načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Rudý snajpr na východní frontě -- Paměti Josifa Piljušina - Josif Piljušin

  > > > > Rudý snajpr na východní frontě  

Elektronická kniha: Rudý snajpr na východní frontě -- Paměti Josifa Piljušina
Autor:

Paměti odstřelovače, který v řadách Rudé armády bránil Leningrad, byl několikrát raněn a ztratil své nejbližší. Velice realistický a přesvědčivý záznam průběhu heroických ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  259
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  305 Kč
15%
naše sleva
8,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 256
Rozměr: 23 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, 1 portrét, faksimile
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Lubomír Sedlák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5658-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Paměti odstřelovače, který v řadách Rudé armády bránil Leningrad, byl několikrát raněn a ztratil své nejbližší. Velice realistický a přesvědčivý záznam průběhu heroických bojů na obranu města včetně popisu taktiky snajprů. (paměti Josifa Piljušina)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josif Piljušin - další tituly autora:
Rudý snajpr na východní frontě -- Paměti Josifa Piljušina Rudý snajpr na východní frontě
Piljušin, Josif
Cena: 305 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JOSIF PILJUŠIN
PAMĚTI JOSIFA PILJUŠINA
JOSIF PILJUŠIN
RUDÝ SNAJPR NA VÝCHODNÍ FRONTĚ
BARVITÉ VZPOMÍNKY NA OBRANU LENINGRADU
Z PERA ELITNÍHO ODSTŘELOVAČE RUDÉ ARMÁDY

ZASVĚCENÝ POHLED NA VÝCVIK, TECHNIKY
A BOJOVÉ ZKUŠENOSTI SOVĚTSKÝCH ODSTŘELOVAČŮ

OČITÉ SVĚDECTVÍ O TOM, JAKÝ MĚLO OBLÉHÁNÍ
LENINGRADU DOPAD NA VOJÁKY I CIVILISTY
Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz
9 788024 756585
ISBN 978-80-247-5658-5
NA










JOSIF PILJUŠIN
NA
PAMĚTI JOSIFA PILJUŠINA
Grada Publishing





Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována a šířena v  papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího
písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Josif Piljušin
Rudý snajpr na východní frontě
Paměti Josifa Piljušina
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, Praha 7
obchod@grada.cz, www.grada.cz
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
jako svou 6159. publikaci
Odpovědná redaktorka Danuše Martinová
Přeložil Lubomír Sedlák
Sazba Vojtěch Kočí
Počet stran 264
První vydání, Praha 2016
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.
Copyright © Yosif Pilyushin 2010
Czech language edition © Grada Publishing, a.s., 2016
First published in Great Britain in 2010 by
Pen & Sword Military
an imprint of
Pen & Sword Books Ltd, 47 Church Street, Barnsley, South Yorkshire, S70 2AS
Kniha byla přeložena z originálu Red Sniper on the Eastern Front.
The Memoirs of Joseph Pilyushin
vydaného nakladatelstvím Pen & Sword Books Limited, Barnsley, South Yorkshire, UK.
Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
ISBN 978-80-271-9105-5 (pdf)
ISBN 978-80-247-5658-5 (print)





Obsah
Seznam ilustrací 6
Úvodní slovo překladatele z ruského jazyka do anglického 7
Kapitola 1 Můj první výstřel na nepřítele ............................. 9
Kapitola 2 Úspěšná léčka ............................................ 15
Kapitola 3 Boje na řece Narvě ........................................ 21
Kapitola 4 Vojáci rozmlouvají ........................................ 35
Kapitola 5 Na průzkumu ............................................ 40
Kapitola 6 Mé první zranění ......................................... 50
Kapitola 7 Boj o zalesněný kopec ..................................... 58
Kapitola 8 V týlu nepřítele ........................................... 68
Kapitola 9 Nedaleko Ropšy .......................................... 75
Kapitola 10 Rozhodující bitva ......................................... 85
Kapitola 11 Uljanovova smrt .......................................... 97
Kapitola 12 Domov .................................................. 107
Kapitola 13 „Omyl“ .................................................. 114
Kapitola 14 Na frontě i v týlu ......................................... 121
Kapitola 15 V pomocné četě .......................................... 134
Kapitola 16 V zákopu ................................................ 141
Kapitola 17 V rozvalinách propadlého stropu .......................... 147
Kapitola 18 Operace u Staro-Panova .................................. 152
Kapitola 19 Setkání .................................................. 161
Kapitola 20 Potkan .................................................. 165
Kapitola 21 Radostné zprávy .......................................... 171
Kapitola 22 Den sovětské armády ..................................... 176
Kapitola 23 Horník z dolu v Porúří .................................... 18 4
Kapitola 24 Voják ve spěchu .......................................... 187
Kapitola 25 Soutěž ................................................... 19 4
Kapitola 26 Neznámý návštěvník ..................................... 202
Kapitola 27 Poslední setkání se synem ................................. 211
Kapitola 28 Čekání .................................................. 216
Kapitola 29 Radostný den ............................................ 221
Kapitola 30 Fotografie ............................................... 230
Kapitola 31 Známá místa ............................................. 238
Kapitola 32 Starostlivé ruce ........................................... 251





6
Seznam ilustrací
Josif Piljušin
Návrh na udělení Řádu rudé hvězdy Josifu Piljušinovi
Piljušinova pracovní karta z továrny ve Frunze, kde pracoval
v letech 1945 až 1950
Výcvik odstřelovačů
Instruktor odstřelovačů vyznamenaný Medailí za statečnost
Vyznamenaní odstřelovači 32. armády
Odstřelovači 104. střelecké divize vyfotografovaní 15. března 1943
Odstřelovači na karelské frontě
Odstřelovač v palebném postavení
Odstřelovači v palebných postaveních v různých ročních obdobích
Odstřelovač 104. střelecké divize 19. armády pózující se svou puškou
Odstřelovač vyznamenaný Řádem rudé hvězdy





7
Úvodní slovo překladatele
z ruského jazyka do anglického
Před sebou máte upravenou verzi pamětí odstřelovače Rudé armády Josifa
Josifoviče Piljušina, které byly poprvé publikovány v roce 1958 pod názvem
U stěn Leningrada (U zdí Leningradu). Nedávno vyšlo jejich již čtvrté vydání,
tentokrát jako Snajper Velikoj Otěčestvěnnoj vojny (Snajpr za Velké vlastenecké
války), což výmluvně vypovídá o trvající popularitě tohoto díla v Rusku.
Piljušin coby typický veterán druhé světové války zde prozrazuje o  sobě
a svém životě ještě před jejím vypuknutím jen velmi málo, z jeho pamětí se
pouze dozvídáme, že se narodil v Bělorusku, měl ženu a dva malé syny a do
roku 1941 pracoval v jedné leningradské továrně.
Piljušin ve skutečnosti spatřil světlo světa v roce 1903 v běloruské vesnici
Urbanovo, takže když Němci napadli jeho zemi, bylo mu už osmatřicet let.
Do Rudé armády byl odveden v roce 1926 a po propuštění do zálohy se přestě -
hoval do Leningradu, kde pracoval jako svářeč ve zbrojovce Krasnyj Arsenal.
Střílet se podobně jako řada jiných mladých lidí v  Sovětském svazu naučil
coby člen Osoaviachimu, což je zkratka názvu Obščestvo sodějstvija oboroně,
aviacionnomu i chimičeskomu stroitělstvu (Общество содействия обороне,
авиационному и химическому строительству), organizace s celostátním
působením, která nabízela základní vojenský výcvik v takových činnostech,
jako bylo létání, střelba nebo seskoky padákem; zdá se ovšem, že žádným
speciálním odstřelovačským výcvikem zde Piljušin neprošel.
Do války každopádně odešel v  červenci 1941 jako příslušník narychlo
sestaveného praporu dělníků, který byl mobilizován, aby bránil Leningrad;
on sám píše, že se tato jednotka stala součástí 105. samostatného střeleckého
pluku, neuvádí však, pod kterou konkrétní divizi národní domobrany pluk
spadal. Většinu svých válečných let Piljušin stejně strávil v  řadách 14.
střeleckého pluku, který nesl název Rudý prapor a náležel k 21. divizi NKVD,
později přejmenované na 109. střeleckou divizi.
Oficiálně tento sovětský voják zastřelil celkem 136 nepřátel a jeho
mimořádné schopnosti odstřelovače byly oceněny udělením Řádu rudého praporu.
Celou svou válečnou službu strávil pouze při obraně přístupů k Leningradu
nebo v zákopech kolem tohoto města, což bylo na příslušníka Rudé armády
nezvyklé. Začátkem roku 1944 byl z fronty stažen kvůli zranění, které utrpěl





8 Rudý snajpr na Východní frontě
na téměř stejném místě, kde se v roce 1941 poprvé zúčastnil bojů, což vytváří
jakousi jedinečnou symetrii, pokud se jeho zapojení do války týče.
Po roce 1945 se Piljušin vrátil do zbrojovky Krasnyj Arsenal, v  polovině
padesátých let však následkem svých válečných zranění zcela oslepl, a protože
už nemohl dál pracovat, rozhodl se nadiktovat své paměti.
Existuje několik důvodů, proč se tato kniha již léta těší v  Rusku velké
popularitě. Zaprvé je překvapující – vezmeme-li v úvahu, kdy poprvé vyšla,
tedy v roce 1958 –, že obsahuje málo frází a prázdných slov, tak typických pro
tehdejší komunistický režim a stranické propagandisty. Piljušin je samozřejmě
své vlasti naprosto oddaný, ale když se zmiňuje o úspěšné obraně Leningradu,
připisuje ji vojákům a  občanům tohoto města, nikoli komunistické straně
nebo nejvyššímu armádnímu velení. Za druhé se autor často vyslovuje o tomto
městě a jeho obklíčených obyvatelích s úctou a podává nám živý obraz o jejich
strašlivém utrpení. Třetím důvodem, proč má tato publikace ve své zemi tolik
příznivců, je téměř lyrický způsob, jakým popisuje přírodu, což je v ostrém
kontrastu s hrůzami války a zkázou, kterou přináší. A konečně je třeba také
říci, že Piljušinovy paměti nepojednávají jen o  něm samotném, ale stejnou
měrou i o jeho kamarádech, spolubojovnících, a že jeho vyprávění o zmrzačení
či dokonce smrti těchto vojáků nebo i jeho vlastních rodinných příslušníků
je velice působivé.
Ruský originál této publikace obsahoval jisté nepřesnosti nebo i přikrášlení,
která jsem pro anglickou verzi buď upravil, nebo rovnou vyškrtl. Piljušin se
například opakovaně zmiňuje o tom, že v létě roku 1941 čelil „nepřátelům
se samopaly“, ve skutečnosti však v té době byly podobné zbraně v německé
armádě ještě vzácností, mívali je pouze výsadkáři a velitelé čet nebo družstev,
zatímco běžní pěšáci byli vyzbrojeni převážně karabinami Mauser 98k. Pokud
jsem to považoval za nutné, na příslušných místech původního textu jsem
provedl potřebné úpravy, a  kvůli rozsahu díla jsem také odstranil několik
odbočení od hlavního příběhu.
Na závěr bych chtěl vyjádřit poděkování Rupertu Hardingovi
z nakladatelství Pen and Sword za to, že mne pověřil překladem této knihy, zaslouží si jej
však i Pamela Covey, jejíž pečlivé redigování, korektorská práce a pozornost
věnovaná detailům výrazně zlepšily celkový konečný výsledek rukopisu.





9
Kapitola první
Můj první výstřel na nepřítele
Leningrad...
Ulice i  náměstí byly zality sluncem a  na pozadí modré oblohy jasně zářily
věžičky zlatisté barvy, zatímco zahrady i parky bujely čerstvou zelení a hýřily
barvami. Byl jsem svědkem všech těchto úkazů už mnohokrát předtím, ale
teď mi krása rodného města připadala jako obzvláště mimořádná.
Třiadvacátého července roku 1941 jsem v  poledních hodinách, tak jako
ostatní noví odvedenci, pochodoval ulicemi Leningradu na frontu, a to kon -
krétně směrem k řece Narvě. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, hleděli na domy
i  parky, a  v  duchu se loučili se svými domovy a  rodinami. Narvská brána
pomalu mizela v dáli za námi, ale my se stále ještě otáčeli za městem.
Bezprostředně poté, co jsme dorazili do našeho cíle, jsme se stali součástí
105. samostatného střeleckého pluku, který se shromažďoval v jedné hezké
vesničce. Ještě té noci pak dostal náš útvar za úkol zaujmout bojová postavení,
takže jsme vyrazili ke břehům Narvy. Jak velitelé, tak ostatní příslušníci Rudé
armády tiše kráčeli vpřed, zbraně připravené k výstřelu.
Vojín Petr Romanov a  já jsme postupovali po břehu řeky a  prodírali se
nízkým porostem, přičemž Petr šel přede mnou tak kradmo, že ani jedna
větev nezašustila a z těch suchých pod jeho nohama ani jedna nezapraskala.
Kdykoliv jsem se naopak já otřel hlavou či ramenem o keře nebo neopatrně
rozšlápl nějaký klacek, Petr se zastavil, otočil a procedil mezi zuby „Ticho!“,
přičemž měl široké čelo svraštělé hrůzou.
Když jsme dorazili na místo, které nám určil velitel, zalehli jsme pod nízko
rostoucí vrbu. Dole pod námi tekla širokým proudem řeka.
Tajemné ticho lesa bylo znepokojující, při sebemenším šustotu jsme okamžitě
nastražili uši. Všechno kolem mě se zdálo být nezvyklé, dokonce i ta obloha
plná hvězd vypadala, jako by visela jen těsně nad korunami borovic. Ptáci už
dávno zmlkli, pouze odkudsi z žita se ještě monotónním hlasem zas a znovu
ozýval nějaký živý tvor.
Nad řeku a okolní louky se pomalu zvedl tenký závoj ranní mlhy. Na okraji
lesa, ukrytá v porostu, spustila své tklivé houkání hrdlička, v březovém háji
začala švitořit straka a svýma veselýma očkama nás sledovala veverka, hlavičku
nakloněnou k jedné straně, hlasitě brebentíc a přeskakujíc z větve na větev.





10 Rudý snajpr na Východní frontě
Za rozbřesku se objevil velitel naší roty nadporučík Kruglov. Zalehl do
trávy vedle Romanova, aniž by spustil zrak z osamělého stavení na druhém
břehu řeky. Vypadalo to, že chalupa je prázdná, opuštěná, její okna a dveře
byly dokonce zabedněné.
Najednou jsem však zahlédl, jak se pomalu otvírá branka v plotě, kterým
byl obehnán dvůr stavení. Vynořila se v ní vysoká žena, zastavila se
a rozhlížela kolem sebe. Na sobě měla dlouhou černou sukni a halenku s nezvykle
širokými proužky a přes ramena vahadlo, na jehož obou koncích visel koš
s prádlem. Vzápětí se vydala přes malé políčko rovnou k řece. Když došla
na břeh, jeden z  těch košů položila do trávy, zatímco s  druhým pomalu
sestupovala k vodě.
Díval jsem se na ni a vybavil si své rodné Bělorusko, kde si i moje matka
mnohokrát naložila na ramena takovéto vahadlo s koši a zamířila k řece Sorjance,
aby zde prala. „Kde teď asi je?“ říkal jsem si. „Zůstala v Bělorusku, i když jej
obsadili Němci, nebo se jí podařilo společně s ostatními uprchnout?“ Vzpomněl
jsem si zároveň s bolestí v srdci i na svou vlastní rodinu, kterou jsem nedávno
zanechal v Leningradě: „Co teď asi dělá moje žena a děti? Jak se jim vede?“
Vybavil jsem si ono časné červnové ráno, kdy na dveře mého bytu zaklepal
kurýr z  oblastní vojenské komise (Raivoenkomat) a  předal mi předvolání,
podle něhož jsem se měl okamžitě dostavit na příslušné shromaždiště. Rychle
jsem si tedy zabalil věci a zastavil se nakrátko před zavřenými dveřmi ložnice.
Strašně jsem chtěl ženu a děti ještě jednou vidět, prohodit s nimi před svým
odchodem pár slov, ale ve chvíli, kdy jsem vzal za kliku, jsem své vnitřní pocity
potlačil, zase ji pustil a rázně od pokoje odešel.
Mé úvahy přerušil tlumený hlas velitele Kruglova. „Soudruzi, ta žena
z nějakého důvodu s praním prádla nijak nepospíchá. Podívejte se sami.“ Pak se
odplazil na kraj lesa.
Žena stála na břehu řeky, oči si rukou chránila před sluncem a hleděla přes
řeku naším směrem. Romanov i já jsme se pozorněji zadívali do její tváře, on
svým dalekohledem, já zaměřovacím dalekohledem na mé pušce; viděli jsme
protáhlý a poněkud vyzáblý obličej, nos a bradu měla ostře řezané a oči blízko
sebe, až mi to připomínalo lišku.
Vypadalo to, že ji nic nezneklidnilo. Sedla si na bobek, z koše vytáhla tenký
provaz, na jehož jednom konci bylo závaží, a obratně jej hodila do vody. Pak
z koše jednou rukou vyndala kus nějakého oblečení a pomalu jej začala prát,
zatímco kolem druhé ruky si začala pečlivě omotávat tu šňůru. Ve chvíli, kdy
se vynořilo závaží na jejím konci, hodila mokrý kus prádla zpátky do koše,
provaz si strčila za blůzku a vystoupala trochu nad úroveň řeky. Ještě jednou se
podívala směrem k nám, pak si bez větší námahy opět dala na ramena vahadlo
s koši a urychleně, krokem typickým spíše pro muže, se vrátila do chalupy.





Můj první výstřel na nepřítele 11
Kruglov se připlazil zpět k nám: „Tak co si o tom myslíte?“
„Je to všechno velmi podezřelé, soudruhu veliteli,“ odpověděl Romanov.
„Jsem stejného názoru... ale nesmí nás nikdo spatřit. Musíme jen pokračovat
v pozorování.“
„Ta žena však může odejít.“
„Žádné strachy, několik našich lidí je i naproti, v té vesničce.“
Žena mezitím došla k plotu u stavení, nadzvedla petlici branky, nenápadně
se rozhlédla kolem a poté, co zřejmě nezaregistrovala nic mimořádného, vešla
do dvora. Tam odhodila koše s  prádlem k  vnitřní straně plotu a  rychlými
kroky pospíchala ke dveřím chalupy.
Romanov si tiše hvízdl a poznamenal: „Ty zatracená německá paničko, tys
musela překonat dlouhou cestu, abys mohla prát v ruské řece,“ a vzápětí rychle
dodal: „Podívejte, soudruhu veliteli, ta pradlena vztyčuje anténu!“
Petr Romanov byl spojař, v civilním životě však pracoval jako učitel němčiny.
Jeho mohutná postava připomínala vesnického kováře, ale díky své inteligenci
a  srdečnosti neměl vůbec žádný problém vycházet s  ostatními lidmi, takže
snadno navazoval přátelství. Měl však jednu vadu – příliš všechno prožíval,
a tak i teď byl napjatý jak tětiva a vypadalo to, že je připravený ihned se vrhnout
přes řeku na druhý břeh.
„Klid, Romanove,“ řekl Kruglov a položil mu ruku na rameno. „Ten německý
průzkumník nahlásí nadřízeným jen to, co viděl, tedy že se v místě nenacházejí
žádní Rusové, že překonání řeky je možné a že voda je té a té hloubky. Přesně
taková situace nám vyhovuje.“
Viktora Vladimiroviče Kruglova, jak znělo celé jméno našeho velitele, jsme
měli rádi hned od prvního setkání s ním. Jeho snědý a trochu podlouhlý obličej
vyzařoval jakýsi vnitřní klid, zatímco velké modré oči, husté obočí, pevné rty
a až absurdně bílé zuby mu dodávaly mladistvého vzhledu a na všechny kolem
okamžitě zapůsobily nesmazatelným dojmem.
Na hrudi nosil vojenská vyznamenání – z toho, co se říkalo mezi řadovými
vojáky, bylo zřejmé, že bojoval proti Finsku a už se také zúčastnil několika
střetů s německými okupanty.
Zatímco jsem poslouchal, co Kruglov říká, ostřížím zrakem jsem sledoval
protější břeh, protože jsem měl strach, že propásnu nepřítele, který přece musí
být někde poblíž.
Najednou k nám odtamtud dolehl zvuk motorů a brzy nato jsme
uviděli, jak přes pole uhánějí Němci na motocyklech, celkem jich bylo deset.
„Zdravíme,“ říkal jsem si v duchu. „Tak tohle je naše první setkání. Kolik
takových nás v budoucnu ještě čeká?“ Mimoděk jsem pevněji sevřel pušku
a podíval se na velitele, jehož tvář byla netečná, ale oči mu hořely
zlomyslnými plamínky.





12 Rudý snajpr na Východní frontě
„Tak teď jste byli svědky toho, jak náš nepřítel postupuje,“ vysvětloval nám.
„Nejprve vyšlou jednoho zvěda s  vysílačkou a  za ním přijede průzkumný
oddíl na motorkách.“
Pak na nás Kruglov upřel přísný pohled a pokračoval: „Varuju vás – nepadne
ani jeden výstřel, dokud nevydám příslušný rozkaz.“ Pak se odplížil k místu,
kde měl v lese stanoviště signalista.
Němečtí motocyklisté mezitím dojeli téměř až k řece, kde vypnuli moto -
ry, ale zůstali na svých strojích sedět a začali bedlivě zkoumat protější břeh.
Pak z nich jeden po druhém seskočili a se samopaly připravenými ke střelbě
sestupovali k vodě.
Romanov do mne dloubl loktem a zašeptal: „No to snad ne! Ty svině se
rozhodli, že překročí řeku na naši stranu?“
„Jak to mám vědět? Musíme čekat na povely...“
Nepřátelští vojáci opatrně sestoupili až k samému okraji řeky, kde si z opasků
sundali polní lahve a nabrali si do nich vodu.
Romanov procedil mezi zuby: „Ech, kdybychom tak ty jejich břicha mohli
naplnit něčím jiným!“
„Všeho do času...,“ prohodil jsem.
Zvědavě jsme si ty motocyklisty s tvářemi a uniformami zaprášenými z cest
prohlíželi. Na pevně utažených opascích měli zavěšené granáty s  dřevěnou
násadkou zvané „šťouchadla na brambory“ a na hlavě ocelové přilby, jejichž
okraj jim sahal téměř do úrovně očí. Mé svědomí mi velí přiznat se, že
z jakéhosi důvodu jsem tehdy k německým vojákům nenávist ještě nepociťoval,
ta se dostavila až o něco později, když jsem se stal svědkem smrti mých
spolubojovníků a brutální krutosti fašistických popravčích.
Na obloze vysoko nad námi se mezitím odehrával letecký souboj. Nepřátelský
stroj, zahalený do oblaku černého kouře, nakonec začal prudce klesat k zemi.
V tu chvíli se od hořícího letounu oddělila černá tečka, přešla do pádu a pak
jako by se na chvíli zastavila, zatímco se nad ní objevil vrchlík padáku, pod
nímž se ze strany na stranu houpal pilot a snášel se pomalu dolů.
Já i Romanov jsme to, co se na nebi dělo, sledovali se vzrušením; čas od času
jsme se navzájem dloubali do boků a něco pronesli, hlavně ale pevně doufali,
že naši piloti v tom zápase s nepřátelskými messerschmitty zvítězí. Také
německé průzkumníky na motorkách souboj nad jejich hlavami zaujal. Zdálo
se, že jsou překvapeni, jak pouhých několik ruských letadel odvážně útočí na
ty, kterých bylo víc. Chvíli mezi sebou o něčem debatovali, pak opět nasedli
na své stroje a kvapně odjeli.
Romanov se ke mně znovu obrátil: „Nediv se tomu, co ti teď řeknu, ale už
brzy dojde k bitvě... a kdo ví, kdy budeme mít zase příležitost si spolu v klidu
a pohodě promluvit.“





Můj první výstřel na nepřítele 13
Podíval jsem se mu do očí, které byly vřelé a plné důvěry, načež vyndal z kapsy
své polní blůzy fotografii a ukázal mi ji; byl na ní asi pětatřicetiletý muž, jehož
obličej se Petrovu velmi podobal – stejně láskyplný pohled, hladké vysoké čelo
a ostře vystupující brada. Snímek jsem mu vrátil a zeptal ho: „To je tvůj otec?“
„Ano... ale nikdy jsem ho neviděl. V roce 1914 odešel do války a já se
narodil zhruba až o měsíc později. Matka mi později řekla, že padl v roce 1917 na
břehu právě této řeky, tak asi dokážeš pochopit, jak se teď cítím, prostě odtud
nemohu nikam ustoupit ani o krok.“
Romanov byl viditelně vzrušený a poslední slova pronesl poněkud hlasitěji,
neboť nadporučík Kruglov, ležící poblíž, všechno slyšel a  hned zareagoval:
„A  kdo ti řekl, že od téhle řeky budeš ustupovat?“ Na to už Romanov
neodpověděl, zato pokračoval náš velitel: „Budeme tady bojovat za naše otce
a bratry, kteří za nás zvítězili na těchto polích za občanské války, a budeme
tady bojovat taky za sovětskou vládu.“
Uplynula nějaká chvíle a  z  protějšího břehu se opět ozval zvuk motorů.
Vzápětí jsem spatřil novou skupinu mužů na motocyklech, kteří pospíchali
k řece, v jejich čele však tentokrát jelo obrněné vozidlo.
Obrněnec zastavil u chalupy a pomalu z něj vystoupili dva důstojníci; v tu
chvíli jim vyšel naproti vysoký chlápek, který měl na sobě taky důstojnickou
uniformu. Pozoroval jsem ty Němce svým dalekohledem na pušce a  ve
vysokém důstojníkovi okamžitě podle tváře poznal „ženu“, která ráno měřila
hloubku vody v řece. Teď ukazoval směrem k nám a důvěrně něco sděloval
svým kolegům, kteří se každou chvíli dívali do rozložených map. „Brzy dorazí
i jejich čelní oddíly,“ pomyslel jsem si.
Už si nevzpomínám, jak dlouho tehdy to čekání trvalo, ale pak se najednou
nedaleko mne ozval výstřel a vzápětí bylo ticho nad řekou Narvou přerváno
střelbou ze samopalů i pušek.
Rychle jsem si vybral svůj cíl, onoho vysokého důstojníka, bez váhání
zamířil a poprvé zmáčkl spoušť. Němec se prudce zakymácel, pak pomalu klesl
na kolena a nakonec na ruce. Opřel se o zem a pokusil zase vstát, ale nebyl už
schopen svou ztěžklou hlavu zvednout. Po posledním pokusu něco se sebou
udělat upadl nemotorně na břicho, ruce rozpažené každou na jednu stranu.
Díval jsem se na svého prvního Němce, kterého jsem zabil, ale nepociťoval
jsem žádné uspokojení, jen jistou otupělou lítost nad tím člověkem. Už jsem
ostatně nestřílel na terče, jako tomu bylo v branné organizaci Osoaviachim,
nýbrž na živou bytost. Tohle všechno se mi promítlo v hlavě rychlostí světla,
přesto jsem automaticky hned začal hledat nový cíl, abych mohl v započaté
činnosti pokračovat.
Když už se bitva chýlila ke konci, svolal nás Kruglov k sobě a podrážděným
tónem, který jsme nechápali, zařval: „Kdo vypálil první ránu?“





14 Rudý snajpr na Východní frontě
Zatímco my slavili bojový úspěch, velitel nám zuřivě nadával: „Chápete,
čeho jste se dopustili? Mohli jsme jich tady zlikvidovat daleko víc, kdybyste
se řídili mými rozkazy.“
Vojín Gerasimov, který stál vedle mě, zhluboka vzdychl, udělal krok vpřed
a aniž se na Kruglova podíval, pronesl svým hlubokým barytonovým hlasem:
„Když já už jsem to nebyl schopen nervově vydržet, soudruhu veliteli.“





15
Kapitola druhá
Úspěšná léčka
Když se náš útvar toho večera vrátil do tábora, který sloužil jako ubikace plu -
ku, byl tam již vykopaný a poté pečlivě zamaskovaný hluboký zákop. Ostatní
vojáci zrovna večeřeli, tlumenými hlasy probírali, co se ten den událo, umývali
si misky, plnili polní lahve čerstvou vodou nebo kontrolovali své zbraně.
V noci jsme spali velmi neklidně, vždyť jsme byli v přední linii; každý z nás
se několikrát vzbudil a s obavami naslouchal vzdálenému dunění dělostřelecké
palby, které přicházelo ve směru od města Kingisepp. Z našeho postavení však
nebylo slyšet ani hlásku, vše se tady dělo tiše, bez mluvení. Strážní ostražitě
přecházeli sem a tam, přičemž zrak měli neustále upřený na protější břeh řeky,
kde se podle očekávání měl objevit nepřítel.
Mnozí vojáci spali na holé zemi, pušky pevně přitisknuté k hrudi, a spánek
to byl „na vodě“, byli prostě připraveni každou chvíli vstát a jít do boje. Ti,
kteří spát nemohli, posedávali ve skupinách a šeptem mezi sebou diskutovali
– vzpomínali na továrny a kolchozy, kde pracovali, i na své rodiny. Hluboko
ve svých nitrech jsme všichni měli strach, i když jsme se snažili nemyslet na
nebezpečí, která nám hrozila.
Z oblohy se náhle snesl slabý hukot motorů. Na východ, tedy na Leningrad,
mířila letadla.
„Už se plazí, hadi jedni, a  kdo ví, možná shodí nějakou bombu i  na můj
dům,“ řekl Romanov.
Pocítil jsem ostrou bolest na srdci a zároveň si uvědomil vlastní
nemohoucnost. Už jsem nebyl schopen dál zůstat v klidu, a tak jsem začal chodit sem
a tam podél zákopu a kouřil přitom jednu cigaretu za druhou. Venku nádherně
zářila „bílá noc“
1
, ale všude kolem bylo slyšet burácení letounů.
Uplynulo několik dní. Čas jsme trávili dalším hloubením a zpevňováním
zákopu pomocí lopat a sekyr. Na protějším břehu řeky Narvy došlo k pár stře-
1 Pozn. překladatele z  ruského do anglického jazyka: Petrohrad (dříve Leningrad) leží
relativně daleko na severu, takže po většinu června a  až do poloviny července slunce nad
jeho oblastí nikdy nezapadá za obzor natolik, aby nebe potemnělo, a  nerozsvěcují se tudíž
ani lampy v ulicích. Rusové toto období nazývají „bílé noci“.





16 Rudý snajpr na Východní frontě
tům s nepřátelskými skupinami průzkumníků, ale jen drobným – vypadalo
to, jako by nám protivník dával možnost přivyknout životu v  přední linii,
než udeří plnou silou.
Sledoval jsem pozorně spolubojovníky kolem. Každý se před bitvou choval
jinak, někteří donekonečna kontrolovali své zbraně, jiní si pečlivě upravovali
vybavení, další si zapalovali jednu cigaretu od druhé a pár jich i tvrdě spalo.
Na druhém břehu řeky Narvy vládl klid, tak jako v den našeho příchodu
do tohoto místa. Díval jsem se každou chvíli na hodinky a čekal, kdy dorazí
s  čerstvou poštou Viktorov, kurýr velitele útvaru. Někde v  dáli za lesem,
směrem k městu Narva, se ozývaly zvuky připomínající hřmění, následované
rachocením výstřelů z pušek, až se nakonec vše slilo do jednoho nepřetržitého
dunění bitvy.
V  zákopu stáli u  těžkého kulometu dva vojáci, které jsem neznal. Jeden
z nich, ten starší, se pohyboval rozvážně, zatímco druhý, mladý chlapík, byl
jeho pravý opak – prostě a jednoduše nervózní.
Starší voják se zasmál: „Copak, Gríšo, snad nemáš strach?“
„Samozřejmě, že mám, strýčku Vasjo, vždyť takovéhle zvuky slyším poprvé
v životě.“
„Už brzo je budeš slyšet až moc, užiješ si jich dosyta...“
S těmito slovy si Vasja lehl na záda, přes hlavu přetáhl kabát a vzápětí se
zpod něj začalo ozývat chrápání.
Kurýr Viktorov mi toužebně očekávané zprávy z  Leningradu bohužel
nepřivezl, a tak jsem se celý skleslý zase vrátil na velitelské stanoviště.
Romanov spal pod širokými větvemi smrku, světle hnědé kadeře vlasů
rozhozené po vysokém čele, takže částečně zakrývaly jeho snědou tvář; na
sobě měl novou polní halenu barvy khaki, která jej dělala mladším. Vedle něj
ležel politický komisař Vasiljev, ten ale nespal, četl si při světle baterky dopis,
který právě dostal od své manželky. Natáhl jsem se vedle něj.
Vasiljeva jsem často potkával už před válkou, vzájemně jsme se znali, protože
jsme pracovali ve stejné továrně. Doslova pár dní před vypuknutím války se
oženil a teď, když se člověk díval, s jakou radostí znovu a znovu pročítá ten
dopis, nebylo těžké si uvědomit, kolik bolesti mu asi způsobuje, že se svou
manželkou nemůže být. S ostatními lidmi vycházel díky své povaze dobře,
brzy si získal důvěru řadových vojáků i velitelů, i když sám moc „uzpůsoben
pro válku“ nebyl.
Z hloubi lesa se najednou ozval povel: „Stůj!“
Vasiljev se ke mně rychle otočil: „Kdo to vykřikl?“
Připravili jsme se na přestřelku, ale nic se nedělo, v lese se opět rozhostilo
ticho. Pak jednu paseku osvítil měsíc a my zahlédli tmavé postavy, jak přes ni
kradmo přebíhají a opět mizí mezi stromy. Bylo však nemožné zjistit, o koho





Úspěšná léčka 17
jde. Dloubl jsem Romanova do boku. Okamžitě se probudil a popadl pušku,
velitel útvaru jej však chytl za rameno: „Uklidni se!“
Záhy nato se před námi objevili odstřelovači Sidorov a Uljanov, kteří vedli
nějakého neznámého člověka v civilu, a prvně jmenovaný hlásil nadporučíku
Kruglovovi: „Zadrželi jsme na mýtině v lese, u meandru řeky, dva muže. Jeden
kladl odpor, takže jsme jej museli zabít, toho druhého jsme však zajali živého.
Zadržení byli přistiženi, jak obsluhují tuhle vysílačku, konkrétně se pokoušeli
kontaktovat kohosi jménem ‚Der Tiger‘.“ S těmito slovy Sidorov podal našemu
veliteli kovový kuf řík, v němž byl dotyčný přístroj uložen.
Kruglov zvěda podrobil krátkému výslechu a pak okamžitě vyrazil na
velitelství praporu, aby podal zprávu o tom, co se stalo. S sebou vzal Uljanova a mě.
Major Čisťakov, vysoký a  hubený muž s  hluboce zapadlýma očima, ale
pronikavým pohledem, poslouchal jeho hlášení a  zároveň rozevřel mapu,
aby našel dotyčnou paseku, kde byli nepřátelští průzkumníci zadrženi. Pak
ukázal prstem na jeden čtverec na mapě, zakroužkoval ho červenou tužkou
a nahlas přitom uvažoval: „Tohle není jen nějaké obyčejné odlesněné místo,
to je dočasné letiště, které přestali používat naši piloti.“
„Co kdybychom Němce tímhle zařízením zkontaktovali?“ navrhl Kruglov.
„Ne, nic takového bychom teď podnikat neměli, ze všeho nejdřív musíme
o celé této záležitosti zpravit velitele pluku.“
Nadporučík Kruglov, Uljanov a já jsme dostali rozkaz, abychom se za ním
okamžitě vydali do jeho štábu a  informovali jej o  činnosti protivníkových
zvědů. Vzdálenost tří kilometrů do místa, kde se velení pluku nacházelo,
jsme uběhli za nějakých deset patnáct minut. Podplukovník Agafonov nás
pozorně vyslechl, přerušil nás, jen když se na něco ptal nebo si chtěl vyjasnit
některé detaily, a když dokouřil cigaretu, přešel ke stolu a hluboce zamyšlený
si prohrábl šedivějící vlasy.
Konečně promluvil k náčelníkovi štábu: „Němci už znají naše postavení,
takže je docela možné, že se pod rouškou tmy pokusí o  násilné překonání
řeky, aby se zmocnili toho letiště.“ Prsty začal nervózně bubnovat na stůl
a s plápolajícími ohýnky v očích pokračoval: „Za žádnou cenu nesmíme volat
velitelům praporů, protože Němci nás možná odposlouchávají. Co naopak
musíme udělat, je, co nejdříve kolem letiště nastražit léčku. Pokud se nepřítel
rozhodne nás navštívit, je třeba mu připravit vřelé přijetí. Pamatujete si dobře
jeho volací znaky?“
„Ano, soudruhu veliteli!“
„Řekněte Čisťakovovi, že proti pokusům kontaktovat Němce tou
vysílačkou nebudu mít žádné výhrady, jen zajistěte, aby mne velitel praporu o vývoji
událostí neustále informoval. Toho zadrženého pak podrobte důkladnému
výslechu a po skončení jej pošlete sem k nám.“





18 Rudý snajpr na Východní frontě
Když jsme se vrátili k praporu, Romanov šel k tomu Němci, člověku drobné
a vyhublé postavy s vyděšeným výrazem v popelavé tváři.
„S kým jsi v tom lese hovořil a jaké máš volací znaky?“ zeptal se jej příkře
německy. Nato nepřátelský zvěd pod dojmem Romanovova výhrůžného postoje
rychle odpověděl: „Mluvil jsem se svým velitelem, ale nevím, co má v úmyslu.“
Romanov pozorně naslouchal každému jeho slovu, ve snaze ve špionově
výpovědi rozeznat i  ty nejmenší nuance. Kruglov k  nim přistoupil: „Aha,
vidím, že vy dva si dobře rozumíte. Nu což, to není nic špatného, ten Němec
je taky jen člověk a  chce žít, ovšem všeobecně jsou fašisté bestie, takže mu
naznačte, že od nás nemůže očekávat žádné slitování.“ Romanov velitelova
slova zadržovanému přetlumočil.
„Pane důstojníku,“ reagoval rychle a s velmi ostrou výslovností nepřátelský
průzkumník. „Nejsme fašisté, my jsme obyčejní němečtí vojáci...“ Kruglov
jej přerušil: „Dost bylo těch lží! Prostě jsi plnil svou povinnost a informoval
svého velitele o rozmístění sovětských jednotek v této oblasti.“
Romanov zapnul zabavenou vysílačku, já si nasadil sluchátka a zaposlou -
chal se. Nad námi zářila jasná obloha posetá hvězdami, ale rádiové vlny byly
plné zvuků a z éteru se ozývaly desítky nejrůznějších hlasů jak v ruštině, tak
v  němčině a  finštině; přicházely ze všech stran a  vyvolávaly volací znaky,
případně něco požadovaly či jen oznamovaly.
Kruglov si u vysílačky sedl na bobek a řekl: „Tak co, zkusíme to?“
„Jsem připraven, soudruhu veliteli.“
Romanov si ode mě vzal sluchátka, do ruky uchopil mikrofon a začal mluvit:
„Achtung, achtung! Hören Sie, hören Sie, ‚Der Tiger‘ , ‚Der Tiger‘ , ‚Der Tiger‘ .
Ich bin ‚Elefant‘, ich bin ‚Elefant‘.“
Němci neodpovídali, takže Romanov volání zopakoval. Následovalo ně -
kolik dalších vteřin mučivého čekání, ale pak se mezi všemi těmi zvuky
ozvaly příslušné volací znaky a pak i souvislé věty: „Proč jste se na tak dlouho
odmlčeli? Okamžitě hlaste, zda je ve vašem sektoru naprostý klid.“ Romanov
začal vysílat to, co mu Kruglov nadiktoval: „V tomto sektoru se nic neděje,
Rusové zde žádní nejsou.“
Některé jednotky z našeho pluku už mezitím zaujaly kolem letiště postavení
ve tvaru písmene L a připravovaly se k přepadu ze zálohy. Dvě roty 1. praporu
obsadily severní část, 3. prapor kryl část západní a  přístup z  jihu se nechal
volný, ale byl zaminován.
Vedle mě na okraji lesa dva vojáci zalehli za těžký kulomet. Všiml jsem si,
že jeden z nich nebyl schopen chvíli vydržet v klidu.
„Gríšo, prosím tě, nebuď tak nervózní,“ peskoval ho ten druhý. „Při naší práci
je nutná kuráž, navíc se tím shazuješ před ostatními spolubojovníky, pokud
to uvidí, budou se ti později smát.“ Nato Gríša odpověděl nejistým hlasem:





Úspěšná léčka 19
„Nespílej mi, strýčku Vasjo, já se snažím...“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že
tyhle dva vojáky jsem viděl v zákopu toho večera během dělostřelecké palby. Tak
jako tehdy i teď Vasja svému mladšímu kolegovi vysvětloval, jak se má chovat.
Letiště zaléval měsíční svit. Na břehu řeky se tyčily vysoké vrby a před námi
rostl jakýsi bujný plevel, do kterého se schovalo několik vojáků. Kdesi napravo
od nás zahájily palbu protiletadlové kanony v reakci na hučení motorů letounů,
přelétávajících nad našimi hlavami. Vysoko na obloze se rozprskly dozlatova
zbarvené ohňostroje z explozí.
Někdy v tu dobu se k nám připlazil velitel roty Zacharov, kterého
doprovázel Bulkin. Vztekle, i když jen velmi tlumeným hlasem, Bulkinovi nadával,
a přitom mu ukazoval, že si má lehnout vedle nás.
„Tak ty si chtěl utéct, ty ubožáku? Ty nechceš bojovat?“ cedil mezi zuby se
zaťatými pěstmi.
Pak nám začal rychle šeptem líčit, jak na Bulkina narazil, když ten se zrovna
plazil pryč do hloubi lesa.
„Co to říkáte, soudruhu veliteli?“ snažil se nebohý vojín bránit. „Já jsem
neutíkal, jen hledal, kde bych se mohl napít, protože jsem měl hroznou žízeň.“
„Tak jak to ksakru, že ti z opasku visí plná láhev vody?“
Bulkin slyšitelně popotáhl, zachvěly se mu tváře a začal těkat očima.
Zacharov na něj namířil pistolí: „Jestli tě načapám ještě jednou,
spravedlnost bude rychlá.“
Najednou jsem v měsíčním světle spatřil, jak se ve směru od řeky vynořily
nějaké temné postavy a opatrně postupovaly přes přistávací dráhu – byli to
příslušníci německé pěchoty. Za tímto předsunutým oddílem pak šli další
a  já viděl, jak urychleně připravují kulomety ke střelbě, takže jejich hlavně
už mířili na nás.
V ten moment vyletěla velkým obloukem do vzduchu zelená světlice, která
vzápětí dopadla do středu letiště, a okamžitě poté zahájily palbu všechny naše
těžké i lehké kulomety. Část Němců se hned skácela k zemi, další se snažili
odplazit pryč a několik jich vstalo a utíkalo zpátky ke strmému břehu řeky,
aby se tam ukryli před silným ostřelováním.
Mladý vojín, který byl před zahájením bitvy tak nervózní, přešel z lehu do
kleku, a zatímco u kulometu přidržoval další pás s náboji, zakřičel na plné
hrdlo: „Copak, pakáži jedna, začalo ti být moc horko?“ Strýček Vasja si otřel
pot z čela a nevzrušeně odpověděl za nepřítele: „Gríšo, tohle vedro je trochu
jiné sorty...“
Boj trval asi dvě hodiny, protože se Němci na břehu drželi zuby nehty
a odráželi naše pokusy zahnat je znovu za řeku. Vzduch byl plný pachu střelného
prachu a poslední hnízdo odporu se nám podařilo zlikvidovat až s rozbřeskem.





20 Rudý snajpr na Východní frontě
Za ranního slunce jsme pak pohřbili osm našich spolubojovníků, kteří během
nočního střetu padli. Díval jsem se do tváří mrtvých kamarádů, s nimiž jsme
se ještě před pár hodinami bavili a smáli, a z očí mi vyhrkly slzy. Mezi zabitými
byl i velitel naší čety Ivan Suchov; ve funkci jej nahradil Petr Romanov.





21
Kapitola třetí
Boje na řece Narvě
Ten večer, jen co začal padat soumrak, nařídil Romanov mně a odstřelovači
Voloďovi Sidorovovi, abychom se vydali coby průzkumná hlídka směrem
k řece. „Pokud narazíte na něco důležitého, okamžitě se vraťte,“ žádal nás.
Když jsme došli na kraj lesa, zalehli jsme do křovin a napnuli uši i oči, zda
něco podezřelého neuslyšíme nebo dokonce neuvidíme, protože díky „bílé
noci“ bylo všude jasno. Uplynula hodina, potom dvě, ale všude panoval na -
prostý klid. Měsíc plul na tenkých vlnkách mraků a vrhal své modravé světlo
na louky v oparu, ale občas se také skryl za volně rozptýlené skupiny olší. Na
pozadí bledé oblohy se dokonce v jednu chvíli rozzářil blesk ze vzdálené bouře.
Pozorně jsme sledovali protější břeh řeky a tu a tam si i vyměnili pár slov.
„Přišel ti dopis?“ zeptal se Sidorov.
„Ne, a tobě?“
„Taky nic.“
Voloďa se v chladném a vlhkém vzduchu nahrbil a pokračoval: „Všude je
spousta rosy a ve vzduchu létá nějaké chmýří, ale nejsem schopen poznat, zda
padá z topolů nebo jej naopak vítr zvedl ze země.“
Sidorov byl rodák z Leningradu, kde před válkou pracoval jako soustružník
v továrně. Rodinu zanechal na Poljustrovském prospektu, a teď od ní netrpělivě
očekával zprávy. „Víš, mám o svou ženu strach,“ začal mi vysvětlovat. „Nestačil
jsem se s ní rozloučit, protože den předtím, než vypukla válka, odjela na
služební cestu do Minsku, takže na frontu mě vyprovázela jen desetiletá dcera.“
Rozhlédl se, na chvíli ztichl a zbystřil sluch, a pak se přisunul trochu blíž
ke mně. „Dovedeš si to představit?“ šeptal vzrušeně. „Od okamžiku, kdy jsem
se rozloučil se svou drahou dceruškou, už uplynuly tři týdny, a pořád mám
pocit, jako bych měl její drobné ruce kolem krku, a  když zavřu oči, znovu
vidím její uplakanou tvář.“
Několik minut jsme leželi beze slov, oba ponořeni do svých vlastních
myšlenek. Čas plynul, nebe tmavlo a  začaly se objevovat první hvězdy, když tu
Voloďa opět to ticho přerušil: „Být ponechán v naprosté nejistotě, to je úděl
prostého vojáka.“
Sidorov byl dobrý snajpr. Svým chováním trochu připomínal kočku, protože
dokázal celé hodiny sedět bez pohnutí a neodtrhnout oči od objektu, který





22 Rudý snajpr na Východní frontě
upoutal jeho pozornost. Měl také vynikající sluch, jen zrak jsem pro změnu
měl ostřejší já.
V křoví se cosi pohnulo a Voloďa zašeptal: „Poslouchej, něco tam šustí.“
V tom jsem zahlédl zajíce – dohopkal na okraj lesa, kde si sedl, zběžně se ko -
lem sebe rozhlédl, předními tlapkami si umyl čumáček včetně vousků a pak
ležérně odskákal k  místu, kde rostl jetel. Zároveň taky začala kdesi poblíž
houkat sova, ale vystřídalo ji opět ticho.
Najednou mne Sidorov chytl za paži: „Co je to támhle? Někdo se tam
plazí...“ Zpozorněli jsme. Několik minut se opět nic nedělo, ale pak se před námi
skutečně objevil neznámý člověk, který lezl po čtyřech přes malý pahorek;
zahlédl jsem jeho rozcuchané vlasy a grimasu v obličeji, z jeho oblečení však
nebylo zřejmé, zda jde o vojáka nebo civilistu.
Muž se šinul dál, opíral se však jen o levou ruku, v pravé držel pistoli; pak
svěsil hlavu a začal naříkat bolestí. Vydali jsme se k němu, ale zůstal ležet bez
pohnutí, jen tu zbraň pořád svíral v ruce. Vzal jsem mu ji, aniž by kladl odpor.
Voloďa jej obrátil na záda. Otevřenými ústy přerývaně dýchal, tvář měl vlhkou,
oči mu bezcílně těkaly, oblečení roztrhané a špinavé a pravé rameno v obvaze,
jímž prosakovaly tmavé skvrny.
Sidorov z jeho opasku odepjal pouzdro s mapou, podal mi ho a pak
zraněného muže začal podrobně prohledávat.
„Je to Němec, na přezce opasku má znak orlice,“ řekl vzápětí. „Možná jde
o jednoho z těch, na které jsme včera zaútočili, i když mi trochu vrtá hlavou,
kde se doteď skrýval.“
Pokusili jsme se zraněného muže přivést k vědomí. Voloďa popadl polní
láhev, a  jakmile se proud chladné vody dotkl úst zraněného, ten křečovitě
láhev oběma rukama chytl a hltavě začal pít. Pak se celé jeho tělo zachvělo,
načež si rukou utřel vlhké čelo a začal něco mumlat – bylo jasné, že blouzní.
Po chvíli jako by blouznění přestalo, Němec se najednou opřel o ruce, takže
napůl seděl, a pustil se do hledání své pistole v trávě. Když ji nenašel, opět si
lehl a začal tlumeně naříkat, kousajíc se do rtu.
Radili jsme se, co dál. Máme se vrátit na velení útvaru, nebo dál pozorovat
okolí? Nebylo přece vyloučeno, že se objeví ještě někdo další...
Nakonec jsme se rozhodli okamžitě vyrazit zpět k našemu veliteli, a to i se
zraněným nepřátelským vojákem. Byl velmi zesláblý, a tak mu Sidorov dal kus
chleba a znovu trochu vody; ještě nikdy jsem nikoho neviděl jíst a pít tak hltavě.
Když jsme jej dotáhli do Kruglovova bunkru, byli tam zrovna shromážděni
všichni velitelé rot. Coby hodností výš než Voloďa jsem po vstupu dovnitř
zahlásil: „Soudruhu veliteli! Zajali jsme na louce tohoto člověka. Lezl po čtyřech
z lesa směrem ke břehu řeky. Důkladně jsme jej neprohlédli, ale odebrali jsme
mu pistoli a pouzdro s mapou.“





Boje na řece Narvě 23
Kruglov nařídil Romanovovi, aby zadrženého podrobil výslechu, a  od
Sidorova si vzal Němcovu pistoli. „Samonabíjecí Luger. Znám je dobře, měli
je finští důstojníci.“
Němec, jak následně vyšlo najevo, byl jistý major Strauburg.
„Jsem vašim vojákům vděčný za péči, kterou mi věnovali,“ prohlásil, ale tváří
se mu vzápětí mihl lehký pohrdavý úsměv. Otřel si hranaté čelo, obrátil se
k našemu veliteli a sebevědomě, s důrazem na každé slovo prohlásil: „Naložte
se mnou, jak uznáte za vhodné... ale Leningrad dobudeme.“
„Děkuji vám za upřímnost, musíte však pochopit, že se naše město nikdy
nestane německým, a na tomhle ořechu si jednoduše vylámete zuby,“ odpověděl
Kruglov a Romanov to přeložil.
Náš zajatec zvedl tři prsty ke spánku na pozdrav, pak se s obtížemi otočil
a vyšel z bunkru do otevřeného zákopu, kde již na něj čekali dva strážní, kteří
měli za úkol odvést jej na velitelství praporu.
Po jeho odchodu Kruglov rozložil velkou mapu, která byla v pouzdře,
a začal ji podrobně zkoumat. Potom se obrátil k velitelům čet: „Tady to je, je na
ní vyznačena přímá silnice mezi městy Kingisepp a Narva. Pokud ji nepřítel
obsadí, naše jednotky nebudou schopny ani jedno město udržet. V případě,
že ji přeruší, obklíčí nás z boku a přinutí tak ustoupit. Leží na nás obrovská
zodpovědnost, soudruzi.“
Poté Kruglov mapu zase pečlivě složil, vsunul zpět do pouzdra a  předal
kurýrovi s příkazem odnést ji na velitelství praporu. Nato všem přítomným
oznámil, že podle zpráv výzvědných jednotek disponuje protivník
několikanásobně vyšším počtem vojáků. My však měli jednu výhodu – a tou byl terén,
protože před našimi zákopy se vinula řeka a po obou stranách byl pro změnu
hustý les či dokonce bažiny, takže by tudy nepřátelské tanky neprojely.
Hrozil nám však velmi intenzivní střet s pěchotou, která by navíc měla podporu
dělostřelectva a letectva.
Kruglov se odmlčel a chvíli naslouchal. Pak pomalu přešel ke dveřím, prudce
je otevřel a  zeptal se přítomných: „Slyšíte ten hluk? To Němci soustřeďují
jednotky, aby si vynutili přechod řeky. My je ale na naši stranu nepustíme
a silnici z Narvy do Kingiseppu budeme bránit i za cenu vlastních životů!“
Pak se otočil k palandám, na kterých seděli velitelé čet: „Nemyslete si, že se
smrti bojíme jen my, strach má i protivník. Naší silnou stránkou jsou
houževnatost, bystrost a vzájemná podpora. A ještě jedna věc – s nepřítelem musíme
bojovat nepřetržitě a stát k němu čelem; právě tohle a pouze tohle je třeba
každému z vojáků i důstojníků vštěpovat. Pokud bychom se k němu otočili zády,
byl by s námi konec, pak už bychom nebyli silou, ale stali bychom se kořistí...“
Když jsme bunkr opouštěli, bylo už pět hodin ráno. Venku jsme slyšeli
hlasité hučení motorů, které neustále nabývalo na intenzitě, a vzápětí se zpoza





24 Rudý snajpr na Východní frontě
korun stromů v lese objevila letadla. Držela se tak nízko, že s nimi na zemi
závodily jejich bledé stíny.
Naši vojáci se pevně přitiskli ke stěnám zákopu, ale ve chvíli, kdy na zele -
ných trupech zahlédli pěticípé hvězdy, začali na ně naopak nadšeně mávat,
protože šlo o sovětské bombardéry, které se vracely z letu za německou linií.
V šest ráno se sice na obloze objevil německý průzkumný letoun – konkrétně
šlo o typ Henschel Hs 126 –, ale již po prvních výstřelech našich kanonů se
zase rychle otočil zpět.
Opět se všude rozhostilo ticho. Tenhle strach nahánějící klid před bitvou
nás však všechny udržoval ve stavu velkého nervového vypětí. Vojáci nebyli
schopni zůstat nečinně na místě, a tak například překládali granáty
z jednoho výklenku do druhého, znovu a znovu čistili náboje nebo si donekonečna
kontrolovali zbraně. Každá minuta napjatého čekání na střet s protivníkem
nám připadala jako hodina a jen naše oči zůstávaly klidné, z nich bylo patrné,
že jsme připraveni okamžitě čelit tomu, co znepokojovalo naše mysli a duše.
V osm hodin už dosahovaly sluneční paprsky na dno úzkého zákopu. Z lesa
se ozývaly podivné zvuky.
Vedle mě stál strýček Vasja a zabýval se svým kulometem. Žádný jeho
pohyb jako obvykle nebyl zbytečný a na blížící se bitvu se připravoval s velkou
obezřetností.
„Podívej se, Gríšo, jak se pro nás situace díky tobě dobře vyvíjí,“ obrátil se
na svého mladého kamaráda, ten ale nereagoval, jen si rukávem otřel hladký
obličej a trochu se nadmul. Tvářil se vážně, jako by tu pochvalu od Vasji ani
neslyšel, prostě se všemožně snažil chovat tak jako jeho starší spolubojovník.
Strýček Vasja byl od přírody velmi klidný, ale poněkud uzavřený člověk, který
raději poslouchal, než mluvil. Ke své práci přistupoval nesmírně zodpovědně
a rozkazy velitele plnil důsledně a bez jakýchkoli výmluv.
Gríša odstranil trochu zeminy, aby měli ve svém postavení více prostoru,
rýč vložil zpět do pouzdra, přistoupil k Vasjovi a zeptal se zvídavě: „Vasiliji
Dmitrijeviči, včera jste mi slíbil, že budete vyprávět, jak jste porazili bílé
v občanské válce.“
„No, abych ti řek pravdu, Gríšo, o  tomhle nemám zrovna teď moc chuť
mluvit, ale budiž. Naše vítězství – a že jich bylo – se někdy připisují pouze
jízdním vojskům, zatímco my pěšáci prý jsme snad ani nebojovali.“
Pak mlaskl rozpraskanými rty, jako by chtěl něco ochutnat, a  zadíval se
zamyšleně na slunečnou oblohu: „Bylo pro nás tehdy těžké čelit nepříteli,
neměli jsme dost jídla a ani výzbroje, všechny náboje jsme měli pečlivě
spočítané.“ Ukázal na svůj kulomet a  pokračoval: „Tohoto malého kamaráda
jsem za sebou táhl po válečných cestách tři roky, když jsme naši rodnou zemi
čistili od bělogvardějců. Jednou se stalo, že jsme hnali zpátky ke Lvovu bílé





Boje na řece Narvě 25
Poláky. A jednoho večera se najednou proti nám z lesa nečekaně vyřítilo jejich
jezdectvo a já měl přitom k dispozici jenom tři pásy nábojů. Naši vojáci mi
spílali, co se do mě vešlo, proč nestřílím, ale velitel roty, který ležel vedle mne,
mi naopak řekl: ‚Počkej, Vasjo, dokud nevyjedou na tu malou vyvýšeninu,
pak je teprve začni kosit, hajzly.‘“
„A počkal jste?“ zeptal se Gríša.
„Samozřejmě, slovo velitele je přece zákon. Sledoval jsem, jak se celá ta jejich
jízda blíží a lesknou se jim při tom šavle, a mrazilo mne v zádech, protože jsem
byl tehdy mladší, než jsi teď ty, Gríšo, a tudíž nezkušený. Byl jsem ale trpělivý
a ve chvíli, kdy nepřítel vyjel z roviny na ten kopeček, jsem začal pálit.“
Svraštil čelo, podíval se na pozorně naslouchajícího Gríšu, dokouřil cigaretu
a pokračoval: „Tak jsem ti právě dovyprávěl jeden příběh, chlapče. Ve válce se
prostě stává, že protivník zaútočí náhle, a to se pak do něj člověk musí pustit
s pořádnou vervou.“
V tu chvíli k nám zamířil velitel roty:„Připravte se k boji, soudruzi
odstřelovači! Zaměřte se na důstojníky a obsluhu kulometů a nezapomínejte přitom,
že se mohou objevit i z boku! Čím více těchto nezvaných hostů zabijete, tím
lépe na tom budeme. A ty, strýčku Vasjo, zajisti, aby brod přes řeku byl neustále
pod palbou, a hlídej si taky okraje lesa.“
Všiml jsem si, že po tváři mého spolubojovníka Sidorova přelétl divný, mně
dosud neznámý úsměv, jeho obličej byl bledý a malinko se mu i třásly rty. „Asi
má trochu strach,“ říkal jsem si, ale vzápětí si uvědomil, že zřejmě vypadám
podobně. Kruglov mezitím zmizel za ohbím zákopu, ale stále nám v  uších
zněla jeho slova: „ Připravte se k boji, soudruzi odstřelovači!“
Asi v deset hodin ráno vypálilo z dalekého týlu salvu naše dělostřelectvo.
Země se zachvěla a lesem se rozléhalo burácení kanonů, ozývalo se tu z jednoho
jeho konce, tu z druhého, až nakonec doznělo v hlubokém ranním tichu. Pak
ale začala země vysloveně naříkat, vypadalo to, jako by se lehce nadzvedávala
a taky otřásala ze strany na stranu; ta palba prostě les zaplnila strašlivým
duněním, zatímco z obilného pole a louky stoupaly k nebi oblaka kouře a plameny.
Byli jsme z toho zmateni.
„Co to ti naši dělostřelci mají za lubem?“ divil se Sidorov. „Žádný povel
k útoku přece vydán nebyl, tak proč zahájili palbu?“
„A co sis myslel, že se z kanonů střílí jen před útokem? Prostě ty fašouny
chtějí zastrašit a ono se jim to podaří, uvidíš, zpomalí je to,“ namítl svým
chraplavým hlasem Uljanov. Pak si otřel oko dlaní a přitiskl jej k zaměřovacímu
dalekohledu; ruce se mu přitom trochu třásly.
Němci kanonádu Rudé armády brzy opětovali. Les hřměl explozemi
granátů, všude plály ohně. Stromy, které pamatovaly celé věky, najednou padaly
k  zemi jako pouhá stébla trávy. Zpočátku tříštivé granáty vybuchovaly za





26 Rudý snajpr na Východní frontě
našimi předními pozicemi, ale postupem času se začaly jakoby vracet blíž
k  nám, a  plameny, které byly čím dál větší, začaly víc a  víc devastovat naši
obrannou linii.
Objevil se Romanov a podíval se na nás: „Tak co, soudruzi, snad vám z té
legrace nespadlo srdce do kalhot?“
„A ty snad máš srdce ze železa?“ odsekl Sidorov.
„Ne, ze železa ne... ale už je to tady, prostě opravdová válka,“ odpověděl
Romanov a tvář si zakryl furažkou. Prach a kouř lezl do očí, nosu i úst, takže
se nám špatně dýchalo a dráždilo to také ke kašli.
Dělostřelecká bitva skončila asi po hodině, ale já měl pocit, že trvala celou
věčnost. Když už bylo konečně po všem, dál mi v  uších znělo vytí granátů
a dunění explozí. Kolik času pak ještě uplynulo, zda šlo jen o minuty nebo
celé hodiny, to si nevzpomínám, ale najednou mě Sidorov zatahal za rukáv:
„Drž se při zemi, před námi jsou Němci!“
A opravdu, přes pole ke břehu řeky jely nepřátelské tanky, kličkujíce jako
zajíc mířící do své nory. Vzápětí se jeden prudce zastavil, pak i druhý, a z obou
se začalo kouřit, protože vjely do minového pole. Ostatní jen zvýšily intenzitu
palby a přiblížily se k vodnímu toku. Za tanky běželi němečtí pěšáci, křičeli
a poněkud chaoticky stříleli ze svých zbraní.
Děla Rudé armády začala pálit napřímo a  ve chvíli, kdy se protivníkova
pěchota přiblížila na dostřel našich pušek, začali jsme mačkat spouště i my.
„Chlapi, vidíte toho hubeného důstojníka? Dostaňte ho!“ zakřičel vzápětí
Roma nov.
Sidorov zacílil a  v  tu ránu se Němec skácel k  zemi. Já jsem pro změnu
namířil na podsaditého vojáka, který běžel vedle toho důstojníka. Kulka ho
složila k jeho nohám.


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.