načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953 - Václav Veber

Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953

Elektronická kniha: Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953
Autor: Václav Veber

Charakteristika "stalinského období" sovětských dějin. Stalinovo místo v dějinách Ruska. Stalinismus jako teorie a praxe totalitní tyranie. Mocenské boje po Leninově smrti. Stalinismus jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 185
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání 1.
Skupina třídění: Politika
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7930-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charakteristika "stalinského období" sovětských dějin. Stalinovo místo v dějinách Ruska. Stalinismus jako teorie a praxe totalitní tyranie. Mocenské boje po Leninově smrti. Stalinismus jako ucelená koncepce státní politiky. Industrializace a první pětiletky. Kolektivizace zemědělství. Státní teror, čistky a procesy. Stalinova zahraniční politika. Druhá světová válka. Vznik sovětského bloku a studená válka.

Popis nakladatele

V Rusku a možná po celém světě mezi levicově exponovanými lidmi mnohdy přežívá chápání Stalina jako architekta socialismu, vítěze nad nacisty a tvůrce sovětského impéria. Ve skutečnosti to byl typ extrémního osobního tyrana, despoty či jakéhosi „superdiktátora“, který měl snad jedinou dovednost: uplatnil dokonale hyperbyrokratický kontrolní systém doprovázený terorem, a to důsledně a s naprostým úspěchem. Žádný nový řád nevytvořil, hitlerovskou říši přemohli vojáci za vydatné spojenecké pomoci a za těžkých ztrát, na nichž se podepsal, a impérium, o kterém se soudilo, že je na věky, bylo sice velké, ale nevyrovnané a dnes již neexistuje...

Stalinův komunistický pokus o totální nadvládu nad společností byl „dočasně úspěšný“, přičemž jeho jediným smyslem byla zničující a zotročující cesta k dobytí světa. Ukázalo se, že je to zároveň mistrný nástroj k ovládání lidí, kteří jsou díky němu dokonale poslušní. Byla to také továrna na oficiální mýty, plná cynismu vůči pravdě. Vládní elita zde naprosto přesvědčivě dokázala, že ten, kdo má moc, má i pravdu. Totalita, a to nejenom bolševická, je zároveň i všestranný morální kolaps, postihne útočníky i ostatní, pronásledovatele i oběti. Zpochybňuje právní vědomí a snaží se ve vědomí lidí vytvořit díry zapomnění, v nichž se ztrácejí činy jak dobré, tak zlé.

Stalinismus, a tedy i Stalin sám, naplňoval extremistické plány skupiny politických dobrodruhů či spíše zločinců, kteří aspirovali na vládu nad světem, jejímiž projevy byly mj. krádeže, masové represe, terorismus, bída, železná opona či genocida. Byl to po všech stránkách systém protidemokratický, naplněný militaristickou propagandou i skutečnou přípravou agrese a aktivitou propagandistických frází a slibů. Je pravda, že stalinismus nebyly jen věznice, popravy, lágry a vyhnanství, ale pokud se informacím o těchto činech vyhneme, nikdy celou pravdu o Stalinovi neřekneme.

(Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924-1953)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Veber - další tituly autora:
Nikita na trůně - Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964 Nikita na trůně
 (e-book)
Nikita na trůně -- Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964 Nikita na trůně
Třetí odboj ČSR v letech 1948 - 1953 Třetí odboj ČSR v letech 1948 - 1953
Rusko a Evropa 2013 -- k 100. výročí vydání Masarykovy knihy Rusko a Evropa Rusko a Evropa 2013
Rudý car - Stalin v čele Sovětského svazu 1924-1953 Rudý car
 (e-book)
Stalinovo impérium Stalinovo impérium
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÁCLAV VEBER

Rudý caR

Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924–1953


VÁCLAV VEBER

Rudý caR

Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924–1953


VÁCLAV VEBER

Stanislav Juhaňák – TRITON

Rudý ca R

Stalin v čele Sovětského svazu

v letech 1924–1953

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Veber, Václav

Rudý car : Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953 /

Václav Veber. -- Vydání 1. -- Praha : Stanislav Juhaňák -

Triton, 2016

ISBN 978-80-7387-930-3

32-051 * 929 * 321.74 * 321.64 * 328/329 * (47+57)

- Stalin, Iosif Vissarionovič, 1879-1953

- politici -- Sovětský svaz

- komunistický režim -- Sovětský svaz

- stalinismus -- Sovětský svaz

- Sovětský svaz -- politika a vláda -- 1924-1953

- monografie

32 - Politika [15]

929 - Biografie [8]


VÁCLAV VEBER

Stanislav Juhaňák – TRITON

Rudý ca R

Stalin v čele Sovětského svazu

v letech 1924–1953


© Václav Veber, 2016

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2016

cover © Dagmar Krásná, 2016

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-930-3

autor:

doc. PhDr. Václav Veber, CSc.

recenzoval:

MPhil, MA Petr Roubal

Václav Veber

Rudý car – Stalin v čele Sovětského svazu 1924–1953

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.


OBSAH

Předmluva ke 2. vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. kapitola Cesta k moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 2. kapitola Velký přelom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

Stalin jako budovatel průmyslu . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Socialistická kolektivizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Konec kolektivizace a její výsledky . . . . . . . . . . . . . . . 55

Strana a dobytí společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 3. kapitola Stalinova hrůzovláda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 4. kapitola Stalinova zahraniční politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 5. kapitola Druhá světová válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

Na Hitlerově straně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

První fáze rusko-německé války . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Druhá a poslední fáze rusko-německé války . . . . . . . . . . 119 6. kapitola Po válce – stalinismus na počátku studené války . . . . . . . . . 127

Vznik studené války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

Poslední Stalinovy zločiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

Závěr. Stalin v ruské historii . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Chronologie událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

Slovníček méně známých pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . 17 0

Kdo je kdo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 2

Bibliografie použité literatury a pramenů . . . . . . . . . . . 177

Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182



PŘEDMLUVA KE 2. VYDÁNÍ

Je to již více než deset let, kdy v nakladatelství Triton v edici Dějiny do

kapsy vyšla publikace Stalinovo impérium (Rusko 1924–1953). Ačkoliv

naše česká vydavatelská aktivita zabývající se moderními sovětskými

i ruskými dějinami není příliš bohatá, je vhodné uvést, že téma je stále

živé a naše znalosti o něm si při nejmenším zaslouží inovaci. Od roku

2003 vyšlo zvláště v Rusku, ale i jinde ve světě, mnoho nových stu

dií, odborných i z kategorie literatury faktu, právě tak i řada sborníků

z různých konferencí, pokusů o shrnující zpracování, rovněž tak nové

dokumenty, které se objevily v ruských archivech a byly zpřístupněny.

Je tedy nejvyšší čas pokusit se o zpracování této tematiky na základě

nových impulzů. Jistě není třeba připomínat, že Rusko samo se často

připomíná svou aktivní politikou i snahou zasahovat do vývoje mezi

národních vztahů, hledá své místo ve světové politice, jeho současná

politická elita se často odvolává na historické zkušenosti i tradice, není

proto divu, že téma samo vyžaduje stálý a nepřetržitý studijní zájem.

Stále platí Masarykova teze, kterou už vyznával Jan Slavík: Rusko není

třeba milovat ani nenávidět, Rusko je třeba studovat a znát. Proto jsem

uvítal nabídku redakce nakladatelství Triton, abych připravil do tisku

druhé vydání starší práce o Stalinově Rusku, rád bych při této příleži

tosti vyslovil redakci upřímné poděkování.



11ÚVOD

ÚVOD

Jozif Džugašvili, po otci a po ruském způsobu Vissarionovič, známý

jako Soso, Koba, především však jako Stalin, se narodil v Gruzii a po

cházel z nuzných poměrů. Nic ovšem nevíme zcela jistě. Jeho otec byl

snad příležitostný švec či dokonce rolník, jistě hodně pil a podle svě

dectví Stalinovy dcery Světlany zemřel v době Jozifova dětství prav

děpodobně v důsledku hádky opilců. Matka posluhovala a musela se

dost ohánět. Ze syna chtěla mít pána a jistě byla ochotna udělat pro

něho všechno na světě.

Zdá se, že Stalinovými přirozenými vlastnostmi byly lež a utajování.

Nic podrobného ani přesného o jeho životě, než vstoupil do popředí ve

řejného zájmu, nevíme, sám neprozradil skoro nic, pokud se ale o něčem

zmínil, nejčastěji si protiřečil. Tak například datum jeho narození. Dnes

s jistotou víme, že se narodil 18. prosince 1878 (používám důsledně

Stalinův rodný dům


12 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953 evropský kalendář), on ale celý život uváděl jako datum svého narození, které se také oficiálně slavilo, 21. prosinec 1879. Dodnes se nepovedlo opravit drtivou většinu světových encyklopedií, vytrvale lpí na nesprávném údaji. Mám pro posunuté datum jeho narození docela pravděpodobné vysvětlení (gruzínské i ostatní matky na Kavkazu uváděly svým synům pozdější datum narození, aby oddálily jejich případný nástup do ruské armády – bály se všudypřítomné šikany; stejně se zachovala Stalinova první manželka se synem Jakovem). Už méně pochopitelné však je, proč ho uváděl i v dospělosti. A tak je to se vším. Se školou a vlastně celým životem v době carského Ruska. Nevíme ani přesně, kolikrát byl skutečně zatčen, kolikrát utekl z vyhnanství, kolikrát byl v cizině a co doopravdy dělal. Jeho oficiální životopis se tvořil až velmi pozdě v době jeho politické vlády, tříbil se a skládal z mnoha výmyslů i polopravd, až vznikla příkladná vzorová verze, která jistě neodpovídá skutečnosti.

Měl pravděpodobně dost obtížný život – ani na vyšší vzdělání nedo

sáhl. Základní čtyřletou školu v Gori navštěvoval šest let (myslím si, že pro obtíže s ruštinou, která byla i v Gruzii vyučovacím jazykem, ale mohlo tomu být i proto, že rodiče neměli peníze na školné

1

) a pravo

slavný seminář v Tbilisi nedokončil, přestal jej na jaře roku 1899 navštěvovat a k závěrečným zkouškám pátého ročníku se nedostavil

2

. Byl

vlastně nedostudovaným popem, pravoslavným farářem. V následujícím období (až do roku 1917) chodil do práce pravidelně jen 16 měsíců, opět ale nevíme přesně, čím se zabýval. Krátce byl zaměstnán v tbiliské hvězdárně, snad jako knihovník, matematik nebo pomocný pracovník – i tady si však můžeme vybrat. Od 23 let byl profesionálním revolucionářem, živila ho strana či spíše skupina, s níž byl v kontaktu a s největší pravděpodobností se profiloval jako bandita nebo v dnešním pojetí jako terorista. Bezpochyby organizoval tzv. exy čili expropriace, vyvlastnění (nejvyhlášenější byly přepady bank a následné loupení peněz – ta nejznámější se odehrála na Jerevanském náměstí v Tbilisi v červnu 1907, zemřelo při ní deset ochránců a uloupeno bylo 250 tisíc rublů), což tito „revolucionáři“ považovali za oprávněné. Někdy se možná po- 1 Boris Sokolov: Stalin – vlasť i krov, Moskva 2004, s. 12n. 2 Podle Sokolova i zde mohly být důvodem peníze na školné, jak uvedl Stalin při

vysvětlení v roce 1902 v jednom z dotazníků, ale v r. 1932 ve zdůvodnění upřesnil,

že to bylo za revoluční činnost. Jenže od druhého ročníku měl kázeňské prohřeš

ky, od třetího navíc i špatný prospěch, který též mohl být důvodem k ukončení

studia. Faktem je, že se koncem pátého ročníku na závěrečné zkoušky bez udání

důvodu nedostavil a následně mu bylo studium přerušeno – šestileté studium tak

ukončil čtvrtým ročníkem.


13ÚVOD

dílel i na protivládních akcích, jako byly stávky či demonstrace, občas psal, dokonce i básně. Rozhodně chtěl svrhnout stávající řád nebo ho aspoň citelně poškozovat. Sám se jednou chlubil tím (uvádí to Chruščov), že se nejraději držel kriminálníků, které považoval za „sůl země“.

Asi bychom neměli přehlédnout, že v dětství měl mnoho zdravotních problémů. Především byl velmi nízkého vzrůstu (v dospělosti měřil 162 cm) a byl často nemocen. Po neštovicích mu zůstaly tváře plné jizev, loket levé ruky měl po úrazu asi v šesti letech neohebný a nemohl narovnat ruku (obvyklá kariéra manuálního pracovníka mu tak byla znemožněna) a navíc měl od narození na jedné noze dva srostlé prsty. Fyzicky byl velmi handicapován; na obrázku třídy základní školy, který se zachoval, vypadá, jako by tam ani nepatřil. Co mu scházelo po fyzické stránce nahrazoval podle svědectví spolužáků zjevnou ambiciózností a všeobecnou ctižádostí. Stále prý kolem sebe organizoval skupiny kamarádů a hlavně dbal na to, aby ho poslouchali.

V září 1905 (to mu bylo 27 let) se v Tbilisi nastěhoval do domu rodiny Svanidzeových a brzo se sblížil s jejich nejmladší šestnáctiletou dcerou Jekatěrinou, kterou si následující rok v červenci 1906 vzal, protože spolu čekali dítě. V březnu 1907 se mu narodil syn Jakov, Jekatěrina ale po nuceném přestěhování do Baku v listopadu téhož roku

Žáci dobového semináře – Stalin v horní řadě uprostřed


14 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

zemřela na tyfus a Jakov zůstal u rodiny jeho zemřelé manželky, kde

se se o něho starala její sestra. Stalin se s ním stýkal opravdu zřídka.

S Leninem se osobně znal od prosince 1905, pracovat pro něj začal

asi velmi brzy, už od roku 1902. Lenin ho zprvu nebral nijak zvláště

na vědomí (je znám jeho dopis z roku 1915, v němž shání jeho jmé

no s tvrzením, že mu vypadlo z paměti), ale Stalin byl pro něj jistě

užitečný – pokud však pracoval v naprostém utajení. Dobře ho znali

gruzínští sociální demokraté, kteří se však ve své drtivé většině hlásili

do protileninského tábora a počítali se k tzv. menševikům. Asi do roku

1907 působil Stalin převážně v Gruzii, poté se, pokud nebyl ve vy

hnanství v Rusku, dostal i do Petrohradu. Když se Stalin po březnové

revoluci 1917 objevil v předních orgánech bolševické strany, zveřejnili

menševici pochyby o jeho minulosti. Prý byl v letech 1907–1908 vylou

čen ze sociálně demokratické strany (právě za teroristickou činnost,

s níž menševici nesouhlasili) a v roce 1910 byl v Gruzii na stranické

půdě dokonce jako agent-provokatér obviněn ze spolupráce s carskou

policií (prý pro ni pracoval od roku 1906).

3

Argumenty se zdály být

3 Podrobně tuto historku na základě Trockého dokladů (L. Trotzky: Stalin, London

1941, s. 101) probírá R. Payne (Stalin, Stuttgart 1967, s. 110n.) – v březnu 1918

Stalin – policejní foto

z roku 1902


15ÚVOD

docela věrohodné. Před agenty se totiž vždy zázračně otevírala kariéra (v únoru 1912 byl totiž kooptován do ilegálního vedení bolševické strany v Rusku), což známe i z naší nedávné minulosti a vlastně i z devadesátých let. Obě obvinění se přetřásala v tisku a vyloučení se dostalo dokonce i před soud. Stalin podal žalobu a přestože soud nic nerozhodl, brzy všichni zainteresovaní pochopili (bylo to už v roce 1918), že podobné otázky jsou přinejmenším nežádoucí a pro tazatele doslova nebezpečné

4

.

Stalin byl neznámou osobou i po celý rok 1917, nikde nevystupoval

na veřejnosti a většinou mlčel i na schůzích stranických orgánů (John Reed ho ve své bolševiky oslavované prokomunistické reportáži Deset dnů, které otřásly světem nikde nejmenuje); hlasoval ovšem vždy pro Lenina.

Stalinovo vyhnanství mělo končit v létě 1917, přerušeno však bylo

o rok dříve, protože byl – spolu s ostatními vyhnanci – na podzim r. 1916 povolán k odvodu do armády. Ze zdravotních důvodů však odveden nebyl, ale do Turuchanského kraje

5

se už také nemusel vrátit,

a tak nahodile spolu s Kameněvem, jenž měl stejný osud, čekali, co se bude dít. Březnovou revoluci 1917 a pád carismu přivítali, neprodleně se vydali do Petrohradu a z titulu svého stranického postavení se ujali řízení Pravdy. Stalin se stal jedním z redaktorů a napsal asi 60 článků, jejich pozdější kritická analýza mu mnoho chvály nepřinesla. Zprvu bydlel u svých známých, v rodině Allilujevových, kde však bylo málo místa (měli čtyři syny a dvě dcery a právě k nejmladší Naděždě, které

připomněl veřejně Martov, přední menševik ve svém listě Vperjod a otiskl i v Izvěs

tiích a v Pravdě, že Stalin byl vyloučen ze strany. Stalin se bránil, byla ustavena

komise k přešetření celé záležitosti (předsedal ji Nikolajevskij), ta odjela do Gruzie

a vrátila se s pozitivním zjištěním, ale výsledek již nikoho nezajímal. Martovův

Vperjod byl v dubnu 1918 zakázán. Nově celou záležitost probral A. Antonov-Ov

sejenko: Stalin i jego vremja, Voprosy istorii 1989, č. 1, s. 84n. 4 Diskuse o tom, že Stalin pracoval krátkodobě i pro Ochranku a byl tedy agentem

-provokatérm, se znovu vrátila za Chruščova v době 20. sjezdu 1956, mnozí staří

bolševici žádali podrobná šetření. Chruščov je však jednoznačně okřikl, údaj

ně argumentoval: „To by znamenalo, že v naší zemi vládl třicet let agent carské

ochranky“. Edvard Radzinskij: Stalin – zevrubný životopis založený na nových

dokumentech z ruských tajných archivů, MF, Praha 1998, s. 73. 5 Stalin žil krátce v Igarce. Na tomto místě byla v roce 1947 postavena Stalinova

socha a objekt přikryt konstrukcí jako památník. Vězňové cestující po Jeniseji do

pracovních táborů museli vystoupit a jít pěšky uctít tento Stalinův monument.

To platilo do Stalinovy smrti, socha byla 1961 svržena do Jeniseje. R. Conquest:

Stalin, München – Leipzig 1991, s. 85–86.


16 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953 v roce 1917 bylo 16 let, nalezl Stalin cestu, v roce 1919 si ji vzal za manželku a v březnu 1921 se jim narodil syn Vasilij).

Ukázalo se však brzy, že Stalin ve vedení strany je velmi schopným

administrátorem, dokonalým úředníkem a že je hlavně důsledný: úkoly, jimiž je pověřen, splní do poslední tečky. Byl také specialistou na „mimořádná opatření“

6

. Andrej Zubov v jedné z posledních ruských

prací, která se věnuje i Stalinovi, upřesňuje: „Stalin byl inteligentní a bystrý, avšak postrádal kreativitu, byl chorobně podezíravý, mstivý a patologicky hrubý.“

7

Brzy byl pro Lenina nepostradatelný nejenom

proto, že se s ním v názorech rozcházel jen výjimečně, tj. že případně nestačil Leninovým obratům a změnám v posuzování věcí, byl ale schopný organizačně zabezpečit všechny jeho nápady i experimenty. Nepřekážel ani originalitou myšlení, z jeho strany totiž nehrozily žádné nové koncepce či návrhy, jimiž by se Lenin musel zabývat. Leninovi jen vadilo, že je arogantní a hrubý při vyžadování povinností a občas se s ním dokonce vážně střetl (v jednom z posledních svých dopisů žádal, 6 D. Volkogonov: Triumf a tragédia – politický portrét J. V. Stalina, I., Bratislava

1990, s. 93. 7 A. Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století – díl I. (1894–1939), Argo, Praha 2014,

s. 780.

Stalin s druhou manželkou Naděždou Allilujevovou


17ÚVOD

aby byl pro své charakterové vady z tak vysoké funkce odvolán, jeho

přání však nebylo vyslyšeno). Volkogonov na jiném místě

8

píše, že Sta

linův prostý styl v sobě skrýval „hluboký primitivismus a intelektuální

ubohost“. Tak se stalo, že byl Stalin od samého začátku v nejvyšším

vedení strany a tím i státu, od léta roku 1919 byl členem politického

byra. Tvořili ho v té době Lenin, Kameněv, Krestinskij, Stalin a Trockij,

a i když docházelo pod Leninovou taktovkou k jeho postupné obmě

ně, Stalin v něm nikdy nechyběl. Většinou jako jediný z vedení zasedal

ještě v tzv. organizačním byru, kde měl na starosti realizaci, provedení

a kontrolu přijatých závěrů. Proto Stalina málokdo znal, většina nemě

la o jeho činnosti ani ponětí a světový tisk ještě v roce 1924 komolil

jeho jméno.

8 D. Volkogonov: Sem vožděj, I, Moskva 1995, s. 183.

Stalin za občanské

války 1918


18 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

1. KAPITOLA

Cesta k moci

Doufám, že se příliš nezmýlím, uvedu-li, že pravděpodobně někdy v období let 1921–1922 si Stalin uvědomil možnost stát v čele státu. Sál do sebe zkušenosti a znalosti politického praktika se zřetelnou vášní po moci, byl úzce napojen na Lenina, jenž tomto období začal viditelně zdravotně strádat. Vrhl se na studium historie, aby z ní získal maximum znalostí i návrhů, jak řešit otázky moci a jak ji bezbolestně kumulovat. Hledal užitečné příklady od Caesara až k ruským carům, nezapomněl ani na Napoleona.

9

Situace přímo volala po perspektivním výhledu. Na jaře 1921 Lenin

pod tlakem poměrů i z obav ze ztráty moci začal měnit, ovšem jen dočasně, politiku státu – na všechny neduhy měl orientaci na tzv. novou ekonomickou politiku. Nebyl to upřímný obrat už proto, že v popředí Leninova zájmu nebyl prospěch země, ale udržení moci v rukou bolševické strany a především jeho samého. Podle Leninova názoru bylo nutné každou novinku či obrat v politice zabezpečit upevněním bolševické vlády, rozumělo se tím moci jeho samého, eventuálně nepočetné skupiny jeho stoupenců. Je až k neuvěření, že se mu vláda vymykala z rukou a hrozící hospodářský kolaps i stav naprostého úpadku společnosti a postupný růst odporu vůči bolševické moci se jevil jako krajně nebezpečný. Největší autoritu i věhlas mezi ruskou i mezinárodní levicovou veřejností měl Trockij; každý viděl jeho konkrétní snažení i zásluhy jako na dlani, rovnoměrně byl milován i nenáviděn a není vyloučeno, že bez 9 Podrobně o tom píše D. Volkogonov (Triumf a tragédie) v kapitole Stalinův inte

lekt. Píše mj.: „Stálý, trvalý zájem věnoval Stalin do konce života historické literatu­

ře, především životopisům císařů a carů. Velmi důkladně studoval knihy I. Belljar­

minova Kurs ruských dějin, T. Vippera Studie z dějin římské říše, Alexeje Tolstého

Ivan Hrozný, sborník Romanovci a jiná díla... Není těžké postřehnout, že ve výkladu

ruských dějin spatřoval Stalin jeden z nejvýznamnějších nástrojů k upevnění sa­

movlády a k formování společenského vědomí.“ (česky Triumf a tragédie, Sovětská

literatura 1990, č. 6, s. 23).


19CESTA K MOCI

svého přičinění si vystavěl dost silné politické zázemí v bolševickém Rusku. V jeho četných statích (začal vydávat rozsáhlé sebrané spisy) nenajdeme ani zmínku, že by usiloval o post nejvyššího vládce, ale v koutku duše byl jistě přesvědčen, že ho tento post nemine. Stále více vysokých stranických byrokratů stálo za ním a podporovalo jeho návrhy; všichni tři straničtí tajemníci, kteří vládli stranickým aparátem (do roku 1921), byli na jeho straně a žádná funkce mu nebyla dost vysoká, aby ji přijal. Protože byl intelektuálně velmi bystrý, podával jak na běžícím pásu formou memorand návrhy na řešení všech možných otázek správy státu a mohl kdykoli poukázat na to, že jakýkoli předkládaný návrh už dávno předjímal. Lenin byl ovšem velmi citlivý na své postavení vůdce, a tak se nemůžeme divit, že začal své udivující změny politiky organizováním stranických poměrů. Molotov nás informuje poměrně přesně a tvrdím, že v tomto bodě i pravdivě, že Lenin zahájil svou ofenzivu čipernou aktivitou, jež až příliš připomínala docela obyčejné intriky

10

. Vytvořil totiž

malou leninskou kohortu – čítala pouhých deset členů a ty na zvláštních frakčních schůzích instruoval, jak si mají ve stranických sporech počínat (Molotov s patrným obdivem vzpomínal, že jim Lenin jednou dokonce přikázal vystoupit proti sobě, aby tak bylo v zárodku zastaveno možné obvinění z frakční činnosti). Šel tak daleko, že jednotlivcům stanovoval i pořadí, v jakém mají vystoupit v diskusi, a hlavně obsah jejich vystoupení. Cílem bylo zabezpečit bezproblémové zvolení všech zúčastněných do ústředního výboru a sám pak vedl režii diskusí i rozhodování všech možných instancí, především XI. sjezdu bolševické strany. Trockij, jenž byl předmětem tohoto zvláštního zájmu, neměl o těchto aktivitách ani tušení, a tak prohrál na celé čáře, aniž si toho možná byl důsledně vědom. Zůstal sice v nejvyšším vedení, ale nyní bez jakéhokoli zázemí. Všichni tajemníci ústředního výboru, kteří ho dosud výhradně podporovali, byli odvoláni, právě tak jako celý aparát, jenž byl podroben zdrcující kritice. Leninovým trumfem na místo generálního tajemníka byl Stalin, ale protože vážně onemocněl, zastoupil ho na rok Molotov a Stalin se teprve na XI. sjezdu v roce 1922 ujal této pro něho vytoužené funkce, aby ji pak až do své smrti neopustil.

11

Zajímavé na této klíčové události je,

10 F. Čujev: Sto sorok besed s Molotovym, Moskva 1991, s. 181. 11 Na 7. sjezdu bolševiků v březnu 1918 byl Stalin zvolen do 15členného ústředního

výboru (z 39 možných hlasů získal 32, nejvíce Lenin a Trockij po 34), funkci

sekretáře plnil Sverdlov; na 8. sjezdu v březnu 1919 byl Stalin opět zvolen do

19členného ústředního výboru, funkci sekretáře plnil Krestinskij; na 9. sjezdu

v dubnu 1920 byl Stalin opět zvolen do 19členného ústředního výboru, funkci

sekretáře opět plnil Krestinskij. Na 10. sjezdu v březnu 1921 byl Stalin zvolen do


20 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953 že údajní protivníci, jmenovitě Trockij, si nedokázali představit závažnost této funkce pro další vývoj bolševické vlády a nikdo z nich nebyl ochoten ani uvažovat, že by tuto funkci přijal. Snad se domnívali, že chytré a originální články mají větší váhu než praktická organizační opatření. A v této situaci se Stalinovi otevřely nové perspektivy. Jakmile do funkce nastoupil, začal si věřit, získával sebevědomí a zvykal si na myšlenku, že to bude on, kdo bude mít jednou v rukou osudy státu, bolševické strany i podoby světové vlády. Maršálská hůl, která dřímala v jeho torně, začala nabývat konkrétních tvarů.

Při popisu těchto událostí bývá zvykem zabývat se zeširoka teoretic

kými spory a výklady, kterými plnili stránky tehdejších novin hašteřící se intelektuálové. Stalin vystupoval jen zřídka, o to více však dbal na organizační stránku věci, nikdy ale o sobě nezapomněl tvrdit, že je nejvěrnější Leninův žák. Domněnka, že by se spory řešily za účasti a vlivu veřejnosti, je zcela nemístná – veřejnost stranická sice diskutovala, ale veřejnost nestranická se o tyto spory jistě ani nezajímala a těšila se určitému uklidnění poměrů, protože diskutující státní správa a hádající se stranické vedení se na jakékoli konkrétní politice vůči obyčejným lidem nedokázaly shodnout. Je pravda, že z hlediska obyčejných lidí toto příznivé období netrvalo dlouho, asi dva až tři roky, přesto je spjato s řadou iluzí i všemožných očekávání.

Stranické spory proto popíšeme jen stručně, začaly hned s Lenino

vými zdravotními obtížemi a především s jeho smrtí. Možná že ani nebylo velkým překvapením, že se celý zbytek tehdejšího vedení společně a organizovaně vrhl na Trockého, do čela se postavil tzv. triumvirát: Zinověv, Kameněv a Stalin (dobová publicistika předpovídala vítězství Zinověva, jenž byl tehdy v čele Komunistické internacionály). Trockij reagoval zprvu vyhýbavě (Zinověva považoval za demagoga, Kameněva za pedanta a Stalin byl pro něho zcela bezvýznamný), pak zakřiknutě, vystupoval docela nejasně

12

. Ve straně chtěl demokracii – říkal tomu

Nový kurz a ve státě žádal rychlý konec NEPu a ještě rychlejší start k socialismu, což znamenalo v praxi rychlou industrializaci, vševládné direktivní řízení a rozhodný politický útok na „buržoazii“, zvláště

25členného ústředního výboru (dostal 458 hlasů, nejvíce Lenin 479, Radek 475,

Tomskij 472, ale Trockij 452), sekretářem se stal Molotov. Na 11. sjezdu v dubnu

1922 byl Stalin zvolen do 27členného ústředního výboru, „odpovědným tajem

níkem“ se stal Stalin. Titul generálního sekretáře získal na 12. sjezdu v dubnu

1923). Podrobněji V. Veber: Stalin – stručný životopis, s. 53. 12 L. Schapiro: Die Geschichte der kommunistischen Partei der Sowjetunion, Ber

lin 1961, s. 217n.


21CESTA K MOCI

kulaky. Inicioval tzv. memorandum 46, k němuž se přidali i zástupci již odmítnuté tzv. dělnické opozice. Protivníci Trockého si úkoly rozdělili: Zinověv a spol. obhajovali stranickou politiku a aparát, Bucharin horoval pro politiku NEPu (došel až k výzvě veřejnosti Obohacujte se!) a Stalin tvořil stranický aparát a hlavně ho hnětl k obrazu svému. Porážka Trockého byla ve straně neodvratná, Trockij se 15. ledna 1925 vzdal funkce lidového komisaře vojenství a zůstal v politice bez angažmá i bez podpory jako sólista.

Klid netrval dlouho. Už na XIV. stranické konferenci v dubnu 1925, která měla být symbolem vítězství nad Trockým i symbolem spolupráce, začaly vztahy mezi vítěznými předáky viditelně skřípat. Dnes víme, že vše se odehrávalo pod taktovkou nenápadného a mlčenlivého Stalina, všemi ještě podceňovaného. Jinak řečeno: vítězové se do sebe pustili. Zinověv se svými přívrženci chtěli aktivnější hospodářskou politiku v duchu Trockého návrhů, Bucharin byl ostře proti a za něj se nakonec postavil i Stalin. Jeho práce rychle postupovala, ale přímo v době sporů byl málo vidět. V tomto období např. „dobyl“ Moskvu, to znamená moskevskou organizaci, v níž prosadil radikální kádrové změny ve svůj prospěch. Namísto Kameněva se stal stranickým šéfem Moskvy jeho přívrženec Uglanov.

Spory se vedly celý rok 1925 a před prosincovým sjezdem bolševické strany se Zinověv se svou skupinou domnívali, že přišla jejich chvíle. Podpořila ho veřejně i Krupská, vdova po Leninovi. Zdálo se, jako by převzali taktiku i program mlčícího Trockého, byli proti „rostoucí moci byrokracie“ a pro rychlou industrializaci; celá záležitost se vyvíjela jakoby podle předem daného schématu. Oponenti mluvili a psali, Stalin a aparát jednal. Obsadil téměř všechna křesla na stranickém sjezdu a žádné argumenty nehodlal ani vyslechnout. Při hlasování dostal stalinsko-bucharinský blok 559 hlasů a pro Zinověva a spol. hlasovalo pouhých 65 přítomných (celá leningradská delegace, kde byl šéfem sám Zinověv).

Jako příklad ostrých slovních půtek si z protokolu prosincového sjezdu uvedeme krátký úryvek Kameněvovy řeči, která byla stále přerušována stalinskými delegáty:

„Kameněv: Jsme proti tomu, aby se vytvářela teorie ,vůdce‘... Jsme proti tomu, aby sekretariát fakticky [...] stál nad politickým orgánem [...] Jsme proti tomu, aby naše nejvyšší vedení [...] politické byro mělo skutečně plnou moc [...] osobně jsem došel k přesvědčení, že soudruh Stalin nemůže splnit úlohu sjednotitele bolševického vedení. (Hlasy


22 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953 z míst: Nesprávně! Hlouposti! Hle, v čem je podstata! Odkryli karty! Šum. Potlesk leningradské delegace. Výkřiky: My vám nedáme vedení! Stalin! Stalin! Delegáti vstávají a zdraví s. Stalina. Bouřlivý potlesk. Vý­ křiky: Hle, kde se sjednocuje strana. Bolševický štáb se musí sjednotit! Jevdokimov z místa: Ať žije ruská komunistická strana! Hurá! Hurá! – delegáti vstávají a křičí hurá! Šum. Bouřlivé, dlouho neumlkající ovace, Jevdokimov z místa: Ať žije ústřední výbor naší strany! Hurá! – delegáti křičí hurá! Strana především! Správně! Potlesk a výkřiky hurá! Hlasy z místa: Ať žije soudruh Stalin! – bouřlivý, dloutrvající potlesk, výkřiky hurá! Šum.)

Předsedající: Soudruzi, prosím, uklidněte se. Soudruh Kameněv hned

dokončí svou řeč.

Kameněv: Tuto část své řeči jsem zahájil slovy: jsme proti teorii osobní

moci, jsme proti tomu, aby byl vytvářen vůdce. Těmito slovy také končím svou řeč. (potlesk leningradské delegace.)“

13

Následovala – jak jinak – rozsáhlá kampaň proti opozici a s ní pota

jí i veřejně-organizační změny. Provedeny byly prověrky v aparátu všech větších státních i stranických institucí, v redakcích novin, v bezpečnosti i ve vedení stranických organizací. Do čela stranické organizace v Leningradu přišel stalinista Kirov. Oponenti byli důsledně zváni „novou opozicí“, a když se k nim veřejně přidal Trockij, tak tzv. sjednocenou opozicí; sami se ovšem nazývali „bolševici-leninci – opozice VKS(b)“. Jejich skandalizování nebralo konce, obviňováni byli ze stále těžších hříchů. Koncem roku 1926 byl Zinověv odvolán z politbyra, jež bylo doplněno Stalinovými lidmi a hlavně rozšířeno (ve vedení z opozice zůstali jen Trockij a Kameněv). Opozičníkům docházelo, že jsou bez šance. V říjnu 1926 byl na světě první omluvný list, opozičníci včetně Trockého se omlouvali „straně“, podřizovali se bez podmínek rozhodnutím stalinských orgánů a dožadovali se jen práva na práci pro stranu a Sovětský svaz.

Tehdejší premiér Rykov, jenž jednoznačně podporoval Stalina (pozdě

ji Stalinem popravený) obhajoval jeho postoj v řadě svých vystoupe

ní, 26. 7. 1926 na schůzi moskevských komunistů mj. pravil: „Naše

komunistická strana je jedinou stranou proletářské diktatury, která tuto

diktaturu uskutečnila za neobyčejně obtížných poměrů měšťáckého 13 XIV. sjezd Všesojuznoj komunističeskoj partii (b) 18 – 31 dekabrja 1925 g., ste

nografičeskij otčet, Moskva – Leningrad 1926, s. 72n a 89n.


23CESTA K MOCI

obklíčení a boje třídního uvnitř země. Proletariát je v naší zemi číselně

dosud v menšině. Komunistická strana může svoji historickou úlohu

výstavby socialistické společnosti splnit jen tehdy, když v řadách stra­

ny bude vládnout neochvějná železná jednotnost. Když každý, kdo

proletářskou disciplinu ve stávce poruší, je považován za stávkokaze,

je každý, kdo jedná proti disciplině strany proletářské diktatury, ještě

horší než stávkokaz. Kdyby strana v období, jež teď prožíváme, nemě­

la sílu, odvahu a odhodlanost včas přerušit rozkolnické pokusy každé­

ho vůdce [...] znamenalo by to, že komunistická strana není ještě zralá

pro diktaturu proletariátu.“

14

14

Celý rok 1927 byl v tomto smyslu vyplněn morálním rozkladem le

ninských bolševických vůdců. Kolísali mezi „věrností“ straně, což stále jednoznačněji znamenalo Stalinovi, a svými pofiderními zásadami, které vystrkovali na střídající se prapory. Bylo těžké říci, že jim jde o podíl na moci. V podstatě se rozdělili a asi osm až deset tisíc svých přívrženců, ponejvíce z vyšších intelektuálských složek, nechali na holičkách. Větší část kolem Zinověva a Kameněva vsadila na dohodu se Stalinem, tvářila se disciplinovaně a vnucovala se k opětnému přijetí do stranické špičky. Zdá se, že to Stalinovi nebylo sympatické, nestál o ně, ale fakt jejich morální porážky vnímal pozitivně. Podřídit se nehodlal Trockij, jeho svěřenci však táli jak jarní sníh a brzy se počítali jen na 14 Meztiskor 1926, č. 47, s. 720. (Meztiskor – mezinárodní tisková korespondence,

týdeník Komunistické internacionály vycházel ve dvacátých letech v různých ja

zykových mutacích, mj. i česky.)

Stalin s Rykovem, Zinověvem a Bucharinem


24 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953 desítky. Na konci léta 1927 přišlo vyvrcholení. Tajná policie (OGPU) přistrčila opozici k nelegálním aktivitám, které byly sice viditelně neškodné (tajná setkání a řeči, pokus o tištění letáků apod.), o to více pak byly odsuzovány. Jen Trockij se odhodlal k výzvě svrhnout Stalina, ale jakékoli jejich pokusy veřejně vystoupit končily fiaskem. Od září docházelo k systematickému vylučování ze strany, a pokud to šlo, pak i k zatýkání, podle odhadů šlo asi o šest tisíc lidí. Mezi vyloučenými byli ovšem Trockij i Zinověv a jejich přívrženci, na jejich ochotu podřídit se nikdo nebral zřetel. Patnáctý sjezd bolševiků v prosinci 1927 byl velkým Stalinovým triumfem, nebyl na něm jako delegát ani jeden zástupce opozice, zaníceně a bez obav se mluvilo jen proti ní.

Je skoro v logice věci, že ani toto vítězství nebylo pro Stalina konečnou stanicí, stále totiž využíval tzv. Bucharinovy skupiny, zprvu se nedokázal obejít bez jeho vydatné opory. Bucharin byl totiž výjimečný řečník a ještě lepší diskutér, slova ho činila stále radikálnějším, takže navrhoval až trestní postihy společných protivníků (je zajímavé a dokladem Stalinovy mistrné taktiky, že opozičníky před podobnými návrhy bránil). Tak se stalo, že rok 1928 je rokem rozchodu Stalina s Bucharinem i Rykovem, už posledními možnými vůdci země a strany z Leninovy kohorty. Stalinovo sebevědomí nabíralo na síle, často už vystupoval sám a co bylo nejzávažnější, pokoušel se i o formulaci programových cílů. I když byl evidentně velmi slabým teoretikem, uvažoval stále častěji jako pragmatik a realista a jeho program nabýval reálných podob a rozměrů, jako by náhle věděl, co je třeba udělat a jak má postupovat. Veškerou tuto svou chytrost založil na Leninově dědictví, převzal jeho základní cíle včetně systému a rozhodl se, že všechny tyto stránky patřičně zdokonalí svou precizní byrokratickou prací. K tomu, aby uskutečnil tak závažné rozhodnutí, musel být ovšem sám – zdůvodňovat proč a co dělá, považoval tradičně za nepatřičnou ztrátu času.

Je to zvláštní a skoro nepochopitelné, zřejmě však pravdivé, že Stalin byl tvůrcem tzv. pravé bucharinské opozice, s níž ve zcela nerovných podmínkách „zápasil“ po celý rok 1928 a ještě část následujícího roku. Bucharin byl zastáncem nekonfliktní hospodářské politiky, což znamenalo orientaci na povlovnou hospodářskou konsolidaci země s pomocí smíšené ekonomiky, a spory o postavení v žebříčku moci ho nakonec dovedly i ke kritice byrokratických poměrů ve vládě i ve straně samé. Stalin jednoznačně obhajoval změny ve straně jako velmi pozitivní, upevnil totiž centralistické byrokratické vládnutí na všech stranách (a zcela si ho podřídil) i radikální změny ve straně samé. Otevřením


25CESTA K MOCI

strany tzv. Leninovými nábory přijal nové členstvo a rozšířil ji až na milionovou organizaci – v takových podmínkách bolševická strana nikdy nepracovala a ani to neuměla. I když vyšel z Bucharinovy myšlenky budovat socialismus v jedné, a to dokonce i zaostalé zemi (to ortodoxní marxismus nepřipouštěl, Lenin málokdy), dal jí jiný obsah. Ten bychom mohli nejvíce připodobnit pojetí a návrhům Trockého, totiž budovat hospodářství co nejrychleji a zároveň zlikvidovat soukromé vlastnictví i všechny jeho možné a přežívající formy. To bylo také cílem Leninova plánu, protože teprve v něm viděl konečné a trvalé vítězství bolševické strany v zemi.

Popisovat konflikt mezi Stalinem a Bucharinem je fádní, Stalin měl po celou dobu pevně otěže v rukou. Přímo příkladnou akcí bylo, jak donutil Bucharina obhajovat Stalinovo pojetí na VI. kongresu Komunistické internacionály. Otevřeným rozporem, kdy už i Stalin považoval za nutné, aby byl zveřejněn, byly rozdílné postoje v zemědělské problematice. Stalin chtěl nastartovat rychlou kolektivizaci (čekal od ní naivně zlepšení hospodářských výsledků), Bucharin se nové války s rolníky doslova obával. Zase jen upozorním, jak si Stalin celý spor připravil. Začátkem roku 1928 navštívil Stalin na tři týdny sibiřské kraje, prý aby zlepšil práci a zajistil lepší výkup zemědělských výrobků. Byla to jakási poslední revizní Stalinova cesta, choval se na ní jako pravý ruský revizor. Odvolával, vyhrožoval, rozséval strach na počkání (za své cesty sesadil 1 157 stranických a sovětských místních funkcionářů) – nakonec odjel s programem rychlé kolektivizace jako jediného řešení kolosálních nedostatků. Jen se vrátil a výsledky byly zveřejněny, hned se přidávali Stalinovi mladí muži: díky Varejkisovi se přidala Centrální černozemní oblast, díky Ždanovovi Nižněgorodská, Kaganovič se zasadil o souhlasný postup na Ukrajině a Andrejev na Kavkazu. Pro tajnou militantní instrukci přijatou v ústředí nakonec hlasoval i Bucharin.

Další akcí, která měla poukázat na nedostatky a vynutit nové řešení, byl tzv. šachtinský proces. Konal se ve dnech 18. 5. až 6. 7. 1928 a na lavici obžalovaných bylo 53 báňských inženýrů, techniků či úředníků, z nich tři Němci. Tvrdilo se, že škodili státu, bránili potřebné výstavbě a že za nimi stáli bývalí majitelé a zahraniční kapitalisté. Neregulérní soud byl přísný (11 rozsudků smrti, ale jen pět provedených), další šli do vězení a do vyhnanství, z Němců byl odsouzen jen jeden, ale i ten pak byl po protestech propuštěn. Atmosféra však vyhovovala Stalinovi a rázem byli všichni pro nové postoje a bylo obtížné říkat něco jiného. Procesy ve formě divadelních her se rojily jak houby po dešti. Jak


26 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953 dobře a výstižně je již v roce 1930 popsal český publicista V. Charvát je vidět z následujícího úryvku:

„GPU odhalí spiklence a záškodníky, oznámí to chlubivě na veřejnosti, tisk bije denně na poplach, v závodech, dílnách, v organizacích, v kultur­ ních institucích jsou usnášeny rezoluce, končící výzvou: Žádáme zastře­ lení záškodníků! Zašlápněte protirevolučního hada! Odsuďte je k nejvyš­ šímu trestu!

Potom zatčení záškodníci ve vyšetřovací vazbě se přiznají ke všemu. Jejich přiznání je před zahájením procesu uveřejněno v novinách a pak se hledá nějaké velká místnost, nejčastěji divadlo, v němž se proces koná. V den zahájení procesu se pořádají demonstrace proti obžalova­ ným a průběh líčení se vysílá radiem. Obžalovaní opakují svá přiznání, kají se ze svých bludů a omylů a sami žádají, aby byli zastřeleni.“

15

Nejvíc Bucharina vyprovokoval Stalinův vstup do jeho hájemství, do tzv. Institutu rudé profesury. To byla vysoká stranická škola, kde byl sice rektorem historik Pokrovskij, ale všechno se opíralo o Bucharina. Stalin se nevnucoval sám (přednášel jen jednou a bez valného úspěchu), ale pověřil touto aktivitou své mladé kádry, kteří jako „intelektuální brigáda“ nabízeli jednu diskusi za druhou (všechno organizoval Kirov se svým propagandistou Pozernem). Je pravdou, že tito „proletářští studenti“, jak si také říkali, v diskusích s Bucharinem neuspěli, ale diskutovali i bez něho a tam měli navrch. Bucharin jistě cítil, že se stahuje smyčka, a reagoval, jak potřeboval Stalin. V létě 1928 navštívil Kameněva, hovořil s ním tři dny a zápis z rozhovoru, údajně pro Zinověva, se poté jakoby zázrakem rychle šířil, dokonce byl za pomoci Trockého otištěn v zahraničí

16

. Protože Bucharin po zveřejnění pravost

dokumentu popřel (co mu také jiného zbývalo), nevíme najisto, zda všechno vyšlo opravdu z jeho úst. V každém případě, pokud šlo o montáž, Stalin velmi dobře věděl, s jakými argumenty vystoupit. Bucharin údajně varoval Kameněva před největší možnou hrozbou, prý se schyluje ke spolupráci Stalina s Trockým a tomu je třeba za všech okolností zabránit. Jinak Stalina charakterizoval skoro jako zločince, prý je to „Čingischán, který nás zabije“, „bezprincipiální intrikán, který je ve své honbě za mocí schopen všeho“, je „idiotsky negramotný“ a nemá žádné názory, které shání, kde se dá. Prozradil i údajné důvěrné vzá- 15 V. Charvát: Jménem generální linie, Nová svoboda 1930 II, s. 17. 16 A. Avtorchanov: Technologija vlasti, Voprosy istorii 1991, č. 1–12 a 1992, č. 1–3,

odkaz je v č. 6, s. 90n. a R. Tucker: Stalin na vrcholu moci – revoluce shora

1928–1941, Praha 2000, s.104n.


27CESTA K MOCI

jemné rozmluvy z dob spolupráce, Stalin prý Bucharina přesvědčoval,

že oba jsou „himálajskými velikány“ mezi vedoucími bolševiky, že mají

proto „přirozené právo“ na vládu apod. Těžko dnes říci, zda Bucharino

vi rostlo odhodlání a odvaha anebo si počínal tak, jak si počínal, proto

že mu nic jiného nezbývalo. Zatímco do té doby vystupoval jako blízký

Stalinův spolupracovník a v naprosté shodě s ním, od léta 1928 začal

uveřejňovat články, které bylo lze vysvětlit jako jisté výhrady. Zvláště se

to týkalo úvahy Poznámky národohospodáře, kterou si jako šéfredak

tor Pravdy otiskl koncem léta 1928; byl však velmi krotký. Avtorchanov,

který byl ovšem tehdy na Stalinově straně a zúčastňoval se častých

aktivů, na nichž se rodila taktika i konkrétní úkoly v protibuchari

novském tažení, nás zpravuje o tom, že koncem ledna 1929 Bucharin

na politbyru předložil rozbor současných nedostatků ve vedení strany

i státu (shrnul je do osmi bodů) a žádal veřejnou diskusi. Stalin na oko

souhlasil, k diskusi mělo dojít na dubnovém plénu ústředního výbo

ru bolševiků, ale nazvat jednání na tomto shromáždění diskusí není

možné. Šlo o systematický, ucelený a zřejmě doslova zinscenovaný útok

proti Bucharinovi, který končil jeho vyhnáním ze všech vyšších funkcí

ve straně. Podobně dopadli i jeho možní přívrženci, i když se ze všech

sil snažili, aby zůstali stranou. Koncem listopadu 1929 už masově po

dávali sebekritiku, včetně Bucharina, a podřizovali se Stalinovi bezpod

mínečně a ve všem. Na celé kampani je ještě zajímavé vidět, jak se ak

tivy a vystoupení radikálních a vesměs mladých stalinovců postupně

z šarád proti Bucharinovi měnily v hagiografické oslavy „velkého“ Stali

na. Pokud to mohu posoudit, začal s tím Kaganovič, ale Molotov, Voro

šilov, Mechlis, Judin a další se rozhodně nenechali zahanbit.

Dne 21. prosince 1929 Stalin slavil své údajné padesátiny a byl to

bezesporu den jeho velkého triumfu. Oslavovala všechna periodika i in

stituce a jiný bolševický vůdce než Stalin v Sovětském svazu nyní ne

přicházel v úvahu. Z celého Leninova politbyra zůstal sám, Trockého

vyvezl ze země (v lednu 1929 do Turecka) a ostatní dokonale využil, po

nížil a držel jen krůček od vězení a popraviště, kde nakonec všichni

stejně skončili. Stalinovo vítězství bylo sice překvapující, jisté je, že se

o ně zasloužil především on sám. Od Leninovy smrti hrál roli skrom

ného pokračovatele jeho díla, jehož zajímají především osudy strany

a komunistické země. Zdálo se dokonce i informovaným posuzovate

lům, že se drží stranou všech nekonečných mocenských bojů, o svých

ambicích se nikdy ani nezmínil, ani je nenaznačil. Dlouho byl jakým

si arbitrem svářících se skupin i vůdců, sám v pozadí i v pilné práci.


28 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

Hrál svou roli dokonale, především tvořil aparát a orgány a vybíral si

lidi nezměrně oddané a ještě více poslušné, zmýlil se jen málokdy, a to

jen zpočátku. Asi největším jeho úspěchem a „přínosem“ zároveň bylo,

že dokázal leninský ústřední výbor, s nímž pracoval Lenin, nahradit

stranickým aparátem. Když bylo pětiletí bojů u konce, disponoval ne

jen poslušným stranickým aparátem, ale dokonce i vlastním osobním

sekretariátem, jenž velmi často přebíral otěže vlády. Od svých kolegů se

lišil jednoduchostí, okázale předváděl nedostatek intelektualismu jako

Stalin v plné síle ve třicátých letech


29CESTA K MOCI

přednost (ve srovnání se svými potenciálními soupeři, jimž se ve sku

tečnosti nemohl rovnat) a usiloval o jednoduchá hesla, hýřil tolerant

ností, kterou odložil až po svém dokonalém vítězství.

Byl slabší v teorii, vydával se tedy za realistu a pragmatického vůd

ce. Molotov v pamětech vzpomínal, že byl slabý v teorii i ve strategii,

ale „geniální“ v taktice. Všechny prý využil, jak potřeboval, ale pak...

letěly hlavy

17

. Mnoho věcí nechápal, vadila mu popularita jiných. Byl

nelidsky pracovitý, ale také lstivý, prohnaný a energický. Byl také vše

ho schopný a neměl morálku. Podobně se choval i ve vztahu ke světu.

Neodložil cíl dobytí světa, ale nepřipomínal ho, chtěl jít oklikou a doká

zal své úmysly dokonale tajit. I svět ho vzal na vědomí, dokonce v něm

viděl naději na lepší příští, na možnost domluvit se a nastolit klidněj

ší vztahy i vzájemnou úctu. Náš velmi dobrý znalec sovětských pomě

rů tehdejší novinář Josef Šrom

18

o Stalinovi věděl, že je „polotajemný“

a „poloneznámý“, ale byl si jist, že je také „navenek nejprostší, nejmé­

ně náročný, přímý a spravedlivý“, že je „ocelí sovětské vlády a komuni­

stické strany“ a myslel si, že je „znamenitý marxista“. Obecně se mezi

sympatizanty i protivníky věřilo, že Stalinovo vítězství otevřelo cestu ke

konstruktivní spolupráci.

17 F. Čujev: Sto sorok besed s Molotovym, Moskva 1991, s. 242.

18 J. Šrom: V říši Stalinově, Praha 1929, s. 227n.

Stalin s Dzeržinským, prvním sovětským čekistou


30 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953

2. KAPITOLA

Velký přelom

Někdy koncem dvacátých let se zrodil stalinismus, ucelená koncepce státní politiky v Sovětském svazu. Francouzský publicista F. Furet

19

píše o stalinismu jako o nejvyšším stadiu komunismu, ale toto označení nepovažuji za šťastné. Jistě, Stalinovi chvíli trvalo, než získal dostatečnou moc i sebedůvěru, ale nejpozději v roce 1929 už věděl, že nastala ta „správná chvíle“, aby se mohl pustit „do troufalého podniku vědomě a se sebedůvěrou“, jak píše Tucker

20

. Stalin vycházel neochvěj

ně z Lenina, přesněji ze svého výkladu Lenina, věrný až do morku kostí, ale přesvědčen, že jen on sám dokáže tento program realizovat v co nejkratším čase a co nejdokonaleji.

Zde je namístě upozornit, že o žádných alternativách politického programu se koncem dvacátých let nediskutovalo a ani nebyly předloženy. Všechny úvahy v tomto smyslu jsou dost pozdního data a vycházejí ze Stalinových pomluv jeho oponentů v době, kdy byl již absolutním vítězem a kdy se jeho oponenti nemohli bránit. Tehdy jim nasadil psí hlavu, takže později u mladých badatelů vypadali, jako by vedli se Stalinem obdivuhodný zápas o program hnutí, což se však nezakládalo na pravdě.

Stalinovo pojetí revoluce shora, kterou nazýval „velkým přelomem“, bylo následující: Především předpokládal, že už je možné využít všech mocenských nástrojů k úspěšnému zajištění nové politiky. Aktivoval všechno, co měl k dispozici: vládu, policii, armádu, stranu, všechny možné výbory, buňky, instituce a stále je zdokonaloval, čímž rozuměl větší centralizaci, pevnější řízení a jejich svázanost s vládními cíli. Zároveň byl zajatcem představ o stále sílícím vnějším nebezpečí (chtějí nám ublížit a připravují válku), proto co nejrychlejší splnění náročného plánu mělo být zároveň nejdokonalejším řešením. 19 F. Furet: Minulosť jednej ilúzie – esej o idei komunizmu v 20. storočí, Bratislava

2000, s. 438.

20 R. Tucker: Stalin na vrcholu moci (2000), s. 67n.


31VELKý PŘELOM

Zdánlivě náhlá orientace na Rusko, na jeho konsolidaci a cestu k mocnému státu se mnohým pozorovatelům zdála být naprostou novinkou a v rozporu s orientací na světovou revoluci. Ale nebylo tomu tak, jako pragmatik usoudil Stalin celkem jednoduše, že čas revolucí vypršel, že úspěch se dostavil jinde, než teorie předpokládala, a že nová válka jako podmínka úspěchu také musí teprve přijít. Nejlepším čekáním na vhodnou situaci je konsolidovat vlastní moc a připravit se co nejdokonaleji na další vhodné situace, které – jak pravila teorie – neodvolatelně jistě přijdou. Tak bylo možno měnit nepřátele, a hlavně dbát na to, aby Rusko bylo dokonalou a trvalou základnou celého hnutí, bylo totiž velké, s mnoha obyvateli a ještě větší zálohou strategických surovin, nebylo možné ho dobýt a i jeho dějiny slibovaly, že mohou být zneužity. Málokdo rozpoznal, jak velké nebezpečí se zde rodí pro celou světovou civilizaci.

Co se týče obsahu programu, zde Stalin velkou iniciativou nehýřil. Navázal jen s nepatrnými obměnami na činnost Leninovy vlády v době tzv. válečného komunismu, kdy Lenin chtěl učinit Rusko komunistickým v horizontu jednoho či dvou let. Stalin po Leninově vzoru velkoryse přešel, že se to nedařilo, přičemž viníkem nebyl program, ale situace, tj. občanská válka. Znamenalo to direktivním řízením vyvolat k životu výkonnou ruskou ekonomiku, jednou provždy zlikvidovat soukromé vlastnictví a s ním i trh a převážně malovýrobní zemědělství převést v centralizované státní velkopodniky. Nedílnou součástí těchto představ bylo ochotné a poddajné obyvatelstvo, které bez zbytečných průtahů a aktivně na svých bedrech zabezpečí tento náročný plán.

Hned od počátku se z Leninových pokynů upravovaných praxí v průběhu několika let rodil totalitní stalinismus, vládní systém, jehož znaky již citovaný A. Zubov definuje následovně

21

: a) neomezená moc přísně

centralizované a hierarchizované komunistické strany nad společností, b) totální kult stranického vůdce, c) všeprostupující kontrola politického a intelektuálního života občanů ze strany bezpečnostních orgánů, d) zestátnění soukromého vlastnictví, e) tuhé centrální plánování, f) přednostní rozvoj těžkého průmyslu a g) obrovské výdaje na obranu státu.

Stalin tedy nebyl silný svou teorií, i když ji vybral s citem a s jistým mistrovstvím ji stručně dokázal tlumočit dál, ale silný byl svou odvahou k činu, odvahou začít s tak ohromnou prací, jejíž rozsah bylo těžké si jen představit. Všichni zainteresovaní dobře věděli, že tak jako tak 21 A. Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století, d. I, s. 777–778.


32 RUDý CAR – STALIN V ČELE SOVčTSKéHO SVAZU 1924–1953 v letech 1919–1920 přijdou ke cti osvědčené bolševické metody, násilí a teror. Pracoval hodně a s velkým úsilím, koncepce vyvažoval byrokratickou důsledností, zdá se, že byl přímo organizačním géniem. Je samozřejmé, že se opájel mocí, která ho vyzvedávala k nesmrtelnosti, možná že ve slabých chvílích viděl i budoucnost plnou štěstí, radostí i bohatého života jako na dlani. K tomu, aby přiměl lidi pracovat bez ustání na svém blahu, neuměl nic lepšího než vyvolat u nich nezměrný strach a pak i nervózní sympatie. Byl netrpělivý jako všichni nositelé dobrých zpráv, šel za svým cílem s příkladnou energií, věřil si a nelitoval obětí. Na občanskou společnost se neobracel, k jeho životu stačil bohatě pohyb po Kremlu a černomořských letoviscích, zásadně oslovoval jen své spolustraníky. Byl nedostupný, vysoko nade všemi. Takto vyložil svůj program v článku Velký přelom, který otiskl v Pravdě 7. listopadu 1929:

„Závěry:

Jdeme plnou parou cestou industrializace – k socialismu, překonávají­ ce naši odvěkou ,rossijskou‘ zaostalost.

Stáváme se zemí kovu, zemí automobilizace, zemí traktorizace.

A až posadíme SSSR na automobil a mužika na traktor – ať nás zku­ sí dohánět ctihodní kapitalisté, honosící se svou ,civilizací’. Ještě uvidí­ me, které země bude pak možno ,zařadit‘ mezi zaostalé a které mezi vy­ spělé.“

22

Snad nebude na škodu uvést výsledky sčítání z roku 1926, zjistíme z nich, jak asi vypadalo rozvržení společnosti podle sociálních hledisek.

Sociální rozvrstvení (1926)

všeho

obyvatelstva

z toho pracující

v nár. hospodářství

v mil. v % v mil v %

148 100 38 100

dělníci 16,0 10,8 7,1 18,8

z nich:

ve městech 11, 6 7,8 4,7 12,4

na vesnici 4,4 3,0 2,4 6,4

zaměstnanci 8,7 5,9 3,5 9,2 22 J. V. Stalin: Spisy, sv. 12, Praha 1953, s. 136.


33VELKý PŘELOM

Sociální rozvrstvení (1926)

všeho

obyvatelstva

z toho pracující

v nár. hospodářství

v mil. v % v mil v %

rolníci 108,0 73,0 20,2 53,3

z nich:

chudina 21,1 14,3 5,0 13,2

střední rolníci 81,0 54,7 14,3 37,7

tzv. kulaci 5,9 4,0 0,9 2,4

řemeslníci 5,8 3,9 2,0 5,3

z nich:

ve městech 2,2 1,4 0,7 1,9

na vesnici 3,6 2,5 1,3 3,4

městská buržoasie 2,7 1,8 0,9 2,4

z nich:

obchodníci 1,6 1,1 0,5 1,3

drobní podnikatelé 0,5 0,3 0,1 0,3

nezaměstnaní 1,6 1,1 1,0 2,6

jiní (svob. povolání,

na podpoře aj.)

5,2 3,5 3,2 8,4

Pramen: A. Sokolov: Kurs sovetskoj istorii 1917–1940, Moskva 1999, s. 154.

Stalin jako budovatel průmyslu

O potřebě industrializace se mezi bolševiky hovořilo od nepaměti. Ani

podle marxistické teorie nemohl vyspělý průmysl v nové společnosti chy

bět. Téhož názoru byl také Lenin a navíc byl autorem metody, jak prů

myslovou společnost co nejrychleji vybudovat. Onou metodou bylo direk

tivní řízení, které splňovalo všechny bolševické podmínky, umožňovalo

nerušeně centrálně řídit prům



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist