načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ruská ruleta - Petr Heteša

Ruská ruleta

Elektronická kniha: Ruská ruleta
Autor:

"Je tam hodně mrtvol. Ale to je způsobeno hlavně tím, že převážná část děje se odehrává v márnici."Krematorium Danilovského hřbitova v Moskvě je vybaveno špičkovou francouzskou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 417
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6002-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sci-fi román s detektivní zápletkou, hororovými prvky i atmosférou představuje moskevské krematorium Danilovského hřbitova, kde nesedí počet mrtvol. Řediteli Igoru Chomskému moc nesedí počty. Sem tam nějaké to tělo chybí, sem tam přebývá. A jak naznačují dramatické události vršící se jedna na druhou, dokonce to vypadá, že dalším přebývajícím tělem by se klidně mohlo stát jeho vlastní. Problém ovšem nespočívá jen v nesouhlasících márničních počtech, ale také ve dvou absolutně identických soškách z doby 200 let před naším letopočtem, z nichž každá byla nalezena na opačném konci zeměkoule. Dva nesouvisející světy dvou nesouvisejících starověkých civilizací se společnými znaky.

Popis nakladatele

"Je tam hodně mrtvol. Ale to je způsobeno hlavně tím, že převážná část děje se odehrává v márnici."

Krematorium Danilovského hřbitova v Moskvě je vybaveno špičkovou francouzskou technologií, ovšem přesto - jak se brzy ukáže - nezvládne spálit úplně všechno a úplně každého.

Řediteli Igoru Chomskému moc nesedí počty. Sem tam nějaké to tělo chybí, sem tam přebývá. A jak naznačují dramatické události vršící se jedna na druhou, dokonce to vypadá, že dalším přebývajícím tělem by se klidně mohlo stát jeho vlastní.

Problém ovšem nespočívá jen v nesouhlasících márničních počtech, ale také ve dvou absolutně identických soškách z doby 200 let před naším letopočtem, z nichž každá byla nalezena na opačném konci zeměkoule. Dva nesouvisející světy dvou nesouvisejících starověkých civilizací se společnými znaky.

Nalezení souvislosti mezi největší archeologickou záhadou a márnicí Danilovského hřbitova pak je odměnou pro každého otrlého čtenáře, který vydrží knihu dočíst až do konce.

Samostatný román.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Petr Heteša

RUSKÁ RULETA

Copyright © 2011 by Petr Heteša

Cover © 2011 by Juraj Maxon

For Czech Edition © 2011 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha 978-80-7456-002-6

ISBN PDF: 978-80-7456-025-5 (126 kniha)

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-026-2 (127 kniha)

ISBN ePub: 978-80-7456-027-9 (128 kniha)

ISBN Mobipocket: 978-80-7456-028-6 (129 kniha)


– 3 –

Petr Heteša

Ruská

ruleta

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2011


– 4 –

Petr Heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Balt imore

Ruská ruleta

Sex, drogy & cyb’n’roll *

Fatal virtual *

Luštitel *

Tekuté krystaly *

Devět kočičích životů *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


– 5 –

PROLOG

1.

Dvě sošky trojhlavého psa Kerbera jsou dodnes jednou z největších

záhad světové archeologie. Tyto nevelké starověké plastiky jsou

téměř identické jako jednovaječná dvojčata či jako klony. Jsou

dlouhé přibližně dvaadvacet centimetrů a zobrazují trojhlavé zvíře.

Pro obě se vžil název „Trojhlavý pes Kerberos“, což je ovšem

nesmysl, protože kult mnohohlavého psa Kerbera se objevil

v mytologiích až o tisíc let později. Navíc zvíře ani moc psa

nepřipomíná. Tři hlavy ale skutečně má.

Podle archeologů obě objevené plastiky také vznikly v téže době,

a to přibližně kolem roku 200 před naším letopočtem. A tady začíná

první z několika dodnes nevysvětlených záhad.

Oním starověkým sochařem byl určitě jeden a tentýž umělec. To

je patrné na první pohled. Ovšem ani dnes žádný umělec nedokáže

ručně vytvořit dvě absolutně identické plastiky. To zvládne pouze

strojová výroba, o které tehdy pochopitelně nemohla být ani řeč. To

je první zádrhel zmíněných artefaktů – ovšem ne jediný. Tyto

starověké identické plastiky mají na sebe navázány další tři okruhy

nevyřešených problémů a záhad, se kterými si světoví archeologové

dodnes lámou hlavy.

Tou další je lokalita jejich nálezů. Soška číslo jedna byla

nalezena v Jižní Americe na území dnešního Mexika u města

Chihuahua v roce 1859 a soška číslo dvě v Asii roku 1921, konkrétně

v jižní Číně u města Jianhong, u hranic s Laosem. Tedy na zcela

opačných koncích zeměkoule. Uvážíme-li dobu jejich vzniku, tedy


– 6 –

dobu, kdy rozhodně nemohlo existovat žádné dopravní ani

komunikační spojení mezi těmito dvěma kontinenty, je to zarážející.

Argument, který se pak přímo nabízel, že sošky někdo na tak různá

a vzájemně vzdálená místa převezl až později, nebylo možné

uplatnit, a to z jednoho prostého důvodu. Jednička byla nalezena

hluboko pod nánosy hlíny v troskách starověkého obydlí kmene

Zapatoků, zatímco dvojka ve zdivu polorozbořeného čínského

chrámu dynastie Chan. Přesto by ovšem pořád bylo možné

spekulovat o teorii, že sošku alespoň do jednoho z nalezišť někdo

přivezl právě jen za účelem vytvoření archeologické záhady. To by

ovšem nesměla existovat další zvláštnost, a tou je písmo na jejich

hřbetu. Do obou jsou vyryty dva řádky (respektive dva sloupce

u čínské) textu. Na jedničce to jsou mexické hieroglyfy, které patří

k nejstarším americkým písmům, a na dvojce čínské znaky tónového

písma. Dle expertů nesporně původní, z doby vzniku obou artefaktů,

což bylo prokázáno nejmodernějšími vědeckými analýzami.

A nakonec je záhadou samotný materiál, ze kterého jsou

zhotoveny. Není to kámen ani kov, není to žádná sloučenina, není to

prostě nic. Nebo lépe řečeno, nic známého a nic takového, co se

objevuje v Mendělejevově tabulce prvků (ani v té aktualizované).

Navíc je materiál neopracovatelný, tvrdší než diamant. Což je

samozřejmě voda na mlýn všem ufologům a jejich spekulacím

o vesmírných návštěvách v prehistorii naší planety. Nakonec se

uchytila asi nejpravděpodobnější verze, že obě sošky jsou vyrobeny

z kusu meteoritu, který na Zemi opravdu dopadl z vesmíru. Ovšem

jakými nástroji byly opracovány, to dodnes nikdo nevysvětlil. Stejně

jako skutečnost, jak se stalo, že se tento meteorit rozdvojil a každá

z jeho částí dopadla na úplně jiný světadíl.

Mexická soška Kerbera patřila do roku 1892 do soukromé sbírky

Španěla Juana Chartadéze, pravděpodobně potomka jednoho

z původních dobyvatelů Jižní Ameriky. V tomto roce pak byla

prodána carské rodině z dynastie Romanovců, konkrétně Mikuláši II.

Po výstřelu z Aurory zůstala jako majetek všeho pracujícího ruského

lidu v petrohradské Ermitáži, kde je dodnes.

Čínská soška se ještě v roce 1962 nacházela v Národním muzeu

Velké Číny, odkud byla právě tehdy uloupena a od té doby o ní


– 7 –

nikdo nikdy neslyšel. Nepochybně to byla loupež na objednávku,

protože soška coby světově proslulý artefakt nesmírné hodnoty byla

a je neprodejná.

Dvě identické plastiky trojhlavého psa Kerbera se tak staly

nedílnou součástí každé publikace, popisující dodnes nevysvětlené

záhady naší planety.


– 8 –

I.

POHYB FIGUR

2.

Vím úplně přesně, kdy to všechno začalo. Bylo to 18. června.

Nejdřív přišel Ivan Baburov, padesátník se supím nosem, že se mu

ztratila mrtvola. Žena, 28 let, už připravená na zavážecím stole. Do

pece však nedorazila. Odpoledne mě pak navštívil Malcolm, místní

obchodník (s bílým masem, ovšem ne rybím či kuřecím). Jemu

naopak mrtvola přebývala. A nebyla to ženská, ale prý chlap kolem

čtyřicítky. A potřeboval se jí nenápadně zbavit.

3.

Ale abych nepředbíhal. Té lokalitě říkám moskevský mrtvý trianon,

a jde o systém tří hřbitovů v jihovýchodní části města vzdálených od

sebe vlastně na dohled a sevřených mezi Leninským prospektem

a bulvárem Tulskaja, nebo spíše meandrujícím korytem řeky

Moskvy, kterou tyto bulváry kopírují. Jmenovitě jde o Donský

hřbitov, Danilovský hřbitov a Musulmanský hřbitov. Možná ani není

třeba se zmiňovat, že každý z nich je obří (ostatně jako všechno

v Rusku) a na satelitním snímku tak tvoří výrazný bermudský

trojúhelník, což je docela symbolické, jelikož se v něm skutečně

ztrácejí lidé, i když už mrtví.

Centrální krematorium, tedy mé pracoviště, je součástí

Danilovského hřbitova, naproti kterému je park s rybníkem Beket.

Stačí přejít Zagorodnyj prospekt a jste v romantickém Rusku


– 9 –

devatenáctého století a čekáte jen, kdy se z březového hájku vynoří

Puškin s pistolí připravenou k souboji.

Půvab celé lokality pak ještě násobí sousedství bývalého nádraží

Kanačukovo, dnes již nevyužívaného a téměř zdevastovaného

a obklopeného stejně zdevastovanou průmyslovou čtvrtí. Ta se stala

rájem squatterů a dalších pochybných existencí, které vyvrhlo kdysi

vzorné socialistické město (v rámci přechodu na vzorné

kapitalistické město) do svého přídavného provizorního žaludku,

s nímž si zatím neví rady. Čtvrť Kanačukovo se vyznačuje několika

městskými primáty, z nichž za zmínku stojí první místo v kriminalitě

a poslední v daňové výtěžnosti. Radnice do této lokality

neinvestovala již dvacet let ani rubl, jelikož zde nejsou stále

vyjasněny majetkoprávní vztahy ohledně vlastnictví pozemků, které tím pádem jakoby nejsou ničí a tím pádem jsou tak trochu socialistické, tedy všeho pracujícího lidu. Paradoxem ovšem je, že nikdo z obyvatel této lokality nikdy nepracoval, nepracuje a rozhodně pracovat nehodlá. Kanačukovo je takovým moskevským Bronxem, kam se málokdy odváží i policie, a po této stránce tedy Moskva velmi rychle dohnala (a možná i předehnala) svůj velký vzor, New York.

4.

Jak už jsem se zmínil, Ivan Baburov má něco přes padesát a supí nos.

Ale ten nos není jediné, co je na něm supího. Dalo by se říct, že Ivan

Baburov je supí celý. Je to absolutně klasický funebrák, jako by ho

namaskovali v Hollywoodu do nějakého toho jejich pitomého hororu,

či jak ho ztvárňují autoři komiksů. Kromě nosu má supí i oči, velice

kostnaté ruce s dlouhými neforemnými prsty připomínajícími pařáty,

vrásčitý obličej a úzkou vysunutou bradu jako šípovou radlici

sněhového pluhu. Byl bohem stvořen pro práci v márnici, a je to

jeden z mých nejspolehlivějších lidí.

„Nějaká Darina Kolymová,“ řekl, když se ztěžka posadil na židli

před mým pracovním stolem.

„V přípravně, když rakev opustila chladicí box, tam to tělo ještě

prokazatelně pořád bylo. Sám jsem s tou rakví manipuloval a převezl


– 10 –

ji na dopravníkový pás. Byla těžká. Navíc pak ještě projížděla

rentgeny a dalším monitoringem. Prostě prošla standardně tunelem.

Žádná oklika. A vím stoprocentně, že tam ta Kolymová byla.“

Natáhl jsem si nohy a dal si ruce za hlavu. Vypadalo to, že se

schyluje k průseru. Jestliže tam tělo bylo ještě při adjustačním

monitoringu, vůbec jsem nechápal, kam po něm mohlo zmizet.

Každá rakev projížděla tunelem s rentgenem a spoustou čidel, která

měla odhalit, zda dotyčný nemá nějaký pravěký kardiostimulátor

(před lithiovými bateriemi se do nich totiž dávaly rtuťové, které pak

v peci explodovaly) anebo třeba hliník. Ten zase bývá často součástí

výzdoby rakve, a když se pak popel vysypává do nerezové nádoby,

rozžhavený hliník vyteče také a vznikne izotermická reakce o teplotě

tří tisíc stupňů a všechno se taví. To se nám stalo už asi čtyřikrát, a je

to fakt docela zábava, kterou bych vám přál vidět... Takže jak sakra

mohla zmizet?

„Ptal ses ostatních, jestli ji náhodou někam nezašantročili?“

Podíval se na mě jako na největšího tupce.

„Promiň, nenapadlo mě nic rozumnějšího... To je asi na panáka,

co?“

Mlčky přikývl. Přešel jsem k ledničce v rohu, otevřel ji a vytáhl

rozpitou láhev vodky. Potom jsem vzal z ozdobného tácku na ní

(zdědil jsem ho po několika svých předchůdcích – tou ozdobou byl

vyleptaný Leninův portrét) dvě skleničky, postavil je na stůl a oběma

nám nalil.

„Tak na zdraví.“

„Na Darinu Ivanovnu Kolymovou.“

„Proč ne.“

Ťukli jsme si a hodili to do sebe. Potom jsem se zase posadil do

své otočné ředitelské židle.

„Jak vůbec víš, že do té pece nedorazila?“

„Čekala ještě asi hodinu a půl přímo na zavážecím stole před

pecí. A právě během toho času by se musela sama zvednout, odklopit

víko rakve a odejít bez toho, že by nám to nahlásila.“

„Dost ulítlý, co?“ poznamenal jsem pochybovačně.

„Anebo ji prostě někdo šlohl. Bylo jí osmadvacet.“

„Co tím chceš sakra říct?“


– 11 –

„Co já vím? Možná nám tu řádí nekrofil.“

„Běž do prdele s nekrofilem. Posledně to byl čtyřicetiletý chlap.“

Když jsem si na to vzpomněl, přeběhl mi mráz po zádech.

Kolymová totiž nebyla první. Asi před třemi týdny se nám stalo

totéž. Zmizela mrtvola. Vůbec jsme netušili, kde se stala chyba,

a vzhledem k tomu, že to bylo vůbec poprvé, tak jsme to prostě

zaretušovali. Poslali jsme do pece prázdnou rakev. Teda, úplně

prázdná nebyla. Ivan do ní dal několik dřevěných trámků. Kvůli

váze. Něco jsme tam poslat museli, protože všechno velmi pečlivě

eviduje počítač (včetně váhy), který ovšem zase není tak chytrý, aby

těsně před pecí ještě otevíral víko rakve a kontroloval, zda je

nebožtík v pořádku (a připoután před startem). Prostě to tehdy byla

anomálie, která se stala skutečně poprvé, takže jsme to vzali prostě

tak, že někdo z nás – a možná všichni – měl halucinace. Jenže jestli

se to stalo během jednoho měsíce podruhé, bylo evidentní, že

o žádnou halucinaci ani náhodnou chybu evidence nebo softwaru

nejde. Že se tu děje něco, co by se dít nemělo. A že to něco s největší

pravděpodobností není dílem žádné pitomé náhody.

„Do prdele...“ řekl jsem, „...tohle už neututláme. Tohle není

normální.“

„Jasně že to není normální... Že by obchodníci s orgány?“

Zadíval jsem se na něj pohledem profesora, kterého zklamal jeho

nejnadanější žák.

„Jo... to určitě. Takový orgán týden po smrti, to bude určitě

výborné zboží.“

„To je fakt,“ hlesl zahanbeně Ivan, „o ten by mohl mít zájem

jedině nějaký zombie.“

„Kdo přebíral tělo?“

„Zrovna já osobně. Takže ručím za to, že v márnici opravdu byla.

Ručím za to, že byla i v tom chlaďáku, stejně jako ručím za to, že

byla v rakvi, když vyjela ven. Dokonce projela tunelem. A to tam

pořád ještě byla. Máme rentgen... Takže se ztratila někde na

desetimetrové trase mezi monitorovacím tunelem a pecí, v časovém

intervalu asi hodiny a půl. V tunelu ještě měla rakev váhu

pětaosmdesát kilo. Na čidlech před vjezdem do pece už jenom třicet.

Došlo mi to. Nepustil jsem ji tam a podíval se dovnitř.“


– 12 –

Hrál jsem si s propisovačkou na stole. Otáčel jsem jí kolem osy

jako kolotoč. Ivanovy supí oči byly smutné, jako by mu někdo ukradl

kyblík z pískoviště. Byl to starý poctivec, a něco takového pro něj

byla skutečně rána.

„Souhlasíš s tím, že neodešla sama,“ řekl jsem potom.

„Její tělo mělo nějakých dvanáct stupňů... Pochybuju, že by to

rozchodila.“

„Pak tu máme někoho, kdo nám krade mrtvoly.“

Vyděšeně se na mě podíval.

„Někoho přímo tady uvnitř, protože nikdo jiný se až k pecím

nedostane. Takže je to docela jednoduché. Tentokrát to budu hlásit.

Poprvé mu to prošlo, jelikož jsme byli blbí... Teď mu to neprojde.“

„Bude z toho děsnej průser.“

„Nebude z toho žádný průser. Ty si myslíš, že ti volové z radnice

to budou chtít rozmazávat? Zapomeň na to... To by teprve měli

průser. Naopak... poprosí nás, ať to nějak zaretušujem.“

„Myslíš?“

„Jasně že jo. Znám ty byrokraty jako svoje boty. Jejich svět je

svět strachu, aby něco neposrali. Určitě to budou chtít zaretušovat.

Ale tentokrát to chci mít zaretušované s jejich povolením a jejich

příkazem. Kdyby se to přece jenom nějakým způsobem profláklo,

chci být taky krytý. Prostě to Tolevovi vybliju tak, jak to je. A víš, co

budu chtít?“

Ivan zavrtěl svou bezradnou supí hlavou.

„Ať sem nainstaluje kamery.“

„To není blbej nápad... Možná to pak koupí Mosfilm.“

„Jasně... a pošle do Cannes na festival... Takže do tý rakve zase

narvi nějaký trámy a musíme ji poslat do pece, abychom nějak

uchlácholili aspoň počítače. Samozřejmě že popel půjde standardně

do urny. Ty už si nějak poradíš, aby byl takový, jaký by měl být,

kdyby ji pozůstalí chtěli otevřít a kochat se pohledem na něj,

popřípadě k němu čichat.“

„Odsypu ho ze šesti dalších.“

„A já se objednám u Toleva.“

Ivan si hrál s prázdnou skleničkou ve svých supích drápech.


– 13 –

„Chtělo by to ještě jednu, co?“ řekl jsem a vyrazil znovu

k ledničce. Nalil jsem nám oběma.

„Jenom aby se nám pak někde neobjevila.“

Překvapeně jsem k němu zvedl oči.

„Myslím po tom spálení a potom, co předáme urnu pozůstalým.“

„To jako myslíš, že by ji pak potkali třeba na ulici

u Telešovského divadla?“

„No... to ani ne... Spíš kdyby její mrtvolu našli v někde

v popelnici... Nebo třeba jenom hlavu.“

Zvedl jsem oči ke stropu. Pak jsem se znovu zadíval na

nešťastného Ivana.

„Tak to by byl megaprůser.“

5.

Jmenuji se Igor Gromsky, mám třiačtyřicet let, jednu dceru (o které

toho moc nevím, protože ji vidím třikrát, čtyřikrát do roka), jednu

bývalou manželku (o které nevím vůbec nic, vidíme se tak jednou do

roka a bohatě mi to stačí) a byt na půdě činžovního domu

v Rachmanovské ulici 26 u Kuzněckého mostu. Páté podlaží

(samozřejmě bez výtahu).

Jsem šéfem márnice a krematoria Danilovského hřbitova.

Jak jsem se na tuto pozici dostal, to vám řeknu někdy jindy. To je

totiž taky podařená story, blížící se příběhu o slepém a houslích, ale

to je na delší dobu. V každém případě to vůbec není špatný flek.

Spousta lidí by k němu mohla mít výhrady, protože spousta lidí trpí

pravěkými předsudky, ovšem pravda je taková, že jsem docela

v pohodě.

Jestli si myslíte, že mám na stole lidskou lebku a nohy mé

kancelářské židle tvoří stehenní kosti, není tomu tak. Má kancelář je

skoro stejná, jakou má ředitel obchodního domu, dopravní firmy

nebo velitel obvodní kriminálky. A navíc mám přes prosklenou stěnu

nádherný výhled do zeleně. Pravda, sem tam se mezi tou zelení

objeví velký litinový kříž nebo žulový náhrobek, ale má to v sobě

nesporně velký kus poezie. A já jsem docela poetická duše (na to

jsem ovšem přišel až tady).


– 14 –

Jinak jsem ovšem velice racionální typ a nebožtíky neberu jako

své bývalé spoluobčany, ale jako velice nepravděpodobný shluk

bílkovin, který má svoje funkční období za sebou a který je třeba

nenávratně a definitivně zlikvidovat. To ovšem neznamená, že

k těmto věcem mám nějaký cynický přístup nebo něco podobného.

V tomhle směru vás mohu zcela uklidnit. Pokud byste se někdy ocitli

na našem zavážecím stole, bude s vámi zacházeno jako v bavlnce.

A kdybyste se nějakým zázrakem po té proceduře ještě

vzpamatovali, nepochybně nám napíšete pochvalný a děkovný zápis

do knihy přání a stížností.

Naše zařízení splňuje veškeré evropské standardy a v Rusku jsme

prostě špička. Všechny tři naše pece jsou francouzská dodávka od

Facultatieve Technologies a jsme schopni obsloužit až dvě stě lidí

měsíčně. Vlastně veškeré naše zařízení je zahraniční provenience.

Výměníky termoasanačního tepla jsou holandské, včetně filtračního

zařízení a odlučovačů. Jednotky řízeného odtahu spalin spalovací

komory jsou britské, strojovna se zvukotěsnou izolací stěn rakouská.

Řízení pecí zajišťuje programovatelný automat Allen-Bradley

SLC500/04, jehož frekvenční měnič řídí otáčky ventilátoru, a tím

tlak v peci. Řízením tahových poměrů, měřením a regulací obsahu

kyslíku jsou pověřeny sondy GANOX (Španělsko), čímž je v rafinaci

a regulací tepelného příkonu zajištěn optimální ekonomický

a ekologický provoz. Naší chloubou jsou i francouzské drtiče Tereste

8000, které jsou včleněny přímo do pece, a popel prochlazený na

roštu je tak vydrcen v přímo v technologickém procesu pece. Při

drcení je zajištěno odsávání a případné kovové části obsažené

v popelu jsou odstraněny už na roštu magnetem.

Zajímavostí tohohle technického (ale dokonale funkčního)

slepence dodaného různými zahraničními dodavateli je snad jenom

to, že se mezi nimi neobjevuje ani jedna jediná součástka dodaná

z Německa. Ne že by Němci neměli stejně dokonalé technické

výrobky, ovšem předsudky jsou v Rusech zakořeněny pořádně

hluboko a pravděpodobně v nich ještě několik generací zůstanou.


– 15 –

6.

Malcolm přišel něco před třetí hodinou odpolední. Tenhle

pětapadesátiletý malý robustní chlapík s malýma očičkama a silnýma

rukama se ve skutečnosti jmenoval Jurij Kratjuk, což se mu ale zdálo

velice změkčilé a málo světové – na rozdíl od Malcolma, který mu

připadal naopak tvrdý (nevím proč) a světový, až americký (navíc

prý s určitou ruskou zvukomalebností).

Malcolm je neuvěřitelná figurka s intuitivní oblibou

v nepadnoucích kvádrech, doplněných barevně neladícími

vázankami, přes které má většinou ledabyle přehozeno ještě pár

zlatých řetězů. Jeho ekonomická síla ovšem otevírá dveře nejen na

moskevské radnici, ale i v širokém moskevském okolí. Pod jménem

Kratjuk vlastní tři mamutí stavební firmy (které spolu na oko soupeří

ve výběrových řízeních na největší městské zakázky) a pod jménem

Malcolm síť velice prosperujících barů, restaurací, nevěstinců, včetně

luxusní eskort služby, a několika velice neluxusních bordelů

v moskevském Bronxu, Kanačukovu. Kromě toho ovládá stranu

Demokratické Rusko, která má na radnici slušných 28 %, a zbytek

pak dohání permanentkami do svých podniků.

Mám Malcolma rád. Hlavně jsem mu hodně zavázán (mimo jiné

i za tenhle flek), ale to je zase delší story, takže později.

Tentokrát měl na sobě průjmově hnědý ošklivý oblek, brčálově

zelenou vázanku (pod zlatým řetězem) a boty Adidas, které blikaly.

Fakt, nekecám. Naposled jsem takové viděl na MTV před deseti lety

u Eminema.

„Ahoj, Igore,“ řekl, když se ztěžka posadil do nízkého křesílka

u konferenčního stolku před prosklenou stěnou.

„Tak jak ti dupou králíci?“ zeptal se hned potom.

Malcolmův humor odpovídal jeho oděvu.

Ukázal jsem přes prosklenou stěnu na kříže a náhrobky:

„Dodupali,“ řekl jsem.

Zasmál se řehtavým koňským smíchem.

„Mám taky jednoho, který dodupal.“

„Co si dáš k pití?“

„To je jedno.“


– 16 –

„Armaňak, gruziňák...“

„Vodku.“

„Jasně.“

Přešel jsem k ledničce, vytáhl láhev značkové vodky, vzal dvě

skleničky z reliéfu Lenina a nalil dva panáky. Pak jsem je přenesl ke

konferenčnímu stolku, jednoho z nich podal Malcolmovi a posadil se

naproti němu. Ťukli jsme si a hodili je do sebe. Malcolm mlaskl

a řekl:

„Jak jsem říkal... měl bych taky jednoho králíka a potřeboval

bych se ho zbavit.“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Chlap, osmdesát kilo.“

„A co s ním?“

„Jak říkám, potřebuju se ho zbavit.“

„Jako abych ho...“

„Ne. To už jsem obstaral já. Dodupal... Potřebuju jenom

zlikvidovat to tělo.“

Zůstal jsem na něj zírat s doširoka otevřenýma očima, a ani

náhodou netušil, jestli to myslí vážně, nebo mě jenom tak zkouší

v rámci svého velice svérázného humoru.

„Jste tu na to sakra zařízení, ne?“ řekl, když já neříkal vůbec nic.

„No jo... to jo. Jsme tu zařízení na likvidaci těl.“

„No vidíš.“

„A ty chceš, abych jako... jakože ty mi dodáš mrtvolu...

neoficiálně...“

„Jasně že neoficiálně, ty vole. Jinak bych objednal pohřební

službu.“

„A já jako abych ji tady strčil do pece.“

„Přesně takový je můj záměr.“

Dalších pár vteřin jsem jenom mlčel. Druhý šok toho dne. Tak

dopoledne mám o jednu mrtvolu míň a odpoledne naopak víc. To

přece nemůže být pravda. A hlavně jsem si to vůbec nedovedl

představit. Nedovedl jsem si představit, jak si to představuje

Malcolm. Zíral jsem na jeho blikající boty pod stolkem.

„Hele, seš z toho nějakej přešlej. Nalij nám ještě jednu.“


– 17 –

Vstal jsem, odkráčel jako ve snách k ledničce a nalil dva panáky.

Vrátil jsem se a posadil.

„Tys někoho sejmul?“ zeptal jsem se pak.

„Seš blázen? Já ne. Moji lidi.“

„No dobrá... Tak tvoji lidi... A potřebuješ se zbavit mrtvoly.“

„Jasně že jo. Dneska ti to nějak pomalu myslí, Igorku. Co je

s tebou?“

Jenom jsem zavrtěl hlavou. On se snad fakt zbláznil. Ovšem

z výrazu jeho tváře jsem pochopil, že to myslí úplně vážně.

„To jako že sem v noci přivezeš mrtvolu a...“

„...a ty ji pošleš do pece. To by šlo ne?“

Neříkal jsem nic.

„Nebo je v tom snad nějaký problém?“

Hodil jsem do sebe panáka. Opravdu jsem to potřeboval.

„Nevím, jestli máš nějaké ponětí o tom, jak to tady funguje,“ řekl

jsem potom.

„Já nemám žádné ponětí. Ale předpokládám, že ty jako šéf ano.“

„Já ano, to máš pravdu. A právě proto, že ho mám, tak ti rovnou

říkám, že to je naprostý nesmysl.“

Překvapeně se na mě podíval.

„A proč by to byl kurva nesmysl? Vám vyhasly pece?“

„Hele... podívej..., ono to není tak jednoduchý. Dneska už je tu

všechno napojený na počítače, které všechno evidují.“

„Tak je odpojíš, vole.“

„To nejde... Nemůžu je odpojit, tím bych odpojil i ty pece. Je to

jedna kompaktní síť, která řídí úplně všechno. Od plamene v peci až

po administrativní evidenci. Odpojím počítač a nedostanu do pece

vůbec nic, jasný?“

„Jo, jasný. Tak ho nech zapojený.“

„Každá rakev tu prochází rentgenem a dalšími monitorovacími

čidly. Takže každá rakev, která dorazí do pece, je několikanásobně

prověřená a několikanásobně zaevidovaná. Já mezi to nemůžu včlenit

žádnou další neidentifikovatelnou a bez legendy z příjmu. Beze

jména a všeho ostatního... rozumíš?“

„Ježíšmarjá, to jsem netušil, že to budeš tak hrotit... Tak to tělo

do nějaké přidáš. Do nějaké evidované.“


– 18 –

„Nemůžu dát dvě těla do jedné rakve, Malcolme.“

„Co kecáš? Do nějaké, kde je třeba dítě, nebo nějaká tenká

vychrtlá ženská... Neříkej mi, že se na ni ještě nevejde chlap?“

Malcolm do sebe hodil panáka. Zadíval jsem se ke stropu.

„Kurva neříkej mi, že jako šéf celého tady toho kremačního

blázince si neporadíš s jednou pitomou mrtvolou... Ty to tady znáš,

já ne. Já ti v tom těžko můžu nějak radit... Ty to musíš vymyslet. Po

mně to nechtěj.“

„To je mi jasný.“

„Kdybys po mně chtěl oddělat nějakýho pablba, tak se tě taky

nebudu ptát, jak to mám udělat, a prostě to vymyslím.“

Šla mi z toho hlava kolem. On si snad fakt dělal srandu.

„Nebude lepší ho pohodit někde v Kanačukovu?“

„Nebude,“ řekl rezolutně, „nechci, aby se zjistilo, že ho někdo

oddělal. Chci, aby se jeho tělo prostě nikdy nenašlo. Takže jako

ideální pro tenhle záměr jsi mě napadl ty.“

„Ty vole... to máš teda někdy fakt skvělý nápady.“

„Že jo?“ řekl bezelstně a usmál se.

Hlavou mi běžely nesmyslné úvahy a šílené scénáře možného

řešení. Bylo to úplně absurdní. Jenže fakt byl, že jsem tu od dnešního

rána měl jednu volnou rakev. Rakev po Kolymové, která zmizela

neznámo kam. Rakev, která měla být naopak plná a kterou jsem

stejně musel spálit. Proč bych sakra do ní nemohl narvat toho

Malcolmova člověka? Přímo se to nabízelo. Nechápal jsem sice, jak

se dvě takhle nepravděpodobné náhody můžou sejít v jeden den, ale

prostě to tak bylo.

„Budu o tom přemýšlet a zkusím něco během dneška vymyslet,“

řekl jsem potom.

„No, konečně ti to zase normálně myslí... Věděl jsem, že je na

tebe spoleh.“

„Doufám jenom, že to není moskevský starosta.“

Malcolm se zase zařehtal na celé kolo.

„Hovno starosta, ty vole. Akorát nějaký moc iniciativní aktivista,

který si myslel, že tady ještě nejsou jasně vykolíkovaný rajóny...

Anebo prostě ty kolíky ten debil přehlídl.“

„Takže někdo, kdo ti vlezl...“


– 19 –

„Přesně tak. Vlezl, kam neměl, to je celý. Absolutně

bezvýznamná figurka, kterou nebude nikdo postrádat. Nanejvýš jeho

stejně vylízaný šéf. A právě kvůli němu nechci, aby se ta mrtvola

našla.“

„Kde ho máš? Myslím toho nebožtíka.“

„Co já vím?“

„Jak co já vím?“

„Nesleduju ho. Od toho mám svoje lidi.“

„No ale někam jsi ho přece...“

„Není mrtvej. Teda zatím... Takže nevím, jestli teď někde

vysedává v baru nebo šuká nějakou svoji děvku.“

„Cože? On je ještě živý?“

„No jasně. Chtěl jsem jenom vědět, jestli jsi schopný něco udělat

s jeho mrtvolou. Tu ti dodám asi pozítří. Chci ho ještě nechat chvilku

běhat.“

Připadalo mi to absolutně neskutečné. Totální úlet. Běhal mi

z toho mráz po zádech. Byl jsem zvyklý na leccos, ale tohle bylo i na

mě trochu moc. Takže ten Malcolmův člověk, který mu vlezl přes

kolíky, je teď ještě pořád někde v pohodě, aniž by tušil, že pozítří by

se měl objevit na mém podávacím stole, končícím v peci rozpálené

na osm set stupňů.

„Seš z toho nějakej přešlej,“ poznamenal Malcolm.

„Jo... možná.“

7.

Když Malcolm odešel, seděl jsem tam nehybně ještě nejmíň dvacet

minut a pozoroval přes prosklenou stěnu ty kříže mezi břízami,

javory a platany. Nebyl jsem si jistý, jestli se dnešní den opravdu

odehrál, nebo jestli je to jenom nějaký zlý sen, ze kterého se určitě

budu muset probudit, protože sled událostí byl tak nereálný a vysoce

nepravděpodobný, že můj mozek se vzpíral tomu uvěřit. Bylo to

mimo veškerou racionalitu.

Musel jsem si nalít dalšího panáka vodky. Sakra... Vlastně by to

neměl být žádný problém. Mám tu rakev, ve které mi chybí mrtvola,

a pozítří budu mít mrtvolu, které naopak chybí rakev. Když to vezmu


– 20 –

kolem a kolem, je všechno jak má být. Dokonce budu moct do urny

té nešťastné Kolymové nasypat lidský popel. A je jedno, že nebude

ze ženské, ale z chlapa. Podle popelu se fakt blbě pozná pohlaví. Tak

v čem je vlastně problém?

Zvedl jsem telefo n a zavo lal Ivanovi.

„Hele, tu rakev... myslím po tý ženský... Víš kterou...“

„Kolymová.“

„Jasně. Tak ji zatím do pece neposílej.“

„Proč? Ona se našla?“ zeptal se Ivan vyděšeně.

„Hovno se našlo. Pak ti to vysvětlím. Ale zatím ji nech tam, kde

je.“

„To těžko. Už jsem ji tam poslal.“

„Cože?“

„No fakt. Asi před hodinou... Zrovna teď hoří. Proč?“

Skoro mi vypadl telefon z ruky. Dnešní den vážně nebude patřit

mezi mé nejšťastnější.

„Ale nic... Jenom mě něco napadlo. Jestli je to ale takhle, tak je

to stejně na nic.“

Položil jsem telefon a zahleděl se na kříže za sklem.

8.

Přešel jsem Zagorodnyj prospekt a zamířil do parku ke svému

oblíbenému rybníku Beket. Chtělo to změnu. Chtělo to vypadnout

z kanceláře, kde jsem dneska utrpěl dva šoky, a hledět chvíli na

poklidnou vodní hladinu s poklidnými labutěmi a poklidnými

lekníny a doufat, že ta jejich téměř nehybná, absolutně vyrovnaná

poklidnost přejde i na mě.

Posadil jsem se na lavičku a mrknul na hodinky. Něco po čtvrté

hodině odpolední. Vytáhl jsem z kapsy pomačkaný balíček

marlborek a jednu si zapálil. Jestliže bylo něco po čtvrté, znamenalo

to, že přibližně za dvacet minut projde po cestičce vzdálené asi deset

metrů od mé nejoblíbenější lavičky Sandra. Byla přesná jako

atomový orloj a byla to taková má soukromá pastva pro oči, když

jsem si potřeboval odpočinout nebo se odreagovat, což byl přesně

dnešní případ. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli se jmenuje Sandra.


– 21 –

Spíš ne. Takhle jsem si ji nazval já sám pro sebe, protože mi něčím

připomínala Sandru Bullockovou z Nebezpečné rychlosti. Nebyla

úplně stejná. Možná to bylo jenom těmi pohyby, tím zvláštním

výrazem ve tváři... Fakt nevím.

Bylo ji tu možné vidět pravidelně před půl pátou. Přicházela

odněkud z hlavní třídy, prošla parčíkem a zamířila k nábřeží. A byla

krásná. Nevím, kdo to je, kde dělá a kde bydlí. Nevím o ní vůbec nic,

ale nijak mi to nevadí. Stačí, že je a že kdykoliv, když si tady na tu

lavičku sednu před půl pátou, můžu ji na chvíli vidět. Možná je to

taková moje obsese, úchylka. Nikdy jsem ji neoslovil a nikdy jsem to

neměl ani v úmyslu. Porušil bych tím totiž takovou tu zvláštní auru

její tajemnosti, záhadnosti a magičnosti. A možná i krásy.

Hnědé, téměř rovné vlasy zastřižené v úrovni brady, jakoby

trochu rozcuchaná (vždycky byla trochu rozcuchaná, ale asi to byl

záměr nebo nějaký velice komplikovaný účes), kočičí zelené oči, na

levé tváři dvě pihy. Dvě výrazné pihy. Mírně snědá pleť, jako by

většinu času trávila v solárku, nebo byla z Jižní Ameriky, atletická

postava s poměrně malými ňadry. Pro mé oči byla něčím podobným,

co pro můj jazyk ten nejlepší gruzínský koňak. Prostě balzám.

Vyzařoval z ní stejný klid a stejná vyrovnanost jako z těch labut í

a leknínů na rybníce. Byla svým zvláštním způsobem magická,

tajemná, nedostupná, vesmírná. Mohlo jí být něco kolem třicítky,

takže žádná teenagerská cácorka, ale hotová, zralá ženská, ze které

sálala neskutečná harmonie. Jo, to je přesně to slovo, které jsem

hledal. Harmonie. A vždycky velmi vkusně oblečená. Vídal jsem ji

tady asi teprve tři měsíce. A za čtvrt hodiny půjde kolem.

Přehodil jsem si nohu přes nohu, zadíval se na labutě a přemýšlel

o Malcolmovi. Bylo evidentní, že je to blázen, který má ovšem

v životě neskutečné štěstí, protože z těch přemetů, průserů a šíleností,

co už udělal, by se hned tak někdo nevymotal. Těžko jsem mu mohl

něco odmítnout. Svým způsobem to byl takový můj starší brácha,

který mě dokázal vytáhnout z totálních sraček a vrhnout zase zpátky

do života, ze kterého jsem v jeden pitomý den prostě vypadl.

Totálně.

Seznámili jsme se před dvěma lety v Šikotanském, což je státní

věznice asi sto kilometrů jižně od Moskvy. Předesílám, že zařízení je


– 22 –

určeno pro méně závažné trestné činy. Malcolm tam byl za nějaký

trapný daňový únik (jelikož žádnou z těch mrtvol mu nikdy

nedokázali, stejně jako žádný z podvodů, vydírání, obchod s bílým

masem, kuplířství a podobně). Já tam byl na půl roku za to, že jsem

sejmul svým renaultem chodce na přechodu. Až na malé oděrky se

mu skoro nic nestalo a byla to vina toho pablba, protože mi tam

prostě skočil. Akorát že mně naměřili v krvi jeden a půl promile

a jemu nic. Takže případ byl celkem jednoznačný.

Ovšem za všechno stejně mohla Tamara Veseninová a Pavel

Ptica. Tamara Veseninová byla tehdy ještě Gromská, takže moje

manželka. A ten Ptica byl můj společník v restauraci, kterou jsme

spolu vlastnili na Petrovce. Ten den jsem se totiž dozvěděl, že moje

drahá Tamarka mě podvádí s debilem o deset let mladším,

s chemicky vyhnanými svaly jako Rambo, mozkem jako

naklonovaný láčkovec a ptákem nejspíš jako King Kong. A aby toho

nebylo málo, tak tentýž den jsem přišel na obrovskou zpronevěru ze

strany mého společníka Ptici. Čistá rána... Takže jsem se ožral ve

své vlastní restauraci nad vlastními účetními knihami a pak sedl do

auta. No, a na nejbližším přechodu pak nějakého vylízaného

obchodníka s deštěm (meteorolog z Akademie věd) nenapadlo nic

jiného, než mi skočit pod auto. A bylo vymalováno.

Kromě toho, že mi sebrali řidičák, jsem dostal půl roku natvrdo.

Ale tehdy mi to vůbec nevadilo. Všechno mi bylo jedno. Vlastně

jsem to docela uvítal, abych se nemusel vracet domů do našeho bytu,

a tam se potkávat s tou bestií Tamarou bažící po testosteronovém

vylízanci.

Malcolm už měl v Šikotanském za sebou půl roku a ještě půl roku

mu zbývalo, takže jsme vlastně měli být propuštěni oba najednou.

A spojovala nás navíc ještě jedna věc. Oba dva jsme byli nevinní –

alespoň v těch našich verzích, které jsme si povyprávěli. Tamara se

se mnou během měsíce rozvedla (nebo spíš já s ní), moje restaurace

šla do konkurzu a nezbyl mi z ní ani talířek. A já byl totální troska –

byl jsem na dně a všechno mi bylo jedno. Nebýt Malcolma, tak bych

si tam možná fakt hodil mašli, protože jsem před sebou neviděl

žádnou budoucnost. No Future.


– 23 –

No a Malcolm se mě ujal jako mladšího pitomého bratra a stala se

z nás docela nerozlučná dvojka. Nevím, proč si vybral zrovna mě.

Možná kvůli ksichtu, nebo mojí absolutní odevzdanosti, nebo kvůli

té mojí pitomé story. Když se blížil termín našeho propuštění,

vyzvídal, co chci venku dělat, a nabídl mi, abych dělal pro něj. Škála

jeho volných míst byla opravdu nepřeberná. Od stavbyvedoucího,

přes šéfa projekce, fakturanta, nočního hlídače, hlavního technologa

betonárky, řidiče domíchávače nebo koordinátora geodetů, až po

osobního řidiče, dispečera ochranky, správce bordelu, vyhazovače

diskotéky, inkasního účetního výpalného a šéfa některé z jeho

restaurací. Což by mi asi bylo nejbližší, jenže já už nechtěl mít se

svým minulým životem nic společného a bylo mi jasné, že sotva

vylezu ven, tak se stejně uchlastám k smrti. A že už nejsem schopen

dělat vůbec nic, nanejvýš hrobníka.

A Malcolm to tehdy vzal asi vážně, protože tři dny po mém

propuštění mi zavolal, ať se dostavím na radnici na městské služby,

poněvadž jsem vyhrál konkurz na ředitele Danilovského krematoria.

Předpokládal jsem, že si dělá prdel, jenže on to myslel úplně vážně.

Dokonce pro mě poslal auto, aby mě na radnici jeho řidič skutečně

dovezl a já si tam skutečně pro ty jmenovací papíry přišel. Vzal jsem

to, protože tehdy mi fakt bylo ještě všechno jedno a já prožíval pořád

to svoje No Future. Takže jsem se najednou ocitl na hřbitově,

u spalovacích pecí, chladicích boxů, obklopený spoustou lidí, kteří

mě naprosto chápali, přestože nejevili žádné známky života. No, a

pak mě to chytlo.

Najednou můj život znovu dostal smysl. Možná se vám to zdá

paradoxní, že k novému smyslu života mě vlastně přivedly mrtvoly,

které samy už žádný smysl nemají, ale tak to prostě bylo. Možná

v tom byl kus mé vlastní vnitřní zvrácenosti, možná touha pomstít se

tomu světu, který ke mně byl nespravedlivý. Vlastně ne světu, ale

lidem všeobecně. Nebo já nevím co. Ale zjistil jsem, že mi ta role

prostě vyhovuje a že jsem vlastně totéž jako porodník v nemocnici,

akorát že na opačné straně toho šíleného vesmírného stroje

(upozorňoval jsem vás, že jsem poetická duše).

S Malcolmem jsme se pak vídali přibližně jednou za měsíc, když

jsme společně zašli na skleničku do některého z jeho četných


– 24 –

podniků. Nikdy mi neřekl, jakým způsobem jsem ten konkurz na

radnici vyhrál, ale tehdy jsem pochopil, že jeho prsty jsou delší, než

jsem až do té doby vůbec tušil, a že mít na své straně někoho

takového jako je Malcolm, pro koho je život vlastně hra, může být

dost zábavné a povzbuzující. Takže jestli měl někdo velkou zásluhu

na tom, že ještě žiju a že už dva roky můžu sedět v poměrně luxusní

kanceláři, místo abych ležel deset metrů od ní pod zemí, je to právě

Malcolm. Těžko jsem mu tedy mohl odmítnout spálit jednu pitomou

mrtvolu.

Zpoza stromů se vynořila Sandra, sluníčko místního parku.

Dneska na sobě měla šedomodrý, velice nevýrazný kostýmek, a o to

více pak vynikalo to, co bylo v něm. Byla krásná jako vždycky,

vyrovnaná jako vždycky a magická jako vždycky. Byl to skutečně

zvláštní pocit, když jsem ji spatřil. Musela mít v sobě opravdu

nějakou magii, protože celým tělem mi vždycky projelo zvláštní

chvění, jako by kolem sebe měla podivně ionizující vzduch. Nějaký

zvláštní elektrický náboj, magnetické pole, chvění nebo něco

podobného, fyziky zatím neobjeveného.

Ten vizuální vjem mi vždycky v hlavě způsobil trochu zmatek,

protože jsem měl pocit, jako bych ji odněkud znal. Jako bych ji už

někde viděl, ale můj mozek nedokázal rozklíčovat kde. Mé vnitřní

procesory procházely všechny možné databáze a hledaly tam tu tvář,

která byla někde hluboko v mé paměti určitě zaznamenána a ukryta,

ale nikdy ji nenašly. Byl to jen mlhavý pocit... Možná jsem ji viděl

jenom ve svých snech a nikdy ne v reálu. Možná v minulém životě,

možná jsem ji někdy potkal v supermarketu... Třeba seděla za

pokladnou a špatně mi vrátila. Prostě jsem si byl jistý, že jsem tu její

tvář stoprocentně viděl, ovšem nedokázal jsem si ji spojit do nějaké

souvislosti. To pochopitelně její magičnost a tajuplnost ještě více

násobilo, což mělo za následek i násobení mého vnitřního

nedefinovatelného chvění. Vlastně jsem sem chodil jenom kvůli

tomu. Dělalo mi to dobře – tam uvnitř. To zvláštní neuchopitelné

a nevysvětlitelné chvění, které způsobovala svou nedefinovatelností,

neuchopitelností a nezařaditelností a které mě vždycky dokázalo

dostat z reálného světa někam pryč. Někam na vyšší, nezemskou

úroveň. Možná vesmírnou.


– 25 –

Když zašla za stromy, zůstaly tu se mnou jenom labutě, které

žádné chvění nevydávaly.

9.

Když jsem se chvíli před pátou vrátil do svého záhrobního ráje,

oznámila mi Zora ze sekretariátu, že mě v kanclu čeká nějaká ženská.

Zora Poljaková je dvaapadesátiletá osvědčená pracovnice

sekretariátu, která je tu z nás ze všech nejdéle. Možná už od svého

raného dětství, protože její tatínek byl jedním z prvních správců po

první radikální modernizaci celého hřbitovního komplexu (za

Brežněva). Zora byla vyšší než já a její mohutnou postavu

zakončovaly sytě zrzavé až ohnivé vlnité vlasy, které budily dojem

plamenů, takže byla ideální sekretářkou krematoria.

„Co chce?“

„Co já vím? Že to musí probrat jedině s tebou.“

„Proboha, snad nejde o nějakou reklamaci.“

„Nevím, ale působila nějak divně. Rozrušeně. A prý je to

důvěrné.“

„Kolik jí je?“

„Asi šedesát... Ale tak moc důvěrné to snad zase není.“

Vypadalo to, že katastrofy dnešního dne ještě neskončily.

Nadechl jsem se a vešel do své ředitelské kanceláře.

Seděla v křesílku u konferenčního stolku před prosklenou stěnou

a kochala se kamennými náhrobky za ní. Černý kostýmek, sukně pod

kolena, nohy způsobně u sebe, klobouk levná vietnamská kopie

z pařížských časopisů. Věk mezi padesáti a šedesáti. Konzervativní

líčení z minulého století. Vlasy evidentně po zásahu kysličníkem,

kovová brož z pokladu byzantského kupce. Vstala.

„Dobrý den, pane řediteli. Já jsem Marie Ivanovna Gaskinová.“

Nic mi to jméno neříkalo, ale došlo mi, že je to asi pozůstalá

někoho, koho jsme tu měli. Začínal jsem tušit problémy. Pokud šlo

o stížnosti, týkaly se většinou výhradně pohřebního obřadu. Rakví,

věnců, květinové výzdoby. S čímž jsme ovšem my neměli nic

společného. Tohle všechno zařizovala vedlejší pohřební služba, která

navíc pod město vůbec nespadala, protože byla už pět let soukromá.


– 26 –

Podal jsem si s ní ruku a posadil se do křesla naproti.

„Co pro vás mohu udělat? Tedy pokud jste tady vůbec správně.“

Udiveně se na mě podívala.

„A proč bych tady nebyla správně?“

Hlas měla mladší, než vypadala.

„Pokud se jedná a nějakou reklamaci, tak...“

„Ne... nejedná se o žádnou reklamaci, pane Gromsky.“

Zmlknul jsem. Pak už mě napadla jedině možnost, že se přišla

podívat na prostory a technologii, v jejíž spárech jednou skončí. Lidi

jsou různí. Setkal jsem se i s takovými.

„Jde o mého manžela,“ řekla paní Marie Ivanovna.

„Ano?“

Jenom přikývla. Takže půjde o něco jiného než o obhlídku.

„Poslouchám vás..., povídejte.“

Složila si pečlivě ruce do klína a znovu se zadívala na náhrobky

za sklem.

„Víte... nevím, jak bych vám to vysvětlila... Je to totiž docela

složité... Prostě... dnes dopoledne měl pohřeb.“

„Přijměte mou upřímnou soustrast, paní Gaskinová.“

Jenom roztržitě mávla rukou.

„Soustrast nesoustrast, jde mi o něco jiného.“

Neříkal jsem nic a jenom čekal, co z ní vyleze. Rozpačitě sáhla

po své malé černé kabelce a chvilku se v ní přehrabovala. Potom

vytáhla malou plechovou krabičku od čaje a položila ji na stůl.

Nepředpokládal jsem, že by mi přinesla čaj.

„Měla bych jednu prosbu.“

Že by chtěla část popelu odsypat pro dceru? Pak by to ale neměla

nechávat v té krabičce, aby nedej bože nedošlo k omylu.

„Možná se vám bude zdát neobvyklá. Přesto jsem se rozhodla, že

to aspoň zkusím.“

„V této kanceláři už jsem zažil spoustu neobvyklých přání.

Klidně pokračujte.“

Zase se na chvilku odmlčela.

„Jde o hodně... Jde daleko o víc, než si dovedete představit. Je to

vlastně otázka života a smrti.“


– 27 –

„Tady řešíme spíš ty otázky smrti,“ neodpustil jsem si bonmot,

když mi na něj tak skvěle nahrála, i když jsem si nebyl jistý, jestli

jsem nepřestřelil. Ale s ní to ani nehnulo.

„Ta vaše pec Pavla nespálí,“ řekla oznamovacím tónem

a zahleděla se na mě.

Nechápal jsem, co má přesně na mysli.

„Jak to myslíte, Marie Ivanovno?“

„Myslím ty plameny. Ty vaše plameny v peci... Jsou na něj

krátké.“

Opřel jsem se do křesla. Nevěděl jsem, co na to říct. Netušil jsem,

jak to myslí a kam tím směřuje. Vypadalo to na další bláznivou

ženskou, která neunesla smrt svého milovaného manžela.

„Nevím, jestli jsem vás správně pochopil... Ale pokud ano, tak

máte obavy, že naše pec, ve které je žár mezi osmi sty až tisícem

stupňů Celsia, tělo vašeho manžela nespálí.“

„Přesně tak to je, pane Gromsky.“

„V tom případě vás mohu ujistit, že jsme tu žádný podobný

případ ještě neměli. Je to francouzská technologie, která pracuje se

stoprocentní úspěšností. Myslím, že vaše obavy...“

„Vy mě nechápete, pane Gromsky.“

Zarazil jsem se.

„Pak skutečně nevím, oč vám jde.“

„Jde mi o to, že můj Pavel není jen obyčejný člověk.“

„Ne?“

„Ne... Je to démon.“

Aha, vyšinutá ženská. Možná ji mlátil, možná týral... a konečně

zemřel. Možná mu i trochu pomohla.

„Tak jsem vás chtěla poprosit, jestli byste předtím, než ho

šoupnete do té vaší francouzské pece... jestli byste jeho tělo nemohl

posypat práškem, který jsem vám přinesla tady v té krabičce.“

„Proboha... a co to je? Dynamit?“ vyděsil jsem se.

„Není to dynamit, pane Gromsky. Nic takového. Jsou to jenom

obyčejné výtažky z bylin. Z magických bylin, takže mají magické

účinky. Ty vaše francouzské plameny jsou úplně k ničemu.“

„Plyn je ruský, paní Gaskinová.“


– 28 –

„To je jedno. Prostě jediné, co ho může s konečnou platností

skutečně a nadobro zničit, je tady ten magický prach. Ovšem musíte

ho tím posypat. Nebo jestli mě pustíte k rakvi, udělám to sama.“

„To nebude třeba, zařídím to.“

Pochybovačně se na mě podívala.

„Mám vaše slovo, že to skutečně uděláte?“

Bláznům se nemá odporovat. Navíc dnešní den byl už od samého

rána tak bláznivý, že jsem se odmítl jeho dalšímu průběhu jakkoliv

vzpírat.

„Ale jistě, Marie Ivanovno. Spolehněte se.“

„Uděláte to?“

„Jak jsem řekl. Udělám to.“

Chvilku mlčela a pak řekla: „Já to poznám, jestli to neuděláte.“

„Ano?“

„Jistě... On se totiž jinak vrátí. A v ještě horší podobě, než měl

předtím. Vrátí se jako skutečný démon.“

„Nevrátí se. Posypu ho tím a pak ho pošlu do pece. Můžete se

v klidu vrátit domů s jistotou, že jste udělala všechno, aby se váš

manžel už nikdy nevrátil, ať už v jakékoli podobě.“

Vstala a podala mi ruku.

„Ani nevíte, jak jste mi pomohl, pane Gromsky. Děkuji vám

mnohokrát.“

Skoro se mi klaněla.

„Nemáte zač. A přeji vám hodně štěstí.“

„Vám taky, pane Gromsky... Vám taky.“

10.

Plechovku od čaje i se vším, co bylo uvnitř, jsem hodil do koše

okamžitě potom, co se za Marií Ivanovnou zavřely dveře. Nechtěl

jsem riskovat, že ji tu nechám ležet a zítra mi z ní Zora udělá čaj.

I když by to se mnou možná nic neudělalo. Jestli to bylo něco proti

démonům, měl bych být proti tomu absolutně imunní. Přestože mi

Soňa už několikrát řekla, že jsem démon (většinou ve chvílích, kdy

jsme na sobě ani ona ani já nic neměli).


– 29 –

11.

Radnice je na Osegrovském prospektu, kousek od Rudého náměstí.

Byl jsem tam chvilku před osmou ranní. Samozřejmě jsem musel

počkat ještě dalších deset minut, než generální vrátný usoudil, že

může odblokovat hlavní dveře a vpustit dovnitř v rámci úředního dne

tu odpornou, otravnou havěť – moskevské občany. Správa městských

služeb sídlí až ve třetím podlaží. Odmítl jsem čekat v nervózním

davu na jediné dva výtahy a vzal to po schodech, protože jinak bych

se tam dostal nejdříve kolem oběda.

Ivanka Dorinová ze sekretariátu je příjemná šestadvacetiletá

holka a docela ji žeru. Má krátké hnědé vlasy a velká prsa. Hrozně

mi připomíná jednu eroticky pózující modelku, kterou jsem jako

třináctiletý viděl v časopise Playboy. Ten prohibiční časopis přitáhl

do školy spolužák, jehož rodiče – v diplomatických službách – si ho

přivezli z Německa. V tom Playboyi byla Nadine a byla fakticky

úplně stejná jako Ivanka Dorinová ze sekretariátu městských služeb.

Měl jsem dokonce podezření, že to musela být její maminka, jinak to

není možné. Ale to asi ne. Kde by se tu jinak Ivanka vzala?

Ta podoba ale byla tak věrná, že vždycky když jsem do tohoto

sekretariátu vkročil, viděl jsem ji nahou, ať už měla na sobě cokoliv.

Ten zážitek z dětství jsem měl prostě v paměti tak zafixovaný, že její

šaty jednoduše zmizely a já se mohl kochat velice hezkými ňadry (a

nejen jimi) včetně všech detailů. A docela mě to vzrušovalo.

Nekecám.

„Je u sebe?“ zeptal jsem se a ukázal na dveře s nápisem Lev

Tolev, Nevstupovat.

„Čau, draku. Jasně že je u sebe. Náš jezevec moc nevylízá.“

Dokonce i ten úsměv měla úplně stejný jako Nadine z pravěkého

Playboye.

„Ale jestli mu neseš špatné zprávy, tak tam ani nechoď. Je dneska

nějakej naštvanej.“

„Hm... v tom případě si někde nachystej číslo na záchranku,

protože moje zprávy nejsou nijak zvlášť dobré.“

„Tu záchranku myslíš pro něj, nebo pro sebe?“


– 30 –

„Pochopitelně pro něj. Mě hned tak něco nerozhází. Teda kromě

tvé krásy.“

Zaculila se. Určitě věděla, že ji žeru. Vstala od stolu. Měla

krátkou sukni nad kolena, ale jako by ji neměla. Neměla vůbec nic,

ani kalhotky. Úplně nahá přešla ke dveřím s nápisem Nevstupovat,

zaklepala, otevřela je a naklonila se dovnitř. Panebože, ten její zadek

ve mně vyvolával horečku.

„Je tady pan Gromsky, pane řediteli.“

„Kdože?“ slyšel jsem otrávený jezevcův hlas zevnitř.

„Krematorium,“ připomněla mu božská Ivanka se stejně božským

zadkem.

Hlasitý povzdech, jako když odfoukne býk nozdrami.

„Tak ho pošli dovnitř.“

Rozpohyboval jsem se a protáhl se kolem velkých obnažených

ňader mé sexuální ikony ze sedmdesátých



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist