Královský had, který žije ve skalách na Matčině hoře a vždycky na podzim tam strašidelně hvízdá. Od té doby začala Manka provazům říkat „hadi“, a když je uviděla stočené v koutech, pohlížela na ně se strachem, jestli seneohnou.

Na dalším obrázku byla ještě hroznější obluda! Mance připadalo, že je to ušatý pes se štičí tlamou. Nějaký pán na vzpínajícím se koni do toho netvora píchal dlouhým klackem. „To je svatý Jiří!“ prohlašoval hrdě starší bratr. „Ten se ničeho nebál. A já se jmenuju PROLOG 12 podle něj! Až budu velkej, tak si koupím koně a vyjedu na Matčinu horu a zrovna takhle tam zapíchnu Královskýho hada!“ Mankazatrnula nad bratrovou odvahou; to bylo jistě mnohem nebezpečnější než lovit kukačku!

Pak tam byl ještě třetí obrázek: na něm pán ve špičaté čepici lil ze džberu vodu na malý hořící domeček, nejspíš nějaký domeček pro panenky, podobný tomu, jaký má doma Lízinka z pivovaru. Tatínek říkal, že ten hasič se jmenuje svatý Florián a že dává pozor na oheň, aby nezlobil, ale také je ochráncem provazníků a každý provazník se k němu musí modlit, aby se mu dílo dobře dařilo.

Při zdi vlevo od okna se tyčil kredenc, monument, jehož přízemní dvířka velice lákala k otevření; Manka věděla, že uvnitř se skrývají úžasné mísy, naplněné vonící moukou, velké dřevěné síto a sada těžkých žehliček s výměnnými držadly a drátěnýmistojánky, ale dovnitř sama nesměla. Vlastně to ani nešlo, protože tatínek shora zatloukl hřebík, ohnul ho a potočil jako pojistnou kličku.Občas stála před kredencem a zakláněla hlavu, dívala se podél pater a říms té fantastického stavby (ano, kredenc, to nebyl kus nábytku, to byl úžasný a nedobytný hrad!) a moc dobře věděla, že všuplíčcích tam nahoře nejsou jen nože a lžíce a sklenička francovky,používané jako univerzální lék, ale v nejhořejším z nich bývá dobře ukryt papírový kornout s kousky černého, sladkého pendreku, který jeobčas dětem poskytnut jako mimořádná odměna. A ještě výš selesklo zašupovací sklo s leptanými květinovými vzory a za ním sady svátečních malovaných talířků a skleniček. Na hřebíčku tam visely kapesní hodinky s nádherným stříbrným řetízkem a stála tampetrolejová lampa, jejíž skleněný cylindr připomínal květ tulipánu.

Když se setmělo, sundávala maminka lampu na kuchyňský stůl, stavěla ji na obrácený hrnec kameňák, zapalovala povytažený knot, plamen syčivě vyrazil a děti se zachvěly slastnou hrůzou. I svatý Florián nahoře na obrázku jako by v té chvíli zpozorněl. Kuchyň se proměnila v tajemné místo, kde ožívaly neklidné stíny. Co to haraší PROLOG 13 v tmavém koutě? Myš? Nebo domácí skřítek, mužíček velký jako dlaň, v chlupaté šedé čepičce, s očky svítícími jako uhlíky a s kočičími drápky místo nehtů? Ani za celý pytlík pendreku by se tam Manka nešla podívat! A co to šramotí a pípá pod kamny? Nevylíhl se tam snad z vejce od černé slepice škodolibý rarášek? Bratr Jiřík se posmíval jejímu strachu: ty hloupá, to jsou přece kuřátka, které tam maminka uložila k teplu v krabici od margarínu! Tisknou se tam k sobě jako načepýřené žluté kuličky a šveholivě si vyprávějí nějaké kuřecí pohádky.

Nejlepší pohádky uměla vyprávět babička Hanka; ovšemvypravit se k ní, to vyžadovalo velkou odvahu! K tomu bylo nutnoopustit jistotu kuchyně, minout velká kamna, nad nimiž se nanatažených šňůrách sušilo prádlo, bylinky a houby, otevřít těžké skřípající dveře s velkou mosaznou klikou a vyjít do síňky. Tahle nedlouhá chodbička dýchala skrytou hrůzou, tonula v ustavičném pološeru a z červených dlaždic na podlaze stoupal mrazivý chlad. Jen pár podlouhlých okének nade dveřmi, vedoucími ven na verandu a ke světlu, sem barevnými sklíčky propouštělo duhové jiskření,zmírající na kameninovém soudku s pitnou vodou, přikrytém prkenným víkem, a odhalující dvojici úzkých dveří, vedoucích ke dvěmazakletým komnatám.

Za těmi prvními zakázanými dveřmi stoupaly strmé, vyschlé a viklavé dřevěné schůdky na půdu, kde v dusném tichu dřímala obří hromada sena, kde z trámů visely drapérie pavučin a starých, zaprášených provazů, kde červotočivé truhly skrývaly nepoznané poklady a kde nade vším trčely hlavy provaznických stojanů,ježící se kovovými háčky, a zejména mohutné setrvačníkové kolo se zahnutou klikou, černé a mastné, jako by ho čerti právě protáhli komínem. Tady prý bydlely polednice, klekánice a půlnočnice, tři ohyzdné stařeny, které předou provaz života...

Za druhými zakázanými dveřmi tomu bylo právě naopak; kamenné a vlhké schůdky tam klesaly strmě dolů a ztrácely se v černé PROLOG 14 vodě. Olověné zrcadlo hladiny se lesklo jen kousek pod okénkem, jímž byla prostrčena rezavá trubka ruční pumpy. Mrazivý chladčišel z těch hlubin; proto matka na sklepní schůdky ukládala máslo plovoucí v kameňáčku s vodou, džbánky s mlékem, vyškvařené sádlo a v plátně zabalené maso – někdy tu dokonce na železném háku visívalo celé kůzle, stažené z kůže, nahé a krvavé, jako bezmocná oběť nějaké mučírny... V černé vodě sklepního podsvětí se prý skrývaly kousavé, slizké potvůrky, ale především tu bydlelhastrman. Děti, když občas nahlédly do jeho tajemné říše přes rameno matky, ukládající něco na schody, si ustrašeně špitaly, že oprýskané hrnce s pokličkami, rozestavěné na prkenné polici v zadní nedostupné části zaplaveného sklepa, nepochybně skrývají dušičkyutoenců. A nebyl snad onen žbluňkavý zvuk, jenž občas znepokojeně zabublal z nejhlubšího místa pod opuštěnou pumpou, kde prý na dně zůstala ztracená studánka, hlasem vodního démona?

Když děti zvítězily nad svým strachem a dokázaly projítstrašidelnou tmavou síňkou podél vstupů do obou zakázaných komnat až na protilehlou stranu chodbičky a otevřít tam široké zelené dveře pod okénkem s barevnými sklíčky, rázem se ocitly na sluncemprozářené pavlači, odkud se jim otvíral výhled na dvůr s kdákajícími slepicemi, na střechy chlévů a dřevníků, na hnojiště se záchodovou budkou a na starou vrbu, v jejímž stínu se krčil plůtek s brankou, oddělující od dvorku bujnou zeleň ovocné zahrady.

Ale především byl z pavlače vstup do kouzelného babiččinapokojíku, provoněného heřmánkem, tymiánem a levandulí, do šera mezi vysoko nastlané pruhované peřiny, v nichž často podřimoval nevrlý dědeček Martin. Jindy ale dědeček seděl na nízké stoličce u kamen a strkal do jejich plápolající tlamy pečlivě nalámané chrastí, pochrchlával a tiše hudroval. Nebo si vynesl židli na pavlač a v přílivu ranního světla tam četl noviny, upíjel z hrnku šípkový čaj a občas vykřikl: „To je hrůza! To snad není možný! Všechny by je měli zavřít, až zčernají!“ PROLOG 15

Děti proto dědečka obcházely uctivým obloukem; záštitu hledali v babičce Hance, která je učila všelijaké říkánky a modlitbičky a která jim tajemně ztlumeným hlasem vyprávěla, jak pradědeček Maxmilián, když se vracel z vandru, zdříml v kupce sena na louce u nějakého rybníka a najednou o půlnoci uviděl, že z vody lezehastrman... Pradědeček Maxmilián prý vodníka zahnal holí a kukáním dřevěné kukačky ze svých památečních hodin švarcvaldek, které si tenkrát nesl až z Vídně a které si na noc pověsil na větev vrby. Ale děti se domýšlely, že jim babička určitě něco tají. Časem se jejich podezření změnilo takřka v jistotu, navzájem se ubezpečovaly, že pradědeček omámeného vodníka spoutal lýkovým provazem, přivedl ho domů a uvěznil ho v zatopeném sklepu. Tam s nimihastrman od těch dob bydlí, stejně jako králíci v králíkárně, kozy vchlívku a slepice na hnojišti; je sice zkrocený, ale přesto záludný a stále číhající. Teprve teď je napadlo, proč maminka nosí na schody do sklepa máslo, sádlo, mléko a maso. Ona totiž moc dobře ví, jaknebezpečné je nechat vodníka hladovět!

Uplynul rok nebo dva, děti provazníka Františka Routypovyrostly a odvažovaly se stále dál od domu. Starší Jiřík už dosáhl na kovový háček na brance v plotu, vyhákl ho z očka a otevřel vstup do zelenavého přítmí zahrady, do zaslíbeného ráje, kde se naskýtala PROLOG 16 mimořádná příležitost k mnoha různým dobrodružstvím. Během jediného dopoledne se téhle kurážné dvojici podařilo způsobit si žaludeční křeče zhltáním většího množství nezralého ovoce,narazit si žebra pádem se stromu, svalit se do kopřiv a nechat sepoštíat včelami. Máma Kačenka nevěděla, jestli se má zlobit nebobrečet, babička Hanka přispěchala s fl aštičkou francovky, děda Martin zalezl do postele, zavřel oči a k uším si přitiskl polštář, ale nakonec byl jako vždy v konejšení nejúspěšnější Francek, který právě přišel o polední přestávce na oběd. Posadil si každé dítě na jedno koleno, foukal jim na bolístky a přitom vyprávěl o Honzovi Trsojc, jaký to byl hrdina, ten že svý mámě sebral kozu, rohatou a černou a zlou jako čert, ale přesto jí dokázal odtáhnout až na jarmark, i když ho cestou pěkně potrkala a do krve odřela, ale Honza ani nepíp,snášel to se zaťatejma zubama, toho zuřivýho ďábla úspěšně prodal a s penězma zmizel do Vídně dřív, než stará Trska vystřízlivěla z opilosti a doběhla s policajtem do Oujezda...

Děti přestaly plakat, špinavými ručkami si rozmazávaly slzy po tvářích a napětím ani nedýchaly.

„To jim dáváš pěkný ponaučení do života, jen co je pravda!“ zaškaredila se Hanka. Katka se jen mlčky ušklíbla. Ale ani jedna, ani druhá nemohla popřít, že vyprávění splnilo účel.

Francek předal uklidněné děti ženským, popadl do ruky knedlík a běžel zpátky do práce. Teplou polévku už toho dne nestihl.

Neuplynul však ani týden a stala se něco mnohem horšího! Po dusném odpoledni se schylovalo na bouřku. Matčina hora sinasadila černý klobouk z divoce vířících mraků, zlostně broukala a její lesnaté boky se rozsvěcely přízračně modrým svitem.

„Děti, domů!“ zakřičela Katka z okna pavlače.

Žádný ohlas. Dvůr jako vymetený, slepice už v očekávánínepříjemného dění hřadovaly na vozíku pod přístřeškem u chlévů arozPROLOG 17 čileně kvokaly. Katka vyběhla do zahrady, rozhlížela se pod stromy, které se rozšuměly prvním poryvem větru.

„Zatraceně! Kde jste?“

Cosi ostře třesklo v horním koutě zahrady, mezi keři rybízů. No, ovšem, horní vrátka, nakřivo sbitá Franckem z několikatrámků a nehoblovaných prken, jimiž se vycházelo do polí k Červené cestě. Byla teď dokořán a vítr jimi bušil o plot.

V Katce by se krve nedořezal. Okamžitě pochopila, že synek je učenlivější, než se vůbec odvážila domyslet. Není to ani týden, co na vlastní oči viděla, jak se Jiřík tahle vrátka marně pokouší otevřít, protože nemají jen háček, ale jsou navíc jištěna zasouvacídřevěnou závorou. No, jistě, to všechno jsou plody Franckovy výchovy, to je neblahý vliv těch jeho morbidních historek! Tatínek synáčkovi všechno ukáže, všechno ho naučí, všechno mu vysvětlí – a nepomyslí, jak některé znalosti mohou být nebezpečné!

Katka vyběhla ven, na Červenou cestu, vítr jí prudce rozevlál vlasy, shrnovala si je oběma rukama z obličeje, divoce serozhlížela... Všude kolem jen prázdná, potemnělá pláň, nad níž se vbouřlivých poryvech vznášela naříkající černobílá čejka, které se tadyříkalo kníhara. Kde jsou děti? Kde jsou moje děti? Bože, nedopusť...!

Zahřmělo a spadly první těžké kapky.

Jiřík s Mankou nemohli matčino volání slyšet, protože byli tou dobou už úplně jinde, dobře ukryti v tajemném, přízračném světě, o jehož existenci neměly do té chvíle ani tušení.

To bylo tak: Jiříkovi se konečně po mnoha dnech marnýchpokusů podařilo otevřít zadní vrátka a vyvést svou ustrašenousestřičku na legendami opředenou Červenou cestu. Ta se táhla těsně kolem vnější strany plotu – a byla doopravdy červená, pokrýval ji rezavě zbarvený písek, v němž sem tam ležely nádherně ohlazené, rudě a okrově žíhané kamínky. Dvě zařízlé koleje, jimiž laškovně PROLOG 18 bublala spěchající vodní stružka, pokračovaly tím červeným pískem do dálky, obloukem uhýbaly až někam k úpatí mohutnéholesnatého hřbetu Matčiny hory. Podél protilehlé strany cesty se tyčilo rákosí jako vysoká zelená stěna.

Nebylo možno odolat té vábivé nádheře. Na co se dřív vrhnout? Sbírat kamínky, plnit si jimi kapsy, čepici, šátek a zástěrku? Nebo slastně ponořit prsty do miniaturního potůčku, přehradit kolej nahrnutým pískem a radovat se, jak hladina stoupá, jak se voda zlostně točí a neví kudy kam, až se nakonec převalí přes hráz arozvalí ji? Utíkat podél plotů, v míhavém blikání světel a stínů, a pak se zadýchaně zastavit tam, kde končí poslední hradba a otvírá se daleký výhled do rozlehlé mísy údolí? A kam asi vede ten kamenný můstek, přetínající na jednom místě jednolitou rákosovou stěnu nad odvodňovacím příkopem? Děti po něm odvážně přešly a hned za ním se ponořily do vysokého obilí, tak vysokého, že se v něm ztratily jako v lese. Kráčely za sebou po úzké pěšince, nad hlavami jim praskaly zrající klasy a cvrčely kobylky; z džungle kolínkatých stébel na ně občas pohlédly modré oči chrp a opodál vyšlehlplamínek vlčího máku. Kdesi vysoko na nebi trylkoval skřivánek.Stezičky se několikrát dělily, rozbíhaly se do různých stran. Kdopak je tu asi vyšlapal?

„Mně je horko,“ zakňourala Manka, „a mám žízeň. Já chci domů!“

„Vydrž,“ nabádal ji Jiřík, „za chvíli vyjdeme nahoře u lesa. Víš, tam, co jsme byli s babičkou pást kozy. Pamatuješ? Je odtamtud dobře vidět až na protější stráň, jak tam jezdí vlaky, jak ty mašiny kouří a houkají.“

Na chvíli jí nadějná perspektiva dodala sil. Jenže pole jako by nemělo žádný konec. A najednou všechno tak podivně ztichlo apotemnělo. V dálce před nimi se ozvalo chraplavé zabroukání. Klasy se pohnuly, začaly šelestit, tajemně k sobě skláněly vousaté hlavy, jako by si něco šeptaly. PROLOG 19

„Já se bojím,“ vyjekla Manka.

Jiřík tentokrát nenašel nic, čím by ji uchlácholil. Z hlubin pole k nim něco letělo, blížilo se to... S hrůzou si vzpomněl na žitné kozy, které prý tancují ve zrajících lánech, a koho tam chytnou, tohoroztrhají.

„Honem pryč!“ vykřikl. „Utíkej! Zpátky k Červený cestě!“

Pole se naplnilo zlobným hukotem, klasy je šlehaly do očí a stvoly jim podtrhávaly nohy. „Kníh – kníh – kníh!“ křičelakníhara někde nad jejich hlavami, jako by upozorňovala obilné příšery: „Tady jsou ty děti, tady běží!“

Prásk! Fialový blesk jim šlehl do očí. Před nimi se vynořilastěna rákosí a pod ní zčeřená hladina strouhy, po níž poplašeně rejdily vodoměrky. Můstek tam nebyl! Zmizel!

„Maminko!“ vzlykala Manka, „maminko, pojď si pro nás!“

Pustili se podél příkopu. Najednou se před nimi vynořil strom, stará hrušeň – a pod ní...

Hrůza hrůzoucí! Pod hruškou ležela useknutá lidská noha!

Děti dvojhlasně zaječely. A začaly vřeštět ještě víc, když spatřily ruku, která se vynořila zpoza stromu, popadla tu nohu a odvlekla ji do vysoké trávy mezi vystouplými kořeny.

„Ale, ale, děťátka, to je nějakýho rámusu!“ ozval se hluboký hlas a něčí dlouhé, kostnaté prsty začaly šplhat nahoru po drsné kůře kmene jako podivní pavouci, zachytily se suků a pomalu k sobězvedaly hlavu s prošedivělou hřívou vlasů a hrbaté tělo, oděné vrozhalené plátěné košili, oblýskané vestě a záplatovaných cajkových kalhotách. Chlapík se opřel zády o hrušku a koženými řemínky si dopínal nohu k podvazku na stehně. Děti přestaly ječet a jen se dívaly s pootevřenými ústy.

„Čípak jste?“ zeptal se jich ten čaroděj s odkládací nohou. PROLOG 20

„Provazníkovic,“ hlesl Jiřík, „Routovic.“

„A copak, že se touláte v obilí? Víte, že se to nesmí?“ Sáhl do pukliny kmene a v jeho dlani se objevila mohutná sukovice.

Děti vyjekly a o krok couvly.

„Ale to si vyřídíme jindy! Teď honem pod střechu!“

Hnal je před sebou jako husy z pastvy. V houstnoucím šeru práskaly ohnivé biče blesků, rákosí podrážděně syčelo a po poli se převalovaly vysoko vzedmuté temné vlny. Jiřík a Mankou si aninevšimli, kdy přeběhli můstek, ale najednou měli pod nohama opět Červenou cestu, po které proti nim letěly jeden za druhým bláznivě roztočené trychtýře, podobající se dětským káčám, a naházely jim do slzících očí plné hrsti červeného prachu. A než se stačilivzpamatovat z té škodolibosti tančících povětrnic, černé nebe se protrhlo a na hlavy se jim zřítil vodopád.

„Honem! Honem! Přidejte! Už tam budeme!“ křičel jim za zády čaroděj.

Voda bublala a klokotala ze všech stran, cesta se v okamžení změnila v jedinou dravou bystřinu a kalný proud se jim snažilpodtrhnout nohy. Manka už nemohla, upadla do bláta, ale čaroděj ji zvedl a nesl ji v podpaží jako balík, dělal dlouhé trhavé skoky atěžce napadal na dřevěnou nohu.

„Tudy!“ rozrazil špicí hole jakási vrátka.

Za mlžnou stěnou deštných provazců se vynořily podivnéstavby; jakýsi vysoký hranatý komín z rezatých cihel, obklopenýdlouhými, otevřenými přístřešky. Po kluzkých schůdcích je čaroděj hnal někam dolů, do temného stínu pod pavláčku, zavěšenou na boku podlouhlé budovy, která jako by byla k tomu mohutnému komínu poněkud nedbale přilepena.

Skříply nízké dveře – a pohltila je pohádková říše! Děti zůstaly ohromeně stát, zuby jim jektaly zimou a strachem, bylo to něco PROLOG 21 úžasného, děsivého a současně opojně nádherného. Všude kolem nich stáli v dlouhých řadách trpaslíci! Dívali se z dřevěných polic, seřazení v zákrytech jako vojáci, na hlavách měli čepičky, tváře lemované kudrnatými vousy, každý šibalsky přimhouřené jedno oko, některý se opíral o rýč a jiný nesl na rameni hrábě – jako by se nemohli dočkat, až konečně vyrazí do práce. Ale něco jim přece jen chybělo. Barva! Kam se poděla červeň čepiček a zeleň kabátků, kterou se honosili jejich bratříčci v zahradě paní doktorové, vzáhonech před pivovarem nebo v parčíku Železitých lázní? Na policích téhle zvláštní čarodějné kuchyně postávaly řady malých bytůstek dočista nahatých, všechny v jednotném, cihlově rezavém odstínu.

Ale to už přichvátal jakýsi vysoký a nesmírně hubený chlapík v plandavé zástěře polepené hlínou, s řídkou kozí bradkou a shomolovitým kloboučkem naraženým až po uši (v něčem se velmi podobal svým trpaslíkům). „No, to je nadělení!“ zvolal pisklavým hláskem. „Kdepak jsi je sebral, Skřivane?“

„Pod hruštičkou,“ zabručel jednonohý čaroděj Skřivan.

„Tak honem k peci!“ zapištěl dlouhán, chopil se dětí, svlékl z nich promáčené oblečení a odnesl je na lavici pod horce sálající cihlovou stěnu s vyzděnými oblouky, do nichž byla vsazena dvojice železných dvířek. I tuhle lavici potřísnila svým dotekemvšudypřítomná, lepkavá, načervenalá hlína.

Dlouhý muž se nejistě rozhlédl: „Čím bych vás, vy setsakramentský ptáčata...“ Vzápětí strhl špinavou plachtu s obrovskédřevěné kádě, v níž líně leželo hliněné těsto, a pečlivě do ní obě děcka zabalil.

„Skřivane!“ houkl, „dole ve sklípku mám džbán mlíka. Přines ho. Proti nachlazení je nejlepší horký mlíko!“

Skřivan ťukal holí a dřevěnou nohou po schůdcích a za chvíli byl zpátky, nesl džbán za ucho a zamračeně do něj nahlížel. „Něco ti v něm plave.“ PROLOG 22

„Ukaž! A sakra! Chudinka malá, tak už to má za sebou.Doplatila na svou mlsnotu,“ povzdechl hrnčíř, zalovil v mléce prstyšpinavými od hlíny a za ocásek vytáhl utopenou myšku. Podržel ji proti světlu a ušklíbl se, když zaregistroval, že na jejím zježenémkožíšku se usadila bílá vrstva smetany. „Zrovna to nejlepší,“ zamumlal a pak drobné tělíčko několikrát přejel špičkou jazyka.

Důkladně olízanou myš odhodil k peci, trochu mléka odlil do železňáku a hákem ho vsunul na rošt nad ohniště. „Než se mlíko ohřeje, předveď jim umělej klarinet, Skřivane. Ať se ty písklatatrochu rozveselí!“

Čaroděj Skřivan se chopil své nerozlučné lískové hole a přitiskl ji ke rtům, jako by to byl klarinet. Dlouhé, kloubnaté prsty se mu rozběhly po dřevě v dokonalém prstokladu, zatímco jazykem vytvářel klokotavé trylky. Podmanivá melodie Smetanovy Vltavy se vznesla nad police s květináči, mísami a talíři, stoupala kolemseřazených trpaslíků, trpělivě čekajících na svůj příděl barvy, rozléhala se ozvěnou v prostoře pod trámovým stropem a unikala škvírami kolem cihlového komína až nad střechu, kde zanikala v hukotudeště a rachotu hromu.

Konečně hrnčíř přispěchal s kouřícími hrnky svařeného mléka – jenže děti mezitím sladce a tvrdě usnuly.

Neprobudily se ani poté, co bouřka odtáhla přes lesy do kopců na jihu, a podvečerní slunce vyklenulo nad Matčinou horou zářivý oblouk duhy, nevnímaly, že válečný invalida, trafi kant, polní hlídač a samorostlý virtuos Skřivan přivedl do hrnčířské dílny vyděšenou Kateřinu, následovanou shovívavě se usmívajícím Franckem,netušily, že je rodiče odnesli v náruči domů.

Spaly a spaly - a když se konečně probudily, připadalo jim tohle jejich dobrodružství jako nějaký zvláštní, pohádkový sen. DUHOVÉ KOULE 23

Část první

DUHOVÉ KOULE

Nejenom zahradní trpaslíci, vykukující se skepticky unavenými úsměvy z břečťanem obrostlých kamenných terásek předdlouhou halou Železitých lázní, ale také skleněné koule, zapíchané tam na tyčích do záhonů macešek a měsíčků, fascinovaly malou Manku natolik, že když šly s maminkou Kačenkou nakoupit do koloniálu, musely se před nimi na hodnou chvíli zastavit a věnovat seobdivnému zkoumání jejich duhově proměnlivých barev.

Katka si uvědomila, že v každé té křehké skleněné bublině se odráží deformovaný obraz světa, že budovy protilehlého statku i lípy staré aleje se prohýbají do oblouku, jako by tvořily kulatý rám, v němž se krčí dvě postavičky, polapené a zmáčknuté shora i zdola, takže matka se zdá být menší a dcerka větší, vlastně jsou obě skoro stejné, s komicky nafouknutými těly a šklebícími se tvářemismutných klaunů, a mezi nimi jako nějaký uzel vyrůstají nepřirozeně zvětšené spojené ruce.

Bezděky se zachvěla. DUHOVÉ KOULE 24

„Nebýt týhle podivný parády,“ řekla, „tak jsme se s tatínkem nikdy nedali dohromady. Skleněný koule za to všechno můžou...“

„On ti nějakou koupil?“

„Ukradl. A ne jednu, ale všechny! Z celý vesnice!“

Jako by to byla nějaká dávná, téměř zapomenutá pověst – a přesto uplynulo teprve deset let od chvíle, kdy Kateřina přijela do Újezdské Huti, aby tu s ostatními mladými dívkami (žádné z nich nebylo tehdy víc než osmnáct) pomáhala vysazovat novouchmelnici. Chmelnici, kterou na bývalých polích sedláka Jirmala,odkouených levně v exekuční dražbě, zakládala fi rma BÜRNOW – KRÁL DOBRÉHO PIVA. Najatým zemědělským dělnicím poskytl správce pivovarů ubytování ve stodole na seně. Velmi romantické ubytování! Pod vraty se do nitra jejich residence prodíral výběžeksmrdutého rybníčku, v němž se celou noc čvachtaly kachny. A přidělený bochník chleba měly ráno kolem dokola ohryzaný od myší...

Katka prožívala bezesné noci, neschopná ponořit se do úlevného spánku; slyšela suché myší chrastění a mokré kachnípleskání, vůně sena jí připomínala louky tam doma na horských stráních (ach, ty seníky ztracené v kopcích!) a zaplavoval ji stesk. Tišeplakala do šátku.

Katčin otec, zvaný Andres podle statku v kopcích poblížbavorské hranice (ve skutečnosti se jmenoval docela jinak, ale kdo by si to pamatoval?), pocházel ze starobylého rodu dřevorubců,pašeráků a pytláků, které odjakživa živil šumavský hvozd. Také trochu sedlačil na terasovitých políčkách a hlavně pásl velká stádačernobílých krav. Skoro by se dalo říct, že Andresové jsou boháči - jenže DUHOVÉ KOULE 25 v jejich starém roubeném domě na jižním svahu Zlatého údolímuseli uživit čtrnáct dětí!

Když tahle tlupa hladovců večeřela ze společné mísy brambory rozšťouchané v kyselé mléčné polévce, nabádal je nejstarší bratr: „Hlavně děti hodně kousejte, aby vás v noci nebolelo břicho!“ Sám si však cpal vrchovaté lžíce málem až do krku. Byla to jeho lest, jak přijít k většímu soustu; naštěstí ji sourozenci brzy prohlédli.

To nejmladší bratr byl jejich dobrodincem. Jakmile na podzim zrudly stráně jeřabinami, vzal brokovnici a vypálil do korunynejbližšího jeřábu. Sesypalo se tolik kvíčal, že to připomínalokrupobití. Holky jich nasbíraly plné koše a pak je se solí a lučním kmínem pekly v chlebové peci. Každý ten ptáček byl na jedno slanéchrupnutí, jen tak olíznout opražené kůstky...

Ano, kosti, to bylo její! Všechny kosti od stolu shromažďovala Katka ve své misce, pak vzala nůž a pečlivě obírala. Bylo ažneuvěřitelné, jaké poklady chrupavek, morku, loje, kůžiček a masových vláken zanechávali nedbalí strávníci na kostech! Po jejím zásahu toho psům mnoho nezbylo! Nebo když na litinových pekáčích zlátli pstruzi (otec je odmítal; kdo by se s takovým šmejdem nimral?), jídala je Kateřina vcelku, napřed rozchroupala hlavu a pak pokračovala, sousto za soustem, po celé délce rybího těla až k ocasu, jako když se ukusuje z rohlíku, bez ohledu na kostičky, ploutve či kůži. Teď celé noci vzpomínala na tyhle báječné šumavské hody alítostivě naslouchala, jak si myšky pochutnávají na jejich společném ztvrdlém chlebě...

Nikdy si nedovedla představit, že by se mohla ocitnout takhle daleko od domova. Starší sestra šla sloužit do Vídně, jenže nedávno někdo namaloval do map nové hranice a Vídeň byla v cizině.

„Přece vás, holky, nebudu mít nadosmrti na krku,“ prohlásil jednoho dne otec Andres. „Buď se koukejte vdát, nebo si najděte DUHOVÉ KOULE 26 nějakou službu. A kluci se vyučí řemeslům. Nejstarší dostanehosodářství. Tak jsem řekl, a tak to bude!“

A bylo. Až na jednu nepatrnou změnu: hospodářství dostal ten prostřední, protože nejstarší z bratrů padl ve válce. Všechny starší holky už mezitím zmizely z domova a Kateřina si začínala připadat jako neschopná. Proto se zaradovala, když zaslechla, jak jedenpodomní obchodník, co k nim pravidelně zajížděl se zbožím, povídá: „Nehledáte snad tuhle pro mladou nějakou dobrou práci, při který by si mohla nastřádat na věno? O něčem takovým bych věděl. V Oujezdské Huti.“

„Kde to je?“

„V kosteleckým okrese. Na Plzeňsku.“

„???“

Poprvé v životě slyšela jméno takové obce. No vida, a teď byla tady! Měla s sebou jen uzlíček nejnutnějšího prádla a na krkustarodávný bronzový křížek, který jí připnula matka při loučení: „Ten jsem, Kačenko, dostala od svý mámy a ta zase od svý mámy... a tak pořád. Proto ho nesmíš ztratit! Ochraňuj ho a on ochrání i tebe od všeho zlého!“

Společně s dívkami ze všech možných koutů Čech se celé dny hrbily nad sazenicemi, v dešti i v horku. Zato večery jim přinášely volnost. Chodily po vsi, držely se pod paží a zpívaly. Postávaly na břehu obecního rybníčku a dívaly se, jak se v něm rozsvěcí hvězdy. Samozřejmě, že na ně dotírali místní mládenci, jenže v houfu měly dívky odvahu se jim vysmívat a provokovat je. Tihle mladíci byli pro Kateřinu jednolitou masou; žádného z nich si nijak zvlášť nepovšimla a ani ji moc nezajímali (po pravdě řečeno, spíš se jich bála, ano, vlastně se jich moc a moc bála, protože celou noc před odjezdem jí matka nabádavým hlasem vyprávěla otřesné historky o svedených a opuštěných dívkách). DUHOVÉ KOULE 27

Také Francek si zprvu Kateřiny vůbec nepovšiml. Později jí o tom se smíchem vyprávěl, říkal, že se mu líbily všechny dívky, všechny bez rozdílu (snad kromě vyslovených šeredek). Tam na hrázi, uprostřed ostatních kluků předstíral línou lhostejnost,rozvážně si vymačkával uhry a plival do prachu u svých nohou. Alenikdy Kačence nepřiznal, jak nemohl usnout, neboť všechny ty dívky, které zhlédl v průběhu dne, k němu za noci přistupovaly jakomámivé přeludy, v duchu je viděl, jak se nad ním sklánějí s roztouženě zamženýma očima... Představoval si je ve svých nejtajnějšíchskrýších, v zákoutích za ploty, v lopuší u potoka, ve stodolách, vestozích na okraji polí, na mezích plných mateřídoušky nebo v mechu pod smrkovým mlázím... Tolik míst! V přezrálých stéblech praskají žhavé doteky slunce, mušky hrají s naléhavou jednotvárností na jediné tenké struně... Když už to nemohl vydržet, vykradl se tiše z chalupy, chodil noční vsí, psi za ním vyli a ponocný se usmíval pod vousy...

Nenadále však přišel den, kdy dívky skončily práci a měly se rozjet zpátky do svých domovů. Odpoledne jim správce vyplatil mzdu a večer se šly naposledy projít po vsi, postát na břehu rybníčku a dívat se, jak se v černé vodě topí hvězdy. Kateřina se těšila domů a šťastně se smála.

Francek si povšiml jejího smíchu. Od té chvíle se díval jenom na ni a shledával, že každý Katčin pohyb je půvabný, že oči má jiskřivé a sametové, že její pohledy se vyznačují vláčností a přilnavostíčerstvého medu a že svým šumavským přízvukem dokáže i znejobyčejnější věty vytvořit píseň...

A právě tehdy se Kateřina zastavila před nadýchnutouskleněnou bublinou, v níž se šklebivě zrcadlil okolní svět. Pozoruhodná modrá koule se nacházela na horním konci tyče, zabodnuté v zahrádce před jednou chalupou. Ve vedlejší zahradě byla k viděnížlutá a zelená. Pak červená. A zase modrá. Velké i menší. Skleněné DUHOVÉ KOULE 28 koule se tehdy staly velkou módou; už ne květinami a kořením, ale barevným sklem se pyšnily zahrádky pod okny!

„To je nádhera,“ řekla Katka, „něco takovýho jsem ještě nikdy v životě neviděla. K čemu to je?“

Dívky vyprskly smíchem: „Asi pro větší bláznivost!“

„Možná, že takhle vypadají zblízka hvězdy?“ hloubala si dál po svém Kateřina a Francek ji zpovzdálí nadšeně pozoroval; neodvážil se ani pohnout, aby ji nevyrušil z jejího dětsky zamyšlenéhovýrazu.

„Dovedete si ty koule představit ve vodě?“ ptala se kamarádek.

„Ty máš ale blbý nápady... Jé, podívejte, kluci na nás koukají!“

Katka se rychle stáhla zpátky do své ulity. Ale Francek viděl dost na to, aby zůstal zasažen nesmazatelným obrazem. Tu noc chodil po vsi a všude ji v duchu potkával. Znovu a znovu sipromítal její pohledy, její slova, její zpěvavé otázky... Pak si uvědomil, že ráno jeho jedinečná Kačenka odjíždí a on ji už nikdy neuvidí. To poznání ho zdrtilo.

Dívky prošpitaly poslední noc ve ztuchlé slámě stodoly, sdělily si mnohá tajemství i navzájem své adresy, a když se na plotě ozval kohout, vyšly se svými ranečky. Čekaly na návsi, než pro ně přijede kočí s žebřiňákem, aby je odvezl na kostelecké nádraží, a klepaly se ranním chladem. Z rybníčku se bíle kouřilo; najednou přes koruny vrb vyskočilo slunce a svými paprsky se dotklo hladiny. V tuchvíli voda vybuchla radostným ohňostrojem, do všech stran se po ní rozběhly modré, žluté, zelené a červené blesky.

„To je nádhera!“ vydechla Kateřina.

Ovšem majitelé okrasných koulí vítali tohle ráno nevybíravými kletbami. Neznámý zloděj jim za noci vyloupil ze zahrádekskleněné poklady. Nakonec se ukázalo, že nejsou daleko; uprostřed náDUHOVÉ KOULE 29 vesního rybníčku byly jejich tyče s duhovými bublinami zapíchány pěkně jedna vedle druhé. Rozezleným sousedům nezbývalo, než se vysvléknout a lézt si pro ně do té nevábné vody s mazlavýmbahnem na dně, do toho žabince a husinců, mezi pulce a pijavice...

Francek se tou dobou upřeně díval na kosteleckou silnici. Byla prázdná, ale ještě před chvílí se nad ní vznášel obláček prachu, zněhož pršel dívčí smích. Slunce ho zašimralo v koutku oka a Francek třikrát mocně kýchl. Ze studené noční koupele na něj lezla rýma jako trám.

Tehdy, když Katka odjížděla zpátky k rodným horám s hlavou plnou duhových dojmů, byly už tři roky po válce a v myslích lidí pomalu bledly tísnivé obrazy prožitého utrpení. Jen v otrhaných výtiscích Válečných zpravodajů, povalujících se ještě občas nazaprášených půdách, bylo možno spatřit Bohyni oděnou do vlající řízy, kterak na vzepjatém bělouši máchá širokým mečem, kopyty koně drtí svíjející se masu nepřátel a nad sebou má orlici, zastírajírozejatými křídly nebe a chrlící ze zobanu spalující plamen. Jakolavina se na onom symbolickém obraze valily z dýmu v patách Bohyně sevřené rakousko-uherské šiky, neprostupná zeď těl, ježící se lesem napřažených bajonetů... DUHOVÉ KOULE 30

A právě na tenhle patetický barvotisk, visící v laciném rámu na čelní stěně štábní kanceláře, se v předposledním válečném roce často musel chtěj nechtěj dívat Stanislav von Bürnow. Nemohl se mu vyhnout, když chodil sem tam podél stolů a diktoval písařům objednávky. Otec mu vymohl příjemnou a bezpečnou službu v zázemí, přímo na plzeňském velitelství, v zásobovací kanceláři. Stanislav zpočátku zuřil; zažádal si o zařazení na frontu, ale jeho písemná žádost se ztratila. Hlásil se na apel, ale nebrali ho vážně.

„Vy toužíte po hrdinství, mladý muži?“ ptal se hejtman,zkoumavě převalující na jazyku doušek francouzského koňaku (Naši nepřátelé mají zatraceně dobré pití!) „Jenže schopnými lidmi se nesmí plýtvat, rozumíte? Sto vojáků nic neznamená, ale generál je nenahraditelný... Na vaše zdraví!“

A tak Stanislav rezignoval. Věděl, že vojenské sklady jsou rájem zlodějů a černých překupníků, a přesto bez mrknutí oka podepisoval seznamy a faktury, v nichž nesouhlasila ani jediná položka. Večer se vracíval kolem šantánů, kde kankánové tanečnice vyhazovaly vysoko nohy, aby na okamžik odhalily a opět skryly cosi vzrušujícího ve vlnobití červených krajek, zatímco voják o berlích, zapalující si v pološeru mezi dveřmi šantánu cigáro, nechal svou nohu hnít někde na řece Piavě...

V neděli sedával Stanislav u rodinných večeří a sdemonstrativní nevšímavostí si četl Hovory k sobě od Marka Aurelia, povznášel se touhle brilantní aristokracií ducha v mihotavém světle křehkých skleniček, v ornamentálním kouři drahých doutníků, na terase pozdního léta, mezi miskami s ovocem ohlodávaným přičinlivými vosami, kde se koulela slova sem a tam, slova zdánlivě nezávazná, slova, slova, slova...

„Budou platit kávou?“

„Zaručeně!“

„Poslední vídeňská móda, milostivá paní...“ DUHOVÉ KOULE 31

„Brazílie ztratí německé trhy. Věřte mým zkušenostem, dá se to předpokládat...“

„Ovšem to je skandální! Zaplést se s vlastním právnímzástupcem!“

„Německo válku prohraje.“ ̈

„Nafta posílí Ameriku.“

„Co říkáte ruským událostem?“

„Kerenský a Lenin jsou rub a líc téže mince!“

„Tenhle prsten stál manžela dva tisíce - a věříte, že se miznechutil?“

„Manžel, nebo ten prsten?“

„I vy taškáři!“

„Víte, že profesor Masaryk byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti?“

„Je to starý blázen! Hraje vysokou hru, ale obávám se, že mu to nevyjde. Není v zájmu Ameriky, aby Evropa byla plná miniaturních státečků, které si navzájem půjdou po krku...“

„Fazole jsou zaručeně tou nejtrvanlivější potravinou proarmádu. Zvětšíme nákup fazolí, pokud se dá předpokládat, že válkavydrží ještě nejméně dva roky...“

Stanislav praštil knihou, skleničky se poplašně rozezněly a vosy vzlétly od hodů se vzteklým bzukotem jako těžké bombardéry.

Chodil s myšlenkou vzpoury, myslel na ni ve špinavých předměstských hospodách, kde vojáci do sebe lili ošklivou kyseloubřečku, nazývanou pivo. Připíjeli mu na zdraví, když za ně platil, vedli dvojsmyslné řeči, páchli špínou, kouřem a letitým potem. Zapálit je tak slovem, přetavit hlušinu jejich mysli v plameni čistého nadšení! Začal cosi – a rázem se všichni potměšile usmívali, zmlkli, nechali DUHOVÉ KOULE 32 ho vymluvit a pak začali o něčem jiném; nejraději o tučném jídle nebo pořádně macatých ženských. Co se od nich dá jiného čekat? To jsou ti, co tak rádi kamenují proroky, co vždy ochotně a sborově řvou: Ukřižujte ho! Ach, kde jsou ta bláhová léta mládí, kdy chtěl o Božím těle kázat o škodlivosti slepé víry!

Znechucen se vracel domů; noc se už klonila k popelavému ránu, ale u Markéty byl ještě v plném proudu nějaký večírek.Opíjelo se tam několik důstojníků a stárnoucí hejtman hledal roztřesenými prsty cestičky života na Markétině těle. Markéta zvrátila hlavu na opěradlo pohovky a zvonivě se smála; předstírala, že je opilejší, než ve skutečnosti byla. Oblina jejích stehen, svítící mezi podvazky zpod vyhrnuté sukně, dávala hejtmanovi zapomenout na všudypřítomnou Smrt.

„Jsi kurva!“ řekl Stanislav, když to všechno zaregistroval svým bolestivě zjitřeným zrakem.

Ale Markéta jen vycenila zoubky: „Kdopak mi kázal o svobodné lásce, co?“

„Jdi do kláštera, Ofélie!“ řekl Stanislav a škytl.

„Čteš moc klasiků, bratříčku. To je nezdravé.“

„Jdi do prdele!“ zařval Stanislav.

„To už bylo lepší,“ zasmála se Markéta a její družina se připojila servilním pochechtáváním.

Stanislav popadl láhev koňaku, obrátil ji dnem vzhůru a lil si její obsah přímo do úst, lil ho rovnou do žaludku, do svých útrob, stával se nádobou plnou horké a klokotající tekutiny, stával sesopkou, v níž tlumeně a zlověstně probublává hustá láva... K výbuchu však nedošlo. Přehlcen vnitřním ohněm upadl na koberec avykřikoval nějaká hesla. Košili měl potřísněnou červeným vínem... Jak chabá náhražka prolité krve! DUHOVÉ KOULE 33

Toho rána slyšela Hanka Routová kokrhat na plotě černousleici. To bylo neblahé znamení; slepice kokrhá, jen když cítí velké neštěstí v domě. Rychle prošla po špičkách chalupou, neslyšná a ve své noční košili podobná bílému zjevení. Martin spal, poklidněoddechoval a do zažloutlých tváří se mu už začínala vracet přirozená barva. Francek se na lavici u pece zkroutil do klubíčka a něconesrozumitelného mumlal ze snu. Přitáhla mu lehce deku, která cípem sklouzla na podlahu, a vzpomněla si na Anežku: už jen pár měsíců jí zbývá do porodu... Strnula a začala rychle přeříkávat modlitbu k andělu ochraniteli.

Když pak nahlédla do kurníku, zděsila se. Šest kuřat, kterévčera zakoupila (Martin bude potřebovat hodně vajec a slepičípolévky, aby se k němu vrátila ztracená síla!), tam leželo v řádce, očkazastřená namodralou blankou víček, pařátky ztuhlé. Jen malé krvavé body na jejich krcích prozrazovaly řádění tajemného upíra...

Tehdy kolovaly takové sešitky, na jejichž obálce



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist