načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rytíř David Tamfeld z Hranic -- Kniha první: Stavovské povstání na Moravě - Jiří Zais

Rytíř David Tamfeld z Hranic -- Kniha první: Stavovské povstání na Moravě

Elektronická kniha: Rytíř David Tamfeld z Hranic -- Kniha první: Stavovské povstání na Moravě
Autor:

Poutavý historický román z dob třicetileté války, o muži, který v době válečného běsnění stále ještě ctí hodnoty, jako jsou rytířská chrabrost a čest.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 260
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poutavý historický román z dob třicetileté války, o muži, který v době válečného běsnění stále ještě ctí hodnoty, jako jsou rytířská chrabrost a čest.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Zais - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jiří Zais

RYTÍŘ DAVID TAMFELD

Z HRANIC

Kniha první:

Stavovské povstání na Moravě


3

Copyright

Autor: Jiří Zais

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-140-0 (ePub)

978-80-7512-141-7 (mobipocket)

978-80-7512-142-4 (pdf)


4

RYTÍŘ DAVID TAMFELD Z HRANIC ....................................................................... 2

ÚVOD ............................................................................................................................. 6

STAVOVSKÉ POVSTÁNÍ NA MORAVĚ ................................................................................. 7

TĚŽKÉ ROZHODOVÁNÍ .............................................................................................................................8

KOSTKY JSOU VRŽENY .......................................................................................................................... 11

MORAVA SE PŘIDALA K POVSTÁNÍ ..................................................................................................... 13

ŽEROTÍNOVÉ SE DOHODLI ................................................................................................................... 23

MĚSTO HRANICE NA JAŘE ROKU 1619 .......................................................................... 28

POVSTÁNÍ DORAZILO DO HRANIC ...................................................................................................... 29

ADAM POTKAL VÍLU.............................................................................................................................. 33

LUKÁŠ MÁ NEPŘÍTELE .......................................................................................................................... 38

JAKUB ŽÁDÁ O RUKU ............................................................................................................................. 41

RADNÍ MAJÍ STAROSTI .......................................................................................................................... 48

DAVID SE MUSÍ VYDAT NA CESTU ....................................................................................................... 52

ŽEROTÍN V INTERNACI ................................................................................................... 55

PRVNÍ DNY NA ZÁMKU ......................................................................................................................... 56

BOJ O TISKÁRNU .................................................................................................................................... 64

ŽEROTÍN SE PŘEDSTAVUJE .................................................................................................................. 70

VENKOVSKÝ TRHAN Z BALÍKOVA ....................................................................................................... 75

KOMENSKÝ U ŽEROTÍNA ...................................................................................................................... 82

TIEFENBACH MÁ ŠPATNÉ ZPRÁVY ...................................................................................................... 87

ODVRÁCENÁ TVÁŘ LÁSKY .............................................................................................. 92

ADAM SE VYBARVUJE............................................................................................................................ 93

LUKÁŠ POZNÁ TU PRAVOU ................................................................................................................... 96

OTEC PRAŽÁK SI UDĚLÁ DOMA POŘÁDEK ......................................................................................... 99

VELKÉ ROZČAROVÁNÍ........................................................................................................................ 101

ADAM MÁ NOVÉ KAMARÁDY ............................................................................................................ 107

POHRDÁNÍ RYTÍŘE HOLUBA ............................................................................................................ 113

NA HRANICÍCH JE NEPŘÍTEL ........................................................................................ 116

VÁLEČNÁ PORADA ............................................................................................................................. 117

PŘEDSUNUTÝ ODŘAD ........................................................................................................................ 123

NEPŘÍTEL VSTOUPIL NA MORAVU .................................................................................................. 127

TVRZ VLASATICE ............................................................................................................................... 130

BITVA U DOLNÍCH VĚSTONIC .......................................................................................................... 138

BOJE NA MORAVĚ POKRAČUJÍ ..................................................................................... 142

VYŠKOV ................................................................................................................................................ 143

KDO JE RYTÍŘ KŘÍKOVSKÝ ................................................................................................................ 149

DEGUSTACE......................................................................................................................................... 158

KAM SE ROZKUTÁLELY PENÍZE? ...................................................................................................... 163

CESTA DO PŘEROVA .......................................................................................................................... 168

U NOVÝCH MLÝNŮ ............................................................................................................................ 181

VOLBA NOVÉHO KRÁLE ............................................................................................... 192

VELEN JEDE DO PRAHY ..................................................................................................................... 193

POSELSTVO DO HEIDELBERGU ........................................................................................................ 197

VELEN A ALŽBĚTA ............................................................................................................................. 204


5

PLES V BYSTŘICI ........................................................................................................ 209

ADAM MÁ NADĚJI ............................................................................................................................... 210

KDO BUDE NA BÁLE ........................................................................................................................... 214

BÍTOVSKÝ POTŘEBUJE DALŠÍ PENÍZE .............................................................................................. 223

MUŽ S PICHLAVÝMA OČIMA .............................................................................................................. 228

DALŠÍ NEČEKANÝ HOST ..................................................................................................................... 230

NENÍ TANEC JAKO TANEC.................................................................................................................. 233

BUDE TO KNĚZ SARKANDER........................................................................................ 240

TVRZ KUROVICE ................................................................................................................................. 241

NĚKOHO MUSÍME OBĚTOVAT ........................................................................................................... 246

LISOVČÍCI NA MORAVĚ ............................................................................................... 254

VYPÁLENÁ BYSTŘICE ........................................................................................................................ 256

PROČ HOLEŠOV NEHOŘEL? .............................................................................................................. 259


6

ÚVOD

Před necelým rokem pražská defenestrace rozpoutala hrůzy třicetileté války.

To ale v těchto dnech ještě nikdo nevěděl. Čeští stavové se v květnu roku 1618

vyhozením dvou mužů z oken pražského hradu, pustili do boje proti

Habsburkům, kteří jim začínali přerůstat přes hlavu. Zoufale potřebovali

spojence. Již několikrát požádali moravské stavy, aby se k nim připojily.

Moravané se ale doposud chovali obezřetně, zejména pak Karel starší z

Žerotína, bývalý moravský zemský hejtman, brzdil snahy některých radikálu o

zapojení země do války. Byl to on, kdo vždy uklidnil horké hlavy a dokonce

jednal s Ferdinandem Habsburským o smíru pro Čechy.

Situace se však vyvíjela jinak. Odpor českých stavů vůči králi nabíral na stále

větších obrátkách. Nedávná smrt císaře Matyáše situaci jen zkomplikovala,

protože jeho nástupce na českém trůnu, Ferdinand Habsburský, vychovávaný

jezuity a bigotní katolík, odmítal uznat Rudolfův Majestát. Spor se začal řešit

vojenskými prostředky, a to nevěstilo nic dobrého.

Mimo tyto historické události zatím žila naprostá většina obyvatel ve sladké

nevědomosti. Neměli ani ponětí o tom, co se na ně řítí, jaká strádání budou

muset podstoupit. A to vše jen proto, že mocným tohoto světa se zachtělo

přerozdělit si své ohromné majetky, chtěli rozšířit svoji nadvládu nad jinými

lidmi a tím uspokojovat své mocenské ambice, být něco víc, než jsou ti ostatní.

V šestnáctém století, kdy ještě naprostá většina lidí patřila několika málo

úspěšnějším jedincům, bylo možné ledacos, a vlastníkům málo záleželo na

tom, jak jejich poddaní žijí. Jestli mají nějaké vlastní sny a přání. Šlo přece

především o jejich sny a přání.


7

1. ČÁST

STAVOVSKÉ POVSTÁNÍ NA MORAVĚ

Moravané se bránili připojení k povstání v Čechách. Karel starší z Žerotína

nemohl Čechům zapomenout jejich zradu před deseti lety, kdy byla stavovská

konfederace zemí Čech, Moravy, Uher a Rakouska na spadnutí. Čeští páni však

v poslední chvíli od připravované dohody ustoupili a podpořili císaře Rudolfa

II. Ten jim za to slíbil ponechání funkcí a požitků s tím spojených. Aby je očistil

před stavy ostatních zemí, vydal toleranční patent, ve kterém se zavázal

ponechat náboženskou svobodu. Připravovaná stavovská konfederace

nevznikla, a neschopný císař si udržel svou korunu. Jak to katolický císař

doopravdy myslel s náboženskou svobodou, bylo zřejmé, když do Čech pozval

vojsko pasovského biskupa.

Karel starší z Žerotína, kdysi moravský zemský hejtman, měl na Moravě ještě

stále silný vliv a všechny žádosti o připojení k povstání v Čechách dokázal na

sněmovních jednáních stavů soustavně blokovat.

Češi však zoufale potřebovali spojence. Proto zahájili zákulisní jednání.

Využívali složité příbuzenské vztahy mezi českou a moravskou šlechtou. Tím

se jim dařilo nahlodávat jednotu a především u vysoké moravské šlechty

podpořili vznik skupiny radikálů, kteří začali usilovat o připojení Moravy k

povstání. Jejich přirozeným vůdcem se stal další představitel žerotínského

rodu, Karlův bratranec, Velen z Žerotína.


8

Těžké rozhodování

Byl pozdní večer prvního května roku 1619. V arkýři starobylého znojemského

hradu, stál asi čtyřicetiletý muž, moravský velmož, a zamyšleně se díval do

údolí, kde si řeka Dyje proklestila cestu mezi lesním masivem a skálami.

Příroda zde vykouzlila nádherný oblouk, na který teď večer dopadalo měsíční

světlo a tvořilo dojem, že mezi stromy je silný stříbrný prut, který ruší jen

vlnky na hladině.

Muž v arkýři nevnímal, že právě začíná nejkrásnější část roku. Jeho vnitřní

vědomí bylo rozervané, plné pochybností a obav. Měl učinit velice závažné

rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky. Ani si neuměl dost dobře uvědomit, jak

se do takové situace dostal. Nikdy nechtěl být národním vůdcem. Veškeré své

umění a dovednosti chtěl věnovat sobě a své rodině, zvelebovat své majetky.

Byl majitelem rozsáhlého panství. Patřila mu tři větší města: Boskovice,

Moravská Třebová, Zábřeh, a zámek Břeclav. Mimo to ještě sto šest obcí a

městeček, ve kterých měl skoro čtyři tisíce poddaných. K tomu pět zámků a

dvě tvrze. Jeho roční důchod činil 60 až 70.000 zlatých. Byl to opravdový

bohatý magnát, rovný jměním mnoha knížatům. Neměl zapotřebí míchat se do

vysoké politiky. Sám byl svým pánem, tak proč nyní rozhoduje o tom, jestli se

stane vůdcem povstání na Moravě a zatáhne vlastní zemi do války se všemi

útrapami, které k tomu patří?

Až doposud se vyhýbal veřejnému životu. To přenechával svému staršímu

bratranci Karlovi. Jen na jeho nátlak se ujal funkce olomouckého hejtmana.

Již po třech letech však požádal krále o zproštění z této nudné funkce. Také

určitou dobu zasedal v zemském soudu. Nikterak jej to ale neuspokojovalo.

Raději se, jako vzdělaný člověk, věnoval ve volných chvílích alchymii, nebo

astronomii, či jiným vědám, se kterými se seznámil při svých dlouholetých

studiích, když vykonával kavalírskou cestu po Evropě.

Statky, které zdědil, byly zadlužené. Musel se osobně postarat o jejich rozkvět,

což se mu také povedlo a všech dluhů se zbavil. Možná právě proto jej považují

za přirozeného vůdce a očekávají, že on, Ladislav Velen z Žerotína, je

předurčen k tomu, aby je vedl. Proto zde dnes stojí a za malou chvíli bude

muset učinit rozhodnutí, které ovlivní životy všech lidí v markrabství. Chudých

i bohatých. Prostě všech. Zatímco v sále se již scházeli šlechtici, kteří patřili k

náboženským radikálům, chtějícím se připojit k českému povstání proti

katolickému králi, Velen tu stál, díval se do hlubokého údolí a stále zvažoval

všechna pro a proti.


9

Češi zůstali ve svém povstání vlastně sami. Nutně potřebují Moravu. Jak se k

nim může někdo přidat, když za nimi nestojí ani jejich přirozený spojenec. To

dá rozum.

Naproti tomu, čas hraje pro krále, který nebyl na povstání v Čechách

připravený. Čím déle budou tady na Moravě váhat, tím bude mít král víc času

na postavení armády a bude silnější. Pak jej již bude těžké porazit. Proto se

musí rozhodnout co nejdříve. Buď boj, nebo mír.

Mír znamená vydat se na milost a nemilost králi Ferdinandovi. Když boj, tak

teď a hned. Ale také se všemi důsledky. Již nebude možná cesta zpět. Historie

se nikdy neopakuje. Habsburkové se již poučili. Tato rebelie zcela určitě

nedopadne jako ta před padesáti lety, kdy vůdci povstání dostali pár

„pohlavků“, pokutu a šli domů. Tentokrát to bude zcela určitě boj na život a na

smrt.

Otázka zní: Bude v zemi mír, když se poddáme a nebudeme bojovat? S velkou

pravděpodobností nebude. Teď, když zemřel král Matyáš, platí Ferdinandova

volba. Matyáš se nám zaručil ponechat náboženské svobody, vybojované na

Rudolfovi, Ferdinand nám nic neslíbil a již také začal jednat. Ze čtyř nejvyšších

úředníků na Moravě jsou Ferdinandem dosazení tři katolíci a jen jeden

luterán. To nebylo právě prozíravé rozhodnutí. Vždyť na Moravě je z

osmdesáti panských rodin jen jednadvacet katolických, a u rytířstva je ten

poměr ještě strmější, ze sto dvaceti je pouze dvacet katolíků.

Král mohl předpokládat, že mu to vyvolá bouři nevole, vždyť s funkcí je

spojena moc, a s ní zase peníze. Kdo by se nechal jen tak odstavit od takového

zdroje příjmů?

On, Velen z Žerotína, byl sám dostatečně bohatý a o veřejné funkce neměl

zájem, uměl však pochopit, když někomu jinému na funkci hejtmana, direktora

zemských peněz nebo nejvyššího komorníka velmi záleží. Také si myslel, že

není spravedlivé, když tyto funkce mají převážně katolíci, kteří byli na Moravě,

v tak zoufalé menšině.

Proč se tím však musí zabývat právě on? Na dobrém jménu mu hodně záleželo

a viděl na svém bratranci, jak jej vláčeli špínou, když jako moravský hejtman

upadl do nemilosti u císaře. Opravdu neměl o takový život zájem. Zajímal se

spíše o staré rodové a rytířské tradice. Raději organizoval rytířské turnaje a

bujaré hostiny a zábavy. V bojových uměních sice vynikal a na turnajích slavil

mnohá vítězství. Když však odložil meč, uměl skládat milostné písně, které pak

osobně zazpíval za doprovodu loutny přítomným dámám. Za to se na něj

mračila jen manželka. Nyní se však rozhoduje o tom, jestli se postaví

samotnému králi, a to si právě myslel, že vlastně ani nemá zapotřebí.

Nejvíce jej tížila představa, že celou pražskou defenestraci začal Matyáš Thurn,

strýc jeho ženy Elišky z Thurnu, který vzplál zajisté „spravedlivým“ hněvem, že

přišel o purkrabství na Karlštejně, které mu vynášelo osm tisíc zlatých ročně.

Určitě není náhodou, že on osobně vyhodil z okna právě Bořitu z Martinic,

který jej o purkrabství připravil. Je vůbec možné, že to všechno začalo kvůli

pár zlaťákům? Tak proč se do toho tedy pouštět? Proč?


10

Proč?..... ptal se stále sám sebe, až v tom, nejhlubšímu nitru. A tam byl takový

malý červíček. Zatím byl jen nepatrný, velmi, velmi malý. Tak malý, že o něm

zatím ani nevěděl. Stále však hlodal a hlodal, až zapracovalo jeho druhé JÁ. A

co se to tam dralo do myšlenek muže tak vzdělaného, s úžasným přehledem ve

vědách, o kterých většina lidí té doby ani nevěděla, že existují. Muže

rozvážného a přirozeně opatrného. Čestného šlechtice, rytíře. Co mu jeho

druhé JÁ našeptávalo. Jaké myšlenky se začaly objevovat v jeho mysli. On

přece patří mezi přední velmože markrabství moravského. Pochází z rodu,

který má v této zemi tradici. Jeho předci pro tuto zemi mnohé vykonali, tak

proč nezískat pro Žerotíny markrabskou korunku? Když už dát v sázku vše, co

má, a není toho málo, tak ať to stojí za to. A titul markraběte? Neomezeného

vládce na celém území Moravy, to už by za to riziko stálo.

Z těchto chmurných úvah jej vyrušil Petr Sedlnický z Choltic, velitel jednoho ze

tří moravských pluků, dávný a věrný přítel Žerotínův.

„Všichni jsou již na místě, Velene.“

Žerotín pohlédl svému příteli do očí a zeptal se ho: „Jak se slučuje naše konání

s funkcemi komořích, kterými nás oba král právě poctil, Petře?“

„Já jsem velitel pluku. O funkci komořího krále Ferdinanda jsem se neprosil a

vykonávat ji nebudu, i když uznávám, že od každého jiného krále, bych ji se ctí

přijal.“ „O to, to máte, jednodušší, pane plukovníku,“ snažil se žertovat Velen,

aby zakryl vlastní rozpoložení. „Já, jako váš zástupce v hodnosti pouhého

podplukovníka, nemám tak vysokou hodnost, a proto se těžce rozhoduji,

kterou funkci si mám ponechat, komorníka jeho veličenstva, nebo

podplukovníka ve vašem pluku.“

Vtipu, který Velen použil, rozuměli jen oni dva. Petr Sedlnický, byl totiž z

mnohem chudšího panského rodu, proto se věnoval vojenskému řemeslu, za

které si nechával od stavů platit. Prakticky již v době míru byl jmenován

jedním ze tří předurčených velitelů pluků, kteří dostávali vojenskou penzi za

to, že v případě potřeby rychle postaví vojenskou jednotku.

Naproti tomu, Ladislav Velen z Žerotína vojenskou živnost nikdy

neprovozoval. Až po vypuknutí povstání v Čechách, chtěl vstoupit do armády,

jenže již nebylo volné místo velitele pluku. Jízdnímu pluku velel Petr Sedlnický.

Prvnímu pěšímu pluku velel Albrecht z Valdštejna a druhému Jiří z Náchoda.

Moravské markrabství mělo postavit jen tři pluky. Vybral si tedy místo

zástupce u svého starého přítele. Tím se stalo, že Petr Sedlnický byl velitelem,

a sám velký Žerotín toliko jeho zástupcem.

Oba šlechtice jmenoval již koncem minulého roku, král Ferdinand svými

komořími, aby je více připoutal k dynastii a zabezpečil si tak loajalitu

významných vojenských velitelů na Moravě.


11

Kostky jsou vrženy

Na první pohled v dobrém rozmaru vstoupili Ladislav Velen z Žerotína a

plukovník Petr Sedlnický do rytířského sálu, kde již u velkého dubového stolu

seděli šlechtici v plné zbroji. Ladislav Velen z Žerotína se posadil do čela stolu.

V místnosti nastalo ticho plné očekávání. Žerotín všechny přivítal a začal je

seznamovat se situací.

„Z Horního Rakouska pochoduje na Znojmo Dampierreův sbor. Posílá ho sem

král, aby zabránil našemu spojení s českými vzbouřenci. Od Jihlavy se sem

zase blíží osmitisícový sbor hraběte Thurna, který již delší dobu usiluje,

abychom se k jejich povstání připojili. Hejtman Lobkovic mu již napsal, aby se

z Moravy pakoval, že tu nemá co dělat. Situace je značně napjatá. Nevíme, kdo

přijde dřív. Dampierre, nebo Thurn?“ Velen se odmlčel.

Toho využil starý Vilém z Roupova. Zneužil svého věku i toho, že zde byl

vlastně doma, protože hrad patřil právě jemu a vzal si sám slovo:

„Na Znojmě se ubráníme. Hrad je pevný, a město je celé luteránské. Měšťané

budou bojovat s námi. Také je přímo ve městě ubytován Petr Sedlnický s

jednou kompanií jízdních, a jeho pluk je nedaleko. Vydržíme, než přijde

Thurn.“

„Moc brzy mluvíte o válce. Ještě jsme se nerozhodli. Rozhodující slovo musí

vyřknout sněm svolaný v těchto dnech do Brna.“ Velen v tuto chvíli ještě

opravdu rozhodnutý nebyl. Ostatní jeho váhání nechápali. Zvolili si jej za svého

vůdce. Byl mezi nimi nejvyšším členem panského stavu. Automaticky od něj

očekávali, že je povede a spojí se s Čechy.

Náhle vstoupil do sálu Jan Adam z Víckova. Velen chtěl přivítat svého přítele,

ten jej však předešel a vzrušeným hlasem oznámil: „V pluku Jiřího z Náchoda

vypukla vzpoura. Velitel musel utéct před vzbouřenci do Olomouce

k Valdštejnovi, a pluk se vydal pod velením podplukovníka Stubenfula na

pochod. Nejpozději zítra v noci bude v Brně.“

„A jak se zachoval Valdštejn ?“ zeptal se naléhavě Václav Bítovský.

„Z Olomouce nemáme žádné zprávy. Dá se však předpokládat, že se

Náchodského ujal, když jsou příbuzní,“ odpověděl naštvaně Adam z Víckova.

Ladislav Velen z Žerotína se krátce zamyslel. Opět se ozvalo jeho druhé JÁ. To

přece není náhoda. Do této chvíle jsme měli na Moravě tři pluky, a mohli jsme

se spolehnout jen na jeden z nich. Nyní máme dva kompletní pluky. Dva ze tří,

to je přece většina. Během okamžiku jsme získali převahu. To jistě není

náhoda. Že bych přece jen byl předurčen k velkým úkolům? Postavil se a

hřmotným hlasem zvolal: „JE TEDY ROZHODNUTO!!!“


12

Z Velena Žerotína rázem spadly veškeré pochybnosti, nad kterými ještě před

chvílí v arkýři přemýšlel. Již neměl o čem rozmýšlet a pokračoval plný emocí.

„Jak řekl již před stovkami let římský vojevůdce Julius César, když překročil

řeku Rubikon a zahájil občanskou válku - Kostky jsou vrženy.“ Najednou se

slyšel, jak vydává pokyny. „Není již cesty zpátky, pánové. Připravte se. Ráno

vyrážíme do Brna. Pluk Petra Sedlnického pojede s námi. Brno je v kleštích. Ze

severu jej sevře podplukovník Stubenful, a z jihu my.“

Srdce všech poskočila nedočkavostí a radostí z toho, že je konečně rozhodnuto

a půjdou do toho. Nadšení nebralo konce. Padaly návrhy, co udělat nejdříve a

co až potom. Všichni byli aktivní. Každý chtěl přispět svojí myšlenkou, svým

nápadem. Velen je sledoval s dobře skrývanou nedůvěrou. „Je to tu jako na

trhu.“ Bručel si do vousů.

Uprostřed bouřlivého jednání se na nádvoří začal ozývat dupot koní, křik

vojáků, a hlomoz dupajících škorní po chodbách. Purkmistr hradu hned hlásil,

že přijel hrabě Thurn.

„To je dobré znamení.“ pomyslel si Velen. „Thurn přišel dřív než Dampierre.

Rozhodli jsme se správně. Nemůžeš mít jen odvahu, ale i štěstí, a to nás právě

začalo provázet.“ Tyto myšlenky si však nechal pouze pro sebe, protože v sále

začalo nové jásání, když generál Thurn vstoupil do sálu a byl přivítán

bouřlivým potleskem a provoláváním slávy. Šel rovnou za Velenem z Žerotína,

krátce se s ním přivítal. Pak jako správný voják tasil meč, zamával jím nad

hlavou, aby utišil jásající šlechtice, a zahřímal: „Dnes jsem vás nepřišel požádat

o pomoc v boji proti králi. Dnes, jsem vás přišel pozvat na vítěznou jízdu do

Vídně...“ Jásot přítomných přehlušil jeho slova.


13

Morava se přidala k povstání

Ještě v noci se sešel Velen se svým příbuzným hrabětem Thurnem, který mu

předal důvěrnou informaci, že ze Slezska povolal dva tisíce pěších a tisíc

jízdních, kteří se nacházejí mezi Hranicemi a Lipníkem a pochodují směrem na

Olomouc. Také doporučil Velenovi, aby vyrazili na Brno i s celým plukem Petra

Sedlnického, protože situace je nepřehledná. Nikdo nemá informace o dění v

pluku Albrechta z Valdštejna v Olomouci. Také Velenovi navrhl, aby on sám s

celým sborem zůstával opodál tak, aby byl kdykoliv k dispozici, ale přece jen

by bylo lepší, kdyby si Moravané poradili sami, bez zásahu z Čech, což bude

mít pečeť legimity. Velen přijal s povděkem informaci, že má v záloze tři tisíce

slezských vojáků.

Až do pozdních nočních hodin potom řešili i s Petrem Sedlnickým na mapách,

kudy bude postupovat Thurnův sbor a kudy jeho pluk, a připravovali si

součinnost, aby mohli kdykoliv zasáhnout kde bude třeba.

Hned brzy ráno vyrazili i s jízdou Sedlnického na Brno, kam svolal král na

začátek května moravské stavy. Jistě ještě netušil, jak se to bude vzbouřencům

hodit.

K večeru se již blížila kolona jízdních k Brnu, když nedaleko městečka Modřice

na ně čekala skupina jezdců. V jejím čele stáli tři vysoce postavení šlechtici.

Velen dostal tuto zprávu od jízdní hlídky. Rozhodl se, že on, Václav Bítovský a

Jan Adam z Víckova popojedou v ústrety čekajícím jezdcům. Sedlnickému

vydal pokyn, aby byl připraven kdykoliv s vojskem zasáhnout a, v rámci

naplánované součinnosti s Thurnem, zahájit variantu obléhání Brna.

Čekala na ně opravdu urozená delegace. V jejím čele byl samotný kardinál

Dietrichštejn, generál moravského vojska a direktor zemských peněz, druhým

vyjednavačem byl nejvyšší sudí Lev Burián Berka (horlivý katolík a

odchovanec jezuitů). Třetím šlechticem byl Jiří Bruntálský z Vrbna a na

Helfštýně. To nebyl katolík, ale stoupenec Karla z Žerotína.

Opodál vyčkávala pouze menší jízdní jednotka. Nejednalo se tedy o pokus

zastavit pochod vzbouřenců. Pokud v okolí nečíhala větší vojenská jednotka.

To ale již zjišťovali Sedlnického arkebuzníci.

„Vítáte každého účastníka sněmu tak okázale?“ pronesl Velen zvučným

hlasem, když se přiblížili na doslech.

„Každého ne. Jen když se blíží s tak velkou vojenskou silou ke sněmovnímu

městu,“ odpověděl břitce kardinál.


14

„Nedostali jsme odpověď na list, ve kterém jsme vás, jako vrchního velitele,

žádali o pokyny, jak se zachovat, když hrabě Thurn stojí již u Moravských

Budějovic.“

„Správný voják ví, jak se má zachovat, když se k jeho zemi blíží nepřítel.“

„Češi přece nejsou nepřátelé,“ hrál si na překvapeného Žerotín.

„Zemský hejtman požádal hraběte Thurna, aby Moravu opustil.“ mluvil stále

nepřístupně kardinál.

„My jsme tuto informaci neobdrželi, a protože náš pluk měl kvartýrovat ve

Znojmě a tam nyní není bezpečno, jedeme se vás všichni osobně zeptat, co si

máme počít,“ pokračoval dál ve své hře Žerotín a vychutnával si kardinála, o

kterém byl přesvědčen, že hraje dvojí hru. Na jedné straně slouží věrně králi,

ale nechce si to ani rozházet s Thurnem. Co kdyby to Češi nakonec vyhráli?

Kardinál popojel a naznačil Velenovi, aby přijel k němu a mohli by spolu

mluvit mezi čtyřma očima. Když se tak stalo, hovořili již tišeji.

„Pane z Žerotína, rád bych s vámi hovořil tak, jak přísluší mužům našeho

postavení.“ Žerotín přikývl a čekal. Kardinál tedy pokračoval.

„My víme, že máte skoro celou Moravu pod kontrolou, a jak já, tak i kníže

Liechtenštejn jsme již začali jednat s Thurnem, že nemáme nic proti spojení s

Čechy.“

„To vám poradili ve Vídni?“ tentokrát to již nebyl vtip, ale spíše satirická

narážka na skutečnost, že kardinál se právě vrátil od krále, a ten mu jistě

takový kotrmelec nedoporučil.

„Pane z Žerotína, nechceme válku mezi našimi národy, ale také nechceme ani

vystoupit proti našemu králi.“

„Bůh ví, že ani já nechci sesazovat krále, ale abychom s ním mohli jednat,

musíme mu ukázat, jak jsme silní. Bez boje s ním to nejspíš nepůjde.“ Nyní již

byl Žerotín velice věcný a nesmlouvavý. „Dobrá tedy. Však se sejdeme na

sněmu stavů a tam se rozhodneme, jak dál postupovat. K tomu přece stavy

slouží.“ Kardinál se až podlézavě snažil Velenovi domlouvat. Tomu bylo jasné,

že kardinál má máslo na hlavě a také, že již ví, jak moc mu teče do bot.

„Jak vidíte, eminence, právě to chceme udělat.“

„Vojsko však nechte tady. V Brně je i tak hlava na hlavě.“

„Hlavní síly necháme tady. Do města si vezmeme pouze jednu kornetu

kozáků.“ Velen se tvářil nesmlouvavě. Kardinálovi bylo jasné, že víc

nedosáhne, tak se tvářil, že je to přesně to, co vlastně chtěl.

Do Brna dorazili večer. Všichni ve městě již byli zpraveni o tom, že přijede

Velen z Žerotína s celou skupinou protestantských radikálů. Ve městě to již

vřelo. Protestanti se chystali zúčtovat se svými katolickými spoluobčany a s

katolickou městskou radou. Ti rozumnější prosadili, že s účtováním se počká


15

až po příjezdu vůdců povstání. Očekávali, že příjezd Žerotína a jeho druhů

zabrání krveprolití. Tím se stalo, že když znojemští rebelové vjeli do města,

byly ulice plné jásajících lidí. Jezdci dojeli až k radnici, kde šlechtici sesedli a

vstoupili do domu pánů z Kounic. Radnici totiž ještě stále držela katolická rada

města.

Příchozí vystoupali širokým schodištěm do prvního patra. Celý dům byl plný

vzrušených lidí. Ve velkém sále byli shromážděni přední šlechtici a rytíři, kteří

již přijeli do Brna na stavovský sněm.

Znojemská skupina vstoupila do sálu vedená Velenem z Žerotína. Atmosféra

před domem i v domě byla velice napjatá. Členové přivítací delegace vedené

kardinálem se mimoděk odpojili, a do domu Kounicových již nikdo z nich

nevstoupil. Tušili, že by to nebylo vhodné. Ve vzduchu se totiž ozývaly

nelichotivé narážky na kardinála a další královské úředníky. Příčinu se nově

příchozí dověděli ihned po příchodu do sálu.

„Valdštejn dezertoval!!“ skoro křičel na Žerotína a ostatní pan Pertold

Bohobud z Lipé. „S celým plukem, a vzal s sebou i stavovskou pokladnu,“ dodal

již mírněji.

„Bylo v ní 96 tisíc zlatých,“ doplnil Bohobuda z Lipé stručně Ladislav ze Šlejnic.

Po sdělení těchto informací se atmosféra v sále uklidnila. Všichni čekali na

reakci svého nového vůdce.

Velen z Žerotína si dobře prohlédl neznámého šlechtice, který měl přehled o

stavovských financích. Přitom se vítal s přítomnými. Většinu z nich velice

dobře znal, a vítání využil k malé chvilce, kdy si může rozmyslet, co na to

řekne. To, že na Valdštejna není spolehnutí, si myslel vždy. Nikdy neměl rád

muže, který rychle zbohatnul výhodným sňatkem a pak se soudil se sousedy o

sporné pozemky. Jeho zrada jej nepřekvapila. Co jej zaskočilo, bylo to, že

odešel i s plukem. Když se vítal s Fridrichem z Tiefenbachu, promluvil k němu

tiše: „To je divné. Podplatil jsem jeho důstojníky, aby to neudělali.“

„Ty jsi podplatil šlechtice-důstojníky?“ zděsil se Tiefenbach. „Bože, v jaké době

to žijeme?“

„Dneska podplatíš každého, je to jen otázka ceny,“ zabručel do fousů Velen.

Pak se otočil od vyděšeného Tiefenbacha a promluvil nahlas:

„Máme informace o tom, kde se nyní nachází? Vždyť jeho pluk se skládal z

pěchoty. Nemohou být daleko.“

„Snaží se uniknout do Horních Uher,“ odpověděl mu ustaraně Jan Kobylka z

Kobylího.

„Problém je v tom, že koncem dubna došlo k reorganizaci jednotek,“ věcně

doplnil informace o změnách ve vojsku Jan Skrbenský z Hříště. „Valdštejn

poslal dva pěší praporce do Brna, a Náchodský zase přesunul dvě kompanie

jízdy k Valdštejnovi. Tím se stal z pěšího pluku, pluk kombinovaný. Částečně

jízdní a částečně pěší.“


16

„Musíme ho zastavit,“ rozhodl náhle Velen Žerotín a pokračoval. „Pan

Tiefenbach vyrazí ihned za uprchlíky.“ Pak se otočil přímo na Tiefenbacha,

jako ke starému známému, a pokračoval v pokynech. „Fridrichu, vezmeš si

kornetu kozáků, se kterou jsme přijeli do Brna. Zastav aspoň pěšáky. A jak

jsem ti říkal, neměli by klást odpor. S nimi si lehce poradíš. Přiveď je zpět do

Olomouce a zůstaň s nimi, budeš jejich nový velitel.“

„Když ale odvelíte vojáky, se kterými jste přijeli, tak zůstaneme úplně bez

vojska, a město je plné katolíků. Jen na Hradě je posádka o sto padesáti

mužích, a to nepočítám pořádkové jednotky ve městě, které ovládá katolická

městská rada,“ varoval naléhavě Albert Sedlnický z Choltic.

„Máte pravdu, pane Sedlnický, ale jen částečně, protože právě v tuto chvíli

dokončuje váš bratranec, spolu s hrabětem Thurnem, obléhání Brna. A jízda

Petra Sedlnického možná právě v tuto chvíli vjíždí do města.“ Velen Žerotín byl

trpělivý, protože mu bylo jasné, že některá jeho dřívější rozhodnutí nemohou

ostatní znát.

Opět si uvědomoval, že situace nahrává jeho tajné myšlence. Ukazuje se, že

není možné kolektivní vedení povstání. Jsou situace, kdy může velet pouze

jeden.

Proto bude lepší, když zůstane v pozici vojenského velitele a vůbec nevstoupí

do direktorské vlády. Zůstanou mu volné ruce při důležitých rozhodnutích,

která bude revoluční doba vyžadovat, a ještě bude mít k dispozici armádu.

Obrátil se k Tiefenbachovi: „Můžete vyrazit, Fridrichu.“

Po těchto slovech Tiefenbach s velitelem kornety odešli ze sálu. Velen se již

plně vžil do role vůdce a úplně samozřejmě pokračoval:

„Nyní je načase promluvit k těm davům pod okny. Čekají na to.“

Velen neměl předem připravenu řeč, cítil však, že si situace vyžaduje, aby k

lidem promluvil. Věděl, čeho chce dosáhnout, a proto věděl i to, co lidem

řekne.

Přistoupil k oknu, které hned několik ochotných rukou otevíralo. Rozhlédl se

po ulici plné jásajících lidí. S povděkem zahlédl. jak si davem klestí k budově

cestu Petr Sedlnický s několika vojáky. „No vida, již jsou zde. To nám to tak

funguje,: zabručel si do vousů. Pak se zahleděl na dav pod sebou. Ten mu začal

okamžitě provolávat slávu.

Všichni věděli, že v okně stojí muž, který je povede, a on také věděl, že se právě

stává opravdovým vůdcem povstání.

Po chvíli jásotu naznačil rukou, že chce hovořit. Dav se utišil jen pomalu, proto

jeho první slova ještě zanikla v hluku ulice.

„...přijeli jsme do vašeho města na sněm stavů, abychom prosadili zásadní

změny v naší zemi.

Za prvé chceme docílit úplné náboženské svobody.


17

Za druhé chceme vytvořit se zeměmi koruny české konfederaci stavů, která si

bude volit svého krále.

Za třetí suspendujeme stávající královské úředníky a jejich funkce obsadíme

tak, aby byla zastoupena všechna náboženství v markrabství.

Za čtvrté, vyženeme všechny jezuity ze země.“

Po každé větě následoval nadšený aplaus.

„Ptám se vás nyní – chcete se vy, jako stav měšťanský, připojit k panskému a

rytířskému stavu, k docílení těchto změn, které jsem vám zde uvedl?“ Velen se

odmlčel.

V ulici se ozvalo další nadšení. Všichni chtěli to, co slyšeli, již dlouho a viděli v

tom záruku spokojeného života svého i svých potomků.

Velen naznačil, aby se utišili, a počkal si, až nastalo opět ticho.

„Nyní je řada i na vás. Když se k nám tedy chcete přidat, jděte domů, vyzbrojte

se a obsaďte městské brány a hradby, aby do města nemohla vstoupit

katolická vojska. To, co je třeba udělat tady ve městě, uděláme sami, ale vy

nám pomůžete s obranou města.“ Dav začal nezadržitelně jásat. Velen se již

vrátil do sálu a promluvil k shromážděným šlechticům.

„Pokud se chceme dát na cestu nebezpečnou a strastiplnou a chcete, abych vás

vedl, požaduji vaši veřejnou přísahu.“ Nikdo to nečekal, ale atmosféra v sále

nebyla nepodobné té na ulici. Všichni vzhlíželi ke svému vůdci a byli ochotni

mu složit jakoukoliv přísahu. Jen nikdo nevěděl, co je k tomu třeba. Velen

věcně pokračoval:

„Půjdeme ven, mezi lid. A na Zelném trhu vytvoříme kruh. Já vám řeknu

přísahu, a vy ji budete po mně opakovat.“ Po těchto slovech vyšli na ulici, kde

je lidé vítali jako vítěze, kteří již vše dobili, a od této chvíle bude již vše jen

dobré. Snad jen Velen si uvědomoval, jaké strasti je teprve čekají, a on, jako

jejich vůdce, ponese za vše největší odpovědnost, proto si umínil, že bude

vyžadovat přísahu všech přítomných před občany města. Byl to šlechtic, který

ctil rytířské tradice, proto považoval přísahu za neměnný závazek. Ten, kdo ji

složí, raději zemře, než by ji porušil.

Prošli krátkou ulicí před městskou radnicí, až přišli na blízké náměstí, kde se

konávaly trhy místních sedláků. Uprostřed Zelného trhu vytvořili kruh, v jehož

středu stál Velen z Žerotína.

„Levou ruku si dejte na srdce a druhou paži položte na rameno muže stojícího

po vaši pravici. Tím se kruh symbolicky uzavře. Na znamení toho, že když

budeme držet pohromadě, bude těžké nás rozdělit a porazit.“

Byla to krásná podívaná pro všechny přihlížející, když přední šlechtici

markrabství stáli jako jeden celek v kruhu na náměstí. Vše vypadalo tak

vznešeně a opravdově. V té chvíli nikdo z přítomných nepochyboval, že když

spolu vytrvají, nikdo je nemůže porazit. Velen si také přiložil dlaň levé ruky na

srdce. Text přísahy, který si pro tuto příležitost připravil, byl opět velice


18

krátký a výstižný. „Opakujte po mně,“ a začal pomalu předříkat slova s malými

přestávkami, tak, aby po něm mohli všichni opakovat.

„Slibuji sobě...i svým druhům ve zbrani,...že budu věrně stát... až do

posledního dechu...po boku svých druhů,...nikdy je nezradím... a nezanechám

našeho společného díla, ... dokud nedocílíme...konečného vítězství...Tak

přísahám.“

Jako chorál ze slavných husitských dní, zněl náměstím sbor mužných hlasů. Po

posledních slovech opět začalo nevšední jásání přítomných. I přísahající

šlechtici si vychutnávali tu chvilku slávy. Byli plni emocí, když viděli, jaký

účinek měla přísaha na zástupy lidí kolem nich. Zcela jistě všichni přísahající v

této chvíli věřili, že svoji přísahu dodrží a přispějí k vítězství povstání.

Po složení přísahy, vyjmenoval Žerotín šlechtice, kteří s ním půjdou na radnici,

ostatní vyzval, aby se zdržovali v stavovském domě.

Václava Bítovského pověřil, aby se ujal organizace obrany města a společně s

velitelem pluku, začali organizovat ozbrojené měšťany pod své velení.

Rada města byla shromážděna v zasedacím sále. Věděli, že to ve městě vře,

nemohli však tušit, jak je situace vážná. Spoléhali na Ladislava Lobkovice,

zemského hejtmana, a kardinála Dietrichštejna, nejvyššího velitele na Moravě,

kteří byli také ve městě. V tuto chvíli měli pevně v rukou hrad Špilberk a

početnou městskou posádku. Právě však obdrželi informace o tom, že Velen z

Žerotína vyzval protestantské měšťanstvo, aby se vyzbrojilo a obsadilo brány

a hradby. Zpráva je překvapila a také dost vyděsila. Ukázalo se, že měli již

dávno sedět na opevněném Špilberku. Rozhodnutí, že zůstanou ve městě na

radnici, se ukázalo jako osudové. V této chvíli se mohli jen spoléhat na to, že

někdo s nimi přijde vyjednávat. To se také právě stalo. Ovšem Velen nemínil

vyjednávat. Vstoupil s ostatními do sálu. Jeho vojáci na chodbě odzbrojovali

radniční stráž.

„Vítejte, pánové“ snažil se purkmistr města zachránit, co se dá, a vstal z křesla,

aby šel vstříc příchozím.

„Nedělej si z nás blázny,“ zavrčel výhružně Velen. Purkmistr si zase sedl a

přestal se usmívat. „Přišli jsme přechodně převzít správu nad městem,“

pokračoval pánovitě Velen.

„Jakým právem...“ zeptal se písař, ale větu nedokončil.

„Vyhoďte ho z okna, ať nemá hloupé otázky,“ zavelel Žerotín přes rameno

svým vojákům.

„Zadržte, pánové, můžeme se přece domluvit,“ vzpamatoval se purkmistr a

spěchal na pomoc svému písaři, kterého již vlekli dva vojáci k oknu.


19

„Nedomluvíme se.“ Žerotín se rozkročil uprostřed místnosti, aby všichni viděli,

kdo je tady pánem, a ruce si položil na jílec meče. „Uděláš, co ti řeknu, nebo

poletíš taky, kramáři.“

„A co nám řeknete, urozený pane z Žerotína?“ zastoupil zaskočeného

purkmistra jeden z radních.

„Předáte nám Špilberk“

„Ale to by udělal jen blázen,“ hlesl purkmistr.

„Naopak, jen blázen by to ve vaší situaci neudělal,“ řekl Velen a namířil na

purkmistra pistoli s křesadlovým zámkem. „Do kolika si myslíš, že budu

počítat?“

Nikdo nic neřekl. Velen tedy pokračoval. „Dobrá tedy. Mlčení je souhlas.

Nechám tady pana z Víckova, předáte mu hrad. Odvoláte svoji posádku,

odvedete ji do města a všem svým mužům dáte volno. V nejbližších dnech

nebudete vojáky potřebovat.“ Nečekal na žádnou odpověď a odešel i

s ostatními z radnice. Jan Adam z Víckova zůstal stát i s vojenským

doprovodem a usmíval se. „Tak to nebudeme odkládat. Kdo z vás půjde na

Špilberk se mnou?“

Nejradikálnější šlechtici se sešli opět v sále domu pánů z Kounic a připravovali

tam složení direktoria. Všichni očekávali, že předsedou se stane Ladislav Velen

ze Žerotína. Ten však všechny překvapil, když jim oznámil, že členem

direktoria nebude. Své rozhodnutí zdůvodnil potřebou vojenské obrany

povstání.

„Naše povstání zcela jistě povede k vojenskému střetnutí s králem. Nemohu se

vázat v direktoriu. Chci mít volné ruce pro organizaci vojska.“

„Ve Znojmě, jsme přece všichni slyšeli, že válka již dlouho trvat nebude. Thurn

dobude Vídeň a pak uzavřeme s králem mír za našich podmínek. Bude tě

potřeba tady, Velene.“ Václav Bítovský nerozuměl svému příteli.

„Ano, pane z Žerotína. Zde se bude rozhodovat o zásadních otázkách.“ V

rozpacích byl i Bohobud z Lipé.

„Právě proto budu mít právo účastnit se jakéhokoliv zasedání direktoria a

předkládat na něm své návrhy.“ To zřejmě všechny uspokojilo, protože se již

všichni smířili s tím, že pán z Žerotína bude mít výsadní postavení. Velen tedy

pokračoval.

„Když jsme u těch návrhů, tak vám hned několik předložím. Schválíte je na

prvním jednání direktorské vlády.“ Chvíli počkal, až bude v místnosti naprostý

klid. Naznačit tím všem, kdo je tady pánem.

„Převezmu velení nad plukem zrádce Jiřího z Náchoda. Valdštejnův pluk

převezme Fridrich z Tiefenbachu.

Direktorium bude třicetičlenné jako v Čechách a předsedou bude Pan Bohobud

z Lipé. Dvanáct členů bude z panského stavu, dvanáct rytířů a šest nechte pro


20

měšťany. Preláty vynecháme. Jde nám přece o náboženské svobody.

Nebudeme je tam potřebovat.

Zemským soudcem bude Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu a Moravským

dvorským sudím bude Václav Bítovský z Bítova.“

Jen revoluční nadšení všech přítomných, respekt z osobnosti Žerotína a

zejména to, že jen on věděl, co je třeba udělat ze všeho nejdřív, umožnilo

Velenovi diktovat budoucí vládě, co má udělat, a nikdo se nad tím nepozastavil.

To potřeboval. „Ať si zvykají, bude se jim to hodit,“ pomyslel si.

„Budeme zabavovat nějaký majetek? V Čechách vyhnali jezuity a veškerý jejich

majetek jim zabavili. Mluvím o tom, protože pak budeme potřebovat komisi

pro zabavování majetku, aby se nám nějaké ty zlaťáky nerozkutálely,“ zajímal

se Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu.

„Určitě ano. V Čechách zabavovali hlavně majetek katolické šlechty, která se

odmítla podílet na povstání proti králi. Tam je ten majetek, který potřebujeme

pro vedení války. Z církevních luk a polí toho moc nezískáme, a kostely a

kláštery převedeme na naše protestantské církve. Proto nejdříve musíme

zajistit Dietrichštejna, Liechtenštejna a Lobkovice. Budeme je soudit a až je

odsoudíme, tak jim taky zabavíme majetek. Pak přijdou na řadu další,

Žampach, Berka. Však ještě uvidíme, kdo se k nám přidá a kdo ne.

Dnes již víme zcela jistě, že Albrecht z Valdštejna, Lev Licek z Rýzmburka, Jiří

Březnický z Náchoda a Vilém Brabantský z Chobřan zradili. Budou vyhlášeni

za psance a bude jim zabaven veškerý majetek. Budeme potřebovat peníze.

Moc peněz. Každá válka je drahá záležitost, tak nám ji pomohou financovat.“

V sále nastalo oživení. Ještě to ani pořádně nezačalo, a již všichni věděli, že

zbohatnou. To, co tady slyšeli z úst Velena z Žerotína, znělo velice slibně.

„Toho Ladislava ze Šlejnic udělejte správcem zemských peněz a pan Hanuš

Petřvaldský z Petřvaldu ať připraví složení komise pro konfiskaci a prodej

majetku...“ ještě dodal Žerotín, než odešel ze sálu.

V noci dorazil do Brna pplk. Stubenful se svými vojáky. Velen okamžitě převzal

velení pluku a dokončil vojenské převzetí města i s hradem Špilberkem. Až v

tuto chvíli si hlavní vůdce povstání mohl na chvíli oddechnout. Vojensky měli

povstalci pod kontrolou nejen město, ale prakticky větší část Moravy.

Hned ráno vyrazila skupina šlechticů s vojenským doprovodem zatknout

kardinála a hejtmana. Žerotín chtěl zatčení tak významných osob provézt

osobně. Vilémovi z Roupova přidělil vojenskou hlídku a nařídil mu zabezpečit

střežení obou katolických vůdců.


21

Když však přicházeli k Dietrichštejnskému paláci, viděli, že situace se

zkomplikovala. Ozbrojení měšťané se rozhodli, že sami vezmou spravedlnost

do svých rukou a vyřídí si to sami s kardinálem.

Rychle vstoupili do paláce. Tam je čekalo další překvapení. V tom hrozném

zmatku, který tam vládnul, protože část měšťanů již začala rabovat palác,

zahlédli Václava Bítovského. Ten stál nad klečícím kardinálem a říkal mu:

„připrav se na smrt, preláte.“ Za kardinálem stál široce rozkročený muž a nad

hlavou měl připravený široký popravčí meč.

„Zadrž!!!“ zvolal Žerotín. „Hlavu srazíš snadno, ale zpět ji už nenasadíš!“

Muž zcela klidně položil meč špičkou na zem a opřel se o něj. Skoro to

vypadalo, že se mu sekat něčí hlavu ani nechtělo. Kardinálovi se sice také

ulevilo, ale po přečkaném traumatu se sesypal. Na zemi klečela taková

hromádka neštěstí. Jeden by ani neřekl, že to je mocný kardinál z

Dietrichštejna. Ani urozeným se nechce umírat pro věc. Vůbec se nemohl

ovládat, těžce dýchal a utíral si slzy z tváří a vousů, což všechny přítomné

pobavilo a častovali jej urážlivými výrazy.

„Co to tady vyvádíš?“ pustil se Žerotín do Bítovského. „Řekl jsem jasně

zatknout a soudit. Žádné zabíjení.“

„Chtěl jsem ho jen postrašit,“ bránil se Bítovský. „Ten člověk dostal slušně

zaplaceno jen za to, aby pozvedl meč. Věděl moc dobře, že nesmí seknout.“

Velen se tedy obrátil k vystrašenému kardinálovi.

„Dva stavovské pluky ze tří se vzbouřily, tím se stavovský armádní sbor

neslavně rozpadl. Věděl jste jako stavovský generál o připravované vzpouře a

podílel jste se na ní?“

„Přísahám, že jsem nic nevěděl,“ lomil rukama pokořený kardinál.

„Proč jste svěřil všechny stavovské peníze právě tomu zloději Valdštejnovi?“

pokračoval s nepříjemnými dotazy Žerotín.

„Valdštejn byl přece v Olomouci. Považoval jsem toto město ve středu Moravy

za nejbezpečnější, a pod ochranou armády se jim nemělo nic stát,“ hořekoval

Dietrichštejn.

„Král vás pověřil velením armády a správou zemských financí. Jak jste tedy

vykonával své funkce, když armáda se vám rozpadla a peníze vám ukradli?“ Po

Velenových slovech se přítomní měšťané rozesmáli, jen kardinál ještě více

zbledl. Až do této chvíle si svou vinu nepřipouštěl. Toto Žerotínovo

vyhodnocení bylo však tak stručné a jasné, že začal svoji tragickou situaci

chápat. Pavel Skála ze Shoře sledoval kardinála velice opovržlivě. Přistoupil až

ke klečícímu muži a nevěřícně nad ním kroutil hlavou. „Ty liško jedna falešná.

Chodíš si pro rady do Vídně jako pro rohlíky, a teď nevíš, co máš dělat? Koukej

se postarat, aby nám ty peníze vrátili, nebo si tvoji kůži přibiju na vrata.“ Moc

nechybělo a zadupal by, aby zahnal ustrašeného kardinála do nory.


22

Skálova slova však zapůsobila úplně opačně. Kardinál se uklidnil, to je nápad,

který mu může zachovat život. Aspoň pro tuto chvíli.

„Jistě, jistě. Víte přece, že mám dobré kontakty ve Vídni. Přičiním se o to, aby

nám peníze vrátili.“

„A ať k tomu přibalí i toho zrádce Valdštejna,“ přisolil si Bítovský. „Na tom

bych si taky smlsnul. Jako můj soused mi nadělal spoustu nepříjemností. Rád

bych mu ledacos vrátil.“

„Kardinále z Dietrichštejna,“ Velen pokračoval nekompromisně. „Jako

stavovský generál jste odpovídal za jmenování velitelů. Nesete plnou

zodpovědnost, za jejich zradu. Stejně tak i za stavovské peníze. Až do soudu

budete v domácím vězení! Odpovědnost za střežení paláce přebírá zde

přítomný Vilém z Roupova.“

Velen si vzal bokem Václava Bítovského.

„Jděte zatknout Lobkovice. Já musím za Karlem, je docela možné, že i jeho

palác obsadili řádící měšťané.“


23

Žerotínové se dohodli

Když se blížili k paláci Žerotínů, slyšeli hluk. Mohl znamenat ledacos. Buď se

bojovalo, nebo již bylo po boji. Velen měl opravdu starost o svého bratrance,

kterému v poslední době někteří lidé nerozuměli. Mohl se tedy stát lehce

terčem útoků.

To se také stalo. Před domem leželo několik mrtvých a raněných měšťanů.

Kolem domu stály hloučky rozčilených lidí. Pravděpodobně vzali dům útokem,

který se jim však nevydařil. Výsledkem byli mrtví a ranění na jejich straně a

částečně poškozená budova, s největší pravděpodobností zevnitř dobře

bráněná. Lidé pokřikovali a hrozili na zabarikádovanou posádku. Když se blížil

Velen ze Žerotína se svým doprovodem, bojová morálka měšťanů opět stoupla

a připravovali se na poslední rozhodující útok za podpory příchozích. Jaké

však bylo jejich zklamání, když je Velen zpražil.

„Poslal jsem vás na hradby. Nikdo vám nedal právo zastupovat spravedlnost.“

Po jeho slovech nálada měšťanů rychle poklesla. „Vyžeňte je odtud!“ nařídil

Velen svým vojákům. Ti se okamžitě pustili do překvapených měšťanů, kteří

na nic nečekali a rozprchli se. Vojáci tedy jen nakopali několik opozdivších se

měšťanských zadků, a ulice byla v mžiku prázdná. Velitel vojenského

doprovodu rozestavil hlídky kolem paláce, a tím celá nepovedená trestná

výprava bojechtivých měšťanů skončila.

Velen z Žerotína se postavil před vchodová vrata a zvolal:

„Jsem Velen ze Žerotína, žádám o volný vstup do budovy. Máte mé čestné

slovo, že s vámi budeme jednat zákonným způsobem.“

Z budovy bylo slyšet, jak obránci odstraňují zátarasy. Po chvíli se otevřela

vrata, kterými vystoupil šlechtic středních let. Rozhlédl se po prázdných

ulicích, kde již stáli jen vojáci na hlídkách. Když poznal Velena z Žerotína,

pozdravil se s ním a představil se.

„Jsem Václav Mol z Modřelic, majitel hranického panství.“ Když se

představoval, vyšla z domu menší skupina dalších šlechticů, kteří se postavili

opodál pana Mola.

„Docela by mne zajímalo, co se to tu vlastně děje?“ zeptal se přátelsky Velen.

Bylo zřejmé, že mluví s někým, kdo právě pomohl jeho rodině.

„Abych pravdu řekl, tak ani nevím. Přijeli jsme na sněm a ubytovali jsme se

jako vždy tam naproti v hostinci U zlatého měšce. Dnes ráno sem přišla

skupina křiklounů a začali spílat panu Karlovi z Žerotína. To nás jednak

překvapilo a také, mírně řečeno, dostatečně nahněvalo.


24

Jsme sousedé. Panství hranické je nedaleko Přerova. S jeho majitelem se

dobře známe, a také jsme spolu již ledacos ve prospěch naší víry vykonali. A

najednou sem přijde několik trhanů a začnou nevybíravě častovat tak

vzácného člověka, jakým je majitel tohoto domu. Věděli jsme, že jej v tom

nemůžeme nechat.

Přišli jsme právě včas, když začali útočit na dům bráněný jen slabou posádkou.

Několik těch nezbedů leží tady na zemi v tratolišti krve. Když jsme je k jejich

velkému údivu zahnali, pustilo nás služebnictvo do domu, ve kterém jsme se

zabarikádovali a drželi se až doposud.“

„Co je s mým bratrancem?“

„Právě jej stihla dna. Leží v bolestech v ložnici, ale jinak je v pořádku. Nikoho

jsme k němu nepustili.“

„Žerotínové vám to nikdy nezapomenou. Vám i vašim společníkům. Můžete mi

je představit.

„Velice rád. Zde stojí šlechtici z mého panství. Pan Adam Šťastný Žampach z

Potenštejna, rytíř Viktorín Žernovský z Žernoví a jeho bratr Ctibor Žernovský z

Žernoví.“ Jmenovaní se mírně uklonili. Na všech byly znát stopy boje, ale nikdo

nebyl vážněji zraněn. Jen drobné šrámy a oděrky, potrhané oblečení, zbraně

od krve a v očích odhodlání.

„Potvrdili jste, že Hranice jsou luteránské město, když jste pomohli mému

bratranci.“ Velen se bojovníkům také mírně uklonil, aby vzdal čest jejich

počínání. „Počítám s vámi do nové vlády, pánové.“

Pak již spěchal do paláce, protože chtěl vidět svého bratrance netknutého.

Pokud šlo o jeho dnu, myslel si již delší dobu o zdravotním stavu starého pána



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist