načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ruská revoluce - Sheila Fitzpatricková

Ruská revoluce

Elektronická kniha: Ruská revoluce
Autor:

- Ruská revoluce měla rozhodující vliv na průběh dvacátého století. Nyní, po zhroucení sovětského režimu a zpřístupnění jeho archivů, je možné získat určitý odstup a uvidět ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 279
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad Lubomír Sedlák
Skupina třídění: 94(47+57) - Dějiny SSSR a Ruska
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1687-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ruská revoluce měla rozhodující vliv na průběh dvacátého století. Nyní, po zhroucení sovětského režimu a zpřístupnění jeho archivů, je možné získat určitý odstup a uvidět tuto událost poprvé v celé její šíři. Špičkové dílo Ruská revoluce, vyznačující se vysokou odborností i objektivností, nabízí strhující příběh marxistické revoluce, jejímž cílem bylo změnit svět, místo toho však ruskému lidu způsobila obrovské utrpení a tak jako Francouzská revoluce nakonec začala i požírat své vlastní děti. Autorka popisuje zasvěceným způsobem jak revoluce z února a října roku 1917, občanskou válku a přechodné období Nové ekonomické politiky, tak Stalinovu „revoluci shora“, pětileté hospodářské plány a tzv. velké čistky, to všechno coby samostatné etapy revoluce trvající celkem dvacet let. Kniha navíc obsahuje údaje z archivů dosud nedostupných nejen západním historikům, ale i těm sovětským, a pracuje i s významnými ruskými publikacemi z nedávné doby, k nimž patří například paměti Vjačeslava Molotova, jednoho ze sovětských politiků, kterým se podařilo udržet na vrcholu. V kapitole nazvané Vybraná bibliografie pak Sheila Fitzpatrick zmiňuje nejdůležitější odborné práce z poslední doby a čtenáře v této souvislosti upozorňuje na rostoucí zájem západních historiků o Ruskou revoluci v uplynulých deseti až patnácti letech. „Jde o hutnou, zasvěcenou a vysoce originální interpretaci Ruské revoluce coby procesu sociální transformace trvajícího od roku 1917 do roku 1937 … Autorka publikace přichází s novým, neotřelým pohledem, který bude naše diskuse o tomto historickém jevu ovlivňovat ještě po mnoho dalších let.“ Ronald Suny, Michiganská univerzita „Obdivuhodný malý úvod do příslušné tematiky a velmi kvalitní práce vhodná jak pro začínající studenty historie, tak pro tu širokou čtenářskou veřejnost, která by chtěla trochu víc poznat tajemné Rusko.“ Robert V. Daniels, Vermontská univerzita Sheila Fitzpatrick, emeritní profesorka moderních dějin Ruska na Chicagské univerzitě, je autorkou celé řady publikací a článků o této zemi, která v minulosti zastávala funkci prezidentky Americké asociace na podporu slovanských studií a pracovala také jako redaktorka časopisu The Journal of Modern History. Žije v Chicagu a ve Washingtonu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Sheila Fitzpatricková - další tituly autora:
Ruská revoluce Ruská revoluce
Ve Stalinově týmu -- Roky riskantního života v sovětské politice Ve Stalinově týmu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ruská revoluce

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Sheila Fitzpatricková

Ruská revoluce – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


RUSKÁ

REVOLUCE

SHEILA FITZPATRICKOVÁ

CPress

Brno, 2017


OBSAH

Poděkování 6 Úvod 7 Výchozí situace 29

Společnost 31

Revoluční tradice 42

Revoluce roku 1905 a její dozvuky;

první světová válka 54 Únorová a Říjnová revoluce v roce 1917 67

Únorová revoluce a „dvojvládí“ 72

Bolševici 81

Lidová revoluce 84

Letní politická krize 90

Říjnová revoluce 96 Občanská válka 107

Občanská válka, Rudá armáda a Čeka 113

Válečný komunismus 121

Představy o novém světě 129

Bolševici u moci 134 Nová ekonomická politika a další vývoj revoluce 143

Disciplinovaný ústup 148

Problém zvaný byrokracie 156

Boj o vedení 163

Budování socialismu v jedné zemi 169 Stalinova revoluce 181

Stalin versus pravice 187

Úsilí o industrializaci 195

Kolektivizace 203

Kulturní revoluce 211 Ukončení revoluce 223

„Revoluce byla dovršena“ 227

„Revoluce byla zrazena“ 235

Te r o r 2 4 4 Poznámky 258 Vybraná bibliografie 272

PODĚKOVÁNÍ

Tato kniha už má nyní za sebou dlouhou historii. První, pracovní

verze vznikla v létě roku 1979, kdy jsem působila jako externí post

graduant na Fakultě výzkumu společenských věd Australské národní

univerzity. Vřelé poděkování si v této souvislosti zaslouží můj kama

rád Harry (T. H.) Rigby, jehož zásluhou jsem byla na tuto vysokou

školu pozvána a který pak měl velmi užitečné připomínky k danému

rukopisu, ale také R. W. Davies, protože ten upozornil na jistou

chybu v textu, jakož i Jerry Hough, který mne během psaní myšlen

kově inspiroval a podporoval. Druhé vydání z roku 1993 i to třetí

o patnáct let později už spatřilo světlo světa v době mého působení

na Chicagské univerzitě a jak mí posluchači, tak kolegové, kteří se

účastnili pracovních seminářů o dějinách Ruska, mi v této souvis

losti poskytli nesmírně cenné poznatky. S potěšením navíc konsta

tuji, že někteří tehdejší účastníci magisterského studia od té doby

publikovali významné odborné práce, z nichž cituji ve třetím a čtvr

tém vydání. Upravený rukopis druhého vydání si přečetl můj manžel

Michael Danos; práce na třetím vydání se již nedožil, ale jeho vliv

na vše, co píšu, trvá dál. Čtvrté vydání, které držíte v rukou, jsem

připravila v Austrálii s pomocí celé řady nových, ochotně spolu

pracujících kolegů z Univerzity v Sydney; díky řadě mezinárodních

konferencí konaných u příležitosti stého výročí Ruské revoluce se

navíc naskytla příležitost k opětovnému zdůraznění dlouhodobého

významu této události.

ÚVOD

Když v roce 1972 navštívil americký prezident Richard Nixon Čínu, při

šla řeč i na Francouzskou revoluci, k níž došlo o téměř dvě stě let dříve.

Premiér Čou En-Laj, který byl údajně požádán o názor na její vliv, prý

prohlásil, že na něco takového je ještě příliš brzy. Dotazu ovšem prav

děpodobně neporozuměl, domníval se, že jde o studentské nepokoje

v Paříži v roce 1968. I kdyby tomu ale tak nebylo, šlo o dobrý postřeh,

jelikož vyjadřovat se o dopadu nějaké významné historické události je

vždy předčasné, protože nejde o nějakou statickou záležitost, nýbrž stejně

jako náš pohled na minulost nebo i současnost věc neustále se měnící.

To platí i o Ruské revoluci, která už prošla nesčetnými rozbory a analý

zami, ale nepochybně ji čeká ještě i řada dalších v budoucnu.

Když se v roce 1994 objevilo na trhu druhé vydání knihy Ruská

revoluce, stalo se tak záhy po jistých dramatických událostech, jeli

kož koncem roku 1991 se v Sovětském svazu zhroutil komunistický

režim a tento státní útvar byl rozpuštěn. Dotyčné události měly celou

řadu dopadů na historiky zabývající se ruskou revolucí – otevřely se

dříve nepřístupné archivy, světlo světa spatřily nejrůznější paměti,

které byly do té doby „v šuplíku“, a uvolnila se stavidla úplné záplavě

nových informačních materiálů, zabývajících se především obdo

bím Stalinovy vlády a represí v SSSR. Devadesátá léta a ještě i počá

tek prvního desetiletí jednadvacátého století se tudíž staly obzvláště

obohacující pro historiky, včetně těch postsovětských, kteří už měli

možnost navázat styky s kolegy v zahraničí. | RUSKÁ REVOLUCE8 | RUSKÁ REVOLUCE

Odrazem této laviny nových informací byla rozsáhlejší bibliografie třetího vydání z roku 2008, zatímco s vydáním čtvrtým jsme dospěli ke stému výročí Ruské revoluce, což je evidentně příležitost k jejímu novému zhodnocení. V postsovětském Rusku však kupodivu panuje jen malá ochota do něčeho podobného se pustit; tato země totiž potřebuje coby základ nové národní identity minulost, s níž by se dalo pracovat, problémem ale zůstává, jak do ní zařadit právě dotyčnou událost. Stalin může být relativně snadno označen za budovatele státu, který Rusko (přesněji řečeno tehdy ještě Sovětský svaz) přivedl k velkému vítězství v druhé světové válce a k vzestupu v globální velmoc po jejím skončení, už méně jsou si ovšem dnešní obyvatelé této země jisti, jak pohlížet na Lenina a bolševiky.

V tomto čtvrtém vydání bude z nejdůležitějších prací, které se vynořily po roce 1991 a jsou dostupné v angličtině, citováno v poznámkách, jak laskaví čtenáři zjistí, a uvede je i bibliografie.

Zhroucení Sovětského svazu vedlo Rusy i ostatní příslušníky tohoto dnes již bývalého státu k zásadnímu přehodnocení významu revoluce z roku 1917

I

; do té doby totiž byla opěvována coby počá

tek zrození „první socialistické země“ na světě, zatímco najednou ji naopak mnozí vnímali jako chybný krok, v důsledku kterého se Rusko čtyřiasedmdesát let ubíralo špatným směrem. Západní historici sice své názory na dotyčnou revoluci tolik měnit nemuseli, i jejich pohled se však po konci SSSR a studené války trochu změnil. Na tato intelektuální přehodnocování se dosud neusadil veškerý prach, nicméně jedna věc je jistá – pokud budeme hovořit o významu Ruské revoluce, je stále ještě příliš brzy na nějaké definitivní závěry, a vlastně se tak stane až ve chvíli, kdy už k této události nebude přistupováno jako k něčemu nesmírně závažnému, jako k předělu v moderních evropských i světových dějinách. Kniha, kterou máte

ÚVOD | 9

před sebou, si klade za cíl popsat průběh Ruské revoluce a očima lidí, kteří se jí zúčastnili, také osvětlit jistá témata, ovšem o jejím významu se bude tak jako v případě Francouzské revoluce diskutovat donekonečna. Doba trvání revoluce Revoluce, to je složitá společenská a politická událost převratného charakteru. Historici, kteří se něčím takovým zabývají, tudíž musí mít nutně odlišné názory i na ty nejzákladnější otázky, tedy na její příčiny, cíle, vliv na společnost, politické následky, a dokonce i na to, odkdy dokdy vlastně ta či ona revoluce trvala. Pokud se týče té ruské z roku 1917, nevedou se spory o to, kdy začala, téměř všichni se shodují, že Únorovou revolucí

II

, která vedla k abdikaci cara Mikuláše II.

a vytvoření Prozatímní vlády.

1

Kdy ale skončila? Bylo po všem už

v říjnu 1917, kdy se moci chopili bolševici? Nebo až v roce 1920, poté, co zvítězili v občanské válce? A nebyla náhodou součástí této revoluce i ta Stalinova „seshora“? Či snad máme zastávat názor, že Ruská revoluce trvala až do chvíle, kdy zanikl Sovětský svaz?

Crane Brinton ve svém díle Anatomie revoluce přišel s názorem,

že tato prochází v rámci určitého cyklu fázemi stoupajícího zapálení pro věc a touhy po radikální změně, dokud nedojde k maximální intenzitě takového úsilí, pak se však dostaví „thermidorské“ období deziluze, kdy začíná docházet k poklesu revolučního nadšení 1 Kořeny ruské revoluce roku 1917 jsou ovšem výrazně hlubší. Řada autorů

je spatřuje v počátcích působení ruské radikální opozice, tedy ve vzpouře

děkabristů v prosinci 1825, jiní v nihilismu a narodnickém terorismu sedmde

sátých let 19. století nebo ve velkých bouřích provázejících hladomory devade

sátých let 19. století anebo v dění tzv. první ruské revoluce, která se odehrála

v letech 1905–1907. Pozn. odbor. korektora.

10 | RUSKÁ REVOLUCE

a postupně jsou činěny kroky směřující k obnově pořádku a stabili

ty

III

. Ruští bolševici průběh Francouzské revoluce, kterým se Brin

ton ve zmíněné knize zabývá, znali a obávali se podobného vývoje

událostí, tedy že i jejich revoluce „thermidorsky“ zdegeneruje, a tak

napůl měli dokonce podezření, že k tomu došlo už na konci občan

ské války, kdy je hospodářské zhroucení země donutilo ke „strate

gickému ústupu“ vyjádřenému Novou ekonomickou politikou (NEP)

z roku 1921.

Přesto se Rusko koncem dvacátých let minulého století ocitlo

v dalším převratném údobí, kterým byla Stalinova „revoluce

seshora“. Ta zahrnovala jak mohutnou industrializaci v rámci prv

ního pětiletého plánu a kolektivizaci zemědělství, tak „kulturní

revoluci“, zaměřenou především proti inteligenci z předchozího

režimu, přičemž dopad těchto tří procesů na společnost byl ještě

větší, než jaký měly Únorová a Říjnová revoluce z roku 1917 nebo

občanská válka, probíhající v letech 1918 až 1920. Rysy klasického

„thermidorského“ období lze ovšem vypozorovat až začátkem třicá

tých let, kdy tato bouřlivá etapa – tedy Stalinova revoluce seshora –

skončila, protože začalo upadat revoluční nadšení či dokonce

bojovnost, byly učiněny politické kroky usilující o nastolení pořádku

a stability, došlo k obnovení tradičních hodnot a kultury a upev

nily se nové politické a sociální struktury. Ani tento „thermidor“

však ještě revoluční kvas tak úplně neukončil; v letech 1937 a 1938

se totiž v rámci jakési finální vnitřní křeče, ještě více devastující

než předchozí vlny revolučního teroru, uskutečnily tzv. Velké čistky,

během nichž byla zlikvidována řada starých bolševiků, kteří dosud

žili, v masovém měřítku se vyměnilo složení politické, úřednické

i vojenské elity, a více jak milión osob skončilo na popravištích nebo

jako vězni v pracovních táborech

IV

.

ÚVOD | 11

Chceme-li určit, jak dlouho trvala Ruská revoluce, musíme se ze všeho nejdřív zabývat podstatou „strategického ústupu“ ve dvacátých letech, představovaného Novou ekonomickou politikou. Šlo o konec revoluce, která začala v roce 1917, přinejmenším alespoň zamýšlený? Bolševici se sice v roce 1921 netajili úmyslem využít tohoto přechodného období k nabrání nových sil, potřebných k pozdějšímu obnovení revolučního boje, vždy zde však existovala možnost, že cíle se změní, protože opadne revoluční nadšení. Lenin (který zemřel v roce 1924) podle názoru některých odborníků došel v posledních letech svého života k závěru, že pokud má Rusko dál budovat socialismus, lze toho dosáhnout jen postupně a zvyšováním kulturní úrovně jeho obyvatel. Společnost v této zemi každopádně zůstávala v době, kdy probíhala NEP, dál vysoce neklidnou a nestabilní, zatímco uvnitř bolševické strany převažovala revoluční až agresivní nálada; její členové se totiž obávali kontrarevoluce, byli pořád posedlí hrozbou „třídních nepřátel“ doma i za hranicemi a neustále vyjadřovali svou nespokojenost s výše zmíněnou hospodářskou politikou a neochotu přijmout ji coby nějakou konečnou fázi jejich revoluce.

Další věcí, kterou není možné pominout, je podstata Stalinovy „revoluce shora“, která koncem dvacátých let vystřídala NEP. Někteří historici odmítají názor, že by nějak navazovala na Leninovu revoluci z roku 1917 (já jsem jisté vzájemné souvislosti objevila a v této knize na ně poukazuji), zatímco další mají pocit, že si především nezaslouží být označována za „revoluci“, jelikož se domnívají, že nešlo o žádné lidové povstání, ale spíše jakési napadení společnosti vládnoucí politickou stranou usilující o radikální změnu. Pokud se pak týče otázky, zda ji zahrnout do Ruské revoluce, zde mohou historici oprávněně zaujímat různé stanovisko, nejde však o to, zda se v roce 1929 dělo něco podobného jako o dvanáct let dříve, nýbrž zda byly obě revoluce

12 | RUSKÁ REVOLUCE

součástí jednoho a toho samého procesu. Pravdou je, že Napoleonova

válečná tažení bychom také mohli zahrnout do našeho všeobecného

pojetí Francouzské revoluce, i když je nevnímáme jako pokračování

ducha roku 1789, a podobný přístup se zdá být legitimní i v případě

té ruské. Revoluce, máme-li to vyjádřit jednoduše, je prostě určité

období dramatických změn a nestability panujících od pádu starého

režimu do výrazné konsolidace režimu nového, a ten v Rusku konce

dvacátých let ještě zdaleka natrvalo usazený nebyl.

Posledním předmětem sporu je pak otázka, zda mají být za sou

část Ruské revoluce považovány i Velké čistky z let 1937 a 1938. Šlo

v tomto případě o teror revoluční nebo nějaký úplně jiný, dejme tomu

totalitní, jinými slovy teror, který slouží systematicky účelům režimu

již zcela etablovanému. Podle mého názoru Velké čistky plně necha

rakterizuje ani jeden z těchto dvou názorů, protože ve skutečnosti to

byl zcela mimořádný jev, k němuž došlo přímo na časovém rozhraní

mezi revolucí a porevolučním stalinismem. Pokud se týče jeho slov

níku, cílů a lavinového efektu, můžeme samozřejmě hovořit o revo

lučním teroru, zároveň jej ale lze označit i za teror totalitní, jelikož

ničil jednotlivce, nikoliv však struktury, a navíc neohrožoval nejvýše

postaveného člověka v daném státě. Skutečnost, že šlo o státní teror

vyvolaný Stalinem, ovšem neznamená, že jej nemůžeme považovat

za součást Ruské revoluce, podobným způsobem se ostatně dá cha

rakterizovat i jakobínský teror z roku 1794

V

. Další významná podob

nost mezi oběma dotyčnými historickými jevy pak spočívá v tom,

že mezi prvními cíli určenými k likvidaci byli v obou případech

samotní revolucionáři, příběh zvaný Ruská revoluce ostatně Velké

čistky potřebuje už jen proto, aby mohl být zdramatizován, stejně

jako by nebyla tak napínavá Francouzská revoluce, kdyby nezahr

novala i jakobínský teror.

ÚVOD | 13

V této publikaci tedy trvá Ruská revoluce od února 1917 do let

1937 a 1938, kdy proběhly Velké čistky, a její jednotlivé etapy, tedy

Únorová a Říjnová revoluce v roce 1917, občanská válka, přechodné

období Nové ekonomické politiky, Stalinova „revoluce seshora“,

„thermidorské“ dozvuky a samotné Velké čistky, jsou zde pojed

návány jako samostatné části dvacetiletého časového úseku, kdy

daná revoluce probíhala. Když toto období končilo, veškeré revo

luční nadšení už bylo zcela pryč, společnost se nacházela ve stavu

totálního vyčerpání a unavená z neustálých změn už byla dokonce

i vládnoucí komunistická strana

VI

, která sdílela všeobecnou touhu

lidí po „návratu k normálu“. K naplnění tohoto přání ovšem nedošlo,

protože jen několik let po Velkých čistkách zemi napadlo Německo

a Sovětský svaz tak vstoupil do druhé světové války; ta vedla k dal

ším dramatickým zvratům, ale již nikoliv k revoluci, tedy alespoň

co se týče těch území, která byla již před rokem 1939 součástí SSSR.

Publikace o revoluci

Revoluce jsou ideálním tématem k vyvolávání ideologických sporů

mezi lidmi zastávajícími na tento společenský jev různý pohled. Rok

1989, kdy uplynulo dvě stě let od začátku Francouzské revoluce, se

například vyznačoval rázným pokusem některých vědců a publi

cistů ukončit dlouhodobý spor o její výklad, a to jejím odsunutím

do propadliště dějin. Historiografie vztahující se k Ruské revoluci je

skromnější, ale pravděpodobně jen proto, že ti, kteří o ní dosud psali,

měli k dispozici o sto padesát let méně než ti, kteří se zabývají tou

francouzskou. V kapitole na konci této knihy nazvané Vybraná bib

liografie jsem svou pozornost soustředila na nedávné vědecké práce,

odrážející rostoucí počet historiků na Západě, kteří se v uplynulých | RUSKÁ REVOLUCE deseti až patnácti letech zaměřili na Ruskou revoluci, takže v následujících řádcích poukáži jen na nejdůležitější změny v pohledu na tuto převratnou událost v průběhu času, a popíši některé z dnes již klasických děl, jež se jí – jakož i dějin Sovětského svazu všeobecně – týkají.

Do druhé světové války toho západní historici s příslušným vzděláním o Ruské revoluci příliš mnoho nenapsali, ale objevila se řada kvalitních osobních výpovědí a pamětí, z nichž nejslavnější je Deset dní, které otřásly světem, a také několik solidních prací, jejichž autoři byli novináři, například W. H. Chamberlin nebo Louis Fischer, jehož zákulisní pohled na dějiny sovětské diplomacie nazvaný Sověti a mezinárodní události jsou dodnes klasickým dílem. Nejdelší vliv mezi knihami, soustřeďujícími se na výklad dané události, měly ovšem dvě, které napsal Lev Trocký, a to Dějiny ruské revoluce a Zrazená revoluce. První vznikla po jeho vyhnání ze Sovětského svazu, ale není ještě politickou polemikou, nýbrž živým popisem a marxistickou analýzou roku 1917 z pohledu účastníka tehdejšího revolučního dění, zatímco druhá, která spatřila světlo světa v roce 1936, je již přímou obžalobou Stalina, jehož režim Trocký označuje za „thermidorský“ a zdůrazňuje, že se opírá o novou vrstvu byrokratů, jejichž životní hodnoty jsou v zásadě buržoazního charakteru.

Z historických věcí napsaných před druhou světovou válkou v samotném Sovětském svazu je třeba se zmínit především o té, jejíž název zní Stručný výklad dějin Komunistické strany Sovětského svazu. Tento proslulý spisek vyšel v roce 1938, vznikal pod přísným dohledem Stalina, a jak už asi čtenář správně tuší, nešlo o žádnou vědeckou práci, nýbrž text, jehož cílem bylo zformulovat správnou „partajní linii“, jinými slovy ortodoxní učení, které si měli přisvojit všichni komunisté a také žáci ve školách. Publikace se zabývala

ÚVOD | 15

všemi možnými otázkami dějin SSSR, od třídního charakteru carského režimu a příčin vítězství Rudé armády v občanské válce až po spiknutí proti sovětské moci vedené „Jidášem Trockým“ a podporované zahraničními kapitalistickými mocnostmi. Existence takovýchto knih samozřejmě nenechávala moc velký prostor k nějakému tvůrčímu odbornému zkoumání období po roce 1917, a pokud se týče tehdejších sovětských historiků, podléhali přísné cenzuře a vlastně i autocenzuře.

Výklad bolševické revoluce, tak jak vznikl ve třicátých letech, se stal neomylným dogmatem minimálně do poloviny let padesátých. Charakterizovat bychom jej mohli jako konvenčně či neoriginálně marxistický. Za nejdůležitější dotyčný text označoval skutečnost, že Říjnová revoluce byla skutečným povstáním proletariátu s bolševickou stranou coby jeho předvojem, a že nešlo o nic předčasného ani náhodného, jelikož k ní došlo v důsledku historického zákona. Takovéto zákony (rusky zakonoměrnosti) sice jejich autoři obvykle formulovali jen mlhavě, ale zato měly velkou důležitost, takže určovaly vše, co se týkalo sovětské historie, což v praxi znamenalo, že každé větší politické rozhodnutí bylo správné. Žádné opravdové práce na téma politické historie tehdy nevznikaly, protože všichni revoluční předáci kromě Lenina, Stalina a několika dalších, kteří však zemřeli už v mládí, byli odhaleni jako zrádci revoluce a nesmělo se tudíž o nich psát, takže de facto přestali existovat. Texty na téma sociální historie pak operovaly s třídními pojmy, kdy v podstatě jedinými hráči i subjekty byly dělnická třída, rolníci a inteligence.

Na Západě se sovětské dějiny staly předmětem velkého zájmu až po druhé světové válce, a to zejména v kontextu studené války, kdy vznikla potřeba znát co nejvíc o novém nepříteli. Tón přitom sice tomuto trendu udala dvě beletristická díla, konkrétně 1984, jehož | RUSKÁ REVOLUCE autorem byl George Orwell, a Tma o polednách (o procesech se starými bolševiky během Velkých čistek koncem třicátých let), které napsal Arthur Koestler, ale mezi vědci dominovala americká politologie

1

. Nejrozšířenější přístup vycházel z totalitního modelu zalo

ženého na poněkud démonickém spojení nacistického Německa a Stalinova Ruska, zdůrazňující všemocnost totalitního státu a jeho „kontrolních pák“, věnující značnou pozornost ideologii a propagandě a do velké míry ignorující společnost jako takovou (vnímanou coby pasivní a dotyčným státem rozdrobenou). Většina západních historiků se shodovala v tom, že v případě bolševické revoluce šlo pouze o převrat inscenovaný jednou menšinovou stranou, který neměl žádnou lidovou podporu či legitimnost a studoval se – jakož ostatně i dějiny bolševické strany do roku 1917 – především aby bylo možné objasnit kořeny sovětského totalitarismu.

Do sedmdesátých let minulého století se jen velmi málo historiků

na Západě odhodlalo zabývat sovětskými dějinami včetně Ruské revoluce jednak proto, že šlo o téma krajně politické, a jednak proto, že přístup do archivů a k primárním zdrojům informací byl značně obtížný. Připomenutí si tudíž v této souvislosti zasluhují dvě průkopnické práce britských autorů; tou první je Bolševická revoluce, 1917–1923, jejímž autorem byl E. H. Carr a šlo o první tři díly jeho rozsáhlého díla nazvaného Dějiny sovětského Ruska (A History of Soviet Russia), jež začaly vycházet v roce 1950, a tou druhou dnes již klasický životopis Trockého, který napsal Isaac Deutscher a jehož první díl, tedy Ozbrojený prorok (The Prophet Armed), spatřil světlo světa v roce 1954. 1 Zatímco Orwell napsal román 1984 skutečně po druhé světové válce, roku

1947, Koestler vydal román Tma o polednách již roku 1940. Pozn. odbor.

korektora.

ÚVOD | 17

Když Nikita Chruščov v roce 1956 na dvacátém sjezdu sovětské komunistické strany odsoudil Stalina a následně došlo k částečné destalinizaci, otevřelo to dveře k určitému přehodnocení historie a zvýšení úrovně vědecké práce v příslušné oblasti. Začaly se o roku 1917 i o dvacátých letech objevovat studie podložené archivními materiály (i když stále bylo nutné se držet určitých „svěracích kazajek“ a dogmat, například formulace, že bolševická strana je předvojem dělnické třídy), a už se mohlo psát o dříve zapovězených osobách typu Trockého nebo Zinověva, ovšem pouze v negativním smyslu. Tajný projev, který Chruščov pronesl na zmíněném sjezdu, každopádně nabídl sovětským historikům velkou příležitost k badatelské práci tím, že oddělil Stalina od Lenina. Ti, kteří byli nakloněni reformám, se tudíž pustili do psaní mnoha článků i knih zaměřených na dvacátá léta, v nichž uváděli, že „leninské normy“ byly v různých oblastech demokratičtější, tolerantnější vůči odlišnosti a méně donucovací i svévolné než ty za dob Stalina.

Představitelem tohoto „leninského“ přístupu z šedesátých a sedmdesátých let byl pro čtenáře na Západě Roj Medveděv, autor knihy Ať soudí dějiny. Kořeny a důsledky stalinismu, která se tam objevila v roce 1971. V Sovětském svazu ovšem toto dílo kvůli jeho nadměrné a otevřené kritice Stalina Medveděv ve společenském klimatu vládnoucím v SSSR za Chruščovova nástupce Brežněva vydat nemohl; šlo o dobu vzkvétajících samizdatů, tedy neoficiálního šíření rukopisů uvnitř země, a samizdatů, tedy nelegálního vydávání publikací v zahraničí. Nejslavnějším disidentským autorem, který se v tomto čase vynořil, byl přitom Alexandr Solženicyn, velký spisovatel a polemik s historickými výklady, jehož Souostroví Gulag vyšlo anglicky v roce 1973.

Práce některých sovětských disidentských historiků se tedy v sedmdesátých letech začaly dostávat k západním čtenářům, opačným směrem to však nefungovalo, publikace jejich kolegů z druhé

18 | RUSKÁ REVOLUCE

strany železné opony na téma Ruská revoluce byly v SSSR i nadále

považovány za „buržoazní falzifikáty“ a tudíž na území tohoto státu

fakticky zakázány (některé i přesto kolovaly tak říkajíc v podzemí,

například Velký teror, jehož autorem je Robert Conquest, a to ruku

v ruce s takovými díly, jako Solženicynovo Souostroví Gulag). Sku

tečností zůstává, že podmínky pro západní vědecké pracovníky se

v těchto časech zlepšily, protože se nyní mohli věnovat výzkumu

přímo v Sovětském svazu, i když jejich přístup do archivů byl ome

zen a navíc přísně sledován. Do té doby se střetávali s takovými potí

žemi, že mnozí z nich SSSR nikdy ani nenavštívili, zatímco ty, kteří

tak učinili, úřady neprodleně vyhostily coby špiony nebo jim nejrůz

nějšími způsoby ztěžovaly život. Jak se každopádně přístup do archivů

i k primárním zdrojům informací v této zemi koncem sedmdesátých

let a v průběhu let osmdesátých zlepšoval, zabývat se Ruskou revo

lucí a obdobím následujícím po ní se rozhodoval čím dál větší počet

mladých západních historiků, takže jejich obor – a konkrétně soci

ální historie – postupně začal vytlačovat coby dominantní disciplínu

politologii, pokud se vědeckého studia Sovětského svazu v USA týče.

Nová etapa tohoto procesu pak nastala počátkem devadesátých

let, kdy byla většina nařízení omezujících přístup do ruských archivů

zrušena a začaly se objevovat první práce vycházející z dosud tajných

sovětských dokumentů. V souvislosti s koncem studené války už vědní

obor zvaný Dějiny SSSR nebyl na Západě tolik zpolitizovaný (což mu

jenom prospělo), ruští i další postsovětští historici už nebyli od svých

kolegů za bývalou železnou oponou izolováni a do značné míry také

zmizelo dřívější odlišování mezi výrazy „sovětský“, „emigrantský“

a „západní“. K historikům, jejichž práce měly jak v samotném Rusku,

tak za jeho hranicemi největší vliv, přitom patřil Oleg Chlevňuk (žil

v Moskvě a byl považován za Rusa, i když se ve skutečnosti narodil

ÚVOD | 19

na Ukrajině), jehož lze označit za průkopníka studia sovětského politbyra založeného na archivních materiálech. Dalším takovým člověkem byl Jurij Slezkin, který se narodil v ruském hlavním městě, ale později emigroval a od osmdesátých let žije ve Spojených státech; jeho kniha Židovské století přišla s výrazným přehodnocením role židů v Ruské revoluci a také jejich postavení v rámci sovětské inteligence.

Na knižním trhu se objevily i nové životopisy Lenina a Stalina, vycházející z dokumentů do té doby uložených v archivech, a řada historiků se začala zajímat i o taková témata, jako byly pracovní tábory nebo lidový odboj, dříve pro badatele v podobě písemných materiálů nepřístupné. V reakci na rozpad SSSR a zrození nezávislých států, které byly do té doby sovětskými republikami, také historici jako Ronald Suny a Terry Martin položili základy nového oboru zabývajícího se sovětskými národy.

Vzestup navíc zažívaly i práce zaměřující se na regiony, příkladem za všechny budiž Magnetická hora o městě Magnitogorsku na Urale, jejímž autorem je Stephen Kotkin; ta přišla s argumenty, že v třicátých letech se zde objevil specifický druh sovětské kultury (tzv. stalinská civilizace), který byl vysloveně produktem Ruské revoluce. Sociální historikové v archivech objevili také velké množství dopisů obyčejných lidí adresovaných úřadům, ať již šlo o stížnosti a pomluvy nebo pouhé žádosti, což přispělo k výraznému rozvoji studia každodenního života v Sovětském svazu, které má mnoho společného s historickou antropologií. Konečně je třeba konstatovat, že současnou generaci mladých historiků na rozdíl od situace v osmdesátých letech (což je jen odrazem všeobecnějšího vývoje v tomto vědeckém oboru) už nepřitahují pouze sociální dějiny, ale i ty kulturní a intelektuální, a tito badatelé pracují s životopisy lidí i jejich diáři, aby mohli ukázat příběhy jednotlivých občanů Sovětského svazu.

20 | RUSKÁ REVOLUCE

Jak se revoluce vykládá

Všechny revoluce mají na svých praporech napsána vznešená hesla

typu liberté, égalité, fraternité a všichni revolucionáři jsou plni nad

šení až fanatismu. Jde o utopisty, kteří sní o vytvoření nového světa,

kde budou navždy odstraněny nespravedlnost, korupce a apatie sta

rého režimu. Tito lidé nesnášejí odlišný názor, neumí uzavírat kom

promisy, fascinují je velké vzdálené cíle, vyznačují se násilnickou

povahou a jsou podezíraví i destruktivní. Také jim chybí smysl pro

realitu, nemají žádné zkušenosti z vládnutí a ve svých institucích

i práci improvizují, nemluvě o tom, že se bludně považují za před

stavitele vůle lidu, takže ten chápou jako jeden monolitní celek.

Jsou navíc manichejští, takže svět dělí do dvou částí, existuje pro

ně pouze na jedné straně světlo a na druhé tma či v jejich konkrét

ním případě revoluce a proti ní její nepřátelé. Je také třeba konstato

vat, že revolucionáři nenávidí veškeré tradice, jakoukoliv převzatou

moudrost, ale i ikony a pověrčivost, jsou totiž přesvědčeni, že spo

lečnost může být jakýmsi čistým listem papíru, který popíše teprve

jejich vzpoura.

V povaze revolucí je končit deziluzí a zklamáním, fanatismus

prostě vyprchává, nadšení se stává nuceným a ztrácí se euforie či

dokonce jakýsi stav šílenství

VII

. Vztah mezi masami a revolucionáři

se komplikuje, protože to začíná vypadat, že vůle lidu není nutně

monolitní a zcela zřejmá, a vrací se též touha po bohatství a posta

vení ve společnosti, stejně jako uvědomění, že svého souseda mám

méně rád než sebe a ani jej nechci mít rád stejně intenzivně. Všechny

revoluce ničí věci, jejichž ztráty se záhy nato lituje, a toho, co vytvoří,

je méně, než kolik její účastníci očekávali, nemluvě o tom, že je to

jiné, než se předpokládalo.

ÚVOD | 21

Revoluce se tedy obecně vzato v mnohém jedna druhé podobají, zároveň je však každá v něčem svá. Rusko se nacházelo na periferii Evropy a jeho vzdělané vrstvy ze všeho nejvíc trápila zaostalost země v porovnání s ostatními na kontinentu. Zdejší revolucionáři byli marxisty, kteří často kladli rovnítko mezi termíny „proletariát“ a „lid“ a prohlašovali, že revoluce je historickou nutností, ne nějakým morálním příkazem. Strany revolučního charakteru existovaly v Rusku už před rokem 1917, a když pak ta osudná chvíle uprostřed světové války skutečně nastala, začaly vzájemně soupeřit o podporu již připravených útvarů lidové revoluce, jakými byli vojáci, námořníci nebo dělníci ve velkých petrohradských závodech, ne o loajalitu zmatených a živelných revolučních mas.

Kniha, kterou držíte v rukou, každopádně zmiňuje tři motivy obzvláštního významu. Tím prvním je téma modernizace, tedy revoluce coby způsob, jak překonat zaostalost, druhým téma třídní, jinými slovy revoluce jako poslání proletariátu a jeho „předvoje“ bolševické strany, a konečně třetím motivem je téma revolučního násilí a teroru čili jak se revoluce vypořádala se svými nepřáteli a co to znamenalo pro zmíněnou stranu i sovětský stát jako takový.

Termín „modernizace“ začal být v naší době, která bývá často označována za postmoderní, poněkud passé. V případě, kterým se zde zabýváme my, je však naopak nanejvýš aktuální, protože modernizace průmyslu a techniky, o niž usilovali bolševici, dnes vypadá jako zcela zoufalý krok – obrovské komíny „zdobící“ krajinu bývalého Sovětského svazu a východní Evropy, připomínající nějaké stádo dinosaurů znečišťujících vzduch, totiž ve své době představovaly splnění jednoho revolučního snu. Ruští marxisté se už dávno před revolucí zamilovali do industrializace v západním stylu, jejich zdůrazňování nevyhnutelnosti kapitalismu (čímž měli na mysli | RUSKÁ REVOLUCE především kapitalistickou industrializaci) se ostatně koncem devatenáctého století stalo jádrem jejich argumentace se stoupenci hnutí narodnictví. V Rusku, stejně jako později ve třetím čili rozvojovém světě, prostě nebyl marxismus pouze ideologií revoluce, ale také ekonomického rozvoje.

Industrializaci a modernizaci hospodářství považovali ruští marxisté, čistě teoreticky vzato, pouze za prostředek, nikoliv cíl, tím byl socialismus, ale čím systematičtěji se bolševici soustřeďovali právě na tento prostředek, tím více vzdálený, zamlžený a nereálný se stával cíl. Když se pak ve třicátých letech stalo běžným sousloví „budování socialismu“, bylo velmi obtížné jej odlišit od stavění nových továren a průmyslových měst, které v té době probíhalo. Tehdejší generace komunistů pohlížela na nové kouřící komíny uprostřed stepí jako na zářný příklad, že jejich revoluce skončila úspěšně – Stalinova urychlená a násilná industrializace, jak napsal Adam Ulam, sice přinesla spoustu bolesti, ale de facto šlo o „logické doplnění marxismu“ a „naplnění revoluce“, ne její „zrazení“

VIII

.

Třídní boj, tedy druhé ze zmíněných témat, byl v Ruské revoluci důležitý proto, že ho jako důležitý vnímali jeho hlavní účastníci. Ruská inteligence marxistické analytické kategorie široce přejímala, a když bolševici vysvětlovali revoluci jako třídní konflikt, přičemž zvláštní roli přisuzovali průmyslovému proletariátu, neodlišovali se tím od ostatních, je naopak možné je označit za typické představitele daleko širší části společnosti vyznávající socialismus. Když se pak dostali k moci, dělnickou třídu a chudé rolníky chápali jako své přirozené spojence, zatímco příslušníky „buržoazie“, tedy širokou skupinu lidí složenou z bývalých kapitalistů, vlastníků půdy z řad šlechty, úředníků carského režimu, majitelů malých obchodů, kulaků (tedy prosperujících zemědělců) a v určitých situacích dokonce

ÚVOD | 23

i ruskou inteligenci, považovali naopak za přirozené soupeře. Takovéto osoby bolševici označovali za „třídní nepřátele“ a především proti nim se obrátil počáteční revoluční teror.

Nejvášnivěji se celá léta diskutovalo o jednom aspektu třídního pohledu na věc, a to zda je oprávněné tvrzení bolševiků, že představují dělnickou třídu. Pokud bychom brali v úvahu pouze léto a podzim roku 1917, kdy došlo k radikalizaci proletariátu v Petrohradě a Moskvě, který tudíž evidentně dával přednost bolševikům před všemi ostatními politickými stranami, šlo by možná o dosti jednoduchou otázku, později už to však tak prosté nebylo. Skutečnost, že se bolševici chopili moci za podpory dělnictva, ještě neznamenala, že takovou podporou disponovali navždy, neznamenalo to ostatně ani, že svou stranu – ať již předtím, než se dostali k moci, nebo až poté – chápali pouze coby jakéhosi mluvčího pracovníků v průmyslu.

Obvinění, že bolševici zradili dělnickou třídu, které se v zahraničí poprvé objevilo v souvislosti s kronštadtským povstáním z roku 1921, se dalo očekávat a bylo asi opodstatněné, musíme se však ptát, o jaký typ zrady vlastně šlo, jak brzy po revoluci k ní došlo, ruku v ruce s kým a jaké měla následky. Vypadalo to, že na konci občanské války je „sňatek“ mezi bolševiky a proletariátem na pokraji rozpadu, ale v době Nové ekonomické politiky se těm prvním podařilo vzájemné vztahy uklidnit. Během prvního pětiletého plánu se ovšem opět zhoršily, protože klesaly reálné mzdy a životní úroveň ve městech, zatímco režim vytrvale požadoval vyšší produktivitu, a v třicátých letech se bolševická strana de facto dělnické třídě odcizila, i když formálně svazek trval dál.

To ale ještě není všechno. Jedna věc totiž bylo postavení dělníků v sovětském systému všeobecně a druhá příležitosti, které se těmto lidem nabízely, aby se měli lépe, jinými slovy aby se stali někým

24 | RUSKÁ REVOLUCE

jiným než dělníky. Bolševici během patnácti let od Říjnové revoluce

nabírali nové členy strany především z řad proletariátu a udělali tak

hodně, aby mohli podpořit své tvrzení, že jsou opravdu předvojem

dělnictva. Navíc vytvořili systém, který fyzicky pracujícím občanům

umožňoval stoupat v kariéře, jelikož těm, kteří se stali straníky, byla

zároveň nabízena místa v administrativě nebo i vedení podniků.

Za kulturní revoluce konce dvacátých let pak režim učinil ještě jeden

podobný krok, jelikož začal velkému počtu mladých dělníků a také

dětí dělníků poskytovat vyšší vzdělání; počátkem třicátých let pak

sice bylo od takovéto politiky „podpory proletariátu“ opět upuštěno,

ale její důsledky přetrvávaly. Za Stalina přitom vlastně nebyli důle

žití dělníci, ale ti, kteří jimi byli dříve, tedy nově povýšení příslušníci

„proletářského jádra“, kteří působili v manažerských funkcích nebo

se prostě stali členy profesionálních elit. Z hlediska přísně marxistic

kého takový kariérní růst dělníků možná nebyl ničím zajímavým,

ovšem ti, kteří se najednou stali „bílými límečky“, pravděpodobně

vnímali své nové elitní postavení coby nezvratný důkaz, že revoluce

splnila slib daný proletářům.

Třetí téma, kterým se tato publikace zabývá, je revoluční násilí

a teror. Násilí konané masami je nedílnou součástí každé revoluce,

přičemž v jejích raných fázích mají revolucionáři tendenci pohlížet

na ni s velkým uspokojením, zatímco později začínají mít čím dál

větší výhrady. Typický pro moderní revoluce je i teror, tedy organizo

vané násilí ze strany různých revolučních skupin nebo režimů, které

zastrašuje a děsí široké vrstvy obyvatel a jehož vzorem pro všechny

ostatní je Francouzská revoluce. Hlavním účelem teroru z pohledu

účastníka revoluce je zničit její nepřátele a také překážky bránící

změnám, často tu však máme ještě i druhý, sekundární cíl, totiž

udržet čistotu a oddanost samotných revolucionářů

IX

. Nepřátelé

ÚVOD | 25

a „kontrarevolucionáři“ jsou ve všech revolucích nesmírně důležití, přičemž odpor tito lidé kladou kradmo i otevřeně, připravují spiknutí a často přitom mají nasazenu masku revolucionáře.

Coby stoupenci marxistické teorie chápali bolševici protivníky revoluce v třídním kontextu, takže když byl někdo příslušník aristokracie nebo kapitalista či kulak, už to samo o sobě znamenalo, že je kontrarevolučního smýšlení. Bolševici byli tak jako většina revolucionářů (a dokonce možná ještě víc než většina ostatních v souvislosti s tím, že do první světové války působila jejich strana v podzemí a konspiraci) posedlí tím či oním kontrarevolučním spiknutím, ale jejich marxismus tomu dodával ještě zvláštní příchuť. Pokud existovaly třídy, které se ze své podstaty stavěly k revoluci negativně, tvrdili bolševici, bylo možné na celou jednu takovou společenskou třídu pohlížet jako na nepřátelský komplot. Jednotliví příslušníci o tom, že jsou spiklenci, možná subjektivně (tedy ve svých hlavách) nevěděli a považovali se naopak za stoupence revoluce, ale „objektivně“ mohlo jít o kontrarevoluční konspirátory.

Během Ruské revoluce používali bolševici dva druhy teroru – jednak vůči nepřátelům mimo stranu a jednak proti těm, kteří v té straně byli. První převládal v počátečních rocích a ve dvacátých letech utichl, ale znovu se naplno rozhořel koncem této dekády v souvislosti s kolektivizací zemědělství a kulturní revolucí. Druhá forma teroru, namířená proti vlastním lidem, se poprvé objevila jako jedna z variant během vnitrostranických rozepří na konci občanské války, ale byla potlačena, a to až do roku 1927, kdy se terčem teroru v malém měřítku stala tzv. Levá opozice.

Od té chvíle už se ovšem pokušení používat vůči nepřátelům uvnitř strany v co nejširší míře teror stalo zcela zřejmým. Jedním z důvodů byla skutečnost, že režim se k něčemu takovému dosti

26 | RUSKÁ REVOLUCE

výrazně uchyloval ve svém boji proti „třídním nepřátelům“ stojícím

mimo stranu, dalším pak to, že opakující se stranické čistky ve vlast

ních řadách měly podobný efekt, jako když si poškrábete místo

na těle, které vás svědí. Poprvé se tyto prověrky na celostátní úrovni

uskutečnily v roce 1921 a šlo de facto o jakési vyhodnocení stranic

kého členství; každý jednotlivý komunista byl pozván na veřejné

slyšení, při kterém se probírala jeho loajalita, schopnosti, dosavadní

život a styky, a pokud se dospělo k závěru, že si dotyčný členství

nezaslouží, ze strany jej vyloučili nebo se z něj stal pouhý kandidát.

Další celonárodní stranické prověrky se pak konaly v letech 1929,

1933 a 1934, a jak se postupně tato činnost stávala téměř obsesí,

v letech 1935 a 1936 následovaly další dvě. Pravděpodobnost, že

vyloučení dotyčného člověka ze strany by mohlo vést k nějakému

dalšímu trestu, například vězení nebo vyhnanství, byla přitom zatím

relativně nízká, ale na druhou stranu s každou další takovouto čis

tkou se zvětšovala.

Teror a stranické prověrky se nakonec „proťaly“, a to v maso

vém měřítku, během Velkých čistek z let 1937 a 1938

X

. O čistky při

nich vlastně v pravém slova smyslu nešlo, jelikož neprobíhala žádná

systematická kontrola stranického členství, nicméně v první řadě

se pozornost zaměřila právě na straníky, zejména ty, kteří zaujímali

nějaké vysoké oficiální postavení. Zatýkání a strach se ovšem rychle

rozšířily i do řad bezpartijní inteligence a v menším rozsahu i mezi

širší vrstvy obyvatelstva. Přesnější název pro Velké čistky by vlastně

byl Velký teror

XI

, protože k odsouzení nějakého člověka často sta

čilo pouhé podezření a nevyžadovaly se žádné důkazy o kriminální

činnosti dotyčné osoby, zato trestem za kontrarevoluční aktivitu byl

pracovní tábor nebo smrt. Podobnost s etapou Francouzské revo

luce zvanou Teror napadla řadu historiků a evidentně si ji museli

ÚVOD | 27

uvědomit i samotní organizátoři Velkých čistek, jelikož výraz

„nepřátelé lidu“, jak byli souzení kontrarevolucionáři označováni,

používali už jakobíni. Význam takovéhoto sugestivního historického

„vypůjčení“ je podroben analýze v poslední kapitole.

Poznámky ke čtvrtému vydání

Stejně jako dřívější vydání této knihy je i to čtvrté v zásadě dějinami

Ruské revoluce tak, jak probíhala v Rusku, nikoliv na neruských úze

mích, která byla součástí nejdříve carské říše a poté Sovětského svazu.

Na podobné omezení musí být v současnosti obzvláště výrazně pou

kázáno, protože se rozvinulo cenné a svěží vědecké zkoumání právě

těchto oblastí a jejich obyvatel. Čtvrté vydání se každopádně opět

drží ústředního tématu, zahrnuje však i nový materiál zpřístup

něný od roku 1991, a také nedávné práce historiků z různých zemí.

V tomto vydání nebyly provedeny žádné výrazné změny, pokud se

argumentace či uspořádání publikace týče, je v něm však řada drob

ných úprav, kterými jsem reagovala na nové informace a nový pohled

mých kolegů z oboru. Využila jsem také možnosti uvádět poznámky,

abych tím upozornila na důležité texty historiků píšících anglicky

(z doby nedávné i té dřívější), jakož i na ty z pera jejich ruských

kolegů do tohoto jazyka přeložené, zatímco z prací a dokumentů

v ruštině jsem se snažila citovat jen minimálně. Oddíl zvaný Vybraná

bibliografie pak poskytuje stručný návod, co na dané téma číst dál.

KAPITOLA 1

VÝCHOZÍ SITUACE

Začátkem dvacátého století patřilo Rusko k velkým evropským mocnostem, zároveň však bylo ve srovnání s Británií, Německem a Francií všeobecně považováno za zaostalé. Z ekonomického hlediska to znamenalo, že v něm dlouho panoval feudalismus (teprve v šedesátých letech devatenáctého století přestali být rolníci zákonem vázáni ke svým pánům nebo ke státu)

1

a mělo zpoždění v industrializaci.

Z hlediska politického pak jeho zaostalost znamenala, že až do roku 1905 v zemi neexistovaly žádné legální politické strany ani celostátní volený parlament a její autokratický režim se tak držel u moci, aniž byl nějak omezován. V ruských městech také chyběla tradice politických organizací či vládnutí na místní úrovni, a šlechta nebyla schopna vytvořit dostatečně silné povědomí o své existenci, aby si tak na carovi vynutila nějaké ústupky. Z právního hlediska vlastně 1 Ruští znevolnění rolníci se v 19. století nacházeli podle toho, komu patřili,

ve třech kategoriích: šlechtické, státní a u carského dvora. Osobní závislost

nevolníků na státu, tzv. státních nevolníků, byla zrušena reformami připra

venými tehdejším ministrem státních statků hrabětem Pavlem D. Kiseljovem.

Do praxe byly uvedeny v letech 1837–1841. Pozn. odbor. korektora | RUSKÁ REVOLUCE ruští občané nadále patřili k jednomu ze „stavů“ (měšťanskému, rolnickému, církevnímu nebo šlechtickému)

1

, takovýto systém však

neumožňoval vznik nějakých nových sociálních vrstev, například příslušníků určité odborné profese nebo dělníků ve městech, pouze církev si zachovávala charakter jakési uzavřené kasty.

2

Pravda, v posledních třech desetiletích před revolucí v roce 1917

už Rusko dál nechudlo, ale naopak se vzmáhalo; právě v tomto období zažilo svůj první skutečný hospodářský růst coby důsledek vládní politiky industrializace, zahraničních investic, modernizace bankovního systému včetně finančních půjček a alespoň mírného rozvoje domácí podnikatelské aktivity. Ruské rolnictvo, které v době revoluce stále ještě tvořilo osmdesát procent obyvatel země, sice žádné výrazné zlepšení své ekonomické situace nepozorovalo, nicméně na rozdíl od některých tehdejších názorů lze téměř s jistotou říci, že jejich životní úroveň se postupně ani nijak nezhoršovala.

Mikuláš II., poslední ruský car, mezitím smutně sledoval, jak jeho

autokratický systém prohrává boj s rafinovanými liberálními vlivy ze Západu. Směr politických změn k něčemu jako západní konstituční monarchie se zdál být jasný, i když mnohé příslušníky vzdělaných vrstev společnosti naplňovala pomalost změn a tvrdohlavě obstrukční postoj autokracie netrpělivostí. Po revoluci v roce 1905 Mikuláš ustoupil; nechal vytvořit celostátní volený parlament čili Státní dumu a zároveň povolil politické strany a odborové organizace, tato vstřícná 1 Po právní stránce církev v Rusku nikdy netvořila stav, ale pouze, jak je níže

v textu uvedeno, kastu. Pozn. odbor. korektora 2 Duchovní byli oproti jiným zemím výrazně sociálně stratifikováni. Vysoké

duchovenstvo se proto počítalo ke šlechtě, kdežto vesničtí popi k rolníkům.

Kastu tvořili pouze co do duchovní úlohy a úcty, která z jejich úřadu plynula.

Pozn. odbor. korektora

VýChOzí SITUACE | 31

opatření však byla podrývána starými svévolnými zvyky typickými pro autokratický způsob vládnutí, jakož i pokračující činností tajné policie.

1

Po bolševické Říjnové revoluci se mnozí Rusové, kteří emigrovali,

dívali na léta před jejím vypuknutím jako na jakýsi zlatý věk pokroku, který byl svévolně přerušen (tak to alespoň vypadalo) první světovou válkou nebo zdivočelými masami, případně bolševiky. Skutečností zůstává, že země tehdy skutečně kráčela kupředu, jenže právě to do značné míry přispělo k její nestabilitě a k možným politickým otřesům, protože čím rychleji se nějaká společnost mění (a nezáleží na tom, zda jsou dané změny vnímány jako pokrokové nebo naopak regresivní), tím více je tak říkajíc rozkývaná. Když bychom se v této souvislosti podívali na velká literární díla předrevolučního Ruska, jejich nejvýraznějšími rysy jsou pocit vykořenění, odcizení a neschopnost ovládat svůj vlastní osud. Nikolaj Gogol, tedy spisovatel devatenáctého století, svou zemi dokonce označil za něco jako koňské trojspřeží, které pádí tmou k neznámému cíli, a když pro změnu Alexandr Gučkov, politik působící ve Státní dumě, v roce 1916 kritizoval cara a jeho ministry, přirovnal Rusko k automobilu řízenému šíleným řidičem, které jede po okraji propasti a vyděšení spolucestující řeší, zda mají podstoupit riziko a sami se ujmout volantu. V roce 1917 se tak nakonec opravdu stalo a rázný postup Ruska vpřed se tím změnil ve „směr“ do revolučních vod. Společnost Carské impérium se rozkládalo na obrovském území, od území dnešního Polska na západě až po Tichý oceán na východě, zatímco 1 Volená Státní duma byla pouze dolní komorou ruského parlamentu. Horní

komoru představovala jmenovaná Státní rada (rus. Gosudartvennyj Sovet).

Pozn. odbor. korektora | RUSKÁ REVOLUCE na severu sahalo až k Arktidě a na jihu k Černému moři a k hranicím Turecka a Afghánistánu. V nejdůležitější části této říše, tedy evropském Rusku (včetně území, které se dnes nachází na Ukrajině, v Pobaltí a Bělorusku, žilo podle sčítání lidu, které proběhlo v roce 1897, devadesát dva miliónů obyvatel a v celé zemi pak sto dvacet šest

XII

. I Rusko

ležící v Evropě včetně jeho relativně vyspělých západních teritorií však mělo dál převážně venkovský, neurbanizovaný charakter, výjimku tvořilo jen několik velkých průmyslových měst, která se povětšinou zrodila během nedávné rychlé expanze. Byly to samozřejmě imperiální me - tropole Sankt Petěrburg, za první světové války přejmenovaná na Pe - trograd a v roce 1924 na Leningrad, Moskva, od roku 1918 staronové hlavní město, Kyjev, Charkov a Oděsa, ale také nová těžební a metalurgická centra v dnes již ukrajinském Donbasu, jakož i Varšava, Lodž a Riga na západě nebo Rostov a ropné Baku na jihu. Většinu provinčních, tedy menších ruských měst se však ještě začátkem dvacátého století dalo označit za ospalé „zapadákovy“, prostě administrativní střediska lokálního významu s nepočetnými obchodníky, několika školami, trhem se zemědělskými produkty a možná nádražím.

Na venkově z valné části přetrvával tradiční způsob života. Rol

níci měli půdu i nadále ve společné držbě. Obvykle byla rozdělena na nevelké části, jejichž obdělávání měla na starost domácnost, přičemž v řadě vesnic mir, tedy vesnická (občinová) rada, tyto kusy pole průběžně přerozdělovala, aby měli všichni stejný podíl.

1

Běžnou pra

covní pomůckou byly dřevěné pluhy, protože moderní zemědělskou techniku na ruském venkově neznali, a pokud se produkce týče, zůstávalo jen málo přebytků, které se nespotřebovaly tam, kde se 1 Vesnická domácnost bývala obvykle třígenerační a podobně jako celá občina

i domácnost plnila kolektivně úkoly. Především šlo o péči o vlastní domác

nost včetně zajišťování starosti o děti a staré rodiče. Pozn. odbor. korektora.

VýChOzí SITUACE | 33

vypěstovaly. V chatrčích, které se k sobě krčily podél hlavní ulice, se spalo na pecích, dovnitř mohlo i domácí zvířectvo a přetrvával starý patriarchální model rodiny. Od nevolnictví přitom tyto obyvatele dělilo jen něco víc než jedna generace – rolník, který na přelomu devatenáctého a dvacátého století dosáhl věku šedesáti let, byl v roce 1861, kdy došlo k jeho zrušení, již dospělým člověkem, i když ještě mladým.

Zrušení nevolnictví samozřejmě život lidí na ruském venkově

změnilo. Bylo však provázeno velkou opatrností, aby se změna co nejméně negativně projevila na ekonomickém fungování státu. Dbalo se proto, aby neproběhla moc rychle. Před zrušením rolníci obdělávali svá nevelká území, z nichž platili státu a svým pánům daně (případně odváděli naturálie) a současně robotovali bez nároku na odměnu na panském, případně jim místo toho ekvivalent požadované práce vypláceli v penězích. Od roku 1861, kdy už byli volní, se dál věnovali svým políčkům a někdy se navíc nechávali najímat svými bývalými pány k práci pro ně. Zároveň však také museli platit státu za „vykoupení“, aby mu tak vynahradili finanční částky, které ten v podobě paušálu poskytoval vlastníkům půdy coby okamžitou kompenzaci.

1

Tyto peníze měli splácet čtyřicet devět let (stát toto období nakonec o několik let zkrátil), přičemž vesnické společenství (občina) neslo kolektivní zodpovědnost za dluhy všech svých příslušníků; to znamenalo, že jednotliví rolníci byli dál s vesnicí svázáni, i když už ne coby nevolníci, ale v důsledku zmíněného dluhu a skutečnosti, že za něj zodpovídal mir.

2

Podmínky, za nichž bylo nevolnictví zrušeno,

1 Výkupní ceny, které ovšem nebyly stanoveny okamžitě pro celé impérium,

uhradil za bývalé nevolníky stát a oni mu je museli i s úroky splácet. Pozn.

odbor. korektora. 2 Aby stát nepřišel o peníze, které za výkup šlechtických nevolníků zaplatil,

stanovil, že do doby úhrady výkupní ceny (a zaplacení úroků z této půjčky)

zůstává rolník dočasně vázaný, tedy nesmí o své vůli změnit působiště. Pokud | RUSKÁ REVOLUCE měly zabránit masovému přílivu rolníků do měst, vylidňování vesnice a vzniku vrstvy proletářských bezzemků, protože to by představovalo hrozbu pro veřejný pořádek; navíc posílily vesnické rady a starý systém společné držby půdy, takže pro rolníky bylo téměř nemožné svá políčka nějak slučovat, jakož i rozšiřovat nebo vylepšovat vše, co jim patřilo, případně dokonce přecházet k drobnému vlastnímu farmaření.

Trvalý odchod rolníků z vesnic byl tedy i v desetiletích následujících

po zrušení nevolnictví obtížný, mohli je však snadno opouštět na přechodná období a pracovat jako námezdní síly v zemědělství, stavebnictví, hornictví nebo ve městech. Pro mnohé rodiny představovala taková práce dokonce životní nutnost, protože vydělanými penězi hradily daně a již zmíněné „vykoupení“. Ti venkované, kteří pracovali jako sezonní zaměstnanci čili tzv. otchodniki, bývali často pryč po řadu měsíců roku, takže obdělávat jejich políčka na vesnici museli ostatní rodinní příslušníci. Pokud se přitom rolníci nechávali najímat někde daleko od svého domova, například ti z centrální části Ruska, kteří pracovali v donbaských šachtách, vraceli se domů třeba jen pomáhat o žních nebo možná ještě na jarní setí. Praxe odcházet na sezonní práce sice existovala v zemi již odedávna, zejména v méně úrodných částech evropského Ruska, kde statkáři od svých nevolníků vyžadovali spíše peníze než obdělávání svých polí, ale koncem devatenáctého století a začátkem toho dvacátého se stávala čím dál častější, mimo jiné proto, že přibývalo pracovních příležitostí ve městech. V letech bezprostředně před vypuknutím první světové války si tak vyzvedávalo povolení k sezonní práci mimo svou vesnici každý rok zhruba devět miliónů rolníků, přičemž téměř polovina z nich směřovala jinam než do zemědělství

XIII

.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist