načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Rytíři řádu johanitů - David Nicole

Rytíři řádu johanitů
-15%
sleva

Kniha: Rytíři řádu johanitů
Autor:

Na rozdíl od svých někdejších rivalů templářů nevznikl řád johanitů jako přímý důsledek první křížové výpravy z roku 1099, ale byl pravděpodobně založen skupinou italských ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  297 Kč 252
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 72.3%hodnoceni - 72.3%hodnoceni - 72.3%hodnoceni - 72.3%hodnoceni - 72.3% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2010-06-03
Počet stran: 104
Rozměr: 170 x 243 mm
Úprava: 128 stran : ilustrace (některé barev.), mapy, portréty, plány, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Knight hospitaller. 1, 1100-1306 Knight hospitaller. 2, 1306-1565
Spolupracovali: ilustrovala Christa Hooková
překladatel Vladislav Valda
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025128138
EAN: 9788025128138
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na rozdíl od svých někdejších rivalů templářů nevznikl řád johanitů jako přímý důsledek první křížové výpravy z roku 1099, ale byl pravděpodobně založen skupinou italských kupců z Amalfi v polovině 11. století. V důsledku křižáckého hnutí se však johanité stali uznávanými odborníky na vojenství protivníka, islámských armád. Tato kniha představuje řád johanitů od jeho vzniku až do doby raného novověku, kdy přesídlil na Maltu. Věnuje se způsobu života johanitského rytíře, jeho zkušenostem a vojenské úloze a nezapomíná ani na politickou a hospodářskou úlohu, jakou řád hrál v křesťanském světě.

Předmětná hesla
Maltézští rytíři
* 12.-16. století
* 1100-1565
Maltézští rytíři -- 12.-16. stol.
Rytířské řeholní řády -- 12.-16. stol.
Křižáci -- 12.-16. stol.
Válečnictví -- 12.-16. stol.
Vojenská výzbroj -- 12.-16. stol.
Křížové výpravy -- 12.-15. stol.
Křesťanství a islám -- 12.-16. stol.
Křesťanství a společnost -- 12.-16. stol.
Křesťanství a politika -- 12.-16. stol.
Military
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Rytíři řádu johanitů" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

19

Řádové ústředí na Blízkém východě si častostěžovalo, že nedostává dost peněz ze západníchpřevorství, i když ta běžně odesílala na v ýchod třetinu

nebo i více svých výnosů.

Rostoucí vojenská a hospodářská moc johanitů

byla jedním z důvodů, proč byla církev ve 12.století nakloněna posilování řádu a v roce 1154 papež

povolil, aby řád měl vlastní kněze, podléhajícístejné disciplíně jako bratři rytíři. Kněží na Blízkém

východě podléhali konventnímu převorovi v sídle

ústředí řádu, kněží v Evropě byli podřízenimístním převorům. Mohutný johanitský hrad Margat je dodnes dominantou přístavního města Banyas. Jeho západní bašty nyní shlížejí na strategickou ropnou rafinérii. (Foto autor.) MOTIVACE A MORÁLKA Motivace mužů a žen, kteří vstupovali do Řádu špitálu sv. Jana Jeruzalémského, byla samozřejmě v první řadě náboženská. V době křížových výprav byla koncepce svaté války přijímána většinou západního křesťanstva. Podle církevních učenců účast ve svaté válce „Bůh nařizoval“, zatímco účast ve „spravedlivé válce“ pouze „Bůhdovoloval“. Avšak myšlenka, že se muži padlí na křížové výpravě stávají mučedníky, byla, zdá se, nová. Nově vzniklá třída rytířů stála před morálními problémy své každodenní role válečnické elity, zavázané poslušností světskému pánovi. Tootvíralo pole pro teology 12. století, jako byl Štěpán z Muretu, který navrhoval, že rytíř, jenž nemůže

odepřít feudální poslušnost, se může očistit tím,

že Bohu sdělí, že chtěl být pouze křesťanskýmrytířem a „v budoucnu se bude snažit při každépříležitosti konat pouze dobro“. Řešení nabízel právě

vstup do některého z rytířských řádů. Podleprávníka z poloviny 12. století mistra Rolanda „zabití

zlých osob za účelem nápravy a spravedlnosti je

ve skutečnosti službou Bohu“. Jinak řečeno, takové

násilí bylo formou křesťanského milosrdenství, jak

to shrnul historik a akkonský biskup Jakub z Vitry:

„Bratřím z rytířského řádu byl svěřen úkol obrany

církve Kristovy proti nekřesťanům, jmenovitě

Saracénům v Sýrii, Maurům ve Španělsku apohanům v Prusku, Livonsku a Kumánii, ale na rozkaz


20

A – Avers olověné pečetě velmistra Rogera deMoulins. Zachycuje ho při modlitbě.

B – Revers olověné pečetě Rogera de Moulins,

zabitého roku 1187.

C – Avers a revers velké pečeti velmistra Mikuláše

Lorgneho, datované kolem roku 1282.

D – Vosková pečeť velmistra Huguese Revela,

datovaná kolem roku 1268. AB C D


21

svých nadřízených též proti schizmatikům v Řecku

a proti heretikům kdekoli v obecné církvi.“

Náboženské zanícení johanitů, stejně jako

ostatních křižáků, bylo podněcováno užíváním

svatých relikvií, jako byly zbytky pravého kříže,

jež na několika taženích doprovázely armádykřižáckých států. V bývalém johanitskémkonventním chrámu v Jeruzalémě byl dokonce zakopán

nádherný křišťálový relikviář v podoběbiskupské mitry, zasazený do pozlaceného bronzového

rámu a obsahující nepatrné úlomky pravého kříže

a ostatky apoštolů a různých světců. Byl nalezen

dělníky poblíž starého hlavního oltáře roku 1893.

Bratři rytíři si zachovali též étos a mnohé postoje

světských rytířů, pro které stále platilo, že„poustevník ve své cele, mnich ve svém ambitu a rytíř

v domácnosti svého pána patří sice každý k jinému

vojsku, ale pro každého z nich může být zápas tvrdý

a dlouhý“. Mnozí z nich museli také milovat válku,

jak to shrnul jihofrancouzský básník Petr zBergeraku na počátku 13. století: „Rád slyšímpleskání kroužkového odění o hrušku sedla... azvonění a cinkání postroje, pak spěchám dál a vidím

prošívanice navlékané přes pancíř, pleskánípraorců pozvedá mého ducha.“

Vzdor náboženské motivaci neposlouchal řád

papežství vždy bez výhrad, zvláště když někteří

papeži v průběhu 13. století chtěli, aby johanité

zasahovali do vnitřních záležitostí křižáckýchstátů. Některá papežská kritika na adresu johanitů

možná byla ve skutečnosti vyvolána snahouvyvinout na řád morální nátlak, jako když v březnu

1238 papež Řehoř IX. napsal, že slyšel, jak sijohanitští bratři drží ve svých vesnicích hampejznice,

vlastní soukromý majetek a jsou dokonce podezřelí

z hereze. Ještě méně byli johanité ochotni zapojit

se do evropských válek a papežové věděli, žekdyby v tom smyslu na rytířské řády naléhali, byli by

obviňováni ze zpronevěry jejich zdrojů. Pokud jde

o johanity samotné, ti na sebe i na konkurenční

templáře pohlíželi jako na hlavní křesťanskou

vojenskou moc ve Svaté zemi, a dokoncenebyli ani ochotni zapojit se do záležitostí křižáckých

států v Řecku.

Z johanitů se sice stali uznávaní odborníci na

blízkovýchodní záležitosti, přesto nikdynepřekonali kulturní propast, dělící je od ortodoxního

křesťanství, a nikdy plně neakceptovali skutečnost,

že přežití křižáckých států závisí na koexistenci

s islámem. Domnělá tolerance muslimůrytířskými řády ve skutečnosti pouze odrážela pragmatické

postoje lidí žijících na nábožensko-kulturní hranici.

Templářská řehole dokonce umožňovala službu

v armádách rumských (anatolských) Seldžuků,

ale johanitská pravidla v této záležitosti naneštěstí

neznáme.

Na druhé straně hranice z mnoha arabských

pramenů jasně vyplývá obětavá oddanostjohanitů. Tak smrt johanitského kastelána Kraku des

Chevaliers roku 1170 byla mezi muslimydůvodem k rozsáhlým oslavám. Jak napsal Ibn al-Athír:

„Muž, který pro svou statečnost zaujímalvýjimečné postavení a vězel muslimům v krku jako

kost.“ Podle al-Athíra Saláh ad-Dín nechal po bitvě

u Hattínu pobít zajaté johanity a templáře „kvůli

zuřivé nenávisti, kterou chovali vůči muslimům,

a kvůli jejich udatnosti“. Al-Haráwí radil Saláh

ad-Dínovu nástupci, že se „má mít na pozoru pře

válečnickými mnichy... protože nemůže svých cílů

dosáhnout skrze ně, poněvadž jsou vášniví ve víře

a nevěnují pozornost věcem tohoto světa. Nemůže

jim zabránit v zásazích do politických záležitostí.

Relikviář z kostela Mar Hanna, bývalého johanitského

konventního chrámu, který byl nalezen roku 1893

dělníky kopajícími poblíž hlavního oltáře. V zemi byl

pravděpodobně ukryt v neklidných letech 1242 nebo

1244. (Poklad řeckého patriarchátu chrámu Božího

hrobu, Jeruzalém.)


22

Qala ́at Yahmur na syrském

pobřeží (podle H. Kennedyho).

A – první podlaží. B – průřez.

C – přízemí. D – věž a opevněný

komplex; f – původní dřevěnápodlaha; g – terasa na západní straně

komplexu; s – schodiště; x – pilíř

u severní zdi.

Rozsáhle jsem je studoval a nenašel jsem nic, co

by tomu odporovalo“. Téměř o sto let později Abú

l-Fida oslavoval dobytí velkého johanitského hradu

Margat: „V tomto pamětihodném dni bylopomstěno zlo způsobené domem johanitů a jas dnezaplašil stíny.“

Johanitskou disciplínu uznávali stejněpřátelé jako nepřátelé. Na druhé straně zvláštní výnos,

vydaný v roce 1283 a stanovující, že žádnýjohanitský hrad nesmí kapitulovat bez vědomívelmistra, naznačuje, že k něčemu takovému již došlo.

Několik mužů z řádu odešlo – za všeobecného

opovržení. Panovalo také pnutí mezi bratry rytíři

a služebnými bratry ve zbrani, kteří prvnějmenované považovali za arogantní, přičemž ve 13.století statut služebných bratří trvale upadal. Jedním

z rysů křižáckých válek se brzy stali křesťanští

váleční zajatci, kteří přijali islám a bojovali proti

svým bývalým druhům, ale jen málokdo z nich byl

dříve členem vojenského řádu a nevíme o žádném,

který by byl v minulosti johanitou.

Je také jasné, že popravy zajatých bratřírytířů muslimy nebyly obecnou praxí a do poloviny

13. století se vyvinul systém výměny zajatců.

V posledních letech křižáckých států padl do rukou

mamlúků velký počet johanitů. Tito bratři se stali

válečnými zajatci a mohli očekávat, že budoudlouhá léta živořit ve špatných podmínkách nebo těžce

pracovat na stavbách. Anglický johanita Roger ze

Stanegrave byl v roce 1318 stále ještě vmamlúckém zajetí a snažil se od přátel a příbuzných získat

ohromné výkupné ve výši 12 000 zlatých f lorinů.

Ostatní řádov ý klérus na rytířské řády pohlížel

jako na podřadné, protože prolévaly krev a nebyly

vždy schopny dodržovat všechny řeholní hodinky.

Naopak johanitům záleželo na udržování dobré

pověsti, k čemuž využívali pozoruhodněpropracované propagandy. Bratři vydávající se na cesty

byli vybízeni k důstojnému chování, skandály se

před okolním světem tutlaly a řád měl brzy stálé

zástupce u papežské kurie v Římě i unejvýznamnějších světských dvorů. Johanitské ústředí také

do Evropy odesílalo pravidelné zprávy. I když

byly běžně adresovány konkrétním osobám,

bylo jasné, že jsou určeny pro širokou veřejnost.

Stejnému účelu sloužily hmotné formy„propagandy“, jako pamětní plastiky, fresky aokrouhlé kostely, jež napodobovaly velký chrám Božího

hrobu v Jeruzalémě. Zvláště užitečné byly pečetě,

protože se přivěšovaly k dokumentůmrozesílaným do celého křesťanstva. Na reversujohanitských pečetí byl obvykle vyobrazen muž ležící na


23

matraci nebo na márách. Představovalnemocného poutníka, o něhož pečoval některý z řádových

špitálů. S tím, jak ochabovalo nadšení pro křížové

výpravy, se též obtížněji hledali donátoři. Někteří

za své dary požadovali nákladné náboženskéslužby, jako vydržování kněží, kteří za ně měli posmrti pravidelně sloužit mše.

Avšak obyčejní lidé ke konci 13. století narytířské řády často pohlíželi jako na nejlepší část církve

a vzdor skepticismu se johanité mezi evropskými

panovníky stále těšili široké podpoře. V roce 1274

král

*

Rudolf Habsburský potvrdil jejich práva aprivilegia v Římské říši a řekl přitom o nich: „Vzdorují

ve světovém konf liktu, nebojácně pochodujíproti vojskům pohanského moru, skrápějí vítězné

křesťanské standarty a vlastní rytířské korouhve

krví slavného mučedníka, bojují udatně protibarbarským národům a nebojí se čestné smrti.“

Řád se sám dával do souvislosti soblíbenými světci a připomínal, že jeho první dvavelmistrové byli blahoslaveni. Johanité i templáři

chtěli, aby se na ně pohlíželo jako na„starobylé“, nikoli „nové“ instituce. Proto johanitétvrdili, že existovali už v době apoštolů, když byli

založeni v Jeruzalémě za vlády římskéhocísaře Augusta. Další příběhy posouvaly řád ještě

hlouběji do minulosti, prohlašovaly, že židovský

hrdina Juda Makkabejský byl patronem špitálu

v Jeruzalémě, že v něm pracovali rodiče Jana

Křtitele, že jej navštívil sám Kristus, že bylprvním místem, v němž se Kristus objevil po svém

vzkříšení, a že prvomučedník sv. Štěpán bylmistrem tohoto starodávného špitálu.

Po pádu křižáckých států se soupeření mezi

oběma vojenskými řády vyostřilo a hlavnímhrdinou velmi čteného vyprávění o pádu Akkonu se

stal bratr Matouš z Claremontu, johanitskýmaršál. „Hnal se středem vojsk jako zuřivec... prošel

Bránou sv. Ondřeje poslední z celé armády. Svými

údery srazil mnoho umírajících nevěřících k zemi.

Bezhlavě před ním prchali, jako utíkají ovce před

vlkem.“ Matouš měl údajně dojet až do středuměsta, kde přišel o vyčerpaného koně a bojoval, dokud

ho nesrazila k zemi nepřátelská kopí. Katastrofa

z roku 1291 Řád sv. Jana Jeruzalémskéhoviditelně demoralizovala, a když padl i malýpobřežní ostrov Ruad, johanitům i templářům hrozilo,

že zcela přijdou o důvod své existence. Bylo třeba

jej znovu najít, a to zabralo mnoho letsebezpytování a úvah.

* V originále mylně císař. Pozn. překl. Fragment fresky z kaple na johanitském hradě Krak des Chevaliers zobrazuje „malého Ježíše uváděného do chrámu“. (Historické muzeum, Tartus, Sýrie.)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist