načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

S duší Japonky - Denisa Ogino; Katarína Kopcsányi

Kniha: S duší Japonky
Autor: ;

Pokračování úspěšné knihy Suši v duši Denisa Ogino pokračuje ve vyprávění svého příběhu „slovenské“ Japonky, která odjela na návštěvu Slovenska a už se do Japonska nesměla ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  194
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  229 Kč
15%
naše sleva
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-08-17
Počet stran: 224
Rozměr: 120 x 185 mm
Úprava: 220 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Doporučená novinka pro týden: 2016-34
ISBN: 9788026706809
EAN: 9788026706809
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pokračování úspěšné knihy Suši v duši Denisa Ogino pokračuje ve vyprávění svého příběhu „slovenské“ Japonky, která odjela na návštěvu Slovenska a už se do Japonska nesměla vrátit, protože jí to její manžel Shige zakázal. Denisa zůstává na Slovensku sama se svým synem Justinem, a oba se ze dne na den musí přeorientovat na slovenskou realitu, což je obzvlášť pro Justina zpočátku velmi těžké. Denisa zůstane zcela bez prostředků, ale nerezignuje a využije všeho, co se za léta pobytu v Japonsku naučila. Čím vším musí ona i její syn projít? A najde nakonec Denisa štěstí, o němž snila? Můj předešlý život odplavila vlna tsunami spolu s průvodcem. Dnes, dva roky po rozvodu, už Šigeho jinak nenazvu. Dal mi pocit výjimečnosti, úžasného syna a možnost poznat a zamilovat si Japonsko. A potom se z mého a Justinova života vypařil jako bouřkový mrak, abych přes mnohá úskalí našla konecně samu sebe a to svoje vysněné štěstí… Denisa Ogino Pochází ze středního Slovenska a už jako dvacetiletá odešla pracovat do Japonska. Zamilovala se nejen do této exotické země, ale i do Japonce, vdala se za něj a porodila syna. V Japonsku nakonec žila téměř deset let, postupně pronikala do specifické japonské kultury a způsobu života. O této části života vydala ve spolupráci s Evou Urbaníkovou velice úspěšnou knihu Suši v duši (2012), ale je také autorkou kuchařky Navařme si Japonsko a nyní připravuje knihu japonských pohádek s originálními kresbami svého syna Justina. Působí jako lektorka japonštiny a svoji lásku k japonské kuchyni prezentuje prostřednictvím suši-cateringu. V současnosti žije i se synem v Banské Bystrici.

Předmětná hesla
Ogino, Denisa
Slovenky -- Japonsko
Každodenní život -- Japonsko
Kniha je zařazena v kategoriích
Denisa Ogino; Katarína Kopcsányi - další tituly autora:
S dušou Japonky S dušou Japonky
Ogino, Denisa; Kopcsányi, Katarína
Cena: 250 Kč
S dušou Japonky S dušou Japonky
Ogino, Denisa; Kopcsányi, Katarína
Cena: 168 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5
Prolog
Když se 11. b řezna 2011 odlepilo letadlo se mnou
a s Justinem od japonské půdy, nenápadně se
schylovalo ke zničujícímu zemětřesení. Právě opakující
se otřesy krásné a distingované země mě
dokázaly čas od času příšerně vyděsit. Svůj strach, když
se náš příbytek zatřásl, jsem vždy ukryla do kouta
místnosti, schoulená do klubíčka kolem drobného
Justinova tělíčka. Zatímco všude kolem vládla při
bouřlivé hře přírody příznačná japonská disciplína
a pokora. Vrozená, bezkonkurenční, zakódovaná
přímo v genech a ničím nenapodobitelná.
Ne, neměla jsem ji. Tu pokoru a vyrovnanost
skromných japonských manželek. Změnila jsem
svoje zvyky Evropanky, přestala nosit kratší
sukně nebo výstřihy a opustila práci hostesky. Přesto
jsem nebyla dostatečně dobrou Japonkou. Nevítala
jsem svého japonského manžela mlčky a smířeně,
když se pozdě večer vracel z hostesingových barů,
kde ztrácel tolik důležitý čas ve společnosti jiných
žen. A nebyla jsem zticha, když mě bolela duše při
jeho údajných služebních cestách. No a nemlčela
jsem ani tehdy, když mě a Justina odbýval slovy
o únavě a zaneprázdněnosti. Opravdu jsem nebyla
pokornou ženou, jaké za okny malého japonského





m ěstečka Tojohaši žily a dýchaly snad jen vzduch
uvolněný z plic svého manžela a živitele. Navzdory
tomu jsem věřila, že nás nic nerozdělí. Že po čase
dosáhnu na nejvyšší poličku, na sen o rodinném
zázemí plném lásky a spokojenosti.
A najednou jsem seděla v letadle směřujícím na
Slovensko, s milovaným, sotva pětiletým plodem
naší lásky, se dvěma kufry a limitovanou
kreditkou. Za námi se v důsledku otřesů země zvedaly
vlny tsunami a následný výbuch Fukušimy
zamořoval desítky kilometrů vzdalujícího se domova.
Te h d y j s e m j e š tě netušila, že Japonsko si
ponesu dalším životem už pouze v srdci. Dva měsíce
odloučení, abychom si se Šigem poskytli prostor
na úvahy o budoucnosti, se změnily na nekonečno.
Můj japonský manžel mě od sebe odstřihl jediným
telefonátem a v téže vteřině se vzdal i svého syna.
Najednou jsem já, vdaná žena naučená klopit před
muži i zaměstnavateli pokorně zrak, stála opět na
začátku své poutě za rodinným zázemím, obživou
a upřímnou láskou. Můj předešlý život mi odplavila
tsunami spolu s průvodcem.
Dnes, dva roky po rozvodu, už Šigeho jinak
nenazvu. Dal mi pocit výjime čnosti, úžasného syna
a možnost poznat a zamilovat si Japonsko. A potom
se z mého a Justinova života vypařil jako bouřkový
mrak, abych přes mnohá úskalí konečně našla samu
sebe a to svoje vysněné štěstí...





7
1. kapitola
Te p r ve p řed deseti minutami jsem přerušila balení
kufrů, abych reagovala na Šigeho telefonát z
Japonska přes internetový videohovor. A najednou to byl
jeden z nejnepochopitelnějších okamžiků v mém
životě. „Baka! Hloupá!“ – vynořila se mi v mysli
džidžiho někdejší zklamaná reakce. Seděla jsem na
posteli, přede mnou notebook, vedle mě otevřený
kufr a všude v pokoji zvuk šíleného tlukotu mého
srdce. Průměrných šedesát úderů za minut u se
změnilo na cval a do tváře mi vehnalo červeň a slzy.
Džidži. Můj japonský dědeček Hiroši. Už před
sedmi lety v hostesingovém baru v Tojohaši, když jsem
se mu přiznala ke své lásce k Japonci, předpověděl
srdeční apokalypsu. „S Japoncem může být šťastná
jenom Japonka. To si zapamatuj,“ řekl a rozzlobeně,
s prstem namířeným na mě, se mi nadlouho v y t ratil
ze života. Možná jsem tehdy nechtěla slyšet, co mi
tím naznačuje. Utekla jsem ze Slovenska od rodiny
a přátel, od chaosu, s nímž jsem nedokázala v
žádném směru pohnout. No a postupně jsem si
zamilovala zemi odlišnou od čehokoli evropského. Díky
trpělivému hostovi – zubaři a mému přesvědčení,
že pouze takhle si udržím práci, jsem se při
hostesingu naučila japonštinu. S diářem a perem v ruce,





8
kdy se jen dalo. Když se potom do m ě, blonďatého
snílka s modrýma očima a touhou po opětované
lásce, zahleděl snad nejhezčí a nejtajemnější Japonec
pod místním sluncem, byla jsem v sedmém nebi.
Jednoho dne vešel do baru, v němž jsem pracovala.
A do roka se mi díky zájmu tohoto mladého a
uhrančivého majitele butiku s módním zbožím zdál můj
život srovnaný a čistý.
„I love you, Deniska,“ říkával mi a já jsem mu po
naší strohé papírové svatbě ze samé lásky porodila
syna. Náš vztah nebyl samozřejmě vždycky
pouze v odstínech růžové. Ba časem, jak jsem se už
zmínila, nebyl idylický vůbec. Rozdílná mentalita,
jeho nepochopitelné zklamání, že jsem mu
neporodila vysněnou dceru, či odlišné názory na výchovu
a manželství nás neustále vystavovaly zkouškám
a otupovaly onu potřebnou chemii mezi námi.
V sedmém, kritickém roce našeho manželství
nakonec došlo na džidžiho slova. Seděla jsem na
posteli banskobystrického bytu, v ložnici
zařízené na přechodné bydlení v době mých výletů na
Slovensko, a musela jsem kapitulovat. Můj
japonský manžel nehnul ani brvou, když mi přes displej
notebooku zakázal vrátit se do Tojohaši. S dárkem
v ruce, nasměrovaným do téměř sbaleného kufru,
jsem se najednou srdceryvně rozplakala.
„Neplač, mami! To je život,“ ozvalo se vedle
mě a vzápětí se mi Justinovy malé ručky ovinuly





9
kolem krku. Když z vedlejšího pokoje uslyšel, že
plá ču, přiběhl mi podat pomocnou ruku a
naservírovat povzbudivá slova, vytažená z mého slovníku.
„Ano, zvládneme to, srdíčko,“ opětovala jsem objetí
mého zatím nic netušícího syna a mezi vzlyky jsem
si spěšně utírala slzy do rukávu. Japonské ženy totiž
nepláčou. A japonské děti neznají způsob, jak svoje
matky utěšit. Jaksi vůbec netuší, že by to jejich silné,
vždy pokorné a úslužné matky potřebovaly.
Jenže já jsem nebyla skutečná Japonka. A Justin?
Vždy byl a bude díky mně z poloviny Evropan. Asi
proto mě jeho následná slova o tom, jak mě má rád,
znovu rozplakala. „Promiň, Justine, promiň mi to,“
vymáčkla jsem ze sebe, sundala z krku jeho ruce
a vstala jsem. Sledoval mě pohledem, když jsem
prošla chodbou k protějšímu bytu, přivedla sousedku
Zuzku, obula si tenisky a rychle vyběhla přes práh
bytu dolů po schodech. Byl večer, venku foukal
svěží vítr a já jsem se cítila, jako bych opět utíkala
za dědečkem na vzdáleném sídlišti v rodném městě.
Dělávala jsem to tak v dětství celé roky, když bylo
zapotřebí u nás doma utišit zničující bouři mezi
rodiči. Později, v Japonsku, mi běžecké tenisky a vítr
ve vlasech pomáhaly zapomenout na skřípání
součástek v mém vztahu se Šigem. Běžela jsem rychle,
daleko, s pocitem srdce v krku. Dokud jsem si
neuvědomila, že mě doma čeká Justin. Můj milovaný
a pravděpodobně příšerně vystrašený syn.





10
Že se d ěje něco zásadního, pochopil Justin už
v následujících dnech. Společně jsme zase
vybalili kufry a naším jediným útočištěm se stalo město
obklopené horami. Město s hrstkou skutečných
přátel a vlastním bytem. Zřejmě mi ho sama
prozřetelnost vnukla, když jsem ho svobodná a bez
závazků kupovala. Byl květen a my jsme setrvávali na
Slovensku, přestože jsme měli v Japonsku začínat
nov ý školní rok. Justin v jiné školce a já na post u
učitelky angličtiny v domovské škole v Tojokawě. Místo
toho jsem Justina znovu doprovázela do školky na
sídlišti a přijímala na mobilu hovory od
znepokojeného ředitele a kolegů. „Kruci! Gajdžin! Cizinka!
Nezodpovědná!“ – problesklo mi hlavou, když jsem
nedokázala vyřídit ani jediný z hovorů
srozumitelnou řečí a bez přívalu slz. A jako nezodpovědnou
cizinku mě museli v té chvíli vnímat i volající. Jako
zrádkyni. Slabošku. Která se vzdala. A která měla
v mém případě naprosto jasné jméno.
„Šige. Nedovolil mi, abych se vrátila,“ vyslovila
jsem přece jen mezi vzlyky při nevímkolikátém
kontaktu se školou. Lomcoval mnou strach, jak
přežijeme. Cítila jsem zodpovědnost za zklamání důvěry
a neuvěřitelný vztek na Šigeho. Protože od Justinova
narození jsem měla sen. O jeho světlém a krásném
dětství, úplně jiném, než bylo to moje.
Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, ten sen mě nakonec
podržel. Pomohl mi neutopit se v alkoholu,





nout prášky na spaní, neob ěsit se a nemlátit kolem
sebe vším a do všeho. K čemu? Venku svítilo
májové slunce, Šige nevolal a my jsme si zvykali na
myšlenku, že jsme odkázáni sami na sebe.
Jenom jedno jsem si pořád nedokázala připustit.
Čas běžel a já stále nechápala, že Šigeho rozhodnutí
opustit nás není pouze jeho krátkodobý rozmar.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist