načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rychlopalba – Štěpán Kopřiva

Rychlopalba

Elektronická kniha: Rychlopalba
Autor: Štěpán Kopřiva

Co byste dělali, kdyby u vás jednoho večera zazvonila policie a sdělila vám, že už několik let ubližujete vlastnímu dítěti, a nevíte o tom? Co byste dělali, kdyby vám psychiatři řekli, že trpíte poruchou osobnosti, a zavřeli vás do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Crew
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 374
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-9296-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Co byste dělali, kdyby u vás jednoho večera zazvonila policie a sdělila vám, že už několik let ubližujete vlastnímu dítěti, a nevíte o tom? Co byste dělali, kdyby vám psychiatři řekli, že trpíte poruchou osobnosti, a zavřeli vás do blázince? Přesně tohle se totiž stalo Olze Turnečkové... a přestože se tomu její okolí zprvu vzpíralo uvěřit, muselo se s tím nakonec smířit. Ano, Olga zřejmě opravdu týrala vlastní dceru. Jenže pak Olžin bratr objeví stopu, že by všechno mohlo být trochu jinak. Že možná existuje osoba, která využila Olžiny duševní nemoci a celou dobu s ní zákeřně manipulovala. Nedá se přímo říct, že si Olžin bratr najme detektiva. Spíš si tak trochu pronajme policajta. Kriminální román českého pozaika, scénáristy a autora komiksových libret je příběhem policejního příslušníka, který se rozhodne vyhovět prosbě bývalého spolužáka a pátrá po jeho zmizelé neteři.

Popis nakladatele

Co byste dělali, kdyby u vás jednoho večera zazvonila policie a sdělila vám, že už několik let ubližujete vlastnímu dítěti, a nevíte o tom? Co byste dělali, kdyby vám psychiatři řekli, že trpíte poruchou osobnosti, a zavřeli vás do blázince? Přesně tohle se totiž stalo Olze Turnečkové… a přestože se tomu její okolí zprvu vzpíralo uvěřit, muselo se s tím nakonec smířit. Ano, Olga zřejmě opravdu týrala vlastní dceru. Jenže pak Olžin bratr objeví stopu, že by všechno mohlo být trochu jinak. Že možná existuje osoba, která využila Olžiny duševní nemoci a celou dobu s ní zákeřně manipulovala. Nedá se přímo říct, že si Olžin bratr najme detektiva. Spíš si tak trochu pronajme policajta. Ten policajt jsem já. A na to, co jsem při odkrývání pravdy musel udělat, nejsem vůbec hrdý.

Zařazeno v kategoriích
Štěpán Kopřiva - další tituly autora:
Choking Hazard Choking Hazard
Asfalt Asfalt
 (audio-kniha)
Asfalt I. Poslední tři týdny Asfalt I. Poslední tři týdny
 (audio-kniha)
Rychlopalba Rychlopalba
 (e-book)
Adarhargský jed Adarhargský jed
Křížová palba - Kriminální román Křížová palba
 
K elektronické knize "Rychlopalba" doporučujeme také:
 (e-book)
Příliš dlouhá swingers party Příliš dlouhá swingers party
 (e-book)
Asfalt Asfalt
 (e-book)
Zabíjení Zabíjení
 (e-book)
Lovci Lovci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rychlopalba


ŠT Ě PÁ N

K O P Ř I VA

Rychlopalba


© Štěpán Kopřiva, 2015

© Nakladatelství Crew s. r. o., 2015

ISBN 978-80-7449-345-4


5

Mrtvola ležela v kuchyni. Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvo la taky nebyla nic moc.

Když v kreslené grotesce myšák Jerry bací kocoura Toma pánví, Tomovi z hlavy vyskočí legrační vejčitá boule. Téhle ženě vyskočil z hlavy mozek. Legrační moc nebyl.

Pachatel ji musel udeřit pánví několikrát. A když říkám několikrát, myslím tak padesátkrát. Její lebka teď připomínala meloun, který někdo vyhodil z osmého patra.

Své udělalo, že pánev byla drahá. To znamená těžká. Z ocele a litiny. Mohla vážit klidně i dvě kila.

„Takovou pánev máme doma taky,“ poznamenal Holub. „Je dobrá.“

„Jo?“ řekl jsem. „Taky jsme se Zdeňkou uvažovali, že si podobnou pořídíme. Tuhle doporučuješ?“

„Vidíš ten kostičkovanej vzoreček? To je nepřilnavej povrch. Titanovej nebo co. A to červený kolečko veprostřed ti ukáže, když je rozehřátá. Magda mi s ní dělá stejky.“

„Tak dej bacha, ať ti s ní neudělá taky mozeček,“ kývl jsem k šedým stříkancům na podlaze.

„Toho,“ prohlásil Holub, „se fakt nebojím.“

„Jo? Protože se milujete?“ Bylo těžké nebýt cynický; zvlášť po dnešním ránu. Ale snažil jsem se.

„Ne, protože Magda by na takhle důkladnou práci neměla trpělivost. Flákla by mě jednou a tím by to haslo. Abys do někoho takhle bušil, musí ti ten člověk hodně ležet v žaludku.“

první


6 Holub se zamyslel. „No dobře, možná by mě praštila dvakrát. Nebo pětkrát.“

„Tohle ten pašík pojednal odpovědně, to je fakt,“ uznal jsem. „Asi důkladnej člověk.“

Důkladného člověka hlídali vedle v obýváku Richter a Slídová. Seděl na kožené sedačce, měl papuče, úhledně zastřižený knírek, prsty zažloutlé od nikotinu a nekontrolovaně se třásl. Manžel. Přesně podle statistik: v devadesáti pěti procentech vražd je pachatelem rodinný příslušník. Hoši od kriminálky těmhle případům říkají domácí zabijačka.

„No jo: trénuj sílu, švih, staneš na stupních,“ vysmrkal se Holub. „Dobrá práce pravačkou.“

„ L eva č kou .“

„Co?“

„Měl pánev v levý ruce. Podívej na ten úhel. A taky z který strany je hlava splácnutější.“

Ze skříněk nad kuchyňskou linkou nás sledoval bílý kocour a ostentativně si olizoval tlapky, aby dal najevo, jak moc si nad tímhle průšvihem myje ruce. Zřejmě převtělený Pilát Pontský.

„Doufám, že jste to tady pořádně zdupali,“ ozvalo se za námi. „Můžete mi vysvětlit, proč jste do kuchyně vůbec lezli?“

Otočili jsme se. Za námi stál tlouštík v džínách a bomberu.

Podle toho jsem poznal, o koho jde. Na kriminálce nosí bombery skoro všichni; je to jejich neoficiální uniforma. Tlouštíka samotného jsem nikdy předtím neviděl – ale na tom nebylo nic divného. U moc vražd jsem zatím nebyl.

„Zajišťujeme místo činu,“ hlásil Holub. „Než přijede výjez d .“

„Právě dorazil,“ píchl se tlusťoch palcem do prsou. „A rozhodně nepotřebuje, aby mu všechny stopy zahamtali dva uniformovaný platfusáci z místního.“

S vyšetřováky z OOK jsme obvykle vycházeli dobře – hlavně proto, že nás většinou skoro nevnímali. Tenhle tlusťoch byl výjimka. Vnímal nás až moc. „Tak dáte si už odchod, nebo co?“

Poslušně jsme se kolem něj protlačili do předsíně a nechali ho ovládnout místo činu. Zahlédl jsem Richtera, jak v obývacím pokoji postává nad manželem, palce zaháknuté za opasek, brigadýrku rozšafně pošoupnutou do týla. Vyměnili jsme si pohled; Richter ukázal očima ke kuchyni a jeho ústa bezhlesně vytvarovala slovo kokot.

„Když jsem řekl odchod,“ vyklonil se ze dveří tlouštík, „nemyslel jsem nacpat se do předsíně, která je ještě menší než kuchyň. Jak se sem asi vejdou technici, až budou chtít sejmout daktylky a trasolky? Myslel jsem totální odchod. Z bytu. Z tohohle případu. Nemáte náhodou nějakou strašně důležitou práci? Třeba honit drbany, co kradou víka od kanálů, nebo tak něco? Nebojte, my si místo činu dokážeme zajistit sami.“

„To vidím,“ ukázal jsem. Pilát Pontský seskočil ze skříňky a za tlusťochovými zády lízal z podlahy rozstříknutý mozek.

Tlusťoch se otočil. „Do hajzlu! Kšc! Ošklivá kočička! Běž do prdele!“

Šli jsme taky. Služebna páchla. Jako obvykle: venku pršelo a z haldy dvaadevadesátkových bund na věšáku stoupal mokrý puch. Dřív jsme si po obchůzkách dávali mantly sušit do kamrlíku v přízemí, ale pak přišel befel, že každé místní oddělení musí mít reprezentativní přijímací místnost, a náš útulně zadubený kamrlík se proměnil ve světlou a moderní Potěmkinovu vesnici. A zápach ve služebně začal po každém dešti překračovat normy určené pro toxický spad.

Šindelář s tím novým zobákem byli venku, takže jsme s Holubem zabrali stoly a začali zanášet do evidence naše BP/BPN. Zapsal jsem sotva dva pokutové bloky a už mi služba hodila na krk buchtu, co přinesla nalezenou peněženku. Holce mohlo být něco přes dvacet, měla černou patku, odřenou koženou bundu a místo kabelky takovou tu pletenou tašku přes rameno, ve které byste mohli ze zoo propašovat hrocha. Podle toho, jak se taška nadouvala, v ní už dva nebo tři byli.

Dívka mi flákla peněženku na stůl a odmítla se posadit. Od pohledu typická hrdá nezávislačka, co má potřebu každému metnout do obličeje svou svobodomyslnost a morální nadřazenost; s policajty má zkušenosti hlavně z demonstrací a nelegálních technoparty, takže nevynechá jedinou příležitost, jak jim dát najevo své opovržení.

„Kde jste ji našla?“

„V p o p e l n i c i .“

Změřil jsem si ji.

druhá


9

„Co?“ zeptala se.

„Nevypadáte jako...“

Okno. Nemohl jsem si vybavit, jaký je politicky korektní výraz pro kontejnerokopku.

„ Ja ko co?“

„Jako freeganka.“ Přece jen jsem si vzpomněl.

„Vyhazovala jsem šlupku od banánu a ona ležela hned navrchu.“

Zřejmě kapsář začátečník. Obvykle je strkají do kanálu. Nebo házejí do Rokytky.

„Dívala jste se do ní?“

„Jenom abych viděla, jestli je v ní občanka a tak.“

„A?“

„ Je.“

Tužkou jsem peněženku otevřel. Občanka v ní byla. A opencard. A řidičák a karta VZP.

Peníze pochopitelně žádné.

„Tak jo,“ řekl jsem. „Dobře. My už ji právoplatnému majiteli předáme, spolehněte se. Děkujeme, slečno.“

Asertivně na mě zírala. „A to je jako všechno?“

„Za nalezenou šrajtofli se odměna nevyplácí, jestli myslíte tohle.“

„Neměl byste se mnou sepsat nějakej protokol nebo tak něco?“

„Já vám řeknu, jak to uděláme, slečno,“ mrkl jsem na ni.

Zamračila se.

„Já sice protokol napíšu, ale nebudu vás s ním zdržovat. Prostě do něj uvedu, že jsme peněženku našli na chodníku přede dveřma, a vás z toho vynechám. Nebudete tady muset ztrácet čas. Co vy na to?“

„Jo. Tohle jsem přesně čekala,“ zakývala hlavou.

„Co?“

„Že se na to budete chtít vykašlat.“ Morální nadřazenost jí svítila z očí jako kužely dálkových reflektorů. „Že jste jenom další policajt, co je línej papírovat, takže se mě pokusíte zbavit a pak tu peněženku hodíte zpátky do popelnice. Nebo myslíte, že nevím, jak to na takovejch fízlárnách,“ černě nalakovaný ukazovák pohrdavě opsal půlkruh za hrnující celou místnost, „chodí?“

Neměl jsem dobrý den. Už od rána. Nebylo by divu, kdybych se namíchnul.

Ale já se umím ovládat.

Někdy.

„Dobře,“ řekl jsem tak tiše, že jsem se skoro neslyšel. „Dobře. Jak si přejete. Sepíšeme protokol.“

Sepsali jsme protokol. Udělal jsem jí klavír, pro případ, že by na peněžence byly otisky prstů. Se svraštělým obočím si můj literární výtvor prostudovala. Podepsala. Vypadla.

Díky tomu jsem v papírovacím maratonu nabral zpoždění. Navíc nám frajeři z pohotovostní jednotky přivezli dva bezďáky, se kterými jsme museli sesmolit „záznam o předvedení osoby k podání vysvětlení“ (a vzápětí je pochopitelně pustit, protože jsme na ně nic neměli – ale to samozřejmě péjáky netrápilo, ti dostávají čárky za počet zoufalců, které přitáhnou na oddělení, takže vesele odjuchali). Pak jsme byli těsně před střídáním směny s Holubem povoláni k životně důležitému zásahu (chytat na ulici králíky, co unikli své sklerotické majitelce ze sklepního kotce ve vysočanském činžáku, kde je chovala v rozporu se zákonem o ochraně zvířat, zákonem o veterinární péči a obecní vyhláškou). Takže ve chvíli, kdy se ostatní chlapi šli převléknout do civilu, ještě pořád jsem seděl za stolem a datloval do ETŘ svůj dnešní KEP: počet úkolů od operačního, počet najetých kilometrů, počet zpracovaných spisů a tak dále a tak podobně, všechny tyhle tabulky, jejichž vyplnění zabírá tři čtvrtě hodiny denně a které jsou pro boj s kriminalitou životně důležité.

„Jdeš dneska do Klihovny?“ zastavil se u mě Šindelář.

Klihovna byla hospoda, kam jsme občas po denní směně chodili; někdy se tam vyskytovali i hoši z libeňského oddělení, tu a tam z Jarova, čas od času z Lipanské. Pochopitelně se nejmenovala Klihovna, to se jí tak mezi lidmi jen říkalo.

Nezdvihl jsem hlavu od klávesnice. „Ne.“

„Má přijít Vláďa. Konečně se mu povedlo zmáknout tu měšťáckou prolongačku.“

„ H m .“

„Ta k jdeš? “

„Ne.“

Šindelář zaklepal kloubem prostředníku o kraj stolu. „Ty seš dneska nějakej nenaloženej, co?“

„Já? Ne.“

„Nekecej. Zase jste se ráno pohádali se Zdeňkou, co?“

„Ne,“ řekl jsem. „Jak tě to napadlo?“

Pustili jsme se do sebe ještě během snídaně. Příčinou byla tentokrát špinavá lžička od kafe, kterou jsem nechal ležet na stole, místo abych ji okamžitě umyl a umístil do odkapávače. Ukázková manželská hádka: vyvrcholila tím, že Zdeňka švihla hrnkem do dřezu tak prudce, až mu ulomila ouško; já zase pro změnu cestou ven nakopl odpadkový koš a promáčkl mu bok. Čím déle spolu lidi žijí, tím rychleji se dokážou navzájem vytočit.

Ještě že jsme zatím nekoupili tu pánev.

Když jsem jel šestnáctkou místo do Klihovny domů a v duchu si sumíroval úvodní takty tradiční smiřovačky, uvažoval jsem, proč se na to vlastně nevykašlu. Proč se od Zdeňky prostě neodstěhuju. Děti nemáme. Dokonce ani psa. Čistě racionálně by to bylo nejlepší řešení.

Vysvětlení, které se nabízelo, bylo tak prosté, až bylo ve svém důsledku komické.

Protože i po všech těch letech svou ženu nějakým způsobem miluju.

Trapas. Byt byl temný jako Amenhotepova hrobka těsně před vyloupením. V předsíni visely na rozkládacím sušáku moje boxerky a ponožky; ve vzduchu se o sebe dřely chemické molekuly Arie lu. Prokopnutý koš stál u stěny jako žebrající válečný invalida, který se snaží vypadat důstojně a uboze zároveň. Keramické rybičky zavěšené pod lustrem o sebe ťukaly s tichou výčitkou: Klap, klap. Klap. Zdeňka byla v ložnici.

Už měla skoro sbaleno.

Ne, tohle vážně nebyl dobrý den.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se. Idiotská otázka. To jsem přece viděl, co dělá, ne? Opouští mě.

„To přece vidíš, ne?“ odpověděla moje žena.

Telepatie – základ dobrého manželství.

Až na to, že tohle dobré manželství mi právě vaporizovalo před očima.

„To je přece... To je úplně...,“ prohlásil jsem. „Nemůžeš jen tak... To... Teda...“

Nevšímala si mě a skládala na posteli bavlněné tričko.

„Já vím, že jsme se ráno zase tak trochu... ale o nic nešlo. Ne? O nic důležitýho. Bylo to... jako obvykle.“

Uhladila tričko dlaní, položila ho do kufru. Jak se předklonila, spadl jí pramen vlasů do obličeje. Zastrčila ho za ucho. „ No p r ávě.“

„Co – no právě?“

třetí


13

„Právě že to bylo jako obvykle. Že vlastně nešlo o nic důležitýho.“

„Hele... Nebuď kryptická.“

Zaklapla víko kufru a opřela se o něj pažemi. Chvíli jen tak stála. Neotočila se.

„Ne,“ sdělila pak reprodukci Schikanederova Maltézského náměstí v mlze. „Nevěřím, že to nechápeš. Tak blbej přece nejsi. Nemluvím v šifrách. Ty to jenom tak děláš, abys mě zase vytočil. Ale to se ti nepovede.“

Námitku, že každá žena neustále mluví v šifrách, jsem dospěle spolkl. „Smiř se s tím, že jsem opravdu tak blbej, jak vypadám. A to, že mě opouštíš kvůli jedný špinavý lžičce od kafe, považuju za tak absurdní, až se mi nechce věřit, že to myslíš vážně.“

Konečně se otočila. Pohled byl zelený a soustředěný. Pihy nad kořenem nosu organizované do vycentrovaných hvězdokup. „Tak za prvý tě neopouštím. Jenom myslím, že bysme si měli dát menší pauzu. Abysme si od sebe odpočinuli. A rozmysleli se, co a jak.“

Čili mě opouští. Zas až tak blbej, abych nerozuměl těmhle kódům, jsem nebyl.

„A za druhý nejde o nějakou blbou lžičku od kafe. Nejde o důvod. Jde o frekvenci. Nejde o to, o co se hádáme, ale jak často se hádáme. My spolu už totiž jiným způsobem nekomunikujeme.“

Jakmile ženská začne používat slovesa jako komunikovat, víte, že jste opravdu v loji.

„Nebuď hysterická.“

Byla hysterická asi jako Karpov při Lidické simultánce.

„Všichni se občas hádají,“ namítl jsem.

„My se nehádáme občas,“ řekla. „My se hádáme furt.“

„Nehádáme se furt.“

„Dobře – furt ne. Jenom když jsme spolu v jedný místnosti.“

„Přeháníš. Tak často se nehádáme.“

„ H á d á m e.“

„Nehádáme.“

„ H á d á m e.“

„Nehádáme.“

„Hádáme se i teď.“

„Máme na spoustu věcí rozdílný pohledy. Vyměňujeme si názory. Diskutujeme. Argumentujeme.“

Odfrkla si. „Můj pohled je, že mám toho diskutování dost.“ Popadla držadlo a s bouchnutím stáhla kufr z postele na zem. „Fakt ne. Mám pocit, že jestli strávím ještě jedinou další minutu dohadováním se s tebou o ptákovinách, regulérně se zcvoknu.“

Pomalu mi začalo docházet, že je to doopravdy. Že jestli něco neudělám, opravdu mě opustí.

„Nemůžeš odejít,“ řekl jsem.

Soustředěný zelený pohled. „Nemůžu? Proč?“

Protože tě miluju.

Dělej.

Řekni jí to.

„Protože platíme na tenhle byt manželskou hypotéku.“

Vole.

„Něco s tím uděláme. Můžeme ji převést na tebe. Nebo můj právník zařídí postoupení dluhu.“

„Tv ů j p r áv n í k ? “

Podívala se na mě téměř soucitně. „Myslím, že bysme měli počítat s možností, že jestli se to mezi náma nezlepší, tak se rozvodovejm právníkům nevyhneme.“

Což znamenalo, že právníka už má.

V mozku jsem měl pusto a prázdno. Vyprázdněno. Mrtvo.

Zazvonil jí mobil. Zvedla to. „Ano, jistě. Hned jsem dole.“ Upustila samsunga do kabelky a obrátila se na mě. „Taxík je tady. Pomůžeš mi dolů s kuframa?“

„Nemůžeš odejít,“ řekl jsem.

Hvězdokupu pih nad nosem proťala netrpělivá vráska: „Naposledy: proč ne?“

Řekni jí to.

No tak.

Řekni jí, že ji miluješ.

„Protože nemáme předmanželskou smlouvu,“ řekl jsem. „A ty vyděláváš víc. Najmu si taky právníka a stáhnu tě o prachy. Proděláš na tom bombarďáky.“

„Ne,“ odpověděla. „Nepovede se ti mě vytočit. Dneska ne.“

Když kolem mě procházela, chytil jsem ji za ruku. Za předloktí, kousek nad zápěstím. Těsně pod puntičkářsky ohrnutou manžetou košile.

To, že jsem to udělal, mě překvapilo stejně jako ji.

„Pusť,“ řekla mírně.

Díval jsem se na své prsty, jak obemykají její předloktí. Rychlý tep pod mou dlaní. Bledá pleť. Chmýří světlých chloupků.

Miloval jsem ji.

Pustil jsem ji.

Na předloktí na okamžik červeně zasvítily otlačky mých prstů; zmizely tak rychle, že se mi doslova vypařily před očima. Jako kdyby mezi námi nikdy nebyl žádný kontakt. „Pomůžeš mi snést dolů teda ty kufry, prosím tě?“ řekla a vyšla z ložnice.

Dokonce i kdybych se dokázal vymáčknout, dokonce i kdybych to uměl vyslovit – k čemu by to bylo? Někomu při rozchodu říct, že ho milujete... to už nic nezmění. To nás tak akorát zblbly romantické filmy a jejich bleskové katarze před závěrečnými titulky; díky tomu si naivně myslíme, že to jde.

Vzal jsem kufry, snesl je před dům, naložil do taxíku a díval se, jak má žena odjíždí.

Civilizovaný rozchod.

Ta kov ý h nus.

Pak jsem udělal to, co udělá každý své cti dbalý chlap, když mu zkrachuje manželství.

Šel jsem do hospody.

16

Když do Klihovny vstoupí neštamgast, na první pohled nepo -

zná, že se ocitl v policejním lokále. Na stěnách nevisí zkřížené

tonfy, servírka nepoužívá místo účtenek bépéčka a na záchodě

se nekšeftuje s čerstvě nafasovanými čerňáky. Nebo alespoň

ne moc často. Možná si dotyčný neštamgast ale povšimne, že

mezi návštěvníky se vyskytují dvě výrazné skupiny: hranatci

s vylepanými lebkami (to jsou ti, co to ještě pořád žerou a ve

skrytu duše sní o tom, že se jednou dostanou k zásahovce)

a pupkatí strejcové s lhostejnýma očima (to jsou ti, co opouštějí

službu přesně s úderem poslední hodiny směny, ani o sekundu

později – takzvaní hodináři). No a pak jsme tu my ostatní. Ne

patříme do skupiny číslo jedna a z posledních sil se držíme, aby

chom nespadli do dvojky. Už to trochu flákáme, ale ještě pořád

ne úplně: ještě se pořád tu a tam dopustíme práce navíc, ještě

pořád se snažíme držet ve formě a chodíme na střelnici i do

posilovny. Ještě pořád jsme úplně nerezignovali. Sem patřím já

– i Šindelář. „Já věděl, že přijdeš,“ oznámil mi samolibě, když

jsme se srazili u nálevního pultu (klasického, socialistického,

chromovaného). „Já věděl, že zaskočíš aspoň na jedno.“

„Zaskočit na jedno je společensky naprosto přijatelný,“

ubezpečil nás chlápek po levici. „To z člověka ještě nedělá

alko holika.“ Měl brýle vysokoškolského profesora, rozedranou

péřovku a džíny se zaschlými fleky moči. Frňák byl pórovitý

a rudý jako přezrálý klaunský nos. Docela mě překvapovalo, že

ho některý z úzkoprsejších kolegů ještě nevynesl v zubech.

čtvrtá

„Jasně,“ řekl jsem. „Jenom na jedno. Na jedno ferneto,“ upřesnil jsem směrem k výčepnímu. Čepoval Spejbl, ačkoliv jsem si bůhvíproč zafixoval, že tu tenhle týden má být Hurvajz.

„Copak? Něco slavíme, pane inspektore?“ Spejbl nám všem říkal pane inspektore. Tipoval jsem to na zhoubný vliv wallaceovek.

„Vá n o c e .“

„V lednu? Netušil jsem, že jste pravoslavnej.“ Nalil mi panáka rychlým, přesným kmitnutím zápěstí.

Hodil jsem ho do sebe a rovnou mu štamprli vrátil. „A levoslavnej taky.“

Podíval se mi do obličeje a dalšího vtipného komentáře se zdržel. Opět kmitlo jeho – a vzápětí i mé – zápěstí: černá kapalina mi prolétla hrdlem jako hořký ulepený blesk. Jazyk mi znecitlivěl. Na tohle jsem nebyl zvyklý. „Hách,“ udělal jsem.

Šindelář si dal záležet, aby jeho hlas zněl žoviálně a nedbale. „Děje se něco?“

„Ne, proč?“ odpověděl jsem a ukázal Spejblovi, aby mi znovu nalil. „Dát si tři fernety během jedný minuty je přece společensky přijatelný. To z člověka ještě nedělá alkoholika.“

„No, ale nic by se nemělo přehánět,“ pravil moudře muž po levici, škytl a decentně ublinkl žlutý kecanec na mikinu CHARLES UNIVERSITY: I HAD MY FIRST ERASMUS IN PR AGU E.

Ožral jsem se programově a rychle. Během tři čtvrtě hodiny jsem byl na šrot: na zbytek noci mám jen velmi matné vzpomínky. Svět se rozpil do rozmazaných šmouh, zvuky se gumovitě proplétaly, obličeje na mě vyplouvaly ze zborcených perspektiv a cosi do mě vehementně hučely; Šindelář si stěžoval na Slídovou, že je normální magor, že by pořád někoho jenom tloukla, někdo mě přesvědčoval, že určitě musím vzít ten melouch v ochrance investičního bankéře, že jsem na to jako dělanej, a někdo jiný (nebo to byl ten samý?) mi zádumčivě tvrdil, že jsme spolu chodili do školy a že jsem byl jeho nejlepší kamarád. Byl jsem hlučný a vtipný a ostatní byli také hluční a vtipní a to, že mě opustila manželka, byla ta nejlegračnější věc na světě.

Probudil mě ve čtyři patnáct ráno tlak v močovém měchýři. Což bylo dobře, protože jsem si zapomněl nastavit budík a v šest jsem měl nástup na směnu. Spal jsem na Zdeňčině polovině postele s jejím polštářem v náručí; svíral jsem ho, jako bych ho škrtil.

Byt byl tichý a studený.

Škobrtavě jsem se doploužil na záchod. Trefit se do mísy bylo jako navlékat nit v pozdním stadiu parkinsona. V hlavě jsem měl tankodrom a jazyk potažený něčím, co zřejmě byly va r a n í šupi ny.

Na člověka, co včera prohlašoval, že byl na základce můj nejlepší kamarád, jsem si ani nevzpomněl.

Ale on to tak pochopitelně nenechal. Honza Lohinský bydlel v panelákovém elku z osmdesátých let, v tom, co je vidět po pravé straně, když jedete Koněvkou směrem na Ohradu. Roh Roháčovy a Blahoslavovy. Vybavení jeho bytu vypadalo, jako by mu ho přidělili i s bytem v těch osmdesátkách: nábytková stěna s prosklenými vitrínami a rohová sedačka. Chyběla už jenom miska s gumovým ovocem. Zato Lohinského manželka nevypadala jako z osmdesátých let ani trochu. Vypadala jako ze sedmdesátých. Rovné hnědé vlasy uprostřed rozdělené pěšinkou, černě orámované oči, těsný rolák, džínové zvony. Byla starší než Honza, odhadoval jsem, že jí bude mezi čtyřiceti a padesáti; a razila teorii, že když to ona sama odmítne brát na vědomí, ostatní se budou muset přizpůsobit. Měla špičatý nos, pevný stisk ruky a chladný pohled. Má přítomnost se jí očividně nezamlouvala. Asi jsem nebyl dost ret ro.

Honza působil tím samým dojmem jako většina přátel z dětství, které jste dlouho neviděli: máte pocit, jako kdyby někdo toho malého kluka, na něhož se vzdáleně pamatujete, vzal a utopil v sádlovém golemovi. Zavalité tělo, vejcovitá holá hlava, kulatá ramena a povědomé rysy rozválcované do obličejové masky.

Rozpinkávací kolo návštěvy se neslo ve valčíkovém rytmu nostalgie – vzpomínání na dávno poztrácené spolužáky i učitelky. Ani jeden z nás se slovem nezmínil o tom, že se Honza skoro po čtvrt století vynořil v Klihovně s očividným úmyslem mě o něco požádat – a když se mu to nepovedlo (protože

pátá


20 s tím úporně rozjařeným ožralou nebyla toho večera rozumná domluva), neváhal zvednout telefon a pozvat mě na návštěvu, na kterou prostě musíš přijít. A já jsem ho nedokázal odmítnout; ten tón jsem znal až příliš dobře. Urputně nenucený hlas člověka, který vyčerpal všechny možnosti.

Jasně, mohl jsem ho poslat do háje. Ale jak bych si pak připadal? Takže jsem dorazil. I když přiznávám, že jsem se obával nejhoršího.

Prezentace Herbalifu.

„Něco bych od tebe potřeboval.“

Řekl, když jsme se sentimentálně vybouřili, rozvalili se na sedačce a dvanáctiletá chivaska (půllitrovka v Tescu v akci za satanistických 666,–) klouzala hrdlem.

„U-hm,“ vyjádřil jsem se.

„Připadám si sice jako totální slizoun – neviděli jsme se přes dvacet let a já ti pak zavolám, jenom když něco chci, ale...“

Nic jsem na to neřekl. Jeho manželka taky ne. Nedíval jsem se na ni, ale periferním viděním jsem vnímal, jak sedí na okraji pohovky, záda rovná jako pravítko, a kouká se stranou – úplný model k malířské studii Odmítavý postoj . Nesouhlasila s tím. Nechtěla, abych sem chodil. Nechtěla, aby mě Honza o něco prosil.

„Jenže já už fakt nevím, co mám dělat. Už mě nic nenapadá. Možná je to úplná kravina a ty mě pošleš do hajzlu, ale myslel jsem, že když seš u těch policajtů, že bys mi možná mohl něj a k ...“

„Vidíš, tohle,“ řekl jsem lehce a vůbec, vůbec ne policejně. „Na to si vlastně přišel jak?“

„ Na co?“

„Na to, že jsem ve službě.“

Svraštil obočí. „Někdo to říkal v naší třídě na Spolužácích.“

„Na Spolužácích?“

„Spolužáci.cz. Máme tam třídu. Lidi tam docela přispívají. I když teda hlavně takový, do kterejch bys to zamlada moc neřekl. Je fakt zvláštní, se kterejma typama nejvíc cvičí sentiment. Tam jsem na tebe taky sehnal kontakt. Přes Kamila. Že prej jsi ho zval, aby se někdy stavil v tý vaší hospodě. Že prej jste na sebe náhodou narazili. Zastavil jsi ho za rychlost.“

Zastavil a nechal jet. Dokonce jsem si od něj ani nic nevzal.

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Dobře. Takže Spolužáci.

No, pořád to asi nebylo tak potupné, jako kdyby mě našel přes Facebook.

Můj spolužák.cz mezitím rozjel další kolo sebedrásání. „Hele, já chápu, jak je to trapný, celá tahle situace...“

„Honzo,“ řekl jsem.

„ No?“

„Přestaň chodit kolem horký krupičný a vybal to.“

Ušklíbl se – napůl úlevně, napůl hořce. „Sorry. Trochu blábolím, co?“

„Zas tak strašný to není,“ řekl jsem. „Tak o co jde?“

„Pamatuješ na moji ségru?“

„Matně.“ Měl jsem pocit, že mohla být tak o dva nebo o tři roky mladší než Honza; na rozdíl od svého uřvaného a hyperaktivního bratra to byla tichá, drobná holčička, co se po chodbách školy pohybovala bezpečně ukrytá v chumlu šprtek. Hezky kreslila. „Jak se má?“

„Je v Bohnicích.“

Je zajímavé, že Je v Bohnicích nikdy neznamená Bydlí tam na sídlišti.

„Co jí je?“

„Doktoři říkají, že to není přímo duševní choroba. Říkají, že je to porucha osobnosti.“

„Jakej je v tom rozdíl?“

„Nemám ponětí. Ale prej tím trpěla roky... I když mně přišlo, že vypadala úplně normálně. Je teda pravda, že jsme se poslední dobou moc nevídali, ale... když jsme k nim přišli na Hod boží, nebo když dorazila s Bárou na moje narozky, působila, že je v pohodě.“

„Kdo je Bára?“

„Její dcera. Moje neteř.“

„ A h a .“

„Proto to pro nás byl úplnej šok. Nikdy bych nevěřil, že je něco takovýho možný. Aby se někdo choval naprosto příčetně, a ve skutečnosti byl takhle... Řeknu ti, byli jsme z toho dost hotoví, když... Když ji zatkli.“

Čím dál tím líp.

„ Za co?“

„Týrání svěřený osoby. Ona...,“ odkašlal si, zatěkal očima. „No, ubližovala Báře.“

Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Paragraf 198 trestního zákoníku, odstavec 1.

„Jak?“ zeptal jsem se.

Honza vzal z konferenčního stolku svou whiskovku a napil se.

Jeho žena se stále dívala stranou.

Honza přes okraj sklenice zamumlal: „Úmyslně ji infikovala nemocema. Podle všeho se to táhlo několik let.“

Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin na nejméně dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu. Odstavec 2.

„To je mi líto,“ řekl jsem.

Byla to pravda... a nebyla to pravda. Ano, bylo mi to líto, protože každý, kdo něco takového slyší, pocítí lítost úplně automaticky. Nicméně jsem něco podobného přece jen vídával častěji než ostatní lidi. O dost častěji, abych byl přesný. Dokonce tak často, až byste se možná divili.

A když něco vidíte často, tak si na to vaše psychika zvykne. Bez ohledu na to, jak hrozné to je. Jakmile za sebou máte první třicítku dětí s cigaretovými popáleninami na pažích a pruhy mokvavého masa na zádech, naučíte se to brát s odstupem. Protože jinak byste nemohli dělat svou práci. Nikdo nestojí o policajta, který místo aby pomohl oběti, jí začne vzlykat na klopě, jak je to strašně smutné a jak jsou lidi oškliví.

A částečně vám to začne připadat normální. Jako další věc, kterou lidi běžně dělají.

Každý otupí.

„Jak to, že se na to nepřišlo dřív?“ hodil jsem si do úst slanou křupku. „Ty nemoci musely přece vykazovat nějakou divnou křivku, ne? Jak to, že to nezačalo bejt podezřelý jejímu otci? Nebo babičce, když teda vy jste je vídali tak málo? Eventuálně dědečkovi? Dětský doktorce na obvodním středisku? Učitelce? Prostě někomu?“

„Ségra je rozvedená... a Bářin otec o dceru nikdy nejevil moc zájem. Za všechny ty roky si ji na víkend vzal jen párkrát. Ale já se mu nedivím, měl plný ruce práce s tím, jak se mezitím musel dvakrát oženit a dvakrát rozvést, vyhejbat se placení alimentů a všechny prachy strkat do těch svejch kravin. Naši už nežijou. A doktorka... pochop, ty jako doktor předpokládáš, že za tebou budou chodit lidi, který mají opravdu problém a chtějí pomoct. Nepodezříváš je, že si ty choroby úmyslně vyrábějí. Navíc ségra jí nedala moc šanci.“

„Jak to?“

„Vystudovala zdrávku. Pracuje jako zdravotní sestra. Ostatně proto taky Báře nebylo divný, že jí ty injekce píchá sama.“

„Ona jí píchala injekce?“ Obvykle to míchají do jídla nebo do pití, je to jednodušší. „Kolik tý holce vlastně je?“

„Dvanáct.“

„A to ji ve dvanácti vážně ani na chvíli nenapadlo, že tady něco smrdí?“

„Proč? Olga ji takhle kurýrovala celej život. Proč by jí neměla věřit? Byla to přece její vlastní máma.“

„Jasně.“ Napil jsem se chivasky, abych zahnal hořkou pachuť.

„No a na to Bára taky dojela.“

„ Je m rtvá?“

(Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt.)

„To se neví.“

To dávkování informací očním kapátkem už mě začínalo trochu štvát. „Neví? Jak to, že se to neví? Buď je mrtvá, nebo ne n í.“

„Neví se to, protože ji nemůžou najít,“ odpověděl Honza klidně. „Když policajti přišli Olgu zabásnout, Bára v domě nebyla. Ani nikde jinde. Hledali ji všude. Celkem důkladně. Celostátní pátrání, rojnice v lesích, detektory, psi... Bez výsledku. Nikdo neví, co s ní sestra provedla. Nic z ní nedostali. Tvrdí, že si na nic nepamatuje – a nejhorší je, že podle doktorů je to zřejmě pravda. No a jelikož se to stalo už před tři čtvrtě rokem...“ Pokrčil rameny. „Policajti ti to sice natvrdo neřeknou, ale je jasný, že ji považujou za mrtvou. Doktoři, co sestru léčí, taky.“

Bohužel jsem se nemohl brutálně zeptat A ty? – přestože to byla klíčová otázka. Od ní se totiž odvíjelo, z čeho se tady budu muset vyvlíknout.

Vážně jsem doufal, že po mně nebude chtít, abych začal hledat dvanáctiletou holku, nad kterou se zavřela voda skoro před rokem a kterou nedokázala najít armáda četníků s detektory, psy a přístupem do celostátních médií. Když to nedokázali oni, jak bych mohl já? Nejsem přece žádný detektiv. Jsem obyčejný pořádkář. Nemám nejmenší ponětí, jak vypátrat nezletilou pohřešovanou osobu. Píšu pokuty, kontroluju občanky, mlátím drba ny. Víc po mně nechtějte.

„Dobře,“ řekl jsem. „Takže... Hm. É... Hele, můžu mluvit na rovinu?“

Postavil svou sklenici na stolek tak jemně, že to ani necvak lo. „To by dost pomohlo.“

„Podívej, mně je samozřejmě líto, co vaši rodinu postihlo... Určitě to nemáte lehký, to je mi jasný. Ale,“ podrbal jsem se na čele, „musím přiznat, že moc nechápu, jak bych ti mohl pomoct.“

„To je jednoduchý,“ začal Honza – a jeho manželka okamžitě řekla: „Udělám vám kafe.“

Vstala a odešla. Definitivní demonstrace nesouhlasu; záda držela tak rovně, jako by jí páteří procházel ocelový prut.

Honza se po ní roztržitě ohlédl a pak se obrátil zpátky. „Hele, buď v klidu – nemyslím si, že Bára žije a že ty bys ji mohl najít.“

„Fajn.“ Překvapilo mě, jak hodně se mi ulevilo.

„Neboj, v tomhle jsem realista. Žádný falešný naděje si nehejčkám. Vím, že po takový době je šance minimální. Neupínám se k nějaký naivní představě, že je celou dobu zavřená někde ve fritzlovskym sklepě, to fakt ne.“

„Chápu.“

„Navíc vím, že seš jenom obyčejnej pochůzkář.“

„Přesně.“

„A že s těmahle věcma nemáš nejspíš žádnou zkušenost. Ale...,“ Honza se zavrtěl, „... říkal jsem si, jestli třeba někoho neznáš. Jestli nemáš konexe na kriminálce nebo tak. Jestli nevíš o někom, kdo se v těchhle věcech vyzná a kdo by mi mohl pomoct.“

Vybavil se mi tlouštík ječící na mozkožravou kočku. „Já tam moc kontaktů nemám.“

„Hele, jsem připravenej mu i něco šoupnout. Jako bokem, jasný? I když nic nenajde. Jenom za to, že se tím bude zabejvat.“

Super. Takže nejenže lidi podmazávají doktory, aby je pořádně vyšetřili, ale teď už uplácejí i detektivy, aby jejich případ neodflákli. Nádhera.

Klapla klika, zavoněla káva, na stolku přistál tác. Jeden šálek putoval ke mně, druhý k Honzovi; manželka se posadila, ohnula pravou nohu a strčila si bosé chodidlo pod levé stehno. Sama si kafe neudělala. Ale zřejmě si v kuchyni něčeho cvakla. Když se předtím nahnula nad stůl, z jejího dechu to peprmintově zavonělo.

Zalovil jsem v cukřence a bridžové kostky nažbluňkaly do hnědé pěny, jako když bombardér otevře pumovnici. „No budiž. Dejme tomu. Ale nechápu jedno: když si myslíte, že je Bára mrtvá, tak co po tom imaginárním detektivovi vlastně požadujete?“

Honzovi se nechtělo s barvou ven. Možná si na poslední chvíli uvědomil, jak to bude znít: blbě. Dlouho míchal kávu a ještě déle ťukal lžičkou o okraj šálku, až to vypadalo, že mi odpověď vysílá v morseovce. Poprvé jsem si všiml, jak vypadá unaveně – a najednou mi ho bylo líto. Dokázal jsem se vcítit do jeho postavení. Všichni známe tu bezmoc, když to někdo z našich blízkých schytá a my mu nemůžeme nijak pomoct. Ať už je to dopravní nehoda, nebo nemoc – všechno se v nás svírá a trhá, celé tělo vibruje nutkáním něco udělat... a přitom víme, že není v našich silách cokoliv změnit.

Ani jsem si nedokázal představit, jaké to musí být, když jde o násilný čin spáchaný na dítěti. Ale chápal jsem, že něco takového může člověka dohnat k těm nejnesmyslnějším reakcím. A nejabsurdnějším plánům.

To nejmenší, co jsem pro Honzu mohl udělat, bylo vyslechnout ho.

Až teda bude něco říkat.

Seděl jsem, usrkával kafe a poslouchal cinkání Honzovy l ž ič k y.

Konečně doťukal lžičkou a zvedl ke mně oči. Nadechl se. „Myslím si, že je v tom nějaká levárna.“

„Levárna?“ řekl jsem. „V jakym smyslu?“

„V tom smyslu, že to celý neproběhlo tak jednoduše, jak to vypadá. Že je v tom ještě někdo. Někdo, kdo ségrou manipuloval, kdo zneužil její duševní poruchy, kdo ji... no, asi ne přímo nutil, ale rozhodně utvrzoval a povzbuzoval v tom, aby Báře ubližovala.“

„Proč?“

„Co?“

„No proč si to myslíš? Na základě čeho?“

Pomalu lžičku odložil; tak opatrně, jako by se najednou proměnila ve skleněnou pipetu. „V krabici, kam si Olga schovávala důležitý papíry, našla kriminálka nepodepsanej dopis. Ten, kdo ho psal – nebo to může bejt klidně taky ta, to není ze stylu jasný –, v něm Olgu přesvědčuje, že postup, na kterym se dohodli, je správnej, že v týhle situaci už citovej model matka-dcera neplatí, že to musí vydržet, ať se děje, co se děje... a tak podobně. Prostě na ni tlačí, aby v mučení Báry dál pokračovala. Naprosto odpornej výplach mozku, ze kterýho se člověku zvedá žaludek.“

„Hm.“ Promnul jsem si prsty. „A co na to vyšetřováci?“

Trhnul rameny. „Ten člověk, co to psal, byl samozřejmě vyčuranej. Dával si bacha. Není tam nikde přímo napsaný píchej svý dceři jednu injekci za druhou a pak ji zabij. Je to formulovaný obezřetně. Neurčitě. Takže detektivové tvrděj, že ten dopis není dostatečně průkaznej, že se může vlastně týkat úplně čehokoliv a že s tím, co se stalo Báře, nemá žádnou souvislost. Navíc by to podle nich ani nedávalo smysl. Jakej by kdo mohl mít zájem na tom, aby duševně narušená matka tejrala vlastní dceru? Podle nich to postrádá logiku.“

„Ale je ti jasný,“ řekl jsem opatrně, „že v tomhle mají pravdu? Proč by to někdo dělal?“

Honza se mi podíval do očí. „To nevím.“

Bylo mi jasné, co řekne, ještě než to vyslovil.

„Ale chci toho zmrda najít.“ Den nato jsem vyrazil za Zdeňkou.

Její rodiče měli domek na Jahodnici. Osedlal jsem si na Palmovce autobus, a zatímco bral Spojovací útokem, hloubal jsem, co své potenciální exmanželce řeknu. Bylo mi jasné, že tohle bude ta pověstná Zásadní Rozmluva O Budoucnosti Našeho Vztahu. Oba jsme už vychladli, všechno si promysleli, já nebudu zaskočený nečekaným zvratem a nebudu zmateně blekotat. Tedy pokud budu mít nachystaná ta správná slova. Jenže jaká? V hlavě se mi za ty čtyři dny naštosovaly desítky scénářů. Všechny možné žánry: od romantických cajdáků až po katastrofické thrillery.

Když jsem zvonil u branky s fotografií rozkaceného jezevčíka a unifikovaně žertovným nápisem Tady hlídám já!, ještě pořád jsem nevěděl, jakou taktiku zvolím. K tomu, abych se rozhodl, bych potřeboval poněkud delší autobusovou trasu. Asi tak přes jižní pól.

Nad vchodem se automaticky rozsvítilo světlo, za kosočtvercovými výplněmi z bublinkového skla se mihl stín. Tchán vyšel ven.

„No to jsou k nám hosti!“

Nedokázal jsem poznat, jestli to myslí ironicky, nebo výhrůžně, nebo jak. Jeho tón byl zcela nečitelný.

Byl to rozložitý vazoun, který celý život pracoval jako projektant vzduchotechnických jednotek. Vzhledem k jeho spotřebě cigaret mě občas napadlo, že by jedno osobní odsávání

šestá


29

mohl navrhnout i sám pro sebe. Vsadím se, že jeho taky – od té doby, co byl v důchodu, musel kouřit na balkoně. Někdy mi přišlo, že tam tráví většinu dne.

I teď, sotva udělal první krok po betonové cestičce, okamžitě zalovil v kapse svetru a cvakl zapalovačem.

Zdeňčini rodiče mě měli rádi. Což jsem moc nechápal. Měli totiž plné právo brblat nad tím, že si jejich dcera se svým magisterským diplomem z historické sociologie vzala obyčejného pořádkáře. Nenamlouval jsem si, že by je obměkčilo těch pár semestrů z lingvistiky a kulturní antropologie, které jsem stihl absolvovat, než mě postupně vyrazili ze tří vysokých škol a já se dal k policajtům (podle mých rodičů za tím byl nedostatek ambicí, podle docenta Valenty zase intelektuální lenost – vyberte si). I tak se ale Zdeňčini rodiče k našemu vztahu vždycky stavěli extrémně vstřícně. Dokonce nás všemožně podporovali: půjčili nám na byt, velkomyslně mávali rukou nad datem splátky a chápavě přikyvovali, když jsme jim vysvětlovali, že dítě chceme posunout na dobu, až mě povýší do lepší finanční pozice (což se pořád nějak nedělo). Tchán mě za ty roky, co jsme spolu hrávali šachy, dokonce nechal dvakrát vyhrát. (Nedělal jsem si iluze, že bych ho doopravdy porazil. Jak jsem mluvil o tom Karpovovi a Lidické simultánce? Zdeňčin otec s ním remizoval.) Prostě se ke mně celou dobu chovali až nezvykle přívětivě.

S tím teď bude pochopitelně konec.

Tchán došel k brance, zachrastil klíči a odemkl. Dým mu stoupal z hlavy jako z probuzené Krakatoy. „Tak tebe jsme tu dneska vážně nečekali. Co potřebuješ?“ Pořád ještě zněl absolutně neutrálně.

„Chtěl bych mluvit se Zdeňkou.“

Překvapeně se na mě podíval – a mně to okamžitě došlo. „Není tady,“ konstatoval jsem.

„Jasně že není. Co by tu dělala?“ Jeho hlas konečně přestal být neutrální; vloudilo se do něj znepokojení. „Děje se něco? Je všechno v pořádku?“

Věděl jsem, co bych měl udělat: říct, že se nic neděje, že jsem ji tady měl jenom vyzvednout, ale že jsme se asi špatně domluvili, otočit se na patě a co nejrychleji zmizet. Když jim to neřekla vlastní dcera, ode mě by se to dozvědět neměli. (Kromě toho – neznamenal fakt, že to ještě nesdělila rodičům, že si svým rozhodnutím není úplně jistá? Že si to ještě vážně rozmýšlí?)

Věděl jsem, co bych měl udělat, ale neudělal jsem to. Zdeňčin otec by mi to nesežral. Nebyl to žádný blbec. Remizoval s Karpovem. Navíc jsem se přece nemohl jen tak vypařit a nechat je tam sedět s pytlem čerstvých otazníků, vynervované, co se to vlastně děje, a s těmi nejčernějšími představami – že se jejich dcera ztratila nebo co vlastně. To by nebylo moc férové.

„Jestli je všechno v pořádku?“ opakoval jsem. „No, ne tak úpl n ě.“

Tchán odcvrnknul čerstvě zapálenou cigaretu přes plot; zazářila jako padající ruský satelit v atmosféře.

„No tak asi pojď dovnitř, ne?“

Šel jsem za ním po betonové cestičce a pokoušel si namluvit, že je to vlastně dobrý tah, že takhle alespoň budu mít příležitost z nich vytáhnout jména a telefonní čísla kamarádek, ke kterým se Zdeňka mohla uchýlit. Byla to hodně chabá racionalizace. Všechny kamarádky, které by připadaly v úvahu, jsem znal. Navíc – co jsem si nalhával? Zdeňka přece nebyla u žádné kamarádky.

Domácnost Václavkových na mě vždycky působila útulným, uklidňujícím dojmem. Zabydlený nepořádek, psí chlupy na přehozech, knihy přetékající z polic – Zdeňčina matka, přestože typická učitelka, nikdy nesdílela hygienický fašismus své dcery. Ale dnes mě známá atmosféra nervozity nezbavila. Absolutně jsem neměl představu, jak zareagují.

Snažil jsem se to podat stručně, věcně a nestranně. Objektivně. Veřejnoprávně. Jako bych soutěžil o čestnou plaketu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Vyslechli mě bez jediné doplňující otázky. Zdeňčin otec si celou dobu hrál s nezapálenou camelkou. Matka mě pozorovala přes okraj brýlí na čtení, v ruce zapomenuté sudoku. Jediný, koho to nevzrušilo, byl jezevčík Durky: ležel na koberečku před televizí, chrápal a občas tiše pšoukl. Zdeňčina sestra seděla v křesle, záda opřená o boční opěradlo, nohy přehozené přes to druhé a kývala infantilními králíčkovskými pantoflemi. Byla o sedm let mladší než Zdeňka a proti své sestře vyčouhlejší, kostnatější a svalnatější. Hrála závodně basket.

„Je to káča,“ vynesla soud, když jsem skončil.

„Lucie.“ Při podobném tónu zřejmě žáčci medusovsky kameněli, ale na Zdeňčinu sestru to dávno neplatilo.

„No co? Vždycky byla rozmazlená. Pokaždý dostala ty nejlepší věci a nikdy si jich nevážila. Třeba tenkrát tu barbínu s koníkem. Nebo souborný vydání Čtyřlístků. A tohle je úplně to s a mý.“

„To už snad trochu přeháníš, ne?“ Matčin pohled nad brýlemi měl parametry řezacího vodního paprsku. Asi ji pobouřilo to srovnání se Čtyřlístkem.

A měla pravdu. Nic se nemůže rovnat Čtyřlístku.

„Já myslím,“ pronesl uvážlivě tchán, „že poslední, co bychom teď měli dělat, je vnášet do téhle situace nějaké vlastní emotivní postoje. Tím bychom ji jenom zhoršili.“

Že je trochu mimo, se dalo poznat jenom z toho, že vzápětí škrtl zapalovačem a zapálil si. V obýváku.

Jeho žena se po něm podívala. A nic neřekla.

„Odstěhovala se od něj. Pravděpodobně k jinýmu chlapovi. Jak bysme to mohli ještě zhoršit?“ zaklepala králíčkovskými bačkůrkami Lucie.

Tchán ke své dceři otočil hlavu. „Věř mi, že to jde.“

„Hm. A váš recept na to je teda jako co? Vyhlásit neutralitu? Udělat tady Švýcarsko? Vážně? Mami?“

„Tatínek má pravdu.“ Matka si sundala brýle. Její tvář bez nich vypadala bezbranná a nekompletní. „Tím, že se do toho budeme vměšovat, ničemu nepomůžeme.“ Řekla to tak rozumně, že bych jí skoro věřil. Kdyby v tom samém okamžiku její prsty neschvátily z kávového stolku mobil a pevně ho neobemkly. „Už jsi večeřel?“ otočila ke mně hlavu.

„Se mnou si nedělejte starosti. Já hlad nemám.“

Znělo by to o dost věrohodněji, kdyby mi při pomyšlení na jídlo hlasitě nezakručelo v břiše.

„Výborně,“ zvedla se Lucie. „Takže se budeme tvářit, že se nic neděje. To je přesně ve stylu týhle rodiny. Pojď, Durkheime.“ Jezevčík se za ní poslušně odbatolil.

Matka si přejela hřbetem ruky oči a zvedla se z křesla. „Mám tam svíčkovou, ohřeju ti ji. Kolik chceš knedlíků?“

Než jsem stačil zopakovat, že opravdu nic nechci, byla pryč. I s mobilním telefonem. Otevřenými dveřmi jsem ještě zahlédl, jak na klávesnici horečně vymačkává esemesku. Zdeňka bude radostí bez sebe.

Václavkovi mohli vyhlašovat neutralitu sebešvýcarštěji, mohli se vůči mně chovat sebevstřícněji – ale i tak bylo jasné, na čí stranu se postaví. A já jim to mohl mít těžko za zlé. Byla to jejich dcera.

Přesto jsem musel obdivovat, s jak úzkostlivou péčí mi dávali najevo, že ani jednomu z nás nenadržují.

Možná až moc:

Ten večer jsem nad tchánem vyhrál v šachu.

A knedlíků ke svíčkové jsem dostal osmnáct. „Parisi Taxi, dobrý den. Čím vám mohu posloužit?“

„Policie České republiky, místní oddělení Vysočany. To se ještě uvidí.“

„Prosím?“

„To se ještě uvidí, jestli mi můžete něčím posloužit. Rád bych se dozvěděl adresu, na kterou jel jeden z vašich vozů ve č t v r t ek ve č e r.“

„To já vám přece nemůžu –“

„A kdo může?“

„To asi – Moment, přepojím vás.“

„ D í k y.“

Přehodila mě na čekačku – vyhrával tam Händel, Příjezd královny ze Sáby. Začal jsem si kreslit na okraj kalendáře, který byl na stole coby psací podložka. Nebyl jsem první: panáčci s vykulenýma očima a ztopořenými penisy, kteří jako by uprchli ze stránek Trnek Brnek, se proplétali mezi pečlivě vyšrafovanými krychlemi a hákovými kříži překreslenými na okénka. Přimaloval jsem jednomu z pajduláků černé brýle a plnovous.

„ Ple c it á .“

„Policie České republiky, místní oddělení Vysočany. Potřebovali bychom vědět cílovou destinaci jednoho z vašich vozů, který byl přistaven na telefonickou objednávku do ulice Novákových ve čtvrtek mezi půl a tři čtvrtě na devět večer.“

Chvíle ticha.

sedmá


34

„Nepotřebujete na tohle náhodou povolení soudu?“ zeptala se pak.

„Ne,“ řekl jsem. „Stejně jako bych ho nepotřeboval na sdělení lokalizačních údajů od telefonního operátora. Soudní příkaz se netýká lokace, jenom odposlechů. Odposloucháváte v autě své pasažéry?“

„Jistěže ne.“

„Tak by to neměl být problém.“

Přesto byl:

„Ale to by si sem mohl takhle zavolat každý, vydávat se za p o l i c i s t u a ...“

„A jak si představujte, že vám mám prokázat svou totožnost? Mám za vámi přijít osobně v uniformě a bacit vás pendrekem? Přesvědčilo by vás to, že jsem pravý a nefalšovaný policajt?“

„To teda určitě.“

„Jenže na to já nemám čas.“

„ Ško d a .“

„Ano, to věřím, že by se vám líbilo mrhat penězi daňových poplatníků na osobní masochistické potěšení. Kdepak, paní Plecitá, já právě vyšetřuju případ celospolečenského dopadu a nemám času nazbyt.“

„ Sle č n a .“

„Co?“

„Slečna Plecitá. Ne paní.“

„Tak fajn, slečno Plecitá. Já vám řeknu, co teď uděláte. Vy si teď vezmete telefonní seznam. Najdete tam Policii České republiky, MOP Vysočany, a na to číslo zavoláte. A budete chtít linku sto třináct. A až to tady zvednu, budete mít stoprocentní jistotu, že se za policistu jenom nevydávám, a v duši se vám rozlije klid a mír, a pak mi konečně laskavě prozradíte, na jakou adresu ve čtvrtek večer to vaše auto jelo. Jak vám to zní, slečno Plecitá?“

„ Roz u m n ě.“

„Hurá.“

Zavěsil jsem a začal přikreslovat černé brýle a vousy dalším figurkám. Kapela ZZ Top už měla osm členů, když telefon konečně zazvonil.

„ P ř íje m .“

„ Ple c it á .“

„Tak co, slečno Plecitá, už mi věříte?“

„Já jsem vám věřila už předtím. Máte vysloveně policejní h la s.“

„Lichotkami si u mě nešplhnete, slečno Plecitá. Ale víte, čím si šplhnete?“

„Dobře, už jdu na to. Říkal jste čtvrtek, mezi půl a tři čtvrtě na devět večer?“

„Přesně tak. Z ulice Novákových. Pasažérem byla žena. Měla tři zavazadla. Kufry. Poznávací značka auta končila na čtyřku.“

„Ta k mom e nt .“

Další dávka Händela.

Královna ze Sáby musela přijet nejméně čtyřikrát, než se Plecitá znovu ozvala.

„Pasažérka se nechala odvézt na adresu Hradecká patnáct. Platila v hotovosti.“

Hradecká patnáct.

Probodl jsem jednomu z panáčků srdce rychle načrtnutým nožem.

„Policie České republiky vám mými ústy děkuje, slečno Plecitá. Prokázala jste lidu této země neocenitelnou službu.“

„No a... Co vůbec provedla? Ta pasažérka? Jestli to není tajné?“

„ Je.“

„Aha. No, tak... doufám, že ji co nejdřív zneškodníte.“

„Buďte bez obav,“ čmáral jsem kolem nože divoké stříkance krve. „Postarám se o ni osobně.“ Hradecká se nacházela mezi Florou a Želivárnou. Jedna z těch ulic kolmých na Vinohradskou, z nichž máte přímý výhled na svou budoucnost. Myslím na zeď Olšanských hřbitovů.

Číslo patnáct byla prosklená novostavba. Jejím středem se vstupovalo do průchodu, kde byl Albert, klub Infinity a pod úrovní chodníku zahloubené fitko. Kdysi jsem v něm párkrát byl: solidní strojový park na nohy a ramena.

Stál jsem přes ulici, pozoroval dveře a snažil se přijít na to, co tady provádím.

Jaký jsem měl vlastně plán?

Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, načapat svou ženu i s jejím nabíječem in flagranti a ukončit vztah teatrálním výkřikem Ha, ty mrzká cizoložnice! Již nejsi hodna mé čisté lásky!

Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, skopat Zdeňčina šamstra do Rubikovy kostky a vyhodit ho z okna? Staré dobré ultranásilí?

Nebo přestat troškařit? Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, polít je oba benzinem a s řevem Hoří, má panenko! škrtnout sirkou?

(Trochu mě znepokojovalo, že každý scénář začíná vykopáváním dveří. Asi se na mně projevovalo to, že už jsem dlouho žádné nevykopl.)

Každopádně něco jsem udělat musel. Když už jsem sem přijel.

Vykročil jsem přes ulici.

osmá


37

To není dobrý nápad, šeptal někdo vzadu v mé hlavě.

Ne, není, souhlasil jsem, protáhl se mezi zaparkovanými auty, přistoupil ke skleněným dveřím a zatlačil. Zabouchnuto.

(No tak je vykopni, ne?)

Nadechl jsem se a začal studovat štítky zvonků.

Většina byla nevyplněná. Takže mi ten klíčový padl do očí skoro okamžitě:

ČERMÁKOVÁ, Radka Mgr.

Cítil jsem, jak tlak v hrudi polevuje.

Když jsem dělal seznam Zdeňčiných kamarádek, na Radku jsem si nevzpomněl – před třemi roky se Zdeňkou sice obývaly společnou kancelář (a Radka u nás byla v jednom kuse), ale od doby, co Mgr. Čermáková po rozporech s Komisí pro historickou a sociální demografii odešla ze Sociologického ústavu, bylo ticho po pěšině. Logicky jsem si myslel, že spolu přerušily styky.

Evidentně jsem si to myslel blbě.

Na jednu stranu se mi samozřejmě ulevilo, že se Zdeňka nenakvartýrovala k žádnému amantovi – na druhou stranu jsem k velkému křepčení důvod neměl. Náš vzájemný vztah s Radkou se dal popsat všelijak, jen ne jako přátelský.

Položil jsem prst na zvonek.

A nestiskl jsem.

Prostě jsem tam jenom tak stál s ukazovákem na tlačítku a naslouchal, jak mi v hlavě šumí krev. Syčela ve spáncích, jako když kávovar prdí mléčnou pěnu do latté.

Stačilo vyvinout tlak v hodnotě několika mikropascalů, a věci by se daly do pohybu.

Zvolna jsem sundal prst z tlačítka.

Když jsem odcházel směrem k Olšanským hřbitovům, věděl jsem, že jsem se zachoval správně.

To vědomí mi vůbec nepomohlo. Nutkání něco udělat neustávalo. „Nechápu, co po mně chcete,“ řekla Lohinská.

„Rád bych si jenom něco vyjasnil.“

Seděli jsme v Cafe Decada, v tom (relativně) novém rohovém podniku na Palmovce. Dal jsem si tu s ní schůzku, protože mi přišlo, že tady přes oběd nebude tak narváno jako v protější Jagušce – i když ve výsledku to asi vyšlo nastejno. Praha venku předstírala, že letos jedno roční období prostě vynechá (Zima? Co to je? O něčem takovém jsem v životě neslyšela. ), ale Lohinská si přesto objednala medvěda (horké mléko, rum a med), jako by byla promrzlá na kost. Když si sundala tříčtvrťák s límcem z beránka, měla pod ním džísku. Naštěstí bez placek Make Love Not War a Woodstock Nation . Jinak to byla pochopitelně plná sedmdesátková palba: pod džískou batikované tričko, na krku dřevěné korále, podpatky jako tubusy Žižkovského vysílače.

„Vyjasnil? Co?“ Dlouhým, lehce zašedlým nehtem párala platíčka s medem a vyklápěla je do sklenice. „Měla jsem za to, že se Honza vyjádřil docela jednoznačně. Na rozdíl od vás.“

Pravdu hovořila ta dobrá žena: po zbytek návštěvy u Lohinských jsem vyráběl mlhu tak hustou, že by v ní Rákosníček nenašel rybník Brčálník ani s noktovizorem. Hrdý jsem na to nebyl – ale co jsem měl v té chvíli dělat?

„Jo, to se sice vyjádřil,“ přikývl jsem. „Ale nevysvětlil.“

„Co?“

„Proč po mně chce to, co po mně chce. Proč se tak úporně pokouší najít toho hypotetickýho našeptavače – když vlastně ani

devátá


39

nemá pořádný důkazy, že někdo takovej existuje. Jeden vágně formulovanej dopis... Musíte přece uznat, že taková reakce není ú p l n ě...“

„Normální?“

„ Běž n á .“

„No a proč se na to ptáte mě?“ odrazila to. „Proč se nezeptáte Honzy? Je to váš kamarád.“

„Kamarád je silný slovo.“

„Dobře, ale rozhodně se s ním znáte líp než se mnou. Vážně – já fakt nerozumím tomu, proč jste sem vytáhl mě, a ne jeho. A navíc tak trochu za jeho zády.“ Odmlčela se. „A už vůbec teda nerozumím tomu, proč jsem vám na to kývla.“

Roztočil jsem na stole tácek s logem pivovaru Černá Hora.

„Přece proto, že vy s tím jeho divným plánem taky nesouh la sít e.“

V nastalém tichu se tácek dotočil a padl s kartonovým klepnutím.

Ve prospěch Lohinské nutno říct, že se mě nepokoušela lakovat nějakým A na to jste přišel jak? nebo To není vůbec pravda – a místo toho suše řekla: „No a?“

„To znamená, že máte nějaký důvody.“

Nepřítomně si olízla prst ulepený od medu. „I kdyby jo, co vás vede k myšlence, že se o ty důvody s váma budu chtít dělit?“

„Co mě k tý myšlence vede, to opravdu nevím,“ řekl jsem. „Ale přesto myslím, že to uděláte.“

„Hm,“ ona na to.

Napila se a setřela si z koutků úst mléko.

„Ví t e c o? “

„Co?“

„Možná to vážně udělám. A víte proč?“

„Protože si o tom konečně můžete s někým promluvit?“

Byl to výstřel naslepo, ale Honza na mě působil jako člověk, který v sobě emoce spíš potlačuje, než aby je dokázal „komun i kovat“.

Ne že bych byl kdovíjaký znalec lidských povah. Jenom jsem si představil, jak bych se v takové situaci choval já.

„Vy si myslíte, bůhvíjak do nás vidíte, co?“ ušklíbla se. „A přitom jste sám průhlednej jak sklo.“

„A taky tak křehkej,“ přikývl jsem. „Tak do mě moc nebušte, ať se vám tady nerozsypu.“

„Tváříte se jako cynickej tvrďák – určitě si sám pro sebe tuhle schůzku zdůvodňujete, jako že jenom hledáte další argumenty, proč se na ten Honz



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.