načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: S poctivostí leda pojdeš! - Jan Škrlant

S poctivostí leda pojdeš!

Elektronická kniha: S poctivostí leda pojdeš!
Autor:

Michal má v životě velmi vysoké cíle, které není schopen naplnit. Svoji frustraci si tak kompenzuje pro něj nejpřirozenějšími způsoby – sexem, alkoholem a ohromným počtem lží a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 122
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-879-7628-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Michal má v životě velmi vysoké cíle, které není schopen naplnit. Svoji frustraci si tak kompenzuje pro něj nejpřirozenějšími způsoby – sexem, alkoholem a ohromným počtem lží a polopravd, kterými omlouvá své chyby a zaváhání. Jeho rutinní dny začnou mít velmi kuriózní spád, po setkání s „Xénií“, ženou, která je úspěšná, inteligentní a sexy. Tedy do puntíku splňuje to, co o čem Michal každý večer sní. Pro Michala, který je v tu dobu na počátku vztahu s hodnou, ale trochu naivní Lenkou, tak začíná série sexuálních eskapád a nečekaných zvratů, ze kterých se snaží vytěžit co nejvíce právě pro sebe.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Jan Škrlant

S POCTIVOSTÍ LEDA

POJDEŠ!


3

COPYRIGHT

Autor: Jan Škrlant, Brno 2013

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou, Praha 2014

ISBN:

978-80-87976-26-5 (epub)

978-80-87976-27-2 (mobi)

978-80-87976-28-9 (pdf)


4

PŘEDMLUVA

Hodiny na mém počítači ukazují 00:01. Je čtvrtek 3.10.2013 a já dopisuji

poslední věty. Tahle knížka, dá-li se to tak nazvat, byla vytvořena jenom

z jednoho důvodu, protože jsem chtěl. Byla to moje třicetidenní výzva. Měsíc,

kdy jsem skoro každý den zasedal k počítači a psal. Můj cíl bylo napsat román,

který bude mít minimálně 50 000 slov. Vycházelo to tedy na 1 666,666 slov za

jeden den. Zkuste si napsat 1666,666 slov denně, třeba Vám to začne také

připadat jako pořádná výzva.

Realita je nakonec taková, že od 3. 9. 2013 jsem (bez této předmluvy) napsal

příběh o 50 365 slovech. Tedy průměrně 1678,83 slov za den. Během této

doby jsem absolvoval dovolenou, párty, běžecký závod a spoustu dalších

příjemných činností. Přesto se mi podařilo uspět. Tím chci zdůraznit jednu

jednoduchou věc – Nikdy mi netvrďte, že něco nejde! Že nemáte čas! Je to

blbost!

Chtěl bych tímto poděkovat Liboru Tranovi za inspiraci, svojí přítelkyni

Markétce Hosové za podporu a školskému systému v České republice za to, že

jsem měl dostatek času na psaní.

Ve svém příběhu, ke kterému jsem si vypůjčil název z mého oblíbeného filmu

Czech made man, jsem se snažil vytvořit velice specifickou postavu, která by

snad mohla být zasazena i do reálného světa.

Jak a jestli vůbec se mi to povedlo, to už si zhodnoťte sami. Přeji příjemné

čtení, bavte se.


5

OPILCOVO RÁNO

Tik, tik, tik. Sakra co to je? Hlavou mi projíždí palčivá bolest. Svraštím sice čelo,

ale žádný utlumující účinek to nemá. Nedaří se mi otevřít ani oči, natož se

pohnout. Tik, tik, tik. Sakra já vím, že to jsou hodiny. Každý pohyb té

zpropadené ručičky se mi zařezává do hlavy a jen mi přidává na bolesti. No,

tak už jsem vzhůru definitivně. Je mi ale tak mizerně, že ty oči ani otevřít

nechci. Ruce a nohy mi jemně vibrují a srdce dunivě buší. Pomalu, ale o to víc

buší. Jako každé podobné ráno se ke mně dostavuje mix pocitů. Zoufalství,

hanba, zloba. Vše co k tomu patří. Hlavou mi samozřejmě proběhne naléhavý

výkřik - Už nikdy nebudu pít! Vodka s energiťákem holt není to nejlepší pro

zdravé tělo. Ale co naplat, musím vstávat, práce volá.

V autobuse jedu v naprostém tranzu. Zvládl jsem se sice umýt a obléknout, ale

z pohrdavého pohledu báby, kterou teda za žádnou cenu nepustím sednout, to

vypadá, že chlast je ze mě cítit pořádně. Autobus se kodrcá po městských

kostkách a mně se chce spát. Spát a zvracet. Nevím, co se mi chce víc. Ještě že

jedna z mých dobrých vlastností je, že mi vždy hodně záleží na tom, jak před

lidmi vypadám a tak zadržuji zvracení, narovnávám hlavu, která nepřestává

bolet, a utírám slinu ze svého otupělého obličeje. Namáčknutí tváře na chladné

sklo mi přece jenom dává pocit úlevy a já se můžu věnovat svým barvitým

myšlenkám. Katastrofa, obrovské záplavy, oživlé mrtvoly, teroristický útok,

zhoubný nádor v mozku mého šéfa. Jako vždy mě napadá, jak by bylo krásné,

kdyby se někomu jinému něco hrozně moc podělalo a konečně to zastínilo

moje průsery. Moje průsery, kterých jsou mraky. No, jak by to bylo super,

kdyby se taky chvíli řešilo něco jiného, než proč jsem zase přijel nepoužitelnej

do práce, nebo proč jsem včera ošahával tu hnusnou, tlustou,... áá fuj. Doufám,

že to nikdo neviděl. Já budu samozřejmě dělat, že si nic nepamatuju, ale po

pravdě je mi z toho zle. Jsem prase! Ach, jak by další světová válka zastínila

moje problémy. Takhle zase všichni budou řešit mě, protože jejich životy jsou

tak dokonalý a bez poskvrny. Konečná zastávka, jdeme na to.

„Co si to zase včera vyváděl, Ervíne?“ zubí se na mě ten největší kretén, jakýho

můžete mít za spolupracovníka. Navíc je to ten druh debila, co lidem, ke

kterým si myslí, že si to může dovolit, dává pro ně hrozně moc vtipný jména.

Nojo, takže teď jsem Ervín. To jsem já!

„Nevypadáš zrovna fresh,“ prochází kolem můj šéf Robert„zastav se za mnou.“

No tak teda jdu.

„Co si myslíš, že budeš v takovém stavu dneska dělat?“


6

„No mám připravenou nějakou práci v kanclu a pak ve skladu, to je v pohodě.“

odpovídám s elegancí sobě vlastní„A určitě nevypadám tak hrozně. Jsem jen

trochu nevyspalej.“ přidávám úsměv pětiletého kluka, co se právě vymočil do

sousedovic bazénu.

„Cože?! To myslíš vážně?“zařval, div mě nepoprskal blbec„A nevzpomínáš si

náhodou, že jsi chtěl dneska rozvést věci na ten úřad a pak ještě podepsat

smlouvu s novým klientem?!“

Ajo, kurva. To jsem teda chtěl. Mám to i napsané v diáři, který se mi celé týdny

válí upatlaný na stole.

„Máš naprostou pravdu, omlouvám se. Trochu se opláchnu a jdu na to.“

vypravil jsem ze sebe a chtěl jsem odejít. Ovšem to se mi úplně nepodařilo a

tak jsem si další půlhodinu musel vyslechnout monolog o tom, jak jsme malá

firma, která roste a jak je každý zaměstnanec důležitý. Jak je důležité, aby byl

loajální a schopný a reprezentoval atd. Že je krize a měl bych si vážit práce. Že

pokud se budu i nadále chovat tímto způsobem, tak nemůžu očekávat

prodloužení smlouvy, natož zvýšení platu, nebo Vánoční prémie. Pomalu jsem

se v tom začal ztrácet a znovu se mi začalo chtít zvracet. No, alespoň jsem za to

poslouchání placenej. Nakonec domluvil a já si konečně mohl jít opláchnout

obličej studenou vodou. Tou nádherně studenou vodou...

Jasně, že jsou zaměstnanci důležití, a naše firma je taky ta nejdůležitější, bez ní

se nikdo neobejde. Abych to vysvětlil, naše společnost se zabývá tím, že

zásobujeme instituce kancelářskými potřebami a různými kokotinami okolo.

Obvykle velké firmy, poslední dobou i státní správu. Naším cílem samozřejmě

bylo podepisovat dlouhodobé smlouvy s těmito klienty. Podle Roberta, našeho

šéfa a zakladatele, to znamenalo jistotu práce a růst společnosti. Podle mě to

znamenalo jen víc věcí do našich malých prostor, ze kterých se jen tak

nepřestěhujeme a víc neschopných brigádníků, kteří před začátkem školního

roku kradou úplně všechno. No fakt, jednou ze skladu zmizela i hliníková noha

od regálu. Nevím, jestli si chtěl kluk doma postavit vlastního transformera,

nebo co, ale každopádně už nepřišel. To je jedna z nevýhod brigádníků, kteří

tam jsou na černo, loajálnost. Těm by to měl povídat.

***

S tou ženskou už jsem se viděl několikrát a pořád mě nepřestává tak nelidsky

přitahovat. Asi si vezmu příklad ze svého retardovaného kolegy a začnu jí

nazývat třeba Xénie, to je jméno, které jí naprosto sedí. Korpulentní dáma ze

společnosti zprostředkovávající životní pojistky. Bruneta, možná pětatřicet,

výrazné černě nalíčené oči, upnuté tmavé sako, sukně a podpatky. Nádhera,

nevím, jestli mě víc přitahuje její hluboký dekolt, nebo ty oči. Oči, které

prozrazují, že tahle dáma už ví, co od života chce. A že už toho asi i dost

dostala. Připadala mi trošku jako můj idol z puberty, Dáda Patrasová, no co já

se u ní namasturboval.


7

Ačkoliv si se ženskýma rád zahrávám a manipuluji, vedle ní se cítím jako malý

submisivní zajíček, který by kvůli ní obětoval i poslední ledvinu. Vůbec se

nedivím, že to v té jejich MLM společnosti dotáhla tak vysoko. Chlapy jí ty

smlouvy museli podepisovat sami. A to na pěkně vysoký částky. Jo, někdo holt

ten talent má zadarmo. Já mít takový charisma a kozy k tomu, tak už jsem taky

někde jinde. Nebo by stačilo, kdyby ve vedoucích pozicích bylo víc ženských, to

bych byl taky za vodou. Jenže holt na chlapy moje osobnost nějak nefunguje.

Podepsali jsme smlouvu na rok a paní Úžasná přijala mé pozvání na oběd. No

kéž by mě pak ona pozvala třeba k sobě domů!

„Jak dlouho se pohybujete ve vaší společnosti?“ začíná paní Úžasná rozhovor

zpoza jídelního lístku.

„No ve čtvrtém ročníku na střední škole jsem to pomáhal Robertovi rozjet. To

bylo asi před devíti lety. Pak jsem ale zkoušel Vysokou školu a trochu cestoval,

takže naplno jsem zpátky pět let“ trochu melancholicky se usměju a pokračuji,

„no a včera to bylo právě přesně pět, takže mě kolegové překvapili s takovou

menší oslavou. Tak se moc omlouvám, pokud dnes vypadám trochu přešlý,

možná až indisponovaný.“ usměju se a v duchu se chválím. To je výborná lež.

„Ne, vůbec ne, vypadáte dobře,“ lže zase ona, „zdá se, že to Robertovi funguje.

Proč jste se tedy nevěnoval firmě po jejím založení?“

„Víte, bylo to super něco zakládat a tvořit. Rozjet to úplně od nuly. Ale tenkrát

jsem neměl peníze na to být přímo společník a hlavně jsem pořád chtěl něco

víc a něco svého. Tuhle společnost jsem neviděl, jako svůj cíl. A tenkrát jsem si

ještě i myslel, že vysoká škola je něco extra, co mi hodně dá a já to musím mít. I

když mi to dalo hodně, tak úplné terno to nebylo a nakonec jsem rád, že jsem

se vrátil sem. Beru to jako přestupní můstek k něčemu dalšímu, ke svým

projektům. Velkou výhodou je to, že takhle práce mě baví, můžu se v ní

realizovat a poznávám zajímavé lidi. Jako jste třeba Vy.“ usmál jsem se a upřel

na ni svůj rádoby sebevědomí pohled. Jediné v čem jsem nekecal, bylo to, že

jsem fakt chtěl tenkrát víc a myslel jsem si, že to dostanu. Jo a ty prachy jsem

tehdy taky neměl. To byla pravda.

„No to máte štěstí, moc lidí tohle říct nemůže.“

„Že potkává tak zajímavé lidi, jako jste Vy? To určitě ne.“

„Né, to že ho práce baví“ usmívá se a špulí na mě rty. „Musí být radost

spolupracovat s takovými lidmi jako Vy. Dnes je taková situace, že lidé se bojí o

práci a drží se jí zuby nehty, i když je nebaví. Podle mě je škoda, že se lidé bojí

seberealizace.“

„To určitě ano. Do značné míry se to ale dá pochopit. Zejména díky atmosféře,

kterou zde vytvářejí média. Nemyslíte? Žijeme v době, kdy nás pořád někdo

straší.“

„To je pravda. Díky tomu by ale měli být víc vidět ti, kteří se nebojí. Ti, kteří na

to mají.“Zavrtává do mě ty svý kukadla a já vím, co přijde „Říkal jste, že se

chcete posunout dál. Kam přesně by to mělo být? Co máte v plánu Michale?“


8

Sakra pěkně si mě namotává kolem prstu. Má to hodně ulehčený tím, že jsem

z ní celej paf. No tak teď se musím z téhle spirály nevinných lží nějak vymotat,

než mě semele. No ještěže smlouva je podepsaná, za debila alespoň budu

jenom před ní. Jak z toho jenom vyklouznout? Proč se zase cítím jako debil?

Pojď, zbloudilý meteorite, napal to do baráku naproti, ať se tohle nějak přejde.

„No víte, mám v plánu víc věcí. Možná to je špatně, protože to potom tříští moji

pozornost a nevěnuji se té jedné naplno, ale ... “

A tak jsme povídali. Povídali jsme celé dvě hodiny. Já si vymýšlel další a další

scénáře toho, jak mám jen krůček k tomu, abych byl za chvíli frajer. Na čem

všem teď momentálně pracuji a s kým. Ani jsem moc nevymýšlel pohádky, jen

jsem si přebral pár věcí, které dělali moji bývalí spolužáci a upravil je, aby

pasovaly do mého příběhu. Nojo moji spolužáci. Měli jsme za ty léta dostatek

srazů, abych je nenáviděl. Vždycky se u stolu předháněli v tom, kdo řekne víc o

svém úžasném životě. Kdo má kolik super dětí a kdo kupoval jaké auto a kdo

má jaký titul. A přitom to na střední byli fajn lidi. Jen teď místo toho, aby se teď

jako normální lidi opili a byli v pohodě, tak mě a pár dalších způsobily těžkou

depresi z toho, že jsme pořád pěkní lůzři. Ale zpět ke Xénii. Byl jsem natolik

zaneprázdněn vyprávěním svým věrohodných příběhů, že jsem si ani nevšiml,

že je jí to vlastně úplně jedno. Začala si jet svoji vlastní písničku a než jsem se

nadál už mi kreslila na papír postavičky, domečky a šipečky. Dokola mi ladila

sebevědomí a ptala se mě na to, jestli jsem týmový hráč a jestli si chci svoje

výdělky ovlivňovat sám. Jasně, že jo! A tak jsem kýval. Jsem pracovitý?

Nebojím se? ANO. ANO. Finančně gramotný, ambiciózní, můžu dokázat cokoliv!

Loučíme se s Xénií s příslibem další schůzky a se spoustou úsměvů se

rozcházíme. Z dnešního oběda mi zbylo několik prospektů o kariéře v jejich

společnosti, doznívající erekce a tučný účet z dobré restaurace, který mi

Robert stejně neproplatí. Řekne „Ona drahé jídlo ano, ale proč sis ty kokote

dával zrovna Lososa?“. A sebevědomí. To mi zvedla snad víc, než to péro. Cítil

jsem se dobře. Ale pokud jí na další schůzce nedostanu do postele, tak už by

bylo dobrý jí říct, že finanční poradenství fakt dělat nechci. Než to zajde zase

moc daleko.

Služebního passata měním za služební vyklepanou dodávku naloženou

papírem, tužkami, šanony a vyjíždím rozvozit zbytek. Zase budu makat do

večera. No ale alespoň mě třeba nevyrazí. A třeba přijdou i ty Zombies.


9

KLUK ZE ZASTÁVKY

Lenka stojí před zrcadlem ve spodním prádle a zkoušejíc různé varianty účesu

si pohrává s vlasy. Za chvilku si poplácává břicho, stiskne faldík tuku mezi

prsty a začne s ním lomcovat tam a sem, jako kdyby měl každou chvíli zmizet.

„Proč zrovna já?“ zanaříká si a obrátí oči v sloup. V tu chvíli se v místnosti

zjevuje její spolubydlící Dana.

„Čau, co děláš?“

„Ahoj. Přemýšlím, co si vzít na sebe na rande“ otáčí se s prosebným výrazem,

který má zdůrazňovat – nemám co na sebe!

„A kterej to je? Znám ho?“

„Ne, neznám ho ani já. Je to ten jak mě oslovil předevčírem na zastávce.

Domluvili jsme se na dnešek večer.“ nyní se Lenčina pozornost stáčí směrem

k vlastním stehnům, které promačkává a zkoumá viditelnost lehké celulitidy.

„Jo tenhle, já jsem tě moc nestíhala vnímat na tom spinningu. Jak se jmenuje?

Jak vypadá? Kolik vydělává?“

„Jak to mam vědět kolik vydělává?“

„No z Facebooku, ne?“

„Hele ty si mě vážně neposlouchala, ty mrcho!“

„Tak promiň, ale ani ti nebylo rozumět, jak jsme šlapaly do vrchu. Jak se teda

jmenuje?“

„No on mi to říkal, ale bylo to takový divný jméno, tak si to nepamatuju. Ale to

na tom bylo to krásný, že on mě oslovil a jenom jsme se představili křestním

jménem, řekl, že se mu moc líbím a dohodli jsme se na dnešek. Neměnily jsme

si žádný čísla ani facebook. A tak je to takový tajemný, vzrušující, že nevíš, co

od toho máš čekat, víš? A na tu schůzku musíš přijít, protože jinak toho

druhého už v životě nemusíš vidět. Je to romantický.“

„To určitě, za mnou někdo přijít, říct - ahoj, já jsem Helmut, jste krásná,

sejdeme se zítra, tak hned uteču před úchylem.“ Poslední část Dana zdůraznila

prostředníčkem a sedla si na sedačku, hned za Lenku.

„Ale né, tak to nebylo. On říkal, že je nervózní, že takhle normálně dámy

neoslovuje na ulici, ale že se mu dneska hodně dařilo v práci, tak sebral

odvahu a tak. Chvíli jsme si povídali a až pak mě pozval na to dnešní kafe. Bylo


10

to strašně roztomilý a on byl sympaťák. Vypadal na chytrýho hodnýho chlapa.

Žádný prase z diskotéky. A zjevil se tam zničehonic, jak princ na bílém koni. Co

si myslíš, které si mám vzít?“ vytáhla ze skříně dvoje krajkové kalhotky a

podprsenky.

„Ty s ním chceš jít hned do postele? Ty černé jsou hezčí. Co si bereš za šaty?“

vykulila oči zpoza módního časopisu Dana.

„Né to né, když zjistím, že je použitelnej na delší vztah, tak určitě ne. To ho

nechám čekat. Ale jestli je to jen sympatickej blbeček, tak proč si nezpříjemnit

jeden večer. Je totiž fakt pěknej.“

„To je fakt, jsi nezadaná, tak si to užij! To já to mám horší.“ usmála se Dana a

začetla se zpět do článku a anorexii.

***

„No a co! Tak se tam třeba rozbrečte, je mi to buřt.“ odpovídám na pánských

záchodech polohlasně do telefonu „nemám čas, jdu za buchtou, čau!“ položil

jsem telefon a přemýšlel, že je to fajn mít takové kamarády, kteří bez tebe ani

nemůžou pít. Nahazuju svůj suverénní úsměv a vcházím zpět kavárny. Nechal

jsem ji tam sedět chudinku. Moc jí to sluší v těch koktejlových šatech. Jestli pak

má kalhotky?

„Promiň, moc se omlouvám, business nikdy nespí a tohle bylo urgentní. Ale

problém vyřešen, tak už to snad bude dobrý a nikdo prudit nebude.“

„To je dobrý, táta má taky firmu a tak je na telefonu pořád. Máma už se ani

nesnaží rozčílit, když během večeře dvakrát odběhne pryč a pak to ani nedojí.“

„Nojo, to je typický obrázek podnikatele.“ Usměju se a říkám si – dobrý, takže

já mám TAKY firmu. No super, hlavně na to nezapomenout a nezmiňovat se o

práci.

„Hele je mi trošku trapně, ale ty ses mi minule představil docela rychle a já si

na to jméno nemůžu vzpomenout.“ Hodila na mě psí oči plné strachu, co přijde,

„fakt promiň. Nezlob se.“

„Ale né Leni, to je v pohodě. Já jsem se ti minule představil možná jako Ervín.“

„Jo, to je to jméno, já věděla, že nějak tak to bylo!“

„No to je jen taková moje přezdívka, kterou mi říkají kamarádi. Jinak jsem

Michal. Říkat mi můžeš, jak chceš.“ Potřásám si s ní rukou a ona vypadá, že se jí

moc ulevilo. Tak čubka si nepamatuje moje jméno jo? Hlavně, že já to její jo. A

to obvykle vím hovno, jak se která jmenuje.

„Tak jo, těší mě. Do mobilu si tě teda uložím jako Ervín, je to hezká přezdívka.“

Usměje se na mě a vzájemně si nadiktujeme čísla. No bože to je kráva!


11

Zbytek konverzace ovšem už probíhá velice příjemně a tak snad jí snad i

odpustím ten přešlap, že už jsem zase Ervín. No koneckonců je to krásné a

netradiční jméno. Lenka se postupem času ukázala jako trochu naivní, ale

vzdělaná holčina. Přesně ten typ, s kterým se dá dobře pracovat. A navíc její

táta má marketingovou agenturu, jak jsem zjistil. To se musí využít. Dostal

jsem další důvod, proč to nezakončit pouze kávou a zákuskem, ale protože už

začínají být teplé večery, vzal jsem ji ještě na romantickou procházku po

nábřeží. Pominu-li, že jsem ušetřil peníze za taxík, tak to bylo bezva. Podél

řeky nás ovíval chladnější vzduch a tak jsme se víc a víc tulili. Vzal jsem ji na

starý železniční most, který vedl přes řeku. Sedli jsme si tam, sledovali

nádherné panoráma města a poslouchali jeho vzdálený šum. Občas jsme

prohodili nějakou historku, která nás zrovna napadla, a já jsem ji vzal kolem

pasu a natočil k sobě.

„Děkuju za dnešní večer, bylo to super. Ty si super.“ Řekl jsem s pohledem

upřeným do jejich očí.

Ani nemusela nic odpovídat, podle chvění jejího těla jsem to poznal sám.

Přivřel jsem oči a naklonil se k ní. Ona je zavřela úplně a v moment, kdy se

naše rty setkali, chvění ustalo. Cítil jsem, jak se mi naprosto odevzdává a podle

jejích prstů, které mi projely po tváři, a pak dál do vlasů jsem věděl, že dnes

jsem svoji roli sehrál dokonale. Navzájem jsme se tiskly a přitahovali čím dál

blíž, jako bychom chtěli splynout v jedno. Chvíli jsme se ještě mazlili a objímali,

ale dál to nezašlo, už jsme zůstali jen ležet, drželi jsme se za ruce a pozorovali

hvězdy. Mohlo to zajít dál, ale asi ani jeden z nás to tak nechtěl.

Když jsem ji doprovodil domů, dlouze jsme se líbali na rozloučenou a já věděl,

že to je ten moment, kdy se holka do mě ta holka zamilovala. Bravo Míšo! Teda

Ervíne. Když jsem potom šel domů, přehrával jsem si celý večer, asi jsem to

nemohl zvládnout lépe. Škoda, že jsme si nelehli někde v parku na trávu, na

rezavé traverze se mi souložit opravdu nechtělo. A vůbec, stejně bych si to

radši rozdal z dominantní Xénií, takových holčin jako je Lenka už jsem měl za

život dost. To jsem znal. Během večera jsem často myslel na sex, vlastně jsem

byl nadrženej jako prase. Ale většinou tam hrála hlavní roli právě korpulentní

dáma s bičíkem v ruce. Že bych konečně opustil pubertu a tím se mi posunulo i

vnímání ženské krásy? Anebo jsem prostě čím dál větší prase? To je jedno. Je

pátek večer a v ulicích a přilehlých barech je docela živo. Mohl bych jít zkusit

štěstí a sbalit nějakou opilou kočku, to by byla tutovka. Ale vím, co jsem si

předevčírem řekl, začínám na sobě makat! Žádnej chlast, budu cvičit, víc číst,

líp jíst a konečně vymyslím, jak se dostat z té debilní práce pryč. Teď mě zase

dlouho žádný podepisování smluv a obědy se zajímavými lidmi nečekají, jen

papírování, práce ve skladu a objíždění debilních úředníků, co si nechají radši

dovést novou tužku, než aby si vyměnili náplň sami. Tak jo, začínám na sobě

makat! A s tou agenturou jejího fotra, no to se snad dá něco vymyslet. A na

dalším třídním srazu to budu já, kdo bude povídat o svém super životě! Čuráci

zasraní!

Když jsem dorazil domů, měl jsem neskutečnou chuť na sex. Kdybych byl

velkej frajer, tak jenom nějaký napíšu a je to hned. Ale asi takovej frajer

nejsem. Sednul jsem si do křesla, nalil trochu whisky a přemýšlel. Po chvíli


12

jsem došel k závěru, že jsem nejlepší člověk na světě a hned zítra s tím někam

pohnu. Přece by bylo trapný, nevyšvihnout se mezi elitu do třiceti. Musím si

najít, jestli je lepší dát výpověď, nebo se nechat vyhodit. Mám ji sice už

napsanou, ale tohle jsem si pořád nezjistil. Sakra já si to zasloužím! A taky si to

zasouložím, s paní Úžasnou. Usínám v křesle s druhou skleničkou whisky

v ruce a s představami, ve kterých paní Úžasná lítá s prachovkou po místnosti

a chce mě s ní ztrestat. No co, zítra už se fakt polepším.

*** Lenka v noci ještě dlouho nemohla usnout. Vzrušení z prožitého večera a proud myšlenek jí nedal spát. Ale na bytě byla sama a tak tento proud jejich pocitů neměla ke komu směřovat. Hodně moc se potřebovala vypovídat, svěřit, říct jak byl ten kluk úžasný. Ležela v posteli a poslouchala tikající hodiny. Tik tak, tik tak. Každý pohyb ručičky jí říkal, že je blíž a blíž zítřku, blíž a blíž dalším dnům, kdy ho uvidí. Ráno to nebylo jiné. Lenka se probudila zadýchaná a vzrušená. Asi se mi o něm i zdálo, pomyslela si a celkem rychle vyskočila z postele. Měla pocit, že je super den, všechno pro ni bylo roztěkané. Vyndala si čokoládový croasant a sedla si ke stolu. Ale ani na samotné jídlo se soustředit, křížila nohy, mnula si prsty a měla palčivý pocit, že musí jít něco dělat. Že se musí s někým sejít, nebo alespoň vyjít do slunného města a prostě jít. Vyskočila od stolu a šla se do pokoje obléknout. Ale jenom prošla kolem zrcadla, musela se vrátit a prohlédnout se. Měla na sobě jenom krajkované kalhotky ze včera. Ranní paprsky vykreslovaly její křivky a závan chladného vzduchu z otevřeného okna jí udělal husí kůži po celém těle. Byl to vzrušující pohled na krásnou mladou ženu. To ale nebylo to, co napadlo ji. Zamračila se a opět si začala prohmatávat břicho. Párkrát si poplácala po zadku a stehnech a pak si s výrazem zoufalství sedla do křesla. Chvíli se ještě mračila a pak si došla pro podložku, lehla si na zem a začala cvičit. Nejdříve břicho, pak stehna. Ani ji nenapadlo si u toho pustit hudbu, nebo televizi. Byla plná svých vlastních myšlenek. Chce pořádnýho chlapa na pořádný vztah? No tak přece musí být perfektní!

*** „No jasně, že to chci slyšet. Myslíš, že jsem obětovala polední pauzu jenom proto, abych se nic nedozvěděla? Tak co? Kolik má těch peněz?“ Vyptává se nedočkavě Dana usrkávajíc při tom dietní koktejl. „No tak hele, bylo to perfektní. Nejdřív jsme si dlouho povídali v kavárně a pak jsme se procházeli po nábřeží. Takže už vím, že se jmenuje Michal a založil nějakou firmu na tužky, nebo tak něco. Je to kozoroh a nezadaný.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist