načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rusko – vagon třetí třídy - Natalja Klučarjovová

Rusko – vagon třetí třídy

Elektronická kniha: Rusko – vagon třetí třídy
Autor:

Prozaická prvotina mladé ruské básnířky vyvolala v Rusku, ale i v zahraničí mimořádný ohlas. A to nejen pro její barvitý, a přitom drsně autentický styl vyprávění, mozaikovité ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 135
Rozměr: 20 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 1.
Název originálu: Rossija - obščij vagon
Spolupracovali: přeložil Jakub Šedivý
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0925-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prozaická prvotina mladé ruské básnířky vyvolala v Rusku, ale i v zahraničí mimořádný ohlas. A to nejen pro její barvitý, a přitom drsně autentický styl vyprávění, mozaikovité propojení mnoha působivých životních příběhů a všudypřítomný humor. Kniha je především vybroušenou metaforou dnešního Ruska, zrcadlem, které zachycuje konkrétní lidské, sociální a politické problémy. Je zalidněna postavami živořícími na okraji společnosti, bodrými tuláky i lidskými troskami, napravenými kriminálníky i podivínskými mladíky filozofujícími o osudu Ruska a smyslu života – zkrátka nejrozmanitějšími lidmi z mnoha vrstev současné ruské společnosti, které spojuje skutečnost, že cestují třetí třídou, tedy nejlaciněji, jak to jde. Vagon třetí třídy je sice nejméně pohodlný a nejvíce zaplivaný, ale lidsky nejrozmanitější a nejotevřenější. Hlavním hrdinou je dvacetiletý Nikita, citlivý podivín, kterého opustila jeho studentská láska, anarchistka Jája. Aby na ni zapomněl, vydává se na pouť Ruskem ve vagonech třetí třídy a snaží se při tom pochopit, co je to vlastně za zemi, proč ji tak miluje a zároveň na ní tolik věcí nenávidí.¨
Básnířka, prozaička a žurnalistka Natalja Ključarjovová (1981) se narodila v Permu, vystudovala filologickou fakultu v Jaroslavli a od roku 2005 žije a pracuje v Moskvě. Knižně debutovala v roce 2006 básnickou sbírkou Bílí pionýři (Belyje pionery). V témže roce jí časopisecky vyšla novela Rusko – vagon třetí třídy (Rossija: obščij vagon), který o dva roky později přepracovala do knižní podoby. Poté následovala prozaická kniha SOS (SOS, 2009), soubory povídek Vesnice hlupáků (Děrevňa Durakov, 2010) a Do Afriky, kam jinam? (V Afriku, kuda že ješčo?, 2011).

Související tituly dle názvu:
Rusko - vagon třetí třídy Rusko - vagon třetí třídy
Ključarjovová Natalja
Cena: 175 Kč
Rusko a Evropa 2013 Rusko a Evropa 2013
Štorková Pavla, Veber Václav
Cena: 378 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Natalja Ključarjovová

Rusko – vagon třetí třídy

Eroika


4


5

Natalja Ključarjovová

Rusko – vagon

třetí třídy

přeložil Jakub Šedivý

Eroika | Praha | 2014


6

Originally published under the title

Наталья Ключарева, Россия: общий вагон

Copyright © Limbus Press, St. Petersburg, 2008

Czech edition © Eroika, 2014

Translation © Jakub Šedivý, 2014

Epilogue © Jakub Šedivý, 2014

ISBN 978-80-87409-25-1

Kniha vychází pod záštitou Nadace Michaila Prochorova v rámci

programu na podporu ruské literatury a kultury ve světě.

Knihu finančně podpořilo

Ministerstvo kultury České republiky.


7

1

Nikita měl jednu fyziologickou zvláštnost. Často omdléval.

Nestávalo se mu to při pohledu na krev nebo když na něj

někdo vyjel, jako všem těm turgeněvovským slečinkám, ale

prostě jen tak.

Někdy omdléval přímo uprostřed rozhovoru, jindy zase

vlivem silného jarního vánku anebo v chodbách metra,

které se podobaly vesmírným lodím. Natolik ho fascinoval

život. A všechno, co se kolem něho dělo, prožíval do té

míry, že se jeho organismus tu a tam nedokázal vypořádat

s napětím. Samovolně se vypínal. Jenom tak bylo možné

Nikitu donutit, aby se zastavil a nabral dech, kterého se

mu ustavičně nedostávalo.

A nádavkem Nikitu začala bolet nějaká nesmyslná část

těla. Taková, která nikoho jiného nebolí. Kupříkladupata. Nebo zápěstí. Anebo dejme tomu ukazováček. Bolest

také vytrhávala z běhu života, avšak jemněji, zamlžujíc

skutečnost. A v nitru se rodil klid, jen kobylky vrzaly a cikády zpívaly svou přesvědčivou píseň. Nikitaposlouchal cikády a s úsměvem na tváři pozoroval svět. Jakoby z dálky. Jakoby z jiné formy života. A vlak pomalu mířil do Toščichy...

Nikita nabyl vědomí. Kalnýma očima vagonu třetí třídy

se na něho dívalo Rusko. Na zátylku se mu shromažďovaly

vši z něčího vaťáku, nohy měl natažené do úzké chodbičky

přes kufry, tašky a vozíky.

Rusko se každou chvíli naklánělo a chytalo madel,pokoušelo se Nikitu opařit vroucí vodou, nakrmit ho sušenou

rybou a domácími pirohy, upatlat rozteklým bonbonem,


8

napojit vodkou, obehrát umaštěnými kartami, na kterých

byly místo královen nahotinky.

Rusko se snažilo navázat s Nikitou spojení. Navázat s ním vztah. Rusko ho nenechalo spát, nenechalopřemýšlet, nenechalo ho na pokoji.

Rusko zívalo, chrápalo, páchlo, cpalo se, chlastalo, lezlo na horní lůžko, šlapajíc komusi po ruce, louskaloslunečnicová semínka, luštilo křížovky, drbalo se na koulích,hádalo se s průvodčím, který se posadil hned vedle záchodu, žvanilo na rachotící plošině a vedlo řeči:

„Co je to za stanici?“ – „Koukněte, ten kluk je zasemimo.“ – „Dyť skoro nepil.“ – „Nejspíš nějakej feťák.“ –„Dneska si každej píchá nebo čichá.“ – „Kdybyste radši mlčela, ženská, nic o tom nevíte, je mu špatně...“ – „Nezavoláme doktora?“ – „Proč bych mlčela, celej život jsem stála usoustruhu! Ty mi nemáš co poroučet, ať zavřu pusu, já jsem invalida!“ – „Uklidněte se, spí tady děti!“ – „Děti! Ažvyrostou, tak budou taky čichat lepidlo a zacpávat hubu starejm lidem.“ – „Nemelte nesmysly, paní! Co si radši zazpívat: NA POLI TANKY DUNĚLY-Y-Y-Y! VOJÁCI MAŠÍROVALI DO POSLEDNÍHO BOJÉ-É-É-É!...“

Nikita přišel znovu k sobě a šel si zakouřit. Rusko se blížilo do stanice Dno, kolébalo se na pružinách vagonů a unaveně se vleklo po zprohýbaných kolejích. Potom prudce zabrzdilo a zastavilo u lampy.

„Hele kámo, kde to jsme?“

„Na dně!“ zvesela zvolal Nikita a začal si prorážet cestu k východu.

Ve stanici Dno bylo liduprázdno a sychravo. Jenom dispečeři se dorozumívali svým mimozemským dialektem a neviditelní koloťuci klepali do kovových kloubů vlaků.

„Kam si to šineš, chcípáku?“ něžně zahlaholila basem tlustá průvodčí podobající se věštkyni. „Jen sebou zase sekneš, co z toho budeš mít? A já tě pak budu seškrabovat z kolejí nebo co?“

Nikita se na věštkyni usmál a pokrčil rameny. Vevzduchu bylo cítit uhlí, shnilé dřevo a železnici. Na tvářích ho šimral drobný déšť. A všechno jako by znalo tajemství. Tajemství, které nelze rozkecat. Protože není proč.

2

Ve vagonu k Nikitovi přistoupil malý klučina. Chytil ho za

koleno a s vážnou tváří se zeptal:

„Máš nějakej sen?“ A aniž by počkal na odpověď,pokračoval: „Já jo. Chci se svalit do křoví a žít tam!“

„A to je celý?“ zeptal se Nikita. „Nic jinýho ke štěstí nepotřebuješ?“

Kluk se zamyslel a strčil si pěstičku do pusy.

„Ještě bych chtěl vlak. Vozil bych se v něm pořád sem a tam. A pak... pak bych se svalil do křoví! A tam bych žil!“

„A co ti v tom brání?“ Nikita se sklonil ve snaze udržet si ochabující pozornost dítěte.

„Ponožky!“ zamumlal kluk a posmutněle odběhl pryč.

„Teplé ponožtičky z ovčí vlny! Pár po padesáti rublech, o polovinu levnější než na trhu!“ zakřičela ženskáprodírající se s velkou kostkovanou taškou úzkou chodbičkou vagonu. „Pravá vlna, dámy, kdo koupí, neprohloupí!“

Na konci vagonu se hlučná prodavačka ponožek pustila do nerovného zápasu s průvodčí, jejíž sytý bas přehlušil všechny reakce cestujících.

„Kolikrát ti to mám říkat! My nejsme žádná charita!

Když se chceš svézt, tak zaplať! My nejsme žádnejchudobinec, ale ruská železnice! Ruské dráhy! Co mi je po tvejch

dětech! Sama jsi je přivedla na svět! Okamžitě si vystup!

Příště na tebe zavolám policajty!“

Nikita popadl batoh a také se začal prodírat ke dveřím.

Na prázdném nástupišti spal jako obvykle na tašce

s ponožkami klučina, který snil o tom, že se svalí do křoví.

Žádné keře kolem nerostly. Bylo vidět jenom nějakébudovy bez oken a ve tmě se ztrácející polní cestu. A další kluk,

o něco starší a s rukama v kapsách, si nedůvěřivěprohlížel vrzající lampu. Žena se dívala za odjíždějícím vlakem a z nějakého důvodu se usmívala. Nikitovi se to zalíbilo.

Budova nádraží ve stanici Kiržač byla neprodyšněubedněná. Nikita položil kostkovanou tašku na mokroulavičku.

„Co se dá dělat, přespíme tady. Jsme na to zvyklí.Přitulíme se k sobě a nezmrzneme,“ řekla prodavačka ponožek

Antonie Fjodorovna a rozprostřela na lavičku igelitové

tašky. „A ty se zuj, dám ti taky ponožky, jinak nastydneš.“

„Mami, já chci čaj! Mami, jsem úplně zmrzlej! Mami,

bolí mě břicho!“ kňoural starší chlapec Seva.

„Co fňukáš! Usmívej se! Co jsem tě učila? Hezky senarovnej a usmívej se. Zítra budeme mít štěstí.“

„Pořád samé zítra, zítra! Žádné zítra nebude!“

„Nech toho! Nemluv tak! Podívej se na Ljoňku, je malej,

ale chová se jako opravdovej chlap!“

Ljoňka spokojeně spal s rukama složenýma pod tváří.

Vůbec nepochyboval o tom, že zítra bude líp než dnes.

„Dřív jsem byla jako Sevka,“ otočila se AntonieFjodorovna k Nikitovi. „Každou chvíli jsem měla slzy na

krajíčku. Ledacos mi napadalo: že se nic nezdaří, že tak

to bude celý život... jen se oběsit! A pak jsem si v jedný


11

americký knížce přečetla, že zárukou úspěchu jsou rovná

záda a úsměv. A teď, i kdyby trakaře padaly, si říkám:hlav

ní je usmívat se a nehrbit. Pak se všechno podaří!“

„A co?“ opatrně se zajímal Nikita. „Funguje to?“

„Zatím moc ne,“ přiznala bezelstně Antonie Fjodorovna.

„Ale neztrácím naději. Vím, že jednou se všechno určitě

změní!“

Tonka Kiseljevová vyrostla v malé hornické osadě jménem

Chalmer-Ju. To je za Vorkutou, dál na severu, u Severního

ledového oceánu. Vedla tam úzkokolejka, která jednoutýd

ně spojovala důl s ostatním světem.

V sedmnácti se vdala za šoféra. O víkendu ji vozil navý

lety do tundry v rozbitém náklaďáku, ve kterém v pracovní

dny převážel odpadky. Pak se narodil Seva. A potom důl

zavřeli. Lidé nespoléhali na to, že se o ně někdo postará,

a osadu odsouzenou k zániku začali opouštět.

Tončin muž nikam nespěchal.

„Lidi dočista ztratili víru!“ říkal své ženě. „Jak je to

vůbec možné?! Náš stát je státem dělníků a rolníků. A my

jsme kdo? My jsme dělníci. No řekni sama! Copak nás

může jen tak nechat napospas osudu? Zanechat samotné

uprostřed tundry? Samozřejmě že ne! Sama uvidíš, že nám

dají byt někde na jihu, a ti, co to tady teď opouštěj jako

krysy, si potom budou rvát vlasy!“

Devatenáctiletá Tonka věřila manželovi i státu. A hned

po Sevkovi jim s důvěrou porodila ještě Ljoňku.

„Ty jsi ale nána!“ říkali jí jednohlasně její někdejšíkraja

né, když se z vorkutské porodnice vracela do Chalmer-Ju.

Ale Tonka se jen tajemně usmívala. Ona přece věděla, že

na ni na jihu čeká velký byt s výhledem na moře.

Ve vlaku cestovala sama. Zamračený strojvůdce, bývalý


12

trestanec, kdovíproč otálel s odjezdem nazpátek. Potom

dvakrát hlasitě zahoukal. Tonka se otočila.

„Poslouchej... Měla bys... Zkrátka odjeď odsud. Nač

se tu zdržovat? Já pojedu ještě dvakrát a šlus. Tuhle trať

zavřou.“

„Jak zavřou?“ podivila se Tonka. „A co by bylo s náma?

Jak by sem vozili chleba? To nemůže být pravda! Nějak

jste to asi popletl!“

Strojvůdce ještě Tonce řekl, že je nána, a vydal senazpátek.

V té chvíli Antonie Kiseljevová poprvé zapochybovala.

Za týden, sama nevěděla proč, přijela s malým Ljoňkou

v kočárku na stanici. A viděla, jak do vagonu nakládá svoje

krámy hlučná rodina Kapelkinových. Strojvůdce, který jim

pomáhal odnášet do vlaku krabice a rance, se na nizadíval a zlostně si odplivl na věčně zmrzlou zem. Po odjezdu

Kapelkinových zůstali v Chalmer-Ju sami.

„Říkala jsem manželovi: ‚Pojď, odjedeme odsud!‘ Ale on

mi jen sprostě nadával. Dokonce mě začal mlátit. Dřív se

mě ani nedotkl, i když to byl šofér. Nebo celé dny ležel,

hleděl do zdi a mlčel. A když usnul a zaskřípal v tom tichu zubama, šla na mě hrůza...

Jedli jsme jenom pohankovou kaši. Nic jinýho námnezbylo. Na dvorku jsem rozdělávala oheň a vařila na něm.

Elektřinu i plyn vypnuli.

Uvařím kaši, dám mu hrnec vedle postele, byl celý černý

od kouře. Stůl jsem naštípala na zátop.

Postavím teda hrnec vedle postele, popadnu děti donáruče a jdu se vybrečet k bývalému kinu, kde jsme se smužem seznámili. Každý den jsem tam chodila. Řvu, jsem

samá slza. Hned nato začne natahovat i Sevka. Ljoňka se

probouzí v kočárku a taky spustí. Všichni tři tam řveme.


13

A pak přijel poslední vlak. Zrovna jsem byla s dětmi na

nádraží. Chtěla jsem zkrátka vidět někoho živýho. Žádný

jiný myšlenky jsem neměla. Držím se kočárku, stojím acivím. A on taky civěl. Z kabiny. Tvář měl celou černou...

V osadě se objevila spousta divokých psů. Potulovali

se po ulicích v celých smečkách. Lidi se jich zbavili. Jdu,

a oni mi běží v patách. A všichni jako by nakukovali do

kočárku. Něco po nich mrskneš, zavrčí, dají pokoj, ale ne

na dlouho.

A tak jsem teda u vlaku. A najednou ti psi zavyjí.Otočila jsem se a vidím, že celá ta smečka běží přímo ke mně.

Skočila jsem k vagonu. Strojvůdce vyběhl, pomáhá mi

s kočárkem a pořád opakuje: ‚No sláva, sláva...‘

A hned se rozjel, abych si to nestačila rozmyslet.

Potom jsme u něj ve Vorkutě nějakou dobu bydleli.Pověděl mi, za co seděl. To byla taky věc! Pocházel z Vologdské

oblasti. Jejich starosta nechal osadu zmrznout. Přesně tak.

Porouchala se kotelna a on si ulil peníze na opravu pro

sebe. Začaly mrazy a lidi šli za ním: ‚Ano, jistě, všechno

mám pod kontrolou, ovšemže všechno opravíme!‘

A tak strojvůdcova dcerka ve školce, kde se netopilo,

dostala zápal plic. A umřela. A on šel za starostou. Jen co

otevřel dveře do pracovny, starosta spustil, ani se na něho

nepodíval: ‚Ovšemže, zajisté...‘ a to bylo všechno. Nic víc

neřekl. Nikolaj ho zblízka zastřelil z brokovnice. A potom

počkal na policajty...“

„A co bylo pak?“ zeptal se Nikita tiše AntonieFjodorovny, která se nadlouho odmlčela. A vtom si všiml, žeusnula. Usmívala se jako předtím. A záda měla jako pravítko.

Kolem se zvolna šinul nákladní vlak. Oblé boky cisteren

vypadaly jako obrovská zvířata, jako nosorožci nebo hroši,

kteří se urputně vlečou kamsi za štěstím.

Ráno si Nikita koupil u Antonie Fjodorovny ponožky

z ovčí vlny, ve kterých v noci spal.

„Tak vidíš, Sevko, říkala jsem ti přece, že zítra budeme

mít štěstí, a tys mi nevěřil!“ kárala staršího syna, kdyžkuovala chleba a kondenzované mléko v ohořelém stánku,

z kterého se před měsícem ožralí chlapi pokoušeli vykouřit

prodavače, protože jim odmítl nalévat zadarmo.

Ljoňka si podával ruku s keřem, který rostl opodál. Sevka se k nim obrátil zády a trudnomyslně přežvykoval. Antonie Fjodorovna přemlouvala prodavače, aby si koupil její „skvělé vlněné ponožky“. „A potom jsem taky začala přicházet o rozum...“Pokračování příběhu uslyšel Nikita až k večeru, když neúnavná Antonie Kiseljevová poté, co obešla celý Kiržač a prodala všechny ponožky, čekala na večerní vlak. „Zdálo se mi, jako by mě můj muž volal nazpátek. Vyčítal mi, že jsem ho opustila. Ten jasný hlas mi přímo zněl v hlavě. Začala jsem si s ním povídat nahlas.

‚Koljo,‘ říkám mu – jmenoval se taky Nikolaj. ‚Vždyť já neměla strach o sebe, ale o děti!‘

Pomyslela jsem si, že za ním půjdu pěšky. Odvedu ho odtamtud. Nebo mu přinesu aspoň nějaký jídlo. Nikolaj, ten strojvůdce, mě ale začal zamykat. ‚Huso!‘ křičí na mě, ‚s ním je konec, ale ty jsi matka, ty tam nemůžeš!‘ A já mu odporuju: ‚To je mi fuk, stejně uteču!‘

Po několika dnech jsem dosáhla svého. Ani jsem to nečekala. V noci, tajně, aby o tom nevěděli jeho nadřízení, vzal lokomotivu, posadil mě do kabiny a jeli jsme doChalmer-Ju hledat mého Nikolaje. Dostala jsem strach a říkám mu: ‚Tos nemusel. Radši půjdu pěšky. Ještě tě zavřou!‘ Jenom mávl rukou.“

„Našli jste ho?“ Nikita seděl na nástupišti opřený obudovu nádraží a z posledních sil přemáhal mdloby.

„Nevím. Nikdo tam samozřejmě nebyl. Dveře dokořán. V bytě poklizeno. Dokonce i připálený hrnec vydrhl... Celou osadu jsme prošli, do každýho domu nahlídli. Lidi je nechali otevřené, když odjížděli. I do dolu jsme se zašli podívat, ale nikoho jsme nenašli. Teda já jsem nikoho nenašla a Nikolaj nenašel nic. Protože on hledal mrtvolu, zatímco já živýho muže. Dokonce i ti psi někam zmizeli. Bylo tam takový ticho, že i šeptání nahánělo hrůzu.

Tak jsme odjeli s nepořízenou. Ale když jsme tam tak chodili, měla jsem celou tu dobu pocit, že se na mě dívá. Cítila jsem ten jeho pohled v zádech. Jenže když jsem se ohlídla – nikde nikdo. Ten pohled cítím dodnes. Teď se na mě dívá pořád...“

„Jak to, že vás ten váš strojvůdce pustil s dětmiprodávat ponožky?“

„Utekla jsem. Namluvila jsem mu, že jedu za sestrou na Kubáň, že mi tam našla práci i bydlení... A šla jsem, kam mě nohy nesly. Žádnou sestru jsem nikdy neměla.“

„Jak to?“

„Moji rodiče to nestihli, umřeli brzo. Táta zahynul vdole a máma odešla rok po něm.“

„Neptám se na sestru, ale na strojvedoucího.“

„Jo strojvedoucí... Usmyslel si, že mě bude milovat. Jenže k čemu by mi ta láska byla, když jsem svoje srdce nechala v tý liduprázdný osadě. Bylo mi ho ale líto. Byl to dobrý člověk. A tak jsem utekla. Když mě vyprovázel, najednou začal vyprávět o své ženě. Taky se jmenovala Tonka, jak se ukázalo. To je náhoda, co? Dva Nikolajové a dvě Antonie...“

„Co se s jeho ženou stalo?“

„Dokud probíhal soud, držela se. Ale v ten den, kdy

ho odsoudili, si vzala život. Oběsila se. Dozvěděl se to až

za rok. Před smrtí mu totiž napsala tucet dopisů. Takové

milé, jako že je všechno v pořádku, že žije klidně, čeká, že

v osadě začali topit... Sousedka mu je potom každý měsíc

posílala, dokud nedošly. Hele, už přijíždí náš vlak...“

3

Junker pil zase drahé italské víno. Suché. Červené.Junker poslouchal zase Schuberta. Chyběly jen svíčky a bílá

hedvábná košile se zvednutým límečkem. Junker, jak se

slušelo na ruského šlechtice, mluvil o údělu vlasti. Nikitu

bolelo koleno. Bylo mu smutno.

„Kam to pořád jezdíš? Co hledáš? Rusko, které jsme

ztratili?“ ptal se Junker a rozléval víno.

„Rusko...,“ opakoval Nikita jako ozvěna.

„Abys potom trčel v emigraci, poslouchal, jak tvoje žena

Katuška zpívá v obýváku Voňavé květy akátu, a psal román

Skvělé dny?“

„Sám dobře víš, že nikam neodjedu.“

„Měl bys. Ropy tu zbývá na osm let. A pak šlus. Nová

naleziště nikdo od dob Sovětského svazu nehledá. Codělat?“

„Žít.“

„Spíš přežívat. Ale já přežívat nechci. Mám rád dobré

víno, dobrou hudbu, čtu paměti Svjatoslava Richtera...“

Junker byl požitkář a estét. Ale k tomuhle přátelství

by nikdy nedošlo, kdyby se Junker znenadání nezachoval

jako dobrý člověk. I když „dobrý“ není úplně to správné

slovo. Nikita si dlouho lámal hlavu, než z paměti vydoloval

archaismus, s kterým se setkával jen v knihách. Junker byl

šlechetný.

Žil ve světě, který zanikl už před stoletím. Ve světě, ve

kterém existovaly čest, svědomí a důstojnost. Dlouhoudobu připadal Junker Nikitovi jako dokonalá bytost. V jeho

slovech a činech nebyla obvyklá lidská zkaženost: slibovat

– a pak slib nesplnit, něco natropit – a potom strkat hlavu

do písku a na zádech mít nápis: „To jsem nebyl já. Už to

tak bylo.“

Jednou, když se opil drahým vínem, seznámil JunkerNikitu s plánem diverzních akcí proti bezvýznamným, avšak

mimořádně odporným úředníkům. Potom mluvil oúnosech ministrů, přípravě povstání v armádě, ale zčistajasna

se teatrálně odmlčel a šel otevřít další láhev.

Ten samý den si Nikita všiml, že na Junkerově stole leží

vedle Richterových pamětí memoáry estéta-teroristy Borise

Savinkova. Chápavě se usmál, třebaže mu Savinkov s jeho

nadlidským snobstvím a aristokratickou nedostupnostínebyl nikdy blízký. Na rozdíl od prosťáčka Ivana Kaljajeva,

který se jednou rukou křižoval a v druhé držel bombu. A na

jezovitské otázky ateisty Savinkova odpovídal: „A co říkáš

na ,nezabiješ‘, Váňo?“ – „Nemůžu jinak, protože miluju.“

Jeden jejich rozhovor si Nikita zapamatoval na celý život.

Junker vyprávěl o bitvě na Kulikově poli. A měl při tom takové oči a takovou intonaci, jako by nevyprávěl o knížeti, který žil před sedmi stoletími, ale sám o sobě. Jako kdyby se všechno odehrálo včera. Nebo dokonce dnes. Před chvílí.

„To byl poslední pokus. Poslední! A zjevně beznadějný.

A ty, neopeřené mládě, nevěřící v sebe sama, svoláváš

všechna ta nejednotná knížectví, která, jak se zdá, užzaomněla samotné slovo ,Rus‘. A do poslední chvíle nevíš,

jestli vůbec někdo přijde. A najednou přicházejí všichni.


18

A tebe sráží k zemi to, co tě zavalilo. A chápeš, že jsou

to Dějiny. Že buď teď, nebo nikdy. A vydáváš rozkazpřebrodit řeku. Proč? Vždyť by bylo mnohem snazší stát na

druhém břehu a nedovolit nepříteli, aby se tam přemístil.

Ale ty se chceš přebrodit. Proč? Abys mu odřízl ústupovou

cestu. Zahynout, nebo zvítězit. Jiná varianta není. Apotom obětuješ svůj nejlepší pluk. Protože jenom tak můžeš

zvítězit. Posíláš ty lidi v podstatě na popravu. Své přátele.

Všichni před tebou defilují. A ty voláš ,Zvítězíme!‘, ačkoli

sám víš, dobře to víš, že všichni zemřou. Všichni. A že to

není tvá volba. Tys ji pouze vykonal...“

Junker se rozkašlal a Nikita si kdovíproč pomyslel, že právě tenhle okamžik se pro něj stane Ruskem. Jestliže se někdy ocitne daleko odsud, nebo bude dokonce po smrti, nebude vzpomínat ani na bílé břízky a jeřabiny, ani na „bleděmodré stejnokroje“, ale na Junkera, který mluvil o Dmitriji Donském jako o sobě.

4

„Ty ses do něj zamiloval!“ smála se dospělá Alja, když jí

Nikita vyprávěl o Junkerovi. A potom jako vždycky začala

mít o Nikitu strach: „Nemluv s ním moc otevřeně. Není

tak bezelstný. Nic o něm nevíš. Zatáhne tě do nějakého

spiknutí a pak ti pod nos strčí průkaz Federální služby

bezpečnosti.“

Nikita se nehádal. Třebaže ani na chvíli o Junkerovineochyboval. Pil zelený čaj, kterým ho Alja hostila, a horlivě vdechoval vůni „napomáhající k obnovení aury“. Hádat se s Aljou nemělo smysl. To děvče mělo komplikovaný osud.

Kdysi, v „předminulém životě“, žila v Oděse.

„Potom mě otčím začal pravidelně znásilňovat,“světácky vyprávěla Alja a nalévala zelený čaj, „a tak jsem zdrhla

do Pitěru.“

V Pitěru studovala Alja režii. Jak se říká, předpovídali jí

velkou budoucnost. A že byla budoucnost vzdálená,bouřlivě se těšila z přítomnosti. Bohémské mejdany, noční život,

pokoj na koleji proměněný ve squat.

Také o epizodě ze svého dalšího života vyprávěla Alja

lehce a klidně, jakoby jen tak mezi řečí. Tahle jejízvláštnost Nikitu pokaždé šokovala.

„Tenkrát, když vyšla deska Pink Floyd Division Bell,leželi jsme u mého kamaráda malíře ve tmě na podlaze, pili

víno, kouřili hašiš a poslouchali hudbu. Potom se na mě

začal najednou sápat, nejspíš to bylo tou hudbou, ale mně

se chlapi s vousama nelíbí, a tak jsem se zatvářila, že mě jeho obtěžování strašně uráží, a šla jsem domů. Bylo už pozdě, chtěl mě doprovodit, ale já jsem mu to nedovolila, musela jsem hrát roli ponížené císařovny až do konce. Sedím v tramvaji a koukám, že na mě civí nějakejmaniak s brašnou. Napadlo mě, že mě chce určitě znásilnit.

A opravdu! Šel za mnou, zatáhl mě do průjezdu aznásilnil. Od té doby Division Bell nesnáším. Protože tenhle

maniak, i když neměl vousy, byl ještě odpornější než ten

malíř. Takovej uslintanej.“

V Pitěru se Alja šíleně zamilovala. A dokonce se vdala.

Druhý den po svatbě její muž beze stopy zmizel. Hledali

ho hasiči, hledala ho policie, trvalo to rok. Alju vyhodili

z posledního ročníku a začala šedivět. A že byla brunetka,

tak to bilo hodně do očí.

Po roce se manželova stopa objevila někde v Omsku,

kde spokojeně žil se svou druhou ženou a dvěmadětmi. Ta stopa byla ale natolik nejasná, že najít uprchlíka


20

přinejmenším už kvůli rozvodu bylo nemožné. A tak má

Alja pořád razítko v občance. Dodneška.

Ten den, kdy známá známých přinesla zprávu oztraceném manželovi, srazila se prošedivělá Alja na schodech

při odchodu z koleje s nevzhledným mladíkem, který měl

brýle s tlustými skly.

„Vem mě s sebou a odvez mě, kam budeš chtít. Vymysli mi nějaký jméno a životopis. Budu s tebou žít. Nikdy tě ale nebudu milovat. Takový bude tvůj úděl. Doufám, že se odvážíš ho přijmout,“ oznámila Alja s majestátnímzoufalstvím neznámému nedochůdčeti.

A Aljoša, chlapík jak za groš kudla, který se ani jednou v životě nedotkl ženy, najednou Alju popadl a odvezl do malého městečka jménem Podolsk. Tam Alje, která sepřejmenovala na Jelenu, začal třetí život.

Z domu Alja nevycházela. Ukázalo se, že Aljoša jenejenom odvážný mladík, ale taky geniální programátor, trávící celé dny v práci. A Jelena Poustevnice pila zelený čaj,zhotovovala výšivky s korálky, četla Tibetskou knihu mrtvých a pálila vonné tyčinky.

„Začala jsem dělat to, co jsem celý život nenáviděla, a nechala toho, co jsem měla ze všeho nejraději. A zalíbilo se mi to!“ shrnula bývalá Alja svou novou roli.

Přestala pít, kouřit, brát drogy, „šoustat se vším, co je krásné“, točit filmy, toulat se po nocích, provokovat, smát se, parádit se, sprostě nadávat, psát scénáře a poslouchat hudbu.

Početné kamarády, milence, ctitele, kolegy a přátele „z bývalého života“ poslala Alja rázným gestem ke všem čertům. Obzvlášť vytříbenou formou. Potom ji nejenže„nechali navždy na pokoji“, ale dokonce se pokusili vymazat z paměti všechny vzpomínky na oděskou slečinku s těžko



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist