načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ruskymácký obrat - Ivana Šmejdová

Ruskymácký obrat
-7%
sleva

Elektronická kniha: Ruskymácký obrat
Autor:

Knížka není průvodcem, a už vůbec ne seriózní analýzou stávajících poměrů v největší zemi světa, byť se tak chvílemi může tvářit. Doopravdy se jedná o úsměvné zápisky ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  75 Kč 70
+
-
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 110
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-6904-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knížka není průvodcem, a už vůbec ne seriózní analýzou stávajících poměrů v největší zemi světa, byť se tak chvílemi může tvářit. Doopravdy se jedná o úsměvné zápisky rodinného výletního kroužku z cesty po nepatrné části země a jeho ryze subjektivní glosy. Kdokoli jiný vyjede do Ruska, může zažít to samé, anebo něco úplně jiného. (soukromá výprava do hlubin ruské duše zpestřená recepty tradiční ruské kuchyně)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ivana Šmejdová - další tituly autora:
Ruskymácký obrat Ruskymácký obrat
Šmejdová, Ivana
Cena: 126 Kč
Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě
Šmejdová, Ivana
Cena: 168 Kč
Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě Tři ve Fanče, o Lindě nemluvě
Šmejdová, Ivana
Cena: 94 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
první český portál s digitálními koncerty Ivana Šmejdová Ruskymácký obrat Soukromá výprava do hlubin ruské duše zpestřená recepty tradiční ruské kuchyně 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stí - háno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno. Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy. © Ivana Šmejdová, 2013 Illustrations © Ludmila Šmejdová, 2013 © Carpe diem, 2013 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic ISBN 978-80-87631-99-7 (pdf) ISBN 978-80-87631-68-3 (ibook) Ptáš se mě „Co je to láska?“ Láska je naléhavé nutkání být zajedno s celkem, hluboké nutkání rozpustit sebe i tebe a dosáhnout tak jednoty. Osho „V Rusku dnes chybí láska. Ta, která je prazákladem všeho. Láska v rodině, mezi rodiči a dětmi. Nedostává se času, doba je hektičtější a nejistější v mnoha ohledech... Pro mladé lidi je těžké žít v podvodech a lži... Musím říci zcela vážně, že cítím jako svoji povinnost dostat z toho pekla tolik dobrých duší, kolik jen bude možné. Dřív, než se zkazí...“ Z Andrejovy korespondence (listopad 2004 – únor 2005) Obsah Děti moje zlatý ................................................................................ 9 Ani ve snu by mě nenapadlo .......................................................... 12 Vydat se na vlastní pěst do Ruska .................................................. 16 Už jste byli vyhoštěni? aneb Dobrodružství na úvod ..................... 20 Larisa .............................................................................................. 26 Náš byt a náš bezdomovec ............................................................. 28 Moskva a jak to s ní kdysi bylo ...................................................... 34 Psi (kapitolka o co kratší, o to ponuřejší) ....................................... 38 Apropos, Arbat ............................................................................... 40 Metro, vlaky, prostě místní přeprava .............................................. 44 Rusové dnes ................................................................................... 51 Cesta do San Pí .............................................................................. 55 Náčelníkovo šokující sólo .............................................................. 60 Sankt Petěrburg – město carem ze země vydupané ........................ 62 Ďáďa Míša a arménská kuchyně .................................................... 70 Koupel v Petěrgofu ........................................................................ 73 Lužniki, svatby, hřbitovy ................................................................ 77 Byla by vodka, a povod najďotsja aneb Jeden ruský osud ............ 82 Z Andrejovy korespondence ........................................................... 85 Dodatek k předchozí kapitole ......................................................... 86 Druhý dodatek k předchozí kapitole: Úplatky ................................ 88 Ermitáž a Treťjakovská, galerie z nejslavnějších ........................... 92 Kolomenskoje a Caricyno .............................................................. 96 Trhy v Izmajlovském ..................................................................... 101 Ruskymácký obrat .......................................................................... 105 Chot vótr ......................................................................................... 108 Nepřehlédněte! Milému čtenáři předem na vysvětlenou Tato knížka není klasickým turistickým průvodcem, a už vůbec není seriózní analýzou stávajících poměrů v největší zemi světa, byť se tak chvílemi může tvářit. Nechť se čtenář nenechá zmást. Doopravdy se jedná o úsměvné zápisky rodinného výletního kroužku z cesty po nepatrné části největší země na světě a jeho ryze subjektivní glosy k dění kolem. Kdokoli jiný vyjede do Ruska, může zažít to samé, anebo něco úplně jiného. Poněvadž Rusko není černobílé, stejně jako černobílý není nikdo z nás. V úctě autorka 9 Děti moje zlatý Děti moje zlatý, co vás to napadlo? Proč zrovna do Ruska? Dejte pokoj! Zalekla se upřímně moje maminka Ila, když jsem jí v zahradním altánku sdělila u kávičky nejnovější plán našeho výletního kroužku. Takových úžasných míst je na světě, a vy si usmyslíte zrovna Rus! Já bych vám mohla vyprávět... Lamentovala ve spravedlivém rozhořčení, neboť ta země (tedy přesněji Sovětský svaz) předurčila život její generace zásadním způsobem, a na to se těžko zapomíná. Tak jo, vyprávěj, chytla jsem ji za slovo. O Svazu sovětských socialistických republik jsem se učila celé roky, ale nikdy jsem ho nenavštívila. Myslím, že je skoro na čase. Doba trhla bokem, komunistický monolit se rozpadl na tisíc kusů a ví bůh, jak to tam vedou dnes. Z kusých a hlavně účelových informací v médiích se pravdu nedozvíte, nejlepší je přesvědčit se na vlastní oči. Ilinka byla ve chvilce zpátky s krabicí plnou poznámek a korespondence z dob jejích jazykově studijních pobytů v Moskvě a Leningradu (dnes už zase Petrohradu, rusky Sankt Petěrburgu, pro nás důvěrně Petěrburgu) v osmdesátých letech. Začala listovat dopisy, které nám posílala, a tváře jí růžověly vzrušením nad dávnými zážitky, o jejichž síle nebylo pochyb. Ty z oblasti kultury byly dozajista mimořádné. Představ si, spustila Ilinka, že jsme projeli snad všechna carská sídla kolem Leningradu – a všude ta vznešená nádhera zlacených stěn, oken, lustrů, soch. Pamatuju si koncert nefalšované cikánské kapely, při němž nabitý sál burácel nadšením. A což teprve Lazebník sevillský ve slavném Kirovově divadle. A Ermitáž? Z té jsem byla unesená nejvíc (aby ne, vždyť je výtvarnice). Ilinku začala hra na Rusko bavit: Přednášky na institutu se mi líbily, profesoři byli milí, pohoda. Jenom mě štvali tím věčným chlubením. I v gramatice jsme se dozvěděli, že u stupňování přídavných jmen existují ne tři, ale čtyři stupně: dobrý – lepší – nejlepší – sovětský. Měla jsem problém s Ninou, naší jazykovou lektorkou. Nejdřív jsem po ní odmítla opakovat nějakou básničku a pak jsem nechtěla nahlas říct, že se mi líbí krabičky, na nichž jsou namalované zářivými barvami hlavy státníků. Skaži, Ila, eto prekrasno, prekrasno. Neřekla jsem! volala šťastně maminka. A chrlila dál: Taky se přihnal na přednášku o ekonomice jakýsi Kuzma, aby nám oznámil, že Československo osmdesátých let je na úrovni šedesátých let Sovětského svazu! A to neznali balené máslo! Jídlo, co jsme si koupili, jsme nosili v papundeklových sáčcích, nebo nám chtěli mrkev sypat rovnou do kabelky, vajíčka jakbysmet. Ilinka vězela ve vzpomínkách na Rus až po krk: To ti šel chlap po ulici v nádherném beraním kožichu, ale smrkal do dlaně jako nádeník! Kuřata tam prodávali s hlavičkou i nožičkama – děsnej pohled, když naskládali ty chudinky v krámě na hromadu. Nastěnka nakoupí, nese nákup domů za ty nožičky, krčky kuřic tahá po zemi. A baba v pokladně, když jsem jí platila sedm kopějek za půlku chleba, div mi nevystřelila oko slupkou od slunečnicových semínek, která chroustala a slupky plivala kolem. I když musím přiznat, že louskat semínka uměli skvěle. Víš, že jsem se svezla na saních tažených koníkem s rolničkama? Zasnila se. Sníh křupal pod saněmi, vzduch jiskřil mrazem a voněl rozjetými koňskými koblížky. Najednou jako by ses ocitla v ruské pohádce... Mně se maminčiny výlety na Rus srazily do jediné vzpomínky týkající se jejího posledního slavného návratu: Začátkem dubna 1984 šťastně vystoupila po dvaapadesáti hodinách jízdy z mezinárodního rychlíku DUKLA v Praze na Hlavním nádraží. Kromě dvou kufrů nesla pětikilový kbelík se švestkovými povidly, z nichž ještě v nádražní hale lžící nadšeně vylovila dva něžné prstýnky a filigránský přívěsek 10 z červeného zlata, které mi přivezla darem. (Povidla jí přišla jako poměrně bezpečný způsob pašování přes sovětskou hranici.) Pamatuji se, že byla plna velkých, většinou krásných dojmů a zážitků, o něž se s námi dělila ještě dlouho poté. Dva Ilinčiny studijní pobyty v osmdesátých letech byly až dosud mým nejtěsnějším kontaktem s Ruskem, tou zemí bez konce... 11 Ani ve snu by mě nenapadlo... Před Vánocemi se zčistajasna zjevil na tréninku Matějova družstva starších dorostenců Ilja. Sedmnáctiletý dvoumetrový basketbalista z Moskvy, připravující se toho času v ČR na studium na české vysoké škole, se přišel představit a zároveň přeptat, zda by nemohl s ligovým týmem trénovat. Žijeme v době přesouvání lidského jedince z místa na místo, a tak nás každodenní přítomnost příslušníků jiných národností v našich životech nepřekvapuje. Jsou-li členy našich prvoligových mužských celků černí Američané, Srbové, Brazilci, proč by nemohl posílit cizinec, například Rus, dorosteneckou kategorii? Když Matěj s otcem koučem (tím, který se kdysi prohlásil náčelníkem našeho výletního kroužku) přišli s touto zajímavostí onehdá večer z tréninku domů, ani ve snu mě nenapadlo, že to je začátek našeho nového dobrodružství. Dva a půl roku, které uběhly od naší slavné výpravy do Spokojených států, jsme pojímali způsobem nám všem třem vlastním: jako nepřetržitou oslavu. Oslavu významných nebo alespoň významnějších činů jednotlivých členů výletního kroužku, každého dne bez zádrhele, anebo jen z radosti, že jsme spolu. Ne že bychom neměli nic jiného na práci. Náš život vůbec nebyl lenošivou plavbou na nafukovací matračce, ba naopak. Avšak právě značné pracovní zátěži jsme kontrovali našimi malými slavnostmi a tak se udržovali stále při dobré mysli. V protikladech totiž vězí kouzlo košatého, nešedého života. Miluju kontrasty. Občas nejsou pravda příliš pohodlné, ale když se jich člověk 12 odváží, často užasne nad tím, co uhlídá. Kontrast je jedním ze zásadních principů života, má-li tento za něco stát, řekla bych. Ach, nechala jsem se trošku unést, využívajíc nepřítomnosti zbytku výletního kroužku. Nebudu zastírat, že na mé výlety do vyšších duchovních sfér (stejně jako na moji letitou snahu dosáhnout jemnosti zvíci pravé dámy) pohlížejí oba další členové s mírným despektem. Ale já si létám povětřím dál a o jemnost se pokouším znovu a znovu, pranic si nedělajíc z toho, že mé myšlenky nejsou z největších a že svoji noblesnost si trošku kazím hltáním, nemalým hulákáním (neumím se radovat ani rozčilovat tiše) a neustálým fofrováním. Co naplat. Vraťme se však zpátky k našemu příběhu. Příchodem ruského molodce Ilji k družstvu basketbalových dorostenců tato kauza neskončila, ale naopak – věci se daly do pohybu. Netrvalo dlouho a na scénu vstoupil ANDREJ. Postava jakoby vyloupnutá z Čechovova dramatu. Moskvič a světoběžník, přemýšlivec a snílek, který neúnavně, leč marně hledá lepší svět nejen pro sebe, ale pro všechny, kteří si to podle něj zaslouží. Právě teď to bylo několik mladičkých ruských hráčů basketbalu. Podle Andreje dnes stejně jako dřív platí, že vrcholový sport je jednou z možností, jak se vytrhnout z nelehkého života v dnešním Rusku. Jak získat respekt, peníze a svobodu. Tomu odpovídá přístup většiny trenérů k vlastním svěřencům: sedřít z nich kůži zaživa, nehledět na jejich zdraví ani na to, zda je sport ještě vůbec baví. Jít na krev, a třeba to jednomu ze stovek nadějných dětí vyjde. Trenér se pak zákonitě sveze na vlně slávy... Machinace s daty narození, tvrdost v přístupu k mladým klukům v basketbalových klubech (fyzické tresty nevyjímaje), trenéry cílené podporování bezohledného sebeprosazování se jednotlivce na úkor spoluhráčů jsou hlavními důvody Andrejova úsilí: dostat nadané, leč citlivé a morálně nezkažené hráče za hranice. Nejlíp do Česka. K realizaci svého záměru si, co čert nechtěl, vyhlídl náčelníka. Nastalo dvouměsíční období příprav týdenního pobytu celku moskevských dorostenců v našem městečku, počítaje v to zajištění odpovídajícího sportovního programu. Bylo to období náročné. Ne že by akce 13 sama byla tak mimořádná, a krom toho, kdo jiný než náš náčelník se svým organizačním umem a letitými zkušenostmi s pořádáním výměnných zájezdů pro nejrůznější skupiny spoluobčanů by ji měl elegantně a úspěšně pojmout. Náročná se ukázala být spolupráce s Andrejem. Kombinace jeho horlivosti a chaotičnosti projevující se až patnácti e-mailovými zprávami denně a nečekanými návštěvami městečka chvílemi hrozila, že položí i našeho udatného vůdce na lopatky. Zmíněné e-maily totiž nepřinášely systematicky nové informace, ale překotně opakovaly jedno a totéž (pouze v jiném pořadí), jen občas v nich byla zašifrovaná nová skutečnost. Náčelník nevěřícně patřil na desítky stránek Andrejových zpráv a chvílemi si zoufal. Kde proboha brát čas jenom na jejich přečtení? Zdálo se mi, že si Andrej náčelníka vyhlídl k jakési své soukromé hře na hlavolamy a jal se tímto způsobem zkoumat jeho ostrovtip a trpělivost. O svém podezření jsem se nahlas raději nezmínila. Čas však pracoval pro nás, tedy milosrdně ubíhal, náčelník období příprav pochopitelně přežil a jednoho únorového dne si natáhl budíka na půl sedmou a šel vyzvednout výpravu basketbalového klubu Dynamo Ljubercy z Moskevské oblasti na nádraží. Návštěva ruských dorostenců v našem městečku přinesla několik zajímavých, byť velmi kusých informací o současném životě na Rusi (vy nic netušíte, říkali, vy zděs živjotě kak v skazkě, vy si tu žijete jako v pohádce), o němž se toho pravda u nás moc neví – prezident Putin a pár politiků z ruské dumy nejsou reprezentativním vzorkem 150 milionů lidí té obrovské země. Dále přinesla krásný samovar co výraz Andrejova vděku za pomoc se zajištěním akce, a navrch ještě vřelé pozvání k němu do Moskvy. Boguslav, ja vas priglašaju v gosti. Na jak dlouho chcete. Přišlo mi to milé – do chvíle, než náčelník zavětřil. Iví, co kdybychom k němu jeli? Dobře víš, že vás chci už dávno vyvézt do Moskvy a do Petěrburgu, jako protiklad k té naší Americe, a tohle je jedinečná příležitost! Vždyť máš protiklady přece tak ráda. Dovolával se účelově mých principů. Mám, o to nic, ale nemohla jsem si pomoct, právě kvůli absolutní neznalosti poměrů v dnešním Rusku mi výprava tam připadala 14 až moc dobrodružná. Jenže mi to nebylo nic platné. Spolu s náčelníkem zavětřil totiž taky Matěj. Šestnáctiletý člen výletního kroužku, doma stále ještě roztomile přezdívaný Králík, navzdory tomu, že se od návratu z Ameriky do všech stran a směrů značně zvětšil (těžko by se dnes naskládal do toho báječného sporťáku Micky, kterým jsme před třemi roky brázdili severoamerický kontinent), ruku v ruce s fyzickým nárůstem zvýraznil rovněž všechny svoje projevy, např. odlišnost svých nápadů, myšlenek a skutků od těch tzv. běžných, či účinnost argumentace, jíž je obhajoval. Okamžitě mi bylo jasné, že nápad strávit část prázdnin na daleké, neznámé Rusi se přesně strefuje do jeho představy o originálním a sdostatek interesantním výletu. Náčelníkův návrh nadšeně podpořil. Dostalo se mi stručné informace, že v tomto případě není nutné ani hlasovat. Podat protest nebo odvolání je samozřejmě možné, ale nebude na ně brán zřetel, a funkce zůstávají rozděleny od minula. Odjezd byl určen na 1. července 2005. A tak jsem šla hledat zeměpisný atlas a usilovně přemýšlela, co si vlastně pamatuju z maturity z ruského jazyka. 15 Vydat se na vlastní pěst do Ruska Vydat se soukromě do Ruska není jen tak. Zjistili jsme to poměrně záhy. Víza Předně je třeba získat vízum, neboť roku 2000, kdy Česko zavedlo vízovou povinnost pro obyvatele Ruska, toto nám oplatilo stejnou mincí. O vízum se žádá na ruském velvyslanectví v Praze Bubenči, poplatek činí 1 200 Kč  a jeho vybavení trvá týden. Ale. Není to až tak jasná věc, jak jsme se brzy přesvědčili. Pozvání od důvěryhodné instituce (což je jednou z podmínek pro vystavení) – moskevské sportovní školy – jsme díky Andrejovi měli. Jenže nebylo na speciálním formuláři potvrzeném ruskou pasovou policií, a tak se ruská úřednice s náčelníkem vůbec nechtěla bavit. Moc času na získání dostatečně potvrzeného pozvání nám nezbývalo a poprvé to vypadalo, že je velký výlet ohrožen. Mohl nás pozvat i Andrej co soukromá osoba, jenže do toho se mu příliš nechtělo. Musel by totiž předložit policii souhlas majitele bytu s naším pobytem, což je jeho matka, dlící však dlouhodobě u přítelkyně v Petěrburgu. Dále přehled svých příjmů, a krom toho by se musel zpovídat z toho, co jsme zač a jak k nám přišel. Taky by byl dotazován na své další kontakty s cizinou... Docela jsme užasli, tato informace byla prvním signálem toho, že Rusko drží své občany i po pádu komunismu prostřednictvím policejních praktik stále dost  údaj z r. 2005 16 zkrátka. Nepříjemný trn z paty nám vytrhl můj spolužák z gymnázia, zkušený obchodník ve skle, a to právě s Ruskem. Třetí cesta, tedy přes ruskou cestovní agenturu, byla tou pravou. Její pracovnice nám zajistily voucher na ubytování v jednom mezinárodním hotelu v Moskvě – další možný dokument akceptovaný konzulátem při udělování víz – a na jeho základě, za patřičný příplatek, který jsme rádi uhradili, následně i víza. Doprava Způsob dopravy do Moskvy zvolil náčelník záměrně: Máme-li poznat Rus co nejdůkladněji, pak je nutné alespoň dílem zažít i tu její nesmírnou rozlehlost na vlastní kůži, a jak jinak, než ji projet vlakem. Železnice k Rusku holt patří. Po dvě staletí byla hlavním spojovacím článkem mezi Ruskem a Evropou, mezi Moskvou a Petěrburgem, mezi ruskými městy a venkovem. Vlak hraje významnou úlohu v řadě slavných literárních děl ruských klasiků. Okamžitě se mi vybavila okouzlující, a přesto tolik nešťastná Anna Karenina, jíž se stal vlak dokonce osudným, či nezapomenutelné scény z Pasternakova Doktora Živaga. S dostatečným předstihem jsme si rezervovali třílůžkové kupé v rychlíku Vltava z Prahy do Moskvy (za bratru 5 000 Kč na osobu tam i nazpět), neboť jsme věděli, že pojedeme noc, den a ještě jednu noc, načež jsme se začali na tento pro nás nový způsob transportu velmi těšit. Pečlivě jsme vyřešili dostatečné zásoby jídla a pití (cesta bude přece jen dlouhá, rychlík navíc nemá jídelní vůz). Mělo to pochopitelně svůj důvod, jednotlivé vagóny byly z bezpečnostních důvodů během jízdy uzamčené. Každý vagon má svého děžurného neboli průvodčího, který se o své pasažéry stará včetně drobného občerstvení: nápoje všeho druhu – až na pivo –, párky z konzervy apod. Rovněž je k mání horká voda, která se čepuje přímo z velkého starobylého ohřívače vody řečeného titan (myslela jsem, že to je samovar), který je umístěný na chodbičce vagonu. Cestující mohou požádat děžurného nebo si uvařit z vlastních zásob čaj (činili tak převážně Rusové) anebo kávu (ostatní národnosti). Maličko jsme posmutněli skrze ten jídelní vůz. Docela jsme se veselili u představy opakovaných výprav do jeho útrob na „něco menšího“, jak říkával medvídek Pú. Profesionál za přepážkou 17 mezinárodních jízdenek v Praze na Hlavním nádraží nás však utěšil. Nebojte se, jen co přejedete hranici s Běloruskem, na každé zastávce bude jídla a pití habaděj! Soukromí prodavači budou běhat jako o závod podél i uvnitř vlaku nabízejíce frukty (ovoce), kartošku fri (pomfrity), rybu i šampanskoje. Vida, tohle byla povzbudivá zpráva. Co stylovějšího si přát než čerstvě ulovenou a upečenou rybku zapíjenou vychlazeným šampaňským? Báječná představa, uznejte. A to pivo. Totální absenci našeho národního moku v rychlíku do Moskvy via Běla Rus nám objasnil až strážce vozu. Prezident Běloruska prý nebyl onehdá pozván našimi státníky na nějakou politicky významnou trachtaci, což ho naštvalo a v rámci odvety zatrhl krom jiného taky prodej piva v mezinárodních rychlících z a do Česka, pokud projíždějí jeho zemí. Nevím, kde je počátek této drobné mezinárodní roztržky, kdo a proč si začal, a vůbec, je-li pravdivá. Jak jsem nakoupila, tak prodávám. Jisté je jedno: českého piva za jízdy vlakem v Bělorusku nepolkneš. Peníze, peníze Jaké si vzít s sebou a kolik? Jaký je kurz rublu vůči koruně? Chtějí tam vůbec eura? Může našinec počítat s využitím bankomatů a kreditních karet? Dnes už to všechno víme, a tak kdybyste se snad hotovili na Rus, vězte, že: - rubl je asi 0,90 Kč  , takže se našinec poměrně snadno orientuje v cenách, - vedle rublu lze najmě v Moskvě a Petěrburgu platit dolary i eury (hotely, řada obchodů a restaurací v centrech). Náčelník se jednoho dne sbalil a že jede do Prahy směňovat (má tam jakousi spřátelenou banku s maličko zvýhodněnými službami co stálý klient). Odjel s představou nákupu větší zásoby rublů a trochy té tvrdé měny. Vrátil se, pravda, s pořízenou, ale nebylo to jen tak. V oné velké bance mu řekli, ale pane, rubly my vůbec nevedeme! Kde si k nim tedy mohu přijít, když ne u vás? Jó, usmála se pěstěná slečna za překážkou a poskytla profesionální odpověď: Leda tak na Václaváku u Arabů!  údaj z r. 2005 18 Nakonec se přeci jen našla směnárna, která rubly vedla, a tak jsme nejeli takzvaně na sucho. V Rusku se pak ukázalo, že s placením a měnami tu není žádný problém. Příjemným překvapením pro nás bylo hlavně běžné užívání mezinárodních kreditních karet, zejména pro výběr z bankomatů, jejichž síť je v centrech zmíněných dvou velkoměst hustší než v Praze. Podle průvodce starého pouhé dva roky se s bankomaty téměř nedalo počítat. Přítomnost výdobytků kapitalismu (tedy všeho, co tvoří prostor pro konzum) mění život Rusů ďábelským tempem. Před pouhými deseti lety tu kupříkladu nikdo neznal mobilní strojky (promiňte – telefony) a dnes... Vot těchnika... Mapy, průvodce V jisté exotičnosti naší destinace mě utvrdila následující zkušenost. Průvodce ruskými velkoměsty či mapu Ruska jen tak neseženete. Naivně jsem se pídila v několika (i velmi velkých) knihkupectvích, leč marně. Výběr turistické literatury nebyl malý, to nemohu říct. Našla jsem podrobné průvodce Kubou, po Islandu i Kajmanských ostrovech, běžně k dostání byly publikace s názvem „Na kole po Tibetu“ nebo „Tracking v Himalájích“, ale Moskva a Petrohrad jako by neexistovaly. Až nás zase zachránil náčelník. Podrobnou mapu Ruska a šikovného kapesního průvodce oběma hlavními městy získal ve specializované prodejně map v Praze. Zmíněnou brožurkou jsem byla tak nadšena (konečně se mám čeho chytit před cestou do té nedozírné končiny!), že jsem si ji okamžitě a bez výčitek přisvojila. „Kde je ten můj nový průvodce?“ ptal se zvečera důvěřivě a nic netuše náčelník. „Jó, to já nevim,“ listovala jsem spokojeně v krásné knížečce, „bůhví, kam sis ho založil. Já mám jen svýho. Oblíbenýho a vzácnýho.“ Náčelník zalapal po dechu. „Jak – svýho? Vždyť tohle je ten můj?!“ „Ale no tak,“ usmála jsem se chápavě, „já vím, že po takové turistické literatuře toužíš, ale to neznamená, že mi sebereš moji! Že by ti nebylo hanba...“ Náčelník ještě chvíli lamentoval, zaslechla jsem slova jako „potměšilost“ nebo „do nebe volající“, avšak u toho zůstalo. K průvodci jsem si tedy nakonec přišla, ale sami vidíte, že to dalo dost práce. 19 Už jste byli vyhoštěni? aneb Dobrodružství na úvod Ke kupé s čísly 52 – 54 – 56 jsme brzy přilnuli. Jeho titěrnost jako by násobila naši cestovní pohodu. Rozjel se karban, k poslechu zněla naše oblíbená blues z Harlemu, písně skupin Traband a Šumafuk, fórky a nemilé tríčky (v puberťáckém slangu něco jako „veselé kousky“) lítaly vzduchem, a když náčelník vyndal z futrálu harmoniku, euforie výletního kroužku dostoupila vrcholu. Projeli jsme poklidné rovinaté Polsko, jehož rustikální ráz stvrzoval tu žnec s kosou, tu rybář v loďce, čáp na louce či kráva u trati drbající se kopýtkem za uchem. Dívala jsem se na tu idylu vůkol a napadala mě kacířská myšlenka: Bude vposled o čem psát knihu z naší cesty, když je tak poklidná? Oslyšena jsem byla vzápětí... Hranice mezi polským Terespolem a běloruským Brestem jsou hranicí mezi Evropskou unií a zbytkem světa. Najednou tu byly betonové zátarasy, ostnaté dráty, pruhy ornice (kvůli stopám narušitelů) a ozbrojené vojenské hlídky. Jak rychle jsme nesvobodě pohybu od sametové revoluce odvykli! A Matěj to zažíval poprvé a nestačil zírat. Běloruský pasový kontrolor byl v plné polní, měl zlaté všechny zuby a přehlíživý, tupý výraz vojáka lety přivyklého tuhé disciplíně. Kuda vy jedětě? Zeptal se, listuje v našich pasech. V Moskvu, řekli jsme po pravdě. Chorošo, dobře, sebral naše cestovní doklady a odešel. Náčelníkovi ten průšvih došel nejdřív... 20 Nekomunikativní kontrolor se vrátil za hodnou chvíli. Vy do Moskvy nepojedete, oznámil lakonicky. Nemáte tranzitní víza přes Bělorusko. Nefalšované dobrodružství bylo tady. To, co v následujících sedmi hodinách zažil náš mírumilovný výletní kroužek, si dramatičností nezadá s dobře vystavěnou epizodkou z akčního filmu. Její konec byl však v tu chvíli absolutně neznámý. Ze všeho nedávného nadšení jsme byli nuceni sbalit si v minutě všechny věci a potupně vystoupit z vlaku. Ozbrojená kohorta nás vedla za zvědavého přihlížení desítek čumilů přes nástupiště do nádražní haly v Brestu k veliteli. Jedině ten prý může rozhodnout, co s námi. Po počátečním šoku se rýsovala špetka naděje, že půjde chybu napravit na místě, tedy vízum pořídit na hranicích za patřičný příplatek. Ozbrojenci nás usadili v obrovském sále, jehož štuková výzdoba a lustry přímo vybízely k pořádání reprezentativních plesů, ale vůči celním prohlídkám a zadržování bohabojných turistů působily až nepatřičně. Pak odešli řešit. Zdrchaně jsme seděli na studené kožené lavici a přemýšleli o tom, kde se stala chyba. Bez debaty to byl náš renonc, ale je pravda, že se ještě před pár lety přes Bělorus vesele jezdilo bez víz. A taky proto jsme se důvěřivě odevzdali do rukou česko-ruské cestovní agentury a zaplatili dost na to, aby takovéhle zásadní věci pohlídala. Vždyť jsou, sakra, profesionálové, rozohňovala jsem se. Jenže mi to nebylo nic platno. V náčelníku by se byl krve nedořezal, z titulu své funkce se cítil být zodpovědný za vzniklou kalamitu. On, zkušený, světem protřelý harcovník – a teď tohle... Prožluklost vzniklé situace vyhodnotil jako natolik závažnou, že svolal všechny členy výletního kroužku a s pohnutím nabídl svoji funkci k dispozici. Nad problém nás na chvíli vynesla nečekaná Králíčkova slova: „Ale prosím vás, mě ten výlet začíná právě teď fakt bavit. Chtěli jsme dobrodružství? Chtěli. No – a máme ho!“ Náčelník nabral dech do plic, já jsem si vyndala dosud netknutý zápisník a začali jsme si vyhoštění užívat. Tak co, nejhůř skončíme touláním se po Ukrajině, kam nás to už taky léta táhne a kde byla vízová povinnost pro Čechy nedávno naopak zrušena. Než nad námi vynesl velitel verdikt, stihli jsme se seznámit se stejně postiženým kolegou. Ustaraný pán z Rumburku na tom byl ještě hůř 21 než my. Vedl totiž – bez běloruských víz – skupinu třiadvaceti českých dětí na letní tábor někam za Moskvu. V kabeli mu cinkalo vzácné sklo, byl rozhodnut velitele uprosit stůj co stůj. Vždyť veze děti! To musí přeci každý pochopit. Nebudu to protahovat – dál nás nepustili. Musíme se prý vrátit do Polska a pokusit se získat nešťastná víza na běloruském konzulátu, který se nachází ke všemu v jakési BIALE PODLASCE, vísce vzdálené asi 40 km od Terespolu. Je to teď vůbec možné? Ptali jsme se. Vždyť je sobota odpoledne! Že prý jo. Možná čekali na úplatek, možná jsou tak nekompromisní a komisní vždy. Nezbylo nám než naložit všechna zavazadla zase na bedra a vydat se smutně zpátky. Pán z Rumburku stále vyjednával. Byla to ponurá štrapác kodrcavým letitým osobáčkem kol oněch betonových zátarasů nazpátek do EU. Vlekli jsme se letním žárem po předlouhém terespolském nástupišti a já jsem se tiše propadala do hlubokých vod beznaděje. Ach, jaký neslavný konec naší sotva započavší pouti... Jak se dostaneme ke konzulátu v tuhle dobu? Když jo, budou se s námi vposled bavit? Mnoho dalších „co když“ se mi honilo hlavou, až jsem byla vyrušena. Otevřeli jsme dveře do nádražní haly, a v tom nám zastoupil cestu snědý chlapík (pánbůh mě netrestej, byl poněkud mafiánského vzezření). Než jsme ho stačili zapudit, šokoval nás tím, že nám šel v ústrety najisto: Vy potřebujete běloruská víza, že? Já vás odvezu na konzulát. Za 50 EUR tam i zpátky. První se vzpamatoval náčelník a s mafiánem si plácnul. Ani trochu se mi nejevil tenhle obchod jako výhodný. Jenže náčelník měl pravdu: Co jiného nám zbývalo? Už cestou k jeho autu bylo jasné, že ten člověk o nás byl někým dopředu informován. Rychlost a neomylnost, s jakou si nás odchytil, byly dostatečným důkazem toho, že se jedná o domluvenou akci. Pro zúčastněné to je dozajista dobrý kšeft. Elegantní vilka pana běloruského konzula byla zasazena v zeleni pěstěné zahrady. Náš taxikář nás dovedl až k brance a zazvonil. Jakmile se ozval v mluvítku hlas, přistrčil před ně náčelníka. Neviditelný konzul vyslechl naši úpěnlivou prosbu a řekl, ať počkáme. Tak jsme čekali. Na 22 Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading .


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist