načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953 - Václav Veber

Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953

Elektronická kniha: Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953
Autor:

V Rusku a možná po celém světě mezi levicově exponovanými lidmi mnohdy přežívá chápání Stalina jako architekta socialismu, vítěze nad nacisty a tvůrce sovětského impéria. Ve ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 185
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: Vydání 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7930-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charakteristika "stalinského období" sovětských dějin. Stalinovo místo v dějinách Ruska. Stalinismus jako teorie a praxe totalitní tyranie. Mocenské boje po Leninově smrti. Stalinismus jako ucelená koncepce státní politiky. Industrializace a první pětiletky. Kolektivizace zemědělství. Státní teror, čistky a procesy. Stalinova zahraniční politika. Druhá světová válka. Vznik sovětského bloku a studená válka.

Popis nakladatele

V Rusku a možná po celém světě mezi levicově exponovanými lidmi mnohdy přežívá chápání Stalina jako architekta socialismu, vítěze nad nacisty a tvůrce sovětského impéria. Ve skutečnosti to byl typ extrémního osobního tyrana, despoty či jakéhosi „superdiktátora“, který měl snad jedinou dovednost: uplatnil dokonale hyperbyrokratický kontrolní systém doprovázený terorem, a to důsledně a s naprostým úspěchem. Žádný nový řád nevytvořil, hitlerovskou říši přemohli vojáci za vydatné spojenecké pomoci a za těžkých ztrát, na nichž se podepsal, a impérium, o kterém se soudilo, že je na věky, bylo sice velké, ale nevyrovnané a dnes již neexistuje... Stalinův komunistický pokus o totální nadvládu nad společností byl „dočasně úspěšný“, přičemž jeho jediným smyslem byla zničující a zotročující cesta k dobytí světa. Ukázalo se, že je to zároveň mistrný nástroj k ovládání lidí, kteří jsou díky němu dokonale poslušní. Byla to také továrna na oficiální mýty, plná cynismu vůči pravdě. Vládní elita zde naprosto přesvědčivě dokázala, že ten, kdo má moc, má i pravdu. Totalita, a to nejenom bolševická, je zároveň i všestranný morální kolaps, postihne útočníky i ostatní, pronásledovatele i oběti. Zpochybňuje právní vědomí a snaží se ve vědomí lidí vytvořit díry zapomnění, v nichž se ztrácejí činy jak dobré, tak zlé. Stalinismus, a tedy i Stalin sám, naplňoval extremistické plány skupiny politických dobrodruhů či spíše zločinců, kteří aspirovali na vládu nad světem, jejímiž projevy byly mj. krádeže, masové represe, terorismus, bída, železná opona či genocida. Byl to po všech stránkách systém protidemokratický, naplněný militaristickou propagandou i skutečnou přípravou agrese a aktivitou propagandistických frází a slibů. Je pravda, že stalinismus nebyly jen věznice, popravy, lágry a vyhnanství, ale pokud se informacím o těchto činech vyhneme, nikdy celou pravdu o Stalinovi neřekneme.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Veber - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÁCLAV VEBER

Rudý caR

Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924–1953


VÁCLAV VEBER

Rudý caR

Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924–1953


VÁCLAV VEBER

Stanislav Juhaňák – TRITON

Rudý ca R

Stalin v čele Sovětského svazu

v letech 1924–1953

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Veber, Václav

Rudý car : Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953 /

Václav Veber. -- Vydání 1. -- Praha : Stanislav Juhaňák -

Triton, 2016

ISBN 978-80-7387-930-3

32-051 * 929 * 321.74 * 321.64 * 328/329 * (47+57)

- Stalin, Iosif Vissarionovič, 1879-1953

- politici -- Sovětský svaz

- komunistický režim -- Sovětský svaz

- stalinismus -- Sovětský svaz

- Sovětský svaz-olitika a vláda -- 1924-1953

- monografie

32 - Politika [15]

929 - Biografie [8]


VÁCLAV VEBER

Stanislav Juhaňák – TRITON

Rudý ca R

Stalin v čele Sovětského svazu

v letech 1924–1953


© Václav Veber, 2016

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2016

cover © Dagmar Krásná, 2016

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-930-3

autor:

doc. PhDr. Václav Veber, CSc.

recenzoval:

MPhil, MA Petr Roubal

Václav Veber

Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.


OBSAH

Předmluva ke 2. vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1. kapitola

Cesta k moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

2. kapitola

Velký přelom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

Stalin jako budovatel průmyslu . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Socialistická kolektivizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Konec kolektivizace a její výsledky . . . . . . . . . . . . . . . 55

Strana a dobytí společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

3. kapitola

Stalinova hrůzovláda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

4. kapitola

Stalinova zahraniční politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

5. kapitola

Druhá světová válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

Na Hitlerově straně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

První fáze rusko-německé války . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Druhá a poslední fáze rusko-německé války . . . . . . . . . . 119

6. kapitola

Po válce – stalinismus na počátku studené války . . . . . . . . . 127

Vznik studené války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

Poslední Stalinovy zločiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

Závěr. Stalin v ruské historii . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Chronologie událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

Slovníček méně známých pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . 17 0

Kdo je kdo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 2

Bibliografie použité literatury a pramenů . . . . . . . . . . . 177

Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182



PŘEDMLUVA KE 2. VYDÁNÍ

Je to již více než deset let, kdy v nakladatelství Triton v edici Dějiny do

kapsy vyšla publikace Stalinovo impérium (Rusko 1924–1953). Ačkoliv

naše česká vydavatelská aktivita zabývající se moderními sovětskými

i ruskými dějinami není příliš bohatá, je vhodné uvést, že téma je stále

živé a naše znalosti o něm si při nejmenším zaslouží inovaci. Od roku

2003 vyšlo zvláště v Rusku, ale i jinde ve světě, mnoho nových stu

dií, odborných i z kategorie literatury faktu, právě tak i řada sborníků

z různých konferencí, pokusů o shrnující zpracování, rovněž tak nové

dokumenty, které se objevily v ruských archivech a byly zpřístupněny.

Je tedy nejvyšší čas pokusit se o zpracování této tematiky na základě

nových impulzů. Jistě není třeba připomínat, že Rusko samo se často

připomíná svou aktivní politikou i snahou zasahovat do vývoje mezi

národních vztahů, hledá své místo ve světové politice, jeho současná

politická elita se často odvolává na historické zkušenosti i tradice, není

proto divu, že téma samo vyžaduje stálý a nepřetržitý studijní zájem.

Stále platí Masarykova teze, kterou už vyznával Jan Slavík: Rusko není

třeba milovat ani nenávidět, Rusko je třeba studovat a znát. Proto jsem

uvítal nabídku redakce nakladatelství Triton, abych připravil do tisku

druhé vydání starší práce o Stalinově Rusku, rád bych při tétopříleži

tosti vyslovil redakci upřímné poděkování.



11ÚVOD

ÚVOD

Jozif Džugašvili, po otci a po ruském způsobu Vissarionovič, známý

jako Soso, Koba, především však jako Stalin, se narodil v Gruzii apo

cházel z nuzných poměrů. Nic ovšem nevíme zcela jistě. Jeho otec byl

snad příležitostný švec či dokonce rolník, jistě hodně pil a podle svě

dectví Stalinovy dcery Světlany zemřel v době Jozifova dětství prav

děpodobně v důsledku hádky opilců. Matka posluhovala a musela se

dost ohánět. Ze syna chtěla mít pána a jistě byla ochotna udělat pro

něho všechno na světě.

Zdá se, že Stalinovými přirozenými vlastnostmi byly lež a utajování.

Nic podrobného ani přesného o jeho životě, než vstoupil do popředí ve

řejného zájmu, nevíme, sám neprozradil skoro nic, pokud se ale o něčem

zmínil, nejčastěji si protiřečil. Tak například datum jeho narození. Dnes

s jistotou víme, že se narodil 18. prosince 1878 (používám důsledně

Stalinův rodný dům


12 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

evropský kalendář), on ale celý život uváděl jako datum svého narození,

které se také oficiálně slavilo, 21. prosinec 1879. Dodnes se nepovedlo

opravit drtivou většinu světových encyklopedií, vytrvale lpí na nesprávném údaji. Mám pro posunuté datum jeho narození docela pravděpodobné vysvětlení (gruzínské i ostatní matky na Kavkazu uváděly svým

synům pozdější datum narození, aby oddálily jejich případný nástup do

ruské armády – bály se všudypřítomné šikany; stejně se zachovalaStalinova první manželka se synem Jakovem). Už méně pochopitelné však

je, proč ho uváděl i v dospělosti. A tak je to se vším. Se školou a vlastně

celým životem v době carského Ruska. Nevíme ani přesně, kolikrát byl

skutečně zatčen, kolikrát utekl z vyhnanství, kolikrát byl v cizině a co

doopravdy dělal. Jeho oficiální životopis se tvořil až velmi pozdě v době

jeho politické vlády, tříbil se a skládal z mnoha výmyslů i polopravd, až

vznikla příkladná vzorová verze, která jistě neodpovídá skutečnosti.

Měl pravděpodobně dost obtížný život – ani na vyšší vzdělání nedosáhl. Základní čtyřletou školu v Gori navštěvoval šest let (myslím si,

že pro obtíže s ruštinou, která byla i v Gruzii vyučovacím jazykem, ale

mohlo tomu být i proto, že rodiče neměli peníze na školné

1

) a pravoslavný seminář v Tbilisi nedokončil, přestal jej na jaře roku 1899 navštěvovat a k závěrečným zkouškám pátého ročníku se nedostavil

2

. Byl

vlastně nedostudovaným popem, pravoslavným farářem. V následujícím období (až do roku 1917) chodil do práce pravidelně jen 16 měsíců,

opět ale nevíme přesně, čím se zabýval. Krátce byl zaměstnán v tbiliské

hvězdárně, snad jako knihovník, matematik nebo pomocný pracovník –

i tady si však můžeme vybrat. Od 23 let byl profesionálním revolucionářem, živila ho strana či spíše skupina, s níž byl v kontaktu a s největší pravděpodobností se profiloval jako bandita nebo v dnešním pojetí jako terorista. Bezpochyby organizoval tzv. exy čili expropriace,vyvlastnění (nejvyhlášenější byly přepady bank a následné loupení peněz – ta nejznámější se odehrála na Jerevanském náměstí v Tbilisi v červnu 1907, zemřelo při ní deset ochránců a uloupeno bylo 250 tisíc rublů), což tito „revolucionáři“ považovali za oprávněné. Někdy se možná po>1 Boris Sokolov: Stalin – vlasť i krov, Moskva 2004, s. 12n.

2 Podle Sokolova i zde mohly být důvodem peníze na školné, jak uvedl Stalin při

vysvětlení v roce 1902 v jednom z dotazníků, ale v r. 1932 ve zdůvodnění upřesnil,

že to bylo za revoluční činnost. Jenže od druhého ročníku měl kázeňsképrohřešky, od třetího navíc i špatný prospěch, který též mohl být důvodem k ukončení

studia. Faktem je, že se koncem pátého ročníku na závěrečné zkoušky bez udání

důvodu nedostavil a následně mu bylo studium přerušeno – šestileté studium tak

ukončil čtvrtým ročníkem.


13ÚVOD

dílel i na protivládních akcích, jako byly stávky či demonstrace, občas

psal, dokonce i básně. Rozhodně chtěl svrhnout stávající řád nebo ho

aspoň citelně poškozovat. Sám se jednou chlubil tím (uvádí toChruščov), že se nejraději držel kriminálníků, které považoval za „sůl země“.

Asi bychom neměli přehlédnout, že v dětství měl mnoho zdravotních problémů. Především byl velmi nízkého vzrůstu (v dospělosti měřil 162 cm) a byl často nemocen. Po neštovicích mu zůstaly tváře plné jizev, loket levé ruky měl po úrazu asi v šesti letech neohebný a nemohl narovnat ruku (obvyklá kariéra manuálního pracovníka mu tak byla znemožněna) a navíc měl od narození na jedné noze dva srostlé prsty. Fyzicky byl velmi handicapován; na obrázku třídy základní školy, který se zachoval, vypadá, jako by tam ani nepatřil. Co mu scházelo pofyzické stránce nahrazoval podle svědectví spolužáků zjevnou ambiciózností a všeobecnou ctižádostí. Stále prý kolem sebe organizoval skupinykamarádů a hlavně dbal na to, aby ho poslouchali.

V září 1905 (to mu bylo 27 let) se v Tbilisi nastěhoval do domu rodiny Svanidzeových a brzo se sblížil s jejich nejmladší šestnáctiletou dcerou Jekatěrinou, kterou si následující rok v červenci 1906 vzal,protože spolu čekali dítě. V březnu 1907 se mu narodil syn Jakov, Jekatěrina ale po nuceném přestěhování do Baku v listopadu téhož roku

Žáci dobového semináře – Stalin v horní řadě uprostřed


14 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

zemřela na tyfus a Jakov zůstal u rodiny jeho zemřelé manželky, kde

se se o něho starala její sestra. Stalin se s ním stýkal opravdu zřídka.

S Leninem se osobně znal od prosince 1905, pracovat pro něj začal

asi velmi brzy, už od roku 1902. Lenin ho zprvu nebral nijak zvláště

na vědomí (je znám jeho dopis z roku 1915, v němž shání jeho jméno s tvrzením, že mu vypadlo z paměti), ale Stalin byl pro něj jistě užitečný – pokud však pracoval v naprostém utajení. Dobře ho znali gruzínští sociální demokraté, kteří se však ve své drtivé většině hlásili do protileninského tábora a počítali se k tzv. menševikům. Asi do roku 1907 působil Stalin převážně v Gruzii, poté se, pokud nebyl ve vyhnanství v Rusku, dostal i do Petrohradu. Když se Stalin po březnové revoluci 1917 objevil v předních orgánech bolševické strany, zveřejnili menševici pochyby o jeho minulosti. Prý byl v letech 1907–1908vyloučen ze sociálně demokratické strany (právě za teroristickou činnost, s níž menševici nesouhlasili) a v roce 1910 byl v Gruzii na stranické půdě dokonce jakoagentrovokatér obviněn ze spolupráce s carskou policií (prý pro ni pracoval od roku 1906).

3

Argumenty se zdály být

3 Podrobně tuto historku na základě Trockého dokladů (L. Trotzky: Stalin, London

1941, s. 101) probírá R. Payne (Stalin, Stuttgart 1967, s. 110n.) – v březnu 1918

Stalin – policejní foto

z roku 1902


15ÚVOD

docela věrohodné. Před agenty se totiž vždy zázračně otevírala kariéra

(v únoru 1912 byl totiž kooptován do ilegálního vedení bolševickéstrany v Rusku), což známe i z naší nedávné minulosti a vlastně i zdevadesátých let. Obě obvinění se přetřásala v tisku a vyloučení se dostalo

dokonce i před soud. Stalin podal žalobu a přestože soud nic nerozhodl, brzy všichni zainteresovaní pochopili (bylo to už v roce 1918), že

podobné otázky jsou přinejmenším nežádoucí a pro tazatele doslova

nebezpečné

4

.

Stalin byl neznámou osobou i po celý rok 1917, nikde nevystupoval

na veřejnosti a většinou mlčel i na schůzích stranických orgánů (John

Reed ho ve své bolševiky oslavované prokomunistické reportáži Deset

dnů, které otřásly světem nikde nejmenuje); hlasoval ovšem vždy pro

Lenina.

Stalinovo vyhnanství mělo končit v létě 1917, přerušeno však bylo

o rok dříve, protože byl – spolu s ostatními vyhnanci – na podzim

r. 1916 povolán k odvodu do armády. Ze zdravotních důvodů však odveden nebyl, ale do Turuchanského kraje

5

se už také nemusel vrátit,

a tak nahodile spolu s Kameněvem, jenž měl stejný osud, čekali, co se

bude dít. Březnovou revoluci 1917 a pád carismu přivítali, neprodleně

se vydali do Petrohradu a z titulu svého stranického postavení se ujali

řízení Pravdy. Stalin se stal jedním z redaktorů a napsal asi 60 článků, jejich pozdější kritická analýza mu mnoho chvály nepřinesla.Zprvu bydlel u svých známých, v rodině Allilujevových, kde však bylo málo

místa (měli čtyři syny a dvě dcery a právě k nejmladší Naděždě, které

připomněl veřejně Martov, přední menševik ve svém listě Vperjod a otiskl i vIzvěstiích a v Pravdě, že Stalin byl vyloučen ze strany. Stalin se bránil, byla ustavena

komise k přešetření celé záležitosti (předsedal ji Nikolajevskij), ta odjela do Gruzie

a vrátila se s pozitivním zjištěním, ale výsledek již nikoho nezajímal. Martovův

Vperjod byl v dubnu 1918 zakázán. Nově celou záležitost probral A.Antonov-Ovsejenko: Stalin i jego vremja, Voprosy istorii 1989, č. 1, s. 84n.

4 Diskuse o tom, že Stalin pracoval krátkodobě i pro Ochranku a byl tedyagentem-provokatérm, se znovu vrátila za Chruščova v době 20. sjezdu 1956, mnozí staří

bolševici žádali podrobná šetření. Chruščov je však jednoznačně okřikl, údajně argumentoval: „To by znamenalo, že v naší zemi vládl třicet let agent carské

ochranky“. Edvard Radzinskij: Stalin – zevrubný životopis založený na nových

dokumentech z ruských tajných archivů, MF, Praha 1998, s. 73.

5 Stalin žil krátce v Igarce. Na tomto místě byla v roce 1947 postavena Stalinova

socha a objekt přikryt konstrukcí jako památník. Vězňové cestující po Jeniseji do

pracovních táborů museli vystoupit a jít pěšky uctít tento Stalinův monument.

To platilo do Stalinovy smrti, socha byla 1961 svržena do Jeniseje. R. Conquest:

Stalin, München – Leipzig 1991, s. 85–86.


16 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

v roce 1917 bylo 16 let, nalezl Stalin cestu, v roce 1919 si ji vzal za

manželku a v březnu 1921 se jim narodil syn Vasilij).

Ukázalo se však brzy, že Stalin ve vedení strany je velmi schopným

administrátorem, dokonalým úředníkem a že je hlavně důsledný:úkoly, jimiž je pověřen, splní do poslední tečky. Byl také specialistou na

„mimořádná opatření“

6

. Andrej Zubov v jedné z posledních ruských

prací, která se věnuje i Stalinovi, upřesňuje: „Stalin byl inteligentní

a bystrý, avšak postrádal kreativitu, byl chorobně podezíravý, mstivý

a patologicky hrubý.“

7

Brzy byl pro Lenina nepostradatelný nejenom

proto, že se s ním v názorech rozcházel jen výjimečně, tj. že případně nestačil Leninovým obratům a změnám v posuzování věcí, byl ale

schopný organizačně zabezpečit všechny jeho nápady i experimenty.

Nepřekážel ani originalitou myšlení, z jeho strany totiž nehrozily žádné

nové koncepce či návrhy, jimiž by se Lenin musel zabývat. Leninovi jen

vadilo, že je arogantní a hrubý při vyžadování povinností a občas se

s ním dokonce vážně střetl (v jednom z posledních svých dopisů žádal,

6 D. Volkogonov: Triumf a tragédia – politický portrét J. V. Stalina, I., Bratislava

1990, s. 93. 7 A. Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století – díl I. (1894–1939), Argo, Praha 2014,

s. 780.

Stalin s druhou manželkou Naděždou Allilujevovou


17ÚVOD

aby byl pro své charakterové vady z tak vysoké funkce odvolán, jeho

přání však nebylo vyslyšeno). Volkogonov na jiném místě

8

píše, žeStalinův prostý styl v sobě skrýval „hluboký primitivismus a intelektuální

ubohost“. Tak se stalo, že byl Stalin od samého začátku v nejvyšším

vedení strany a tím i státu, od léta roku 1919 byl členem politického

byra. Tvořili ho v té době Lenin, Kameněv, Krestinskij, Stalin a Trockij,

a i když docházelo pod Leninovou taktovkou k jeho postupné obměně, Stalin v něm nikdy nechyběl. Většinou jako jediný z vedení zasedal

ještě v tzv. organizačním byru, kde měl na starosti realizaci, provedení

a kontrolu přijatých závěrů. Proto Stalina málokdo znal, většinaneměla o jeho činnosti ani ponětí a světový tisk ještě v roce 1924 komolil

jeho jméno. 8 D. Volkogonov: Sem vožděj, I, Moskva 1995, s. 183.

Stalin za občanské

války 1918


18 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

1. KAPITOLA

Cesta k moci

Doufám, že se příliš nezmýlím, uvedu-li, že pravděpodobně někdy vobdobí let 1921–1922 si Stalin uvědomil možnost stát v čele státu. Sál

do sebe zkušenosti a znalosti politického praktika se zřetelnou vášní

po moci, byl úzce napojen na Lenina, jenž tomto období začal viditelně

zdravotně strádat. Vrhl se na studium historie, aby z ní získal maximum znalostí i návrhů, jak řešit otázky moci a jak ji bezbolestně kumulovat. Hledal užitečné příklady od Caesara až k ruským carům,nezapomněl ani na Napoleona.

9

Situace přímo volala po perspektivním výhledu. Na jaře 1921 Lenin

pod tlakem poměrů i z obav ze ztráty moci začal měnit, ovšem jen dočasně, politiku státu – na všechny neduhy měl orientaci na tzv. novou

ekonomickou politiku. Nebyl to upřímný obrat už proto, že v popředíLeninova zájmu nebyl prospěch země, ale udržení moci v rukou bolševické strany a především jeho samého. Podle Leninova názoru bylo nutné

každou novinku či obrat v politice zabezpečit upevněním bolševickévlády, rozumělo se tím moci jeho samého, eventuálně nepočetné skupiny

jeho stoupenců. Je až k neuvěření, že se mu vláda vymykala z rukou

a hrozící hospodářský kolaps i stav naprostého úpadku společnosti apostupný růst odporu vůči bolševické moci se jevil jako krajně nebezpečný. Největší autoritu i věhlas mezi ruskou i mezinárodní levicovou veřejností měl Trockij; každý viděl jeho konkrétní snažení i zásluhy jako

na dlani, rovnoměrně byl milován i nenáviděn a není vyloučeno, že bez

9 Podrobně o tom píše D. Volkogonov (Triumf a tragédie) v kapitole Stalinůvintelekt. Píše mj.: „Stálý, trvalý zájem věnoval Stalin do konce života historické literatu­

ře, především životopisům císařů a carů. Velmi důkladně studoval knihy I. Belljar­

minova Kurs ruských dějin, T. Vippera Studie z dějin římské říše, Alexeje Tolstého

Ivan Hrozný, sborník Romanovci a jiná díla... Není těžké postřehnout, že ve výkladu

ruských dějin spatřoval Stalin jeden z nejvýznamnějších nástrojů k upevnění sa­

movlády a k formování společenského vědomí.“ (česky Triumf a tragédie, Sovětská

literatura 1990, č. 6, s. 23).


19CESTA K MOCI

svého přičinění si vystavěl dost silné politické zázemí v bolševickémRusku. V jeho četných statích (začal vydávat rozsáhlé sebrané spisy)nenajdeme ani zmínku, že by usiloval o post nejvyššího vládce, ale v koutku

duše byl jistě přesvědčen, že ho tento post nemine. Stále více vysokých

stranických byrokratů stálo za ním a podporovalo jeho návrhy; všichni

tři straničtí tajemníci, kteří vládli stranickým aparátem (do roku 1921),

byli na jeho straně a žádná funkce mu nebyla dost vysoká, aby ji přijal.

Protože byl intelektuálně velmi bystrý, podával jak na běžícím pásu formou memorand návrhy na řešení všech možných otázek správy státu

a mohl kdykoli poukázat na to, že jakýkoli předkládaný návrh už dávno

předjímal. Lenin byl ovšem velmi citlivý na své postavení vůdce, a tak

se nemůžeme divit, že začal své udivující změny politiky organizováním

stranických poměrů. Molotov nás informuje poměrně přesně a tvrdím,

že v tomto bodě i pravdivě, že Lenin zahájil svou ofenzivu čipernou aktivitou, jež až příliš připomínala docela obyčejné intriky

10

. Vytvořil totiž

malou leninskou kohortu – čítala pouhých deset členů a ty na zvláštních frakčních schůzích instruoval, jak si mají ve stranických sporech

počínat (Molotov s patrným obdivem vzpomínal, že jim Lenin jednoudokonce přikázal vystoupit proti sobě, aby tak bylo v zárodku zastaveno

možné obvinění z frakční činnosti). Šel tak daleko, že jednotlivcůmstanovoval i pořadí, v jakém mají vystoupit v diskusi, a hlavně obsah jejich

vystoupení. Cílem bylo zabezpečit bezproblémové zvolení všech zúčastněných do ústředního výboru a sám pak vedl režii diskusí i rozhodování

všech možných instancí, především XI. sjezdu bolševické strany. Trockij,

jenž byl předmětem tohoto zvláštního zájmu, neměl o těchto aktivitách

ani tušení, a tak prohrál na celé čáře, aniž si toho možná byl důsledně

vědom. Zůstal sice v nejvyšším vedení, ale nyní bez jakéhokoli zázemí.

Všichni tajemníci ústředního výboru, kteří ho dosud výhradněpodporovali, byli odvoláni, právě tak jako celý aparát, jenž byl podroben zdrcující

kritice. Leninovým trumfem na místo generálního tajemníka byl Stalin,

ale protože vážně onemocněl, zastoupil ho na rok Molotov a Stalin seterve na XI. sjezdu v roce 1922 ujal této pro něho vytoužené funkce, aby

ji pak až do své smrti neopustil.

11

Zajímavé na této klíčové události je,

10 F. Čujev: Sto sorok besed s Molotovym, Moskva 1991, s. 181.

11 Na 7. sjezdu bolševiků v březnu 1918 byl Stalin zvolen do 15členného ústředního

výboru (z 39 možných hlasů získal 32, nejvíce Lenin a Trockij po 34), funkci

sekretáře plnil Sverdlov; na 8. sjezdu v březnu 1919 byl Stalin opět zvolen do

19členného ústředního výboru, funkci sekretáře plnil Krestinskij; na 9. sjezdu

v dubnu 1920 byl Stalin opět zvolen do 19členného ústředního výboru, funkci

sekretáře opět plnil Krestinskij. Na 10. sjezdu v březnu 1921 byl Stalin zvolen do


20 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

že údajní protivníci, jmenovitě Trockij, si nedokázali představit závažnost

této funkce pro další vývoj bolševické vlády a nikdo z nich nebyl ochoten ani uvažovat, že by tuto funkci přijal. Snad se domnívali, že chytré

a originální články mají větší váhu než praktická organizační opatření.

A v této situaci se Stalinovi otevřely nové perspektivy. Jakmile do funkce

nastoupil, začal si věřit, získával sebevědomí a zvykal si na myšlenku, že

to bude on, kdo bude mít jednou v rukou osudy státu, bolševické strany

i podoby světové vlády. Maršálská hůl, která dřímala v jeho torně, začala

nabývat konkrétních tvarů.

Při popisu těchto událostí bývá zvykem zabývat se zeširokateoretickými spory a výklady, kterými plnili stránky tehdejších novin hašteřící

se intelektuálové. Stalin vystupoval jen zřídka, o to více však dbal na

organizační stránku věci, nikdy ale o sobě nezapomněl tvrdit, že jenejvěrnější Leninův žák. Domněnka, že by se spory řešily za účasti a vlivu

veřejnosti, je zcela nemístná – veřejnost stranická sice diskutovala, ale

veřejnost nestranická se o tyto spory jistě ani nezajímala a těšila seurčitému uklidnění poměrů, protože diskutující státní správa a hádající

se stranické vedení se na jakékoli konkrétní politice vůči obyčejnýmlidem nedokázaly shodnout. Je pravda, že z hlediska obyčejných lidí toto

příznivé období netrvalo dlouho, asi dva až tři roky, přesto je spjato

s řadou iluzí i všemožných očekávání.

Stranické spory proto popíšeme jen stručně, začaly hned s Leninovými zdravotními obtížemi a především s jeho smrtí. Možná že aninebylo velkým překvapením, že se celý zbytek tehdejšího vedení společně a organizovaně vrhl na Trockého, do čela se postavil tzv. triumvirát:

Zinověv, Kameněv a Stalin (dobová publicistika předpovídala vítězství

Zinověva, jenž byl tehdy v čele Komunistické internacionály). Trockij

reagoval zprvu vyhýbavě (Zinověva považoval za demagoga, Kameněva

za pedanta a Stalin byl pro něho zcela bezvýznamný), pak zakřiknutě,

vystupoval docela nejasně

12

. Ve straně chtěl demokracii – říkal tomu

Nový kurz a ve státě žádal rychlý konec NEPu a ještě rychlejší start

k socialismu, což znamenalo v praxi rychlou industrializaci, vševládné direktivní řízení a rozhodný politický útok na „buržoazii“, zvláště

25členného ústředního výboru (dostal 458 hlasů, nejvíce Lenin 479, Radek 475,

Tomskij 472, ale Trockij 452), sekretářem se stal Molotov. Na 11. sjezdu v dubnu

1922 byl Stalin zvolen do 27členného ústředního výboru, „odpovědnýmtajemníkem“ se stal Stalin. Titul generálního sekretáře získal na 12. sjezdu v dubnu

1923). Podrobněji V. Veber: Stalin – stručný životopis, s. 53. 12 L. Schapiro: Die Geschichte der kommunistischen Partei der Sowjetunion,Berlin 1961, s. 217n.


21CESTA K MOCI

kulaky. Inicioval tzv. memorandum 46, k němuž se přidali i zástupci

již odmítnuté tzv. dělnické opozice. Protivníci Trockého si úkolyrozdělili: Zinověv a spol. obhajovali stranickou politiku a aparát, Bucharin

horoval pro politiku NEPu (došel až k výzvě veřejnosti Obohacujte se!)

a Stalin tvořil stranický aparát a hlavně ho hnětl k obrazu svému.Porážka Trockého byla ve straně neodvratná, Trockij se 15. ledna 1925

vzdal funkce lidového komisaře vojenství a zůstal v politice bezangažmá i bez podpory jako sólista.

Klid netrval dlouho. Už na XIV. stranické konferenci v dubnu 1925, která měla být symbolem vítězství nad Trockým i symbolemspolupráce, začaly vztahy mezi vítěznými předáky viditelně skřípat. Dnes víme, že vše se odehrávalo pod taktovkou nenápadného a mlčenlivéhoStalina, všemi ještě podceňovaného. Jinak řečeno: vítězové se do sebepustili. Zinověv se svými přívrženci chtěli aktivnější hospodářskou politiku v duchu Trockého návrhů, Bucharin byl ostře proti a za něj se nakonec postavil i Stalin. Jeho práce rychle postupovala, ale přímo v doběsporů byl málo vidět. V tomto období např. „dobyl“ Moskvu, to znamená moskevskou organizaci, v níž prosadil radikální kádrové změny ve svůj prospěch. Namísto Kameněva se stal stranickým šéfem Moskvy jeho přívrženec Uglanov.

Spory se vedly celý rok 1925 a před prosincovým sjezdem bolševické strany se Zinověv se svou skupinou domnívali, že přišla jejich chvíle. Podpořila ho veřejně i Krupská, vdova po Leninovi. Zdálo se, jako by převzali taktiku i program mlčícího Trockého, byli proti „rostoucí moci byrokracie“ a pro rychlou industrializaci; celá záležitost se vyvíjela jakoby podle předem daného schématu. Oponenti mluvili a psali, Stalin a aparát jednal. Obsadil téměř všechna křesla na stranickémsjezdu a žádné argumenty nehodlal ani vyslechnout. Při hlasování dostal stalinsko-bucharinský blok 559 hlasů a pro Zinověva a spol. hlasovalo pouhých 65 přítomných (celá leningradská delegace, kde byl šéfem sám Zinověv).

Jako příklad ostrých slovních půtek si z protokolu prosincového sjezdu uvedeme krátký úryvek Kameněvovy řeči, která byla stále přerušována stalinskými delegáty:

„Kameněv: Jsme proti tomu, aby se vytvářela teorie ,vůdce‘... Jsme proti tomu, aby sekretariát fakticky [...] stál nad politickým orgánem [...] Jsme proti tomu, aby naše nejvyšší vedení [...] politické byro mělo skutečně plnou moc [...] osobně jsem došel k přesvědčení, že soudruh Stalin nemůže splnit úlohu sjednotitele bolševického vedení. (Hlasy


22 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

z míst: Nesprávně! Hlouposti! Hle, v čem je podstata! Odkryli karty!

Šum. Potlesk leningradské delegace. Výkřiky: My vám nedáme vedení!

Stalin! Stalin! Delegáti vstávají a zdraví s. Stalina. Bouřlivý potlesk. Vý­

křiky: Hle, kde se sjednocuje strana. Bolševický štáb se musí sjednotit!

Jevdokimov z místa: Ať žije ruská komunistická strana! Hurá! Hurá! –

delegáti vstávají a křičí hurá! Šum. Bouřlivé, dlouho neumlkající ovace,

Jevdokimov z místa: Ať žije ústřední výbor naší strany! Hurá! – delegáti

křičí hurá! Strana především! Správně! Potlesk a výkřiky hurá! Hlasy

z místa: Ať žije soudruh Stalin! – bouřlivý, dloutrvající potlesk, výkřiky

hurá! Šum.)

Předsedající: Soudruzi, prosím, uklidněte se. Soudruh Kameněv hned

dokončí svou řeč.

Kameněv: Tuto část své řeči jsem zahájil slovy: jsme proti teorii osobní

moci, jsme proti tomu, aby byl vytvářen vůdce. Těmito slovy také končím

svou řeč. (potlesk leningradské delegace.)“

13

Následovala – jak jinak – rozsáhlá kampaň proti opozici a s ní potají i veřejně-organizační změny. Provedeny byly prověrky v aparátu všech

větších státních i stranických institucí, v redakcích novin, v bezpečnosti

i ve vedení stranických organizací. Do čela stranické organizace vLeningradu přišel stalinista Kirov. Oponenti byli důsledně zváni „novouopozicí“, a když se k nim veřejně přidal Trockij, tak tzv. sjednocenou opozicí;

sami se ovšem nazývali „bolševici-leninci – opozice VKS(b)“. Jejichskandalizování nebralo konce, obviňováni byli ze stále těžších hříchů. Koncem roku 1926 byl Zinověv odvolán z politbyra, jež bylo doplněnoStalinovými lidmi a hlavně rozšířeno (ve vedení z opozice zůstali jen Trockij

a Kameněv). Opozičníkům docházelo, že jsou bez šance. V říjnu 1926

byl na světě první omluvný list, opozičníci včetně Trockého se omlouvali

„straně“, podřizovali se bez podmínek rozhodnutím stalinských orgánů

a dožadovali se jen práva na práci pro stranu a Sovětský svaz.

Tehdejší premiér Rykov, jenž jednoznačně podporoval Stalina (později Stalinem popravený) obhajoval jeho postoj v řadě svých vystoupení, 26. 7. 1926 na schůzi moskevských komunistů mj. pravil: „Naše

komunistická strana je jedinou stranou proletářské diktatury, která tuto

diktaturu uskutečnila za neobyčejně obtížných poměrů měšťáckého 13 XIV. sjezd Všesojuznoj komunističeskoj partii (b) 18 – 31 dekabrja 1925 g.,stenografičeskij otčet, Moskva – Leningrad 1926, s. 72n a 89n.


23CESTA K MOCI

obklíčení a boje třídního uvnitř země. Proletariát je v naší zemi číselně

dosud v menšině. Komunistická strana může svoji historickou úlohu

výstavby socialistické společnosti splnit jen tehdy, když v řadách stra­

ny bude vládnout neochvějná železná jednotnost. Když každý, kdo

proletářskou disciplinu ve stávce poruší, je považován za stávkokaze,

je každý, kdo jedná proti disciplině strany proletářské diktatury, ještě

horší než stávkokaz. Kdyby strana v období, jež teď prožíváme, nemě­

la sílu, odvahu a odhodlanost včas přerušit rozkolnické pokusy každé­

ho vůdce [...] znamenalo by to, že komunistická strana není ještě zralá

pro diktaturu proletariátu.“

14

14

Celý rok 1927 byl v tomto smyslu vyplněn morálním rozkladem leninských bolševických vůdců. Kolísali mezi „věrností“ straně, což stále

jednoznačněji znamenalo Stalinovi, a svými pofiderními zásadami,které vystrkovali na střídající se prapory. Bylo těžké říci, že jim jde o podíl

na moci. V podstatě se rozdělili a asi osm až deset tisíc svých přívrženců, ponejvíce z vyšších intelektuálských složek, nechali na holičkách. Větší část kolem Zinověva a Kameněva vsadila na dohodu seStalinem, tvářila se disciplinovaně a vnucovala se k opětnému přijetí do

stranické špičky. Zdá se, že to Stalinovi nebylo sympatické, nestál o ně,

ale fakt jejich morální porážky vnímal pozitivně. Podřídit se nehodlal

Trockij, jeho svěřenci však táli jak jarní sníh a brzy se počítali jen na

14 Meztiskor 1926, č. 47, s. 720. (Meztiskor – mezinárodní tisková korespondence,

týdeník Komunistické internacionály vycházel ve dvacátých letech v různýchjazykových mutacích, mj. i česky.)

Stalin s Rykovem, Zinověvem a Bucharinem


24 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

desítky. Na konci léta 1927 přišlo vyvrcholení. Tajná policie (OGPU)

přistrčila opozici k nelegálním aktivitám, které byly sice viditelně neškodné (tajná setkání a řeči, pokus o tištění letáků apod.), o to více

pak byly odsuzovány. Jen Trockij se odhodlal k výzvě svrhnout Stalina, ale jakékoli jejich pokusy veřejně vystoupit končily fiaskem. Od září

docházelo k systematickému vylučování ze strany, a pokud to šlo, pak

i k zatýkání, podle odhadů šlo asi o šest tisíc lidí. Mezi vyloučenými

byli ovšem Trockij i Zinověv a jejich přívrženci, na jejich ochotupodřídit se nikdo nebral zřetel. Patnáctý sjezd bolševiků v prosinci 1927 byl

velkým Stalinovým triumfem, nebyl na něm jako delegát ani jedenzástupce opozice, zaníceně a bez obav se mluvilo jen proti ní.

Je skoro v logice věci, že ani toto vítězství nebylo pro Stalina konečnou stanicí, stále totiž využíval tzv. Bucharinovy skupiny, zprvu se

nedokázal obejít bez jeho vydatné opory. Bucharin byl totiž výjimečný řečník a ještě lepší diskutér, slova ho činila stále radikálnějším,

takže navrhoval až trestní postihy společných protivníků (je zajímavé a dokladem Stalinovy mistrné taktiky, že opozičníky před podobnými návrhy bránil). Tak se stalo, že rok 1928 je rokem rozchodu Stalina

s Bucharinem i Rykovem, už posledními možnými vůdci země a strany z Leninovy kohorty. Stalinovo sebevědomí nabíralo na síle, často už

vystupoval sám a co bylo nejzávažnější, pokoušel se i o formulaci programových cílů. I když byl evidentně velmi slabým teoretikem, uvažoval stále častěji jako pragmatik a realista a jeho program nabývalreálných podob a rozměrů, jako by náhle věděl, co je třeba udělat a jak má

postupovat. Veškerou tuto svou chytrost založil na Leninově dědictví,

převzal jeho základní cíle včetně systému a rozhodl se, že všechny tyto

stránky patřičně zdokonalí svou precizní byrokratickou prací. K tomu,

aby uskutečnil tak závažné rozhodnutí, musel být ovšem sám –zdůvodňovat proč a co dělá, považoval tradičně za nepatřičnou ztrátu času.

Je to zvláštní a skoro nepochopitelné, zřejmě však pravdivé, že Stalin byl tvůrcem tzv. pravé bucharinské opozice, s níž ve zcela nerovných podmínkách „zápasil“ po celý rok 1928 a ještě část následujícího roku. Bucharin byl zastáncem nekonfliktní hospodářské politiky,

což znamenalo orientaci na povlovnou hospodářskou konsolidaci země

s pomocí smíšené ekonomiky, a spory o postavení v žebříčku moci ho

nakonec dovedly i ke kritice byrokratických poměrů ve vládě i ve straně

samé. Stalin jednoznačně obhajoval změny ve straně jako velmipozitivní, upevnil totiž centralistické byrokratické vládnutí na všech stranách

(a zcela si ho podřídil) i radikální změny ve straně samé. Otevřením


25CESTA K MOCI

strany tzv. Leninovými nábory přijal nové členstvo a rozšířil ji až na

milionovou organizaci – v takových podmínkách bolševická strana nikdy nepracovala a ani to neuměla. I když vyšel z Bucharinovy myšlenky budovat socialismus v jedné, a to dokonce i zaostalé zemi (to

ortodoxní marxismus nepřipouštěl, Lenin málokdy), dal jí jiný obsah.

Ten bychom mohli nejvíce připodobnit pojetí a návrhům Trockého,totiž budovat hospodářství co nejrychleji a zároveň zlikvidovat soukromé

vlastnictví i všechny jeho možné a přežívající formy. To bylo také cílem

Leninova plánu, protože teprve v něm viděl konečné a trvalé vítězství

bolševické strany v zemi.

Popisovat konflikt mezi Stalinem a Bucharinem je fádní, Stalin měl po celou dobu pevně otěže v rukou. Přímo příkladnou akcí bylo, jak donutil Bucharina obhajovat Stalinovo pojetí na VI. kongresuKomunistické internacionály. Otevřeným rozporem, kdy už i Stalin považoval za nutné, aby byl zveřejněn, byly rozdílné postoje v zemědělsképroblematice. Stalin chtěl nastartovat rychlou kolektivizaci (čekal od nínaivně zlepšení hospodářských výsledků), Bucharin se nové války s rolníky doslova obával. Zase jen upozorním, jak si Stalin celý spor připravil. Začátkem roku 1928 navštívil Stalin na tři týdny sibiřské kraje, prý aby zlepšil práci a zajistil lepší výkup zemědělských výrobků. Byla to jakási poslední revizní Stalinova cesta, choval se na ní jako pravýruský revizor. Odvolával, vyhrožoval, rozséval strach na počkání (za své cesty sesadil 1 157 stranických a sovětských místních funkcionářů) – nakonec odjel s programem rychlé kolektivizace jako jediného řešení kolosálních nedostatků. Jen se vrátil a výsledky byly zveřejněny, hned se přidávali Stalinovi mladí muži: díky Varejkisovi se přidala Centrální černozemní oblast, díky Ždanovovi Nižněgorodská, Kaganovič se zasadil o souhlasný postup na Ukrajině a Andrejev na Kavkazu. Pro tajnou militantní instrukci přijatou v ústředí nakonec hlasoval i Bucharin.

Další akcí, která měla poukázat na nedostatky a vynutit nové řešení, byl tzv. šachtinský proces. Konal se ve dnech 18. 5. až 6. 7. 1928 a na lavici obžalovaných bylo 53 báňských inženýrů, techniků či úředníků, z nich tři Němci. Tvrdilo se, že škodili státu, bránili potřebné výstavbě a že za nimi stáli bývalí majitelé a zahraniční kapitalisté. Neregulérní soud byl přísný (11 rozsudků smrti, ale jen pět provedených), další šli do vězení a do vyhnanství, z Němců byl odsouzen jen jeden, ale i ten pak byl po protestech propuštěn. Atmosféra však vyhovovala Stalinovi a rázem byli všichni pro nové postoje a bylo obtížné říkat něco jiného. Procesy ve formě divadelních her se rojily jak houby po dešti. Jak


26 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

dobře a výstižně je již v roce 1930 popsal český publicista V. Charvát je

vidět z následujícího úryvku:

„GPU odhalí spiklence a záškodníky, oznámí to chlubivě na veřejnosti,

tisk bije denně na poplach, v závodech, dílnách, v organizacích, v kultur­

ních institucích jsou usnášeny rezoluce, končící výzvou: Žádáme zastře­

lení záškodníků! Zašlápněte protirevolučního hada! Odsuďte je k nejvyš­

šímu trestu!

Potom zatčení záškodníci ve vyšetřovací vazbě se přiznají ke všemu.

Jejich přiznání je před zahájením procesu uveřejněno v novinách a pak

se hledá nějaké velká místnost, nejčastěji divadlo, v němž se proces

koná. V den zahájení procesu se pořádají demonstrace proti obžalova­

ným a průběh líčení se vysílá radiem. Obžalovaní opakují svá přiznání,

kají se ze svých bludů a omylů a sami žádají, aby byli zastřeleni.“

15

Nejvíc Bucharina vyprovokoval Stalinův vstup do jeho hájemství, do

tzv. Institutu rudé profesury. To byla vysoká stranická škola, kde byl

sice rektorem historik Pokrovskij, ale všechno se opíralo o Bucharina.

Stalin se nevnucoval sám (přednášel jen jednou a bez valného úspěchu), ale pověřil touto aktivitou své mladé kádry, kteří jako „intelektuální brigáda“ nabízeli jednu diskusi za druhou (všechno organizoval

Kirov se svým propagandistou Pozernem). Je pravdou, že tito „proletářští studenti“, jak si také říkali, v diskusích s Bucharinem neuspěli,

ale diskutovali i bez něho a tam měli navrch. Bucharin jistě cítil, že se

stahuje smyčka, a reagoval, jak potřeboval Stalin. V létě 1928 navštívil Kameněva, hovořil s ním tři dny a zápis z rozhovoru, údajně pro

Zinověva, se poté jakoby zázrakem rychle šířil, dokonce byl za pomoci

Trockého otištěn v zahraničí

16

. Protože Bucharin po zveřejnění pravost

dokumentu popřel (co mu také jiného zbývalo), nevíme najisto, zda

všechno vyšlo opravdu z jeho úst. V každém případě, pokud šlo omontáž, Stalin velmi dobře věděl, s jakými argumenty vystoupit. Bucharin

údajně varoval Kameněva před největší možnou hrozbou, prý seschyluje ke spolupráci Stalina s Trockým a tomu je třeba za všech okolností zabránit. Jinak Stalina charakterizoval skoro jako zločince, prý

je to „Čingischán, který nás zabije“, „bezprincipiální intrikán, který je

ve své honbě za mocí schopen všeho“, je „idiotsky negramotný“ a nemá

žádné názory, které shání, kde se dá. Prozradil i údajné důvěrné vzá>15 V. Charvát: Jménem generální linie, Nová svoboda 1930 II, s. 17.

16 A. Avtorchanov: Technologija vlasti, Voprosy istorii 1991, č. 1–12 a 1992, č. 1–3,

odkaz je v č. 6, s. 90n. a R. Tucker: Stalin na vrcholu moci – revoluce shora

1928–1941, Praha 2000, s.104n.


27CESTA K MOCI

jemné rozmluvy z dob spolupráce, Stalin prý Bucharina přesvědčoval,

že oba jsou „himálajskými velikány“ mezi vedoucími bolševiky, že mají

proto „přirozené právo“ na vládu apod. Těžko dnes říci, zdaBucharinovi rostlo odhodlání a odvaha anebo si počínal tak, jak si počínal,protože mu nic jiného nezbývalo. Zatímco do té doby vystupoval jako blízký

Stalinův spolupracovník a v naprosté shodě s ním, od léta 1928 začal

uveřejňovat články, které bylo lze vysvětlit jako jisté výhrady. Zvláště se

to týkalo úvahy Poznámky národohospodáře, kterou si jako šéfredaktor Pravdy otiskl koncem léta 1928; byl však velmi krotký. Avtorchanov,

který byl ovšem tehdy na Stalinově straně a zúčastňoval se častých

aktivů, na nichž se rodila taktika i konkrétní úkoly v protibucharinovském tažení, nás zpravuje o tom, že koncem ledna 1929 Bucharin

na politbyru předložil rozbor současných nedostatků ve vedení strany

i státu (shrnul je do osmi bodů) a žádal veřejnou diskusi. Stalin na oko

souhlasil, k diskusi mělo dojít na dubnovém plénu ústředního výboru bolševiků, ale nazvat jednání na tomto shromáždění diskusí není

možné. Šlo o systematický, ucelený a zřejmě doslova zinscenovaný útok proti Bucharinovi, který končil jeho vyhnáním ze všech vyšších funkcí ve straně. Podobně dopadli i jeho možní přívrženci, i když se ze všech sil snažili, aby zůstali stranou. Koncem listopadu 1929 už masověpodávali sebekritiku, včetně Bucharina, a podřizovali se Stalinovibezpodmínečně a ve všem. Na celé kampani je ještě zajímavé vidět, jak seaktivy a vystoupení radikálních a vesměs mladých stalinovců postupně z šarád proti Bucharinovi měnily v hagiografické oslavy „velkého“Stalina. Pokud to mohu posoudit, začal s tím Kaganovič, ale Molotov,Vorošilov, Mechlis, Judin a další se rozhodně nenechali zahanbit.

Dne 21. prosince 1929 Stalin slavil své údajné padesátiny a byl to

bezesporu den jeho velkého triumfu. Oslavovala všechna periodika iinstituce a jiný bolševický vůdce než Stalin v Sovětském svazu nyníneřicházel v úvahu. Z celého Leninova politbyra zůstal sám, Trockého

vyvezl ze země (v lednu 1929 do Turecka) a ostatní dokonale využil,ponížil a držel jen krůček od vězení a popraviště, kde nakonec všichni

stejně skončili. Stalinovo vítězství bylo sice překvapující, jisté je, že se

o ně zasloužil především on sám. Od Leninovy smrti hrál roli skromného pokračovatele jeho díla, jehož zajímají především osudy strany

a komunistické země. Zdálo se dokonce i informovaným posuzovatelům, že se drží stranou všech nekonečných mocenských bojů, o svých

ambicích se nikdy ani nezmínil, ani je nenaznačil. Dlouho byl jakýmsi arbitrem svářících se skupin i vůdců, sám v pozadí i v pilné práci.


28 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

Hrál svou roli dokonale, především tvořil aparát a orgány a vybíral si

lidi nezměrně oddané a ještě více poslušné, zmýlil se jen málokdy, a to

jen zpočátku. Asi největším jeho úspěchem a „přínosem“ zároveň bylo,

že dokázal leninský ústřední výbor, s nímž pracoval Lenin, nahradit

stranickým aparátem. Když bylo pětiletí bojů u konce, disponoval ne

jen poslušným stranickým aparátem, ale dokonce i vlastním osobním

sekretariátem, jenž velmi často přebíral otěže vlády. Od svých kolegů se

lišil jednoduchostí, okázale předváděl nedostatek intelektualismu jako

Stalin v plné síle ve třicátých letech


29CESTA K MOCI

přednost (ve srovnání se svými potenciálními soupeři, jimž se ve sku

tečnosti nemohl rovnat) a usiloval o jednoduchá hesla, hýřil tolerant

ností, kterou odložil až po svém dokonalém vítězství.

Byl slabší v teorii, vydával se tedy za realistu a pragmatickéhovůd

ce. Molotov v pamětech vzpomínal, že byl slabý v teorii i ve strategii,

ale „geniální“ v taktice. Všechny prý využil, jak potřeboval, ale pak...

letěly hlavy

17

. Mnoho věcí nechápal, vadila mu popularita jiných. Byl

nelidsky pracovitý, ale také lstivý, prohnaný a energický. Byl takévše

ho schopný a neměl morálku. Podobně se choval i ve vztahu ke světu.

Neodložil cíl dobytí světa, ale nepřipomínal ho, chtěl jít oklikou adoká

zal své úmysly dokonale tajit. I svět ho vzal na vědomí, dokonce v něm

viděl naději na lepší příští, na možnost domluvit se a nastolit klidněj

ší vztahy i vzájemnou úctu. Náš velmi dobrý znalec sovětskýchpomě

rů tehdejší novinář Josef Šrom

18

o Stalinovi věděl, že je „polotajemný“

a „poloneznámý“, ale byl si jist, že je také „navenek nejprostší, nejmé­

ně náročný, přímý a spravedlivý“, že je „ocelí sovětské vlády a komuni­

stické strany“ a myslel si, že je „znamenitý marxista“. Obecně se mezi

sympatizanty i protivníky věřilo, že Stalinovo vítězství otevřelo cestu ke

konstruktivní spolupráci.

17 F. Čujev: Sto sorok besed s Molotovym, Moskva 1991, s. 242.

18 J. Šrom: V říši Stalinově, Praha 1929, s. 227n.

Stalin s Dzeržinským, prvním sovětským čekistou


30 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

2. KAPITOLA

Velký přelom

Někdy koncem dvacátých let se zrodil stalinismus, ucelená koncepce

státní politiky v Sovětském svazu. Francouzský publicista F. Furet

19

píše o stalinismu jako o nejvyšším stadiu komunismu, ale toto označení nepovažuji za šťastné. Jistě, Stalinovi chvíli trvalo, než získaldostatečnou moc i sebedůvěru, ale nejpozději v roce 1929 už věděl, že

nastala ta „správná chvíle“, aby se mohl pustit „do troufalého podniku

vědomě a se sebedůvěrou“, jak píše Tucker

20

. Stalin vycházelneochvějně z Lenina, přesněji ze svého výkladu Lenina, věrný až do morkukostí, ale přesvědčen, že jen on sám dokáže tento program realizovat v co

nejkratším čase a co nejdokonaleji.

Zde je namístě upozornit, že o žádných alternativách politickéhoprogramu se koncem dvacátých let nediskutovalo a ani nebyly předloženy. Všechny úvahy v tomto smyslu jsou dost pozdního data a vycházejí ze Stalinových pomluv jeho oponentů v době, kdy byl již absolutním vítězem a kdy se jeho oponenti nemohli bránit. Tehdy jim nasadil psí hlavu, takže později u mladých badatelů vypadali, jako by vedli se Stalinemobdivuhodný zápas o program hnutí, což se však nezakládalo na pravdě.

Stalinovo pojetí revoluce shora, kterou nazýval „velkým přelomem“, bylo následující: Především předpokládal, že už je možné využít všech mocenských nástrojů k úspěšnému zajištění nové politiky. Aktivoval všechno, co měl k dispozici: vládu, policii, armádu, stranu, všechny možné výbory, buňky, instituce a stále je zdokonaloval, čímž rozuměl větší centralizaci, pevnější řízení a jejich svázanost s vládními cíli.Zároveň byl zajatcem představ o stále sílícím vnějším nebezpečí (chtějí nám ublížit a připravují válku), proto co nejrychlejší splnění náročného plánu mělo být zároveň nejdokonalejším řešením. 19 F. Furet: Minulosť jednej ilúzie – esej o idei komunizmu v 20. storočí, Bratislava

2000, s. 438.

20 R. Tucker: Stalin na vrcholu moci (2000), s. 67n.


31VELKý PŘELOM

Zdánlivě náhlá orientace na Rusko, na jeho konsolidaci a cestu

k mocnému státu se mnohým pozorovatelům zdála být naprostou novinkou a v rozporu s orientací na světovou revoluci. Ale nebylo tomu

tak, jako pragmatik usoudil Stalin celkem jednoduše, že čas revolucí

vypršel, že úspěch se dostavil jinde, než teorie předpokládala, a že nová

válka jako podmínka úspěchu také musí teprve přijít. Nejlepšímčekáním na vhodnou situaci je konsolidovat vlastní moc a připravit se co

nejdokonaleji na další vhodné situace, které – jak pravila teorie –neodvolatelně jistě přijdou. Tak bylo možno měnit nepřátele, a hlavně dbát

na to, aby Rusko bylo dokonalou a trvalou základnou celého hnutí,

bylo totiž velké, s mnoha obyvateli a ještě větší zálohou strategických

surovin, nebylo možné ho dobýt a i jeho dějiny slibovaly, že mohou být

zneužity. Málokdo rozpoznal, jak velké nebezpečí se zde rodí pro celou

světovou civilizaci.

Co se týče obsahu programu, zde Stalin velkou iniciativou nehýřil.

Navázal jen s nepatrnými obměnami na činnost Leninovy vlády v době

tzv. válečného komunismu, kdy Lenin chtěl učinit Rusko komunistickým v horizontu jednoho či dvou let. Stalin po Leninově vzoru velkoryse přešel, že se to nedařilo, přičemž viníkem nebyl program, ale

situace, tj. občanská válka. Znamenalo to direktivním řízením vyvolat k životu výkonnou ruskou ekonomiku, jednou provždy zlikvidovat

soukromé vlastnictví a s ním i trh a převážně malovýrobní zemědělství

převést v centralizované státní velkopodniky. Nedílnou součástí těchto

představ bylo ochotné a poddajné obyvatelstvo, které bez zbytečných

průtahů a aktivně na svých bedrech zabezpečí tento náročný plán.

Hned od počátku se z Leninových pokynů upravovaných praxí vprůběhu několika let rodil totalitní stalinismus, vládní systém, jehož znaky

již citovaný A. Zubov definuje následovně

21

: a) neomezená moc přísně

centralizované a hierarchizované komunistické strany nad společností,

b) totální kult stranického vůdce, c) všeprostupující kontrola politického

a intelektuálního života občanů ze strany bezpečnostních orgánů, d)zestátnění soukromého vlastnictví, e) tuhé centrální plánování, f) přednostní rozvoj těžkého průmyslu a g) obrovské výdaje na obranu státu.

Stalin tedy nebyl silný svou teorií, i když ji vybral s citem a s jistým

mistrovstvím ji stručně dokázal tlumočit dál, ale silný byl svou odvahou k činu, odvahou začít s tak ohromnou prací, jejíž rozsah bylo těžké

si jen představit. Všichni zainteresovaní dobře věděli, že tak jako tak 21 A. Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století, d. I, s. 777–778.


32 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

v letech 1919–1920 přijdou ke cti osvědčené bolševické metody, násilí

a teror. Pracoval hodně a s velkým úsilím, koncepce vyvažovalbyrokratickou důsledností, zdá se, že byl přímo organizačním géniem. Jesamozřejmé, že se opájel mocí, která ho vyzvedávala k nesmrtelnosti, možná

že ve slabých chvílích viděl i budoucnost plnou štěstí, radostí i bohatého života jako na dlani. K tomu, aby přiměl lidi pracovat bez ustání

na svém blahu, neuměl nic lepšího než vyvolat u nich nezměrný strach

a pak i nervózní sympatie. Byl netrpělivý jako všichni nositelé dobrých

zpráv, šel za svým cílem s příkladnou energií, věřil si a nelitoval obětí.

Na občanskou společnost se neobracel, k jeho životu stačil bohatě pohyb po Kremlu a černomořských letoviscích, zásadně oslovoval jen své

spolustraníky. Byl nedostupný, vysoko nade všemi. Takto vyložil svůj

program v článku Velký přelom, který otiskl v Pravdě 7. listopadu 1929:

„Závěry:

Jdeme plnou parou cestou industrializace – k socialismu, překonávají­ ce naši odvěkou ,rossijskou‘ zaostalost.

Stáváme se zemí kovu, zemí automobilizace, zemí traktorizace.

A až posadíme SSSR na automobil a mužika na traktor – ať nás zku­ sí dohánět ctihodní kapitalisté, honosící se svou ,civilizací’. Ještě uvidí­ me, které země bude pak možno ,zařadit‘ mezi zaostalé a které mezi vy­ spělé.“

22

Snad nebude na škodu uvést výsledky sčítání z roku 1926, zjistíme z nich, jak asi vypadalo rozvržení společnosti podle sociálních hledisek.

Sociální rozvrstvení (1926)

všeho

obyvatelstva

z toho pracující

v nár. hospodářství

v mil. v % v mil v %

148 100 38 100

dělníci 16,0 10,8 7,1 18,8

z nich:

ve městech 11, 6 7,8 4,7 12,4

na vesnici 4,4 3,0 2,4 6,4

zaměstnanci 8,7 5,9 3,5 9,2

22 J. V. Stalin: Spisy, sv. 12, Praha 1953, s. 136.


33VELKý PŘELOM

Sociální rozvrstvení (1926)

všeho

obyvatelstva

z toho pracující

v nár. hospodářství

v mil. v % v mil v %

rolníci 108,0 73,0 20,2 53,3

z nich:

chudina 21,1 14,3 5,0 13,2

střední rolníci 81,0 54,7 14,3 37,7

tzv. kulaci 5,9 4,0 0,9 2,4

řemeslníci 5,8 3,9 2,0 5,3

z nich:

ve městech 2,2 1,4 0,7 1,9

na vesnici 3,6 2,5 1,3 3,4

městská buržoasie 2,7 1,8



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist