načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rubikon -- Triumf a tragédie římské republiky  – Tom Holland

Rubikon -- Triumf a tragédie římské republiky 

Elektronická kniha: Rubikon
Autor: Tom Holland
Podnázev: Triumf a tragédie římské republiky 

- Římská republika byla bezesporu nejpozoruhodnějším státem v dějinách. Hrstka vesničanů se usadila mezi bažinami a malými pahorky a jejich potomci dobyli celý známý svět. Hollandova ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 408
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-1021-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Římská republika byla bezesporu nejpozoruhodnějším státem v dějinách. Hrstka vesničanů se usadila mezi bažinami a malými pahorky a jejich potomci dobyli celý známý svět. Hollandova kniha přináší živý obraz republiky v zenitu její velikosti, která měla nakonec stát u počátku jejího pádu a transformace v císařskou diktaturu. Zachycuje období Julia Caesara, jehož posedlost slávou dovedla až k břehům říčky Rubikon a k jeho překročení, éru Cicerona, vášnivého a výřečného obránce svobody či Spartaka, otroka, který se odvážil čelit supervelmoci. Římané jsou nám vzdáleni dva tisíce let, ale jejich ambice a touhy, sebeobětování a masakry, všední život, zábava i politika jako by se zrcadlily v naší moderní společnosti my všichni jsme římskými dědici. Kniha je nečekaně aktuální i z jiného důvodu: současné Spojené státy jsou totiž teprve druhou republikou, která je v postavení světové supervelmoci bez jediného konkurenta tou první byl Řím 

Zařazeno v kategoriích
Tom Holland - další tituly autora:
Rubikon - Triumf a tragédie římské republiky Rubikon
Ve stínu meče - Zápas o celosvětovou říši a konec starého světa Ve stínu meče
Dynastie - Vzestup a pád Caesarova rodu Dynastie
 (e-book)
Dynastie -- Vzestup a pád Caesarova rodu Dynastie
Dominion: The Making of the Western Mind Dominion: The Making of the Western Mind
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

RUBIKON

2

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:002


3

Tom Holland

RUBIKON

Triumf a tragédie římské republiky

Nakladatelství Dokořán

Praha 2005

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:003


Tom Holland

Rubikon

Triumf a tragédie římské republiky

Copyright © 2003 Tom Holland

First published in the United Kingdom by Time Warner UK.

The moral rights of the author have been asserted.

Translation © Stanislav Pavlíček, 2005

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli

způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické) v českém jazyce.

Z anglického originálu Rubicon. The Triumph and Tragedy of the Roman Republic

přeložil Stanislav Pavlíček.

Odpovědný redaktor Marek Pečenka.

Redakce Markéta Kulhánková.

Obálka Martin Radimecký. Grafická úprava a sazba Miloš Jirsa.

Konverze do elektronické verze Michal Puhač.

Vydalo v roce 2018 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 898. publikaci (265. elektronická).

ISBN 978-80-7363-836-8


5

Pro Elizu.

Vítej na světě.

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:005


RUBIKON

6

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:006


7

OBSAH

Poděkování . . . 9

Seznam map . . . 10

Poznámka k pravopisu vlastních jmen . . . 11

Předmluva . . . 13

1. Republika protikladů . . . 23

2. Sibylino prokletí . . . 47

3. Štěstěna má podobu ženy . . . 71

4. Rodákův návrat . . . 91

5. Sláva je ostruhou . . . 113

6. Hostina mrchožroutů . . . 150

7. Dluh vůči radostem života . . . 175

8. Triumvirát . . . 205

9. Ikarova křídla . . . 238

10. Světová válka . . . 279

11. Smrt republiky . . . 315

Chronologický přehled . . . 350

Odkazy a poznámky . . . 355

Prameny a literatura . . . 363

Rejstřík . . . 371

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:007


RUBIKON

8

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:008


9

PODĚKOVÁNÍ

Za pomoc při psaní této knihy vděčím mnohým lidem. Svým redak

torům Richardu Beswickovi a Stephenu Guiseovi v Londýně a Billu

Thomasovi a Gerrymu Howardovi v New Yorku. Nejlepšímu z lite

rárních agentů a nejdražšímu z přátel Patricku Walshovi. Jamiemu

Muirovi za to, že jako první přečetl rukopis, a za jeho velkorysé přá

telství, podporu a rady. Caroline Muirové za to, že mi tolik pomáha

la ve chvílích, kdy hrozilo, že mne zcela přemůže má neschopnost

počínat si jako přísný pater familias. Mary Beardové za to, že mou

knihu zachránila před tím, že by v ní bylo více chyb, než kolik bych

jich dokázal snést. Catharine Edwardsové za totéž. Lizzie Spellero

vé za to, že byla tolik posedlá Pompeiovou patkou jako já, a za

všechny rozhovory a podporu. Všem z Britské školy v Římě a Hila

ry Bellové za to, že neprotestovala (moc), když jsem ji vláčel k dal

ším a dalším sbírkám mincí. Zaměstnancům Londýnské knihovny

a knihovny Společnosti pro propagaci římských studií. Arthuru Jar

visovi a Michaelu Symondsovi za to, že mě nejprve seznámili s pozd

ní římskou republikou. A především samozřejmě své milované ženě

a dceři, Sadie a Katie, za to, že mě udržovaly ve stavu duševního

zdraví, když se zdálo, že už nikdy nebudu mít čas na nic jiného než

na Římany, neboť „ita sum ab omnibus destitutus ut tantum requietis habeam

quantum cum uxore et filiola consumitur“. („Jsem všemi opuštěn natolik, že

mé jediné chvíle uvolnění jsou ty, které strávím s manželkou [a] dcer

kou.“ Překlad Václav Marek, citát pochází z Ciceronova listu příteli

Attikovi, pozn. překl.)

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:009


RUBIKON

10

SEZNAM MAP

1. Římský svět v roce 140 př. n. l. (21)

2. Řím v roce 140 př. n. l. (39)

3. Itálie v prvním století př. n. l. (62)

4. Kampánie v prvním století př. n. l. (63)

5. Forum a okolí (92)

6. Východní Středomoří v roce 50 př. n. l. (157)

7. Galie v roce 60 př. n. l. (225)

8. Řím v roce 14 n. l. (347)

9. Římský svět v roce 14 n. l. (349)

Mapy byly vytvořeny na základě map v publikacích Barrington Atlas of the Greek and Roman World (Princeton University Press, 2000), The Cambridge Ancient History, svazek IX. (druhé vydání) (Cambridge University Press, 1999) a The Times Atlas of World History (Times Books Limited, 1979), za což vydavatel touto cestou děkuje.

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0010


11

POZNÁMKA K PRAVOPISU

VLASTNÍCH JMEN

Autor v originále užívá poangličtěné podoby antických vlastních jmen. I náš překlad v souladu s Pravidly českého pravopisu (Academia, Praha 1993) upřednostňuje jejich graficky počeštěné podoby.

Skupiny ca, cu, co tedy podle českého úzu ve výslovnosti latinských slov přepisujeme na ka, ku, ko (Katilina, Lukullus), stejně tak c před souhláskou či na konci slova (Oktavius). Skupinu qu píšeme kv (Kvintus). Skupiny cae, ce, ci zůstávají ve shodě s výslovností psány s c: Caesar, Lucius atd. Latinské ti, vyslovované [ci], v jehož přepisu Pravidla pravopisu kolísají, ponecháváme v původní pravopisné podobě. Původní pravopis zachováváme i u citátových slov obecných, výjimečně u jmen vlastních, jež se v češtině neskloňují (equites, Quadrantaria).

U jmen řeckých taktéž v souladu s Pravidly pravopisu až na výjimky neznačíme délku samohlásek.

Tam, kde autor upřednostňuje moderní zeměpisné názvy před dobovými (Marseille, kanál La Manche), zachováváme jeho úzus.

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0011


RUBIKON

12

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0012


13

PŘEDMLUVA

Psal se desátý leden sedmistého pátého roku od založení Říma a čty

řicátého devátého roku před narozením Krista. Slunce již dávno za

padlo za Apeniny. Masa vojáků 13. legie stála seřazena v pocho

dovém šiku. Panoval sice krutý mráz, ale legionáři byli na extrémy

zvyklí. Osm let se pod vedením správce Galie účastnili jednoho kr

vavého tažení za druhým, brodili se sněhem, vzdorovali letním hor

kům a putovali až na kraj světa. Nyní se vrátili z barbarské divočiny

severu a ocitli se náhle na zcela odlišné hranici. Před nimi tekla úzká

říčka. Na jejich straně se rozkládala provincie zvaná Galie, na pro

tilehlém břehu Itálie a cesta, jež vedla do Říma. Pokud se po této

cestě vydají, spáchají smrtelný zločin. Překročí nejen hranice své

provincie, ale i nejpřísnější zákony římského lidu. Tím v podstatě vy

hlásí občanskou válku. Když legionáři k této hranici kráčeli, byli

zjevně na tuto katastrofu plně připraveni. Nyní tu v zimě podupá

vali a čekali na trubače, až je svolají k akci. K tomu, aby nasadili

zbraně na ramena, vyrazili vpřed a překročili Rubikon.

Kdy však takovýto rozkaz přijde? Říčku, jejíž vody byly vzedmu

té kvůli tání horského sněhu, bylo v noci slabě slyšet. Zvuk polnic

však nikoli. Vojáci 13. legie napínali uši. Nebyli zvyklí čekat. Za nor

málních okolností vždycky vyrazili do boje a udeřili jako blesk. Je

jich vojevůdce, správce Galie, byl muž proslulý rozhodností, schop

ností překvapit a rychlostí. A nejen to. Vždyť to byl přece on, kdo

odpoledne vydal rozkaz překročit Rubikon. Proč tedy teď, když

k hranici dorazili, je náhle zastavil? Jen několik z nich vidělo v tem

notě svého vojevůdce. Příslušníkům jeho štábu, shromážděným oko

lo něj, se zdálo, jako by ho mučila nerozhodnost. Místo toho, aby

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0013


RUBIKON

14

gestem poslal své muže vpřed, hleděl Gaius Julius Caesar do tmavých vod Rubikonu a mlčel. A jeho mysl v tom tichu pracovala.

Římané měli pro takový okamžik zvláštní slovo. Discrimen – tak říkali okamžiku, který je prosycen nebezpečím a mučivým napětím, okamžiku, kdy jsou v sázce celoživotní úspěchy jednotlivce. Caesarova kariéra, stejně jako kariéra kohokoli, kdo toužil dosáhnout slávy, byla sledem takovýchto krizových momentů. Znovu a znovu riskoval svou budoucnost a znovu a znovu vítězil. Tím se podle Římanů vyznačoval pravý muž. Dilema, kterému čelil Caesar na březích Rubikonu, bylo však obzvláště mučivé. A platilo to o to víc, že ono dilema bylo důsledkem jeho předchozích úspěchů. Za necelé desetiletí donutil Caesar ke kapitulaci 800 měst, 300 kmenů a celou Galii. A třebaže šlo o nesmírný úspěch, pro Římany to mohla být záminka k vyhlášení poplachu stejně jako k oslavám. Všichni byli koneckonců občany římské republiky, a nikomu tudíž nemělo být dovoleno, aby své druhy zastiňoval. Caesarovi nepřátelé, lidé závistiví a ustrašení, se prostřednictvím politických machinací již dlouho snažili o to, aby byl Gaius Julius zbaven svého velitelského postu. Nyní, v zimě roku 49, se jim konečně podařilo zatlačit jej do kouta. Pro Caesara nadešel okamžik pravdy. Buď se podřídí zákonu, vzdá se velení a bude se dívat na to, jak se jeho kariéra hroutí – anebo překročí Rubikon.

„Kostky jsou vrženy.“

1

Pouze jako hazardní hráč, jenž je momen

tálně zcela zaujat svou vášní, dokázal Caesar rozkázat svým legionářům, aby vyrazili vpřed. V sázce toho bylo skutečně přespříliš na to, aby mohl člověk racionálně kalkulovat. A navíc šlo o věc nerozvážitelnou. Caesar věděl, že vtrhne-li do Itálie, riskuje světovou válku. Přiznal se k tomu svým druhům a při té představě mu běhal mráz po zádech. Ačkoli byl prozíravý, dokonce ani on nedokázal předvídat veškeré důsledky svého činu. Kromě významu „krizový moment“ znamená discrimen i „dělicí čáru“. A tou se řeka Rubikon měla v každém ohledu stát. Tím, že ji Caesar překročil, uvrhl svět do války. Navíc tak přispěl ke zkáze starodávných římských svobod a po jejich likvidaci ke vzniku monarchie, což byly události prvotního významu pro dějiny Západu. Dlouho po pádu římské říše nepřestávají protiklady, které od sebe oddělovala právě řeka Rubikon – svoboda a despocie, anarchie a řád, republika a autokracie – zaměstnávat

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0014


15

mysl následovníků Říma. Ačkoli Rubikon byla říčka úzká, nezřetelná a tak nevýznamná, že se již ani neví, kudy tekla, její jméno v zapomnění neupadlo. Není divu. Caesarovo překročení Rubikonu mělo tak osudové důsledky, že se obratu „překročit Rubikon“ od té doby používá k označení jakéhokoli osudového kroku v dějinách.

Překročením Rubikonu skončila jedna dějinná éra. Dávno před založením Říma byla po celém Středomoří roztroušená svobodná města. V řeckém světě i v Itálii obývali tato města lidé, kteří se nepovažovali za poddané faraona či krále králů, ale za občany. Ti byli hrdí na hodnoty, jimiž se odlišovali od otroků, jako byla svoboda projevu, soukromý majetek či práva před zákonem. Se vznikem nových říší – nejprve říše Alexandra Velikého a jeho nástupců a pak říše římské – však byla tato občanská nezávislost na všech místech zadušena. V prvém století před naším letopočtem zůstalo už jen jedno jediné svobodné město a tím byl samotný Řím. A pak Caesar překročil Rubikon, římská republika se zhroutila – a nebylo již žádné svobodné město.

Tisíc let spravovali občané svá města a toto období nyní skončilo. Trvalo dalších tisíc let, než se tento způsob správy zase stal realitou. Od dob renesance se lidé často pokoušeli přebrodit Rubikon zpět, vrátit se na jeho protější břeh a nechat autokracii na druhé straně. Anglická, americká i francouzská revoluce se vědomě inspirovaly římskou republikou. „Jedna z nejčastějších příčin vzpoury, zejména proti monarchii, bývá četba politických a historických knih starých Řeků a Římanů,“

2

stěžoval si Thomas Hobbes. Ne

snad že by touha po svobodné republice představovala jediné poučení načerpané z dramat římské historie. Nebyl to totiž nikdo menší než Napoleon, kdo se z konzula stal císařem. Bonapartistické režimy byly navíc v angličtině po celé 19. století velmi často označovány termínem Caesarist regimes – „caesarovské režimy“. Když se ve 20. a 30. letech 20. století zdálo, že se republiky všude na světě hroutí, začali ti, kdož jásali nad jejich zkázou, okamžitě činit paralely s agonií jejich starověkých předchůdců. V roce 1922 Mussolini záměrně propagoval mýtus o hrdinském, caesarovském pochodu na Řím. Nebyl jediný, kdo věřil, že byl právě překročen nový Rubikon. „Hnědá košile by pravděpodobně neexistovala bez

PŘEDMLUVA

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0015


RUBIKON

16

košile černé,“ přiznal později Hitler. „Pochod na Řím byl jedním

z rozhodujících obratů v dějinách.“

3

S italským fašismem dosáhla jistá dlouhá tradice západní politiky svého ohavného vrcholu a pak vymizela. Mussolini byl posledním světovým vůdcem, který se inspiroval příkladem starověkého Říma. Fašisty samozřejmě fascinovala římská krutost, pýcha i nezdolnost. Ale i ty nejvznešenější ideály aktivního občanského života, které kdysi tolik ovlivnily Thomase Jeffersona, dnes ztratily na své přitažlivosti. Byly příliš strohé, příliš nezábavné, příliš hrozily vystřízlivěním. V našem agresivně postmoderním světě nemůže být nic zastaralejší než staré Řecko a Řím. Uctívání Římanů jakožto hrdinů patří do 19. století. Byli jsme osvobozeni, jak kdysi vyjádřil John Updike, „od těch všech tíživých starých římských hodnot“.

4

Nyní již –

na rozdíl od řady minulých století – nejsou považovány za hlavní zdroj moderních občanských práv. Jen málo lidí se zamýšlí nad tím, proč na americkém kontinentě, o kterém národy starověku neměly ani tušení, by se měl druhý senát nacházet na druhém pahorku jménem Kapitol. Řecký Parthenon v našich myslích možná ještě jasně září, ale římské Forum stěží blikotá.

A přesto si západní demokracie lichotí, když své kořeny hledají pouze ve starověkých Aténách. Jsme totiž všichni také dědici římské republiky, a to v dobrém i zlém. Kdyby kniha tohoto názvu neexistovala, nazval bych svou publikaci Občané. Právě oni jsou totiž jejími protagonisty a zhroucení římské republiky je především jejich tragédií. I Římany nakonec unavily starodávné ctnosti, a oni proto dali přednost pohodlí v podobě snadného otroctví a míru. Raději chléb a hry než nekonečné bratrovražedné války. Jak sami Římané zjistili, jejich svoboda v sobě obsahovala zárodky jejich vlastní zkázy, což byla myšlenka, která stačila inspirovat řadu smutných moralistních úvah za vlády Neronovy i Domitianovy. A ani po stoletích neztratila nic ze své znepokojivé síly.

Budeme-li v této knize trvat na tom, že římská svoboda byla něčím víc než jen zvučným, leč obsahově prázdným švindlem, nechceme tím pochopitelně říct, že Řím byl někdy sociálním a demokratickým rájem. Nebyl. Svoboda a rovnostářství byly pro Římany dvě velmi odlišné věci. Rovni si byli pouze otroci navzájem spoutaní řetězy. Pro občana bylo podstatou života soupeření: bohatství a vo

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0016


17

ličské hlasy představovaly uznávaná měřítka úspěchu. Navíc byla

římská republika pochopitelně supervelmocí, jejíž dosah i převaha

představovaly pro Západ něco zcela nového. I když si tato fakta při

známe, nemusí to nikterak snižovat význam římské republiky pro

naši dobu. Dalo by se říci, že je tomu přesně naopak.

Od té doby, co jsem tuto knihu začal psát, se z přirovnání Říma

k moderním Spojeným státům americkým stalo do jisté míry klišé.

Historikům se mnohem častěji, než si myslí, stává, že se dostávají do

vleku současných událostí. Často dochází k tomu, že období, která

se zdála být cizí a vzdálená, se náhle překvapivě ocitají ve středu naší

pozornosti. Touto nejednoznačností se odedávna vyznačuje zejmé

na starověký svět, jenž je tomu našemu tak podobný, ale zároveň tak

naprosto cizí. Ve 30. letech 20. století spatřoval oxfordský profesor

antiky Ronald Syme, velký znalec starého Řecka a Říma, v nástupu

římských císařů k moci „římskou revoluci“, již považoval za před

znamenání věku fašistických a komunistických diktátorů. Řím byl

totiž vždycky interpretován a reinterpretován ve světle aktuálních

politických zvratů. Syme byl v tomto směru dědicem dlouhé a úcty

hodné tradice, jež sahá až k Machiavellimu. Ten čerpal z dějin řím

ské republiky poučení jak ve vztahu ke svému rodnému městu

Florencii, tak pokud šlo o jmenovce likvidátora římské republiky,

o Cesara Borgiu: „Ne bez rozvahy a bez důvodu říkávají moudří

mužové, že chceme-li předvídat, co bude, musíme uvážit, co bylo.

Neboť přítomné události jsou vždy jen vedlejší akty k nějaké událos

ti v minulosti.“

5

Existují samozřejmě období, kdy se toto tvrzení

může zdát fantastické. V jiných obdobích mu naopak dáváme za

pravdu – a současnost je určitě jedním z nich. Řím byl první a až do

nedávna jedinou republikou, která se dostala do pozice světové vel

moci, a je opravdu těžké si představit jakoukoli dějinnou epizodu,

která nastavuje naší přítomnosti zrcadlo úchvatnějším způsobem.

V tomto zrcadle lze totiž zahlédnout nejen hrubé obrysy – třebaže sla

boučké a zkreslené – geopolitiky, globalizace i toho, čemu se říká pax

Americana. Naše zvláštní záliby či sklony – od snahy bohatých napo

dobovat mluvu nižších vrstev přes chov exotických rybek až po šéf

kuchaře celebrit – musejí v historikovi nutně vyvolávat déjà vu.

Paralely však mohou klamat. Není třeba zdůrazňovat, že Římané

žili za okolností – fyzických, emocionálních i intelektuálních –, kte

PŘEDMLUVA

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0017


RUBIKON

18

ré byly hluboce odlišné od našich. Ty aspekty jejich civilizace, jež

nám připadají povědomé, mohou být skutečně podobné našim – ale

ne vždy. Mnohdy nám Římané mohou být nejvzdálenější právě ve

chvílích, kdy se nám zdají být nejbližší. Básník, který lká nad kru

tostí své milenky, či otec, jenž oplakává svou mrtvou dceru, nám

mohou skutečně sdělit cosi o neměnných rysech lidské povahy. Jak

naprosto cizí se nám však budou zdát názory Římana na sexuál

ní vztahy a rodinný život! A totéž bude platit o hodnotách, které

vdechly život samotné republice, o touhách jejích občanů i o rituá

lech a zákonech, jimiž se život římských občanů řídil. Pochopíme-li

tyto věci, pak pochopíme i mnohé z toho, co nám připadá na Říma

nech odpudivé. Skutky, které považujeme za zjevné zločiny, pak

minimálně dokážeme vidět v jiném světle, když už ne odpustit. Pro

lévání krve v arénách, vyhlazování významných měst, dobývání svě

ta – to vše byly z pohledu Římanů slavné úspěchy. Pochopíme-li

proč, dokážeme porozumět i samotné římské republice.

Pokusy vstoupit do myšlenkového světa dávno uplynulého věku

jsou samozřejmě odvážným počínáním, jehož výsledek není ani zda

leka zaručen. Posledních dvacet let římské republiky je nejlépe zdo

kumentovaným obdobním v římské historii a z pohledu odborníka

se k němu váže bohatství pramenného materiálu: proslovů, memoá

rů, a dokonce i soukromé korespondence. Tyto pramenné zdroje

však září jen proto, že je obklopuje tma. Jednou, až budou archivní

materiály k dvacátému století našeho letopočtu tak zlomkovité jako

materiály k dějinám starověkého Říma, napíše třeba někdo dějiny

druhé světové války, které budou vycházet jen z Hitlerových rozhla

sových projevů a Churchillových pamětí. Půjde tedy jen o výřez

z mnohorozměrných prožitků: nebudou existovat dopisy z fronty

ani deníky vojáků. Místo nich bude jen ticho, které je historikovi sta

rověku tak dobře známé. Řečeno pozměněnými slovy Shakespearo

va Fluellena: „Nikde žádné klevetění či švitoření v Pompeiově tábo

ře.“ Ani v rolnické chýši, ani v chatrči obyvatel chudinské čtvrti, ani

v ubikacích otroků lopotících se na poli. Ženy lze sice tu a tam za

slechnout, ale jen ty nejurozenější. A dokonce i ty jsou bez výjimky

citovány – a mnohdy nesprávně – muži. Hledat v římských dějinách

detaily týkající se někoho, kdo nepatřil do vládnoucí vrstvy, je stejně

obtížné jako hledat jehlu v kupce sena.

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0018


19

Dokonce i vyprávění o významných událostech a výjimečných

mužích, ačkoli se nám mohou jevit velkolepá, jsou ve skutečnosti jen ruinami. Připomínají některý z akvaduktů římského venkova, jehož rozkročené oblouky znenadání vystřídají pole. Římané se vždycky děsili, že by se něco takového mohlo stát jejich osudem. Jak to vyjádřil jejich první velký historik Sallustius: „Ale doopravdy rozhoduje ve všem štěstí, to všem událostem – více podle svého rozmaru než podle pravé ceny – propůjčí slávu nebo je zatemní.“

6

Je ironií, že osud vlastních Sallustiových spisů může posloužit jako doklad této hořké myšlenky. Caesarův stoupenec Sallustius sepsal historii let, která bezprostředně předcházela nástupu jeho patrona k moci. Čtenáři toto dílo jednoznačně chválili a považovali za definitivní zpracování dané doby. Kdyby se dochovalo, šlo by o dobové vylíčení římských dějin mezi roky 78 a 67 př. n. l., což byla léta bohatá na rozhodující a dramatické události. Ze Sallustiova mistrovského díla však zůstaly jen kusé fragmenty. Z nich i z dalších útržkovitých informací lze sice zrekonstruovat souvislé vyprávění, nicméně trhliny a skuliny, které toto vyprávění má, se už nijak vyspravit nedají.

Není divu, že badatelé zabývající se starověkem se obávají vyslovovat jednoznačné soudy. Stačí napsat jedinou větu o starověkém světě a okamžitě čelíte pokušení tento svět nějak zhodnotit. A i když je pramenů maximální možné množství, přesto se všude objevují rozpory a věci nejisté. Vezměte si například onu slavnou událost, podle níž je tato kniha pojmenována. To, že k překročení Rubikonu došlo tak, jak jsem to popsal, je pravděpodobné, ale rozhodně ne jisté. Jeden pramen nám říká, že Rubikon přebrodili Caesarovi legionáři po svítání. Jiný tvrdí, že předsunutá hlídka vstoupila do Itálie již ve chvíli, kdy Caesar teprve dorazil ke břehu řeky. I datum se dá vyvodit pouze z nesouvisejících událostí. Většina badatelů se shoduje na datu okolo 10. ledna, ale obhájit lze kterýkoli den mezi 10. a 14. lednem. Kvůli vrtochům předjuliánského kalendáře odpovídalo navíc to, co Římané nazývali Ianuarius, nikoli našemu lednu, nýbrž listopadu.

Čtenář by se měl zkrátka řídit praktickou zásadou, že mnohá z tvrzení této knihy lze zřejmě zpochybnit prostřednictvím protichůdné interpretace. Rychle však musím dodat, že ve vás nechci touto radou

PŘEDMLUVA

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0019


RUBIKON

20

vyvolat beznaděj. Jde spíš o nutnou předmluvu k vyprávění, které

bylo poskládáno ze střepin, a to takovým způsobem, aby se zakry

ly nápadnější spoje a mezery. To, že je něco takového možné, tedy

že z událostí konce římské republiky lze vytvořit souvislý příběh, je

jednou z věcí, která antické historiky na tomto období fascinuje.

Rozhodně tedy nevidím důvod, proč bych se měl za tento přístup

omlouvat. Po dlouhém období nemilosti je narativní historie opět

v módě. Ale i kdyby fungovala tak, jak mnozí tvrdí, tedy kdyby pou

ze vřazovala minulé události do nějakého uměle vytvořeného rám

ce, nebyla by to sama o sobě žádná vada. Narativní historie nás totiž

může přiblížit k myšlenkovému světu samotných Římanů. Existova

lo jen málo římských občanů, kteří by si sebe sama nepředstavovali

jako hrdinu svých vlastních dějin. Šlo o přístup, jenž v mnohém po

sunul Řím ke katastrofě, avšak zároveň dodal vyprávění o pádu re

publiky zvláštní senzačnost a hrdinský nádech. Necelou generaci po

popisovaných událostech lidé užasle kroutili hlavou nad tím, že ně

kdy mohla existovat taková doba a takoví velikáni. O půl století

později mohl velebitel císaře Tiberia Velleius Paterkulus zvolat:

„Zdá se být téměř zbytečným úkolem upozorňovat na věk, kdy žili

muži tak výjimečného charakteru,“

7

– a pak vše dopodrobna vylí

čit. Podobně jako všichni Římané i on věděl, že právě v činech, ve

významných skutcích a pozoruhodných úspěších se nejvelkolepěj

ším způsobem odráží duch jeho lidu. A z toho mu vyplývalo, že

právě prostřednictvím vyprávění lze tomuto duchu nejlépe poro

zumět.

Více než dvě tisíciletí po pádu republiky nás stále udivuje „výji

mečný charakter“ mužů – a žen –, kteří v tomto dramatu zazářili.

A totéž platí i o římské republice samotné. Je možná méně známá

než nějaký Caesar, Cicero či Kleopatra, ale je pozoruhodnější než

kdokoli ze jmenovaných. Možná se hodně věcí nikdy nedovíme, ale

pořád tu je mnohé, co před námi znovu ožije. Budou to především

občané římské republiky, kteří se alespoň částečně vynoří z antic

kého mramoru, a my tak na pozadí ze zlata a ohně uzříme jejich tvá

ře: tváře, z nichž na nás hledí cizí, přesto však někdy až děsivě zná

mý svět.

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0020


21

Tmavě vyznačená území byla přímo spravována římskou republikou.

GALIE

HISPÁNIE

Marseille

ILÝRIE

ITÁLIE

KORSIKA

SARDINIE

SICÍLIE

AFRIKA

Kartágo

Řím

Neapol

MAKEDONIE

Atény

Korint

Středozemní moře

Kréta

Rhodos

Pergamon

ASIE

PONTUS

Alexandrie

Kypr

SÝRIE

EGYPT

Mapa 1

Římský svět v roce 140 př. n. l.

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0021


RUBIKON

22

„Lidská povaha

je všeobecně prodchnuta touhou po svobodě

a nenávistí k otroctví.“

CAESAR, ZÁPISKY O VÁLCE GALSKÉ

„Jen pár lidí dává přednost svobodě

– většina neusiluje o nic víc

než jen o spravedlivé pány.“

SALLUSTIUS, DĚJINY

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0022


23

1.

REPUBLIKA

PROTIKLADŮ

Hlasy předků

Před vznikem republiky vládli Římu králové. O jednom z nich, na

myšleném tyranovi jménem Tarkvinius, se vypráví tajuplný příběh.

Jednoho dne ho v jeho paláci navštívila jakási stařena. V náručí nes

la devět knih. Když je Tarkviniovi nabídla ke koupi, vysmál se jí do

očí. Tak neskutečná byla cena, kterou za ně požadovala. Stařena se

nehodlala o ceně dohadovat, otočila se a beze slova odešla. Tři kni

hy spálila a pak se znovu objevila před králem a za stejnou cenu mu

nabídla ke koupi knihy zbývající. Král odmítl i podruhé, třebaže

nyní již s menší sebejistotou. Stařena odešla i podruhé. Teď už začí

nal byl Tarkvinius nervózní z toho, co že to odmítá koupit. A tak

když se ta záhadná stařena objevila potřetí, nyní již jen se třemi kni

hami, koupil je, ačkoli za ně musel zaplatit tolik, kolik původně po

žadovala za devět. Stařena vzala peníze, zmizela a nikdo už ji víc

krát neviděl.

Co vlastně byla zač? Jak se později ukázalo, její knihy obsahovaly

proroctví takové síly, že Římanům záhy došlo, že autorkou knih

mohla být jen jedna jediná osoba – Sibyla. Tento závěr však pouze

vyvolával další otázky, neboť legendy o Sibyle byly podivné a ne

jasné. Vzhledem k tomu, že předpověděla již trojskou válku, doha

dovali se lidé o tom, zda Sibylou není ve skutečnosti deset po sobě

žijících prorokyň či zda není Sibyla nesmrtelná anebo předurčená

k životu dlouhému tisíc let. Ti, kdo toho o světě věděli víc než ji

ní, si dokonce kladli otázku, zdali vůbec nějaká Sibyla existovala.

Opravdu jisté jsou vlastně jen dvě věci: že Sibyliny knihy, psané těž

ko čitelnou starobylou řečtinou, rozhodně existovaly a že bylo mož

né se z nich poučit o povaze budoucích událostí. Díky opožděné

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0023


RUBIKON

24

prozíravosti, jež Tarkvinia nakonec přiměla ke koupi knih, Římané

získali okno s výhledem do budoucnosti světa.

Tarkviniovi to však příliš nepomohlo. V roce 509 př. n. l. se stal

obětí palácového převratu a byl vyhnán z Říma. Králové vládli Ří

mu více než dvě stě let, od doby založení města, ale Tarkvinius, sed

mý v řadě, měl být zároveň králem posledním.

1

Po jeho vyhnání

byla monarchie zrušena a byla vyhlášena republika. Od té doby

hleděli Římané na královský titul s takřka patologickou nenávistí.

Vyhýbali se mu na sto honů, a kdykoli o něm slyšeli mluvit, běhal

jim z toho po zádech mráz. Heslem převratu proti Tarkviniovi byla

svoboda. Právě svoboda – svoboda města, které nemělo žádného

pána – byla od té doby uctívána jako právo, s nímž se člověk rodí,

a jako jednotící prvek všech občanů. Aby mohli svobodu ubránit

před ambicemi potenciálních tyranů, dohodli se zakladatelé repub

liky na zvláštním mocenském uspořádání. Pravomoci vyhnaného

Tarkvinia pečlivě rozdělili mezi dva volené úředníky, konzuly,

2

při

čemž žádný z nich nesměl být ve funkci déle než rok. Způsob jejich vlády, kdy stáli v čele svých spoluobčanů a jeden bránil přílišným ambicím toho druhého, je působivým dokladem klíčového principu římské republiky. Ten říkal, že již nikdy nebude žádnému jednotlivci dovoleno, aby se stal nejvyšším vládcem Říma. Zřízení konzulského úřadu se jistě mohlo zdát překvapivou novinkou, přesto nešlo o změnu tak radikální, aby Římany zcela odřízla od jejich minulosti. Monarchii bylo možné zrušit, ale mnoho dalších věcí ne. Kořeny nové republiky sahaly hluboko do minulosti – mnohdy velice hluboko. Jedním z privilegií konzulů bylo právo nosit tógu s purpurovým lemem, stejnou jako nosili králové. Když se řídili věšteckými znameními, činili tak prostřednictvím rituálů, které se datovaly do doby před založením Říma. A pak tu samozřejmě, jako nejbájnější odkaz království, byly ony knihy, které po sobě zanechal Tarkvinius, ty tři záhadné svitky plné proroctví, označované za spisy jakési staré a dost možná i nadčasové Sibyly.

Informace v nich obsažené byly tak citlivé, že je Římané prohlásili

za státní tajemství a přístup k nim přísně omezili. Kdyby byl nějaký občan přistižen, jak si je opisuje, byl by zašit do pytle a vhozen do moře. Pouze v nejnebezpečnějších situacích, kdy hrozivá znamení varovala republiku před blížící se katastrofou, bylo možné do těchto

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0024


25

knih nahlédnout. Jedině tehdy, když byly všechny možnosti vyčerpány, směli speciálně jmenovaní úředníci vystoupat k Jupiterovou chrámu, kde byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření tyto knihy trvale uloženy. Poté úředníci svitky rozvinuli a prsty přejížděli po vybledlých řádcích řeckého textu. Proroctví byla nato rozšifrována a vyvodila se z nich rada, jak nejlépe usmířit rozhněvaná nebesa.

A nějaká rada se našla vždycky. Římané byli lidem stejně praktickým jako zbožným a nesnášeli fatalismus. O budoucnost se zajímali jen proto, že hodlali získat informace potřebné k tomu, aby ji mohli snáze držet v patřičných mezích. Krvavý déšť, průrvy chrlící oheň, myši požírající zlato: všechna tato strašlivá znamení považovali Římané za obdobu upomínek doručovaných soudními zřízenci dlužníkům, za varování, že má římský lid u svých bohů nedoplatky. Aby je uhradil, stačilo někdy ve městě zavést cizí kult, tedy začít uctívat božstvo, které bylo doposud neznámé. Častěji však tato znamení směřovala k návratu do minulosti, neboť úředníci se zoufale snažili přijít na to, která z tradic je asi zanedbávána. Postačilo tedy obnovit něco z minula, vrátit věcem jejich tradiční podobu, a bezpečnost republiky tak byla zajištěna.

Tento předpoklad dřímal kdesi hluboko v duši každého Římana. Celé století po založení republiky byl římský stát opakovaně sužován sociálními nepokoji, požadavky na rozšíření občanských práv a neustálými ústavními reformami. Ani v tomto bouřlivém období neztratili Římané svou silnou nechuť ke změnám. Slovo „novota“ mělo pro občany římské republiky zlověstné konotace. Římané byli ovšem pragmatičtí, a dokázali proto akceptovat nové věci, byly-li maskovány jako vůle bohů anebo starodávný zvyk, nikdy však kvůli novosti samé. Byli konzervativní a flexibilní zároveň: to, co fungovalo, neměnili, co nefungovalo, to si přizpůsobovali, a co bylo přebytečné, to zachovávali jako posvátné haraburdí. Republika tak byla zároveň staveništěm i skládkou. Budoucnost Říma se rodila uprostřed veteše minulosti.

Římané sami v tom však paradox rozhodně nespatřovali, považovali to naopak za samozřejmé. Jak jinak by mohli investovat do svého města, když ne tím, že se budou držet zvyků svých předků? Soudobí zahraniční komentátoři, kteří měli sklon považovat římskou zbožnost za „předsudek“

3

a interpretovat ji jako podvádění mas

REPUBLIKA PROTIKLADŮ

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0025


RUBIKON

26

vládnoucí vrstvou, špatně chápali podstatu věci. Římská republika se odlišovala od jiných států. Zatímco řecká města drtily pravidelně občanské války a revoluce, Řím byl vůči takovýmto pohromám imunní. Navzdory všem sociálním zvratům prvého století římské republiky netekla nikdy v ulicích krev římských občanů. Pro Řeky bylo tudíž příznačné, že se tento ideál sdíleného občanství snažili zlehčovat a označovat za záměrně vytvářený klam! Pro Římana však nebylo nic posvátnějšího ani více uctívaného. Vždyť právě status občana jej definoval. Věc veřejná – res publica – byla přece tím, co slovo „republika“ znamenalo. Jedině když viděl svůj odraz v očích svých druhů, věděl Říman, že je člověkem.

A také proto, že slyšel své jméno vyslovovat ústy všech. Dobrým občanem byl za republiky ten, kdo byl obecně považován za dobrého. Římané nespatřovali žádný rozdíl mezi vynikajícími morálními postoji člověka a jeho pověstí. Pro obojí měli totéž slovo: honestas. Ocenění ze strany celého města bylo konečným a jediným důkazem skutečné hodnoty. A proto se nespokojení občané vydávali do ulic a požadovali přístup k dalším poctám a slávě. Občanské nepokoje vedly bez výjimky ke vzniku nových úřadů: nejprve v roce 494 př. n. l. úřadu edila a tribuna lidu, v roce 447 př. n. l. úřadu kvestora a konečně v roce 367 př. n. l. ke vzniku úřadu prétora. Čím více bylo postů, tím více bylo úkolů; čím více bylo úkolů, tím více bylo příležitostí dosáhnout úspěchu a osvědčit vlastní kvality. Chvála byla tím, o co každý občan stál – tak jako hanba tím, čeho se nejvíc obával. Ne zákony, ale vědomí, že se na mě dívají moji spoluobčané, bránilo tomu, aby římská soutěživost přerostla v sobeckou ambicióznost. Ačkoli snaha vyniknout měla bez výjimky podobu zničujícího a nesmiřitelného boje, nebylo v jejím rámci místo pro nedisciplinovanou ješitnost. Nadřazovat osobní slávu a pocty zájmům celého společenství, to bylo chování typické pro barbara anebo, což bylo ještě horší, pro krále.

Římané se učili mírnit navzájem svou soutěživost ve prospěch obecného blaha. Ve vztahu k ostatním státům je však takováto omezení nebrzdila. „Víc než kterýkoli jiný lid vyhledávají Římané slávu a dychtí po chvále.“

4

Důsledky této římské touhy po slávě byly pro

sousedy Říma jednoznačně zničující. Římské legie představovaly účinnou a bezohlednou vojenskou sílu, na niž bylo jen málo protiv

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0026


27

níků připraveno. Když vzdor nějakého města přinutil Římany, aby je vzali ztečí, měli ve zvyku pozabíjet všechny živé tvory, které tam nalezli. Spoušť, již za sebou legionáři zanechávali, se dala snadno poznat podle uťatých psích hlav a nohou dobytka rozesetých mezi lidskými mrtvolami.

5

Římané však zabíjeli právě proto, aby vyvo

lávali hrůzu. Nečinili tak v záchvatu divokého šílenství, nýbrž jako disciplinované součástky válečného stroje. Odvaha, s níž do legií vstupovali, umocňovaná hrdostí na vlastní město a vírou v jeho budoucnost, byla citem, s nímž každý Říman vyrůstal. Římský způsob válčení tedy provázel zvláštní přízrak smrti, anebo podle Římanů – slávy.

I tak trvalo ostatním italským státům poměrně dlouho, než pochopily, jakého dravce to mají ve svém středu. V prvém století republiky si Římané zajistili nadvládu nad městy, která neležela dál než patnáct kilometrů od bran Říma. Avšak i ten nejsmrtonosnější dravec byl někdy mládětem. A tak si i Římané, kteří zpočátku jen kradli dobytek a zaplétali se do šarvátek s nepočetnými kmeny obývajícími okolní kopce, postupně vytvářeli instinkty potřebné k tomu, aby mohli vládnout a zabíjet. Do 60. let 4. století př. n. l. se stali pány střední Itálie. V následujících desetiletích postupovali na sever a na jih a rozdrtili veškerý odpor, s nímž se zde setkali. Do 60. let 3. století př. n. l. tak rychle ovládli celý Apeninský poloostrov. K zisku slávy by však nic menšího nestačilo. Městským státům, které poníženě uznaly jejich nadvládu, prokazovali Římané takové laskavosti, jakých se klientům dostává od patrona. Státy, které se jim vzepřely, však čekal ustavičný boj. Žádný Říman nesnesl, aby jeho město ztratilo tvář. Než strpět něco takového, to raději podstoupili jakékoli utrpení.

Brzy nastala doba, kdy to musela republika prokázat v boji na život a na smrt, a to doslova. Války s Kartágem byly nejstrašnější, jaké Řím do té doby vedl. Kartágo, město semitských osadníků na severoafrickém pobřeží, ovládalo obchodní cesty v západním Středomoří a disponovalo finančními zdroji minimálně tak velkými jako Řím. Ačkoli šlo převážně o námořní mocnost, bylo Kartágo po staletí zapleteno do válek s řeckými městy na Sicílii. Římané, kteří se teď nalézali za Messinskou úžinou, představovali nový a složitý faktor, pokud šlo o další vývoj konfliktu. Dalo se předpokládat, že sicilští

REPUBLIKA PROTIKLADŮ

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0027


RUBIKON

28

Řekové neodolají pokušení a zatáhnou do svých věčných šarvátek s Kartágem Řím. Zároveň se však dalo počítat s tím, že jakmile budou Římané ve hře, nebudou se chtít řídit řeckými pravidly. V roce 264 př. n. l. přeměnil Řím nevýznamný spor ohledně smluvních práv v totální válku. Římu chyběla námořní tradice – zpočátku ztrácel jednu flotilu za druhou, ať už v důsledku protivníkových vojenských akcí či počasí. Více než dvě desetiletí strašlivých vojenských ztrát však Římané přestáli a nakonec Kartágo porazili. Kartaginci se podle mírové smlouvy museli ze Sicílie zcela stáhnout. Aniž by o to Řím původně usiloval, právě založil zámořskou říši. Sicílie byla v roce 227 př. n. l. ustavena první římskou provincií.

Scéna, na níž se odehrávala římská válečná tažení, se brzy měla ještě rozšířit. Kartágo bylo sice poraženo, ale ne rozdrceno. Když ztratilo Sicílii, obrátilo své imperiální ambice směrem k Hispánii. Kartaginci pokořili zdejší vražedné horské kmeny a začali tu hledat drahé kovy. Bohatství plynoucí ze španělských dolů jim umožnilo uvažovat o obnovení války s Římem. Přední vojevůdci Kartága si již o nepříteli nedělali iluze. Na totální válku bude třeba odpovědět stejnou mincí a vítězství nebude možné, nebude-li římská moc zcela zničena.

To bylo také cílem armády vedené Hannibalem, která se v roce 218 př. n. l. vydala na cestu z Hispánie do Říma, a to přes jižní Galii a Alpy. Strategií a taktikou Hannibal vysoce předčil své protivníky a uštědřil římské armádě tři senzační porážky. Při svém třetím vítězství, u Kann, Hannibal zcela zničil osm legií, a přivodil tak římské republice nejhorší vojenskou katastrofu v dějinách. Dle všech konvencí a předpokladů soudobého válečnictví měli Římané uznat Hannibalův triumf a prosit o mír. Řím však i nadále pokračoval ve vzdoru. Je přirozené, že v takovéto chvíli hledali Římané radu v Sibylině proroctví. Podle něj měli být na městském tržišti zaživa pohřbeni dva Galové a dva Řekové. Římští úředníci se Sibylině radě plně podřídili. Tímto šokujícím barbarským činem dal římský lid na srozuměnou, že neexistuje nic, co by neučinil pro svobodu svého města. Jediným protipólem svobody byla pro Římany totiž vždycky smrt.

A tak to šlo rok za rokem. Sražen na kolena, Řím se zase neochvějně stavěl na nohy. Budoval další a další armády, podržel si Sicílii, jeho legie dobyly državy Kartága na Pyrenejském poloost

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0028


29

rově a patnáct let po bitvě u Kann musel Hannibal čelit další řím

ské armádě, tentokrát na africké půdě. Byl poražen. Kartágo už

nemělo dost mužů na to, aby mohlo pokračovat v boji. A když mu

byly sděleny podmínky vítěze, poradil Hannibal svým krajanům,

aby je přijali. Na rozdíl od Říma po bitvě u Kann nechtěl riskovat

úplné zničení svého města. Navzdory tomu Římané nikdy nezapo

mněli, že v Hannibalovi – pokud šlo o válečné úsilí i mocenské

ambice – našli nepřítele, který se jim nejvíce podobal. Ještě něko

lik století po porážce Kartága bylo možné v Římě spatřit Hanniba

lovy sochy. A dokonce i potom, co Římané zredukovali Kartágo na

bezmocný zbyteček tím, že zkonfiskovali jeho provincie, flotilu

i slavné válečné slony, nepřestávali se děsit toho, že by se znovu

mohlo postavit na nohy. Taková nenávist byla největším kompli

mentem, jakého se mohlo nějakému státu od Římanů dostat. Kar

tágo bylo podrobeno, ale ani přesto se mu nedalo věřit. Římané po

hlédli do svého vlastního nitra a nesmiřitelnost, kterou tam našli,

přiřkli i svému největšímu nepříteli.

Nikdy víc už nehodlali tolerovat žádnou mocnost, která by byla

s to ohrozit jejich vlastní existenci. Než aby něco takového riskova

li, raději považovali za oprávněný preventivní úder vůči jakémukoli

protivníkovi, který podle nich začínal být příliš sebevědomý. Tako

víto protivníci se hledali snadno – až příliš snadno. Ještě před vál

kou s Hannibalem si římská republika navykla vysílat občasné vo

jenské výpravy na Balkán, aby tak římští úředníci mohli zastrašovat

místní panovníčky a měnit hranice. Římané měli tento způsob ná

tlaku trvale v oblibě, jak mohli potvrdit Italikové. Dávali tím zřetel

ně najevo známý fakt, že Řím nehodlá snést jakoukoli neúctu. Pro

nespolehlivé a hádavé řecké státy to však byla lekce, kterou příliš

nechápaly. Jejich zmatek byl pochopitelný: v prvých letech jejich

vzájemných střetů se římská republika nechovala jako konvenční

imperiální mocnost. Legie pokaždé udeřily zničující silou jako blesk

z čistého nebe a pak zase zmizely tak náhle, jako se objevily. Třeba

že byly tyto občasné vpády divoké, oddělovala je od sebe dlouhá

období, kdy to vypadalo, že Řím zcela ztratil o řecké záležitosti zá

jem. A i když Řím přece jen vojensky zasáhl, byly jeho výpady přes

Jaderské moře prezentovány jako akce s cílem udržet mír. Skuteč

ným cílem totiž stále ještě nebylo připojení balkánských území, ale

REPUBLIKA PROTIKLADŮ

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0029


RUBIKON

30

snaha dát zřetelně najevo prestiž republiky a vytnout políček někte

ré příliš drzé místní mocnosti.

V prvých letech římské angažovanosti na Balkáně se to v podstatě

týkalo Makedonie. Toto severořecké království ovládalo Egejský po

loostrov již dvě stě let. Jakožto dědic trůnu Alexandra Veliké

ho považoval král této země vždycky za samozřejmé, že se může

chovat tak arogantně, jak se mu zlíbí. Navzdory opakovaným trest

ným výpravám římské armády se této představy nikdy zcela nevzdal

a v roce 168 př. n. l. došla Římu trpělivost. Řím makedonskou mo

narchii prostě zrušil, a to tak, že ji nejprve rozdělil na čtyři loutkové

republiky a od roku 148 př. n. l. zde pak nastolil svou přímou vládu.

Řím tak v této oblasti přestal být mocností udržující mír a přeměnil

se v mocnost okupační. Podobně jako v Itálii, kde silnice protínaly

krajinu jako vlákna pavoučí sítě, dokončila i zde technická vyspělost

to, co započala armáda. Silnice zvaná via Egnatia, nesmírně dlouhý

zářez s kamenným podkladem a štěrkovým povrchem, vedla divo

kými balkánskými kraji od Jaderského k Egejskému moři a před

stavovala životně důležitý článek řetězu, jenž připoutával Řecko

k Římu. Umožňovala také přístup k ještě exotičtějším oblastem,

ke krajům za modrým Egejským mořem, kde pozornost Říma zře

telně lákala třpytivá města bohatá na zlato a mramor, umělecká díla

i exotické kuchařské recepty. Již v roce 190 př. n. l. vtrhla římská

armáda do Asie, na prach rozdrtila armádu místního despoty a po

nížila jej před zraky celého Blízkého východu. Obě místní supervel

moci – Sýrie a Egypt – musely rychle zapomenout na svou pýchu,

postupně se smířit s vměšováním ze strany římských velvyslanců

a poníženě uznat hegemonii Říma. Formálně byla římská říše regio

nálně omezená, kromě Apeninského poloostrova zahrnovala pouze

Makedonii, Sicílii a části Hispánie. Mezi lety 150 a 140 př. n. l. však

již její vliv sahal do řady cizích zemí, o nichž jen málo lidí v Římě vů

bec kdy slyšelo. Rozsah a rychlost mocenského růstu republiky byly

něčím tak překvapivým, že nikdo, a rozhodně ne sami Římané, nevě

řil úplně tomu, že by něco takového mohlo být vůbec možné.

Římané byli úspěchy své země nejen uchváceni, ale pro mnohé

byly tyto úspěchy také zdrojem rozpaků. Moralisté dělali to, co bylo

pro římské moralisty příznačné: přítomnost viděli ve srovnání s mi

nulostí v nepříznivém světle. Pro důkazy, že současný vývoj má na

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0030


31

říši zhoubný vliv, nemuseli chodit daleko. Příliv zlata zjevně narušoval starodávné normy. S pleněním cizích zemí se do Říma dostávaly cizí zvyklosti i filozofické názory. Veřejné vystavování východních pokladů i změť cizích jazyků v ulicích Říma vyvolávaly jak obavy, tak pýchu. Nezdolné rolnické hodnoty, které Římanům vybojovaly jejich říši, začaly být sice v praxi očividně ignorovány, o to většího obdivu se jim však dostávalo. „Republika je založena na svých starodávných zvycích a lidské síle,“

6

tvrdilo se vítězoslavně po

válce s Hannibalem. Ale co když se tyto stavební kameny začnou drolit? Zachvěje se republika a padne? Ohromující přeměna jejich města ze „zapadákova“ v supervelmoc Římany dezorientovala a vyvolávala v nich nervozitu z možné žárlivosti bohů. Objevil se tak nepříjemný paradox. Angažovanost Římanů ve světě začala vypadat jako měřítko jejich úspěchu i úpadku.

Ať už Řím dosáhl jakékoli velikosti, hrozba jeho možné zkázy nevymizela. Úkazy jako strašlivé zvířecí zrůdy či zlověstný let ptáků nepřestávaly znepokojovat římský lid. Jestliže se znamení zdála být obzvláště hrozivá, nutila Římany nahlížet do Sibyliných knih. Jako vždycky se v nich našel recept na řešení situace a byl také vždy použit. Časem prověřené postupy a zvyky předků tak v Římě znovu ožívaly a opětovně se upevňovaly. Katastrofu se tímto způsobem zatím vždy podařilo zažehnat a republiku zachránit.

Svět se však stále zrychloval a měnil a římská republika s ním. Některé známky krize vzdorovaly hojivé síle všech starodávných rituálů. Změny, které římský lid uvedl v pohyb, se nedaly snadno zabrzdit – ani prostřednictvím Sibyliných doporučení.

K ilustraci tohoto faktu nebylo třeba žádných špatných znamení. Stačilo se jen projít ulicemi nového hlavního města světa.

V rušných ulicích Říma totiž nebylo vše v pořádku.

Hlavní město světa

Město – svobodné město – bylo místem, kde mohl být člověk skutečným člověkem. Římané to považovali za samozřejmost. Mít civitas, občanství, znamenalo být civilizovaným člověkem. Bez tohoto rámce, který poskytovalo pouze nezávislé město, neměl život žád

REPUBLIKA PROTIKLADŮ

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0031


RUBIKON

32

nou cenu. Být občan znamenalo být druhem ostatních občanů, sdí

let s nimi radosti i strasti, ambice i obavy, slavnosti, volby i vojenská

cvičení. Tak jako svatyně ožívá přítomností boha, i město jakožto

sídlo bylo považováno za posvátné díky životu komunity, jíž posky

tovalo přístřeší. Město bylo posvátnou záležitostí. Jeho vzhled po

skytoval svědectví o odkazu předků, jenž učinil obyvatele města ta

kovými, jakými byli. Umožňoval poznat ducha státu.

Když cizí mocnosti poprvé vstoupily do kontaktu s Římem, bylo

pro ně tvrzení, že vzhled města vypovídá mnohé o jeho obyvatelích,

zdrojem útěchy. Ve srovnání s krásnými městy řeckého světa byl Řím

zaostalým a zchátralým místem. Makedonští dvořané se povýšeně

smáli, kdykoli slyšeli někoho Řím popisovat.

7

Příliš jim to však

nepomohlo. I potom, co se svět před římskou republikou plazil, ne

zbavil se Řím jistého nádechu provinčnosti. Křečovité pokusy o po

vznesení města měly jen malý účinek. I samotní Římané, kteří se

postupně seznamovali s harmonickými, dobře vyprojektovanými

městy Řeků, občas pociťovali rozpaky. „Když Kapuánci srovnávají

Řím – i s jeho pahorky a hlubokými údolími, podkrovními patry

balancujícími nad ulicemi, zoufalými silnicemi a stísněnými zapad

lými uličkami – se svým vlastním městem, elegantně rozprostřeným

v příhodné rovině, vysmívají se nám a dívají se na nás skrz prsty.“

8

Přesto přese všechno byl však Řím svobodným městem a Kapua ni

koli.

A žádný Říman na to přirozeně nezapomínal. Někdy si možná nad

stavem svého města zanaříkal, ale nikdy na Řím nepřestával být hrdý.

Přišlo mu samozřejmé, že Římu, pánu světa, bylo bohy požehnáno,

a město tak bylo předurčeno k nadvládě nad ostatními. Učenci pou

kazovali na to, že město je díky své poloze chráněno před extrémním

horkem, které otupuje ducha, a zimou, jež zmrazuje mozek. Bylo tu

díž prostým geografickým faktem, že „římský národ má uprostřed

prostoru celého zemského okrsku a uprostřed všech zemí hranice

správné“.

9

Ale mírné klima nebylo jedinou výhodou, kterou bohové

promyšleně poskytli římskému lidu. V Římě byly kopce, které se daly snadno bránit, řeka, jež umožňovala přístup k moři, prameny a svěží vzduch, díky nimž bylo v údolích zdravé prostředí. Čteme-li pochvalná slova římských autorů na adresu jejich města,

10

nenapadlo by nás,

že myšlenka postavit město na sedmi pahorcích byla v rozporu se zá

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0032


33

sadami, podle nichž Římané svá města zakládali. Nedozvíme se navíc ani to, že Tibera se často rozvodňovala a že římská údolí byla zamořena malárií.

11

Římané cítili ke svému městu onen typ lásky, který

v nepřehlédnutelných chybách vidí jen a jen přednosti.

Idealizovaný pohled na Řím soustavně zastiňoval ohavnou realitu. Řím tak připomínal matoucí kombinaci paradoxů s velkolepostí, kde nic nebylo přesně takové, jakým se to být zdálo. Navzdory veškeré „nádheře, kouři [a] hluku“

12

svého města se Římané nepřestá

vali vracet ve své fantazii k oblíbené představě prapůvodní idyly, která měla kdysi údajně existovat na březích Tibery. Tak jak se Řím pod vlivem trvalé expanze nadýmal i bortil, bylo možné – tu nezřetelně, tu zcela jasně – zahlédnout, jak z přecpané moderní metropole trčí holé kosti starého městského státu. Vzpomínky na minulost byly v Římě pečlivě střeženy. Byla zde patrná věčná snaha o kompromis mezi přítomností a minulostí, mezi ustavičným pohybem a úctou k tradicím, mezi praktičností a oddaností mýtům. Čím přeplněnější a zkaženější město bylo, tím více toužili Římané po jistotě, že Řím pořád zůstává tím starým Římem.

A tak kouř z obětí určených bohům stoupal i nadále nad sedm pahorků, tak jako tomu bylo v dobách dávno minulých, kdy stromy „všeho druhu zcela pokrývaly jeden z pahorků, Aventin“.

13

Lesy

z města již dávno zmizely. A jestliže v Římě stále mířil k nebesům dým z oltářů, pak jeho dalším zdrojem byly nesčetné krby, pece a řemeslnické dílny. Dlouho před tím, než poutník vůbec Řím spatřil, upozorňoval jej vzdálený mlžný hnědý opar na to, že se k tomuto velkému městu blíží. Smog však nebyl jediným znamením. Okolní města se slavnými jmény, rivalové římské republiky v archaické minulosti, byla nyní opuštěná; scvrkla se do podoby několika osamocených hostinců a vyprázdnila vlivem gravitační síly Říma.

Pokračoval-li však poutník dál, zjistil, že cesta je lemována novějšími osadami. Řím totiž již nebyl schopen ubytovat narůstající populaci a začínal praskat ve švech. Podél hlavních přístupových cest se proto rozprostírala městečka z chatrčí. Svůj příbytek zde nacházeli také mrtví. Nekropole, jež se táhly při slavné Appiově silnici směrem k pobřeží a na jih, byly známé kvůli lupičům a laciným prostitutkám. Když se poutník blížil k branám Říma, mohl si povšimnout, že zápach města zjemňuje vůně myrhy a kasie, parfémů mrt

REPUBLIKA PROTIKLADŮ

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0033


RUBIKON

34

vých, kterou k němu přinášel lehký větřík směrem od některé cypři

šemi zastíněné hrobky. Takovéto chvíle, kdy člověk cítil, že je spjat

s minulostí, bývaly v Římě běžné. Klid hřbitova poskytoval však

zároveň úkryt násilí a prostituci a ani ta nejposvátnější a nejvíce nad

časová místa se nevyhnula zohyzďování. Na hrobky byly sice umís

ťovány zákazy volební agitace, nicméně graffiti se na nich i přesto

objevovala. V Římě, sídle republiky, se politika podobala nakažlivé

chorobě. Pouze v dobytých městech byly volby nedůležitou událos

tí. Řím, který v jiných společnostech neutralizoval politický život,

byl hlavním světovým jevištěm, pokud šlo o ambice a sny.

Ale ani hrobky poničené nápisy nedokázaly připravit poutníka na

zmatek za městskými branami. Římské ulice nikdy nikdo neprojek

toval. K tomu by bylo třeba nějakého despoty se zájmem o archi

tektonický rozvoj města. Římští úředníci však jen zřídkakdy bývali

ve svých funkcích déle než rok. Následkem toho rostlo město chao

ticky, pod vlivem nekontrolovatelných impulsů a potřeb. Stačilo se

vzdálit od některé ze dvou hlavních dopravních tepen města – těmi

byly via Sacra a via Nova – a návštěvník se brzy ocitl v zoufalé dopravní zácpě. „Uřícený podnikatel spěchá na stavbu s mezky a nosiči, jeřáb zdvihá hned balvan, hned zas ohromný trám, smutné pohřby prodírají se mohutnými povozy, zde prchá vzteklý pes, tu zase zablácený vepř.“

14

Poutníkovi lapenému do tohoto víru hrozilo, že se

v něm snad nakonec ztratí.

Dokonce i samotným občanům připadalo jejich město zmatené.

Jediný způsob, jak se v něm vyznat, bylo zapamatovat si výrazné body: fíkovník, možná též kolonádu tržiště, a nejlépe chrám dost vysoký na to, aby se tyčil nad labyrintem úzkých uliček. Naštěstí byl Řím zbožným městem a chrámů se tu nalézala hojnost. Úcta Římanů k minulosti znamenala, že staré stavby se jen zřídkakdy bořily, a to i tehdy, když otevřená prostranství, na nichž kdysi stávaly, zmizela již dávno pod cihlami. Chrámy se tyčily nad chatrčemi chudiny a masnými trhy, skrývaly zahalené sochy, jejichž totožnost již možná upadla v zapomnění, a přesto nikoho nenapadlo je zbořit. Tyto fragmenty archaické minulosti uchované v kameni, tyto fosilie z nejstarších dnů města byly pro Římany zdrojem zoufale potřebné orientace. Byly věčné jako bohové, jejichž duchem byly proniknuty, a plnily tutéž úlohu jako kotvy vyhozené za bouře z lodi.

Rubicon-tisk.p65 25.10.2005, 12:0034


35

Město se zatím – za lomozu kladiv, rachotu kol vozů a praskání štěrku – na všech stranách přestavovalo, bouralo a zase přestavovalo. Stavební podnikatelé ustavičně hledali místo, kam by mohli ještě vmáčknout nějakou tu stavbu, a pro sebe tak vymáčknout nějaký ten zisk. Ze sutin po požárech vyrůstaly jako plevel rozmanité chatrče. Navzdory ve



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist