načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Rudolf II. -- Spiknutí - Veronika Válková Petr Kopl

-11%
sleva

Elektronická kniha: Rudolf II. -- Spiknutí
Autor:

Tentokrát atlas Báru přenese na dvůr císaře Svaté říše římské, českého, uherského a chorvatského krále a rakouského arcivévody Rudolfa II. Habsburského. Za jeho vlády v Praze s ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  152 Kč 135
+
-
4,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 152
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Petr Kopl
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0127-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tentokrát atlas Báru přenese na dvůr císaře Svaté říše římské, českého, uherského a chorvatského krále a rakouského arcivévody Rudolfa II. Habsburského. Za jeho vlády v Praze s příchodem věhlasných alchymistů, umělců a astrologů vzkvétaly věda i umění. (spiknutí)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Jmenuju se Bára.
Je mi dvanáct, teď půjdu do šesté třídy a jako každé dítě
se pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč do -
spěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich
dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy si
připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí
mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až
vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí.
Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem.
A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence,
snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo
víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na
piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to
neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec
je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku
nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na
gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se
ségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama
škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po
hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen
jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou,
která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že
sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě,
taky odsoudili k tomu, že ono bude mít jednou na krku dva nemohoucí
staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá,
že teta má pravdu. Jak já mám jednou zvládnout sama postarat o ně
oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu?Není to fér.
A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli
v paneláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nic nechybě -
lo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné
životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od Prahy.
Mamince je to jedno, ona pracuje jako překladatelka, takže větši -
nu práce vyřizuje přes e-maily, tatínkovi taky, protože to má do práce
autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem a tramvají.
Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět do staré
školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a kamarádky, se kterými
jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší kamarádku, se
kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška, kterému jsem
dávala opisovat úkoly z matiky, Katku, Dášu... Ale hlavně že jsem na
čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože je ten dům
opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých si dospěláci myslí, že
je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří a když je nikdo
nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je stejně velký
jako náš starý obývák.
Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim to
přestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém
bytě.
Vlastně dvě věci.
S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým
bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá
dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká,
s noblesou. Kočky jsou všechny tajemné a Barča
dvojnásob, a to je super. Konečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože
v paneláku mi naši nic chlupatého dovolit nechtěli. To je ta první prima
věc.
Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný
atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale
hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná.
Na první straně je napsáno:
Atlaff
Hjstorjcky
od
.................
..
.............
sestaweny
Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dal -
ších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla
jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních
atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem.
Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků.
Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované
malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad
nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké
kopečky a v mořích plavou velryby a různé nestvůry a plují po nich
koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC
SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to
do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co
tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda.
Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti.
Opravdu.
Už se mi to stalo několikrát.
A mám důkazy – protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to
se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod
postelí a už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam
a sandály z Pompejí a další věci.
Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už
jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulos -
ti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak, jako lidé, kteří tam
žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty.
A v minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá.
Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do
minulosti se dostat. Snad na to časem přijdu, protože mám jeden závazek,
který bych ráda splnila. Při svojí první cestě do minulosti jsem se
setkala s řeckým hrdinou Achilleem. Strašně se hádal s jiným
bojovníkem. Když jsem se vrátila, všechno jsem si o něm zjistila a
dozvěděla jsem se, že se kvůli té hádce urazil a trucoval a odmítal dál
bojovat ve válce a že pak šel jeho přítel Patroklos do boje v jeho
zbroji, ale protože nebyl tak dobrý válečník jako Achilleus,
nepřátelé ho zabili. Rozhodla jsem se, že se tam vrátím a budu Achillea
varovat, že když bude tvrdohlavý jako mezek, ztratí nejlepšího kamaráda.
Ale zatím jsem se tam znovu netrefila.
Taky mám podezření, že kočka Barča má
s atlasem něco společného. Jenom nevím, co...










5
Kapitola 1
Bára koukala do stropu. Ve starém panelákovém bytě na něm
byla prasklinka a ji bavilo pozorovat, jak se pomalu zvětšuje. Tady
bylo čerstvě vymalováno, a strop byl tudíž poměrně nudný. Ale
Báře se nechtělo vstávat. Před chvílí dočetla knihu Výpravy pana
Broučka, tentokrát do XV. století, a ještě o ní přemýšlela. Docela
ji bavila, i když byla hodně stará, a byly v ní hezké obrázky. Jenže
na ní bylo znát, že Svatopluk Čech v patnáctém století nikdy
nebyl a celé si to vymyslel. Zatímco Bára včera v patnáctém století
strávila několik dní a všechno, co si napsala do svého Cestovního
deníku časem a prostorem, byla čistá pravda.
Copak asi dělá Borek? zavzpomínala na husitské práče, se kte -
rým toho tolik prožila.
Asi nic, odpověděla si, protože už je skoro šest set let po smrti.
A vzdychla. Pak jí zaškrundalo v žaludku. Koukla se na hodiny na
zdi, které jí tatínek přivezl ze služební cesty, když šla do první
třídy. Byl to růžový rozesmátý králíček s ciferníkem na břiše. A
ručičky na tom ciferníku ukazovaly skoro devět hodin. Maminka už
určitě vstala.
Bára neochotně odhrnula růžově kytičkovanou peřinu a
spustila bosé nohy na koberec. Želva Píďa to asi slyšela, protože z
výběhu pod oknem se ozvalo šramocení. Bára po čtyřech dolezla
k výběhu.
„Ahoj, Píďo!“ pozdravila želvu. Píďa rychle zastrčila hlavu do
krunýře, ale pak si uvědomila, že Bára ji obvykle neloví a nežere,
takže se nemusí bát, a zase ji vysunula. Rozvážně mrkala a
pozorovala Báru očima černýma a lesklýma jako korálky.
„Přinesu ti pampelišky,“ slíbila jí Bára a postavila se.





6
Venku bylo pošmourno a určitě celou noc lilo, protože listy
kaštanu, který rostl blízko okna, se ještě leskly deštěm.
To je pěkný konec prázdnin, pomyslela si Bára a vydala se dolů
do kuchyně.
Cvrnkla do nosu dřevěnou hlavičku na konci zábradlí a
hlavička na ni vyplázla jazyk. Bára věděla, že teď bude muset počítat
s tím, že až půjde po schodech nahoru, zakopne. Na oplátku.
Přeskákala černé a bílé dlaždice v hale jako šachový koník, ale
tentokrát jí to nevyšlo do dveří u kuchyně a vrazila do zdi. Do
kuchyně tedy doskákala jako šachový pěšák, což znamená skákat
snožmo z jedné dlaždice na druhou.
V kuchyni prskal a srkal překapávač. Odporný zvuk,
který Báru v paneláku vždycky budil. V paneláku bylo totiž slyšet
všechno. Tady naštěstí ne.
„Dobré jitro,“ pozdravila maminku.
„Dobré jitro, Barborko, jak ses vyspala?“ usmála se maminka
a sáhla do ledničky pro mléko.
„Dobře,“ řekla Bára, protože to byla pravda.
„Zdálo se ti něco?“
„Nic si nepamatuju,“ odpověděla po pravdě Bára. Asi byla z té
výpravy k husitům tak utahaná, že spala jako špalek.
Maminka nalila mléko do hrnku, přisypala do něj kakao a
hrnek postavila do mikrovlnky.
„Co budeme dneska dělat?“ zeptala se Bára a natáhla se pro
rohlík a máslo. Milovala kakao a čerstvý rohlík s máslem.
„Já budu ještě dodělávat ten překlad,“ řekla maminka. „A ty by
sis měla prohlédnout aktovku a dát si do pořádku věci do školy.
Zítra pojedeme do Prahy, takže kdyby ti něco chybělo, rovnou to
koupíme.“
„Natrhám Pídě pampelišky,“ navrhla Bára alternativní
program. Tedy co by mohla dělat místo příprav do školy.
„V pyžamu?“ pozvedla obočí maminka.
„Jasně že ne,“ obrátila oči v sloup Bára. „Převléknu se.“
„Venku je mokro,“ řekla maminka. „Dej Pídě salát. Máme ho
dole v ledničce.“





7
„Tak jo,“ kývla Bára.
Když dosnídaly, narovnala Bára nádobí do myčky, protože to
byla podle dohody s maminkou její práce, a utrhla pár listů
salátu pro Píďu. Během snídaně zapomněla, že ráno pozlobila
hlavičku na konci zábradlí, ale hlavička si to pochopitelně pamatovala,
a tak Bára nahoře na schodišti zakopla a natáhla se jak široká
tak dlouhá.
„Barborko?“ ozvala se z kuchyně maminka. „Jsi v pořádku?“
„Jo,“ odpověděla Bára a třela si naraženou holeň. Asi se bude
muset k hlavičce chovat uctivěji, nebo bude samá boule a modřina.
„Nezapomeň na tu aktovku!“ připomněla jí ještě maminka.
„No jo,“ zahučela Bára. Takže se jí to nepodařilo zamluvit.
Naservírovala Pídě salát. Píďa zavětřila, vystrčila hlavu
z krunýře tak daleko, jak jen to bylo možné, a když zjistila, že ani
tak na listy nedosáhne, pomalu, ale jistě se začala sunout k
pochoutce. Bára ji chvíli pozorovala a pak se převlékla.
Kde vůbec mám aktovku? zapřemítala. Ve starém bytě ji
dávala do kouta za dveře. Když byly dveře otevřené, vůbec nebyla
vidět. Ale teď za dveřmi neležela. Bára otevřela jednu ze dvou
velkých nových skříní, které jí rodiče do pokojíčku pořídili. Měla
tu vzorně pověšené oblečení a v poličkách prádlo vyskládané do
komínků. Báru napadlo, jestli to dělal tatínek, protože tatínek rád
vyprávěl, jak museli mít na vojně všechno ve skřínkách úplně
dokonale vyrovnané, skoro podle pravítka. Ale pak si vzpomněla,
jak to v tatínkově skříni většinou vypadá, a usoudila, že on to asi
nebyl.
Druhá skříň byla skoro prázdná. Na dně ležela vyfouknutá
matračka a kruh a balón a delfín a člun Viking. Delfína a člun
měla Bára s sebou předloni na dovolené na Chalkidiki a delfín
vlastně nebyl delfín, ale žralok, a ke člunu patřily dva kulaté
nafukovací vikingské štíty, které se daly navléknout na ruce a pak
jimi mohl člověk pádlovat. Jenže Bára si toho pádlování v moři
moc neužila, protože tatínek jí ten člun pořád zvrhával a myslel
si, že je to náramná legrace. A když to nedělal tatínek, tak to
obstaraly vlny, protože skoro celou dovolenou foukal vítr a moře bylo





8
docela divoké. Do vln se ovšem parádně skákalo a bezvadně se
v nich skotačilo.
Vedle člunu stála aktovka.
Při pohledu na ni Báru píchlo u srdce. Vzpomínky na moře
a písek a racky a mušle a vlny byly tytam.
Dneska je pátek. Ještě sobota a neděle, a půjde do té hnusné
nové školy, kde nikoho nezná.
Nejraději by aktovku vyhodila z okna. Ale vzhledem k tomu, že
by dopadla na jejich zahradu, moc by se tím nevyřešilo.
Tak tam aspoň půjdu připravená, vzdychla Bára, aby mně
hned první den nedala úča poznámku, že něco nemám.
Vytáhla aktovku ze skříně a vyklopila ji doprostřed pokoje.
Okamžitě jí došlo, že to nebyl nejlepší nápad, protože v
aktovce zůstalo vše, co tam bylo koncem června. Tedy včetně pilin
z ořezávátka, které se při dopadu na koberec otevřelo a vysypalo,
a nedojedeného rohlíku s... S čím, to se už nedalo poznat, protože
mikrotenový sáček byl zevnitř celý zelený a šedý a černý. Báře se
zvedl žaludek.
Co teď s tím? zazoufala si. Kdyby to sebrala a šla vyhodit do
kuchyně, mohla by si maminka všimnout, co to nese, a taky se na
to zeptat. O to Bára ani trochu nestála. Honem vymyslet nějakou
lest!
„Mamí?“ objevila se za chvilku ve dveřích do kuchyně. Hlavičku
na zábradlí cestou dolů raději nechala na pokoji.
„Ano, Barborko?“ maminka ani nezvedla hlavu od práce.
„Píďa potřebuje vykydat výběh.“
„To jsi hodná, že na to myslíš,“ pochválila ji maminka. „Pytle
na odpadky jsou ve dvířkách pod dřezem a podestýlka –
propánajána, kam jsme dali podestýlku?“ zadívala se maminka na
strop, jako by čekala, že ji najde tam. „Aha. Ta je ve spíži. Dole
pod policemi.“
Pytle našla Bára bez potíží a pak se vydala do spíže. Tatínek
říkal místo spíž spižírna, to se Báře líbilo víc. V paneláku
spižírnu neměli, jen takovou skříň v kuchyni, a Bára vždycky záviděla
tetě Mirce jejich spižírnu ve velkém bytě na Vinohradech. Protože





9
byla tajemná. Zvlášť ty police úplně nahoře, kam se ukládaly věci,
o kterých si dospělí mysleli, že by byla škoda je vyhodit, protože by
se jednou mohly hodit, ale ony se nikdy nehodily. Mezi
všelijakými krámy tam byly také panenky. Ne ledajaké. Byly to panenky
s porcelánovou hlavou a opravdovými vlásky, se kterými si
hrávala ještě maminka babi jizerské. Když měla teta Mirka dobrou
náladu, tak ty panenky sundala a Bára si s nimi mohla hrát. Takže
spižírny obecně byly podle Báry super. A teď měli taky jednu.
Spižírna měla dřevěné dveře s vyřezávanými čtverci, které
byly nalakované na slonovou kost, jako všechny dveře v předsíni.
Zamykala se na velký klíč, kterému maminka říkala balkonový.
Bára jím dvakrát otočila a v zámku to dvakrát cvaklo.
Ve spižírně na zemi nebyly velké černé a bílé dlaždice jako
v předsíni, ale malé červenohnědé, které barvou připomínaly
zašlé cihly. Na úzkém okně visela záclonka. Bára v ní poznala svou
starou záclonu z panelákového pokojíčku.
Police byly skoro prázdné, v koutku se krčily tři zavařovačky
s okurkami a jedna láhev octa. Bára si představovala, jak to tu
bude krásné, až všechny ty police zarovnají nakládanými
houbičkami a rybízovou marmeládou a sklenicemi se strouhanými
jablky na štrůdl, jako to má teta Mirka. Polepí je ozdobnými štítky,
na kterých bude napsáno, co je vevnitř a kdy se to zavařilo. Bára
milovala zavařování a hrozně ráda s ním pomáhala babi jizerské
na chalupě. Pohled na vyřádkovaných dvacet sklenic
nakládaných okurek ji naplňoval pýchou, protože ty okurky sama vydrhla
kartáčem a půlku jich také do sklenic narovnala.
Dole pod policemi stál pytel s podestýlkou pro Píďu. Bára ho
popadla a šla do pokojíčku zamaskovat ten červnový rohlík.
Štítivě sebrala sáček dvěma prsty a hodila ho do pytle na
odpadky, pak z koberce pečlivě posbírala rozsypané piliny z
ořezávátka a nakonec vypustila Píďu z výběhu a vyklidila jí ho.
„Mami,“ zeptala se, když vyhazovala pytel se starou
podestýlkou a ještě starším rohlíkem do koše na odpadky, „budeme taky
zavařovat?“





10
„Co jestli budeme?“ zeptala se maminka trochu duchem nepří -
tomná, jak byla zabraná do překladu.
„Zavařovat. Když teď máme tak velikou spižírnu. Mohli bysme
tam mít fůru zavařovaček a na nich takové ty sukýnky.“
„Jaké sukýnky?“
„No ty, co se dávají přes víčko. Z kanafasu,“ vysvětlila Bára.
Viděla to v jednom obchodě a moc se jí to líbilo. Kanafas je
bíločerveně nebo bílomodře nebo bílozeleně kostkovaná látka a dává se
v chalupách na okna jako závěsy a na stoly jako ubrusy a vypadá
to pak rustikálně. A také se z toho dělají sukýnky na zavařovačky.
Aby taky vypadaly rustikálně.
„No... Já nevím, Baruško, teď na to nějak nemám myšlenky.
Ale když jsi tak žhavá do vaření, oškrábej, prosím tě, brambory
k obědu a dej je vařit. Nezapomeň je osolit a okmínovat.“
„Ale já si připravuju věci do školy,“ ohradila se Bára. Přece jí to
maminka dala ráno za úkol!
„Tak si je připravíš po obědě,“ řekla maminka. „A neodmlouvej.“
„Já neodmlouvám,“ bránila se Bára křivému nařčení. „Říkala
jsi, že si mám připravit věci do školy, abysme zítra mohli
nakoupit, kdyby mi něco chybělo, ale já jsem to ještě nestihla.“
„Protože jsi čistila Pídě výběh.“
„No ale ona to už potřebovala!“
„Báro, prosím tě! Odpoledne si tu aktovku probereš. Vždyť je
jedno, jestli to uděláš teď nebo potom, ale mně pomůže, když dáš
vařit ty brambory. Je to takový problém?“
„Ne,“ zahučela Bára a raději se na ty brambory vrhla, aby je
měla dřív z krku. Rychle je oškrábala, umyla, nakrájela, osolila,
okmínovala a zalila vodou tak, aby byly ponořené. Zapálila pod
nimi plyn a jako stín se vykradla z kuchyně, aby jí maminka
nedala ještě třeba naklepávat řízky. I když řízky k obědu určitě
nebudou, když jsou doma samy dvě.
Hlavička na konci zábradlí na ni sice přátelsky mrkla, jenže
Bára si stejně na schodech přišlápla ucho. Tedy ne svoje vlastní,
ale od bačkor, které vypadaly jako psí čumáky a měly po
stranách dlouhé uši. Šlápnout si na ně bylo poměrně snadné, spíš bylo





11
umění si na ně nešlápnout. Takže se Bára během dopoledne na -
táhla na schodech už podruhé. Tentokrát si toho maminka
naštěstí nevšimla.
Bára stála zamračeně nad schody. Pokládala to za podraz, že
na nich upadla, i když hlavičce nic neprovedla. Měla sto chutí
seběhnout dolů a pořádně jí zmáčknout nos, jenže to by se pak na
schodech určitě přerazila znova.
Vykročila směrem k pokojíčku, ale probírat zlámané pastelky
a vypsané propisky se jí vůbec nechtělo.
Takže bylo naprosto jasné, že místo dveří svého pokoje otevře
dveře na půdu.
Panovalo tu šero, protože venku bylo zataženo, ale Bára už se
tu dobře vyznala. Minula velkou skříň uprostřed, ve které byly
starodávné šaty po paní Karasové, od níž dům koupili, a vnořila
se do ještě hlubšího přítmí v zadní části půdy.
„Barčo, jsi tady?“ zavolala tiše.
„Ňr!“ ozvalo se přátelské vrknutí a ve tmě pod židlí u vikýře
zasvítily zelenkavé lucerničky.
„Čičičí!“ zavolala Bára a z pod židle se ozvalo:
„I-i!“ což znamenalo, že jestli chce Bára Barču pohladit, musí
přijít ona za ní. Barča se tedy rozhodně nebude zvedat jen proto,
že si nějaké lidské mládě zrovna vzpomene.
Bára natáhla ruku pod židli a zabořila ji do hedvábného,
jiskrného kožíšku, černého jako uhel. Stačilo se v něm chvíli probírat,
a ozvalo se velmi spokojené předení. Barča se dokonce převalila
na záda, aby ji Bára mohla podrbat na běloskvoucím bříšku. Ale
Bára asi drbala špatně, protože Barča sebou mrskla a v okamžiku
seděla na hromadě oblečení v otevřené truhle.
„No počkej, tam se teď jdu hrabat!“ zarazila ji Bára. Pod
odloženým šatstvem se totiž ukrýval její poklad – kouzelný atlas, který
ji přenášel do minulosti.
Chtěla Barču vzít do náručí a posadit ji někam jinam, ale ta na
to neměla náladu a jedním elegantním skokem se přemístila na
židli, pod kterou předtím podřimovala. Sedla si a zlostně mrskala





12
ocasem. Vždycky, když jím švihla vpravo, narazil na nohu od židle,
a bylo to pořádně slyšet.
Bára odhrnula šaty a vyndala z truhly atlas.
Vzpomněla si, že včera prováděla pokusy, aby zjistila, jak fun -
guje, ale záznamový arch zůstal v pokojíčku a Bára se pro něj
vracet nechtěla. Mohla by ji zaslechnout maminka a vymyslet pro ni
nějakou práci.
Tak zkusím první stránku, to si budu snadno pamatovat,
pomyslela si Bára, otevřela atlas a položila dlaň na první mapu.
Půda se kolem ní zahoupala, jako když se zastaví výtah, a...





13
Kapitola 2
... a Bára neviděla vůbec nic.
Připadala si jako zavřená ve skříni.
Jenže ve skříni by asi bylo ticho, zatímco tady to hučelo jako
v úle.
Jako kdyby seděla uprostřed obýváku, když se slaví něčí kula -
té narozeniny a sejde se celá rodina, a měla zavřené oči. Všichni
kolem ní by mluvili, ale ona by je neviděla.
Pro jistotu zkusila oči zavřít a otevřít, jestli se něco změní, ale
pořád koukala do černého.
No propána, co se to stalo? zatrnulo v ní. Přece jsem neoslepla!
Zaposlouchala se do hlasů kolem sebe.
„Prosím ticho, ctěné panstvo!“ zaslechla sebejistý mužský hlas
a šumění a brebentění pomalu utichalo. „Vše je připraveno! Vaše
císařské Veličenstvo se za okamžik stane svědkem naprosto a
zcela nevídaných věcí. Zatímco magister Kelly dokázal s anděly
pouze hovořit prostřednictvím krystalu, já jsem ve výzkumech
pokročil tak daleko, že dokážu anděly přivolat sem mezi nás.“
Kolem Báry se ozvalo udivené „óch!“ a „ách!“
Vlastně to nebylo úplně všude kolem Báry. Ty hlasy zaznívaly
jenom zepředu. Za Bárou a vedle ní nebyl nikdo.
„Tak už nás nenapínejte, pane z Makové,“ zaslechla trochu
unavený hlas muže ve středních letech, „umíráme zvědavostí!“
„Rád bych co nejuctivěji upozornil Vaše císařské Veličenstvo,“
promluvil opět ten první muž, „že nemohu zcela zaručit výsledek
experimentu. Andělé jsou bytosti velice senzitivní, a pokud anděl
vycítí, že někdo v jeho existenci nevěří, odradí ho to a nepřijde.“





14
„Ale tady přece všichni věří, že andělé jsou,“ řekl trochu otrá -
veně císař, aspoň Bára si myslela, že je to císař. „Tak už začněte.“
„Jak je přáním Vaší Výsosti,“ řekl pan z Makové. Rozhostilo se
naprosté ticho. Pak Bára zaslechla kroky.
Blížily se k ní, pomalu a rozvážně, čísi podpatky klapaly po
dlaždicích, jako by na ně někdo házel oblázky.
Báře se rozbušilo srdce.
Kroky se zastavily.
Ticho by se dalo krájet.
Pak pan z Makové, jemuž patřily ty kroky, které Bára prve
slyšela, začal hovořit naprosto nesrozumitelnou hatmatilkou. Bára
odhadovala, že stojí asi metr od ní, a přesto mu nerozuměla ani
slovo. Čeština to rozhodně nebyla, a nebyla to ani – aha,
rozsvítilo se Báře v hlavě. Vždyť oni před chvílí mluvili německy. Že
bych byla v Německu? To, že německy rozumí, ji vůbec nevyvedlo
z míry, už měla vyzkoušené, že tam, kam ji atlas pošle, se vždycky
domluví.
Ale to, čím pan z Makové brebentil, tedy němčina nebyla ani
náhodou.
Nejdříve hovořil potichu, skoro šeptem, pak začal mluvit
hlasitěji a hlasitěji.
Nakonec vykřikl:
„TELOKVOVIM!“ a Bára si musela zakrýt oči, protože ji do
nich udeřilo světlo.
Kolem se ozývaly užaslé výkřiky.
Když Bára sundala ruku z očí, málem užasle vykřikla také.
Vedle ní stál nehnutě jako socha asi třicetiletý tmavovlasý, na
krátko ostříhaný muž s knírkem a bradkou, v ruce držel
odhrnutou těžkou černou sametovou oponu a zíral na Báru, jako kdyby
spadla z Marsu.
Bára seděla na jakémsi asi metr vysokém podstavci, který byl
tou oponou, než ji pan z Makové odhrnul, zakrytý kolem
dokola. Podstavec se tyčil uprostřed bohatě zdobené místnosti,
která víc než co jiného připomínala zámecký sál. Za okny byla tma





15
a na obrovském mosazném lustru a řadě vysokých svícnů hořela
spousta svíček.
Před Bárou stálo sousoší.
Tedy ono to nebylo sousoší, ale vypadalo to tak.
Asi patnáct lidí na ni hledělo stejně strnule a vytřeštěně jako
pan z Makové.
Oblečení byli jako z pohádky, Báře to připomínalo scénu z
filmu Jak se budí princezny, když se princ Jaroslav se sluhou dostali
do spícího zámku. Lidé tu měli dost podobné šaty jako herci v tom
filmu a také se vůbec nehýbali. Všichni stáli, jen uprostřed seděl
na křesle asi padesátiletý obtloustlý pán s váčky pod očima,
unaveným pohledem a černým baretem na hlavě. Hlava mu
spočívala na širokém, do kruhu naskládaném límci, který byl asi trochu
těsný, protože ten pán byl brunátný v obličeji. Vypadalo to, jako
kdyby uříznutá hlava ležela na velkém talíři, na který se
normálně rovná vánoční cukroví nebo chlebíčky pro návštěvy. Na nohou
měl punčochy a hodně nabírané kraťasy, což vypadalo legračně,
ale takhle vymódění tam byli pánové všichni. Někteří si k tomu
oblékli těsné krátké kabátce, jiní si ještě přes ramena přehodili
pláštíky a všichni do jednoho měli ty komické bílé, do kulata
nabírané límce. Někteří jen malé, jako dezertní talířky, jiní pěkně
velké, rozměrů polévkové mísy. A dámy zrovna tak. Všechny měly
vypasované živůtky upnuté až ke krku, dlouhé rukávy a sukně až
na zem, tuhé a mírně se rozšiřující, jako kdyby jim je někdo udělal
z kornoutu ze čtvrtky polepené sametem a brokátem. Vlasy měly
dámy vyčesané a ozdobené perlami nebo malinkými čapkami,
některé na nich měly připnuté pštrosí péro, a vypadalo to, jak by
řekl tatínek, velmi koketně.
Pán se zvedl z křesla a pomalu, skoro jako by si netroufal, došel
k Báře. Dlouho na ni mlčky, se zájmem smíšeným s jistou dávkou
úcty, hleděl. Měl hluboké hnědé oči, tmavé vlasy, v nichž už se
třpytilo dost stříbrných nitek, a tlusté tváře, které připomínaly
syslí torby.
„Jsme překvapeni, pane z Makové,“ řekl pak, aniž z Báry odtrhl
pohled. Báře to vůbec nebylo příjemné. „Jsme velmi překvapeni.“
+










17
„Je nepochybné, že anděl svým příchodem projevil úctu
Vašemu císařskému Veličenstvu,“ vykoktal ze sebe pan z Makové
a zíral na Báru jako žába na hada.
„My jsme si anděly vždycky představovali jinak,“ vzdychl císař.
Bára už ho dozajista někde viděla. Jenže copak si může
pamatovat všechny císaře a krále, o kterých se loni učila ve vlastivědě? To
si nezapamatuje nikdo. Kromě paní učitelky Dostálové. „Mysleli
jsme, že mají křídla.“
Když císař promluvil, bylo to, jako by políbil Šípkovou Růženku,
protože všichni v sále ožili, začali mluvit jeden přes druhého,
ukazovali na Báru a dvě dámy z rozrušení omdlely.
Pan z Makové se stále nehýbal.
„Nu tak pohovořte s tím andělem, pane z Makové,“ vybídl ho
císař.
Pan z Makové se probral ze strnulosti a spustil na Báru zase
tou podivnou hatmatilkou jako předtím.
„TELOKVOVIM!“ vykřikl nakonec tak, že Bára leknutím
málem spadla z podstavce.
„Chudák anděl neví, co by na to odpověděl,“ poznamenal jeden
z přihlížejících pánů. Mohlo mu být přes padesát let, byl celý v
černém, světlé vlasy už měl notně prošedivělé, stejně jako pěstěný
knír, a modré oči se na Báru dívaly velmi podezřívavě. Několik
lidí se zdvořile zasmálo, pan z Makové se zamračil a spustil na
Báru znova.
„TELOKVOVIM!“ zakončil svou promluvu jako vždy.
„Dobrý den,“ pípla Bára, protože měla pocit, že se od ní očekává
nějaký proslov.
„Co říká? Jakou řečí to mluví? Umíte to někdo přeložit?“
zašumělo kolem.
„Anděl nás pozdravil,“ řekl císař. „Česky.“
„Ó, andělé hovoří česky?!“ užasla jedna z dam a Báře se zdálo,
že je poněkud rozčarovaná. Byla oblečená v překrásných šatech ze
zlatě protkávaného brokátu a bílého atlasu a na šíji jí visel těžký
zlatý řetěz. „Proč nehovoří španělsky, když Španělsko je říší, nad





18
níž slunce nezapadá? Nebo německy, když je to mateřština Jeho
Veličenstva? Nebo latinsky jako papež?“
„Asi má své důvody,“ odtušil císař, kterého ta paní zřejmě velmi
otravovala. „Třeba andělé hovoří řečí země, ve které se nacházejí.“
„Ach, před moudrostí Jeho Veličenstva se musejí sklánět i ti
největší učenci!“ ujistila císaře dáma a císaři, jak se zdálo, to bylo
úplně fuk.
Pán, který předtím pronesl poznámku o chudáku andělovi,
došel k Báře a prudkým trhnutím odhrnul zbytek černého
sametového závěsu. Bradku měl poměrně krátkou, stejně jako vlasy, ale
kníry si pečlivě onduloval do ruliček tak dlouhých, že přečnívaly
přes okraj skládaného kulatého límce. Při pohledu na něj se Báře
vybavil mrož. Zavrtal do Báry ledově modrý pohled. Až jí z toho
naskakovala husí kůže. Byla si jistá, že tenhle člověk jí určitě
způsobí nějakou nepříjemnost.
Pán vraštil čelo, jak usilovně přemýšlel, a Bára se na něj troufla
dívat jen koutkem oka. Připadalo jí, že má nějaký divný nos. Pak
se na ni ten pán pokusil sáhnout. Okamžitě se od něj odtáhla.
„Nesahejte na něj, pane Brahe!“ vykřikl pan z Makové. „Andělé
jsou éterické bytosti, hrubý dotyk může způsobit, že se rozplyne!“
V sále to vzrušeně zašumělo, ale pán s divným nosem a
mrožími kníry jako by pana z Makové vůbec neposlouchal. Prstem
píchnul do Bářiny paže. Nejdřív jemně, a když se Bára nerozplynula,
tak silněji.
„Au,“ řekla Bára. Česky.
Pan Brahe ji vzal za ruku a ohmatával ji od zápěstí až po
rameno. Báře se to ani trochu nelíbilo, ale všichni na panu Brahovi
viseli očima, takže se mu Bára netroufala vytrhnout.
Konečně ji pan Brahe pustil.
„Je to podvod,“ prohlásil. „Je z masa a kostí jako my všichni.“
„Óch!“ a „ách!“ ze sálu teď zaznělo velmi pobouřeně. Dvě dámy,
které předtím omdlely, už se probraly a pohoršeně vzdychaly
s ostatními.
Pan z Makové se zamračil.





19
„Pane Brahe, jak by to mohl být podvod? Všichni jste viděli
podstavec prázdný, než jsem kolem něj zatáhl oponu!“
„Takovéhle triky dokážou i potulní kejklíři!“ mávl rukou Brahe.
„Urážíte mne!“
„Vy urážíte Jeho Veličenstvo prachsprostými švindly!“
„Pane Brahe, budete-li pokračovat, donutíte mne vyzvat vás
na souboj!“ začala panu z Makové na čele nabíhat žíla. „Jediné,
co v něm můžete ztratit, je čest, protože o nos už jste při souboji
přišel dávno!“
Několik lidí v sále se rozesmálo.
Než stačil pan Brahe něco udělat, a podle toho, jak zrudl
vzteky, chtěl nejspíše pana z Makové chytit pod krkem, tiše
promluvil císař.
„A co to má na ruce?“ zeptal se.
Oba pánové se okamžitě podívali na Bářino levé zápěstí. Bára
také.
V tu chvíli by se v ní krve nedořezal.
Vždycky, když se dostala do minulosti, ocitla se tam v oblečení,
jaké se v té době zrovna nosilo.
Teď na sobě měla džíny, tričko, mikinu, bačkory ve tvaru psích
čumáků a na ruce hodinky. Digitální. S růžovým plastikovým
páskem a souhvězdím Orion na ciferníku. Jestli se tomu tedy u
digitálek říká ciferník. Dostala je v létě na chalupě od babi jizerské
předem k narozeninám, které měla včera.
Zůstala ve svém vlastním oblečení.
Kel malér, řekl by v takové situaci knížepán z Rumcajse. Báru
napadlo mnohem šťavnatější slovo, za které by od maminky
dostala okamžitě přes pusu a babi jizerská by na ni křikla Ty sprostá
nádobo! Bára nikdy nevěděla, co to sprostá nádoba je.
„To jsou moje hodinky,“ vypískla Bára a rychle je zakryla
druhou rukou, jako by to něčemu mohlo pomoct.
„To nevypadalo jako hodinky,“ poznamenal císař.
Báře bušilo srdce.
Kel malér, kel malér, kel malér. Tohle špatně dopadne.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist