načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: S čím kdo schází - Alex Drescher

S čím kdo schází

Elektronická kniha: S čím kdo schází
Autor:

Další příběhy královského prokurátora Kloppa Yggredda, v nichž se mimo jiné setkáte s nejnebezpečnějším nekromantem, který touží ovládnout svět. Královský prokurátor je opět ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 395
Rozměr: 16 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-859-5152-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Klopp Ygredd pracuje jako královský prokurátor Jeho Veličenstva. Je potomkem prastarého národa s mnoha zvláštními schopnostmi, které využívá při pronásledování temných sil. Tentokrát se musí střetnout s velice nebezpečným nekromantem, který si nezvolil žádný menší cíl, nežli je ovládnutí světa. Královský prokurátor Klopp Ygredd v dalším z fantasy příběhů řeší nové nebezpečné, temné a dobrodružné záležitosti.

Popis nakladatele

Další příběhy královského prokurátora Kloppa Yggredda, v nichž se mimo jiné setkáte s nejnebezpečnějším nekromantem, který touží ovládnout svět.
Královský prokurátor je opět postaven proti temným silám a musí vynaložit veškeré své schopnosti, aby obstál.

Zařazeno v kategoriích
Alex Drescher - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LEONARDO

OSTRAVA


Alex Drescher

S ČÍM KDO

SCHÁZÍ

LEONARDO

OSTRAVA

2008


Alex Drescher

S ČÍM KDO SCHÁZÍ

Copyright © 2008 by Alex Drescher

Cover art © 2008 by Michael Whelan

via Agentur Schlück, GmbH

For Czech Edition © 2008 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN 978-80-85951-52-3

ISBN PDF 978-80-85951-81-3 (84. publikace)

ISBN PDF pro čtečky 978-80-85951-82-0

ISBN ePub 978-80-85951-83-7

ISBN Mobi 978-80-85951-84-4


Naděnce a Štepánkovi – světlům v temnotách,

která mě vždy bezpečně dovedou domů,

mým rodičům

a také Čurdovi,

aby mu to náhodou nebylo líto.


– 6 –

KOMU

ČEST

Matyáš Přetrhlo dokončil veletoč na visuté hrazdě a s půlobratem

doskočil na stupínek trčící z kůlu, který podpíral plátěné šapitó. Tam

dole, kolem manéže, středu jeho uměleckého světa, sedělo několik

desítek znuděně se tvářících diváků. Zatracení křupani, pomyslel si

zlostně, kolik tady pro ně za ty roky vycedil krve, kolik riskoval, a

oni? Nejenže nepustí ani chlup, oni jsou dokonce skoupí i na potlesk.

Vylezl po provazovém žebříku o pár metrů výš a bez zaváhání vstoupil na lano napjaté mezi stožáry cirkusového stanu. Tohle bylo jeho vrcholné číslo. Na světě jsou stovky provazochodců, ale jen desítka z nich je ochotna vkročit na lano, aniž by pod ním byla záchranná síť. Avšak jen on jediný se na to lano odvážil vstoupit i bez vyvažovací tyče. Nebylo v tom žádné kouzlo, žádná černá magie, jak prohlašovala závistivá konkurence, byla to jen otázka citu pro rovnováhu, se kterým se narodil. Chodit po laně bylo pro něj jako pro jiné chůze po rovné zemi. Někdy ale litoval, že se nenarodil obdarován něčím jiným, třeba hermelínovou kožešinou kolem krku, nebo alespoň velkostatkem.

Tanečním krokem došel nad střed manéže, uklonil se publiku a pak předvedl efektní sled hvězd, kotoulů a salt, až pod ním lano kmitalo jako tětiva.

Zezdola zazněl vlažný potlesk několika diváků, kteří na okamžik zapomněli, že sem přišli hlavně kvůli té zcela odhalené krasojezdkyni z plakátu.

– 7 –

Matyáš Přetrhlo, jakkoliv geniální akrobat, je nezajímal. Byl jen vložkou mezi tanečnicí s hroznýšem, které zpod šifónových šatů prosvítalo kdeco, a krasojezdkyní Esmeraldou, které bylo pro změnu vidět všechno.

Matyáš dospěl na konec lana a v očekávání bouřlivých ovací rozepjal paže a vypnul hruď. Nic se nestalo.

Vztekle zavrčel a sešplhal dolů do pilinami vysypaného kruhu. Obtloustlý principál jej soustrastně plácl přes rameno a poslal pryč.

„Velevážené publikum,“ zahlaholil bodře, jen co se za Matyášem zavřela opona, „toto byl úchvatný a nepřekonatelný akrobat Matyáš Přetrhlo. A nyní již přivítejte magicky přitažlivou, svůdnou a dráždivou Esmeraldu, princeznu z Východních stepí...“

A pak ticho vyprovázející Matyáše do zákulisí zaniklo v bouřlivém ryku nadšených diváků. To do manéže na vzpínajícím se vraníkovi vtančila nomádská princezna tak, jak ji bohové stvořili.

„Princezna,“ ucedil Matyáš sarkasticky a s gustem si odplivl do pilin. Znal tuhle holku od prvního dne, co ji principál vytáhl z chatrče uplácané ze slámy a kravinců a přiměl umýt se v potoce. I na koni ji museli naučit, protože uměla jen jedno, ale to ji zase na druhou stranu otčím naučil moc dobře... Jenomže tahle princezna za dva ubohé roky vydělala víc než on za deset a každý z Kněžegradu, kdo měl ještě trochu síly v poklopci, ji chtěl obtáhnout jak sváteční břitvu a nelitoval za tím účelem pustit groš. Co groš! Denáry – zlaté, kulaté a zvonivé...

Vztekle zamířil ke své maringotce, když tu mu zastoupil cestu vysoký a nepříjemně ramenatý muž s rukama jako lopaty. „Na slovíčko,“ pronesl ten cizinec chladným hlasem. „Musíme si promluvit.“

„Nemám čas,“ utrhl se na něj Matyáš a pokusil se ho obejít.

„Tak si ho uděláš,“ odvětil ten muž příkře, chytil ho za rameno a přiměl pohlédnout mu do tváře.

Matyáš zpopelavěl. Tohohle chlápka znal. Znal jej dokonce víc, než mu bylo milé. Tohle byl Květoš Záhora, jeho včerejší zákazník.

Hlavou mu jako splašené letěly všechny možné i nemožné únikové plány. K tomuhle setkání totiž vůbec nemělo dojít. V noci měli sbalit šapitó a časně ráno zapřáhnout koně do maringotek a

– 8 –

vyrazit k nové štaci, jenomže principála zlákala vidina pěkných

tržeb. Říkal, že by bylo škoda odjíždět, když je tu takovýhle fajnový

publikum.

Dostal mě do průseru, chamtivec jeden, pomyslel si Matyáš nešťastně, protože se neživil jen jako akrobat, ale i jako švindlíř a až do dneška, dalo by se říci, jako velmi dobrý švindlíř. Bez problémů si v davu dokázal vyhlédnout tu největší kavku a navěsit jí na nos bulíky velké jako slon, takže se pak nechala ochotně oškubat a ještě tomu nadšeně tleskala. Stejně to udělal i s tímhle panáčkem, který se považoval za velkého kouzelníka a nechal si prodat několik „zcela nezbytných propriet pro vyvolávání bytostí nezemských“. On a jeho dva kumpáni za tu hromadu haraburdí zaplatili pěkných pár zlatek...

„Včera jsme ti zaplatili za Mužíka šibeničního, za pokřín!“ pronesl Záhora výhružně a jeho ruce sevřené v pěst začaly nepříjemně páchnout krchovem.

„Ano, ano,“ vyhrkl nervózně Matyáš, „vzpomínám si. Byl to ten nejkvalitnější kořen mandragory na sever od Bílých hor. Sám osobně jsem o půlnoci přibývajícího měsíce na šibeničním vrchu u města Kezónu zasadil kyjem smrtelnou ránu černému psovi, aby jej, zmítán křečemi, vytrhl ze země. Pak jsem ten mužský kořen zahalil do bílého plátna a denně omýval mlékem a vínem, skrýval ve stříbrem vykládané truhlici a oblékal do šatiček, abych utišil hněv astrální bytosti k bylině připoutané...“

Tázavě pohlédl do tváře zachmuřeného Květoše. „Nedodržel jsem snad v něčem přísné regule tajných učení?“

„Dodržel,“ odvětil souhlasně Květoš a jediným úderem do brady jej poslal k zemi. „Až na to, že jsi nám místo mandragory prodal obyčejný posed – brionii, oškrábanou do podoby mužíčka! A Kezón, milej zlatej, ten taky neexistuje...“

Matyáš si s mumláním mnul naraženou čelist. Bylo pro něj nepříjemným překvapením, kolik stoliček se mu najednou začalo povážlivě viklat. „To musí být nějaký omyl,“ pokusil se uchlácholit Květoše a vyhnout se další bolestivé konfrontaci. „Můžu dát krk na to, že to byla pravá mandragora...“

Květoš se ušklíbl. „Kdyby byla, nepřišel bych udělat tu, jak se říká, reklamaci, a dostat zpátky svoje peníze i s odškodněním...“

– 9 –

Jeho pravice opsala výmluvný oblouk a s hlasitým plesknutím

přistála v dlani levé ruky.

„Jistě, jistě,“ drmolil Matyáš jako opřekot. „Mám ve voze nějaké úspory.“

Květoš zavrtěl hlavou. „Nemáš, tu tvoji kuču na kolečkách jsme už prohrabali. Nic jsme nenašli.“

Začalo jít do tuhého. Plán zabarikádovat se v maringotce a křičet o pomoc nevyšel. Matyáš kapituloval, třesoucími se prsty sáhl do kapsy a vytáhl z ní odřený váček. Podal mu jej.

„To je vše, co mám,“ pronesl rezignovaně.

Květoš váček potěžkal a schoval do záňadří. Pak přistoupil k ležícímu akrobatovi a zamyšleně pronesl: „Když už jsi chtěl dát krk na pravost toho kořene, tak tě vezmu za slovo...“

Než Matyáš dokázal cokoliv namítnout, přistálo mu na krku okované baganče a za praskotu obratlů jej umlčelo.

~ ~ ~

Zpoza maringotky vyšel druhý muž a zamyšleně se škrábal v

řídnoucí čupřině. Chvíli se zdálo, že je z kejklířovy smrti v

rozpacích, ale pak z vlasů vytáhl něco, co chvíli zkoumavě prohlížel

a potom strčil do úst.

„Jdem?“ dotázal se Květoše, který si právě o trávu čistil zakrvácenou podrážku.

Ten jenom přikývl.

Jeho společník mávl rukou nad hlavou. To byl smluvený signál pro třetího, který z povzdálí hlídal čistotu ovzduší.

Byl nejvyšší čas vyrazit zpět do města. Noci už ubylo a příležitost k výdělku, ta mrška, na nikoho nepočká.

Nebožtík Přetrhlo totiž nebyl jediný, kdo měl dvě zaměstnání. I Květoš Záhora a jeho společníci – Lubor Lučina a Bartoloměj Putna, řečený Kobzol, na tom byli podobně. Nebyli totiž jen amatérskými kouzelníky, ale i kasaři, a protože při takové živnosti začíná pracovní doba po slunce západu a končí s rozbřeskem, měli už dnes kvůli Přetrhlovi pořádné zpoždění a přesčas nepřicházel v úvahu...

~ ~ ~


– 10 –

Když se jim podařilo hadry obalenou kotvu zachytit o hřeben střechy

až na třetí pokus, začalo být Květošovi jasné, že dnes to nebude

žádná procházka růžovým sadem. On ale na nějaká ta znamení nikdy

nedal. Rozbitá zrcadla a černé kočky křížící cestu – to vše u něj

dokázalo vyvolat maximálně úšklebek. Stejně nevěřil ani na

příslovečnou zlodějskou smůlu, před kterou měl varovat sled

špatných znamení. Proto se příliš nevzrušoval, ani když pod

Luborovou nohou zaskřípělo uvolněné prkno, což probudilo pána

domu. Když vám totiž ráno vržou kolena a pro bolest zad se

nemůžete ani narovnat, je vám k ničemu celé to pochybné zlodějské

štěstí a můžete se vykašlat i na smůlu. Jste prostě už moc staří na

podobné skopičiny a je nejvyšší čas přestat se šplháním po střechách,

s přeskakováním plotů a s honičkami se žandáry a rotvajlery.

Konečně, věděli to už dávno a toto měla být jejich poslední akce.

Plán byl jednoduchý. Vlézt do domu, nakrást si, jít pryč a pak si až do smrti užívat. Měl jen jedinou chybu, a to Simeona Kolčavu, který měl lehké spaní. Ten starý lichvář a překupník neměl co vybíhat z ložnice a už vůbec neměl střílet na Kobzola. Ještě štěstí, že ta kuše nebyla opakovací a že měl tak mizernou mušku. Svědek je vždycky komplikace, ale úplně nejhorší je, když s tím svědkem předchozích pár let čile obchodujete.

Nic ale nebylo důležitější než to, co stálo uprostřed lichvářovy pracovny – masivní, hranatý trezor z černěné oceli žíhané pásy čistého stříbra, chráněný pantakly a kouzly reagujícími na násilné otevření. To byl cíl jejich výpravy a alfa a omega jejich počínání, protože uvnitř mělo být dost peněz na to, aby se všichni tři mohli poslat do starého železa.

Než Lubor Lučina vybalil nádobíčko a on kolem trezoru nakreslil pantakl, zapálil svíčky a povolal astrální síly k neutralizaci magické ochrany, bylo už něco ke druhé hodině ranní.

Někdy ke třetí hodině se mu vysmál i poslední evokovaný démon, který prohlásil, že s trezory mistra Nobilla, pověstného mága a alchymisty, nehodlá mít nic společného, a zmizel v chuchvalcích sirného dýmu. Netrvalo moc dlouho a Luborovi se o zrcadlově hladkou stěnu trezoru zlámal druhý diamantový vrták, koupený od

– 11 –

trpaslíků, aniž by tam po sobě zanechal jediný vryp. Někdy v té době

pochopili, že jejich plán měl chyby dvě...

„Se na to můžu vysrat...“ zaklel Lučina vztekle, pak přiskočil ke svázanému Kolčavovi a začal ho mlátit hlava nehlava. „Ty zatracený zkurvysynu, ty šizuňku. Naval ty prachy, nebo tě umlátím...“

Bývaly časy, kdy by ho Květoš zarazil. Ty časy ale skončily, když se rozhodli jít do penze a naplánovali tuhle poslední akci. Pokud touží po klidném stáří v blahobytu, peníze Simeona Kolčavy budou potřebovat. Za téhle situace to byl Květoš, kdo Kolčavovi sundal boty a Kobzol zaběhl ke krbu pro rozpálený pohrabáč...

~ ~ ~

„Tak a je to,“ hlesl Lubor, otíraje si zakrvácené ruce do ubrusu.

„Parchant jeden zatracený,“ ulevil si a úkosem pohlédl na k

nepoznání zřízené lichvářovo tělo. Ovládl touhu na ně plivnout,

nechtěl tady nechat jedinou stopu. Trvalo skoro do šírání, než

Kolčava povolil a prozradil jim způsob, jak trezor otevřít. Bodaného,

páleného a s řemeny taženými ze zad jej nakonec Lučina sprovodil

ze světa svícnem. Nebylo to rychlé a ani čisté a svícen pak

připomínal bustu pohanského bůžka, ale stejně jej nechtěli odnést.

Kolčavu nezachránilo ani prozrazení další skrýše pod podlahou ve

špíži, ale alespoň ukázal snahu.

Kobzolova tvář, zvrásněná stopami po neštovicích, zářila jako sluníčko. Flekaté, krátery poseté, ale stále sluníčko. „Jsme v balíku, jsme v balíku,“ jásal a oči mu plály nadšením. „V trezoru bylo patnáct tisíc denárů ve zlatě, štos trpasličích bankocetlí, tak dvě kila šmuků a tři prdele směnek vod lidí, co jim Kolčava půjčil na úrok.“

„Směnky tu nech,“ odvětil Květoš skloněný nad čtvercovým otvorem skrýše ve spižírně. „Do báglu posbírej jen to, co půjde rychle střelit...“

Kobzol přikývl a vrátil směnky do otevřeného trezoru. Znal pravidla. Brali jen zlato, šperky a bankocetle. Žádné obrazy, sochy ani stříbrné příbory po babičce. Nic, co by šlo poznat a nic, co by muselo dlouho hledat kupce.

Květoš náhle vyjekl. Vzhlédl ke svým společníkům a v chvějících se dlaních vyzvedl ze skrýše několik pergamenových svitků

– 12 –

navinutých na stříbrných cívkách. „Bohové,“ hlesl, když se začetl do

jejich názvů. Proti těmto manuskriptům byl jejich ohmataný grimoár,

štípnutý nepozornému antikváři, jen dětskou hračkou. Je ale pravdou,

že onehda podstoupený rituál končící symbolickým obětováním

panny si užili všichni tři...

Jeho ústa bezhlesně opakovala názvy knih: „Rukověť mágova“, „Úvod do umění nekromantického, aneb nekromantem v desíti lekcích“ a „Nekromutace a jiné velmistrovské operace Saturnské“. Jak se u všech rohatých mohly u Kolčavy objevit takové skvosty? Vždyť to jsou manuskripty z dob před Velkou válkou!

Na okamžik se zamyslel. Za tohle mohou skončit na hranici, protože Inkvizice nikdy nespí, ale na druhou stranu, někteří lidé by za ty svitky byli ochotni dát hotové jmění. Určitě by proti tomu těch patnáct tisíc bylo jen bídným kapesným. Pak se do jednoho začetl a blesklo mu hlavou, že se jim nabízejí i jiné možnosti, jak pohádkově zbohatnout. Neubránil se spokojenému zamlaskání.

Takhle horké zboží by tu správně měli nechat, ale rozhodl se, že protentokrát své zásady poruší. Konečně, vždyť je to naposledy...

~ ~ ~

Vyšetřovat vloupačky je jako sázka do loterie. Buď máte hromadu

stop a pak to udělal nějaký holobradý mezulán bez záznamu a nebo

nenajdete stopu ani jednu a pak je mezi podezřelými některé z es

místní galérky, což znamená, že se budete prokousávat stohy

výpovědí bohabojných sousedů, kteří mu budou dělat alibi.

Tahle vloupačka byla ale jiná. Nestává se totiž často, aby při ní došlo i na mord a to navíc na mord takhle brutální. Bylo to dokonce tak drsné, že jsem musel velitele biřiců požádat o vyčlenění mužů s pevnými nervy, aby nám zvracením nezničili stopy. Jenomže kromě mrtvého Simeona Kolčavy a dokořán otevřeného trezoru jsme jiné stopy nenašli.

Kolčavy, pravda, nebyla škoda, ten člověk měl rejstřík dlouhý jako noha, ale jeho svědectví by se mi nyní setsakra hodilo. Konečně, byl to on, kdo viděl pachatele. Nebýt oživování mrtvých trestáno na hrdle, udělal bych to bez váhání...

„Pane,“ přerušil mé úvahy nesmělý hlas.

– 13 –

Pohlédl jsem na mladičkého, nedávno zverbovaného a lehce nazelenalého biřice, který viděl poprvé nejen mrtvolu, ale i živého S’ana, tedy mě.

Je až s podivem, jak lidé reagují na přítomnost kohokoliv z mého národa. Ač je to již sto let, co ke břehům Kněžegradského knížectví přirazily štíhlé dračí lodě s’anských válečníků a osmdesát let od drtivé porážky, kterou jim uštědřila vojska knížete Boleslava zvaného Palcát, stále se najde dost lidí, kteří nám S’anům nemůžou přijít na jméno. Musím podotknout, že ač se jedná o záležitost, které se nestihl účastnit ani můj otec a já se o ni pouze učil ve škole, to že vypadám jinak než většina obyvatel, mě automaticky řadí mezi vousaté, nemyté, krvelačné a křídlatými helmami ozdobené nájezdníky, pijící krev a prznící nebohé panny. Já nedělám ani jedno, protože na krev nemám žaludek a na panny plat.

Jediné, co zbylo, je můj vzhled. Zatímco původní obyvatelstvo tvoří malí, podsadití, hnědoocí a hnědovlasí pořízci, já a mí soukmenovci jsme vysocí, bledí, černovlasí a s očima barvy pomněnek. Už to stačí některým lidem k tomu, aby nás podezřívali ze všeho špatného, co se v království stane, včetně chcípnutí jejich kozy.

Věnoval jsem mladíkovi milý úsměv. Med z něj stékal v hustých chuchvalcích, tak jsem byl sladký. Na první den služby úplně stačí setkání s mrtvolou. S protivným S’anem se setká příště. „Copak?“

„Pro... pro... prosím za prominutí, pane, ale jeho blahorodí mág Allen již dokončil ohledání a žádá si vaší přítomnosti.“

Ze všech sil jsem se snažil zachovat klid. Že si Allen žádá mé přítomnosti, musel ten hoch vyčíst z nějaké knížky, protože z vlastní hlavy to mít nemohl, ale oslovovat Allena jako blahorodí, z toho pukne smíchy i on, až se mu o tom zmíním.

I když je Allen nejlepším mágem v království a na Univerzitě dodnes skřípou zuby, že jsme jim ho přetáhli, moc jsem si od něj nesliboval. Měl totiž stopy hledat, ne je vyrábět. Ne, nejsem pesimista, ale tenhle dům byl udělán navlas stejně jako deset jiných za poslední dva roky a my nikdy nenašli nejen pachatele, ale ani jedinou stopu po nich. Pokaždé na nás čekali jen čistě udělaná kasa a hořekující obchodník, který nechápal, jak se k němu někdo dokázal

– 14 –

vloupat. Možná se ale na nás dnes přece jen usměje štěstí. Možná, že

zloděj poprvé udělal chybu a možná, že nebyla jediná. Konečně,

tentokrát musel vraždit, což znamená, že se něco muselo zvrtnout,

ale i tak je těch „možná“ příliš mnoho.

„Tak co se děje?“ zeptal jsem se Allena, když jsem dorazil do lichvářovy pokladnice. Dál jsem se už nedostal, protože jsem zaregistroval, že u něj, nedaleko těla přikrytého zakrváceným prostěradlem, stojí malý drobný mužíček s lysinou neuvěřitelného lesku. Vida, vida, sám velký koroner Lucian Plch.

„Luciane, rád tě vidím,“ pozdravil jsem jej a podal mu ruku. „To už je let, co jsi chodil k mordům...“

Stisk měl pevný a upřímný. „Taky tě rád vidím Kloppe,“ odvětil. „To víš, tohle není nic pro asistenty a mí medikové jsou momentálně na kolokviu v Malestě.“

Chápavě jsem přikývl. „Tak, co pro mě máte?“

Allen Lucianovi pokynul. „Ty první.“

Lucian se ušklíbl. „Na celém těle jsou mnohočetné stopy násilí. Kompletní přehlídka všech myslitelných i nemyslitelných způsobů. Bodání, pálení, řezání. Dva stržené nehty, pod ostatními zapíchané jehly. Prsty na levé noze rozdrceny něčím těžkým. Ze zad mu táhli řemeny od lopatek až k hýždím. Kromě toho má zlomená žebra, pneumotorax a určitě i nějaké to poranění vnitřních orgánů. Předpokládám ledvin a natrženou slezinu, ale to ti potvrdím až po pitvě. No a pak hematomy, kam se podíváš.“

„Jaká byla příčina smrti?“

Nadzvedl cíp prostěradla a nechal mě pohlédnout na to, co zbylo z Kolčavova obličeje. „Mnohočetné fraktury lebky, lícní kosti na kaši, čelist visí na kousku kůže. Mozek víc na podlaze než v mozkovně.“

„Čím ho utloukli, kladivem?“

Zavrtěl hlavou. „Byl to stříbrný svícen s masivním podstavcem.“

„A co máš ty?“ obrátil jsem se na Allena.

Ten jenom rozpačitě rozhodil rukama. „Nic. Prolezli jsme celý dům a nenašli jediný cizí otisk. Magické skenování taky bez úspěchu. Nikde ani špetka jakýchkoliv reziduí cizí aury, nebo alespoň emocí. To mučení tady všechno vymazalo. Našli jsme jen

– 15 –

pár škrábanců od kotvy na střeše a smazaný pantakl kolem trezoru,

ale obrazec je tak nezřetelný, že nedokážeme analyzovat rukopis toho

mága. Navíc je to prosté kasařské kouzlo, nic výjimečného a nic, co

by si dokázalo poradit s touhle almarou,“ dodal ještě a poplácal

ocelový bok Nobilla čtrnáct, trezoru, jehož cena by mi při pořízení

zabránila do něj následujících tisíc let cokoliv uložit.

„Taky jsme ve spižírně našli tajnou schránu. Nevím, co v ní bylo, ale bylo to magicky aktivní, a to tak, že velmi. Zřejmě nějaký zakázaný artefakt. Pokud bych měl jeho sílu hodnotit na stupnici od jedné do deseti, tak ji odhaduji na dvě stě patnáct, nejméně...“

A sakra...

~ ~ ~

Naši debatu náhle přerušil dusot vojenských bot. Ty železné cvočky

křápající do podlahy si nelze splést s ničím jiným. Odpověď na

otázku, koho že sem čerti nesou, jsme zjistili vzápětí. Jaké

překvapení! Stráž Justičního paláce a v jejím čele sám Nejvyšší

královský soudce Ctibor Celina následovaný hrbatým sekretářem

Radobojem Bezduchem.

Ve vzduchu se objevil neklamný pach problémů. Ctibor Celina má totiž k mé osobě asi stejně tolik výhrad, co já k té jeho. Zatímco on je ale příslušníkem staré a zásluhami ověnčené šlechty a po právu se díky tomu narodil pro svůj úřad, já jsem v jeho očích jen odrbaným přistěhovalcem z jiné, méněcenné rasy, kterou měl král vykázat do rezervace, nebo rovnou vyhladit. Celou svojí duší nenávidí nás a vše, co reprezentujeme. Tedy i Úřad královského prokurátora. Abych byl ale spravedlivý, stejně ten starý, obtloustlý a olysalý rasista nenávidí i elfy, trpaslíky, skřety a vůbec kohokoliv, kdo není lidského rodu. I toho posledního sodomitu má raději, pokud je to samozřejmě člověk. A pokud má erb, pozemky a peníze, pak jsou jeho záliby jen lehce excentrické.

„Jistě, jistě,“ začal svým typickým, nepříjemně skřípavým hlasem, „Klopp Yggredd, kdo jiný, že?“ Naše úklony, věnované spíše jeho stavu než osobě, ani nevzal na vědomí. „To je na tom váš šéf tak špatně, že musel poslat zrovna vás?“

– 16 –

Tomu se dokázal zasmát jen ten vlezdoprdelka Bezduch. Mně to tak směšné nepřipadalo a strážným to pro změnu nedošlo. Nedovolil jsem si ani ušklíbnout, natož něco brutálnějšího. Celý život ten zmetek totiž jen čeká na záminku, aby mohl S’any vyhnat z Kněžegradu, nebo se nás jinak zbavit, a já nechci skončit v sirných dolech ani vypustit duši čtvrcený, nebo trhaný koňmi.

„Co vás přivádí, Milosti?“ zeptal jsem se jej klidným hlasem, ačkoliv v mé fantazii již zmíral v záplavě vlastní krve.

„Copak by mě přivádělo, Kloppe, povinnosti,“ odtušil rozšafně, ale beze stop po bodrosti. „Jenom povinnosti.“ Netrpělivě kývl na sekretáře a ten mi předal svitek pergamenu opatřený pečetí Nejvyššího královského soudu. „Mám zde příkaz k zabavení důležitých listin, podepsaný tou nejkompetentnější osobou.“

Na mé tázavě zvednuté obočí dodal: „Mnou samozřejmě, jak jinak,“ a samolibě se přitom pousmál.

„Jakých listin?“

Úsměv mu z tváře zmizel rychlostí blesku. „To vás, Kloppe, nemusí zajímat. Já se nemusím zpovídat vám a vy nemáte právo vyslýchat mě. Pokud jste se už rozhodl usadit v tomto civilizovaném koutku světa, očekával bych, že se začleníte do zdejší společnosti a pochopíte, kde je vaše místo. Svět je jednoduchý, Kloppe Yggredde, jedni rozkazují, druzí poslouchají.“

Po těch slovech mi už dvacet let v sirných dolech připadalo jen jako nepatrná komplikace. Silou vůle jsem se snažil počítat do deseti, pak dvaceti a nakonec kam až to šlo. Vztek mnou lomcoval a nebýt Allenovy ruky na mé paži, která mě vrátila do reality, prohodil bych ho oknem i s tím hrbatým Bezduchem v tandemu.

Velitel stráže mé rozpoložení odhadl takřka okamžitě a na jeho diskrétní povel se mezi mě a Celinu postavila pětice výrazně nervózních vojáků. Ne, že bych si z těch kašpárků s rezavými meči něco dělal, ale znáte to – kopněte do bezbranného štěňátka...

Soudce Celina nahlédl do nitra trezoru a se spokojeným úsměvem odtud vytáhl hromádku směnek, které jsme ještě nestačili zapsat do protokolu. Zručně je prolistoval a několik z nich dal stranou. Moc dobře jsem nerozuměl tomu, co si přitom mumlal, snad jen: „... á, bratranec Božej...“

– 17 –

„V zájmu Koruny tyto směnky zabavuji,“ oznámil mi, když zbývající směnky nedbalým pohybem vhodil zpět do trezoru.

„Budu protestovat,“ namítl jsem. „Odnášíte z místa činu důkazy. To je nepřípustné.“

„Houby důkazy,“ zavrčel Celina a vybrané směnky schoval do kapsy. Z jeho pohledu čišelo pohrdání. „Samozřejmě, že si můžete stěžovat, ale o vaší stížnosti budu stejně rozhodovat já. Víte, stala se taková trapná chyba v zákoně... Zvažte sám, zda si za těchto okolností nebudete jen zbůhdarma třepit jazyk.“

Výraz jeho obličeje se mi vpálil do mozku jako rozžhavený spár. Zmetek jeden! Bylo mi jasné, že některým lidem v Kněžegradu Kolčavova smrt jen prospěla. Třeba těm, co by mu museli vrátit vypůjčené peníze. Ani na okamžik jsem nepochyboval, co to bylo za směnky. Na některých bude jméno Celiny, na jiných jeho přátel a na zbytku jeho protivníků, které takhle bude mít pěkně v hrsti.

I kdybych si stěžoval u krále a on nakrásně Celinovi přikázal směnky vrátit, pochybuji, že by vrátil ty samé. V lantrosské věznici je spousta padělatelů, kteří dokáží vyrobit hezkou směnku na mnohem menší sumu a třeba i na úplně jiné jméno. Pokud jim samozřejmě slíbíte propuštění...

~ ~ ~

Noc byla temná a měsíc s hvězdami se skrývaly za hustými mračny

napitými vodou. Bylo jen otázkou času, než začne pršet, ale zemi by

to po dlouhém a suchém létě jenom prospělo. Možná to bylo blížícím

se deštěm, možná tím, že bylo už ke třetí hodině ranní, ale na ulicích

nebylo ani živáčka. Naopak pár mrtvých se tu našlo, protože v

Močidolech nebyla nikdy nouze o nůž v zádech a navíc tu už dva

měsíce zuřila divoká válka gangů.

Tato čtvrť, kam se biřicové báli i jen vstoupit, natož požadovat výpalné, a kde byli bezradní i jinak nesmlouvaví berní úředníci, byla svět sám pro sebe, s drsnými a jednoduchými pravidly, kde platil jen jeden zákon – zákon silnějšího. Tady, ve změti úzkých uliček a polorozpadlých činžovních barabizen, žil ten pravý a nefalšovaný odpad společnosti. Zloději, děvky, pasáci, nájemní mordýři, zkrachovanci všeho druhu, lidé ukrývající se před zákonem, věřiteli,

– 18 –

nebo celým světem. Pro většinu z nich to byla poslední štace. Odtud

se už odcházelo jen na věčnost a to většinou záhy a nečekaně.

Trvalo jim dlouho, než se doplížili k tomu, co se kdysi s pýchou nazývalo obecním hřbitovem. Vysoká kamenná zeď v průběhu let skončila v základech jiných domů a náhradou za ni sem lidé nosili to, co už doma nepotřebovali. Nyní mrtvé od živých odděloval jen val haraburdí, do kterého byly tu a tam zaraženy kůly neuměle ozdobené ochrannými symboly. Dostat sem kněze nebo exorcistu bylo zhola nemožné a nikdo se tudíž ani nenamáhal nebožtíky rozdělovat na bohabojné, hříšníky a sebevrahy. Tady se vždy pohřbívalo na první lepší plac, který byl po ruce a když hrobník dostal láhev pálenky, vy jste dostali hrobku po někom, kdo se už nemohl bránit. Svíčky, věčné lampy, květiny? Tady rozhodně ne. Tady se za tmavých nocí ztrácely i mrtvoly.

Najít v té chaotické změti mohyl a mohylek tu správnou zabralo skoro hodinu. Nakonec Květoš pískl na společníky a přivolal je k jednomu zřetelně čerstvému rovu, do kterého někdo místo náhrobku zapíchl klacek ozdobený potrhanou komediantskou čepicí.

„Počítám tak metr,“ zašeptal zamyšleně hledě střídavě na své ruce, hrob a lopatu.

Ani Luborovi se do práce moc nechtělo, ale tohle zavánělo sázkou. „Spíš tři čtvrtě,“ namítl tak, aby Květoš postřehl výzvu.

Postřehl. „Kolik?“ zněla jeho otázka.

Lubor se zamyslel a pak odvětil: „Dva stříbrné.“

„Platí.“

Bartoloměj Putna jim to jako svědek rozsekl a pak se dali do kopání. Nakonec nevyhrál nikdo, protože tohle byl ten nejlacinější funus v hrobníkově ceníku a tělo neleželo ani dvacet čísel hluboko.

„Ty jo,“ hlesl Květoš, když to zjistil, „ještě že ho nevodtáhla psiska...“

Tělo bylo zabaleno do něčeho, co mohl být rubáš stejně jako starý ubrus.

„Je to on,“ zasyčel spokojeně Lučina, když očistil nebožtíkovu tvář od hlíny.

A měl pravdu, byl to on – Matyáš Přetrhlo. Popelavě šedý, se stopami krve kolem úst, ale stále ještě k poznání.

– 19 –

Pak se obrátil na Květoše: „Seš si fakt jistej, že to bude fungovat?“

Ten přikývl. „Jasně, že jo. Ono by to fungovalo na každého, ale my potřebujem nebožtíka, který byl za života mrštnej jak opice, a víš o někom jiném?“

„Ne,“ připustil Lučina.

„Počítám, že mrtvolu kradem poprvý,“ utrousil na to Kobzol, opírající se nedbale o lopatu.

~ ~ ~

Květoš Záhora naposledy zkontroloval pentagram nakreslený

posvěcenou křídou na podlaze. Každá čára byla jako podle pravítka a

všechny symboly a jména géniů do posledního detailu odpovídaly

manuskriptu. Do každého vrcholu křídové hvězdy umístil tlustou

voskovici zdobenou tajnými symboly. Světlo mihotavých plamenů

bylo slabé a mdlé a všem dodávalo nezdravou barvu v obličeji.

Kromě kejklířovy mrtvoly, ležící uvnitř pentagramu, která ji měla

sama od sebe. Bylo poznat, že ty svíce byly z výprodeje, protože

čadily, prskaly a do vzduchu se z nich šířil neklamný pach myšiny.

Co taky ale čekat, když stály jen tři měďáky za kopu.

Teď už to bylo jen na Květošovi. Jeho společníci se odebrali do sednice o patro výše, kde se hodlali nalévat pivem. Když na to Květoš pomyslel, chutí se mu uzloval jazyk. On nemohl, už sedm dnů držel půst. Žádný alkohol, maso a ženský. Jen meditace a koupele. V životě se tolikrát nemyl.

Dokonce ještě před chvílí ležel v rituální lázni a pak se zahalil do černé splývavé řízy, jak mu ukládal manuskript.

Nebyl ale jediný, kdo se dnes koupal. Očistou prošel i nebožtík Přetrhlo, ale ten si ji moc neužil. Hlavní bylo, že se z něj sedřela všecka špína a mohl se pomalovat těmi divnými klikyháky.

Ještě jednou Květoš Záhora vše přelétl pohledem a pak zašeptal: „Fajn, můžeme začít...“

~ ~ ~

Byla za ním teprve třetina velké operace a on už byl se silami téměř

na dně. Pot mu čůrkem stékal po zádech a po vlasech do očí a on se


– 20 –

přitom nesměl otřít. Manuskript operatérovi nedovoloval, pod

hrozbou osudu horšího než smrt, ani prosté přejetí dlaní po čele.

Květoš věděl, že se podobná formulace užívá u mladých dívek, a o to

více se tomu snažil vyhnout.

A tak chvějící se pravicí kreslil ve vzduchu další a další symboly a vzýval síly, jejichž podstatu ani nechápal.

Podle rukopisu byla tato část nejtěžší, protože kladla největší nároky na schopnosti samotného kouzelníka. Až do této chvíle byla totiž celá magická operace dotována z vlastních sil operatéra a jím užívaných artefaktů. A těmi Květoš zrovna neoplýval. Vlastně měl jen starý otlučený roh baziliška a kousek horského křišťálu, který mu ale pro nekromantii nebyl právě moc platný.

Konečně dospěl do fáze dvě, kdy měl přivolat pomocníky. To bylo riskantní, protože se nejednalo o evokační rituál, kdy se cizí bytosti přilákají a ovládnou, ale o invokaci, kde záleží pouze na přivolaných bytostech, zda vyhoví operatérovým prosbám.

Když do ohně, planoucího na vrcholu malého oltáře, vhazoval jeden po druhém zástupce prvků hmotného světa, sklepní prostory domu začaly sršet energií a neuvěřitelnou mocí. Bylo to právě rituální zničení stavebních prvků světa, které sem přilákalo obyvatele nehmotných astrálních sfér, lačné po všem, co symbolizuje život. Pět prvků, pět vrcholů pentagramu. Se zničením prvku kovu, zlatého medailonu, získaly plameny voskovic děsivě nazelenalý odstín. Pokud by v předchozí fázi mohlo přerušení rituálu s sebou nést nějaké nepříznivé následky, nyní by se jednalo o následky vpravdě zdrcující. Nezachránilo by jej ani to, že stál uprostřed ochrannými znaky přeplněného kruhu z posvěcené soli. Nyní by již nezemřel, ale byl by navěky uvržen do otroctví sil, které pošetile vyvolal.

Náhle pocítil, že zde již není sám. Jeho volání vyslyšeli první hosté. Věděl, že na ně nesmí pohlédnout, a tak dál drmolil magické formule v neznámém jazyce, vyvolával, vzýval, mámil, lísal se a přesvědčoval. Doslova každým pórem těla cítil, že jeho slova nalézají odezvu u těch věčně hladových bytostí. Odezvu tak silnou a tak děsivou. Nyní se již astrální sféra kolem něj doslova hemžila tvory, kteří nikdy neměli lidské jméno.

– 21 –

Jejich napjaté očekávání bylo téměř hmatatelné. Jako by slyšel jejich zvědavé: „Co nám přinesl? Čím nás pohostí?“

Jedním tahem obkroužil ostřím rituálního nože hrdlo malému kůzleti, jež leželo svázané na oltáři. Když jeho krev začala se syčením kanout na rozžhavené uhlíky, bytosti nadšeně vstřebávaly poskytnutý dar života.

Nikdy by nevěřil, že to je možné, ale když bezvládnou mrtvolku vhodil do plamenů, takřka v jediném okamžiku zmizela beze stopy. Žádný smrad, pálení a škvaření, nic.

Přišel čas předložit mocným bytostem přání. Bezchybně odrecitoval patřičnou pasáž textu a bytosti svolily.

Věděl, že na to jedno malé kůzle nebude stačit a že bude muset zaplatit mnohem, mnohem více. Nebyl na sebe pyšný, to opravdu ne, ale pokud neměl být po smrti odvlečen těmito bytostmi k věčné službě, musel za sebe sehnat nějakou náhradu. Zástupnou oběť, jak tomu eufemisticky říkal rukopis. A tak za stříbrňák koupil nemluvně, jehož matka dávala přednost šťávě z makovic a nic jiného ji už nezajímalo.

Nikdy nebude nikomu vyprávět, co s ním musel udělat, ale když skončil, bytosti jeho přání splnily. Udělaly to jakoby mimoděk, potěšené tak velkolepým darem. Proti tomu, co udělal on, bylo prolomení bariéry mezi životem a smrtí, které po nich požadoval, jen maličkostí.

Krátce předtím, než Květoš Záhora únavou ztratil vědomí, bytosti odešly. A tak si vlastně nikdo ani nevšiml, že se dětskou krví potřísněné tělo Matyáše Přetrhla pohnulo...

~ ~ ~

Zamyšleně jsem pohlédl na zelený trávník hluboko pode mnou a

nevěřícně zavrtěl hlavou. Mohlo to být dobrých osm metrů. Odtud,

ze střechy honosně vyhlížející vily, to vypadalo ještě

nepravděpodobněji. Zloděj vylezl na plot a odtud se jediným skokem

přenesl sem, kde stojím. Osm metrů dlouhý skok z místa! Zhola

nemožné, ale bylo tomu tak. Na plotě, který byl sám vysoký přes tři

metry, jsme totiž našli několik otisků zablácených bot. Na trávníku

před vilou, kde se mimochodem prohánělo šest hladových dobrmanů,


– 22 –

však žádné další stopy nebyly, byť byla hlína po dešti vlhká, a tak

jsem musel vzít žebřík a vylézt na střechu. Tam jsem je našel – stejně

výrazné otisky bot mířící ke světlíku, kudy se zloděj dostal dovnitř.

Takže tu máme skokana světového formátu a už mi zbývá jen zjistit,

jak se jmenuje...

Pomalu a opatrně jsem došel až ke světlíku. Jasně červené, pálené tašky mi pod nohama skřípavě protestovaly. Něco takového by v noci muselo být slyšet na míle daleko, stejně jako štěkání psů. Jenomže podle sousedů tady v noci panovalo ticho, nikdo nic neslyšel a neviděl.

Nahnul jsem se nad světlík. „Tak kolik?“

„Nic moc, pane,“ ozval se mág, jehož hlava vykoukla z malého okénka na dně světlíku. „Okno má píď našíř a dvě na výšku, tímhle by se stěží protáhlo dítě.“

„Jenomže on to dokázal,“ oponoval jsem mu nevrle. „Zkuste se tam poohlédnout. Přece tam musí být nějaké stopy. Musel se přece o něco otřít...“

Ze střechy jsem slezl stejnou cestou, jakou jsem se na ni dostal. Okénko ve světlíku jsem pokoušet nehodlal.

Sotva jsem byl zpátky na pevné zemi, už se na střechu hrnuli dva asistenti, aby zakonzervovali stopy, které jsem tam objevil.

„Jak to myslíte, že jsem to udělal sám?“ ozval se najednou za mnou nepříjemně vysoký hlas. „Já jsem vážený obchodník a nemám zapotřebí dělat nějaké podvody!“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ odvětil někdo chlácholivě, „ale musíte pochopit, že okolnosti této pojistné události jsou přinejmenším podivné...“

Tomu říkám rychlost. Ještě jsme neskončili s ohledáním a už tu dorazil zástupce pojišťovny. Ale nebylo se čemu divit. Posledních pár dní, přesněji nocí, vyburcovalo Loudovu pojišťovnu do stavu afektované nepříčetnosti.

Pomalu a docela neochotně jsem došel k hádající se dvojici. Majitelem domu byl Hostislav Křupa, obchodník s koňmi, který se díky několika válečným tažením vypracoval z prostého handlíře na dvorního dodavatele. Nevím, jestli měl nebo neměl zapotřebí dělat nějaké pojistné podvody, ale kdyby měl, určitě by je nepáchal takhle

– 23 –

pitomě. Nepravděpodobný skok na střechu domu, prolezení oknem,

kterým nelze prolézt, otevření trezoru beze stopy násilí a to vše za

blahé nevědomosti domácího osazenstva a hlídacích psů. A to jsem

vynechal magickou ochranu, zde dokonce aktivní, která byla schopna

nenechavce proměnit v ohořelou anatomickou pomůcku. Byla to

taková sbírka nepravděpodobností, že jen naprostý blázen by vyplatil

pojistku.

Jenomže tohle nebyl první případ. Podobných vloupání už mám na stole pět.

Konečně si mě všimli. Vzteky rudý Hostislav mi až příliš energicky podal právě dokončený soupis odcizených věcí. Pomalu jsem přejel ten dlouhý seznam chybějících cenností a pak se zarazil. Dvacet zlatých cihel? Kolik že váží jedna? Když jsem k tomu připočetl ještě šperky, vyšlo mi, že je toho na jednoho zloděje nějak moc. Nedůvěře pojišťovacích vyšetřovatelů jsem se už vůbec nedivil.

„Doufám, že toho grázla už konečně chytíte!“ vřískl si i na mě. „V naší čtvrti je to už potřetí...“

Co jsem mu na to měl říct? Že se s tím svým vřískáním může postavit do fronty a počkat až na něj dojde řada? Moc bych se nemýlil. Mezi okradenými už byl dokonce i sám velevznešený Ctibor Celina. I toho vybrali jak mladé a podle toho, co naspílal do protokolu, mu museli vzít nejméně půlku královského pokladu. Bohužel tím padla má jediná konspirativní teorie o klice Kolčavových dlužníků v čele s krvelačným Celinou. Pravda, byla to trochu divoká vyšetřovací verze, ale jsou situace, kdy je S’an vděčen i za ni.

~ ~ ~

Když pro něj přišli do sklepa, pochopil, že už je opět čas vyrazit.

Protože mu řekli, že tak to má být, nevzpíral se, i když právě ulovil

tučnou a lákavě vonící krysu a chystal se jí nasytit. Hlad, který mu

svíral útroby, byl palčivý, tak palčivý. Ale kromě něj necítil nic, jen

prázdnotu. Byl jako nepopsaná kniha. Nevěděl nic a jen mlhavě si

vzpomínal na okamžiky, které předcházely jeho zrození. Byly to jen


– 24 –

šedé a splývající střípky plné podivných událostí, neznámých tváří a

zvláštních zvuků.

Bylo to stejné jako minule, předminule a ještě dřív, co si pamatoval. Jediným, plavným skokem překonal vysokou zeď a umlčel ta strachem kňučící psiska. Musela na něm vidět, že šílí hlady, a tak se mu ta stvoření plná horké krve a vábivě vonícího masa klidila z cesty. Přeskočil z plotu až na střechu domu a přeběhl k tmavé hlubině světlíku. Už jej to začínalo nudit. Když měkce doskočil na jeho dno, prostrčil dlaň pootevřeným okénkem a přál si být nehmotný jako dým. Svět se s ním nakrátko zatočil a ztratil své pevné obrysy. Když se vše vrátilo do normálu, stál v prostorné lázni, zády opřený o zeď. Dokázal to. Jako obvykle, pomyslel si. Byl dobrý a vždycky věděl, že je lepší než oni. Vždycky? A kdo byli ti oni, blesklo mu vzápětí hlavou.

Nebyl problém najít trezor, truhlici s penězi a ani spícího pána domu. Pak mu stačilo pošeptat ta správná slova, on se zvedl z lůžka a s nepřítomným pohledem, poslušný jako loutka, šel otevřít trezor a dokonce sám pomáhal do vaků ukládat cennosti. Dnes byl vydařený lov. Zlata bylo v pytlích více než obvykle a on věděl, že jeho páni budou spokojeni. Nic jim totiž nedělalo takovou radost, jako zvonění zlatých mincí. Zkusmo hrábl do vaku a zaposlouchal se do čistého zvonivého tónu. Nechápavě zavrtěl hlavou. Nic mu to neříkalo.

Pak zjistil, že jeho počínání probudilo tu ženu. Tu, která ležela na lůžku vedle toho vypaseného obchodníka. Chvíli na něj zírala vytřeštěnými zraky, ale stačilo, aby promluvil a i ona upadla do transu. Bylo dobře, že to umí, taková vlastnost se hodí.

Zatímco se tlouštík trhanými pohyby ožebračoval, on přistoupil k té ženě. Něco jej na ní zaujalo. Co to bylo? Chvíli si myslel, že by to mohla být její krása nebo barva očí, ale takové věci jej nechávaly chladným. Pak si to uvědomil. To, co jej zaujalo, byla lehce pulzující žilka na jejím krku.

Najednou mu útroby sevřel nový záchvat hladu. Dlouho se nerozhodoval, ale nakonec to byla ona sama, kdo mu nabídl hrdlo k vášnivému polibku.

~ ~ ~


– 25 –

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Tak náhle si uvědomil, že se

jmenuje Matyáš. Vzpomněl si i na příjmení, ale zavrhl je jako

nepotřebné. Vždyť označuje příslušnost k nějaké rodině a on žádnou

nemá. Nikdy ji neměl. Navíc, nebylo to příjmení, kterým by se

zrovna mohl pyšnit.

To poznání přišlo stejně lehce, jako když se rozhrne závoj. Najednou si vzpomněl na svoji kariéru a na to, jak marnil svůj talent před těmi venkovskými balíky, jak se před nimi ponižoval. Vybavil si i ty nejbanálnější maličkosti. Všechno se mu vrátilo a k tomu přibylo i mnoho nového. Pochopil, že se změnil. Zemřel, ale současně získal moc a neuvěřitelné schopnosti. Necítil už sice v sobě ten žár života, co dřív a neslyšel ani tlukot vlastního srdce, ale to byla jen skromná oběť výměnou za dary, kterých se mu dostalo. Měl by cítit vděčnost ke svému pánu a stvořiteli, neboť to on jej takto obdaroval, ale nedokázal to. Nemůže přece cítit vděk k někomu, kdo jej zabil. Vždyť jeho tvář byla to poslední, co viděl...

Donesl jim ten balík cenností a nechal se poslušně zavřít do cely. Omámeni nabytým bohatstvím si nevšimli, že se změnil. Nepostřehli, že už není tak bledý a v jeho pohybech je nyní síla a energie. Byl živý víc než kdy předtím. Nebyl to sice jeho život, ale hlavně že tam byl. Zase mu seschlými žilami proudila životodárná krev a sytila věčně hladové tkáně. To s jejím příchodem se na vše rozpomněl. A díky ní se jednou dokáže i pomstít svým vrahům.

Vtom si povšiml, že jej někdo kontroluje špehýrkou ve dveřích. Netrvalo dlouho a hlídač zase odešel. Jak snadno se nechal ošálit tou nehybnou, jako by zhroucenou mrtvolou, ale byl to jen klam.

Pak k němu znenadání dolehly zvědavé dotazy právě se probouzejících potomků. Byl ale příliš dokonalý na to, aby mu mohli být příbuznými, nazval je tedy služebníky, svými následovníky. Byli rádi. Pak se jej zeptali na jméno. Uctivě. Tak, jak to má být. Zamyslel se a pak k nim vyslal: „Říkejte mi Mistr Mateus.“

~ ~ ~

„A... a... ani t... ta... tam nechoďte, pane,“ blekotal jako plátno bílý

biřic s drátěnou košilí ušpiněnou vlastními zvratky. „Je to strašné,

strašné.“ Pak si třesoucíma se rukama zakryl tvář a rozvzlykal se.


– 26 –

Tohle se mi přestávalo líbit. Nejprve mě hned ráno pošlou do domu Vsenimíra Myrtuse, jednoho z nejbohatších obchodníků s obilím, s tím, že tam asi došlo k dalšímu vloupání. A když jsem do sebe nalil hrnek vroucího jahodníku a v poklusu vyrazil z kanclu, odchytil mě další posel s výzvou, ať spěchám (jako bych to nedělal) a že Inkvizice je už také na cestě. No, a aby toho nebylo málo, před honosným sídlem Myrtusova rodu na mě čekal oddíl městských biřiců, pohybující se na hranici nervového zhroucení. Co se tady ksakru děje?!

Zrovna jsem zpovídal jejich velitele, když konečně dorazila i Inkvizice. „Jménem Církve, ustupte!“ ozval se za mými zády pánovitý hlas nepřipouštějící odpor. Tak se tu slézáme, jak ti švábi na pivo, pomyslel jsem si s povzdechem a otočil se k příchozím.

Dvojice inkvizitorů, s rukama ukrytýma v širokých rukávech černých kuten a s tvářemi zastíněnými kápěmi, mě nijak nezaujala. Jen zablýsknutí v očích je usvědčilo z toho, že mě poznali, zařadili a předem uznali vinným. Ano, jsem potenciální nebezpečí, odpadlík a stvůra z pekla rodem, ale s tím už asi nic nenadělám. Říkají nám i hůře, ale proč si pamatovat každou hloupost, kterou nějaký pitomec vypustí z úst.

Inkvizice je i pro S’ana v královských službách hodně nebezpečný spolek. Jako vzteklý ohař pátrá po těch sebemenších známkách odpadlictví, černé magie, nadpřirozenu a vůbec po všem, co kdysi dávno způsobilo utrpení Velké války. Lidstvo tehdy málem zahynulo v děsivém bratrovražedném boji každého s každým, kde se užívalo vše, od kamenů a klacků až po děsivé výdobytky vědy a magie ničící celá města. Jenom proto je na zemi stále tolik stvůr. Všichni ti vlkodlaci, strigy, vampýři, fexti, zombie, ghoulové a ostatní obludy jsou produkty té strašlivé války. Země je tak prosycená magií, že bude trvat ještě tisíce let, než se to dá zase do pořádku. Jestli vůbec, a tak mají tito hoši v černém stále dost práce. No a nesmím zapomenout na S’any, elfy, skřety a jinou nelidskou chamraď...

Překvapení ale nebrala konce. Inkvizitoři nedorazili sami a ti dva, co přišli s nimi, byli úplně jiná sorta. Ona existuje Inkvizice a INKVIZICE a když je to opravdu hodně špatné, pak jsou povoláni

– 27 –

Lovci. Kdo jsou tihle hoši, to nikdo neví, ale jsou prý skoro tak dobří

jako Strážci z Citadely. Na rozdíl od nich jsou ale školeni výlučně

pro boj s magickými stvůrami. Nelze si je s nikým splést –

antracitově černé oblečení, tvář skrytá za zrcadlovou maskou, oválný

štít s ochrannými znaky a středovým puklířem z čistého stříbra. O

jejich mečích vím, že jim je na zakázku vyrábějí trpaslíci ze zvláštní

slitiny stříbra a meteorického železa. Prý dokáží hravě rozetnout i

baziliškovy prsní šupiny a od těch, jak jsem byl svědkem, se odrazila

i střela vypálená z balisty.

Pozdravil jsem je mírnou, zdvořilostní úklonou a dostalo se mi takřka stejné odpovědi. Opravdu jen takřka – jejich hlavy totiž klesly jen tolik, aby nebyli nařčeni z hulvátství.

„Byli jsme povoláni pro podezření z použití zakázané magie,“ oznámil mi do kutny zahalený inkvizitor povýšeně.

„Já zase kvůli podezření z vloupání,“ odvětil jsem. „Evidentně tu jsme, protože někdo nevěděl, co dělat.“

Na to neměli co říci.

„Tak fajn, pánové,“ pronesl jsem po chvilce mlčení. „Uvnitř se něco stalo a musíme zjistit co. Pak se můžeme klidně poprat o příslušnost.“

Místo odpovědi Lovci tasili zbraně a bratři inkvizitoři začali k mému údivu splétat ochranné kouzlo před mocnostmi temnot. Podcenil jsem je, i oni patřili mezi elitu.

Dalších slov nebylo potřeba, a tak jsem pomalu a opatrně vstoupil do příšeří panujícího v nezvykle ztichlém domě. S každým dalším krokem po dlažbě z růžového mramoru ve mně sílil pocit, že tu není něco v pořádku.

Pak jsem to konečně uviděl a krve by se ve mně nedořezal. Úplně ale stačilo, že se někdo u jiných dořezal. Nebo dořezali, protože tohle by jeden člověk nemohl dokázat. Jemná mozaika z dílny nějakého mistra, zdobící podlahu, se najednou ztratila pod sytě rudým škraloupem zasychající krve a půltuctem těl, ve kterých jsem jen ztěží, podle zbytků uniforem, poznal městské biřice. I draze vyhlížející fresky na zdech byly poničeny hlubokými škrábanci a skvrnami sedlé krve, někdy v obrysech připomínajících lidskou postavu. Tohle nebyl boj, ale masakr. Podobné obrázky na

– 28 –

náborových plakátech neuvidíte a jestli se to rozkřikne mezi lidmi,

konšelé budou muset sáhnout hodně hluboko do truhlic, jinak tu

práci po těchto nešťastnících sotva někdo vezme...

Inkvizitor po mé levici nespokojeně zavětřil.

Věnoval jsem mu zkoumavý pohled. Byl to takový ten nanicovatý mužíček. Nic moc vysoký, spíše drobný, věčně nahrbený a s očima jako dva řeřavé uhlíky.

„Cítím tu mrtvoly,“ zachrčel v odpověď na mou nevyslovenou otázku. Podle těch nepříčetných očí se právě dostával do transu.

Problém byl, že zatímco on mrtvoly cítil, já je i viděl a to hned před sebou a ani jsem nemusel upadat do extatických stavů vylučujících příčetnost.

„Tyhle nemyslím,“ pronesl po chvíli sípavě inkvizitor, znechuceně pohlížející na změť těl s polámanými údy a rozdrcenými hrudníky. Ať se propadnu, jestli ten hajzlík nebude telepat, nebo alespoň empatik.

Inkvizitor se zatvářil hodně dotčeně. Aha, takže je telepat. Věnoval jsem mu vítěznou myšlenku a vysloužil si tak pohled plný znechucení.

Aby zachránil situaci, jeho kolega dodal smířlivě na vysvětlenou: „Bratr Hořej dokáže vycítit nemrtvé. Pokud řekl, že je cítí, pak tu byli, nebo možná ještě jsou...“

Bylo načase se tu porozhlédnout. Podle toho, co se mi před příchodem Inkvizice podařilo vypáčit z velitele zásahu, vyrazili tihle mrtví biřicové vstupní dveře a vstoupili dovnitř, protože některý ze zvědavých sousedů oznámil, že Vsenimír Myrtus už dva dny nevyšel z domu. Když sem dorazili ostatní, bylo už po všem. Žádnému z nich se z domu nepodařilo utéct, i když se některým podařilo vzít nohy na ramena nikoli jen obrazně. Nikdo sice nevěděl, co se tu stalo, ale nikdo to ani netoužil zjistit, a tak se z domu urychleně stáhli a přivolali na pomoc koho mohli.

Nyní zde panovalo doslova mrtvolné ticho. Prošel jsem kolem chladnoucích těl a pečlivě si je prohlížel. Vypadala, jako by spadla mezi dva žernovy, možná ještě krapet hůř. Už jsem viděl zbytky, které po svých orgiích zanechaly strigy i těla dočista obraná přičinlivými ghouly, ale tohle bylo něco jiného. Tady pracovala

– 29 –

neuvěřitelně brutální síla, pro kterou nebyly kosti a obratle víc než

suché větvičky a svaly cáry papíru. Viděl jsem rány způsobené

drápy, stopy po zubech ostrých jako pila i modřiny v místech, kde

nebožáky sevřela útočníkova ruka. Tyhle zhmožděniny však byly

hluboké, jako když se zapomenete ve svěráku...

Krvavé stopy nás provedly přijímacím pokojem, knihovnou i kuřáckým salónkem. Dveře mezi místnostmi byly vyvrácené ze závěsů a válely se bezmocně na podlaze. Na nádherném dřevěném ostění byly hluboké škrábance, jako by po něm někdo běžel, neznaje gravitaci. Ještě, že neběželi i po stropě. Zkusmo jsem na něj pohlédl. Aha, beru zpět. Běželi.

Že by upíři, pomyslel jsem si ještě, ale na prahu rozlehlé jídelny má teorie vzala rychle za své. Po všem tom ničení a vraždění mi idylická malebnost následující scény vzala dech natolik, že jsem zůstal zaraženě stát. U dlouhého stolu, pokrytého ubrusy, zdobeného svícny a květinami, seděla celá rodina. V čele, jak se sluší a patří, otec rodiny, naproti jeho choť a mezi nimi dvě dětičky, žádné s lokty na stole, jak žádá etiketa. Idylka, jenom kdyby ta čtyřka právě svými poněkud přerostlými a špičatými tesáky nervala na kusy sytě rudá játra, servírovaná na zlatém podnose. Podle cárů uniformy, válejících se všude kolem, to byl zřejmě úřední orgán. Takže upíry škrtám, ti se živí krví. Pak můj pohled sklouzl na služebnictvo, nehybně stojící kolem stolu. Alespoň, že tihle byli klasickými nekroty, oživlými mrtvolami beze špetky inteligence, poslušnými rozkazům svého tvůrce. Stáli tam v zakrvácených lokajských uniformách, nevidomí, vystavujíce na odiv svá rozervaná hrdla.

Poklidnost scény zarazila i Inkviziční bratrstvo.

Otec rodu vzhlédl od jídla. Věnoval mi krátký hodnotící pohled. Stejný, jaký bych já věnoval voňavé flákotě. Jeho oči byly bez života, jako dva vchody do záhrobí. Protože se u jídla nemluví, pouze zasyčel, ale pozdrav to určitě nebyl. I to ale stačilo k tomu, abych se dostal do zorného pole celé rodiny.

„Vsenimíre Myrtusi...“ pronesl vážným hlasem bratr Hořej, a já bych přísahal, že jsem v tom hlase zaslechl praskot hořících dubových polen. „Jmé...“

– 30 –

Dál se ale nedostal, protože se celá rodinka najednou vznesla do vzduchu a s uširvoucím jekotem se na nás vrhla. Už během letu se začali morfovat a to ten let trval stěží víc než vteřinu. Něco takového se hned tak nevidí...

Ochranné bariéry, vztyčené inkvizičními kouzelníky, s lupnutím povolily a síla mentálního úderu je oba srazila v bezvědomí k zemi.

Nestvůry si nás rozdělily. Zatímco k Lovcům zamířily matka s dcerkou, mě se rozhodla vzít do parády mužská část rodiny. Čím to je, že vždycky dopadnu jako hubkař?

Oba mrtvouši už pozbyli valné části lidských rysů a pomalu začali ztrácet i lidské proporce. Nyní to byla šedá, vychrtlá a seschlá monstra s protaženou tlamou plnou špičatých zubů, s dlouhými spáry na předních i zadních bězích a s nepříjemně nenávistným pohledem v černočerných očích.

Vyhnul jsem se přilétajícímu tatíkovi neelegantním odskokem a s úšklebkem sledoval, jak to neubrzdil a v plné rychlosti narazil do podlahy. Podle praskotu lámaných kostí to nebylo měkké přistání, ale ten bastard hned vzápětí vyskočil jako srnka a sekl po mně spáry. Jeho regenerační schopnosti byly fenomenální. Bohužel. Zrovna jsem se kryl před útokem jeho povedeného synáčka, takže mi pětice jak břitva ostrých drápů vykřesala jiskry na drátěné košili. Do krve to nebylo, ale síla úderu mě popostrčila o tři metry. S hlasitým heknutím jsem narazil bokem do zdi a s vyraženým dechem zíral na vítězně se šklebícího mrtvouše.

Kolikrát mi kdejaký darebák sliboval, že za to zaplatím a já se mu jen smál. A vida, už je to tady...

Vycenil na mě ty své tesáky a výmluvně je objel nepříjemně dlouhým jazykem. Když jsem mu do tlamy vhodil hrst drobných, co nosívám po kapsách, překvapeně se zajíkl. Bylo tam sice dost měďáků, ale našlo se i několik stříbrňáků a ty nemrtvému obchodníkovi nějak nešly přes pysky. Z mordy mu náhle začal stoupat štiplavý kouř a on zavyl bolestí. Pokusil se žhavé mince vyplivnout, ale stříbro je prevít a bůh ví, kam se mu už dokázalo z jícnu propálit. Ponořen do hlubin palčivé bolesti si ani neuvědomil, že jsem mu usekl hlavu. Překvapeně se tvářící morda se ve vzduchu několikrát otočila a pak s výmluvným křápnutím přistála na podlaze.

– 31 –

Zbytek obchodníka ještě chvíli stál a nervózně prohmatával okolí, ale

pak se konečně sesul na podlahu a znehybněl. Z obnaženého hrdla se

se zazvoněním vykutálela stříbrná mince. Bezva, už jsem se bál, že

kvůli němu nebudu mít na oběd.

Konečné zesmrtnění tatíka vzalo synáčkovi odvahu. Přilepil se ke stropu, odmítal slézt a vztekle na mě syčel. Nespolupracoval, zmetek jeden!

Zato mamča s dcerkou řádily jako tyfus. Když jsem se k nim vydal, zrovna porcovaly prvního Lovce. Druhý, neschopen pohybu, klečel na podlaze a držel si bezvládně visící paži, rozťatou až na kost. Měl vlastně štěstí, alespoň v porovnání s kolegou, kterého série dobře umístěných ran současně vykuchala a přičtvrtila. Byl ještě při vědomí, když jej ta malá bosorka začala sápat na kusy.

Lovci sem, Lovci tam, moc se tu nevytáhli. Zmohli se sotva na dvě tři máchnutí mečem a už šli od válu. Inkviziční propaganda, nic víc...

Úkrokem jsem se vyhnul útoku té mladší a odtančil z dosahu jejích drápů. Nedostatek zkušeností si vynahrazovala divokostí a tak se kolem mě míhala jak čamrda a nedávala mi pokoj, dokud jsem ji jednou dobře umístěnou ranou nepřistřihl spáry



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist