načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rybí krev – Jiří Hájíček

Rybí krev

Elektronická kniha: Rybí krev
Autor: Jiří Hájíček

Hlavní hrdinka a zároveň i vypravěčka příběhu Hana je čtyřicetiletou ženou, která se po dlouhém pobytu v zahraničí vrací na návštěvu do rodné krajiny jižních Čech. Hana si znovu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81%hodnoceni - 81%hodnoceni - 81%hodnoceni - 81%hodnoceni - 81% 89%   celkové hodnocení
9 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 354
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2012
ISBN: 978-80-729-4639-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdinka a zároveň i vypravěčka příběhu Hana je čtyřicetiletou ženou, která se po dlouhém pobytu v zahraničí vrací na návštěvu do rodné krajiny jižních Čech. Hana si znovu vybavuje vzrušující události, v jejichž centru se ocitla a které nakonec před patnácti roky vyústily v její odchod do ciziny. Vše se začalo odehrávat v době, kdy došlo ke katastrofě v atomové elektrárně v Černobylu. Tehdy komunistické vedení země nařídilo, že podobný gigant bude vybudován nedaleko Budějovic a v důsledku ochranného pásma kolem této stavby budou některé vesnice v regionu zatopeny a zlikvidovány. Jednou z nich je i ta, v níž Hana společně s nerozlučnými kamarádkami Annou a Olinou vyrůstala, prožila zde své dětství a první nevydařenou lásku. První zprávy o nebepečí, které obci hrozí, dostává Hana během studia na pegagogické fakultě. Tyto informace se stále stupňují, teprve po sametové revoluci svitne alespoň zlomek naděje, že osadu bude možné přece jen zachránit. Hana se staví do čela hnutí, které bojuje za její další existenci, postupně však dochází až k tragickému zjištění, že je v tomto nerovném zápase až příliš osamocena. Román současného prozaika, odehrávající se na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, je baladickým příběhem jihočeské vesnice, která bojuje za záchranu své existence.

Popis nakladatele

Románem  Rybí krev  pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány  Zloději zelených koní  a  Selský baroko ) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století.

Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.

Po úspěšném románu  Selský baroko  (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici.  Rybí krev  je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech.

Rybí krev  však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Trailer ke knize:



Jiří Hájíček (nar. 1967) se narodil a žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela  Zloději zelených koní . Je autorem románu Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz  Dřevěný nůž . Za román Selský baroko  (2005) získal cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů  Zloději zelených koní , román Selský baroko vyšel v italštině, chorvatštině a maďarštině. Je kmenovým autorem Hosta.

Více na 

Zařazeno v kategoriích
Jiří Hájíček - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Rybí krev Rybí krev
Rybí krev Rybí krev
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku -- Povídky Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Dešťová hůl Dešťová hůl
 (audio-kniha)
Dešťová hůl Dešťová hůl
 (e-book)
Zloději zelených koní Zloději zelených koní
 
K elektronické knize "Rybí krev" doporučujeme také:
 (e-book)
Zmizet Zmizet
 (e-book)
Věra Čáslavská   život na Olympu Věra Čáslavská život na Olympu
 (e-book)
Lucemburská zahrada Lucemburská zahrada
 (e-book)
Dešťová hůl Dešťová hůl
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 (e-book)
Dívka v ledu Dívka v ledu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

r ybí

krev


Brno

2012


jiří

hájíček

r ybí

krev


© Jiří Hájíček, 2012

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-725-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7294-726-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7294-727-0 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7294-728-7 (Formát MobiPocket)


Ohrožené vesnice nemají v tomto románu jména,

ale skutečně existovaly. Lidé v románu jména mají,

ale jsou to smyšlené postavy.


2008


9

Sedím v kupé rychlíku Praha—České Budějovice, od stani

ce Tábor už úplně sama. Nad hlavou v prostoru pro zavazadla

můj odře ný tmavomodrý kufr na kolečkách, na jeho držadle

se ještě houpe cedulka z letiště v Rotterdamu. Konečně chvíle

samoty, kdy si můžu vytáhnout z peněženky ten přeložený lís

tek se sloupcem jmen. Podlouhlý bílý lístek na poznámky, vy

padá trochu jako účtenka z restaurace, v levém horním rohu

je barevné logo holandské letecké společnosti. Popsala jsem

ho v letadle velkými tiskacími písmeny a vzpomněla si přitom

na Frederika. Co by tomu řekl. Ta bohémka, chaotička, ta Češ

ka, se kterou se už čtyři roky trápí, a  tohle? On, který má ve

všem systém a vyznává řád. Když jdeme nakupovat, má v ruce

přesně takový lístek a  navíc propisku, háže nákup do vozíku

a  odškrtává si položky na seznamu. V  kapsičce u  košile nosí

kalkulačku a  dělá si mezisoučet nákupu, aby ho u  pokladny

nic nepřekvapilo.

A přesně tak to budu dělat teď já, říkám si a přejíždím pohle

dem lístek odshora dolů. Budu si odškrtávat jména. Všechny ze

seznamu chci vidět, mluvit s nimi, dívat se jim zpříma do očí.

Ať už se mezi námi kdysi stalo cokoli.

TÁTA

HONZA

ANNA

MILADA

ZDENĚK

PAN TUŠL

MUDr. BREJCHOVÁ

PAN BERTÁK

CHOZÉ

NAĎA

PETR

OLINA


10

Celkem dvanáct jmen, dvanáctka důležitých lidí mé minulos

ti. Zastavuji se u těch posledních dvou a přemítám, proč jsem

je napsala až naposledy. Podvědomí? Odsunula jsem je, scho

vala až na konec. Raději koukám oknem ven do ubíhající kra

jiny jižních Čech a vzpomínám na včerejší večer. Otevřeli jsme

s  Frederikem doma na rozloučenou láhev vína. Popíjeli jsme

v  posteli a  já jsem vtipkovala, že si ode mne celý měsíc odpo

čine. Pěkných pár týdnů před odletem neslyšel nic jiného než

historky a legendy o naší rodině. Už jsem mu tím lezla na nervy.

Jednou se na mě dokonce utrhl, jestli si prý myslím, že nikdo

jiný neměl trable v rodině, jen já. Prý je to normální.

„Přijde ti normální, že jsem svýho vlastního bráchu neviděla

přes dvacet let?“

Opakuju si tu otázku nahlas v prázdném kupé. A znovu si

v duchu připomínám základní pravidla téhle cesty, která jsem

si stanovila před odletem. Pravidlo číslo jedna: Říkat pravdu.

Vždycky, každému a za všech okolností. Na co si hrát v jedna

čtyřiceti? Před čím se schovávat? To bych se ani nemusela vra

cet. Pravidlo číslo dvě: Nebudu brečet. Dojetí, smutek. Co s tím?

Nejsem přece malá holka. Posledních pár dopisů, které jsme si

s  tátou vyměnili, mě docela uklidnilo. Operace dopadla dob

ře, včera ho měli propustit ze špitálu a dneska večer zazvoním

u jeho dveří. Všechno vychází. Bude to dobrý, říkám si už po

několikáté a  vrtím se neklidně na sedadle.

Mezitím se zešeřilo, stojím u okýnka a v dálce už vidím světla

města. Nebyla jsem tu patnáct let. Vagon sebou háže, držím se

za kovové madlo a pozoruju město, jak si ho nepamatuju, ob

klíčené supermarkety, benzinovými pumpami a nízkými hra

natými stavbami. Za chvíli vlak s  cukáním zastavuje. Táhnu

za sebou kufr tunelem od nástupišť, naproti nádražní budovy

zkoumám jízdní řád městské dopravy. Na sídliště Máj jezdí jiná

čísla než kdysi. Vystupuju na konečné autobusu číslo tři, kufr

za mnou klape na kolečkách po dlážděném chodníku. Stojím


11

uprostřed sídliště. Žádné šedivé paneláky, jak jsem to tu znala,

ale celá paleta pastelových barev, rozhlížím se kolem dokola,

žlutá, modrá, zelenkavá, domy hrají barvami a  desetipatrový

dům, kde bydlí táta, má na barevné fasádě namalované ohrom

né číslo. Výtah zastavil v osmém patře a já zvoním u dveří, ote

vírají se a  v  nich stojí můj táta, o  dvou berlích, úplně šedivý.

„Pojď dál,“ usměje se. Dám mu pusu na tvář a opatrně ho ob

jímám. Zavírám dveře a stojíme naproti sobě. Zkoumám v jeho

tváři, jestli má bolesti a jak ho změnil čas. Ale času budeme mít

dost. Ukazuje berlou, ať jdu za ním.

Jak jsem to nepoznávala na sídlišti, tak uvnitř se nezměnilo

vůbec nic. Ten samý okopaný botník v předsíni, stejný vybledlý

závěs v okně obýváku, který jsme kdysi kupovaly ještě s mam

kou, staré umakartové bytové jádro a z tranzistoráku v kuchy

ni vyřvává dechovka. Neslyšela jsem něco takového celé věky,

trochu to se mnou zacloumá a háže mě to o dvacet let dozadu.

Ale držím se a snažím se soustředit na přítomnou chvíli a zů

stat v klidu.

Dávám tátovi dárkový balíček s holandským sýrem a čoko

ládou. Celý večer uběhne neskutečně rychle, říkáme si spíš

praktické věci. Ptám se, jestli má dietu a co mám vařit, kdy je

první kontrola v  nemocnici, jestli má ještě bolesti, jestli má

doma všechny léky a kde je nejbližší lékárna, kam se tu chodí

nakupovat. Prohlížím lednici. Říká, že nemá hlad, ale já ještě

běžím s taškou do večerky. Je to asi sto metrů a za půl hodinky

jsem zpátky. Těší se na pořádné jídlo po těch nemocničních bla

fech, doufá, že na něm nebudu dělat pokusy a vařit mu nějaké

holandské speciality. Smějeme se. Pořád si nemůžu zvyknout

na jeho tvář, jak se za ta léta změnila. Hluboké vrásky, řidší vla

sy, pohublý obličej. On to má se mnou asi podobně. Posílala

jsem mu sice nedávno v dopise fotku nás dvou s Frede rikem,

ale taky na mě kouká jako na někoho povědomého, koho kdy

si znával...


12

„Kdybys přijela s tím svým, ani bych si s ním nemoh popoví

dat,“ říká vyčítavě a já mu vyprávím, co už jsem Frederika na

učila česky a jak se učím od něho holandsky. Připravuju nám

aspoň obložené chleby, sedí v kuchyni, berle opřené o lavici. Na

kredenci fotka v  rámečku. Mamka a  táta, někdy před dvaceti

lety, fotografováno před naší bývalou chalupou u  nás na vsi.

Nic to se mnou nedělá, v duchu se chválím, jak se držím zásad.

Po jídle vybaluju kufr. Najednou na mě padne únava, bylo

toho dneska hodně, říkám tátovi, vlezu do vany a pouštím na

sebe teplou vodu ze sprchy. Spát budu v zadním pokoji na vá

lendě, kde měla mamka dřív šicí stroj. Pokládám na peřiňák

mobil a kontroluju čas, je deset večer. Píšu rychle zprávu Frede

rikovi, úplně jsem na něj zapomněla. Než zhasnu lampičku, vy

táhnu z peněženky lístek. Propiskou udělám fajfku u tiskacího

TÁTA. Zhasínám, zavírám oči a  usmívám se, jak šlo všechno

hladce. Než usnu, říkám si, jak čas všechno zahojil a podobné

hlouposti.

Bloumám po budějovickém náměstí, nic není, kde bývalo.

Kadeřnictví, kde mě naposledy před cestou do Anglie stříhala

Naďa. Ani rybárna na rohu, kam jsme chodívali jako studenti

po flámu na rybí salát. Místo ní butik se sportovním oblečením.

Prošla jsem centrum a nakoukla do všech kadeřnictví, ale nikdo

Naďu nezná. Jsem naivní, říkám si, kdoví kde je, po patnácti le

tech. Vyhřívám se u kašny ve slunci pozdního září. Než se pěšky

vydám zpátky do sídliště, vlezu ještě do knihkupectví. V regálu

plném knih seřazených podle jmen autorů hledám pod písme

nem H. Radostí poskočím, vytahuji těžkou knihu s oranžovým

hřbetem a s ilustrací Josefa Lady na obálce. Osudy dobrého vojáka

Švejka za světové války. Nové vydání. Jdu svižnou chůzí z centra

města, knihu pod paží, aspoň jeden úspěch na mé první výpravě

do minulosti, říkám si. Blíží se jedenáctá hodina, nejvyšší čas

uvařit tátovi oběd.


13

Večer sedíme v obýváku, můj kufr už je vyprázdněný, zapl

nila jsem skříň v pokoji, kde teď spím. Taky jsem doprala prv

ní várku prádla, pračku má táta poměrně novou. Prošla jsem

celý byt. Na domácnost starého vdovce s operovaným kyčelním

kloubem to není tak špatné. Mažu si ruce krémem. Zítra umyju

okna, říkám a táta se strachuje, že jsem nějaká hubená a jestli

pořádně jím. Potud idyla.

Začnu o Honzovi. Kde vůbec je, jak se má, jestli o něm táta

má nějaké zprávy. Neviděla jsem ho od roku... zamyslím se, od

roku 1986. Kroutím hlavou, sama tomu nemůžu uvěřit. Táta sedí

jako zařezaný. Nevydá ani hlásku, nereaguje na otázky.

„O Honzovi se tady vůbec nebudeme bavit,“ vypadne z něho

nakonec. Dívám se mu zpříma do očí, snažím se zachovat klidný

hlas a myslím na svá předsevzetí před návratem sem.

„O Honzovi se právě bavit budem.“

Sleduju jeho překvapení, jeho proměňující se výraz, tvář tro

chu rudne a nabíhá, rysy tvrdnou, podivný škleb, dívá se stra

nou. Já pohledem neuhýbám. Najednou je celý nesvůj.

„A co jako?“ vyjede na mě. „Svýho starýho tátu budeš poučo

vat a říkat, co mám dělat nebo co...“

Je celý napnutý, rukama svírá berle, jako by chtěl vyskočit na

nohy a někam utéct.

„Já ti nechci říkat, co máš dělat. Jenom si chci promluvit o na

šem Honzovi.“

Dívá se jinam a je uražený. Bouří to ve mně, všechno to, co

bylo usazené někde dole. Vypadalo to na krásný návrat ztra

cené dcery k otci, který se v moudrosti svého stáří se vším vy

rovnal. Už neříkám nic. Snažím se zůstat klidná, ale hlavou mi

běží: Mně už je to jedno, tati, jestli tě doopravdy ztratím. Jestli

mě teď vyhodíš a  najmeš si místo mě nějakou ošetřovatelku.

Já jsem po patnácti letech nepřijela proto, abych se dál točila

v tom samém kruhu, abych dělala, že se nic nestalo, a chodila

kolem všech těch věcí z  minula jako kolem horké kaše. Jestli


14

chceš, tak si s tím umři, s tou zatvrdlinou, co máš někde na srdci.

Dál si to klidně tahej s sebou, když nemůžeš jinak... Pak to ne

vydržím, dívá se z okna s podivně zatuhlým obličejem, polknu.

„Tati, já tě mám moc ráda, vždycky jsem měla. A vím, žes pro

nás chtěl vždycky to nejlepší, žes pro naši rodinu vždycky dělal,

cos mohl. Ale nebudu tady ve svým věku hrát divadýlko a tvářit

se, že náš Honza neexistuje a nikdy neexistoval. Přeber si to, jak

chceš. Dobrou noc.“

Ležím a hlava na polštáři je plná podivného vzruchu. Jako

když se zatřepe skleněnou koulí a v těžítku sněží. Lampička na

peřiňáku svítí, dívám se na svůj popsaný lístek, na odškrtnu

té TÁTA, a říkám si, že jsem si to asi představovala moc jedno

duše.

Ráno jakoby nic v kuchyni připravuji snídani. Táta přihopká

o berlích, pozdravíme se, ve tváři je měkčí, dokonce se usměje

a ptá se, co bude dneska k obědu. Ulehčí se mi a u snídaně mu

vyprávím, jak chodím v létě ráda v Rotterdamu na trh a co má

Frederik rád k  jídlu a  že mu vařím rajskou omáčku a  ovocné

kynuté knedlíky.

„Chci se podívat za mamkou na hřbitov,“ povídám.

„Autobus už tam do vsi jezdí jen dvakrát denně, holčičko.

Ráno a večer.“

„Nevadí, stejně jsem si říkala, že potřebujeme auto. Chci na

vštívit spoustu lidí a taky na kontroly do nemocnice to pro tebe

bude pohodlnější.“

„Nemám peníze na auto.“

„Na auto z bazaru mám, tati.“

„Nemůžu s  tebou přece takhle obcházet bazary,“ zvedá do

vzduchu berle.

„Koupím ho sama, neboj se.“

„Ty? Ošidí tě, seš ženská...“

Poprvé mě opravdu rozesmál, málem jsem rozlila hrnek s ká

vou. Směju se na celé kolo, jen se dívá a tváří se zase divně.


15

„Tati, kupovala jsem auto v Holandsku, Frederik na to není.

Kupovala jsem auto v Americe...“

„V Americe? A kde ho máš?“

„Koupily jsme s  jednou holkou ojetýho chevroleta, v  New

Yorku. Pak jsme to s  ním vzaly na západ, a  když kámoška po

třebovala prachy na letenku domů do Libanonu, tak jsme ho

v San Diegu zase prodaly.“

Táta mlčí, sklízím ze stolu a připravuju dvě igelitové tašky, že

skočím do obchodu na nákup.

„Taky na nákupy se nám auto hodí. Jednou za tejden sjedu do supermarketu na předměstí, je to tam levnější.“

Zvoním u dvoupatrové vilky v tiché čtvrti. Opravená fasáda,

nový plot, vrata pro auto na dálkové ovládání, všimnu si. Milada se objeví ve dveřích a jde mi po chodníčku odemknout branku.

Obejmeme se, jedna z druhé nemůžeme spustit oči.

„Vypadáš úžasně,“ opakuje, „zato já jsem přibrala. To víš, po

řád sedím v kanceláři a kupa starostí.“

Uvnitř už to moc nepoznávám, sedíme v obýváku, kde jsme

spolu před dvaadvaceti lety sledovaly zpravodajství rakouské televize o černobylské jaderné katastrofě. Rodiče bydlí v přízemí, říká Milada a ukazuje mi u kávy alba plná fotek. Dvě děti, dovolené u moře, rodinné oslavy. Jsem po chvíli unavená, ale nekončí to. Pát rám potají v její tváři, když mi ukazuje prstem na obrázky. Tmavé kruhy pod očima, vrásky, jen tak doma na gauči, bez mejkapu. Advokátní praxe běží dobře, koupili parcelu a byt v centru, jako investici, pro děti, to se neztratí. Man

žel kandidoval v posledních komunálních volbách na radnici,

dceru poslali na rok do Ameriky na výměnný pobyt, je jí čtrnáct.

Musím vstát a protáhnout se, jdu k oknu a dívám se do ulice.

Nečekala, že se objevím, vzpomíná na maturitu a jak jezdila za

mnou na vesnici. Najednou zmlkne.

„Neměla jsem o tom začínat, viď? Vaše chalupa už není...“

16

„Nic se neděje, Milado.“

Neumí si to prý představit, být tak dlouho mimo domov, ale

děti půjdou do světa, musí se otrkat, říká, synovi je dvanáct

a  baví ho jazyky, chtěli by mu dopřát vzdělání na nějaké za

hraniční univerzitě. Dívám se na ni, trochu už mi uniká, o čem

mluví. Mám ji ráda, ale je to ještě ta Milada? Kde jsou naše

dívčí tajemství? Jakou mají dneska cenu? Konečně se v poml

ce zeptá, co já.

„Provozujeme s přítelem hostel,“ povídám, „už třetí rok. Za

tím mě to baví. Pořád se něco děje, potkáváš lidi z celýho světa.“

Ptá se na Holandsko, jestli mám děti, jak se mají naši. Vůbec

neví o mamce. Zhrozí se. Je to už třináct let, jak to, že se to ne

dověděla? Omlouvá se. Prý je to trapas.

„To nic, Milado. Nemohlas to vědět.“

Stáčím řeč jinam a Milada se chytne, zase se rozpovídá, já už

bych se nejraději viděla venku. Mám dobrou záminku.

„Musím uvařit tátovi,“ povídám, „ale jsem tu celý měsíc, mů

žeme se zase vidět.“ Nadšeně přikyvuje. Cestou po schodech

dolů mě napadne zeptat se jí na nějaký bazar. Při zmínce, že

sháním ojeté auto, mě chytí za loket.

„Půjč si moje, Hano. My máme dvě a to moje stejně pořád stojí

v garáži. Manžel mi ho koupil před dvěma lety.“

Zdráhám se. Nezdá se mi to, půjčovat si takhle auto.

„Je nesmysl kupovat v bazaru auto na měsíc. Než ho přihlásíš,

pak zase starost s prodejem...“

Cítím, že to myslí opravdu vážně a upřímně. Těší mě ta velko

rysost, neviděla mě tolik let. A když vzápětí přináší klíčky a tech

nický průkaz, už se nebráním.

„Jak to děláš, že vypadáš tak dobře?“ ptá se ještě venku na

chodníku.

„Jím samý ryby a  zeleninu,“ povídám, „bydlíme kousek od

přístavu.“

Odjíždím z návštěvy v malém modrém peugeotu, uvnitř ješ

tě voní novotou a má najeto pět tisíc kilometrů. Představuju si,

jak tátu překvapím.

V  neděli ráno vezu tátu na mši. Když si s  mamkou po vy

stěhování ze vsi hledali kostel tady ve městě, vybrali si tenhle.

Směrem k  nemocnici, po levé straně rušné ulice. Nechávám

se unést mocným zvukem varhan, zaplaví celou hlavní kostelní loď. Cestou zpátky k parkovišti chce táta diskutovat o mně

a o víře. Při stihnu se při shovívavosti, připadá mi chvílemi jako

dítě, ale rodič je on a o své roli nepochybuje. Zastaví se uprostřed chodníku. Bolí ho ruce, takhle daleko ještě o berlích nešel.

Nabízím mu, ať tu počká, že pro něho přijedu, ale kroutí hlavou.

Dívá se na mě, ve tváři bolest. Asi nejen fyzickou.

„Nedokázal jsem vás k tomu vychovat, ani jedno svý dítě.“

„Vždycky jsem měla v kostele strach, už odmala.“

„To je trochu povrchní, když se bavíme o  víře, nezdá se ti?“

„Byl to jeden z mnoha mejch strachů v dětství. Je to asi hloupý,

ale Honza mi tehdy ukázal, že...“

„Prosím tě,“ skáče mi schválně do řeči při zmínce o Honzovi,

„z čehos mohla mít strach?“

„Ze mše, z těch písní, ze hřbitova, co byl kolem kostela. Taky ze tmy, z tebe, z toho, jak jste se hádali s Honzou...“

„Jasně, já jsem byl ten tyran, ten despota, co vám všem ubli

žoval. Tak tos mi přijela na starý kolena říct!“

Stojí opřený o  berle, bezmocný, zarudlý ve tváři. Znovu se

rozejdeme, chůze ho zaměstnává a namáhá. Cestou k autu už

nepromluvíme.

Doma pro nás chystám oběd, táta pouští tranzistorák s  ne

dělním přídělem dechovky z Českého rozhlasu. Po jídle rychle spláchnu nádobí, za chvíli už sjíždím výtahem z osmého patra, sedám do auta a s rukama na volantu přemýšlím, kam se vydat

18

nejdřív. Na sedačce vedle mne leží lístek se jmény. Dvě „položky“

už mám odškrtnuté. TÁTA a MILADA. Ale co to znamená? Dí

vám se na seznam a mám podivné pocity. Představovala jsem si

všechno nějak jednodušší. Ale asi byla hloupost si vůbec něco

dopředu představovat, říkám si, když startuju motor.

Tankuju na Hluboké, pak jedu do centra a  dávám si kávu,

židličky a stolky jsou ještě na chodníku, je docela teplo a svítí

slunce. Ptám se číšníka na doktorku Brejchovou, ale je mu ko

lem pětadvaceti a nezná ji. Potom bloumám městečkem, na bu

dově s mosaznými cedulkami najdu pár jmen, privátní lékařské

praxe, ale ona mezi nimi není. Ani nevím, kam bych měla jít.

Třeba už si užívá důchodu, říkám si, věk by na to měla.

Projíždím hlubokým stínem, široká silnice je z obou stran ob

klopená oborou. Když auto vyšplhá na kopec, vidím na modrém

nebi v dálce mohutné bílé sloupy páry. Ale jinak nic, obzor se

ještě neotevřel, výhled do krajiny ohraničuje les a hnědá linka

polí. Než se stačím dostat k horizontu a vjet do otevřené krajiny,

odbočuji doprava a po chvíli mě znovu pohltí stín lesa. Pak už

je to pořád z kopce, cítím, že se blížím do údolí Vltavy. Té řeky,

která všechno ví, říkám si nahlas. Jaká asi bude? Pamatuju si ji

někdy před dvaceti lety, naši krásnou řeku. Jez pod kostelem,

náhon ke mlýnu. Ozývá se lehká nervozita. Vjíždím do vsi, za

parkuju před kostelem. V první chvíli mám pocit, že jsem někde

jinde, že jsem omylem zastavila v jiné vesnici. V hlavě se honí

představy a obrazy z minula. Náves je liduprázdná, připadá mi

tak maličká. Jen kostel svatého Pavla mě vrací do reality. Střecha

na věži bývala zelená, teď je do červena, nově opravená. Roz

hlížím se, fara je pryč, přibyly dvě novostavby, taky nová hos

poda. Podívám se na konec návsi a oddychnu si, stará hospoda

U Sládků je tu taky, moc se nezměnila. Slunce visí nad korunou

staré lípy, tu si pamatuju moc dobře. Je pořád teplo, jsem jen

v  džínách, tričku a  krátké bundičce do pasu. Vcházím nízkou

brankou na hřbitov. Je to společný hrob, hned vedle místa, kde

jsou pochováni babička a děda. Na černé leštěné žule dvě jmé

na. JAN POŘÍČNÝ, 1939—1988. BOŽENA TOMÁŠKOVÁ, 1941—1994.

Pokládám kytici, chtěla bych zapálit svíčku, ale nemám sirky ani

zapalovač. Kromě mě na hřbitůvku nikdo není. Vzpomínám na

mamku. Pořád jen pracovala a starala se o druhé, aby nemusela

myslet na svou duši. Připadá mi to všechno tak dávno. Stojím

u hrobu a po chvíli se přistihnu, že myslím na to, kdy udělám

těch pár kroků k zídce hřbitova, odkud je výhled na řeku a na

část vsi. Ještě chvíli to odkládám, ale pak se dám cestičkou mezi

hroby, vlevo vidím nízkou márnici a už stojím u zdi. Vykloním

se, pod ní kontejner plný suchých květin, věnců, trávy. A dole

pod svahem voda. Široká rozlitá řeka. Na levém břehu, kde bý

vala i  naše chalupa a  za ní škola, není nic. Prázdný břeh, dvě

přivázané pramice. Na pravém břehu jsou vidět oplocené za

hrádky, jeden obytný přívěs, několik zahradních chatek nebo

malých kůlniček. Mladé stromky. Opírám se dlaněmi o zídku,

ohromená tím prvním pohledem. Jez je pryč, mlýn není, ani

náhon. Všechno je pod vodou. Oči si pomalu zvykají a  vzpo

mínky někde vzadu v  mé hlavě už jsou stejně trochu mlhavé

a potrhané.

Vycházím ze hřbitova na náves, jdu kolem původních starých

chalup, za vysokými plechovými vraty u  Máchů se ve škvíře

mezi sloupkem mihne šátek a na vteřinu i vrásčitá tvář. Bezděky se zastavím, ale jako by se mi ten obraz jen zdál. Nikde nikdo. Jdu k hospodě, beru za kliku, je zamčeno. Copak nikoho

nepotkám, vůbec nikoho? Podívám se na hodinky, je půl třetí

odpoledne. Podivný pocit mě provází až za zatáčku a na konec

vsi. Najednou není kam jít dál, znovu to pomyšlení, že vesnice

se nějak smrskla. Dívám se k řece, široká hladina je klidná, sto

jím u Konopků stavení a pod ním, kde bývala chalupa strejdy

Venci, je už jen tichá laguna. Tady je teď řeka nejširší z celé vsi.

Myslím na Zdeňka, vrací se mi pár obrazů z doby před mnoha

lety. A najednou slyším vrznout vrátka a ze zahrady vychází muž

s baretem na hlavě, starý rozepnutý kabát, na nohou holínky,

a tlačí kolečko plné suchých stvolů, listí a nějakého plevele. Zatají se mi dech. Díváme se chviličku na sebe, popojdu k němu a on pouští z rukou držadla kolečka. Zpod baretu trčí vlasy šedivé jako popel, na tváři strniště, očima si mě měří a mlčí. Vá

hám, jestli mě poznal.

„Dobrý den, pane Konopko. To jsem já, Hana.“

Popotáhne nosem a škrábe se ve vousech.

„Nepoznáváte mě? Hana Tomášková.“

„Ale poznávám,“ zavrčí. „Co tu chceš?“

Zaráží mě ta hrubost v jeho hlase.

„Tak mě napadlo, že se podívám za Zdeňkem, neviděli jsme

se léta...“

„Není doma.“

„A kdy se vrátí z práce?“

„Z jaký práce, jsi blbá? Pouštějí ho domů na víkend jednou za měsíc.“

„Já jsem nebyla v  Čechách patnáct let, pane Konopko, nic

nevím.“

„Vůbec už sem nechoď, není na tebe zvědavej. Tři roky jsi ho

vodila za nos a teď bys ho chtěla vidět?“

„O čem to mluvíte? Chodili jsme spolu před pětadvaceti lety,

proboha.“

„A co? Já si tě dobře pamatuju, tahala ses s kdekým, v kostele tě člověk neviděl, vlastního tátu jsi pomlouvala po vsi. A kdes

byla, když měla tvoje máma pohřeb? I ten váš kriminálník teh

dy přijel...!“

„Co to povídáte?“

Bere za kolečko a  tlačí ho kolem stoky a  podél plotu pryč,

vidím už jen jeho záda.

„Kde je Zdeněk? Proč bych ho nemohla vidět?“

Neodpovídá, nachýlená zavalitá postava se vzdaluje, roze

pnutý dlouhý kabát mu vlaje kolem lýtek. Stojím jako opařená,


21

seběhlo se to v pár vteřinách, a teď už není kam jít dál, jsem

u  cedule s  červeně přeškrtnutým jménem vsi. Otáčím se, ko

lem nikdo, jdu volným krokem zpátky k návsi a v hlavě mi zní

ten dialog, přehrávám si ho chtě nechtě pořád dokola. S tímhle

jsi teda nepočítala, děvenko. Jasně že ne, odpovídám v duchu

sama sobě. Vědět, že si sem jedu pro takovouhle sprchu, tak

bych na kopci neodbočila a raději pokračovala až k elektrárně

a  tam bych se nechala provést expozicí o  jaderné energetice.

Včera mi táta vyprávěl, že tam lidi jezdí na exkurze. Blížím se

k autobusové zastávce pod lípou, ve zchátralém dvoupatrovém

domě už není krám, okna jsou zatlučená prkny. Lovím v kapse

klíčky od auta, když vtom slyším za zády motor, zvuk zesiluje.

Neotáčím se, ale traktor s krmným vozem ve vleku brzdí vedle

mě. Otevírají se dveře a muž za volantem se na mě dívá a mír

ně se usmívá. Je mohutný, i ve tváři obtloustlý, vlasy prokvetlé,

statné tělo navlečené do zelené kombinézy.

„Říkal jsem si, že tenhle zadek odněkud znám.“

Kření se a vypíná motor.

„Teda, Chozé, jsi to ty? Už jsem myslela, že tu nepotkám ži

vou duši.“

Šplhám k němu nahoru do kabiny. Je to moderní velký traktor

s obrovskými koly a má stejně zelenou barvu jako jeho kombi

néza. Uvnitř je to hezčí než v mém vypůjčeném osobáku. Chozé

si zapaluje cigaretu a lokty se opírá o volant.

„Ta modrá dvěstěšestka u kostela je tvoje, že jo?“

Je v klidu a baví se se mnou, jako bychom se viděli naposle

dy před týdnem. I  já se pomalu uvolňuju a  doufám, že tohle

setkání bude příjemnější.

„Ty už máš metrák, ne?“

„To přidej. Zato ty asi nežereš, seš hubená jak lunt.“

Zkoumám výraz v jeho obličeji. Zpočátku to vypadalo, že má

radost, že mě vidí. Teď pozoruju trochu odtažitost a stíny nedů

věry v očích. Překvapuje mě, že o mně ví, že jsem byla dlouho


22

v cizině a dokonce kde. Prý občas potkává tátu, když sem jezdí

na hřbitov. Vyprávím mu o svém setkání s Konopkou.

„Konopka byl vždycky vůl,“ mávne rukou Chozé.

„To o něm říkával můj strejda taky,“ přitakávám. „A co je se

Zdeňkem?“

„Už dobrejch pět let má invalidní důchod a poslední roky je zavřenej na psychiatrii.“

Cítím trochu nevolnost kolem žaludku, snažím se to rozdý

chat. Ptám se Chozého, jak se má, ale není moc sdílný. Oženil

se s holkou z vedlejší vsi, mají dvě děti, kluk se jmenuje Josef

po tátovi a příští rok už půjde do učení.

„Ještě mi řekni, jak se má Anna?“

„To nevím. Neviděl jsem ji léta,“ tvrdí a zamračeně hledí před

sebe, z výšky traktoru vidíme i na kříže za hřbitovní zdí.

„A Olina? Víš o ní něco?“

„Má taky dvě děti. Většinou se tu potkáme o Dušičkách.“

„Když je tehdy odsud s  mámou vystěhovali, šly někam na

blata do bytovky.“

„Jo, kousek od Vodňan, bydlí tam pořád.“

„A jejího manžela znáš?“

„Znáš ho taky,“ podívá se na mě, oči přimhouřené. Polknu, tuším, co může jeho provokativní úsměv znamenat.

„Ne... chceš říct, že si vzala... Petra?“

„Jo, Petra.“

„Petra Hrazdila?“

Kývá hlavou, usměje se, zlomyslně, zdá se mi. Trochu se mi

z toho všeho zamotá hlava, pozoruje mě a baví se tím.

„Když jsem šla kolem Máchů, měla jsem pocit, že jsem za plotem zahlídla jejich starou babičku, je to vůbec možný?“

„Jo, loni jí bylo dvaadevadesát.“

„Takhle hlídkovala za vraty, už když mi bylo sedmnáct. Ta se

snad od těch vrat za pětadvacet let ani nehnula.“


23

„Ta přežije všechny. Syna už přežila, nedivil bych se, kdyby

i dceru.“

„Počkej, Mácha, co byl na MNV, už umřel?“

„Jsou to tak tři roky. Trefilo ho.“

Stojím už zase na zemi. Po návsi přeběhl pes, jinak se nic ne

pohnulo. Traktor už zase vrčí, Chozé se vyklání, že zavře dveře

kabiny.

„Chci se s  holkama vidět, s  Annou i  Olinou,“ křičím na něj

nahoru. „Mohli bysme se všichni sejít U Sládků, co říkáš? Jako

za starejch časů.“

„Starej Sládek už hospodu nevede,“ křičí Chozé, „pronajal ji

nějaký naplavenině z Budějc.“

Zatúruje motor, mávne na pozdrav a  rozjíždí se. Vůz se za

traktorem houpe a  padá z  něho na asfalt kukuřice. Dívám se

chvíli za ním, napadá mě, že se vůbec nezeptal na Honzu. Bývali

nejlepší kamarádi. Sednu do auta a vracím se zpátky směrem na

Budějovice. Na kopci nade vsí odbočím na lesní cestu a vystupu

ju z auta. V dlani tisknu mobilní telefon a kráčím chvilku jen tak

nazdařbůh po měkké lesní půdě a dívám se do korun vysokých

smrků. Sedám pod strom a dýchám voňavý vzduch. Zavírám oči

a říkám si, že bych si ty výlety do minulosti měla dávkovat raději

po menších porcích. Na klávesnici mobilu zmáčknu rychlou vol

bou číslo uložené pod jedničkou. To číslo jedna, to je Frederik.



Kóta 370,5


1983


27

„Co to bylo za kluka?“ zeptal se strejda a díval se, jak se cpu

bramborovým gulášem od babičky. „Nějakej vědec, ne? Brejlič

ky na nose, ramena jak sešlapanej rejč...“

„To byl Marek, spolužák z gymplu, strejdo. Je dobrej na mati

ku, něco mi vysvětloval.“

„Aha. To přijel kvůli tomu autobusem až z Budějc?“

„Co se tak koukáš?“

„Já jen že Zdeněk je sice obyčejnej kluk z vesnice, ale umí ře

meslo, včelaří, chodí na ryby...“

„Jenom mě doučuje matiku, nic víc.“

Strejda Venca se pitvorně zašklebil a  nechal mě na pokoji.

Kaštanové vlasy nad čelem mu už řídly a trochu šedivěly, zato

licousy si pěstoval svědomitě jako rakousko -uherský císař Franz

Josef. Vstal od stolu, přes flanelovou kostkovanou košili a pivní

břicho napnuté kšandy, vzal od plotny uhlák a  šel pro dřevo.

Zaslechla jsem ještě z chodby jeho hlas.

„Máš tady Olinu!“

Olina přešlapovala v mrazu na dvoře, nos celý červený, ale

dovnitř jít nechtěla. Strejdův černý vlčák Car stál za pletivem

kotce, byl ve střehu a sledoval nás dvě, jestli ho vezmeme s se

bou na procházku. Pak ale poznal, že dneska z toho nic nebude.

Olina byla celá rozrušená a chvátala na mě.

„Musíš mít na očích nějaký brejle, Hani, ta džínovina je hroz

ně tuhá a jehly se lámou a odstřelujou kolem.“

Napadla mě jediná věc. S  kabátem ještě rozepnutým jsem

vběhla do sednice, kterou jsme měli ve strejdově chalupě s Hon

zou pro sebe, a vzala jeho motoristické brýle. Ležely hned vedle

červené helmy.

„To je ono,“ zajásala Olina, „já mám doma brejle na lyže.“

„Ale musíme pohnout, Oli, jestli brácha zjistí, že jsem mu je

vzala, tak mě zabije.“

Spěchaly jsme kolem řeky, Vltava byla v únoru podivně šedi

vá a vypadalo to, jako by v té zimě i pomaleji tekla. Vzaly jsme


28

to pěšinou do kopce. Ovanula mě známá vůně chalupy, kde

Olina bydlela s  prarodiči a  matkou. Zvláštní bylinkový dech

místností, měla jsem ho ráda. Olinina máma byla v práci, pro

dávala v krámku na návsi. V úzké tmavé chodbičce jsme niko

ho nepotkaly, a tak jsme rychle zapadly do pokojíku se starým

nábytkem a šicím strojem. Olina vytáhla z igelitové tašky slo

žené džíny. Byly zbrusu nové, pánské, větší velikost, dovezené

prý  přes Rakousko. Švy na nohavicích byly od kolen dolů vy

párané.

„Přijede si pro ně dneska kolem sedmý večer! Já se snad zbláz

ním...“ třeštila Olina a  přisunula mi židli z  druhé strany stol

ku, na kterém stál šicí stroj. Zasedly jsme naproti sobě, Olina

si nasadila oranžové plastové lyžařské brýle a já zase Honzovy

brýle na motorku.

„A  to je ten Petr, co jsi s  ním tancovala minulou sobotu na

zábavě v Sedlici? Ten vysokej, černej...?“

„Jo, to je on,“ zapištěla Olina, „Petr Hrazdil, ten metalák, delší

vlnitý vlasy. Dělej, Hani, chyť tu nohavici a budeš to tahat k sobě.

Cítíš v prstech, jak je ta látka tvrdá? Ale neboj, mám náhradní

jehly, celou krabičku.“

Stroj zoufale vrčel, přitahovala jsem nohavici tuhou jako prk

no od jehly směrem k sobě, pak to najednou luplo a jehla byla

pryč. Olina zaklela, vyměnila zlomenou jehlu za novou a trápila

šicí stroj dál. Šlo to pomalu, ale když jsme měly jednu nohavici

zúženou, Olina zářila spokojeností.

„Nebude to moc?“ strachovala jsem se.

„To je právě ono. Metaláci to nosej úzký, úplně na tělo.“

Pustily jsme se do druhé nohavice a byly jsme tak zabrané do

práce, že jsme si ani nevšimly, kdy se ve dveřích objevila Anna.

Vyrušil nás až výbuch smíchu, Olina přestala šít a v lyžařských

brýlích mi naštvaně zírala přes rameno. Otočila jsem se a uvi

děla Annu, jak se svíjí smíchy.

„Co se tlemíš? Jsi nikdy neviděla někoho šít?“


29

„Kdybyste se viděly,“ kuckala Anna smíchem a utírala si oči.

„Radši nechoď blíž, nebo přijdeš k úrazu,“ řekla Olina a zno

vu spustila šicí stroj. Úlomek jehly za chvíli zacinkal mezi por

celánovými hrnečky na polici a  stroj vrčel nějakou dobu na

prázdno. Seděly jsme u něho jako dva potápěči.

„Večer přijede, holky,“ řekla Olina a usmála se, posunula si

lyžařské brýle na čelo a lovila prstem v krabičce další jehlu.

„Jak se má Chozé?“ zeptala jsem se Anny. Neviděly jsme se od minulého týdne, co se vrátila ze Žiliny.

„Měl vycházku přes noc?“ chtěla vědět Olina. Anna přikývla.

„Byli jste na hotelu?“

„Jo.“

„Od tebe se toho člověk dozví,“ zabručela Olina a  stáhla si

brýle na oči.

„Stejně se za pár tejdnů vrátí,“ řekla jsem.

„Bude tejden nasluhovat,“ ozvala se Anna, „za těch sedm vostrejch, co dostal loni na podzim.“

„Jak zdrhnul z kasáren za tebou?“ usmála se Olina. „To je romantický...“

„Jo, Chozé je fakt romantik,“ ušklíbla se Anna.

„Holky, já to dva roky bez Petra nepřežiju.“

„A vy spolu fakt chodíte?“ zeptala jsem se.

„Jasně. Od tý taneční zábavy.“

„A bylo něco...?“

„To si piš.“

Podívaly jsme se s Annou na sebe.

„Napadlo mě, že až bude Petr na jaře rukovat, mohli bysme udělat oheň tady u nás. To je jedno, že je z jiný vsi, ne?“

„To víš, že jo, Oli,“ řekla jsem a dala jsem si na oči Honzovy

brýle, „teď už hlavně šij, ať se s tím nehrabem do noci.“

................


30

Když táta otevřel dveře našeho pokoje, byli jsme s bráchou

ještě zavrtaní v postelích. Jeho hlas mi připadal tak daleko, jako

by na návsi znělo z tlampače hlášení národního výboru.

„Dokdy se tu budete válet, mládeži? Co takhle vstát a jít něco

dělat?“

Otevřela jsem jedno oko, dveře se zavřely. Honza se převalil

v posteli na druhý bok.

„Slyšeli jste slovo boží, amen,“ zachraptěl rozespale a přeho

dil si přikrývku přes hlavu. Bylo mi jasné, že u snídaně se zase

jako rodina nesejdeme, i když mamka má odpolední a táta celý

víkend volno. Táta už bude dávno venku a Honza popadne na

mazaný chleba a půjde hned do chalupy ke strejdovi. Šourala

jsem se chodbičkou do koupelny a myslela na to, jak dopoledne

rychle uteče, zato sváteční odpoledne se povleče jako vždycky.

Na naši kuchyň zase sedala ta pohřební atmosféra jako le

hounký šedivý prach, ráchala jsem si ruce ve dřezu v  bublin

katé vodě s jarem, bylo po obědě. Neděle jak vyšitá, z tranzisto

ráku na kredenci drnčela v líném uspávacím rytmu dechovka,

písničky na přání k životnímu jubileu na stanici České Budě

jovice. Um cacá, um cacá, nedalo se to vydržet. Chvátala jsem

s nádobím, abych mohla co nejdřív vypadnout. Mamka seděla

u  okna už ve svátečním oblečení na mši a  koukala přes holé

větve jabloní v zahradě na řeku, v očích měla zažranou tu svou

letitou únavu. Už od středy jí bylo zase zle. Se svou srdeční ne

dostatečností by správně vůbec neměla dělat tak těžkou práci.

Navíc se jí zhoršovala cukrovka. Doktorka Brejchová dojíždí

do ordinace na návsi ve středu. Nepojedu do školy a zajdu k ní,

umínila jsem si.

Táta seděl u  stolu a  mlčel, všichni u  nás odjakživa mlčeli,

všude ticho, jen ta dechovka z rádia. Díval se chvílemi na kre

denc, kde byla za sklem zastrčená obálka, kterou přinesl někdy

v týdnu z národního výboru. Taky jsem si to psaní přečetla, když

šli oba večer spát, protože jinak by se mi nic neřeklo. Bylo mi


31

šestnáct a  pro oba jsem byla dítě, kterému se takovéhle věci

ještě neříkají.

Ten dopis, který podle data v záhlaví přišel na místní národ

ní výbor už v  únoru, byla žádost národního podniku Energo

invest Praha o vstup na katastrální území naší obce za účelem

průzkumných a měřičských prací. Takhle přesně to tam stálo.

Hned druhý den večer jsem se na to táty zeptala. Nejdřív dělal

hloupého. Vždyť si o  tom už půl roku povídají všichni ve vsi,

mys líš, že jsem hluchá? To jsem ale nahlas neřekla.

„U Temelína má bejt jaderná elektrárna a u Hněvkovic pře

hrada. A  vodou z  přehradní nádrže se má chladit jadernej

reaktor.“

Jenom si vzdychl. Byl na národním výboru za lidovce, jako

jediný, ostatní funkcionáři byli komunisti. Zeptala jsem se, co

bude dělat. Pokrčil rameny.

Farář jezdil poslední léta sloužit mši až v jednu odpoledne,

byl přespolní, místní fara už byla léta prázdná. Táta už se mě

raději ani neptal, jestli půjdu s nimi. Pana faráře bych sice ráda

viděla, ale přečkat bohoslužbu bylo pro mě poslední dobou

k  nevydržení. Dřív jsme si vždycky povídali s  tátou a  panem

farářem po mši, postávali jsme před kostelem, než nasedl do

auta a  jel do dalšího vesnického kostelíka. Teď už mě jenom

nechával pozdravovat se vzkazem, abych příště určitě přišla.

Vzpomněla jsem si na jedno nedělní ráno, bylo to před půl

rokem, někdy na podzim. Byli jsme v našem pokoji. Brácha mi

zrovna říkal, že už ho nikdo neuvidí, jak klečí v kostelní lavici

a prosí: Bože všemohoucí, smiluj se nade mnou, když táta na

jednou otevřel dveře do našeho pokoje. Všechno slyšel. Měla

jsem hrozný pocit, že jsem něco provedla, jen tím, že jsem byla

u toho. Nevypravila bych ze sebe slovo, ale brácha s tou svou

hrdostí a vzdorem odkráčel kolem táty klidně pryč. Měla jsem

strach, co táta udělá, ale Honza se nebál. Nebo se taky bál, ale

měl kuráž.


32

Táta na tohle nikdy nezapomněl, tím jsem si byla jistá. Po

zorovala jsem jeho zasmušilý výraz, když se navlékal do svého odřeného baloňáku, ve kterém jezdil léta autobusem do práce.

Mamka si zapnula přes blůzu černý pletený svetřík, navrch tří

čtvrteční kabátek a vydali se spolu na náves. Táta se ještě otočil,

jako by mi chtěl něco říct, ale pak mu spadl pohled na podlahu,

rychle se otočil a oba zmizeli ze dveří. Věděl, že půjdu ke strej

dovi Vencovi a že náš Honza už je tam taky. Chvíli jsem ještě

seděla u stolu a myslela na mamku. Proč o tom všem nechce

mluvit. Proč nikdy o ničem nechce mluvit.

Zamkla jsem a stoupla si na špičky, abych dosáhla na parapet

okýnka, kam jsme dávali klíč. Sešla jsem úvozem k  řece, cha

lupa strejdy Venci stála po proudu Vltavy asi tři sta metrů od

našeho domku. Byla blíž u vody. V zahradě byla ještě prostorná dřevěná kůlna, kde strejda kutil a v létě vytáčel med, psí bouda ohrazená pletivem a v sadu barevně natřené včelíny. Jednu

sednici u strejdy jsme měli s Honzou pro sebe. Měli jsme tam

magnetofon, na který jsme si společně ušetřili. Honza si pouštěl

Pink Floyd a Dire Straits, nahrané kazety měl pečlivě popsané

svým úhledným technickým písmem.

Od řeky šla v závanech vlhká štiplavá zima, měla jsem svetr

a přes něj ještě krátký kabátek, co nosila dřív mamka. Přemýšle

la jsem o tom tichu v naší kuchyni, o tom dopise, který táta zase

odnese. Byl to už druhý dopis. O tom prvním z loňského roku

mi řekl Chozé, jeho táta byl na národním výboru místopředsedou. Byla to vyhláška o stavební uzávěře v naší obci. Chozé říkal,

že to přišlo na všechny vsi kolem Temelína. Z jedné z nich po

cházel i Petr, co začal chodit s Olinou. Spousta lidí v těch vsích

měla svépomocí rozestavěné domky. Stavební uzávěra všechny zaskočila. Nikdo nevěděl, co to má znamenat...

Honza klečel u červeného mopedu a hadříkem čistil motor,

měl tlustý pletený svetr a kolem krku šátek, světlé vlnité vlasy

33

měl odrostlé, zakrývaly mu uši a  krk. Ze sklenice od okurek

voněl benzin.

„Chceš někam jet, v týhle zimě?“

„Ségra, ty jsi debil.“ Ani nezvedl hlavu.

„Přimrznou ti ruce k řídítkám.“

„Připravuju ho na prodej,“ řekl Honza a zálibně si prohlížel

vypulírovaný blok motoru a naleštěné červené plechy.

„Vždyť není tvůj. Patří strejdovi.“

„Nestarej se, ségra.“

Neměla jsem náladu hádat se s ním o hloupostech.

„Četls ten dopis, co přines táta, Honzo?“

„Ne,“ řekl a dál byl otočený zády. Obešla jsem moped na sto

janu a dívala se bráchovi do skloněné tváře.

„Tobě je to jedno?“

„A co jako?“

„Co? Říká se, že zaplaví půlku vesnice. Kvůli přehradě. Kvůli

jaderný elektrárně.“

„Tak kvůli přehradě, nebo elektrárně?“

„Tu přehradu postaví kvůli tý elektrárně, aby měli vodu na

chlazení reaktoru...“

Přikyvoval s přehnaně vážným pohledem, takže jsem hned

poznala, že si ze mě dělá blázny. Nechala jsem ho být a šla jsem

po žlutohnědé loňské trávě ke dveřím verandy, vešla jsem na

chodbu, prosmýkla se tiše kolem kuchyně, bylo po poledni

a strejda tou hle dobou spával na kanapi pod oknem a babička

byla v kostele.

Vklouzla jsem do sednice a zapnula magnetofon, knoflíkem

VOLUME jsem otočila, aby to hrálo potichu, a přešla jsem k oknu

ke stolku s židlí, kde jsem psala nebo se učila. Výhled jsem měla

na zahradu a řeku, na druhém břehu už byla louka a les, vesni

ce tam končila. Odhrnula jsem kus látky, kterým byl přikrytý

psací stroj, a ruka s tím hadrem mi v úžasu zůstala ve vzduchu.

34

Nadechla jsem se a vyběhla bez sebe vzteky na verandu a hnala

se po schodech dolů.

„Co to má znamenat?“ křikla jsem na Honzu, až se lekl. Plácla

jsem ho vší silou do zad. Vstal, a když se otočil, bušila jsem mu

pěstmi do břicha. Zaťal svaly vypracované ze školní posilovny.

Rád se večer před spaním chlubil bicepsy a vyrýsovaným bři

chem. Boxovala jsem ho přes svetr, až mě bolely klouby prstů,

chytil mě za zápěstí a zkroutil mi pravou ruku za zády.

„Co blbneš?“ syknul mi do ucha, kroutila jsem se a kopala ho

patou do holení, až do mě strčil, aby se mě zbavil. Padla jsem

na dlaně do trávy, a  hned jsem se zase otočila k  němu, že na

něho znovu skočím. Zadýchaní z  té pranice jsme pozorovali

jeden druhého.

„Cos to udělal, ty blbče?“ vyrazila jsem ze sebe.

„Co ti je, ségra?“

„Zničils mi psací stroj!“

„Uklidni se. Jen jsem ti ho vylepšil.“

„Chci mít ten stroj takovej, jak byl předtím, jasný?!“

„Neblázni, teď máš teprve pořádnou mašinu, s ní budeš ko

nečně spisovatelka. Uvidíš, jak ti teď půjdou ty milostný dopisy

pro Zdeňka...“

„Nebuď drzej!“

Otočila jsem se a bezmocně odcházela ze dvorku. Slyšela jsem

za sebou Honzův smích a mezi zuby cedila nadávky. Sedla jsem

si ke stolku a dívala se na tu hrůzu. Můj krásný béžový stroj Con

sul, který mi koupil strejda Venca v osmé třídě za vysvědčení, byl

oblepený ze všech stran páskou s červenobílou šachovnicí, mezi

tím samolepky se značkami aut a  motorových olejů, CASTROL,

MOGUL, SHELL... Bylo mi do breku, tak jsem přes to všechno zase

přehodila oentlovaný kus barevné látky, vypnula jsem magne

ťák a na Honzu jsem se venku už ani nepodívala. Přešla jsem sad,

přelezla plot a vystoupala kousek do svahu k sousední chalupě.

Stála výš ve stráni nad řekou, měla ostrý štít a střechu ze zašlých tašek, komín byl trochu nachýlený ke straně a kouřilo se z něj. Za

škrábala jsem na okno, po chvilce se záclona pohnula a Zdeněk

na mě zamával. Obcházela jsem chvíli stromy na zahradě a pak si sedla na studnu, kruhový betonový kryt mě studil do zadku,

i oprýskaná modrá pumpa byla studená. Zdeněk se objevil ve svá

tečních vyžehlených montérkách, pod tmavomodrou blůzou měl svetr a na nohou pracovní boty, ne okopané, které nosil na lepší.

Vrátili jsme se po silnici kus do vsi, pak jsme znovu sešli k řece

a proti proudu se vedli za ruce ke škole. Dneska jsem pro Zdeň

ka žádný dopis naklepaný na sněhobílém listu papíru neměla.

Sedli jsme si na břehu a hřáli jsme se navzájem v ostrém větru,

který klouzal po hladině Vltavy.

„Jak je mamince?“ zeptala jsem se.

„Dneska nešla ani do kostela,“ řekl Zdeněk. Otočil se ke mně,

přejížděla jsem mu prstem po černém obočí, měl tak krásně

dlouhé černé řasy, v jeho bílé tváři byly to nejnápadnější, spolu s jasně modrýma očima. Cítila jsem v puse jeho jazyk a na tváři studenou špičku nosu, za víčky jsem měla tmu s bledými nit

kami a bílými vločkami, které se hemžily tím víc, čím víc jsem

zavírala oči. Malé bledé ruce, konečky prstů s  rovně zastřiženými nehty, drsné dlaně, co nešly pořádně vydrhnout od oleje a šmíru, mě hladily pod svetrem.

Po hladině řeky plynuly něžné bílé chomáčky jedovaté pěny,

kterou vypouštěly do Vltavy papírny někde ve Větřní u Krumlo

va. Pak mi padl zrak na budovu školy. Jemně jsem se vyprostila

ze Zdeňkova objetí.

„Prej už škola nedostane peníze na opravu,“ řekla jsem do ticha.

„To nemusí nic znamenat,“ pokrčil rameny Zdeněk.

„Olina říkala, že Petr chce udělat tam u nich ještě jednu schůzi, aby se lidi sešli a jasně řekli, že jsou proti elektrárně.“

„Oni budou hned u toho, ale my jsme o sedm kilometrů dál.

Nám se to vyhne,“ řekl Zdeněk, ale jeho hlas byl najednou slabý.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist