načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: S duší Japonky - Denisa Ogino; Katarína Kopcsányi

S duší Japonky

Elektronická kniha: S duší Japonky
Autor: Denisa Ogino; Katarína Kopcsányi

Autobiografické vypravování mladé Slovenky, která se po krachu manželství s Japoncem vrací ze země manžela do své vlasti a snaží se zde pro sebe i pro své dítě vybudovat nový život. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 220
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Skupina třídění: Slovenská literatura
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0680-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vypravování mladé Slovenky, která se po krachu manželství s Japoncem vrací ze země manžela do své vlasti a snaží se zde pro sebe i pro své dítě vybudovat nový život. Kniha navazuje na román Suši v duši, věnovaného prvnímu dějství Denisina životního dramatu: jejímu odjezdu do Japonska, sžívání se s japonskou kulturou a posléze lásce k mladému Šigemu, která vrcholí sňatkem a narozením syna Justina. Denisin pokus o vybudování harmonického domova v cizí zemi však krachuje. Jak jí říká tchán: "S Japoncem může být šťastná totiž pouze Japonka". Kniha S duší Japonky začíná ve chvíli, kdy Denisa odjíždí se synem na Slovensko a kdy jí Šige zakazuje vrátit se do Japonska. Co teď? Manžel ji i dítě nechal zcela bez prostředků! A nejen to, Justin, odmalička vychovávaný jako Japonec, neumí slovensky... Denisa se nevzdává; hledá si práci, přihlašuje Justina do školky, kamarádky pomáhají s nutnou výbavou dětského oblečení na zimu. Denisa věří, že situaci zvládne a dokonce doufá v novou lásku. Naráží však na nečekaný problém: ačkoli se s japonskou kulturou nikdy nesžila, japonská mentalita se jí mimoděk dostala pod kůži a ona se teď ocitá v pozici vykořeneného člověka, který nepatří vlastně nikam...

Popis nakladatele

Pokračování úspěšné knihy Suši v duši.

Denisa Ogino pokračuje ve vyprávění svého příběhu „slovenské“ Japonky, která odjela na návštěvu Slovenska a už se do Japonska nesměla vrátit, protože jí to její manžel Shige zakázal. Denisa zůstává na Slovensku sama se svým synem Justinem, a oba se ze dne na den musí přeorientovat na slovenskou realitu, což je obzvlášť pro Justina zpočátku velmi těžké. Denisa zůstane zcela bez prostředků, ale nerezignuje a využije všeho, co se za léta pobytu v Japonsku naučila. Čím vším musí ona i její syn projít? A najde nakonec Denisa štěstí, o němž snila?

Můj předešlý život odplavila vlna tsunami spolu s průvodcem. Dnes, dva roky po rozvodu, už Šigeho jinak nenazvu. Dal mi pocit výjimečnosti, úžasného syna a možnost poznat a zamilovat si Japonsko. A potom se z mého a Justinova života vypařil jako bouřkový mrak, abych přes mnohá úskalí našla konecně samu sebe a to svoje vysněné štěstí…

Denisa Ogino
Pochází ze středního Slovenska a už jako dvacetiletá odešla pracovat do Japonska. Zamilovala se nejen do této exotické země, ale i do Japonce, vdala se za něj a porodila syna. V Japonsku nakonec žila téměř deset let, postupně pronikala do specifické japonské kultury a způsobu života. O této části života vydala ve spolupráci s Evou Urbaníkovou velice úspěšnou knihu Suši v duši (2012), ale je také autorkou kuchařky Navařme si Japonsko a nyní připravuje knihu japonských pohádek s originálními kresbami svého syna Justina. Působí jako lektorka japonštiny a svoji lásku k japonské kuchyni prezentuje prostřednictvím suši-cateringu. V současnosti žije i se synem v Banské Bystrici.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Denisa Ogino; Katarína Kopcsányi - další tituly autora:
S dušou Japonky S dušou Japonky
 (e-book)
S dušou Japonky S dušou Japonky
Světlo je i za oponou Světlo je i za oponou
Opäť mamou -- Skutočný príbeh Opäť mamou
 (e-book)
Opäť mamou Opäť mamou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

S duší Japonky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Denisa Ogino, Katarína Kopcsányi

S duší Japonky – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


P r a h a 2016



5

Prolog

Když se 11. března 2011 odlepilo letadlo se mnou

a s Justinem od japonské půdy, nenápadně se schy

lovalo ke zničujícímu zemětřesení. Právě opakující

se otřesy krásné a distingované země mě dokáza

ly čas od času příšerně vyděsit. Svůj strach, když

se náš příbytek zatřásl, jsem vždy ukryla do kouta

místnosti, schoulená do klubíčka kolem drobného

Justinova tělíčka. Zatímco všude kolem vládla při

bouřlivé hře přírody příznačná japonská disciplína

a pokora. Vrozená, bezkonkurenční, zakódovaná

přímo v genech a ničím nenapodobitelná.

Ne, neměla jsem ji. Tu pokoru a vyrovnanost

skromných japonských manželek. Změnila jsem

svoje zvyky Evropanky, přestala nosit kratší suk

ně nebo výstřihy a opustila práci hostesky. Přesto

jsem nebyla dostatečně dobrou Japonkou. Nevítala

jsem svého japonského manžela mlčky a smířeně,

když se pozdě večer vracel z hostesingových barů,

kde ztrácel tolik důležitý čas ve společnosti jiných

žen. A nebyla jsem zticha, když mě bolela duše při

jeho údajných služebních cestách. No a nemlčela

jsem ani tehdy, když mě a Justina odbýval slovy

o únavě a zaneprázdněnosti. Opravdu jsem nebyla

pokornou ženou, jaké za okny malého japonského


městečka Tojohaši žily a dýchaly snad jen vzduch uvolněný z plic svého manžela a živitele. Navzdory tomu jsem věřila, že nás nic nerozdělí. Že po čase dosáhnu na nejvyšší poličku, na sen o rodinném zázemí plném lásky a spokojenosti.

A najednou jsem seděla v letadle směřujícím na Slovensko, s milovaným, sotva pětiletým plodem naší lásky, se dvěma kufry a limitovanou kreditkou. Za námi se v důsledku otřesů země zvedaly vlny tsunami a následný výbuch Fukušimy zamořoval desítky kilometrů vzdalujícího se domova. Tehdy jsem ještě netušila, že Japonsko si ponesu dalším životem už pouze v srdci. Dva měsíce odloučení, abychom si se Šigem poskytli prostor na úvahy o budoucnosti, se změnily na nekonečno. Můj japonský manžel mě od sebe odstřihl jediným telefonátem a v téže vteřině se vzdal i svého syna. Najednou jsem já, vdaná žena naučená klopit před muži i zaměstnavateli pokorně zrak, stála opět na začátku své poutě za rodinným zázemím, obživou a upřímnou láskou. Můj předešlý život mi odplavila tsunami spolu s průvodcem.

Dnes, dva roky po rozvodu, už Šigeho jinak nenazvu. Dal mi pocit výjimečnosti, úžasného syna a možnost poznat a zamilovat si Japonsko. A potom se z mého a Justinova života vypařil jako bouřkový mrak, abych přes mnohá úskalí konečně našla samu sebe a to svoje vysněné štěstí...

7

1. kapitola

Teprve před deseti minutami jsem přerušila balení

kufrů, abych reagovala na Šigeho telefonát z Japon

ska přes internetový videohovor. A najednou to byl

jeden z nejnepochopitelnějších okamžiků v mém

životě. „Baka! Hloupá!“ – vynořila se mi v mysli

džidžiho někdejší zklamaná reakce. Seděla jsem na

posteli, přede mnou notebook, vedle mě otevřený

kufr a všude v pokoji zvuk šíleného tlukotu mého

srdce. Průměrných šedesát úderů za minutu se změ

nilo na cval a do tváře mi vehnalo červeň a slzy.

Džidži. Můj japonský dědeček Hiroši. Už před sed

mi lety v hostesingovém baru v Tojohaši, když jsem

se mu přiznala ke své lásce k Japonci, předpověděl

srdeční apokalypsu. „S Japoncem může být šťastná

jenom Japonka. To si zapamatuj,“ řekl a rozzlobeně,

s prstem namířeným na mě, se mi nadlouho vytratil

ze života. Možná jsem tehdy nechtěla slyšet, co mi

tím naznačuje. Utekla jsem ze Slovenska od rodiny

a přátel, od chaosu, s nímž jsem nedokázala v žád

ném směru pohnout. No a postupně jsem si zami

lovala zemi odlišnou od čehokoli evropského. Díky

trpělivému hostovi – zubaři a mému přesvědčení,

že pouze takhle si udržím práci, jsem se při hoste

singu naučila japonštinu. S diářem a perem v ruce, kdy se jen dalo. Když se potom do mě, blonďatého snílka s modrýma očima a touhou po opětované lásce, zahleděl snad nejhezčí a nejtajemnější Japonec pod místním sluncem, byla jsem v sedmém nebi. Jednoho dne vešel do baru, v němž jsem pracovala. A do roka se mi díky zájmu tohoto mladého a uhrančivého majitele butiku s módním zbožím zdál můj život srovnaný a čistý.

„I love you, Deniska,“ říkával mi a já jsem mu po naší strohé papírové svatbě ze samé lásky porodila syna. Náš vztah nebyl samozřejmě vždycky pouze v odstínech růžové. Ba časem, jak jsem se už zmínila, nebyl idylický vůbec. Rozdílná mentalita, jeho nepochopitelné zklamání, že jsem mu neporodila vysněnou dceru, či odlišné názory na výchovu a manželství nás neustále vystavovaly zkouškám a otupovaly onu potřebnou chemii mezi námi.

V sedmém, kritickém roce našeho manželství nakonec došlo na džidžiho slova. Seděla jsem na posteli banskobystrického bytu, v ložnici zařízené na přechodné bydlení v době mých výletů na Slovensko, a musela jsem kapitulovat. Můj japonský manžel nehnul ani brvou, když mi přes displej notebooku zakázal vrátit se do Tojohaši. S dárkem v ruce, nasměrovaným do téměř sbaleného kufru, jsem se najednou srdceryvně rozplakala.

„Neplač, mami! To je život,“ ozvalo se vedle mě a vzápětí se mi Justinovy malé ručky ovinuly

9

kolem krku. Když z vedlejšího pokoje uslyšel, že

pláču, přiběhl mi podat pomocnou ruku a naserví

rovat povzbudivá slova, vytažená z mého slovníku.

„Ano, zvládneme to, srdíčko,“ opětovala jsem objetí

mého zatím nic netušícího syna a mezi vzlyky jsem

si spěšně utírala slzy do rukávu. Japonské ženy totiž

nepláčou. A japonské děti neznají způsob, jak svoje

matky utěšit. Jaksi vůbec netuší, že by to jejich silné,

vždy pokorné a úslužné matky potřebovaly.

Jenže já jsem nebyla skutečná Japonka. A Justin?

Vždy byl a bude díky mně z poloviny Evropan. Asi

proto mě jeho následná slova o tom, jak mě má rád,

znovu rozplakala. „Promiň, Justine, promiň mi to,“

vymáčkla jsem ze sebe, sundala z krku jeho ruce

a vstala jsem. Sledoval mě pohledem, když jsem pro

šla chodbou k protějšímu bytu, přivedla sousedku

Zuzku, obula si tenisky a rychle vyběhla přes práh

bytu dolů po schodech. Byl večer, venku foukal

svěží vítr a já jsem se cítila, jako bych opět utíkala

za dědečkem na vzdáleném sídlišti v rodném městě.

Dělávala jsem to tak v dětství celé roky, když bylo

zapotřebí u nás doma utišit zničující bouři mezi rodi

či. Později, v Japonsku, mi běžecké tenisky a vítr

ve vlasech pomáhaly zapomenout na skřípání sou

částek v mém vztahu se Šigem. Běžela jsem rychle,

daleko, s pocitem srdce v krku. Dokud jsem si ne­

uvědomila, že mě doma čeká Justin. Můj milovaný

a pravděpodobně příšerně vystrašený syn.

Že se děje něco zásadního, pochopil Justin už v následujících dnech. Společně jsme zase vybalili kufry a naším jediným útočištěm se stalo město obklopené horami. Město s hrstkou skutečných přátel a vlastním bytem. Zřejmě mi ho sama prozřetelnost vnukla, když jsem ho svobodná a bez závazků kupovala. Byl květen a my jsme setrvávali na Slovensku, přestože jsme měli v Japonsku začínat nový školní rok. Justin v jiné školce a já na postu učitelky angličtiny v domovské škole v Tojokawě. Místo toho jsem Justina znovu doprovázela do školky na sídlišti a přijímala na mobilu hovory od znepokojeného ředitele a kolegů. „Kruci! Gajdžin! Cizinka! Nezodpovědná!“ – problesklo mi hlavou, když jsem nedokázala vyřídit ani jediný z hovorů srozumitelnou řečí a bez přívalu slz. A jako nezodpovědnou cizinku mě museli v té chvíli vnímat i volající. Jako zrádkyni. Slabošku. Která se vzdala. A která měla v mém případě naprosto jasné jméno.

„Šige. Nedovolil mi, abych se vrátila,“ vyslovila jsem přece jen mezi vzlyky při nevímkolikátém kontaktu se školou. Lomcoval mnou strach, jak přežijeme. Cítila jsem zodpovědnost za zklamání důvěry a neuvěřitelný vztek na Šigeho. Protože od Justinova narození jsem měla sen. O jeho světlém a krásném dětství, úplně jiném, než bylo to moje.

Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, ten sen mě nakonec podržel. Pomohl mi neutopit se v alkoholu, nespolk

nout prášky na spaní, neoběsit se a nemlátit kolem

sebe vším a do všeho. K čemu? Venku svítilo májo

vé slunce, Šige nevolal a my jsme si zvykali na my­

šlenku, že jsme odkázáni sami na sebe.

Jenom jedno jsem si pořád nedokázala připustit.

Čas běžel a já stále nechápala, že Šigeho rozhodnutí

opustit nás není pouze jeho krátkodobý rozmar.

13

2. kapitola

Bylo to přibližně tři roky před mým a Justinovým

definitivním příjezdem na Slovensko, kdy jsem zača

la pociťovat Šigeho chlad každým pórem kůže. Když

neměl náladu, stáhl se k počítači do pokoje nebo

si lehl do vany s horkou vodou. V takových dnech

a večerech jsme ho vídali jen tehdy, když si spo

lu s námi sedl ke stolu. Seděl, mračil se a mlčel

nebo jen nelichotivě zhodnotil japonskou kuchyni

své slovenské manželky. Navzdory všudypřítomné

existenci dvouletého synka jsem si tehdy připadala

velmi osamělá. Nejednou jsem vzala mobil, abych

si postěžovala Misako, mé japonské matce, ale mělo

to pouze jednosměrný terapeutický efekt. Dostat to

ze sebe. Matka Misako z Atsumi mě vyposlechla,

povzbudila, ale po vzoru japonských žen si svůj

názor nechala pro sebe.

Nebylo to o tom, že jí na nás nezáleželo. Ona

a papá, její manžel, nám přímo nabízeli privilegia

členů rodiny. Jenže u Japonců se nesluší vměšovat

se do dění mimo vlastní domácnost. To, co bylo za

dveřmi jiného bytu, zůstávalo při řešení problémů

tabu navždy. Anebo minimálně do té doby, než se

v rodině stalo něco opravdu tragického a povšim

nutíhodného. Misako jsem se tedy vždycky aspoň vypovídala, přestože problémy nezmizely a rady jsem se nedočkala. Později, když se mi podařilo opustit papírové stěny našeho strohého příbytku a prosadit se jako učitelka angličtiny ve škole i v soukromí, získala jsem další životní rozměr. A s ním bohužel i ten Šigeho. Z minimálního času, který s námi trávil, dokázal ukrojit ještě víc. S patřičnou dávkou uraženosti, že je jeho manželka na japonské poměry příliš emancipovaná, se vracel z práce domů až velmi pozdě nebo vůbec.

Někdy v té době jsem si uvědomila, že jeho láska mě těšila pouze chvíli. Potom jsem už jen preventivně hasila malé požáry, aby nedošlo k větším. Jak jinak, ústupky ve smyslu jeho požadavků. Naivní? Do jisté míry ano. Byla to moje rodina. Nikoli ta, do níž jsem se narodila. Ale ta, kterou jsem si sama vybrala. Přiznat, že to nevyšlo, mě ani nenapadlo. Za každou cenu jsem chtěla udržet teplo rodinného krbu. Postupně jsem však už nestíhala do toho krbu přikládat. Tak rychle vyhasínal! Zprávami o Šigeho dennodenních návštěvách hostesingových barů, nečekanými telefonáty, při nichž opouštěl místnost, kterou se mnou sdílel, i Justinovými marnými snahami získat otcovu pozornost. Ta moje očekávání od něj jsem už radši ani nepředestírala. Nemělo to význam.

Na Slovensko jsem se v té době opakovaně vracela taky bez jiskry v oku. S připravenou výmluvou, proč s námi není Šige. Jedině sousedku Zuzanu a svoji babičku jsem neuchlácholila žádnými pohádkami. Místo muže jsem si přivážela získanou srdeční arytmii a nemizející trauma z japonských zemětřesení. I na slovenské půdě jsem je ve spánku prožívala téměř každou noc. Probouzela jsem se zpocená a okamžitě kontrolovala Justina. Ležel ve své posteli, klidné rysy jeho tváře se měnily v pravidelných intervalech nádechu a výdechu, a já jsem přesto probděla další hodinu. Na některé věci či situace se jednoduše ani s láskou v srdci zvyknout nedá.

„Snad sis, holka, nemyslela, že se tě bude držet za sukni! Zapomněla jsi, kde jste se poznali? Takový se nezmění jen kvůli tvým modrým očím!“ vyhrkla zase jednou přímo rodičovsky Zuzka, když jsem s ní po příjezdu na Slovensko se slzami v očích pila první kávu. Nemyslela to zle. Chtěla mi otevřít ta modrá očiska, abych se přestala trápit neměnnými konstantami. Jenže když odmítáte, co se děje, nebo doufáte v zázraky, vidíte mnohé věci až mnohem, mnohem později.

Zuzku jsem i kvůli tomuto jejímu životnímu postoji měla ráda od samého začátku. Byly jsme jako sestry od té doby, co jsem si koupila byt, a ona mě tak zdědila na svém patře. Během mých pobytů na Slovensku zůstávaly dveře našich bytů otevřené, jako by na celé chodbě existovala jenom jedna jediná domácnost. A ona jí taky opravdu byla,

16

když se mi Zuzka svěřila, že můj byt byl kdysi její.

Zažila v něm dobré i zlé a po rozchodu s mužem se

rozhodla zavřít za minulostí dveře. Koupila si pro

tější byt, ten můj nechala manželovi a... A do toho

jsem přišla já. Při pohledu do minulosti jsem vděč

ná, že si Zuzka nevybrala úplně jiný byt a panelák.

V souvislosti s mnohými osudovými znameními

věřím, že náhody jednoduše neexistují. Díky ní jsem

se na Slovensko nevracela do nehostinného bytu

s vypnutým topením, zavřeným plynem a odstave

nou vodou a při příjezdu z letiště čekaly mě a Jus

tina vroucí objetí, oblíbené rýžové kuličky a velký

hrnek zeleného čaje. Prostě všechno, co nám dalo

pocit, že i tady jsme doma. V Zuzce jsme měli věr

nou kamarádku. Usměvavou a veselou, praktickou

a přímou, ale taky se spoustou něhy, jemného kárání

a odpuštění za každého počasí. Našeho slovenského

anděla bez křídel.

Bylo mi tedy přes třicet a byla jsem ve věku zralé

ženy, když se růžový opar kolem mého japonské

ho průvodce životem začal ztrácet. Jednoho večera

v japonském příbytku v Tojohaši, s klasickým scé

nářem spícího Justina a osamělé Denisy, jsem zas

jednou bloudila svým životem po nekonečné my­

šlenkové cestě. Šige se kdesi toulal s chimérami barů

a ulic a já, nesmířená s pocitem odkopnutí, jsem si

mimoděk vzpomněla na svoji první velkou lásku.

Bylo nám osmnáct, a jako nás dalo léčení v Nimnici

dohromady, tak nás vzdálenost mezi bydlišti v růz

ných městech rozdělila. Vlastně – rozdělila jsem nás

já. Jako čerstvý vysokoškolák za mnou jednou přijel

za těžce vydřené peníze z brigády na stavbě. Jenže já

jsem ho hned po příjezdu na vlakové nádraží posla

la domů. Nikdy jsem mu nevysvětlila, proč jsem

to udělala. Že mi rozdíly mezi jeho a mojí rodinou

připadaly příliš velké na to, abych to přehlédla. Že

se moje šedivé hadry ze sekáče až příliš lišily od

jeho dokonalého vzhledu v bílé košili a nedělních

kalhotách. Prostě to bilo do očí a ve svém mladém

věku jsem toužila být jeho ozdobou.

Ten večer jsem se při všech těchto vzpomín

kách cítila opravdu otřesně. Dvanáct let od rozcho

du s první láskou jsem prožívala smutek zesílený

samotou a každým nervem těla pocítila tu bolest po

odkopnutí. Především náhlém a nikdy nevysvětle

ném. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem

měla potřebu se mu omluvit. Našla jsem si jeho jmé

no ve vyhledávači sociální sítě a napsala jsem mu

zprávu. Netušila jsem, jestli pošta najde adresáta,

a i s unavenou hlavou připravenou ke spánku mi

bylo jasné, že budu před ním vypadat jako blázen.

Záleželo mi však na jeho odpuštění a Jarík mi po

dlouhých letech mlčení během několika hodin sku

tečně odpustil. Dokonce změnil celý můj dosavadní

život. Ale to už strašně předbíhám... 3. kapitola „Smějou se mi,“ nasadil Justin grimasu smutného smajlíka se svraštělým obočím, jakmile vstal z molitanové kostky v koutě třídy ve školce a zamířil ke mně. Mračil se ještě v šatně, kde jsem ho oblékala do vlastnoručně obšitého teplého overalu a obouvala mu sněhule z druhé ruky. Šige jaksi se zasláním balíku s Justinovými zimními věcmi vůbec nespěchal a ve městě obklopeném horami neodcházela zima ani na konci března.

„Než ti něco pošle, bude dávno léto. Radši mysli na Justina než na sliby svého manžela,“ neodpustila si Zuzka kritickou poznámku. Nakonec se sama zasloužila o to, že čtrnáct dnů po našem příjezdu na Slovensko jsem už měla od jejích kamarádek­ ­maminek všechno potřebné do mrazu i do školky. Overal, sněhule, teplé svetry, čepice, rukavice i kalhoty. Dokonce i pár plyšových hraček pro hezké sny. Zvláštní. Manželka a syn podnikatele s módním zbožím byli najednou vděční za věci z druhé ruky. A jak!

„Wakaranai! Nerozumím jim!“ přerušil Justin moje úvahy další stížností japonsky, jakmile jsme vykročili z budovy mateřské školy na sídlišti nedaleko našeho činžáku. Měl za sebou druhou cvičnou tříhodinovku a ve velkém overalu se kontury jeho těla se svěšenými ramínky ztrácely ještě víc.

„Justine, až se s dětmi skamarádíš a naučíš se slovensky, bude se ti tam líbit,“ přesvědčovala jsem ho a zase jednou si vyčítala, co jsem to dopustila. Justin se cítil mezi dětmi ztracený a s každou další nesrozumitelnou otázkou se mu draly slzy do očí. Všechno jenom proto, že Šige nesnášel, když jsem s ním mluvila svým mateřským jazykem.

„Denisko, Justin je Japonec, tak ať mluví japonsky,“ přikazoval mi nekompromisně. Ve snaze nerozbouřit hladinu moře, když byla zrovna klidná, jsem ho poslechla. „Hai, hai. – Ano, ano.“ Já jsem se zdokonalovala v japonštině a Justin zapomínal i ta nejjednodušší slovenská slova. Netrvalo dlouho a obracel se na mě už jenom japonsky. Vydrželi jsme to dlouho. Možná až příliš. Jenže jednoho dne mi při Šigeho nesmyslném zákazu došla pára, když jsem při telefonátu na Slovensko následně překládala Justinkovi úplně všechno. Bylo mu pět let a nerozuměl vůbec ničemu.

A dost! řekla jsem si a právě v tom našem osudovém březnu, aniž jsem tušila životní změnu, jsem ho při první příležitosti šoupla mezi slovensky mluvící děti.

„V dětském kolektivu se naučí slovensky nejrychleji,“ zauvažovala jsem nahlas u čaje a Zuzka okamžitě konala. Přes známou známé zajistila místo ve školce pod kopcem, jen kousek od našeho paneláku. Měly to být naše dva měsíce na Slovensku a já jsem už nechtěla promarnit jedinou šanci. Justin sice nemluvil slovensky, ale měl dvojí občanství. I proto se mohl vzdělávat v tom nejlepším jazykovém kurzu – v obyčejné mateřské školce s kupou vrstevníků.

První Justinova slovenská slova byla dost nezvyklá. Jazyk a koník. Jazyk, který na něj děti vyplazovaly, a koník, protože při tom vyplazování jazyků připomínaly Justinovi malé koníky. Každá senzace trvá chválabohu tři dny. Poté co učitelka vyzvala děti, ať soutěží o to, kdo první spapá polévku, a Justin ji po japonském vzoru k údivu dětí z talíře vypil, poté co odmítl sdílet společné záchodky s holčičkami a převlékat se před nimi, protože pro Japonce se to nesluší, a poté co se nejednou smály jeho divné řeči, si děti začaly postupně na jeho odlišnost zvykat. Když Justin konečně ukázal i nekonfliktní povahu a sladký úsměv, měl mezi dětmi, a dokonce i mezi jejich rodiči, svůj malý boj vyhraný.

On sám však bojoval trochu déle. S řečí a se slovenským bontonem, který potíral ten japonský. Žádné pití polévky, místo misky talíř a do rukou příbor. Ani krkání či srkání špaget, přirozené projevy při japonském stolování, mu na Slovensku najednou netolerovali. Zato odbíhání dětí na záchod během jídla tu nepovažoval za nevhodné nikdo. Stejně jako

22

smrkání, které japonský národ vnímá jako hrubé

porušení etikety a svým dětem nechá raději lesklé

nudle téct po tváři. Vysmrkat se v Japonsku zname

ná najít si diskrétní místo a udělat to co nejnenápad

něji. Bez ohledu na věk či postavení ve společnosti,

aby nežádoucí sekrety a proces jejich zbavování se

neobtěžoval okolí.

Obyvatelé země vycházejícího slunce tedy nesmr

kají, třebaže se popotahováním před jinými pro

blém nemají. Z paradoxů stojí za to uvést ještě aspoň

jeden – Japonci na ulici zásadně nejedí a neobměkčí

je ani hladové dítě. Rohlík do ruky jako první pomoc

pro malého hladovce je v tamní kultuře nepřípust

né řešení. Přitom konzumace zmrzliny během

chůze na veřejnosti je úplně v pořádku. Japonské

děti si tyto zásady osvojují doslova odmala a jejich

gaman – trpělivost – se dá sledovat už od plenek. Při

jídle i mimo něj. Vůbec by je nenapadlo sáhnout po

jídle mimo jídelnu, izakaje či jiné stravovací zaříze

ní, a už vůbec by si během jídla nedovolily vzdálit

se od stolu. V tomto duchu byl v Tojohaši v před

školním zařízení vychovávaný i Justin. Zdrženlivě

a přísně, což bez problémů respektoval. Kromě

polibku ode mě. V japonské školce jsem ho líbala

navzdory odlišným domácím zásadám, se statutem

cizinky jen já jediná. Nejednou ke mně běžely i jiné

děti. Nevšední emoční výstřelek v podobě polibku

se jim velmi líbil. „Ču­ču! Ču ­ču! – Pusu! Pusu!“ křičely na mě. Ale polibkům ostatních rodičů, kteří se tak vítali se svými dětmi, se na Slovensku Justin nepřestával divit. Dva rozdílné světy, naplněné každičký den novou hromádkou evidentních rozdílů, ho stavěly do pozice Alenky v říši divů. A on musel ty změny, chtěl­li dokonale zapadnout, nasávat jako houba.

Při rozpačitých začátcích ve školce jsem se tedy radovala aspoň z jedné vynikající zprávy. Týkala se stravy a Justinova kladného postoje k nemastnému a neslanému menu v jídelně. To, nad čím mnohé děti ve školce ohrnovaly nos, mému synovi chutnalo. Kromě výrazných sýrových jídel se specifickým zápachem snědl všechny málo kořeněné a výživné gastronomické výtvory. Připomínaly mu, zvláště rýžové a rybí speciality, zdravé dobroty japonské kuchyně. Zanedlouho si s plným bříškem a získanými kamarády začal zvykat i na to, že u něj nestojím jako záchrana před jazykovou bariérou. Nepotřeboval mě už ani k vysvětlení situací, které se od těch japonských lišily přímo na kilometry. Právě naopak. Postupně si začal z pozice malého rošťáka v kolektivu osvojovat dětmi nejpreferovanější slovní vtípky a nejednou s nimi vytvořil pěkně zapeklité situace. Například při cestě autobusem k naší babičce se na mě obrátil a spustil:

„Mami, co to tu smrdí? Tady si asi někdo prdnul!“

Do smíchu mi věru nebylo, a aby nám nikdo nerozuměl, japonsky jsem ho upozornila na omyl i nevhodnost výrazu. Jenže Justin se nedal a znovu kontroval:

„Mami, onara kusai! Smrdí tu prd. Já ho opravdu cítím!“

A totálně mě odzbrojil.

Po čase jsem se nad tím zážitkem jen pousmála, stejně jako nad mnohými jinými. Například když jsem ho požádala, aby v našem paneláku přivolal výtah, a on ze všech sil vykřikl: „Výtaaaaaah!“

Až se hlavy sousedů objevily snad ve všech dveřích a na všech poschodích. Anebo když se mě cestou v autě s mými kamarádkami japonsky ptal, co znamená text na velkém billboardu u silnice. Po vysvětlení v jeho rodném jazyce, že je to reklama na půjčování peněz, potměšile přepnul do slovenštiny:

„Tak tam tedy pojďme a koupím si kolo!“

To kolo vskutku dostal od dobře poslouchajících kamarádek.

Justinova bezprostřednost mi už tehdy úplně nečekaně přinesla malou kariéru slovenské Japonky, prezentující zemi vycházejícího slunce ve školních kolektivech. Že se i s tím pojí vtipná příhoda pod jeho vedením, už asi není žádným překvapením.

Po pár týdnech ve školce měly děti zazpívat svoji oblíbenou písničku. Když Justin spustil: „Čapu, čapu, piči, piči, pon, pon,“ učitelka mě okamžitě odtáhla stranou a ptala se, jestli můj syn doopravdy neovládá slovenský jazyk. Ne. Neovládal. Zpíval o dešti a pleskání v kalužích. A tak přicházely další a další otázky o vzdělávání dětí, kulturních rozdílech a o životě v Japonsku.

Jedna z Justinových vzpomínek se váže k naší společné slovní zábavě s dětmi. Bylo to tehdy, když si k nim hledal přímočarou cestu. Rozhodla jsem se mu trochu pomoct a s obrázky nejznámějších zvířat jsem se dětí zeptala:

„Ví někdo, jaké zvuky vydávají?“

Jasně že věděly! Ale nevěděly, že Japonci zvuky stejných zvířat reprodukují odlišně. Byla to hra, na kterou jsem nejednou, kdysi dávno, jako hosteska nachytala návštěvníky baru. Zajistilo mi to minimálně hodinovou konverzaci s nimi a díky vtipnému obsahu už rozhovor nevázl. Přesně to se stalo i mezi Justinem a ostatními dětmi.

Zatímco u nás dělá kohout kikirikí, ten v Japonsku dělá kokekoko. Naše vrána kráká krá­krá, ale japonská kaaa­kaaa. A jak dělá kočka? Slovenská mňau ­mňau. Japonská nya­nya. Kůň se k našemu mihihihi přibližuje asi nejvíc: hihiiin. Ale prase se v Japonsku ohlašuje jako naše kráva: búúú­búúú. Japonská ovce zase jako koza: méééé! A pes: U nás dělá haf, u Japonců wan. Slovenská žába kuňká, japonská dělá: kero­kero, ale ten nejnepravděpodobnější zvuk vydává japonská myš: ču­ču. Jako by vyžadovala pusu podle vzoru japonských dětí, které ji dyndaly ode mě.

Děti měly rády v rozhovorech směšné kontrasty stejně jako dospělí a po osobně vyzkoušeném životě tady i tam jsem dokázala odpovědět i na ty nejdivnější otázky. Dokonce jsem se přistihla při tom, že jsem je podvědomě očekávala. Protože Slovákům se zdají divní Japonci a Japoncům zase Slováci. Pro mě však bylo nejpodstatnější, že Justina konečně pochopili a přijali.

O důležitosti těchto zdánlivě malých úspěchů jsme se brzy přesvědčili. Když se Banská Bystrica neplánovaně stala naším domovem, mohla jsem řešit (díky za nápad se školkou!) i mnohem podstatnější dilemata našich dní. Jak přežít, neskončit pod mostem, nepřijít kvůli nedostatku finančních prostředků o dítě. Prostě: Jak se naučit čarovat v byrokratické společnosti bez dokladů o vzdělání a úspor z výuky angličtiny. Všechno zůstalo v šuplíku mého psacího stolu v Japonsku a Šige mi důkazy o mém vzdělání a ušetřené peníze nikdy neposlal. Stejně jako výživné, aby měl z čeho žít aspoň jeho syn. S nezáviděníhodnou situací mi bohužel nedokázaly pomoct bez potřebných písemných potvrzení z Japonska ani kompetentní úřady. 4. kapitola Od té doby, co jsme s Jaríkem přerušili dlouholeté mlčení mezi námi, jsme si často po večerech psali. On byl na Slovensku, já v Japonsku a světem letěly naše písmenkové debaty o všem možném. Tedy skoro o všem. Po tom, co nás kdysi spojovalo a jak mě právě on zasvětil do tajů lásky, jsem mu o svém manželství moc neprozrazovala. Psala jsem mu o Justinovi a práci, o zážitcích dne, o úžasných místech a lahůdkách Japonska i o odvrácené, vtipné i zarážející tváři vždy seriózních a pořádkumilovných Japonců. Poznávala jsem je zhruba sedm let, než jsem sáhla na dno své pokory a vyslala jednu upřímnou omluvu Jaríkovým směrem. „Gomennasai! – Promiň!“ Odměnou mi bylo jeho opětovné přátelství a v přítmí pokoje na modré obrazovce laptopu to dávno zapomenuté oslovení Dadka.

„Sejdeme se na Slovensku?“ zeptal se mě asi po dvou týdnech písemné komunikace. A já jsem opatrně, bez zbytečných příslibů, tuto možnost nevyloučila.

Na Slovensko jsem mezitím odletěla dvakrát, ale odvahu k setkání s bývalou láskou jsem nenašla. Proč? Možná jsem nad vším až příliš uvažovala, ale našla jsem si důvody hned dva. Prvním byl fakt, že jsem byla vdaná a dávno jsem zapomněla hledět mužům bez ostychu do očí. Druhým zase pocit, že by si to mohl nesprávně vyložit. Byl single a bez závazků. A já stále zamilovaná do Šigeho i do podmanivého Japonska. Přímo nepřekonatelné!

Ne každý chápal moji posedlost Japonskem a nepředstíranou úctu k jeho tradicím a obyvatelstvu. Učila jsem se ráda a rychle a práce v tojokawské škole mě bavila stejně jako soukromé hodiny angličtiny. Platily si je u mě pro své děti japonské známé ze zumby i jógy, ale také skupina čiperných důchodkyň. Dojížděla jsem za nimi autem dvaadvacet kilometrů do města, kde žil i dědeček, džidži Hiroši. Jeho čajovníkové plantáže neměly v mých očích konkurenci a chuť lístků zeleného čaje, vhozených do horké vody, tančících a pomalu usedajících na dno, byla prostě neodolatelná. Milovala jsem tenhle působivý rituál, cesty lesem až po Hirošiho domovské Šinširo, vůni stromů připomínající Tatry a malé drzé opičky poskakující po stromech i na silnici. Džidži to věděl. Když mi dohazoval v tamním Chrámu duší kurzy angličtiny pro příjemně vypadající domácí paní, jen se spokojeně usmíval.

Hm. Věru. Dědeček se vždycky rád staral o můj úsměv. Stejně ráda mě viděla usměvavou i rumunská kolegyně Roxy. Poznaly jsme se po mém příjezdu do Japonska. Spolu jsme pracovaly, potom se provdaly za Japonce, rodily ve stejné době na stejné klinice, a když se ve škole v Tojokawě uvolnilo místo angličtinářky, okamžitě mi dávala echo a přimlouvala se za mě u ředitele. Když se mě tedy se setrvačností a asi posté zeptala, jestli jsem v práci šťastná, jinou než kladnou odpověď ode mě nikdy nedostala.

„Daidžóbu, O. K. desu. Je to O. K. Našla jsem tu všechno,“ ujišťovala jsem ji opětovně.

„Deni, všechno?“ protáhla zpěvavě Roxy a mrkla na mě.

„No dobře. Skoro všechno.“

Pousmála jsem se nad jejím pochybovačným tónem a palcem, který jí po americku vyletěl nahoru. V druhé dlani držela typický japonský šálek čaje a užívala si konec vyučování. Seděly jsme v kabinetě v našich přísných šedivých kostýmcích, doplněných otřesnými, o číslo většími šmatlavými hnědými plastovými žabkami podle školních předpisů a i beze slov jsme věděly, co se nám přemílá v hlavě. Plavily jsme se takříkajíc na jedné lodi. Japonský manžel, expresně rychle zvládnutý japonský jazyk, smíšené potomstvo, potřeba realizovat se a rozdávat, aby nás to každý den dobilo sluncem a patřičnou dávkou sebevědomí. Měly jsme uplatnění, slušný výdělek a skvělé kolegy. Především ti zahraniční, s kapkou našich povahových ingrediencí, se nám zdáli úžasní. Tedy mně se zdáli úžasní. Vnímala jsem je jako svoji otevřenou knihu – bezprostřední a vždy upřímnou Roxanu. Ale jen do prvního společného mejdanu.

„Dej si s námi, nebuď pořád taková slušná! Ti Japončíci tě teď přece nevidí!“ rýpl si do mě americký kolega s veselou pilulkou v ruce a se zakaleným pohledem. Kromě Američanů bylo v kolektivu i několik Evropanů a do chvíle, než jsem dorazila na setkání cizinců po práci, jsme si docela dobře rozuměli.

„Děkuju, tohle nepotřebuju,“ ujistila jsem ho rázně a zděšeně a ten výraz mi zůstal při pohledu na potoky alkoholu a zorničky rozšířené nedovoleným dopingem kolegů po celý večer. Jejich neustálé dotírání a způsob, jakým se shazovali, se mi docela hnusil. Věděla jsem, že se vědomě připravuju o příslušnost k jejich gajdžin – cizinecké skupině, ale tohle nebylo fakt nic pro mě. Přestala jsem se s nimi scházet dřív, než jsem vůbec začala.

Nebyla jsem prostě obyčejná cizinka s cílem nahrabat si a zamávat celému Japonsku na „neshledanou“. Ale ani Japonka s automatickou úctou svého okolí. Nemít energickou Roxy, nevšedně srdečnou africkou kolegyni Reginu a nečekaně blízké a uctivé přátelství Misako a papá z Atsumi a džidžiho Hirošiho ze Šinširo, byly by moje dny zřejmě mnohem fádnější. Něco jako přísný mix černo­šedo ­hnědých barev v našem smíšeném učitelském sboru.

Asi to zní celé pateticky a naivně, já jsem si ale

31

obyvatele ostrova Honšú (možná pouze s výjim

kou jediného) neidealizovala. Dokázali být úsluž

ní, slušní, pořádkumilovní a po večerech pod rouš

kou tmy a za zdmi podniků vyvádět stejně šíleně

jako gajdžin kolegové. Podivíny mezi místními

jsem potkala už v době práce v hostesingu a poz

ději i u Šigeho v řadách zaměstnanců v jeho mód

ním butiku. Například chlap – podnikatel, usmě

vavý a přepracovaný zákazník, který se chodil do

baru do společnosti hostesek natáhnout na pohodlný

gauč a vyspat se. Byl to pro něj ten nejvydatnější

relax a rád si za něj zaplatil. Anebo učitel, nosící

s sebou do baru velkou plyšovou hračku na pohla

zení vybranou hosteskou. Dohán, v překladu prostě

regulérní výlet zaplacený manažerovi baru, jsem

s ním absolvovala pouze jednou a stačilo mi to na

celý život. Odvezl si mě na zadním sedadle auta,

mlčel o cíli cesty, zatímco já jsem se smíšenými

pocity a strachem zírala na sedadlo spolujezdce,

zabalené už několik let od koupě auta v originální

fólii. Přišlo mi to praštěné a děsivé zároveň a z hor

kých koupelí – onsen v Hamanako, kam mě vzal,

jsem vyšla pro jistotu až hodinu po domluvené době.

Separé v ženské části koupelí mi poskytlo útočiště

a já přemýšlela, jak se ho zbavím. „Usnula jsem,“

omlouvala jsem se mu později, rudá a omdlévající

z příliš dlouhého pobytu v horké vodě a páře. On mě

potom jen nechápavě a nabručeně odvezl zpátky na

32

večerní šichtu v baru. Díkybohu! Od té doby jsem

ho už viděla jen zřídka a nezjevil se mi jako ne chtě­

ný přízrak ani později, v tojokawském učitelském

sboru. Mohla jsem tedy na něj vesele vzpomínat

nebo na něj okamžitě zapomenout. Stejně jako na

zaměstnance mého muže, chlubícího se historkou

o pravidelné masturbaci na terase svého domu při

úplňku, přičemž vyl na měsíc jako vůdce vlčí smeč

ky. Jen taktak jsem zadržovala smích, byť z toho

křičela pořádná úchylka. V porovnání se zvláštními

Američany a Angličany, kteří mi vůbec nesedli, mi

však tihle japonští extremisté připadali jako krotcí

beránci. Na rozdíl od zahraničních přivandrovalců

totiž věděli, co a kde si ke komu můžou dovolit.

Otravní bývali opravdu velmi neradi.

Dokonce i překvapivě výstřední tradiční festiva

ly – matsuri, odehrávající se přímo v ulicích menších

i větších měst Japonska, měly a mají, ať se to zdá jak

koli divné, svoji nepopiratelnou pointu. Představte si

například bojovníky sumo s malými dětmi v náručí.

Domyslete si k tomu fakt, že ty děti jsou jejich pro

středkem boje. Nepředstavitelné? Ale jen do chvíle,

než navštívíte dubnové ulice Sensoji Temple v Tokiu

a zúčastníte se Matsuri Konaki Sumo – festivalu pod

názvem Plačící dítě. Turisti zřejmě nemívají k šoku

daleko při pohledu na obrovské zápasníky sumo, při

vádějící děti k pláči vytrvalým plašením. Zatímco

slovenské matky při podobné představě zavírají oči hrůzou, ty japonské postávají v zástupech kolem bojovníků a pobízejí děti k souboji. Asi není překvapením, že za to může pověra. Tradiční boj má z tělíčka jejich dětí nenásilně vyhnat ďábla.

Víra a přesvědčení jsou základem i dalšího extrémního dubnového festivalu s víceletou tradicí. Je jím Kanamara Matsuri v Šrine Kanajama a svůj názor v něm místní obyvatelstvo vyjadřuje doslova se vztyčeným údem. Okolní svatyně se hemží lidmi a cizince by při prvním pohledu vůbec nenapadlo, že se tu scházejí na tradiční slavnosti penisů. Imitace mužské pýchy jsou doslova všude – na ulici, po budovách i před vstupem do svatyní a v turistech vyvolávají různé otázky. Mně naopak přinesly odpověď. Na doma často kladenou otázku, jaký ho mají Japonci. Na penisovém festivalu vám to s umělým údem před očima dojde téměř okamžitě. Japonský muž na cestě za úspěchem nikdy nezapochybuje, že na to nebo ono nemá. Tak je tomu jednoduše se vším, co mu příroda nadělila. Na oslavě penisů se tedy nedočkáte exhibicionismu s porovnáváním, kdo ho má větší, tlustší či rovnější. Je to jen otevřená snaha hrdých Japonců zadržet touhu novodobých jedinců měnit svoji sexuální identitu.

„Chlap má zůstat chlapem,“ vyjádřil smýšlení většiny Japonců v jediné větě džidži, když mě před lety doprovázel na lednový Hadaka Matsuri – festival naháčů v Okajamě na severu ostrova Honšú. Průvod městem tvořili muži oblečení jen ve sporém fundoši, bederní roušce připomínající klasickou bavlněnou plenku. Jak jinak, slavnost se opět nesla v duchu silné symboliky – síly japonských mužů. Dokazovali si ji v nepříjemné zimě, zatímco diváci jejich působivé defilé sledovali v teplých kabátech. A mně zuby drkotaly i za ně.

I v Tojohaši mě rok co rok zaujal únorový festival démonů a čertů. Byl slabším odvarem bláznivých festivalů v jiných oblastech, ale vzhledem k úzkostlivě dodržované čistotě v ulicích pořádným výstřelkem místních lidí. Oslavu příchodu jara provázely davy lidí a městem kráčející Aoi Oni, modrý ďábel. Během tohoto svátku se červený démon setkal ve svatyni s Tenguem – dlouhonosým démonem. Tengu vyhrál a červený démon utekl. Při jeho útěku se rok co rok spustila davová psychóza – každý chtěl chytit co nejvíc Tankiri Ame, démonem rozhazovaných sladkostí a v malých sáčcích zabalenou mouku na odhánění zla. Měla zajistit zdraví během celého léta tomu, kdo se jí posypaný osprchoval. Tahle mouka už jen z pověrčivosti neskončila v žádné kuchyni, tak jako sladkosti neskončily v žaludku. Lidé si je věšeli na kliky domů a bytů jako talismany pro štěstí.

Vzpomínám si, že navzdory vítání jara se právě s tímto festivalem často pojil studený déšť. Z rozsypané bílé mouky se na chodnících tvořila hustá bílá kaše a vlivem dešťových kapek se i ve vlasech a na oděvu měnila v nápadnou lepkavou hmotu. Bylo zábavné sledovat, jak čistotní Japonci odbíhali během festivalu do okolních butiků a obratem se oblékali do čistého.

Jeden z butiků u dějiště festivalu vlastnil Šige. I on před slavností dbal na dostatečné zásoby bílých triček. Když přišel den D, festivaloví maniaci si u něj podávali kliku. Než slavnost skončila, prodal všechno. Chytače sladkostí a mouky, jinak po celý rok mimořádně spořivé občany, vyšla oslava a horlivý souboj o zvláštní trofeje pěkně draho.

Sledovala jsem je, tlačila se mezi nabuzeným davem a se stopami všudypřítomné mouky jsem přemýšlela, zda jsou ulice plné čertů a démonů spíš záležitostí pověr, nebo příležitostí svobodně vyskočit na veřejnosti z kůže. Přiznám se, nepřišla jsem na nic zásadního. I když jedním jsem si mohla být na sto procent jistá. Mimo dny, kdy Japonci prokazovali svoje bláznivé, až úchylné stránky bez zatajování a doslova mezinárodně, byli zase slušnými a za soběstačností směřujícími bytostmi. Nedivte se, že mě právě tahle jejich stránka ovlivnila.

Cítila jsem se mezi nimi bezpečně a zařazená navzdory cizí státní příslušnosti a úzké možnosti výběru zaměstnání. Nikdo ve skutečnosti nestál o přerod mojí mysli, krádež mojí identity či o cokoli, co bylo moje. Nátura obyvatelstva daleko za obzorem mého rodiště mu absolutně nedovolovala vstup

36

do mého soukromí a stejné to bylo s mým majet

kem. Promiňte, nedopatřením jsem vám shodil kolo

a poškrábal lak, stálo na lístku vloženém s obálkou

s tisíci jeny do košíku mého kola. Nechala jsem ho

odstavené a neuzamčené před obchodem při jednom

ze svých nákupů. Upřímně, u nás by se tenhle scénář

udál zřejmě úplně jinak. Mé kolo by padlo za oběť

zlodějům nebo bych se stala vhodným objektem

zvýšené pozornosti policajtů já. Za jízdu bez přilby

a reflexní vesty, v Japonsku chybějících náležitostí

cyklisty. V této zemi doposud nevyvstala nutnost

je používat. Řidiči jsou disciplinovaní, ohledupl

ní a nekonečně trpěliví vůči nejfrekventovanější

mu způsobu přesunu na dvou kolech z bodu A do

bodu B. V Japonsku vás u parkovišť pro auta při

vítají i parkoviště pro kola, kde je jedno kolo ve­

dle druhého v relativním bezpečí, neboť Japonci si

mezi sebou nekradou věci ani manželky. Právě na

opak. Snaží se ochránit všechno a každého, protože

nemít problémy vyplývající z nedůslednosti zna

mená udržovat plynulý chod. To, že myslí opravdu

i na detaily, dosvědčuje existence povolání speciální

posunovač – ošija. Zahlédnete ho na peronu šin

kanzenu nebo metra. Nosí uniformu, bílé rukavice,

čepici a nejdůležitější náplní jeho práce je dostat

všechny cestující bez újmy na zdraví z nebezpeč

né zóny u dveří dopravního prostředku do bezpečí

interiéru vozu. Kromě ochranné funkce poskytuje ošija i další rozměr. Šetří cestujícím čas a zkracuje jejich pobyt na staničním peronu. Do vozu dostane naráz právě tolik lidí, kolik jeho prostor do posledního centimetru dovoluje. Někdy, především v ranní a večerní špičce, je metro a šinkanzen (stejně jako služba posunovače) pro japonský dochvilný národ požehnáním. Ocitnou se sice v tlačenici, ale stihnou všechno, co si naplánovali.

V zemi vycházejícího slunce jsou spolehlivost a dobré jméno dva nejdůležitější aspekty fungování společnosti na všech postech. Ať sedíš za volantem v suzuki nebo v tom nejluxusnějším luxusu. Japonci jsou zkrátka spořádaní. Vědí, kdo jsou, co chtějí, kam jdou a jaký mají cíl. Asi nikoho tedy nepřekvapím přiznáním, že jsem to o sobě chtěla vědět taky.

Že jsem se změnila, vnímali někteří přátelé na Slovensku velmi citlivě.

„Deni, to nejsi ty! Tady nejsi v Japonsku! Chováš se fakt nepřirozeně!“ vyčítali mi nejednou.

Nezazlívala jsem jim to. Nežili moje šedivé dětství a nehledali duhu v malém okně strohého příbytku v zemi, kde lidé klidně přespí i v kapslovém hotelu. Je to laciná alternativa noclehu pro turisty, obchodní cestující a opozdilce, kteří kvůli práci nebo zábavě nestihli poslední vlak mířící domů. Proto zvolí dostupný spánek v malé buňce vybavené matrací, ložním prádlem, světlem a malou roletkou

38

místo dveří k pomyslnému oddělení od ostatních

návštěvníků hotelu. Případně si zaplatí luxusnější

formu kapsle – s internetem a televizí. Evropan se

raději uchýlí do ubytovny a v jedné místnosti pře

spí s více cizinci, než by si představil nocleh v pros­

toru připomínajícím rakev nebo chladírenský box

na oddělení patologie. Možná přeháním, ale u mě

vyvolává klaustrofobii už i náš maličký a strohý

japonský byt, třebaže ani předtím jsem nežila v žád

ném paláci. Do kapslí na spaní, naskládaných vedle

sebe a nad sebou, bych si však netroufla lehnout,

a už vůbec bych v nich nedokázala prožít celou noc.

U Japonců vítězí v podobných situacích rozum, účel

nost a vědomí, že je třeba šetřit prostorem. Nejsou

rozmazlení ani přecitlivělí a už sama existence

kapslových hotelů v japonských městech (mají je

v oblibě i Číňani) svědčí o tom, že zvážili všechna

„pro“ i „proti“. Dokážou ocenit výhodu i praktičnost

v jednom, protože i jejich výchova spočívá v posunu

vpřed bez zbytečných emočních brzd týkajících se

materiálního světa.

Musím přiznat, že řada odlišností v cizí zemi,

pro mě do té doby nevídaných, mě dlouho šoko

vala. Postupně jsem si přivykla, vzala na vědomí

jejich náturu, podívala se na věci očima místních

lidí a zvykla si. Přijímat je takové, jací jsou. Třebaže

mě to vědomě i nevědomky měnilo k jejich obrazu

čím dál víc.

Moji přátelé na Slovensku ale s Japonci a jejich náturou nikdy nežili, i proto mi z nich po čase zůstali jen někteří. Ti o Japoncích nevěděli zhola nic, ale moje projaponské smýšlení akceptovali bez námitek a úšklebků.

I Jarík mi jednoho večera, po svém a na dálku, popsal svůj pohled na Japonce: Věčně usměvaví turisté, všichni stejní, chodí ve skupince s průvodcem, kšiltovkami na hlavách a fotoaparátem na krku. Napsal to tak jednoznačně a bez zaváhání, že mě rozesmál. Před několika lety bych mu poskytla velmi podobný popis. Jenže potom jsem měla možnost poznat Japonce zblízka. Za jednoho z nich se provdat a jednoho s láskou porodit. Že bude jednou můj černooký a černovlasý Justin žít na Slovensku a s důvěrou leckdy nezbedně šimrat tu Jaríkovu blonďatou hlavu, mě tehdy nenapadlo ani v tom nejbláznivějším snu. Přistihla jsem se však při tom, jak přemýšlím, nakolik si dokážu v paměti vybavit Jarkův obraz. 5. kapitola Jestli si myslíte, že se vám svět zhroutí dobrovolným odchodem jednoho chlapa, neberu vám to. Když člověk miluje a ztratí, jeho duši zasáhne zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy stupnice se všemi ničivými důsledky. Když se však následně přiřítí i tajfun a vezme vám identitu a klíč od dveří do rozjeté budoucnosti, svůj pocit radši nepojmenovávejte. Buď by zněl šťavnatě a společensky nepřijatelně, nebo by stejně zanikl v přívalu nekontrolovatelných emocí.

Zažila jsem to všechno. I zemětřesení, i tajfun na dálku, i zbabělý útěk mého muže. Dokonce i bezmocnost a strach o přátele, především o těhotnou kolegyni – čokoládovou Reginu. Byla ze Zimbabwe, měla tři děti a spolu s manželem učili v Tojokawě. Když byla ve třetím měsíci těhotenství se čtvrtým dítětem, nacházela se právě blízko náhlé radiační katastrofy.

„Zblázním se, jestli se některému z mých dětí něco stane! Víš, děti jsou poklad. Jen s nimi jsi bohatá, přestože třeš bídu,“ svěřovala se mi znepokojeně se svými pocity. Až se jednoho dne přestala ozývat a vyděsila mě. Můj strach však zanedlouho utišila zpráva, že se vrátila i s rodinou do Zimbabwe. Všichni tam dorazili zdraví a poslední potomek se narodil bez zdravotních problémů.

„Konečně si můj muž přijde na své,“ napsala mi Regina do esemesky. V Africe nemusela jezdit do práce na kole, žít v těsném japonském bytě a trnout kvůli účinkům radiace. Neměla tedy nechtěné impulzy k rapidnímu hubnutí dokonce i v těhotenství. Muži se líbila baculatá.

„V Zimbabwe je klid. Tady mi zase naroste za­ dek,“ zažertovala po odeznění několikaměsíční oba­ vy o zdraví s velevýznamnou pointou. V jejím rodišti je velikost zadní části těla mírou určující cenu nevěsty. Čím větší zadek, tím víc koz a krav od ženichovy rodiny. A čím menší zadnice, tím větší riziko, že si ženich nevěstu nekoupí, ale nevěstini rodiče zaplatí ženichovi za nevydařenou ženu. Všechno jen proto, aby se jejich dcera vdala. Zvláštní! Asi jako útěk Regininy rodiny od Fukušimy do země s obrovským rizikem onemocnění na AIDS.

Dva měsíce po výbuchu Fukušimy a krátce po Šigeho krutém odkopnutí paradoxně začínal měsíc lásky. V Banské Bystrici kvetly třešně a připomínaly mi jarní sakury v oblíbeném parku Sakura Buchi Koen v Šinširo. Nádherně rozkvetlé růžovým květem, jímž jsem si tak ráda prokládala lístky zeleného čaje od Hirošiho. Zásoboval mě jimi a já jsem si malý a harmonický ráj v šálku vytvářela každé ráno v našem bytě v Tojohaši. Nechtěla jsem na tyhle chvíle raději myslet, čím víc se mi však ztenčovala kreditní karta, tím častěji jsem měla to moje Japonsko před očima. Nakonec jsem si ho stejně celé, tak jak mi kolovalo v mysli a v žilách, vzala na pomoc.

„Denisko, neboj se, ty něco určitě vymyslíš. Jsi hezká, mladá, schopná, a když ses neztratila ve velkém světě, neztratíš se ani na tomhle našem mrňavém Slovensku,“ utěšovala mě tím svým úžasně pragmatickým způsobem Zuzka. To podstatné, co jsem si z jejího chlácholení mohla vzít, se opět pojilo s ostrovem Honšú. Jak jinak! Láska k zumbě a praxe při práci s dětmi. Ovládání japonského a anglického jazyka. Praktická zkouška života z umění přežít. No a tajná záliba v přípravě suši a ve vaření rýže snad na tisíc způsobů. Jenže co s tím, když jsem bez dokladů o vzdělání uvízla v zemi „Nejde to“? Jako slovenská turistka na Slovensku jsem problém neměla. Jako slovenská Japonka jsem byla cizinec ve vlastním domově a chtělo to pohotový nápad.

„Zuzi, pro začátek postačí, když vydělám aspoň na půl kila rýže denně.“

„Hned půl kila? Nejsi nějaká neskromná?“

I v opravdu vážné situaci, po několika probdělých nocích a vyplakaných zásobách papírových ubrousků, mě Zuzka dokázala přimět k úsměvu. Bylo to při jedné z ranních káv chvíli po tom, co jsem vyzvedla Justina ze školky pod kopcem. A chvíli předtím, než jsem si vzala pero a papír a začala na něj psát všechny svoje možnosti.

Po evidentním odcizení a nečekaném pravém háku od mého japonského manžela se nestydím přiznat, že vymačkaný citron položený na černém podnosu na pálícím slunci by měl víc životní energie než já. Opět se mi vrátil sen o ztrouchnivělém žebříku, který mě pronásledoval od dětství. A já jsem zase padala v těch nejhorších snech z nejvyšší zlomené příčle dolů, budila se vyděšená a srdeční arytmie si vybrnkávala vlastní melodii. Být ztracená tam, kde mám být doma, opuštěná, kde mám být milovaná, a sama na dítě, přestože má svého otce, to byl skutečně zvláštní pocit. Obavy se mísily s bezmocností, kradly mi spánek a během bdění navozovaly stav psychické nouze.

Bičovaná vlastním podvědomím jsem si v jistém okamžiku vzpomněla na příhodu krátce po mém prvním příjezdu do Japonska. Bylo nás pět hostesek v jedné maličké místnosti v bývalém love hotelu. Tvářil se jako slušná ubytovna pro turisty, ale byla to hnusná díra plná hmyzu. Jedné noci jsem se v tom divném prostoru probudila, otevřela oči a uviděla černé skvrny. Vypadaly jako mořští ježci, ale místo ostnů měly jemné chloupky. Viděla jsem to blízko sebe, ale najednou se to ztratilo v pouličním světle. Nepolekala jsem se, ale nepřipomínalo mi to nic

Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist