načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rudá hrozba -- Antikomunismus v USA 1917-1954 - Daniel Srch

Rudá hrozba -- Antikomunismus v USA 1917-1954

Elektronická kniha: Rudá hrozba -- Antikomunismus v USA 1917-1954
Autor:

Antikomunismus se objevil ve Spojených státech amerických takřka ihned po bolševickém převratu v Petrohradu v listopadu 1917. Stal se fenoménem, který poznamenal společnost, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 180
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7034-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historie amerického antikomunismu v období let 1917-1954. Práce rozebírá zrod obav z komunistické ideologie v USA v roce 1917, kdy došlo k bolševickému převratu v Rusku. Dále sleduje vznik amerických komunistických stran a vnímání komunismu v této zemi v průběhu meziválečného období. Největší pozornost se soustředí na strach z komunistické hrozby ve 2. polovině 40. a během 1. poloviny 50. let v souvislosti s počátkem studené války; autor se zaměřuje na státní opatření (např. zákony) namířená proti komunistické ideologii a jejím sympatizantům, případ manželů Rosenbergových, osobnost a činnost republikánského senátora Josepha McCarhtyho, který je považovaný za symbol antikomunismu, zásahy proti komunistickému hnutí v severoamerickém filmovém průmyslu a postoje americké společnosti ke komunismu na začátku 50. let. V závěru najdeme chronologii nejdůležitějších událostí.

Popis nakladatele

Antikomunismus se objevil ve Spojených státech amerických takřka ihned po bolševickém převratu v Petrohradu v listopadu 1917. Stal se fenoménem, který poznamenal společnost, kulturu a zejména politickou scénu. V průběhu 20. století se dokonce několikrát změnil v hysterii, respektive tzv. „strach z rudých“. Jde především o období bezprostředně po skončení první světové války a poté o počátek studené války. S těmito vypjatými etapami je spojena řada osobností, nejvíce ovšem mezi nimi vyčníval senátor Joe McCarthy, jenž bývá považován za ztělesnění demagogie a zvůle Washingtonu. Americký antikomunismus však není možné takto paušalizovat. Obavy z komunistické infiltrace lze totiž mnohdy považovat za opodstatněné, naopak angažovanost obyčejných lidí v „honech na čarodějnice“ za limitovanou.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Daniel Srch - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Daniel Srch

Rudá hrozba

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

ANTIKOMUNISMUS V USA 1917–1954


Copyright © Daniel Srch, 2016

Czech Edition © Nakladatelství Epocha s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7557-330-8 (pdf) Ediční rada Edice Magnetka: Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK Praha, Technická univerzita Liberec) Doc. PhDr. Jan Halada, Csc. (FSV UK Praha, Institut komunikačních studií) Prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem) PhDr. Miloslav Martínek, CSc. JUDr. František Čermák Recenzoval: PhDr. Jan Koura, Ph.D.



Obsah

Úvod 7

První strach z rudých 10

Intermezzo – mezi dvěma strachy z rudých 34

Studená válka a rudá hrozba 61

Zásah proti rudým – instrumenty, aktéři, kauzy 76

Rváč z postranní uličky 105

Rudá hrozba v Hollywoodu 127

„Buďte v pozoru“ – americká společnost a rudí 146

Závěr 161

Seznam použité literatury a pramenů 164

Seznam vybraných zkratek 173

Chronologie vybraných událostí 175

O autorovi 180


7

Úvod

Na  počátku srpna 1949 měl premiéru film Red Menace (Rudá

hrozba). Ponuré drama vyprávělo příběh zatrpklého vojáka Billa

Jonese vstoupivšího do americké komunistické strany, jenž seběhem „výcviku“ zamiloval do přímé nadřízené Niny Petrovky.Milenci patřili k  přesvědčeným stoupencům Stalinem ovládaného

hnutí usilujícího o  svržení federální vlády a  nastolení totalitního

zřízení, až do chvíle, kdy se stali svědky šokujícího incidentu.Vysocí funkcionáři nechali zavraždit jednoho ze soudruhů, protože

zpochybňoval část základních dogmat. Otřesená dvojice prozřela a rozhodla se pro odchod ze strany. Hlavní hrdinové se ovšem

ocitli v ohrožení života, protože jejich úmysl narazil na odporrudých,

1

kteří se na ně navíc snažili svalit i vinu za smrt„reakcionáře“. Po  dramatickém útěku z  domovského města, na  němž je už

spíše než reálná hrozba poháněl vlastní strach, nalezli azylv Texasu u šerifa příznačně pojmenovaného „Strýček Sam“. Ten jim udělil

lekci z patriotismu, přičemž zdůraznil, že nežijí v policejním státě,

ale svobodné zemi, kde platí zákony. Na závěr jim poradil, aby se

vzali a vychovali několik správných, amerických dětí.

2

Snímek Rudá hrozba lze považovat za  jedno z  typických antikomunistických děl vzniklých na  počátku studené války, tedy

v období, kdy ve Spojených státech zuřil tzv. strach z rudých (Red

Scare).

3

Část americké společnosti tehdy zasáhly obavy z  domácí

1

Termín „rudí“ se v odborné literatuře běžně používá pro označení příznivců komunistického hnutí, aniž by se tím dávalo najevo nějaké pejorativní zabarvení. Dokonce i američtí komunisté o sobě nezřídka kdy hovořili tímto způsobem. 2

Republic Pictures, The Red Menace, DVD, 2013. 3

Bude-li se v textu vyskytovat termín „strach z rudých“, půjdeo pouhé označení příslušného společenského jevu (obavy z  komunismu)


Rudá hRozba

8

komunistické strany, která údajně měla usilovat o provedenístátního převratu a  provozovat špionážní činnost ve  prospěch Sovětského svazu. Zmíněný film obsahoval esence všech hlavních

fenoménů, jimž se věnuje tato monografie. Jde o analýzu vnímání

komunismu v USA, zejména pak jeho krajní interpretaciinklinující až k „démonizaci“ rudých i přeceňování jejich vlivu v zemi.Pozornost je navíc zaměřena na způsob, jakým se severoamerický stát

s potenciální hrozbou vypořádával, což zahrnuje působení různých osobností a institucí federálního či soukromého charakteru,

stejně tak o nejslavnější kauzy. Co se týče časového vymezení,práce je ohraničena roky 1917 a 1954. Rudá hrozba je sledovánav období od bolševického převratu v carském Rusku až do momentu, kdy americký Senát udělil Josephu McCarthymu důtku, která předznamenala útlum nejsilnější hysterie. Tato perioda postihuje hlavní milníky antikomunistického vývoje v USA: první strach z rudých, vznik několika výborů vyšetřujících tzv. neamerickou činnost ve  třicátých letech, éru spojenectví se SSSR během druhé světové války a  konečně druhý strach z  rudých. Nutno dodat, že monografie nepředkládá vyčerpávající analýzu, nýbrž stručně představuje hlavní fenomény.

Antikomunismus ve Spojených státech na počátku studenéválky patří v  českém prostředí spíše k  vedlejším tématům. Tuzemští

historici mu zatím věnovali jen velmi omezenou pozornost.Situace v zahraniční literatuře, zejména pak té americké, je přesněopačná. V  této souvislosti je ovšem nutné upozornit na  jisté schizma

v  historiografii, znázorněné dvěma existujícími interpretačními

proudy, od nichž se odvíjí přístup k danému fenoménu. První,zjednodušeně řečeno, vnímá rudé jako pouhé nevinné obětiblouznivého, iracionálního období, kdy v USA zuřil „hon na čarodějnice“.

Osoby hlásící se k antikomunismu pak generálně označujeza „inkvizitory“, přičemž zdůrazňuje především určité excesy spojené

se zásahem proti rudým, a taktéž akcentuje míru hysteriev americké společnosti. Druhý proud naopak poukazuje na skutečnost,

bez jakéhokoli pejorativního zabarvení. Nepředjímá se jím skutečná

míra hysterie ve Spojených státech, nýbrž jde o běžně používanýpojem v americké historiografii.


9

Úvod

že americká komunistická strana byla zejména v éře lidové fronty

a Velké trojky zapletena do rozsáhlé špionážní činnosti, kterávýznamně poškodila zájmy USA, a proto lze považovat zákrokproti ní za  opodstatněný i  legitimní. Americké rudé zároveň vnímá

jako součást celosvětového komunistického hnutí, a  tudíž za neoddělitelné od zločinů páchaných jak v Sovětském svazu, takpozději v  tzv. východním bloku. Tato monografie se snaží o  syntézu

výše zmíněných interpretačních proudů, reflektuje tedy díla patřící

k oběma liniím. Dále se zakládá na množství primárních pramenů,

jež se snaží analyzovat bez jakéhokoli „předporozumění“.

4

Možnost vyjádřit poděkování je nemilejším privilegiem autorů. V první řadě bych proto rád poděkoval Nakladatelství Epocha

za vydání tohoto textu. Dále bych chtěl poděkovat mým kolegům, jmenovitě Vaškovi, Honzovi a Standovi, za podporu při psaníknihy i za to, že díky nim jsem ještě neztratil víru ve smysluplnostnašeho historického řemesla. Neméně velký dík patří rovněž všem kamarádům a celé rodině v nejširším slova smyslu, bez nichž bych nikdy nemohl psát tyto řádky. Knihu věnuji milované Aničce, bez ní by byl můj život smutný, šedivý a osamělý, jen díky ní je přesně opačný. 4

Budou-li se v textu vyskytovat termíny „inkvizitoři“, či „honyna čarodějnice“, je tak činěno bez jakéhokoli pejorativního zabarvení, jde

pouze o označení antikomunistů, respektive období, kdy probíhalzásah proti rudým.


10

První strach z rudých

Na  přelomu druhého a  třetího desetiletí zachvátil Spojené stá

ty první strach z  rudých. Jeho existence sice netrvala příliš dlou

hou dobu, o  to živelnější a  dramatičtější ale byl celkový průběh.

Na vzniku tohoto fenoménu se podílela celá řada dílčích faktorů.

Předně se jednalo o první světovou válku. Přímé zapojení do bojů

přineslo specifika válečného hospodářství, několik zákonůzavádě

jících jisté represivní mechanismy i federální vládou řízené aktivity

zaměřené na „démonizaci“ aktuálních nepřátel – zejménaněmec

kého císařství. Zásadní vliv měly také dlouhotrvající pracovně

právní spory, které vyústily v  radikalizaci velké části odborového

hnutí. Do  vnitřního dění v  USA se rovněž výrazným způsobem

promítl vývoj událostí v Rusku. Vidina možného rozšířeníbolše

vické revoluce po celém světě se změnila v hrozbu, již sdílely nejen

mnohé americké politické elity. Výslednicí všeho výše zmíněného

se stal soubor událostí, k nimž došlo na lokální (státní)i federál

ní úrovni, souhrnně pojmenovaný jako první strach z rudých. Jak

konkrétně probíhal? A kdo byli jeho hlavní aktéři?

V pátek 6. dubna 1917 vyhlásily Spojené státy válkuNěmecké

mu císařství, čímž se na straně Dohody zapojily do probíhajícího

světového konfliktu. Wilsonova administrativa následně přistou

pila k zavedení regulačních opatření, která jí mělausnadnit mobi

lizaci lidských zdrojů i  celkový přechod na  válečné hospodářství.

Řízením těchto aktivit byla pověřena Rada pro národní bezpečnost

(Council for National Defense) skládající se z  dalších dílčích vý

borů zaměřených na specifické oblasti – například válečná výroba

spadala do kompetence Rady válečného průmyslu (War Industries

Board). Nutno dodat, že zejména v počátcích tento proces provázel

jistý zmatek, místy až chaos. Důležitý rozměr představovalo taktéž

získání veřejné podpory pro americké angažmá v bojích na Starém

kontinentě. O příslušné propagandistické zajištění se starala nově


11

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

založená vládní agentura Výbor pro veřejné informace (Commi

ttee on Public Information, CPI), v jejímž čele stanul George Creel.

Ta se kromě jiného intenzivně věnovala šíření negativního obrazu

Němců. Různé pamflety, plakáty či filmy je znázorňovaly jakone

morální, zkažené agresory představující hrozbu pro demokratický

svět. Jeden z šířených plakátů například zachycoval Německo jako

krvelačnou gorilu svírající v náručí poloobnaženou ženusymboli

zující svobodu. Vše doplňovalo výmluvné heslo: „Zničte tutošíle

nou bestii.“

5

(viz obrazová příloha)

Nedílnou součástí válečné reality na domácí frontě se stala také

legislativa, jež měla ochránit zájmy USA. Za tímto účelem bylv po

lovině června 1917 přijat Zákon o špionáži (Espionage Act of 1917),

v březnu následujícího roku ho pak ještě doplnila série dodatků

známých jako Zákon o pobuřování (Sedition Act of 1918).V prv

ním případě se kriminalizovalo vyzrazení informací týkajících se

národní obrany či úmyslné narušení válečného úsilí armádys cí

lem poškodit USA a zvýhodnit tak jakýkoli cizí národ. Zaměření

druhého opatření šlo ještě dále, postihovalo totiž jak kritickévyja

dřování o americkém zřízení, tak nejrůznější protiválečné aktivity.

Sankce – pokuta v maximální výši deseti tisíc dolarů a odnětísvo

body až na  dobu deseti let – hrozily každému, kdo „úmyslně vy

řkne, vytiskne, napíše nebo vydá jakoukoli neloajální, neuctivou,

pomlouvačnou, urážlivou zvěst o  formě vlády Spojených států,

nebo Ústavě Spojených států, nebo vlajce [...] nebo, kdo úmysl

ně vyřkne, vytiskne, napíše nebo vydá jakoukoli zvěst podněcující,

vyvolávající či povzbuzující vzdor vůči Spojeným státům...“ Ne

méně důležitým se stal i Zákon o imigraci z roku 1918(Immigrati

on Act of 1918), který byl z velké části koncipován tak, aby se jeho

prostřednictvím mohlo zakročit proti anarchistům či radikálním

odborářům zahraničního původu, u nichž existovalo z pohledufe

derálních autorit podezření, že se zapojili do  aktivit namířených

proti americkému zřízení. V  celém tomto legislativním opatření

5

BREWER, S. A., Why America Fights, Patriotism and War Propa

ganda from the Philippines to Iraq, Oxford 2009, s. 46–86; MORISON,

E. S. – COMMAGER, H. S. – LEUCHTENBURG, W. E., The Growth

of the American Republic, New York 1969, s. 377–398.


Rudá hRozba

12

se navíc vyskytovaly poměrně vágní definice, což z něj činiloširoce použitelný nástroj usnadňující deportaci „podezřelých živlů“ ze

země.

6

Výše zmíněné fenomény byly důležité pro první strach z rudých, protože se do  značné míry podílely na  jeho formování.

Válečné hospodářství přispělo ke střetům mezi odborya zaměstnavateli. Vládní agentura CPI budovala propagandistický obraz Němců coby veřejných nepřítel číslo jedna. Po  jejich porážce ovšem toto paradigma přešlo právě na  sympatizanty s  bolševickým experimentem. K  obdobnému jevu došlo i  v  souvislosti se všemi zmíněnými legislativními opatřeními z  doby první světové války, které se následně použily jako represivní mechanismus namířený proti rudým.

Zapojení USA do první světové války přispělo k posíleníamerických průmyslových korporací i odborového hnutí zastřešeného

především centrálou Americké federace práce (American Federation of Labor, AFL). Jelikož specifická doba si žádala jejich spolupráci, došlo k  dočasnému utlumení vzájemných sporů. Křehké

příměří se však s blížícím se koncem bojů v Evropě začalopozvolna vytrácet. Obě strany se totiž snažily jednak o  zabezpečení již

získaných pozic, ale také o prosazení dalších požadavků. Výkonná

rada (Executive Council) AFL například v  prosinci 1918 schválila

tzv. program rekonstrukce volající po přijetí celé řady reformních

opatření vedoucích k expanzi systému sociálního zabezpečení,výrazně větším angažování federální vlády ve  veřejných službách,

výstavbě široce dostupných bytů pro dělníky či zvýšení centrální

regulace vůči korporacím. Nechyběl ovšem ani nárok, abyzaměstnanci měli možnost zasahovat do  tvorby zákonů vztahujících se

k průmyslovým odvětvím či obchodu, které se jich bezprostředně

dotýkaly. Kalifornská federace práce zase hlásala princip společného vlastnictví výrobních prostředků, zatímco Ohijská federace

práce se zasazovala o  znárodnění železniční, telegrafní a telefonní sítě a dále rafinérského, důlního i hutnického průmyslu. Často

6

GOLDSTEIN, R. J., Political Repression in Modern America, From

1870–1976, Urbana-Chicago 2001, s. 105–135; MORISON, E. S. –COMMAGER, H. S. – LEUCHTENBURG, W. E., c. d, s. 383–386.


13

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

se objevovaly také požadavky po  okamžitém odstranění válečné

represivní legislativy a propuštění osob odsouzených na jejímzákladě. K nejvyhraněnějším uskupením ovšem patřilaanarchosyndikalistická organizace Průmysloví pracovníci světa (Industrial

Workers of the World, IWW), proti níž se stavělo dokonce i vedení

AFL. Tzv. Wobblies, jak se jim přezdívalo, usilovali o  sjednocení

všech pracujících, přičemž propagovali odstranění kapitalistického zřízení a  zavedení dělnické samosprávy.

7

V  drtivé většině zastávali taktéž pacifismus. Na prahu meziválečného období zkrátka

zasáhla americké odborové hnutí výrazná vlna názorovéradikalizace, jež podle odhadů postihla až třetinu všech organizací.Uvedený trend se projevil rovněž ve způsobu prosazování požadavků

– ten získal v mnoha případech značně militantní podobu.Výsledkem byla řada střetů se zaměstnavateli (establishmentem) usilujícími o  zachování statu quo, či naopak revizi válečných regulací

i  dřívějších výdobytků odborů. Vše se navíc odehrávalo ve  velmi

specifické dobové atmosféře plné obav ze šíření bolševickérevoluce po celém světě.

8

Dramatický vývoj událostí na  Starém kontinentě a  především

v  Rusku poskytl dění ve  Spojených státech mezinárodní rozměr.

Březnovou revoluci z  roku 1917, jež svrhla carský režim, většina Američanů považovala za  pozitivní změnu, protože v  ní viděla krok směrem k  demokratizaci. Naopak na  listopadový převrat

7

Označení Wobblies odkazuje na koncept tzv. Wobbly shop, tedyzavedení dělnické samosprávy. Podle tohoto modelu měli sami dělníci ze

svých řad volit vedení, které by následně rozhodovalo o všechdůležitých záležitostech týkajících se jejich podniku, výroby etc. Jednalo se

o jednu ze stěžejních myšlenek celého hnutí. Největší vliv zaznamenali

IWW v létě 1917, kdy se k nim hlásilo více než 150 000 členů. Jejich

pozice byly silné především v západních státech USA. Již během první

světové války mířily na Wobblies represe ze strany jiných odborů,jednotlivých států i federální vlády.

8

GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 139–144; HEALE,

M. J., American Anticommunism: Combating the Enemy Within 1830–

1970, Baltimore – London 1990, s. 60–62; POWERS, R. G., Not Without Honor, New York 1995, s. 17–20.


Rudá hRozba

14

bolševiků vedený Vladimírem Iljičem Leninem se již od  samého

počátku nahlíželo nepříznivě. Negativní vnímání postupně přecházelo až v hysterii. Podíl na tom mělo jednak upevňování moci

bolševiků v  Rusku, čemuž nezabránila ani společná intervence

států Dohody v  průběhu let 1918–1920. Zúčastnily se jí také dva

expediční sbory americké armády, celkem se jednalo o zhrubatřináct tisíc mužů vyslaných do  Vladivostoku a  Archangelsku. Ještě

zásadnějším faktorem ale byl strach z  šíření komunistické revoluce. První světová válka významně změnila poměry ve  střední

a východní Evropě – řada nástupnických států po  rozpadnuvším

se Německém císařství, Rakousko-Uhersku i  Rusku se zpočátku nacházela ve značně labilním stavu. Četných nepokojů – bojů

o moc – se nezřídka kdy účastnili rudí usilující o nastolení režimů inspirovaných bolševickým vzorem. Například v Německu se o to již v lednu 1919 neúspěšně pokusili spartakovci Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, stejně dopadla i tzv. Bavorská republika rad z dubna 1919. Takřka ve stejné době Béla Kun založil Maďarskou republiku rad, na niž se později navázala Slovenská republika rad. Velmi ožehavá byla rovněž situace na  polsko-sovětském pomezí. Od ledna 1919 probíhal mezi oběma stranami s různou intenzitou ozbrojený konflikt, který vyvrcholil v létě 1920, kdy se Rudáarmáda probojovala takřka až k Varšavě. Na  přelomu druhého a třetího desetiletí zkrátka v Evropě hrozilo riziko bolševických převratů. Řada událostí skutečně zapadala do scénáře o probíhající světové

revoluci řízené Moskvou, ostatně o to usilovala i Třetíkomunistická internacionála (Kominterna) ustavená v březnu 1919. Jelikož se

k jejím principům otevřeně přihlásili mimo jiné také Wobblies či

krajně levicové frakce Americké socialistické strany (SocialistParty of America, SPA), tak otřesy, k  nimž došlo v  USA po  skončení

první světové války, získaly v očích mnohých Američanůmezinárodní rozměr a staly se součástí jedné velké konspirace.

9

9

FOGLESONG, D. S., The American Mission and the „Evil Empire“,

Cambridge 2007, s. 47–59; FURET, F., Minulosť jednej ilúzie: Esej o idei

komunizmu v  20. storoči, Bratislava 2000, s. 47–160; MORAVCOVÁ,

D., Výmarská republika, Praha 2006, s. 16–30; SERVICE, R., Lenin,

Praha 2002, s. 346–372.


15

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

První strach z rudých se začal rodit v kontextu přechoduz válečné výroby na normální fungování, což doprovázela rychlerostoucí inflace i  hospodářská recese. Vše ještě dále komplikovaly

radikalizace odborového hnutí a  zdánlivé rozšiřování bolševické revoluce. Jednou z nejdůležitějších událostí stojících na jehopočátku se stala generální stávka v  Seattlu vyhlášená dne 6. února 1919. Tamější odborové organizace se řadily ke  krajně levicově orientovanému křídlu v  rámci AFL – jejich předáci sympatizovali s IWW i sověty. Ačkoli protesty zhruba šedesáti tisíc dělníků žádajících zvýšení platů probíhaly bez větších incidentů, vyvolaly ve  Spojených státech poměrně velkou odezvu. Tehdejší starosta Seattlu Ole Hanson – podporovaný konzervativním tiskem – totiž tvrdil, že celý podnik měl směřovat ke komunistickému převratu. Doslova řekl, že se jednalo o akci radikálů, kteří se „chtějízmocnit americké vlády a snaží se ji nahradit ruskou anarchií“. Hanson usiloval o rychlé obnovení pořádku. Kromě místního policejního sboru se na tom podílela dokonce i zhruba tisícovka federálních vojáků povolaných z nedaleké základny. Strategická místav centru města byla opevněna a osazena kulomety, důležité objekty jako například elektrárny nepřetržitě hlídaly patroly. Dělníci vlivem nepříznivých okolností, k nimž se přidal i intenzivní tlak ze strany vedení AFL, po  čtyřech dnech stávku ukončili. Lokální odborovou scénu následně zachvátil kolaps, naopak starosta Ole Hanson se stal národním hrdinou.

10

Únorová generální stávka v  Seattlu přispěla k  další radikalizaci odborového hnutí, což se naplno projevilo na  jaře roku 1919.

Dne 28. dubna byla v zásilce určené pro starostu Hansena nalezena bomba. K jejímu odhalení naštěstí došlo ještě před tím, nežstačila explodovat, takže se podařilo zabránit jakékoli újmě na zdraví. Incident z  následujícího dne se však již neobešel bez tragických následků. Cílem útoku se měl stát bývalý senátor za  stát Georgie Thomas W. Hardwick, nálož ovšem vybouchla v  momentu, kdy s  ní manipulovala nic netušící služebná. Detonace jí utrhla obě paže a  rozsáhlé popáleniny utrpěla také Hardwickova manželka. 10

GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 144–145; HEALE,

M. J., c. d., s. 62–63; POWERS, R. G., c. d., s. 19.


Rudá hRozba

16

Následné šetření uspořádané na  poštách odhalilo dalších čtyřiatřicet bomb ukrytých v balíčcích. Mezi adresáty figurovali přední

osobnosti amerického veřejného života, známé svými postoji namířenými proti radikálním socialistům, i  někteří liberálně smýšlející jedinci. Ani poté se ale situace příliš neuklidnila. Ve čtvrtek

1. května se v řadě měst po celých USA objevily nepokojev souvislosti s oslavami Mezinárodního dne práce. Střety mezi dělníky,kteří nezřídka kdy zcela otevřeně vyjadřovali sympatie k  bolševické

revoluci, a jejich odpůrci často podporovanými pořádkovýmisložkami proběhly například v  New Yorku, Detroitu či  Los Angeles.

Nejkrvavější průběh měly srážky v Cleavelandu. V důsledkuznačně brutálního zásahu ze strany místních policistů a vojáků zemřeli

dva lidé, přičemž další zhruba stovka utrpěla vážnější zranění. Přes

sto dvacet jedinců z  řad protestujících dělníků bylo také zadrženo. Postihy se naopak vyhnuly patriotickým občanům, ačkoliprávě oni se na  všech výtržnostech podíleli významným způsobem,

nebo je v mnoha případech dokonce iniciovali.

11

Neklidné události jara roku 1919 pokračovaly i  v  následujícím

měsíci. V  pondělí 2. června došlo ve  stejnou hodinu v  osmi různých městech po celých Spojených státech k sérii výbuchů bomb.

Útoky se v  mnohém podobaly těm z  dubna. Mířily jak na  různé soukromé podnikatele, tak na  veřejné činitele. Nejznámějším cílem se stal tehdejší ministr spravedlnosti USA (Attorney General of the United States of America) Alexander Mitchell Palmer. Pachatel atentátu, patřící s  největší pravděpodobností ke  skupině anarchistů italského původu, se snažil umístit zhruba deset kilo trhaviny obalené kovovými součástkami ke  vchodovým dveřím Palmerova domu v  hlavním městě Washingtonu. Přestože nálož explodovala předčasně, za  což útočník zaplatil životem, dokázala vážně poškodit přední část budovy. Ministr spravedlnosti ani nikdo z jeho rodiny však neutrpěli žádnou újmu na zdraví, událost ale všemi hluboce otřásla. Incidenty z počátku června dáleposílily obavy americké společnosti z  pokračující radikalizace v  zemi. 11

Chicago Daily Tribune, 1. května 1919, Send Death Bombs to 36 U. S.

Leaders, s. 1–2; GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 144–145;

HEALE, M. J., c. d., s. 66–67; POWERS, R. G., c. d., s. 18–20.


17

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

Nasvědčoval tomu mimo jiné i  pamflet s  názvem „Prostá slova“

(P l a i n Wo r d s) přiložený k jednotlivým bombám. Stálo v něm:„Neříkejte, že jednáme zbaběle, když setrváváme v úkrytu, neříkejte, že

je to ohavné. Je to válka, válka tříd. Vy ji jako první vedete v utajení

prostřednictvím mocných institucí, které nazýváte řád, v temnotě

vašich zákonů a pomocí zbraní vašich hloupých otroků. [...] Bude

muset nastat krveprolití, my neuhneme. Bude se muset vraždit, my

budeme zabíjet, protože to je nutné. Bude se muset ničit, mybudeme ničit, abychom se zbavili světa vašich tyranských institucí.“Samotný závěr pak vyzýval: „Ať žije sociální revoluce. Pryč s tyranií.“

Americkou majoritní společnost zachvátil tzv. bomb scare (strach

z bomb), v této napjaté atmosféře intenzivně sílilo volánípo zákroku proti radikálům.

12

V průběhu léta roku 1919 vypukly v řadě měst po celýchSpojených státech intenzivní rasové nepokoje, které na  pár měsíců

částečně zastínily i  střety mezi radikálními odboráři a  jejich odůrci. Na podzim se ovšem vrátily v plné síle a definitivněpřerostly v obecně rozšířenou hysterii. Zjevný posun směrem k prvnímu strachu z  rudých se na  státní a  poté federální úrovni odehrál již dříve. Už v první polovině roku 1919 se několik členů Uniepřiklonilo k tvrdšímu kurzu v boji proti radikálnímu odborovému hnutí. Jednalo se především o Kalifornii, Montanu, Oregon čiWashington, kde si Wobblies i přes dřívější zákroky provedené během první světové války stále udržovali jistý vliv. Mimo jiné také právě na ně mířila různá legislativní opatření přijímaná v jednotlivých státech – nejčastěji zákony proti extrémistickému syndikalismu (criminal syndicalism law), pobuřování nebo veřejnému zobrazování rudé vlajky (red flag law). Nezřídka kdy je doprovázely taktéž policejní razie v sídlech organizací hlásících se k IWW, popřípadě jiných krajně levicových uskupení. Jelikož v New Yorku

13

existovalo velmi

silné odborové hnutí, které navíc ještě obohacovali přistěhovalci

12

New York Times, 3. června, 1919, Palmer and Family Safe, s. 1;AVRICH, P., Sacco and Vanzetti: The Anarchist Background, New Jersey

1996, s. 81; GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 144–146;

HEALE, M. J., c. d., s. 63–64.

13

Míněn je celý stát New York, nikoli jen stejnojmenné město.


Rudá hRozba

18

ze Starého kontinentu, místní politické autority věnovaly problematice radikalizmu zvláštní pozornost. Zasadily se napříklado zavedení restriktivní legislativy či iniciovaly zákrok proti Odboru

ruských dělníků (Union of Russian Workers, URW). Postihy sedotkly i veřejného školství, to museli opustit učitelé údajně zastávající

podvratné názory. V březnu 1919 byl v rámci New Yorku dokonce

ustaven Společný legislativní výbor pro vyšetřování pobuřujících

aktivit (Joint Legislative Committee to Investigate Seditious Activities), j emuž předsedal senátor Clayton R. Lusk. Luskův výbor, jak

se mu zkráceně přezdívalo, se na  státní úrovni významně podílel

na potírání všeho, co byť jen zdánlivě připomínalo rudou hrozbu.

Obdobný trend se dříve či později prosadil i ve zbytku USA.

14

Federální vláda se sice částečně zapojila do střetů s radikálními

odboráři, které se odehrály v první polovině roku 1919,k výraznějšímu angažování se ale zatím neodhodlala. K prvnímvýznamnějším – byť zatím stále ještě opatrným – krokům došlo na  počátku

února, kdy byl tzv. Overmanův výbor – jednalo se o  podvýbor senátního Výboru pro justici (United States Senate Subcommittee of the Committee on the Judiciary) – zmocněn k  rozšíření svého původního zaměření týkajícího se propagandy Německéhocísařství o prošetření bolševických aktivit. V následujících pěti týdnech proběhlo pod vedením předsedy Lee S. Overmana slyšení s  více než dvěma desítkami svědků. Ve velké většině se jednalo o jedince s  výrazně protisovětskými názory a  odpůrce listopadového puče v  Rusku. Na  základě získaných výpovědí i  dalších zdrojů se poté začala připravovat závěrečná zpráva. Finální verze byla hotová až v polovině června 1919, přičemž text ihned unikl do médií – dne 15. června ho otiskl deník New York Times. „Bolševickápropaganda“ (B olshevik Propaganda), jak zněl zkrácený název dokumentu, se stala jedním z  prvních materiálů federální vlády, který se detailněji věnoval problematice rudé hrozby. Jak se v první polovině roku 1919 vymezovala?

15

14

GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 146–147; HEALE,

M. J., c. d., s. 72–73.

15

New York Times, 15. června 1919, Senators Tell What Bolshevism

In America Means, s. 40; United States Senate, Subcommittee of the


19

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

V  úvodu zprávy se deklarovalo, že termín „bolševismus“ se

v  tehdejších amerických poměrech stal pouze jakýmsi obecným

sloganem nespokojených elementů společnosti působících neklid,

jimž ovšem chybělo hlubší pochopení celého problému. Hlavnípozornost zprávy se i proto zaměřila především na základnívymezení fenoménu. Bolševismus se definoval následovně: „Je to diktatura

jedné třídy a nejedná se o demokratickou formu vlády. V současné chvíli jde o samovládu několika jedinců, kteří vládnou autoritativně a potlačují veškerou opozici za pomoci strachu, teroru a síly.V takovou samovládu se vyvinula díky uplatňování daleko krutějších metod, než používala monarchistická vláda carského režimu.“Uvedené vymezení se stalo klíčovým interpretačním paradigmatem. Po stručném nastínění způsobu, jak se rudí dostali k moci, sepozornost zaměřila na  charakter režimu a  jeho uplatňování v  praxi. „Vláda [bolševiků] se zakládá na  třídní nenávisti. Otevřeně hlásaným cílem je vyhlazení všech složek ve společnosti, které oponují, či jsou schopny oponovat bolševické straně. Nemilosrdné potlačení a  vyhlazení všech tříd s  výjimkou té vládnoucí patří mezi známá hesla bolševiků, přičemž konfiskace se považuje za základní nástroj vládního programu.“ V této souvislosti se akcentovalo zejménaodstranění soukromého vlastnictví či podnikání a naopak přikročení k celkovému znárodňování. Neméně zdůrazňovanýmiskutečnostmi byly rovněž jak ztráta veškerých práv a  svobod, tak antipatie ke křesťanskému náboženství, respektive nemožnost jehosvobodného praktikování. Bolševické zřízení se zkrátka prezentovalo jako zjevná antiteze uspořádání existujícího v USA.

16

Po  představení hlavních fundamentů bolševismu se pozornost přesunula k otázce rudé hrozby ve Spojených státech. V této Committee on the Judiciary, Bolshevik Propaganda, Hearings, 65th Congress, 2nd and 3rd Sessions, Washington 1919, s. 6–1169; United States Senate, Subcommittee of the Committee on the Judiciary,Bolshevik Propaganda, Report on Hearings, 65th Congress, 2nd and 3rd Sessions, Washington 1919, s. 3–5. 16

United States Senate, Subcommittee of the Committee on theJudiciary, 65th Congress, 2nd and 3rd Sessions, Bolshevik Propaganda,

Report on Hearings, s. 3–15.


Rudá hRozba

20

souvislosti se jednoznačně tvrdilo, že „radikální revolučníelementy v  této zemi a  ruská bolševická vláda našly společný cíl,  jehož

podporou mohou sjednotit své síly. Oba přiživují plamennespokojenosti a usilují o vyvolání revoluce. Literatura a oběžníkyvyzývající k přechodu k násilí jsou intenzivně šířeny. Bomby a výbušniny

se používají v  mnoha částech země s  cílem pokusit se o nastolení vlády teroru a  zavraždění veřejných představitelů státu“. Zpráva poté uváděla také několik nejdůležitějších následků, k nimž by

došlo v  případě, že by se vlády v  USA chopili bolševici. Předložený obraz měl bez nadsázky apokalyptický rozměr. Revoluce by

přinesla násilí, prolévání krve, destrukci dosavadního způsobuživota a zavedla by autoritativní formu vlády malé skupiny lidí, což

by se projevilo mimo jiné i centrálním řízením celéhohospodářství země. Dále by ji provázely ztráta všech svobod a  znárodnění

majetku či úspor. Přijetí ateismu za  oficiální doktrínu by marginalizovalo křesťanství a zdevastovalo jednotlivé církve. Závažnosti

tohoto scénáře úměrně odpovídaly také návrhy opatření určených

k eliminaci nebezpečí ze strany bolševismu. Federální vládě sedooručovalo, aby přikročila k  deportacím živlů podporujících revoluční ideály, přijetí zákonů proti pobuřování taktéž pro dobu

míru a  důkladné kontrole všech aktivit cizích elementů, přičemž

velká pozornost se věnovala především nejrůznějším publikacím

šířícím nepřátelskou propagandu. Důraz se kladl také na amerikanizaci cizinců – přijmutí domácího hodnotového systému mělo

přispět k jejich integraci do společnosti. Již tehdy se rovněžza důležitou součást boje proti rudým považoval patriotismus. Zpráva

Overmanova výboru zkrátka definovala bolševismus jako neslučitelný s  americkým systémem, a  proto ho označovala za potenciální hrozbu pro USA. Z jejích závěrů jednoznačně vyplývalo, že

poválečné nepokoje v USA souvisely s událostmi v Evropě. Jinými

slovy řečeno, rudí se staly symbolem celosvětové konspirace, proti

níž bylo nutné zakročit.

17

Dubnové a především červnové bombové útoky přimělyfederální vládu, aby se začala intenzivněji zabývat problematikoulevicového radikalismu ve Spojených státech. Alexander Mitchell Palmer se 17

Tamtéž, s. 15–24.


21

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

i z důvodu, že se sám stal cílem atentátů, chopil role jednohoz iniciátorů zásahu proti rudé hrozbě na celostátní úrovni. Nejprve dosadil

do čela Vyšetřovacího úřadu

18

(Bureau of Investigation – jednalo se

o přímého předchůdce Federal Bureau of Investigation, FBI)Williama J. Flynna považovaného mnohými za experta na anarchismus

a dále na  ministerstvo spravedlnosti (United States Department of

Justice) přivedl někdejšího detektiva Francise P.  Germana, z něhož učinil svého asistenta pověřeného vedením vyšetřování a stíháním radikálů. Zhruba v  polovině června 1919 Palmer požádal

Kongres o půl milionu dolarů na podporu boje proti rudým.Zmíněnou částku skutečně o měsíc později dostal a již 1. srpna ohlásil

zřízení Generální vyšetřovací divize (General Inteligence Division,

GID) v  rámci ministerstva spravedlnosti, jejímž výhradním úkolem se stalo sbírání informací o aktivitách radikálů v USA.

19

Do čela

GID byl vybrán čerstvý čtyřiadvacetiletý absolvent práv John Edgar

Hoover, který se záhy ukázal jako velmi schopný byrokrata oddaný zastánce konzervativní Ameriky. Pod jeho vedením se po  celé

zemi rozběhlo rozsáhlé sledování podvratných živlů opírající se

o lokální, státní i vojenské autority, nezřídka kdy se využívala také

infiltrace přímo v  podezřelých odborových organizacích či jiných

uskupeních. Hoover postupně vytvořil kartotéku s až dvěma stytisíci záznamů zohledňující různé osoby i hesla a dále taktéž seznam

šedesáti tisíc lidí klasifikovaných jako ultraradikální. Trio nejbližších Palmerových spolupracovníků sdílelo jak odpor k bolševismu,

tak silný patriotismus. Všichni měli rovněž jistý sklonke konspirativnímu myšlení. Aktuální dění v USA proto interpretovalijednostranným, vyhraněným způsobem, což se naplno projevilo v době,

kdy první strach z rudých propukl naplno.

20

18

Vyšetřovací úřad, stejně tak i  jeho nástupce, spadal z  hlediska pravomocí právě pod ministerstvo spravedlnosti. 19

Někdy se taktéž vyskytuje název Radikální divize (Radical Division). 20

DONNER, F. J., The Age of Surveillance: The Aims and Methods of America’s Political Intelligence System, New York 1980, s. 35–47;GENTRY, C., J. Edgar Hoover: The Man and the Secrets, New York – London 1991, s. 75–84; GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 149–151;


Rudá hRozba

22

Závěrečná zpráva Overmanova výboru či ustavení GIDna ministerstvu spravedlnosti nebyly jedinými událostmi s  celostátním

dopadem. Radikalizace poměrů ve Spojených státech a šířeníbolševismu v Evropě přispěly i k založení Americké legie (American Legion) sdružující válečné veterány. Její formativní proces vyvrcholil v první polovině května 1919 na setkání v St. Louis. Cílem organizace bylo hájit zájmy veteránů, lobbovat za  ně v  Kongresu či se i přímo starat o zraněné vojáky. Legie se ale také od počátku profilovala jako výrazně patrioticky zaměřené uskupení, které se zasazovalo o  obranu „pravých“ amerických hodnot. V  preambuli její ústavy se uvádělo: „Pro Boha a  vlast se sdružujeme za těmito účely: obhajovat a  bránit Ústavu Spojených států amerických; udržovat právo a  pořádek; pečovat a  zvěčnit stoprocentní amerikanismus...“ Bolševici se již od  počátku považovali za  jednoho z úhlavních nepřátel USA. V  knize The Story of American Legion (Příběh americké legie) se o  rudých hovořilo následovně: „Před branou civilizované Evropy číhá vlk. Jestli se dostane dovnitř, nic ho nezastaví před tím, aby nás uchvátil. Tato válka [první světová] nás tak úzce spojila s Evropou, že jsme v jistém smyslu jedno a totéž. Přestože nás odděluje oceán, ten, kdo napadne naše bratry, jako by napadl i nás. Musíme se zbavit ideje, že vzdálenostpředstavuje rozdíl [...] Vlk, kterého jsem zmínil, je zběsilý. Je to bolševik. Šílí hladem a ne jen po těle, ale také po duši.“ Díky poměrněrychle rostoucí členské základně se Americká legie záhy stala vlivným hráčem na domácí scéně a její členové se podíleli na střetechdorovázejících první i druhý strach z rudých.

21

I na opačném pólu amerického politického spektra se odehrála

jedna zásadní událost. Na přelomu srpna a září 1919 seve Spojených státech zformovalo komunistické hnutí. Tento proces však

provázely komplikace způsobené vnitřní rozpolceností, nevznikl proto jeden subjekt hlásící se k  sovětskému vzoru, ale hned dva. Levé křídlo Americké socialistické strany (Socialist Party of POWERS, R. G., c. d., s. 22–24. 21

RUMER, T. A., The American Legion, An Official History 1919–

1989, New York 1990, s. 8–109; WHEAT, G. S., The Story of TheAmerican Legion, New York 1919, s. 182, 194.


23

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

America) vedené Johnem Reedem a  Benjaminem Gitlowem se

po neúspěšném pokusu o převzetí moci odštěpiloa konsolidovalo se do Komunistické odborové strany Ameriky (CommunistLabor Party of America, CLP). Větší část komunistických přívrženců

s plánem nesouhlasila a okamžitě založila konkurenčníKomunistickou stranu Ameriky (Communist Party of America, CP).K hlavním osobnostem nové platformy patřili Luis Fraina či Charles Emil

Ruthenberg. Rozdíl mezi oběma celky spočíval zejména v původu

jejich členů. Zatímco CLP se snažila profilovat jako domácí politická síla bez rozhodujícího vlivu cizinců, tak CP mělainternacionální charakter, což vedlo k vnitřnímu rozdělení do dalších třech

frakcí – nejvlivnějším elementem se stala tzv. cizojazyčná frakce,

v níž hráli prim Rusové.

22

Oba politické celky však vyznávaly ideály

zosobněné Kominternou a  zcela otevřeně proklamovaly, že jejich

jediným cílem je uskutečnění revoluce, odstranění kapitalistického systému a  nastolení diktatury proletariátu. Na  sklonku léta

1919 tak na americké scéně figurovali přímí exponenti bolševismu, což působilo dojmem rozšiřujícího se vlivu rudých. Vývoj událostí směřoval k neklidnému podzimu.

23

Další mohutná vlna stávek odstartovala 9. září 1919, kdy do

ulic vyšli bostonští policisté požadující zřízení vlastní odborové

22

Kominterna kritizovala stávající rozštěpenost a  tlačila na sjednocení komunistického hnutí v  USA. K  němu částečně došlo v  květnu

1920, kdy se sloučila CLP a anglicky mluvící frakce CP, čímž vznikla

Sjednocená komunistická strana (United Communist Party).Definitivní sjednocení ovšem nastalo až o rok později po dalším nátlakuMoskvy. Shromáždění ve  Woodstocku dalo vzniknout jednotné politické

platformě, jež si ponechala jméno Communist Party of America. Název

se až do roku 1929 dále měnil, až se ustálil na podobě Komunistická

strana Spojených států amerických (Communist Party of United States

of America, CPUSA).

23

Communist party of America, Manifesto and Program,Constitution, Report to The Communist International, Chicago 1919, s. 14–17,

26–36. KHLER, H. – HAYNES, J. E., The American CommunistMovement: Storming Heaven Itself, New York – Toronto – Oxford –Singaore – Sidney 1992, s. 8–57.


Rudá hRozba

24

organizace navázané na  Americkou federaci práce. Význam této

události spočíval především v  symbolické rovině, protože protestujícími byli přímo „ochránci veřejného pořádku“, což vzbudilo

velkou pozornost i  emoce. Státní autority okamžitě vše označily

za pokus o provedení komunistického puče, a proto požádalyo pomoc vojenské jednotky, ty pak ještě doplnili nově najatí dobrovolní

strážníci. Ústřední postavou při obnově normálního fungování se

stal tehdejší guvernér státu Massachusetts Calvin Coolidge, jehož

výrok „Nikdo, nikde a nikdy nemá právo stávkovat protiveřejnému bezpečí“ se objevil na řadě titulních stran novin po celé zemi.

Spojené státy získaly po  starostovi Seattlu Ole Hansenovi dalšího

hrdinu v boji proti rudým. Coolidgovi navíc toto angažmá výrazně

pomohlo k zisku nominace na post viceprezidenta pronadcházející prezidentské volby v  roce 1920. Stávka se po  několika dnech

vyplněných občasnými nepokoji či rabováním rozpadla, aniž by

policisté dosáhli jakéhokoli úspěchu.

24

Do konce září 1919 vypukla ještě další stávka – tentokrát již bylo

zasaženo jedno z  nejdůležitějších odvětví amerického hospodářství. Dne 22. září odmítlo zhruba čtvrt milionu dělníků nastoupit

do práce, čímž paralizovali značnou část nejdůležitějších závodů ocelářského průmyslu v  Coloradu, Illinois, Indianě, Pensylvánii, Ohiu a  New Yorku. Brzy se objevily střety mezi oběma znesvářenými tábory, přičemž k  těm nejintenzivnějším došlo zejména v Pittsburghu (Pensylvánie) a  Gary (Indiana). Na  stranu ocelářských společností, které si samy hojně platily stávkokaze a bitkaře, se přirozeně přidaly místní pořádkové složky včetně federálních vojenských jednotek. I nyní se vše interpretovalo prizmatem rudé hrozby. Kvůli úzkým vazbám na Wobblies ji zosobňoval mimo jiné také jeden z hlavních strůjců celé akce William Z. Foster.

25

Stávka

trvala až do počátku ledna 1920, kdy vlivem represí, špatného or- 24

Police Commisioner for the City of Boston, Fourtheenth Annual

Report, Public Document No. 49, 30. listopadu 1919, s. 5–23; HEALE,

M. J., c. d., s. 68.

25

William Z. Foster později vstoupil do CPUSA, v níž postupnězískal pozici jedné z  nejvýznamnějších osobností. V  letech 1945–1957

stál dokonce v jejím čele.


25

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

ganizačního zajištění a  nedostatečné podpory ze strany AFL definitivně zkolabovala, aniž by dosáhla kýženého úspěchu. Během

střetu naopak přišlo o život dvacet dělníků, několik dalších stovek

jich bylo zraněno či zatčeno. Druhý velký incident začal 1. listoadu 1919. I  přes zákaz federální vlády vstoupilo přibližně čtyři

sta tisíc horníků patřících k odborové organizaci Sjednocenídůlní pracovníci (United Mine Workers) do  stávky, což vedlo k ochromení dalšího strategického odvětví amerického hospodářství.

Ani v  tomto případě se průběh událostí příliš neodlišoval – vše

doprovázely střety, zatýkání, angažování federálních jednotek či

osočování z příklonu ke komunismu. Jelikož s tenčícími sezásobami uhlí, jež stále představovalo jednu z klíčových surovin, úměrně

rostl tlak na  brzké vyřešení situace, do  vyjednávání se vložil dokonce i prezident Woodrow Wilson. I s jeho přispěním se podařilo

po pěti týdnech dosáhnout oboustranně přijatelné dohody, a proto

se stávka stala 10. prosince 1919 minulostí, strach z rudýchnikol iv.

26

V kontextu ustavení dvou komunistických stran a probíhajících

stávek, které mnozí interpretovali jako pokusy o vyvolánírevoluce vedoucí ke  svržení kapitalismu i  demokracie, naplno propukl

první strach z  rudých. Doprovázely ho rozsáhlé zásahy ze strany státních či federálních autorit namířené proti podezřelým živlům, stejně tak řada živelných incidentů proběhnuvších mezi oběma znesvářenými tábory. V polovině října 1919 Senát Spojených států přijal rezoluci č. 213. Ta Palmera vyzvala, aby horní komoruKongresu informoval o  podniknutých krocích vedoucích k  pacifikaci elementů nepřátelských vůči americkému zřízení. Ministrspravedlnosti se ocitl pod silným tlakem, protože federální vláda se zatím k ničemu konkrétnímu neodhodlala. Odpovědné složkyministerstva spravedlnosti se proto definitivně rozhodly pro využitídeportačního mechanismu zakládajícího se na legislativních opatřeních

z období první světové války – šlo především o  Zákon o imigraci z roku 1918. V dané situaci se jednalo o nejrychlejší a zároveň 26

GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 151–153; HEALE, M.  J., c. d., s. 69–70; MORISON, E. S. – COMMAGER, H. S. –

LEUCHTENBURG, W. E., c. d, s. 420–421.


Rudá hRozba

26

nejefektivnější způsob, jak proti radikálům zasáhnout. Vyhoštění ze země totiž nemuselo být podloženo důkazy o  protiprávním

jednání, dostatečným důvodem se stala pouhá příslušnostk „podvratné“ organizaci.

27

První z tzv. Palmerových rejů se odehrál 7. listopadu 1919.Federální agenti provedli ve dvanácti městech po celých Spojených státech

razie zaměřené na  Odbor ruských dělníků. Ačkoli tato organizace otevřeně podporovala bolševické revoluční myšlenky, žádné přímé důkazy svědčící o kriminální činnosti se nikde nenašly. I přes to bylo jen v  New Yorku zadrženo až šest set padesát lidí, přičemž drtivá většina bez příslušných soudních příkazů. Zátah probíhajícíchvílemi dosti brutálním způsobem pokračoval tři následující dny, menší se pak ještě uskutečnil na  konci měsíce. V  polovině listopadu Palmer předložil Senátu zprávu, v níž se odůvodňoval zásah proti URW a deklarovala jeho úspěšná realizace. Doslova se uvádělo:„Vyšetřování ministerstva [spravedlnosti] brzy vedlo k závěru, že tatoorganizace byla ustavena za  jediným účelem – zničit všechny naše vládní instituce i společnost,“ a níže se psalo, „přikládám zde [...] dvěpřeložené publikace vydané Odborem ruských dělníků, první ‚Manifest anarchistů-komunistů‘ a  druhá ‚Základní principy‘, které jasně naznačují cíl této organizace, a proto ospravedlňují drastický zásahprovedený ministerstvem v této záležitosti.“ Ministr spravedlnosti navíc vznesl požadavek po přijetí zákona proti pobuřování platnéhorovněž pro mírové období, jenž by umožňoval efektivnější boj s radikály. K jakémusi epilogu listopadových rejů došlo 21. prosince, kdy z New Yorku vyplula loď Buford, záhy přejmenovaná na Sovětskou archu. Na  její palubě se totiž nacházelo 242 rudých deportovaných z USA – mnozí z nich se řadili právě mezi členy URW.

28

Reje uspořádané ministerstvem spravedlnosti povzbudilyk zásahu i  další odpůrce rudých. Prakticky okamžitě se k  nim přidal 27

United States Senate, Resolution No. 213, 17. října 1919; GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 154.

28

United States Senate, Report to the United States Senate inresponse to Senate Res. No. 213 from Attorney General A. Mitchell Palmer,

14. listopadu 1919, s. 1–7; GENTRY, C., c. d., s. 83–88; POWERS,

R. G., c. d., s. 25–26.


27

čěfiř žůňčČThflžŘžčThfl

Luskův výbor, který již 8. listopadu provedl za asistence policejních

jednotek a federálních úředníků rozsáhlé razie po celém státě New

York. Jejich cílem se stalo více než sedmdesát poboček amerických

komunistických stran. Během zátahu bylo zadrženo až tisíc rudých

a zabaveno velké množství nejrůznějších dokumentů či publikací.

Osobám zahraničního původu pak přirozeně hrozila deportace ze

země. Členové CP i CLP z obav před možným opakovánípodob

ných incidentů raději začali postupně přecházet k „podzemnímu“

fungování. Za  příznačné pro dobovou atmosféru lze považovat

taktéž hlasování ve Sněmovně reprezentantů z 10. listopadu, které

znemožnilo ve volbách řádně zvolenému socialistovi VictoruBer

gerovi ujmout se mandátu. Proti se vyslovil pouze jeden z  tří set

jedenácti kongresmanů. Hned o den později, během oslav výročí

konce první světové války, propukly nepokoje v malém městečku

Centralia (Washington). Skupina veteránů hlásících sek Americ

ké legii plánovala v průběhu slavnostní přehlídky zaútočit na nové

sídlo IWW. Narazili však na odpor, protože radikální odboráři se

o tomto úmyslu dozvěděli a stačili se s předstihem vyzbrojit.Ná

sledná přestřelka, hon na Wobblies i závěrečný lynč si vyžádalydo

hromady šest lidských životů z obou táborů. „Masakr v Centralii“,

jak se incidentu začalo přezdívat, okamžitě vyvolal násilnostiv ce

lém státu Washington. Hněv samozřejmě směřoval přednostně

na  příslušníky IWW. Ti se stali oběťmi četných davových útoků,

jejich budovy cílem rabování. Stranou nezůstala ani místní policie,

která zatkla zhruba tisícovku Wobblies. K  obdobným událostem,

byť v menším rozsahu, došlo v návaznosti na to i v ostatníchčás

tech USA. Nepokoje se objevily ve  státě  Idaho a  dále v  Denveru,

Oaklandu či Los Angeles. První strach z rudých znatelně nabýval

na intenzitě.

29

29

Federal Council of the Churches of Christ in America – National

Catholic Welfare Conference – Central Coference of American Ra

bbis, Centralia Case: A Joint Report on the Armistice Day Tragedy at

Centralia, Washington, November 11, 1919, Washington 1930, s. 5–50;

GOLDSTEIN, R. J., Political Repression..., s. 155–156; HEALE, M. J.,

c. d., s. 71–72.


Rudá hRozba

28

V  pátek 2. ledna 1920 dosáhl první strach z  rudých svého vrcholu. Několik stovek federálních agentů pod vedením Palmera

a Hoovera provedlo ve více než třiceti městech po celých Spojených státech razie, jejichž cíli se stali členové CP a CLP – především pak ti zahraničního původu. Zátah podle odhadů postihl pět až deset tisíc osob, přičemž i v tomto případě byla značná část lidízadržena bez potřebných soudních příkazů. Ani tentokrát se nic neobešlo bez násilností a brutality ze strany zasahujících. Zatímco zatčenícizinci putovali do  detenčních zařízení, kde často v  nevyhovujících podmínkách čekali na  možnou deportaci ze země, američtí občané byli buď předáni místním autoritám k  trestnímu stíhání podle příslušné státní legislativy, nebo také nezřídka kdy propuštěni na svobodu kvůli nedostatku důkazů. Zákrok měl na CP a CLPtakřka devastační následky, postihl totiž řadu vedoucích funkcionářů na  státní i  lokální úrovni, čímž se významně paralyzovaly veškeré aktivity. Obě komunistické strany proto definitivně přešlyk „podzemnímu“ fungování. Palmerovy reje pokračovaly ještě šestnásledujících týdnů, jejich intenzita však postupně klesala. Poslední větší akce se odehrála 20. ledna v  Seattlu. Kromě ministerstva spravedlnosti se na  všem podílely také různé místní instituce zastávající antibolševické postoje – velmi tvrdě a důsledně si počínal zejména Luskův výbor v New Yorku. Nutno dodat, že během razií se kromě množství publikací či jiných tiskovin s komunistickou,socialistickou či anarchistickou tematikou nenašlo nic, co by nasvědčovalo přípravám na brzkou revoluci. Velká část médií přestoprezentovala ministra spravedlnosti Palmera jako patriotického hrdinu a zachránce Spojených států před rudou hrozbou.

30

Průběh a  poměry panující během Plamerových rejů lze přiblížit na  několika svědeckých výpovědích přímých účastníků. Semeon E.  Kravčuk vypověděl o  zásahu v  New Yorku následující:

„Dne 7. listopadu 1919 jsem byl na cestě do školy, která senachází na  rohu 133 East a  Patnácté ulice. Bez jakéhokoli důvodu mě 30

New York Tribune, 3. ledna 1920, 3000 Arrested in Nation-Wide

Round-Up of Reds, s. 1–2; GENTRY, C., c. d., s. 89–97; GOLDSTEIN,

R. J., Political Repression..., s. 156–157; HEALE, M. J., c. d., s. 72–73.

POWERS, R. G., c. d., s. 27–29.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist