načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rudá galerie – Tiffany Reiszová

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Rudá galerie

Elektronická kniha: Rudá galerie
Autor: Tiffany Reiszová

Mona Lisa St. Jamesová učinila u matčiny smrtelné postele slib, že udělá cokoliv, aby zachránila její uměleckou galerii. Naneštěstí je Rudá galerie nejen vymalovaná červeně, ale topí se i v červených číslech. Zrovna když Moně dojde, že nemá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Red
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 223
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu The red přeložila Hana Catalano
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 491. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-764-2551-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mona Lisa St. Jamesová učinila u matčiny smrtelné postele slib, že udělá cokoliv, aby zachránila její uměleckou galerii. Naneštěstí je Rudá galerie nejen vymalovaná červeně, ale topí se i v červených číslech. Zrovna když Moně dojde, že nemá jinou volbu než galerii prodat, objeví se po zavírací době záhadný muž a učiní jí nabídku. Zachrání Rudou galerii, pokud bude Mona souhlasit s tím, že se mu na dobu jednoho roku podvolí. Ten muž je hezký, Angličan, a nadto neskutečně svůdný. Matka však určitě nezamýšlela, aby se její dcera prodala nějakému cizímu člověku. Na druhou stranu však Mona dala slib, že udělá cokoliv, aby galerii zachránila...

Popis nakladatele

JEDEN Z NEJODVÁŽNĚJŠÍCH EROTICKÝCH ROMÁNŮ SOUČASNOSTI | VHODNÉ PRO 18+.

Mona Lisa St. Jamesová učinila u matčiny smrtelné postele slib, že udělá cokoliv, aby zachránila její uměleckou galerii. Naneštěstí je Rudá galerie nejen vymalovaná červeně, ale topí se i v červených číslech.

Zrovna když Moně dojde, že nemá jinou volbu než galerii prodat, objeví se po zavírací době záhadný muž a učiní jí nabídku. Zachrání Rudou galerii, pokud bude Mona souhlasit s tím, že se mu na dobu jednoho roku podvolí. Ten muž je hezký, Angličan, a nadto neskutečně svůdný.

Matka však určitě nezamýšlela, aby se její dcera prodala nějakému cizímu člověku. Na druhou stranu však Mona dala slib, že udělá cokoliv, aby galerii zachránila…

„Ptala jste se mě, proč k vám chci být štědrý. Odpověď je jednoduchá – protože chci. Pro mne je to dostatečný důvod. Pokud si přejete, abych byl konkrétnější, nuže, jak jsem již řekl, jste krásná. Nádherné nohy, fantastické kotníky. A miluji dívky s rudými vlasy, i kdyby byly obarvené. Vaše pleť je světlejší, než bych upřednostňoval, ale ruměnce a kousance na ní budou dobře vidět. Vkusně si upravujete vlasy. V dnešní době je ženy nosí nakrátko ostříhané nebo nesvázané a neupravené. Než jdeme do postele, tak to ničí kouzlo, když jsou již rozpuštěné. Vy je nosíte vyčesané a sepnuté nahoru a já si představuji, jak asi vypadají, když jsou pak rozpuštěné. To mám moc rád.“

Zařazeno v kategoriích
Tiffany Reiszová - další tituly autora:
Siréna Siréna
Anděl Anděl
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

RUDÁ

GALERIE


The Red

Copyright © 2016 by Tiffany Reisz

All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Hana Catalano, 2020

Cover © Kreativní bojovníci s.r.o., 2020

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2020

ISBN 978-80-7642-955-0 (pdf)


RUDÁ

GALERIE

TIFFANY R EISZ


Milence


1. Hon na lišku

...

Vždycky se ta galerie jmenovala Rudá, dokonce i před

tím, než ji tak vymalovali.

Původně se jmenovala jen U Ruďase, protože před

chozím majitelem toho místa byl muž, který se jmeno

val Červený, což jaksi stačilo. Ale Monina matka říkala,

že ten název pochází už z 20. let minulého století, kdy

Rudá byl oblíbený bar v období prohibice. Říkala, že

během krvavých gangsterských přestřelek bylo hodně

lidí zabito, takže místo získalo přezdívku Malá rudá

střelecká galerie. Nic z toho samozřejmě nebyla pravda,

ale Monina matka byla z těch, kteří dávali přednost

kráse před pravdou. Milovala Rudou galerii a myslela si,

že si zaslouží tu nejlepší historku o svém původu. Mona


ten výmysl nikdy nepředávala dál, ale také jej nikdy

nepopírala. Též nechávala cihly natřené karmínovou

barvou a svoje hnědé vlasy si barvila na jasně červené.

Tak by to její matka chtěla.

Milovala Rudou galerii tak moc, že její poslední slova

pronesená k Moně byla: „Udělej, co musíš, ale zachraň

Rudou.“ A jedině z toho důvodu Mona seděla dlouho po

zavírací době u svého psacího stolu a znovu a znovu

počítala v naději, že někde najde nějakou zatoulanou

nulu – nulu, která by změnila aktiva v hodnotě pade

sáti tisíc dolarů na pět set tisíc. Okradla Petera, aby

zaplatila Paulovi, a teď Peter stojí za dveřmi a buší na

ně. A už není nikdo, koho by mohla okrást, aby mu zapla -

tila.

Jedině když galerii prodá.

Mona se asi nikdy nedozví, proč její matka to místo

tak milovala. No, Mona měla Rudou také ráda, tuhle

jejich malou galerii v Savoyské ulici. Líbily se jí rudé

cihly a skleněná výloha, tmavě namořené tvrdé dřevo,

rudé sametové závěsy na stěnách, na nichž barvy obra

zů tak vynikaly. Měla ráda malou kancelář vzadu, která

byla kdysi matčina, ale nyní je její. Milovala malý sklad

vzadu, do jehož bezpečí se uchovávaly obrazy a sochy,

které se zrovna nevystavovaly – vlastně to byla druhá,

soukromá umělecká galerie. Co však nemilovala, byl ten

dluh. Kdyby matka zemřela náhle, Mona by možná byla

schopná galerii zachránit. Ale vše bylo jinak. Matka byla

nemocná a přežívala další dva roky, chvíli jí bylo lépe

a pak zase hůř, lépe a hůř, krok dopředu a dva zpátky.

Nakonec to jediné, co mohla Moně zanechat, byl doklad

o vlastnictví galerie a obrovský dluh za léčebné výdaje,

které matčino pojištění nepokrývalo.

A umění už nikoho nezajímalo.


Věděla, že to není pravda, ale veškeré pokusy galerii

oživit byly neúspěšné. Nadějní umělci přitahovali mladé

hip-hopové davy. Ale těmto mladým lidem stačilo, že

se zadarmo napijí vína a nacpou sušenkami a sýrem –

žádné obrazy nekupovali. Trh zaplavili svými díly starší

umělci, a pokud Rudá vůbec něco prodávala, bylo to za

hubičku. Pokusila se získat pozůstalost nedávno zemře

lého malíře na výstavu jeho sbírky, ale jeho potomci se

domluvili s větší galerií na předměstí. Nedivila se jim.

Sama by si možná Rudou galerii také nevybrala.

Dneska propustila úplně posledního člena svého

personálu.

Samozřejmě kromě Tu-Tu. Nikdy by se Tu-Tu nevzdala.

„Neboj se,“ řekla černému kocourkovi, schoulenému

v pelíšku v rohu kanceláře. „Jestli galerii prodám, bez

domovec z tebe nebude. Můžeš bydlet se mnou.“

Tu-Tu – celým jménem Toulouse-Lautrec – vrhl jejím

směrem jen letmý pohled, zamrkal zářivě zelenýma

očima a vrátil se na dalších deset minut ke své práci,

konkrétně k olizování pravé tlapky. Tu-Tu patřil ke zdej

šímu inventáři už deset let. Matka tehdy našla podvy

živené černé kotě v aleji o dvě ulice dál a přinesla ho

do galerie, aby ho vypiplala. Nikdy pořádně nevyrostl,

ale srst měl lesklou a hebkou, oči jasné a předl tak

hlasitě, že by probudil i mrtvého. Mona ve svém bytě

neměla dovoleno chovat domácí mazlíčky, ale co oči

paní domácí nevidí, to ji ani nerozzlobí. Deset let. Když

matka Tu-Tu přinesla, bylo Moně patnáct. Před deseti

lety byla galerie chloubou Savoyské ulice, miláčkem

umělecké čtvrti. Nájmy však od té doby pořádně zdražily

a galerie, jedna po druhé, zavíraly nebo se stěhovaly.

Zůstala jen Rudá.

A ta bude nyní také muset zavřít.


Mona vstala od stolu a přešla k pelíšku Tu-Tu. Pohla

dila mu hlavu a bradu a přitiskla mu ruku na bok, aby

cítila to úžasné předení dieselového motoru. Uklidňova

lo ji to. Šeptem mu slibovala, že se mu bude v jejím bytě

líbit. Že mu nedává výpověď, ale prodává galerii. Řekla

mu, aby pověděl její matce – ta totiž byla přesvědčená,

že kočky mohou komunikovat s mrtvými –, že Mona udě

lala vše, co bylo v jejích silách, aby Rudou zachránila.

Žádná banka jí nic nepůjčí. Kreditní karty jsou v minu

su. Hrozí bankrot. Umění jako takové je teoreticky jen

krásná představa a účty samo o sobě nezaplatí.

Mona se napřímila a narovnala ramena. Hodiny na

stěně ukazovaly skoro půlnoc. Někdy během poslední

hodiny se rozhodla prodat. Cítila se teď lépe, když si

přiznala, že nemá jinou volbu. Čísla se žádným kouz

lem neznásobí a je jedno, jak dlouho na ně bude zírat.

Klidně to může vzdát, jít domů a vyspat se. Hodila si

kabelku přes rameno, sundala z věšáku červený kabát

a přehodila si ho přes ruku, vklouzla do černých lodiček

a poslala Tu-Tu vzdušný polibek. Čas zamknout. Čas to

vzdát. Ale...

V galerii stál nějaký muž.

Mona se zajíkla a rukou si zakryla ústa. Nezdálo

se, že ji zaslechl. Dokonce se ani neotočil, aby se na ni

podíval. Těžce polkla, srdce jí bušilo jako o závod. Byl

vysoký, se širokými rameny a na sobě měl černý třídíl

ný oblek. Jednu ruku si tiskl v bok, zatímco druhou

si podpíral bradu. I když jeho oblečení bylo moderní

a vypadal tak na čtyřicet, něco na něm jí připadalo...

staré. Ne, ne staré. Snad starosvětské. Ano, tak působil.

Ze starého světa. Nemohla najít jiný způsob, jak by jej

popsala. Byly to ty vlasy. Měl účes ve stylu, který by se


nejlépe hodil k nějakému aristokratovi z regentské éry.

Byly černé a rozcuchané, takové frajerské; připomínal

jí elegantní autoportréty Eugèna Delacroixe. Temné oči,

temné srdce. Připadal Moně jako ďábel při námluvách.

Ale kdo má být ďáblovou šťastnou paní?

„Pane?“ Mona konečně našla odvahu promluvit. „Ga

lerie je zavřená.“

Hned nepromluvil. Konečně se však pohnul. Spustil

ruku z brady a přistoupil k malému obrazu před sebou.

Byl to George Morland, současník Joshuy Reynoldse.

Na obraze nebylo nic zvláštního, pouze málo inspiru

jící zobrazení mužů v červených kabátcích na koních.

Hezký obraz, hezký a nevtíravý. Mona si představovala,

že by se mohl zalíbit nějakému staršímu páru, který si

chce vyzdobit svůj vesnický domek. Za čtyři měsíce, co

v galerii visel, na něj jen sedal prach.

„Nic není tak, jak to na první pohled vypadá.“

Měl anglický přízvuk. Ihned ty roztomilé samohlásky

poznala.

„Ne,“ reagovala. „Myslím, že ne.“

„Slyšel jsem, že svoji galerii zavíráte,“ řekl. Pravá

ruka se opět vrátila k bradě a levá k boku. Ta levá při

táhla její pohled. Byl štíhlý a jeho dobře ušitá vesta zdů

razňovala štíhlý pas a boky. Zjistila, že je těžké nekochat

se pohledem na jeho tělo. Ten muž byl umělecké dílo.

„Je zavřená, řekla jsem. Řekla jsem vám, že galerie

je zavřená. Je skoro půlnoc.“

„Jste v rudých.“

„Vy také. Galerie se jmenuje Rudá.“

Otočil se, podíval se na ni, setkal se s jejím pohledem

a usmál se. Tělem jí projel záchvěv – elektrizující a vzru

šující. Proč se dneska lépe neoblékla? Měla na sobě

obyčejnou tvídovou sukni, obyčejnou černou halenku


a obyčejné černé lodičky. Vypadala spíš jako sekretářka

než jako majitelka galerie. Akorát – sekretářky vydělá

valy v současné době víc než ona.

„Jste v rudých,“ opakoval. „Myslím tím, že máte dluhy.“

„Co jste kde slyšel?“ zeptala se. Věděla, že místní de

velopeři dokážou být agresivní, pokud jde o prvotřídní

nemovitost v prvotřídní lokalitě. Poslal snad někdo toho

muže, aby ji přinutil k prodeji?

„Slyšel jsem, že galerie má problémy. Jaká škoda,“

řekl. „Je to zlatý důl.“

„Je to černá díra na peníze,“ řekla.

Zvedl obočí. Teď se ještě víc podobal ďáblu. Atrak

tivnímu ďáblu. Navzdory strachu se jí pohled na něj

líbil. Nezdál se být nebezpečný. Ne, zdál se být strašně

nebezpečný. Ale nevypadal násilnicky. A to je rozdíl.

„Jak to?“ zeptal se.

„Moje matka nakoupila obrazy, které nemohla pro

dat,“ řekla Mona. „Utratila spoustu peněz na galerijní

večírky, jež nepřinesly žádný zisk. A loni na podzim

zemřela. Zůstaly obrovské nezaplacené účty.“

„Žádný otec, který by pomohl?“

„Nevím, kdo je můj otec. Matka byla bohémský typ.“

„A vy nemáte žádné peníze?“

„Nemít teď žádné peníze by bylo požehnání, protože

momentálně jsem půl milionu dolarů v minusu,“ řekla.

„Takže pokud nehodláte toho Morlanda koupit za pět

set tisíc dolarů, obávám se, že vás budu muset požádat,

abyste odešel. Galerie je zavřená, ale nadobro ještě ne

zavírá – ještě ne. Chcete-li sem znovu zajít, tak můžete.

Otvíráme zítra ráno v deset.“

„Není to Morland,“ řekl.

„Cože?“


„Řekl jsem vám, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Existují zařízení, která vidí skrz barvu, ne? Nebo se mýlím?“

„Rentgeny?“

„Ano, rentgeny,“ moudře přikývl. „Měla byste tenhle

obraz vzít a nějakým takovým zařízením ho prohléd

nout. Pak mi povíte, co uvidíte.“

„Takový tady nemám,“ řekla. „Musela bych někde nějaký najít.“

„Udělejte to. Vrátím se za týden,“ řekl. „Chci, abyste mi důvěřovala.“

„Proč?“

„Protože bych vám rád pomohl. Skutečně bych vám moc rád pomohl. Ale nemůžu vám pomoct, když mi ne

budete důvěřovat. A určitě vám nemůžu pomoct, pokud

galerii prodáte. Tak udělejte, co říkám.“

„Udělat, co říkáte?“ vyvedlo ji to z míry. Taková drzost.

„Nebudete litovat,“ řekl. „Ujišťuji vás, že ničeho

z toho nebudete litovat, Mono.“

„Jak víte, jak se jmenuji?“

„Jste Mona Lisa St. Jamesová a jste majitelkou Rudé

galerie.“

„Špehujete mě?“

„Jenom sleduji,“ řekl.

„Děsíte mě.“

„Nemůžu za to,“ řekl. „Ale omlouvám se. Žádným způ

sobem vám neublížím. Doufám, že tomu věříte.“

Chtěla tomu uvěřit.

„Pomohlo by, kdybyste mi řekl, jak jste se dostal do

vnitř, aniž jsem vás slyšela. Dveře byly zamčené.“

„Vaše matka si nechala udělat náhradní klíč. Scho

vala jej venku v květináči.“


„Co matce chybělo na zdravém rozumu, to nahradila

stylem.“

„Ano, to udělala. Nemáte náhodou knihu o Morlan

dových obrazech?“

„Myslím, že mám.“

„Přineste ji, prosím.“

„Přinést ji?“ Byla snad nějaký pes?

Ten muž se opět ďábelsky ušklíbl. „Prosím.“

Mona se celá naštvaná vrátila do své kanceláře, aby

tu knihu našla.

Byla někde na polici se stovkami dalších knih o umě

ní, které matka během let nashromáždila. Ty všechny

se budou muset prodat nějakému sběrateli, i když po

myšlení na loučení s nimi jí lámalo srdce. Po několika

minutách hledání našla tenký modrý katalog s Morlan

dovými díly a vrátila se do galerie.

Ten muž byl pryč.

Na dveřích byl zvonek, který zvonil, když někdo vešel

nebo odešel. Uši už měla vycvičené, že ten zvonek slyšela,

i když byla v kanceláři, na toaletě nebo v zadní míst

nosti. Zvonek znamenal, že vešel zákazník, a zákazník

znamenal peníze. Nyní ale zvonek nezazvonil, a přesto

tam ten muž nebyl, nebyl nikde v galerii. Vůbec nikde.

Neuvěřitelné. Vůbec to všechno. I tak jí ale ten muž

nasadil brouka do hlavy. Řekl, že to není Morland. Není

to Morland. Dobrá, tato kniha obsahovala fotky všech

Morlandových obrazů, které byly kdy katalogizované.

Listovala knihou, stránku po stránce, a hledala ob

raz, kde by byli ti čtyři muži v červených kabátcích na

čtyřech hnědých koních. Tady. Je to Morland. Červené

kabátce. Hnědí koně. Prozkoumala v knize podpis ma

líře a zjistila, že je totožný s podpisem na obraze.

Ten muž v obleku neměl pravdu.


A přesto.

Mona se zlehka dotkla podpisu – zdobného M, za

krouceného D. Věděla, že by neměla. Člověk by se nikdy

neměl holýma rukama dotýkat obrazu, ale tenhle byl

tak nezajímavý a nudný a zabíral cenné místo na stěně,

že se necítila ani moc provinile, když se konečky prstů

dotkla malého kousku v rohu obrazu.

„Sakra!“ Písmeno M se odlouplo přilepilo se jí na

prst. Prostě jen tak. Lehký dotek, a barva se loupala.

Inu, její chyba a vzala by na sebe vinu, kdyby majitel

obrazu požadoval vysvětlení. Dalo se to opravit, ale to by

znamenalo víc času a víc peněz – peněz, které neměla.

Ve strachu, zda nenajde další škody, se zaměřila na to

prázdné místečko, kde se předtím M nacházelo. Nenašla

však žádné další poškození.

Co uviděla, bylo písmeno J.

Morland neměl ve svém jménu žádné J. Ale tohle

písmeno J nepochybně bylo.

Bez rozmýšlení použila svůj rudý nehet, aby seškráb

la další maličký kousek barvy. Bylo to proti veškerým

pravidlům. Bylo to šílenství. Ale stejně to udělala. Spat

řila záblesk zlata na dně krabice s porcelánovým ná

dobím a rozbíjela to nádobí na kousky, aby se k tomu

zlatu dostala.

A bylo tam.

Po písmenu J písmeno R.

Mona sundala obraz ze stěny, vzala ho zpět do kance

láře, rozsvítila světla a co možná nejpomaleji a nejopa

trněji se pustila do odstraňování vrchní vrstvy barvy

na podpisu. Matka ji naučila, jak to dělat, přičemž ji

zároveň varovala, aby to nikdy nedělala. Ale matka byla

mrtvá a Moně už nezabrání. A když skončila, nejen že

měla písmeno J a R. Odkryla také E a možná i Y.


J.

J. Reynolds.

Joshua Reynolds?

To snad ne. Nebo ano? Musí to zjistit.

„Promiň, matko,“ vydechla Mona a začala odstraňo

vat víc barvy.

Matka jí řekla, aby pro záchranu galerie udělala co

koliv. A přesně to Mona udělá.


2. Kurtizána

...

Týden utekl jako voda, když se o nově objeveném obraze

od Reynoldse hovořilo v celém uměleckém světě. Mona

strávila celé hodiny na telefonu s umělci a kulturní

mi reportéry, kteří v nudných novinkách týdne po tom

příběhu hned skočili. Všichni se chtěli dozvědět, jak

věděla, že se pod celkem bezvýznamným Morlandovým

obrazem skrývá Reynolds. Mohla jim říct jen tolik, že

si jeden návštěvník galerie všiml na obraze něčeho div

ného. A že když pak ten podpis zkoumala, zjistila, že se

z něj odlupuje barva, a pak už se jen řídila instinktem.

Když chtěli také znát jméno toho návštěvníka, musela

jim říct pravdu – neměla ponětí, kdo to byl. Vešel do

vnitř, okomentoval ten obraz a odešel dřív, než se ho


mohla zeptat na jméno. Ta novina přitáhla do galerie

řady návštěvníků. Prodala dva kusy, každý za deset tisíc.

Vše díky záhadnému muži v třídílném obleku.

Skoro zapomněla, že slíbil, že se za týden vrátí.

Ale sedmý den si vzpomněla a po zavření galerie se

ještě dlouho zdržovala za svým psacím stolem. Dělala si

kancelářskou práci a naslouchala, zda uslyší zazvonění

zvonku. Nic se neozývalo. Ale pět minut před půlnocí

Tu-Tu vyskočil ze svého košíku a proběhl dveřmi do ga

lerie, jako kdyby se najednou upamatoval, že se zpozdil

na hodně důležitou schůzku.

Mona vstala od stolu, a co nejtišeji přešla ke dveřím

kanceláře. Trochu víc je otevřela a v galerii spatřila toho

muže. Měl Tu-Tu v náručí a hladil ho po hlavě.

„Máte černého kocoura, Mono,“ řekl. Měl ten samý

třídílný oblek jako předtím. „Jak výstižné.“

„Tu-Tu patří ke galerii,“ reagovala. Opatrně se k tomu

muži přiblížila a vzala mu Tu-Tu z náručí. Ještě si ne

byla jistá, zda mu může důvěřovat, a ten kocour byl tím

nejbližším, co tvořilo její rodinu. „Štěstí moc nepřináší,

ale dělá mi společnost.“

„Takže kocour, kterému se dá závidět,“ řekl.

„Máte nějaké jméno?“

„Odpusťte mi. Měl jsem se představit minulý týden.

Malcolm.“

„Malcolm,“ opakovala a na jazyku jí to jméno znělo

příjemně. „Nějaké příjmení?“

„Zatím ne. Měl jsem s tím obrazem pravdu?“

„Víte, že ano. Vždyť to bylo všude ve zprávách.“

Pokrčil ramenem. „O zprávy se moc nezajímám. Před

pokládám, že to byl Reynolds?“

„Byl. Oceněný na pět milionů.“

„Kolik dostanete vy?“


„Padesát tisíc dolarů nálezného od majitele. Jsou

samozřejmě vaše.“

„Proč samozřejmě?“

„Ani se mi ten Morland nelíbil. Byl to obraz z jeho pozdního období, když už tak dobře nemaloval. Vysta

vila jsem ho jen proto, že by se snad mohl za pár tisíc

prodat. Byl jste to vy, kdo řekl, že se pod ním možná něco skrývá.“

„Co přesně pod tím bylo? Viděla jste to?“

„Restaurátor říká, že to vypadá jako portrét Nelly

O‘Brienové. Nazvali ten obraz Kurtizána. Reynolds to

plátno dokonce podepsal.“

„Ach, slečna O‘Brienová. Domnívám se, že Reynolds

ji maloval dokonce několikrát.“

„O jednou víc, než se vědělo. Jeden umělecký kritik si myslí, že Morland přes ten obraz maloval během svých

chudých let. Možná mu došla plátna a nemohl si dovolit

koupit další. Takže obraz za dva tisíce dolarů namalo

val přes ten za pět milionů. Majitel se rozhodl, že si jej

ponechá v rodině, ale tento týden mi pošle šek.“

„Přidejte si to k záchraně galerie,“ řekl. „Nemám zá

jem brát si od vás nějaké peníze. Ve skutečnosti právě

naopak.“

„Děkuji vám, Malcolme.“ Postavila Tu-Tu na podlahu.

Neutekl zpátky do kanceláře, jak očekávala. Místo toho

si lehl mezi ni a Malcolma, jako kdyby byl stejně jako oni

dva součástí rozhovoru. „Je to od vás hodně velkorysé.“

„Rád bych k vám byl štědřejší.“

„Proč?“ nemohla zabránit podezřívavému tónu ve

svém hlase.

„Mám své důvody. A jsou to moc dobré důvody, ale nepochopila byste je. Ještě ne. Ale časem vám je odhalím.

Pokud budete souhlasit, abych vám pomohl.“


„Padesát tisíc dolarů je pěkný začátek,“ řekla. „Ale

mám dluh za půl milionu. Nemyslím si, že mi někdo

může pomoct.“

„Nedal jsem vám žádný důvod, abyste o mně pochy

bovala.“

„A co ode mě chcete?“

„Smím mluvit na rovinu?“ zeptal se.

„Byla bych vděčná.“

„Strašně si přeji vás ošukat.“

Otevřela pusu a nebyla schopná slova.

„Příliš upřímný?“ zeptal se a na rtech mu pohrával

slabý úsměv.

„Ne, ne.“ Mona mávla zamítavě rukou. „Cením si upřím

nosti. Je to osvěžující. Nejsem si jistá, jak by šukání mohlo

galerii pomoct, ale srdečně vám děkuji za nabídku.“

„Musíte mě nechat domluvit. Ale můžeme se napřed

odebrat do vaší kanceláře? Obchody radši sjednávám

v kancelářích. Slouží k tomu a trochu žárlí, když jsou

opomíjené.“

„Ovšem. Tudy, prosím.“

V duchu si řekla, že kdyby ji chtěl znásilnit a zavraž

dit, už by to udělal a udělal by to snadno. Už jí dokázal,

že umí vejít do galerie i z ní odejít, aniž by o tom věděla,

dokonce i přes zamčené dveře. Byl hodně vysoký – odha

dovala ho na metr osmdesát nebo ještě trochu víc, takže

byl asi o patnáct centimetrů vyšší než ona. Přesto se jí

ani nedotkl, ani ruku jí nepodal. A zdálo se, že kocouro

vi se líbí. Ne že by kdy slyšela, že kočky dokážou dobře

odhadnout charakter.

V kanceláři rozsvítila malou stolní lampu ve stylu

Tiffanyho a sedla si za psací stůl. Byl malý, dámský, zdo

bený filigrány, a židle byla také malá. Ale křeslo naproti

stolu bylo vyrobené pro muže Malcolmových rozměrů.


Kožená klubovka, která mu sedla jako rukavice. Vypadal

jako typ muže, jehož by člověk našel v nějakém starém

anglickém klubu, kam je ženám vstup zakázán, kde

chlapíci obdaření penězi a mocí v soukromí probírají

politiku. Napadlo ji, zda kouří doutníky. Z jeho oblečení

cítila trochu doutníkového kouře. Byla to mužská vůně

a v malém množství nebyla nepříjemná.

„Obchod?“ zeptala se.

„Jste velice krásná mladá dáma,“ řekl Malcolm.

„Mám rád velice krásné mladé dámy.“

„Opravdu?“

„Jsem fajnšmekr.“

„Skutečně? Máte nějaký oblíbený typ?“

„Elegantní prostitutky,“ řekl. „Ty se neomrzí.“

„Víte, že nejsem prostitutka, viďte?“ zeptala se.

„Zatím ne. Ale myslím, že by z vás byla skvělá kurva.“

Trhla sebou nad tím slovem, i když ho nevyřkl urážli

vě. Znělo od něj docela hezky. Skoro jako jméno nějakého

domácího mazlíčka.

„Baví vás využívat ženy pro jejich tělo,“ řekla.

„Ano, moc.“

„Většina žen je raději využívána pro své myšlení.“

„Hloupost,“ řekl.

„Hloupost?“

„Myšlení sídlí v mozku, ne?“

„No... ano.“

„Mozek je orgán těla. Jestli vás využiji pro váš mozek, nebo pro vaši kundu, tak vás pořád využívám pro nějaký

orgán vašeho těla.“

„Máte zajímavý názor.“ Mozek je skutečně jeden z tě

lesných orgánů, stejně jako genitálie. Jen stěží mohla

něco namítat proti jeho logice.

„Sedíte na zlatém dolu, Mono. Doslova.“

Začervenala se. „Nikdy jsem neslyšela, že by moje

vagina byla zlatý důl.“

„Třeba jsem měl na mysli váš zadek.“

„Jistě, to mě nenapadlo.“

„Ptala jste se mě, proč bych k vám měl být štědrý.

Odpověď je jednoduchá – protože chci. Pro mě je to

dostatečný důvod. Pokud si přejete, abych byl konkrét

nější, nuže, jak jsem již řekl, jste krásná. Nádherné

nohy, fantastické kotníky. A miluji dívky s rudými vlasy,

i kdyby byly obarvené. Vaše pleť je světlejší, než bych

upřednostňoval, ale ruměnce a kousance na ní budou

dobře vidět. Vkusně si upravujete vlasy. V dnešní době

je ženy nosí nakrátko ostříhané nebo nesvázané a neu

pravené. Než jdeme do postele, tak to ničí kouzlo, když

jsou již rozpuštěné. Vy je nosíte vyčesané a sepnuté na

horu a já si představuji, jak asi vypadají, když jsou pak

rozpuštěné. To mám moc rád.“

Ty komplimenty ji zahřály.

„Víte, mohl jste mě svést zadarmo.“ Pokud on neměl

problém přiznat, že ho přitahuje, neměla by žádný ani

ona vůči němu. „Jste velice pohledný.“

„Opravdu?“

„Líbí se mi...“ Podrobně vyjmenoval její nejvýznačněj

ší rysy. Určitě od ní očekával totéž, ale styděla se mu

říct, jak atraktivním jej shledává. Nevypadal jako typ,

kterému je třeba masírovat ego. „Líbí se mi vaše ruce.“

„Moje ruce?“

„Jsou velké,“ řekla. „A silné. Tak nějak. Máte pěkné

žíly. Líbí se mi mužské ruce se žilami. Všimla jsem si

jich hned, když jsem vás viděla poprvé. A určitě jste

zaznamenal, že jsem si jich všimla, když jste takový

znalec žen.“

„Ano, to je pravda.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.