načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rubíny z pekla - Jitka Světničková

Rubíny z pekla

Elektronická kniha: Rubíny z pekla
Autor:

Staré Hradiště. Starobylé městečko s poklidnou atmosférou. Zlo ale dokáže proniknout kamkoli. To poznají doslova na vlastní kůži i mladí hrdinové této knížky. Příběh o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2023-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Staré Hradiště. Starobylé městečko s poklidnou atmosférou. Zlo ale dokáže proniknout kamkoli. To poznají doslova na vlastní kůži i mladí hrdinové této knížky.
Příběh o přátelství, lásce i temnotě, číhající všude kolem nás.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jitka Světničková

RUBÍNY Z PEKLA


3

Copyright

Autorka: Jitka Světničková

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-021-2 (ePub)

978-80-7512-022-9 (mobipocket)

978-80-7512-023-6 (pdf)


4

PROLOG

1976

Jiří

Otevřel oči do tmy. Venku stále pršelo, ale monotónní „ťuk ťuk ťuk... ťuk ťuk

ťuk...“ slyšel naprosto zřetelně i přes dešťové kapky, pleskající o parapet. Bylo to

tu zas.

Noční klepání se v poslední době ozývalo stále častěji a zlomyslně ho budilo do

bezútěšné temnoty, která vládla nejen všude kolem, ale především hluboko v jeho

duši. Se zatajeným dechem čekal, kdy se vzbudí i jeho žena. Měla poměrně lehké

spaní a on nemohl pochopit, jak je možné, že se to ještě nikdy nestalo. I dnes klidně

oddychovala a neměla tušení o úzkosti, svírající jeho útroby. Věděl, co musí udělat.

Věděl také, že dnes to bude naposled.

Co nejtišeji vstal z postele a ztuhl, když pod jeho vahou zapraskalo jedno z prken

v podlaze. Helena se zavrtěla a cosi nesrozumitelně zadrmolila směrem k němu.

Pak se otočila na druhý bok.

Měla ve zvyku nechávat na svém nočním stolku svítit malou lampičku. Kvůli

zlodějům, říkávala, on ale dobře věděl, že prostě nemá ráda tmu.

Chvíli se na ni díval. Dlouhé světlé vlasy měla rozhozené po polštáři a on zoufale

zatoužil vrátit se do postele za ní, přitisknout ji k sobě. Jen tak pokojně ležet a cítit

tlukot jejího srdce. Nikdy by si nepomyslel, že by byl schopný někoho tak moc

milovat. I to byl jeden z důvodů, proč to musel udělat. Neviděl jinou možnost.

Bos vyšel na chodbu a co nejtišeji za sebou zavřel dveře. Hned vedle ložnice byl

dětský pokoj. Vykročil ke schodišti, ale po pár krocích se zarazil. Nedalo mu to.

Vrátil se a potichu vešel do dceřina pokoje. Dívenka ležela na břiše, hlavu


5

pootočenou k pravé straně. Pravidelně oddychovala. Docela nedávno oslavila šesté

narozeniny. Na svůj věk se chovala velmi ukázněně, vážně a kdyby to neznělo tak

absurdně, troufl by si říct skoro dospěle. Nyní ve spánku byla ale opět jen malou

holčičkou, křehkou a zranitelnou. Tak zranitelnou...

Upravil dcerce odkopanou přikrývku a odhrnul z čela zpocené vlasy. Nepohnula se.

Srdce se mu sevřelo zoufalou beznadějí, když k němu znovu dolehlo klepání, tiché,

neodbytné. Slýchal ho často, ale dnes to bylo jiné. Přišel čas.

Sešel dolů do haly a tam se na okamžik zastavil. Rozhlédl se kolem. Byla hluboká

noc, venku vládla bezměsíčná temnota a malými tabulkami barevného skla nad

vchodovými dveřmi sem pronikalo jen něco málo světla z pouličního osvětlení. On

však znal svůj velký dům natolik důvěrně, že ani vidět nepotřeboval. Věděl

o každém zákoutí, předmětu, o každém kusu nábytku.

Pohladil dřevěné zábradlí, vyleštěné mnoha generacemi dlaní do sametové

hebkosti, a očima zabloudil k velkému zrcadlu na stěně poblíž vchodu. Kolikrát mu

za ty roky vrátilo jeho odraz? Zrcadla prý mívají magickou moc. Je možné, že by

v sobě dokázaly uchovat zlomek lidské osobnosti, nepatrný střípek něčí duše?

Trpce se pousmál nad svým bláznovstvím. Připomněl si přitom, proč je vlastně zde,

kvůli čemu stojí v půl druhé ráno pod schody a zrychlil se mu tep. Zabloudil očima

nahoru, k ložnicím. Tam spí jeho rodina. Žena, která mu věří i přesto, že už si

žádnou důvěru dávno nezaslouží. Dítě, které má právo na bezpečný domov a klidný

spánek.

Došel ke dveřím pracovny. Už sahal na kliku, když se znovu ozvalo zaklepání. Teď

ale z bezprostřední blízkosti, od vchodových dveří. Vedle chodníku za zídkou

zahrady svítila pouliční lampa a něco z jejího světla dopadalo až k domu a skrz

vitráže z barevných skel v horní části dveří dokonce i dovnitř. Možná by se mohl

podívat kukátkem, kdože to tak neúnavně klepe. Věděl ale, že by to bylo zbytečné.

Za dveřmi nikdo nestál. Ani dnes, ani kdykoli předtím. Klepání mohl slyšet jen on

sám. Ještě před nedávnem by se tomu vysmál. Ale pak se stala ta věc s Hanou.

Tehdy poprvé zapochyboval sám o sobě. Přesněji řečeno o svém zdravém rozumu.

***


6

„Už jsi to dal pryč z domu?“ ptala se ho žena před dvěma týdny.

„Jistěže ano,“ odvětil tehdy a vlastně ani nelhal. Skutečně ten prokletý předmět

odnesl. Rukama v černých kožených rukavicích ho uložil do malé kovové skříňky,

kterou uzamkl a drobný klíček odhodil kamsi do křoví cestou k řece za městem.

Stál potom na vyvýšeném břehu a díval se, jak se za schránkou zavírá voda.

Skutečně si tehdy myslel, že už onen ďáblův výtvor nikdy nespatří. Jak byl naivní.

Ještě ten den v noci ho vzbudil nutkavý pocit, že někdo stojí u dveří. Pokoušel se

ho zaspat, ale nešlo to. Vyhrabal se z postele a šel se podívat. Před domem ale

žádného člověka nespatřil. Bylo tam něco jiného.

Ztratil se v čase. Skutečně netušil, jak dlouho tam stál a zíral na zem před svýma

nohama. Skříňka byla pryč, na rohožce ležel jen její temný obsah. Instinkt mu

napověděl, že navzdory vší logice leží kovová schránka pořád na dně řeky,

zamčená, ovšem teď už prázdná.

Jako by to na něj pomrkávalo, spiklenecky a s jakousi slizkou důvěrností.

Rozbušilo se mu srdce. Myšlenky se mu kamsi rozlétly a on v tom okamžiku nebyl

schopen racionálně uvažovat. Téměř proti své vůli se sehnul a předmět sebral.

Holýma rukama. Část jeho mysli křičela čirou hrůzou. Ta druhá, kterou

nepoznával, byla ale silnější. Ponoukala ho k tomu a on jako ve snách poslechl. A

ve chvíli, kdy se jeho kůže dotkla chladného křišťálu, jako zásah elektrickým

proudem jím projelo poznání. Už věděl, kam se poděla jeho neteř Hana.

Zavřel dveře a ochable se o ně opřel. Zmocnila se ho závrať a měl pocit, že se

s ním celá hala otáčí. Řetízek, obtočený kolem ruky, přestal studit a nyní z něho

sálalo teplo. Bylo by to možná příjemné, kdyby nebyl ochromený děsem.

Teprve po chvíli se vzpamatoval natolik, že byl schopen několika vrávoravých

kroků. Měl v úmyslu zajít do pracovny a tam vyčkat, až bude zase schopen logicky

myslet. Nedokázal si představit, že by ho tady takhle našla žena.

Hlava se mu točila jako po prohýřené noci. Vzal za kliku a zjistil, že je zamčeno.

Zarazil se, ale pak si vzpomněl, že dveře od pracovny zamkl on sám. Dělal to už

nějaký čas. Od jisté doby totiž nebylo žádoucí, aby dovnitř vcházel někdo jiný než

on. Klíč objevil v kapse županu, aniž by si vzpomínal, že by ho tam byl dával.

Připadal si jako opilý.


7

Otočil klíčem v zámku, ale pak se zarazil. Zůstal stát se zatajeným dechem čelem

ke dveřím a na řetízku, omotaném kolem zápěstí, se kyvadlově pohupoval drobný

černý předmět. Sem a tam... sem a tam...

Nemohl se pohnout. Všechny svaly v těle se křečovitě napjaly v očekávání čehosi

neodvratného. Cítil to v zádech. Někdo ho pozoroval. Čísi oči se mu zabodávaly do

páteře jako ledové jehly. Věděl, že se musí sebrat, postavit se tomu čelem.

Nakonec v sobě tu sílu našel. Veliké zrcadlo, zavěšené přímo proti pracovně,

odráželo v slabém světle zvenku jeho vlastní obraz. Díval se sám sobě do očí,

lesknoucích se v mrtvolně bledém obličeji, vystupujícím ze tmy jako přízrak.

Udělal ještě pár kroků, přiblížil oči těm druhým v zrcadle, aby se ujistil, že v nich

neplane šílenství. Ale čím déle se na sebe díval, tím víc mu jeho obličej připadal

cizí. Už nevěděl, co je představa a co skutečnost a v tu chvíli mu na tom vlastně

nezáleželo. Jen fascinovaně zíral.

Z očí se vytratil vyděšený výraz, potemněly do antracitového odstínu a nyní se

v nich zračila triumfální sebejistota. Jeho vlastní podoba se rozplynula a po

okamžiku podivné prázdnoty se kolem těch cizích očí, hlubokých jako jámy do

pekel, počala formovat cizí tvář. Pohledná, ale jaksi strohá, s úzkými rty, na nichž

se zračil pohrdavý úšklebek. Namísto vlnitých tmavých vlasů krátká blonďatá

kštice na protáhlé lebce, pěkně tvarované, těsně přiléhající uši. Nad hustým obočím

dvě hluboké svislé rýhy, díky nimž působil obličej v zrcadle zachmuřeným

dojmem.

„Kdo jsi?“- zeptal se cizího muže, který byl zároveň jím samým. Nebo nebyl? Ústa

obrazu v zrcadle se zvlnila triumfálním úsměškem, ale jinak se nepohnula, i když

uslyšel hlas. Bylo to mimo veškerou logiku. Zrcadlo buď přestalo být zrcadlem,

nebo jen přestalo odrážet realitu.

„To se ptáš mě, nebo sebe? Odpověď je v obou případech stejná,“ odpověděl mu

hlas, který palčivě rezonoval v jeho hlavě.

„Jaká odpověď? Nerozumím tvým hádankám.“

„Protože nechceš rozumět. Jsi zbabělec. Myslíš si, že když to slovo nevyslovíš,

skutečnost se tím nějak změní?“

„Tohle není žádná skutečnost. Neexistuješ. Jsi jen přízrak.“

„A ty si myslíš, že přízraky nemohou být skutečné?“ Hlas v jeho hlavě zněl nyní

pobaveně. Cizí obličej v zrcadle začal blednout, ale úplně nezmizel. Prolnul se

s jeho vlastním. Bylo to znepokojivé a poněkud schizofrenní.


8

***

Dnes večer jako by se vše opakovalo. I nyní stál v otevřených dveřích a shlížel

k zemi na předmět, jehož nebylo možné se zbavit. Zkoušel to pořád dokola...

zahodit, utopit, zakopat, spálit. Marně. Byl to souboj s neporazitelným protivníkem.

A on už neměl sílu bojovat.

Jen jediná věc by snad mohla přinést rodině naději. Věřil tomu. Dlužil jim to,

protože tuhle noční můru přivedl do jejich domova on sám.

Ačkoliv jedna jeho část urputně protestovala, s vypětím sil zmobilizoval tu dosud

ovladatelnou a odmotal řetízek náhrdelníku z ruky. Nechal ho sklouznout na zem...

a vzápětí se zhroutil i on. Klečel na kolenou a s hlavou v dlaních se kolébal se

rytmicky dopředu a dozadu, dopředu, dozadu. Sbíral síly pro to, co považoval za

nevyhnutelné.

Zhluboka se nadechl, vstal a z kapsy kabátu, visícího vedle zrcadla na věšáku,

vytáhl hedvábný šátek. Opatrně, aby se ho nedotkl holou rukou, do něho náhrdelník

zabalil. Štítivě ho zvedl a rázným krokem přešel k pracovně. Na zrcadlo už se

neohlédl.

Vešel dovnitř a zamkl na dva západy. Po tvářích se mu koulely slzy, ale ani to

nevnímal. To, co se chystal udělat, zlomí jeho milovaným srdce. Nikdy nepochopí,

že to dělá pro ně.

Posadil se k psacímu stolu, přisunul si krabičku na doutníky, vysypal její obsah na

podlahu a namísto něj tam vhodil zabalený náhrdelník. Potom otevřel prostřední

zásuvku stolu. Ležela v ní jediná věc. Zadíval se na ni s odporem. Nepředpokládal,

že ji bude muset někdy použít. Měl ji jen pro ten pocit, že by mohl, kdyby nebylo

zbytí.

Věc, která nosí smrt. Jemu teď přinese vysvobození.

Vyndal zbraň, na její místo strčil krabici s náhrdelníkem a rychle šuplík zavřel.

Nechtěl se tam dívat už ani vteřinu. Ten předmět v sobě choval temnotu, kterou on

nechtěně vypustil. Z celého srdce doufal, že až nyní udělá, co musí, temnota odejde

s ním.


9

Přesvědčil se, že je pistole nabitá. Vložil studenou hlaveň do úst. Třásla se mu ruka.

Několik okamžiků tak setrval a pak zbraň stáhl. Zhluboka vydechl.

Ozvalo se tiché zaklepání. A znova. Nepřekvapilo ho to, jen jako vždy k smrti

vyděsilo. Zavřel oči.

„Ťuk ťuk... ťuk ťuk...

Zpod víčka se mu na tvář skutálela slza.

Klepání sílilo, monotónní rytmus začínal být nesnesitelný. Ohlédl se po zvuku

s uštvaným výrazem zlomeného člověka.

„Odpusť, jestli můžeš,“ zašeptal téměř neslyšně.

Tentokrát nezaváhal. Zmáčkl spoušť.

Klepání utichlo.


10

KAPITOLA 1

Září 2011

Noc byla na konec září mimořádně vlahá. Světlovlasý mladík, opírající se

o rozložitý kmen kaštanu na samém okraji městského parku, se přesto trochu třásl.

Upřeně pozoroval dům na protější straně silnice a nervózně si hryzal spodní ret.

Krom běžných nočních zvuků bylo všude ticho. Takové, že slyšel i tlukot vlastního

srdce.

Měsíc ještě nedorostl do úplňku, i tak ale bylo jeho světlo dost silné. Dost na to,

aby náhodný kolemjdoucí mladíka spatřil, podíval-li by se jeho směrem. Nikdo

však kolem nešel. Městečko spalo a netušilo nic o nočních nekalostech.

Přešlápl a ztuhl, když mu pod botou praskla větvička, ačkoliv široko daleko nebyl

nikdo, kdo by to uslyšel. Otřel si zpocené čelo a zadíval se opět přes silnici na dům.

Nevyznal se v architektuře, bylo mu však jasné, že musí být velmi starý. Stál

v zahradě, která už zoufale volala po péči zahradníka. Keře očividně nikdo dlouho

nestříhal, stromy neprořezával. Z domu, obehnaného bíle natřenou, z velké části

oprýskanou zídkou, bylo vidět jen pár oken v patře a členitou střechu se dvěma

věžičkami po obou stranách. Do předzahrádky se vcházelo brankou z kroucených

železných prutů.

Zahrada za domem sousedila s úzkou a nevlídnou uličkou, táhnoucí se podél

vysoké zdi kostela. Ten se nyní tyčil v pozadí jako starostlivý ochránce. Byla to

impozantní stavba, v měsíčním svitu dokonce poněkud strašidelná. Mladík se

znovu zachvěl.

„Tak co je s tebou, sakra?“ procedil mezi zuby. „Dělej... dělej. No tak!“

Téměř současně se za jedním oknem, zpola zakrytém větvemi křivolakého ořešáku,

rozsvítilo světlo. Mladík si polekaně zakryl dlaní ústa a na dlouhou chvíli zapomněl

dýchat. Něco se muselo stát. No samozřejmě, jako by to neříkal. Jsou prostě

smolaři.


11

Jenže se nic nestalo. Neozval se ani vyděšený křik, ani policejní sirény, ohrožení

signalizovalo jen to světlo za oknem.

Náhle mu hlavou prolétla znepokojující myšlenka. Co když... co když jí něco

udělal? Přistihla ho v domě a on pak... Ne! To je nesmysl, Pajk by toho nebyl

schopný. Není to sice žádný výkvět ctnosti, ale násilník také ne.

Mladý muž byl natolik zabraný do přemítání o tom, co se asi v domě přihodilo, že

zcela přehlédl tmavý stín, který se neslyšně přehoupl přes zeď zahrady a hbitě jako

lasička přeběhl silnici. Když pak dopadla na jeho rameno čísi ruka, zajíkl se

leknutím. Než však stačil vykřiknout, přitiskl mu čerstvě příchozí dlaň na ústa.

„Psst... to jsem já, ty pako. Dělej, padáme. Vzbudila se.“

„Jo, to jsem si domyslel. Načapala tě, viď?“ Blonďák se pomalu uklidňoval.

Všechno dobře dopadlo, Pajk je tady. Třeba se konečně štěstí obrátilo.

„Ne, ale bylo to o fous. Tak pohni, musíme se zdekovat, než zjistí, co se stalo.“

Protože na ulicích by mohli i přes tuto pozdní hodinu na někoho narazit, vydali se

poklusem přes park. Byl na tak malé město dosti rozlehlý a zásluhou velkého

množství vzrostlých, převážně jehličnatých stromů vypadal spíš jako les. V jeho

spodní části tekl potok, kterému místní říkali Olšovka. Na druhé straně za lávkou

už žádné domy nebyly. Vedla tudy turistická stezka, lidé sem chodívali venčit psy

či si po ránu trochu zaběhat. Sem tam si sice někdo přes park zkrátil cestu i večer,

v tuhle pokročilou dobu bylo ale téměř jisté, že nikoho nepotkají.

„Pajku, můžem si dát chvíli voraz? Potřebuju si vydechnout. Měli jsme vzít auťák.“

„No jasně, a dovézt si v něm prdel až před barák, co? Jsi normální, člověče? Už to

vidím. Buď by ta moje šunka začala v tu nejhorší chvíli stávkovat, nebo by si při

našem štěstí někdo opsal espézetku. Ba ne, v tomhle případě je tohle ten nejlepší

způsob, věř mi.“

„Jasně, pane zkušenej. Kolikrát už ses vloupával někomu do baráku, že se v tom

tak vyznáš?“

„Sklapni. Teď machruješ, co? Vsadím se, žes ještě před chvílí učůrával strachy.“

Blonďák se od kamaráda trucovitě odvrátil. Nechtěl si připomínat svou zbabělost a

tím méně se k ní přiznávat. Všiml si lavičky, napůl ukryté mezi keři. Obě prkna,

původně tvořící zadní opěradlo, byla pryč, zůstala po nich jen obnažená železná

konstrukce. Posadil se a začal si úmyslně pomalu zavazovat tkaničku na tenisce.

Pajk chvíli nerozhodně přešlapoval na místě, pak to ale vzdal a sedl si vedle

uraženého kamaráda.


12

„Neblbni, Dejve,“ začal smířlivým tónem. „Já vím, že bys to taky dal, ono je

možná horší to čekání, než samotná akce. To ti je, člověče, takovej adrenalin...“

Blonďák na něj konečně pohlédl: „Takže mi konečně povíš, cos tam vlastně

našel?“

„Našel jsem tam přesně to, co jsem hledal. Jednu věc.“

„Cože? Jen jednu? Byls tam celou věčnost.“

„To teda ne, byla to chvilka. Nezapomeň, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem tam

vlez. Takovou akci nesmíš uspěchat. Smůla byla, že se ta bába vzbudila. Slyšel

jsem, jak nahoře chodí. Měl jsem čekat, až zavolá benga?“

„Jak se mohla tak najednou vzbudit? Tos dělal takovej kravál?“

„Vůbec, byl jsem jako myška. To je ti taky docela divný. V jednu chvíli se ozvalo

zaklepání. Jako na dveře, rozumíš? Jenže ne od dveří. Vlastně ani nevím, odkud.

Člověče, to bylo fakt hustý. Chvíli jsem myslel, že začnu ječet, ale pak mě napadlo,

že starej barák asi někdy vydává takový divný zvuky. Ne? Každopádně to ji asi

vzbudilo. Naštěstí jsem vzal dráhu stejně nenápadně, jak jsem tam vlez.“

„No jo, tak dobře. Cos teda vlastně hledal?“

Pajk shodil ze zad olivově zelený batoh. Vytáhl z něj podlouhlou kovovou kazetu.

Když se po ní Dejv natáhl, přikryl ji rychle dlaní: „Tak moment, kámo. Já to našel,

já si to otevřu. Jestli to je fakt ono, jakože tutově je, jsme krutě za vodou. A já dám

nejspíš na modlení, protože kápnout na to hned v první místnosti, když jich má ta

barabizna nejmíň dvacet, tomu já říkám z prdele klika.“

„Ale... uniklo mi snad něco? Tys tam šel najisto, viď? Dostal jsi typ? V tom

případě nechápu, proč o tom nic nevím.“

„Klídek, Dejvy... Říkám ti to teď. Pochop, nemohl jsem riskovat, že někde něco

plácneš. Ten chlápek, co si to objednal, vypadal dost drsně. Řekl mi jen, že by to

nejspíš mohlo bejt v pracovně v přízemí. Vysloveně mi zakázal brát něco jinýho.

Škoda, v takovým baráku by se toho dala najít spousta. V tý pracovně se kdysi

zastřelil manžel tý báby, co tam bydlí. Našel jsem to hned. Je fakt, že zas tak těžký

to nebylo, bylo to první okno, na který jsem narazil. Ani jsem ho nemusel rozbíjet,

už bylo nakřáplý. Jen jsem vyndal střepy. Člověče, ještě pořád je tam ve zdi díra po

kulce. Vypadá to, že ten pokoj od tý doby nepoužívali.“

„A to jsi poznal jak?“

„Nánosy prachu, na stole bordel, rozházený papíry. Popelník plnej vajglů a na zemi

rozházený doutníky, představ si to. Ta ženská tam tutově od tý doby nestrčila nos.“

„Kecáš. Jestli se tam ten chlápek střelil, muselo by tam bejt hafo krve.“


13

„Jo, myslím, že to taky bylo to jediný, s čím se tam hnulo. Podle mě tam nechala

narychlo vymalovat, pak to zamkla a finíto. Ani se moc nedivím, i já jsem tam měl

husinu. Ten barák je koneckonců dost velkej, aby tam nemuseli vůbec chodit. Je to

jako nějaká zatracená třináctá komnata.“

„Jen jestli trochu nekecáš. Malíři by určitě tu díru zadělali. Nechápu, proč by tam

někdo něco takovýho nechával.“

„Jestli tam nikdo nechodí, nejspíš nikomu nevadí ani ta díra.“

„Pořád to nedává smysl. Když už si dali tu práci s malováním, zasádrovat díru by

jim zabralo pár minut.“

„Hele, přestaň se v tom šťourat. Já fakt nevím, proč to tak je. Říkám jen, že tam

prakticky není s ničím hnuto. Možná z piety, kdoví.“

„Jestli je to takhle, třeba ani nezjistí, že něco chybí.“

„Taky mě to napadlo. Při troše štěstí možná ani netuší, že tam ta věc byla. Jo,

myslím, že to tak bude. Jinak by to tam nenechala jen tak v nezamčeným šuplíku.

Určitě by to střelila.“

„Jak jsi vůbec přišel k tomu chlápkovi? A kdo to vůbec je?“

„Nemám tušení. A je to celkem fuk. Není důležitý kdo, ale kolik za to kápne. Je to

prej strašně vzácná starožitnost a pro toho člověka to má nevyčíslitelnou cenu. A

my mu to obstarali. Co nevidět budem v balíku. Co ty na to?“

„Že to zní až moc dobře, než aby to byla pravda. Jen jestli jsi zase někomu

nenaletěl.“

„Tentokrát ne. Počkej, až to uvidíš. Budeš mrkat. Ne že bych těmhle věcem nějak

extra rozuměl, ale když zmerčím něco výjimečnýho, poznám to.“

Pajk mimoděk přejel prsty po skříňce. A znovu... V tom pohybu bylo něco

zvláštního. Blonďák zpozorněl. Začal být na ten tajemný předmět opravdu

zvědavý.

„Ukážeš mi ten zázrak?“- zeptal se opatrně, když už byla pauza příliš dlouhá.

„Už jsem si myslel, že se nezeptáš,“ zasmál se Pajk. Odklopil kovovou západku a

po malé dramatické pauze, která měla nejspíš vyvolat pocit napětí, konečně víko

odklopil. Ve skříňce ležel malý, oblý předmět, zabalený do jemné lesklé látky, snad

hedvábí. Opatrně rozevřel její cípy.

„Proboha...“ vydechl Dejv. Zíral na obsah kazety s otevřenými ústy.

„Tak co? Přeháněl jsem snad? Je to síla, co?“

„Je to... je to odporný!“

„Ale no tak, kámo. Tohle je mistrovský dílo a má obrovskou cenu. Už jen díky

tomu je to krásný.“


14

Pajk vztáhl ruku a chystal se předmětu dotknout. V tu chvíli se Dejva zničehonic

zmocnila panika. Popadl kamaráda za zápěstí těsně nad skříňkou: „Ne! Nesahej na

to!“

Pajk udiveně vzhlédl: „Áu... co blbneš? Uklidni se.“ Vytrhl se z Dejvova sevření a

ucukl skříňkou z jeho dosahu.

S očima upřenýma na kamaráda, vstal blonďák pomalu z lavičky. Sledoval, jak

Pajk vytahuje předmět z krabičky a začal pomalu couvat. Byl to zcela neznámý

pocit, ale přísahal by, že je něco na spadnutí. Nebezpečí, ohrožení... prostě cítil, že

se co nevidět stane něco hrozného.

Pajk si mezitím také stoupl a prázdná kazeta přitom spadla na zem. Nevšímal si

toho. Sám pro sebe mumlal cosi, čemu Dejv nerozuměl. Onu věc nyní držel oběma

rukama v úrovni očí. Potom sklonil hlavu a přetáhl předmět kolem krku. Spustil

ruce podél těla a nechal je volně viset s dlaněmi obrácenými vzhůru jako při nějaké

meditaci, hlavu stále sklopenou. Namáhavě a ztěžka dýchal. Dejv viděl, jak se mu

zdvíhají ramena.

Přesně v tu chvíli, kdy se chtěl otočit a utéct, Pajk zvedl hlavu a podíval se přímo

na něj.

A když se jejich oči setkaly, poznal Dejv, že už je na útěk pozdě.

***


15

KAPITOLA 2

O rok později

„Víš že mě štveš? Kdybych tušila, co na mě vybalíš, vůbec bych sem nelezla,“

zabrblala Lída. Sjela svou kamarádku podmračeným pohledem a odfoukla z očí

neposlušný pramen vlasů. Byly sytě kaštanové, přirozeně zvlněné a Lídin drobný

obličejík v jejich hebké záplavě vypadal ještě křehčeji. Kdyby si někdy oblékla

něco jiného než džíny a mikinu, byla by jako princezna, napadlo Elišku nejednou.

Jenže Lída sukně nesnášela a to byl asi ten hlavní důvod, proč se nyní na svou

nejlepší kamarádku tolik kabonila.

„Nepřeháněj. Co by se ti stalo, kdybys taky někdy vyrazila mezi lidi?“

Eliška Vernerová Lídu znala dost dobře a bylo jí jasné, že přemluvit ji nebude tak

úplně jednoduché. Věděla ale i to, že se jí to nakonec podaří. Lída byla už

v podstatě nalomená, jen o tom ještě nevěděla. Navíc měla Eliška v rukávu ještě

poslední trumf.

„Víš, že tentokrát by měl dorazit i Filip? Ještě jsem ho v kvádru neviděla. Určitě

mu to bude hrozně slušet,“ prohodila s nevinným výrazem a nemohla si

nevšimnout Lídiny reakce.

„Tamten Filip? Co by tam asi tak dělal?“ Lída se snažila tvářit neutrálně, ale

červené tváře ji zradily. Eliška nechápavě zavrtěla hlavou. Kamarádily spolu od

mateřské školy, věděly jedna o druhé skoro všechno, jen s tímhle dělala Lída

tajnosti a Eliška nechápala proč. Co na tom, že se jí Filip líbí? Eliška by musela být

slepá, aby si toho nevšimla. Jindy upovídaná kamarádka ztrácela řeč pokaždé, když

se blonďatý fotbalista ocitl na doslech, což maskovala netečným výrazem a až

příliš okatě předváděným nezájmem.

Filip Marek byl o pár let starší než děvčata a kromě fotbalu se věnoval i muzice.

Hrál na bicí v rockové kapele, kterou založil před několika lety společně s dalšími

třemi nadšenci. Své muzicírování brali velmi vážně a hráli zásadně jen vlastní

skladby, které nebyly vůbec špatné, o čemž svědčila neustále se rozšiřující

fanouškovská základna. Natočili dokonce i několik amatérských videoklipů. Eliška

ho znala hlavně z otcova podniku, kde Filipova skupina „Zodiac“ celkem

pravidelně koncertovala.

„No co by tak asi dělal na prodloužený? Tančil, ne? Co jinýho? Prý chodil i loni.

Jako záložní tanečník.“ Eliška nabídla Lídě sušenky vlastní výroby.


16

„Dík, už nechci, mám děsný špeky,“ zavrtěla hlavou kamarádka. Dolila si jen

trochu čaje z konvice a zadumaně mlčela. Eliška tušila, co se jí asi honí hlavou.

„A vůbec, co to je za bejkárnu, záložní tanečník? V životě jsem to neslyšela.“

„Protože jsi v životě nechodila do tanečních,“ odvětila Eliška. „Na každou hodinu

dorazí i pár kluků z pokračovaček. Filip je ale zvláštní případ. Ten občas zajde

z příbuzenský solidarity. Ten náš taneční mistr je nějakej jeho strejda či co. Tihle

kluci tam bývají jako záloha, kdyby bylo náhodou víc holek, což taky většinou je.

Takhle aspoň nemusí žádná tvrdnout v koutě.“

„Aha, tak takhle je to. To má logiku. Zrovna Filipa si ale přece jen dokážu

představit spíš v těch kopačkách.“

„Proč? Myslíš, že fotbalistu nemůže bavit tancování? Tebe přece taky baví víc věcí

a navzájem se nevylučujou. Tanec je prakticky taky sport. A krom toho je Filip

taky muzikant, takže musí mít k tancování blízko.“

Lída to chvíli promýšlela.

„Stejně nemám žádný pořádný šaty,“ prohlásila po chvíli s náznakem trucovitosti.

Elišce prolétlo hlavou, má-li vůbec nějaké. Už ale věděla, že má vyhráno.

Zrovna otvírala pusu, aby předhodila zarputilé kamarádce další neprůstřelný

argument, když jí zazvonil mobilní telefon. Naklonila se ke stolku, na němž ležel a

pohlédla na display. Vzápětí obrátila oči v sloup a podrážděně zafuněla.

„Co je? Ty to nevezmeš?“ podivila se Lída.

„Bingo,“ odtušila Eliška. „Není to důležitý a na blbosti nemám čas ani náladu.“

„Jak můžeš vědět, že to není důležitý? Kdo ti to vůbec volá?“ nevzdávala se Lída.

„Kdo asi...“

Lída se konečně dovtípila: „Tančící muž, jo? Tak to zvedni... jsem zvědavá, co si

na tebe vymyslel dneska.“

„No co asi... originalitou zrovna nehýří a prachy nemá. Jó, kdyby mě hodlal pozvat

na nějakej prima drink, možná bych si to nechala projít hlavou, ale korzovat s tím

exotem někde po parku fakt nehodlám.“

„Není vám osmnáct, nikde by vám nenalili.“

„Lidy, nesmíš brát všechno tak doslova. Nešla bych s ním na drink, ani kdyby mi

bylo čtyřicet.“

„Ty jo, to už je pěkně rozjetá alergie.“


17

„To si piš. Tyhle pobledlý tragédy v černejch hadrech fakt nemusím.“

„Jdi ty, vždyť docela ujde.“

„Je to děcko,“ odfrkla Eliška pohrdavě a strčila neustále vyzvánějící telefon pod

polštář. Lída rezignovaně pokrčila rameny. Bylo jí Dominika Tancmana svým

způsobem líto, i když očividně nevsadil na tu nejšťastnější balící taktiku. Čím více

totiž Elišku uháněl, tím víc jí lezl na nervy.

Eliška mezitím pustila Dominika z hlavy a bez obtíží navázala tam, kde před chvílí

skončily: „Šatů mám plnou skříň,“ věnovala Lídě široký úsměv. Pak ale

posmutněla: „Mamka se na moje taneční hrozně těšila. Všechny ty šaty mi loni

obstarala ona. Ještě než... než se to stalo. Celej rok visely ve skříni. Nemohla se

dočkat, až mě v nich uvidí tancovat. Jinak bych se na celý taneční taky vybodla.

Stejně tam jsou samý ucha a dřeva. Jenže jsem jí to nemohla udělat, chápeš? I když

mě už nemůže vidět. Z některých těch šatů jsem vyrostla, ale tobě by mohly bejt

dobře, máš figuru jak modelka, ty potvoro. Prej špeky... ukaž mi aspoň jeden,

kecko.“

Eliška ji vždycky dokázala povzbudit, i když jí samotné nebylo moc veselo. Lída se

konečně usmála. Nechtěla být na kamarádku protivná, ale když ona vždycky trefila

hřebíček na hlavičku. Jak mohla k čertu poznat, že se jí Filip líbí? Nikdy přece

nedala nic najevo, bylo to jediné tajemství, se kterým se Elišce nesvěřila. Možná na

ni i tak trochu žárlila kvůli její známosti s ním. A na to, že se dokáže s Filipem

normálně bavit, zatímco ona si při setkání s ním připadá jak malá holka, která mu

nestojí ani za pohled.

Eliška nasadila silnější kalibr: „Liduš, prosím, prosím... pojď se mnou. Nemusíš

tancovat, když nebudeš chtít, ale pojď. Táta zase nemůže, znáš to. Byla bych tam

úplně sama. Normální hodiny vem čert, ale prodloužená je něco jinýho. Každej tam

bude mít garde.“

„Tak garde, jo?“ ušklíbla se Lída, „to zní dost hrozně. Když to slyším, představím

si nějakou obézní matronu.“

„Jdi ty brepto. Takže půjdeš? No sláva! Můžeme hned vybrat ty šaty. Koukni.“

Eliška otevřela šatník.

Lída rezignovaně vzdychla: „Ach jo. Tak mi něco vyber, já šatům stejně prdlajs

rozumím. A na dřepění u stolu bude stačit klidně nějakej hadr. Víš že jsi hrozná

manipulátorka?“

„Radši mi pověz, co babička. Zeptala ses jí?“ odbočila Eliška k jinému tématu.

„Ještě ne. Ale dneska tam jdu, tak to zkusím.“


18

Z tónu Lídina hlasu Eliška uhodla, že nápadu se stěhováním moc nevěří. Poněkud

ji to překvapilo. Ani na chvilku nezapochybovala, že paní Urbanová bude souhlasit.

Ty dvě si vždycky výborně rozuměly.

„Hele, nic si z toho nedělej, jestli to neklapne. Vždyť to máš prakticky jen přes

náměstí a kousek parku, můžeš k babičce, kdy tě napadne. Co já bych za to dala.

Prakticky nemáme žádný příbuzný. Teda takový, s kterýma bychom se nějak víc

stýkali. Tátovi rodiče bydlí hrozně daleko, vidíme se s nima jednou za čas a

mámina adoptivní matka umřela, když jsem byla malá.“

„Já vím. Máš všechno o dost horší než já a ještě musíš poslouchat moje skuhrání.

Promiň.“

„Nech toho. Tak jsem to nemyslela. Hlavně žádný litování, buď tý lásky. Kamarádi

jsou stejně lepší než většina příbuzných. Můžeš si je totiž vybrat, víš? Momentálně

mi stačí ke štěstí, když se mnou půjdeš na tu prodlouženou. Tvoje skuhrání přežiju,

už jsem si za ty roky zvykla.“

Lída se na kamarádku vděčně usmála. Potom se natáhla na Eliščinu postel a zavřela

oči.

„Eli,“ ozvala se po chvíli, aniž otevřela oči, „věříš na duchy?“

Eliška vykulila oči: „Co blázníš? Jasně že ne. Že tys zase čučela na nějakou

duchařinu? Tobě z toho jednou hrábne. Jestli už se teda nestalo.“

„Ne, počkej...“ Lída se posadila a zadívala se na Elišku. Nežertovala. Zdálo se, že ji

něco opravdu trápí.“V babiččině domě to přece taky znáš, chodíš tam se mnou

odmalička,“ pokračovala. „Ty sis tam v poslední době ničeho nevšimla?“

„Ne. Čeho bych si měla všimnout? Tys něco viděla?“ Eliška byla opravdu zvědavá.

„Přímo v domě ne. Ale vzadu na zahradě. Víš kde, tam jak je ta stará studna. Bylo

to v létě, když jsem naposledy spala u babičky. Nejsem si sice úplně jistá, že je to

kvůli tomu, ale od tý doby mě bábi honí domů vždycky před setměním.“

„Počkej, počkej... cos tam vlastně viděla?“

„Nějakou holku. Stála přímo u tý studny. Byla už tma a já se koukala z okna zadní

ložnice. Neviděla jsem ji úplně jasně, byl to mžik a pak byla fuč. Druhej den už

jsem si nebyla vůbec jistá, jestli se mi to jenom nezdálo. Jenže když jsem o tom

řekla babičce, vyděsila se. Chápeš? Já myslela, že mi omlátí o hlavu ty moje

strašidelný filmy a vysměje se mi, nebo tak něco, jenže ona znervózněla. Věřila mi

to. Poznala jsem to na ní, i když se to hned snažila zamluvit. Pak už mě tam spát

nenechala.“

„Třeba se jen bojí, abys neměla noční můry. V takovým baráku by nebylo divu. Asi

bych se tam taky trochu bála.“


19

„Možná máš pravdu. Každopádně mi tím nasadila brouka do hlavy. Je tam nějaký

tajemství. A já na to přijdu. Pomůžeš mi?“

„Jak já bych ti asi mohla pomoct? A s čím vlastně?“

„Přemýšlela jsem o tom. Docela by mě zajímala historie toho domu. Nikdy mě

nenapadlo zeptat se třeba na dědečka. Vlastně o něm nic nevím. Prakticky jen to, že

umřel před spoustou roků. Máma byla tehdy ještě malá. A já vlastně ani nevím,

jestli byl nemocnej, nebo to byla nějaká nehoda. Mohlo to bejt i něco horšího, když

o tom nechce nikdo mluvit. Eliško, jsem totální ignorant. A sobec. Už dávno jsem

si měla všimnout, že babičku něco trápí. Je mi špatně z pomyšlení, že je tam úplně

sama.“

„Je to její rozhodnutí. Kdyby chtěla, mohla tam mít tebe a bylo by vám oběma

fajn.“

„Víš co si myslím? Že se o mě bojí. Že se spíš snaží mě chránit, než že by tak lpěla

na svý samotě. A já netuším, před čím. Vsadím se, že ještě před rokem by proti

tomu neřekla ani popel. Spíš naopak. Něco se muselo změnit.“

„Takže ty fakt věříš, že tam straší?“

„Věřím, že je tam něco divnýho. A já to zjistím.“

„Tak dobře,“ povzdechla si Eliška. „Když mi řekneš, co mám dělat, pomůžu ti. Ale

uvidíš, že pravda bude nakonec mnohem míň romantická. Strašidla jsou už dneska

vzácnej artikl.“

„Uvidíme,“ pokývala Lída zachmuřeně hlavou. „Uvidíme.“

***

Když Lída odešla, Eliška ještě dlouho přemýšlela o jejich rozhovoru. Popravdě to

všechno považovala za nesmysl, ale nechtěla Lídě ublížit. Koneckonců zjistit něco

o své vlastní rodině nemusí být na škodu.

Táta ještě nedorazil z práce. Zdálo se jí, že pracuje neustále. Byla sobota a on slíbil,

že bude doma na oběd. Už stihla uklidit celý byt, uvařit tátovy oblíbené špagety,

poklábosit s Lídou a on stále ještě pracoval. Pohlédla na zarámovanou fotografii na

stěně. Byl to portrét její matky, usměvavé blondýnky s živýma očima. Když byla

doma sama a to se stávalo poměrně často, Eliška si s ní povídala. Věděla, že jí

maminka už nikdy neodpoví, ale uklidňovalo ji to.

Od chvíle, kdy o ni navždycky přišli, uběhlo třináct měsíců. Už víc než rok byli

s otcem sami. Nikdy by nevěřila, jak se může změnit domov, přijde-li o to hlavní,


20

co ho domovem dělalo. O to zvláštní světlo, které mamku provázelo, kamkoli se

vrtla.

Otec neviděl rád, když Eliška odcházela bez oznámení. Bál se o ni a nebylo divu.

Měl už jenom ji. Jenže venku bylo krásně a v bytě na ni padala ta podivná temnota,

která se objevila po matčině smrti. Před kamarádkami, dokonce ani před Lídou

o tom nemluvila, ale ani po celém dlouhém roce se s matčinou ztrátou nevyrovnala.

Napsala tátovi vzkaz, který pravděpodobně ani neuvidí, protože se nevrátí dřív než

ona, ale co kdyby? Nechtěla zbytečně pokoušet osud.

Eliška Vernerová zdědila podobu po své matce. I ona byla modrooká plavovláska

s dlouhýma nohama, které jí o hlavu menší Lída vždycky záviděla. Ona sama to ale

takhle nevnímala. Nebyla marnivá. Líčila se minimálně, jelikož všechny ty

nekonečné zkrášlovací procedury považovala za ztrátu času a navíc ji k smrti

nebavily. V tomhle si s Lídou podobné. Na rozdíl od ní však Eliška nosila občas

i šaty.

V rychlosti na sebe hodila nějaké vycházkové oblečení, sepnula polodlouhé mikádo

do skřipce a zastavila se na okamžik v předsíni u zrcadla. S tím, co viděla, byla

víceméně spokojená. Neshledala na sobě nic nepatřičného, což znamenalo, že může

s klidem vyrazit do ulic maloměsta.

***

Dnes vedla její cesta nejdřív na hřbitov. Možná za to mohly ty Lídiny řeči o rodině,

ale nemohla jinak. Mezi hroby nacházela klid. Tady už platily jiné zákony. A jiná

spravedlnost. Pro všechny stejná.

Ometla z hrobu spadané listí a chystala se zalít květiny, které sem s tátou přinesli

na Dušičky. Zamyšleně se zadívala na nádhernou kytici modrých květů v broušené

váze. Nevzpomínala si, že by sem něco podobného dávali. Váza byla překrásná a

určitě i dost drahá. Ne, tohle sem musel přinést někdo jiný. Někdo, kdo věděl, že

modrá byla maminčinou oblíbenou barvou. Ale kdo by dával něco tak drahého na

hrob cizího člověka? Byla to záhada.

Chvíli si s tím lámala hlavu, ale pak usoudila, že stejně na nic nepřijde a krom toho

jí zahřálo u srdce, že její maminka stála někomu za takovou pozornost. Spousta lidí

ji mělo rádo a spoustě lidí chyběla. Hlavně Elišce.


21

Rozhlédla se kolem sebe jako vždy, když chtěla mamince něco říct. Netoužila po

cizích zvědavých uších, soucitných pohledech, ani po nálepce psychicky labilní

puberťačky, které se to po smrti nejbližšího člověka v hlavě trochu pomotalo.

Naštěstí bylo dnes na hřbitově liduprázdno.

Vyprávěla mamince o škole, o svých kuchařských pokusech, o tanečních, o Lídině

plánu, o tíživé atmosféře prázdného bytu. A jak tak v mírném větru ševelilo na

stromech prořídlé listí, měla pocit, že jí maminka odpovídá. Bylo jí o moc lépe.

Proto sem tak často chodila. Pomáhalo jí vymluvit se ze svých pocitů bez ostychu a

upřímně a jen tady si to mohla dovolit.

Vyšla ze hřbitova a zaváhala. Domů se jí ještě nechtělo, bylo krásně a kdoví, kolik

takových dnů ještě zbývá. Každou chvíli může napadnout sníh. Letošní vánoce

budou už druhé bez mamky.

Vyšla brankou na opačné straně hřbitova a ocitla se na chodníku, táhnoucím se

podél hlavní silnice. Rozhodla se, že to vezme domů kolem Urbanova domu. Stále

jí vrtalo v hlavě Lídino vyprávění a chtěla se podívat na tu studnu. Nikdy předtím si

jí nevšimla a to byla s Lídou u paní Heleny každou chvíli.

Naproti přes silnici v parku prozpěvovali ptáci, po pěšinách korzovaly maminky

s kočárky a na lavičkách odpočívali důchodci. Jako by se tam nikdy nic nestalo.

Jako by tam před rokem nezabili její maminku.

Vlastně ani pořádně nevěděla, jak se to stalo. Podrobnosti jí nikdo neřekl a nebylo

divu. Prostý fakt, že je mamka mrtvá, ji naprosto zdrtil. Víc by toho tehdy ani

neunesla.

A teď? Byla připravená na všechnu tu hrůzu? Opravdu chtěla vědět, jak maminka

umřela? Usoudila, že ano. Chtěla vědět, proč se to muselo stát. Jenže... Bylo to

všechno tak nesmyslné a groteskní, co když ani žádný důvod není? Nějaký člověk

zešílel a začal vraždit. I takové věci se stávají.

***

Už stála před vraty a chystala se otevřít. Ale nakonec to neudělala. Paní Urbanová

by jí nelhala. Na přímou otázku by také přímo odpověděla. Řekla by Elišce


22

všechno, co sama věděla. Určitě. Jenže teď na to nebyla ta správná doba. Eliška

mrkla za dům na kostelní věž. Páni, skoro čtvrt na dvě, nejvyšší čas vyrazit, jestli

chce otce ještě zastihnout. Pustila kliku a pokračovala dál podle bíle omítnuté

zídky. Nebyla příliš vysoká, dala by se snadno přelézt.

Ona sama by se v Urbanově domě bála. Z parku může přijít kdokoliv. Takový dům

musí být pro darebáky velkým lákadlem. A paní Urbanová je tam úplně sama.

Těžko by se ubránila. Eliška musela starou paní obdivovat.

Zkoušela nakouknout přes zeď, ale skrz keře a vysokou trávu dozadu na zahradu

nedohlédla. Hlavou jí bleskla bláznivá myšlenka na přelezení zídky, hned ji ale

zavrhla. Bylo by to prakticky vloupání. Rozhodla se, že počká, s čím přijde Lída a

vydala se k domovu.

***


23

KAPITOLA 3

Neměl ani tušení, že ho někdo sleduje. Stála u okna podkrovní garsonky a dívala se

na něj skrz záclonu. Věděla, že by to neměla dělat, že to není slušné. Ale nemohla

si pomoci.

Přijel dnes nezvykle brzo. Za těch pár měsíců už poznala zvuk jeho auta. Obvykle

přijížděl z práce pozdě večer, hlavně o víkendech. Netušila, kde pracuje, nechtěla

se na něj vyptávat. Lidé na malém městě bývají vůči cizincům ostražití. Určitě by

se mu to brzy doneslo.

Zmizel v domě. Sylvie odstoupila od okna a zhluboka si povzdechla. „Co to dělám,

proboha,“ ptala se sama sebe, i když jí bylo jasné, že se smysluplné odpovědi

nedočká. Neznala ji.

Přešla ke kuchyňské lince a připravila si něco malého k obědu. I při jídle se jí

honily hlavou všelijaké myšlenky. Ale ať přemýšlela, jak chtěla, na nic kloudného

zatím nepřišla. Jen na to, že se chová jako blázen, což nejspíš nebude tak daleko od

pravdy.

Žila ve Starém Hradišti čtvrtý měsíc a pořád zde byla cizí. Lidé se na ni dívali,

když ji někde potkali. Pozorovali ji. Šuškali si. Nesnášela to. Toužila být

neviditelná. Teprve po nějaké době ji napadlo, jestli náhodou ten nežádoucí zájem

o její osobu nevyvolává něco jiného, než pouhá zvědavost a podezíravost vůči

vetřelci, jak si doposud namlouvala. Co když jim prostě jen někoho připomíná?

Přistoupila k malé závěsné poličce. Umístila na ni pár oblíbených knížek,

porcelánovou panenku pro štěstí a starou pomačkanou fotografii ve stříbrném

rámečku. Jinou památku neměla.

Byl to ateliérový snímek a na něm dvě děti. Holčičky. Jedna seděla na stoličce

s plyšovou hračkou v náručí. Druhá stála vedle ní a pravou ruku měla položenou na

jejím rameni. Obě měly blonďaté vlásky, obě se do objektivu usmívaly, ve tvářích


24

dolíčky. Stejné šatečky, stejné mašle ve vlasech. Přesto to nebyla dvojčata. Stojící

dívence mohly být tak čtyři roky, druhá byla ještě hodně maličká.

Zvedla k fotografii ruku, ale pak ji stáhla zpět a zakryla si s ní oči. Už nechtěla

plakat, nemohla si ale pomoci. Bylo to tak nespravedlivé, tak strašně nespravedlivé.

V miniaturní koupelně si opláchla obličej a pohlédla na mobilní telefon. Za hodinu

jí začíná odpolední směna. Jsou lidé, kteří berou svoji práci jako otravnou nutnost,

pro Sylvii Fišerovou však bylo její zaměstnání vysvobozením. Milovala děti a

práce s nimi ji naplňovala. Shodou okolností byl ve Starém Hradišti dětský domov

pro děti do tří let. Považovala to za dobré znamení. Vzali ji hned, sester byl

nedostatek. Tohle jí vyšlo na výbornou. Bohužel jen tohle. Všechno ostatní se

šeredně zvrtlo.

***

„Eliško!“ zavolal, hned jak za sebou zavřel dveře. Ale v bytě bylo ticho. Vešel do

kuchyně. Oběd v kastrolu na sporáku byl ještě teplý. Boloňské špagety... Usmál se.

Chtěla mu udělat radost. Bylo to jedno z mála jídel, které měl rád a Eliška uměla

uvařit.

Nakoukl do jejího pokoje. Jako vždy zde panoval mírný chaos. Na puntičkářské

udržování pořádku jeho jediná dcera nikdy moc nedbala. Na to byla příliš velký

bohém. Nezazlíval jí to. Až se vdá, nauklízí se ještě až až, říkávala jeho žena a

měla pravdu. Nepořádek se dá nakonec vždycky uklidit. Daleko horší jsou věci,

které už člověk napravit nemůže.

Na stolku u zrcadla mu Eliška nechala vzkaz. Psala, že se potřebuje trochu

provětrat a dá na sebe pozor. Víc nic. Ani kam jde, ani kdy se vrátí. Neubránil se

návalu paniky, jako ostatně pokaždé, když nevěděl, kde se Eliška právě zdržuje.

Táhlo se to už rok a on se obával, že se to jen tak nezmění. Asi by měl opravdu

vyhledat psychologa. Dokonce mu jednoho nabízeli. Není to prý nic neobvyklého...

u pozůstalých po obětech násilných trestných činů. Tehdy odmítl. Nechtěl odkrývat

své nitro před cizím člověkem.

Adam vytáhl mobilní telefon a vytočil dceřino číslo. Vzápětí se ozvalo vyzvánění

z jejího školního batohu. Potichu zaklel. K čemu vůbec ta holka mobil má? Věčně

ho někde zapomíná.


25

Přistoupil k oknu a vyhlédl na ulici. Měli byt v prvním poschodí jednoho z nově

rekonstruovaných domů, lemujících hradišťské náměstí. Když se sem s ještě

maličkou Eliškou před léty přestěhovali z většího města, jeho žena Karolína si to tu

okamžitě zamilovala. Bydleli přímo v centru a přesto měli výhled do zeleně.

Uprostřed náměstí, vydlážděného kočičími hlavami, byla kašna, kolem ní lavičky a

všude spousta stromů, převážně lip a kaštanů.

V sobotu po poledni bývalo městečko většinou tiché a náměstí až na několik

pejskařů a maminek s kočárky pusté. Obchody zavíraly kolem jedenácté a stolky

před cukrárnou už byly dávno zazimované. Zdejší restaurace žily převážně letním

cestovním ruchem a pouze starousedlíci je ani zdaleka nestačili zaplnit.

I on byl majitelem jednoho takového podniku, ne však zde v městečku. Když před

pěti lety zemřela Karolínina matka, odkázala dceři velice slušnou finanční částku.

Další peníze vybrali ze stavebního spoření a namísto domu, na který původně

šetřili, si splnili společný sen. Koupili malý, ale zavedený hudební klub ve

vedlejším městě a s nadšením se pustili do práce, která byla sice náročná, ale

nesmírně zajímavá. Adam bez lítosti opustil dobře placenou práci bankovního

úředníka, která ho už dlouho k smrti nudila. Karolína příležitostně spolupracovala

s některými periodiky jako fotografka na volné noze, tudíž to pro ni nebyl žádný

problém. Obě její práce ji zcela naplňovaly. To ale neznamenalo, že by nějak

zanedbávala Elišku. Měla dar skvělé organizace a téměř nikdy nepodléhala stresu.

Adam věděl, že už nikdy nepotká nikoho, kdo by byl alespoň zčásti jako ona.

Nedokázal si představit, že by prázdné místo, které po ní v jeho životě zůstalo,

mohla zaplnit nějaká jiná, cizí žena. Ani rok po Karolínině smrti ho nenapadlo

někoho hledat, přestože pro spoustu nezadaných žen i dívek představoval partii

snů. Stačilo by jen kývnout prstem. Jako pohledný, úspěšný podnikatel v nejlepším

věku, pohybující se v atraktivním prostředí rozevlátých umělců neměl o nápadnice

nouzi.

On ale jejich signály nevnímal. Měl hlavu plnou starostí o Elišku. Kvůli práci býval

dost často mimo domov, ale když se občas stalo, že nečekaně dorazil a ona nebyla

doma, začínal panikařit. Nejraději by ji měl pořád pod dohledem, což nebylo

u téměř sedmnáctileté slečny příliš reálné. Chápala ho, to jistě ano... ale také jí tím

pořádně lezl na nervy. Věděl to, ale nemohl si pomoci.

***


26

Už zdálky zpozorovala otcovo auto před domem. A jé... to bude zase kázání.

Přidala do kroku. Když už jí zbývalo ke vchodu tak dvacet metrů, vyšla z domu

nějaká žena a vydala se opačným směrem. Eliška ztuhla. Rozbušilo se jí srdce.

„Mami!“ - vykřikla bezmyšlenkovitě. Přestala rozumně uvažovat a rozběhla se za

ženou, která sebou poplašeně škubla, když uslyšela její hlas. Teprve když se po ní

dotyčná ohlédla, Eliška se vzpamatovala a zastyděla se za svou zbrklost. Poznala

novou nájemnici z podkroví. Dosud s ní blíže do styku nepřišla, jen zaregistrovala,

že se tam někdo nastěhoval. Vlastně si ji doposud ani pořádně neprohlédla.

Nyní stály proti sobě tváří v tvář. Nová sousedka se zdála být o něco mladší než

mamka, ale jinak si opravdu byly hodně podobné. A to včetně oblečení. Téměř

totožný modrý kabát byl maminčin oblíbený a nosila ho často. Kdyby měla

neznámá na sobě cokoliv jiného, asi by Eliška takto nezareagovala.

„Moc se omlouvám. Já... s někým jsem si vás spletla,“ tichým, trochu rozklepaným

hlasem se té cizí ženě omluvila. Ta ale vůbec nevypadala nahněvaně. Spíš se zdálo,

že ji ten Eliščin omyl dojal. Chvilku se na ni jen tiše dívala a pak se usmála: „Ale

to nic. My se vlastně ještě neznáme, že? Já jsem Sylvie. Sylvie Fišerová. Klidně mi

můžeš tykat, jestli chceš. Budu ráda. Ještě tu moc lidí neznám.“

Eliška přijala nabízenou ruku. Nemohla spustit ze Sylvie oči. Ne, nebyla úplně

stejná jako mamka. Vlasy měla o pár odstínů tmavší, jako lesní med. Trošku jiný

nos a oči také spíš do šeda, zatímco ty mamčiny byly nebesky modré. Stejně to

bylo neuvěřitelné.

„Já jsem Eliška Vernerová. Bydlíme v prvním. S tátou.“

„Já vím, občas vás zahlédnu z okna. Můj byt je maličký, ale výhled je

k nezaplacení. Přijď se někdy podívat, uvařím ti třeba čokoládu. Mám speciální

recept. Co říkáš? No, už musím jít, za chvilku mi začíná směna.“

„Díky za pozvání, možná se někdy stavím. Čokoládu mám strašně ráda.“

Rozloučily se a Eliška se pak za ní ještě chvíli dívala. Držení těla, způsob chůze...

jak to, že si toho nevšimla dřív? Samozřejmě, byla zahleděná do sebe, do svého

trápení a nějaká nová nájemnice jí mohla být ukradená. A nejen ona. Byl zkrátka

nejvyšší čas něco se sebou dělat. Začít zas normálně fungovat. Mamka by si to taky

přála, tím si byla Eliška jistá.

***

Adam Verner seděl v kuchyni u stolu a přehraboval se vidličkou ve špagetách.

Jídlo už dávno vystydlo, aniž by ho vůbec ochutnal. Od jeho příchodu uplynuly dvě


27

hodiny a Eliška ještě nebyla doma. Přijel vlastně jen na otočku pro nějaké papíry

do práce, ale nemohl znovu odjet, dokud se dcera nevrátí. A tak čekal.

Venku bylo krásně, počasí jakoby se letos zbláznilo. Rána byla sice občas mlhavá,

ale pak vysvitlo sluníčko a dokonce i touhle dobou dokázalo hřát. Nedivil se, že to

Elišku táhlo ven. Ale měla si vzít telefon. To přece není tak nehorázný požadavek.

Oknem, které před chvílí otevřel, aby vpustil do bytu čerstvý vzduch, k němu

dolehly nějaké hlasy. Jeden z nich okamžitě poznal. Spadl mu kámen ze srdce. Je

v pořádku, díkybohu.

Vstal od stolu a nenápadně vykoukl z okna. Nechtěl, aby si ho dcera všimla,

myslela by si, že ji šmíruje. A nebyla by daleko od pravdy, pomyslel si. Jenže ho

zajímalo, s kým Eliška hovoří. Ten druhý hlas byl také ženský a připadal mu něčím

povědomý.

Bohužel stály v takovém úhlu, že na ně neviděl. Musel by se víc vyklonit a

riskovat, že si ho všimnou. Chvíli to rozvažoval a nakonec to přece jen udělal.

Jenže pozdě. Eliška už mezitím vklouzla do domu a žena, na kterou byl zvědavý,

odcházela po chodníku pryč. Díval se za ní a přemýšlel, kdo to asi může být. Její

hlas mu předtím někoho připomněl. Nyní zjišťoval, že mu toho na ní připadá

známého mnohem víc. Bylo to vůbec poprvé, co ho nějaká žena zaujala z jiného

než pracovního hlediska. A už taky věděl, proč se to stalo. Neznámá se podobala

Karolíně. Do obličeje jí sice neviděl, ale hlas, chůzi, styl oblékání... dokonce

i způsob, kterým si upravovala neposlušný účes, to všechno poznával. Až mu

z toho přeběhl mráz po zádech.

***

„Čauky, tati,“ zahlaholila už v předsíni Eliška. Zarazila se, když jí vyšel naproti

s jejím mobilem v ruce. Zhluboka si vzdychla a pak pokrčila rameny: „No jo, no.

Mě prostě nebaví tahat ho pořád sebou. Taky jsem nemohla tušit, že se objevíš

takhle brzo.“

„Přijel jsem jen na skok. A je sice moc hezký, že sis vzpomněla napsat vzkaz, ale

příště aspoň naznač, kam se chystáš. Jen tak pro jistotu.“

„Tati, jak mám předem vědět, kam půjdu? Většinou se to pak stejně vyvrbí úplně

jinak. Ale aby měla dušička pokoj, dneska jsem byla za mamkou.“

Eliška zamířila do kuchyně. Hned si všimla netknutého jídla a vyčítavě se podívala

na otce. Vzala talíř a postavila ho na linku. Pak si vyndala z lednice jogurt. Zavrtěl


28

hlavou, když mu nabídla taky jeden. Posadil se naproti ní ke stolu a zeptal se

potichu: „Tys byla zase na hřbitově?“

„Jenom na chviličku. Měla jsem cestu kolem.“

„Eli, já vím, jak se ti stýská. Dobře víš, že mně taky. Ale maminka je mrtvá.

Nechápej to špatně, je dobře, že na ni vzpomínáš, ale... nechodíš tam až moc

často?“

„Pomáhá mi to,“ odvětila Eliška tiše. Všimla si otevřeného okna: „Je tam krásně,

co? Ani to nevypadá, že by se blížila zima.“

„Může se to změnit ze dne na den. Loni touhle dobou už padal sníh.“

Nepamatovala si to. Nepamatovala si z toho podzimu téměř nic kromě obrovské

bolesti. Myslela tehdy, že se jí zadusí. Nevzpomínala si skoro ani na mamčin

pohřeb. Žila tehdy jako ve snu. V hodně ošklivém snu.

Všiml si, jak se jí zaleskly oči, než se od něho odvrátila. Vstala a šla zavřít okno.

„Už je mi trochu zima,“ usmála se omluvně na Adama. „Udělám čaj, nedáš si se

mnou?“

„Ne ne, musím se vrátit do práce. Už takhle jsem se dost zdržel. Budeš v pořádku?“

„Jasně, tati. V pohodě. Možná zavolám Lídě. Mohla by u nás přespat?“

„Proč ne? Stejně se vrátím až někdy k ránu. Aspoň ti tady nebude smutno.“

To už byl v předsíni a zapínal si kabát. Teprve když sahal po klice, prohodil: „S

kýmpak jsi to mluvila prve před domem? Nějaká nová kamarádka?“

„Tati, ty jsi špehoval?“

„No dovol... že ty mě vidíš jako staříka ještě neznamená, že musím být nutně

i nahluchlý. Bylo otevřené okno, slyšel jsem hlasy.“

„Byla to ta nová sousedka z podkroví. Je docela fajn. Jmenuje se Sylvie a můžu jí

tykat, představ si to. Dokonce mě pozvala na návštěvu, až bude mít volno.“

„Vážně? Hned takhle?“

„Budeš se divit, ale vůbec mi nepřišla jako někdo cizí. Dokonce jsem si ji v první

chvíli spletla s...“ zarazila se a sklopila oči.

Chápavě se na ni zadíval. Neměl v úmyslu to z ní páčit. Věděl moc dobře, s kým si

Eliška Sylvii spletla. On sám měl podobný pocit. Neznámá Sylvie byla



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist