načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: S Bohem v Rusku -- 23 kněžských let v sovětských vězeních a sibiřských pracovních táborech - Walter Ciszek

S Bohem v Rusku -- 23 kněžských let v sovětských vězeních a sibiřských pracovních táborech

Elektronická kniha: S Bohem v Rusku -- 23 kněžských let v sovětských vězeních a sibiřských pracovních táborech
Autor:

Walter Ciszek se narodil v rodině polských emigrantů. Po vstupu k jezuitům se přihlásil k misijní práci v Rusku a přijal východní obřad. Když vypukla II. světová válka, byl právě v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175
+
-
5,8
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Paulínky
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 486
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: With God in Russia
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-0124-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vzpomínky amerického jezuity-misionáře, který byl v letech 1940-1963 vězněn 15 let sovětským režimem. Životní příběh amerického jezuity, který strávil 15 let v sovětských věznicích a sibiřských táborech a zbytek svého pobytu v SSSR byl pod stálým dohledem sovětské bezpečnosti. Po studiích v jezuitských seminářích se přihlásil na misijní práci do Ruska, ale v r. 1940 byl v Polsku, obsazeném Rudou armádou, zatčen. Po celou dobu své internace v Rusku se snažil působit jako kněz. Jeho příbuzní a bratři na Západě jej považovali dávno za mrtvého. Teprve v r. 1963 mu byl umožněn návrat do USA výměnou za sovětské agenty zadržené v USA. Ve svých vzpomínkách popisuje Ciszek kruté podmínky věznění v totalitním SSSR z pozice věřícího křesťana.

Popis nakladatele

Walter Ciszek se narodil v rodině polských emigrantů. Po vstupu k jezuitům se přihlásil k misijní práci v Rusku a přijal východní obřad. Když vypukla II. světová válka, byl právě v polské oblasti obsazené Rudou armádou. V roce 1940 byl zatčen a dalších 23 let vězněn sovětským režimem, z toho 15 let na Sibiři. Teprve v roce 1963 se mohl vrátit do Spojených států, výměnou za dva sovětské agenty. O své životní zkušenosti napsal dvě knihy. Tato je jedna z nich.

(23 kněžských let v sovětských vězeních a sibiřských pracovních táborech)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Děkujeme Vám za  nákup této e-knihy. Jsme rádi, žemůžeme touto cestou přinášet dobré zprávy do světa digitálních médií.

Jestliže se Vám podařilo dokument stáhnout z nějakého webu bez placení, tak si jej, prosím, pořiďte ještě jednou,férově, na našich webových stránkách http://www.paulinky.cz/ obchod/eknihy. Může se Vám zdát, že je to zbytečné a žechceme na e-knihách vydělávat. I  vydání e-knihy nás něco stojí, zejm. autorská práva, překlad a redakční práci. Vaše platby nám tak umožňují vydávání dalších elektronických titulů.

Nakladatelství Paulínky

www.paulinky.cz

Walter J. Ciszek SJ

Daniel L. Flaherty SJ

S BOHEM

V RUSKU

23 kněžských let v sovětských vězeních

a sibiřských pracovních táborech

Photographs © Explorer Mikael Strandberg

© The America Press, 1964

© Nakladatelství PAULÍNKY, 2014

Petrská 9, 110 00 PRAHA 1

Tel.: 222 311 206

E-mail: paulinky@paulinky.cz

www.paulinky.cz

ISBN 978-80-7450-124-1 (Tištěná kniha, 1. vyd.)

ISBN 978-80-7450-222-4 (PDF)

ISBN 978-80-7450-223-1 (ePUB)

ISBN 978-80-7450-224-8 (Mobi)

Na první pohled by se mohlo zdát, že následující stránky zachycují něco jako zvláštní a  pozoruhodné románové vyprávění. Není to však román, nýbrž pravdivý příběh,zapsaný na  jedné z  nejvýznamnějších stránek současné jezuitské historie.

Tak trochu v  roli evangelisty mám tu čest vám sdělit, jak ten příběh skončil. Byl jsem u  toho a  ne tak často se někomu poštěstí přihlížet něčímu návratu z mrtvých. A mohu také říci něco o  tom, jak celý příběh začal. Pak už musím nechat na těchto stránkách, aby samy rozvinuly popis skrytých roků za železnou oponou a možná i naznačily, že nová kapitola má být teprve ještě napsaná.

Příběh začal v roce 1939 – je to dlouhé, složité, téměřneuvěřitelné vyprávění, které prostupuje životem celé jedné generace těch starších z nás.

Zatímco se na druhé straně zeměkoule rozvíjel tento příběh, jinde umíraly miliony lidí, vedla se velká válka, byla vynalezena vodíková bomba, lidé začali oblétat Zemi, děti se

Předmluva


6

rodily, dospívaly a vstupovaly do manželství a na Petrověstolci se vystřídali čtyři papežové.

Měl jsem to štěstí poznat hlavní postavu tohoto příběhu asi šest nebo sedm let předtím, než to všechno začalo. Trávili jsme spolu čas v kapli, na chodbách a pěšinkách vinoucích se kolem domu, v  němž jsme oba skládali své první sliby jako jezuité a  který stál na  pahorku ve  zvlněné krajině holandské oblasti Pennsylvánie, západně od Readingu.

V  oněch dávných časech jsem ho poznal jako dobrého mladého sportovce, slibného lingvistu, pracovitého člověka tiché, ale vlídné povahy, mladého jezuitu, neochvějněplanoucího pro ideály Tovaryšstva. Vzpomínám si také, že dokázal vždy znovu uvést do chodu všechno, co se rozbilo.

Tento můj přítel jednoho červnového dne před více než třiceti lety z onoho pahorku sestoupil, zatímco já zůstal.Znovu jsme se setkali až...

Asi ve 3.45 odpoledne 11. října 1963 u mne zazvonil telefon.

Hlas na druhém konci drátu patřil mému starému učiteli a  příteli, našemu bývalému provinciálovi, otci Johnovi McMahonovi, který volal z  Auriesville ve  státě New York. Otec McMahon se právě dozvěděl od otce Johna Daleyho,provinciála v  Marylandu, který právě navštívil Auriesville, že dnes odpoledne ve čtyři hodiny chce ministerstvo zahraničí předat tisku zvláštní zprávu.

Výměnou za dva ruské agenty zadržené v naší zemi seSovětský svaz rozhodl repatriovat dva americké občany, vězněné po  jistou dobu v  sovětských vězeních. Dnes odpoledne mají tito dva Američané nastoupit v Londýně do letadla, kterépřistane na mezinárodním letišti v newyorském Idlewild.

Otec McMahon se snažil, aby tuto senzační zprávu, tento jedinečný příběh celé generace, dostal časopis Amerika.

A skutečně se jednalo o příběh celé generace. Jeho hrdinou byl neohrožený mladý jezuita, který odešel z našeho noviciátu ve Wernersville v roce 1932, aby pokračoval – ve Woodstocku a později v Římě – ve svých studiích a v přípravě kekněžskému svěcení ve  východním obřadu. V  roce 1939 pak odešel do  Polska, aby zde působil jako správce farnosti, a  nato jej pohltila mohutná vlna 2. světové války. A  když tato vlna ustoupila zpátky na východ, vsála ho terra incognitaSovětského svazu a utichly o něm všechny zprávy.

Na to všechno jsme mysleli celé další dopoledne 12. října, když jsme se chystali jít ho uvítat do Idlewild.

Toho rána ve 4.30 jsme za něho sloužili mši svatouv kapli v  Campion House, v  sídle redakce časopisu America. Pak jsem s otci Robertem Grahamem a Eugenem Culhanem odjel za ranního šera z naší redakce na letiště.

Když jsme míjeli příznačné stíny zvláštních, dosudnedokončených konstrukcí výstaviště, někdo vzpomněl na poslední lístek, který v roce 1940 došel z Polska a za nímž následovalo nekonečné mlčení.

Další si vzpomněl, že v  roce 1947 se předpokládalo, že je mrtev, a  my jsme – poté, co bylo jeho jméno otištěno v oficiálním seznamu zemřelých synů Tovaryšstva − obětovali obvyklé mše za zesnulého spolubratra.

Jeli jsme dál a  vzpomínali na  den, kdy, náhle přišel odněkud z  prázdnoty severní Sibiře dopis – rukopis byl dost podobný –, pak přišel další a později jich bylo ještě několik.

Prosil v nich o oblek, dlouhý kabát a pár bot. Jinde o knihy. Všechny tyto dopisy byly podepsány jménem našeho přítele.

Byli jsme téměř v Idlewild. Hořeli jsme zvědavostí: Bude to skutečně on? Nebo někdo jiný, kdo si přisvojil jeho jméno či ukradl jeho dokumenty?

Když to bude on, jak bude vypadat, až bude sestupovat ze  schůdků letadla? Jak ho změnily roky na  Sibiři, kde tak dlouho pracoval v dolech?

Pozná nás? Bude ještě mluvit anglicky? Nebude tělesně nebo duševně nemocný?

Let číslo 501 společnosti BOAC z  Londýna přistál včas. Přesně v 6.55 přirolovalo ke stanovišti na asfaltové rampěobrovské letadlo. Stáli jsme tam s rodiči mladého muže Marvina Makinena,

1

který byl propuštěn spolu s naším přítelem,upřeně jsme hleděli, jak se k letadlu přivážely schůdky a otevřely

se dveře.

Oba vracející se vězňové byli venku jako první. Ze schůdků spěšně sestupoval vysoký, čtyřiadvacetiletý mladík vyhublých tváří, student Fullbrightovy nadace uvězněný v  Sovětském svazu před dvěma lety na  základě obvinění ze  špionáže, a po něm malý, podsaditý, šedovlasý muž plných tváří, v druhé 1 Marvin William Makinen  (*1939), profesor biochemie a  molekulární biologie byl při své cestě do Sovětského svazu zatčen a za údajnou špionáž odsouzen na osm let vězení. Spolu s P. Walterem Ciszekem se vrátil do USA výměnou za dva sovětské špióny (pozn. red.). polovině padesátky. Starší muž měl na  sobě tmavomodrou košili, šedý oblek a přes něj tmavozelený převlečník. Kdyžvystoupil z letadla, posadil si na hlavu velký, černý ruský plstěný klobouk se sklopeným okrajem.

To vše trvalo jen okamžik.

Dva navrátilci téměř automaticky přizpůsobili krok kordonu newyorských policistů, kteří je okamžitě obstoupili, a hbitě, jako trénovaní vězňové, pochodovalik přistěhovaleckému úřadu.

Na okamžik jsem si myslel, že ten statný ruský muž je jistě – vypadal přesně tak! – člen nějaké delegace sovětskýchkolchozníků nebo techniků.

Pak nám svitlo. Pochodoval kolem nás stejným krokem jako  policie, než nám to došlo. A  pochodoval až do  celního úřadu, než konečně došlo i jemu, že je zase doma a že tamstojí jeho sestry, které ho přišly přivítat spolu s delegací starých jezuitských spolubratří z  doby před pětadvaceti nebo třiceti lety.

Nechci nic říkat o  těch nepopsatelných prvních okamžicích jeho opětovného shledání s rodinou. Dokonce ani Gabe Pressman

2

nedokázal svou výřečností přesvědčit úředníkyministerstva zahraničí, aby dovolili fotografům několik záběrů.

2 Gabe Pressman (nar. 1924) působil jako korespondent televizní stanice WNBC v New

York City a ve Spojených státech Amerických je považován za jednoho z průkopníkůtelevizního zpravodajství (pozn. red.).


10

Přesto se však na  toto říjnové ráno dochovalo mnoho vzpomínek: vřava v místnosti pro novináře, kde pětkameramanů a dalších čtyřicet fotografů strkalo našeho přítele před reflektory.

Později následoval dlouhý rozhovor v  redakci časopisu Amerika, kde poprvé začal svým sestrám a  spolubratřím jezuitům vyprávět o letech strávených v Rusku, přičemž skončil tím, že vyprázdnil kapsy, aby ukázal, že dosud má několik rublů a  74 kopějek, které mu vrátili, když platil čaj na moskevském letišti.

Po mši, když jsme zasedli k  americké snídani sestávající ze  slaniny s  vejci, u  stolu pronesl modlitbu v  polštině. Řekl, že naposledy seděl s  přáteli kolem stolu před čtyřmi dny, kdy mu jeho přátelé z  Abakanu uspořádali sibiřský večírek na rozloučenou.

Také si vzpomínám na  jeho slova, že za  všechny ty roky nebyl ani jediný den nemocný a že vždycky nějak dokázalpokračovat ve svém kněžském působení – někdy celebroval mši zpaměti na svém kufříku v baráku, kde žil, jindy zasena pařezu v hlubokých lesích.

Vzpomínám si, jak řekl, že nikdy nepochyboval o  svém povolání a  povinnostech kněze. Nikdy nepochyboval o  víře, v níž byl pokřtěn a vysvěcen, aby působil jako alter Christus.

Jak jsem řekl, člověk nemá často příležitost být u toho, když se někdo vrací z  mrtvých. My, jeho spolubratři jezuité, jsme měli to privilegium onoho rána 12. října, kdy náš starý přítel, jako nějaký nový Kolumbus, přiletěl se společností BOAC letem číslo 501, aby znovu objevil Ameriku a začal životsvobodného člověka.

Vy, kteří čtete tuto knihu, máte vzácnou výsadu sdíleta naslouchat zážitkům člověka, který se vrátil z údolí stínu smrti.

Vrátil se k nám z dolů a vězeňských táborů na Sibiři –vlasy téměř bílé, ruce zhrublé prací horníka a mechanika, avšak nezlomený, s nevymytým mozkem a se srdcem plným soucitu s lidmi, jimž jako kněz zasvětil celý svůj dospělý život.

Jistě mu vyjádříme svou chválu, ale on ji nežádá.

Chce jen, abychom se pokusili nahlédnout smysl toho, co sám s Boží milostí podstoupil, totiž cenu života prožitého jako svědectví, že láska Kristova nezná hranic.

Jeho příběh tedy skončil. Ale je tomu skutečně tak?Opravdu někdy skončí? Budou jej totiž vyprávět a  předávat celé generace dlouhých zástupů jezuitů. Někde v  Poughkeepsie, Wernersville či ve  Woodstocku − v  aulách, po  nichž se procházel −, na  středozápadě, jihu či západě Spojených států, v  Římě, Kanadě, Anglii, Indii, Austrálii či v  Japonsku jsou dnes možná další následovníci, jež čekají na den, kdy budou moci připsat svoji kapitolu k příběhu, který otcem Walterem Ciszkem teprve začíná.

Při čtení následujících řádků tu a tam přidejte nebouberte slovo. Vraťte se v čase téměř o čtyři sta let a změňte slovo „Tybourn“ na „Lubjanka“. Místo adresáta – královny Alžběty – dosaďte jméno soudobého sovětského státníka. Místoanglických studentů dosaďte lidi svobodného světa.

A když budete číst příběh Waltera Ciszka, vzpomeňte na  svatého Edmunda Kampiána

3

a  na závěr onoho výmluvného svědectví víry adresovaného před téměř 400 lety Její

výsosti, anglické královně...

„Denně za Vás pozdvihuje k nebi své nevinné ruce mnoho anglických studentů, jejichž potomci nikdy nevymřou. I nyní za tímto účelem daleko za mořem shromažďují ctnostia vědomosti s pevným rozhodnutím nikdy vás neopustit, ale buď vám vydobýt nebe, nebo zemřít probodeni vašimi kopími.

A pokud jde o  naše Tovaryšstvo, vězte, že jsme se spojili – všichni jezuité na  světě, jejichž počet určitě přesahuje vše, k čemu v Anglii dochází –, abychom radostně nesli kříž, který na nás vložíte, a abychom se nikdy nevzdali naděje na to, že vás znovu získáme, pokud je ve vašem Tyburnu

4

alespoňjeden náš člověk, jenž od Vás snáší mučení či věznění. Výlohy

jsou sečteny, podnik začíná. Je to podnik Boží, jemuž nelze

vzdorovat. Tak byla víra zaseta, tak musí být obnovena.“

5

Thurston N. Davis SJ

šéfredaktor časopisu America

3 Sv. Edmund Kampián (1540–1581) se narodil v  katolické rodině, ale vyrůstal v protestantském prostředí a  studoval protestantskou teologii. Po  své konverzi ke katolické víře

odešel do Říma a vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Po vysvěcení na kněze se vrátil do Anglie

zmítané nepokoji mezi katolíky a protestanty, kde zemřel mučednickou smrtí (pozn. red.).

4 Londýnská čtvrť Tyburn byla po dlouhou dobu místem, kde se odehrávali popravyodsouzených k trestu smrti. Po dlouhá staletí byl název Tyburn synonymem trestu smrti (pozn. red.).

5 Úryvek z  Edmundova apologetického spisu Challenge to the Privy Council (Výzva

Královské radě), který se stal známým pod názvem, jímž ho označili Kampiánovi odpůrci:

Campion‘s Brag – Kampiánovo chvástání (pozn. red.).


13

Až po svém návratu jsem si plně uvědomil, kolik lidímuselo vyvinout šlechetné úsilí, abych se mohl vrátit. Především musím vyjádřit vděčnost prezidentům Dwightu D. Eisenhowerovi, Johnu F. Kennedymu a  jejich poradcům v  Bílém domě, stejně jako ministru spravedlnosti Robertu F. Kennedymu za zájem, který projevili o můj případ. Chtěl bych také využít této příležitosti a poděkovat ctihodnému Thaddeusovi Machrowiczovi, bývalému kongresmanovi za  stát  Michigan, a  Matouši S. Szymczakovi, bývalému guvernérovi Americké centrální banky, za úsilí, které vyvinuli v mé záležitosti.

Zvláštní dík ovšem patří ministerstvu zahraničí, a především panu Robertu Murphymu, náměstkovi ministra zahraničí, který začal jednání ohledně mého propuštění, stejně jako oddělení státních úředníků na  americkém velvyslanectví v  Moskvě a  ve Washingtonu, kteří celých osm let od  doby, kdy můj případ vyšel na  světlo, věnovali svůj čas a energii mému propuštění.

Poděkování


14

Dále dlužím zvláštní poděkování svým jezuitským spolubratrům − otci Danielovi E. Powerovi SJ a  otci Edwardovi W. McCawleyovi SJ. Právě otec Power jako první předložil ministerstvu zahraničí zprávu o mém případu a otecMcCawley se šlechetně a  neúnavně snažil, aby tento případ zůstal živý, a pomohl jej dovést ke zdárnému konci.

Své sestře Heleně Gearhartové jsem upřímně a hluboce vděčný za  neúnavné intervence, jež v  mé věci podnikala ve Washingtonu. Ona a moje druhá moje sestra, sr. MaryEvangeline OSF, byly pro mne neutuchajícím zdrojem povzbuzení, plynoucího z jejich hluboké sesterské účasti, tak zřejméz jejich četných dopisů a  z nehasnoucí důvěry, již osvědčovaly po dlouhá léta čekání a někdy i zklamání.

A konečně chci poděkovat všem svým dalším bratříma sestrám − jezuitům i řadě kněží, sestrám sv. Bernarda a mnoha dalším řeholnicím, přátelům a  blízkým a  všem těm, jejichž jména dosud ani neznám, zvláště školákům, jejichž modlitby a oběti umožnily můj definitivní návrat.

Nechť síla těchto modliteb i  nadále působí ve „společné práci k  dobru“ mnoha lidí, kterým jsem zasvětil tolik let v Rusku.

Walter J. Ciszek SJ


15

Nepravděpodobný kněz

Od svého návratu do Ameriky v říjnu 1963 –po třiadvaceti letech pobytu v  Sovětském svazu, z  nichž patnáct jsem strávil v  sovětských vězeních nebo v  sibiřských pracovních táborech, – mi byly kladeny především dvě otázky: „Jaké to bylo?“ a  „Jak jste dokázal přežít?“ Ptalo se mne tolik lidí, až jsem konečně souhlasil a napsal tuto knihu.

Nejsem ale žádný velký vypravěč, a  navíc toto utrpení sdílely i tisíce jiných lidí, kteří přežili. Vždy jsem odmítalpovažovat své zážitky za něco zvláštního. Z úcty k těm ostatním se pokusím zaznamenat příběh oněch let čestně a prostě, aniž bych něco skrýval nebo vyzdvihoval. Pokusím se zcelajednoduše vyprávět, jak to všechno bylo.

Ale přesto si nejsem jist, zda příběh sám o sobě jasněodoví na dvě těžké otázky: „Jak jste dokázal přežít?“ Pro mne je odpověď prostá, mohu jen říci, že díky Boží prozřetelnosti, ale jak to vysvětlit?

Kapitola první

ZAČÁTKY


16

SěB žůř ďěRčňThč

Nemám tím na mysli pouze skutečnost, že o mne Bůhpečoval. Chci říci, že mne k těm rokům na Sibiři povolal, připravil mne na ně a pak mne tam i chránil. Jsem o tom přesvědčen. A pak, je to můj život a já jsem jeho ruku cítil na každémkroku. Ale domnívám se,  že chce-li někdo pochopit, jak jsem dokázal přežít, musí nejprve alespoň z  části vědět, kdo jsem a jak jsem se vůbec dostal do Ruska.

Například musí vědět, že jsem byl už od narozeníneústupný. Byl jsem také nepoddajný, a  to nikoli v  onom zdvořilém smyslu slova, ale tak, jak to slovo užívali naši dávní sousedé v Shenandoahu v Pensylvánii, když potřásali hlavamia nazývali mne „neurvalcem“. Na to nelze být hrdý, ale vyjadřuje to tak čestně, jak jen lze, jaký materiál to měl Bůh k dispozici.

Byl jsem surovec, vůdce uličníků, rváč – a většinu šarvátek jsem vyvolal úmyslně, jen z  rošťáctví. Škola pro mne nebyla ničím, leda když měla hřiště, kde jsem mohl bojovat, zápasit nebo pěstovat sporty, a  to jakékoli. Nebyl jsem ochoten připustit, že existuje něco, co bych nedokázal alespoň stejně dobře, ne-li lépe, než ti druzí. A jinak, pokud jde o školu, ulejval jsem se tak, že jsem ve farní škole sv. Kazimíra musel opakovat celý rok. Došlo to skutečně až tak daleko, že v době, kdy jsem byl na gymnáziu, mne otec jednou vzal na policejní stanici a trval na tom, aby mne poslali do polepšovny.

A přece byl můj otec Martin tím nejlaskavějším z  lidí. Nevěděl si už prostě rady. Žádné vysvětlování nezabíralo a výprask mi jen dával příležitost ukázat, jak jsem nezlomný. A protože znám jeho vrozenou hrdost a víru jeho staré vlasti

Zě žůřď

v rodinu a její pověst, vím, že to byla spíš hanba než hněv, co

jej dohnalo k tomuto kroku.

On i  moje matka Marie pocházeli z  rolnického rodu. Do Ameriky se přistěhovali v devadesátých letech 19. století z Polska a usadili se v Shenandoahu, kde můj otec začalpracovat v dolech. Na fotografiích v rodinném albu je zachycen jako hezký mladý horník, ale já si ho uchovávám v  paměti jako muže středního věku s hustými černými vlasy a pěkným knírkem, podsaditého, a i když ne tlustého, tak alespoň nehubeného mladého horníka z těch fotografií. V době, kdy jsem se 4. listopadu 1904 narodil − jako sedmé dítě ze třinácti −, si otevřel výčep. Nebyl to však zrovna nejlepší obchodník. Příliš stranil novým přistěhovalcům.

Nemyslím si, že by mi otec někdy skutečně rozuměl. Byli jsme oba příliš tvrdohlaví, než abychom se shodli. Chtěl mi poskytnout vzdělání, jehož se jemu samému nedostalo, a můj postoj jej uváděl do  rozpaků. Ale na  druhé straně, i  když na mne pokoření a hanba, které tehdy musel před policií snést − když jej přesvědčovali, že mnohem větší rodinnou hanbou by bylo, kdyby mne poslali do polepšovny, − udělaly hluboký dojem, nikdy bych mu to nepřiznal. Zdědil jsem příliš mnoho z jeho polské paličatosti.

Přesto to byl báječný otec. Vzpomínám si na  den, kdy jsem šel s kluky na výlet do sousedního města a všechnypeníze, které mi dal, jsem utratil v nedalekém zábavním parku. Neměl jsem ani na  vlak domů. Cestoval jsem tak, že jsem se zavěsil na  jedno auto. Téměř jsem se zabil o  zeď tunelu,

SěB žůř ďěRčňThč

kterým jsme projížděli, a domu do Shenandoahu jsem se vrátil

asi v jednu v noci, úplně prochladlý, hrozně unavený a hodně

vyděšený. Můj znepokojený otec na mne ještě čekal. Rozdělal

v kuchyňských kamnech oheň a pak, aniž by budil matku, mi

vlastnoručně uvařil jídlo a  bezpečně mne uložil do  postele.

Po mnoha letech, tehdy v sibiřských vězeňských táborech, to

byla právě tato epizoda, kterou jsem měl před očima, když

jsem myslel na svého otce.

Jestliže po něm jsem zdědil svéhlavost, pak od matky jsem dostal náboženskou výchovu. Byla to malá, světlovlasá žena, sama velmi zbožná a  na nás děti přísná. Naučila nás první modlitby a  vzdělávala nás ve  víře dávno předtím, než jsme začali chodit do farní školy. Ačkoli dvě z mých sester vstoupily do kláštera, já jsem nikdy nedokázal být navenek zbožný. Ale jistě díky síle matčiných modliteb a příkladu jsem se v osmém ročníku zčista jasna rozhodl, že budu knězem.

Otec tomu nechtěl věřit. Kněží byli v  jeho očích svatí mužové Boží, zatímco já byl všechno možné, jen ne svatý. Nakonec to byla právě moje matka, kdo tento sporný bodrozhodl, ostatně jako to matky často dělávají. Řekla mi, že když chci být knězem, musím být dobrým knězem. Ačkoli otec měl stále ještě pochybnosti, trval jsem na svém a hned v září jsem odjel do semináře sv. Cyrila a Metoděje v Orchard Lakev Michiganu, na místo, kam už přede mnou odešlo mnoho jiných mladých Poláků z naší farnosti.

Já se však musel něčím lišit. Ačkoli jsem byl v  semináři, velmi jsem se snažil, abych nebyl považován za  zbožného.

Zě žůřď

Skutečně jsem se otevřeně posmíval těm, kdo takoví byli.

V  noci, když nebyl nikdo nablízku, jsem se plížíval dolů

do kaple, abych se modlil, ale nic a nikdo by mne nepřinutil

to přiznat.

A umínil jsem si, že budu houževnatý. Vstával jsem ve 4.30 ráno, abych uběhl 5 mil kolem jezera na  seminárních pozemcích nebo si šel zaplavat, a to dokonce i v listopadu, kdy nescházelo mnoho a  jezero by zamrzlo. Stále jsem ještě nedokázal snést pomyšlení, že by někdo zvládl něco, co já ne, a tak jsem jeden rok nejedl v postu celých čtyřicet dní nicjiného než chléb a vodu – jen proto, abych se přesvědčil, že to dokážu.

Ale navzdory všemu, co nám stále opakovali a radili, jsem k  tomu nikdy od  nikoho nežádal dovolení a  nikomu jsem o  tom neřekl. Když si náš prefekt konečně všiml, co dělám, a varoval mne, že bych si mohl poškodit zdraví, řekl jsem mu hrubě, že vím, co dělám. Samozřejmě jsem to nevěděl, měl jsem jen fixní ideu, že chci vždy dělat „to nejobtížnější“.

A to nejen fyzicky. Jednou v  létě jsem o  prázdninách zůstal ve  škole a  pracoval na  poli. Nutil jsem se přitom snášet samotu a  odloučení od  rodiny a  přátel. Měl jsem moc rád baseball, hrál jsem jej ve škole a pak celé léto s domácímmužstvem Shenandoah Indians, které vítězilo nad jinými mužstvy z ostatních důlních měst. Domníval jsem se, že pro mne bude velmi těžké vzdát se této hry, a tak jsem se jí přirozeně vzdal. V prvním ročníku v semináři sv. Cyrila a Metoděje jsemprostě vystoupil z  mužstva. Měli jsme hrát důležitý zápas v  Ann

SěB žůř ďěRčňThč

Arbor v Michiganu a mé rozhodnutí přivodilo cosi jako krizi.

Zůstal jsem však umíněný jako vždycky. Odmítl jsem jet.

V semináři jsem poprvé četl životopis sv. Stanislava Kostky a velmi na mne zapůsobil. Měl jsem chuť rozbít většinu těch sádrových sošek, které ho zachycovaly s  mdle sladkým pohledem a s očima obrácenýma k nebi. Prostě jsem chápal, že Kostka byl houževnatý mladý Polák, který byl schopenza každého počasí putovat – a také dorazit − z Varšavy do Říma, aniž by mu to jakkoli ublížilo na zdraví. Byl to však i nepoddajný mladý Polák, který neustoupil ze  svého rozhodnutí vstoupit do  Tovaryšstva Ježíšova a  vzdoroval všem argumentům své rodiny a  bratrovu pronásledování. Líbilo se mi to. Napadlo mne, že bych se snad měl stát jezuitou. Toho roku dávalprávě jeden z  nich nám seminaristům exercicie. Nemluvil jsem s ním, ale stále víc jsem o celém plánu přemýšlel.

A přece jsem jím být nechtěl. Na  podzim jsem měl začít studovat teologii a tři roky nato bych byl vysvěcen. Kdybych vstoupil k  jezuitům, znamenalo by to dalších sedm let studia. Nelíbila se mi představa vstupu do  řehole, a  zvláště to, co jsem četl o jezuitském puncu „dokonalé poslušnosti“. Celé léto jsem se snažil zapudit tuto myšlenku a jak pro mne bylo příznačné − nikoho jsem nežádal o radu. Jen jsem se modlil a zápasil sám se sebou – a konečně jsem se rozhodl, že toudělám právě proto, že je to tak těžké. Pro lidi tak tvrdohlavé jako já musí mít Bůh v zásobě nějakou zvláštní prozřetelnost.

Pak jsem tedy musel podniknout onu náročnou cestu.Nasal jsem dopis polským jezuitům do Varšavy a sdělil jim, že

Zě žůřď

chci u nich vstoupit do Tovaryšstva. Dosud jsem o tom neřekl

nikomu ani v semináři, ani doma. Po čekání, které se mi zdálo

dlouhé jako věčnost, jsem konečně dostal z Varšavy odpověď.

Šel jsem do svého pokoje a otevřel ji třesoucími se prsty.Dois byl velmi laskavý, ale v podstatě obsahoval sdělení, že bych

život i podmínky v Polsku pravděpodobně shledal velmiodlišnými od těch amerických, a navrhoval mi, abych se obrátil

na jezuitského provinciála v New Yorku na Fordham Road.

Odlehlo mi? Nikoli. Byl jsem umíněný. Rozhodl jsem se, že se stanu jezuitou, a tak jsem jednou ráno, aniž bychkomukoli cokoli řekl, nastoupil na vlak do New Yorku. Na Fordham Road 501 jsem nějak našel jezuitský provincialát, ale bratr na vrátnici mi řekl, že provinciál není přítomen. Neřekl jsem mu, co chci, jen jsem se zeptal, kdy se provinciál vrátí. Řekl, že večer, a já se zeptal, zda bych ho mohl navštívit. Bratr jen pokrčil rameny a já odešel.

Od rána jsem nic nejedl, tak jsem našel bufet a pak celéodoledne chodil sem a tam po Fordham Road a trpěl poněkud opožděnou žaludeční nervozitou. V šest hodin provinciálještě nebyl doma. Vyrazil jsem na obchůzku areálu Fordhamské univerzity a byl stále nervóznější.

O půl osmé jsem se vrátil na provincialát a ptal se, zda už je provinciál doma. Bratr mi řekl, abych se posadil v přijímacím pokoji. Asi v osm hodin vstoupil provinciál otec Kelly a zeptal se mne, oč jde. Řekl jsem mu, kdo jsem, a že se chci státjezuitou. Okamžik na mne hleděl a pak se posadil. Chtěl vědět něco o mých rodičích. Řekl jsem mu, že je mi čtyřiadvacet let

SěB žůř ďěRčňThč

a že toto rozhodnutí je moje věc. Pak jsem mu připomněl, jak

sv. Stanislav putoval z Varšavy do Říma, aby navštívil tamního

jezuitského provinciála. Otec Kelly na  mne jen hleděl, takže

jsem spěšně mluvil dál a snažil se mu vysvětlit, proč chci být

jezuitou.

Hádám, že z  toho nebyl moc chytrý, protože jsem stále jen svéhlavě tvrdil, že chci vstoupit do  Tovaryšstva. Jediná konkrétní fakta, která ze mne dostal, se týkala mých známek v semináři. Po chvíli mi řekl, abych počkal, odešelz místnosti a  poslal dovnitř jiného kněze, aby se mnou celou věc dále prohovořil. Ten báječný starý muž, jehož jméno jsem užzapomněl, byl úplně hluchý. Měl jakýsi naslouchací přístroj a díky vytrvalému křičení jsme se dokázali znovu prokousat celým mým příběhem. Pamatuji se, že jsem stále křičel, že jsemrozhodnut stát se jezuitou.

Ten večer jsem hovořil ještě s  dalším knězem, a konečně − asi v  jedenáct hodin − se vrátil otec Kelly a  řekl mi, že to pravděpodobně půjde, ale teď, že mám jet domů a vyčkat na  jeho odpověď. Nikdy mi nepřišlo na  mysl, že jeho odpověď by také mohla znít: „Ne“. Odjel jsem domů a šťastný jako nikdy předtím jsem začal balit. Bylo to něco víc než radost – jakýsi hluboký a duši naplňující klid. Bylo to i něco víc než jen pouhé uklidnění a uvolnění napětí, jež následuje po vyřešení nějakého emocionálního problému, – jakési pozitivní a hluboké štěstí, blízké pocitu vlastnění nebo dosažení bezpečného přístavu, ale hlubší než to, a dar Boží.

Zě žůřď

Když skutečně přišel dopis od  otce Kellyho, oznamoval mi, abych se 7. září 1928 hlásil v jezuitském noviciátu v St. Andrew-on-Hudson (Poughkeepsie, New York). Nicméně se sdělením otci jsem vyčkával až do  rána toho dne, kdy jsem měl odjet. Dlouho se díval na  dopis od  otce Kellyho, jako by jej nedokázal pochopit, a pak náhle řekl: „Nictakového! Vrátíš se do semináře.“ „A to ne,“ řekl jsem, „pojedu do St. Andrew.“

Přeli jsme se pak jako otec a syn, oba stejně tvrdohlaví, až otec konečně udeřil pěstí do  stolu a  řekl: „Naposledy, nepojedeš!“ Nato jsem já udeřil pěstí do stolu a vykřikl: „Pojedu! To já jedu, ne ty, a pojedu do St. Andrew, i kdybych měl volit mezi Bohem a tebou!“ Po těchto slovech jsem popadl svézavazadlo a  vykročil z  domu bez rozloučení a  bez tradičního otcovského požehnání.

Ale navzdory veškerému úsilí vynaloženému na to, abych se dostal do St. Andrew-on-Hudson, jsem byl všechnomožné, jenom ne ideální novic. Neměl jsem rád projevy zbožnosti a s pohrdáním jsem pohlížel na novice, většinou mladší než já, kteří – plni horlivosti a  nadšení pro nový řeholní život − krotili své vnější projevy, aby se řídili každým sebemenším pravidlem či směrnicí. Já jsem chtěl raději působit drsně,takže to netrvalo moc dlouho, a  jednou si mne zavolal do  své kanceláře novicmistr otec Weber, aby mi sdělil, že podle něho bych měl z Tovaryšstva odejít.

Ohromilo mne to. Pak zajiskřila moje polská tvrdohlavost a  téměř jsem vykřikl: „Nepůjdu!“ Teď byl překvapený otec

SěB žůř ďěRčňThč

Weber. Náhle se vztyčil a vyrazil kolem pracovního stolusměrem ke mně, zatímco já mířil k němu. „Co to má znamenat?“

řekl téměř nedůvěřivě. „S kým si myslíte, že mluvíte?“

„Já prostě nepůjdu, to je vše,“ řekl jsem, a  nato se moje tvrdohlavost rozpustila v slzách. Tolik jsem bojoval, abych byl zde, tolik jsem podstoupil, abych se sem dostal. Konečně jsem zažil takový klid, a teď se mi všechno hroutí před očima.

Otec Weber mne posadil na židli a chvíli počkal, než jsme se oba trochu uklidnili. Pak jsme si pořádně promluvili. Otec Weber energicky útočil, ale viděl jsem, že mne respektuje, má mne rád a navzdory mým chybám mi důvěřuje. Hovořil o mých dobrých vlastnostech a vlohách, stejně jakoo nutnosti je pořádně usměrňovat, jestli někdy skutečně mají být dány k dispozici Bohu.

Na začátku roku 1929, při jedné ze svých denních promluv k  novicům, přinesl otec Weber důležitý dopis, který právě dorazil z  Říma. Papež Pius XI. jej adresoval „všem seminaristům, zvláště našim jezuitským synům“, a vyzýval v něm ke vstupu do  nové ruské koleje v  Římě, která měla připravovat mladé kleriky na případnou budoucí práci v Rusku.

Papež dále vysvětloval, jak Sověti od  roku 1917 neustále zintenzivňují pronásledování náboženství, jak byli v  Rusku uvězněni a posláni do koncentračních táborů všichni katoličtí biskupové, jak byly všechny semináře – katolickéi pravoslavné − zavřeny nebo zkonfiskovány, jak jsou stovky farností bez pastýře a jak je zakázáno vyučovat děti náboženství.Svatý otec především zdůrazňoval, jak by tato obrovská země

Zě žůřď

potřebovala připravené a  hlavně odvážné kněze. Ještě předtím, než otec Weber dočetl dopis, něco se ve mně hnulo. Věděl

jsem, že jsem dospěl ke konci dlouhého hledání. Byl jsem

přesvědčen, že Bůh mne konečně vyhledal, odpovídá na  mé

dávné přání a odůvodňuje všechny mé zápasy.

Toto přesvědčení bylo tak silné, že jsem stěží dokázal vyčkat do  konce promluvy. Moje netrpělivost a  neklid stále rostly. Ihned po  skončení promluvy jsem zamířil přímo do  novicmistrovy kanceláře. Novicmistra překvapilo, jak jsem rozrušený a  rozčilený, a  zeptal se mne, zda něco není v pořádku.

„Nic, otče,“ řekl jsem rychle, „ale musím si s vámi o něčem promluvit.“ Nabídl mi židli a pak mne pozorně vyslechl. „Víte, otče,“ vyhrknul jsem, „když jste před chvílí četl dopisod Svatého otce, bylo to něco jako přímé volání Boží. Cítil jsem, že se musím přihlásit do ruské misie. Věděl jsem to hned, a když jste pokračoval, ten pocit ve mně jen rostl, až jsem na konci nabyl přesvědčení, že právě Rusko je mé místo určení. Vím a pevně věřím, že Bůh mne tam chce a že tam také budu.

Otec Weber na  mne dlouze hleděl a  pak pomalu řekl: „Dobře, Waltře, musíš se za  to modlit. Konec konců, právě jsi začal noviciát, a podobné věci potřebují čas a Boží milost. Nechtěl bych tě připravit o  odvahu, takže to měj na  paměti a modli se za to. Až složíš sliby, snad uvidíme jasněji, zda to je, či není Boží vůle.“

Pak mne propustil bez definitivní odpovědi. Nyní chápu, že mé chvatné prohlášení mohlo snadno působit jako okamžité

SěB žůř ďěRčňThč

nadšení nebo přílišná dychtivost a povrchní touha po něčem

novém a mimořádném. Ale když jsem kráčel chodbou z jeho

kanceláře, byl jsem si sám sebou naprosto jistý. Na  mysl mi

nikdy nevstoupila žádná pochybnost − ani tehdy, ani později.

Netrpělivě jsem očekával den slibů, do  něhož scházelo skoro půldruhého roku a  který měl být 8. září 1930. Těsně předtím jsem byl s  prvním ročníkem noviců poslán do nového jezuitského noviciátu ve  Wernersville v  Pensylvánii, v  marylandsko-newyorské provincii; byli jsme vůbec první skupina noviců Tovaryšstva, která měla skládat sliby v tomto domě. Pro nás všechny to byl velký den, ale pro mne to také znamenalo, že mému čekání na to, abych se přihlásildo Ruska, je konec.

Okamžitě jsem napsal generálnímu představenému a výslovně se přihlásil na misie do Ruska. Doba, než dopis došel do  Říma a  než zpátky přes Atlantik přišla odpověď, se zdála nekonečná. Ale když konečně přišla, dopis byl prostýa jemný a  moje radost neznala mezí. Generál mi sděloval, že ho moje šlechetná nabídka sloužit na  misiích v  Rusku potěšila a  že ještě šťastnější je proto, že ji může přijmout a  sdělit mi, že od nynějška budu považován za určeného pro tento úkol. Prozatím však mám pokračovat v obvyklém studiuv Tovaryšstvu, vytrvale se modlit za splnění svého snu a až přijde čas, budu povolán do Říma.

Dva roky − období humanitních studií známév Tovaryšstvu jako juniorát − jsem tedy zůstal ve Wernersville. Pak jsem odjel na univerzitu do Woodstocku v Marylandu, abych začal

Zě žůřď

filozofický kurz. Ale než jsem odešel z juniorátu, napsal jsem

znovu generálnímu představenému – jen aby na  mne nezaomněl a také v naději, že mne snad povolá do Říma, abych

filozofii studoval tam.

Generálova odpověď byla stručná, ale srdečná. Ujistil mne, že se na mne nezapomnělo, a zmínil se, že podmínky v Rusku jsou obtížné a práce tam nebude snadná. Proto mi znovuradil, abych se ustavičně modlil a připravoval se na těžké období studia na římské koleji Russicum a ještě obtížnější práci, která mne čeká v Rusku.

Nepotřeboval jsem povzbuzení. Stále, téměř nábožně, jsem dodržoval svůj zvyk každodenního pětačtyřicetiminutového cvičení prostných, s  nímž jsem začal už jako mladý „neurvalec“. Ačkoli mezitím jsem se už konečně naučil žádat o radu a vedení, stejně jako dělat, co mi bylo přikázáno. Cvičil jsem také, jak se obejít bez jistých věcí a jak vykonávat nudná zaměstnání, abych byl schopen dělat obtížné věci a posiloval svou vůli. S tímto vědomím jsem pak napsal svoji závěrečnou práci s  názvem O cvičení vůle, potřebnou k  ukončení studia filozofie.

Koncem druhého roku svého pobytu ve Woodstocku jsem obdržel ohromnou zprávu, že mám na podzim odjet do Říma, abych začal studovat teologii a formovat se v Ruské koleji.Odlul jsem v létě roku 1934 jako velmi šťastný mladý muž.

Stejně jako všichni ostatní jezuitští studenti teologie v  Římě jsem bydlel na  staré koleji Santo Roberto Bellarmino na  Via del Seminario a  studoval jsem na  Gregoriánské

SěB žůř ďěRčňThč

univerzitě, kousek od  Piazza Pilotta. Zároveň jsem studoval

ruštinu, liturgii a  historii v  Collegio Russico neboli Russicum na  Via Carlo Cattaneo, nedaleko baziliky Santa Maria

Maggiore.

Roky teologických studií byly pro nás v  koleji Russicum značně hektické. Navíc jsem tehdy studoval i francouzštinu a  němčinu a  ovládl tyto jazyky natolik, že když jsem byl po  třech letech vysvěcen, mohl jsem zpovídat ve francouzských a německých farnostech v Římě.

Skutečně největší nesnáz v  těchto letech pro mne představovala východní liturgie. My, kteří jsme byli přiděleni do koleje Russicum, jsme měli každé ráno mši ve východním obřadu a já jsem jej nemohl vystát. Rozhodl jsem se všakpracovat v Rusku, a proto jsem houževnatě vytrvával, snažil se jej naučit a vážit si jej.

Muž, který mi nejvíce pomohl si jej zamilovat, byl velký medvědovitý chlapík jménem Nestrov. Byl to rodilý Rus s krásným basem, zvučným a hlubokým, který liturgii miloval a sloužil ji tak, jak to dokážou jen Rusové. Stali se z nás důvěrní přátelé, a  to nikoli kvůli liturgii, ale kvůli našemu společnému nadšení a snu jet do Ruska. Skutečně každý na této nově založené ruské koleji snil o tom, že tam pojede, aby pomohl věřícím, kteří nyní byli – v duchu podobenství našeho Pána − jako ovce bez pastýře.

Tvořili jsme velmi různorodou mezinárodní skupinu, do  níž patřil Belgičan − otec Paul Mailleeux, který je dnes děkanem Centra pro ekumenická studia na  Fordhamské

Zě žůřď

univerzitě Jana XXIII. (původně nazývaného Ruské centrum),

tři Angličané, tři Španělé, dva Italové, Rus Nestrov, jedenPolák a jeden Rumun. Já tam byl tehdy jediný Američan, ačkoli

několik jich tam bylo už přede mnou a jiní přišli po mně.

Nikdo ze  zúčastněných však nemohl soupeřit s  mým přesvědčením či s  Nestrovovým nadšením pro  budoucí cestu do  Ruska. Ostatní si z  nás proto dělali legraci, ale my jen hořeli. Studovali jsme všechno dostupné o Rusku, jehonárodních zvycích, krojích, ruské povaze a kultuře, o povaze země a její historii. Stále jsme o tom hovořili – ke skutečnému nebo předstíranému zděšení našich kolegů teologů –, doufali,navrhovali, plánovali a snili.

Náš další, téměř nerozlučný společník byl otec Makar,Polák. „Ale moje matka byla Gruzínka,“ dodával vždycky tento rošťák z povolání. Makar byl velmi nápaditý a vtipný, dokázal hodiny bavit celý zástup lidí. Terčem jeho vtipů byl častobezstarostný velký Nestrov. My tři jsme však navzájem vycházeli tak dobře, že se nám přezdívalo „tři mušketýři“.

Po třech šťastných, ale hektických letech jsem byl v Římě 24. června 1937 vysvěcen. Jako téměř všichni z kolejeRussicum jsem byl vysvěcen ve  východním ritu, ačkoli jsme měli i  tu výsadu, že jsme − kdykoli by bylo třeba − mohli sloužit mši v latinském ritu. A tak jsem svoji první mši sloužilve východním obřadu, a  to v  bazilice sv. Pavla, u  oltáře nad jeho hrobem.

Otec a  matka mi zemřeli během mých studií, takže se − po  tom všem, co si se mnou vytrpěli − už nedožili radosti

SěB žůř ďěRčňThč

z účasti na primici svého syna – kněze. Do Říma nemohlpřijet ani nikdo z  mých bratří a  sester, ale poslali mi gratulace,

v nichž projevili radost z mého vysvěcení. Místo nich byli se

mnou otec Vincent A. McCormick, SJ, americký asistentgenerálního představeného v  Římě, a  paní Nicholas Bradyová,

podporovatelka Wernersville

1

. My tři jsme po  mši společně

posnídali a překypovali radostí ze svěcení. Já jsem, celýšťastný, hodiny líčil své sny o cestě do Ruska a o svém přesvědčení,

že to už nebude dlouho trvat.

Otcové Nestrov a  Makar patřili k  polské provincii Tovaryš-stva Ježíšova s  provincialátem ve  Varšavě. Během jejich posledního roku studia teologie − po svěcení − jim bylosděleno, že do Ruska dnes nemůže nikdo odcestovat, takže se mají vrátit do Polska, aby tam pracovali mezi katolíky východního obřadu. Tato zpráva sklíčila především Nestrova, zatímco já byl i  nadále přesvědčený, že do  Ruska určitě vyrazím, a  měl jsem velkou naději, že budu vyslán okamžitě.

Pak jsem jednoho dne dostal zprávu, že mne chce vidět otec generál. Lekl jsem se. Věděl jsem sice, že otec generál Ledochowski vždy projevoval osobní zájem o misie v Rusku, a to především od doby, kdy ho papež Pius XI. požádal, aby pro tuto práci určil mladé jezuitské dobrovolníky, ale tehdy to bylo poprvé, kdy jsem měl příležitost mluvit s ním osobně. 1 Jezuitské centrum ve  Wernersville vzniklo díky velké materiální podpoře manželů Nicholas and Genevieve Bradyových (pozn. red.).

Zě žůřď

Otec Ledochowski, jak si ho pamatuji z onoho setkání, byl malý, slabý muž s hubenou asketickou tváří, propadlýmitvářemi, vysokým čelem a těma nejjasnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl. Vyzařoval kolem sebe pokoj a  klid a  byl působivý ve své prostotě a důstojnosti. Měl rozhodný, téměř strohýzpůsob řeči, ale přesto byl velmi okouzlující a  snadno se s  ním hovořilo. Přivítal mne srdečně a  pozorně naslouchal, když jsem mluvil o svých nadějích a ideálech a o svém snupracovat v Rusku.

Hovořili jsme spolu něco přes dvacet minut. Řekl mi, že si velmi váží mých nadějí a  sdílí můj sen, ale že zatím nelze posílat lidi do Ruska. Když to říkal, vstal ze židle a začaljaksi neklidně přecházet po  místnosti. „Podle okolností, jaké jsou dosud známé,“ řekl, „by ani nebylo moudré se o tosnažit. Vím, že jste asi zklamán, ale misie v  Albertině

2

v  Polsku

teď potřebuje lidi a práce je tam velmi plodná. Misie vzkvétá

a je významným zdrojem povolání pro východní obřad a pro

Ruskou kolej. Potěšilo by mne, kdybyste zatím pracoval tam,

budete-li chtít. Ale také chci, abyste si uchoval svůj sen o cestě

do Ruska, a snad nám oběma Bůh naše přání jednou splní.“

Myslím, že vyčetl zklamání z mé tváře a byl velmi laskavý. Požádal mne, abych ho alespoň stále informoval o  své práci v misii v Albertině, a pak znovu laskavě zmínil naši společnou 2 Albertin je malá vesnice v západní části současného Běloruska, která před 2. světovou válkou náležela k Polsku (pozn. red.).

SěB žůř ďěRčňThč

naději, že přijde den, kdy budu moci jít do Ruska, a nakonec

mi dal své požehnání.

Samozřejmě jsem souhlasil s  jeho rozhodnutím; konečně jsem si osvojil něco z  ducha poslušnosti, který dělá jezuitu jezuitou, ale říci, že jsem nebyl zklamán, by nebylo čestné. Tak dlouho jsem snil o Rusku, tolika věcí jsem se vzdal a tak pilně jsem se připravoval, že jsem se nedokázal vyhnoutcitovému zklamání, když mi otec generál řekl, že má cesta bude asi na  nějaký čas odložena. Ale dokonce ani tehdy v  tomto zklamání jsem ani na okamžik nezapochyboval o tom, žejednoho dne tam pojedu. „Do Ruska na jaře!“

Moje práce v  Albertině zahrnovala ze  dvou třetin práci v  pastoraci a  z  jedné třetiny vyučování. Mladé jezuity, kteří studovali v  naší misii východního obřadu, jsem učil etiku a  děti ve  škole katechismus. Ale většinu času jsem byl knězem, který navštěvoval rodiny v Albertině a okolních malých vesnicích, radil jim, povídal si s  babičkami a  nemocnými a dělal tisíc a jednu věc, jako jakýkoli jiný farář v malémměstě. Poněvadž komunita v Albertině byla malá – jen tři kněží a představený otec Dombrowski – a já byl poslední, kdo přijel, zdědil jsem všechny povinnosti, které tradičně připadajínejmladšímu kaplanovi.

Zě žůřď

Samotný Albertin nebyl žádné zvláštní město. Ve skutečnosti to ani žádné město nebylo. Skutečným městem bylo až Slonim

3

na  řece Ščaře, průmyslové středisko na  hlavní trati

z  Moskvy do  Varšavy. Od  mostu přes Ščaru se šlo asi 5 km

po klikaté špinavé silnici do vesnice Albertin. Vedla tu i trať,

ale vesnice neměla stanici, nýbrž pouze vlakovou zastávku.

A pokud jde o nároky Albertina na historickou slávu, pak lze

zmínit jen to, že hned na sever od něj se táhnul široký,vykácený pás lesa, známý jako Napoleonský trakt – zbytky silnice

vybudované Napoleonem, když táhnul do Ruska.

Přijel jsem do Albertina v listopadu 1938, krátcepo Mnichovské konferenci, která rozdělila Československo a zaručila „mír v naší době“, jak to formuloval pan Chamberlain. Brzy po mém příjezdu zahájil Hitler tažení, aby získal gdaňskýkoridor. Během zimy se situace stále zhoršovala, a brzy na jaře se dokonce proslýchaly zvěsti, že němečtí vojáci v přestrojení pronikli do  Gdaňska a  byli připraveni zabrat město bleskovým útokem. Rolníci v Albertině seli ten rok žito a jiné jarní plodiny v nejistotě, zda je budou moci také sklidit. Na konci jara se zvěst o válce rozšířila do všech koutů.

Ribbentrop a Molotov 21. srpna 1939 oznámili, žeNěmecko a Rusko podepsaly společný pakt o neútočení. Krátce nato jsem dostal telegram z amerického velvyslanectví ve Varšavě, kde mi sdělovali, že brzy může být vyhlášena válka, a  radili 3 Slonim, Hrodenská oblast nynějšího Běloruska; dnes má město kolem 50 000 obyvatel (pozn. red.).

SěB žůř ďěRčňThč

mi, abych se připravil na odjezd z Polska. Prohovořil jsem to

s otcem Dombrowskim a sdělil mu, že nechci odjet. Přijel jsem

do Polska, abych pracoval ve východní misii, a navíc jsem se

nikdy nevzdal svých nadějí, že jednou odjedu do Ruska. Válka

by mi v tom mohla pomoci. Odepsal jsem na velvyslanectví,

že jsem potřebný ve farnosti a že zůstanu na místě.

Za několik dní, 1. září 1939, Hitler obsadil Polsko.Neustále jsme poslouchali rádio a  zprávy byly stále špatné. Během několika dní obklíčily německé oddíly Varšavu. Město bylo obleženo a  bombardováno. Zbytky polské armády začaly proudit na východ přes Slonim a Albertin do Napoleonského traktu. Varšavské rádio zmlklo, a  my věděli, že osud Polska je zpečetěn. Horší však byly zprávy, že Rusové se soustřeďují na východní hranici Polska a brzy ji překročí.

Nakonec se otec Dombrowski rozhodl poslat jezuitské novice domů, alespoň do  té doby, než se situace stabilizuje natolik, aby se daly dělat plány do  budoucna. On sám odjel navštívit biskupa ve  Vilně s  dotazem, jaké kroky se mají podniknout v  misii a  ve farnosti. Poněvadž jsem nebyl polský státní příslušník, ale americký občan, otec Dombrowski rozhodl, že budu ponechán ve správě misie. Otec Grybowski, který byl v misii správcem farnosti latinského obřadu, a otec Litvinski, druhý kaplan ve farnosti východního obřadu, měli zůstat u rodin ve vesnici.

Tehdy jsme ještě předpokládali, že Němci – případněi Rusové – budou respektovat americký pas. Kdyby však došlo k  nejhoršímu, americké velvyslanectví dosud ví, kde jsem,

Zě žůřď

a dokáže mi pomoci. A tak se stalo, že když přišli Rusové, byl

jsem já, mladý Američan, jediným knězem v misii Albertin.

První ruský důstojník přijel jednou ráno hned po snídani. Když vjel na koni dovnitř, aby přehlédl naši jezuitskou misii, byl jsem právě na  dvoře. Tento muž střední výšky, oblečený v  zaprášené khaki uniformě s  červenými nárameníky sovětské armády, mne vlídně pozdravil a  byl celkem uctivý. Jeho oči pod štítkem čapky vypadaly unaveně, když upřímněa trochu omluvně, jak mi připadalo, vysvětloval, že možná bude třeba v  naší budově na  nějaký čas ubytovat část jeho štábu. Zdál se tak zdvořilý, téměř přátelský, až jsem začal doufat, že podmínky v Albertině se za ruské okupace příliš nezhorší. Ale bylo to bohužel naposledy, kdy jsem tohoto zvláštníhodůstojníka spatřil. Mám podezření, že se rozhodl rozbít hlavní stan pro sebe a svůj štáb v sídle hraběte Puslowského.

Toho odpoledne dorazila kolona ruských oddílů. Mladý kapitán, který velel, nebyl ani uctivý, ani drzý, jen postupoval velmi věcně. Vysvětlil mi, že má rozkazy zabrat seminář pro ubytování svých oddílů a řekl mi, že mohu obývat svůj pokoj v  prvním patře a  vzít si vše potřebné z  církevního majetku, z knih v knihovně a také své osobní věci, ale že zbytek budovy a její vybavení bude zabráno.

Slíbil však, že kostel nebude narušen. Aby lidem umožnil navštěvovat bohoslužby, aniž by museli procházet armádními ubytovnami, nechal vyznačit průchozí cestu dvorem. Vydal také rozkaz zahradit vstup do kostela ze semináře, aby těmito dveřmi nemohla vstoupit žádná vojenská osoba.

SěB žůř ďěRčňThč

Nahrnuly se oddíly, aby obsadily budovu. Po  dlouhých dnech pochodu se na  ni vrhly jako říjnoví revolucionáři na  Zimní palác. Do  dvora zacouvala nákladní auta a  muži do nich horempádem začali vyhazovat věci z oken knihovny. Knihy létaly všemi směry. Vojáci na dvoře se smíchema vtipkováním pokřikovali na  ty, kteří vyhazovali knihy z  oken, a muži v knihovně to opětovali. Nakonec byly knihy odvezeny do továrny na celulózu.

Mezitím, k  mému zděšení, omotal jeden z  vojáků lano kolem sochy Nejsvětějšího Srdce na  dvoře, upevnil je k nákladnímu autu a  převrátil ji. Socha se za  hlasitého pokřiku oddílů rozbila na  kusy, ty pak naložili na  auto a  odvezli. Při sledování této scény jsem nedokázal říci, zda byl tentozvláštní skutek vykonán na  rozkaz, nebo jen z  rozmaru jednoho z vojáků.

Následující noc byla moje nejhorší v Albertině. Oddíly se stěhovaly do  poschodí nade mnou, a  tak jsem jen stěží zamhouřil oko. Den nato jsem byl předvolán k  „osobnímu pohovoru“ s politrukem, agentem komunistické strany čitajné služby, který doprovázel každou jednotku Rudé armády. Chtěl vědět, kde jsou bývalí polští vládní zřízenci z Albertina. Nic jsem nevěděl a také jsem to řekl. Způsobem, s nímž jsem se měl později blíže seznámit, mi politruk opakovaněa různými způsoby kladl stále stejnou otázku. Naléhal a tvrdil, že když mu pomohu, pomohu tím „lidu“.

„Moje práce,“ odpověděl jsem, „není politická, ale pastorační. Jako duchovní správce pomáhám lidem duchovně

Zě žůřď

a  také hmotně, když je to možné.“ Vyprávěl jsem mu o příadech, kdy jsme dělali sbírky na  pomoc dětem z  chudých

rodin, aby mohly pokračovat ve vzdělání na střední škole a jít

dál. To ho nezajímalo. Tvrdil, že mám pomáhat „lidu“ všude, tím, že sdělím jména jeho nepřátel a zveřejním informace,

které mám jako kněz.

„Teď zacházíte příliš daleko,“ řekl jsem. „Existují důvěrná sdělení, svěřená mně jako knězi, která nemám právo řícinikomu. Nemohu porušit zpovědní tajemství. Poškodil bych jen sám sebe i »lid«, stejně jako kdybych poskytl informaci, která nemá v žádném případě nic společného s »lidem«, s politikou nebo s čímkoli jiným, co se vás týká!“

Od tohoto okamžiku byl vzteklý a  já znechucený. Učinil jsem pohyb k  odchodu, ale zadržel mne. Řekl mi, abych si sedl. Po zbytek našeho „rozhovoru“ byl však znovu uhlazený a zdvořilý. Po chvíli mne navedl ke dveřím s poznámkou, že mne zase brzy zavolá.

Byl to však armádní kapitán, kdo pro mne za pár dníposlal. „Armádní předpisy,“ řekl, „zakazují civilistům bydlet ve  stejných ubytovnách s  oddíly.“ „Navrhl“, abych se přestěhoval do  malého domku na  konci misijní zahrady, který byl původním stavením na tomto pozemku. Přestěhoval jsem se hned odpoledne a večer se ke mně připojili otcové Grybowski a Litvinski. Těšilo nás, že opět žijeme v komunitě, ale krátce nato místní komunistický výbor rozhodl, že domek se čtyřmi místnostmi je pro pouhé tři buržoazní kněze příliš velký, a tak za námi poslali další rodiny. My kněží jsme se museli spokojit

SěB žůř ďěRčňThč

s jedním pokojem, zatímco dvě rodiny se dělily o velkoujídelnu a třetí rodina měla pro sebe malý pokoj. Všichni jsme se

střídali v užívání kuchyně.

Navzdory nepohodlí a  stálému vyrušování jsme však dokázali zajistit téměř normální fungování farnosti. Každé ráno jsme sloužili mši a v neděli dvě mše pro lid, ačkoli někteří z  farnosti přestali chodit na  bohoslužby ze  strachu před komunistickými represáliemi. Vojáci zabrali seminární kapli vedle hlavního kostela pro služební místnost a  třídu. Při ranní mši jsme je slyšeli za dveřmi, a když jsme zpívali odpovědi na  litanie z  první části mše východního obřadu, často hvízdali a opičili se: „Gospodi, Gospodi!“(„Hospodine, Hospodine!“). Nicméně dveře z této místnosti do kostela zůstávaly podle kapitánova slibu zabedněné a vojáci fyzicky nenarušovali mši.

Jednou v  neděli po  ranní mši v  sedm hodin jsem vyšel, abych krátce promluvil k lidem. Když jsem začal, všiml jsem si, že nějací vojáci lelkují ve  vestibulu kostela. Smáli se tam, měli čepice na  hlavách a  z očí jim nekoukalo nic dobrého. Rozhněvalo mne to a  pustil jsem se do kázání na  klasický text „Blázen řekl ve svém srdci, že není Boha“. Byla topravděpodobně ta nejspontánnější promluva, jakou jsem kdy měl. Každé slovo vycházelo rovnou ze srdce a letělo přímo k nim. Na  chvíli ustrnuli a  pak se zaraženě a  ostýchavě rozhlíželi a šoupali nohama, když zjistili, že se k nim obracejí oči celého shromáždění. Pak začali pomalu odcházet − příliš hrdí, než aby ustoupili, ale zase příliš zahanbení, než aby reagovali dřív,

Zě žůřď

než jsem skončil. Slavil jsem jakýsi osobní triumf, který mne

však, jak jsem později pochopil, měl přijít až příliš draho.

K  mému překvapení však vojáci dalších několik dnů nedělali žádné problémy. Ačkoli jsem věděl, že jistě nelibě nesou moje slova a  své ponížení, začal jsem doufat, že celý incident upadne v  zapomnění. Když jsem však jednou ráno přišel do  kostela sloužit mši, našel jsem dveře svatostánku pootevřené, oltářní plátna roztažená a Nejsvětější svátost byla pryč. Jako by do mne udeřil blesk. Pak jsem si všiml, že dveře ze  svatyně do  vojenské služební místnosti již nebyly přibité a hned jsem pochopil, co se stalo a proč.

Odpoledne jsem se pokoušel navštívit kapitána, abych si stěžoval, ale nemělo to smysl. Latinský kostel stále fungoval normálně, a jeho návštěvnost byla dokonce větší než kdykoli předtím. Zdálo se, že vojáci cítili zvláštní odpor ke katolíkům východního obřadu, jakožto církvi, která se postavila proti ruskému pravoslaví, zřídka však obtěžovali římské katolíky. Mnozí z naší farnosti proto raději chodili na mši tam. S jistým váháním jsem se proto rozhodl zavřít řeckokatolický kostel. Než jsem to však učinil, vydal jsem se na poslední inspekční obchůzku, přičemž jsem zjistil, že vojáci svévolně užívajíchórové prostory jako záchody. Od té doby jsme pro těch několik lidí, kteří přicházeli, sloužili mši jen v latinském kostele, nebo v našem pokoji dole v zahradě.

Právě tehdy jsem dostal další telegram z  amerického velvyslanectví. Tentokrát přišel z Moskvy, kam se velvyslanectví přestěhovalo po pádu Varšavy. Radili mi, že mohu buď přijet

SěB žůř ďěRčňThč

do Moskvy a pak se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist