načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ruskymácký obrat - Ivana Šmejdová

Ruskymácký obrat

Elektronická kniha: Ruskymácký obrat
Autor:

Knížka není průvodcem, a už vůbec ne seriózní analýzou stávajících poměrů v největší zemi světa, byť se tak chvílemi může tvářit. Doopravdy se jedná o úsměvné zápisky ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  70
+
-
Doporučená cena:  75 Kč
7%
naše sleva
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Počet stran: 110
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-6904-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knížka není průvodcem, a už vůbec ne seriózní analýzou stávajících poměrů v největší zemi světa, byť se tak chvílemi může tvářit. Doopravdy se jedná o úsměvné zápisky rodinného výletního kroužku z cesty po nepatrné části země a jeho ryze subjektivní glosy. Kdokoli jiný vyjede do Ruska, může zažít to samé, anebo něco úplně jiného. (soukromá výprava do hlubin ruské duše zpestřená recepty tradiční ruské kuchyně)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ivana Šmejdová - další tituly autora:
Ruskymácký obrat Ruskymácký obrat
Šmejdová, Ivana
Cena: 133 Kč
Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě
Šmejdová, Ivana
Cena: 178 Kč
Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě
Šmejdová, Ivana
Cena: 94 Kč
Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě
Šmejdová, Ivana
Cena: 94 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






první český portál
s digitálními koncerty





Ivana Šmejdová
Ruskymácký obrat
Soukromá výprava do hlubin ruské duše
zpestřená recepty tradiční ruské kuchyně
2013





Všechna práva vyhrazena. Žádná část tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího
písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stí -
háno.
Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně
nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským
zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové
formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické
knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji,
pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo
neobchodního šíření je zakázáno. Zejména je zakázána jakákoliv konverze
datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery,
ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo
takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným
osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu,
případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv
testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Ivana Šmejdová, 2013
Illustrations © Ludmila Šmejdová, 2013
© Carpe diem, 2013
www.carpe.cz
Made in Moravia, Czech Republic
ISBN 978-80-87631-99-7 (pdf)
ISBN 978-80-87631-68-3 (ibook)











Ptáš se mě „Co je to láska?“
Láska je naléhavé nutkání být zajedno s celkem, hluboké nutkání
rozpustit sebe i tebe a dosáhnout tak jednoty.
Osho
„V Rusku dnes chybí láska. Ta, která je prazákladem všeho. Láska
v rodině, mezi rodiči a dětmi. Nedostává se času, doba je hektičtější
a nejistější v mnoha ohledech...
Pro mladé lidi je těžké žít v podvodech a lži... Musím říci zcela
vážně, že cítím jako svoji povinnost dostat z toho pekla tolik dobrých
duší, kolik jen bude možné. Dřív, než se zkazí...“
Z Andrejovy korespondence (listopad 2004 – únor 2005)





Obsah
Děti moje zlatý ................................................................................ 9
Ani ve snu by mě nenapadlo .......................................................... 12
Vydat se na vlastní pěst do Ruska .................................................. 16
Už jste byli vyhoštěni? aneb Dobrodružství na úvod ..................... 20
Larisa .............................................................................................. 26
Náš byt a náš bezdomovec ............................................................. 28
Moskva a jak to s ní kdysi bylo ...................................................... 34
Psi (kapitolka o co kratší, o to ponuřejší) ....................................... 38
Apropos, Arbat ............................................................................... 40
Metro, vlaky, prostě místní přeprava .............................................. 44
Rusové dnes ................................................................................... 51
Cesta do San Pí .............................................................................. 55
Náčelníkovo šokující sólo .............................................................. 60
Sankt Petěrburg – město carem ze země vydupané ........................ 62
Ďáďa Míša a arménská kuchyně .................................................... 70
Koupel v Petěrgofu ........................................................................ 73
Lužniki, svatby, hřbitovy ................................................................ 77
Byla by vodka, a povod najďotsja aneb Jeden ruský osud ............ 82
Z Andrejovy korespondence ........................................................... 85
Dodatek k předchozí kapitole ......................................................... 86
Druhý dodatek k předchozí kapitole: Úplatky ................................ 88
Ermitáž a Treťjakovská, galerie z nejslavnějších ........................... 92
Kolomenskoje a Caricyno .............................................................. 96
Trhy v Izmajlovském ..................................................................... 101
Ruskymácký obrat .......................................................................... 105
Chot vótr ......................................................................................... 108





Nepřehlédněte!
Milému čtenáři předem na vysvětlenou
Tato knížka není klasickým turistickým průvodcem, a už vůbec
není seriózní analýzou stávajících poměrů v největší zemi světa, byť se
tak chvílemi může tvářit. Nechť se čtenář nenechá zmást. Doopravdy
se jedná o úsměvné zápisky rodinného výletního kroužku z cesty po
nepatrné části největší země na světě a jeho ryze subjektivní glosy
k dění kolem. Kdokoli jiný vyjede do Ruska, může zažít to samé,
anebo něco úplně jiného. Poněvadž Rusko není černobílé, stejně jako
černobílý není nikdo z nás.
V úctě
autorka






9

Děti moje zlatý
Děti moje zlatý, co vás to napadlo? Proč zrovna do Ruska? Dejte
pokoj! Zalekla se upřímně moje maminka Ila, když jsem jí v zahradním
altánku sdělila u kávičky nejnovější plán našeho výletního kroužku.
Takových úžasných míst je na světě, a vy si usmyslíte zrovna Rus! Já
bych vám mohla vyprávět... Lamentovala ve spravedlivém rozhořčení,
neboť ta země (tedy přesněji Sovětský svaz) předurčila život její
generace zásadním způsobem, a na to se těžko zapomíná.
Tak jo, vyprávěj, chytla jsem ji za slovo. O Svazu sovětských
socialistických republik jsem se učila celé roky, ale nikdy jsem ho
nenavštívila. Myslím, že je skoro na čase. Doba trhla bokem,
komunistický monolit se rozpadl na tisíc kusů a ví bůh, jak to tam vedou dnes.
Z kusých a hlavně účelových informací v médiích se pravdu nedozvíte,
nejlepší je přesvědčit se na vlastní oči.
Ilinka byla ve chvilce zpátky s krabicí plnou poznámek a
korespondence z dob jejích jazykově studijních pobytů v Moskvě a
Leningradu (dnes už zase Petrohradu, rusky Sankt Petěrburgu, pro nás důvěrně
Petěrburgu) v osmdesátých letech. Začala listovat dopisy, které nám
posílala, a tváře jí růžověly vzrušením nad dávnými zážitky, o jejichž
síle nebylo pochyb.
Ty z oblasti kultury byly dozajista mimořádné. Představ si, spustila
Ilinka, že jsme projeli snad všechna carská sídla kolem Leningradu – a
všude ta vznešená nádhera zlacených stěn, oken, lustrů, soch. Pamatuju
si koncert nefalšované cikánské kapely, při němž nabitý sál burácel





nadšením. A což teprve Lazebník sevillský ve slavném Kirovově
divadle. A Ermitáž? Z té jsem byla unesená nejvíc (aby ne, vždyť je
výtvarnice).
Ilinku začala hra na Rusko bavit: Přednášky na institutu se mi líbily,
profesoři byli milí, pohoda. Jenom mě štvali tím věčným chlubením.
I v gramatice jsme se dozvěděli, že u stupňování přídavných jmen existují
ne tři, ale čtyři stupně: dobrý – lepší – nejlepší – sovětský. Měla jsem
problém s Ninou, naší jazykovou lektorkou. Nejdřív jsem po ní odmítla
opakovat nějakou básničku a pak jsem nechtěla nahlas říct, že se mi líbí
krabičky, na nichž jsou namalované zářivými barvami hlavy státníků.
Skaži, Ila, eto prekrasno, prekrasno. Neřekla jsem! volala šťastně
maminka. A chrlila dál: Taky se přihnal na přednášku o ekonomice jakýsi
Kuzma, aby nám oznámil, že Československo osmdesátých let je na
úrovni šedesátých let Sovětského svazu! A to neznali balené máslo!
Jídlo, co jsme si koupili, jsme nosili v papundeklových sáčcích, nebo
nám chtěli mrkev sypat rovnou do kabelky, vajíčka jakbysmet. Ilinka
vězela ve vzpomínkách na Rus až po krk: To ti šel chlap po ulici
v nádherném beraním kožichu, ale smrkal do dlaně jako nádeník! Kuřata
tam prodávali s hlavičkou i nožičkama – děsnej pohled, když naskládali
ty chudinky v krámě na hromadu. Nastěnka nakoupí, nese nákup domů
za ty nožičky, krčky kuřic tahá po zemi. A baba v pokladně, když jsem
jí platila sedm kopějek za půlku chleba, div mi nevystřelila oko slupkou
od slunečnicových semínek, která chroustala a slupky plivala kolem.
I když musím přiznat, že louskat semínka uměli skvěle.
Víš, že jsem se svezla na saních tažených koníkem s rolničkama?
Zasnila se. Sníh křupal pod saněmi, vzduch jiskřil mrazem a voněl
rozjetými koňskými koblížky. Najednou jako by ses ocitla v ruské
pohádce...
Mně se maminčiny výlety na Rus srazily do jediné vzpomínky
týkající se jejího posledního slavného návratu: Začátkem dubna 1984
šťastně vystoupila po dvaapadesáti hodinách jízdy z mezinárodního
rychlíku DUKLA v Praze na Hlavním nádraží. Kromě dvou kufrů
nesla pětikilový kbelík se švestkovými povidly, z nichž ještě v nádražní
hale lžící nadšeně vylovila dva něžné prstýnky a filigránský přívěsek
10





z červeného zlata, které mi přivezla darem. (Povidla jí přišla jako
poměrně bezpečný způsob pašování přes sovětskou hranici.) Pamatuji se, že
byla plna velkých, většinou krásných dojmů a zážitků, o něž se s námi
dělila ještě dlouho poté.
Dva Ilinčiny studijní pobyty v osmdesátých letech byly až dosud
mým nejtěsnějším kontaktem s Ruskem, tou zemí bez konce...
11





Ani ve snu by mě nenapadlo...
Před Vánocemi se zčistajasna zjevil na tréninku Matějova družstva
starších dorostenců Ilja. Sedmnáctiletý dvoumetrový basketbalista
z Moskvy, připravující se toho času v ČR na studium na české vysoké
škole, se přišel představit a zároveň přeptat, zda by nemohl s ligovým
týmem trénovat. Žijeme v době přesouvání lidského jedince z místa na
místo, a tak nás každodenní přítomnost příslušníků jiných národností
v našich životech nepřekvapuje. Jsou-li členy našich prvoligových
mužských celků černí Američané, Srbové, Brazilci, proč by nemohl posílit
cizinec, například Rus, dorosteneckou kategorii? Když Matěj s otcem
koučem (tím, který se kdysi prohlásil náčelníkem našeho výletního
kroužku) přišli s touto zajímavostí onehdá večer z tréninku domů, ani
ve snu mě nenapadlo, že to je začátek našeho nového dobrodružství.
Dva a půl roku, které uběhly od naší slavné výpravy do Spokojených
států, jsme pojímali způsobem nám všem třem vlastním: jako
nepřetržitou oslavu. Oslavu významných nebo alespoň významnějších činů
jednotlivých členů výletního kroužku, každého dne bez zádrhele, anebo
jen z radosti, že jsme spolu. Ne že bychom neměli nic jiného na práci.
Náš život vůbec nebyl lenošivou plavbou na nafukovací matračce,
ba naopak. Avšak právě značné pracovní zátěži jsme kontrovali
našimi malými slavnostmi a tak se udržovali stále při dobré mysli.
V protikladech totiž vězí kouzlo košatého, nešedého života. Miluju
kontrasty. Občas nejsou pravda příliš pohodlné, ale když se jich člověk
12





odváží, často užasne nad tím, co uhlídá. Kontrast je jedním ze zásadních
principů života, má-li tento za něco stát, řekla bych.
Ach, nechala jsem se trošku unést, využívajíc nepřítomnosti zbytku
výletního kroužku. Nebudu zastírat, že na mé výlety do vyšších
duchovních sfér (stejně jako na moji letitou snahu dosáhnout jemnosti zvíci
pravé dámy) pohlížejí oba další členové s mírným despektem. Ale já
si létám povětřím dál a o jemnost se pokouším znovu a znovu, pranic
si nedělajíc z toho, že mé myšlenky nejsou z největších a že svoji
noblesnost si trošku kazím hltáním, nemalým hulákáním (neumím se
radovat ani rozčilovat tiše) a neustálým fofrováním. Co naplat.
Vraťme se však zpátky k našemu příběhu. Příchodem ruského
molodce Ilji k družstvu basketbalových dorostenců tato kauza
neskončila, ale naopak – věci se daly do pohybu. Netrvalo dlouho a na scénu
vstoupil ANDREJ. Postava jakoby vyloupnutá z Čechovova dramatu.
Moskvič a světoběžník, přemýšlivec a snílek, který neúnavně, leč
marně hledá lepší svět nejen pro sebe, ale pro všechny, kteří si to podle
něj zaslouží. Právě teď to bylo několik mladičkých ruských hráčů
basketbalu. Podle Andreje dnes stejně jako dřív platí, že vrcholový
sport je jednou z možností, jak se vytrhnout z nelehkého života
v dnešním Rusku. Jak získat respekt, peníze a svobodu. Tomu odpovídá
přístup většiny trenérů k vlastním svěřencům: sedřít z nich kůži zaživa,
nehledět na jejich zdraví ani na to, zda je sport ještě vůbec baví. Jít
na krev, a třeba to jednomu ze stovek nadějných dětí vyjde. Trenér se
pak zákonitě sveze na vlně slávy... Machinace s daty narození, tvrdost
v přístupu k mladým klukům v basketbalových klubech (fyzické tresty
nevyjímaje), trenéry cílené podporování bezohledného sebeprosazování
se jednotlivce na úkor spoluhráčů jsou hlavními důvody Andrejova
úsilí: dostat nadané, leč citlivé a morálně nezkažené hráče za hranice.
Nejlíp do Česka. K realizaci svého záměru si, co čert nechtěl, vyhlídl
náčelníka.
Nastalo dvouměsíční období příprav týdenního pobytu celku
moskevských dorostenců v našem městečku, počítaje v to zajištění
odpovídajícího sportovního programu. Bylo to období náročné. Ne že by akce
13





sama byla tak mimořádná, a krom toho, kdo jiný než náš náčelník
se svým organizačním umem a letitými zkušenostmi s pořádáním
výměnných zájezdů pro nejrůznější skupiny spoluobčanů by ji měl
elegantně a úspěšně pojmout. Náročná se ukázala být spolupráce
s Andrejem. Kombinace jeho horlivosti a chaotičnosti projevující se
až patnácti e-mailovými zprávami denně a nečekanými návštěvami
městečka chvílemi hrozila, že položí i našeho udatného vůdce na lopatky.
Zmíněné e-maily totiž nepřinášely systematicky nové informace, ale
překotně opakovaly jedno a totéž (pouze v jiném pořadí), jen občas
v nich byla zašifrovaná nová skutečnost. Náčelník nevěřícně patřil na
desítky stránek Andrejových zpráv a chvílemi si zoufal. Kde proboha
brát čas jenom na jejich přečtení? Zdálo se mi, že si Andrej náčelníka
vyhlídl k jakési své soukromé hře na hlavolamy a jal se tímto způsobem
zkoumat jeho ostrovtip a trpělivost. O svém podezření jsem se nahlas
raději nezmínila.
Čas však pracoval pro nás, tedy milosrdně ubíhal, náčelník období
příprav pochopitelně přežil a jednoho únorového dne si natáhl budíka na
půl sedmou a šel vyzvednout výpravu basketbalového klubu Dynamo
Ljubercy z Moskevské oblasti na nádraží.
Návštěva ruských dorostenců v našem městečku přinesla několik
zajímavých, byť velmi kusých informací o současném životě na Rusi
(vy nic netušíte, říkali, vy zděs živjotě kak v skazkě, vy si tu žijete jako
v pohádce), o němž se toho pravda u nás moc neví – prezident Putin
a pár politiků z ruské dumy nejsou reprezentativním vzorkem 150
milionů lidí té obrovské země. Dále přinesla krásný samovar co výraz
Andrejova vděku za pomoc se zajištěním akce, a navrch ještě vřelé
pozvání k němu do Moskvy. Boguslav, ja vas priglašaju v gosti. Na jak
dlouho chcete.
Přišlo mi to milé – do chvíle, než náčelník zavětřil. Iví, co
kdybychom k němu jeli? Dobře víš, že vás chci už dávno vyvézt do Moskvy
a do Petěrburgu, jako protiklad k té naší Americe, a tohle je jedinečná
příležitost! Vždyť máš protiklady přece tak ráda. Dovolával se účelově
mých principů. Mám, o to nic, ale nemohla jsem si pomoct, právě kvůli
absolutní neznalosti poměrů v dnešním Rusku mi výprava tam připadala
14





až moc dobrodružná. Jenže mi to nebylo nic platné. Spolu s náčelníkem
zavětřil totiž taky Matěj.
Šestnáctiletý člen výletního kroužku, doma stále ještě roztomile
přezdívaný Králík, navzdory tomu, že se od návratu z Ameriky do
všech stran a směrů značně zvětšil (těžko by se dnes naskládal do
toho báječného sporťáku Micky, kterým jsme před třemi roky brázdili
severoamerický kontinent), ruku v ruce s fyzickým nárůstem zvýraznil
rovněž všechny svoje projevy, např. odlišnost svých nápadů, myšlenek
a skutků od těch tzv. běžných, či účinnost argumentace, jíž je obhajoval.
Okamžitě mi bylo jasné, že nápad strávit část prázdnin na daleké,
neznámé Rusi se přesně strefuje do jeho představy o originálním a
sdostatek interesantním výletu. Náčelníkův návrh nadšeně podpořil.
Dostalo se mi stručné informace, že v tomto případě není nutné ani
hlasovat. Podat protest nebo odvolání je samozřejmě možné, ale nebude
na ně brán zřetel, a funkce zůstávají rozděleny od minula. Odjezd byl
určen na 1. července 2005.
A tak jsem šla hledat zeměpisný atlas a usilovně přemýšlela, co si
vlastně pamatuju z maturity z ruského jazyka.
15





Vydat se na vlastní pěst do Ruska
Vydat se soukromě do Ruska není jen tak. Zjistili jsme to poměrně
záhy.
Víza
Předně je třeba získat vízum, neboť roku 2000, kdy Česko zavedlo
vízovou povinnost pro obyvatele Ruska, toto nám oplatilo stejnou
mincí. O vízum se žádá na ruském velvyslanectví v Praze Bubenči,
poplatek činí 1 200 Kč

a jeho vybavení trvá týden. Ale. Není to až
tak jasná věc, jak jsme se brzy přesvědčili. Pozvání od důvěryhodné
instituce (což je jednou z podmínek pro vystavení) – moskevské
sportovní školy – jsme díky Andrejovi měli. Jenže nebylo na speciálním
formuláři potvrzeném ruskou pasovou policií, a tak se ruská úřednice
s náčelníkem vůbec nechtěla bavit. Moc času na získání dostatečně
potvrzeného pozvání nám nezbývalo a poprvé to vypadalo, že je velký
výlet ohrožen. Mohl nás pozvat i Andrej co soukromá osoba, jenže
do toho se mu příliš nechtělo. Musel by totiž předložit policii souhlas
majitele bytu s naším pobytem, což je jeho matka, dlící však dlouhodobě
u přítelkyně v Petěrburgu. Dále přehled svých příjmů, a krom toho
by se musel zpovídat z toho, co jsme zač a jak k nám přišel. Taky by
byl dotazován na své další kontakty s cizinou... Docela jsme užasli,
tato informace byla prvním signálem toho, že Rusko drží své občany
i po pádu komunismu prostřednictvím policejních praktik stále dost

údaj z r. 2005
16





zkrátka. Nepříjemný trn z paty nám vytrhl můj spolužák z gymnázia,
zkušený obchodník ve skle, a to právě s Ruskem. Třetí cesta, tedy přes
ruskou cestovní agenturu, byla tou pravou. Její pracovnice nám zajistily
voucher na ubytování v jednom mezinárodním hotelu v Moskvě – další
možný dokument akceptovaný konzulátem při udělování víz – a na jeho
základě, za patřičný příplatek, který jsme rádi uhradili, následně i víza.
Doprava
Způsob dopravy do Moskvy zvolil náčelník záměrně: Máme-li
poznat Rus co nejdůkladněji, pak je nutné alespoň dílem zažít i tu její
nesmírnou rozlehlost na vlastní kůži, a jak jinak, než ji projet vlakem.
Železnice k Rusku holt patří. Po dvě staletí byla hlavním spojovacím
článkem mezi Ruskem a Evropou, mezi Moskvou a Petěrburgem,
mezi ruskými městy a venkovem. Vlak hraje významnou úlohu v řadě
slavných literárních děl ruských klasiků. Okamžitě se mi vybavila
okouzlující, a přesto tolik nešťastná Anna Karenina, jíž se stal vlak dokonce
osudným, či nezapomenutelné scény z Pasternakova Doktora Živaga.
S dostatečným předstihem jsme si rezervovali třílůžkové kupé
v rychlíku Vltava z Prahy do Moskvy (za bratru 5 000 Kč na osobu tam
i nazpět), neboť jsme věděli, že pojedeme noc, den a ještě jednu noc,
načež jsme se začali na tento pro nás nový způsob transportu velmi
těšit. Pečlivě jsme vyřešili dostatečné zásoby jídla a pití (cesta bude
přece jen dlouhá, rychlík navíc nemá jídelní vůz). Mělo to pochopitelně
svůj důvod, jednotlivé vagóny byly z bezpečnostních důvodů během
jízdy uzamčené. Každý vagon má svého děžurného neboli
průvodčího, který se o své pasažéry stará včetně drobného občerstvení: nápoje
všeho druhu – až na pivo –, párky z konzervy apod. Rovněž je k mání
horká voda, která se čepuje přímo z velkého starobylého ohřívače vody
řečeného titan (myslela jsem, že to je samovar), který je umístěný na
chodbičce vagonu. Cestující mohou požádat děžurného nebo si uvařit
z vlastních zásob čaj (činili tak převážně Rusové) anebo kávu (ostatní
národnosti). Maličko jsme posmutněli skrze ten jídelní vůz. Docela
jsme se veselili u představy opakovaných výprav do jeho útrob na
„něco menšího“, jak říkával medvídek Pú. Profesionál za přepážkou
17





mezinárodních jízdenek v Praze na Hlavním nádraží nás však utěšil.
Nebojte se, jen co přejedete hranici s Běloruskem, na každé zastávce
bude jídla a pití habaděj! Soukromí prodavači budou běhat jako o závod
podél i uvnitř vlaku nabízejíce frukty (ovoce), kartošku fri (pomfrity),
rybu i šampanskoje. Vida, tohle byla povzbudivá zpráva. Co stylovějšího
si přát než čerstvě ulovenou a upečenou rybku zapíjenou vychlazeným
šampaňským? Báječná představa, uznejte.
A to pivo. Totální absenci našeho národního moku v rychlíku do
Moskvy via Běla Rus nám objasnil až strážce vozu. Prezident Běloruska
prý nebyl onehdá pozván našimi státníky na nějakou politicky
významnou trachtaci, což ho naštvalo a v rámci odvety zatrhl krom jiného taky
prodej piva v mezinárodních rychlících z a do Česka, pokud projíždějí
jeho zemí. Nevím, kde je počátek této drobné mezinárodní roztržky,
kdo a proč si začal, a vůbec, je-li pravdivá. Jak jsem nakoupila, tak
prodávám. Jisté je jedno: českého piva za jízdy vlakem v Bělorusku
nepolkneš.
Peníze, peníze
Jaké si vzít s sebou a kolik? Jaký je kurz rublu vůči koruně?
Chtějí tam vůbec eura? Může našinec počítat s využitím bankomatů
a kreditních karet? Dnes už to všechno víme, a tak kdybyste se snad
hotovili na Rus, vězte, že:
- rubl je asi 0,90 Kč

, takže se našinec poměrně snadno orientuje
v cenách,
- vedle rublu lze najmě v Moskvě a Petěrburgu platit dolary i eury
(hotely, řada obchodů a restaurací v centrech).
Náčelník se jednoho dne sbalil a že jede do Prahy směňovat (má tam
jakousi spřátelenou banku s maličko zvýhodněnými službami co stálý
klient). Odjel s představou nákupu větší zásoby rublů a trochy té tvrdé
měny. Vrátil se, pravda, s pořízenou, ale nebylo to jen tak. V oné velké
bance mu řekli, ale pane, rubly my vůbec nevedeme! Kde si k nim tedy
mohu přijít, když ne u vás? Jó, usmála se pěstěná slečna za překážkou
a poskytla profesionální odpověď: Leda tak na Václaváku u Arabů!

údaj z r. 2005
18





Nakonec se přeci jen našla směnárna, která rubly vedla, a tak jsme
nejeli takzvaně na sucho. V Rusku se pak ukázalo, že s placením
a měnami tu není žádný problém. Příjemným překvapením pro nás bylo
hlavně běžné užívání mezinárodních kreditních karet, zejména pro výběr
z bankomatů, jejichž síť je v centrech zmíněných dvou velkoměst hustší
než v Praze. Podle průvodce starého pouhé dva roky se s bankomaty
téměř nedalo počítat. Přítomnost výdobytků kapitalismu (tedy všeho,
co tvoří prostor pro konzum) mění život Rusů ďábelským tempem.
Před pouhými deseti lety tu kupříkladu nikdo neznal mobilní strojky
(promiňte – telefony) a dnes... Vot těchnika...
Mapy, průvodce
V jisté exotičnosti naší destinace mě utvrdila následující zkušenost.
Průvodce ruskými velkoměsty či mapu Ruska jen tak neseženete.
Naivně jsem se pídila v několika (i velmi velkých) knihkupectvích, leč
marně. Výběr turistické literatury nebyl malý, to nemohu říct. Našla
jsem podrobné průvodce Kubou, po Islandu i Kajmanských ostrovech,
běžně k dostání byly publikace s názvem „Na kole po Tibetu“ nebo
„Tracking v Himalájích“, ale Moskva a Petrohrad jako by neexistovaly.
Až nás zase zachránil náčelník. Podrobnou mapu Ruska a šikovného
kapesního průvodce oběma hlavními městy získal ve specializované
prodejně map v Praze. Zmíněnou brožurkou jsem byla tak nadšena
(konečně se mám čeho chytit před cestou do té nedozírné končiny!), že
jsem si ji okamžitě a bez výčitek přisvojila.
„Kde je ten můj nový průvodce?“ ptal se zvečera důvěřivě a nic
netuše náčelník.
„Jó, to já nevim,“ listovala jsem spokojeně v krásné knížečce, „bůhví,
kam sis ho založil. Já mám jen svýho. Oblíbenýho a vzácnýho.“
Náčelník zalapal po dechu. „Jak – svýho? Vždyť tohle je ten můj?!“
„Ale no tak,“ usmála jsem se chápavě, „já vím, že po takové turistické
literatuře toužíš, ale to neznamená, že mi sebereš moji! Že by ti nebylo
hanba...“
Náčelník ještě chvíli lamentoval, zaslechla jsem slova jako
„potměšilost“ nebo „do nebe volající“, avšak u toho zůstalo. K průvodci jsem
si tedy nakonec přišla, ale sami vidíte, že to dalo dost práce.
19





Už jste byli vyhoštěni?
aneb Dobrodružství na úvod
Ke kupé s čísly 52 – 54 – 56 jsme brzy přilnuli. Jeho titěrnost jako
by násobila naši cestovní pohodu. Rozjel se karban, k poslechu zněla
naše oblíbená blues z Harlemu, písně skupin Traband a Šumafuk, fórky
a nemilé tríčky (v puberťáckém slangu něco jako „veselé kousky“)
lítaly vzduchem, a když náčelník vyndal z futrálu harmoniku, euforie
výletního kroužku dostoupila vrcholu.
Projeli jsme poklidné rovinaté Polsko, jehož rustikální ráz stvrzoval
tu žnec s kosou, tu rybář v loďce, čáp na louce či kráva u trati drbající
se kopýtkem za uchem. Dívala jsem se na tu idylu vůkol a napadala mě
kacířská myšlenka: Bude vposled o čem psát knihu z naší cesty, když je
tak poklidná? Oslyšena jsem byla vzápětí...
Hranice mezi polským Terespolem a běloruským Brestem jsou
hranicí mezi Evropskou unií a zbytkem světa. Najednou tu byly
betonové zátarasy, ostnaté dráty, pruhy ornice (kvůli stopám narušitelů)
a ozbrojené vojenské hlídky. Jak rychle jsme nesvobodě pohybu od
sametové revoluce odvykli! A Matěj to zažíval poprvé a nestačil zírat.
Běloruský pasový kontrolor byl v plné polní, měl zlaté všechny zuby
a přehlíživý, tupý výraz vojáka lety přivyklého tuhé disciplíně. Kuda vy
jedětě? Zeptal se, listuje v našich pasech. V Moskvu, řekli jsme po
pravdě. Chorošo, dobře, sebral naše cestovní doklady a odešel. Náčelníkovi
ten průšvih došel nejdřív...
20





Nekomunikativní kontrolor se vrátil za hodnou chvíli. Vy do Moskvy
nepojedete, oznámil lakonicky. Nemáte tranzitní víza přes Bělorusko.
Nefalšované dobrodružství bylo tady.
To, co v následujících sedmi hodinách zažil náš mírumilovný
výletní kroužek, si dramatičností nezadá s dobře vystavěnou epizodkou
z akčního filmu. Její konec byl však v tu chvíli absolutně neznámý. Ze
všeho nedávného nadšení jsme byli nuceni sbalit si v minutě všechny
věci a potupně vystoupit z vlaku. Ozbrojená kohorta nás vedla za
zvědavého přihlížení desítek čumilů přes nástupiště do nádražní haly
v Brestu k veliteli. Jedině ten prý může rozhodnout, co s námi. Po
počátečním šoku se rýsovala špetka naděje, že půjde chybu napravit na
místě, tedy vízum pořídit na hranicích za patřičný příplatek. Ozbrojenci
nás usadili v obrovském sále, jehož štuková výzdoba a lustry přímo
vybízely k pořádání reprezentativních plesů, ale vůči celním prohlídkám
a zadržování bohabojných turistů působily až nepatřičně. Pak odešli
řešit. Zdrchaně jsme seděli na studené kožené lavici a přemýšleli
o tom, kde se stala chyba. Bez debaty to byl náš renonc, ale je pravda,
že se ještě před pár lety přes Bělorus vesele jezdilo bez víz. A taky
proto jsme se důvěřivě odevzdali do rukou česko-ruské cestovní
agentury a zaplatili dost na to, aby takovéhle zásadní věci pohlídala.
Vždyť jsou, sakra, profesionálové, rozohňovala jsem se. Jenže mi to
nebylo nic platno. V náčelníku by se byl krve nedořezal, z titulu své
funkce se cítil být zodpovědný za vzniklou kalamitu. On, zkušený,
světem protřelý harcovník – a teď tohle... Prožluklost vzniklé situace
vyhodnotil jako natolik závažnou, že svolal všechny členy výletního
kroužku a s pohnutím nabídl svoji funkci k dispozici. Nad problém nás
na chvíli vynesla nečekaná Králíčkova slova: „Ale prosím vás, mě ten
výlet začíná právě teď fakt bavit. Chtěli jsme dobrodružství? Chtěli. No
– a máme ho!“ Náčelník nabral dech do plic, já jsem si vyndala dosud
netknutý zápisník a začali jsme si vyhoštění užívat. Tak co, nejhůř
skončíme touláním se po Ukrajině, kam nás to už taky léta táhne a kde
byla vízová povinnost pro Čechy nedávno naopak zrušena.
Než nad námi vynesl velitel verdikt, stihli jsme se seznámit se stejně
postiženým kolegou. Ustaraný pán z Rumburku na tom byl ještě hůř
21





než my. Vedl totiž – bez běloruských víz – skupinu třiadvaceti českých
dětí na letní tábor někam za Moskvu. V kabeli mu cinkalo vzácné sklo,
byl rozhodnut velitele uprosit stůj co stůj. Vždyť veze děti! To musí
přeci každý pochopit.
Nebudu to protahovat – dál nás nepustili. Musíme se prý vrátit do
Polska a pokusit se získat nešťastná víza na běloruském konzulátu,
který se nachází ke všemu v jakési BIALE PODLASCE, vísce vzdálené
asi 40 km od Terespolu. Je to teď vůbec možné? Ptali jsme se. Vždyť
je sobota odpoledne! Že prý jo. Možná čekali na úplatek, možná jsou
tak nekompromisní a komisní vždy. Nezbylo nám než naložit všechna
zavazadla zase na bedra a vydat se smutně zpátky. Pán z Rumburku
stále vyjednával.
Byla to ponurá štrapác kodrcavým letitým osobáčkem kol oněch
betonových zátarasů nazpátek do EU. Vlekli jsme se letním žárem
po předlouhém terespolském nástupišti a já jsem se tiše propadala
do hlubokých vod beznaděje. Ach, jaký neslavný konec naší sotva
započavší pouti... Jak se dostaneme ke konzulátu v tuhle dobu? Když
jo, budou se s námi vposled bavit? Mnoho dalších „co když“ se mi
honilo hlavou, až jsem byla vyrušena. Otevřeli jsme dveře do nádražní
haly, a v tom nám zastoupil cestu snědý chlapík (pánbůh mě netrestej,
byl poněkud mafiánského vzezření). Než jsme ho stačili zapudit,
šokoval nás tím, že nám šel v ústrety najisto: Vy potřebujete běloruská
víza, že? Já vás odvezu na konzulát. Za 50 EUR tam i zpátky. První se
vzpamatoval náčelník a s mafiánem si plácnul. Ani trochu se mi nejevil
tenhle obchod jako výhodný. Jenže náčelník měl pravdu: Co jiného
nám zbývalo? Už cestou k jeho autu bylo jasné, že ten člověk o nás
byl někým dopředu informován. Rychlost a neomylnost, s jakou si nás
odchytil, byly dostatečným důkazem toho, že se jedná o domluvenou
akci. Pro zúčastněné to je dozajista dobrý kšeft.
Elegantní vilka pana běloruského konzula byla zasazena v zeleni
pěstěné zahrady. Náš taxikář nás dovedl až k brance a zazvonil. Jakmile
se ozval v mluvítku hlas, přistrčil před ně náčelníka. Neviditelný konzul
vyslechl naši úpěnlivou prosbu a řekl, ať počkáme. Tak jsme čekali. Na
22





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti
eReading .






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist