načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ruksak - Horst Kocour Haslbauer

Ruksak

Elektronická kniha: Ruksak
Autor:

Obsah této knihy není pro zženštilé typy, upejpavé slečinky ani osoby žijící ve sterilním prostředí. Vyhnout by se mu též měli lidé jemných mravů, kteří ještě neměli kontakt s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 255
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-865-4645-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografický román, ve kterém autor líčí své zážitky z mládí. Hlavní hrdina Horst žije na Sokolovsku v německé rodině a po vyučení na sklonku 50. let nastupuje jako elektrikář na šachtu. Začíná období veselého, bezstarostného života, naplněného hlavně sportem, koníčky, hudbou a kamarády na celý život, které získává i na vojně na Moravě. Nelehká doba však zastihne i jeho a náš hrdina se odhodlá k emigraci. Román je volným pokračováním knihy Transfuze Antona Horsta a přibližuje méně známý život obyčejných lidí, příslušníků německé menšiny. Ti nejen že prošli poválečným odsunem, ale mnohdy byla postižena a k emigraci donucena ještě i další generace.

Popis nakladatele

Obsah této knihy není pro zženštilé typy, upejpavé slečinky ani osoby žijící ve sterilním prostředí. Vyhnout by se mu též měli lidé jemných mravů, kteří ještě neměli kontakt s drsným životem populace, která nalézá potěšení i v maličkostech, někdy až hrubého rázu. Volně navazuje na předchozí publikaci  Transfuze Antona Horsta . Oproti ní má z větší části humorný charakter-s někdy až tragickými konci. Tak, jak ani život člověka, se neskládá jen ze samé legrace nebo smutku. Několik mladých mužů si v knize, podle pravdivého líčení, snaží pod sluncem vybojovat své místo svým osobitým způsobem. Dopady se u každého z nich liší. Také je vybarvená druhá (tentokrát dobrovolná) vysídlenecká vlna sudetských Němců "Egerlanďanů" do NSR. V tomto případě, chtějí opustit své rodiště hlavně z důvodu neznalosti českého jazyka. Tato generace lidí středního věku, s sebou táhne i mladší generaci svých dětí, kterým se oproti nim, od mezitím získaných českých přátel ani trochu nechce. Pokorně ale následují své rodiče VEN do neznáma. Kniha pojednává o pravém přátelství, a jak se s tvrdou vojenskou šikanou vyrovnalo několik kamarádů, tankistů, pomoci vtipu. A jakou zábavu si našli, aby jim ten čas vojenský příjemně ubíhal, přesto jsou z nich tesání pravý muži, aniž to pozorují. Vojenský čas je v knize ale pouze jedna z epizod, z bohatého života těchto lidiček, pro které začínají pomalu a nenápadně existovat i ženy. Popsán je také odchod mnoha rodin ze všech koutů Československa na Sokolovsko. Jednak zaplňují mezery po odcházejících Němcích, ale hlavně se jim naskýtají, jako lidem ODJINUD, dobré pracovní příležitosti a okamžité získání hezkého bydlení. Do těchto míst nepřichází jen řemeslníci, ale i lékaři. Dobré platové podmínky, vylepšené ještě prašnostními příplatky, lidově zvané POHŘEBNÉ, jsou pro často ještě mladé rodiny lákavé. Tito lidé ODJINUD už nepřišli na západ drancovat. Společně s domorodci se také propracují v různých sportovních odvětvích na přední místa v republice. Vnitrozemí tomuto regionu říká cizinecká legie, neboť zde našli domov také Slováci, Maďaři a jiné národnosti.

Předmětná hesla
Kocour Haslbauer, Horst, 1939-
* 20. století
Češi a Němci -- 20. století
Každodenní život -- Česko
Sudety (Česko)
Zařazeno v kategoriích
Horst Kocour Haslbauer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Horst Kocour Haslbauer

© Nakladatelství Jindřich Kraus ­ PRAGOLINE 2014

ISBN: 978­80­87872­57­4

Kniha je věnována i bývalým spolužačkám, spolužákům, učitelům, ještě

žijícím i těm tam nahoře, sportovním spoluhráčům, protihráčům,

soupeřům, mistrům mého oboru, spolupracovníkům, učedníkům,

dlouholetým přátelům, přátelům čerstvým a hlavně – prvním láskám,

které o tom nevěděly, těm, které to tušily, i těm, které si byly skoro jisté.

Samozřejmě také těm, o kterých jsem si neuměl představit, že by

zbožňovaly mne samotného, a já se to od nich dozvěděl až ve stařeckém

věku. Já osobně, jak jsem ješitný, se za starce nebudu považovat ani

poté, co za mnou zaklapne dekl. Amen...

Knihu věnuji své Bohdance, půjčuje mi pero.


Horst Kocour Haslbauer

Ruksak


Upozornění

Nenávidím veškerou politiku, tedy politiku všech stran. Politika je pro mě horší než rakovina a AIDS dohromady!

U všech kormidel by měli být nestraníci – odborníci ve svém oboru!!!

Když na mě vystrčí jmenovaná své drápky, teprve ji začínám vnímat a bráním se svými drápky lvími.

Někdo si bude myslet, že se v této knize objevuje plno nic neříkajících jmen. Nejsou to celebrity ani prominenti, není je vidět na obrazovkách, nelze se o nich dočíst v časopisech. Jejich obličeje nepatří politikům, ale každý zde, i krátcejmenovaný, udělal pro Sokolovsko více než kdejaký kvákající politik. Proto se budou tito skromní a pracovití jednotlivci objevovat také v mých dalších knihách i se svými lidskými chybami. Čtenář si na ně určitě zvykne a bude je mít rád jako já. Píši o nich, protože nechci, aby zapadli v zapomnění.

Snažím se vyhýbat politizování, chci čtenáře pobavit a ne pobouřit.


5

Předmluva

Když jsem v emigraci, v roce 1987, chtěl svůj první rukopis dostat na veřejnost,

napadlo mě, že by mi mohl poradit ve Vídni od domova odříznutý Pavel Landovský.

Navázal jsem s ním kontakt pomocí drátů. Představil jsem se jako Kocour, abych ho

svým německým jménem nevyplašil a nepřivodil mu žaludeční vředy.

„Kocour, Kocour,“ zadumal nahlas, „člověče, já tě musím znát z Prahy, to je ale let...“

„Já jsem, Pavle, ze Sokolova... politická píseň... tam jsem tě neviděl nikdyvystuovat ani nastupovat do autobusu...“

„No počkej, nedělej si prdel, já bych tě měl znát z divadla...“

„Pavle, v divadle jsem seděl vždycky jenom jako divák... mám ale jinou prosbu“

a začal jsem mu vysvětlovat, proč volám.

„No hele, já znám na Západě plno lidí, rukopis na knížku říkáš... a odkud vůbec

voláš?“ Po mé odpovědi se zděsil: „Z Norimberka, z Norimberka... Ježíši, to ti,člověče, bude stát telefon majlant... už zuřivě přemejšlím..., koho jen bych ti poradil.

Víš, oni to sou většinou kurvy slibotechnický, mám u takových rozházený mnou

nakecaný kazety po celý Evropě, že prej z toho něco udělaj, a ticho po pěšině. Ani

kazety už mi neposlali, hajzlové, nazpátek. Prachsprostě mi je ukradli... na to

majzla! Jé, to tě bude stát prachů, ty se nedoplatíš...“

„To je dobrý, Pavle, já sem vykrad banku...“

„Tak to jo, hele, mně už se kouří z mozku..., ale teď mě něco konečně napadlo.

Na všecky se vyser, sou to hajzlové, pošli to přímo do Kanady Škvoreckýmu, to je

rovnej chlap. Já tady, do prdele, musím někde mít jeho adresu..., ale kde jen mám

ten zasranej notes?“ Bylo slyšet, jak volá ženské jméno a ptá se na notes.Samozřejmě že dáma o úkrytu notýsku věděla a už jsem slyšel Pavla, jak hledá. „Eš, eš, š,š,š,

už to mám,“ vykřikl radostně, „jé, ty se nedoplatíš... vlastně si vykrad banku... piš,

budu ti to slabikovat, v tý zasraný angličtině se všechno čte jinak, než se píše... jó,

zlatá čeština...“

S poděkováním a přáním štěstí v životě jsem se rozloučil a Pavel ještě zabrumlal:

„Tak ty, Kocoure, kradeš... asi bych měl začít taky, přeju ti, hochu, úspěch a měj se

fajn..., ale stejně si budu celej den ještě lámat palici, odkud tě znám...

Půl roku nato mi oznamoval krajanský leták, že Pavel Landovský bude mít vMnichově besedu ohledně své čerstvé knihy... Tak se dočkal, myslel jsem, a přál mu to.

Vyrazil jsem tam s dcerami Ivou a Petrou a jejich kluky, bratislavským Danem

a pražským Šimonem. V malé sportovní Hondě CRX byli ti dva čahouni stočení

jako krajty tygrovité.

V narvaném sále restaurace Haidhauser Bürgersaal to šumělo, pro nás užnezvyklou, davovou češtinou. Letěla slova, že Lanďák je vedle v hospodě u stolu seŠtěánkem, Přenosilovou a dalšími. Koupil jsem jeho knihu a vyrazil s ní ke stolu, kde

to nejvíc vřelo. Nahlas jsem pozdravil a představil se jako Kocour. Pavel na měukázal rukou a křikl: „Přátelé, to je von, Štěpánku, ty přece musíš znát Kocoura...“

„No, Pavle, já kocoura znám, ale ten můj vypadá o malinko jinak než ten tvůj...“

Všichni si mě začali prohlížet a Ivona Přenosilová zakroutila hlavou. „Pánové, ten

můj tedy vypadá taky zcela jinak než tenhle...“ Jejich stůl se rozbouřil pravým


6

ČESKOSLOVENSKÝM emigrantským smíchem. Poprosil jsem o podpis a odmítl si

ke stolu přisednout. „Čekáme na tebe toužebně vedle v plným sále...“

„Jo, toužebně na tebe čekají, Pavle, tak to budeš muset jít...“ pronesl Štěpánek závistivě nafilmovanou intonací.

„Norimberk, Norimberk... a eště kradeš, Kocoure? A jak to dopadlo seŠkvoreckým?“

„Čekám na odpověď...“

„To už je tolik hodin? Máte někdo cibule? Budu se muset přemístit vedle...“

zamumlal Pavel, já si vyhrnul rukáv na levé ruce, abych mu před odchodem ještě

oznámil přesný čas, ale mé zápěstí zelo prázdnotou. A takové to byly drahéhodinky od dcer k narozeninám... musely mi v té tlačenici sjet. Přenosilová mi je přece

neukradla. Ještě jsem chvíli bloudil očima po podlaze, ale Pavel už nahlas zdravil

z pódia své krajany...

Ani ve snu tenkrát nikoho nenapadlo, že komunismus má na kahánku, že sem,

my emigranti z celé Evropy, už nebudeme muset jezdit na členy SemaforuMiloslava Šimka, Jirku Krampola, Zuzanu Buriánovou a Josefa Fouska, ani na IvanaMládka a hladově jim od úst odtrhávat každičké české slovíčko.

Tady chci upozornit osoby, o kterých budu psát pravdu v této i dalších knihách,

že mne mohou za mé výroky klidně udat. Počítám s tím a nebojím se toho, vím

totiž, že české soudy jsou tak pomalé, že než na mě přijde řada, budu se smíchy

otáčet v rakvi.

Ruksak

(ten svůj si každý musí nésti sám a také sám rozhodne, čím a jak si ho cestou

životem naplní)

(před, na a po vojně)


7

Hlavou napřed

Celá ta sranda začala 26. 07. Je po sedmé hodině, když mě maminka konečně

vypouští ze svého lůna. Už bylo na čase, i když si stěžovat nemohu – po celých

těch devět měsíců bylo o stravu a střechu nad hlavou postaráno – vzpomíná bývalé

embryo.

Jdu hlavou napřed, už se mi tam na té šňůře nelíbilo a hned na tom světědostávám hybu na zadek od toho prvního člověka v mém životě. Drží mě jednou rukou

za nohy hlavou dolů. Zahlédl jsem na nástěnných hodinách, že je 7.30, kdyžpleskla ta rána na mou prdelinku. Nespokojeně jsem zařval, což přítomné rozesmálo,

a začali tleskat. Naprogramoval jsem jako první okamžitě do mozku: Stačí něco

zařvat, aby byl aplaus.

Mámu jsem útěkem odhmotnil o plno kil. Poprvé slyším její hlas lajf a dozvídám

se, že jí říkají Marie a že jsem se narodil v den Aniček.Tenkrát máma nevěděla, že

tuhle proceduru zažije ve svém životě ještě 4x.

A dnes je mi sedmnáct, jdu se informovat na své první přidělené zaměstnání

v životě.

Důl Sylvestr

Po vyučení mám možnost jít dělat na Důl Sylvestr v Dolním Rychnově nebo do

traktorové stanice v Radošově u Varů. Vyhrál Sylvestr, tam dojdu aspoň za dvacet

minut pěšky z baráku, řekl jsem si sedmnáctiletým rozumem. Ještě jsem neměl

ponětí o tom, že Důl Sylvestr a já jsme vznikli ve stejný rok.

Při vkročení do elektrodílny jsem dostal herdu – tentokrát do zad -, že mě to zase

vytlačilo ze dveří. Nechci uvěřit svejm vočím, strůjcem rány je Günter Iser – jeden

z mých prvních nejstarších kamarádů, vidíme se po pěti letech.

„Ty vole, co tady děláš?“

„A ty, ty vole?“

„Učím se tady třetím rokem na elektrikáře silnoproudaře.“

„Vidíš, to já jako autoelektrikář jsem jen slaboproudař a k tomu jen nastejnosměrnej proud, tys na střídavej, budeš mít větší plat. Tebe, když to totiž praští, tak

máš jistej funus. Já naopak se ran bát nemusím, rukama ani neucejtím, jestli vdrátech vůbec šťáva je. Já svoje kablíky můžu klidně oblíznout, zato tobě dají K.O.“

Okolo nás se shromáždili i jiní kluci podobného věku - mezi nimi vyplave také Erhard Kverka, můj spoluhráč z Baníku Sokolov s rychlým sprintem a tvrdoupřesnou ranou levačkou.

„Kluci, hledám mistra Dietricha, mám tady začít dělat...“

„Ale vždyť jsi autoelektrikář, slaboproud dělá pan Vlasák a ten někdy nemá co

dělat...“

Kvapným krokem vešel šedovlasý pětapadesátník, s kšiltovkou na hlavě. Kluci sebleskově rozprchli k ponkům, kde počali šroubovat, pilovat anebo fintit, že něco dělají.

„No ty, co taty teláš?“ zeptal se mě o malinko lepší češtinou, než mluví moje

německá máma.


8

„Dobrý den, hledám pana Dietricha...“

„No, co chceš?“

„Mám tady začít pracovat, jsem Haslbauer.“ Pro něj by určitě bylo lepší,kdybychom přešli na němčinu, jsme ale v Československu, on je ve funkci mistra a je rok

1956. A také bych se v odborné němčině nechytal.

Stál proti mně, nohy rozkročené, ukazováček pravé ruky dal pod nos a začal

urputně přemýšlet, přičemž začal tím vzpřímeným prstem jezdit pod svým nosem,

jako kdyby hrál smyčcem na jednostrunné housle. Pojednou, tou samou rukou,

chňapl kšilt své čepice. Nejdřív si pokrývku hlavy stáhl až ke špičce nosu, poté ji

šoupl až do zátylku. Několikrát to opakoval, načež ji nadzvedl nad hlavu, ale jen

tak vysoko, aby se zbylejma prstama mohl na hlavě podrbat. Celé to opakovaltřikrát, když pojednou tou samou rukou sjel bleskově do svého rozkroku, chňapl své

kompletní nářadí, začal toto nadzvedávat a pouštět. Poklesával při tom do rytmu

v kolenou a zase se napřimoval. A opět začaly housličky. Při škrábání se naodkryté hlavě si konečně vzpomněl: „ A jó, už fím! Teme sa hlavnym enerketikem panem

Hotanem.“

Pan Hodan byl nejen energetik, nýbrž i energický. Bylo mu líto, že místo jeobsazené zatím ještě panem Vlasákem.

„Umíš lézt se železama na sloupy?“ Nebylo mi jasné, o jaká železa jde.

„Nevím, já to nezkoušel...“

„Tak naučit, zatím budeš dělat elektrikáře, zaučíme tě! Za dva měsíce budeš

schopen dělat provozního elektrikáře, dva chlapci jdou na vojnu! Budeš pak dělat

na tři směny a samostatně chodit po šachtě kontrolovat elektromotory. Také budeš

chodit pomáhat dělat údržby na bagrech a podobně! Zítra přijď na ranní!“

A tak se ze slaboproudého autoelektrikáře stal elektrikář silnoproudař na Dole

Sylvestr.

Spolupracovníci

Pomalu poznávám své nové kolegy. Když vešel do dílny se svou montážníbrašnou Štefan Kalinič, i v mém mužském oku se zajiskřilo. Vypadal jako dvojník

Gerarda Philipa, já jsem proti němu Quasimodo. Opravdu úplnej Philipe ve Velkých manévrech, perfektní černej ježour, na krku zaholenej havel, zoubky jako

perličky a to půl roku před vojnou. Za Štefanem se objevilo stejně staré jánošisko se

jménem Košut a s vizáží McQueena. Též on má půl roku před vojnou. A když se

objevil učedník třetím rokem Adolf Štaidl, zapochyboval jsem, že se nalézám

v elektrodílně na Sylvestru. Vypadalo to spíše na Hollywood. Když ale vplulvratkým krokem předdůchodce pan Rychetský, už jsem si nebyl jistý ani trošku.

Jeho červeně svítící mrkvový nos hned upozornil na zálibu, kterou jeho jedna

ruka začala naplňovat. Zalovila v montážní brašně, kde místo nářadí se nalézalo

sklo. Objevila se poslední plná PLZEŇ, která zbyla mezi odlehčenými družkami.

Důchodce čekatel se pro jistotu opřel o ponk.

Zpočátku jsem nasazen na práce v dílně, abych se otrkal, takže mám přehled

o dění v této hale.


9

Ranní směna má 30 minut před PADLA, staří mazáci se vrací ze šachty do dílny

dříve, a čím větší zelenáč, tím se čas zkracuje až na jednu minutu před odchodem

domů. Pan Rychetský školeným hmatem otevřel šroubovákem flanděru, podržel si

láhev ve výši úst dvacet centimetrů od tohoto důležitého otvoru. Pohled tohoto

zkušeného muže zamířil do blba, čekal jsem, že se k flašce přisaje, ale panRychetský ne, on měl jiný rituál než mistr Dietrich. V již popsané poloze na deset sekund

strnul. V první vteřině našpulil rty, že mu vrchní díl přikryl obě nosní dírkysoučasně. V desáté sekundě nosní dírky odkryl, nahlas zamlaskal a loknul si, že půlka

obsahu se vypařila. Celý rituál provedl znova a lahvinka byla vysátá, že i její dno se

prohnulo vzhůru k hrdlu. Láhev dal nazpět do brašny mezi ostatní prázdné anejistým tanečním krokem se opět vytratil, šel natankovat?

Mistr Dietrich většinou seděl v rohu dílny u svého psacího stolu, neustále aneúnavně něco čmáral, učil se česká slovíčka? Občas vyskočil, vyběhl z dílny,zahýbal kšiltovkou, tentokráte levou rukou, a vrátil se. Pak čepici položil na stůl vedle

zapíchlé tužky, brýle z očí přemístil na odkrytý vrch hlavy a vrhl přemýšlivý pohled

do neznáma. Zpočátku jsem se domníval, že zírá na mne, on ale koukal skrze mne.

Vrzly dveře, nějaká paní volala: „Pane Dietrich!“ Oslovený si zároveň sbleskovou otočkou narazil kšiltovku, někdy pod ní zapomněl i brýle, cestou k volajícízjistil, že špatně vidí. Už ale věděl, kde hledat. Stáli proti sobě, trousili slova, mistr

začal hrát na housle a pokračoval stejnými pohyby, které jsem znal. Nevynechal

nic, ani pohupování zátěží v rozkroku. Dělá to tedy při hovoru s každým, ať muž,

žena, nebo cokoliv.

Upoutal mě křik za oknem, ze zámečnické dílny naproti vytahoval ze dveří na dvůr, za ochlupení v rozkroku, montér Moravec jednu ze dvou soustružnic. Ječela bolestí, třískala ho oběma rukama do hlavy, ale byla nucena smějícího se acouvajícího montéra následovat, i kdyby nechtěla.

Když s ní montér Moravec takto vymetl celý dvůr, konečně své sevření otevřel a utekl do bezpečné vzdálenosti. Ještě než nakvašená soustružnice zmizela v dílně, bylo slyšet její: „Kurevníku!“

Když ranní šichta pomalu spěla ke konci, začali se scházet i ti poslední zprovozu s těmi, co nastupovali na odpolední. Dílna byla zaplněna, Dietrich sondoval od

končících, co je kde nového a co je kde zapotřebí. Samozřejmě při tom vykonával

svůj pohybový rituál.

O rok starší Erhard Weber mi dal znamení, abych jej následoval:

„Pojď, něco ti ukážu!“ Odtáhl mě do prvního patra třídírny k nějaké holce, která

měla oči jako mlýnská kola, třídila u výhybky prázdný hunty ( vozíky). Že je hezká,

bylo vidět i přes to, že měla kvůli prachu šátkem zakryté dvě třetiny obličeje.

Erhard jí oznámil, že jsem novej, chvíli s ní klábosil s pusou přímo u ucha, v tom

rámusu nebylo slyšet co, a zase jsme odešli. Cestou zpět povídal:

„Hele, to je Francouzka z Kynšperka, nikomu zatím nedala, zkus to taky,jmenuje se Tereza.“


10

Sloupy elektrického vedení

Při nácviku lezení na sloup elektrického vedení s železnými háky na nohách

jsem při zrychleném sestupu málem nahoře nechal svůj obsah rozkroku. Ostatní se

bavili, přiznali se ale v zápětí, že mají tu samou zkušenost.

Když byli dráteníci v dílně bez mistra, ozvalo se co chvíli: „Postřeh!“ Bylo nutné se okamžitě bleskově otočit o 180 stupňů od ponku a chňapnout to, co zrovnaletělo vzduchem tvým směrem. Mohl to být skleněný kryt svítilny, silná žárovka, jistič nebo něco jiné, které by dopadem na zem ztratilo svou funkci, tudíž průser. Těchto hrátek se zúčastňoval také Rudolf Dietl, který přišel roku 1956 z vojny jako první. Ruda když potichu křičel postřeh, bylo zle! Většinou jím vržená věc už byla dávno ve vzduchu, než dořekl varování.

Hoši připojili pekelný stroj na kliku dílenských dveří. Když oknem vidělipřicházet revmatika, pustili do kliky léčidlo, elektrické křesílko pro dlaň. Odezvy byly

různé, zaklení, tichý vpád, vylezlé oči z důlků, vražedné úmysly. Pachatele ale

nešlo identifikovat, všichni u ponku pilně pracovali.

Objevila se baculatá postavička s úsměvem á la Švejk; kliku si otevřela gumovou

hadicí a ode dveří se ozvalo:

„To víš, mě na to nenachytáš...“

„Zdařbůh, pane Vlasák,“ bylo mu odpovědí. Asi pětatřicetiletý Vlasák sepohodlně zády opřel o ponk a s usměvavou tváří začal vyprávět velice choulostivé vtipy,

poté odešel se slovy: „Běžte do prdele, páni soudruzi, takhle ten komunismus

nevybudujeme, koukejte něco dělat!“

Ještě dnes je mi záhadou, proč komunisté nezakázali havířům pozdrav „zdařbůh“, když byl jimi vyškrtnut, vyhlazen a jeho kostely trpěny jen kvůli památkovýmhodnotám. Na některých zámcích si ale smlsli - udělali z nich kasárna nebo prasečince.

První výplata

Nesl jsem si domů svou první výplatu v životě, za kterou jsem si chtěl koupit

kytaru a dort. Můj celoživotní sen sníst naráz celý dort se brzy vyplní. Peníze jsem

mámě položil na stůl. Nastal ten okamžik, kdy jsem hodlal začít splácet, kytara

a dort počkají. Na mámě bylo vidět, že si s tou situací neví rady, peníze odmítla.

Brání se je přijmout, abych si prý něco hezkého koupil. Byli jsme jako dva na trhu.

Dívala se na ty peníze na stole jako na jedovatého hada. Konečně začalaustupovat, a že prý si z toho vezme jen něco na jídlo. Já ukončil tuto hru tím, že jsem

mámě odňal veškeré rozhodnutí.

„Mami, vemu si jen dvacku na kino, ostatní je tvoje, kup ty si něco hezkýho, já

zatím prachy nepotřebuju, ahoj!“ A rychle jsem zmizel.

Při mém návratu večer, peníze tedy na stole už nebyly, se máma tvářila, jako

kdyby mi je každou chvíli chtěla vrátit. Cítila se trapně, nikdy v životě nic jen tak

nedostala. Trapně jsem se cítil i já, když mi u okénka peníze vyplatili, ještě nikdy

jsem takové množství nedržel v ruce a byly moje. Styděl jsem se je přijmout,udělal jsem vůbec tolik práce? Brali ale všichni, vzal jsem je tedy také.


11

První odpolední

Za tři měsíce nastupuji na první odpolední, jsem zaučen samostatně po šachtě

dělat revize, předcházet a odstraňovat závady. Před dvaadvacátou hodinou, kdy

měla směna končit, mě čekalo překvapení. Mladí i staří, kteří končili, místo aby

hnali do umýváren, utíkali s potutelným úsměvem za velkou budovu, která byla

i šatnou. Kolegové mě táhli s sebou, u dřevěných dveří za budovou, které byly

zablokované a již dávno k procházení nesloužily, byl hrozen lidí. Někteří klečeli,

jiní stáli nahnutí vpřed a ostatní, natažení přes již uvedené, měli jako tito nalepené

oči na dveře. Pochopil jsem je, až když jsem přišel na řadu. Na druhé straně se

nalézaly dámské sprchy. Má první peep show v životě (škoda, že jsme si tonenechali patentovat). Dámy na druhé straně zřejmě o provrtaných dírkách věděly, ty

mladé se k nim otáčely zády a ty starší beze studu své vnady na dírky nalepily

anebo své bohatství před těmito důkladně mydlily.

Nevím proč, ale už nikdy jsem tam nešel, začal jsem naopak před každým

začátkem pochůzky chodit za Terezou. Pět minut jsme na sebe hulákali všelijaké

nesmysly, než jsem v obchůzce pokračoval.

Cesta do práce

Máma mě budila, už měla vždy připravenou snídani a vedle ležely dvě svačiny,

moje a pro otčíma Arnošta, který se ke stolu přišoural po mně. Do práce na Báňské

stavby to neměl tak daleko a také jezdil na kole, na kterém visely neustále kýble

s barvami, štětkami a hlavně štafle, které si za jízdy, jako každý malíř pokojů

a lakýrník, věšel na svá silná ramena.

Na Sylvestr chodím kolem hřbitova a kolem hřiště Jiskry Dolní Rychnov, kde jsem se něco nahrál, než jsme šli kopat za Baník Sokolov. Pak minu bydliště kamaráda Kurta Hausera a Vildy Wintera. U rychnovské sklárny zahnu vlevo, kde po Chebské ulici šlapu k Texasu, kde bydlí kámoši Pavlovských, Ivan Kucharik a Pišta Ďuriš. Chebskou posléze opouštím na ypsilonce vpravo, minu bydliště mistra Dietricha a našeho brankáře Rudy Lukse, jehož mladší sestra byla v páté třídě mou prvnístarou, s níž jsme si přes hlavy spolužáků vrhali psaníčka. Po ostrém zahnutí vpravo jsem na Sylvestru.

Mám geny člověka, který nechce nic rozbíjet ani kazit, snažím se tomu conejvíce zamezit. Proto jsem v elektrodílně často chodil za mistrem, když jsem si nebyl jistý. On na to neměl nervy, že prý každý učedník třetím rokem takové věci tady zná. Tím mě vždy namíchl a já se do něj nahlas pustil, aby to slyšeli ostatní, mám rád diváky.

„Pane Dietrich, učedník elektrikář vysokoproudař asi ano, ale já jsemautoelektrikář a tudíž slaboproudař, mezi kterými je rozdíl jako mezi řezníkem a pilotem...“

„Máš moc žečiček a si trsý,“ byla jeho odpověď.

Šel jsem tedy raději pro rady ke starším kolegům, ani to se však panu mistrovi nelíbilo. Jednoho dne na mě zavolal hlavního energetika pana Hodana. Ten se do mě chtěl pustit se svou energií, já se svou ještě silnější mu odporoval a nenechal se


12

přitlačit k zemi. Vypadalo to, že se energetik neovládne a vrhne se na mě.Rozkročil jsem nohy a šel do bojové pozice. Energetika to zarazilo, protože můj lev ve

mně se dokáže hrozivě naježit, když je zapotřebí. Začal jsem mu z mé bojové

pozice vysvětlovat to, co říkám mistrovi už tři měsíce. A hle, tento člověk uznal, že

jsem z jiné branže, a že kdyby mě elektřina praštila, byl by průšvih, jelikož na tento

druh šťávy nemám papíry.

Za měsíc jsem byl přidělen panu Jozífkovi Vlasákovi a začal s ním opravovatslaboproudou elektriku na buldozerech, bagrech a parních lokomotivách i jejich vagónech. Před mým příchodem na Sylvestr začala ELEKTRIFIKACE E II. Ještě v roce 1955 sloužily telefony pouze v třídírně a nákladišti, v lomu a skrývce nebyl žádný. My, co po skrývce a lomu museli pracovně běhat, jsme mezi sebou aelektrodílnou měli spojení pouze pomocí nohou.

Nastoupili dva noví kluci - přišli z vojny. Šoltez Otto je stále usměvavý, všiml jsem si, že si neustále potichu, sám pro sebe, zpívá. Nenápadně jsem napínal uši a zjistil, že ten kluk musí mít absolutní hudební sluch a rytmus, o kterém by se mně nezdálo ani v kómatu. Spřátelili jsme se, a když jsem zjistil, že hraje také nakytaru, snažil jsem se mu být občas nablízku a ždímal z něho něco o technice hry na kytaru. Začal mi kreslit akordy, které pro mé prsty byly španělskou vesnicí. Pozval mě po práci k sobě domů na Březovou, všude byly noty, nedivil bych se, kdyby je chladil i v ledničce. Když vzal kytaru do ruky, chtělo se mi někam zalézt, kdyby tenkrát už existovaly tapety, určitě bych zalezl pod ně (jeho později narodivší se synové muzikálnost po něm zdědili, hráli na trubky a saxofony v dětskémorchestru HDKTS. Milan hrál později s Felixem Slováčkem a Karlem Gottem. Ottík se v roce 2002 zabil při autonehodě. Milan a Honza hrají na zaoceánské lodi). Každé ráno mě při příchodu do práce zlobil kamarád Otta otázkou, jestli už mi jde ten nebo onen těžký akord. Mé od rvaček a boxu ztvrdlé ruce s tím měly velkýproblém. Já ho zase naopak zlobil tím, že má svou ženu tak rád, že by raději rozšlapal milovanou kytaru, než by se vzdal své ženušky. Ottu ale nešlo rozházet vůbec ničím.

Ten druhý kluk, co zároveň s Ottou nastoupil, je Honza Mazanec z Chebu. Všichni jsme se divili jeho krátkému sestřihu vlasů, sčesanému zezadu dopředu, a u čela nadzvednutého, tenkrát jsme netušili, že tím svým účesem předešel dobu o padesát let: je škoda pro něho, že se o něm nepíše jako o průkopníku tohoto účesu.

Spolupracovník Rudolf Dietl, ročník 1934, Němec jako já, velký, urostlý, hezký blonďák, už začal na Silvestru roku 1949. Ten sympatický a stále se usmívajícíkliďas se nikdy nerozčiloval. I o svém sňatku uvažoval tajně, nikomu se s tímnesvěřoval. Měl jsem co nevidět zažít malé překvapení.

V roce 1957 obdržel lom Sylvestr vyznamenání Řád práce. Z lomu dopravovala uhlí do třídírny řetězová dráha na vozících (huntech). Tok uhlí byl rozdělován pro třídírnu Antonín, Anežka, do briketárny v Kynšperku, do briketárny v DolnímRychnově a do sklárny v Dolním Rychnově. Také do staré elektrárny tamtéž.

Když se o Pepíkovi říkalo, že má lehy, byl to kec těch, kteří soudili podlePepíkovy družné povahy, stálého úsměvu a vyprávění vtipů. Dělali jsme buď spolu, anebo každý zvlášť, jak bylo zapotřebí. Tohle řemeslo mělo k autíčkům přece jen blíž,


13

i když to byly o něco větší obludy. Lopatové rýpadlo Menck na kolejovémpodvozku z nich bylo ještě nejmenší. Obsluhu dělali mladí kluci a zaučovali JarduČerného – trampa z Modré kotvy. (Znovu jsem se s ním setkal až v roce 2004, od svého

odchodu na vojnu jsem ho neviděl. Zabydlel se v lesích v obci Kamenice. Když

jsem se tam nečekaně objevil, křikl: „Žárovka!“)

S Josefem Vlasákem jsme v socialistické péči měli také parní lopatové rýpadlo

Škoda P 2. To už byla obluda větší, řádně funěla a zahalovala se parou tak, že byla

zamaskovaná i před tou nejbystřejší leteckou špionáží. Jedním z bagráků byl pan

Drinka z rychnovské Husovky. Byl prací tak přetížen, že jeho žena si při drbechstěžovala sousedkám: „Představte si, že můj starej pracuje i v posteli.“ Dívaly se na ni

šibalsky, proto se to snažila přivést na správnou kolej: „No, taky si tahá práci domů

do postele.“ Sousedky se dívaly ještě nechápavěji. „No, on spí s peřinou v luftě,

protože šlape nohama na pedály ve snu, chce fedrovat a plnit plán i doma vespánku...“ Ženy byly zklamané, čekaly zajímavější drb.

Tento bagr se kolem své osy točil pomaleji než Menck, proto se mi na něm tak

netočila hlava a mohl jsem žárovky vyměňovat v pohodě za provozu.

Ten největší kolos - elektrické kolesové rýpadlo Lauchhammer 160, nahousenicovém podvozku, k nám s Vlasáčkem nepatřilo. Byla to obluda jako z jiné planety,

zakusovala se hladově do zeminy a obsluhy na ní vypadaly jako malí permoníci.

Opravy spadaly do rezortu zámečníků a elektrikářů silnoproudařů. Ke kolesu vedl

tak silný kabel, že dva chlapi měli co dělat, aby ho utáhli při popojíždění. Až

později jsem chápal, proč se mistr elektrikářů Dietrich tak často drbe připřemýšlení na své hlavě pod kšiltovkou. Z jeho mozku se muselo kouřit, když velel svým

mužům jako Napoleon. Pochopil jsem také, proč tak často vyskakuje odpracovního stolu a žene si ven nechat zchladit hlavu. Možná mu k řešení těch technických

rébusů právě pomáhal ten jeho zvláštní rituál. Ještě že jeho starší elektrikáři byli

vysoce kvalifikovaní a stačilo jim jen něco naznačit. Panu Antlovi stačilo zabafat

z čibuku a šel v klidu na věc. Generální opravy na rýpadlech dělali hoši zústředních dílen.

Strojvůdci a bagráci si mě brzo oblíbili, a to z jednoduchého důvodu:potřebovali fedrovat, aby byly prémie, a já jim na lokotkách Hentschel, Maffei a MBAopravoval dynama (nahoře venku před kabinou) za jízdy. Jednou rukou jsem se držel za

některý z mnoha výstupků, druhou opravoval závadu. Bavilo mě to, jelikož jsem

miloval nebezpečí a kaskadérství. I v zimním čase jsem chodil pouze v rozhalené

košili, se šátkem na krku. Někteří strojvůdci měli zpočátku strach, že by mohl být

průšvih, ale když poznali mé artistické vlohy, jeli plnou parou se svou kymácející

se mašinkou bez zastávek.

Na bagrech jsem tedy měl trošku problém, točilo se to dokolečka a já kolotoče

nesnášel. Když byly menší poruchy, stiskl jsem zuby a pospíchal s jejich


14

ním. Při větších jsem čekal na čas svačiny. Zatímco se bagráci zakusovali do svých

tlustě obložených chlebů, já makal jako zběsilec, abych nemusel na kolotoč.

S těmi kluky jsme se stali kamarády, i když někteří byli o čtyřicet let starší. Práce

mě bavila, byla jako já, akční. Mašinky, buldozery a bagry na mě už z dálkyhoukaly, když mě zahlédly. Dostal jsem přezdívku ŽÁROVKA. Už jsem nemusel, jako

v začátcích, chodit po čerpacích stanicích.

Rýpadlo Menck nebylo veliké, o to ale živější, na tomto bagříčku se střídali Jarda

Masopust, Franta Šustr a zaučovali onoho Jardu Černého, učedníka na strojního

zámečníka. Na Mencku jsem se dozvěděl některé události kolem povodně roku

1954 v Sokolově. Byl jsem v té době v Liberci v internátu.

Voda zaplavila celé Staré náměstí a stoupala i v hospůdce Přístav, nalézající se na

břehu Ohře. Provoz v té krčmě nebyl přerušen, ani když obsluha a hosté už měli

vodu po pás. Nějaká vodička je nemohla odradit od jejich oblíbené zábavy po

šichtě. Číšník se ke svým věrným štamgastům prodíral tak hrdinně a náruživě, že

mu občas šplouchla voda i do půllitrů, nikdo si nemohl stěžovat na malou míru.

Pivařům to nevadilo, jen se raději srotili přímo u pípy, aby pinglovi zkrátilivzdálenost, stoly a židle už dávno plavaly kolem nich. Ale přišla doba, že i ty největší

pivní skauty voda přece jen vyhnala. Hladina Ohře už stoupla nad stařičký most,

pouze zábradlí mostu ukazovalo posledním odvážlivcům, kudy mají směřovat ke

svým domovům.

Byla to podívaná – vojenské a civilní tatry vozily materiál na stavění ochranné

hráze mezi řekou a Dolem Medard. V jedné z nich seděl za volantem bezpřestávky i Václav Vaníček zvaný Venca Céres. Řeč o něm bude později. Hráz nevydržela

a voda zaplavila zcela tento povrchový důl i s bagry, buldozery a vlakovýmisouravami. Později se zjistilo, že Medard pohltil tolik vody, že to ochránilo město od

ještě větší pohromy.

Můj parťák, Pepík Vlasák, byl veselý a výřečný. Kontakty s mistrem Dietrichem

přebíral pouze on. Po celé šachtě jsme se něco naběhali, takže jsem občas mohl

prohodit slovo s výhybkářem i výhybkářkou, které jsem znal ze svých obchůzek

jako silnoproudař. Byli zalezlí ve svých dřevěných boudičkách, kde si topili

v kamínkách. Mužský četli, děvčátka štrikovala a obě pohlaví vrhala výhybky ze

strany na stranu.

Pepíček Vlasáků, jak také jinak s takovým jménem, je vyučený holič. Aby své

ženě a dvěma dětem mohl naložit na chleba větší várku, utekl do této branže,

která byla jeho koníčkem. Již deset let se tu motá ve svých nyní pětatřiceti.

O nic nepřišel, i když nůžky vyměnil za jiné nářadí, žvanit může nadále. Už po

ránu vyprávěl košilaté fóry a po určité době i své intimní manželské příhody.

Nemohl jsem mu to oplácet, na tomto poli jsem byl bez zkušeností, a příhody

Němce po válce v Československu jsem nehodlal vybalovat, díval jsem se spíše

do budoucna.

My dva, s Pepíčkem, jsme dělali pouze ranní. Když ale bylo zapotřebí, zůstávali

jsme přesčas. Také jsem dostal o něco přidáno.


15

Od Vlasáka jsem se dozvěděl, že v roce 1955 došlo ke sloučení lomů Sylvestr a Antonín, že náš ředitel je Aubrecht a hlavní inženýr Jaroslav Jiskra. Tenkrát vznikl nový název: Důl Sylvestr, n. p., Dolní Rychnov.

Zájezd

Konečně jsem ušetřil, aniž to uškodilo mámě, na jednoduchou kytaru ŠPANĚLKU. Další sen, celý dort, musí ještě počkat! Koupil jsem si kytarovou školu s akordy a začal to sladké dřevo denně trápit. Prstíčkům na levé ruce trvalo, než se na jejich polštářcích udělaly mozůlky. Se třemi akordy se dá zahrát ledacos.Hlavně jsem cvičil opsané písničky z internátu, u kterých byly napsané a nakreslené akordy.

Máma byla v šoku, když slyšela můj falešný zpěv. Nikdy předtím jsem nezpíval a považoval zpěv za holčičí. S klukama ze sklárny jsme vyráželi na čundry, když jsem zrovna neměl žádný fotbalový zápas. U ohýnku jsme se do noci předháněli, kdo dokáže zpívat falešněji. Bylo nám fajn.

Mládežnická organizace Dolu Sylvestr organizovala pro své mladé zaměstnance zájezd autobusem na Orlík. Je to poprvé, co jsem se nechal k takové akcinaverbovat. Brzy jsem zjistil, že to bylo správné.

Narvaný autobus se rozjel za hlasitého zpěvu účastníků, epicentrum zpěvu se nachází kousek ode mne. Urostlý blonďák tam válí na kytaru, obsypán hroznem fanoušků.

„Rudo, zahraj tuhle, nebo onu,“ ozývalo se po ukončení písní a Ruda hrál azpíval. Líbilo se mi vždy nejvíc, když zpíval sólově píseň, jejíž text ostatní neznali. Hlasově a stylem byl podobný Milanu Chladilovi. Během jízdy jsem se dozvěděl, že se jmenuje Tonar a že zpívá s nějakou karlovarskou kapelou. Mohl mít krátce po vojně a o dost později jsem se dočetl, že zpívá v Praze.

Hltal jsem ho očima, které se snažily pozorovat jeho prstoklad na krku kytary. Dodávalo mi to novou chuť a motivaci. Holky se na něj věšely, že kdyby neznal akordy poslepu, už dávno nemohl hrát. Jemu to ale nevadí, viditelně vychutnává to své obležení. Také jsem zaslechl, že dělá obsluhu na Lauchhammeru. Asi tam se svou figurou tahá ty těžký kabely, pomyslel jsem.

Zpívalo se za doprovodu Rudovy kytary na Orlíku i cestou domů. Chtěl jsem s ním navázat kontakt a prozradit mu, že už znám tři akordy, ale upustil jsem od toho, takový kalibr pro mě zatím byl v nedohlednu.

Přípravy na velkolom

Jelikož jsem nastoupil v roce 1956, nemohl jsem vědět, že v roce 1953 začala přestavba na velkolom a že se uhlí z lomu dopravuje do třídírny řetězovou dráhou. Hunty obracela modrooká Tereza, která je žádána skoro víc než černé zlato. Dále byl tok uhlí rozdělován pro třídírnu Antonín, Anežku, do briketárny v Kynšperku, do briketárny v Dolním Rychnově a do sklárny v Dolním Rychnově. Také jsem


16

neměl ani potuchy, že náš sylvestrovský ředitel se jmenuje Albrecht a jeho hlavní

inženýr Jaroslav Jiskra (tyto údaje si s poděkováním zapůjčuji z literatury J. Jiskry).

Zatím jsem jen věděl, že soustružnice v zámečnické dílně se jmenují Jarmila

a Jarka, což mělo pro mě tenkrát větší váhu než sebevětší množství tun uhlí. Obě se

usmívaly i při točení s kolečky soustruhu, i když se musely mít neustále na pozoru

před montérem Moravcem.

Po práci

Po práci už máma měla na stole pozdní oběd. Měla radost, když mi chutnalo. Nikdy jsem ale nebyl schopen ho v klidu sníst. Můj o devět let mladší bráška Harald se se mnou chtěl neustále prát a o šest let mladší sestra Hilda též. K nim se přidávaly ročníky 51 a 52, sestry Marjána a Trauda.

U nás byl neustále šrumec, do toho všeho máma na valše v neckách prala,žehlila, vařila a pořád dokolečka uklízela. Při řezání dříví velkou obloukovkou jsem s mámou byl na opačném konci. Štípal jsem rád dříví, byl to dobrý trénink. Pak jsem vypálil za klukama ke sklárně anebo na trénink na Baník nebo do Horního Rychnova kopat na naše hřiště, svobodní proti ženatým.

Také jsem často trápil kytaru, učil se nové akordy a texty písní. Máma byla ráda, když jsem byl slyšet, otčím Arnošt tu falešnost nemohl poslouchat a mizel keKrátkému do hospody. Domů se vracel s otcem čtyř dětí Ertem. Buď se cestou prali, anebo objímali a zpívali. Pak zapadli na pokračování pitky k nám nebo k nim.

Když jsem byl ty dva roky v internátu, utíkala máma s dětmi k Ertům, když ti dva podroušení zapadli k nám, anebo paní Ertová s dětmi naopak utíkala k nám, když zakotvili u nich. Ert byl v podroušeném stavu hrubý jako Arnošt. Také svou ženu a děti fackoval. Podroušenci svorně usnuli tam nebo onde, jakož i matky se svými dětmi.

To přestalo, když jsem se vrátil z internátu. Mám rád pouze veselé opilce.Stěhovaní národů ustalo.

Na fuškách s Arnoštem jsem zůstal nemluvný a od otčíma už nebral ani peníze.

„Dej je mámě!“ Nevím, jestli je dával, škoda ho, když nebyl pod parou, bylslušný a zábavný. Určitě ho ruské střepiny v těle zlobily, ale dalo se to řešit jinak než

alkoholem.

Přesto všechno se i v naší rodině začalo s elektrifikací. Rodiče zakoupili nový hit doby - televizi Mánes. V ulici druzí, když zjistili, že se na tu bednu dají chytit i západní Němci, nechtěli zůstat pozadu, ale ještě nevěděli, že vykouzlit naobrazovce komunisty zakázaný obraz není vůbec jednoduché. Arnošt chtěl Němce za každou cenu, musel tedy běhat s latí, coby anténou, neustále po všech rozích bytu a hledat obraz bez duchů. Někdy byly stíny na obrazovce tak veliké, že bylo vidět vše dvakrát. I zuby měly osoby ve čtyřech řadách, taktéž čtyři ruce a nohy.Vypadalo to komicky, vždyť měly také dvě hlavy. Nejhorší na tom ale bylo - nemluvily! Zvuk se musel vyloudit na radiopřijímači. Osoby tedy začaly mluvit, ale třeba z opačného místa, než byla obrazovka. Jde o zvyk. Plná obrazovka dvojníkůnemohla rodiče rozházet. Z jiného důvodu neměl televizní divák tohoto německého


17

gramu klidné sezení, neustále musel být ve střehu, jestli jeho zakázané počínání

nepozoruje, oknem ze stromu anebo periskopem, nějaký zarytý komunista.Odhalení hrozilo kriminálem. Divák tedy byl neustále jako na trní, a pokud se při tom

díval na kriminálku – měl k infarktu blízko. Časem se začali u nás slézat k večeru

i němečtí sousedé. I peří u toho drali.

Já spatřil u nás doma televizi poprvé. Chvíli jsem pozoroval to malilinké kino, které mluvilo německy z rádia, abych se přesvědčil, co to ta televize vůbec je. To mi stačilo a více jsem se o to nezajímal, má zábava byla jiného druhu a hlavně nesedací – není nad správný biják. Kino je kino!

Sourozenci

Před mým návratem z internátu se doma odehrávaly i jiné věci. Sestře Marjáně a Traudě (5 a 4) se nelíbilo, že jsou pozdě odpoledne a večer doma samotné.Starší sestra Hilda utíkala za kamarádkami, bráška Harald za klukama, táta Arnošt se po práci a fuškách vracel v noci oklikou přes hospodu, kde se dolaďoval. Máma v té době uklízela odpoledne až do noci v sokolovském OSP. Do práce jezdila na kole v době, kdy zaměstnanci podniku se rozprchli na PADLA do svých domovů nebo hospod. Od všech dveří měla klíč, tudíž to byl svazek úctyhodný. O tento svazek teď jde.

Čtyřletá Trauda ho mamce štípla z kapsy, čímž jí chtěla zabránit v odchodu. Její dětský mozek jí namlouval, že je to jediná možnost. Pětiletá Marjána asistovala, přestože její nezkažený ještě mozeček s tím moc nesouhlasil. Obě vyšly před dům a rozhlížely se, kam by to železo šikovně a bezpečně ukryly. Traudě padly do oka mříže poklopu kanálu. Její prstíčky si musely dát hodně záležet, než klíčeprotlačily pracně mříží. Marjána, jako komplic, čisté svědomí neměla. Chtěla to napravit. Pozorovala chvíli svou maminku, jak leze po čtyřech, hledá klíče pod nábytkem a filcuje kapsy kabátů.

„Ty něco hledáš, mami ?“ zapípala.

„Klíče z práce...“ zavrčela už dosti nervózní maminka.

„A proč?“

„Abych mohla do práce...“

„A proč musíš do práce?“

„No přece, abychom měli peníze na jídlo...“ Marjána nebyla spokojena spředstavou, že by neměli co jíst, vzala maminku za ruku a táhla ji ven ke kanálu. Máma koukala nechápavě na svou dceru, když ukazovala prstíčkem mezi žebra poklopu. Brzy pochopila a lamentováním přivolala půl Husovky. Sousedé Egermaier a Zuber vypáčili pomocí krumpáče poklop a půl ulice na střídačku vejralo do hloubkytmavého otvoru.

Objevila se kapesní svítilna, ale ani ta nebyla nic naplat. Z mužských hlav se začalo bezmála kouřit, než přišel nápad: z porůznu nalezených drátů počalivytvářet háky malé, větší a ještě větší. Lov na slepo trval přes hodinu, než se svazek začal na jednom háčku přece jen houpat. Máma ho opláchla pod vodovodem, vyhoupla se na kolo a mizela zklamaným zrakům obou dcer a jejich kamarádce Ireně Ertů.


18

Obě děvčátka si odtáhla Irenu s sebou domů, aby jim pomohla nějakýmzpůsobem zabít čas. V jednom šuplíku v ložnici našly v malých krabičkách nádherné nafukovací balónky. Několik jich také hned svými dětskými plícemi nafoukly a uvázaly na kousky prádelní šňůry. Zbytek odpoledne s nimi začaly ve třech běhat Husovkou nahoru a dolů, ostatní děti jim záviděly do doby, než na balonkářky narazili z hospody se vracející otcové. Ti z toho měli legraci zrovna tak jakopřihlížející obyvatelé z celé ulice. Jen máma se celý týden červenala, když potkávala sousedy.

Stávalo se, že Arnošt přišel domů s opicí maximálně agresivní, vyhnal z postelí i z baráku již spící rodinu. V nočních košilích letěla máma uprostřed noci nebo k ránu se svými kuřátky k sobě na podnik a tam v kotelně se dospávalo. (Otakových věcech jsem se dozvěděl až v roce 2005.)

Jednoho večera, kdy máma ještě byla v rachotě, přitáhl k nám domů Arnošt přímo z hospody ředitele obecní školy pana Stehlíka a jeden učitelský manželský pár - měl k tomu také závažný důvod, dceři Hildě to ve škole moc nepálilo. Rumu už bylo jen na dně, a tak hostitel odněkud vyštrachal domácí vaječný koňak. Pilně plnil štamprlata, ale po chvíli mu začalo být nápadné, že to jedno na krajiokamžitě vyschne, aniž si pan ředitel loknul. Soustředil se tedy na onu skleničku hned po nalití a hle, zpod stolu se vysunula malá ručička jako straka a sklenička zmizela pod stolem. Hned ale ta samá ručka skleničku vracela, to už byla prázdná.

Marjána s Traudou pobývaly často pod stolem, považovaly totiž to místo za svůj stan, a pak tam bylo krásně slyšet, co se povídalo v místnosti. Nic jim z děníneušlo, jejich zvědavost byla nasycena a teď se vaječným koňakem sytila Marjána, je to přece tak slaďoučké. Onen večer Marjána pod stolem usnula a Trauda se k ní brzy solidárně přidala. Máma tedy po práci našla doma zase překvapení: sťatou pětiletou dcerku, jak zákon káže.

V zimní čas – i při nejkrutějším mrazu – se topilo jen v kachlových kamnech v obýváku vedle kuchyně. Když máma vařila, byl oheň také v plotýnkovýchkamnech v kuchyni. V ostatních prostorách byla zima jako na Sibiři. Arnošt se popříchodech z hospody uveleboval na kanapi v teplé kuchyni, tam řezal do rána dříví. Ostatní členy rodiny a sebe zaopatřila máma cihlami, ohřátými na plotně nebo v troubě. S cihlami zalézali pod studené přikrývky, kde si dýcháním, třesením se a určitě i pšoukáním zahřívali zbytek těla od nohou nahoru. Chodidla bylarozžhavena, ale zuby drkotaly.

Když se opět přistěhoval děda Alois – do té doby bydlel u rodiny Hildy, sestry mamky-, měly obě mé nejmladší sestry velikánskou radost. Už nebudou celáodpoledne a večery tak opuštěné.

Děda dostal místnost v podkroví, kde kamna sice byla, ale netopil v nich z více důvodů: byl odjakživa otužilec, nechtěl mrhat uhlím ani dřívím a dokázal sezahřívat speciálními cviky nebo chozením po místnosti. Při posledním dokázal číst své oblíbené dobrodružné romány. Jako společenský tvor ale hledal blízkost lidi – také zvířata mu přicházela vhod. Občas se vydal dolů k Marjáně a Traudě, sedal si ke kachlovým kamnům a obě děvčátka si brzo všimla, že vždy na stejnou židli.Chtěly si to ověřit. Když zaslechly dědu na schodech, sedala si jedna z nich rychle na onu židli a opravdu - děda si na jinou nesedl, jen trochu chodil kolem krbu a zase


19

se vytratil. Měly z toho nějakou dobu srandu, jak děda přicházel a odcházel, než si

uvědomily, že ho tím vlastně vyhánějí, a nechaly toho. Děda si tedy sedal a na

oplátku jim začal vyprávět své, také speciální, hrůzostrašné pohádky. Obě z toho

měly takovou hrůzu, že zalezly strachy v ložnici pod postel, kde brzy usnuly.

Nechal je a stáhl se do své mrazírny. Máma po návratu z práce marně své holčičky

hledala, vtrhla se nahoru po schodech ke svému tátovi a až tam se jí dostalovysvětlení.

Na Mikuláše ty dvě děda řádně vystrašil kravským zvoncem. Když jim bimbal za dveřmi – opět hledaly úkryt pod posteli, strachy se dokonce roztřásly.

V té době měla Marjána tik. Chtěla se provdat za vlastního otce Arnošta aneustále vyčítala mamce, proč jí ještě nekoupila bílé svatební šaty!

Máma začala pracovat na generálním ředitelství HDBS. Vykonávala tam hrubou chlapskou práci. Oblíbili si ji všichni pro její klauniády, které dokázala dělat i při skládání vagónu uhlí. Vedení podniku jí udělalo velikou radost tím, že jí za babku odprodali použité litinové radiátory a trubky. Všechno si sama odtáhla z práce na dvoukoláku do dvou kilometrů vzdáleného bydliště, hřála ji myšlenka, že konečně bude mít její rodina doma všude teplo, když se ještě přikoupí kotel. Naše máma se nelekla ani té nejtěžší práce. To, i dělání skopičin, jsme my, její děti, po ní zdědily.

Tonda a koráb

Po příchodu z internátu jsem narazil na Tondu Männerta, prvního kamaráda,kterého jsem měl v Dolním Rychnově po našem přistěhování. On a jeho čtyřisourozenci s rodiči s námi bydleli v jednom domě v Husovce. V prvé knize Transfuze jsem mu dal jméno Tonda Mahnert, nemohl jsem ho totiž po celé Evropě vyslídit, abych se zeptal, jestli v literatuře mohu použít jeho pravé jméno. Tondu jsem –tenkrát – měl rád hlavně proto, že jako jeden z mála byl se svými 163 centimetry menší než já a pak – že se neustále hrozným způsobem smál. Jeho smích dokázal odzbrojit každého – hodilo se mu to i v kopané. Hrával s námi chvíli v začátcích za dorost Baníku Sokolov. Tonda byl úžasný dribler, dokázal málem doslovaprokličkovat mezi nohama protihráčů. O míč také nepřicházel proto, že svým ustavičným smíchem nakazil každého protihráče. Ti v křeči nebyli schopni si míč od Tondy vybojovat.

Hned v začátcích v Rychnově jsme spolu pásli rodinné husy a po příchodu z pastvy jsme začali před domem stavět ze dřeva tři metry dlouhou loď; ohýbali prkna, sbíjeli je hřebíkama, vše vymazali asfaltem, který jsme ohřívali vplechovkách na ohýnku. Celá ulice byla zahalena dýmem a my byli poprskáni stříkajícím, bublajícím asfaltem. Několik dní jsme byli pihovatí. Když nám ta hmota vplechovkách chytla, radili nám dospělejší, že se tím asfalt znehodnocuje. Brzy jsme na vlastní kůži poznali, že je to asi pravda.

Po dokončení jsme náš exkluzivní výrobek chytili každý za jeden konec amašírovali nedočkavě k Rychnováku. Zamrzlý rybník jsme bombardovali kameny takdlouho, až vzniklo dostatečně velké místo pro náš koráb. Měsíc únor ani jeho mrazík nás nemohly odradit od zamýšlené zkušební plavby. Rozjařeně a šťastní jsme se


20

li do houpajícího se plavidla, mrazivá voda se na nás začala valit ze všech stran;znehodnocený asfalt, napadlo nás. Loď se rychle naplnila a my dva, jelikož ani jeden

z nás nebyl kapitánem, jsme ji mohli naštěstí rychle opustit. Naši spěšnou chůzi –

o běhu nešlo uvažovat – znepříjemňoval a blokoval mrazík, z nohavic a rukávů se

udělaly zmražené trubky, my jsme chrastili a pohybovali se jako roboti k domovu.

Tondu jsem vyslídil v roce 2005 u Frankfurtu nad Mohanem, vysídlili s celou rodinou v roce 1969; češtinu nezapomněl, při našem rozhovoru se ustavičně smál – už ale smíchem dědkovským.

Profil

Listoval jsem v divadelním časopisu s fotkami herců. Najednou mě napadlo, že vlastně nevím, jaký mám profil obličeje. Můj nos je zpředu normální, ale jakvypadá ze strany?

Líbí se mi nosy rovné a u žen i pršáčky. To, že ještě nevím, jaký je nos můj, mě tak znejistilo, že jsem se od této chvíle snažil zabránit holkám, aby jejich pohled na mě mohl spočinout ze strany. Když to bylo nevyhnutelné, tak vždy jen na krátkou dobu, aby se nemohly smát mé případné skobě nebo jinak zdeformovanému raťafáku.

Netrvalo dlouho a já si začal přejíždět polštářkem levého ukazováčku od kořene nosu k jeho špičce. A to snad plných pět minut. Větší deformaci jsem alezaplaťpánbůh nezjistil. Trochu mě to uklidnilo, ale ne zcela. Nějaké hrbolky na něm cítit jsou. Také tímto způsobem nejde zjistit, jestli je indiánský, rovný, krátký, dlouhý nebo ještě horší. Dlouhý se mi tedy zdál určitě, trvalo věčnost, než jsem se prstem, po sjíždění od kořene, dostal konečně ke špičce. Kéž bych tak měl nos jako Gerard Philipe nebo Jean Marais. Marais je vlastně v češtině bláto a lidi si z toho udělali marast.

Ségry přece mají mezi hračkami zrcátka. Začal jsem nedočkavě mezi jejich harampádím hledat a s nálezem jsem se hnal k matčině šatní skříni, jejíž jedny dveře měly zrcadlo. Až teď, ve svých sedmnácti, zjistím, jaký mám nos z profilu. Netrpělivě jsem ladil zrcátkem úhel a doufal, že nezažiji pohromu. Na zádech mi dokonce naskočila husí kůže.

„Zrcátko, zrcátko...“

Konečně mi spadl balvan ze srdce, vidím se prvně ze strany a není to ani takveliká katastrofa...

Bar ve sklepě a dopis Konrádu Adenauerovi

Bylo krátce před Vánocemi, s Vildou Winterem jsme si začali říkat Jimmy a Jacku, a jelikož se vyučil truhlářem, uzrál v nás nápad.

V našem velkém sklepě s více prostory jsme si v jednom z nich, po vyčištění od uhelného prachu, postavili bar a ozdobili ho barevnými cáry. Seděli jsme na


21

bedýnkách a hráli si na světáky, házeli do sebe vodu z vodovodu, říkali jí whisky,

a opile se oslovovali těmi přivlastněnými jmény.

V této náladě se mi svěřil, že jeho táta se z Ruska nevrátil k rodině, ale musí být naživu v NSR. A byl tu náš vynikající nápad, začali jsme smolit v němčině - kterou jsme ani jeden rukopisně neovládali - dopis úřadujícímu kancléři KonráduAdenauerovi. Dopis zněl ve smyslu, aby tohoto muže vyslídil a donutil k tomu, aby své ženě a dvěma synům začal se zpětnou platností posílat alimenty. Ponechali jsme si to zatím jako naše tajemství.

Abychom se v tomto zimním pošmourném čase trochu hýbali, začali jsme zneohoblovaných prken stavět vedle baru pingpongový stůl. Ostatní kamarády ze sklárny jsme tím příjemně překvapili. Pak jsme s nimi seděli u baru a cucali zpřinesených lahváčů pivo. Míček nechtěl skákat, hoblík nebyl, tak jsme na stůlpřitloukli umakartové desky. Za síťku sloužilo také prkno, které neumožňovalo bohužel prasata. Jako Jim a Jack jsme po sobě občas důležitě mrkli, což mělo znamenat – počkejte, hošánci, budete vejrat, co se tady bude pít a jakej tady bude stát stůl. Adenauer se ale k našemu zklamání stále nehlásil. Ze sklepa jsme vylézali sksichty horníků po dvanáctihodinové šichtě. Při pinčesu jemný uhelný prach neviditelně usedal na našich tělech. Máma se smíchy mohla ztrhat, když jsme vylézali poschodech ze sklepa. Zvířený uhelný prach z nás udělal jednovaječné bratry. To už nebyl Hauser, mexický typus à la Bronson. Vlasy jako uhel se mu vylepšily, bělost silných zdravých zubů vynikala ještě více, ale jeho velké tmavé oči ztratily na kontrastu. Ani Pišta Ďuriš nebyl ten přitažlivec pro děvčátka všelikého věku. Jeho přitažlivý, svádivý úsměv maskoval hnědouhelný prach. Ivan Kucharik se svýma kudrnama byl z nás černochům nejblíže. Nejvzdálenější jim zato byl budoucí šéfredaktor sokolovské Jiskry, Vilém Winter alias Jack. Jeho blonďatá hlava trochu ztmavla a zuby získaly na bělosti, nedokázalo to ale zakrýt bělocha.

Půlnoční mše a rvačky

Od kluků jsem se dozvěděl, že ke kostelu v Sokolově se na půlnoční chodí prát různé party. Jít se mnou nikdo nechtěl a s mámou jsem tam nechtěl být viděn, a navíc matinka se také nepere. Ona šla s ženskejma a já sám. Jen jsem dával pozor, aby mě neviděla.

Starší lidé vstupovali do kostela, okupovaným kolem dokola mládeží Sokolovska. Poznal jsem některé kluky z trampské osady Modrá kotva. Pomalu se to začalo handrkováním a řečičkami předehřívat. Pak se nějakou dobu začaly otloukávat dvojice, než se to rozjelo naplno v davu. Facky a rány pěstí pleskaly a zasahovaly různé cíle. Zde se rvaly party, které si jinak šly z cesty. K žádné z nich jsem nikdy nepatřil, znaly mě ale jako Kocoura a byli jsme s některými povrchními přáteli. Modrokotvák Jirka Hurt byl hezoun a udělaný cvalík. Dokázal šikovně vyhecovat jiné, aby se do sebe pustili, on se vždy stával jen pozorovatelem a přikladačem do ohně. Ručičky si sám nikdy nešpinil.

Opřel jsem se o železné zábradlí u vchodu do kostela, po jehož obou stranách to pleskalo. Zrovna jsem myslel na zpovědnici, do které jsme byli povinni chodit,


22

když mě zasáhla taková rána otevřenou dlaní ze strany na bradu, že jsem senadzvedl a odletěl na záda jednoho ze dvou mydlících se před zábradlím. Oba se v tu

ránu na mě vrhli společně. Setřásl jsem ze sebe následky rány, za kterou jsemnevěděl, komu poděkovat, a pěstičkami začal zpracovávat oba najednou.

„Co blbneš, Kocoure?“ ozvalo se z úst jednoho z nich. Čelem ke rvoucím se,

jsem začal couvat ke Starému náměstí a odcházel domů. Proti férovým rvačkám

zásadně nejsem, dokonce ve mně dokázaly vyvolávat radost z pohybu. Ale toto

neorganizované, bezhlavé mávání rukama nebylo moje.

Zrovna přijížděli policajti, někteří z mládežníků začali fackovat i katolíkyvycházející z kostela. Počkal jsem raději poblíž, abych případně mohl ochránit mámu.

Nebylo zapotřebí, na ženy nebylo sáhnuto. Raději jsem ale skupinku žen zRychnova nepozorovaně sledoval až domů. Měl jsem při tom podezření, že tu ránu mi

zasadil Voves zvaný Bandaska z Modré kotvy.

Po půlnoční

Druhý den po půlnoční mši jsem sbalil kanady, hokejku a puk. Na malémRychnováku se scházeli fotbalisté a hokejisté z Baníku Sokolov k nemilosrdným mačům.

Bruslařská baletka Makoň mezi nimi. Mydlili jsme se dlouho do tmy, kdy puk se dal

už pouze vytušit.

Tohle je můj život a ne sezení v plynové komoře, kde hudba hraje tak nahlas, že

bubínky hodlají prasknout.

I jiný problém jsem na zábavách v internátu míval, méně hezké holky se minelíbily a před těmi hezkými jsem se styděl. A často před nimi prchal, když se mnou

chtěly samotné navázat kontakt. S tím musím něco udělat! Dělat veřejně srandičky,

vzbudit pozornost, být středem pozornosti, to ano! Ale holky byly pro mě zatím

záhadou. Nechtěl jsem si je pustit k tělu, protože bych nevěděl, co s nimi. Vtomhle jsem byl opatrný, tady stačí malá chybička a člověk by se vezl někam, kam

zatím nechtěl. Možná bych po takové chybičce byl dnes úplně jinde, než jsem. Ta

kolej, po které jedu, je výborná, lepší to určitě nemohlo být, a být otcem vsedmnácti jsem se také nechtěl stát!

Nejsem v ničem zbabělec, pouze v tomto odvětví lidského života. Bojím sevřelejšího kontaktu s holkami. Poznávám ale každou chvíli, že má cesta je asi správná.

Je to zbabělost zdravá. Kolem mě co chvíli lamentuje některý z mých mužských

vrstevníků: doprčic, včera mi praskla šprcka! Jiný: já vůl ji naboural! Další: asi

jsem, já blbec, naprcal starou, a podobná konstatování. Vždy si oddychnu, čemu se

mi zatím daří vyhnout, je to ohromné.

Čaje v horňáku

Vyrazil jsem poprvé do sokolovského Hornického domu na čaje ověřit si své

taneční umění, získané v Liberci na internátu.

Z Rychnova jsem šel sám. Pro Rychnováky bylo nebezpečné lézt Sokolovákům


23

do rajónu. Byli respektováni pouze na poli sportovním. Rychnovačky byly alevítány a Kocour byl znám. Také se vědělo, že je se mnou sranda. Mohl jsem sipřisednout k jakémukoli stolu, všude jsem někoho znal. Ke svému stolu hned u vchodu

mě odtáhli kluci z Baníku – byl plný půllitrů. Hned mi do zobáku někdo vrazil

retko, které jsem si ale nenechal zapálit. Pokoutně a nenápadně jsem pozoroval

jedním očkem, co se tak tancuje a jestli si neudělám ostudu.

Spatřil jsem ve vřavě montéra Moravce ze Sylvestru, který rád tahá holky zapodupeční chloupky. Tentokrát měl své ruce jinde. Trsal perfektně rokenrol a vrhal nejen svou partnerku, nýbrž i své úsměvy do všech stran. Pojednou jako kdyby dostal obrnu, kroutil se jen neznatelně a nasadil i pohřební výraz na svůj ksicht. Důvodem byl k n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist