E-kniha: Rusko-ukrajinské vztahy -- Mýty a skutečnost - Milan Syruček

ISBN 978-80-247-5843-5

„

O

bě země, Ukrajinu a  Rusko, znám od  roku 1956,

mnohokrát jsem tam pobýval, zamiloval jsem si celý kraj

od karpatských hor po jakutské. Stejně tak jsem si oblíbil

lidi, kteří tam žijí, a  jak se říká, v  potu tváře dobývají svůj vezdejší

chléb. Řeč však není o  přátelství, bavíme se o  konfliktu, který s  tím

nemá nic společného. Přerostl rámec jakéhokoliv přátelství, protože je

svou podstatou nepřátelský – a  nejen vůči lidem obou zemí, ale také

vůči ostatnímu světu, a zvláště pak Evropě.

Bezprostřední rozbuškou byl kyjevský Majdan, ale jak to tak bývá,kořeny je třeba hledat hluboko v historii. Není to snadné hledání. Historie

vůbec, a  zvláště historie obou států, je obestřena mnoha mýty. Mýty

rusko-ukrajinských vztahů přepisují dějiny. Tím přepisují současnost.

A budoucnost? Povede v tupik – slepou uličku, nebo se přece jen najde

přijatelné východisko? Pro Ukrajinu, pro Rusko, pro celou Evropu?

“

Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400,

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

PhDr. Milan Syruček

se narodil 28. ledna 1932v Kolíně. Již během gymnazijníchstudií začal spolupracovat s redakcí

Mladé fronty a poté se stal jejím

redaktorem. V  deníku pracoval

35 let v nejrůznějších funkcích,

nejdéle jako vedoucí zahraničního oddělení a  komentátor.

Absolvoval mnoho zahraničních cest, účastnil se řady významných mezinárodních akcí,

zejména v  rámci helsinského

procesu, setkání na  nejvyšší

úrovni Reagan–Gorbačova dalších.

V  roce 1956 absolvoval stáž

v Komsomolské pravdě, díky níž

mnohokrát procestovalprakticky celý tehdejší Sovětský svaz

a měl možnost dostat sei do tajných archivů. V  následujícím

roce se oženil s  Ukrajinkou,

naučil se ukrajinsky a  navázal

osobní kontakty s  řadou osobností včetně ukrajinskýchprezidentů L. M. Krav čuka, L. Kučmy

a V. Juščenka. Od  roku 1957 spolupracoval s  Československou televizí, kde připravoval své samostatné pořady. Nejvýznamnější z nich byl pravidelný pořad Slovem a kamerou. Spolupracoval rovněž s  Československým rozhlasem a  řadou časopisů. V  Economii a. s. působil jako ředitelekonomického tisku a  komentátor Hospodářských novin a Ekonoma. Během své kariéry připravildesítky rozhovorů s různýmistátníky, politiky, umělci a  dalšími významnými osobnostmi. Literárně začal Milan Syruček působit od  roku 1973, poslední kniha Proč zmizely insignie Karlovy Univerzity vyšla na jaře 2015. Za svá díla získal několik literárních cen.

Milan Syruček

Rusko-ukrajinské vztahy

Milan Syruček

Mýty a SkutečnoSt

Rusko-ukRajinské vztahy

© Milan Syruček, 2015

Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015

Photos © autor a jeho archiv, archiv SBU, ruská a ukrajinská média,

Milan Linhart a jeho archiv

Redakce Luděk Skok

Obálka, grafická úprava a sazba Josef Kroupa

Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2015

jako svou 6043. publikaci

Grada Publishing, a. s.,

U Průhonu 22, Praha 7

Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod

ISBN 978-80-247-5955-5 (ePub)

ISBN 978-80-247-5954-8 (pdf )

ISBN 978-80-247-5843-5 (print)

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována

a šířena v jakékoli podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Ruská melodie

Svým rozumem jsem stvořil jiný svět,

obrazů jiných skutečnost jsem shledal,

a v řetěz jsem je dohromady zhnět,

dal jsem jim tvář, však jména jsem jim nedal,

když severák pak počal burácet,

nevěrné dílo zhroutilo se, běda!

My sešli jsme se spolu zas.

Jak změnění jsme oba byli!

Ty smutné roky mezi nás

– dílo nezřené – se postavily.

Michail Jurjevič Lermontov, 1829

Během setkání ruského a ukrajinského prezidenta v Minsku dne 24. srp-

na 2014 byl zaznamenán i tento rozhovor mezi oběma státníky:

Putin: V minulém roce jsme vám dali tři miliardy dolarů.

Porošenko: To jste dali nikoliv Ukrajině, ale Janukovyčovi.

Putin: Nikoliv, dali jsme to Ukrajině, a jestliže z toho něco Janukovyč vzal pro sebe, tak ho za to suďte.

Porošenko: Jak ho můžeme soudit, když jste mu poskytli azyla nechcete nám ho vydat?

O  tři měsíce později sám Vladimír Putin přiznal, že ruské orgány pomohly Janukovyčovi skrýt se na  Krymu ještě v  době, než byl tento poloostrov připojen k Ruské federaci. Poté už byl na ruském teritoriu.

Co se týká uvedených tří miliard, v zásadě se jednalo o půjčkuv celkové výši patnácti miliard splatnou v roce 2015. Rusko ji poskytlovydáním obligací, které odkoupila Ruská banka. První část této půjčky představovalo pět miliard, z nichž byly v prosinci vyplaceny třimiliardy a zbývající dvě měly být předány v lednu, ale pro narůstající neklid v zemi byla tato částka pozastavena. Proto byla v Minsku řeč jen o třech miliardách. Dostala je Ukrajina, nebo Janukovyč?

Rusky řečeno tupik, do češtiny přeloženo: slepá ulička.

Do jisté míry je v takové slepé uličce celá rusko-ukrajinská krize.

V čem je podstata této krize?

7

Stisky rukou a lišácký úsměv: Vladimír Putin a Petro Porošenko v Minsku.

8

V čem historie promlouvá

k dnešku

Bezprostřední rozbuškou byl kyjevský Majdan, ale jak to tak bývá,ko

řeny je třeba hledat hluboko v historii. Není to snadné hledání. Historie

vůbec, a zvláště historie obou států, je obestřena mnoha mýty. Využívají

a  zneužívají se v  propagandě za  jakékoliv éry, ale nepamatuji se, že by

prostřednictvím sdělovacích prostředků někdy probíhala taková „ma

sáž“ veřejného mínění, jaké jsme svědky za  současné situace. Přispívá

k tomu skutečnost, že spojením psaného, slyšeného a viděného se tento

vliv nesmírně umocňuje.

Propaganda místo vědy

Tak účinný nástroj propagandy neměl svého času ani Josef Goebbels,

který bez ohledu na to, komu a čemu sloužil, je považován za mistrato

hoto oboru. Tak je tomu i během této krize, rovněž bez ohledu na to,kte

rou konkrétní stranu daného konfliktu máme na mysli. Na všech jejích

parametrech probíhá vlastně totéž – polopravdy se vydávají za pravdy,

mýty za skutečnost, záleží jen na tom, který hráč konfliktu bere do svých

rukou tento snad vůbec nejmocnější nástroj.

Během druhé světové války právě Goebbels tvrdil, že Erenburgovo

pero se rovná síle jedné divize. Sovětská propaganda jeho články při

rovnávala ke  kaťuším, jichž se Němci nejvíce báli. Ilja Erenburg sám

byl „jen“ spisovatel, byť výjimečný, protože byl populární jak ve svéso

větské vlasti, tak za jejími hranicemi. Prošel carským vězením, poté žil

V čem historie promlouVá k dnešku

řadu let v  Paříži, kde se rovněž seznámil s  V. I. Leninem. Meziválečné

Československo popsal roku 1931 jako zemi, kde „milují amerikanismus

a knedlíky se zelím a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy výrobky.

To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, vždyť každá země má

Čapků dost.“

Své válečné reportáže psal do novin Pravda a Krasnaja zvezdaa vojáci si je v zákopech předčítali i kolektivně. Poté se chápali zbraní a šli do útoku s novou silou, načerpanou ze spisovatelových slov. VůčiNěmcům byli plni nenávisti, ale tak si to žádala tehdejší válečná doba.

Němci budou proklínat hodinu, kdy vstoupili na naši půdu. Německé ženy budou proklínat hodinu, kdy porodily své syny – barbary. Mynebudeme hanobit. My nebudeme proklínat. My budeme zabíjet.

To bylo ve válečném čase, kdy bylo nutné mobilizovat sovětskévojáky pro konečné vítězství. Jinak sám spisovatel procházel obdobími své slávy a  své hany. Už proto, že byl německo-židovského původu a  také že často vyjadřoval neformální názory, byl obdivovatelem Francie. Svůj poslední román Tá n í věnoval roku Stalinovy smrti a o sovětském vůdci

Mistr pera Ilja Erenburg.

rusko-ukrajinské Vztahy

10

psal s  despektem, avšak zastával se sovětského zřízení. To jen dodatek

k jeho osobě, aby nebyla chápána jako pouhý propagandistický nástroj.

Propaganda nespala ani v méně vypjaté době, v desetiletích relativního klidu. A není nic snadnějšího než k jejím cílům zneužít tak křehkou vědu, jakou je historie. Čím starší, tím snadněji je zneužitelná, protože se může opírat často jen o neúplné archeologické nálezy, pověsti, legendy přenášené z generace na generaci a často bez možností je ověřit objektivnějšími zdroji.

Vezměme si za příklad už první z nich, Kyjevskou Rus. Prolistoval jsem snad desítky učebnic a vědeckých studií – ruských a sovětských,ukrajinských i  zahraničních, zvláště německých, ale také amerických a kanadských, kde se soustřeďovala silná ukrajinská emigrace. Přirozeně takéčeských, ať už beru v úvahu předválečné, poválečné, nebo dokonce současné období.

Pro ruské historiky (a to i pro sovětské) je typické dokazovatna příkladu Kyjevské Rusi, že vždy existovala jen Rus, z  níž se odvíjely různé národnostní větve, jazykové dialekty, ale jejich základem byla vždy

Na chodníku před zvonicí Sofijského chrámu byl v roce 1995 pochován

patriarcha ukrajinské pravoslavné církve Volodymyr, dovnitř nesměl.

Pohřeb provázely potyčky tisíců demonstrantů s policií.

11

V čem historie promlouVá k dnešku

„matička Rus“ a Rusové jako dominující národ. Díval jsem se na jeden

z dokumentů připravených ústřední televizní stanicí, v němž se z ústruských historiků neustále opakovalo: Kyjev jako matka ruských měst,sofijský sobor jako matka ruské pravoslavné církve, Rusové jako původníSlované, z nichž se teprve mnohem později, koncem devatenáctého století,

vyvinuli Ukrajinci a sama Ukrajina.

Pro ukrajinské historiky (v době sovětské éry zvláště pro ty žijícív emigraci) byla zase Kyjevská Rus pro přídavné jméno Kyjevská symbolem zrodu ukrajinského státu, který bohužel svou sinusoidu vývoje odvozuje od mocných sousedů, kteří ho vždy chtěli podmanit, či dokonce zahubit.

Západní historici podle svého přesvědčení se buď kloní na tu či onu stranu, nebo se drží víceméně neutrálního středu. Prostě nezkoumají, čí kolébkou byla Kyjevská Rus a proč se nazývala tak, jak se nazývala.Někteří dokonce používají výraz Ukrajina až od vzniku Ukrajinské lidové republiky v čele s Kyjevem a Západoukrajinské lidové republikys metropolí Lvov od roku 1917, než obě potlačili bolševici a vytvořiliv prosinci 1922 Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku.

Jaká je tedy skutečnost, založená na archivních dokumentech(letoisech) a vykopávkách, z nichž nejčerstvější doplnily naše znalosti ještě v uplynulém desetiletí?

Slovo Rus nemělo nic společného s Ruskem, ale bylo skandinávského původu a označovalo severské Varjagy, kteří zde utvořili říši, aby sizajistili obchodní cesty k Byzantské říši. Původem Varjag byl i prvníRjurik (u nás se používá také Rurik), zakladatel rodu Rjurikovců, od něhož Rusové odvíjejí počátky vládců ruského státu až do 16. století. Ojedinělé názory odvozují jméno Rus od názvu říček Ros a Rusija, protékajících centrální Ukrajinou, či dokonce od íránského rhos označujícího světlo. Čeští historici, autoři Dějin Ruska vydaných v roce 1995, jednoznačně odvozují název Rus od švédského kmene Rossů, kteří se během časuasimilovali, a tak se z Rusů-cizinců stali Rusové-Slované. Spor znovu ožil, když sovětští vědci ve třicátých letech minulého století začali používat výklad Kyjevské Rusi jako počátku ruského státu, s  nímž se Ukrajina „znovusjednotila“ v  roce 1654, jak o  tom svědčily velkolepé oslavy při třístém výročí této události. Samo slovo Ukrajina se poprvé v letopisech objevuje v roce 1187 jako označení pohraničních oblastí této říše. rusko-ukrajinské Vztahy 12

Ale ani Varjagové nepřišli do  pusté, neosídlené země na  břehu Dněpru. Obývaly ji různé slovanské kmeny, které tu žily a rozvíjely svou kulturu po tisíciletí.

Před více než sto lety způsobil doslova světový rozruch mezi vědci český archeolog Vincenc Častoslav Chvojka. To druhé, slovanské jméno si přisvojil z vlasteneckých důvodů, jak to v obrozenecké době,ve druhé polovině 19. století, činila tehdejší mládež. Ve svých šestadvacetiletech, v roce 1876, se seznámil s rodinou ruského šlechtice Alexandrova a zamiloval se do jeho dcery. Odjel za ní do Kyjeva, ale ze svatby sešlo, protože trpěla vážnou duševní poruchou. Přesto už v Kyjevě zůstala věnoval se své zálibě. Neměl sice odborné archeologické vzdělání, bylsamoukem, ale bavily ho vykopávky. Tripolský objev českého vědce Ve vesnici Tripolje, rozkládající se asi čtyřicet kilometrů od Kyjeva, ho obzvláště upoutalo jedno stavení. Čistě intuice ho přivedla po  dvou letech kopání k objevu, který se stal celosvětovou senzací. Chvojkatotiž odkryl zcela neznámou civilizaci, která tu existovala už před sedmi tisíciletími, přesněji v letech 5500 až 2750 před naším letopočtem. Svým stářím a  svou vyspělostí patří vůbec ke  kolébkám lidské civilizace. Vždyť tu žila na poměrně značné rozloze už v době, kdy teprve vznikala slavná egyptská říše. I  v  jiných směrech je egyptské kultuře blízká, či přesněji rovnocenná: měla vyspělé zemědělství, stavitelství, ale třeba také keramiku, zdobenou malbami v  červené, černé a  žluté barvě. Používala svastické znaky, které se později objevily v Číně, Indii a v Egyptě.

Jednotlivá sídliště sestávala z  dvoupodlažních domů, postavených z  hlíny a  ze dřeva a  zdobených kresbami. Přízemí sloužilo jako prostor pro hospodářské nástroje a domácí zvířata, poschodí nad ním bylo obytné. Dominantou byla pec ozdobená soškami žen a lavice, na niž se odkládalo hliněné nádobí. Pro domácí potřebu nebylo zdobené. Sídliště bylo stavěno podle přesných plánů. V  centru bylo nádvoří s  veřejnou budovou, obvykle chrámem, a odtud se rozbíhalo radiálně několik řad domů. Natolik se uctívali předkové, že vždy po  šedesáti až osmdesáti

V čem historie promlouVá k dnešku

letech se sídliště vypálilo, aby tu mohly pokojně žít duše předků,a obyvatelé se přestěhovali jinam, kde postavili nové.

Uplatňoval se matriarchát, protože žena byla ceněna jako nositelka života, ale jinak postavení členů rodin bylo rovnocenné. Vlastnictví bylo společné, žádné „moje“ neexistovalo. Stejně tak tehdejší lidé neznali slovo válka. Alespoň množství archeologických nálezů svědčí o tom, že kromě nástrojů na lov neměli zbraně. Žádné malby nepřipomínají boje mezi kmeny, do nichž se postupně jednotlivé rody sdružovaly.

Bylo by možné dlouho vykládat o této jedinečné civilizaci, která byla s podobnou civilizací Kukuteni na území dnešního Rumunska a dalších evropských oblastí homogenní. Proto se často označuje společnýmnázvem.

Mě upoutala právě jejich mírumilovnost. Prošlo sedm tisíciletí. Svět, a zvláště Evropa zažily mnohé války – stoletou, třicetiletou, první a  druhou světovou válku. A  jak jsme se z  nich poučili? Koncem dvacátého století zuřil bratrovražedný boj slovanských národů na Balkáně a  nyní jsme svědky vzájemného vraždění dokonce Ukrajinců samých,

Vincenc Chvojka.

rusko-ukrajinské Vztahy

14

Ukrajinců a Rusů. Ostatně sama druhá světová válka byla svědkemtakových bratrovražedných front.

Himmler si během války nechal zjistit, kolik Slovanů bojovalov řadách wehrmachtu proti Sovětskému svazu. A byl sám šokován, že jich byly dva miliony, podle historika Alexandrova půldruhého milionu.Nejednalo se o policejní či jiné pomocné síly, ale o vojáky. Neodvážil se to ani sdělit Hitlerovi, který nesnesl v té době byť jen pomyšlení na to, že by ti podřadní Slované bojovali po boku nadřazených Němců za ideály Třetí říše. Čí byla Kyjevská Rus? Pro náš výlet do historie je důležité, že hovoříme o prapůvodníchSlovanech, od nichž se postupně oddělovaly jednotlivé kmeny, aby dáleputovaly Evropou a zakládaly nové územní celky. Právem tedy hovoříme o kolébce Slovanů, v níž se ještě nerozlišovalo, kdo je jaké národnosti, tento pojem tehdy ani neexistoval. Možná právě jejich mírumilovnost a zvláštní ustálený způsob života byly důvodem, proč je mohli ovládnout různí kočovníci a posléze i Varjagové, kteří přitáhli ze severu. Můžeme zde hledat také původ Rusů a  Ukrajinců, stejně jako Čechů, Slováků, Poláků, Srbů a dalších, ale rozhodně nemůžeme tvrdit, že bezprostředně v nich spočívá původ ruského či ukrajinského státu. Byl by to stejnýhistorický zkrat, jako bychom původ českého státu hledali v keltskýchsídlištích v okolí Prahy. Vznikl sice na jejich troskách, ale dávno poté, kdy Kelty vystrnadili jiní. Kyjevská Rus sama o sobě nebyla státem, neměla žádnou správní strukturu, administrativu, každý kníže si mohl dělat, co chtěl, kromě jediné povinnosti odvádět Kyjevu daně, a  v  případě nutnosti měl právo na společnou obranu proti vnějšímu nepříteli.

Ale dodnes je Kyjevská Rus předmětem sporů. V  současnosti spíše politiků než historiků, kteří už v podstatě vyčerpali svou argumentační munici, vždyť kromě letopisů se nelze na nic jiného odvolávat. A že se v tomto sporu angažovali mnozí slavní vědci – například světověproslulý astronom, geolog, fyzik, chemik, lingvista, básník a spisovatelMichail Lomonosov v Rusku či Mychajlo Hruševskyj na Ukrajině – ten byl prvním prezidentem Ukrajinské lidové republiky, která vznikla v  roce

15

V čem historie promlouVá k dnešku

1917. Je spoluautorem desetidílných Dějin Ukrajiny – Rusi. Po odchodu

z vlády pobýval na různých místech, v roce 1920 také v Praze.Připomí

ná to pamětní deska v Dobrovského ulici. Zemřel v Kislovodsku v roce

1934.

Ruská pravda z roku 1016 také nebyla první sbírkou zákonůruské

ho státu, ale týkala se svodu zákonů Kyjevské Rusi. Byl by to pro násji

nak zanedbatelný spor historiků, kdyby ruská historická věda zejména

posledních dvaceti let (předtím sovětská) z  toho nevyvozovala závěr,

že právě tam leží kolébka ruského státu a že ukrajinský státneexisto

val, že je to umělý celek, který ani nemá právo na své bytí. Podrobněji

se o tom zmiňuje například české dílo kolektivu autorů Dějiny Ruska

z roku 1995. Naopak autor úvodní studie a poznámek k NestorovuLe

topisu ruskému Michal Téra vychází ve  své knize Vyprávění o minu

lých letech aneb Nestorův Letopis ruský (z roku 2014) z ruských zdrojů

a automaticky považuje Kyjevskou Rus za ruskou. Mimochodem je to

druhý český překlad letopisu, ten první pořídil Karel Jaromír Erben

v roce 1867.

Myhajlo Hruševskyj v roce 1926. rusko-ukrajinské Vztahy 16

Nejnovější archeologické nálezy dokazují, že to byla sice pravlastSlovanů, kteří byli nejpočetnější, ale přesto se podřídili sice početněslabším, ale energičtěji vládnoucím Varjagům, které sami pozvali do svého čela. Dokazuje to i nejstarší písemný zápis, letopis Povisť vremennych lit, napsaný v kyjevské Pečorské lávře mnichem Nestorem v roce 1113.Jenže sám letopis se z příkazu knížat Vladimíra II. Monomacha a jeho syna Mstislava dvakrát předělával, originál se nezachoval.

Kyjevská Rus zanikla zcela v roce 1240, kdy Čingischánův vnuk Batú vypálil Kyjev, ale pod vlivem Zlaté hordy se ocitla už století předtím.Bývalá říše dosáhla největšího rozkvětu za  Vladimíra Velikého; to sahala od břehů Dunaje k břehům Volhy a na severu k Baltskému mořipo Novgorod. Vladimír dokázal zkrotit své bratry a  svých dvanáct synů poslal vládnout jednotlivým knížectvím. Dcer měl nepočítaně, stejně jako manželek a milenek. S tím však skončil, když v roce 988 přijalkřesťanství a za manželku Annu, dceru byzantského císaře. Z počátku druhého tisíciletí je také proslavený kyjevský chrám sv. Sofie, jejž nechal postavit Vladimírův syn Jaroslav Moudrý. Chrám je považován za otce všechruských pravoslavných kostelů. Dodnes se vedou spory o přesné datum jeho založení, třebaže se v roce 2011 oficiálně slavilo tisíc let od položenízákladního kamene. Dnes ho však neuvidíte v původní podobě, několikrát byl poškozen a také přestavován, dokonce v barokním stylu.

Ale totéž se týká i jiných památek. Vezměte si třeba kyjevskouZlatou bránu (Zolotij vorota), o níž se často tvrdí, že je jednou z málastarobylých dochovaných památek, protože ji dal postavit JaroslavMoudrý už v 11. století, pravděpodobně roku 1037, jako součást městských hradeb. Ulice, která kolem ní prochází, se nazývá Jaroslaviv val a sídlí v ní naše velvyslanectví. To jistě není důležité, uvádím to jen proorientaci při procházce městem. Mnohem podstatnější je, že brána postavená současně jako pevnost a chrám, byla zničena Batúovýmimongolskými hordami. Znovu ji postavili v 17. století. Archeologové však v  roce 1832 objevili zbytky té původní. Dnešní podoba pochází z  její poslední generální rekonstrukce z  roku 1982, kdy se slavilo 1500 let od vzniku města.

Ani vláda mongolské Zlaté hordy netrvala věčně, kdysi velká říše se postupně rozpadala, jednu dobu až na  dvě stě knížectví. Z  bývalé

17

V čem historie promlouVá k dnešku

mongolské říše postupně zbyly jednotlivé chanáty, z  nichž i  ten nej

mocnější, krymský, si podrobili Turci. V roce 1783 se Krymu zmocnila

carevna Kateřina Veliká, připojila ho k  Rusku a  správou tohoto území

a  jižní Ukrajiny pověřila svého milence Grigorije Potěmkina. Pověřila

ho, aby zde vybudoval prosperující oblast Novorossiju, což se mu po

dařilo.

Větší část země si zabral polsko-litevský stát. Vypukla řada povstání,

z  nichž největší vedl kozácký hetman (polský a  ukrajinský výraz pro

vojenského velitele oblasti, v češtině se používal výraz hejtmanv husit

ském vojsku a nyní pro nejvyšší představitele jednotlivých krajů)Boh

dan Chmelnyckyj. Kozáci, jejichž jméno pochází z  tatarského kazak

neboli svobodný bojovník či bandita, se soustředili v  záporožské Siči.

Bojovníci se cvičili na  největším ostrově Chortycja uprostřed Dněpru,

kam neměly přístup ani jejich ženy. Kozáci sehráli v  historii Ukrajiny

významnou roli, po vyhlášení nezávislosti obnovili své organizace,uni

formy a je možné setkat se s nimi v Kyjevě při všech významnýchslav

nostních příležitostech.

Tak vypadaly Zolotij vorota v Kyjevě po rekonstrukci v roce 2008. rusko-ukrajinské Vztahy 18

Hetman nejprve Poláky porazil, ale o  šest let později, v  roce 1654, musel požádat ruského cara Alexeje o pomoc proti novému náporupolských královských vojsk. Tak se Ukrajina dostala do područí. Ruský car a polsko-litevský stát si ji rozdělili na polovinu podle řeky Dněpr – od té doby se dělí na levobřežní a pravobřežní. Od toho okamžiku také začíná nová ukrajinská éra, tak podobná té, jakou jsme prožili pod nadvládou Habsburků po bitvě na Bílé hoře v roce 1618.

Zatímco Ukrajina musela od roku 1654 bojovat o svou holouexistenci, ruský stát se podle ruských historiků začal od dob Ivana III. do roku 1914 rozšiřovat průměrnou rychlostí 80 kilometrů čtverečních denně. Po  vzniku SSSR se nový útvar rozšířil o  další prostor ve  Střední Asii a východní Evropě. V rámci spravedlnosti je třeba dodat, že sovětským režimem strádali všichni.

Rusko či Ruská federace trpěly tím, že i když centrální sovětskéorgány sídlily v Moskvě, jednotlivé republiky měly svou místní samosprávu, ať stranickou, či státní, ale Rusko ji v podstatě nemělo, ač bylo zdaleka největší republikou, rozlohou i počtem obyvatel. Ruská sovětskásocialistická republika se rozplynula v Sovětský svaz. Tak tomu bylo aždo referenda 17. března 1991, kdy na základě jeho výsledků byl zvolen Boris Jelcin prvním ruským prezidentem. V té době byl ještě MichailGorbačov svazovým prezidentem. Jejich hašteření o to, kde má mít v Kremlu své sídlo i  Jelcin, skončilo v  prosinci téhož roku rozpadem SSSR. Proběhl tak rychle a zmateně, že si oba ani nepředali onen pověstný černý kufřík, s  jehož pomocí mohl prezident dát příkaz k  použití jaderných zbraní. Učinili tak až o několik dní později. Je to samozřejmě detail, ale i ten názorně ukazuje, jak se rodila a vyvíjela ruská státnost.

Pomineme-li spory o  původ ruského státu, lze uvést, že moskevské velkoknížectví nabývalo na  stále větším významu od  roku 1147, až se o tři století později, v roce 1480, plně zbavilo i své závislosti na Tatarech. Ivan III. značně rozšířil ruské teritorium, ale jako car se první nechal posvětit Ivan IV. řečený Hrozný.

Od těch dob se počíná historie ruského carského samoděržaví,které ukončila až únorová revoluce v  roce 1917. Od  té doby Rusko už neprohrálo žádnou válku o  své území – ať šlo o  Krym, nebo o Napoleona. Velká říjnová socialistická revoluce sice rozvrátila zemi a  vedla

*

19

V čem historie promlouVá k dnešku

k dočasnému brestlitevskému míru, ten byl však po devíti měsícíchanu

lován. Válka v  Afghánistánu byla sovětskou intervencí, která skončila

po devíti letech a dvou měsících tím, že v důsledku vnitřních problémů

se sovětská vojska stáhla.

Rusko se změnilo v  Sovětský svaz především zásluhou této revo

luce, bělogvardějcům nepomohla ani zahraniční intervence. Také ze

druhé světové války vyšel SSSR vítězně. Neudivuje, že právě v Moskvě

se rodily plány na  první úder proti Spojeným státům v  boji o světo

vou hegemonii, ale podobné se rodily rovněž ve Washingtonu. Jenexi

stence nejstrašnějších zbraní s rizikem totálního zničení obou velmocí

zabránila novému konfliktu. Rozpad SSSR se rovněž uskutečnilna zá

kladě vnitřního rozkladu, nikoliv zahraničních intervencí. Rusové jsou

patřičně hrdí na tuto tradici nepřemožitelné mocnosti a tento pocit je

jedním ze symptomů podpory prezidenta Putina v současnémrusko

-ukrajinském konfliktu.

Ivan III.

Ivan Hrozný.

20

Sovětská epocha

Solženicynovy představy

Pokud se týče té části dějin, o  níž jsme právě hovořili, ukrajinské ob

lasti spadající pod carské samoděržaví začali v  Rusku nazývat Malaja

Rossija – Malé Rusko. Nezmiňoval bych se o  tom tak podrobně, kdy

by v současné době ruští novináři neudělali z Kyjevské Rusi ruský stát

jako jediný skutečný státní útvar východních Slovanů včetně Bělorusů

a Malorusů (Ukrajinců) a kdyby všechny informace o dění na východní

Ukrajině nesoustřeďovali pod titulek Malaja Rossija, jako by užk Ukra

jině ani nepatřila.

Využívají k tomu bývalého sovětského disidenta Alexandra Isajeviče

Solženicyna, spisovatele, který se proslavil tím, jak ve  svých knihách

dokázal mistrovským perem odhalit zrůdnost pracovních táborů,po

věstných gulagů. Avšak co se týče jeho politických názorů, byl nejen

odpůrcem Stalina a vůbec sovětského režimu, ale také stoupencemcar

ského samoděržaví a  zaníceným obhájcem všeho, co k  němu patřilo.

V roce 1998 napsal knihu Rossija v obvale (Rusko v troskách, českýpře

klad vyšel v roce 1999 právě s tímto titulem), kterou v současné době,

v  souvislosti s  ukrajinskou krizí, obsáhle citují ruské sdělovací pro

středky. Podle Solženicyna je Ukrajina jako stát vlastně umělým cel

kem, který vznikl až za sovětské éry, a Ukrajinci jako národ samostatně

neexistovali, byli jen jednou z odnoží, jednou z větví ruského kmene,

prostě pouhými Malorusy. Připomeňme si to, co napsal v kapitoleSlo

vanská tragédie.

21

soVětská epocha

Nechť Bůh požehná Ukrajině její samostatný rozvoj, ale jejíneodpus

titelnou chybou bylo její nepoměrné rozšíření o  území, která do  Lenina

nikdy ukrajinskými nebyla – dvě Doněcké oblasti, celý jižní pásNovorus

ka (Melitopol–Cherson–Oděsa) a  Krym (přijetí chruščovovského daru,

přinejmenším zlovolně, zabrání Sevastopolu nehledě na ruské oběti, bylo

i  podle sovětských právních dokumentů státní zlodějnou). Kolik ruských

občanů protrpělo s nelibostí a úžasem tuto násilnou, ničím neoprávněnou

a bez nejmenšího protestu, s ochablostí naší tehdejší diplomacieuskuteč

něnou krádež Krymu během čtyřiadvaceti hodin. I jeho zradu při každém

dalším krymském konfliktu. I bez sebemenších politických krokůnepocho

pitelné předání Sevastopolu, démantu ruské vojenské slávy. Toto zlodějství

udělala naše zvolená moc, ale my, občané, jsme včas neprotestovali. A nyní

bude třeba našim nejbližším pokolením se s tím smířit na dlouhou dobu.

Krádež Sevastopolu je nízkým zlostným pohrdáním celou ruskou historií

19. a 20. století. Při všech těchto podmínkách Rusko nemůže v žádnéfor

mě bez váhání zradit mnohamilionové ruské obyvatelstvo na  Ukrajině,

zříci se naší jednoty s ním. Ukrajinské mocenské kruhy si zvolily cestuusi

lovného utlačování ruského jazyka.

Alexandr Solženicyn v exilu v roce 1974.

rusko-ukrajinské Vztahy

22

Nejen zakázaly, aby se stal druhým oficiálním státním jazykem, ale vytlačily ho z  rozhlasu, televize, tisku. Na  univerzitách od  přijímacích zkoušek po diplomové práce se vše děje v ukrajinštině, a když nestačíterminologie, poraď si, jak můžeš. Ve školních programech ruštinu buď vůbec zakazují, nebo ji zařazují mezi „cizí“ jazyky, podle volby. Plně vyloučily historii ruského státu a z programu literatury téměř celou ruskou klasiku. Ozývají se taková obvinění jako „lingvistická ruská agrese“ a „rusifikovaní Ukrajinci“ se označují za pátou kolonu. Tak se začíná nikolivmetodické vzepětí ukrajinské kultury, ale s potlačením ruské. A tvrdě utiskují Ukrajinskou pravoslavnou církev, tu, která zůstala věrná moskevskému patriarchátu, s jejími 70 procenty ukrajinských věřících...

Fanatické potlačování a pronásledování ruského jazyka (který bylpřiznán hlavním jazykem u  80 procent Ukrajinců) je zvěrským opatřením, směřujícím proti kulturní perspektivě samotné Ukrajiny.

V odtržené Haliči při rakouské nadvládě vznikl pokřivenýnenárodní jazyk, prošpikovaný německými a  polskými slovy. Dokonce etnicky čisté obyvatelstvo neovládá nebo nepoužívá ukrajinštinu. To znamená převést na ukrajinštinu všechny nominální Ukrajince. Znamená to také převést Rusy (což se už násilně děje)? Přitom ukrajinština ještěnepronikla po vertikále do nejvyšších vrstev vědy, techniky, kultury – bude tedy třeba splnit i tento úkol. A bude také asi třeba ukrajinštinu učinitmezinárodní řečí. Bude zapotřebí pro všechny tyto úkoly více než jednostoletí? Zatím čteme o  potlačování ruských škol, dokonce o  chuligánských výpadech proti nim, o rušení ruské televize, dokonce o zákazuknihovníkům hovořit se čtenáři rusky – což tohle má být cestou rozvojeukrajinské kultury?

Antiruská politika Ukrajiny – to je přesně to, co si přejí USA.Ukrajinská vláda úslužně napomáhá americkému cíli oslabit Rusko. Tak jsme se nakonec dočkali „zvláštních vztahů“ Ukrajiny s NATO a manévrůamerické námořní flotily v Černém moři. Mimoděk to připomíná nesmrtelný plán Parvuse z roku 1915 využít ukrajinský separatismus pro úspěšnýrozklad Ruska.

(K  tomu je třeba dodat vysvětlení, které nám poskytuje například ruský historik Sergej Melgunov v knize The Preparations for the Palace Coup – pozn. autora.)

soVětská epocha

V roce 1915 Alexander Parvus (pův. jm. Israel Helphand) vypracoval plán na převzetí moci v Rusku bolševiky za pomoci německé tajné služby. Z německého ministerstva financí obdržel 7 milionů marek na rozvinutí komunistické propagandy v Rusku. To Parvus „stvořil“ Lenina takového, jakého známe. S budoucím vůdcem revoluce se setkal v Curychuv květnu 1915. Německá vláda financovala Parvuse a potažmo bolševiky proto, že dostali příslib o ukončení válečných akcí Ruska, jakmile Lenin a spol. ovládnou východní říši.

Nebyla to však zdaleka jen německá vládní iniciativa. Mnohem spíše se jednalo o  konspiraci mocných finančních kruhů. Podle Antonyho Suttona (Wall Street and the Bolshevik Revolution) se významně v podpoře prvních komunistů angažoval John Pierpont Morgan Jr., dále Jacob a Mortimer Schiffovi, Felix Warburg, Otto H. Kahn, Max Warburg, Jerome Hanauer, Alfred Milner a rodina Guggenheimů. Toto potvrzuje také složka 861.00/5339 z archivu U.S. State Department.

První české kompletní vydání (1688 stran) z roku 2011

v nakladatelství Academia.

rusko-ukrajinské Vztahy

24

Solženicyn vydal svou knihu v roce 1998 a citát, který uvádím,přetiskla Komsomolskaja pravda v  roce 2014 s  předmluvou, v  níž se píše: „Až překvapivě přesnými a  aktuálními se zdají myšlenky a  proroctví Alexandra Solženicyna ve světle toho, co se dnes děje na Ukrajině.“

Doslova jsem hltal Solženicynovy knihy o gulagu a nesmírnémutrení lidí, kteří tam museli trávit svůj život. Ať se už politikaChruščova hodnotí jakkoliv, nesmrtelně se do  dějin zapsal tím, že rozbil Stalinův kult osobnosti, a zasadil se o to, aby gulagy byly zrušeny. On také umožnil, aby Solženicynova díla mohla vyjít a pravda konečně spatřila světlo světa. Jinou kapitolou už je, že sám Solženicyn v  sedmdesátých letech musel nuceně odejít do emigrace, žil řadu let v USA, a vrátil se až po rozpadu SSSR v roce 1994. Zemřel v devadesáti letech v roce 2008.

V citované knize má řadu dalších výroků, které vzbuzujípřinejmenším rozpaky. Například že zakarpatští Rusíni mají hluboké ruské kořeny (odkud by je vzali, snad ze svého názvu?). Také nelze souhlasit s tvrzením, že Chmelnyckyj předal Ukrajinu Rusku – car si ji prostě vzal. Rovněž s  pravoslavím na  Ukrajině je to složitější: není pravdou, že by se 70 procent Ukrajinců hlásilo k  pravoslaví. Celkem má Ukrajina asi 60 procent věřících. Nejvíc jich je na západní Ukrajině, Donbas je spíše ateistický. Na západě má poměrně silné pozice řeckokatolická církev, ale převážná část věřících obyvatel vyznává pravoslaví. To však neníjednotné. Štěpí se na moskevský patriarchát (asi 6–7 milionů), kyjevskýpatriarchát (2–3 miliony) a  1,5 až 2 miliony patří k  Ukrajinské autokefální pravoslavné církvi. Tradičně jsou tu stoupenci judaismu a na Krymu byl rozšířen u krymských Tatarů islám.

Také je to poněkud jinak, co se týče Ukrajinců mluvících rusky a Rusů, kteří žijí na Ukrajině. Podle různých průzkumů mluví rusky asi 40 procent ukrajinských obyvatel. Jsou to tedy Rusové? Když jsme se na  Ukrajině pokoušeli vydávat nezávislý ekonomický deník Dělo, zvažovali jsme, v jakém jazyce ho vydávat. Nakonec jsme se na základěrůzných sondáží a  rad rozhodli pro ruštinu. Podnikatelským kruhům je bližší, jsou zvyklé v ruštině obchodovat, uzavírat smlouvy, jednats partnery, dodavateli či subdodavateli. Krátce a jednoduše, pokud jsme chtěli mít i komerční úspěch, ruština zvítězila. Byla snad proto naše redakce ruská či poplatná Moskvě? To nás ani ve snu nenapadlo, tak jako mnozí

soVětská epocha

Ukrajinci hovořící rusky si nedovedou představit, že by uváděli ruskou,

a nikoliv ukrajinskou národnost jen proto, že je jim ruština bližší.

Proto Solženicyn neprávem lituje ty, kteří mluví rusky, že to jsouRusové, které Ukrajinci chtějí poukrajinštit, třebaže samozřejměna Ukrajině žijí i  ti, kteří se skutečně hlásí k  ruské národnosti. A  to převážně na východní Ukrajině, v Doněcké, Luhanské (39 procent), částečně v Charkovské (26 procent) a také v dalších oblastech na jihu země. Ze 46 milionů obyvatel se jich k  ukrajinské národnosti přihlásilo 79 procent (podle sčítání z roku 2001). Je ovšem třeba přiznat, že na Ukrajině také žijí čistokrevní Rusové, ať už jsou to potomci těch, kteří sem přicházeli od 18. století osidlovat zem, nebo ti, kteří sem ve dvacátém století,zejména po  druhé světové válce, byli přímo posláni, nebo prostě hledali práci. Ti tvoří v obou oblastech asi třetinu obyvatel a podle Solženicyna si zasluhují ruské ochrany.

Takže podle této logiky měla česká vláda nikoliv nabídnout volyňským Čechům návrat do  jejich pravlasti, ale poslat tam dobrovolníky, aby vytvořili Volyňskou republiku. Totéž by mohly učinit vládyMaďarska a Rumunska, pokud se týče ukrajinských oblastí, obývaných jejich menšinami.

Byl by to velmi dlouhý výčet přinejmenším nedůsledností, jichž by se historik neměl dopouštět. Alespoň ve  faktech, která jsou naprosto nezpochybnitelná. Solženicyn ovšem právě tak lituje Rusyv Kazachstánu, Uzbekistánu a v dalších zemích, jimž přece sovětský režim tolik dal. Měl by dodat, že rovněž vzal. Jak jejich suverenitu, tak část půdy, která se stala exteritoriem (raketové základny a  terénem pro dopad zkušebních raket), či znetvořil v Kazachstánu tisíce hektarů na neblahé pokusy s celinami apod.

Hlavně si však Solženicyn ani v  jednom případě nepoložil otázku: Jak se tam vlastně Rusové dostali a  co tam dělali? Je nesporné, že tam část z  nich přišla pomáhat, ale značná část přišla Ukrajince řídit, přizpůsobit je Rusku, jeho zájmům, mravům, zákonům. Začalo tokolonizací za carů a pokračovalo sovětizací za bolševického režimu. A právě to vyprovokovalo až přehnaný nacionalismus v těchto zemích a antiruské cítění – v tom souhlasím se spisovatelem –, které je nedůstojné člověka moderní doby, naší epochy. rusko-ukrajinské Vztahy 26

O důstojnosti a nedůstojnosti člověka za sovětského režimu víSolženicyn svoje na základě vlastních zkušeností. Před bolševiky musel tajit už svůj původ – že jeho otec byl kozáckým důstojníkem, matka byla Ukrajinka. Za  druhé světové války se dobrovolně přihlásil na  frontu, stal se dělostřeleckým důstojníkem, ale v únoru 1945 byl NKVD zatčen v Kaliningradu (tehdy ještě východopruském Königsbergu, českyKrálovci, neboť ho založili křižáci na počest svého velitele, krále Přemysla Otakara II. a  pojmenovali Královou horou. V  Královci se dobyvatelé střídali, nakrátko ho v sedmileté válce získal ruský car, byl pruskoumetropolí, kde byl korunován pruský král Fridrich I., až se podle postuimské konference město stalo sovětskou exklávou a bylopřejmenováno na Kaliningrad).

Solženicyn byl souzen za to, že v dopisech příteli „osočoval Stalina“. Ve  skutečnosti v  těchto dopisech líčil, jak zvěrsky se sovětští vojáci – osvoboditelé – chovali ve  Východním Prusku. Masově vykrádali byty, lidem brali jejich poslední jídlo, znásilňovali i  nezletilé dívky, „dokud nevypustily duši... Holčička na matraci – mrtvá, kolik jich asi na tématraci bylo?“ Podle Solženicyna je k tomu neopravňovalo ani to, že sestejně tak chovali Němci na okupovaných územích.

Solženicyn si za  to odseděl v  gulagu osm let a  dalších pět let v kazachstánském vyhnanství. Právě odtud čerpal zkušenosti pro svá díla, která se stala nejotřesnějším svědectvím krutosti Stalinova režimu. Tak strávil celkem třináct let v  odloučení. Od  domova a  od  své manželky, s  níž se rozvedl, aby „prokletí jeho zločinu“ nepadlo i  na  její hlavu. To bylo nejčastějším jevem – odsouzení se ihned rozváděli, jinak by byla pronásledována i jejich rodina, dokonce příbuzní této rodiny.

Po návratu se s ní znovu oženil, ale po dalších patnácti letech se zase rozvedl a  vzal si o  dvacet let mladší matematičku. Není divu: na frontu od ženy odcházel urostlý, optimistický, věřící v komunistické ideály. Domů se vrátil hubený, zarostlý, s podlomeným zdravím (pozdějiprodělal rakovinu, i z toho období je jeden jeho román) a místo víryv komunismus v něm vzplála víra v Boha. Stal se z něj zcela jiný člověk, který se zahleděl už jen do svých vzpomínek.

Následují romány, které se vracejí například k  vojákům, sice osvobozeným z  německých zajateckých táborů, ale okamžitě naloženým

soVětská epocha

do nákladních vagonů, které je odvážely do pracovních lágrů. Jak zněl

rozsudek – „pro zradu“. Tak jeli vstříc možná ještě černější budoucnosti,

protože během mnohadenní cesty nedostávali většinou ani jídlo. Podmínky v gulazích byly ještě horší než v zajetí. Alespoň jeden příklad: pro

zajaté vojáky fungovala pošta Mezinárodního červeného kříže. V gulagu

směl každý vězeň ročně napsat jen dva dopisy a právě tolik jich dostat.

Solženicynův osud byl i nadále složitý. Jeho první román z roku 1962 Jeden den Ivana Děnisoviče sice otiskl šéfredaktor časopisu Novyj mir s  výslovným souhlasem N. S. Chruščova, ale zdaleka nemohl vydat všechna Solženicynova díla. Okamžitě vycházela jen v zahraničí, v SSSR některá až s třicetiletým odstupem. To už Solženicyn žil v emigraci,nejrve v NSR, poté v USA, kam byl vyhoštěn sovětskými úřady a zbaven občanství.

Podobně bylo v  letech 1966–1988 vyhoštěno celkem 175 nejpřednějších sovětských spisovatelů – nejprve dostali povolení vycestovat, nejčastěji na  nějakou akci, poté jim bylo odebráno občanství, a  tedy i  právo na  návrat. Z  nich se za  Gorbačova smělo vrátit čtyřiadvacet.

Solženicyn se v roce 1994 vrátil do vlasti. Přijel vlakem.

rusko-ukrajinské Vztahy

28

Životní běh téměř každého z nich by byl na samostatné dílo. Chtěl bych

k tomu ještě poznamenat, že nešlo jen o literáty, kteří byli taktoperze

kvováni.

Ve  vězení seděl také konstruktér letadel Andrej Tupolev, který

k sobě povolal jiného vězně, budoucího konstruktéra raket SergejeKo

roljova. První Rus, druhý Ukrajinec. Ale jaký to mělo význam? Trpěli

stejně a  stejně se oba proslavili. Bez nich by nebyl sovětský vesmír

ný program, jak vojenský, tak civilní. Přitom Andrej Tupolev byl od

souzen při čistkách v roce 1937. Za svou životní dráhu navrhl celkem

sto typů letadel vlastní konstrukce. Jen jeden z bombardérů, TU-4, byl

do  značné míry kopií amerického B-29. Tři takové bombardéry nou

zově přistály na Sibiři při náletu na Japonsko a Tupolev byl poslán, aby

letouny prozkoumal. Koroljov byl v  roce 1938 odsouzen na  deset let

do  gulagu, na  Kolymě dobýval krumpáčem půl roku zlato. Pro ně –

a  dalších 280 prominentních vědců, profesorů a  inženýrů, jak uvádí

Solženicyn v Krugu pervom – byl u Moskvy zřízen zvláštní gulags vě

deckým pracovištěm, kde tvořili své znamenité projekty, jimiž se SSSR

proslavil po celém světě a upevnil svou vojenskou moc. Pravda, deset

Se spisovatelem se velmi spřátelil Vladimír Putin.

Sblížila je idea obnovy slávy a moci ruské říše.

29

soVětská epocha

let si neodseděl, v roce 1944 byl podmíněně propuštěn a hned po válce

ho poslali v  hodnosti podplukovníka do  východního Německa zkoumat nalezené německé rakety.

Tak se oklikou vracím opět k  Solženicynovi. Jako byl zuřivým bojovníkem proti komunismu, stal se neméně zuřivým stoupencem zašlé ruské slávy a všeho ruského. Až nekritickým, jako by sám nevěděl, jakou rusifikací za sovětské éry prošly všechny neruské národy. Kladu si však otázku: Mohu ho vůbec za to kritizovat? Cožpak mohl vědět, jak i jeho poslední kniha – Rusko v troskách – bude za šestnáct let zneužitav proagandě proti Ukrajině, z níž pocházela jeho matka? Komu patřil Krym Vraťme se však k  otázce, u  níž po  léta nikdo nehledal odpověď, dokud v roce 2014 ruská armáda téměř přes noc (oněch Solženicynových 24 hodin, ale v obrácené hře) opět nezměnila vlastníka Krymskéhopoloostrova.

Jak to s ním tedy bylo, proč se stal ukrajinským, aby se znovu vrátil do lůna Ruské federace s tím, řečeno slovy současného prezidenta, že se ho Rusko už nikdy nevzdá?

Den 19. únor neříká nic ani současným obyvatelům Krymu.A přece právě v  tento den roku 1954 byl Krym vyčleněn z  Ruské federace ( RSFSR) a  předán Ukrajině (USSR). Stalo se tak v  Georgijevském sále Kremlu při vyvrcholení oslav 300. výročí znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem. Pravda, předtím žádné sjednocení neproběhlo, ale to už byla vžitá terminologie.

Oficiální verze zněla, že to je výraz bratrství slovanských – a zvláště socialistických – národů. Ta neoficiální, ale dodnes rozšířená, hovoří o  tom, že se Chruščov opil. A  jak byl zvyklý rozdávat ze státních prostředků velkolepé dary, učinil i toto gesto. Vždyť této zemi tolik ublížil v době, kdy v Kyjevě vládl jako první tajemník ukrajinské komunistické strany a také předseda ukrajinské vlády, ač Ukrajincem nikdy nebyl.

Kdysi dávno jsem byl na praxi v mládežnickém deníkuKomsomolskaja pravda a v redakci jsem se seznámil s jednou z dcer NikityChruščova – Radou. To ještě nebyla manželkou Adžubeje, jenž byl rovněž

rusko-ukrajinské Vztahy

30

redaktorem Komsomolky, ale už se spolu přátelili. Jednou Radavyprá

věla, jak její otec miloval dovolené na Krymu (na rozdíl od svéhopřed

chůdce Stalina, který upřednostňoval Soči), ale nesnášel plážovénicne

dělání. A tak brával své děti na výlety po okolních kolchozech. Vyptával

se, proč je tak slabá úroda, když má Krym výborné klimaticképodmín

ky. Kolchozníci se však vymlouvali na špatnou půdu, moc slunce, málo

vody a všechno možné. Tak tomu bylo i v létě 1953. Poté Chruščov ještě

zajel na  všeukrajinský sjezd pracovníků v  zemědělství. Když se vrátil

z Kyjeva do Moskvy, byl rozhodnut. Ukrajinci jsou mnohem lepšíhos

podáři než místní obyvatelé, a proto Krym předá Ukrajině.

Dmitrij Šepilov, stálý člen politbyra strany, a  tedy kremelský starou

sedlík, však ve svých vzpomínkách popisuje poněkud jiné důvody, které

Nikitu Sergejeviče vedly k tak štědrému daru z cizí kapsy. Právě na otázce,

zda se mu podaří prosadit převedení Krymu z pravomoci jedné republiky

Chruščovova rodina – první zprava jeho zeť Alexej Adžubej,

manžel jeho dcery Radky.

soVětská epocha

do druhé, si chtěl vyzkoušet, až kam sahá jeho moc. Tuto transakci navrhl

na jednom ze zasedání politbyra. S tím, že se to musí provést tak, abyiniciativa vzešla z parlamentů (Nejvyšších sovětů) obou republik.

„Doufám, že nikdo nebude proti,“ zeptal se ostatních a  ti skutečně zdvihli ruce na souhlas. Jen Molotov prý zavrčel, že sice takovérozhodnutí považuje za  nesprávné, ale stejně ho bude muset podpořit. To se také stalo. Avšak Molotovovu poznámku uslyšel nejen Šepilov, kterýseděl blízko něj, ale také Chruščov. A když se později vylučovala„protistranická klika“ Malenkova a Kaganoviče, byl k ní „přifařen“ i Molotov.

Abychom byli přesní: Krym už jednou ukrajinským byl. Stalo se to za  Říjnové revoluce, v  době Wrangelova tažení z  Krymu na  Kyjev, ale bolševická ofenziva vrátila poloostrov zpět do ruského lůna. Kdyžv souvislosti s  bělověžskou dohodou jednali spolu Leonid Kravčuk a  Boris Jelcin o uspořádání vztahů mezi Ukrajinou a Ruskou federací,ukrajinský prezident se ruského zeptal: „A co Krym?“ Ale Jelcin jen mávl rukou: „Klidně si ho nech.“

Také na Krymu proběhlo několik referend a krymský parlament se nejednou obracel na Kyjev s žádostí, aby dostal samostatnost. Tlačil je k tomu fakt, že tuto část ukrajinského území obývala většina Rusů. Už jsme hovořili o části z nich, jak se sem dostali. Dalšími příchozímiza sovětské éry byli zejména důchodci, kteří v tomto příjemném přímořském prostředí chtěli spokojeněji dožít. To na druhé straně vytvářeloproblémy s  kvalitou místních pracovníků. Přitom Krym jich potřebuje jako sůl. Kromě zemědělství a  turistiky oplývá značnými zásobami nafty a plynu, jsou tu mnohá bohatá ložiska, jejichž úhrnná hodnota seoceňuje na čtyřicet miliard dolarů. Sotva lze však předpokládat, že je nyní bude někdo Ukrajině kompenzovat.

N. S. Chruščov už v pětačtyřicátém roce Stalinovi navrhoval, aby se Ukrajině předal Krym – jako náhrada za obrovské škody, které ve válce utrpěla. Stalin však o  tom nechtěl ani slyšet. Ostatně se domníval, že v rámci SSSR to ani není nutné.

Po  vyhlášení ukrajinské nezávislosti si Rusko zachovalo na  Krymu svou přítomnost v podobě Černomořské flotily a jejích základenna souši. Sevastopol dostal zvláštní status a celkem 4600 objektů se těšiloprávu exteritoriality – patřily ruským námořním silám. Sám Krym se stal

rusko-ukrajinské Vztahy

32

autonomní republikou s  vlastní vládou, parlamentem a  od  roku 1993

i  se svým prezidentem. Tuto funkci však novou ústavou v  roce 1995

zrušil, když předtím ukrajinský parlament svým zákonem anuloval jak

krymskou ústavu, tak některé zákony. Ústava se měnila, až v roce 1998

dosáhla stejné podoby, jakou měla celoukrajinská.

Stalinův archiv odtajněn

Existuje však ještě jedna, zcela odlišná verze, jak se Krym dostal pod

ukrajinskou suverenitu, která byla dosud skrytá v tajných kremelských

archivech. Ještě za  Jelcinova prezidentství byla uzavřena v  roce 1995

dohoda, formálně podepsaná Ruským státním archivem sociálnía po

litické historie a americkou Yaleovou univerzitou, podle níž Američané

za  své finanční prostředky zdigitalizují Stalinův osobní archiv. Učiní

tak v Moskvě, aby se originály nevyvážely ze země, a ruské straněpo

skytnou jeho digitální podobu zdarma. Jinak ji zpřístupní vědeckým

institucím a  badatelům celého světa, aby archiv mohli použít pro své

odborné práce.

Je třeba poznamenat, že tento Stalinův archiv byl snad nejutajova

nějším archivem celého bývalého Sovětského svazu. Staralo se o  něj

dvanáct pracovníků pod přísahou absolutní mlčenlivosti a  chránil se

ve zvláštních kremelských prostorách. Obsahoval na 400 000 stránek.

Byly tam soustředěny osobní Stalinovy poznámky z  různých jedná

ní, zejména se zahraničními delegacemi, jeho rukou psané poznámky

na okraji různých dokumentů, vpisky v knihách včetně jeho opravLe

ninových děl, například Stát a revoluce, které poté vycházely jens těmi

to úpravami, aniž byly v tiráži či kdekoliv jinde uvedeny. Stalinovými

poznámkami tak bylo opatřeno na tři sta knih. Nejvíce byly Stalinem

upravovány Stručné dějiny VKS(b), které se staly biblí sovětských ko

munistů. V  archivu se nacházely Stalinovy písemné vzkazy členům

politbyra a dalším pracovníkům. Stalin byl totiž velmi pečlivý,na roz

díl od  jiných politiků upřednostňoval písemné vzkazy a  jejich kopie

uschovával. Těžko najít ve  světě jiného státníka, který by si vedl tak

pečlivě svůj osobní archiv, jako to dělal Stalin. V tom je právě onane

smírná vědecká cennost.

soVětská epocha

Po  Stalinově smrti jeho archiv zůstával stále v  Kremlu, uzamčený pod sedmero zámky. Až za Jelcina byl předán do Ústavumarxismu-leninismu, z něhož se stal Státní historický archiv.

Když Američané přišli za  ruským prezidentem s  nabídkou archiv digitalizovat za značnou sumu dolarů věnovaných Mellonovou nadací, Jelcin souhlasil. Vždyť v té době převládala i v Kremlu prodejníhorečka – rozprodávaly se například zápisy z jednání politbyra strany a jiné, kdysi tak utajované dokumenty. Proč po tolika letech nenechatzpřístupnit i Stalinovo písemné soukromí?

Toto dílo bylo dokončeno podle smlouvy v roce 2012 a nyní jeskutečně Stalinův digitalizovaný archiv, jak se celý komplex nazývá,k disozici na  stránkách americké Yaleovy univerzity. Je to velmi prestižní univerzita. Samozřejmě přístup je možný, až když jste řádnězaregistrováni a obdržíte příslušný kód.

Archiv je rozdělen na historická období a také podle obsahuna dokumenty, biografické záznamy, Stalinovu korespondenci, na poznámky v  knihách atd. Je velmi přehledný, ale mnohem důležitější je, jak je objevný. Je v  něm uložena skutečná třiašedesátiletá historie Ruska a SSSR – od roku 1889 do roku 1952. Především uceleně zobrazujeStalinovu úlohu v čele sovětské strany a státu. Zvláště pečlivé jsou jehozápisky k zahraničním otázkám, ať už poznámky z návštěv četných delegací, či jeho názory, které poté uváděl do  praxe. Nyní probíhá jeho překlad

Vadim Staklo.

rusko-ukrajinské Vztahy

34

či  překlad nejdůležitějších dokumentů do  angličtiny. Právě v  něm lze

nalézt i Stalinovy poznámky k nabídce amerických Židů ohledněKrymu, z nichž některé cituji níže.

Duší tohoto projektu je Vadim Staklo. V roce 1988 vystudovalmoskevskou univerzitu, ale od roku 1993 přednášel na pittsburskéuniverzitě latinskoamerickou a ruskou či sovětskou historii. Od roku 1997 se věnoval zpracování Stalinova archivu pro Yaleovu univerzitu a mělpředevším na  starosti edici Anály komunismu. Pro digitalizaci Stalinova archivu vybral nejzávažnější dokumenty, podle vlastních slov vypustil například pozdravné telegramy ke  Stalinovým sedmdesátinám a  jeho odpovědi na tyto zdravice či jiné čistě formální dokumenty. Na základě dokumentů už byla napsána a vydána řada knih. K této činnostipoznamenal, že kdyby mu někdo ještě před dvaceti lety řekl, že si budou moci američtí studenti volně číst na internetu nejtajnější sovětskédokumenty, považoval by ho za blázna. Nyní jsem i já z nich mohl čerpatpodivuhodnou krymskou historii. Jak se Krym prodával Američanům V  roce 1921 navštívil Moskvu Joseph Rosen. Vlastně to byl jeho návrat domů – zde se narodil, ale carskými úřady byl pro politickoučinnost poslán na Sibiř a v roce 1903 emigroval do USA, kde dokončil svá studia agronomie. Dokonce se po  něm nazývá jedna odrůda ozimého žita, kterou vyšlechtil. V ruské metropoli ho získala ke spolupráci jedna ze židovských organizací zabývajících se pomocí Židům všude ve světě, American Jewish Joint Distribution Committee (Americký židovský spojený distribuční výbor).

Joint vznikl 27. listopadu 1914 v New Yorku spojením tří podobných organizací. Během své působnosti pomohl Joint milionům Židův osmdesáti pěti zemích světa. Od první světové války do současnosti sezpůsob této pomoci v podstatě nezměnil: pracovníci Jointu se starají o to, jak k  potřebným Židům dostat potraviny, ošacení, technická zařízení a finance, zajistit jim léky, zdravotní péči, pomoci jim vytvořit sociální a  vzdělávací programy a  v  krajním případě najít způsob, jak by mohli uniknout z  nebezpečí a  emigrovat (naposledy to bylo v  případě Židů,

soVětská epocha

kteří se ocitli uprostřed etnických konfliktů v bývalém Sovětském svazu

nebo v případě Židů etiopských, jemenských či syrských).

Po první světové válce se organizace zaměřila předevšímna východní Evropu, která nejvíce trpěla hladem, nemocemi a  nezaměstnaností. Zvláště se to týkalo statisíců Židů v Bělorusku a na Ukrajině. Mnozí se chtěli přestěhovat do Spojených států, ale během roku 1914 bylypřijaty zákony, které výrazně omezily přistěhovalectví do  USA: kterýkoliv americký stát mohl přijmout přistěhovalce jen do dvou procent obyvatel podle sčítání z roku 1890, což bylo absolutní minimum.

Joseph Rosen se rozhodl intervenovat u sovětské vlády, aby pro Židy z  Ukrajiny a  Běloruska zřídila autonomní republiku, která by zabrala severní část Krymu a další území od Oděsy přes Cherson po Abcházii a  Soči. Pokud s  tím