načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ruka/Wallanderův svět - Henning Mankell

Ruka/Wallanderův svět

Elektronická kniha: Ruka/Wallanderův svět
Autor:

Novela o komisaři Wallanderovi a autorův doslov o vzniku slavné série. Po třiceti letech na stejném pracovním místě je komisař Kurt Wallander unavený, nevrlý a má nutkání konečně ... (celý popis)


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Novela o komisaři Wallanderovi a autorův doslov o vzniku slavné série. Po třiceti letech na stejném pracovním místě je komisař Kurt Wallander unavený, nevrlý a má nutkání konečně něco změnit. Když se mu naskytne příležitost koupit starý statek s rozlehlou zarostlou zahradou na klidném venkově, zdá se mu to jako sen. Idyla se však vzápětí rozplyne — komisař na zahradě najde lidskou ruku a posléze celou kostru, pohřbenou v mělkém hrobě. Místo zařizování útulného domova tak Wallanderovi nezbývá než se pustit do toho, co mu jde beztak nejlépe — do pátrání po vrahovi. Druhá část knihy potěší srdce každého Wallanderova fanouška. Henning Mankell v rozsáhlém doslovu popisuje, jak celá série vznikala, a prozradí čtenářům zajímavé střípky ze zákulisí slavné kriminální ságy. Následuje přehledný soupis všech dvanácti dílů, medailonky nejdůležitějších postav a rozsáhlý jmenný rejstřík. Netradiční přehled plasticky zobrazuje celý Wallanderův svět — jeho blízké, kolegy a všechny další postavy, které zalidňují jeho literární krajinu. Pestrou mozaiku doplňuje rejstřík míst, kde Wallander pobýval nebo kde vyšetřoval své případy, a nechybí ani výčet jeho oblíbených hudebních děl. Kdo však dosud nečetl všechny díly, nemusí se bát nějakých prozrazení. Rejstříky zůstávají věrné detektivní záhadě a naopak působí jako lákavá návnada pro další četbu. ----- Číst tento krátký příběh je čiré potěšení, které stojí za to si vychutnat. Mankell v doslovu píše: „Teď každopádně můj příběh o Kurtu Wallanderovi končí,“ a dodává: „Mně nemá Wallander co chybět. To čtenáři by ho měli postrádat.“ Má pravdu. -  The Guardian   Poslední vzácné sousto pro ty z nás, kteří ještě nejsme připraveni na to, že příběh komisaře Wallandera skončí. -  Daily Telegraph   Tenhle nádherně vystavený příběh vás chytne a nepustí. -  Sunday Express     Henning Mankell (1948—2015) se narodil ve Stockholmu, vyrůstal však na různých místech Švédska. Působil jako herec, divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak především v Africe, kde psal stranou evropského ruchu, do svých textů ovšem dokázal zakomponovat všechny kontinenty. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu komisaře Wallandera a napsal o něm sérii knih, které ho proslavily po celém světě. Kromě série o Kurtu Wallanderovi vydal Host Mankellův detektivní thriller  Číňan (2009; česky 2011).

Související tituly dle názvu:
Ruka / Wallanderův svět Ruka / Wallanderův svět
Mankell Henning
Cena: 194 Kč
Ruka/Wallanderův svět Ruka/Wallanderův svět
Mankell Henning
Cena: 189 Kč
Neklidný muž Neklidný muž
Mankell Henning
Cena: 149 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Henning Mankell (1948—2015) se narodil

ve Stockholmu, vyrůstal však na různých

místech Švédska. Působil jako herec,

divadelní režisér a manažer jak ve

Švédsku, tak především v Mosambiku,

kde vedl divadelní soubor Avenida a psal

stranou evropského ruchu. Na začátku

devadesátých let vytvořil postavu

komisaře Wallandera a napsal o něm sérii

knih, které ho proslavily po celém světě.

Kromě série o komisaři Wallanderovi

vydal Host Mankellův detektivní thriller

Číňan (2009; česky 2011).

Případy komisaře Wallandera

Vrazi bez tváře (1991; Host 2013)

Psi z Rigy (1992; Host 2013)

Bílá lvice (1993; Host 2014)

Usměvavý muž (1994; Host 2014)

Ve slepé uličce (1995; Host 2014)

Pátá žena (1996; Host 2015)

O krok pozadu (1997; Host 2015)

Firewall (1998; Host 2016)

Pyramida (1999; Host 2016)

Neklidný muž (2009; Host 2012)

Ruka / Wallanderův svět (2013; Host 2016)

Případ komisaře Wallandera

a Lindy Wallanderové

Než přijde mráz (2002; Host 2013)

Případy komisaře Wallandera

mankell

ruka

/

wallanderův svět

Novela o komisaři Wallanderovi a autorův

doslov o vzniku slavné série

Po třiceti letech na stejném pracovním

místě je komisař Kurt Wallander unavený,

nevrlý a má nutkání konečně něco změnit.

Když se mu naskytne příležitost koupit

starý statek s rozlehlou zarostlou zahradou

na klidném venkově, zdá se mu to jako sen.

Idyla se však vzápětí rozplyne — komisař

na zahradě najde lidskou ruku a posléze

celou kostru, pohřbenou v mělkém hrobě.

Místo zařizování útulného domova tak

Wallanderovi nezbývá než se pustit do toho,

co mu jde beztak nejlépe — do pátrání

po vrahovi.

Druhá část knihy potěší srdce každého

Wallanderova fanouška. Henning Mankell

v rozsáhlém doslovu popisuje, jak celá série

vznikala, a prozradí čtenářům zajímavé

střípky ze zákulisí slavné kriminální ságy.

Následuje přehledný soupis všech dvanácti

dílů, medailonky nejdůležitějších postav

a rozsáhlý jmenný rejstřík. Netradiční

přehled plasticky zobrazuje celý Wallanderův

svět — jeho blízké, kolegy a všechny další

postavy, které zalidňují jeho literární krajinu.

Pestrou mozaiku doplňuje rejstřík míst, kde

Wallander pobýval nebo kde vyšetřoval své

případy, a nechybí ani výčet jeho oblíbených

hudebních děl.

Kdo však dosud nečetl všechny díly,

nemusí se bát nějakých prozrazení. Rejstříky

zůstávají věrné detektivní záhadě a naopak

působí jako lákavá návnada pro další četbu.

Číst tento krátký příběh je čiré potěšení, které stojí za to sivychut

nat. Mankell v doslovu píše: „Teď každopádně můj příběh o Kurtu

Wallanderovi končí,“ a dodává: „Mně nemá Wallander co chybět. To

čtenáři by ho měli postrádat.“ Má pravdu.

The Guardian

Poslední vzácné sousto pro ty z nás, kteří ještě nejsme připraveni

na to, že příběh komisaře Wallandera skončí.

Daily Telegraph

Tenhle nádherně vystavěný příběh vás chytne a nepustí.

Sunday Express

ruka

wallanderův

svět

henning

mankell

cena 329 Kč

 ----

ruka

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

doslov

wallanderův svět



ruka

wallanderův

svět



Brno 2016

ruka

wallanderův

svět

henning

mankell


Copyright © Henning Mankell, 2004/2013

Published by agreement with Leopard Förlag, Stockholm

and Leonhardt & Høier Literary Agency A/S, Copenhagen

Cover photo credit: 14/366: Frozen Lake

by Janick Entremont

(www.flickr.com/photos/132227784@N08/24354199286),

CC BY 2.0, modified

Translation © Helena Stiessová, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-853-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-854-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-855-1 (Formát MobiPocket)


ruka



9

1

V sobotu 26. října 2002 se Wallander vzbudil nesmírně unavený.

Měl za sebou náročný týden, jelikož ystadskou policejní stanici

zdecimovala těžká viróza. Jindy by se komisař nakazil jako první,

ale tentokrát z nějakého záhadného důvodu zůstal mezi hrstkou

zdravých kolegů. V průběhu týdne došlo ve Svarte k brutálnímu

znásilnění a Ystad hlásil několik případů ublížení na zdraví, a tak

měl Wallander plno práce, která si žádala přesčasy.

Dlouho do noci zůstal sedět za psacím stolem. Hlavu mělpří

liš těžkou, než aby mu to myslelo, ale domů do Mariagatan se

mu nechtělo. Kolem policejní stanice vířily poryvy větru. Čas od

času prošel někdo po chodbě. Wallander se modlil, aby mu nikdo

nezaklepal na dveře. Chtěl mít chvíli pokoj.

Od čeho vlastně? pomyslel si. Možná chci ze všeho nejvíc mít

pokoj sám od sebe. Od toho, jak mě užírá stále větší a většíne

chuť. A nepověděl jsem o tom živé duši.

Za oknem se honilo podzimní listí. Chvíli uvažoval, že bysi vy

bral zbývající dovolenou a podíval se po nějakém levném zájezdu

na Mallorcu nebo někam jinam. Ale ani se nesnažil ten nápad

dotáhnout do konce. I kdyby někde na španělském ostrověsví

tilo slunce, stejně by tam nenašel klid.

Podíval se na stolní kalendář. Rok 2002. Říjen. Už pracuje

u policie víc než třicet let. Z pochůzkáře střežícího ulicev Mal

mö se vypracoval na zkušeného a respektovaného kriminalistu.

Připsal si na konto spoustu vyřešených případů nejtěžšíhoka

libru. S vlastním životem sice spokojený nebyl, ale jako policista

rozhodně mohl mít dobrý pocit. V práci se vyznamenal a snad

přispěl k tomu, že se lidé cítí o něco bezpečněji.


10 ruka

Venku projelo auto a výrazně přidalo plyn. Gumy zakvílely.

Nějaký mlaďoch za volantem, pomyslel si Wallander. Určitědob

ře ví, že právě míjí policejní stanici. A samozřejmě nás chcena

krknout. Ale se mnou to ani nehne. Už ne.

Vyšel na chodbu. Nikde nikdo. Z  jakési místnosti se zpo

za zavřených dveří ozval něčí smích. Šel si pro čaj a  vrátil se

k sobě.

Nápoj chutnal prapodivně. Podíval se na sáček a zjistil, žena

hmátl sladký jasmínový čaj. Vůbec mu nechutnal. Vyhodil pytlík

do koše a obsah hrnku vylil do květináče s orchidejí, kterou mu

věnovala jeho dcera Linda.

Zabral se do úvah, co všechno se za ta léta u policie změnilo.

Když začínal na pozici strážníka, panovaly mezi velkými městy,

jako je Malmö, a  malými, jako je Ystad, značné rozdíly. Časem

se všechny setřely. Už jen veškerá trestná činnost spojenás nar

kotiky. Když nastoupil do služby v Ystadu, jezdívali si drogově

závislí pro zboží do Kodaně. Teď se dá všechno sehnat přímo

v Ystadu. Navíc se k tomu musí připočítat mohutný nástupob

chodování na internetu.

Wallander často s kolegy probíral tezi, že být policistou jev po

sledních letech mnohem těžší než dřív. Ale jak teď sedělv kance

láři a na okno se lepilo listí, napadlo ho, jestli je to vážně pravda.

Není to spíš výmluva? Aby nemusel sledovat, jak se společnost

mění a jaký vliv mají ty změny na kriminalitu?

Nikdo mě v životě nenařkl z lenosti, uvažoval. Ale možná

jsem přece jenom líný. Nebo se ze mě ten lenoch pomalu stává.

Vstal, vzal si bundu přehozenou přes židli pro hosty, zhasl

lampičku a šel. Jeho myšlenky zůstaly v kanceláři, otázky bez

odpovědí.

Jel potemnělým městem domů. Na asfaltu se leskla dešťová

voda. Hlavu měl najednou úplně prázdnou.

Druhý den měl volno. Napůl rozespalý slyšel, jak v kuchyni zvoní

telefon. Jeho dcera Linda, která dokončila studium na policejní


11

akademii ve Stockholmu a minulý podzim nastoupilak ystad

ské policii, stále bydlela u  něj. Vlastně už se měla přestěhovat,

ale ještě pořád neměla smlouvu na byt, který měla zamluvený.

Slyšel, jak telefon zvedla, a řekl si, že to určitě není pro něj. Den

předtím se do práce dostavil uzdravený Martinsson a slíbil, že

Wallandera nebude rušit.

Nikdo jiný mu obvykle nevolal, obzvlášť ne v neděli ráno. Zato

Linda dokázala strávit denně s mobilem hodně času. Wallander

se tomu podivoval. Sám měl k telefonům poměrně složitý vztah.

Kdykoliv se aparát rozdrnčel, pěkně to s ním trhlo, kdežto Linda

podle všeho zvládala s pomocí sluchátka kočírovat značnou část

svého života. Odhadoval, že to je zřejmě známka prostého faktu,

že jsou každý z jiné generace.

Dveře do ložnice se otevřely. Wallander sebou vztekle škubl.

„Neumíš zaklepat?“

„Vždyť jsem to jenom já.“

„Jak by ti bylo, kdybych ti vtrhnul do pokoje bez zaklepání?“

„Já se zamykám. Máš telefon.“

„Mně přece nikdo nevolá.“

„Tak teď ti zrovna někdo volá.“

„A kdo?“

„Martinsson.“

Wallander se na posteli posadil. Linda věnovala nelichotivýpo

hled jeho odhalenému břichu. Ale nic neřekla. Byla neděle. Měli

dohodu, že dokud u něj bude bydlet, budou dodržovat neděli jako

den příměří, kdy se nebudou vzájemně kritizovat. Neděle byla

prohlášena za den přátelství.

„Co chce?“

„To mi neřekl.“

„Mám dneska volno.“

„Nevím, proč ti volá.“

„Nemůžeš mu říct, že jsem někde venku?“

„Kristepane!“


12 ruka

Otočila se na podpatku a zamířila k sobě do pokoje.Wallan

der se došoural do kuchyně a vzal sluchátko. Za oknem pršelo.

Ale mraky byly řídké, sem tam zahlédl flíčky modré oblohy.

„Myslel jsem, že můžu mít aspoň dneska volno!“

„To taky máš,“ odtušil Martinsson.

„Tak co se stalo?“

„Nic.“

Wallander cítil, jak se ho zmocňuje vztek. Copak muMartins

son volá jenom tak? To nemívá ve zvyku.

„Tak proč mi voláš? Ještě jsem spal.“

„Proč se tak rozčiluješ?“

„Protože mám důvod.“

„Měl bych pro tebe dům. Na venkově. Kousek od Löderupu.“

Wallander už léta uvažoval o tom, že opustí svůj bytv Maria

gatan v centru Ystadu. Toužil bydlet na venkově a chtěl si pořídit

psa. Před několika lety mu zemřel otec a Linda se odstěhovala.

Od té doby v něm rostla potřeba životní změny. Několikrát se byl

podívat na domy v nabídce realitní kanceláře. Ale nikdy to nebylo

podle jeho představ. Párkrát měl pocit, že už je hodně blízko,jen

že zase byla na překážku cena. Jeho plat a úspory nestačily. Prá ce

u policie s sebou nepřináší možnost nějak výrazně si naspořit.

„Jsi tam?“

„Jo. Řekni mi k tomu něco.“

„Teď zrovna nemůžu. Někdo se v noci vloupal do obchoďáku.

Ale když se stavíš, povím ti víc. A dokonce tu mám i klíče.“

Martinsson zavěsil. Do kuchyně vešla Linda a nalila si kávu.

Podívala se na něj s otázkou v očích a poté mu taky nalila. Sedli

si s hrnkem ke stolu.

„Musíš do práce?“

„Ne.“

„Tak co ti chtěl?“

„Měl by pro mě dům.“

„Vždyť bydlí v řadovce, ne? Já jsem myslela, že chceš někam

na venkov.“


13

„Ty mě neposloucháš. Chce mi nabídnout dům, ale ne ten svůj.“

„A co je to za dům?“

„Nevím. Chceš jet se mnou?“

Zavrtěla hlavou.

„Už něco mám.“

Nezeptal se jí, co má v plánu. Věděl, že v tomhle směru je

stejná jako on. Nepoví mu víc, než co musí. A když se jí nezeptá,

nemusí mu odpovídat.


14 ruka

2

Na policejní stanici dorazil Wallander krátce po dvanácté. Když

vyšel z domova na ulici, chvilku váhal, jestli nemá jet autem. Ale

vzápětí ho bodlo špatné svědomí. Nedopřává si dostatek pohybu.

A navíc Linda určitě stojí u okna a sleduje ho. Jestli nasedne do

auta, večer to od ní slízne.

Vydal se na cestu pěšky.

Jsme jako manželé po dvaceti letech, pomyslel si. Nebo jako

policajt ve středním věku a jeho nemístně mladá manželka.Kdy

si jsem měl za ženu její matku. A teď to vypadá, jako bych žil na

hromádce s vlastní dcerou. Ve vší počestnosti. Ovšemk obou

strannému a stále rostoucímu podráždění.

Když dorazil na vylidněnou stanici, našel Martinssona v jeho

kanceláři. Zatímco kolega ještě po telefonu vyřizoval případja

kéhosi nezvěstného traktoru, Wallander si zběžně pročítal nové

nařízení z policejního prezidia, které sebral ze stolu. Direktiva

se týkala používání pepřového spreje. V jižním Švédsku nedávno

proběhlo testování, z něhož vyplynulo, že pepřový sprejfungu

je jako výborný zklidňující prostředek proti osobám s násilným

chováním.

Wallander si v tu chvíli připadal jako kmet. Byl mizernýstře

lec a  možnost, že by se ocitl v  situaci, kdy by musel vystřelit,

ho děsila. Už to zažil, a  dokonce před lety v  sebeobraně za

střelil člověka. Ale představa, že by si rozšířil osobní arzenál

o  malou zákeřnou lahvičku s  pepřovým sprejem, ho nijak ne

nadchla.

Začínám být starej už i sám na sebe, pomyslel si. Jsem starej

na sebe i na tuhle práci.


15

Martinsson práskl sluchátkem do vidlice a vymrštil se ze židle.

Wallander si najednou vybavil toho mladého muže, kterýnastou

pil na ystadskou stanici před patnácti lety. Už tenkrátMartins

son pochyboval, jestli se na tu práci hodí. Během let několikrát

málem uskutečnil svůj úmysl odejít. Ale nakonec si to pokaždé

rozmyslel. Teď už to nebyl ten mladík jako tenkrát. Na rozdíl

od Wallandera ovšem nepřibral, naopak zhubl. Největší změ

ny doznala jeho bujná hnědá kštice. Vlasy mu během let zřídly

a Martinssonovi se na hlavě skvěla pleš.

Podal komisařovi svazek klíčů. Wallander zaznamenal, že jsou

to vesměs staré klíče.

„Ten dům patří bratranci mojí ženy,“ vysvětlil Martinsson. „Je

to starý pán a barák stojí ladem. On se doposledka vzpouzela ne

chtěl to prodat, ale teď musel jít do pečovateláku a došlo mu, že

se odtamtud živý nedostane. Už kdysi mě poprosil, ať mus pro

dejem pomůžu, až na to dojde. A teď ta chvíle nastala. Hned jsem

si vzpomněl na tebe.“

Martinsson ukázal na odřenou a rozvrzanou židli pro hosty.

Wallander se posadil.

„Říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat z několika důvodů,“

pokračoval. „Jednak vím, že sháníš něco na venkově. A navíc ten

dům není jen tak někde.“

Wallander čekal, co z toho vyleze. Pomyslel si, že Martins son

odjakživa míval ve zvyku napínat člověka na skřipec a jedno

duché věci zbytečně komplikovat.

„Ten dům je u cesty na Vretu, kousek od Löderupu,“ prozradil

Martinsson.

Wallander dobře věděl, kam tím míří.

„Který to je?“

„Prodává ho nějaký Karl Eriksson.“

Wallander přemýšlel.

„Není to ten, jak měl kdysi u benzinky kovárnu?“

„Jo, to je on.“

Wallander vstal a hrábl po klíčích.


16 ruka

„Mockrát jsem kolem projížděl. Na druhou stranu stojí blízko domu, kde bydlel táta. Co když mi to nebude vyhovovat?“

„Zajeď se tam podívat a uvidíš.“

„Kolik za to chce?“

„Tohle nechal na mně. Ale vzhledem k tomu, že ty penízedostane moje manželka, musím pochopitelně nasadit tržní cenu.“

Wallander se ve dveřích zarazil. Najednou se mu to rozleželo.

„Mohl bys mi říct aspoň řádovou představu? Pokud si ten dům

nemůžu dovolit, nemá ani smysl tam jezdit.“

„Jen vyraž,“ řekl Martinsson. „Můžeš si ho dovolit. Když budeš chtít.“

17

3

Wallander šel zpátky domů. Těšil se, ale zároveň hodněpřemýš

lel. Když nasedl do auta, spustil se déšť. Vyjel z Ystadu a dal se

po hlavní silnici podél moře. Napadlo ho, že už je to nějakých let,

co tudy naposledy jel navštívit otce.

Jak dlouho je vlastně táta po smrti? Chvilku mu trvalo, než

si vybavil, ve kterém roce se to stalo. Už je to dávno. Od jejich

společné cesty do Říma uplynulo hodně let.

Vzpomněl si, jak otce sledoval, když se tajně vydal nasou

kromou procházku římskými ulicemi. Ještě teď se styděl, že ho

špehoval, aby zjistil, kam jde. Otec byl sice starý a neměl hlavu

úplně jasnou, ale ani to Wallandera neomlouvalo. Proč hopros

tě nenechal na pokoji, aby se táta mohl v klidu potěšit dávnými

vzpomínkami? Proč ho šmíroval? S vysvětlením, že měl strach,

aby se mu něco nestalo, jen tak nevystačí.

Dobře si vybavoval svoje tehdejší pocity. Neměl tenkrátněja

kou vážnou obavu. Spíš byl prostě zvědavý.

Čas se najednou scvrkl. Připadalo mu, jako by to bylo včera,

kdy jel za otcem na návštěvu, zahrát si karty, možná si připít

jedním panáčkem a nakonec se pohádat kvůli nějaké naprosté

hlouposti.

Moc mi ten dědek chybí, pomyslel si. Jiného tátu už mítne

budu. Většinou byl dost nesnesitelný a doháněl mě k šílenství.

A přesto mi chybí. To nemůžu popřít.

Odbočil na známou silnici a zahlédl střechu otcova domu. Ale

jen minul příjezdovou cestu a zatočil opačným směrem.

Po dvou stech metrech zastavil a vystoupil. Mezitímpřesta

lo pršet.

18 ruka

Dům Karla Erikssona stál uprostřed zpustlé zahrady. Byl to

tradiční skånský statek, který kdysi tvořily dvě podlouhlébudo

vy. Teď tu zbyla už jen jedna, druhá buď shořela, nebo ji strhli.

Dům obklopený zahradou stál na samotě, uprostřed polí.V dál

ce Wallander slyšel zvuk traktoru. Půda byla zoraná a čekala na

zimní pokrývku.

Otevřel skřípající branku a vešel na dvůr. Štěrkovou pěšinu

už dobrých pár let nikdo neuhrabal. V koruně vysokého kaštanu,

který stál přímo před domem, krákalo hejno vran. Možná to byl

posvátný strom, který lidé zasazovali, aby je ochránil.Wallan

der tiše stál a poslouchal. Než bude vůbec uvažovat o tom, že

by tu bydlel, musí jeho uchu lahodit zvuk, který dům obklopuje.

Pokud se mu tóny větru nebo místní ticho nebudou zamlouvat,

může se rovnou otočit a jet zpátky. Ale to, co slyšel, honaplňo

valo klidem. Zamlklý, pokojný podzim, skånská krajinav očeká

vání zimy.

Wallander obešel dům. Vzadu objevil dvě jabloně, několikry

bízových keřů a polorozpadlé kamenné lavičky. Brouzdal sespa

daným listím a o něco přitom zakopl, nejspíš o zbytekztrouch

nivělých hrábí. Vrátil se před dům. Odhadl, který klíč pasuje do

dveří, zasunul ho do zámku a odemkl.

Přivítala ho zatuchlina, nahořklý pach nevětraného domova

starého muže. Procházel jednotlivými pokoji. Zastaralý nábytek

doplňovaly obrázky s příslovími, rozvěšené po stěnách. V pokoji,

který starému pánovi nejspíš sloužil jako ložnice, byl letitýtele

vizor. Wallander zamířil do kuchyně. Stála tam vypnutá lednička.

Ve dřezu tlely ostatky chcíplé myši. Vyšel po schodech dopat

ra, které zabírala nezařízená půda. Bylo vidět, že tu čeká hodně

práce. A nebude to levné, i když by nejspíš leccos svedl opravit

vlastníma rukama.

Sešel zpátky po schodech, opatrně se usadil na staroupohov

ku a vytočil číslo na stanici v Ystadu. Trvalo pár minut, než to

Martinsson zvedl.

„Kde jsi?“ zeptal se.

„Dřív se lidi ptali, jak se vede,“ opáčil Wallander. „Dneska nás

zajímá, kde kdo je. Způsob, jakým se zdravíme, se opravdurevolučně proměnil.“

„To mi voláš jen proto, abys mi řekl tohle?“

„Jsem tady v domě.“

„A co mu říkáš?“

„Nevím. Působí to na mě trochu cize.“

„Vždyť jsi tam poprvé, tak co bys chtěl? Jasně že to působí

cize.“

„Řekni mi, kolik za to chcete. Nechci o tom začít uvažovat,

dokud nebudu znát cenu. Je ti doufám jasný, že je tu zapotřebí

spousta práce.“

„To víš, že jo, vždyť to tam znám.“

Wallander čekal. Slyšel, jak Martinsson funí do telefonu.

„Není to jednoduchý, dělat kšefty s dobrými přáteli, teď toterve vidím,“ řekl nakonec.

„Tak si představuj, že jsem nepřítel,“ poradil mu Wallanderrozverně. „Ale odněkud z Nemanic.“

Martinsson se zasmál.

„Říkali jsme si, že to prodáme za pakatel. Pět set tisíc.Smlouvání je v ceně.“

Wallander už se v duchu rozhodl, že dá nejvýš pět setpadesát tisíc.

„To je moc drahý,“ zaskuhral.

„Jdi někam! Statek na Österlenu?“

„Vždyť je to barabizna na spadnutí.“

„Vrazíš do toho ještě nějakou stovku dvě a  máš z  toho dům

nejmíň za milion.“

„Dám čtyři sta sedmdesát tisíc.“

„Ne.“

„Tak nic.“

Wallander hovor típl. Držel telefon v ruce a čekal. Počítal

vteřiny. Napočítal jich dvacet čtyři, než Martinsson zavolal

zpátky.


20 ruka

„Tak se domluvíme na čtyři sta devadesáti.“

„V tom případě si po telefonu plácnem,“ prohlásil Wallander.

„Lépe řečeno, plácneme si do čtyřiadvaceti hodin. Ještě si musím

promluvit s Lindou.“

„Fajn, máš to zamluvený. Do dnešního večera.“

„Nač ten spěch? Dej mi čas do zítřka.“

„Tak jo. Ale víc ne.“

Rozloučili se. Wallandera dloublo samou radostí. Že by seko

nečně po letech dočkal vysněného bydlení na venkově? Navíc

nedaleko domu, kde strávil kus života jeho otec.

Vyběhl do schodů a znovu si udělal prohlídku. V duchu už

vybourával zdi, natahoval nové elektrické rozvody, tapetoval

a pořizoval nábytek. Měl sto chutí zavolat Lindě hned, aleudr

žel se.

Zatím je to pořád předčasné. Ještě si není stoprocentně

jistý.

Obhlížel pokoje v přízemí, tu a tam se zastavil a poslouchal,

a pak pokračoval do další místnosti. Na zdech visely vybledlé

foto grafie lidí, kteří tu kdysi bydleli. Mezi okny v největšímpo

koji se vyjímala kolorovaná letecká fotografie statku.

Myslel na to, že ve zdech domu pořád žijí jeho dávníobyva

telé. Ale strašidla tu nejsou, pomyslel si. Nejsou tady, protože na

ně nevěřím.

Vyšel na dvůr. Po dešti nebylo ani památky a mraky rozfoukal

vítr. Několikrát zabral za madlo ruční pumpy, která stálaupro

střed dvora. Trochu to vrzalo a skřípalo, ale za chvíli vytekl čúrek

hnědé vody a pak ji vystřídala čirá. Ochutnal a napadlo ho, že už

vedle sebe vidí psa, jak si tu vodu dopřává z misky.

Naposledy stavení obešel a zamířil k autu.

Otevřel dveře a zarazil se. Něco mu prolétlo hlavou. Nevěděl,

co ho vlastně zastavilo. Už chtěl usednout za volant. Zamračil se.

Zaplavil ho podivný pocit. Hryzlo ho něco, co tady viděl. Něco

tu nehrálo.


21

Až na to konečně přišel. Vzadu na zahradě o něco zakopl.

Zbytky starých hrábí nebo kořen stromu. To je to, co ho zdržuje

od odjezdu.

Něco tam viděl. Ale jeho oči to nevnímaly.


22 ruka

4

Znovu dům obešel. Chvíli dumal, kde to vlastně zaškobrtl. Na

víc mu nebylo jasné, proč se vlastně zdržuje zkoumáním, o co

přesně zakopl.

Zkoumal podrost zahrady. A brzo našel, co hledal. Dlouho na

ten předmět trčící ze země zíral. Zprvu jen nehybně stál a pak tu

věc pomalinku obešel. Když se vrátil do výchozího bodu, dřepl si

k ní. Zapraskalo mu v kolenou.

Nebylo pochyb, co to tam leží, zpola pohřbené v zemi. Žádný

zbytek hrábí. Ani kořen stromu.

Byla to kostra ruky. Kosti byly hnědé, ale Wallander měl jasno.

Z hnědé oranice vyčnívaly ostatky lidské ruky.

Wallander se narovnal. To poplašné zařízení, které se v něm

spustilo, když měl ruku na klice od auta, ho varovalo právem.

Rozhlédl se. Jiné kosti neviděl. Jen tu ruku, která lezla z hlíny.

Sklonil se a opatrně rozhrábl okolní zeminu. Leží tady pod zemí

celé tělo, nebo jenom ruka? To se mu zjistit nedařilo.

Mraky se rozplynuly. Říjnové slunce vydávalo pochybné teplo.

V koruně vysokého kaštanu dál povykovaly vrány. Wallanderovi

to celé připadalo neskutečné. Tak on si v neděli vyjede, aby se

podíval na dům, kam by se mohl přestěhovat. A čirou náhodou

na zahradě zakopne o lidskou kostru.

Nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak vytočil číslo na stanici.Martins

son si dával načas, než to zvedl.

„S cenou dolů nejdu. Už tak si žena myslí, že jsem bačkora.“

„Teď nejde o cenu.“

„A o co teda?“

„Přijeď sem.“


23

„Stalo se něco?“

„Prostě vyraž. Pojeď hned.“

Martinssonovi došlo, že jde o něco důležitého. Dál už sene

vyptával. Wallander zatím chodil po zahradě a pozorně se díval.

Policejní vůz dorazil za devatenáct minut. Martinsson to vzal

hopem. Wallander mu šel před dům v ústrety. Kolega vypadal

ustaraně.

„Co se děje?“

„Zakopnul jsem.“

Martinsson udiveně zvedl obočí.

„To mě sem voláš, abys mi sdělil, žes o něco zakopl?“

„V podstatě jo. Ale hlavně ti chci ukázat, o co jsem zakopl.“

Šli do zahrady. Wallander namířil ukazovákem. Martinsson

sebou škubl.

„Co to hergot je?“

„Vypadá to jako ruka. Samozřejmě nedokážu říct, jestli k tomu

patří i zbytek těla.“

Martinsson na ruku nevěřícně civěl.

„Já jsem asi mimo.“

„Ruka je ruka. Mrtvá ruka je ruka patřící mrtvole. A jelikož

nejsme na hřbitově, tak tu něco nehraje.“

Nehnutě stáli a hleděli na kůstky. Wallander hádal, co si asi

Martinsson myslí. Sám nevěděl, co si o tom má myslet.

Chuť koupit tenhle dům ho dočista opustila.


24 ruka

5

O dvě hodiny později už byl statek obehnaný policejní páskou

a  probíhalo technické zajištění stop. Martinsson přemlouval

Wallandera, ať jede domů, když má volno. Ale komisař o žádné

rady nestál. Neděle už byla beztak ztracená.

Uvažoval, co by se stalo, kdyby o tu ruku nezakopl. Kdyby

dům koupil a kosti na zahradě objevil až potom. Co by dělal,kdy

by se ukázalo, že pod zemí je pohřbený celý člověk?

Člen policejního sboru si koupí od kolegy dům a posléze zjistí,

že na jeho zahradě někdo kdysi spáchal závažný zločin.

Už viděl ty obří titulky v novinách.

Z Lundu přijela soudní lékařka. Jmenovala se Stina Hurlénová

a podle Wallanderova názoru byla na takovou práci příliš mladá.

Ale nahlas by to pochopitelně nevyslovil. Na druhou stranu si

počínala velice pečlivě a svědomitě.

Hurlénová se pustila do předběžného ohledání a Martinsson

s Wallanderem čekali. V pozadí se ozýval vzteklý hlas hlavního

technika Nyberga. Wallander už ho slyšel sakrovat snad tisíckrát.

Tentokrát chyběla plachta.

Ta plachta chybí pořád, pomyslel si. Za všechny ty roky, co jsem

u policie, se vždycky nějaká pitomá plachta někam zašantročí.

Stina Hurlénová se narovnala.

„Je to lidská ruka. Patří dospělému. Ne dítěti.“

„Jak dlouho tady ležela?“

„To nevím.“

„Aspoň nějaký předběžný odhad.“

„Víte přece, že nerada hádám. Navíc nejsem odborník nakos

terní pozůstatky.“


25

Wallander jí věnoval mlčenlivý pohled.

„Všichni hádáme,“ řekl posléze. „Já hádám a vy taky. Protože

nic nevíme. Ale odhad je aspoň nějaký začátek. I když se paktře

ba ukáže, že to bylo vedle.“

Stina Hurlénová se zamyslela.

„Tak já si tipnu,“ řekla. „Můžu se každopádně plést. Ale myslím

si, že tu ta ruka leží už dlouho.“

„Proč si to myslíte?“

„Nevím. Nejsem o tom nijak pevně přesvědčená. Jenom hádám.

Třeba je to něco jako zkušenost nastavená na autopilota.“

Wallander ji opustil a zamířil za Martinssonem, který stál

opodál s telefonem u ucha. V ruce měl hrnek s kávou. Podal ho

Wallanderovi. Ani jeden nesladili a obešli se bez mléka.Wallan

der si lokl. Martinsson domluvil.

„Hurlénová si myslí, že ta ruka je tu už dlouho.“

„Jaká Hurlénová?“

„Koronerka. Ještě jsi s ní nepracoval?“

„V Lundu se to pořád mění. Kam se poděli naši staří dobřídok

toři? Odcházejí někam do pitevního nebe.“

„Ať mizí kam chtějí, tahle si myslí, že tady ta ruka leží uždlou

ho. To je samozřejmě široký pojem. Ale ty bys třeba mohl znát

historii tohohle domu?“

„Nic moc nevím. Ten majitel, co to prodává, Karl Eriksson, tu

bydlel třicet let, ale od koho to koupil, to netuším.“

Šli do domu a sedli si v kuchyni ke stolu. Wallander sipo

myslel, že teď si připadá jako v úplně jiném domě, než byl ten,

který si před pár hodinami přijel prohlédnout coby potenciální

kupec.

„Budeme muset překopat celou zahradu,“ řekl Martinsson.

„Ale technici nejdřív chtějí otestovat nějaký nový přístroj,detek

tor na lidské ostatky nebo co. Podobně jako se hledají kovy.Ny

berg tomu nevěří ani za mák, ale má to nařízené shora. Takže se

nejspíš těší, až se ukáže, že ten křáp je k ničemu. Pak bude moct

vzít krumpáč a pustit se do toho pěkně se ctí a postaru.“


26 ruka

„Co budeme dělat, když nic nenajdeme?“

Martinsson se zachmuřil.

„Jak to myslíš?“

„Jak asi? Válí se tady v hlíně ruka. Mělo by toho být víc. Celé

tělo. Copak sem ta ruka přiletěla? Někde ji sezobla vrána a zrovna

tady nad zahradou ji pustila? Nebo tady ty ruce rostou? Možná

že v Löderupu na podzim pršely hnáty?“

„Máš pravdu,“ přisvědčil Martinsson. „Chtělo by to najít ještě

něco.“

Wallander se zamyšleně díval oknem do zahrady.

„Kdoví co tu najdeme,“ pronesl. „Třeba je tu celý hřbitov.Moh

lo tu být pohřebiště z dob morové rány.“

Vyšli ven. Martinsson hovořil s  Nybergem a  ostatními tech

niky. Wallander myslel na svého imaginárního psa, který se v tu

chvíli zdál nesmírně daleko.

Vrátili se na stanici. Zaparkovali každý svoje auto a šlik Mar

tinssonovi do kanceláře. Takovou spoušť tu Wallander ještěne

viděl. Martinsson kdysi začínal jako nesmírně pořádkumilovný,

skoro až pedantský policista. Teď ho pohltil chaos. Nezasvěcený

člověk by nevěřil, že se v tom nepořádku dá cokoliv najít.

Martinsson jako by Wallanderovi četl myšlenky.

„Tady je ale binec,“ prohlásil chmurně a odsunul nějaké papíry

pryč ze židle. „Snažím se uklízet, ale ať dělám co dělám, ta hora

šanonů a papírů pořád roste.“

„U mě je to stejný,“ přitakal Wallander. „Když jsem se konečně

naučil s počítačem, myslel jsem si, že mi ubudou papíry. Ale je

to přesně naopak.“

Odmlčel se a nepřítomně zíral z okna.

„Běž domů,“ řekl Martinsson. „Vždyť máš dneska volno. Mám

z toho špatný svědomí, že jsem tě do toho domu poslal.“

„Líbil se mi,“ řekl Wallander a vstal. „Líbil se mi a byl jsem si

skoro jistý, že Lindě by se líbil taky. Už jsem byl přesvědčený,

že ti zavolám a tu koupi ti potvrdím. Teď už si tak jistý nejsem.“

Martinsson ho doprovodil do recepce.


27

„Co jsme to našli?“ pokračoval komisař. „Ruku, ostatky ruky.

U někoho na zahradě.“

Zarazil se, protože nebylo třeba to dopovědět. Mají na krku

vyšetřování vraždy. Pokud tam ovšem ta ruka neleží tak dlouho,

že nebude možné určit ani příčinu smrti, ani totožnost.

„Zavolám ti,“ odtušil Martinsson. „Pokud se nic nestane,uvi

díme se zítra.“

„V osm,“ potvrdil Wallander. „Uděláme si poradu. Jak známNy

berga, určitě bude tu zahradu překopávat celou noc.“

Martinsson se vrátil k sobě. Wallander nasedl do auta, ale pak

si to rozmyslel a  vystoupil. Udělal si procházku po městě a  ve

stánku u nádraží si koupil noviny.

Mračna opět houstla. Uvědomil si, že se ochladilo.


28 ruka

6

Wallander otevřel vstupní dveře a zaposlouchal se. Linda nebyla

doma. Uvařil si čaj a posadil se v kuchyni ke stolu. Nález ruky

ho rozladil. Chvíli byl přesvědčený, že právě na tenhle dům čekal.

Na tenhle a žádný jiný. A rázem se mu před očima změnív mís

to činu. Nebo se dá přinejmenším říct, že zahrada skrývá nějaké

temné tajemství.

Já si prostě žádný dům nikdy nenajdu, pomyslel si zklamaně.

Ani dům, ani psa a už vůbec ne novou ženu. Všechno zůstane

při starém.

Vypil čaj a lehl si na postel. Jelikož byla neděle, měl by dostát

zvyku, který zavedla Linda, a vyměnit povlečení. Ale neměl na

to sílu.

Probudil se za několik hodin. Za oknem byla černá tma. Linda

pořád ještě nepřišla domů. Šel do kuchyně a nalil si vodu. Když

postavil sklenici na linku, zazvonil telefon.

„Wallander.“

„Tady Nyberg. Pořád čekáme.“

„A na co?“

„No na tebe, na co asi?“

„A proč čekáte na mě?“

Nyberg ztěžka funěl do sluchátka. Wallander pochopil, že je

unavený a podrážděný.

„Copak ti nevolali z centrály?“

„Nikdo mi nevolal.“

„Jak tady má člověk krucinál pracovat, když se nemůže spo

lehnout ani na předání vzkazu?“

„Nech to teď plavat. Co se stalo?“


29

„Našli jsme tělo.“

„Tělo, nebo kostru?“

„Co bys tak řekl? Jasně že kostru.“

„Tak já jedu.“

Wallander zavěsil, vytáhl ze skříně svetr a na kus papíruna

psal vzkaz, který nechal v kuchyni na stole. Jel jsem do terénu.

Pospíchal na stanici pro auto. Když tam dorazil a sáhl do kapsy,

zjistil, že nechal klíčky doma v kuchyni.

Na okamžik měl chuť se rozbrečet. Nebo prostě odejít. A ani

se neohlédnout. Odejít a už se nikdy nevrátit.

Připadal si jako blbec. Blbec, kterého mu na chvíli bylo líto.

Pak zamířil k autu policejní hlídky a požádal kolegy, aby hood

vezli na místo nálezu. Sebelítost zmizela a vystřídal ji vztek.Ně

kdo mu nedal vědět, že má jet do Löderupu.

V autě se opřel a poslouchal vzkazy z vysílačky. Najednou se

mu v mysli zjevil otec.

Kdysi míval otce. A ten jednoho dne zmizel. Náhle jako by

se čas a vzdálenost mezi živým otcem a urnou, kterou uložil do

jámy na hřbitově, téměř vymazal. Jako by se to stalo teprve včera.

Nebo jako by se mu to jen zdálo.

Zahradu osvětlovaly silné reflektory. Pokaždé když Wallander

dorazil v noci na místo, kde pracovali kriminalisté, měl pocit, že

vstupuje na filmové natáčení.

Nyberg mu šel naproti. Od hlavy k  patě byl celý od bahna.

Jeho zaprasené kombinézy byly tak proslulé, že se jednoudo

konce dostaly jako téma až do lokálního silvestrovského pořadu.

„Nevím, proč ti to nezavolali,“ řekl.

Wallander máchl rukou.

„To je fuk. Co jste našli?“

„Už jsem ti to říkal.“

„Kostru?“

„Přesně tak.“

Wallander ho následoval k výkopu hned vedle místa, kdeza

vadil o ruku. Jáma sahala do hloubky něco přes metr. Ležely v ní


30 ruka

lidské ostatky. Kromě kostry, která byla prakticky neporušená,

tam bylo jen několik zbytků oblečení.

Wallander výkop obešel. Nyberg zakašlal a  vysmrkal se.

Z domu přicházel Martinsson, zívl a sledoval Wallandera,kte

rý mlčel, dokud nedokončil obchůzku jámy.

„Kde je Hurlénová?“

„Zrovínka odjela domů,“ prohlásil Nyberg ironicky. „Ale když

jsme těch kostí měli víc, zavolal jsem jí. Měla by dorazit conej

dřív.“

Wallander s Martinssonem si dřepli.

„Je to muž, nebo žena?“

Otázku položil Martinsson. Wallander věděl o kosterníchná

lezech jen tolik, že pohlaví kostry se nejlépe pozná podle pánve.

Ale co přesně má hledat? Tak daleko jeho znalosti nesahaly.

„Muž,“ řekl. „Nejspíš proto, že v to doufám.“

Martinsson na něj zkoumavě pohlédl.

„Proč?“

„Nevím. Nelíbí se mi představa, že jsem si málem koupil dům,

kde byla na zahradě zakopaná ženská.“

Když se zvedal, zapraskalo mu v kolenou.

„Ta ruka je docela záhada,“ pokračoval. „Proč se vynořila na

povrch?“

„Třeba nás chtěla přivolat a naznačit nám, že tady v zemi leží

něco, co by tu být nemělo.“

Martinsson si hned uvědomil, jakou hloupost vyslovil. Ale

Wallander to nekomentoval. Do záře reflektorů vstoupila Stina

Hurlénová. Nazula si gumáky, které mlaskaly v rozčvachtanéhlí

ně. Udělala totéž co Wallander, kroužila kolem jámy a nakonec

si k ní dřepla.

„Je to muž, nebo žena?“ zeptal se Wallander.

„Žena,“ odvětila Stina Hurlénová. „Naprosto určitě. To vidím

hned. Ale na věk nebo něco podobného se mě neptejte. Nahá

dání jsem moc unavená.“


31

„Jenom jeden dotaz,“ ozval se Martinsson. „Podle vašehoprv

ního odhadu tady ta ruka ležela dlouho. Změnila jste po nálezu

těla názor? Nebo si pořád myslíte, že tady oběť leží už dlouho?“

„Nemyslím si to. Jenom hádám, že tu leží dlouho.“

„Všimla jste si něčeho, co by naznačovalo příčinu smrti?“po

kračoval Martinsson.

„To už je druhá otázka,“ poznamenala Stina Hurlénová.„Chce

te toho po mně moc. Víc vám teď nepovím.“

„Ta ruka,“ promluvil Wallander. „Proč trčí ze země?“

„To není zas až tak neobvyklé,“ ozval se Nyberg, když Stina

Hur lénová mlčela. „Věci uložené v půdě se pohybují. Můžeto způ

sobovat rozdíl v hladině spodních vod. Navíc půda tady ve Skåne

je v pohybu. Hýbe se podloží. Osobně si myslím, že se ta ruka

dostala na povrch po podzimních deštích. Ale klidně to mohli

udělat i hraboši.“

Nybergovi zazvonil telefon. Svou teorii o tom, jak se rukado

stala na povrch země, už neuzavřel.

„Co tím podle tebe myslel?“ zeptal se Martinsson. „Ti hraboši?“

„Vždycky jsem Nyberga považoval za úžasnéhokriminalistic

kého technika. Ale taky jsem toho názoru, že když začnevysvět

lovat, jak to myslí, tak to stojí za houby.“

„Já se jedu domů vyspat,“ řekl Martinsson. „A ty bys měl taky.

Tady už stejně nic moc nezmůžeme.“

Martinsson odvezl komisaře domů. Jako obvykle řídil trhaně.

Ale Wallander to nekomentoval. Přestal s tím už před lety.Mar

tinssonův styl řízení se už prostě nezmění.


32 ruka

7

Když Wallander vkročil do dveří, Linda byla ještě vzhůru. Přišla

v županu do předsíně a pohledem sjela jeho zabahněné boty.Sed

li si v kuchyni a Wallander jí povyprávěl, co se stalo.

„To je teda divný,“ řekla, když domluvil. „O tom domě tipově

děl Martinsson? A je tam pohřbená mrtvola?“

„Možná to zní divně, ale je to tak.“

„Kdo to je?“

„Jak to sakra mám vědět?“

„Proč se rozčiluješ?“

„Jsem utahanej. A  taky asi zklamanej. Ten dům se mi líbil.

A navíc byl k mání za cenu, která by mě nezruinovala.“

Natáhla ruku a poplácala ho po rameni.

„Takových domů je spousta,“ řekla. „Navíc máš kde bydlet, tak

o co jde?“

„Prostě mě to zklamalo,“ zopakoval Wallander. „Zrovna dneska

jsem potřeboval nějakou dobrou zprávu. A ne pařáty, co lezou

ze země.“

„A nemůžeš se na to dívat trochu dobrodružně? Místo nudné

zahrady jsi objevil něco, o čem ještě nikdo neslyšel.“

„Nechápu, jak to myslíš.“

Linda se na něj pobaveně podívala.

„Aspoň bys neriskoval vloupání,“ vysvětlila. „Řekla bych, že

zloději se bojí strašidel úplně stejně jako ostatní lidi.“

Wallander dal vařit vodu. Zeptal se dcery, jestli chce čaj, ale

zavrtěla hlavou.

Posadil se s růžovým hrnkem.

„Ten jsi dostal ode mě,“ řekla Linda. „Pamatuješ si to?“


33

„Dalas mi ho k Vánocům, když ti bylo osm let,“ přitakal. „A od

té doby piju čaj jenom z něho.“

„Koupila jsem ho za korunu na blešáku.“

Wallander usrkl čaj. Linda zívla.

„Na ten dům jsem se fakt těšil,“ řekl. „Doufal jsem, že konečně

vypadnu pryč z města.“

„Jsou i jiné domy,“ chlácholila ho.

„Tak jednoduchý to není.“

„A co je na tom tak složitýho?“

„Prostě mám asi vysoký nároky.“

„Tak je zkrátka snížíš!“

Wallander cítil, jak se ho zmocňuje vztek. Už od puberty ho

dcera obviňovala, že si příliš komplikuje život. Věděl, že nejvíc

ho štve, jak mu Linda v tu chvíli připomíná svou matku Monu.

Navíc měla i stejný hlas. Když zavřel oči, nebyl si jistý, kdo to

s ním vlastně sedí u stolu.

„Necháme to teď být,“ řekl a vypláchl hrníček.

„Jdu spát,“ odtušila Linda.

Wallander se šel dívat na televizi a ztlumil zvuk. Na jednom

kanále našel pořad o tučňácích.

Najednou se s trhnutím probudil. Byly čtyři hodiny. Zapnutá

televize šuměla. Vypnul ji a pospíchal do postele, než se úplně

probere.


34 ruka

8

V pondělí dvacátého osmého října vstoupil Wallander dvěmi

nuty po osmé hodině do zasedací místnosti na stanici a zavřel

za sebou dveře. Po probuzení na pohovce už pořádně neusnul.

Navíc se mu rozbil holicí strojek. Měl strniště a  připadal si ne

upravený. U stolu seděli kolegové, na které byl zvyklý.S některý

mi už pracoval déle než patnáct let. Blesklo mu hlavou, že tihle

lidé tvoří nejdůležitější část jeho života. Dnes byl služebněnej

starším kriminalistou na ystadské policejní stanici. Kdysi býval

nejmladší.

Kromě Wallandera byli v zasedačce Nyberg, Martinssona po

licejní ředitelka Lisa Holgerssonová. Byla to první žena, pod

kte rou Wallander sloužil. Když v Ystadu v devadesátých letech

nastoupila, byl vůči ní skeptický, stejně jako všichni ostatní,po

většinou mužští kolegové. Ale celkem záhy poznal, že LisaHol

gerssonová je velice schopná. Uvědomil si, že je to možnánejlep

ší nadřízená, jakou kdy měl. Během následujících let mu nikdy

nezavdala příčinu, aby tenhle názor změnil, přestože občasmí

vali docela ostré rozepře.

Zhluboka se nadechl a  obrátil se nejdřív k  Nybergovi a  pak

k Martinssonovi, který ráno mluvil se Stinou Hurlénovou.

Nyberg byl unavený a sledoval Wallandera zarudlýma očima.

Už měl odejít do důchodu, ale najednou si to rozmyslel.Wallan

dera to nepřekvapilo. Bez práce by pro Nyberga život neměl smysl,

přestože k ní patřilo tolik nepříjemností.

„Máme mrtvolu,“ promluvil Nyberg. „Kostru a pár shnilých

cárů oblečení. Není na mně, abych z těch kostí určoval příčinu

smrti. Ale nezdálo se mi, že by něco bylo zlomené nebo rozdrcené.


35

Nic dalšího jsem nenašel. Samozřejmě se nabízí otázka, jestline

máme překopat celou zahradu.“

„Jak fungoval ten nový přístroj?“ zajímala se LisaHolgersso

nová.

„Přesně jak jsem čekal,“ ucedil Nyberg. „Pěkná hovadina,kte

rou naší milé policii podstrčil nějakej pablb. Proč nám radšine

pošlou psa?“

Wallander stěží zadržoval smích. Nyberg byl sice občasnedů

tklivý a špatně se s ním spolupracovalo, ale rozhodněnepostrá

dal smysl pro humor. Navíc Wallander jeho názory sdílel.

„Stina Hurlénová potřebuje víc času,“ navázal Martinssona lis

toval přitom ve svém notýsku. „Ty kosti se musí prozkoumat. Ale

říkala, že by nám snad mohla něco dodat už během dne.“

Wallander přikývl.

„To je všechno, co máme,“ řekl. „Moc toho není. Ale musíme

být pochopitelně připravení na to, že jde o vraždu. Momentálně

musíme čekat, až se vyjádří Stina Hurlénová. Zatím můžemezku

sit posbírat nějaké informace o historii toho domu a o lidech, co

tam bydleli. Nezmizel třeba někdy někdo? Na to se teď zaměříme.

Vzhledem k tomu, že dům patří Martinssonovu příbuznému, asi

bude nejlepší, když se toho rovnou ujmeš.“

Komisař plácl dlaněmi do stolu na znamení, že porada je

u konce. Když vycházeli z místnosti, Lisa Holgerssonová hoza

držela.

„Chtějí s vámi mluvit novináři,“ řekla.

„Našli jsme kostru. Víc toho zatím nemáme.“

„Víte přece, jak média zbožňují pohřešované osoby. Nemůžete

jim k tomu říct ještě něco?“

„Ne. My policajti musíme čekat. Tak ať si novináři laskavě taky

počkají.“

Zbytek dne se Wallander věnoval případu jistého Poláka,kte

rý v opilecké rvačce zabil jednoho místního muže. Na večírku

sice tou dobou byla spousta lidí, ovšem alkohol tekl proudem.


36 ruka

Každý si pamatoval něco jiného, nebo si nepamatoval nic. Muž

polské národnosti, který pravděpodobně s obětí nejdřív popíjel,

neustále měnil výpověď. Wallander strávil hodiny vyslýcháním

svědků, které nikam nevedlo. Mluvil už se státním zástupcem

o tom, jestli má cenu pokračovat. Ale mladý a horlivý návladní

trval na tom, ať to komisař zkouší dál. Člověk, který  — ať už

v opilosti, nebo střízlivý — zabije druhého, třeba taky opilce,

musí být potrestán. Proti tomu Wallander samozřejmě nicnena

mítal. Ale zkušenosti mu říkaly, že tenhle případ se nikdyuspo

kojivě nevyřeší, bez ohledu na to, jak dlouho se s tím on nebo

někdo z kolegů bude hmoždit.

Čas od času za ním zašel Martinsson, aby mu sdělil, že Stina

Hurlénová zatím nevolala. Krátce po druhé hodině se ve dveřích

objevila Linda a zeptala se, jestli s ní nepůjde na oběd. Zavrtěl

hlavou a poprosil ji, ať mu koupí obloženou housku, jestli půjde

ven. Když odešla, přemítal o tom, proč si pořád nezvykl na to, že

jeho dcera je dospělá žena, navíc policistka, a ještě k tomupra

cuje na stejné stanici jako on.

Donesla mu v sáčku housku. Wallander odložil objemný spis

s veškerým materiálem k případu večírku, který se zvrhl vevraž

du. Najedl se, zavřel dveře a pohodlně se usadil, že si zdřímne.

Jako obvykle držel v ruce svazek klíčů. Pokud mu vypadne,zna

mená to, že opravdu usnul a je načase se probudit.

Brzo začal klimbat. Klíče spadly na zem. V tom okamžiku otevřel

dveře Martinsson.

Wallander pochopil, že Stina Hurlénová se konečně ozvala.


37

9

Předběžnou a zatím nikoliv závěrečnou lékařskou zprávudoru

čil z Lundu kurýr. Ležela u Martinssona na stole.

„Asi bude nejlepší, když si to přečteš sám,“ řekl Martinsson.

„Takže je to tak, jak jsme si mysleli? Z  nálezu se stal pří

pad?“

„Už to tak vypadá.“

Martinsson si šel pro kávu a Wallander se začetl do zprávy.

Stina Hurlénová psala stručně a jasně. Wallander se za ta léta

často podivoval, jak je možné, že někteří policisté či patologové,

státní zástupci, neřkuli  obhájci dovedou stvořit tak nečitelné

texty. Místo aby psali krátké a jasné věty, plodí hromadyzby

tečných slov.

Zprávu pročítal deset minut. Když se mu v rukou ocitldůle

žitý dokument, obvykle se nutil číst pomalu, aby mozek stíhal

všechno vstřebat.

Stina Hurlénová konstatovala, že ostatky bezpochyby patří

ženě. Podle odhadu jí v době smrti bylo kolem padesáti let.Přes

nější určení věku vyžaduje další analýzu. Ale už teď je možné

stanovit pravděpodobnou příčinu smrti. Žena zemřela oběšením.

Vyplývalo to ze zranění na krku. Stina Hurlénová pochopitelně

nedokázala s jistotou vyloučit, že jí úraz nebyl způsoben až po

smrti, ale nepovažovala to za pravděpodobné. Zatím nedokáže

určit, jak dlouho je žena mrtvá. Ale z jistých indicií se dáusuzo

vat, že byla pohřbená mnoho let.

Wallander odložil zprávu na stůl a chopil se hrnku, který před

něj postavil Martinsson.

„Co víme?“ nadhodil. „Když si to shrneme.“


38 ruka

„Nezvykle málo. Mrtvola ženy pohřbená na zahraděv Löde

rupu. V okamžiku smrti jí bylo kolem padesáti let. Ale dobuúmr

tí neznáme. Jestli jsem Hurlénovou správně pochopil, tak tam ta

paní mohla ležet klidně sto let. Nebo i víc.“

„Nebo taky míň,“ podotkl Wallander. „Jak se jmenuje současný

majitel domu? Ten tvůj příbuzný?“

„Karl Eriksson. Bratranec mojí manželky.“

„Nejlepší asi bude, když si s ním promluvíme.“

„Radši ne,“ řekl Martinsson. „To není moc dobrý nápad.“

„Proč ne?“

„Je nemocný. A starý.“

„Být starý ještě automaticky neznamená být nemocný. Nebo

jak to myslíš?“

Martinsson popošel k oknu a zahleděl se ven.

„Jenom chci říct, že Karlu Erikssonovi je devadesát dva let.

Ještě před pár měsíci měl hlavu úplně jasnou. A pak se něco stalo.

Najednou vyšel na ulici nahý, a když mu lidi chtěli pomoct,ne

věděl, jak se jmenuje ani kde bydlí. Přitom do té doby byl úplně

soběstačný. Demence obvykle nastupuje pozvolna. Ale u něj to

přišlo naráz.“

Wallander se na něj zkoumavě podíval.

„Ale když byl najednou senilní, tak jak tě mohl požádat, abys

ten dům prodal?“

„To už jsem ti říkal. Sepsali jsme to před lety. Možná měltu

šení, že se mu jednoho dne zatemní mozek, a chtěl mít všechno

zařízené.“

„Má aspoň nějaké světlé chvilky?“

„Vůbec. Nikoho nepoznává. Mluví jenom o svojí matce, která

umřela asi před padesáti lety. Vykládá, že musí jít pro mlíko.Opa

kuje to pořád dokola, kdykoliv je při vědomí. Bydlí v domově pro

lidi, co už jsou mimo realitu.“

„Neříkej mi, že není nikdo, koho bysme se mohli zeptat?“

„Vážně ne. Karl a jeho manželka, která umřela někdyv sedm

desátých letech, neměli děti. Vlastně měli, dvě dcery, ale obě se


39

kdysi utopily v jímce. Byla to strašná tragédie. Další příbuzné

neměli. Stranili se společnosti, jenom občas se stýkali se mnou

a mojí rodinou.“

Wallander byl jako na trní. Navíc měl hlad. Houska, kterou

mu přinesla Linda, ho nadlouho nezasytila.

„Budeme muset začít s domem,“ řekl a vstal. „Musí být zapsaný

v  katastru. Všichni lidi mají svoji historii. A  baráky jakbysmet.

Zajdeme za Lisou a promluvíme s ní.“

Posadili se u ní v kanceláři. Vyprávění o pitevní zprávěa senil

ním Karlu Erikssonovi přenechal Wallander Martinssonovi. Stal

se z toho takový jejich zvyk, že když měli shrnout nějaká fakta,

tak se střídali, aby ten druhý mohl poslouchat a vytvořit si odstup.

„Nemůžeme na to uvolnit lidi,“ podotkla Lisa Holgerssonová,

když Martinsson domluvil. „Navíc všechno svědčí o tom, žepří

padná vražda je promlčená.“

Wallander si pomyslel, že přesně takový komentář čekal.V po

sledních letech si všiml, že policie přiděluje čím dál míň lidí na

to, co by mělo být nejdůležitější, tedy na práci v  terénu. Mno

hem víc jeho kolegů trčí u stolu v kanceláři nebo pracují podle

zmatečných a nesmyslných priorit, které se nadto neustále mění.

Dávná vražda, pokud skutečně v Löderupu narazili na oběťtrest

ného činu, má za těchto okolností nárok jen na velmi omezené

prostředky.

Reakci ze strany své nadřízené čekal, a přesto se rozčílil.

„My vám podáváme informaci,“ prohlásil. „Říkáme, co víme,

a myslíme si, že by stálo za to udělat aspoň základní šetření.Ne

žádáme žádný velký zásah. Aspoň ne do chvíle, než dostaneme

podrobnější zprávu z patologie v Lundu. A hlášení od Nyberga.

To nejmenší, co můžeme udělat, je zjistit, kdo to tam bylpohřbe

ný. Jestli si teda chceme dál říkat policie.“

Lisa Holgerssonová sebou trhla a zabodla do něj pohled.

„Tou poslední větou myslíte co?“

„To, že jsme policajti, dokazujeme hlavně tím, co děláme. A ne

ve statistikách, na které praskne veškerá pracovní doba.“


40 ruka

„V jakých statistikách?“

„Víte stejně dobře jako já, že naše objasněnost trestných činů

je sakra nízká. Jelikož se musíme věnovat zbytečnému papí

rování.“

Wallander cítil, že nemá daleko k výbuchu. Ale dokázal se

natolik ovládnout, že Lisa Holgerssonová nepoznala, jak moc

se rozzuřil.

Martinsson mu ovšem viděl až do žaludku.

Komisař křepce vstal ze židle.

„Zajedeme se tam podívat,“ řekl s nucenou vlídností. „Kdoví,

třeba tam něco najdeme.“

Opustil její kancelář a rázoval chodbou pryč. V patách za ním

přiklusal Martinsson.

„Čekal jsem, že ti prasknou nervy,“ řekl. „To by byla takhle při

pondělku docela mrzutost, když tady máme říjen a zimupoma

lu na krku.“

„Moc kecáš,“ odbyl ho Wallander. „Vem si bundu, jedeme na

venkov.“


41

10

Když dojeli do Löderupu, téměř všechny reflektory už bylyzhas

nuté. Jámu, ve které našli tělo, zakrývala plachta. U policejnípás

ky parkoval hlídkový vůz. Nyberg a jeho parta techniků už odjeli.

Wallander měl klíče od domu pořád ještě v kapse. Předal svazek

Martinssonovi.

„Teď už nejsem na prohlídce domu,“ řekl. „Jsou to tvoje klíče,

ty odemykáš.“

„Proč musí být všecko tak složitý?“ posteskl si Martinsson.

Odpověď neočekával. Vkročili do domu a rozsvítili.

„Výpisy z katastru,“ zavelel Wallander. „Dokumenty o historii

domu. Pojďme se tomu chvíli věnovat. Pak počkáme, až sevyjá

dří technici a doktoři.“

„Řekl jsem Stefanovi, ať se podívá na staré odložené případy

pohřešovaných osob,“ řekl Martinsson. „Linda mu s tím určitě

pomůže.“

Stefan Lindman nastoupil k  policii v  Ystadu zhruba ve stej

nou dobu jako Linda. Wallander si záhy všiml, že spolu něco mají.

Když na to zavedl řeč, většinou z  ní nic moc nedostal. Stefan

Lind man mu byl sympatický. Byl to dobrý policista. AleWallan

der se jen těžko smiřoval s představou, že už ho dceranepova

žuje za nejdůležitějšího muže ve svém životě.

Začali každý na jednom konci, Martinsson v ložnici,Wallan

der v místnosti, která připomínala něco mezi přijímacímpoko

jem a pracovnou.

Když tam osaměl, zůstal chvíli stát a pohledem zkoumavě

klouzal po pokoji. Bydlela tu kdysi žena, kterou někdoz něja

kého důvodu zabil a zakopal na zahradě? Jestli tu bydlela, proč


42 ruka

nikomu nechyběla? Co se v domě odehrálo? A bylo to předdva

ceti lety? Před padesáti? Nebo snad v minulém století?

Pustil se do systematického průzkumu. Nejprve pátraloči

ma. Lidé po sobě vždycky nechávají spoustu stop. Navíc jsou

jako křečci. Schovávají si hromady věcí včetně papírů. Zrak mu

padl na psací stůl pod oknem. Přesně tady začne. Stůl byl tmavě

hnědý, určitě dost starý. Wallander se posadil na židli a zkusilzá

suvky. Všechny byly zamčené. Prohlížel plochu stolu, jestli tam

někde neleží klíč. Pak prsty ohmatal desku zespodu. Klíče nikde.

Zvedl těžkou mosaznou lampičku. Na jemné sametové stužce

tam lež



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist