načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Rudá můra - Sam Eastland

Elektronická kniha: Rudá můra
Autor:

Tajemný thriller v odlesku jantaru Německá armáda se blíží k Leningradu a kromě běžného plenění a rabování odváží nalezená umělecká díla. Obraz můry, který Rusové najdou ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 355
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The red moth ... přeložil Jan Podzimek
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5371-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tajemný thriller v odlesku jantaru Německá armáda se blíží k Leningradu a kromě běžného plenění a rabování odváží nalezená umělecká díla. Obraz můry, který Rusové najdou v kufříku důstojníka SS ze sestřeleného průzkumného letadla, nemá uměleckou ani historickou hodnotu, a přesto se zdá, že je pro Němce z nějakého důvodu mimořádně důležitý. Myslí si to i samotný Stalin, který vyšetřováním této záhady pověří svého nejlepšího vyšetřovatele – svérázného inspektora Pekkalu. Čtvrtý díl Eastlandovy „rudé“ série nás zavede do Kateřinského paláce, na místo, kam nechala dcera Petra Velikého umístit Jantarovou komnatu. Na místo, kde Pekkala žil v blízkosti cara jako jeho osobní detektiv, než jako miliony jiných skončil po revoluci v gulagu. Teď ho Stalin povolá, aby Jantarovou komnatu zachránil. Nebo ji přece jenom stačili Sověti před Němci ukrýt? Na Stalinův rozkaz se Pekkala vydává na území obsazené Němci, které tak důvěrně zná... Sam Eastland nelíčí jenom běsnění války nebo mrazivou atmosféru stalinského Ruska, kde je možné cokoliv. V kulisách skutečných historických událostí vás dokáže strhnout napínavým dějem. „Poutavá směs pozoruhodných faktů a fikce.“
- The Times „Na cestě čeká spousta zvratů… Svižný styl vyprávění mi nedovolil odtrhnout zrak stejně jako autorova schopnost vystihnout Rusko, popsat život v sibiřské pustině a děsivé podmínky ve Stalinových vězeních.“
- Independent „Mimořádně příjemné čtení… Pekkala je sympatický a uvěřitelný hrdina.“
- Mail on Sunday „Eastland dokáže skvěle zachytit smyslové, brutálně jednoduché detaily času a prostoru.“
- Independent on Sunday „Živý obraz země, která se stále nachází ve stavu nestability, zatímco se nad ní stahují mračna… Kniha, kterou budete doslova hltat, neboť vám nabídne zvraty a elegantní rozuzlení a rozhodně nezklame žádného čtenáře dobrodružné literatury.“
- Shots Sam Eastland (1964) , vlastním jménem Paul Watkins, je vnuk londýnského policejního inspektora. Napsal řadu oceňovaných knih a literární kritici přirovnávají jeho styl k Ernestu Hemingwayovi.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Sam Eastland - další tituly autora:
Rudá rakev Rudá rakev
Eastland, Sam
Cena: 296 Kč
The Beast in the Red Forest -- To kill a beast, you must become one The Beast in the Red Forest
Eastland, Sam
Cena: 335 Kč
Rudá Sibiř Rudá Sibiř
Eastland, Sam
Cena: 254 Kč
Rudá Sibiř Rudá Sibiř
Eastland, Sam
Cena: 158 Kč
Rudá můra Rudá můra
Eastland, Sam
Cena: 279 Kč
Bestie v Rudém lese Bestie v Rudém lese
Eastland, Sam
Cena: 158 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Rudá můra
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
Sam Eastland
Rudá můra – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





RUDÁ MŮRA
SAM EASTLAND





4





5 5
Rusko
srpen 1941





6





7 7
Tři sta metrů nad ruskou frontou se mezi mraky proplétalo
německé průzkumné letadlo a hledalo místo k přistání. Byl to
Fieseler 156, jemuž široká křídla a dlouhé vzpěry kol
vysloužily přezdívku Čáp. Jeho pilot Hanno Kosch byl kapitánem
Luftwaf e. Kromě něj seděl v kabině poručík Wafen-SS Karl
Hagen, jenž nervózně svíral svůj kufřík.
Čáp vzlétl ze základny o  hodinu dříve kvůli předsunutým
operacím armádní skupiny Sever, jež se nacházela těsně před
městem Luga a mířila na zelený pruh ranveje poblíž vesnice
Vyrica, která se vzdušnou čarou nacházela kousek na severovýchod.
Kosch naklonil letadlo a zamžoural na zem pod sebou, aby
v krajině našel nějaké záchytné body, podle kterých by se
zorientoval. Na kolenou měl položenou desku s mapou a na ní
provázkem a připínáčky vyznačenou trasu. „Nevidím to,“ řekl.
„Možná bychom to měli otočit zpátky,“ odpověděl Hagen
a musel přitom křičet, aby ho bylo přes hluk motoru slyšet.
„Na to už je pozdě,“ odpověděl pilot. „Tuhle možnost jsem
vám nabídl před půl hodinou, a  vy jste odmítl. Na  návrat
do  Lugy teď nemáme dost paliva. Jestli nenajdeme tu ranvej
ve Vyrici, nezbyde nám než přistát na poli a jít pěšky.“
Čáp se rozechvěl, neboť prolétal turbulencí, a Hagen proto
sevřel svůj kufřík ještě pevněji.





8
„Co v tom vlastně máte?“ zeptal se Kosch.
„Něco, co musím doručit.“
„Ano, ale co to je?“
„Když to musíte vědět, je to obraz.“
„Myslíte nějaké dílo nedozírné hodnoty jako Rembrandt nebo
tak něco?“
„Nevyčíslitelné hodnoty ano, Rembrandt ne.“
„Můžu ho vidět?“
„Nemyslím, že je to možné.“
„Ale no tak!“ naléhal Kosch. „Jenom bych rád věděl, kvůli
čemu poslední hodinu riskuju život.“
Hagen to chvíli zvažoval. „No, řekl bych, že pohled
neuškodí.“ Otevřel mosazné západky kufříku, vyndal plátno v malém
dřevěném rámu a podržel ho tak, aby ho Kosch viděl.
„No to mě...“ nedokončil Kosch. „Co to je? Motýl?“
„Vlastně,“ odpověděl Hagen, „myslím, že je to můra.“
„Nevypadá až tak mimořádně,“ pokrčil rameny Kosch.
„I když, pravda, nejsem žádný znalec umění.“
„Mně se nelíbí o nic víc než vám,“ přiznal Hagen, když
vracel obraz zpátky do kufříku a zavíral zámky. „Jediné, co chci,
je zbavit se té věci a pak doufat, že už nikdy nebudu muset
nasednout do letadla. Nejsem jako vy. Létání nenávidím. Neupsal
jsem se k tomu, že se stanu ptákem.“
„Ptákem už moc dlouho nebudete,“ řekl mu Kosch, „a  já
taky ne. Paliva nemáme na víc než pět minut letu.“
„Jak jsme to letiště mohli minout?“ nechápal Hagen.
„Při téhle oblačnosti bychom mohli minout celý Berlín!“
zavrčel naštvaně Kosch. „Nemá to smysl, poručíku. Musím začít
hledat místo na přistání.“ S těmito slovy začal postupně
sestupovat skrz mraky. Na plexisklo kokpitu dopadaly první kapky





9 9
deště. Viděl, jak se pod nimi míhají doškové střechy nějaké
ruské vesnice a vápnem nabílené stěny domů září do letního
večera. Do všech stran od vesnice se táhla políčka úhledně osetá
pšenicí, ječmenem a žitem a členěná červenohnědými pěšinami.
Nikde nebylo vidět živáčka. Stejné to bylo i u ostatních vesnic,
nad nimiž během poslední hodiny přeletěli. Jako by se všichni
obyvatelé vypařili.
„Co to je?“ zakřičel Hagen. „Tam dole! Podívejte!“
Kosch obrátil zrak stejným směrem, jakým se díval Hagen,
a zahlédl široký lán upravené trávy protkané cestičkami.
Na konci tohoto parku stála obrovská budova s modrou a bílou
omítkou a okny ve zlatých rámech, jichž musely být dozajista stovky
a která slepě zářila ze svěží zeleně pod nimi. Další obrovská
budova, tentokrát méně zdobná, stála po straně. Na pozemku byly
i další, menší budovy a také několik velkých rybníků. Koschovo
chvilkové okouzlení krásami architektury náhle vystřídal nápor
adrenalinu, který pocítil, když si uvědomil, jak moc se odchýlili
od původního kurzu.
„Je to krásné,“ přitakal Hagen poněkud zdráhavě. „Nevěděl
jsem, že v  Rusku takové věci ještě existují. Vypadá to skoro
jako palác.“
„To je palác!“ odpověděl Kosch. „Tohle je stará vesnice
Carské Selo, které teď bolševici říkají Puškin. Všechno to dole bylo
kdysi letním sídlem cara Mikuláše II. Je zde Kateřinský palác,
Alexandrovský palác, Velký rybník a čínské divadlo. Učil jsem
se o tom na univerzitě na hodinách architektury.“
„Když teď víme, kde jsme,“ řekl Hagen, „jak blízko jsme
od místa, kde bychom měli být?“
Kosch se podíval do  mapy. „Podle téhle mapy jsme skoro
třicet kilometrů za ruskou frontou.“





10
„Třicet kilometrů!“ vybuchl Hagen. „Kapitáne, vy
nechápete, že tenhle obraz –“
Kosch ho nenechal domluvit. „Když změníme směr
na severoseverozápad, možná se nám podaří dosáhnout naší fronty, dřív
než nám dojde palivo.“ Kosch prudce naklonil knipl a  malé
průzkumné letadlo zamířilo na západ, přičemž přeletělo přímo
nad širokou střechou Kateřinského paláce.
„Vypadá opuštěně,“ řekl Hagen s čelem přitisknutým
na těžké plexisklo postranního okénka. „Kam se všichni poděli?“
Letadlo sebou náhle cuklo, jako by narazilo do 
neviditelné zdi. Škubnutí doprovázel zvuk, jenž Hagenovi připomněl
kamínky, které po  hrstech házel na  boudu z  vlnitého plechu
v zahradě svého dědečka. „Co se stalo?“ zakřičel. „Co se děje?“
Kosch neodpovídal. Měl příliš mnoho práce s tím, aby
letadlo udržel ve vzduchu.
Kolem křídel prolétly jasně žluté stopovky
1
, podobné
meteorickému roji. Trupem prolétly kulky. V dalším okamžiku začal
z kapotáže vytékat bílý proud vypařující se chladicí kapaliny.
Jakmile přeletěli pozemek paláce, střelba ustala.
„Už jsme nejspíš mimo dostřel,“ řekl Hagen s nadějí v hlase.
„Pozdě,“ odvětil Kosch. „Poškození je příliš velké.“
„Co tím myslíte? Pořád letíme, nebo ne?“
„Musíme přistát,“ odpověděl Kosch, „než začne hořet
motor. Hledejte pole nebo silnici, která není lemovaná
telegrafními sloupy.“
„Jsme za nepřátelskou linií!“
„Na  zemi máme naději. Ale jestli zůstaneme ještě chvíli
ve vzduchu, jsme vyřízení.“
1
Náboje, které jasně září, čímž umožňují lepší zaměření cíle, obvykle se jimi
v určitých intervalech prokládají kulometné pásy; pozn. překl.





11 11
Uplynulo pár vteřin. Motor Čápa začal zadrhávat, jak
kontrolka teploty stoupala do červených hodnot.
„Co tohle?“ zeptal se Hagen a ukázal těsně za pravé křídlo.
„Není to ranvej?“
Kosch se zadíval oknem zastřeným glykolem. „Myslím, že
ano! Je dost hrubá, ale myslím, že nás dostanu v pořádku dolů.“
„Díkybohu,“ zamumlal Hagen.
Kosch se zasmál. „Myslel jsem, že vy z SS v Boha nevěříte.“
„Uvěřím v cokoli, co mě dostane bezpečně na zem.“
Čáp obkroužil letiště. Na vzdáleném konci ranveje stál
hangár s nevýraznou olivově zelenou střechou přetřenou černými
amébovitými tvary coby kamufláž proti nepřátelským letadlům.
Kosch srovnal letadlo na závěrečný sestup, sklopil klapky, aby
snížil rychlost, ubral plyn a chystal se na přistání.
Letadlo jednou poskočilo na  svých sloupkovitých nohách
a potom dosedlo na zem. Mezi trávou a pneumatikami stříkaly
stříbřité řetízky vody.
Pilot vypnul motor a  Fieseler se zastavil tak, že před nimi
už zbýval jen krátký kousek ranveje. Jakmile se vrtule změnila
z  rozmazaného kotouče na  nehybný předmět, Kosch položil
ruku na stříbrný kovový disk na své hrudi, který spojoval čtyři
bezpečnostní popruhy, a otočil jím vlevo, čímž je rozepl.
Hagen s popruhy dosud zápolil; jeden se mu zapletl pod
kožené pouzdro s pistolí P38, kterou nosili důstojníci SS.
Kosch se natáhl a rozepl Hagenovi pásy.
Poté otevřel střechu kokpitu, vylezl z letadla a seskočil na zem,
následován v těsném závěsu Hagenem.
Oba muži se začali rozhlížet kolem sebe. Vrata hangáru byla
zavřená, ale čerstvé stopy po pneumatikách svědčily o tom, že
tu nedávno někdo byl. Pořád jemně pršelo.





12
„Když sebou hodíme,“ řekl Kosch, „měli bychom se za pár
hodin dostat k našim jednotkám. Rusové nás jistě viděli
přistávat, ale s trochou štěstí budou mít tolik práce s ústupem, že
nebudou mít čas se námi zabývat.“
Ozvalo se kovové zaskřípání, až oba muži nadskočili.
Otočili se a spatřili, jak se vrata hangáru otvírají. Ze tmy se
vynořila tvář a na světlo vystoupil muž. Bezesporu to byl důstojník
Rudé armády – svědčila o tom i jeho košile gymnasťorka v barvě
shnilých jablek, smaltovaná rudá hvězda na jeho čepici
a automatická pistole Tokarev, kterou svíral v pravé ruce. Kolem pasu
měl široký opasek z hnědé kůže a na něm pouzdro na zbraň.
Ze tmy za  ním vyšli další dva muži. Měli helmy a  pušky
Mosin-Nagant s dlouhými křížovými bajonety, které se leskly
v mosazném večerním slunci.
Hagen položil kufřík a z pouzdra vytáhl svou P38.
„Zbláznil jste se?“ zasyčel Kosch a zvedl ruce nad hlavu. „Jsou
tři a v hangáru jsou nejspíš další. Zpátky nemůžeme. Nezbývá
než se vzdát.“
Když ruský důstojník viděl, že jeden z Němců vytáhl zbraň,
zastavil se. Zvedl svou zbraň a vyštěkl povel. Dva muži za ním
zamířili pušky.
„Měl jste pravdu,“ zašeptal Hagen.
Kosch se k němu otočil, oči plné strachu. „V čem?“
„Nevěřím v  Boha.“ S  těmi slovy namířil Hagen pistoli ze
strany na Koschovu hlavu a stiskl spoušť.
Kosch padl tak rychle, jako by ho země chtěla pohltit.
Zatímco na něj Rusové v šoku zírali, přiložil Hagen ústí P38
ke svým předním zubům, zavřel oči a vystřelil.





13 13
Bylo pozdě v noci.
Pekkala ležel na podlaze svého malého moskevského bytu,
stále ještě oblečený a obutý. U protější zdi stála jeho postel,
úhledně ustlaná, se složenou přikrývkou navíc v nohách. Nikdy
v ní nespal, dával přednost prkenné podlaze. Stejně tak
nenosil pyžamo, protože mu až příliš připomínalo mundúry známé
jako rubášky, které musel nosit ve vězení. Kabát srolovaný pod
hlavou coby polštář byl jeho jediným ústupkem pohodlí.
Byl to vysoký muž se širokými rameny, rovným nosem
a silnými bílými zuby. Oči měl zelenohnědé a v duhovkách ukrývaly
cosi podivně stříbřitého, čeho si ostatní všimli jen tehdy, když
se zadíval přímo na ně. Krátké tmavé vlasy mu zdobily proužky
šedi a lícní kosti měl vyleštěné za léta působení větru a slunce.
Civěl na strop, jako by v té nudné bílé omítce něco hledal.
Myšlenkami byl ale daleko odsud. Zrovna v  tento okamžik
si v duchu plánoval cestu vlakem z Kyjeva přes celé Rusko až
do Vladivostoku na pobřeží Pacifiku. V hlavě měl každou
zastávku, všechna místa, kde by musel přestupovat, i časy
jednotlivých spojů. Ve skutečnosti neměl v úmyslu někam vyrazit, to
jen aby dokázal v  noci usnout, začal se učit zpaměti vlakové
jízdní řády. Od  chvíle, kdy si pořídil kompletní
dvacetičtyřsvazkové vydání jízdních řádů železnic Sovětského svazu, které





14
měl uložené na  poličce ve  své kanceláři, už znal čas odjezdů
i příjezdů skoro všech vlaků v Rusku.
Zrovna vystoupil na nástupišti ve městě Perm a měl teď
patnáct minut, než přijede navazující vlak do  Omsku, když
zazvonil zvonek u dveří oznamující, že někdo dole na ulici chce
do domu.
Pekkala zprudka vstal a celá trasa se mu náhle vytratila
z mysli.
Zavrčel a popadl revolver, který měl položený vedle hlavy.
Byl to anglický Webley .455, dar od samotného cara
Mikuláše. Zatímco scházel po schodech o pět pater níž, zasunul zbraň
do pouzdra připevněného na hrudi. Pouzdro bylo navržené tak,
že revolver ležel skoro vodorovně na místě, kde se obě strany
hrudního koše spojují, a tvoří tak písmeno V. Šlo o zakázku
přímo na míru, kterou pro Pekkalu podle jeho specifikací vyrobil
mistr Emilio Sagredi, zbrojíř Mikuláše II. Úhel, v němž byla
zbraň nošena, vyžadoval, aby do pouzdra dokonale pasovala.
Aby toho dosáhl, namočil Sagredi kůži do  slané vody, zbraň
vložil do pouzdra a kůži nechal vyschnout. Zbraň pak
do pouzdra padla tak těsně, že ji nebylo třeba uchycovat chlopní ani
páskem, aby nevypadávala. Díky neobvyklému úhlu, v němž
zbraň byla, ji Pekkala mohl jedním plynulým pohybem
vytáhnout, zamířit a  vystřelit z  ní. Nejednou už mu to zachránilo
život. Poslední úpravou, kterou navrhl sám Sagredi, byla úzká
dírka jako po špendlíku vyvrtaná do vrchní části hlavně těsně
za muškou. Velké náboje .455, které Webley využívala,
způsobovaly, že zbraň po  výstřelu výrazně vykopla nahoru. Střelec
ji proto musel stabilizovat a  zamířit pokaždé, než opět stiskl
spoušť. Sagrediho úprava umožnila, že při výstřelu unikalo malé
množství tlaku svisle skrz dírku, následkem čehož byla hlaveň





15 15
s každým výstřelem tlačena dolů, a to přesně v okamžiku, kdy
síla vylétající kulky způsobovala, že se hlaveň zvedá nahoru.
Tyto dvě protichůdné síly Pekkalovi umožňovaly držet zbraň
pevněji a při další ráně zamířit rychleji a přesněji, než by tomu
bylo bez tohoto vylepšení.
Když byl Pekkala jedné mrazivé zimní noci po  revoluci
na  rusko-finské hranici zatčen, zbraň i  pouzdro mu zabavila
bolševická milice, která Pekkalu vytáhla z vlaku. Jakmile si
potvrdili jeho identitu, byl převezen přímo do  petrohradského
vězení. Tam protrpěl týdny mučení, než ho přesunuli do tábora
Borodok v krasnogoljanském údolí.
Pekkala přitom netušil, že si jeho zbraň nechal poslat sám
Stalin. Ten se totiž doslechl o  tom, že její pevnou měděnou
pažbu nechal původně vyrobit anglický král Jiří V., který zbraň
daroval svému bratranci caru Mikulášovi. Velikost, hmotnost
a síla revolveru se však ukázaly být, řečeno slovy carevny, až
příliš „surové“ pro carův vytříbený jemnocit, a proto ho daroval
Pekkalovi. Stalin se nemohl dočkat, až zbraň uvidí, a přemýšlel,
že by si ji nechal pro vlastní potřeby.
Ozbrojenec, který revolver s pouzdrem při Pekkalově
zatčení zabavil, ho proto odevzdal jen zdráhavě. Když Stalin zbraň
obdržel, uchýlil se do svého pokoje a tajně si pouzdro
vyzkoušel. Nová kombinace člověka a zbraně se však neukázala jako
vhodná. Stalin měl vždycky odpor k těžkému oblečení a vůbec
k čemukoli, co omezovalo jeho pohyb. To platilo zvlášť
o holínkách, které si nechal vyrobit na zakázku z jemné kůzlečí kůže,
jež se obvykle používá jen na rukavice. Na chození po městě
příliš vhodné nebyly, Stalin ale stejně pěšky chodil jen
málokdy a s tím, že by mu snad uprostřed ruské zimy umrzly nohy,
si také hlavu lámat nemusel. Po několika minutách tedy Stalin





16
vzhledem ke hmotnosti zbraně a konstrukci pouzdra od úvahy,
že by si revolver nechal pro sebe, upustil.
Místo toho, aby se revolveru Webley zbavil, dal ho Stalin
uschovat. Důvodem tohoto opatření byla skutečnost, že i když
poslal Pekkalu do  nechvalně známého gulagu, který obvykle
znamenal jistou smrt, byl si nanejvýš jistý, že ani krutá Sibiř
toho muže nezabije. A zároveň si byl jistý i tím, že by se mu
schopnosti carova osobního vyšetřovatele mohly velmi hodit;
tedy pokud se Pekkalu podaří přesvědčit, aby vstoupil
do služeb revoluce.
Ta příležitost se skutečně naskytla, ovšem až o devět let
později. Do Borodoku tehdy přijel čerstvě povýšený poručík
Kirov a přivezl nabídku, jež Pekkalu vysvobodila z lesa, který byl
jeho vězením. Kirov, jenž se poté stal Pekkalovým asistentem
v Úřadu pro zvláštní vyšetřování, mu vrátil nejen jeho revolver
a pouzdro, ale také odznak, kterým Pekkala dříve prokazoval,
že pracuje pro cara.
Odznak měl tvar disku ze zlata a široký byl zhruba na délku
malíku. Jeho středem procházel bílý smaltovaný pruh, který
začínal v jednom bodě, směrem ke středu se rozšiřoval
a potom se opět znovu zužoval. Doprostřed smaltu byl vsazen velký
kulatý smaragd. Bílý smalt, zlato a smaragd společně vytvářely
nezaměnitelný tvar oka. Coby carův vyšetřovatel měl Pekkala
zaručenou absolutní autoritu. Dokonce i carova vlastní tajná
služba, Ochranka, mu nesměla odporovat. Během let služby
Romanovcům vešel Pekkala ve všeobecnou známost jako ten
muž, kterého není možné podplatit, koupit nebo zastrašit.
Nezáleželo na tom, kdo jste, jak jste bohatý nebo jaké máte
konexe. Nikdo nestál nad Smaragdovým okem, dokonce ani
sám car.





17 17
Od svého propuštění z gulagu si Pekkala vytvořil nejisté
spojenectví s vládcem Sovětského svazu.
Stalin vždycky věděl, že Pekkala je až příliš cenný, než aby
ho nechal zlikvidovat jako miliony ostatních.
Před domem stál major Kirov, s rameny přimknutými ke krku,
protože pršelo. Byl vysoký a štíhlý, s vystouplými lícními
kostmi, které mu dodávaly výraz neustálého překvapení.
Jejich auto, emka
2
model 1939, čekalo u obrubníku, motor
běžel a stěrače se míhaly sem tam jako tykadla nějakého
nervózního hmyzu.
„Máte opačně opasek,“ poznamenal Pekkala, když vycházel
z budovy.
Kirov se podíval na mosaznou přezku, jejíž rytina s hvězdou
a kladivem a srpem byla opravdu obráceně. „Pořád ještě napůl
spím,“ mumlal polohlasně, když si rozepínal pásek, aby si ho
otočil. „Kreml?“ zeptal se Pekkala.
„V tuhle noční hodinu,“ přisvědčil Kirov, „jedině Kreml.“
„A kdy máme podle Stalina spát?“ zavrčel Pekkala.
„Vždyť stejně ležíte nepřevlečený na  podlaze a  jen občas
upadnete do krátké dřímoty a ve zbytku času si v hlavě
procházíte jízdní řády vlaků, inspektore. To se jako spánek
nepočítá. Kam jste jel tentokrát? Do Minsku? Tbilisi? Jely všechny
vlaky načas?“
„Do Vladivostoku,“ odpověděl Pekkala, když kráčel k emce
a zapínal si svůj těžký vlněný kabát, aby se chránil před
chladem vlhké noci. „S přestupy v Rjazani a Omsku. A moje vlaky
jezdí vždycky včas.“
2
GAZ-M1; pozn. překl.





18
Kirov zakroutil hlavou. „Pořád si nejsem jistý, jestli je to
důkaz geniality, nebo šílenství.“
„Tak nebuďte.“
„Co nemám být?“
„Jistý,“ odpověděl Pekkala, když se posadil na sedadlo
spolujezdce a zavíral dveře. Jakmile byl uvnitř emky, ucítil
zatuchlý pach kožených sedadel mísící se se čpavou vůní Kirovova
dýmkového tabáku.
Kirov usedl za volant, zařadil rychlost a auto vyrazilo vstříc
neosvětleným ulicím.
„Co chce?“ zeptal se Pekkala.
„Poskrebyšev říkal něco o nějakém motýlovi.“
Poskrebyšev, Stalinův osobní tajemník, byl malý muž se
shrbenými rameny a holou hlavou, která byla jen vzadu
a po stranách protkána řídnoucími vlasy, jež připomínaly vavříny
římských císařů. Poskrebyšev nosil kulaté brýle, naražené skoro
až do očí, a jen málokdy byl viděn jinak než ve své nevýrazné
hnědozelené uniformě s  krátkým úřednickým límečkem
zapnutým natěsno u krku, jako by to byla jediná pojistka, aby
mu neupadla hlava. Jakkoli to byl člověk zcela nevýrazného
vzhledu, jeho pozice tajemníka nejvyššího vůdce Sovětského
svazu mu dodávala neobyčejnou moc. Každý, kdo chtěl vidět
Stalina, musel nejdřív mluvit s Poskrebyševem. V průběhu let
mu tento vliv přinesl řadu nepřátel, žádný z nich však nebyl
ochotný jít s ním do přímého střetu a riskovat, že ztratí
možnost audience u Stalina.
„Motýlovi?“ zašeptal Pekkala.
„Ať je to cokoli, musí to být důležité, inspektore. Chce se
s vámi sejít o samotě.“
Oba chvíli mlčeli.





19 19
Čelní světla emky prorážela bledý tunel do noci a vůz plul
jemným deštěm podobným vláknům hedvábí.
„V rádiu jsem dneska slyšel, že Němci dobyli Narvu,“
prohodil Kirov v úporné snaze prolomit mlčení.
„To je třetí město za necelý týden.“
Nad břidlicovými střechami v dálce zářily pod modročernou
oblohou jakési rybí šupiny, v nichž Pekkala rozpoznával chrám
Vasila Blaženého a Kreml. Po celém městě byly rozesety
světlomety, jež podobny spárům kostlivce pročesávaly nebe a hledaly
německé bombardéry.





20
Dříve toho dne dostali přeživší členové 5. protileteckého
družstva 35. střelecké divize Rudé armády rozkaz zaujmout obranné
pozice na území Carského Sela. Po dvou měsících bojů se skupi -
na ztenčila na čtyři muže, jeden kulomet Maxim a jeden 25mm
protiletadlový kanon tažený armádním náklaďákem ZiS-5.
Týdny cestovali krajinou, kterou válka roztrhala jak vlčí
smečka srnu. Smrt byla všude, ležela zbrocená v příkopech
u Osmina, líně plula a mokvala na hladině jezera u Kikerina
a poskytovala hody havranům v  ječmeni u  Gatčiny. Během toho
putování se jim většina vozů buď porouchala, nebo je útoky
messerschmittů proměnily v doutnající hromadu železa.
Družstvu velel komisař Sirko, profesionální důstojník
s malýma nepřátelskýma očima, vyholenou hlavou a dvěma tukovými
záhyby v místech, kde jeho krk přecházel v týl hlavy.
Z hlediska velicí hodnosti byl druhým v pořadí poručík
Ragozin, jehož hluboký a konejšivý hlas nešel dohromady s tím
kostnatým člověkem se ztrápenou tváří, kterému patřil.
Ragozin postrádal jakékoli vojenské způsoby a ve své uniformě, již
tvořily pytlovité jezdecké kalhoty a u pasu se rozšiřující košile,
vypadal jako strašák. V běžném životě pracoval jako rozhlasový
moderátor, který v neděli večer uváděl hudební pořad
v moskevském rádiu. Ve třicátých letech se seznam povolených písní začal





21 21
ztenčovat, pak se zvětšil a pak opět ztenčil. Ragozin v tom nebyl
schopný najít žádný logický klíč, a tak se uchýlil k tomu, že hrál
stále dokola pár stejných písniček, dokud úřady v roce 1938
jeho pořad nezrušily. Přesvědčený, že ho brzy obviní
z protisovětských postojů, udělal tu jedinou vlasteneckou věc, která ho
napadla, a hned na začátku války se přihlásil do Rudé armády.
Nabíječ, desátník Barkat, který na Ukrajině pěstoval jahody,
byl člověk se shrbenými rameny a  výrazným ohryzkem,
nervózníma, zjemnělýma rukama a suchým smíchem, který zněl,
jako by se snažil vykašlat rybí kost.
Posledním a hodností nejnižším členem oddílu byl střelec
Stefanov. Mezi jeho úkoly patřila údržba zbraní, řízení náklaďáku
a poslouchání rozhlasu, což znamenalo, že ostatní neměli
v zásadě nic moc na práci – kromě remcání a jedení svých přídělů.
Stefanov byl mohutný muž, jeho lopatky se táhly po zádech
jak volský chomout. Vlasy, které měl za normálních okolností
husté a kudrnaté, si vyholoval stejně jako všichni vojáci Rudé
armády. Kvůli holé hlavě se jeho výrazné kulaté oči zdály velké
jako podšálky a dodávaly mu rozhořčený výraz sovího mláděte,
které někdo vystrčil z hnízda. Stejně jako Ragozin a Barkat ani
Stefanov nebyl profesionální voják. Povolávací rozkaz dostal
během prvního týdne války. Od té doby měl za to, že i když to
není jeho první zaměstnání, nejspíš bude jeho poslední.
Jemný a tichý střelec měl jen málo co říct; tak málo, až si ostatní
členové družiny říkali, jestli není mentálně zaostalý. Stefanov
věděl přesně, co si o něm myslí, a než by jim vysvětloval svou
složitou minulost, která ho přiměla k tomu, že se před jejich
zvědavostí uzavírá za hradby mlčení, radši je u toho nechal.
Místo toho se uchýlil ke zvláštnímu vztahu, který často mívají
muži se stroji. V jeho případě šlo zejména o náklaďák ZiS-5,





22
který měl dřevěnou korbu a nad předními blatníky čelní světla,
jež vypadala jako vypoulené oči a dodávala vozu povýšený,
učenecký výraz. Na každé straně kapoty bylo dvacet pět
ventilačních drážek, které připomínaly řadu kostek domina, jež věčně
padá, ale nikdy úplně nespadne. To vše teď znal Stefanov velmi
důvěrně, jako by se tím zabýval odjakživa.
Jakmile zaujali pozice na pozemcích Carského Sela, zaslechli
kvílení motoru malého letadla.
„Támhle je!“ zakřičel jeden z nich. O vteřinu později Barkat
uháněl přes trávník a smykem na patě zastavil před Stefanovem.
Ukázal na nebe nad Kateřinským palácem. „Nějaké průzkumné
letadlo. Malé. Jenom se tu tak motá.“
Stefanov už ho také viděl. Byl to Čáp. Dosud ho viděl jenom
na obrázku. Letadlo se zostra naklonilo a zdálo se, že srovnává
křídla k letu přímo nad palácem a přes pozemky
Alexandrovského parku. Pokud by byl Stefanovův odhad správný, poletí Čáp
přímo nad jejich zbraní. Obrátil se k Barkatovi: „Připrav zbraň!“
Barkat běžel ke 25mm kanonu, sundal od oleje ušpiněnou
celtu, která přes něj byla přehozená kvůli maskování, a zvedl
velký kruhový zaměřovač.
Zatímco Barkat kontroloval zaměřovací zařízení, Stefanov
upaloval k malému zákopu poručíka Ragozina, který tam spal
v pláštěnce. „Poručíku, rychle, vstávejte!“
„To už je čas na večeři?“ zeptal se Ragozin, když si sundával
kapuci pláštěnky a malátně se zvedal. Na zemi zůstal popraskaný
otisk jeho těla, podobný keramické formě na pečení.
„Zaměřili jsme německý průzkumný letoun,“ oznámil mu
Stefanov.
„Proboha! Konečně nějaký cíl, který můžeme trefit!“
Ragozin klopýtal ke zbrani a usedl vedle záložní munice, připraven





23 23
kanon okamžitě znovu nabít, jakmile mu dojde střelivo.
Stále napůl ospalý otevřel nepromokavou plechovku a zvedl pás
s municí. Těžké mosazné náboje mu visely přes předloktí jako
mrtvý had.
„Kde je komisař Sirko?“ zeptal se Ragozin.
„Šel si najít něco k pití!“ zakřičel Barkat.
I když z té zbraně střílel Stefanov už mnohokrát, žádné
letadlo se mu ve skutečnosti sestřelit nepodařilo. Měsíce tréninku,
kdy zbraň vozili na čtyřkolovém podvozku, se ukázaly
k ničemu. Jeho osobní sen o tom, že na hlaveň bude malovat jeden
bílý proužek za druhým, přičemž každý by značil sestřelené
letadlo, začal působit jako absurdně přehnaný. Stal se expertem
na jednu jedinou věc, a tou bylo kopání zákopů.
Když ale Stefanov sledoval, jak Čáp začíná přelet nad pozem -
kem paláce, uvědomil si, že teď je možná ta pravá chvíle, kdy
by svůj rekord v počtu neúspěchů mohl zvrátit. Během
několika vteřin, přesně jak předpovídal, letadlo prolétne přímo nad
jejich hlavami. Srdce mu v hrudním koši zběsile bušilo, když
do závěru zbraně zasouval nábojový pás a mžoural skrz pavoučí
síť zaměřovače.
„Vzdálenost šest set metrů,“ řekl Barkat, jenž klečel
na jednom koleni vedle něj a upravoval elevaci zbraně. „Šest set
a přibližuje se.“
Stefanovovo čelo polil pot. Otřel si tvář svým potrhaným
špinavým rukávem. „Nastavit na dvě stě.“
„To je moc blízko!“ odpověděl Barkat.
Letadlo minulo střechu Kateřinského paláce a letělo teď nad
Alexandrovským parkem. Noblesně naklánělo křídla na jednu
a na druhou stranu, jako by lidé v něm hleděli dolů na zem.
„Stejně to nastav!“





24
„Nastaveno na dvě stě,“ potvrdil Barkat.
Stefanov za sebou zaslechl tiché kovové cinkání, jak Ragozin
upravoval rezervní pás s náboji.
Letadlo vplulo do kroužku zaměřovače. Stefanov byl na vteři -
nu ohromen tím, jak moc se podobá jednomu z těch vytáhlých
dlouhonohých brouků, kteří se sem tam chytili do pavoučích
sítí v kůlně jeho dědy. Stiskl spoušť.
Stefanovovo tělo se při prvním cinkavém prásknutí 25mm
kanonu zachvělo. Stopovky, jež připadaly jedna na každých pět
ostrých nábojnic, kreslily na nebi oblouk. Koutkem oka
Stefanov viděl, jak vyhazovač kanonu chrlí dlouhé prázdné
pableskující nábojnice. Na druhé straně hlavně se ve slunci plazil
pás s náboji.
„Zásah!“ hulákal Barkat. „Zásah! Zásah!“
„Sklapni!“ zařval Stefanov, i  když přes to burácení zbraně
málem neslyšel ani sám sebe.
V tu chvíli se letadlo objevilo nad jejich hlavami, jakoby
odnikud. Přeběhl přes ně stín jeho křídel. Stefanov se zaklonil, až
málem přepadl, aby zahlédl černé kříže na spodní straně křídel,
než Čáp odletěl dál na sever.
Teprve teď Stefanov povolil spoušť.
Ragozin byl zaneprázdněný opětovným nabíjením zbraně
a snažil se nespálit si prsty o rozžhavenou kovovou hlaveň.
Stefanov se obrátil k Barkatovi. „Opravdu jsem ho zasáhl?“
„Ano!“ odpověděl Barkat nadšeně. „Přímo do motoru. A mám
pocit, že taky do křídla.“
Zatímco spolu ti dva mluvili, seshora k nim dolehl podivný
pach. Stefanovovi to připadalo jako spálený cukr.
Ragozin se zarazil v tom, co dělal. „To je glykol,“ řekl.
„Chladicí kapalina motoru. Daleko se nedostane.“





25 25
„Říkal jsem, že jsi ho trefil do motoru!“ Barkat poplácal
Stefanova po rameni.
Stefanov se postavil, protože se dosud krčil ve střelecké
pozici. Ruce se mu chvěly. Pak se bez dalších řečí otočil a rozběhl
se k lesu, směrem za letadlem.
Barkat a Ragozin byli tak zmatení, že nebyli schopni slova.
Jen sledovali míhání jeho silných nohou, dokud nezmizel mezi
stromy.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Ragozin.
„Myslím,“ odpověděl mu Barkat, „že šel dokončit svůj úkol.“
Ragozin to nijak nekomentoval. Cosi ho zaujalo. Vyšel na širé
prostranství Alexandrovského parku, dal si ruce v bok a zadíval
se do dálky.
„Co je?“ zeptal se Barkat.
Ragozin se otočil a ve tváři se mu zračil údiv. „Vím, že
párkrát zasáhl letadlo, ale vrtalo mi hlavou, kam dopadl zbytek
těch střel.“
„Co tím chceš říct?“ nechápal Barkat.
„Stefanov zrovna rozstřílel okna Kateřinského paláce!“
Barkat udělal pár kroků a postavil se vedle Ragozina. Na opač -
ném konci parku viděl prázdná, roztříštěná okna, v jejichž
rámech na něj mrkaly rozeklané střepy zbytků skla odrážející se
ve slunci. „No,“ řekl Barkat, „rozhodně nezničil všechna.“
Stefanov běžel, jak nejrychleji dokázal, až za  chvíli opustil
pozemky paláce. Pár vojáků z baterie, ukrytých ve svých
maskovaných lesních úkrytech, vidělo, jak bylo letadlo při přeletu
nad parkem zasaženo, ale kvůli umístění svých zbraní se
nemohlo k útoku připojit. Když teď viděli Stefanova, jak kolem nich
probíhá sprintem, nesnažili se ho zastavit, protože věděli, že
takové tempo musí nutně znamenat nějaký velmi důležitý úkol.





26
Střelec Stefanov ale ani nevěděl, kam běží. Jediná jasná
myšlenka, kterou měl nyní ve své zmatené hlavě, byla, že musí najít
letadlo, jež sestřelil. Nebyl si jistý ani tím, zda ho skutečně
trefil. Možná ho jen poškodil, takže se stroji stejně podaří dostat
na německou stranu fronty. Může letadlo pokračovat v letu bez
chladiče motoru? Stefanov neměl tušení.
Poté co opustil pozemky paláce, pokračoval po dlouhé silnici
vedoucí na sever. Už neběžel sprintem, ale přesto si udržoval
co nejrychlejší tempo a  zkoumal pole, která se rozprostírala
po obou stranách cesty, jestli v nich nezahlédne nějaké
známky nouzového přistání. Zároveň sledoval horizont, zda
nespatří charakteristický kouř, který by svědčil o tom, že se letadlo
někam zřítilo a hoří.
Po dvaceti minutách Stefanov Čápa konečně objevil vedle
malého hangáru na kraji travnaté ranveje.
Lapaje po dechu odbočil ze silnice, překročil škarpu hustě
zarostlou lučním kvítím a vydal se k ranveji.
V kruhu tam stálo několik vojáků.
Stefanov kráčel přímo k nim. Poprvé si říkal, co se asi stalo
tomu pilotovi, a najednou si představil, jak ho vítá, možná mu
i třese rukou a představuje se mu jako ten, kdo ho sestřelil. Ne,
rozmyslel si to Stefanov, fašistovi by ruku nepodal. Co kdyby se
to dozvěděl komisař?
Stefanov obešel Čápa, který stál mezi ním a hloučkem mužů.
Ohromilo ho, že pilot dokázal bezpečně přistát. Holý plech
na kapotě prozrazoval, kde střely zasáhly cíl. Stefanov
napočítal jen tři střely a na okamžik se za tak malé množství
styděl; tím spíše, že vystřílel pás se sto dvaceti náboji. Na tom ale
nezáleží, uklidnil se. Jedna rána nebo sto, to vyjde nastejno,
hlavně že ho sundal.





27 27
Když si vojáci všimli, že se k nim Stefanov blíží, všichni se
k němu otočili.
Teprve teď zahlédl na zemi dvě natažená těla.
Zalapal po dechu.
„Odkud jdete?“ zeptal se jeden z vojáků.
Stefanov neodpověděl. Prorazil si mezi nimi cestu, až stál
přímo nad těmi mrtvými. Oba zemřeli ranou do hlavy. Tváře měli
zohyzděné tak, že Stefanovovi připomínali dva rozbité keramické
hrnce. Zíral na jejich uniformy: šedomodrou tuniku důstojníka
Luftwafe a tuniku v barvě polní šedi. Podle stříbrných blesků
na límci Stefanov usoudil, že patří k SS. Na hrudi muže z SS
ležel kožený kufřík potřísněný krví. „Proč jste to udělali?“ divil se
Stefanov. Pohlédl na muže stojící kolem něj. „Odmítli se vzdát?“
„Nezabili jsme je,“ řekl mu jeden z nich. „Ten důstojník SS
se na nás krátce podíval a pak zastřelil svého pilota.“
„Co že udělal?“ Pot na  Stefanovově zátylku začínal
chladnout. Připadal si otupělý a malátný, jako náměsíčný, probuzený
na neznámém místě. „Proč by něco takového dělal?“
„To bychom taky rádi věděli,“ odpověděl ten voják, „tím
spíš, že si hned potom vystřelil mozek z hlavy. Náš důstojník si
myslí, že to nějak souvisí s tím, co je v kufříku, ať je to cokoli.
Vydal se hledat komisaře, který by se toho ujal.“
Zmínka o komisaři jako by Stefanova vyvedla z transu, ve kte -
rém se momentálně nacházel.
„Kdo vlastně jste?“ zeptal se ten voják.
„Nikdo,“ odvětil Stefanov. „Nejsem nikdo.“ Vyšel z kroužku
mužů a zamířil pryč z letiště. Poté co překročil škarpu, vydal se
po silnici zpátky ke Kateřinskému paláci. Zpočátku jenom šel,
ale po minutě se dal opět do běhu.





28
Emka projela pod klenbou kremelské Spasské brány s orna -
mentálním cimbuřím a zlatočernou věží s hodinami tyčící se
do mlžné noci. Když dojeli do slepé ulice na protější straně
Ivanovského náměstí, Kirov zaparkoval a otočil se
k Pekkalovi.
„Počkám tu na vás, inspektore.“
„Jeďte se vyspat,“ odpověděl Pekkala, když vystupoval z emky.
Vyrazil k neoznačeným dveřím, které hlídal jeden voják. Když
se Pekkala přiblížil, voják srazil paty k sobě, čímž vydal zvuk,
který se odrazil od vysokých cihlových zdí, a pozdravil
inspektora tradičním: „Zdravstvujtě, soudruhu Pekkalo!“
Nebylo to jen uvítání, ale i znamení toho, že ho voják
poznal, a nemusí tedy ukazovat svůj průkaz.
Na rozdíl od blyštivého smaragdu, který Pekkalovi zajišťoval
autoritu za cara, měl v dobách Sovětského svazu jen kousek
papíru v průkazu, jímž byla knížečka velikosti dlaně, nevýrazně
červené barvy, jejíž desky byly z kartonu jako u starých
učebnic. Na přední straně se skvěl znak Sovětského svazu usazený
mezi dva snopy obilí. Uvnitř v levém horním rohu se
vyjímalaPekkalova fotografie, lehce překrytá razítkem. Pod ní bylo
bledě modrozeleným písmem napsáno „NKVD“ a druhé razítko
potvrzující, že Pekkala pracuje se zvláštním pověřením vlády.





29 29
Ostatní údaje, jako datum narození, krevní skupina a  státní
identifikační číslo, byly uvedeny v pravé části.
Většina vládních průkazů obsahovala jen tyto dvě stránky,
Pekkalův měl však v  sobě vloženou ještě třetí. Na  kanárkově
žlutém papíru s červeným lemováním stálo následující:
ČLOVĚK IDENTIFIKOVANÝ V TOMTO
DOKUMENTU JEDNÁ NA PŘÍMÝ ROZKAZ
SOUDRUHA STALINA.
NEVYSLÝCHEJTE HO ANI HO NEZADRŽUJTE.
MÁ POVOLENÍ NOSIT CIVILNÍ OBLEČENÍ,
DRŽET U SEBE ZBRANĚ, PŘEVÁŽET ZAKÁZANÉ
PŘEDMĚTY VČETNĚ JEDŮ, VÝBUŠNIN A CIZÍ
MĚNY.
MŮŽE VSTUPOVAT DO ZAKÁZANÝCH OBLASTÍ
A MŮŽE ZABAVOVAT VŠECHNY DRUHY
VYBAVENÍ VČETNĚ ZBRANÍ A VOZIDEL.
POKUD ZEMŘE NEBO BUDE ZRANĚN,
OKAMŽITĚ INFORMUJTE ÚŘAD PRO ZVLÁŠTNÍ
VYŠETŘOVÁNÍ.
I když se tato zvláštní doložka oficiálně nazývala „povolení
pro zvláštní operace“, běžněji se jí říkalo Stínový průkaz. S ním
se mohl člověk libovolně objevovat a mizet v divočině
nařízení, jimiž byl stát regulován. Vědělo se o existenci ani ne tuctu
těchto průkazů. Dokonce ani většina hodnostářů NKVD žádný
z nich nikdy neviděla.
Poté co prošel několika neoznačenými dveřmi a vystoupal
po úzkém schodišti do druhého patra, vešel do dlouhé široké
chodby s vysokým stropem. Podlaha byla pokryta hnědočerným





30
kobercem, takže jeho boty nevydávaly žádný zvuk. Chodba byla
z obou stran lemována vysokými dveřmi. Ve dne by byly všech -
ny otevřené a v chodbě by lidé proudili sem a tam, ale v tuto
noční hodinu tomu bylo naopak. Pekkala mířil
ke dvoukřídlým dveřím na samém konci, za nimiž se nacházela Stalinova
recepce. Byla ohromná, se skořápkově bílými zdmi a dřevěnou
podlahou. Uprostřed místnosti stály tři stoly. Jen u  jednoho
někdo seděl – muž v  olivově zelené tunice bez límečku, což
odpovídalo stylu, jakým se oblékal Stalin. Při příchodu Pekkaly
se muž postavil. „Inspektore.“
„Poskrebyševe.“
Poskrebyšev přešel místnost ke Stalinově kanceláři, zaklepal
jednou a nečekal na odpověď. Otevřel dveře a pokynul
Pekkalovi, ať vstoupí. Jakmile Pekkala vešel do místnosti, Poskrebyšev
za sebou dveře zavřel.
Pekkala se ocitl ve velké místnosti s rudými sametovými
závěsy a  červeným kobercem, který se táhnul pouze po  vnější
třetině podlahy, jež měla uprostřed stejný vzor jako ta
v předsálí. Na stěnách byly tmavě červené tapety s dřevěnými lištami
karamelové barvy, které oddělovaly jednotlivé panely. Na zdech
visely portréty Marxe, Engelse a Lenina, všechny stejně velké
a zjevně od stejného umělce.
U zdi stál Stalinův pracovní stůl, který měl osm nohou, dvě
v každém rohu. Na stole leželo několik složek z manilského
papíru, všechny navzájem dokonale zarovnané, a kožený kufřík,
který Pekkala nikdy předtím neviděl. Stalinovo křeslo mělo
široké opěradlo s čalouněním z nachové kůže, jež bylo k rámu
přibito mosaznými hřebíky.
Kromě Stalinova stolu a stolu se zeleným látkovým potahem
bylo v místnosti jen minimum nábytku. Výjimku tvořily velké





31 31
pendlovky z osmnáctého století, jejichž autorem byl anglický
hodinář John Ellicott. Hodiny nebyly natažené a mlčely,
takže žlutý úplněk jejich kyvadla spočíval nehybně za broušeným
sklem.
Rudé závěsy byly zatažené a světlo v místnosti pocházelo ze
stropního lustru se třemi žárovkami. Z cigarety, kterou Stalin
zrovna před chvílí típl do mosazného popelníku na svém stole,
dosud stoupal proužek kouře.
Stalin stál uprostřed místnosti, zády k  Pekkalovi, a  zíral
na zeď.
Pekkalovi chvíli trvalo, než si uvědomil, na co se Stalin dívá.
Mezi portréty Lenina a Engelse visel další obraz, mnohem
menší než ty kolem něj.
„Možná by to vypadalo lépe támhle, soudruhu Staline.“
Stalin se otočil a zamžoural na Pekkalu, oči zarudlé únavou.
„Co jste to říkal?“
„Támhle,“ zopakoval Pekkala a ukázal na prázdné místo na zdi
za Stalinovým stolem.
„Víte, co to je?“ zeptal se Stalin s  ukazovákem nataženým
k obrazu.
Pekkala přistoupil blíž a  zadíval se na  obraz. „Hyalophora
cecropia.“
Stalin udiveně kroutil hlavou. „Jak je to možné,
inspektore,“ začal, „že se neumíte pořádně najíst a máte na sobě věci,
které vyšly z módy už před takovou dobou, že vás běžně
považují za ducha, a přitom mi dokážete říct, o jaký druh hmyzu
se jedná?“
„Vídal jsem je kolem našeho domu, když jsem byl malý,“
vysvětlil Pekkala. Vzpomněl si na dlouhou stezku lesem
k místu, kde jeho otec, pohřební zřízenec ve  městě Lappeenranta





32
ve východním Finsku, postavil vlastní kremační pec. Pekkalova
matka mu jednou dala chleba a termosku s teplým mlékem,
aby to odnesl otci, který pracoval celou noc u pece. Tu noc se
tam měla spálit čtyři těla, což znamenalo, že bude třeba dohlížet
na oheň osm hodin. Pekkala se s lucernou v ruce vydal
po cestě, upřeně hleděl před sebe a měl pocit, že se borovice po obou
stranách naklánějí směrem k němu. Když přišel k peci, našel
svého otce svlečeného do půl těla, jak sedí na dřevěném špalku.
Nejdřív si myslel, že si tam čte, ale pak si uvědomil, že otec
prostě jen zírá na svoje ruce. Kremační pec za jeho zády burácela
jako blížící se bouře. Její železné dveře byly tak horké, že začaly
zářit barvou vlčích máků. Do tmy se tyčící vysoký komín chrlil
černý kouř, který mizel na obloze, až to vypadalo, že se noc šíří
odtud. Pekkala také viděl, jak kolem otcovy hlavy poletují tři
můry, každá větší než lidská dlaň. Otec si jich nevšímal, a to
ani když jedna z nich přistála na jeho holém rameni, které se
lesklo potem z horka pece. Pak konečně přestal zkoumat rýhy
na svých dlaních a podíval se na syna.
„Vidím, že nejsi sám,“ řekl Pekkala.
Jeho otec se usmál. Něžně zasunul prst pod můru, která mu
přistála na rameni, a zvedl ji do vzduchu. Pak na ni foukl, jako
by sfoukával plamen svíčky, a stvoření mu znovu začalo
poletovat kolem hlavy. „Hyalophora cecropia,“ poučil Pekkalu. „Je to
starý druh, který se nezměnil už tisíce let.“
„Proč se nezměnily?“ zeptal se Pekkala.
„Protože se už dokonale přizpůsobily světu, ve kterém žijí.
Ty můry mi tady dělají společnost a  připomínají mi, jakými
vše možnými nedokonalostmi trpí lidská rasa.“
I když to bylo už před mnoha lety, Pekkala nikdy
nezapomněl na příznačný rytmus jejich křídel, jedno oko na konci





33 33
každého křídla a  čtyři červenobílé skvrny a  zvlněnou linku
lemující všechny okraje, jejíž barva se proměňovala
od červenohnědé k bílé jako inkoust rozpitý v měkkém papíru. Obraz
nebyl zcela věrným zpodobněním. Umělec nakládal volněji
s barvami a symetrií vzoru, přesto však nebylo pochyb o tom,
že je to cecropia.
„Jestli jste mě sem zavolal proto, abych zhodnotil ten obraz,
soudruhu Staline,“ řekl Pekkala, „pak myslím, že jste mohl
vybrat někoho povolanějšího.“
Stalin se na něj zadíval. „Kdybyste mi byl schopný
nabídnout jen lásku k vytříbeným aspektům života, nechal bych vás
hnít na Sibiři.“
„Tak proč jsem tady, soudruhu Staline?“
„Jste tu,“ vysvětloval Stalin, „protože věřím, že cena tohoto
obrazu nespočívá v jeho uměleckém přínosu. Před dvěma dny se
německé průzkumné letadlo ztratilo v mracích a přistálo
na letišti na naší straně fronty. Ze dvou mužů na palubě byl jeden
pilot Luftwafe a druhý důstojník SS. Ten od SS s sebou měl
kufřík s tímto obrazem. Kdyby šlo převážně o peníze, šperky
nebo zlato, nijak bych se tím nezabýval. Proč ale TEN
důstojník letěl s TÍMHLE obrazem v kufříku?“
„Zeptal se ho na to někdo?“
„Neměli příležitost. Ten esesák zastřelil pilota a pak si sám
vzal život. Důstojník Rudé armády, který toho byl svědkem, si
vzhledem k povaze události uvědomil, že ten obraz musí být
něčím důležitý, a tak ho předal NKVD. Ti ho považovali
za bezcenný, ale přesto sepsali hlášení. Když se zpráva o tom obrazu
dostala do mé kanceláře, nařídil jsem, ať mi ho sem hned
pošlou. Něco na tom je, Pekkalo. Něco, co mě trápí. Akorát
nemůžu přijít na to proč. A právě v tom spoléhám na vás.“ Stalin





34
přešel k obrazu, sundal ho ze zdi a dal ho do kufříku, ve kterém
mu byl doručen. Kufřík pak podal Pekkalovi. „Přineste mi
odpovědi, inspektore.“
Když Pekkala a Kirov vyráželi z Kremlu, začínalo svítat.
Pekkala zkoumal obraz položený na  klíně. Jeho pozornost
přitahoval strom, na kterém můra seděla. Holé větve byly
sukovité a pokroucené jako magnólie v zimě. O můrách toho
nevěděl tolik, aby si byl jistý, zda mohou pobývat venku i v zimě,
ale pochyboval o tom.
Když obraz otočil, všiml si, že na hrubé zadní straně plátna
je něco napsáno tužkou.
„Co tam stojí?“ zeptal se Kirov, který se na obraz podíval jen
letmo, když s emkou vyjížděl z bran Kremlu.
„Ost-u-baf-engel,“ odpovídal Pekkala, když pozorně luštil
nicneříkající slabiky. „Hádám, že je to německy, i  když jsem
nikdy takové slovo neviděl. ,Ost‘ znamená východ. ,Engel‘ je
anděl. Celá ta střední část mi ale nic neříká.“ Když Pekkala
obraz znovu otočil, dal tvář blízko k plátnu, jako by mu snad to
zvláštní stvoření mohlo zašeptat smysl své existence.
„Kde vůbec začneme?“ přemýšlel nahlas Kirov.
„V Lubjance,“ odpověděl Pekkala.
„V tom vězení? Proč bychom tam chodili?“
„Promluvit si s mužem, který nám může říct, jestli ten obraz
vůbec za něco stojí.“
„A pokud ne?“
„Tak nám poví proč.“
„Co takový člověk dělá ve vězení?“
„Platí za svou genialitu.“
„Poslyšte, inspektore,“ snažil se smlouvat Kirov, „co třeba
kremelské muzeum? Jeho ředitelem je Fabian Goljakovskij, nej-





35 35
slavnější kurátor v celé zemi. Možná byste si mohl promluvit
radši s ním.“
Pekkala o  Kirovově návrhu chvíli přemýšlel. „Tak dobrá!“
oznámil. „Otočte to, Kirove. Naší první zastávkou bude
muzeum.“
„Ale muzeum není ještě otevřené,“ namítl Kirov. „Nevím,
kdy otvírají, když teď v Moskvě hrozí nebezpečí náletů. Možná
bychom si měli dohodnout zvláštní schůzku...“
„Cestu dovnitř najdeme,“ řekl mu Pekkala. „Už vím, co v tom
muzeu potřebuju. A  najdu to i  bez odborníka. A  teď zpátky
do Kremlu.“
„Ano, inspektore,“ povzdechl si Kirov. Potom dupl na brzdu
a provedl ostrý obrat o 180 stupňů, při kterém silně zaskřípěly
pneumatiky.





36
Přestože kremelské muzeum mělo v tuto časnou hodinu
zavřeno, Fabian Goljakovskij se osobně přišel podívat, kdo to buší
na dveře.
Goljakovskij byl vysoký, shrbený muž s  vrabčím hnízdem
kudrnatých zrzavých vlasů. Měl na  sobě tmavě modrý oblek
a smetanově bílou košili se zmuchlaným límečkem bez kravaty.
„Kdo sakra jste?“ chtěl vědět. „Máte vůbec ponětí, kolik je
hodin?“
Pekkala zvedl svůj Stínový průkaz. „Potřebujeme vás na pár
minut vyrušit.“
Goljakovskij zkoumal text na průkazu a jeho rty se
pohybovaly, jak mlčky vyslovoval jednotlivá slova. „No dobrá,“
odpověděl podezřívavě. „Pro Úřad pro zvláštní vyšetřování cokoli.
Jen jsem doteď netušil, že jste obdivovatelé vznešeného umění.“
„Proč jste tu tak brzo?“ zeptal se Kirov.
„Byl jsem tu celou noc,“ vysvětlil Goljakovskij, když
ustoupil, aby mohli vejít, „a katalogizoval jsem díla, která mají být
v  nejbližší době z  muzea evakuována a  převezena do  bezpečí
dál na východ.“
Pekkala a Kirov s nervózním Goljakovským v zádech
prošli chladnými, plísní páchnoucími chodbami a  brzy se ocitli
v místnosti, na jejíchž zdech visely ruské ikony.





37 37
S rukama sepjatýma za zády Pekkala procházel kolem každé
z nich a všechny si důkladně prohlížel.
„Inspektore, co má můra společného se starými ikonami?“
zeptal se Kirov tlumeným hlasem.
„Pokud vím, tak nic,“ odpověděl mu Pekkala.
„Tak co vlastně hledáte, inspektore?“
„To poznám, až to uvidím. Ach!“ Pekkala se náhle zastavil
před malou dřevěnou deskou, na které byla namalována hlava
muže s vousy a dlouhými vlasy a hněvivým výrazem v obličeji.
Kůži měl žlutozelenou, jako by ho ozařovalo světlo svíce. Bílé
pozadí bylo na mnoha místech popraskané. „Tahle!“ zašeptal
a začal ikonu sundávat ze zdi.
„Inspektore!“ zasyčel Kirov. „Neměl byste na ně sahat!“
„Přestaňte!“ zakřičel Goljakovskij a ozvěna jeho hlasu prolétla
celým muzeem. „Zbláznil jste se?“ Zamířil k Pekkalovi a mával
rukama. „Copak nemáte žádnou úctu k pokladům téhle země?“
Na tu otázku odpověděl Kirov. „Nemá, soudruhu
Goljakovskij, to mi věřte.“
Goljakovskij teď došel na místo, kde oba muži stáli.
„Prosím.“ Goljakovskij se obrátil na  Pekkalu a  změnil tón hlasu
na takový, kterým se obvykle mluví jen k lidem, jež se chystají
skočit z vysoké budovy nebo mostu. Jemně vzal ikonu
Pekkalovi z rukou a sevřel ji ve svém náručí, jako by snad Pekkala
toho muže na obraze probudil a kurátor teď chtěl naštvaného
Spasitele ukolébat zpátky do spánku staletí. „Máte vůbec
představu, co to je?“
„Ne,“ přiznal Pekkala.
„To je nedocenitelná balkánská ikona ze čtrnáctého století.
Původně se nacházela v kremelském chrámu Nanebevzetí. Je
známá jako Spasitel s hněvivým pohledem. K čemu by vám byla?“





38
„Major Kirov má ohledně mého přístupu k ruským veledílům
možná pravdu,“ připustil Pekkala, „já ale viděl to, co on ne, totiž
co se stane těm, kteří po nich prahnou. Brzy budu potřebovat
pomoc někoho, jehož znalost uměleckých děl může předčit snad
jen jeho nenávist k této zemi. Toho muže musím přesvědčit, že
na světě stále zbylo něco svatého –“ Pekkala ukázal na ikonu,
„a tvář toho muže by ho mohla přesvědčit.“
„Nemohl byste ho sem prostě přivést, aby se na tu ikonu
podíval?“ naléhal Goljakovskij. „Osobně ho tu provedu!“
„Jsem si jistý, že by mu nic neudělalo větší radost,“ odpověděl
Pekkala, „ale pravidla Lubjanky to neumožňují.“
„Lubjanky?“ zašeptal Goljakovskij.
„Nic se tomu obrazu nestane,“ ujistil ho Pekkala. „V jeho
rukou bude ikona ve větším bezpečí než v jakémkoli depozitáři
vašeho muzea.“





39 39
„Kdo je ten muž, inspektore?“ zeptal se Kirov, když o několik
minut později vycházeli z  muzea a  Pekkala si v  podpaží
bezpečně přidržoval ikonu zabalenou ve třech vrstvách hnědého
archivářského papíru.
„Jmenuje se Valerij Semykin a je to odborník na určování
uměleckých děl a zvlášť toho, jestli jde o originál, nebo
padělek. Než se za  ním vydáme, Kirove, musíme se ještě zastavit
na jednom místě. Není to člověk, se kterým byste chtěl jednat
s prázdným žaludkem, což ostatně platí o samotkách
v Lubjance obecně.“
„Předpokládám, že tedy jedeme do  kavárny Tylže,“ opáčil
Kirov ztrápeně.
Pekkala si tónu Kirovova hlasu všiml a pohlédl na něj
koutkem oka. „Nevím, co proti tomu místu máte.“
„Není to žádná kavárna,“ odpověděl pohoršeně, „ale
krmelec.“
„Ale,“ řekl Pekkala, „dělají tam ten druh umění, který
dokážu ocenit.“





40
Když začal Pekkala před lety chodit do kavárny Tylže, bylo
to především proto, že tam nikdy nezavírali, a on jedl, když
měl hlad, bez ohledu na to, jestli byl zrovna čas na některé
z  denních jídel, což občas znamenalo i uprostřed noci. Před
válkou tam chodili hlavně řidiči taxíků, noční hlídači
a nespavci, kteří nebyli schopni najít cestu do katakomb spánku.
Teď tam trávili čas skoro samí vojáci tvořící hnědozelenou
strakatou hordu páchnoucí leštidlem na boty, tabákem
machorka a specifickou zemitou zatuchlostí vlny používané
sovětskou armádou. I ženy tam nosily ten či onen druh
uniformy. Některé byly vojačky s černými barety a tmavě modrými
sukněmi pod tunikami, jiné nosily khaki overaly továrních
dělnic a  hlavu měly omotanou modrým šátkem, pod nímž
vlasy těch, které pracovaly v  muničních továrnách, získaly
žlukle nažloutlý odstín.
Navzdory tomu, jak se věci změnily, Pekkalu ta horkem
zamlžená okna a dlouhé, hrubě tesané dřevěné stoly, u nichž cizí
lidé sedávali bok po boku, stále přitahovaly. To zvláštní spojení
skutečnosti, že jste i nejste sami, mu vyhovovalo.
Pekkala si našel židli vzadu, čelem ke dveřím. Kirov si sedl
naproti němu. Na stole mezi nimi ležel kožený kufřík, jenž nyní
obsahoval obraz můry i Spasitele s hněvivým pohledem.





41 41
Valentina, žena, která provozovala kavárnu Tylže poté, co
jejího muže před dvěma lety zastřelili na  ulici, k  nim přišla
s dřevěným půllitrem kvasu, polofermentovaného nápoje, který
vypadá jako špinavá voda na nádobí a chutná jako spálená
topinka. Valentina byla štíhlá, s úzkými rameny a hustými
blonďatými vlasy sčesanými rovně dozadu a  staženými dlouhým
kusem modré příze. Nohy měla až po kolena schované
v obnošených plstěných botách, kterým se říkalo válenky, v nichž
tiše procházela mezi řadami zákazníků.
Valentina postavila půllitr před Pekkalu. „Tady máš, ty můj
krásný Fine.“
„A co já?“ zeptal se Kirov.
Valentina přimhouřila oči a zadívala se na něj. „Ty jsi taky
krásný, ale jiným způsobem.“
„Tak jsem to nemyslel,“ odpověděl Kirov. „Chci říct, že bych
si dal něco k pití. A snídaně by taky neuškodila.“
„No a co chcete?“
Kirov ukázal na Pekkalu. „Dám si to co on.“
„Výborně,“ odvrátila se od nich, „protože tu stejně není
žádné menu, jen to, co se rozhodnu uvařit.“
„Myslí si, že jsem krásný,“ pošeptal Pekkala a sledoval, jak
Valentina odchází do kuchyně.
„Nenechte si to moc stoupnout do hlavy,“ zamrmlal Kirov.
Pekkala usrkával pití. „Ty jsi krásný, ale ‚jiným způsobem‘.“
„Co to vlastně znamená?“
Pekkala pokrčil rameny. „Můžete se jí zeptat, až se vrátí.“
„Asi ne.“
Pekkala souhlasně přikývl. „Je lepší radši nevědět, co přesně si
ženy myslí.“ Otevřel ústa, jako by chtěl říct něco dalšího, ale pak
se zamyslel a náhle ztichl. Měl nepřítomný pohled a smutný výraz.





42
„Pořád ješt


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.