načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

S duší Japonky - Denisa Ogino Katarína Kopcsányi

Elektronická kniha: S duší Japonky
Autor:

Pokračování úspěšné knihy Suši v duši Denisa Ogino pokračuje ve vyprávění svého příběhu „slovenské“ Japonky, která odjela na návštěvu Slovenska a už se do Japonska nesměla ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  65
+
-
Doporučená cena:  70 Kč
7%
naše sleva
2,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 220
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0680-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pokračování úspěšné knihy Suši v duši

Denisa Ogino pokračuje ve vyprávění svého příběhu „slovenské“ Japonky, která odjela na návštěvu Slovenska a už se do Japonska nesměla vrátit, protože jí to její manžel Shige zakázal. Denisa zůstává na Slovensku sama se svým synem Justinem, a oba se ze dne na den musí přeorientovat na slovenskou realitu, což je obzvlášť pro Justina zpočátku velmi těžké. Denisa zůstane zcela bez prostředků, ale nerezignuje a využije všeho, co se za léta pobytu v Japonsku naučila. Čím vším musí ona i její syn projít? A najde nakonec Denisa štěstí, o němž snila?

Můj předešlý život odplavila vlna tsunami spolu s průvodcem. Dnes, dva roky po rozvodu, už Šigeho jinak nenazvu. Dal mi pocit výjimečnosti, úžasného syna a možnost poznat a zamilovat si Japonsko. A potom se z mého a Justinova života vypařil jako bouřkový mrak, abych přes mnohá úskalí našla konecně samu sebe a to svoje vysněné štěstí…

Denisa Ogino
Pochází ze středního Slovenska a už jako dvacetiletá odešla pracovat do Japonska. Zamilovala se nejen do této exotické země, ale i do Japonce, vdala se za něj a porodila syna. V Japonsku nakonec žila téměř deset let, postupně pronikala do specifické japonské kultury a způsobu života. O této části života vydala ve spolupráci s Evou Urbaníkovou velice úspěšnou knihu Suši v duši (2012), ale je také autorkou kuchařky Navařme si Japonsko a nyní připravuje knihu japonských pohádek s originálními kresbami svého syna Justina. Působí jako lektorka japonštiny a svoji lásku k japonské kuchyni prezentuje prostřednictvím suši-cateringu. V současnosti žije i se synem v Banské Bystrici.

Předmětná hesla
Ogino, Denisa
Slovenky -- Japonsko
Každodenní život -- Japonsko
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






S du ší Japonky
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Denisa Ogino, Katarína Kopcsányi
S duší Japonky – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Praha 2016










5
Prolog
Když se 11. března 2011 odlepilo letadlo se mnou
a s Justinem od japonské půdy, nenápadně se
schylovalo ke zničujícímu zemětřesení. Právě opakující
se otřesy krásné a distingované země mě
dokázaly čas od času příšerně vyděsit. Svůj strach, když
se náš příbytek zatřásl, jsem vždy ukryla do kouta
místnosti, schoulená do klubíčka kolem drobného
Justinova tělíčka. Zatímco všude kolem vládla při
bouřlivé hře přírody příznačná japonská disciplína
a pokora. Vrozená, bezkonkurenční, zakódovaná
přímo v genech a ničím nenapodobitelná.
Ne, neměla jsem ji. Tu pokoru a vyrovnanost
skromných japonských manželek. Změnila jsem
svoje zvyky Evropanky, přestala nosit kratší
sukně nebo výstřihy a opustila práci hostesky. Přesto
jsem nebyla dostatečně dobrou Japonkou. Nevítala
jsem svého japonského manžela mlčky a smířeně,
když se pozdě večer vracel z hostesingových barů,
kde ztrácel tolik důležitý čas ve společnosti jiných
žen. A nebyla jsem zticha, když mě bolela duše při
jeho údajných služebních cestách. No a nemlčela
jsem ani tehdy, když mě a Justina odbýval slovy
o únavě a zaneprázdněnosti. Opravdu jsem nebyla
pokornou ženou, jaké za okny malého japonského





městečka Tojohaši žily a dýchaly snad jen vzduch
uvolněný z plic svého manžela a živitele. Navzdory
tomu jsem věřila, že nás nic nerozdělí. Že po čase
dosáhnu na nejvyšší poličku, na sen o rodinném
zázemí plném lásky a spokojenosti.
A najednou jsem seděla v letadle směřujícím na
Slovensko, s milovaným, sotva pětiletým plodem
naší lásky, se dvěma kufry a limitovanou
kreditkou. Za námi se v důsledku otřesů země zvedaly
vlny tsunami a následný výbuch Fukušimy
zamořoval desítky kilometrů vzdalujícího se domova.
Tehdy jsem ještě netušila, že Japonsko si
ponesu dalším životem už pouze v srdci. Dva měsíce
odloučení, abychom si se Šigem poskytli prostor
na úvahy o budoucnosti, se změnily na nekonečno.
Můj japonský manžel mě od sebe odstřihl jediným
telefonátem a v téže vteřině se vzdal i svého syna.
Najednou jsem já, vdaná žena naučená klopit před
muži i zaměstnavateli pokorně zrak, stála opět na
začátku své poutě za rodinným zázemím, obživou
a upřímnou láskou. Můj předešlý život mi odplavila
tsunami spolu s průvodcem.
Dnes, dva roky po rozvodu, už Šigeho jinak
nenazvu. Dal mi pocit výjimečnosti, úžasného syna
a možnost poznat a zamilovat si Japonsko. A potom
se z mého a Justinova života vypařil jako bouřkový
mrak, abych přes mnohá úskalí konečně našla samu
sebe a to svoje vysněné štěstí...





7
1. kapitola
Teprve před deseti minutami jsem přerušila balení
kufrů, abych reagovala na Šigeho telefonát z
Japonska přes internetový videohovor. A najednou to byl
jeden z nejnepochopitelnějších okamžiků v mém
životě. „Baka! Hloupá!“ – vynořila se mi v mysli
džidžiho někdejší zklamaná reakce. Seděla jsem na
posteli, přede mnou notebook, vedle mě otevřený
kufr a všude v pokoji zvuk šíleného tlukotu mého
srdce. Průměrných šedesát úderů za minutu se
změnilo na cval a do tváře mi vehnalo červeň a slzy.
Džidži. Můj japonský dědeček Hiroši. Už před
sedmi lety v hostesingovém baru v Tojohaši, když jsem
se mu přiznala ke své lásce k Japonci, předpověděl
srdeční apokalypsu. „S Japoncem může být šťastná
jenom Japonka. To si zapamatuj,“ řekl a rozzlobeně,
s prstem namířeným na mě, se mi nadlouho vytratil
ze života. Možná jsem tehdy nechtěla slyšet, co mi
tím naznačuje. Utekla jsem ze Slovenska od rodiny
a přátel, od chaosu, s nímž jsem nedokázala v
žádném směru pohnout. No a postupně jsem si
zamilovala zemi odlišnou od čehokoli evropského. Díky
trpělivému hostovi – zubaři a mému přesvědčení,
že pouze takhle si udržím práci, jsem se při
hostesingu naučila japonštinu. S diářem a perem v ruce,





8
kdy se jen dalo. Když se potom do mě, blonďatého
snílka s modrýma očima a touhou po opětované
lásce, zahleděl snad nejhezčí a nejtajemnější Japonec
pod místním sluncem, byla jsem v sedmém nebi.
Jednoho dne vešel do baru, v němž jsem pracovala.
A do roka se mi díky zájmu tohoto mladého a
uhrančivého majitele butiku s módním zbožím zdál můj
život srovnaný a čistý.
„I love you, Deniska,“ říkával mi a já jsem mu po
naší strohé papírové svatbě ze samé lásky porodila
syna. Náš vztah nebyl samozřejmě vždycky
pouze v odstínech růžové. Ba časem, jak jsem se už
zmínila, nebyl idylický vůbec. Rozdílná mentalita,
jeho nepochopitelné zklamání, že jsem mu
neporodila vysněnou dceru, či odlišné názory na výchovu
a manželství nás neustále vystavovaly zkouškám
a otupovaly onu potřebnou chemii mezi námi.
V sedmém, kritickém roce našeho manželství
nakonec došlo na džidžiho slova. Seděla jsem na
posteli banskobystrického bytu, v ložnici
zařízené na přechodné bydlení v době mých výletů na
Slovensko, a musela jsem kapitulovat. Můj
japonský manžel nehnul ani brvou, když mi přes displej
notebooku zakázal vrátit se do Tojohaši. S dárkem
v ruce, nasměrovaným do téměř sbaleného kufru,
jsem se najednou srdceryvně rozplakala.
„Neplač, mami! To je život,“ ozvalo se vedle
mě a vzápětí se mi Justinovy malé ručky ovinuly





9
kolem krku. Když z vedlejšího pokoje uslyšel, že
pláču, přiběhl mi podat pomocnou ruku a
naservírovat povzbudivá slova, vytažená z mého slovníku.
„Ano, zvládneme to, srdíčko,“ opětovala jsem objetí
mého zatím nic netušícího syna a mezi vzlyky jsem
si spěšně utírala slzy do rukávu. Japonské ženy totiž
nepláčou. A japonské děti neznají způsob, jak svoje
matky utěšit. Jaksi vůbec netuší, že by to jejich silné,
vždy pokorné a úslužné matky potřebovaly.
Jenže já jsem nebyla skutečná Japonka. A Justin?
Vždy byl a bude díky mně z poloviny Evropan. Asi
proto mě jeho následná slova o tom, jak mě má rád,
znovu rozplakala. „Promiň, Justine, promiň mi to,“
vymáčkla jsem ze sebe, sundala z krku jeho ruce
a vstala jsem. Sledoval mě pohledem, když jsem
prošla chodbou k protějšímu bytu, přivedla sousedku
Zuzku, obula si tenisky a rychle vyběhla přes práh
bytu dolů po schodech. Byl večer, venku foukal
svěží vítr a já jsem se cítila, jako bych opět utíkala
za dědečkem na vzdáleném sídlišti v rodném městě.
Dělávala jsem to tak v dětství celé roky, když bylo
zapotřebí u nás doma utišit zničující bouři mezi
rodiči. Později, v Japonsku, mi běžecké tenisky a vítr
ve vlasech pomáhaly zapomenout na skřípání
součástek v mém vztahu se Šigem. Běžela jsem rychle,
daleko, s pocitem srdce v krku. Dokud jsem si ne­
uvědomila, že mě doma čeká Justin. Můj milovaný
a pravděpodobně příšerně vystrašený syn.





10
Že se děje něco zásadního, pochopil Justin už
v následujících dnech. Společně jsme zase
vybalili kufry a naším jediným útočištěm se stalo město
obklopené horami. Město s hrstkou skutečných
přátel a vlastním bytem. Zřejmě mi ho sama
prozřetelnost vnukla, když jsem ho svobodná a bez
závazků kupovala. Byl květen a my jsme setrvávali na
Slovensku, přestože jsme měli v Japonsku začínat
nový školní rok. Justin v jiné školce a já na postu
učitelky angličtiny v domovské škole v Tojokawě. Místo
toho jsem Justina znovu doprovázela do školky na
sídlišti a přijímala na mobilu hovory od
znepokojeného ředitele a kolegů. „Kruci! Gajdžin! Cizinka!
Nezodpovědná!“ – problesklo mi hlavou, když jsem
nedokázala vyřídit ani jediný z hovorů
srozumitelnou řečí a bez přívalu slz. A jako nezodpovědnou
cizinku mě museli v té chvíli vnímat i volající. Jako
zrádkyni. Slabošku. Která se vzdala. A která měla
v mém případě naprosto jasné jméno.
„Šige. Nedovolil mi, abych se vrátila,“ vyslovila
jsem přece jen mezi vzlyky při nevímkolikátém kon -
taktu se školou. Lomcoval mnou strach, jak
přežijeme. Cítila jsem zodpovědnost za zklamání důvěry
a neuvěřitelný vztek na Šigeho. Protože od Justinova
narození jsem měla sen. O jeho světlém a krásném
dětství, úplně jiném, než bylo to moje.
Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, ten sen mě nakonec
podržel. Pomohl mi neutopit se v alkoholu,
nespolknout prášky na spaní, neoběsit se a nemlátit kolem
sebe vším a do všeho. K čemu? Venku svítilo
májové slunce, Šige nevolal a my jsme si zvykali na my­
šlenku, že jsme odkázáni sami na sebe.
Jenom jedno jsem si pořád nedokázala připustit.
Čas běžel a já stále nechápala, že Šigeho rozhodnutí
opustit nás není pouze jeho krátkodobý rozmar.










13
2. kapitola
Bylo to přibližně tři roky před mým a Justinovým
definitivním příjezdem na Slovensko, kdy jsem
začala pociťovat Šigeho chlad každým pórem kůže. Když
neměl náladu, stáhl se k počítači do pokoje nebo
si lehl do vany s horkou vodou. V takových dnech
a večerech jsme ho vídali jen tehdy, když si
spolu s námi sedl ke stolu. Seděl, mračil se a mlčel
nebo jen nelichotivě zhodnotil japonskou kuchyni
své slovenské manželky. Navzdory všudypřítomné
existenci dvouletého synka jsem si tehdy připadala
velmi osamělá. Nejednou jsem vzala mobil, abych
si postěžovala Misako, mé japonské matce, ale mělo
to pouze jednosměrný terapeutický efekt. Dostat to
ze sebe. Matka Misako z Atsumi mě vyposlechla,
povzbudila, ale po vzoru japonských žen si svůj
názor nechala pro sebe.
Nebylo to o tom, že jí na nás nezáleželo. Ona
a papá, její manžel, nám přímo nabízeli privilegia
členů rodiny. Jenže u Japonců se nesluší vměšovat
se do dění mimo vlastní domácnost. To, co bylo za
dveřmi jiného bytu, zůstávalo při řešení problémů
tabu navždy. Anebo minimálně do té doby, než se
v rodině stalo něco opravdu tragického a
povšimnutíhodného. Misako jsem se tedy vždycky aspoň





14
vypovídala, přestože problémy nezmizely a rady
jsem se nedočkala. Později, když se mi podařilo
opustit papírové stěny našeho strohého příbytku
a prosadit se jako učitelka angličtiny ve škole i v
soukromí, získala jsem další životní rozměr. A s ním
bohužel i ten Šigeho. Z minimálního času, který
s námi trávil, dokázal ukrojit ještě víc. S patřičnou
dávkou uraženosti, že je jeho manželka na
japonské poměry příliš emancipovaná, se vracel z práce
domů až velmi pozdě nebo vůbec.
Někdy v té době jsem si uvědomila, že jeho láska
mě těšila pouze chvíli. Potom jsem už jen
preventivně hasila malé požáry, aby nedošlo k větším. Jak
jinak, ústupky ve smyslu jeho požadavků. Naivní?
Do jisté míry ano. Byla to moje rodina. Nikoli ta,
do níž jsem se narodila. Ale ta, kterou jsem si sama
vybrala. Přiznat, že to nevyšlo, mě ani nenapadlo.
Za každou cenu jsem chtěla udržet teplo rodinného
krbu. Postupně jsem však už nestíhala do toho krbu
přikládat. Tak rychle vyhasínal! Zprávami o
Šigeho dennodenních návštěvách hostesingových barů,
nečekanými telefonáty, při nichž opouštěl místnost,
kterou se mnou sdílel, i Justinovými marnými
snahami získat otcovu pozornost. Ta moje očekávání
od něj jsem už radši ani nepředestírala. Nemělo to
význam.
Na Slovensko jsem se v té době opakovaně
vracela taky bez jiskry v oku. S připravenou výmlu-





15
vou, proč s námi není Šige. Jedině sousedku Zuzanu
a svoji babičku jsem neuchlácholila žádnými
pohádkami. Místo muže jsem si přivážela získanou srdeční
arytmii a nemizející trauma z japonských
zemětřesení. I na slovenské půdě jsem je ve spánku
prožívala téměř každou noc. Probouzela jsem se zpocená
a okamžitě kontrolovala Justina. Ležel ve své
posteli, klidné rysy jeho tváře se měnily v pravidelných
intervalech nádechu a výdechu, a já jsem přesto
probděla další hodinu. Na některé věci či situace se
jednoduše ani s láskou v srdci zvyknout nedá.
„Snad sis, holka, nemyslela, že se tě bude držet za
sukni! Zapomněla jsi, kde jste se poznali? Takový
se nezmění jen kvůli tvým modrým očím!“ vyhrk -
la zase jednou přímo rodičovsky Zuzka, když jsem
s ní po příjezdu na Slovensko se slzami v očích pila
první kávu. Nemyslela to zle. Chtěla mi otevřít ta
modrá očiska, abych se přestala trápit neměnnými
konstantami. Jenže když odmítáte, co se děje, nebo
doufáte v zázraky, vidíte mnohé věci až mnohem,
mnohem později.
Zuzku jsem i kvůli tomuto jejímu životnímu
postoji měla ráda od samého začátku. Byly jsme
jako sestry od té doby, co jsem si koupila byt, a ona
mě tak zdědila na svém patře. Během mých pobytů
na Slovensku zůstávaly dveře našich bytů
otevřené, jako by na celé chodbě existovala jenom
jedna jediná domácnost. A ona jí taky opravdu byla,





16
když se mi Zuzka svěřila, že můj byt byl kdysi její.
Zažila v něm dobré i zlé a po rozchodu s mužem se
rozhodla zavřít za minulostí dveře. Koupila si
protější byt, ten můj nechala manželovi a... A do toho
jsem přišla já. Při pohledu do minulosti jsem
vděčná, že si Zuzka nevybrala úplně jiný byt a panelák.
V souvislosti s mnohými osudovými znameními
věřím, že náhody jednoduše neexistují. Díky ní jsem
se na Slovensko nevracela do nehostinného bytu
s vypnutým topením, zavřeným plynem a
odstavenou vodou a při příjezdu z letiště čekaly mě a
Justina vroucí objetí, oblíbené rýžové kuličky a velký
hrnek zeleného čaje. Prostě všechno, co nám dalo
pocit, že i tady jsme doma. V Zuzce jsme měli
věrnou kamarádku. Usměvavou a veselou, praktickou
a přímou, ale taky se spoustou něhy, jemného kárání
a odpuštění za každého počasí. Našeho slovenského
anděla bez křídel.
Bylo mi tedy přes třicet a byla jsem ve věku zralé
ženy, když se růžový opar kolem mého
japonského průvodce životem začal ztrácet. Jednoho večera
v japonském příbytku v Tojohaši, s klasickým
scénářem spícího Justina a osamělé Denisy, jsem zas
jednou bloudila svým životem po nekonečné my­
šlenkové cestě. Šige se kdesi toulal s chimérami barů
a ulic a já, nesmířená s pocitem odkopnutí, jsem si
mimoděk vzpomněla na svoji první velkou lásku.
Bylo nám osmnáct, a jako nás dalo léčení v Nimnici





dohromady, tak nás vzdálenost mezi bydlišti v
různých městech rozdělila. Vlastně – rozdělila jsem nás
já. Jako čerstvý vysokoškolák za mnou jednou přijel
za těžce vydřené peníze z brigády na stavbě. Jenže já
jsem ho hned po příjezdu na vlakové nádraží
poslala domů. Nikdy jsem mu nevysvětlila, proč jsem
to udělala. Že mi rozdíly mezi jeho a mojí rodinou
připadaly příliš velké na to, abych to přehlédla. Že
se moje šedivé hadry ze sekáče až příliš lišily od
jeho dokonalého vzhledu v bílé košili a nedělních
kalhotách. Prostě to bilo do očí a ve svém mladém
věku jsem toužila být jeho ozdobou.
Ten večer jsem se při všech těchto
vzpomínkách cítila opravdu otřesně. Dvanáct let od
rozchodu s první láskou jsem prožívala smutek zesílený
samotou a každým nervem těla pocítila tu bolest po
odkopnutí. Především náhlém a nikdy
nevysvětleném. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem
měla potřebu se mu omluvit. Našla jsem si jeho
jméno ve vyhledávači sociální sítě a napsala jsem mu
zprávu. Netušila jsem, jestli pošta najde adresáta,
a i s unavenou hlavou připravenou ke spánku mi
bylo jasné, že budu před ním vypadat jako blázen.
Záleželo mi však na jeho odpuštění a Jarík mi po
dlouhých letech mlčení během několika hodin
skutečně odpustil. Dokonce změnil celý můj dosavadní
život. Ale to už strašně předbíhám...










19
3. kapitola
„Smějou se mi,“ nasadil Justin grimasu smutného
smajlíka se svraštělým obočím, jakmile vstal z
molitanové kostky v koutě třídy ve školce a zamířil ke
mně. Mračil se ještě v šatně, kde jsem ho oblékala
do vlastnoručně obšitého teplého overalu a
obouvala mu sněhule z druhé ruky. Šige jaksi se zasláním
balíku s Justinovými zimními věcmi vůbec
nespěchal a ve městě obklopeném horami neodcházela
zima ani na konci března.
„Než ti něco pošle, bude dávno léto. Radši mysli
na Justina než na sliby svého manžela,“
neodpustila si Zuzka kritickou poznámku. Nakonec se sama
zasloužila o to, že čtrnáct dnů po našem příjezdu
na Slovensko jsem už měla od jejích kamarádek­
­maminek všechno potřebné do mrazu i do
školky. Overal, sněhule, teplé svetry, čepice, rukavice
i kalhoty. Dokonce i pár plyšových hraček pro hezké
sny. Zvláštní. Manželka a syn podnikatele s
módním zbožím byli najednou vděční za věci z druhé
ruky. A jak!
„Wakaranai! Nerozumím jim!“ přerušil Justin
moje úvahy další stížností japonsky, jakmile jsme
vykročili z budovy mateřské školy na sídlišti
nedaleko našeho činžáku. Měl za sebou druhou cvičnou





20
tříhodinovku a ve velkém overalu se kontury jeho
těla se svěšenými ramínky ztrácely ještě víc.
„Justine, až se s dětmi skamarádíš a naučíš se
slovensky, bude se ti tam líbit,“ přesvědčovala jsem
ho a zase jednou si vyčítala, co jsem to dopustila.
Justin se cítil mezi dětmi ztracený a s každou další
nesrozumitelnou otázkou se mu draly slzy do očí.
Všechno jenom proto, že Šige nesnášel, když jsem
s ním mluvila svým mateřským jazykem.
„Denisko, Justin je Japonec, tak ať mluví japon -
sky,“ přikazoval mi nekompromisně. Ve snaze
nerozbouřit hladinu moře, když byla zrovna klidná,
jsem ho poslechla. „Hai, hai. – Ano, ano.“ Já jsem
se zdokonalovala v japonštině a Justin zapomínal
i ta nejjednodušší slovenská slova. Netrvalo
dlouho a obracel se na mě už jenom japonsky. Vydrželi
jsme to dlouho. Možná až příliš. Jenže jednoho dne
mi při Šigeho nesmyslném zákazu došla pára, když
jsem při telefonátu na Slovensko následně překládala
Justinkovi úplně všechno. Bylo mu pět let a
nerozuměl vůbec ničemu.
A dost! řekla jsem si a právě v tom našem
osudovém březnu, aniž jsem tušila životní změnu, jsem
ho při první příležitosti šoupla mezi slovensky
mluvící děti.
„V dětském kolektivu se naučí slovensky
nejrychleji,“ zauvažovala jsem nahlas u čaje a Zuzka
okamžitě konala. Přes známou známé zajistila místo ve





21
školce pod kopcem, jen kousek od našeho panelá -
ku. Měly to být naše dva měsíce na Slovensku a já
jsem už nechtěla promarnit jedinou šanci. Justin
sice nemluvil slovensky, ale měl dvojí občanství.
I proto se mohl vzdělávat v tom nejlepším
jazykovém kurzu – v obyčejné mateřské školce s kupou
vrstevníků.
První Justinova slovenská slova byla dost
nezvyklá. Jazyk a koník. Jazyk, který na něj děti
vyplazovaly, a koník, protože při tom vyplazování jazyků
připomínaly Justinovi malé koníky. Každá senzace
trvá chválabohu tři dny. Poté co učitelka vyzvala
děti, ať soutěží o to, kdo první spapá polévku, a
Justin ji po japonském vzoru k údivu dětí z talíře vypil,
poté co odmítl sdílet společné záchodky s
holčičkami a převlékat se před nimi, protože pro Japonce se
to nesluší, a poté co se nejednou smály jeho divné
řeči, si děti začaly postupně na jeho odlišnost zvykat.
Když Justin konečně ukázal i nekonfliktní povahu
a sladký úsměv, měl mezi dětmi, a dokonce i mezi
jejich rodiči, svůj malý boj vyhraný.
On sám však bojoval trochu déle. S řečí a se
slovenským bontonem, který potíral ten japonský.
Žádné pití polévky, místo misky talíř a do rukou
příbor. Ani krkání či srkání špaget, přirozené projevy
při japonském stolování, mu na Slovensku najednou
netolerovali. Zato odbíhání dětí na záchod během
jídla tu nepovažoval za nevhodné nikdo. Stejně jako





22
smrkání, které japonský národ vnímá jako hrubé
porušení etikety a svým dětem nechá raději lesklé
nudle téct po tváři. Vysmrkat se v Japonsku
znamená najít si diskrétní místo a udělat to co
nejnenápadněji. Bez ohledu na věk či postavení ve společnosti,
aby nežádoucí sekrety a proces jejich zbavování se
neobtěžoval okolí.
Obyvatelé země vycházejícího slunce tedy
nesmrkají, třebaže se popotahováním před jinými
problém nemají. Z paradoxů stojí za to uvést ještě aspoň
jeden – Japonci na ulici zásadně nejedí a neobměkčí
je ani hladové dítě. Rohlík do ruky jako první pomoc
pro malého hladovce je v tamní kultuře
nepřípustné řešení. Přitom konzumace zmrzliny během
chůze na veřejnosti je úplně v pořádku. Japonské
děti si tyto zásady osvojují doslova odmala a jejich
gaman – trpělivost – se dá sledovat už od plenek. Při
jídle i mimo něj. Vůbec by je nenapadlo sáhnout po
jídle mimo jídelnu, izakaje či jiné stravovací
zařízení, a už vůbec by si během jídla nedovolily vzdálit
se od stolu. V tomto duchu byl v Tojohaši v
předškolním zařízení vychovávaný i Justin. Zdrženlivě
a přísně, což bez problémů respektoval. Kromě
polibku ode mě. V japonské školce jsem ho líbala
navzdory odlišným domácím zásadám, se statutem
cizinky jen já jediná. Nejednou ke mně běžely i jiné
děti. Nevšední emoční výstřelek v podobě polibku
se jim velmi líbil. „Ču­ču! Ču­ču! – Pusu! Pusu!“





23
křičely na mě. Ale polibkům ostatních rodičů, kte -
ří se tak vítali se svými dětmi, se na Slovensku
Justin nepřestával divit. Dva rozdílné světy,
naplněné každičký den novou hromádkou evidentních
rozdílů, ho stavěly do pozice Alenky v říši divů.
A on musel ty změny, chtěl­li dokonale zapadnout,
nasávat jako houba.
Při rozpačitých začátcích ve školce jsem se tedy
radovala aspoň z jedné vynikající zprávy. Týkala se
stravy a Justinova kladného postoje k nemastnému
a neslanému menu v jídelně. To, nad čím mnohé děti
ve školce ohrnovaly nos, mému synovi chutnalo.
Kromě výrazných sýrových jídel se specifickým
zápachem snědl všechny málo kořeněné a výživné
gastronomické výtvory. Připomínaly mu, zvláště
rýžové a rybí speciality, zdravé dobroty japonské
kuchyně. Zanedlouho si s plným bříškem a
získanými kamarády začal zvykat i na to, že u něj
nestojím jako záchrana před jazykovou bariérou.
Nepotřeboval mě už ani k vysvětlení situací, které
se od těch japonských lišily přímo na kilometry.
Právě naopak. Postupně si začal z pozice malého
rošťáka v kolektivu osvojovat dětmi
nejpreferovanější slovní vtípky a nejednou s nimi vytvořil
pěkně zapeklité situace. Například při cestě autobusem
k naší babičce se na mě obrátil a spustil:
„Mami, co to tu smrdí? Tady si asi někdo prd -
nul!“





24
Do smíchu mi věru nebylo, a aby nám nikdo
nerozuměl, japonsky jsem ho upozornila na omyl
i nevhodnost výrazu. Jenže Justin se nedal a
znovu kontroval:
„Mami, onara kusai! Smrdí tu prd. Já ho
opravdu cítím!“
A totálně mě odzbrojil.
Po čase jsem se nad tím zážitkem jen pousmála,
stejně jako nad mnohými jinými. Například když
jsem ho požádala, aby v našem paneláku přivolal
výtah, a on ze všech sil vykřikl: „Výtaaaaaah!“
Až se hlavy sousedů objevily snad ve všech dve -
řích a na všech poschodích. Anebo když se mě
cestou v autě s mými kamarádkami japonsky ptal, co
znamená text na velkém billboardu u silnice. Po
vysvětlení v jeho rodném jazyce, že je to reklama
na půjčování peněz, potměšile přepnul do
slovenštiny:
„Tak tam tedy pojďme a koupím si kolo!“
To kolo vskutku dostal od dobře poslouchajících
kamarádek.
Justinova bezprostřednost mi už tehdy úplně
nečekaně přinesla malou kariéru slovenské Japonky,
prezentující zemi vycházejícího slunce ve školních
kolektivech. Že se i s tím pojí vtipná příhoda pod
jeho vedením, už asi není žádným překvapením.
Po pár týdnech ve školce měly děti zazpívat
svoji oblíbenou písničku. Když Justin spustil: „Čapu,





25
čapu, piči, piči, pon, pon,“ učitelka mě okamžitě
odtáhla stranou a ptala se, jestli můj syn
doopravdy neovládá slovenský jazyk. Ne. Neovládal. Zpíval
o dešti a pleskání v kalužích. A tak přicházely další
a další otázky o vzdělávání dětí, kulturních
rozdílech a o životě v Japonsku.
Jedna z Justinových vzpomínek se váže k naší
společné slovní zábavě s dětmi. Bylo to tehdy, když
si k nim hledal přímočarou cestu. Rozhodla jsem se
mu trochu pomoct a s obrázky nejznámějších zvířat
jsem se dětí zeptala:
„Ví někdo, jaké zvuky vydávají?“
Jasně že věděly! Ale nevěděly, že Japonci zvuky
stejných zvířat reprodukují odlišně. Byla to hra, na
kterou jsem nejednou, kdysi dávno, jako hosteska
nachytala návštěvníky baru. Zajistilo mi to
minimálně hodinovou konverzaci s nimi a díky
vtipnému obsahu už rozhovor nevázl. Přesně to se stalo
i mezi Justinem a ostatními dětmi.
Zatímco u nás dělá kohout kikirikí, ten v
Japonsku dělá kokekoko. Naše vrána kráká krá­krá, ale
japonská kaaa­kaaa. A jak dělá kočka? Slovenská
mňau­mňau. Japonská nya­nya. Kůň se k našemu
mihihihi přibližuje asi nejvíc: hihiiin. Ale prase se
v Japonsku ohlašuje jako naše kráva: búúú­búúú.
Japonská ovce zase jako koza: méééé! A pes: U nás
dělá haf, u Japonců wan. Slovenská žába kuňká,
japonská dělá: kero­kero, ale ten
nejnepravděpodobnější zvuk vydává japonská myš: ču ­ču. Jako
by vyžadovala pusu podle vzoru japonských dětí,
které ji dyndaly ode mě.
Děti měly rády v rozhovorech směšné kontrasty
stejně jako dospělí a po osobně vyzkoušeném životě
tady i tam jsem dokázala odpovědět i na ty
nejdivnější otázky. Dokonce jsem se přistihla při tom, že
jsem je podvědomě očekávala. Protože Slovákům
se zdají divní Japonci a Japoncům zase Slováci. Pro
mě však bylo nejpodstatnější, že Justina konečně
pochopili a přijali.
O důležitosti těchto zdánlivě malých úspěchů
jsme se brzy přesvědčili. Když se Banská Bystrica
neplánovaně stala naším domovem, mohla jsem řešit
(díky za nápad se školkou!) i mnohem podstatnější
dilemata našich dní. Jak přežít, neskončit pod
mostem, nepřijít kvůli nedostatku finančních
prostředků o dítě. Prostě: Jak se naučit čarovat v
byrokratické společnosti bez dokladů o vzdělání a úspor
z výuky angličtiny. Všechno zůstalo v šuplíku mého
psacího stolu v Japonsku a Šige mi důkazy o mém
vzdělání a ušetřené peníze nikdy neposlal. Stejně
jako výživné, aby měl z čeho žít aspoň jeho syn.
S nezáviděníhodnou situací mi bohužel
nedokázaly pomoct bez potřebných písemných potvrzení
z Japonska ani kompetentní úřady.





27
4. kapitola
Od té doby, co jsme s Jaríkem přerušili dlouholeté
mlčení mezi námi, jsme si často po večerech psali.
On byl na Slovensku, já v Japonsku a světem letěly
naše písmenkové debaty o všem možném. Tedy skoro
o všem. Po tom, co nás kdysi spojovalo a jak mě
právě on zasvětil do tajů lásky, jsem mu o svém
manželství moc neprozrazovala. Psala jsem mu o Justinovi
a práci, o zážitcích dne, o úžasných místech a
lahůdkách Japonska i o odvrácené, vtipné i zarážející
tváři vždy seriózních a pořádkumilovných Japonců.
Poznávala jsem je zhruba sedm let, než jsem sáhla
na dno své pokory a vyslala jednu upřímnou
omluvu Jaríkovým směrem. „Gomennasai! – Promiň!“
Odměnou mi bylo jeho opětovné přátelství a v
přítmí pokoje na modré obrazovce laptopu to dávno
zapomenuté oslovení Dadka.
„Sejdeme se na Slovensku?“ zeptal se mě asi po
dvou týdnech písemné komunikace. A já jsem
opatrně, bez zbytečných příslibů, tuto možnost
nevyloučila.
Na Slovensko jsem mezitím odletěla dvakrát, ale
odvahu k setkání s bývalou láskou jsem nenašla.
Proč? Možná jsem nad vším až příliš uvažovala,
ale našla jsem si důvody hned dva. Prvním byl fakt,





28
že jsem byla vdaná a dávno jsem zapomněla hledět
mužům bez ostychu do očí. Druhým zase pocit, že
by si to mohl nesprávně vyložit. Byl single a bez
závazků. A já stále zamilovaná do Šigeho i do
podmanivého Japonska. Přímo nepřekonatelné!
Ne každý chápal moji posedlost Japonskem
a nepředstíranou úctu k jeho tradicím a
obyvatelstvu. Učila jsem se ráda a rychle a práce v
tojokawské škole mě bavila stejně jako soukromé hodiny
angličtiny. Platily si je u mě pro své děti japonské
známé ze zumby i jógy, ale také skupina čiperných
důchodkyň. Dojížděla jsem za nimi autem
dvaadvacet kilometrů do města, kde žil i dědeček, džidži
Hiroši. Jeho čajovníkové plantáže neměly v mých
očích konkurenci a chuť lístků zeleného čaje,
vhozených do horké vody, tančících a pomalu
usedajících na dno, byla prostě neodolatelná. Milovala jsem
tenhle působivý rituál, cesty lesem až po Hirošiho
domovské Šinširo, vůni stromů připomínající Tatry
a malé drzé opičky poskakující po stromech i na
silnici. Džidži to věděl. Když mi dohazoval v tamním
Chrámu duší kurzy angličtiny pro příjemně
vypadající domácí paní, jen se spokojeně usmíval.
Hm. Věru. Dědeček se vždycky rád staral o můj
úsměv. Stejně ráda mě viděla usměvavou i
rumunská kolegyně Roxy. Poznaly jsme se po mém
příjezdu do Japonska. Spolu jsme pracovaly, potom
se provdaly za Japonce, rodily ve stejné době na





29
stejné klinice, a když se ve škole v Tojokawě
uvolnilo místo angličtinářky, okamžitě mi dávala echo
a přimlouvala se za mě u ředitele. Když se mě tedy
se setrvačností a asi posté zeptala, jestli jsem v práci
šťastná, jinou než kladnou odpověď ode mě nikdy
nedostala.
„Daidžóbu, O. K. desu. Je to O. K. Našla jsem tu
všechno,“ ujišťovala jsem ji opětovně.
„Deni, všechno?“ protáhla zpěvavě Roxy a
mrkla na mě.
„No dobře. Skoro všechno.“
Pousmála jsem se nad jejím pochybovačným
tónem a palcem, který jí po americku vyletěl nahoru.
V druhé dlani držela typický japonský šálek čaje
a užívala si konec vyučování. Seděly jsme v
kabinetě v našich přísných šedivých kostýmcích,
doplněných otřesnými, o číslo většími šmatlavými
hnědými plastovými žabkami podle školních předpisů
a i beze slov jsme věděly, co se nám přemílá v hlavě.
Plavily jsme se takříkajíc na jedné lodi. Japonský
manžel, expresně rychle zvládnutý japonský jazyk,
smíšené potomstvo, potřeba realizovat se a rozdávat,
aby nás to každý den dobilo sluncem a patřičnou
dávkou sebevědomí. Měly jsme uplatnění, slušný
výdělek a skvělé kolegy. Především ti zahraniční,
s kapkou našich povahových ingrediencí, se nám
zdáli úžasní. Tedy mně se zdáli úžasní. Vnímala
jsem je jako svoji otevřenou knihu – bezprostřední





30
a vždy upřímnou Roxanu. Ale jen do prvního
společného mejdanu.
„Dej si s námi, nebuď pořád taková slušná! Ti
Japončíci tě teď přece nevidí!“ rýpl si do mě
americký kolega s veselou pilulkou v ruce a se
zakaleným pohledem. Kromě Američanů bylo v kolektivu
i několik Evropanů a do chvíle, než jsem dorazila
na setkání cizinců po práci, jsme si docela dobře
rozuměli.
„Děkuju, tohle nepotřebuju,“ ujistila jsem ho
rázně a zděšeně a ten výraz mi zůstal při pohledu na
potoky alkoholu a zorničky rozšířené nedovoleným
dopingem kolegů po celý večer. Jejich neustálé
dotírání a způsob, jakým se shazovali, se mi docela
hnusil. Věděla jsem, že se vědomě připravuju o
příslušnost k jejich gajdžin – cizinecké skupině, ale
tohle nebylo fakt nic pro mě. Přestala jsem se s nimi
scházet dřív, než jsem vůbec začala.
Nebyla jsem prostě obyčejná cizinka s cílem
nahrabat si a zamávat celému Japonsku na
„neshledanou“. Ale ani Japonka s automatickou úctou svého
okolí. Nemít energickou Roxy, nevšedně srdečnou
africkou kolegyni Reginu a nečekaně blízké a
uctivé přátelství Misako a papá z Atsumi a džidžiho
Hirošiho ze Šinširo, byly by moje dny zřejmě
mnohem fádnější. Něco jako přísný mix
černo­šedo­hnědých barev v našem smíšeném učitelském sboru.
Asi to zní celé pateticky a naivně, já jsem si ale






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist