E-kniha: Rudá jako rubín – Kerstin Gierová

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 1

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 2

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 3

Přeložila Tereza Pecková

Translation © Tereza Pecková, 2012

Title of the original German edition: Rubinrot – Liebe geht

durch alle Zeiten by Kerstin Gier © 2009

by Arena Verlag GmbH, 97074 Würzburg, Germany

Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil,

Schollstr. 1, D – 69469 Weinheim

www.albatrosmedia.cz

ISBN 978-80-7447-089-9

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 4

Pro Losa, Delfína a Sovu,

kteří mě tak věrně doprovázeli při psaní,

a pro malý červený Doubledecker,

který mě v ten pravý čas učinil šťastnou.

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 5

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 6

Prolog

Hyde Park, Londýn

8. dubna 1912

Padla na kolena a začala plakat, on se mezitím rozhlížel na všechny strany. Jak předpokládal, nebylo v parku v tuto dobu ani živáčka. Jogging ještě zdaleka nebyl v módě a na bezdomovce, kteří spávají na lavičce přikrytí jen novinami, byla příliš velká zima.

Zabalil chronograf opatrně do šátku a uložil ho do batohu.

Krčila se vedle stromů na severním břehu jezera Serpentine v záhonku odkvetlých krokusů.

Ramena se jí třásla a její vzlykot zněl, jako by ho vydávalo nějaké zoufalé a zraněné zvíře. Bylo to k nevydržení. Ale ze zkušenosti věděl, že je lepší ji nechat v klidu, takže si sedl vedle ní do orosené trávy, zíral na vodní plochu hladkou jak zrcadlo a čekal.

Čekal, až poleví bolest, která ji pravděpodobně nikdy docela neopustí.

Cítil se téměř stejně jako ona, ale pokoušel se ovládnout. Nesměla si dělat starosti ještě o něj.

7

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 7

„Už vlastně někdo vynalezl papírové kapesníky?“ popotáhla konečně a otočila k němu svůj uslzený obličej.

„Netuším,“ odpověděl. „Ale mohu nabídnout pravý hedvábný kapesník s monogramem.“

„G. M. To jsi ukradl Grace?“

„Dala mi ho sama. Můžeš ho klidně celý posmrkat, princezno.“

Zkroutila rty do křivého úsměvu, když mu kapesník vracela. „Teď je naprosto zničený, promiň.“

„Ale prosím tě! Jsme v době, kdy se kapesník jen pověsí na sluníčko, aby uschnul, a použije se znova. Hlavně že jsi přestala plakat.“

Do očí jí hned znovu vyhrkly slzy. „Neměli jsme ji nechávat na holičkách. Přece nás potřebuje! Vůbec netušíme, jestli ten náš podfuk bude fungovat, a nemáme žádnou šanci to někdy zjistit.“

Její slova byla jako bodnutí. „Mrtví bychom jí taky nebyli nic platní.“

„Kdybychom se jen mohli schovat, někde v cizině, pod falešnými jmény, dokud nebude dost stará...“

Přerušil ji prudkým zavrtěním hlavou. „Všude by nás našli, to už jsme přece probírali tisíckrát. Nenechali jsme ji na holičkách, udělali jsme to jediné správné – zajistili jsme jí život v bezpečí. Přinejmenším pro příštích šestnáct let.“

Na chvilku se odmlčela. Kdesi v dálce zařehtal kůň a od West Carriage Drive bylo slyšet hlasy, ačkoli byla ještě téměř noc.

„Já vím, že máš pravdu,“ řekla nakonec. „Jen to vědo

8

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 8

mí, že už ji nikdy neuvidíme, tak bolí.“ Promnula si uplakané oči. „Přinejmenším se nebudeme nudit. Dříve nebo později nás vyslídí i v tomto čase a pověsí nám na krk Strážce. Nevzdá se chronografu ani svých plánů jen tak bez boje.“

Zakřenil se, protože si všimnul záblesku v jejích očích, který značil touhu po dobrodružství, a věděl, že krize je prozatím zažehnána. „Možná jsme byli nakonec přece jen chytřejší než on, anebo ta druhá věc nebude fungovat. Pak se nehne z místa.“

„Ano, to by bylo pěkné. Ale pokud ne, jsme jediní, kdo mu může zkřížit plány.“

„Už proto jsme udělali správnou věc.“ Vstal a sklepal si špínu z džínů. „Tak pojď! Ta zatracená tráva je mokrá a ty by ses měla ještě šetřit.“

Nechala se od něj zvednout a políbit. „Co teď budeme dělat? Najdeme nějakou skrýš pro chronograf?“

Podíval se nerozhodně směrem k mostu, který odděloval Hyde Park od Kensingtonských zahrad.

„Ano. Ale napřed vypleníme depot Strážců a napakujeme se nějakými penězi. A pak bychom mohli vyrazit vlakem do Southamptonu. Odtamtud vyráží ve čtvrtek Titanic na svou první plavbu.“

Zasmála se. „Takže tohle je tvoje představa o šetření se. Ale jsem pro.“

Měl tak velkou radost z toho, že se zas dovedla smát, že ji ještě jednou políbil. „Vlastně jsem myslel... Víš přece, že kapitáni v mezinárodních vodách mají oprávnění uzavírat manželství, nemám pravdu, princezno?“

9

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 9

„Ty si mě chceš vzít? Na Titaniku? Nejsi blázen?“

„To by přece bylo hrozně romantické.“

„Až na tu záležitost s ledovcem.“ Opřela si hlavu o jeho hruď a skryla mu obličej do bundy. „Tak moc tě miluju,“ zamumlala.

„Chceš se stát mojí ženou?“

„Ano,“ odpověděla, obličej stále schovaný na jeho hrudi. „Ale jen pokud vystoupíme nejpozději v Queenstownu.“

„Připravená na dobrodružství, princezno?“

„Připravená, jestli jsi i ty,“ zašeptala.

10

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 10

Nekontrolovaná cesta časem se zpravidla ohlašuje

pocitem závratě v hlavě, žaludku a/nebo nohou

několik minut, někdy také hodin, nebo dokonce

dní dopředu. Mnozí nositelé genu vypovídali

také o bolestech hlavy.

První skok v čase – nazývaný též iniciační skok –

se odehrává zpravidla mezi 16. a 17. rokem věku

nositele genu.

Z kronik Strážců, Svazek 2,

Všeobecně platné zákonitosti

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 11

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 12

1.

Poprvé jsem to pocítila v pondělí v poledne ve školní jídelně. Na chvilku jsem v břiše měla pocit, jako když se řítíte dolů z nejvyššího bodu horské dráhy. Trvalo to jen dvě vteřiny, ale to stačilo, abych si na školní uniformu vyklopila talíř s bramborovou kaší a omáčkou. Příbor zařinčel o podlahu, talíř jsem jen tak tak chytila.

„Ten blivajz stejně chutná, jako kdybys ho setřela z podlahy,“ řekla moje kamarádka Leslie, zatímco jsem se pokoušela ten svinčík uklidit. Pochopitelně na mě všichni zírali. „Jestli chceš, můžeš si na košili rozetřít ještě i moji porci.“

„Ne, dík.“ Košile školní uniformy Saint Lennox sice náhodou měla barvu bramborové kaše, přesto flek vyloženě bil do očí. Zapnula jsem si přes něj tmavě modré sako.

„Ale, ale, malá Gwenny, to si pořád musíš hrát se svým jídlem?“ zeptala se Cynthia Paleová. „Hlavně si nesedej vedle mě, šmudlo.“

„Jako bych si snad vedle tebe sedla dobrovolně, Cyn.“ Bohužel se mi podobné nehody se školním jídlem dějí častěji. Minulý týden mi vyskočil zelený pudink z kelímku a přistál o dva metry dál ve špagetách carbonara nějakého páťáka. Týden předtím jsem převrhla třešňovou

13

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 13

šťávu a všichni u stolu vypadali, jako by měli spalničky. A kolikrát jsem tu blbou kravatu, co patří ke školní uniformě, vymáchala v omáčce nebo mléce, to už nedovedu ani spočítat.

Jen závrať jsem u toho ještě neměla.

Ale možná si to jen namlouvám. Poslední dobou se u nás doma zkrátka příliš mluví o závratích.

Ovšem ne o mých, ale o těch mé sestřenky Charlotte. Seděla, překrásná a bezvadná jako vždy, vedle Cynthie a nabírala lžící bramborovou kaši.

Celá rodina čekala, až bude mít Charlotte závrať. Některé dny se jí lady Arista – moje babička – vyptávala každých deset minut, jestli snad něco necítí. Pauzu mezitím využívala teta Glenda, Charlottina matka, a ptala se na totéž.

A pokaždé, když Charlotte odpověděla záporně, sevřela lady Arista rty a teta Glenda vzdychla. Někdy to bylo i naopak.

My ostatní – máma, sestra Caroline, bratr Nick a prateta Maddy – jsme jen obraceli oči v sloup. Pochopitelně bylo vzrušující mít v rodině někoho s časocestovacím genem, ale po letech se to znatelně okouká. Někdy máme toho divadýlka, které se kolem Charlotte pořádá, zkrátka dost.

Sama Charlotte měla ve zvyku skrývat své pocity za tajuplný úsměv Mony Lisy. Na jejím místě bych taky nevěděla, jestli mám mít z chybějících pocitů závrati radost, nebo vztek. No, abych byla upřímná, asi bych měla radost. Jsem spíš bojácný typ. Mám ráda svůj klid.

14

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 14

„Dříve nebo později to přijde,“ říkala lady Arista každý den. „A pak musíme být připraveni.“

Nakonec to přišlo po obědě, v hodině profesora Whitmana. Odešla jsem z jídelny hladová. K tomu všemu jsem ještě objevila černý vlas v dezertu – v angreštovém kompotu s vanilkovým pudinkem – a nebyla jsem si tak docela jistá, jestli je můj vlastní, nebo nějaké kuchtice. Tak jako tak mě přešla chuť.

Whitman nám vrátil písemky z dějepisu, které jsme psali minulý týden. „Očividně jste se dobře připravili. Obzvlášť Charlotte. Jednička s hvězdičkou.“

Charlotte si odhrnula z obličeje pramínek svých lesklých zrzavých vlasů a vydechla „Ach“, jako by snad pro ni byl výsledek nějakým překvapením. Přitom má vždycky a všude ty nejlepší známky.

Ale Leslie a já jsme tentokrát mohly být také spokojené. Obě jsme dostaly jedna minus přesto, že naše „dobrá příprava“ spočívala ve sledování filmu o Alžbětě s Cate Blanchettovou v hlavní roli a k tomu se cpaly chipsy a zmrzlinou. Každopádně jsme při vyučování vždycky dávaly pozor, což se o jiných předmětech bohužel říct nedalo.

Hodiny pana profesora Whitmana byly jednoduše tak zajímavé, že nešlo jinak než poslouchat. Whitman sám byl taky dost zajímavý. Většina holek do něj byla tajně nebo netajně zamilovaná. Dokonce i zeměpisářka Counterová. Vždycky naprosto zrudne, když kolem ní Whitman projde. Vypadá totiž zatraceně dobře, v tom se všichni shodnou. Tedy, všichni kromě Leslie. Ta si myslí, že Whitman vypadá jako veverka z jednoho kresleného filmu.

15

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 15

„Vždycky, když se podívám na ty jeho velké hnědé oči, mám chuť mu dát pár oříšků,“ říká. Zachází dokonce tak daleko, že dotěrným veverkám v parku neříká veverky, ale prostě „whitmanky“. Bohužel je to nějak nakažlivé, a když nějaká veverka přihopsá blíž, taky už teď říkám: „No podívej, tamhle je malá tlusťoučká whitmanka, no není roztomilá!“

Kvůli téhle veverkovské záležitosti jsme s Leslie byly určitě jediné holky ve třídě, které o Whitmanovi nebásnily. Několikrát jsem se o to pokoušela (už proto, že kluci v naší třídě jsou pořád ještě děsně dětinští), ale nic nezabírá, srovnání s veverkou se mi neodvolatelně vrylo do mozku. A nikdo nechová romantické city k veverce!

Cynthia vypustila do oběhu drb, že Whitman pracoval při studiu jako model. Jako důkaz vystřihla reklamní stranu z jednoho nablýskaného časopisu, na které se sprchovým gelem mydlí muž ne tak docela nepodobný Whitmanovi.

Kluci z naší třídy si nemyslí, že je Whitman tak moc super. Hlavně Gordon Gelderman ho nemůže ani vystát. Než přišel Whitman na naši školu, byly totiž všechny holky ze třídy zakoukané právě do Gordona. Musím se bohužel přiznat, že já taky, ale bylo mi dvanáct a Gordon byl tehdy ještě tak nějak roztomilý. Teď, když je mu šestnáct, je jen pitomý. A už dva roky mutuje. Bohužel ho jeho střídavá fistulka a bručení neodrazují od toho, aby neustále říkal nějaké ptákoviny.

Strašlivě se rozčiloval, že dostal z testu za pět. „To je diskriminace, pane profesore. Zasloužím si přinejmenším

16

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 16

dvě minus. Nemůžete mi dávat špatné známky jen proto, že jsem kluk.“

Whitman sebral Gordonovi test a otočil stránku. „Alžběta I. byla tak děsně ošklivá, že nedostala žádnýho chlapa. Proto jí všichni říkali ošklivá panna,“ předčítal.

Třídou se nesl chichot.

„No a? Vždyť je to pravda,“ hájil se Gordon. „Hej, vykulené oči, škleb místo obličeje a ten naprosto pošahanej účes.“

Museli jsme důkladně prostudovat portréty Tudorovců v Národní portrétní galerii a ve skutečnosti se Alžběta I. na obrazech Cate Blanchettové moc nepodobala. Ale zaprvé se možná tehdy považovaly úzké rty a velký nos za totálně šik a zadruhé bylo to oblečení fakt super. A zatřetí Alžběta I. sice neměla manžela, ale zato spoustu aférek – mimo jiné se sirem... jak se to jmenoval? Ve filmu ho hrál Clive Owen.

„Sama si říkala Panenská královna,“ řekl Whitman Gordonovi. „Protože...“ zarazil se. „Je ti dobře, Charlotte? Bolí tě hlava?“

Všichni se podívali na Charlotte. Držela se za hlavu. „Jen se mi... motá hlava,“ odpověděla a podívala se na mě. „Všechno se točí.“

Zhluboka jsem se nadechla. Bylo to tady. Naše babička bude unešená. A teta Glenda teprve.

„Jůů, cool,“ zašeptala Leslie vedle mě. „Bude teď průsvitná?“ Ačkoli do nás lady Arista odmala vtloukala, že za žádných okolností nesmíme s nikým mluvit o událostech v naší rodině, sama pro sebe jsem se rozhodla tenhle

17

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 17

zákaz u Leslie ignorovat. Koneckonců byla moje nejlepší kamarádka a nejlepší kamarádky před sebou nemají žádná tajemství.

Charlotte vypadala poprvé, co ji znám (což je přesně vzato můj celý život), téměř bezmocně. Ale věděla jsem, co mám dělat. Teta Glenda mi to často důkladně vštěpovala.

„Odvedu Charlotte domů,“ řekla jsem Whitmanovi a vstala jsem, „jestli můžu.“

Pan profesor stále klidně hleděl na Charlotte. „To je dobrý nápad, Gwendolyn,“ souhlasil. „Ať je ti lépe, Charlotte.“

„Děkuji,“ špitla Charlotte. Cestou ke dveřím se lehce zakymácela. „Jdeš, Gwenny?“

Pospíšila jsem si a popadla ji za ruku. Poprvé jsem si v Charlottině přítomnosti připadala trochu důležitá. Byl to dobrý pocit být pro změnu užitečná.

„Hned mi pak zavolej, chci všechno vědět,“ pošeptala mi ještě Leslie.

Za dveřmi se Charlottina bezmocnost znovu rozplynula. Chtěla si ještě vzít svoje věci ze skříňky.

Držela jsem ji pevně za rukáv. „Nech to být, Charlotte! Musíme co nejrychleji domů. Lady Arista říkala...“

„Už je to zase pryč,“ konstatovala Charlotte.

„No a? I tak se to může stát každou chvíli.“ Charlotte se nechala odtáhnout jiným směrem. „Kde jenom mám tu křídu?“ Za chůze jsem šátrala v kapsách saka. „Ach, tady je. A mobil. Mám zavolat domů? Máš strach? Hm, blbá otázka, promiň. Jsem jenom rozrušená.“

18

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 18

„To je dobrý. Nemám strach.“

Po očku jsem se na ni podívala, abych zjistila, jestli říká pravdu. Nasadila svůj malý, přemýšlivý úsměv Mony Lisy a bylo nemožné zjistit, jaké pocity se za ním skrývají.

„Mám zavolat domů?“

„K čemu to bude?“ zeptala se.

„Myslela jsem jen...“

„Myšlení mi můžeš s klidem přenechat,“ uzemnila mě Charlotte.

Běžely jsme vedle sebe dolů po kamenném schodišti kolem výklenku, ve kterém vždycky sedával James. Jakmile nás uviděl, zvednul se, ale já se na něj jen usmála. Problém s Jamesem byl v tom, že ho kromě mě nikdo neviděl ani neslyšel.

James byl duch. Proto jsem se vyhýbala mluvení s ním, když u toho byli ostatní. Jen Leslie byla výjimka. Ani na vteřinu o Jamesově existenci nepochybovala. Leslie mi věří všechno a to je jeden z důvodů, proč je moje nejlepší kamarádka. Bylo jí jen líto, že ho nemůže vidět a slyšet.

Já jsem byla vlastně docela ráda, protože to první, co James řekl, když Leslie uviděl, bylo: „Panenko skákavá! To ubohé dítě má víc pih, než je na nebi hvězd! Jestli urychleně nezačne používat nějaké dobré bělidlo, nikdy si nenajde manžela!“

„Zeptej se ho, jestli třeba někde nezahrabal poklad,“ bylo zase to první, co řekla Leslie, když jsem je představila.

James bohužel nikde žádný poklad nezahrabal. Docela ho urazilo, že si o něm Leslie něco takového myslela.

19

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 19

Taky se vždycky urazil, když jsem dělala, že ho nevidím. Vůbec se urážel dost rychle.

„Je průsvitnej?“ vyptávala se Leslie při prvním setkání. „Nebo černobílej?“

Ne, James vlastně vypadal docela normálně. Pochopitelně až na oblečení.

„A můžeš jím projít?“

„Nevím, nikdy jsem to nezkoušela.“

„Tak to zkus teď,“ navrhovala Leslie.

Ale James to nechtěl dovolit.

„Co to má znamenat – duch? James August Peregrin Pimplebottom, dědic čtrnáctého hraběte z Hardsdale, se nenechá urážet, ani od malé holky.“

Jako většina duchů, ani James nechtěl připustit, že už není člověkem. Při nejlepší vůli si nemohl vzpomenout, že by kdy zemřel. Znali jsme se už pět let, od mého prvního dne na Saint Lennox High School, ale pro Jamese jako by to bylo jen pár dní, kdy naposled sehrál se svým přítelem partičku karet a probírali spolu, samozřejmě na úrovni, koně, znaménka krásy a paruky (nosil obojí, jak znaménko krásy, tak paruku, a vypadalo to o něco lépe, než to možná zní). To, že jsem od začátku naší známosti vyrostla o dvacet centimetrů, začala nosit rovnátka a podprsenku a pak zas o rovnátka přišla, úmyslně ignoroval. Stejně jako fakt, že se z paláce jeho otce dávno stala soukromá škola s tekoucí vodou, elektrickým světlem a ústředním topením. Jediné, co čas od času zaregistroval, byla délka sukně naší školní uniformy. Očividně nebyl pohled na ženská lýtka a kotníky za jeho časů příliš běžný.

20

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 20

„To opravdu není zrovna slušné, když dáma nepozdraví výše postaveného pána, slečno Gwendolyn,“ vykřikl teď, znovu k smrti uražený, protože jsem mu nevěnovala žádnou pozornost.

„Promiň, ale máme naspěch,“ odpověděla jsem.

„Mohu-li být nějak nápomocen, pak jsem pochopitelně zcela k vašim službám.“ James si urovnal krajkový lem na rukávech.

„Ne, děkuju. Jen musíme rychle domů.“ Jako by mi snad James mohl někdy pomoct! Nedovedl ani otevřít dveře. „Charlotte není příliš dobře.“

„Ach, to je mi ale líto,“ vydechl James, který měl pro Charlotte slabost. Na rozdíl od „té pihovaté, co nemá žádné způsoby“, jak říkával Leslie, považoval moji sestřenici za „půvabné a okouzlující stvoření“. I dneska ze sebe vysypal několik podlézavých komplimentů. „Prosím vyřiď jí mé nejvřelejší pozdravy. A pověz jí, že dnes zas vypadá úchvatně. Trochu bledě, ale kouzelně jako víla.“

„Vyřídím jí to.“

„Přestaň si povídat s tím svým imaginárním kamarádem,“ řekla Charlotte. „Jinak jednou skončíš v blázinci.“

Ok, nevyřídím jí to. Už tak je dost namyšlená.

„James není imaginární, je neviditelný. To je dost velký rozdíl.“

„Když myslíš,“ pokrčila Charlotte rameny. Ona a teta Glenda byly toho názoru, že si Jamese a další duchy jen vymýšlím, abych byla zajímavější. Lituju, že jsem jim o nich vůbec vyprávěla. Když jsem byla malá, připadalo mi nemožné mlčet o chrličích, co před mýma očima na fasá

21

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 21

dách ožívali a pošklebovali se na mě. Chrliči byli ještě docela legrační, ale byli tu taky děsivě vyhlížející temné postavy duchů, kterých jsem se bála. Trvalo pár let, než jsem pochopila, že mi duch nemůže ublížit. Jediné, co opravdu dovedli, bylo nahánět strach.

James ale ne. Ten byl naprosto neškodný.

„Leslie si myslí, že je vlastně docela dobře, že James zemřel mladý. Stejně by se jménem Pimplebottom nedostal žádnou ženskou,“ řekla jsem a ujistila se, že už mě James nemůže slyšet. „Která by se dobrovolně chtěla jmenovat lady z Uhrovatého zadku?“

Charlotte obrátila oči v sloup.

„Vlastně nevypadá zas tak špatně,“ pokračovala jsem. „A taky je nechutně bohatý, pokud se mu dá věřit. Jen ten jeho zvyk si před nosem pořád držet navoněný krajkový kapesník je trochu nemužný.“

„Jaká škoda, že ho kromě tebe nemůže nikdo obdivovat,“ podotkla Charlotte kousavě.

Ovšem já si to myslela taky.

„A jak hloupé, že o svém podivínství mluvíš i mimo rodinu,“ přisadila si.

To byla typická Charlottina rána pod pás. Mělo mě to urazit a to se taky podařilo.

„Nejsem podivínská!“

„Jistěže jsi!“

„To říká ta pravá, ty nositelko genu!“

„Já to ovšem nevykládám každému na potkání,“ podotkla Charlotte. „Ty jsi naproti tomu úplně jako šílená prateta Maddy. Ta o svých vizích vypráví dokonce i mlékaři.“

22

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 22

„Jsi sprostá.“

„A ty naivní.“

V hádce jsme proběhly vestibulem kolem školníkovy prosklené komory ven na školní dvůr. Bylo větrno a obloha vypadala, že každou chvílí začne pršet. Zalitovala jsem, že jsme si přece jen nevzaly věci ze skříněk. Kabát by se teď hodil.

„Mrzí mě, že jsem tě srovnávala s pratetou Maddy,“ řekla Charlotte trochu zkroušeně. „Ale jsem teď docela rozrušená.“

To mě překvapilo. Jinak se nikdy neomlouvá.

„Chápu,“ odpověděla jsem rychle. Chtěla jsem, aby věděla, že si její omluvy vážím. Ve skutečnosti jsem nechápala vůbec nic. Já bych se na jejím místě třásla strachy. Rozrušená bych sice byla taky, ale asi tak jako při návštěvě zubaře. „Mimoto mám pratetu Maddy ráda.“ To byla pravda. Prateta Maddy byla možná kapku upovídaná a měla sklony všechno čtyřikrát opakovat, ale to mi bylo tisíckrát milejší než okázalá tajnosnubnost ostatních. Kromě toho se s námi prateta Maddy vždycky štědře podělila o své citronové bonbony.

Ale jasně, bonbony nebyly nic pro Charlotte.

Přešly jsme ulici a spěchaly dál po chodníku.

„Nezírej tak na mě,“ rozčílila se Charlotte. „Určitě si všimneš, když zmizím. Pak uděláš křídou ten pitomý kříž a poběžíš domů. Ale to se nestane, dneska ne.“

„To přece vůbec nemůžeš vědět. Jsi zvědavá, kde přistaneš? Myslím kdy?“

„Samozřejmě,“ přikývla Charlotte.

23

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 23

„Doufám, že to nebude uprostřed Velkého požáru v roce 1664.“

„Velký londýnský požár byl v roce 1666,“ opravila mě Charlotte. „To se dá snadno zapamatovat. A kromě toho nebyla tehdy tahle část města ještě příliš zastavěná, tudíž by tu ani nemělo co hořet.“

Už jsem se zmínila o tom, že Charlottina další jména jsou „Srandokazka“ a „Chytrolínka“?

Ale já se nevzdávala. Možná to bylo podlé, ale prostě jsem jí chtěla ten pitomý úsměv aspoň na chvilku smazat z tváře. „Tahle uniforma nejspíš chytne jak troud,“ podotkla jsem.

„Vím, co mám dělat,“ odpověděla Charlotte úsečně a její úsměv nepovolil.

Nemohla jsem než ji obdivovat. Mně představa, že bych se zničehonic ocitla v minulosti, naháněla strach.

Je úplně jedno, v jakou dobu by to bylo, pro mě to zkrátka bylo děsivé. Dřív byla neustále válka, neštovice a mor, a když si člověk nedal pozor na pusu, upálili ho jako čarodějnici. Kromě toho byly jen suché záchody, všichni lidi měli blechy, ráno vylévali nočníky z okna a bylo jim úplně jedno, jestli dole náhodou někdo neprochází.

Charlotte se celý život připravovala na to, aby si v minulosti věděla rady. Nikdy neměla čas na hraní, kamarády, nakupování, kino nebo kluky. Namísto toho chodila na lekce tance, šermu, jízdy na koni, jazyků a historie. A od minulého roku někam každou středu odpoledne odjíždí s lady Aristou a tetou Glendou a vrací se až pozdě večer. Říkají tomu „výuka mystérií“. O povaze těch mys

24

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 24

térií nám ovšem nechtěl nikdo nic říct, Charlotte pak nejméně ze všech.

„To je tajemství,“ byla pravděpodobně první věta, kterou dovedla plynule vyslovit. A hned na to: „Do toho vám nic není.“

Leslie vždycky říkala, že naše rodina má víc tajemství než tajné služby a MI6 dohromady. Je dost možné, že má pravdu.

Normálně jsme domů jezdily autobusem číslo 8, který zastavoval na Berkeley Square, odkud už to k našemu domu nebylo daleko. Dneska jsme ty čtyři stanice utíkaly pěšky, protože to nakázala teta Glenda. Celou cestu jsem držela připravenou křídu, ale Charlotte byla stále vedle mě.

Když jsme vystoupaly po schodech k domovním dveřím, byla jsem skoro zklamaná. Tady totiž končil můj podíl v celém příběhu. Odteď věc převezme babička.

Zatahala jsem Charlotte za rukáv. „Podívej! Ten muž v černém už je zas tady.“

„No a?“ Charlotte se ani neotočila. Muž postával před vchodem číslo 18. Na sobě měl jako vždy černý nepromokavý plášť a klobouk naražený hluboko do obličeje. Myslela jsem si, že je to duch, dokud jsem nezjistila, že ho vidí i moji sourozenci a Leslie.

Už měsíce pozoroval prakticky nepřetržitě náš dům. Možná to bylo víc mužů, kteří se tu střídali a vypadali stejně. Přeli jsme se, jestli je to slídící zloděj, soukromý detektiv, nebo zlý čaroděj. O tom posledním byla pevně přesvědčená moje sestra Caroline. Je jí devět a miluje

25

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 25

příběhy o zlých čarodějích a dobrých vílách. Mému bratrovi je dvanáct, myslí si, že příběhy o čarodějích a vílách jsou pitomé, a proto tipoval slídícího zloděje. Leslie a já jsme byly pro soukromého detektiva.

Když jsme ale přešli ulici na druhou stranu, abychom si muže prohlédli zblízka, zmizel buď v domě, nebo nastoupil do černého bentley, který parkoval u obrubníku, a ujel.

„To je kouzelné auto,“ tvrdila Caroline. „Když se nikdo nedívá, promění se v havrana. A ten čaroděj se zmenší a letí vzduchem na jeho zádech.“

Nick si poznamenal poznávací značku toho bentley, pro všechny případy. „Ačkoli to auto po vloupání určitě přelakují a dají mu značku jinou,“ řekl.

Dospělí se tvářili, že není nic podezřelého na tom, že nás dnem i nocí pozoruje muž v černém s kloboukem na hlavě.

Charlotte stejně tak. „Co pořád s tím chudákem máte! Kouří cigaretu, to je všechno.“

„No jasně!“ To spíš uvěřím té verzi se začarovaným havranem.

Začalo pršet, právě včas.

„Máš aspoň zase závrať?“ zeptala jsem se, zatímco jsme čekali, až se otevřou dveře. Klíč od domu jsme neměly.

„Nenervuj mě,“ odsekla Charlotte. „Až to přijde, tak to přijde.“

Přišel nám otevřít pan Bernhard. Leslie si myslela, že je to náš komorník a také nezvratný důkaz, že jsme téměř tak bohatí jako královna nebo Madonna. Nevěděla jsem

26

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 26

přesně, co nebo kdo pan Bernhard opravdu byl. Pro mámu to byla „babiččina pravá ruka“ a babička sama ho nazývala „starým rodinným přítelem“. Pro moje sourozence to byl jednoduše „příšerný slouha lady Aristy“.

Při pohledu na nás pozdvihl obočí.

„Dobrý den, pane Bernharde,“ začala jsem. „Máme to ale hrozné počasí, co?“

„Naprosto hrozné.“ Se svým orlím nosem a hnědýma očima za kulatými brýlemi se zlatými obroučkami mi pan Bernhard vždycky trochu připomínal sovu, nebo teda spíš výra. „Většinou bývá zvykem vzít si kabát, než vyjdete z domu.“

„Ehm, no to je pravda,“ vykoktala jsem.

„Kde je lady Arista?“ zeptala se Charlotte. Nikdy nebyla k panu Bernhardovi nijak zvlášť zdvořilá. Možná proto, že na rozdíl od nás ostatních z něj neměla respekt už jako dítě. Přitom měl opravdu tu obdivuhodnou vlastnost objevit se zničehonic kdekoli v domě a přitom se pohybovat tiše jako kočka. Zdálo se, že mu nic neujde, a bylo jedno, kolik je hodin: pan Bernhard byl všudypřítomný.

Pan Bernhard byl v domě, už než jsem se narodila, a máma říkala, že tu byl, i když ona byla malá. Proto byl pravděpodobně skoro stejně starý jako lady Arista, ačkoli na to nevypadal. Obýval apartmán v druhém patře, ke kterému se dalo dostat samostatnou chodbou a schodištěm vedoucím z prvního patra. My jsme do chodby nesměli ani vkročit.

Můj bratr byl přesvědčený, že tam pan Bernhard nechal zabudovat padací dveře a podobné věci, aby nezvané

27

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 27

návštěvníky udržel dál. Ale dokázat to nemohl. Nikdo z nás se do té chodby neodvážil.

„Pan Bernhard potřebuje svoje soukromí,“ říkávala lady Arista často.

„Jo, jo,“ odpovídala na to moje máma. „To tu ovšem potřebují všichni.“ Ale říkala to tak potichu, že to lady Arista neslyšela.

„Vaše babička je v hudebním pokoji,“ informoval pan Bernhard Charlotte.

„Děkuji.“ Charlotte nás nechala stát ve dveřích a vyběhla po schodech nahoru. Hudební pokoj se nacházel v prvním patře, a proč se tak jmenoval, to nikdo netušil. Nestál v něm dokonce ani klavír.

Byl to oblíbený pokoj lady Aristy a pratety Maddy. Vzduch v něm byl cítit po fialkovém parfému a po kouři z babiččiných krátkých tenkých cigaret. Větralo se tu jen zřídka. Občas se mi až zatmělo před očima, když jsem tam pobývala moc dlouho.

Pan Bernhard zavřel vchodové dveře. Hodila jsem ještě rychlý pohled ven na opačnou stranu ulice. Ten muž v klobouku tam pořád stál. Pletla jsem se, nebo právě pozdvihl ruku, skoro jako by někomu mával? Panu Bernhardovi nebo snad nakonec mně?

Dveře se zaklaply a já tu myšlenku nemohla v klidu dokončit, protože se mi do žaludku zničehonic vrátil ten pocit jako z horské dráhy. Všechno mi před očima splývalo. Kolena se mi podlomila a já se musela opřít o zeď, abych neupadla.

Za okamžik to bylo zase pryč.

28

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 28

Srdce mi tlouklo jako splašené. Něco se mnou nebylo v pořádku. Běžně se vám nemotá hlava dvakrát během dvou hodin, aniž byste se opravdu svezli na horské dráze.

Jedině že by... ach, nesmysl! Možná příliš rychle rostu. Nebo mám... ehm... nádor na mozku? Nebo možná jednoduše jenom hlad.

Teprve teď jsem si uvědomila, že si mě pan Bernhard bedlivě měří svýma sovíma očima.

„Hups,“ řekl, očividně pozdě.

Cítila jsem, jak rudnu. „Tak já půjdu... dělat domácí úkoly,“ zahuhňala jsem.

Pan Bernhard lhostejně přikývl. Ale když jsem stoupala do schodů, cítila jsem v zádech jeho pohled.

29

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 29

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 30

Ze záznamů Strážců

10. října 1994

Vrátil jsem se z Durhamu, kde jsem navštívil

nejmladší dceru lorda Montrose, Grace Shepherdovou,

která překvapivě již předevčírem porodila.

Všichni se velice radujeme z narození

Gwendolyn Sophie Elizabeth Shepherdové

2 460 gramů, 52 cm.

Matka i dítě se těší dobrému zdraví.

Srdečně gratulujeme našemu velmistru

k narození pátého vnoučete.

Zpráva: Thomas George, Vnitřní kruh

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 31

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 32

2.

Kvůli té spoustě pokojů, maleb, dřevěných obkladů a starožitností říkala Leslie našemu domu „vznešený palác“. Za každou zdí viděla tajný vchod a v každé skříni alespoň jeden tajný šuplík. Když jsme byly menší, vydávaly jsme se při každé její návštěvě na výzkumné expedice domem. Fakt, že jsme tohle šmejdění měly přísně zakázané, to činil pořádně napínavé. Vymýšlely jsme stále rafinovanější strategie, aby nás nikdo neodhalil. Časem jsme opravdu našly nějaké ty tajné šuplíky, a dokonce jedny tajné dveře. Byly na schodišti za jednou olejomalbou, kde seděl na koni nějaký tlustý vousatý muž s vytaseným kordem a tvářil se vztekle.

Podle informace pratety Maddy se jednalo o mého prapraprapraprastrýce Hugha a jeho herku jménem Fat Annie. Dveře za tím obrazem sice vedly jen do koupelny o pár schodů níž, ale stejně byly tak nějak tajné.

„Ty jsi prostě klikařka, že tu můžeš bydlet!“ opakovala Leslie neustále.

Já si myslela, že klikařka je spíš Leslie. Bydlela se svojí mámou, tátou a chundelatým psem Bertiem v útulném řadovém domku v North Kensingtonu. Tam neexistovala žádná tajemství, žádní tajuplní sloužící a žádní obtížní příbuzní.

33

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 33

Dřív jsme bydleli také tak. Moje máma, táta, sourozenci a já v malém domě v Durhamu v severní Anglii. Ale pak táta zemřel. Mojí sestře bylo tehdy půl roku a máma se s námi přestěhovala do Londýna, možná proto, že se cítila osamělá. Možná taky nevyšla s penězi.

Máma v tomhle domě vyrostla, spolu se svými sourozenci Glendou a Harrym. Strýček Harry jako jediný nežil v Londýně, bydlel se svou ženou v Gloucestershiru.

Zpočátku mi tenhle dům taky připadal jako palác, stejně jako Leslie. Ale když se o něj člověk musí dělit s velkou rodinou, po nějakém čase mu přestane připadat tak velký. Zvlášť proto, že je tu celá řada přebytečných místností, jako třeba taneční sál v přízemí, který zabíral celou šířku domu.

Dalo by se v něm báječně skateovat, ale to bylo zakázané. Sál byl se svými vysokými okny, štukovaným stropem a lustrem překrásný, ale za mého života se tu nekonal ani jediný ples, žádná velká slavnost, žádná párty.

Jediné, co se v tanečním sále odehrávalo, byly Charlottiny hodiny tance a šermu. Orchestřiště, ke kterému se dalo dostat ze vstupní haly přes schodiště, bylo úplně zbytečné. Hodilo se snad jedině Caroline a jejím kamarádkám, které temný kout pod schody, které vedly do prvního patra, využívaly ke hře na schovávanou.

V prvním patře byl už zmiňovaný hudební pokoj a vedle něj ještě pokoje lady Aristy a pratety Maddy, koupelna (ta s těmi tajnými dveřmi) a jídelna, v které se naše rodina scházela k jídlu každý večer v půl osmé. Mezi jídelnou a kuchyní, jež se nacházela přímo pod ní, jezdil zastaralý jídelní výtah, kterým se Nick a Caroline tu a tam z legra

34

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 34

ce svezli, za což byli pochopitelně vždycky přísně potrestáni. Leslie a já jsme to dříve také dělávaly, ale teď už se do něj bohužel nevejdeme.

V druhém patře se nacházel byt pana Bernharda, pracovna mého zemřelého dědečka – lorda Montrose – a obrovská knihovna. V tomhle poschodí byl také Charlottin pokoj. Byl rohový a měl arkýř, kterým se Charlotte ráda chlubila. Její matka obývala salon a ložnici s okny vedoucími do ulice.

S Charlottiným otcem se teta Glenda rozvedla. Žil se svojí novou ženou někde v Kentu, proto nebyl kromě pana Bernharda v domě žádný muž, pokud nebudeme počítat mého bratra. Domácí zvířata jsme také neměli a bylo jedno, jak moc jsme o ně škemrali. Lady Arista neměla zvířata ráda a teta Glenda byla alergická na všechno, co mělo srst.

Moje máma, sourozenci a já jsme bydleli v třetím patře, přímo pod střechou, kde byla spousta šikmých stropů, ale taky dva malé balkony. Každý jsme měli svůj pokoj a naši velikou koupelnu nám Charlotte záviděla, protože ta její v druhém patře neměla okno, zatímco ta naše hned dvě. Ale já jsem to tu měla ráda i proto, že jsme to tady měli já, máma, Nick a Caroline jen pro sebe, což bylo v tomhle blázinci občas docela požehnání.

Jediná nevýhoda byla, že jsme to měli zatraceně daleko do kuchyně, což mě znovu napadlo právě teď, když jsem dorazila nahoru. Měla jsem si dole vzít aspoň jablko. Takhle jsem se musela spokojit jen s máslovými sušenkami ze zásob, které moje máma vybudovala ve skříni.

Ze strachu, že by se mohl vrátit ten pocit závrati, jsem

35

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 35

spořádala jedenáct sušenek najednou. Zula jsem se a sundala si sako, plácla jsem sebou na gauč v šicím pokoji a natáhla se.

Dnešek byl nějak podivný. Nebo aspoň podivnější než normálně.

Byly teprve dvě hodiny. Leslie budu moct zavolat nejdřív tak za hodinu a půl, abych s ní mohla probrat všechny svoje problémy. Ani moji sourozenci se ze školy nevrátí před čtvrtou a máma končí v práci obvykle teprve kolem páté. Normálně jsem byla ráda sama doma. Mohla jsem se v klidu naložit do vany, aniž by někdo klepal na dveře, protože nutně potřebuje na záchod. Mohla jsem poslouchat muziku pořádně nahlas a zpívat si s ní, aniž by se tomu někdo smál. A mohla jsem si v televizi pustit, co jsem chtěla, aniž by někdo začal fňukat, že „za chvíli přece začne Sponge Bob“.

Ale dneska jsem na nic z toho neměla chuť. Nechtělo se mi ani si zdřímnout. Naopak, gauč – jinak místo nepřekonatelného bezpečí – mi připadal jako vratký vor na divoké řece. Měla jsem strach, že by se mnou mohl uplavat, jen co zavřu oči.

Abych přišla na jiné myšlenky, vstala jsem a začala jsem trochu uklízet. Šicí pokoj byl něco jako náš neoficiální obývák, protože tety ani babička naštěstí nešily, a proto sem do třetího patra přicházely jen zřídka. Nebyl tu ani šicí stroj, zato ale schůdky, které vedly na střechu. Schůdky byly původně určeny jen pro kominíka, ale pro mě a Leslie byla střecha jedním z našich nejoblíbenějších míst. Byl odtud úžasný výhled a neexistovalo lepší místo

36

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 36

na holčičí hovory (například o klucích a o tom, že neznáme žádné, do kterých by se vyplatilo se zamilovat).

Samozřejmě to bylo trochu nebezpečné, protože tam nebylo žádné zábradlí, jenom takové ty střešní ozdoby z pozinkovaného plechu do výše kolen. Ale nechtěly jsme tam trénovat skok do dálky ani tančit nad propastí. Klíč od dveří na střechu ležel ve skříni v dóze na cukr se vzorem růží. V mojí rodině nikdo netušil, že tu skrýš znám, jinak by mě jistě poslali do pekel. Proto jsem vždycky dávala pozor, jestli náhodou někdo nejde, když jsem se na střechu plížila. Dalo se tam taky opalovat, piknikovat nebo se jednoduše jenom schovat, když jste chtěli mít svůj klid. Což jsem já chtěla docela často, ale jak už bylo řečeno, teď zrovna ne.

Složila jsem naši vlněnou deku, smetla drobečky sušenek ze sedačky, naklepala polštář do správného tvaru a uklidila šachové figurky, co se povalovaly kolem, zpátky do krabice. Dokonce jsem zalila azalky, které stály v květináči na sekretáři v rohu, a otřela vlhkým hadříkem konferenční stolek. Pak jsem se nerozhodně rozhlédla po dokonale uklizeném pokoji. Uteklo jen deset minut a já toužila po společnosti víc než předtím.

Jestlipak má Charlotte dole v hudebním pokoji zase závrať? Co se vlastně stane, když člověk z prvního patra v Mayfairu 21. století přeskočí do Mayfairu řekněme 15. století, kdy na tomhle místě ještě nestálo moc budov? Ocitne se ve vzduchu a pleskne sebou ze sedmi metrů o zem? Třeba přímo do mraveniště? Chudák Charlotte. Ale možná se v té své výuce mystérií naučila létat.

37

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 37

À propos mystéria: najednou mě napadlo něco, co jsem nemohla dostat z hlavy. Šla jsem do mámina pokoje a vykoukla ven na ulici. Ve vchodu do domu číslo 18 pořád stál ten muž v černém. Viděla jsem jeho nohy a kus kabátu. Tak hluboko jako dneska mi ta tři patra ještě nikdy nepřipadala. Jen tak z legrace jsem si spočítala, jak daleko je to odsud k zemi.

Může člověk vůbec přežít pád ze čtrnácti metrů? No, možná když má kliku a přistane na bahnitých blatech. Celý Londýn údajně býval bahnitými blaty. Bahno by bylo v pohodě, aspoň přistanete do měkkého. Ovšem pokud se pak bídně neutopíte v bažině.

Polkla jsem. Moje myšlenky mi přišly nebezpečné.

Abych už nemusela být sama, rozhodla jsem se poctít návštěvou své příbuzenstvo v hudebním pokoji, i přes nebezpečí, že mě kvůli přísně tajným rozhovorům odešlou zase zpátky.

Když jsem tam vstoupila, seděla prateta Maddy ve svém oblíbeném křesle u okna a Charlotte stála u druhého okna, zády opřená o psací stůl z dob Ludvíka XIV., jehož barevně lakovaného a pozlaceného povrchu jsme měli přísně zakázáno se dotýkat a bylo úplně fuk, jakou částí těla. (Nechápu, jak může být něco tak ohyzdného jako tenhle stůl tak cenné, jak lady Arista neustále zdůrazňovala.) Charlotte se převlékla a místo školní uniformy teď na sobě měla tmavomodré šaty, které vypadaly jako kombinace noční košile, županu a roucha jeptišky.

„Jsem ještě tady, jak vidíš,“ řekla.

38

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 38

„To je... pěkné,“ vykoktala jsem a pokoušela se nezírat na ty šaty příliš vyjeveně.

„Je to nesnesitelné,“ povzdychla si teta Glenda, která přecházela od okna k oknu. Byla stejně vysoká a štíhlá jako Charlotte a měla zářivě rudé lokny. Moje máma měla ty samé lokny a i babička bývala kdysi rusovláska. Caroline a Nick tuhle barvu vlasů taky podědili. Jen já byla brunetka s rovnými vlasy po tátovi.

Dříve jsem taky za každou cenu chtěla rusé vlasy, ale Leslie mě přesvědčila, že moje tmavé vlasy vytváří půvabný kontrast k mým modrým očím a bledé pleti. Leslie se také s úspěchem podařilo mi namluvit, že moje mateřské znaménko ve tvaru půlměsíce na spánku – kterému teta Glenda říkávala „divný banán“ – vypadá tajuplně a nevšedně. Vlastně jsem si připadala docela pěkná, v neposlední řadě díky rovnátkům, které usměrnily moje vyčnívající přední zuby, a já se tak přestala podobat zajíci. Ačkoli ani zdaleka nejsem tak „půvabné a okouzlující stvoření“ jako Charlotte, použiju-li Jamesova slova. Cha, docela bych si přála, aby ji viděl v těchhle pytlovitých šatech.

„Gwendolyn, andílku, nechceš citronový bonbon?“ Prateta Maddy poklepala na stoličku vedle sebe. „Posaď se ke mně a rozptyl mě trochu. Glenda mě tím svým neustálým pochodováním tam a zpátky strašlivě znervózňuje.“

„Nedovedeš si ani představit, jak se cítí matka, teto Maddy,“ podotkla teta Glenda.

„Ne, to nejspíš nedovedu,“ vzdychla prateta Maddy. Byla sestra mého dědečka a nikdy se nevdala. Byla to kulaťoučká, malá osůbka s veselýma dětskýma modrýma

39

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 39

očima a vlasy obarvenými na zlatou blond, v nichž se tu a tam objevila zapomenutá natáčka.

„A kde je lady Arista?“ zeptala jsem se a vzala si citronový bonbon.

„Telefonuje vedle,“ odpověděla mi prateta Maddy. „Ale tak tiše, že bohužel není rozumět ani slovu. Tohle byla mimochodem poslední dóza bonbonů. Neměla bys náhodou čas zaběhnout do samoobsluhy a donést mi nové?“

„Jasně,“ přikývla jsem.

Charlotte přenesla váhu z nohy na nohu a hned u ní byla teta Glenda.

„Charlotte?“

„Nic,“ řekla Charlotte.

Teta Glenda pevně sevřela rty.

„Neměla bys radši čekat v přízemí?“ zeptala jsem se. „Pak bys nepadala tak hluboko.“

„Co kdybys radši držela jazyk za zuby, když tomu vůbec nerozumíš?“ odsekla Charlotte.

„Takové hloupé poznámky jsou to poslední, co teď Charlotte potřebuje,“ podotkla teta Glenda.

Začínala jsem litovat, že jsem sem dolů šla.

„Poprvé neskočí nositel genu nikdy dále než sto padesát let zpátky,“ vysvětlila mi prateta Maddy laskavě. „Tento dům byl postaven v roce 1781, tady v hudebním pokoji je tedy Charlotte v naprostém bezpečí. Nanejvýš vyděsí pár muzicírujících dam.“

„V těchhle šatech rozhodně,“ poznamenala jsem tak tiše, aby mě slyšela jen prateta. Zahihňala se.

Dveře se rozletěly a vstoupila lady Arista. Jako obvykle

40

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 40

vypadala, že zrovna spolkla hůl. Nebo i několik. Jednu pro ruce, jednu pro nohy a jednu, která to uprostřed všechno drží pohromadě. Bílé vlasy měla přísně vyčesané z obličeje a na šíji stažené do drdolu jako nějaká děsně přísná učitelka baletu. „Řidič je na cestě. De Villiersovi nás očekávají v Templu. Při návratu se pak Charlotte může hned načíst do chronografu.“

Nepobírala jsem ani slovo.

„A co když se to dneska přece jen ještě nestane?“ zeptala se Charlotte.

„Charlotte, zlatíčko, už třikrát ti bylo mdlo,“ odvětila teta Glenda.

„Dříve nebo později se to prostě stane,“ dodala lady Arista. „A teď pojď, řidič tu bude každým okamžikem.“

Teta Glenda uchopila Charlotte za ruku a společně s lady Aristou opustily místnost. Když se za nimi zaklaply dveře, vyměnily jsme si s pratetou Maddy pohled.

„Někdy si člověk připadá, jako by byl neviditelný, viď?“ prohodila prateta Maddy. „Aspoň takové na shledanou nebo ahoj by bylo přece milé. Nebo možná třeba Milá Maddy, neměla jsi vidění, které by nám mohlo pomoci?“

„A měla jsi?“

„Ne,“ odpověděla prateta Maddy. „Díky bohu ne. Po každém vidění dostanu tak strašlivý hlad a už tak jsem dost tlustá.“

„Kdo jsou ti de Villiersovi?“ zeptala jsem se.

„Banda arogantních náfuků, když se ptáš,“ odfrkla si prateta Maddy. „Samí právníci a bankéři. Patří jim Banka de Villiers v centru. Máme tam naše konta.“

41

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 41

To neznělo zrovna mysticky.

„A co mají ti lidé společného s Charlotte?“

„Řekněme, že mají podobné problémy jako my.“

„Jaké problémy?“ Taky musí bydlet pod jednou střechou s tyranskou babičkou, vypočítavou tetou a namyšlenou sestřenkou?

„Časocestovací gen,“ řekla prostě prateta Maddy. „U de Villiersových se přenáší na mužské potomky.“

„Mají doma taky takovou Charlotte?“

„Její mužský protějšek. Jmenuje se Gideon, pokud vím.“

„A taky čeká na to, až se mu zamotá šiška?“

„Už to má za sebou. Je o dva roky starší než Charlotte.“

„To znamená, že už dva roky poskakuje časem tam a zpátky?“

„Předpokládám, že ano.“

Pokusila jsem se dát si dohromady nové informace s tím málem, co už jsem věděla. Když už byla prateta Maddy dneska tak nesmírně sdílná, dovolila jsem si další otázku: „A co je ten chroni–, chrono...?“

„Chronograf!“ prateta obrátila oči v sloup. „To je takový aparát, pomocí něhož mohou být nositelé genu – a jedině oni! – odesláni do určitého času. Má to něco společného s krví.“

„Stroj času?“ Poháněný krví? Bože na nebi!

Prateta Maddy pokrčila rameny. „Netuším, jak ta věc funguje. Zapomínáš, že vím jen to, co tu a tam pochytím, zatímco tu sedím a tvářím se, že bych neublížila mouše. Tohle všechno je přísně tajné.“

„Jo. A děsně komplikované,“ přikývla jsem. „Odkud se

42

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 42

vlastně ví, že Charlotte má ten gen? A proč ho má zrovna ona a ne například... ehm... ty?“

„Já ho mít nemůžu, bohudík,“ odpověděla. „My Montroseové jsme sice vždycky byli podivní ptáci, ale ten gen přišel do rodiny teprve s tvojí babičkou. Protože si ji můj bratr za každou cenu musel vzít.“ Teta se zakřenila. Byla sestrou mého zemřelého dědečka Lucase. Jelikož sama žádného muže neměla, už zamlada se k němu nastěhovala a vedla jeho domácnost. „Po svatbě Lucase a lady Aristy jsem o genu slyšela poprvé. Poslední nositelka genu v Charlottině dědické linii byla dáma jménem Margret Tilneyová a to byla zas babička tvojí babičky Aristy.“

„A Charlotte zdědila ten gen po téhle Margret?“

„Ale ne, mezitím tu byla ještě Lucy. Chudák holka.“

„Jaká Lucy?“

„Tvoje sestřenice Lucy, Harryho nejstarší dcera.“

„Aha! Tahle Lucy.“ Můj strýček Harry, ten z Gloucestershiru, byl o dost starší než Glenda a moje máma. Jeho tři děti byly už dávno dospělé. Davidovi, tomu nejmladšímu, bylo dvacet osm a byl pilotem u British Airways. Což bohužel neznamenalo, že bychom měli levnější letenky. A Janet, ta prostřední, už měla sama děti, dva malé spratky jménem Poppy a Daisy. Lucy, tu nejstarší, jsem nikdy nepoznala. Ani jsem toho o ní moc nevěděla. V rodině se o ní nikdy nemluvilo. Byla totiž něco jako černá ovce Montroseových. V sedmnácti utekla z domu a od té doby o ní nikdo nic neslyšel.

„Lucy je tedy taky nositelka genu?“

43

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 43

„Ach, ano,“ odpověděla teta Maddy. „Bylo tu hotové pozdvižení, když zmizela. Tvoje babička z toho měla málem infarkt. Byl to strašný skandál.“ Vrtěla hlavou tak mocně, až se její zlaté lokny divoce roztančily.

„To je mi jasné.“ Představila jsem si, co by se asi stalo, kdyby si Charlotte jednoduše sbalila kufry a vypadla.

„Ne, ne, není. Vůbec nevíš, za jak dramatických okolností zmizela a jak to všechno souviselo s tím chlapcem... Gwendolyn! Vyndej si ten prst z pusy! To je odporný zlozvyk!“

„Promiň.“ Vůbec jsem nepostřehla, že jsem si začala kousat nehty. „To je tím rozrušením. Je toho tolik, čemu nerozumím...“

„To já taky,“ ujistila mě teta Maddy. „A to ty bláboly poslouchám už od patnácti. Zato mám určité přirozené nadání pro mystéria. Všichni Montroseové milují tajemství. Vždycky to tak bylo. Jen proto si můj nešťastný bratr vzal tvoji babičku, jestli to chceš slyšet. V žádném případě to nemohlo být jejím laskavým šarmem, protože žádný neměla.“ Ponořila ruku do dózy od bonbonů a vzdychla, když žádný nenahmatala. „Ach jemináčku, obávám se, že jsem na těchhle věcičkách závislá.“

„Zaběhnu rychle do sámošky a donesu ti nové,“ řekla jsem.

„Ty jsi a vždycky budeš můj andílek. Dej mi pusu a obleč si kabát, prší. A už nikdy si nekousej nehty, slyšíš?“

Protože můj kabát ještě visel ve skříňce ve škole, oblékla jsem si mámin květovaný pršiplášť, a když jsem vykročila ze dveří, přetáhla jsem si přes hlavu kapucu. Ten muž

44

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 44

ve vchodu před číslem 18 si zrovna zapálil cigaretu. Z náhlého popudu jsem mu zamávala, zatímco jsem hopsala ze schodů.

Nezamával zpátky. Pochopitelně.

„Blbče.“ Vydala jsem se rychle směrem na Oxford Street. Hrozně pršelo. Neměla jsem si brát jen pršiplášť, ale rovnou i gumáky. Má oblíbená magnolie na rohu měla smutně svěšené listy. Než jsem k ní došla, třikrát se mi podařilo šlápnout do louže. Zrovna když jsem chtěla obejít čtvrtou, bez varování se mi podlomily nohy. Můj žaludek byl zas jak na horské dráze a ulice před mýma očima splynula v šedou řeku.

45

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 45

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 46

Ex hoc momento pendet aeternitas.

(Věčnost tkví v tomto okamžiku.)

Nápis na slunečních hodinách,

Middle Temple, Londýn

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 47

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 48

3.

Když jsem znovu dovedla zaostřit, zahýbal za roh veterán. Klekla jsem si na chodník a třásla se šokem.

Něco na téhle ulici nebylo v pořádku. Vypadala jinak než obvykle. Všechno se změnilo z vteřiny na vteřinu.

Déšť ustal, zato foukal ledový vítr a byla mnohem větší tma než předtím, skoro noc. Magnolie nekvetla a ani neměla listy. Nebyla jsem si dokonce jistá, jestli to vůbec ještě je magnolie.

Špičky plůtku, který ji obklopoval, byly zlatě natřené. Mohla bych přísahat, že ještě včera byly černé.

Za roh zabočil další veterán. Zvláštní vozítko s vysokými koly a světlými paprsky. Rozhlédla jsem se po chodníku – louže zmizely. A dopravní značky. Dlažba byla křivá a hrbolatá a pouliční lampy vypadaly jinak, jejich žluté světlo nedopadalo dál než k nejbližšímu domovnímu vchodu.

V skrytu duše jsem tušila, že se děje něco strašného, ale ještě jsem nebyla tak daleko, abych si tuhle myšlenku připustila.

Proto jsem se přinutila zhluboka se nadechnout. Pak jsem se ještě jednou rozhlédla, tentokrát pořádně.

Ok, celkem vzato se toho zase tolik nelišilo. Většina do

49

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 49

mů vlastně vypadala jako vždycky. Přesto – tamhle vzadu zmizela čajovna, kde máma nakupovala ty báječné sušenky, a ten rohový dům naproti s mohutnými sloupy jsem předtím nikdy neviděla.

Nějaký muž v klobouku a černém kabátu si mě pobouřeně změřil, když kolem mě procházel. Nevypadalo to ale, že se mě chystá oslovit, nebo mi dokonce pomoct na nohy. Vstala jsem a oklepala jsem si špínu z kolenou.

Ta strašlivá myšlenka, kterou jsem tušila, se pomalu, ale jistě stávala děsivou jistotou.

Co si budu věšet bulíky na nos.

Nepřipletla jsem se k žádné veteránské rallye a magnolii taky zničehonic neopadalo listí. A ačkoliv bych dala všechno za to, aby se zpoza rohu vynořila Nicole Kidmanová, nestála jsem ani v kulisách filmu podle Henryho Jamese.

Přesně jsem věděla, co se stalo. Prostě jsem to věděla. A taky jsem věděla, že tohle musí být nějaký omyl.

Ocitla jsem se v jiném čase.

Ne Charlotte. Já. Někdo udělal obrovskou chybu.

Najednou se mi rozdrkotaly zuby. Nejen z rozčilení, ale také zimou. Byla třeskutá zima.

„Vím, co mám dělat,“ zněla mi v uších Charlottina slova.

Jasně, Charlotte by věděla, co dělat. Ale mně to nikdo neprozradil.

Takže jsem stála na rohu své ulice, jektaly mi zuby a lidi na mě divně civěli. Neprošlo jich kolem mě ale moc. Mladá žena s kabátem po kotníky a s košíkem v rukou, za ní šel muž s kloboukem a vysoko zdviženým límcem.

50

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 50

„Promiňte,“ oslovila jsem je. „Nemohli byste mi povědět, co je teď za rok?“

Žena dělala, že mě vůbec neslyší, a přidala do kroku.

Muž zavrtěl hlavou. „To je nestydatost,“ zavrčel.

Povzdychla jsem si. Stejně by mi ta informace moc nepomohla. V zásadě nehrálo žádnou roli, jestli se nacházím v roce 1899 nebo 1923.

Aspoň jsem věděla, kde jsem. Bydlím přece necelých sto metrů odsud. Co jiného mi zbývá než jít domů.

Něco jsem přece dělat musela.

Ulice za soumraku působila mírumilovným a pokojným dojmem. Když jsem se pomalu vracela, rozhlížela jsem se na všechny strany. Co bylo jinak a co stejně? Domy při bližším pohledu vypadaly stejně jako v mé době. U spousty detailů jsem sice měla dojem, že je vidím poprvé, ale možná jsem jim spíš doteď nevěnovala pozornost. Automaticky jsem stočila oči k číslu 18, ale vchod zel prázdnotou, široko daleko žádný muž v černém.

Zůstala jsem stát.

Náš dům vypadal docela stejně jako v mé době. Okna v přízemí a v prvním patře lehce zářila, i v mámině pokoji pod střechou svítilo světlo. Když jsem vzhlédla, začalo se mi pořádně stýskat po domově. Z vikýře visely rampouchy.

„Vím, co mám dělat.“

Ano, co by udělala Charlotte? Byla tma a zima. Kam by Charlotte šla, aby neumrzla? Domů?

Zírala jsem nahoru do oken. Možná už je naživu můj dědeček. Možná by mě dokonce poznal. Koneckonců mě houpal na kolenou, když jsem byla malá.... ach, blbost.

51

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 51

I kdyby se už třeba narodil, sotva by si mohl pamatovat, že mě kdysi houpal na kolenou, když byl starý muž.

Zima mi zalezla až pod pršiplášť. Tak jo, prostě teď zazvoním a zeptám se, jestli bych nemohla přenocovat.

Ale jak to podat, to je otázka.

„Dobrý den, jmenuju se Gwendolyn a jsem vnučkou lorda Lucase Montrose, který se možná ještě vůbec nenarodil.“

Nemohla jsem předpokládat, že by mi to někdo uvěřil. Pravděpodobně by mě odeslali do blázince rychleji, než by mi bylo milé. V těchto časech to jistě byla bezútěšná místa, z nichž nebylo snadného úniku.

Na druhou stranu jsem neměla moc jiných možností. Za chvilku bude tma jako v pytli a někde jsem musela strávit noc, abych neumrzla. A abych nenarazila na Jacka Rozparovače. Zatraceně! Kdy že to vlastně páchal ty své děsivé zločiny? A kde? Doufám, že ne tady ve spořádaném Mayfairu!

Pokud se mi podaří oslovit nějakého svého předka, možná ho dovedu přesvědčit, že o domu a rodině vím víc, než by mohl vědět cizí člověk. Kdo kromě mě mohl například z rukávu vysypat to, že se kůň prapraprapraprastrýce Hugha jmenoval Fat Annie? To přece byla naprosto interní informace.

Narazil do mě poryv větru. Byla fakt děsná zima. Vůbec bych se nedivila, kdyby začalo sněžit.

„Dobrý den, já jsem Gwendolyn a přicházím z budoucnosti. Jako důkaz vám tady ukážu zip. Vsadím se, že ještě nebyl vynalezen, je to tak? Stejně jako jumbojety a televize a ledničky...“

52

Rubin_zlom.qxd:Sestava 1 12/21/11 9:04 PM Stránka 52

Mohla jsem to aspoň zkusit. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k domovním dveřím.

Schody mi připadaly zvláštně známé a cizí zároveň. Automaticky jsem sáhla po zvonku. Ale žádný tam nebyl. Elektrické zvonky očividně ještě nevynalezli. Bohužel ani to pro mě nebylo vodítko k určení letopočtu. Nevěděla jsem ani, kdy byl vynalezen elektrický proud. Před, nebo po paroplavbě? Učili jsme se to ve škole? Pokud ano, nedovedla jsem si to bohužel vybavit.

Objevila jsem nějakou kouličku, která visela na řetízku, podobná staromódní