načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: S láskou Luisa – Barbara Metzger

S láskou Luisa

Elektronická kniha: S láskou Luisa
Autor: Barbara Metzger

Večer před svatbou Luisa nabourá auto svého snoubence. A sled katastrof na sebe nedá dlouho čekat - snoubenec ji nechá stát před oltářem, Luisa přijde o práci, a ještě o bydlení. Nezbývá jí než vzít zavděk matčinou polorozpadlou chatou a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 303
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Soňa Tobiášová
Skupina třídění: Anglická literatura 
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1224-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Večer před svatbou Luisa nabourá auto svého snoubence. A sled katastrof na sebe nedá dlouho čekat - snoubenec ji nechá stát před oltářem, Luisa přijde o práci, a ještě o bydlení. Nezbývá jí než vzít zavděk matčinou polorozpadlou chatou a plánovat, jak se svému ex pomstí. Navíc se ukáže, že Dante, drzý mužský, kterého považovala za údržbáře a s nímž se v jednom kuse hádá, je ve skutečnosti majitel sousedního pozemku. I když ji přitahuje, to poslední, co by si přála, je uvíznout s ním v chatce během hurikánu!

Popis nakladatele

Pomsta snoubenci může být sladší než svatební dort.

Večer před svatbou Luisa nabourá auto svého snoubence. A sled katastrof na sebe nedá dlouho čekat – snoubenec ji nechá stát před oltářem, Luisa přijde o práci, a ještě o bydlení. Nezbývá jí než vzít zavděk matčinou polorozpadlou chatou a plánovat, jak se svému ex pomstí. Navíc se ukáže, že Dante, drzý mužský, kterého považovala za údržbáře a s nímž se v jednom kuse hádá, je ve skutečnosti majitel sousedního pozemku. I když ji přitahuje, to poslední, co by si přála, je uvíznout s ním v chatce během hurikánu!

Zařazeno v kategoriích
Barbara Metzger - další tituly autora:
S láskou Luisa -- Srdcovky S láskou Luisa
 
K elektronické knize "S láskou Luisa" doporučujeme také:
 (e-book)
Tohle je má píseň Tohle je má píseň
 (e-book)
Prašina Prašina
 (e-book)
Dominika na cestě Jižní Amerikou Dominika na cestě Jižní Amerikou
 (e-book)
Ona, oni a já aneb Vychovatelem snadno a rychle Ona, oni a já aneb Vychovatelem snadno a rychle
 (e-book)
Něco jako láska Něco jako láska
 (e-book)
Svatba naoko Svatba naoko
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

S láskou Luisa

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Barbara Metzger

S láskou Luisa – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018

S l ásk ou

Luisa

BARB ARA METZGER


Přeložila Soňa Tobiášová


Pro Luisu, která mi stále chybí,

a všechny další ztracené přátele



PRVNÍ KAPITOLA

Večer před zásnubní party nabourala Luisa svému snou­ benci auto. Od té chvíle to šlo s jejich vztahem z kopce, i když ne tak rychle, jako sjelo jeho milované porsche z toho namrzlého svahu. Porsche by možná nedopadlo tak bídně, kdyby pod kopcem nestál ten zatracený pope­ lářský vůz, a zásnuby by si nejspíš užili i tak, kdyby nešlo o peníze, svatbu a Howardovu matku.

„Moje matka? Co má kruci matka společného s tím, kdo zaplatí opravu?“ Howard přecházel po manhat­ tanském bytě na Východní čtyřicáté, kde s ním Luisa bydlela. Z jednoho okna v desátém patře se dalo téměř dohlédnout na East River a Rooseveltovu třídu, z jiné­ ho bylo vidět rozestavěné kondominium. Howard právě zaklapl žaluzie, jako by ho pohled na nepořádek stave­ niště urážel. Ani Luisa v teplácích, sepraném tričku nad stolem plným papírů a seznamem svatebních hostů ho zvlášť nenadchla. „Ona do mého porsche se svojí japon­ skou kraksnou nenacouvala.“

Jistě. Kdyby totiž Irene, jak si paní Silverová přá­ la, aby jí budoucí snacha říkala, zkusila sjet se svým těžkým cadillacem po té pitomé šikmé ledovce, nezby­ lo by z porsche nic. Luisa raději nedodala, že kdyby Howard nechal spravit ruční brzdu, porsche by se po ťuknutí od její toyoty tak snadno nerozjelo – a toyotě,

Barbara Metzger8

té japonské kraksně, se mimochodem nestalo vůbec nic. Nezmínila se ani o tom, že kdyby Irene o zásnu­ bách celý večer nekritizovala Luisin účes, šaty a přátele, neodjížděla by Luisa v takovém spěchu. Místo toho jen perem ukázala na čtyři listy papíru popsané jmény. „To ta svatba, Howarde. Kdyby tvá matka netrvala na tom, že pozve tolik lidí, mohla bych si dovolit zaplatit to, co pojišťovna odmítá.

Pojišťováci, jak se zdálo, neměli pro klasická sportov­ ní auta zdaleka takový cit jako Howard. Hodlali totiž proplatit pouze běžnou cenu havarovaného vozidla, a ne pečlivou, nákladnou výměnu jednotlivých dílů. Takový návrh Howarda urazil, ovšem ne tak, jak jeho žádost o peníze na opravu urazila Luisu. Vydělával přece mno­ hem víc než ona, měl dost našetřeno a za svatbu, jakou si pro jediného syna představovala jeho matka, zdaleka nehodlal platit většinu. Irene sice neustále radila, inves­ tovat chtěla ale pouze do květinové výzdoby, kterou si sama navrhla. Luisina ovdovělá matka, žijící z důchodu na Floridě, musela koupit extravagantní svatební šaty, které pro Luisu také vybrala paní Irene.

„Víš, že si stěží můžu dovolit zaplatit ten orchestr, co tvá máti požaduje. Jestli ale přidá na seznam hostů další jméno, budu muset škrtnout ten suši bar.“

„Matka pro nás chce jen to nejlepší. A lidi, co pozva­ la, můžou být užiteční pro moji kariéru.“

Howard byl už tak dost úspěšný daňový poradce. Pracoval často i po nocích a o víkendech. Luise bylo jasné, že pokud přibudou klienti, už ho neuvidí – leda snad přímo v právnické firmě, kde pracovala také, jako ředitelka personálního. Ani tento starý spor už raději nepřipomínala. „Já nechápu, proč se o tom vůbec baví­S lč řkžě Lůť sň me. Za dva měsíce bude všechno moje i tvoje a naopak, ne? Co záleží na tom, kdo zaplatí svatbu, auto, nájem nebo líbánky?“

Howard si začal pohrávat s jejími seznamy a bez­ děky je srovnal na úhlednou hromádku. „O tom jsem si s tebou taky chtěl znova promluvit – myslím před­ manželskou smlouvu.“

Luisa se na stůl ani nepodívala; bylo jí jasné, že po tom, co jí v seznamech udělal nepořádek, bude muset začít od začátku. „Myslela jsem, že jsme se dohodli, že ji nepotřebujeme.“

„Ano. Ale přemýšlel jsem, že by to asi bylo lepší. Pro tvou ochranu, chápeš?“

„Pro mou ochranu? Ty budeš mít přece dál zajiště­ ný zisk, podíl ve firmě a penzi. Já přijdu o práci, až se vezmeme.“

Politika jejich společnosti zakazovala sezdaným pá­ rům práci v jedné pobočce, a tak Luisa už zaučovala svou nástupkyni.

„Ty snadno seženeš jinou práci,“ odpověděl, což ale žádná odpověď nebyla. Pak přešel k oknu, z něhož jste přes roh budovy Con Edison dohlédli na kousek East River Street, pokud jste dost natáhli krk, a zíral ven.

„Já nebudu nikdy vydělávat ani půlku toho, co ty.“

„No právě. Kdybychom měli smlouvu, nemusela by ses v případě rozvodu strachovat, že o všechno při­ jd e š .“

„Howarde, ještě jsme se ani nevzali, a ty mluvíš o rozvodu?“ Luisa odložila pero, vstala a přešla za ním k oknu.

„Neblázni. Jen bych měl rád ve věcech jasno.“ Do očí se jí ale nepodíval.

Barbara Metzger10

Luisa ho zezadu objala kolem trupu a položila mu hlavu na rameno. „Miluješ mě, viď?“

„Jistěže tě miluju, zlato.“ Howard miloval Luisu tak, že ji radši uchránil od špat­ ného manželství. Na svatbě se vůbec neukázal.

Pochopila, že něco není v pořádku, když do restau­ race North Shore nedorazily květiny od paní Irene. Pak ani sama paní Silverová, družbové nebo syn Howardo­ va bratrance, který měl na starost prstýnky. Fotograf se neustále díval na hodinky. Kolik snímků, jak si nevěs­ ta upravuje krajkový podvazek, měl ještě pořídit? Lui­ sa tu hloupou škrábající věc nakonec stáhla, aby mohla lépe rázovat sem tam. Přitom málem smetla svou matku a Bernieho, jejího floridského přítele. Raději se neptala, kde ti dva trávili minulou noc, pohled na Bernieho ve smokingu místo v plážových šortkách jí ke štěstí stačil.

Švagr Jeff se dal do pití, Luisina sestra Annie peskova­ la děti, aby se neumazaly, ty se navzájem pošťuchovaly a pištěly. Luisa chodila jako lev v kleci. „Už toho nech,“ nařídila jí matka. „Točí se mi z tebe hlava. A navíc se zpotíš a jak s těmi kruhy v podpaží budeš vypadat?!“

Luisa poslouchala matku asi jako Anniiny děti tu svou. Odkopla z cesty vlečku a vydala se znova na dru­ hou stranu místnosti, sousedící s hlavním sálem.

„Jak včera Howard vypadal?“ ozvala se Annie, aby Luisu nějak rozptýlila. „Třeba onemocněl a je někde v nemocnici. Neměli bychom zavolat jeho matce?“

Narážka, že by Howard volal z pohotovosti spíše matce než Luise, nezůstala bez povšimnutí. Luisa se S lč řkžě Lůť sň na sestru zamračila a sebrala synovci z ruky sklenici, než se stihl napít otcova koktejlu. „Včera odpoledne byl docela v pořádku, chystal se na rozlučkový mejdan. A někdo by mi jistě dal vědět, kdyby ho ranila mrtvice nebo něco takového.“

„Tak se třeba moc opil a zaspal...“

„Mami, jsou čtyři odpoledne. Nikdo takhle nezaspí, zvlášť ve svatební den.“

Ne, Howard neměl autonehodu ani v opilosti ni­ kam nespadl a nezlomil si vaz, dokonce ani neutekl se striptérkou. Nejspíš ale celý den obvolával své přáte­ le a obchodní partnery, protože do svatební místnosti dorazila pouze Luisina rodina a kamarádi, kteří se teď krčili na jedné straně dlouhého stolu. Za plentou zatím vyhrával jakýsi uznávaný houslista kousky, které pro něj Luisa vybrala už před čtyřmi měsíci. Za to, co mu platím, napadlo Luisu, by snad maestro mohl umět víc než tři skladby. Poslala za ním tedy synovce s neteří, aby zkusil něco jiného.

Snítky jemných bílých kvítků v jejích světlých, vyso­ ko vyčesaných vlasech definitivně povadly, když ředitel restaurace konečně dorazil se zprávou od Howarda. Byl chudák pobledlý, žmoulal si prsty a viditelně se chvěl – to ještě předtím, než mu Luisa pozvracela boty.

Howard prý myslí, že by si zasloužila něco lepšího a že jí bez něj bude líp. Věří, že s ním Luisa nakonec bude souhlasit.

Luisa myslela, že na místě umře. Přímo před svý­ mi drahými blízkými a řadou čekajících číšníků, co nedokázali potlačit úšklebky. Její matka hlasitě vzlykala v Bernieho náruči – aspoň někdo tady našel trochu útě­ chy – a Annie se omlouvala houslistovi za rozlité pivo.

Barbara Metzger12

Prý ty housle jistě půjdou vytřít dosucha. Jeff vtiskl Luise do ruky sklenici s pitím. „Jestli mě máš trochu rád, je v tom i tequila,“ prohodila.

Nebyla. Šlo o drahé šampaňské, určené k novoman­ želskému přípitku, o jednu z mála věcí, které šly vrá­ tit, kdyby láhev zůstala neotevřená. Luisa ho do sebe obrátila, aniž si vychutnala buket nebo bublinky. Pak si z hlavy strhla závoj a ze šatů vlečku a proběhla sálem po bílém koberci za zvuků Letu čmeláka, což se zdálo velmi příhodné.

Přestože měla stažené hrdlo a slzy jí zničily zby­ tek make­upu, na němž kosmetička pracovala několik hodin, nařídila otevřít i ostatní lahve se šampaňským. „P ­připijeme si, že... že jsem š­šťastně o fous unikla...,“ vyrazila ze sebe, než se svalila k nohám soudce, který měl vést svatební obřad. Talár měl teď sice potřísněný make­upem, ale aspoň ho taky nepozvracela, pomyslela si Luisa s jistou hrdostí, když ji usadil na židli a podal jí další sklenici s pitím.

Všichni ji tiše pozorovali, ale ona se na ně raději nedí­ vala, aby nemusela snášet lítostivé pohledy. Čekali, že se zlomená či v záchvatu hysterie odplazí. Něco takového ale nemohla udělat už kvůli tomu ubohému, trapnému mizerovi, co se nedostavil. Otřela si tedy oči a vystrčila bradu. Jednou za tu pitomou svatbu platí, tak si ji taky užije. I kdyby ji to mělo zruinovat. Zhroutit se může v klidu další den.

Zvedla skleničku do výše, zatímco číšníci spěcha­ li obsloužit všechny přítomné, a Jeff se vzpamatoval a vykřikl: „Tak na Luisu, která byla stejně pro toho mazánka moc dobrá!“

Ozvaly se souhlasné výkřiky a pak ještě jednou, když S lč řkžě Lůť sň nechala vrchního oznámit, že recepce pokračuje a před­ krmy se podávají na terase.

Jídlo bylo vynikající, umělecky naaranžované, ale Luisa jíst nedokázala.

Hudba byla živá, a to ani nemuseli hrát macarenu nebo ptačí tanec. Luisa ale netančila.

Společnost se chovala přívětivě, vždyť šlo taky hlavně o příbuzné nebo o lidi, které znala celý život. A těch pár nových tváří, co tvořilo doprovod, se do zábavy také zapojilo. Jen Luisa se nebavila. V sevření matky a sestry, s podporou Bernieho a Jeffa z obou stran tam seděla se ztuhlým úsměvem a srdcem zamrzlým v hrudi. Matka se zamračila na její skleničku a požádala číšníka, aby radši donesl čaj. S citronem.

„Horký čaj na tohle nezabírá, mami.“

„Spadnout opilá pod stůl před kamarády taky ne. Ještě řeknou, že Howard udělal dobře, že si nevzal alko­ holičku.“

„Vždyť víš, že skoro nepiju. A tohle je dost neobvyk­ lá situace.“

„Jenže jsi celý den nic nejedla. Ještě ti selžou játra nebo tak něco, jako těm klukům na koleji.“

Než mohla matka spustit lamentování o škodlivosti alkoholu, ozval se Anniin manžel: „Znám někoho, kdo zná někoho, kdo by se o toho bastarda postaral.“

Bylo zbytečné se ptát, o kom Jeff mluví. „O Ho­ warda?“

„No jo. Stará dobrá pomsta. Když ti takhle zlomil srdce, musí počítat s tím, že mu rozbijeme ciferník. Klidně to zaplatím.“

Luisu ta myšlenka lákala, ale ještě byla dost střízlivá na to, aby pokušení podlehla.

Barbara Metzger14

A kromě toho, tohle se jí přece nemohlo stát. Zítra se jistě probudí na Barbadosu a šťastně vdaná. Jenže ne za Howarda. Ten nebyl nikde na dohled ani v jejích zamlžených představách.

Čím si to vlastně zasloužila? Udělala všechno, co si Howard s matkou ohledně svatby přáli. A stejně to nebylo dost. Nikdy jim nic nestačilo. Musela se s tím nějak vyrovnat. Jen ne dnes, dnes ještě ne. Odstrčila čaj a opět se chopila sklenice s vínem.

Annie otřela dcerce z tváře a rukou zbytky čokolády. „Možná bys mu mohla poslat dopis. Napsat mu třeba, že čekáš jeho dítě, aby se pořádně vyděsil.“

Luisa se zadívala na desetiletého synovce, který právě olizoval cukrové růžičky na svatebním dortu, a zachvěla se. „Budu o tom uvažovat.“

„Ne, měla bys toho mizeru žalovat.“ Bernie příliš nemluvil, protože nebyl členem rodiny, ale teď se na Luisu zadíval a přitom poplácal po ruce její matku. „Peníze. To je jediný způsob, jak se chlapovi jako Ho­ ward dostat na kobylku. Zasáhnout ho ve šrajtofli. Chtěj odškodnění za porušení slibu.“

„To se ještě pořád dělá?“

Bernie pokrčil rameny. „Já nevím, zeptej se právníka.“

Kolem stolu se rozhostilo ticho, protože všichni vědě­ li, že Howard je právník.

„Já bych řekla,“ ozvala se po chvíli Luisina matka, „že nejlepší pomsta je zařídit si hezký život bez Howar­ da. Luisa přece bude šťastnější bez takového darebáka prolhaného.“ Maminka bohužel četla až příliš mnoho románů pro ženy.

Jeff pozvedl skleničku. „Tak na zdraví – a ať mu to Luisa vrátí.“S lč řkžě Lůť sň

Bernie se přidal se šálkem kávy. „Na Luisu a lepší z ít ř k y.“

„Ale jak to udělá?“ špitla Annie. Luisa teď byla bez práce, bez domova a téměř bez peněz, neměla manžela ani milence a na zítřek mohla počítat leda s pořádnou kocovinou.

„To ještě nevím,“ odpověděla co nejpevnějším hla­ sem. „Ale přesně to udělám – zařídím si hezčí život. Jen co se vrátím z líbánek.“

DRUHÁ KAPITOLA

Když mohla sama pořádat svatební hostinu, mohla taky sama odjet na svatební cestu. Kam jinam by taky šla? Měla se snad vrátit do Howardova bytu?

Nejdřív se ale schovala v novomanželském apartmá nad restaurací a nechala matku, aby hosty se smutným výrazem a pomlaskáváním vyprovodila. Pak přiměla švagra, aby ji stále ve svatebních šatech vozil od jedné vývařovny pro chudé ke druhé, kde rozdávala zbytky z hostiny. Aspoň někdo se poměje v den, který měl být ten nejšťastnější v jejím životě.

Štěstí. Za celých sedmadvacet let, co byla na světě, snad necítila tolik zoufalství, vzteku, bolesti a otupělos­ ti najednou. Když jí jako devatenáctileté zemřel otec, poznamenalo ji to. Možná stejně, jako když se od nich odstěhoval do Oregonu, když jí bylo devět. Ale žijete dál, trochu jako s poraněnou ledvinou, ale žijete. Tohle bylo, jako by se kolem vás omotal váš domácí mazlí­ ček hroznýš královský, vymáčkl vám z hrudi srdce a to pak spolkla smečka vzteklých paviánů s rudými zad­ ky. Tohle se nedalo přežít. Nikdo by tomu neměl být vystaven. Jakmile se vrátili do restaurace, stočila se do klubíčka na posteli, kde měla prožít svatební noc. Pokoj, hrobka, žádný rozdíl. Mamka s Berniem přes chodbu. Žádný ženich, žádný dům. Konec světa. Čaj rum bum.S lč řkžě Lůť sň

Zazvonil telefon a paviáni v její hlavě začali tlouct na bonga. „Co to do pr...?“

„Dobré ráno, slečno Waldonová. Objednala jste si buzení po telefonu.“

Jak by se mohla probudit, když ani neusnula? „Ech?“

„Hezký den přeji.“

Jen díky pilinám v puse neřekla Luisa tomu nadšené­ mu hlásku, kam si ten hezký den může strčit. Přesto se z postele dovlekla do koupelny a deset minut stála pod sprchou. Pak si svlékla svatební šaty a vykoupala se. „Už nikdy nebudu pít. Už nikdy se nebudu chtít vdávat. Už nikdy neuvěřím žádnému chlapovi. Už...“

„Nebuď směšná,“ přerušila ji Annie. „Jeff má v prá­ ci několik svobodných kolegů. Jen co se vrátíš z líb... z dovolené, uspořádáme u nás na zahradě grilovačku.“

Hotdogy, hamburgery, fazole a pojišťovací agenti. Luise se zvedl žaludek. Annie trvala na tom, že ji na letiště odveze sama, aby nemusela utrácet ještě za limu­ zínu. Děti naštěstí zůstaly doma s Jeffem. Luisa nechala oči zavřené, protože auto na Belt Parkway nepříjemně nadskakovalo na výmolech.

„Budeš v pohodě,“ dodala sestra, poplácala ji po rameni a málem se srazila s protijedoucím armádním džípem.

„A už nikdy s tebou nesednu do auta.“

„Všichni při tobě budeme stát.“

Ovšem až na to, že maminka s Berniem další den odjížděli k Bernieho synovi do Arizony a Annie se vůbec

Barbara Metzger18

nezeptala, jestli by u nich Luisa chtěla bydlet, dokud si něco nenajde.

„Myslím, že bys mohla dostat zpátky i starou práci.“

„Annie, uspořádali mi večírek na rozloučenou, dosta­ la jsem odstupné a od své nástupkyně rámeček na fot­ ky. Navíc tam pracuje i Howard. Tam se nikdy vrátit ne mů ž u .“

„No, tak si najdeš něco lepšího. Tys přece vždycky byla ta hezčí, chytřejší a šťastnější.“

To poslední, co Luisa potřebovala, byla sestřina žár­ livost. Annie měla prostě pár kilo navíc a vlasy si stří­ hala sama. Popravdě někdy nejspíš nůžkami na nehty. Nosila příliš těsné džíny a manželovy příliš velké košile. Její děti byly rozmazlené a Jeff... slušný chlap, co by ji nikdy neopustil.

„Ne, to ty máš všechno, Annie,“ odpověděla Luisa a vystoupila u terminálu. „Tak si toho važ.“

Annie se vyklonila z okýnka, zatímco na ni troubi­ li taxikáři. „Vážně nechceš, abych v hale počkala s te­ bou?“

„Ne. Máš přece to svoje cvičení a já zas knížku od mamky, abych se zabavila, kdyby byl let zpožděný. Co horšího by se mohlo přihodit?“

„Howard by se mohl rozhodnout jet na Barbados t a k y.“

Luisa teatrálně roztrhla jeho letenku. To nejhorší, co se mohlo stát a stalo, bylo, že ji nechtěli pustit do leta­ dla. Letenka totiž zněla na manželku pana Howarda Silvera, kdežto v řidičáku měla jméno Luisa Waldono­ vá. Letenka byla navíc placená Howardovou kreditkou. Fronta cestujících za ní povážlivě rostla. Vláčeli kufry, diplomatky, tašky a golfové hole, což znamenalo, že S lč řkžě Lůť sň odbavování potrvá celou věčnost. Luisa se pokusila sleč­ ně u přepážky vysvětlit, jak to bylo se zrušenou svatbou, ale místo palubního lístku se dočkala jen odpovědi: „Ježiš, to je fakt smůla.“

Vedoucí oddělení letenek měla víc pochopení – sdě­ lila Luise, že si vybrala pěkného parchanta, ale také že předpisy jsou předpisy. Luisa mohla přece klidně pana Silvera oddělat a chystat se vyhodit jejich drahocenné letadlo do povětří. Čím? Snad deodorantem? Luisa si vyžádala vedoucího, ředitele, pilota nebo kohoko­ li, kdo byl schopný pochopit, že předpisy mají chrá­ nit lidi na palubě, a ne bránit nevinným pasažérům v nástupu do letadla.

Konečně se odněkud vynořil podsaditý šedovla­ sý muž tmavé pleti v uniformě. Začal Luise znovu, pomalu, v krátkých jednoduchých větách konejšivým tónem odříkávat stanovy letištního provozu. Luisa se opět cítila jako školačka na koberečku v ředitelně. Znovu plačtivě oddrmolila svůj příběh, ale kapitán Roundtree (ochranka, ne stevard) jen zavrtěl hlavou. Řada cestujících začala řídnout, mířili k odbavovacím přepážkám a k letadlu. Každý kromě Luisy. Ta tedy v zoufalství vysypala na pult obsah kabelky. Kapi­ tán ustoupil a sáhl na opasek pro telefon – anebo pro zbraň. Luisa našla v peněžence fotografii s Howardem, dopis s jeho jménem, recept z lékárny, až se vytasila s trumfem: svatebním oznámením, které si nechala pro štěstí.

„Vidíte?“ vyrazila ze sebe. „Moje jméno, Howardovo jméno.“ Už téměř nemohla mluvit, jak se jí stahovalo hrdlo. „Restaurace N-North Shore, včerejší d­datum.“ Na kartičku dopadlo několik slz. „Těšíme se na s­setkání,“

Barbara Metzger20

zakončila větu vzlyknutím a s nářkem se zhroutila na kapitánovu masivní hruď.

A tak kvůli ní zdrželi letadlo.

Nejenže dostala palubní lístek a povolení k přestu­ pu na letadlo do St. Jerome’s, bezpečáci ji také nechali projít bez kontroly, odvezli ji k letadlu vlastním vozem a vybrali pro ni sedadlo v první třídě.

Muž, vedle něhož měla sedět, se ale odmítl zvednout ze sedadla v uličce. Místo toho jen ostentativně pohlé­ dl na hodinky, sebral z jejího místa oblečení, laptop, noviny a časopis o cyklistice a nepatrně posunul nohy, aby ho mohla přelézt. Pak si všiml její zarudlé, pláčem nateklé tváře a ušklíbl se: „Copak, zlato, zlomila jste si nehet?“

Co je moc, to je moc, pomyslela si Luisa. Nehodla­ la se omlouvat ani znova vyprávět svůj ponižující pří­ běh. Otřela si oči promočeným kapesníkem kapitána Roundtreeho, několikrát popotáhla a pak tomu náfu­ kovi sdělila, že ne, že její snoubenec utrpěl infarkt myo­ kardu při jízdě na kole v rámci charitativního triatlonu a že není jisté, jestli přečká noc. Chtěla by se s ním as­ poň rozloučit.

Letuška měla také slzy v očích a namyšlený spolu­ cestující se začal omlouvat. Luisa se postarala, aby mu to bylo skutečně líto tím, že vážně pokývala hlavou a dodala: „No ano, a to je zhruba tak starý jako vy.“ Seafarer Resort v St. Jerome’s byl očividně místem zbu­ dovaným pro milenecké páry. Luisa si tam připadala jako kolie na výstavě koček. První večer strávila beztak S lč řkžě Lůť sň ve svém pokoji – plakala a spala, spala a plakala. Ale další ráno už se nudila, měla hlad, cítila se odpočatá a zlobila se sama na sebe skoro stejně jako na Howarda. Zašla na snídani do hotelového patia, odkud byl výhled na růžovou pláž s tyrkysovými vlnami. Jediný, s kým tam mohla kromě servírky mluvit, byl blonďatý Adonis jako z reklamy na surfing. Ukázalo se, že jde o místního tenisového trenéra a gigola. Jestli existovala ženská, kte­ rá by si trochu jeho péče zasloužila, byla to právě ona. Možná později jeho pozvání na večeři a dezert přijme. Teď se ale potřebovala projít, provětrat si hlavu a smířit se se svým žalem a vztekem.

Při pohledu do zrcadla, asi kvůli odrazu slunce na brýlích, měla dojem, že víc zuří než teskní, že je spíš ponížená než zničená a spíš v šoku než smutná. Jak se v Howardovi mohla tak splést? Jak mohla uvěřit muži, který byl schopný udělat něco takového ženě, jíž pří­ sahal lásku? A jak by se mu mohla pomstít tím, že se vyspí s opáleným klukem z pláže?

Už žádné slzy, nařídila si, když rázovala podél moře. Dost bylo sebelítosti. Teď musela vymyslet, co si počne se zbytkem svého života bez Howarda. Musí se sou­ středit na budoucnost, ne na minulost. Místo toho se jí vybavovala všechna trapná klišé typu: když ti život nadělí citrony, objednej tequilu, příležitost přeje připra­ veným... Zlostně nakopla kamínek a mašírovala dál.

Za pět hodin obešla skoro celé pobřeží. Nevšíma­ la si přitom mušliček, lodí, rybářů ani jiných turistů. Bohužel ani toho, že se opalovací krém vstřebal už po dvou hodinách.

Muž, který vedle ní seděl v čekárně na pohotovosti, byl řezbář. Tedy aspoň před nehodou. Ukázal jí misku,

Barbara Metzger22

kterou vyřezal ze dřeva místního stromu cwehee – to mu aspoň Luisa rozuměla. I opuchlýma rudýma oči­ ma dokázala rozeznat, že jde o skvělé dřevo a mistrnou práci. A napadlo ji, že už ví, co bude dělat se zbytkem života. Tedy ne vyřezávat misky na tropickém ostrově, ale pomáhat místním s prodejem. Zřídí si webové strán­ ky a skrze internet bude šířit krásu a prosperitu dál. No ano, stane se podnikatelkou!

Pro začátek nakoupila plnou bednu misek, talířů a pohárů, které jí ovšem na letišti zabavili, když se po pěti dnech s ledovými obklady na tváři rozhodla odjet. Kon­ trolor zavazadel ji přísně informoval – než vrátil nádo­ bí švagrovi, aby mohl podvést dalšího naivního grin­ ga – že strom cwehee je na seznamu ohrožených druhů.

To poctiví lidé očividně taky. Do manhattanského bytu se Luisa nedostala – Howard nechal vyměnit zámky. Všechny své věci, pečlivě zaba­ lené a označené, však našla na recepci spolu se vzkazem. Netušila, kdo se cítí trapněji, jestli ona, nebo muž za přepážkou. Odešla tedy na druhou stranu haly, aby si v klidu přečetla, jak Howard svoje jednání zdůvodní. Luiso, psal, žádné ,drahá‘. Je mi jasné, že se asi zlobíš – ha! – a možná uvažuješ i o žalobě. Tak Bernie měl přece jen pravdu. Přikládám proto šek jako důkaz omluvy. Spíš jako by měl strach, že přijde o značkovou košili, práci nebo reputaci. Žádná slova lítosti, žádné vysvětlení. Měl dojem, že peníze všechno spraví a šekem utiší špatné svědomí? Snubní prsten si můžeš taky nechat.

Luisa si zatím na prsten ani nevzpomněla. Nosila S lč řkžě Lůť sň ho už přes rok a stal se tak nějak její součástí. Teď ho stáhla, přičemž si nejdřív musela naslinit prst, a zadí­ vala se na velký, až příliš nápadný kámen usazený na jakési zdobné pyramidě. Vždyť se jí ani nelíbil. Stejně ho nejspíš vybírala jeho matka.

Howard přidal ještě pár řádek ohledně vrácených svatebních darů a dárkových certifikátů a zakončil dopis slovy: Doufám, že jsme se tímto vyrovnali. H.

H? Hrdina? Hamlet? Kdo si myslí, že je? Jeho sekre­ tářka?

Luisa si přála být nahoře v jeho stylovém bytě s bílou koženou pohovkou a držet v ruce rudou rtěnku. Místo toho napsala odpověď na zadní stranu šeku, než do něj zabalila jeho prsten: Ty se mi nikdy nevyrovnáš, Howarde, protože jsem mnohem lepší člověk, než ty kdy v životě budeš. S láskou Luisa.

TŘETÍ KAPITOLA

Bezdomovec.

Jak se kruci mohlo stát, že Luisa Waldonová skončila v sedmadvaceti letech na ulici? Vždyť pilně studovala, pracovala, vedla slušný život – a najednou měla všechen majetek napakovaný ve staré šedé toyotě. Ani sedadlo nešlo sklopit, aby si tam mohla zdřímnout, pokud by tedy na Manhattanu našla místo, kde by se dalo parko­ vat a spát. Jen chabou útěchu skýtalo pomyšlení, že do Howardova porsche by se nevešla ani čtvrtina těch věcí.

Věděla, že bez pracovního poměru jí nikdo byt nepronajme. Slušný hotel by rychle odčerpal její zbylé úspory i tisíc dolarů, co dostala ke svatbě od Bernieho a které ji přiměl si ponechat, protože je prý bez podpory toho mizery bude víc než potřebovat. Méně slušný hotel by byl schůdnější, ovšem zase méně bezpečný. Mohla by si najít nějaký motel za městem, i tak by tím ale odkrajovala ze svého účtu nebezpečnou rychlostí, a ješ ­ tě by byla od firem a personálních agentur příliš daleko. Jako bývalá šéfka osobního oddělení dobře věděla, jak těžké je sehnat slušnou práci. Kolik času zabere roze­ sílání CV a schůzky s manažery. A co jim odpoví na otázku, proč odešla z předchozího zaměstnání? Že byla hloupá? To by jí jistě v hodnocení přidalo body! Stejně už o podobnou práci nestála. Ani o zatuchlý byt bez S lč řkžě Lůť sň výtahu, v jakém žila před Howardem. Nehodlala ani obtěžovat přátele.

Věděla, že by u někoho mohla na pár dní zabrat gauč v obýváku, ale přišlo jí ponižující se vůbec ptát. Proč by měli její přátelé trpět kvůli tomu, že neměla soudnost a Howard svědomí?

Luisa nevěděla, co přesně chce. Věděla jen, že už nestojí o rámus, špinavý vzduch a pohledy taxikářů. Nestála ani o další stresující práci, i kdyby znamenala vysoký výdělek. Ani o bary pro svobodné, rande nasle­ po, inzeráty nebo čekání, jestli zavolá Howard, aby ho mohla ignorovat.

Možná by se přece jen mohla vrátit domů – ne do manhattanského bytu nebo do domu v Queens, který matka prodala, než se odstěhovala na Floridu – ale do chaty, kam jezdili na léto. Už se blížil květen, takže si s topením v domku na pláži nemusela dělat hlavu. A kdyby přece přituhlo, může v krbu spálit nábytek jako hrdinka ze starých románů.

No ano, rozhodla se, vyrazí po Long Island Expressway až tam, kde všechny cesty končí. Paumonok Harbor byla rybářská vesnice na okraji čtvrti Hamptons, kte­ rou developeři ještě neobjevili, obklopená bramboro­ vými poli. Chatu vlastnili už její prarodiče a v dětství tam jezdila každé léto. Její matka tam také strávila dost času, ale teď dávala přednost přátelům a kartám ve West Palm. Annie posílala děti raději na letní tábor – asi z pudu sebezáchovy – a tak chatu většinou pronajímali. Tento rok jim ale realitka oznámila, že v tak špatném stavu je možné objekt pronajmout jen studentům, kteří do oblasti jezdí na letní brigádu. Ti ale nezaplatí dost, aby to pokrylo alespoň nutné opravy domku.

Barbara Metzger26

Luisa věděla, že ještě levněji opravy vyjdou, pokud se do nich pustí sama. Vymalovat a zatlouct pár hřebíků přece umí a také koupelnu nově vyspáruje. Spárovka je to, co přijde mezi dlaždičky, nebo ne? Ale co neumí, to se naučí, dodala v duchu a vzpomněla si na starého pana Redstonea, který se jim kdysi o chatu staral. Nepatřil sice k nejchytřejším, ale nějak to před důchodem zvlá­ dal. Luisa odmítala myslet na to, že kdyby byl šikov­ nější, nevypadala by chata dnes jako opuštěná rybárna. Matka by nakonec musela najmout někoho nového, pokud ji chtěla dál pronajímat. Teď byla ochotná aspoň zaplatit materiál, co bude na opravy potřeba.

„Víš jistě, že chceš odjet tak daleko?“ zeptala se pochybovačně, když jí Luisa zavolala z McDonalda na Manorville Road. „Je to tam tak... pusté.“

Pusté znělo v tu chvíli Luise jako rajská hudba. Prázdno, ticho, klid. „Ano. Aspoň než vymyslím, co d á l .“

„Ale tam nejsou žádní muži...“

„Jestli seženu elektrikáře a instalatéra, budu spoko­ je n á .“

„Tak jsem to nemyslela, Luiso. Neměla bys zůstávat sama. Běž radši k sestře.“

Annie? Samota byla proti téhle možnosti jako ráj. „Bude mi tam fajn, mami. Potřebuju být chvíli v klidu, jen sama se sebou.“

Opuštěná byla tedy v chatě náramně. Uprosila sice starého Redstonea, aby jí otevřel vodu, ale tlak ve spr­ še byl nízký. Zarostlá okna propouštěla málo světla a do krbu spadlo veverčí hnízdo, když otevřela záklop­ ku. Jinak si samoty mohla užít dosyta. Stala se totiž jedinou obyvatelkou Whaler’s Drive, jak jí oznámili S lč řkžě Lůť sň na poště, kam zašla nahlásit změnu doručovací adresy. V nedlážděné uličce stály beztak jen tři další domy: jeden na prodej, druhý čekající na letní hosty a pak dům Mahoneyových se zatlučenými okny. Staří manželé si stále nechávali posílat poštu na Floridu, ale povídalo se, že paní Mahoneyová prodělala infarkt, a nebylo tedy jasné, jestli se na sezonu opět přistěhují. Místní pošťák nebyl právě nadšený, že mu na trase přibude další osa­ mělá adresa a ještě na neudržované silnici.

Už po dvou dnech jsi tady dokázala někoho naštvat? uvažovala Luisa. Málem souhlasila, že si pronajme schránku a bude si poštu každý den vyzvedávat. Pak si ale vzpomněla na všechny případy, kdy se uvolila vyzve­ dávat jiné věci – Howardovo oblečení z čistírny, boty z opravny nebo vyčištěné a opravené šperky a hodinky jeho matky. Platila přece také poštovné a měla nárok na doručování zdarma! I když to znamenalo instalo­ vat poštovní schránku v jisté vzdálenosti od chodníku, v přesně dané výšce sto dvacet dva centimetrů, na pev­ ném kůlu zalitém do betonu.

„Jinak vám to mládež každou sobotu večer shodí.“

V železářství měli všechno a přidali i pár úšklebků, když se vrátila ještě pro kbelík na rozmíchání cementu. A pak pro lopatu, aby vykopala jámu. A pak pro šrou­ by, kterými by připevnila tu mizernou černou schrán­ ku k tomu zatracenému sloupku, potom co si z rukou seškrabala beton, aby se dostala k třískám v puchýřích od kopání. Aspoň šroubovák měla vlastní a zbytek zvládla bez cizí pomoci. Když se ruce trochu zahojily a přestala ji bolet záda, pustila se do stříhaní přerost­ lých popínavek a keřů a do mytí oken, aby také vidě­ la ven. Záliv byl bohužel o něco dál a většina domů

Barbara Metzger28

v uličce měla výhled na neobdělaný pozemek, kterému jako děti říkali les. Tehdy tam s Annie chodily trhat ma li ny, chytat žáby nebo pozorovat želvičky. Z pohle­ du dospělého nešlo o žádný pohádkový les, spíš o par­ celu zarostlou křovím a trním. Přesto se aspoň chvíli nemusela dívat na sklo a železobeton, slyšela tu ptáky místo randálu města a cítila vodu a půdu místo výfu­ kových plynů.

A v noci neuvidí... nic. Předními okny ani těmi, co už umyla, nezahlédla jediné světýlko. Nikde nic. Jen lvi a tygři a... Ne, nesměla se nechat příliš unést fanta­ zií. Ocitla se prostě na venkově. Ale co když se jí něco stane? Co když z lesa vyleze vrah se sekyrou? Nikdo ji neuslyší. Nikoho ani nenapadne, že tu leží mrtvá na zaprášeném koberci, dokud se její krásná nová schrán­ ka nepřeplní katalogy. Jak dlouho to vlastně potrvá? A pošle jí vůbec někdo něco až sem?

Šílenců se sekyrou je naštěstí málo, ujišťovala se, když rozsvěcela všechna světla v chatě. Nejčastějším zloči­ nem v oblasti bylo podle místních novin převracení poštovních schránek spolu s nějakou tou jízdou v opi­ losti. Luisu napadlo, že lidé tady možná ještě pořád domy nezamykají. Ona měla zámek i závoru, a přes­ to nemohla usnout. Světlo jí teď svítilo do očí, všude bylo moc ticho a postel byla příliš prázdná. Ne, nesmí myslet na Howarda ani na žádného dalšího podlého chlapa. Radši se zaměstná plánováním úkolů na další den. Nejdřív jí přijdou vyčistit komín a připevnit na něj ochrannou mřížku. Pak zjistí, jak přihlásit kabelovku, aby mohla celé noci sledovat staré filmy. Sežene průkaz do knihovny a donese si náruč knížek, jak to děláva­ la naposled v jedenácti. Taky si koupí nové zahradní S lč řkžě Lůť sň nůžky a radši i rukavice. A řetěz na dveře. Ne, koupí si psa.

Howard psy nesnášel. Moc starostí, moc nepořádku a slin na čalounění, říkal. Nehodlal luxovat chlupy a už vůbec by psa nepustil do toho svého auta. Tedy kdyby se za přední sedadlo vůbec vešel. Kočky zase lezly na linku a ptáci byli hluční. Luisa si mohla dovolit jen pár zlatých rybek, které teď bydlely u sestry. Pokud je neza­ pomněla nakrmit nebo je nesnědly její děti.

Ale pes, její vlastní pes... Luisa se přistihla, jak se usmívá, což se jí od večera před nepovedenou svatbou nestalo. Ano, potřebuje psa. Jiné ženy po takovém trau­ matu, kdy ztratíte sebeúctu i smysl života nebo smysl čehokoli, vyrážely na nákupy nebo do baru. Případně vyrabovaly spíž či lékárničku. Luisa zašla do železářství a cestou ukusovala z čokolády. Kominík se tak zpozdil, že jí na ostatní pochůzky skoro nezbyl čas.

Pak na druhé straně silnice zahlédla šipku ukazující k psímu útulku a taky na prázdné místo v jejím autě. K tomu nikde žádný Howard, co by mohl říct ne. Jistě boží znamení.

„Nechcete psa jen na léto, že ne?“ zeptala se jí pod­ saditá žena s hrubým hlasem a v uniformě, která se představila jako adopční poradkyně Jeanette. Nejspíš taky veterinářka, ředitelka a uklízečka toho zařízení v jednom. „Každé jaro se nám sem totiž navalí lidi,“ vysvětlovala cestou k venkovním kotcům, „co chtě­ jí kočku nebo psa pro děti jako hračku na pláž. A na podzim, když se děcka vrátí do školy, nám zvířata zase hodí ke dveřím nebo je nechají na ulici. Proto u nás musíte podepsat smlouvu, zaplatit licenci a přísahat, že je necháte vykastrovat. Ale jinde po lidech chtějí

Barbara Metzger30

i uzavřené dvory. Nebo chodí na inspekci, jestli nežijete na nějakém špatném místě nebo ve sklepě nepořádáte psí zápasy.“ Žena pokrčila ramenem. „Vypadáte sluš­ ně a naši psi potřebují nový domov, tak si asi nemůžu vybírat. Navíc vím, kde bydlíte.“

Luisa si připadala, jako by skládala svatební přísahu: Slibujete, Luiso, že se budete starat o tohoto opuštěného psa v dobrém i zlém, dokud vás smrt nerozdělí...?

Ano, ano, slíbí to a bude klid. O byty na Manhattanu, kam majitelé pustí i psa, se začne zajímat později.

Jestli ale právě tady chtěla najít novou lásku, byla na správném místě. Jakmile vyšly ven, psi se vrhli k pleti­ vu kotců, skákali a ňafali, jako by nikdy netoužili po ničem jiném než po její staré chatě a toyotě, jako by sli­ bovali, že poslušně snědí i lacinější granule, jako by byla jejich anděl, bohyně a nejlepší kámoš v jednom.

Teď si musela jen vybrat. Procházela podél kotců a četla informace na cedulkách. Nechce štěně – ne­ uměla by ho cvičit, ani starého psa – hrozilo by, že dal­ ší ztrátu zažije příliš brzy. Neměl by být ani moc velký, aby se vešel do auta, ani moc malý pro případ, že by Anniiny děti přišly na návštěvu. Žádný rváč nebo útě­ kář od pohledu ani pes, co vyžaduje příliš péče o srst. Neměl by se krčit vzadu v kleci ani zběsile šplhat po pletivu.

Jeanette se zadívala na hodiny. „Brzy zavíráme, víte?“

Luisu napadlo, že si ta ženská jistě déle vybírá oběd z jídelníčku, než jí dovolí vybírat si životního druha. „Prostě si nejsem jistá,“ odpověděla do štěkotu.

„Tak se vraťte zítra a vemte některého na procházku, abyste viděla, jak vám to spolu půjde.“S lč řkžě Lůť sň

Vrátit se sama do toho prázdného setmělého domu? Přešla ke kleci, kde byl velký zrzavý pes se smutnýma očima.

„Ten vyje, a dost. A taky zdrhá, jakmile zavětří zvěř. Jen co z něj spustíte oči, je v jiném okresu.“

Luisa nestála o psa, který není loajální, takových tvo­ rů už měla po krk. „A co tenhle?“

„Retrívr? S tím je hodně práce.“ Jeanette se zadívala na Luisinu drobnou figuru v těsných džínech. „Nejste jeho váhová kategorie. Leda byste chtěla platit trenéra.“

Luisa šla tedy dál.

„Se zlatými retrívry jsou pořád nějaké problémy.“

Luisa se zastavila u kotce s menším tmavošedým kudrnatým psiskem, které sotva zavrtělo pahýlem oca­ su, jako by mu nestálo za to zase se marně snažit.

„Ten dost štěká, proto ho sem ta žena přivedla. Prý si sousedi stěžovali.“

„To právě potřebuju, psa na hlídání.“

Jeanette zase pokrčila ramenem a otevřela klec. „To je smutný příběh, tenhle pes. Žil prý s nějakou starou paní. Dostala ho od synovce. Asi chtěl ulevit svědomí, že za ní nechodil na návštěvy. Jednou o psa zakopla, zlo­ mila si krček a skončila v domově důchodců. Psa našel soused na ulici – asi proto vypadá tak uličnicky –, ale ta paní už ho nechtěla, že prý by se jí to mohlo stát znova. Nakonec v tom domově zemřela docela opuštěná, už za ní nikdo nikdy nepřišel. Smutné.“

Jeanette se natáhla pro vodítko pověšené v kotci. „Sou­ sedka se snažila sehnat synovce, ale ten mizera se ne­ ozval.“ Zavrtěla hlavou a pak připnula vodítko psovi na obojek „Tu máte, projděte se. Hned poznáte, že byl cvi­ čený. Opravdový džentlmen. Je to nějaký druh teriéra,

Barbara Metzger32

snad kerry blue, velký knírač nebo něco takového. Ale jméno jsme se nedověděli.“

Pes na chvíli položil vousatou bradu do Luisiny dlaně a pak zaujal místo po jejím levém boku, jako by čekal na povel, na rozhodnutí nebo na to, že bude zase jedna z těch, kdo odejde a už se nevrátí.

„Taky vím, co to je někoho ztratit,“ zašeptala, protože už se rozhodla. Byl to velký statný hezký pes, a tak mu dala jméno Galahad. Dívka v nesnázích přece potřebuje rytíře v lesklé zbroji. Nebo aspoň s tmavou srstí.

Tu noc se ale taky příliš nevyspala – ani se psem na staré dece vedle postele. Galahad totiž štěkal při každém škrábnutí větve o dům té větrné deštivé noci nebo při každém sepnutí bojleru na teplou vodu. A k tomu měl blechy. To znamenalo, že blechy bude mít i ona, protože na zemi pes dlouho nevydržel.

Nejhorší ale bylo, že její ochránce před vším nebez­ pečím číhajícím ve tmě potřeboval pravidelně ven. Na vodítku. Ať lilo, jak chtělo, ať se v děsivém roští scho­ vával kdokoli.

Lvi, tygři a medvědi, ach jo.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Ploty jsou fajn.

Líbily se Robertu Frostovi i ženě z útulku a Galahad si na ně bude muset zvyknout. Právě ho přivezla z vete­ riny, kde ho v jeden den vykoupali, odblešili a taky vykastrovali. Luisa ho nerada nechala trápit, sotva se vzpamatoval z jedné pohromy, ale blechy a kulky muse­ ly pryč. Tajně doufala, že pes nebude obviňovat ji, ale lidi z útulku.

Plot považovala za dobrý nápad z několika důvodů. Nebude muset v noci na procházky se psem a udrží zajíce od své plánované zeleninové zahrádky. Navíc šlo o bariéru spíš symbolickou, přesvědčovala se, když vyta­ hovala pletivo z auta a snažila se nepoškrábat se a nezni­ čit si košili. Jen si vyznačí svoje území, jako to dělal i Galahad. Bude se cítit bezpečněji a nikdo si nedovo­ lí jen tak narušit její klid a mír. Dívka a její čtyřnohý přítel proti celému světu, vstup zakázán, k záhonkům i do jejího srdce.

Luisa dobře věděla, že na něco takového stodvaceti­ centimetrové pletivo nestačí, ale víc si nemohla dovo­ lit. To navíc dokáže přidrátovat na starý plůtek z klád sama. Zloděj by pletivo prostřihl, jelen přeskočil a za­ jíc na některých místech možná podlezl, přesto bude mít svoje chráněné území. Měla dojem, že Galahad

Barbara Metzger34

utíkat nehodlá. Držel se neustále na dohled i v domě. Prožil si nejspíš taky dost nejistoty, čemuž Luisa dob­ ře rozuměla.

Nakonec vyrobila i jakousi branku, kterou zajisti­ la západkou ze železářství. Kruci, vždyť ona už je tak dobrá, že by se v nějakém mohla nechat zaměstnat, až jí dojdou peníze.

Což po platbě u veterináře hrozilo dost brzy. Vůbec netušila, kolik péče o domácí zvíře stojí. Na kolik ji vyšly ty rybičky? Na pět dolarů ročně? Teď dostala dvoustránkový účet: chirurgický zákrok, anestezie, koupání, vyčesávání, očkování, krevní testy, odčervení a cosi pod kůži za krk na odpuzování klíšťat a blech.

„A je to bezpečné?“ zeptala se na recepci dívky v bílém plášti, která nepřetržitě zaměstnávala její pla­ tební kartu.

„Bezpečnější než lymská borelióza a alergie z bleších slin. Jo, a radši si kupte ještě tenhle přípravek proti ble­ chám. Postříkejte tím jeho pelíšek, než vám nalezou do koberce.“

Luisa se snažila nedrbat na poštípaných nohou a zaplatila i za insekticid ve spreji. „Ale ty stojíš za všech­ ny peníze,“ řekla pak v autě stále ospalému psovi, když si položil hlavu na její stehno. „A jsi mnohem hezčí, než ses mi na začátku zdál.“ Že taky tolik nesmrdí, radě­ ji nedodala, aby neranila jeho city potom, čím vším si už prošel.

Jestlipak věděl, co mu provedli? napadlo ji. „To chtěla Jeanette z útulku,“ omluvila se mu raději. Bylo by přece hrozné, kdyby ji její náhle tak drahý pes měl stejně málo rád jako její drahý bývalý snoubenec.

Galahad jí olízl ruku.S lč řkžě Lůť sň

„Hodnej pes,“ odpověděla a zamáčkla slzu. Tak zlé to s ní tedy nebude. Další ráno se Luisa probudila odpočatější než za celé týdny – ona i pes prospali celou noc. Galahad pod vli­ vem sedativ a ona vyčerpaná po nezvyklé fyzické náma­ ze. Měla ale svůj plot a hřálo ji uspokojení z dobře vyko­ nané práce. Jen co se osprchuje, nasnídá a vyvenčí psa, pustí se do úprav dvorku.

Tedy až natluče zpět kusy pletiva, co v noci odpadly.

Pak s blokem a tužkou v ruce obcházela svoje malé království. Domek zvenčí se zdál v horším stavu, než skutečně byl. Jakmile upraví všechny popínavky a keře, odstraní plevel z chodníku, obrousí a natře dřevěné čás­ ti, nebude už dům připomínat kůlnu na dříví. K plo­ tu vysadí nějaké kytky, na okna pověsí nové záclony a nechá spravit popraskaný asfalt příjezdové cesty. Ane­ bo to zvládne sama, stejně jako většinu prací uvnitř. Pak se místo nebude zdát staré a zanedbané, jak se teď cítila ona. Nakonec měla přece knihu, jak si všechno udělat sám.

Pustila se tedy do práce. Sepisovala seznamy, naku­ povala materiál a další kutilské příručky. Vstávala čas­ ně a pracovala až do večera. Pak ještě četla, dokud ne­ usnula. Na celé dlouhé hodiny tak dokázala Howarda Hrozného vytěsnit z hlavy.

Pokud si udělala přestávku, brala Galahada na dlouhé procházky – většinou na pláž. Záliv byl blíz­ ko, ale výhled na oceán jen deset minut jízdy autem. Už málem zapomněla, jak je oceán úchvatný a jak se

Barbara Metzger36

jeho scenerie mění. Každý den měla hladina jinou bar­ vu a strukturu v závislosti na světle. Horizont se zdál nedosažitelný a vlny nekonečné a Luisa musela myslet na vlastní bezvýznamnost v celkovém obraze a řádu světa. A pak neměly valný význam ani její životní trable. Galahad byl navíc z pláže nadšený. Copak by někdo mohl tesknit při pohledu na bláznivého psa, co uskakuje před vlnami, honí se za rackem nebo se válí po mrtvé rybě? Luisa se jen občas nejistě ohlédla přes rameno, jestli ji neuvidí Jeanette z útulku, že tu pouští psa z vodítka.

I navzdory pocitu volnosti ale po psu pečlivě uklíze­ la. Měla na paměti manhattanská pravidla a pak taky svinčík, jaký vznikl, když je majitelé psů nedodržovali. Tady se opět učila naslouchat příboji namísto poplaš­ ným sirénám a ptákům místo skřípění pneumatik. Slí­ bila si, že až se vrátí do města, ke skutečnému životu, bude se o víkendech častěji dotýkat tohoto pomalejšího tempa a nově nalezeného klidu. Tady nepotřebovala make­up, punčocháče ani chemicky čištěné kostýmky. Tady totiž nebyli ani žádní muži.

Tedy pokud nepočítala starého plešatého prodavače ze železářství, který tam pracoval už v době, kdy vyna­ lezli kartáček na zuby, dřevorubce na pile s usmoleným doutníkem nebo pupkatého instalatéra, co jí spravil odpad. Tihle docela stačili. Jiné muže Luisa nepotře­ bovala.

Žila si na venkově sama pro sebe. Ještě nebyla při­ pravená ani na setkání se starými známými. Jen dívka a pes, dvě soběstačné bytosti. Nikoho nepotřebovali. Tedy až na shrbenou lékárnici, která jí vysvětlila, jak vypadá jedovatý břečťan, když už bylo dost pozdě.S lč řkžě Lůť sň

Novou zábavu ale znamenaly garážové výprodeje. Díky nim sehnala polštářky na gauč v obýváku a novou lampu do ložnice za pár drobných. Ve výprodejích se dalo koupit naprosto všechno a ještě si to mohla dovolit! Vyměnila otlučené skleničky za nové, také rozviklanou stoličku v kuchyni a slunečník na dvorku. Koupila si dokonce elektrický přístroj na dobývání plevele, kte­ rý potřeboval jen novou šňůru, jak ji ti lidé ujišťovali, a to za pouhé dva dolary. Ale to už přece spraví sama! Bill v železářství jí ukázal jak, potom co potřetí přejela sekačkou přes napájecí kabel. V garážových výprodejích měli prostě cokoli, co buď nutně potřebovala, nebo co netušila, že potřebuje, dokud to neviděla. Krámy, hara­ burdí, zbytečnosti, nesmysly, řekl by Howard. Nesná­ šel cokoli, pro co zrovna neměl využití. Luisa musela vyhodit několik beden užitečných předmětů, když se k němu nastěhovala, a vůbec ji nenapadlo, že přitom vyhazuje i část sebe samé. A tak začala nanovo – třeba s modrou vázou, fíkusem větším než ona nebo se slán­ kou a pepřenkou ve tvaru tučňáků, které koupila jen proto, že ji přiměly k úsměvu. Howard měl v bytě sotva něco, co stálo méně než dolar, ale taky nic, z čeho by se tak radoval.

Luisa našla nové zalíbení i v pěstování rostlin. Maceš­ ky, chryzantémy, netýkavky, to vše teď rostlo kolem domu, podél plotu nebo se plazilo po sloupku poštov­ ní schránky. V příručce z knihovny psali, že měsíč­ ky zahradní je snadné vypěstovat i ze semen, a byla to pravda. Stejně tak hrachor, který rostl přímo před oči­ ma. Luisa se psem si na procházkách prohlížela okolní dvorky a okenní truhlíky a pak nakupovala další a dal­ ší semena, rostlinky a sáčky se zázračným hnojivem.

Barbara Metzger38

Domek se pomalu ale jistě připravoval na konfron­ taci se světem, stejně jako Luisa sama. Tedy už aspoň měla odvahu čelit baculatému teenagerovi z benzinky beze strachu, že už žádnému muži nemůže připadat atraktivní.

Pracovala, až ji tělo bolelo, starala se o psa a chodila do knihovny. Když přidala občas trochu té čokolády na mlsání, nemohla sice říct, že už je šťastnější, ale ales­ poň neplakala. Při pohledu na své růže nebo cestičku z červených cihel před domem cítila větší uspokojení, než jí kdy přinesly pohovory a životopisy na personál­ ním oddělení. Jediné, co narušovalo její klid – potom co ji hubitel hmyzu ujistil, že má v kuchyni obyčejné mravence, a ne termity – byli sousedi.

Dům Mahoneyových po levé straně zůstával prázd­ ný, ale ten napravo se pronajímal. Luisa neměla poně­ tí, komu patří, ale byla si jistá, že existují zákony proti shromažďování takového počtu lidí na jednom místě v sobotu večer. A pokud ne, tak existovat měly. V pátek se tam pravidelně objevilo asi pět párů, za nimiž postup­ ně dorazilo snad padesát dalších lidí, kteří pořáda­ li hlučné party až do neděle. Pouštěli nahlas muziku, zabrali auty celou uličku a okřikovali Galahada, když štěkotem reagoval na prásknutí dveří nebo hlasitý hovor na dvoře. A co hůř – posedávali na jejím plotě, až sho­ dili sloupek s pletivem, přejeli její chryzantémy a odřeli starý dub u příjezdové cesty, když se snažili vměstnat tolik aut na jedno místo.

Zástupce starosty jí řekl, aby se obrátila na policii. Na stanici jí navrhli, ať zkusí místního právníka. Ten byl ale právě souzen za podjatost při řešení občanských sporů. Luisa netušila, jestli to byl republikán, který S lč řkžě Lůť sň šlápl na kuří oko nějakým demokratům, nebo demo­ krat, co se vozil po republikánských kamarádech míst­ ního starosty, a bylo jí to fuk. Ti otravní, hluční víken­ doví nájemníci odvedle museli pryč!

V tom domě se dvakrát týdně objevil jakýsi údržbář. V pondělí chodil sbírat z trávníku prázdné plechovky a ve čtvrtek přistavil k chodníku prázdnou popelnici. Luisa si na něj tedy počkala po víkendu, kdy to odnesly nejen chryzantémy, ale další sloupek, který teď vypa­ dal jako trs zubních párátek. Byl to vyšší tmavovlasý chlapík bez břicha, jaké si pěstovali tesaři, kteří jí přišli udělat odhad na opravu střechy. Mnohé ženy by ho nej­ spíš označily v těch jeho džínech a tričku za přitažlivé­ ho. Mnohé ženy by se ale rozplývaly i nad tím tesařem s krysím obličejem jen proto, že se chlubil šesti dětmi.

Tenhle řemeslník rozhodně potřeboval ostříhat, oho­ lit a naučit slušnému chování. Když k němu totiž došla a oslovila ho: „Promiňte, prosím...“ Vůbec se neotočil. Možná nerozumí anglicky, napadlo ji, protože mnoho dělníků v oblasti pocházelo z Mexika. „Buenos días?“ zkusila to tedy.

Nic. Všimla si, že je zabraný do opravování sítě ve dveřích, kterou někdo z opilců nejspíš prorazil pěstí, ale mohl snad aspoň kývnout hlavou...

„Promiňte,“ zvýšila hlas. „Potřebuju mluvit s maji­ telem domu o chování nájemníků. Můžete mi na něj dát telefon?“

Muž měl v ruce odlamovací nůž a ještě cosi s otoč­ ným kolečkem. Luisa by se ráda zeptala, na co se ta věc používá, jenže jeho podmračený výraz, když se otočil, znemožňoval zdvořilou konverzaci. Narovnal se a zdál se náhle mnohem vyšší. Byl opálený, tak trochu větrem

Barbara Metzger40

ošlehaný a byl jí trochu povědomý – asi jen proto, že takových hrubých chlápků už viděla hodně. Nesundal si sluneční brýle ani se neusmál na uvítanou. Jen na ni nezdvořile zíral, jak se to aspoň přes ty tmavé brýle jevilo.

„Telefon na majitele...,“ opakovala už velmi nahlas. „Ráda bych ho informovala o chování jeho nájemní­ ků. Teda pokud jste to už neudělal,“ dodala a ukázala na díru v síti.

Muž stále mlčel. Proboha, použila až moc mnohosla­ bičných slov, nebo je vážně tak natvrdlý? Ukázala tedy na spadlý plot. „Ničí můj majetek. Rozumíte?“

Konečně se aspoň podíval na vyvrácený sloupek. Pak ale jen natočil hlavu ke straně.

Luisa se zhluboka nadechla a zkusila to znovu: „Potřebuju mluvit s majitelem, prosím. Jmenuju se...“

„Luisa Waldonová.“

„Vy... vy mě znáte?“ Možná si ji pamatoval z doby, kdy sem jezdila s prarodiči, anebo šlo o popeláře, který si tady přivydělává...

„Vivian Riverová,“ odpověděl a jmenoval tak jed­ nu z dobrých kamarádek její matky. Teta Vinnie byla dokonce pozvaná na... Ach bože, tak on to asi ví. Luisa se v duchu proklela, když ucítila, jak se červená. „Když mě teda znáte, tak nejspíš víte i... o té svatbě.“

Mírně přikývl. „Velká smůla.“

Luisa pokrčila rameny a pokusila se o úsměv. „Život jd e d á l .“

„Myslel jsem to porsche.“

PÁTÁ KAPITOLA

Luisa musela odvrátit hlavu. Zadívala se na své květiny, psa a příjezdovou cestu. Tak ona se tady snaží vybudo­ vat nový život, poznávat radosti, o nichž zatím neměla tušení, a u sousedů se probírá každý nechutný detail její minulosti. Náhle měla pláč na krajíčku, jak ji opět zapla­ vila vlna bolesti a ponížení. A taky měla chuť té staré čarodějnici Vinnie zakroutit krkem! Jak si mohla dobrá přítelkyně její matky dovolit drbat o ní s nějakým údrž­ bářem? Možná se za tetou měla stavit, hned když sem přijela nebo když se trochu rozkoukala. Bohužel zatím nebyla připravená na setkání s lidmi z minulosti ani na jejich rady a soucitné pohledy. Ale řemeslník? Jestli tenhle... tenhle člověk věděl o její svatbě, pak nejspíš i všichni ostatní z vesnice. Vypadal jako typ, co v sobotu vysedává v baru a s kumpány se vysmívá lidem z měs­ ta, ale pak jim vůbec nezavolá zpátky nebo na schůzku přijde pozdě a řekne si o nehorázný honorář za práci. Takový ignorant se jí tedy posmívat nebude.

Luisa povystrčila bradu. „O tom se bavit nechci. Chci mluvit s majitelkou o tom, jaký rámus tady ti lidé dělají.“

Muž si místo odpovědi konečně sundal brýle. Ten jeho výraz už dobře znala – ze železářství, z pily, od všech tesařů, instalatérů a zedníků, kteří se na ni dívali, jako by nevěděla, kterým koncem kladiva se zatloukají

Barbara Metzger42

hřebíky. Tento muž měl aspoň výjimečně modré oči, něco mezi barvou safíru a letní oblohy. A s těmi tmavý­ mi vlasy a strništěm na výrazně tvarované tváři působil, jako by vystoupil z nějaké matčiny oblíbené romantické knihy. Možná proto jí připadal povědomý, protože tak hezkého chlapa by si jinak jistě pamatovala. Teď naštěstí neměla na žádné chlapy chuť.

Zvedla hlavu ještě o něco víc, aby si připadala vyšší. „Co hodláte udělat s tím mým plotem?“ dožadovala se. „Na Memorial Day sem přijede sestra s rodinou a chci, aby to tu zase vypadalo hezky. Navíc plot potřebuju k v ů l i p s ov i .“

Muž se znovu zadíval na plot, na načesané psisko a rozčilenou paničku. A pak se ušklíbl. Dante neměl ploty rád. Všichni noví majitelé domů v jejich vesnici si nechali stavět ploty kolem pozem­ ku a vysazovali u nich vysoké keře, jako by byli něco lepšího, co není pro pohledy obyčejných lidí. Nechtěli se družit, nestáli o komunitu, chránili si jen svoje sou­ kromí. Jako by jim někdo nakukoval do oken a toužil vědět, co ti pitomci z Wall Street o víkendech dělají. Při­ tom i nízké ploty ničily původní venkovský ráz oblasti a krájely krajinu na hranaté útvary.

Neměl rád ani všechny ty čistokrevné domácí mazly, co ti lidé tahali s sebou na vodítku s monogramem. Jedno léto dorazili v otevřených mercedesech, další pak v SUV s dětmi a chůvami tmavé pleti. Letos zas byli v módě hummery a šlechtění psi. Možná ti čoklové snědli děc­ ka, kdoví? Kdyby se tihle lidé věnovali dětem jako těm S lč řkžě Lůť sň psům, vůbec by chůvy nepotřebovali. Pes, na kterého se právě díval, byl načesaný do poslední šedé vlnky i s tím směšným knírem na bradě. Proto taky nejspíš chudák pořád štěkal – těžko snášel, jak na něj věčně někdo civí.

Nejméně ze všeho měl ale Dante Rivera rád ženy jako tahle Luisa Waldonová. No jistě, že o novém přírůstku v Paumonok Harbor věděl všechno – o nabouraných sporťácích i o zrušené svatbě, kde byla nevěsta tak opilá, že ani nepoznávala vlastní hosty. Věděl, že její svatební šaty stály víc, než co jeho sestřenka utratí za oblečení za tři roky, a věděl taky, že tetu Vinnie ještě nezašla navštívit. Byla to krásná holka, to ano – pokud tedy chlap stál o tenhle typ chladné bloncky s ostrými líc­ ními kostmi. Podle jeho názoru teď ale vypadala mno­ hem líp s trochou přirozené barvy v obličeji a s vlasy jen staženými do culíku než s těmi umělými loknami ve vysokém účesu. A její nohy, ta dlouhá opálená steh­ na – no, o těch by se zdálo každému chlapovi, jak se o něj třou a jak ho obtáčejí...

Dante věděl, že nechat si zdát je vše, co může, a rych­ le odtrhl oči od nohou v džínových šortkách. Tahle teď prý chlapy nenávidí. Aspoň Bill ze železářství měl tako­ vý dojem. Fajn, možná se spálila, ale stejně by nešla na večírek do místní tělocvičny nebo hasičárny, to pro ni nebylo dost dobré. Nasadil si opět brýle, aby si nemusel všímat toho, jak pod jeho upřeným



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.