načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rybářská knížka - Jiří Mahen

Rybářská knížka
-4%
sleva

Elektronická kniha: Rybářská knížka
Autor:

Kniha, která je dodnes považována za „rybářskou bibli“, je plná vzpomínek z Mahenových rybářských výletů, postřehů ze života ryb a rybářů, ale i dojmů z nádherné české a ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087959053
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha, která je dodnes považována za „rybářskou bibli“, je plná vzpomínek z Mahenových rybářských výletů, postřehů ze života ryb a rybářů, ale i dojmů z nádherné české a slovenské přírody. Krásný lyrický jazyk, humorná nadsázka i porozumění čisté přírodě, rybám a rybaření dokážou i dnes uchvátit čtenáře. Začínajícího rybáře jistě potěší mnohé rady a zkušenosti. Jde patrně o první českou knihu drobných črt s rybářskou tématikou, v jejíž literární tradici pokračovali například Ota Pavel nebo Jan Werich. Titul vychází s obálkou a ilustracemi Marcely Strejčkové – Nomzamo a s vlastním životopisem autora z roku 1925.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

DOPORUČUJEME

Ignát Herrmann: Z pamětí starého mrzouta

Pobavte se příhodami mrzoutského úředníčka, poodhalte jehomi

lostné zážitky z mládí i trampoty s „kmotrem“ nebo s „českýmpeká

čem“, prožijte s ním nekonečné týdny s husou nebo strasti kolem

„vhodných vánočních dárků“ a nezapomeňte ani na kapitolu, v níž se

pan Cyrus stane „volebním agitátorem“.

Vydání jako celek (obálka, grafická úprava, případnějazyko

vá adaptace, redakční poznámky, ilustrace, předmluva,

doslov, životopis autora apod.) je chráněno autorskýmiprá

vy. Nositelé těchto práv jsou uvedeni v tiráži.

Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze

v souladu s platnou licencí, kterou jste si zakoupili. Žádná

verze licence k této e-knize neumožňuje rozšiřování jejich

kopií (včetně půjčování) či sdělování díla veřejnosti(napří

klad umisťováním kopií či extrahovaného textu na servery,

ze kterých je možno tento soubor nebo text dále stahovat

nebo jej prohlížet), a to za úplatu či zdarma.


3

JIŘÍ MAHEN

Rybářská knížka


4

JIŘÍ MAHEN

Rybářská knížka

ilustrace Marcela Strejčková – Nomzamo Praha 2014

5

Ilustrace © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2014

Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2014

© Monika S. Benešová – Lama, 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-87959-04-6 (formát PDF)

ISBN 978-80-87959-05-3 (formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-87959-06-0 (formát ePub)

ISBN 978-80-87959-07-7 (formát MobiPocket)

6

Instinkt je sympatie. Kdyby mohla tato

sympatie svůj předmět rozšířiti a mohla

o sobě samé reflektovati, podala by nám

klíč k životnímu dění –.

Henri Bergson

ÚVODEM

Tato knížka měla vyjít beze všeho úvodu, ale když

jsem ukončil korektury těchto vzpomínek, poznámek,

nápadů a povídek, pocítil jsem jasně, že bez několika

slov nebyla by celá a proto vpisuji úvod dopředu nějak

dodatečně:

Knížka vyvolá jistě plno všelijakých otázek. Budou lidé, kteří se budou ptát, je-li tohle vlastně literatura. Budou lidičci, kteří se budou snad zlobit, že si koupili knížku, která patří rybářům. A budou ovšem rybáři, kteří místo receptů na chytání ryb najdou tu plnopraodivných příhod z rybářského i nerybářského života a budou se taky zlobit. Budou, kdož nebudou rozumět veselým přednáškám v knížce, budou, kdož nebudou ochotni důvěřovat podivnému realismu některýchpříhod, a pro všechny tyto bodré našince, zmatenévšelijakými kulturními měřítky, musí tu být aspoň pár vět.

Povím to zkrátka. Tohle je knížka, která by ráda mluvila o něčem, co by se mohlo nazvat mužnýmpoměrem k přírodě. Autor dobře ví, že jako „tichýblá

8

zen“ (podle slovníku nejpitomějších slov v češtině)

nemá vůbec práva na jakýkoliv projev o svém sportu,

ale okolnost, že tiché bláznovství vyživuje celé národy

a že je nejušlechtilejším sportem lidí, kteří znají svět,

dodala mu odvahy, aby si promluvil o věcech, které

nota bene miluje, trochu intimněji. A všelijakéstano

visko české literatury k „přírodě“ stalo se mu dokonce

pobídkou k tomu, aby do této knížky napsal i odborné

kapitolky o rybaření, sny i skutečnost. A tak se stala

tahle knížka jakýmsi literárním faktem i protestem

zároveň.

Mužný poměr k přírodě je částí nové renesanceev

ropského lidstva, částí nového gentlemanství, kterému

tak těžko zvykáme, poněvadž tohle gentlemanství není

módou a není na prodej. Nemysleme si, že se munau

číme za deset, za padesát let. Vidíme přece, jak to

s gentlemanstvím jde velmi pomalu, hned například

v ženské otázce. To je jenom část všeobecného

gentlemanství a u nás se teprve začíná chápat literárně

Ibsen se všelijakými pravdami o rovných právechmu

že a ženy, což je tak začátek gentlemanství k druhému

pohlaví, po němž přijde krise a dlouho žádné vyjasnění

(ale člověk se naučí při tom aspoň věřit v člověka a být

vesele vážný v nejdramatičtějších peripetiích tohoto

vývoje); a to tu máme ještě gentlemanství k člověku

vůbec, gentlemanství ke společnosti, gentlemanství

k bohu... Čtu-li Bernarda Shawa, vím, že to není

vlastně nic jiného než škola gentlemanství k člověku,

podíváme-li se kolem do špinavých vod politického

barbarství, vidíme, jak dlouho ještě se bude do této

školy zapisovat.

A gentlemanství k přírodě? Což si někdo myslí, že se to odbude lyrickými knížkami začínajících básníků nebo morálními výklady lidiček, kteří se domnívají, že se problém gentlemanství rozluští prostě tím, že člověk ve všem bude vidět člověka? Člověk jako středpřírody: což to není obehraná a nemotorná písnička, kterou hraje na flašinetě světa nějaký Pán Bůh invalida?Všade jinde jdeme na věci právě z jejich „stanoviska“ a nikoliv nějak z našeho člověčího – proč to neděláme i v poměru k přírodě? Aby se mi rozumělo, zde aspoň dva doklady:

Mám v ruce knížku mladého českého spisovatele, v níž autor vypisuje svůj poměr k přírodě. Zajímá mne zrovna jeho poměr k vodnímu světu a hle, co nalézám. Autor popisuje odpoledne u rybníka. Vidí kapra... Kapr má zlé oči – a ten kapr stává se najednouautorovi i fyzicky nesnesitelnou věcí, neboť tahle ryba žere prý i mrtvá koťata... Bum! Slyšme, co vykládá člověk o přírodě! Aj, jak ušlechtilý je pohled žaludkem na tvora se zlým okem! Ale což se takhle nedívá 90 procent všech lidí na přírodu? Ryba, toť věc k jídlu, les, toť věc do kamen, strom je buď užitečný, nebo neužitečný atd. do nekonečna. Za vším vykukuje tvář našeho prapradědečka z dob, kdy jsme byli jako ptáci a kdy všechno v nás reguloval jenom hlad. A tenhle náš prapradědeček byla ovšem inteligence sama, což?

Vyšší stupeň ve vývoji gentlemanství k přírodě je dekorování člověka přírodou. Mladá dívka ohnepůvabně levou ruku a položí na ni spoustu zahradních květin – ach, jak je krásná tato dívka! Příroda dekoruje lidskou tvář, příroda dekoruje dokonce lidskoumorál

10

ku. Právě mám v ruce knihu nejlepší českéspisovatel

ky, kde se do rukou hlavní hrdinky klade místo těch

zahradních květin dokonce celá jíva se spoustouepi

tet – a za tím vším není než obyčejná klepařská historie

z malého města... Dekorování člověka přírodoudo

padne často, nedáme-li si pozor, jako blasfemie.Muž

ný poměr k přírodě je velký a vážný problém a nějak

jsme ho prodali židu za prázdné estétství,nadčlověčen

ství, unanimismus a čert ví co ještě.

Vždyť kdybychom to mysleli se svýmgentleman

stvím k přírodě vážně, museli bychom tu mít celou

řadu knih, po nichž není zatím u nás ani stopy. Byly by

to jakési informativní knížky o přírodě pro širšípubli

kum, a poněvadž zájem o věci se vzbouzí nejspíše na

začátek esteticky, byly by to knížky plnénejroztomi

lejších obrázků pro malé i velké děti. Představuji si, že

první splátkou na kult tohoto gentlemanství k přírodě

byly by knížky, které by nám fotografiemi zachytily

život našich stromů a křovin, krásu našich mezí, tvrdý

zápas horské vegetace, hru našich vod atd. atd. Máme

jedinou takovou knihu u nás? Vidím-li původnífoto

grafie vědeckých publikací přírodovědeckého oddělení

Britského muzea ze života ptáků, moje srdce je plno

díků všem těm, kdož po těchto vzácných věcech

v přírodě slídili celé týdny a roky, neboť tady někde

roste také duše moderního člověka, vážného a už nikdy

jenom esteticky nebo morálně založeného individua.

A já bych chtěl mít u nás pro to gentlemanství

k přírodě celé knihy i o „neživých“ věcech – tedy např.

o javorech, topolech, o říčních nánosech a jejichpůva

bech atd. zase do nekonečna.

Nemužný, živočišný nebo estétský poměr k přírodě působí také to, že moderní člověk, jak jsem nedávno četl, je většinou člověk bez radosti. Takzvaná kultura mu zkazila vkus i fantasii a lžiumění ho dorazilo.Bodejť by měl tenhle tvor k něčemu v přírodě jasnýpoměr! Za každým křem vidí sebe, vidí „krásu“, vidí „pravdu“ – zatím co velká Příroda roztahuje nad tímhle lidským mrzáctvím svoje mraky jako plášťmilosrdenství. Ona, která nemluví, která je „necitelná“, bije hromem a vraždí, kdy chce a jak chce. Matko, vím to: neporozumějí ti než skutečně chlapské duše a nebudou k tobě upřímní než lidé, vychovaní sebekázní a utuženou vůlí. Jak pak má být moderní člověk pln sebevědomé radosti, když čeká, až se mu to snadnějakou spisovatelkou schválí, když za bránu vyjde sijenom v neděli a v létě jede do lázní, čte estétské smetí a nic nezažije? A já pravím ti, občane republiky: lepší rozbité boty vandrem po světě, než dvacet románů o irémských zahradách a jiných dekorativníchzázracích.

Rybařina – toť realismus a fantasie zároveň. Proto se doporučuje tato knížka vřele i nerybářům. Mnoho jsem, píše ji, myslil na nebožtíka malíře Preislera a jeho rybářský sport a viděl před sebou plno hodných lidí, neboť skutečný rybář nemůže být mizernýmčlověkem. Nějak instinktivně vzpomínal jsem mnoho na nějakého R. E. Jomota, jehož poznámky z přírody čítával jsem v mládí. Tam byl kus toho gentlemanství k přírodě a my „mladí“ to nesmíme jenom tak pustit z programu. Analogie z cizí literatury už si najdou páni kritici lehce sami.

12

Zazpíval bys někdy rád jako Lamartine vážně

i nadšeně o moři a zazpíváš jednoduše jako českýspi

sovatel o krásném světě Dyje, Váhu a Moravy.

13

První výlet

Na první výlet má se jet vždycky oddaně a vesele. Ať

je zima nebo svítí slunce, ať prší, ať sněží, ať duje

vichr, jede-li se, pak se má jet sebevědomě a klidně;

vidí se, co se vidí, provede se, co se dá, aspoň seob

hlédne trochu situace. A taková lednová neděle má

někdy v sobě tolik pěkného!

Například pochod čerstvým zimním větrem. Je to

lázeň prazvláštního druhu, ale jak po ní pracují plíce!

Nebo nedělní lednové slunce. Jdeš, jdeš a nějakéme

chanické hledění do krajiny dává ti zapomenout, že

slunce vůbec svítí, že bude na světě zase líp – až pak

pomaloučku začne se ti u srdce a v duši ledacosodle

povat a najednou to pleskne v tobě jako rampouch,

který spadl se stromu. Protáhne se člověk, našpulíhu

bu, zahvízdá si... Nebo lednová fujavice. Sníh se žene

v nejdrobnějším prachu po umrzlých koláčích země

a utíká pod tebou v nekonečno. A ty hupkáš nad ním

jako strašidlo, máváš rukama, spěcháš, běžíš a sníh

pod nohama syčí tak vesele!

Toť se rozumí, slunce hřálo pět dní tak vytrvale, ale moje jezero v P. je zamrzlé! Ví to každé malé dítě, že led neroztaje až teplým deštěm, ale rybář nevěří. Rybář má svou vášeň, svou víru, svoje výjimky. A kdyby všechna jezera měla na sobě led na metr, „jeho“ jezero má jistě někde v jeho fantasii oko bez ledu a u toho oka čeká plno ryb na rybáře a říká: No, že už jdeš! A kdyby všechny ryby spaly a spaly, v „jeho“ jezeře nedřímou pětikilové štiky, dvoukiloví tloušti a candát, kterého dosud nikdo nechytil – a rybář sedne na vlak a jede.

Zpropadené jezero! Je skutečně zamrzlé úplně. Zejména v lese je celá partie schována jako pod„šturcem“. Kmeny, kmínky, listí, větve, kousky slámy,palach – všechno zamrzlo a nepohne se. A v lese je proto smutno a neveselo. Z ptáků ozve se sem tam šelestem jenom sýkorka, ale jinak je všade pusto a prázdno. Na konci jezírka, tam kde přechází voda do luk v bažinu, není sice na několik kroků žádný led, ale jaká kaše se tu roztáhla! Všechno listí napadalo jenom sem, z vody je zelenohnědá omáčka, kde by prostě ryba nevydržela. Přesto, opatrnosti nikdy nezbývá, házím do vody pár udic s návnadou a vracím se dopředu.

Co dělat? Jít do dědiny a vypůjčiti si sekyru? Trvalo by to půl hodiny a snad se to dá pořídit jinak. Led není tak tlustý. Beru velkou větev a vrážím ji do ledu.Marná námaha – led nepovoluje. Nezbývá než najít nějaký kámen a rozbít tak sklo, pod nímž leží začarován můj ráj. Ale kde vzít kámen? Na břehu jezírka je několik polí a v nich ani stopy po kameni, v lese pak najdeš sice oblázek, ale žádný kámen. Nezbývá než zajít do pole a ulamovat ztvrdlé hrudy. Hrouda se donese na rameni k ledu, pak se jí udeří – led zapraští, alenepovolí. Nezbývá než zdesateronásobit celé úsilí tj. nosit hrudu za hrudou, ale konečně jsou v ledu aspoň tři díry a může se začít lovit. A lov je zase zajímavý tím, že se šňůra prostě hodí na led, návnada se hodí na dno, nebo se pověsí na polovičku nad dno a čeká se... kdež pak letní chytání a tohle! A přece to má také svoje velké kouzlo i s celou samotou kolem.

Vzpomínám na starého rybáře v K., který mněvykládával, jak v zimě nachytal nejkrásnější kusy právě pod ledem. Jak ryby rejdily úzkostlivě pod takovou puklinou a hledaly vzduch. A „člověk“ zakročuje.Vzala se sekyra, led se rozbil, podstavila se sít a za chvíli bylo v ní ryb, žes nestačil vyhazovat. V zimě se chytí také nejkrásnější kusy, ale musí se ovšem čekat. Chyba je zase v tom, že dravou rybu lze chytat jenom na dno a že nedostaneš na dno než rybu, která se dole zavrtá do listí a je konec. Takhle prostřední jelec kdyby byl, to už by byla ovšem jiná – ale kde vzít jelce? Nezbývá než čekat, věřit a doufat.

Den je krátký, čtvrthodiny i při tom čekání jdou rychle za sebou. Šňůry na ledě zamrzají. Na druhém břehu jezera se objevil rybář–zoufalec, který přišel chytat bez rybek, mysle, že nějaké dostane. Je to dobrý rybář. Neboť nenadává, třeba měl šňůru připravenu, ale nemohl malé polapit. Za hodinu vytahuje okounka, který však zabral příliš hluboko a hyne v rukourybářových, sotva mu rybář vytrhl háček z huby. Co dělat? Navlékne se i mrtvá rybka a hodí se na dno.

A pak stojíme, nemluvíme. Uvážu šňůru na konce vrb a jdu se podívat na šňůry v šedohnědé omáčce. Nic. Vrátím se. Jedna ze šňůr klouže před mýma očima do hloubky, ale když ji vytahuji, vidím, že to byljenom žert utýrané rybky, která s napětím všech silzajela si trochu dále. Mám ještě jednu rybku volnou,nastrážím ji a házím ji přes rákos do jámy na konci jezírka, kde náhodou není zamrzlá voda. Jenom hodím, šňůra zarachotí v rákosí, napne se a za chvilkuvyhazuji ven první štiku tohoto roku. Má asi tři čtvrti kila – dobrý začátek! Vracím se rychle k ledu, beru odtud dvě rybky a házím je do jámy s otevřenou vodou, ale trvá to, trvá dvě hodiny a nic nezabere. Za rákosem byl jenom jediný loupežník, ostatní dřímali v hlubinách a ani jíst se jim nechtělo.

Sesbírám nářadí a jdu. V duchu registruji loňský rok u jezera. Tady v hloubce za kládou, která tu leží už tři roky, sebrali loni mistru kováři měchy s rybami. Naproti „chytil“ loni hajný na cizí šňůru pětikilovou štiku. Za tímto keřem podařilo se loni kamarádu učiteli utahat strašlivého kapra, který by se byl dal vytáhnout, kdyby mu byl učitel nesletěl na hlavu a tím honestydatě nepoplašil. A tady zrovna za ostružím je onopamátné místo, kde bychom byli bývali dostali krásného velkého mníka, kdybychom ho byli bývalinezasekovali,když ještě neměl návnadu v sobě.

Sluníčko hřeje a štípe. Slabounký vítr věje mi do tváře. Z brázdy za viaduktem do V. vyletuje s divokým křikem bažant. Pod viaduktem je kousek vody tak čistý, že vidět až na dno, ačkoliv voda úplněpotemněla. Nad viaduktem vidět boží kraj. Do daleka, do široka modro a modro a modro. Na dvou kopcích trochu bílo. Oblaka jako pápěří plují oblohou.

Nový rok nezačal špatně. Ve vzduchu už je vůbec cítit něco pěkného a nezvrtne-li se to, dopadne to velmi dobře. Mohlo by se říci, že je už cítit jaro, kdyby to nebylo tak otřepané a všední. Cítím, cítím nějakou pěknou jistotu hezké práce, moc pěkné zábavy a trošičku štěstí. Vidím tuto jistotu i v kolejích, jež se táhnou nalevo do dálky. Jsou celé žluté, ale vrch je krásná perleť, která si na slunci hraje a září. A teď se žene po nich ještě vláček do kopce! Funí, prská,odfukuje, rachotí – a přece jede taky nějak „vzdušně“ a proti těm dálkám za tratí má význam každýmokénkem, tyčkou a knoflíkem. Topič vylezl na tendr a shazuje uhlí. Na platformě stojí nějaký mladík a mává šátkem. Připadá mi to vše jako vystřiženéobrázky.

I barvy mezi stromy na stanici jsou večer jako z obrázků. Růžová a jasně zelená vedle sebe. Vedle toho nafialová šeď. Samé hedvábné barvičky.

A já si říkám:

Někde je jistě také princezna, která má tyhlevšechny věci ráda jako já. I tu rybařinu. A ta princezna má zámek. U toho zámku je tůň vedle tůně a řeka s víry a vodopády. V zámku samotném je zvláštní místnost jenom pro rybářské nářadí. Jsou tam šňůrynejrozmanitějších tvarů, rybářské hole, o jakých se mi aninezdálo. Vrše, sítě, kesery, měchy, „bubny“nejroztodivnějších rozměrů. Ve vodách u zámku všechny ryby. V zámku v ložnici krásně vystlaná postel. Polštář pod hlavu je úplně modrý.

18

Vraždění neviňátek

Náhoda svedla mne po delší době s kamarádem u O. Je

pořád stejně vášnivým rybářem, jakým býval před lety,

a tak sotva posedíme chvilečku u černé kávy, už jsme

ve svém živlu. Kamarád, usedlý nyní na samém kraji

republiky, najímá si revír ve Slezsku a zve mne k sobě.

Zase náhodou tam jedu za týden a tak se sejdeme

u vod, v nichž jsem nikdy nelovil a nechytal. Proti

nám, kteří patříme k černomořské oblasti se všímry

bím příslušenstvím, mají tady na severu dostipravidel

ně úhoře i lososa – může být tedy prohlídka vod velmi

zajímavá.

Ráno o sedmé vystupujeme na menší stanici v D.

Mlhy se válejí po úbočích skal a lesíků a alejí starých

vysokých stromů se vine pěkný pruh řeky, která pluje

nějak docela jinak než u nás (chytáme většinou u všech

řek jenom z levého břehu po proudu, kdežto tady se

chytá po proudu zase z pravého břehu) a pak se mi zdá,

že i ta voda je tu nějaká jinačí. Průhlednější? Čistší?

Veselejší? Přecházíme kol menší zátočiny napoloostrov, který vybíhá na krátko i do luk, a tu střetneme se s rybářem, který má nalíčeno na štiky. Šňůry velmi primitivní a na konci šňůr jako návnada – línci...Vidím za rozmluvy s domorodcem, že z batohu mukouká velký armádní revolver...

„Nač to máte?“ zeptám se bez rozpaků.

Trochu se zarazil, pak se pousměje... „Na bažanty,“

povídá.

Hm... Trochu divný revír, ale jsou takové rybářské revíry, kde rybáři jsou i pytláky – znám jich sámněkolik. Jenomže tady se mi to nechce nějak líbit. Dal bych nevím co na to, že tenhle rybář je rybářem jenom pro formu a že sedí u řeky, aby maskoval nějakou čekanou. Nota bene: čeká s armádní pistolí!

Divný revír.

Přecházíme mrtvé rameno řeky a tu se námnaskytne skutečně nemilá podívaná. Pod vrbami, jako by někdo papíru natrhal a do vody naházel, leží ryba podle ryby, mrtvé, mrazem pobité. Zamrzly v tůňce a byly vinné i s nevinnými povražděny. Jsou tu jelci, kleňata, mřínci, podoustve, střevle – všechno břichem vzhůru. Nebylo, kdo by se byl na ryby rozpomněl, a tak tu neslavně zhynuly.

Vedle v tůni stejná podívaná: dno je posetomrtvými rybkami, někde leží rybky na sobě, tolik jejichzničených na vždy. Vyhodíš jednu, vyhodíš druhou – všechny pobity! Jak si nahradí řeka tenhle ušlý život? Jak nahradí tuhle zničenou potravu velikých ryb? A z lidí nevšímá si toho nikdo?

Zdá se, že nikoliv, neboť po čtvrt hodiněpřicházíme k rameni, které spojuje úzkým kanálkem řeku s rybníkem a co tam vidíme, je pro rybáře zase nejvýš zarmucující – leží tam asi 20 štik, také pomordovaných mrazy. Jsou mezi nimi i lepší kousky. Rybník bylvyuštěn, štiky uprchly do ramene, ale odtud se nedostaly pro malou vodu do řeky a bídně zmrzly. Kamarád je počítá – a napočítá jich skoro na 45...

Obcházíme rybník a vracíme se k menšímu rybníku za železničním náspem. Jaký rybářský revír! I tuje plno povražděných, jenomže ke štikám přibyli tu i kapříci. Na třech stranách rybníčka napočítali jsme jich zase na 40 a v příkopě pod lesem ležela celá kopa pobitých ryb, zase hlavně štiky, až nám srdceusedalo...

Nevím, nevím, dovedl-li bych v tomhle revíruchytat. Ten chlap s línky na šňůrách a s armádnímrevolverem v batohu se mi nelíbil a celá krajina připadala mi podezřelá jako vandrák v lese. Z vodních ptáků také jistě tu není ani jednoho. Na vodní slípku vypravila by se s klacky snad celá dědina. Jaký revír!

Ale energický člověk měl by tu udělat pořádek. Nebudeme-li se my starat o své z nejmilejších ve vodě, kdo se bude o ně starat? Ber, kamaráde, revír a hoň z něho škodnou!


21

Jak vypadá ryba pod vodou?

Přednáška hastrmana Potěry v zemském rybářském

spolku v B.:

Dámy a pánové! Paní a páni!

Díváme-li se za měsíčních nocí, kdy věci pod zemí jsou viditelny těm, kdož jsou toho hodni, do obličeje mrtvých na hřbitově, vidíme, že život barví naše larvy nejzajímavějším způsobem a že po smrti nezbude z nás než bílá věc. A tak je tomu i s rybami. Valná část lidí nemá o jejich barvách a šatech ani ponětí, poněvadž to, co vidíme z ryb, když je zabijeme nebo když pojdou, není než jakousi vzpomínkou na veselého tvora božího pod vodou, který není tak jednotvárně a ničemněstříbrný, jak se o rybě myslí. Vidíme, že je dokonce celá řada ryb, které vyhozeny na vzduch, mění takřkarázem svoji barvu, vyměšujíce plno slizu, čímž se úplně přebarví na praobyčejné, nezajímavé bělice. Proto myslím, že moje krátká přednáška o tom, jak vypadá ryba pod vodou, bude dosti zajímavá. Budu se snažit mluvit hodně lidsky a nechávám pro dnes našestanovisko ke všem těmto věcem úplně stranou.

Vizme třeba např. hned obyčejnou rybu našichrybníků, nejznámější rybu našich vod – kapra obecného (cyprinus carpio). Spousta lidí zná ho jako docela průměrného vodního Matěje, který není v určitých odrůdách nepodoben opelichané slepici, a přece, jaká je to krásná a ušlechtilá ryba našich řek! Kdybyste měli příležitost potkati se s ním pod vodou, užaslibyste, jak je elegantní a skutečně barvitý. Připadá mi vždy jako nějaký rytíř z pohádky, neboť barva jeho šupin je zlatá a černá a celý krunýř leskne se zelenavýmnádechem. Půvab celého krunýře je ještě stupňován tím, že šupiny mají jemnou, černou obrubu, která tká dorybího pláště nejpřesnější vzorce, a tak není divu, že pěstit kapry patří u nás pod vodou k nejzajímavějšímudomácímu chovu a že někteří z našich vodních farmářůudělali si z toho dokonce sport. Věnují každý rok velké sumy na zakládání kapřích ohrad, z nichž opravdu neradi přepouštíme co člověku.

Ale vždyť i praobyčejný karas (carassius vulgaris) hraje u nás pro svoje různé zbarvení a různou podobu stejnou úlohu jako u vás nahoře králíci. Kdežto vy dostáváte do rukou karasy poněkud nažloutlé, máme my u nás vypěstěny celé řady žlutých karasů, modravě šedých exemplářů s úplně červenými ploutvemi,modrých druhů s fialovými ploutvemi a zaznamenáváme na 263 odrůd, které by prostě na vašem rybím trhu vzbudily senzaci.

Stejně je tomu i s prostou rybou našich řek s parmou (barbus vulgaris). Dobrý rybář ví, že parma vypadá v roce každý měsíc jinak. A což kdyby zase mohl je revidovat s námi v hlubinách vod! Tatoolivově zelená ryba, zahalovaná v určité měsíce celou řadou podivných šedých a popelavých „závojů“, dorůstá u nás váhy až 20 kg a pozorována v houfech na dně řek, skytá překrásnou podívanou. Tito naši vepři a vepříci pozorování shora nemanifestují svoupřítomnost než celým loďstvem nafialovělých hřbetních ploutví na širokých zádech barvy lučních trav, ale když se toto celé stádo obrací na pochodu, jaké kmitáníbílých hrdel tam dole! Našedivělá břicha prokmitajípološerem vod a naši otcové na výměnku spokojeně si pobručují, vidouce tento život pod sebou.

Nezapomeňme na lína, který u nás zase hrajestejnou úlohu jako u vás ovce. Zase mu říkáte tinca„vulgaris“, zase je v tom kus neznalosti podvodního života. Tato ryba se zlatým leskem není obyčejnou rybou louží a jam, jsou líni, kteří jsou zajímavější než nejvzácnější druhy vašich beranů a existuje lín, lín úplně červený, lín karmínový, o němž dovoleno u nás psát jenombásníkům. A mezi těmito barvami zlatou a červenoumáme určité stupně jistých druhů, jejichž něžné barvy byly by prostě zázrakem na vašich plátnech.

Z pánů už jistě každý chytl na udici jesena (idus melanotus) – není-li pravda: je to ryba střízlivýchbarev? A přece, když se žení, jak ho potkáváme natoulkách? Černavý hřbet jako by byl posypán zlatýmprachem, ploutve přecházejí z červené do modré; z hlavy stala se pozlacená přilba – a vy víte, jaká je toobyčejná ryba! Voda miluje všechny stupně barev, jak možno vidět i na naší myši „polní“, kterou je u nás perlín čili

24

vaše červenice (scardinius erythrophtalmus). Všimli

jste si někdy, jakými živými barvami rozkvétá pod

vodou? Je to školský příklad pro to, jak voda umíbar

vit, když chce. Jaká živost barev! Modrá se střídá se

zelenou, zelená s bílou a nad tím vlají jako šátkyven

kovských krasavic červené špičky zadních ploutví.

Rozevlá se to někdy jimi pod vodou jako o nějaké

slavnosti a mezi tím mihne se vám sem tam stříbrné

břicho ostroretky stěhovavé (chondrostoma nasus)

s černými čarami na hřbetě a s oranžovými ploutvemi

vpředu, maličký cejn perleťový (abramis sapa)

s krásnou perlovou šedí na bocích a zase s černouob

rubou na ploutvích, čiperná střevle (phoxinus laevis)

s kovově žlutým pásem od očí k ocasu, veselá bělice

(alburnus lucidus) s šedým bříškem jako zrcátko,

přespanilý sivý cejn (abramis ballerus), který má

všechny ploutve zase zabarveny v konečcích do černa,

aby jeho zjev byl dán aspoň několika náhodnýmiskvr

nami ve spoustě vod, uvidíte modravé a temně hnědé

hřbety plotic (leuciscus rutilus), vodních koz, které se

všude popásají, uvidíte červenavé náprsenky cejna

velikého (abramis brama), který za doby tření barví se

perlovitým nádechem. Jak že? Voda že je střízlivý

živel, který se nedá k zemi vůbec přirovnávat? Kdo to

řekl? Kdo to neviděl pranic a odvážil se tohotoúsud

ku? Vždyť i naši vrabci, cejni malí (abramis blicca) se

svým namodralým hřbítkem jsou rozhodně hezčí než

vaši strnadi a sýkorky. Kdo nevěří, ať si jich lapí pár

v trávě, když se tam mrňousi trou a ať si je pořádně

prohlédne! Ať si chytí podoustev, když se tře a podívá

se, jaká je z ní krásná ryba se smutečním nádechem hnědé! Ať si konečně, je-li už docela nechápavý,vyndá v horách z vody pstruha nebo lipana...

Zdá se mi, že bych mohl vykládat třeba jenom o jediné rybě a že bych s její barvou nebyl hotov nikdy. Je to obyčejný křeček našich vod, okoun obecný (perca fluviatilis) – každý mi přisvědčí, že je to někdy hezčí ryba než papoušek nebo kolibřík. Žlutý, zelený, bílý, červený, hnědý, fialový s pěti až devíti příčnými pásy, k tomu cihlová barva ploutví – a teď si to můžetepřekomponovat jak chcete a ujišťuji vás: to je teprvepadesátá část toho, co my z okouna vidíme pod vodou. Jak že? Voda že je střízlivý, nepoetický živel?

Vezměme si okounovo příbuzenstvo. Candáta(lucioperca sandra), kočku našich tůní a lehce proudících vod. Viděli jste někdy jeho plachou krásu? Což tylehce navlněné příčně hnědé pruhy na hřbetě – to není nic? Vezměte si naše drsky (aspro zingel i asprovulgaris), jaká i tu živost barev na šedobílém podkladě! I ten ježdík (acerina vulgaris) je pln veselých skvrn a ježdík žlutý (acerina schraitzer) se svým citronovýmpřehozem a černými pásy – to už je dokonce paráda našich vod!

Ale lidé neznají našeho království a pletou tak páté přes deváté, jak můžeme na nich chtít, aby si všímali rozkošných maličkosti? Obyčejnému člověku je jelec jako jelec, zatím co první z nich je u nás docelaobyčejným hlídacím psem, neboť na nic jiného se kleň (squalius dobula) nehodí – kulaté tělo s velikou hlavou s červenými pysky – a ten druhý, čipera proudník (squalius lepusculus), lasice našich vod, má přeceúzkou hubičku, úzký hřbet, černou pásku přes celé tělo... Obyčejný člověk zaměňuje řízka (gobio vulgaris), piskoře (cobitis fossilis), mřenku (cobitis barbatula) i sykavce (cobitis taenia) a přece, jaké jsou mezi nimi rozdíly! Mohu vůbec někdy splésti si stříbrněnačervenalého řízka s hnědočerným „číkem“ nebopomalovaného a počárkovaného kmotra sykavce s šedětečičkovanou mřenkou? Ale vždyť obyčejný člověk nepozná ani hořavky (rhodeus amarus)...

Voda prý není poetická!

Prosím, nechť popíše někdo čiperné hony našíkuny, mrštného bolena (aspius rapax) za mlhavého rána. Nechť popíše někdo bytování sumců (silurus glanis) v rozlehlých zátočinách! Mám vyjmenovat všechny ryby našich vod a mluvit o všech jejich zajímavostech a zvláštnostech?

Vidím se, jak sám jsem strnul ponejprv ve svémživotě, když v hlubině pod sebou viděl jsem převalovat se ohromné klubko mníků (lota vulgaris). Jak se to tam dole kmitalo čedičem i mramorem, zlatem a stříbrem zároveň! A tento živý kotouč, plný očí, vousů a vousků, ploutví a ocasů valí se po dně... Je tonějakých 100–200 ryb, které se posunují sem a tam,nadlouvají si, proplouvají se, smýkají se ryba přes rybu a ryba pomalu rybou. Voda že není poetická?

Člověk neumí nic pořádně pozorovat. Co vídohromady o štice? Bereme ji s sebou na lov. Je chytřejší než liška a když ji tak pustíme ze řetězu a pošleme pod skálu ve vodě... její čumák, větřící u každé díry, její rozmyslný a opatrný „chod“, její mžouravé oko,upřené na kořist a šilhající po vašem rozkaze! Ale což, vždyť člověk ani neví, jak bere štika kořist do huby...

27

Toť se rozumí, že za břicho! A člověk chce rozumět

kráse a poesii vod?

Ve vodě je všechno zajímavé, jenom se umět na to

podívat... Zbývala by ještě otázka, jak se vlastně jeví

rybám člověk ve vzduchu. Myslím, že ho vidí nějak ve

výšce a v kruhu s ostatními předměty tam nahoře. Je to

téma velmi poutavé, ale zatím neaktuální. Ujišťuji

jenom, že člověk není rybám naprosto nějakým

„nadoblačným“ stvořením. Řekly mně to několikrát

docela otevřeně. A pokud jsem pozoroval, obracejí se

skutečně rády k člověku zády.

28

Královna

Mrazy konečně povolily a pod zemí jako by zabublal

nový život. Abych se zbavil tíživého dojmu z revíru

přítele v O., vyjíždím si na turistickou pochůzku podél

„své“ řeky. Dělám to také proto, abych zakřikl v sobě

starého nedočkavce, který by seděl u vody od rána do

noci a od zimy do zimy. A vyjít si bez prutu k řece, je

pro rybáře zábava, nad níž taky honem není.

Konečně jsem přece dlužen návštěvu v K., kam

jsem byl zván už loni. Povídá se, že tamní jezírkado

sahují úctyhodné hloubky, takže se v pověstechdokon

ce mluví o městu pod vodou. Kupodivu, co těchhle

pověstí všade je! Není to v našich myslích ještě nějaký

poplach z kolových staveb, které se poroučely zapo

vodní do hlubin? Vždyť jezírka bývají na „města“ma

lá, směšného rozsahu a najednou vidí tam fantasie

venkovanů zvonice chrámů, paláce, ulice, rynky

a tržiště... anebo že by to bylo v našich mozcíchvšeo

becné doznívání katastrofy celé Atlantidy, kde jsme všichni měli nějakého prastrýce? Ach. Tyhle vodní legendy!

Tady je jezírko v K. Velká modrá studna s výběžky vod k háji za starými vinicemi a ke dvěma topolům do luk u S... V rameni k topolům se usadily loni ondatry a už je sem tam vidět vynesené škeble na břeh. Kde je město pod vodou? Ve vodě odrážejí se jasně celánebesa, proč by se v ní za jasných a tichých nocí neodrážely všechny polotóny a polobarvy, jež si lidská fantasie doplňuje po svém? Není dokonce někdy slyšet hudbu, tenoučký pramének hudby tam zdola? A není ta hudba, nějaká svatba, která se nemůže ukončit? A nepláče tam dole nevěsta, která marně čeká na ženicha a nedočká se ho, dokud nechytí tu rybáři ohnivou rybu a nevezmou ji ze žaludku zlatý prsten s bílým kamínkem?

„Ohnivá ryba“ není daleko. Před třemi roky viděli prý ji zcela bezpečně ve vodách u H. O tom, jak byla veliká, bylo plno řečí, z nichž se nedalo dohromady vybrat pranic. S rozumem se do vodních legend těžko dostat. Ohnivou rybou mohla být těžká nemocnáparma, mohl jí být velký cejn, který při tření vyletuječasto z vod jako šílený a celý od krve. Ale co s tím?Ohnivá ryba bude se muset dostat nějak oklikami přes řeku a různé jámy do K. – jak to provede, je její věc. Přejme jí šťastnou cestu. Snad se jí to opravdu jednou povede a budeme pozváni i na svatbu.

Hola – ale co je tohle to? Dva šohaji na loďce honí nějakou příliš veselou rybu pod vodou. Loďka sekymácí, šohaji nadávají, ale že tu nikoho pod lesem u řeky není, nikdo se s nimi nerozčiluje a nejméně už já, vidím-li, že jde o zatracený paternoster, který byl natažen přes vodu. Ale co to mají u loďky?

„Co to máte?“

„Sumce!“

Na mou duši – a pěkného! Má patnáct? Šroubuje loďkou, ale teď ho konečně jeden z chlapů dostal na krátko a táhnou ho k protějšímu břehu. Vidím, jak se plácá ve vodě dlouhý šedivý válec, voda vystřikuje, ale ti dva dostávají ho konečně ven... Štěstí. Byl dobře zaseknut. Pověsil se zrovna na hák uprostřed, kde byla zavěšena cihla. A tu cihlu nosil pak ve vodě u samé tlamy jako pes.

Vody, „moje“ vody, proč mně nepošlete takového milostpána do cesty? Myslíte, že bych se polekal? Komu to dáváte nejkrásnější ryby?

Dvě hodiny za lesem leží mlýn v L. Tam před šesti lety chytili dokonce i královnu našich vod... A víte, jak ji lapli? Náhodou ji našli v mlýnském kole, trčela tam bezmocně jako kláda... Přes dva metry prý měla...

Kdo? Inu, vyza! Velká dunajská vyza s hrbolovatými zády. A já nechytím ji tady nikdemožná do smrti!


31

Jarní zpěv

Ale pojďme ven, pojďme ven s prutem i s udicí, se

vším příslušenstvím! Ještě jsou volni okoun i karas,

cejn i jesen, jelec a kapr, lín i podoustev. Pod oblaky se

smýká modrý pruh jara, a kdo zůstane doma, jezbabělec! Že jde vysoká voda? Kdo to řekl? Však ani tolik

sněhu letos nebylo a po deštích skoro ani památky, kde

by se vzala povodeň? (A konečně: Kde by se vzala

v našem revíru u J.? Tři léta tam chodím do tůní, ale

povodně jsem tam nezažil. A teď by zrovna bralitloušti na krev. Drát i udice – všechno je připraveno.)

Na kraji lesa pod silnicí čeká zase jako lonikamarád–učitel a jdeme.

„Co dělá voda?“

„U nás už je řeka v pořádku, ale zato v lese je prý všechno zatopeno a nevím, zda se k jezírkudostaneme...“

„Kdo tam byl?“

„Hajný.“

„Mám se vrátit?“

„Pojďme!“

Jdeme, jdeme, ale nějak se nám ke hrázi nechce. Což bouří-li za ní opravdu žluté moře, které se vylilo z řeky za jezírkem a zaplavilo luka až k P.? Ale možná, že hajný lhal a že to není tak zlé, že voda bude jenom trochu „nad normál“ a že si zachytáme vesele po vůli. Tamhle jsou topoly, tady je hráz...

Jdeme jako svázáni a vzhůru na můstek jen co noha nohu mine. Pak se na sebe podíváme, vystoupíme rychle na okraj neznámého světa –

Jezero se sice drží v březích, ale z chytání nebude asi pranic. Voda není špinavá, ale je zakalena a proudí nezvyklým tempem. Je jí jistě o metr, ba snad i o půl druhého více než jí tu bylo na podzim. Jdeme po hrázi. Vrba, u níž vždycky táboříme, je z poloviny podvodou. Vidíme řeku na oné straně – je nalita až po okraj a tam, kde loni byly mezi stromky džungle kopřiv a chmele, valí se do našeho jezírka uprostřed žlutý proud úplně zakalené vody, který se žene k dolnímu konci se spoustou dřevíček a starého sítí...

Zkoušíme to naprosto nedůvěřivě s chytáním na horním konci... Nejde to! Všechny ryby jsou asi na vandru a nehoní a neloví. Všechny ryby děkují nám dneska za jakékoliv projevy přízně a kašlou na náš zájem. Odehrává se v minimálním měřítku zábava z onoho velebného dne, kdy se na zemi počalyoddělovat vody od pevniny a kdy ponejprv vystupovalahorstva z burácejících vod. Kolik tisíc duh viselo tehdy v mračnech a blescích nad světem! A to je možná u ryb dole zasvěcený svátek, rybí Boží hod, kdy i štikapřestává honit a čte si Písmo svaté... Co tu chceme se svými červy?

Kamarád učitel vzdychá, je mu líto zbytečné cesty, ale já zastrkuji si růžicovitý nádor z vrbového kmínku za klobouk a moje srdce si zpívá:

Děti, takhle nějak začínal po potopě světa tady zase ráj...


34

Úžiny

A za čtrnáct dní je tu opravdu ráj... Než se do něho

dostanu úplně, několik poznámek o všelijakýchvě

cech:

Nemohu si pomoci, ale kdybych musel na sebeně

co udat, udal bych, že přestupuji každý rok v dubnu

rybářský zákon nejméně třikrát tím, že chodím hned od

počátku dubna na štiky, ačkoliv zákon přikazuje jich

šetřit do prvního května. Doba, kdy se štika začíná třít,

nekryje se zrovna dobře s obdobím hájení (ačkoliv

u jiných ryb kryje se to celkem dosti správně). Štika

jenom velice zřídka tře se až do května. Tření bývá

obyčejně za březen a únor hotovo a v dubnu už by

mělo být volno štiky lovit. Do tření berou znamenitě

a dal by se tedy nějakou rozumnou a energickouryba

řinou v tůních jejich stav přiměřeně zredukovat, aby to

nedopadalo, jak to dopadá obyčejně teď. Tůně sebuď

to co nejpřísněji uzavrou a pak celá řada štik, které se

tam nahrnou po jarních vodách a přecpou jezero, bídně

zahyne (kluci vyhazují mrtvé štiky na okraj tůní, kde je


35

vrány sežerou) nebo se pustí klidně do tůní v čas tření

okaři s drátěnými smyčkami a ti vychytají prostězpitomělé štiky úplně, takže na léto zbude ve vodách pár

kilových a půlkilových kousků. Jak se potom může

v takových vodách rozumně hospodařit a rozumně

chytat? Mluvil jsem s okařem, který se mi chlubil, že

za jediný týden chytil v jezírku, kde mám právorybařit, na 42 štik. A já mám snad sedět doma a čekat do

1. května, až bude jezírko vyloveno?

Znám celou řadu rybářů, kteří stejně jako jávědomě přestupují zákon, neboť není-li trestán okař, který na smyčku dostane jenom štiku, která se tře, jak bych mohl být trestán já, který nechytím v dubnu na rybku pravidelně jiné štiky než tu, která se už netře? Štika, která je ve tření, obyčejně nezabere, to ví každý rybář.

A tak stojím v „úžinách“ velkého jezera u R. a klidně lovím. Zkouším vodu, neboť vím, jak sedovede ozvat štikami najednou. S tenkým anglickým prutem v ruce a s malým červem na háčku hledám pár rybiček, které si potom hodím nastraženy na hlubinu. Voda je čistá, tráva leží na dně, jezero je plno po okraj. Po delším čekání chytím okounka, kterého hnednapichuji a házím z jiné tyče k menšímu ostrůvku na této straně jezera. Bývá tam v létě plno rákosí, jímžpřetahují štiky do kaluží, do luk a z kaluží do hlubin. A bývaly tam kusy, které dovedly pohonit rybáře, až byl zpocen.

Okoun pobíhá pod vodou, splávek skáče, ale po štikách nikde ani památky. Je skoro polovina dubna – že by přece jenom to letos protáhly? Ale první „teplý“ déšť byl už před třemi nedělemi a to byl povel pro plevel, aby se připravoval na tření... štiky přestávají se zase třít a musí zabrat, zaberou!

Beru okouna a přehazuji ho na různá místa. „Káča“ udatně hopsá po vlnkách, ale štiky ještě senerozpomněly na svoje řemeslo... Zašel jsem si poněkud od úžin, a proto se vracím, hodím okouna co nejdále od břehu (ach, ten zvuk zase po dlouhé době! – kolečko vrčí, šňůra sviští) položím hůl na břeh, vezmuanglickou hůlčičku, zavěsím na háček nového červa a jdu zase „proťukávat“ okraje. Brk se ani nepohne. Voda se čeří, před tebou leží nějaká úplně neplodná vodní poušť. Až teprve na dvacátém místě sjede brk a když zasekneš, vytáhneš maloulinkou červeničku, která není k ničemu. Hodíš ji do vody zpět, chytáš dále. Nic... Pak zabere zase taková nějaká červenička, splávek pomalu sjede, zasekneš –

V tom se ti přerazí hůl, a když lapneš po šňůrce, zabubnuje na konci nějaká potvůrka. Ještě, že jsou okraje plny vody. Táhneš, voda se rozvlní a najednou se před tebou plácá na břehu – první štika novésezóny! První štika – na červa! Není to špatné znamení? Ale to vykřikla voda a to zase neznamená nic jiného, než příští neděli donést si rybky už z domova a začít podle všech pravidel. I okoun na velké holi se ztratil, a když zatáhneš za šňůru, šňůra se napne a jede... A nad jezerem jako by přeletělo nějaké pěkné slovo. Srdce vesele buší, duše střásá ze sebe všechny přízraky zimy – úžiny, jaký to zase bude u vás život! Počkat! Tady je dvoukilová štika, dneska budou jenom dvě, ale kolik jich bude příští neděli? Jako loni? Po pěti a po sedmi? 7

„Začínáme!“ chtělo by se volat do dálek. Loukyleží ještě bez hnutí, ale naše nitro, rybářské nitro užkvete. Maličko a přijdou chrousti – půjdeme na jeseny, maličko a začnou kvést blatouchy – půjdeme naboleny, a začnou kvést jabloně – půjdeme na sumce. Dveře našeho paláce jsou otevřeny.

A večer povídáme si to na čtyřech stanicích tiše a přece radostně: Berou...!


38

Skleněný zámek

Tady je typický doklad špatného štičího hospodaření

v tůních. Lepší doklad by se snad opravdu ani nenašel.

Jde o menší tůň u B. Než jsem si vymohl loni povolení

lovit v ní, dalo mně to dva měsíce práce, ale vyplatilo

se to, přestože byla živa jenom určitou chvíli v roce.

Hned po velké vodě. Duben, květen. Potom, ačkoliv ji

hlídali dva hajní a jeden lesník, vybrali ji košaři a okaři

nemilosrdně za pár nocí a jiter, takže na celý rok bylo

už po lovu. Proto jsem se zase spojil letos d místním

člověkem a vyprosil si včasné zprávy. Místní člověk se

omeškal o 14 dní a podle toho to dopadá... Voda

opadla před třemi nedělemi, před 14 dny mohlo se už

k okrajům tůně. Dneska je už voda pod břehy

a probrána tak důkladně, že se stydím o tom vůbec

mluviti.

Rybář, který přišel o několik minut později, co jsem

vyhodil několik šňůr, vykládá mi, že jde dneska„je

nom tak“. Včera chytal v tůni celý den a nechytlpra

nic. Ryb tam bylo, že prý se dusily, ale už se dusitnebr />

Toto je pouze náhled elektronické

knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist