načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rozum a cit - Jane Austenová

Rozum a cit

Elektronická kniha: Rozum a cit
Autor:

JANE AUSTENOVÉ (1775–1817) mohlo celé devatenácté století děkovat za galerii krásných moderních žen, které měly odvahu chovat se tak, jak jim velel zdravý rozum – ať už to byla ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 383
Rozměr: 20 cm
Vydání: V tomto překladu 5. vyd.
Spolupracovali: přeložila Eva Kondrysová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5211-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvě z dívek jsou ve věku na vdávání, a tak probouzejí zájem mužů ve svém okolí. Na pozadí rodinných večeří, návštěv, dýchánků a výletů se pak odvíjejí dva milostné příběhy s řadou zápletek a nedorozumění. Jak zdrženlivější starší sestra, tak impulzívnější mladší, nejsou ušetřeny zklamání a slz, než se jejich citové problémy šťastně skončí. Kultivovaný a vtipný vypravěčský styl anglické prozaičky první poloviny 19. století dobře vyniká v kvalitním českém překladu. Klasický román o osudech tří sester, které po otcově smrti žijí i se svou matkou z blahovůle vzdáleného příbuzného na jeho panství.

Popis nakladatele

JANE AUSTENOVÉ (1775–1817) mohlo celé devatenácté století děkovat za galerii krásných moderních žen, které měly odvahu chovat se tak, jak jim velel zdravý rozum – ať už to byla Elizabeth z Pýchy a předsudku, Eleonor z Rozumu a citu nebo Anna z románu Anna Elliotová. Její první publikovaný román Rozum a cit (1811) dodnes nachází vděčné čtenáře a především čtenářky, neboť hrdinkami jsou dívky a ženy, které se musí smířit s tvrdostí života a najít rovnováhu mezi rozumem a citem. I po téměř dvou staletích překvapuje Austenová neobvyklou zápletkou, jemným humorem, skvělými dialogy i vřelostí citu. Mnohými čtenáři i kritiky je proto považována za největší autorku anglické prózy.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Eva Kondrysová

Translation © Eva Kondrysová, 2008

ISBN 978-80-7335-355-1


Q#lL3q

ČÁST PRVNÍ



7

Q#lL3q

1

Rod Dashwoodových žil v Sussexu odedávna. Vlastnil tam rozlehlé panství a přímo v jeho středu leželo sídlo Norland, kde po mnoho generací svým řádným životem získával vážnost v celém kraji. Nebožtík, poslední majitel zmíněného panství, byl svobodný pán: dožil sepožehnaného věku a dlouhá léta mu vedla domácnost a dělalaspolečnost jeho sestra. Zesnula však deset let před ním, a tu nastaly v jeho životě velké změny: aby nebyl tak sám, pozval si a přijal do svého domova rodinu svého synovce Henryho Dashwooda, zákonného dědice norlandského panství, jemuž si také přál je odkázat. Ve společnosti synovce s neteří a jejich dětí trávil pak starý pán spokojeně svá posledníléta. Manželé Dashwoodovi o něj starostlivě pečovali, ve všem mu vyhověli, ne z vypočítavosti, ale z dobrosrdečnosti,zajistili, aby mu dny plynuly tak příjemně, jak jen to při jeho věku bylo možné, a děti mu je veselým dováděním kořenily.

Pan Henry Dashwood měl z prvního manželství jednoho syna a s nynější chotí tři dcery. Syn, mladíkseriózní a rozvážný, byl do života bohatě zabezpečen značným majetkem po matce, jehož polovina mu připadla,jakmile dosáhl plnoletosti. Krátce poté rozmnožil své bohatství i ženitbou. Pro něho tedy norlandské dědictví nemělotakovou životní důležitost jako pro jeho sestry, neboť jejich jmění bez toho, co snad připadne otci, bylo pranepatrné. Jejich matka neměla nic a otec vlastnil pouhých sedm tisíc


8

liber, protože výnos z majetku první manželky mu patřil

jen doživotně a potom měla i zbývající polovina přejít na

jejího syna.

Starý pán zesnul, četla se poslední vůle, a jak to většinou v takových případech bývá, vyvolala stejně mocné zklamání i radost. Nebožtík nebyl sice tak nespravedlivý a nevděčný, aby panství synovci neodkázal, stanovil přitom ale takové podmínky, že dědictví zpolaznehodnotily. Pan Dashwood o ně stál spíše kvůli manželce a dcerám než kvůli sobě a synovi – ale právě tomu synovi a synovi jeho syna, čtyřletému chlapečkovi, bylo panství připsáno, a to za takových okolností, že otci nebyla dána možnost zabezpečit bytosti mu nejdražší, které naléhavě zabezpečit potřebovaly, ani hypotékou, ani prodejem cenných lesů náležejících k panství. Takový postup vylučovala opatření učiněná v zájmu onoho chlapečka, který si zapříležitostných návštěv na Norlandu s rodiči prastrýčka cele získal roztomilostí u dvouletých či tříletých dítek nijak neobvyklou: jak nedokonale vyslovoval slůvka, svéhlavěprosazoval svou, vymýšlel stále nová šibalství a nadělal spoustu rámusu, to převážilo nad veškerou péčí, kterou mu poléta věnovala neteř i její dcery. Nemínil je ale nevlídněodbýt, a na důkaz své náklonnosti odkázal všem třemděvčatům po tisíci librách.

Pan Dashwood zklamání zprvu trpce nesl, byl to však člověk radostné, optimistické povahy, ostatně se dalo předpokládat, že bude ještě dlouho živ, a při prozíravém hospodaření se mu jistě podaří dát stranou značnoučástku z výnosu panství tak rozsáhlého, kde se leccos dalo okamžitě zlepšit. Dlouho očekávaného bohatství aleužíval pouhý rok. Déle strýce nepřežil a deset tisíc liberspolu s nedávnými odkazy bylo všechno, co po něm zůstalo vdově a dcerám.


9

Když pan Dashwood viděl, že se blíží jeho posledníhodinka, poslal pro syna a žádal tak důrazně a naléhavě, jak mu nemoc velela, aby mu slíbil, že se postará o nevlastní matku a sestry.

John Dashwood nebyl tak citově založený jako ostatní členové rodiny, přesto ale ho otcova žádost v takovéchvíli dojala, a proto ho ujistil, že pro ně udělá, co bude vjeho silách. Otec se tím upokojil a pan John Dashwood měl dost času v klidu si rozvážit, nač mu v tom směrusíly stačí.

Nebyl to špatný mladý muž, pokud pod tím pojmem nerozumíme člověka poněkud necitelného a sobeckého; celkem se ale těšil dobré pověsti, protože si v běžnýchzáležitostech vedl řádně. Kdyby si vzal ženu laskavější povahy, byli by si ho lidé vážili ještě víc, ba mohl se i sám naučit laskavosti, poněvadž se ženil velmi mladý a manželkunadevše miloval. Mladá paní Fanny Dashwoodová byla však jeho věrnou karikaturou – ještě omezenější a sobečtější.

Protože dal otci na smrtelné posteli slib, začal v duchu vážit možnost, že by každé sestře přidal na věno tisíc liber. Byl si jist, že si to může dovolit. Vždyť mu kdosavadním příjmům přibudou čtyři tisíce ročně a ještě druhápolovina matčina jmění, a takové vyhlídky ho hřály u srdce a ponoukaly k štědrosti. Ano, dá jim tři tisíce liber – to bude čin velkorysý a šlechetný! Tím budou bohatězabezečené. Tři tisíce liber! Vždyť si to může docela dobředovolit. – Takové úvahy vedl celý den a ještě řadu dní potom a ani jednou svého rozhodnutí nezalitoval.

Jen co otce pohřbili, objevila se mladá paní Dashwoodová, aniž tchyni o svých úmyslech předem zpravila, se synkem a vším služebnictvem. Nikdo nemohl tvrdit, že na to nemá právo: dům přece patřil po tchánově smrti jejímu manželovi, ale taktní to vzhledem k situaci paní


10

Dashwoodové starší zrovna nebylo, zvlášť když tato dáma měla při své mimořádné citovosti tak jemný smysl pro

čest a byla sama tak romanticky velkomyslná, že jakékoli

provinění tohoto druhu, ať se jím prohřešil či trpělkdokoli, ji vždy nevýslovně pobouřilo. Snacha nebyla v rodině svého manžela nikdy oblíbená, doposud ale neměla příležitost jim takhle názorně předvést, jak bezohledně

umí prosadit svou, když jde o její vlastní zájmy.

Paní Dashwoodové se to hluboce dotklo. Pojala k snaše prudký odpor a byla by po jejím příjezdu Norland ihned opustila, kdyby ji nejstarší dcera nepřiměla, aby si torozmyslela, a tak se nakonec z vroucí lásky k svým třemdětem rozhodla zůstat a kvůli nim se vyvarovat příméroztržky s jejich bratrem.

Elinor, nejstarší dcera, která uměla tak přesvědčivěporadit, byla nadaná bystrým rozumem a chladnou rozvahou, a proto se mohla stát matčinou rádkyní, ačkoli jí bylo pouhých devatenáct, a často ku prospěchu všechzabrzdila paní Dashwoodovou v dychtivém rozletu, kdyby se náhodou dala strhnout k nějaké nerozvážnosti. Elinor měla také vřelé srdce a milou, citově bohatou povahu,jenomže se uměla ovládat, což se její matka dosudnenaučila a jedna z jejích sester naučit rázně odmítala.

Marianna byla v mnohém směru dívka stejněpozoruhodná jako Elinor. Rozumná a bystrá, ale všechno vášnivě prožívala: v smutku ani v radosti neznala míru. Bylavelkomyslná, milá, zajímavá: všechno, jen ne rozvážná. Ve všem se nápadně podobala matce.

Elinor si někdy kvůli sestřině citové vypjatosti dělala těžkou hlavu, zato paní Dashwoodová takovou povahu obdivovala a milovala. I nyní podněcovaly jedna druhou k neštěstí co nejhlouběji prožívanému. Vědomě se utvrzovaly v zoufalství, jemuž v první chvíli propadly, a stále


11

znovu si ho obnovovaly. Poddaly se cele svému žalu,roz

něcovaly ho každou představou k tomu účelu vhodnou

a s rozhodností odmítaly jakoukoli útěchu do budouc

na. I Elinor ty události hluboce ranily, ale dokázala s tím

bojovat, dokázala se vzchopit. Radila se s bratrem, byla

schopna švagrovou přivítat a zdvořile s ní jednat, pokusila

se na matku zapůsobit, aby vyvinula podobné úsilí, amě

la ji k tomu, aby se obrnila trpělivostí.

Margaret, třetí sestra, bylo veselé, dobromyslnétřinác

tileté děvče. Podléhala silně vlivu Marianniných roman

tických nápadů, a jelikož postrádala její bystrý rozum,

nezdálo se, že se v pozdějším životním údobí sestrám

vyrovná.


12

Q#lL3q

2

Mladá paní Dashwoodová se nyní ujala vlády nad Norlandem a její nevlastní tchyně a švagrové bylydegradovány do postavení hostů. Jako s takovými s nimi však jednala s formální zdvořilostí a její manžel jim prokazoval tolik laskavosti, kolik při své povaze dokázal věnovatkomukoli jinému než sobě, své choti a synovi. Skutečně na ně dost upřímně naléhal, aby i nadále považovaly Norland za svůj domov, a protože se paní Dashwoodové žádná jiná možnost nejevila tak výhodná jako zůstat, než se jí vokolí naskytne nějaké příhodné obydlí, přijala jeho pozvání.

Navíc její povaze přesně vyhovovalo pobývat tam, kde jí všecičko připomínalo zlaté zašlé časy. V radostnýchdobách se nikdo neuměl tak radovat jako ona ani se toliktěšit na budoucí blaženost, čímž se vlastně prožívá užpředem. A stejně tak se nechávala unášet city i v žalu, a jako jí nic předtím nedokázalo radost zkalit, tak jí teď nicneřineslo útěchu.

Mladé paní Dashwoodové se nezamlouvalo, že manžel míní něco učinit pro své sestry. Odejmout tři tisíce liber z majetku jejich drahého chlapečka znamená přecehrozné ochuzení. Prosila manžela, aby si to ještě rozvážil.

Jak si sám před sebou zodpoví, že připravil syna, svéjediné dítě, o tak obrovskou částku? Jakým právem od něho slečny Dashwoodovy, které jsou s ním pokrevně spřízněné jen napůl, což paní Fanny za příbuzenství ani nepovažovala,


13

očekávají velkomyslný dar v takové výši? Vždyť je obecně

známo, že mezi sourozenci z různých manželství jednoho

otce obvykle nepanují vřelé vztahy, a proč by tedy škodil

sobě i ubohému malému Harrymu a rozdal všechnypeníze nevlastním sestrám?

„Bylo to otcovo poslední přání,“ odpověděl jí manžel, „abych se postaral o jeho vdovu a dcery.“

„Vždyť ani nevěděl, co mluví – krk bych na to dala, že tou dobou už blouznil. Kdyby byl při smyslech, ani by ho nenapadlo žádat po vás, abyste připravil vlastní dítě opolovinu jmění.“

„Nestanovil žádnou určitou sumu, drahá Fanny, žádal mne jen obecně, abych se o ně postaral lépe, než se topodařilo jemu. Možná to měl prostě nechat na mně. Jistě nepředpokládal, že bych na ně nebral zřetel. Ale kdyžžádal, abych mu to slíbil, nemohl jsem mu nevyhovět,asoň tak se mi to tenkrát jevilo. Slíbil jsem mu to tedy, a slibu chci dostát. Něco pro ně udělat musím, až sepostěhují z Norlandu do nového domova.“

„No prosím, tak pro sestry něco udělejte, ale to něconemusí být tři tisíce liber. – Uvažte,“ dodala, „že penízejednou vydané se už nikdy nevrátí. Vaše sestry se vdají, a tím bude jejich věno ztraceno. Neříkám, kdyby se to jednou našemu chlapečkovi ubohému zase vrátilo –“

„Máte pravdu, v tom případě by to bylo něco docela jiného,“ vyslovil se k tomu se vší vážností její manžel. „Harry dost možná jednou bude litovat, že tolik peněz přišlo vniveč. Kdyby například měl početnou rodinu, byl by to znamenitý přínos.“

„Máte pravdu.“

„Snad by tedy bylo na všechny strany nejmoudřejší, kdybych tu částku snížil na polovinu. – Pět set liber je přece už slušný návdavek k věnu!“


14

„Spíš nevídaně velkorysý! Který bratr na světě by pro své sestry udělal zpola tolik, i kdyby to byly jeho rodné sestry! A v tomhle případě jde o sestry nevlastní! – Vymáte přece tak šlechetného ducha!“

„Nechtěl bych vypadat jako držgrešle,“ odpověděl. „Za takových okolností je vždycky radno udělat spíš víc než míň. Nikdo o mně aspoň nebude tvrdit, že jsem se o ně řádně nepostaral – ani ony samy nemohou čekat víc.“

„Pámbůhví, co čekají,“ prohodila mladá paní, „my ale nemůžeme brát v úvahu jejich očekávání: otázka je, co si můžeme dovolit.“

„Zajisté – a podle mého názoru si mohu dovolit dát každé pět set liber. Nezapomínejme, že i kdyby ode mne nic nedostaly, zdědí každá po matčině smrti přes třitisíce liber – což je pro takové mladé stvoření slušná částka.“

„Jakpak by ne – a když o tom tak rozmýšlím, vlastně ani žádný příspěvek nepotřebují. Rozdělí si mezi sebou deset tisíc liber. Jestli se vdají, udělají jistě dobrou partii, a kdyby se nevdaly, mohou být spolu slušně živy z úroků.“

„Svatá pravda, a proto nevím, jestli by nebylomoudřejší podporovat jejich matku, dokud bude živa, než dcery – mám na mysli nějakou tu rentu. Z toho by měly prospěch i sestry. Sto liber ročně, a budou dobře zajištěné.“

Jeho choť však váhala vyslovit souhlas s tímto záměrem.

„Máte pravdu,“ řekla, „je to výhodnější než serozloučit s patnácti stovkami naráz. Ale zase na druhou stranu, kdyby paní Dashwoodová žila déle než patnáct let, tak na tom tratíme.“

„Patnáct let! Drahá Fanny, kdoví, jestli bych jí vyplatil polovinu.“

„I mně se to tak jeví, ale všimněte si, že lidé vždyckyžijí věčně, když jim vyplácíte rentu. A ona je statná, zdravá


15

a nepřekročila ještě čtyřicítku. Taková renta je vážná věc,

rok co rok to máte na krku a není z toho úniku. Netušíte,

do čeho byste se dostal. Já mám bohaté zkušenosti, jaké je

s rentami trápení – podle otcovy závěti byla matinkapovinna vyplácet tři přestárlé sloužící a nevěřil byste, jak se

jí to zajídalo. Dvakrát do roka se jim musely penízedoručit, a když jsme se doslechli, že jeden z nich zemřel,ukázalo se, že to není pravda. Matinka z toho byla vždycky celá

mrzutá. Naříkala, že takhle není paní vlastního majetku,

když po ní opravdu někdo něco chce, a od otce to byla

velká bezohlednost, protože jinak mohla matinka naložit

se všemi příjmy podle svého, bez jakéhokoli omezování.

Proto jsem pojala silný odpor k rentám a ani za všechny

poklady světa bych se k takové platbě nezavázala.“

„Není to jistě nic příjemného,“ odvětil pan Dashwood, „když se člověku roční příjem takhle tenčí. Není vícepánem vlastního majetku, jak paní matinka správně říká. Zavázat se k pravidelným výplatám v určený denrozhodně není radno – člověku to svazuje ruce.“

„Nepochybně, a navíc vám za to nikdo ani nepoděkuje. Považují to za hotovou věc, vy konáte jen svou povinnost a vděčnost veškerá žádná. Na vašem místě bych vždycky postupovala podle vlastního uvážení. Vím ze zkušenosti, že některý rok se dává obtížně stranou i padesát liber,neli sto.“

„Myslím, že máte pravdu, drahoušku. V tomto případě bude moudřejší neřešit to formou renty: tu a tam jimněco dám, a to jim pomůže víc než roční příspěvek,protože by je to jen vedlo k rozmařilosti, kdyby si byly jistévětším příjmem, a na konci roku by jim nezbylo ani o šesták víc. Když jim občas daruji padesát liber, nebudou mítnikdy nouzi o hotové peníze, a tím podle mého bohatěsplním, co jsem otci slíbil.“


16

„Svatá pravda! Upřímně řečeno, když o tom takmluvíme, vidím docela jasně, že váš pan otec ani neměl na mysli peněžní dary. Přál si, abyste se o ně postaral ve všem, co se od vás rozumně očekává: například jim pomohl najítnějaký příhodný malý domek, přestěhoval je tam a posílal jim darem ryby a zvěřinu a tak podobně, podle roční doby. Krk bych na to dala, že mu o nic jiného nešlo, vždyť by to také jinak bylo od něho moc divné a nerozumné. Jen považte, drahý choti, jak dobře si vaše macecha a její dcery mohou žít z úroků sedmi tisíc liber, a k tomu má ještě každé děvče padesát liber ročních úroků ze své tisícovky a z tohosamosebou budou přispívat matce na stravu. Dohromady jim to vynese nějakých pět set ročně, a co si prokristapánamohou čtyři ženy přát víc? Budou si žít tak lacino! Hnedležádné výdaje s domácností! Nebudou si držet kočár ani koně, služebnictva jako šafránu, nemusí nikoho hostit, tak nač by utrácely? Považte, jak dobře se jim povede! Pět setročně! Neumím si představit, zač utratí polovinu těch peněz – a že byste jim k tomu něco přidával, to je holý nesmysl. Mnohem spíš by mohly ony něco dát vám.“

„Namouvěru, budete mít pravdu,“ uznal pan Dashwood. „Otec to určitě myslel tak, jak říkáte, když se na mne obrátil. Teď tomu jasně rozumím a budu přísně dbát, abych dostál svému slibu takovými prostředky, jak jste popsala. Až se paní máti odstěhuje, budu jimpomáhat, seč mi síly stačí, aby se dobře zabydlely. Pak by jim třeba přišel vhod nějaký ten kousek nábytku.“

„Zajisté,“ pravila paní Fanny. „Mějte však přitom napaměti jedno: když se vaši páni rodiče stěhovali na Norland, prodali sice stanhillský nábytek, ale porcelán, nádobí,příbory, ložní prádlo, to všechno si ponechali a teď to přiadlo vaší maceše. Bude mít tedy z čeho zařídit dům, až se přestěhuje.“


17

„To je nepochybně třeba také vzít v úvahu. Skutečně hodnotný odkaz! A přitom by se nám něco z toho nádobí také hodilo na doplnění vlastního vybavení.“

„Ano, a její čajový servis je mnohem krásnější než ten zdejší. Podle mého názoru až příliš honosný do domácnosti, jakou si ony budou moci dovolit. Ale tak už to je. Váš pan otec myslel jen a jen na ně. A já tvrdím, že mu nedlužíte žádnou vděčnost a nemusíte na jeho přánípříliš dbát, protože kdyby mohl, byl by všechno na světěodkázal jim.“

Takové argumentaci pan Dashwood neodolal. Načerpal z ní rozhodnost, které se mu při dosavadním kolísavém váhání nedostávalo, a díky tomu dospěl k závěru, že jenarosto zbytečné, ne-li dokonce nevhodné, aby pro otcovu vdovu a jeho dcery udělal víc než takové sousedskéslužbičky, na jaké ho upozornila jeho životní družka.


18

Q#lL3q

3

Paní Dashwoodová zůstala na Norlandu ještě pár měsíců – ne že by se zdráhala opustit někdejší domov, když počase přestalo každé místečko jitřit její duši, naopak, jakmile se opět trochu vzchopila a hlava jí začala sloužit i k něčemujinému než k rozněcování žalu smutnými vzpomínkami,hnala ji netrpělivost, aby už byly pryč, a neúnavně se pídila po vhodném domově někde poblíž, protože vzdálit se z těchto milovaných končin pokládala za vyloučené. Nedoslechla se však o ničem, co by odpovídalo jejím představám opřiměřeném pohodlí a zároveň obstálo před uvážlivounejstarší dcerou, která rozumně zavrhla několik domů, jež matka vyhlédla, jako příliš velkolepé pro jejich finanční možnosti.

Paní Dashwoodová věděla od manžela o synově slavnostním slibu, jímž ulehčil otci v posledních starostech na tomto světě. Stejně jako on nepochybovala, že syn závazku dostojí, a byla tomu ráda kvůli dcerám, protože jí bypodle jejího mínění úroky ze sedmi tisíc liber stačily naživobytí ažaž. Těšilo ji to i kvůli nevlastnímu synovi samému, kvůli jeho charakteru, a vyčítala si, že mu křivdila, když měla za to, že je mu velkomyslnost cizí. Choval se vůči ní i sestrám pozorně, a tak uvěřila, že mu jejich blaho leží na srdci, a dlouhou dobu spoléhala, že jim své dobréúmysly štědře osvědčí.

Nevlastní snacha v ní od prvopočátku probouzela silné antipatie, v nichž se ještě utvrdila, když za půlročního


19

pobytu v její domácnosti blíže poznala její povahu, a dost

možná by přes všechnu snahu o slušné vztahy a mateřskou náklonnost ze strany paní Dashwoodové starší obě

dámy nedokázaly žít spolu pod jednou střechou takdlouho, kdyby nevyvstal jistý důvod, proč paní Dashwoodové

záleželo na tom, aby dcery z Norlandu nepospíchaly.

Tímto důvodem byla vzrůstající náklonnost mezi její nejstarší dcerou a bratrem paní Fanny, příjemným,zdvořilým mladíkem, jehož poznaly krátce po tom, co se jeho sestra ujala vlády na Norlandu, a který tam od tédoby trávil většinu času.

Některé matky by mladou lásku z vypočítavostipodporovaly, protože Edward Ferrars byl nejstarším synempána, který zemřel velmi zámožný, a jiné by se z prozíravosti stavěly proti ní, protože až na nepatrné vlastní jměníčko byl mládenec zcela závislý na tom, co uzná za vhodnéjeho matka. Paní Dashwoodová však nedbala ani jednoho, ani druhého. Jí stačilo, že se zdá hodný a vzplanul pro její dceru a ta že jeho city zřejmě opětuje. Při svých názorech nedokázala připustit, že by majetkové rozdíly mohly být na překážku vztahu dvou lidí, kteří na základěpovahového souladu v sobě našli zalíbení, a že by Elinořinypřednosti neocenil každý, kdo ji pozná, to se vymykalo jejímu chápání.

Edward Ferrars je neoslnil zjevem ani vystupováním. Nebyl žádný krasavec a člověk ho musel poznat blíž, aby ho zaujal svým charakterem. Nedostávalo se musebevědomí, aby se uměl prosadit, ale když se mu podařilopřekonat vrozenou ostýchavost, ukázalo se, že má vřelésrdce. Byl inteligentní a vzdělání mu k tomu zajistilo solidní rozhled. Chyběly mu však schopnosti i chuť vyhovětmatce a sestře, které si toužebně přály, aby se proslavil – jako co, nevěděly samy. Hlavně měl tak či onak ve světě


20

vyniknout. Matka chtěla, aby se zajímal o politiku adostal se do parlamentu, dychtila po tom, aby se důvěrně

sblížil se slavnými muži té doby. Paní Fanny by tohlevyhovovalo rovněž, ale prozatím, než dosáhne oněch zářných met, by se spokojila s tím, že by se projížděl poměstě ve dvoukolce. Edward však nejevil smysl ani pro slavné

muže, ani pro projížďky v kočáře. Nepřál si nic jiného než

spokojený rodinný život v klidu a soukromí. Naštěstí měl

mladšího bratra, který se projevoval slibněji.

Edward pobýval na Norlandu už kolik týdnů, než mu paní Dashwoodová začala věnovat víc pozornosti,protože se v té době ještě oddávala smutku a nevšímala si, co se kolem ní děje. Zaznamenala pouze, že je to tichý,nenápadný mládenec, a za to mu byla vděčná. Nerušil ji, když chtěla truchlit, nevítanými hovory. Poprvé ji vlastně upoutalo a příznivý dojem vzbudilo, když se Elinorjednoho dne náhodou zmínila o rozdílnosti mezi ním ajeho sestrou. Tento postřeh byl pro matku nejvyššímmožným doporučením.

„Tvrdíš, že je docela jiný než Fanny, a víc říkatnemusíš,“ prohlásila. „To znamená, že je hodný. Od tétochvíle ho mám v lásce.“

„Myslím, že se vám zalíbí, až ho poznáte blíž,“ řekla Elinor.

„Zalíbí?“ opáčila matka s úsměvem. „U mne sesympatie neprojevují jinak než láskou.“

„Třeba si ho začnete vážit.“

„Koho si vážím, toho i miluju, jinak to neumím.“

Poté se paní Dashwoodová snažila s ním spřátelit. Byla k němu milá a brzy překonala jeho plachost. Rychlerozoznala všechny jeho přednosti – dost možná jejímubystrozraku napomohlo i vědomí, že zbožňuje Elinor – abyla upřímně přesvědčená, že je to dobrý člověk. Ani jeho


21

tiché způsoby, neodpovídající jejím zakořeněným představám, jak má mladý muž vystupovat, se jí už nezdály tak

fádní, když věděla, že má vřelé srdce a citlivou povahu.

Sotva postřehla v jeho chování k Elinor první příznaky milostného vzplanutí, už to pokládala za vážnou známost rychle spějící k svatbě.

„Za pár měsíců Elinor asi začne nový život, Marianno, holčičko moje,“ řekla. „Bude nám moc chybět, alehlavně že bude šťastná.“

„Ach maminko, copak si bez ní počneme?“

„Vždyť se vlastně ani nerozloučíme, milunko. Budeme bydlet pár mil od sebe a vídat se každý den. A ty získáš v Edwardovi pravého bratra. Vážím si ho pro jehodobrotu nadevšechno na světě. Ty se ale tváříš vážně, Marianno – nezamlouvá se ti snad sestřina volba?“

„Spíš mne trochu překvapuje,“ odpověděla Marianna. „Edward je velmi milý, mám ho upřímně ráda. Přesto ale – není z těch mladíků – něco mu chybí – neoslní napohled – nemá to osobní kouzlo, jaké bych čekala u muže, který získá Elinořinu lásku. Jeho oči duchaplně nejiskří, neplane v nich žár, který by svědčil o charakteru ibystrém rozumu! A krom toho se vážně obávám, maminko, že nemá vytříbený vkus. Hudba ho neokouzluje, a třebaže velmi obdivuje Elinořiny obrázky, není to proto, že by je uměl ocenit. Rád se kouká, jak maluje, ale jezřejmé, že o tom nic neví. Líbí se mu, protože je do nízamilovaný, ne že by tomu rozuměl. Mně by nestačilo kespokojenosti, kdyby můj vyvolený v sobě nespojoval obojí. Nebyla bych s ním šťastná, kdyby se jeho zálibyneshodovaly ve všem s mými. Musí dokonale sdílet moje pocity, stejné knihy, stejná hudba musí očarovat jeho i mne. Ach maminko, jak nezajímavě a nudně nám Edward včeravečer předčítal! Byla jsem z toho kvůli sestře celá nešťastná.


22

A ona to přitom snášela tak vyrovnaně, jako by to aninevnímala. Já měla co dělat, abych vydržela sedět. Takové

nádherné verše, mě často div nepřipraví o rozum, a on je

odříkává s tak neotřesitelným klidem, s takovou příšernou lhostejností!“

„Jednoduchá, vytříbená próza by mu byla jistě vyhovovala lépe. Já jsem si to hned myslela, ale tys muvnutila Cowpera!“

„Ach maminko, koho by Cowper nestrhl! – Musíme ale brát v úvahu, že lidé mívají nejrůznější sklony. Elinor je povahově jiná, neprožívá to tak jako já, snad se přes to dokáže přenést a bude s ním šťastná. Mně by to alezlomilo srdce, kdybych slyšela milovaného muže předčítat tak necitlivě. Víte, maminko, čím více poznávám svět, tím je mi zřejmější, že sotva asi někdy potkám muže, kterého bych mohla milovat. Mám tak vysoké nároky! Musel by mít všechny Edwardovy dobré vlastnosti, ale svou osobou a vystupováním by musel dodat svému charakterumocné kouzlo.“

„Nezapomínej, zlato moje, že ti bude teprve sedmnáct. To by ses brzy v životě vzdávala naděje na štěstí. Proč by k tobě osud nebyl stejně milosrdný jako k tvé matce? Jen v jednom, drahá Marianno, v jednom ať se tvůj život od jejího liší!“


23

Q#lL3q

4

„Škoda, přeškoda, že Edward nemá smysl promalování,“ pravila Marianna Elinor.

„Proč myslíš?“ zeptala se Elinor. „Sám sice nekreslí, to je pravda, ale s potěšením sleduje práci druhých, aujišťuji tě, že vrozené předpoklady má, i když se munedostalo příležitosti je rozvíjet. Kdyby se tomu byl někdy učil, myslím, že by v kreslení projevil značnou zručnost. Má tak malou důvěru ve vlastní úsudek, že se vždyckyzdráhá vyslovit názor na ten který obraz, ale díkypřirozenému instinktu a prostému vkusu se zpravidla spolehlivě zorientuje.“

Marianna se jí nechtěla dotknout, a proto se o tom dál nešířila, ale uznání, které Edward podle Elinor projevoval nad výtvarnými pracemi jiných, se na hony lišilo odbouřlivé extáze, jaká se podle jejího mínění jedině dala zvát smyslem pro umění. V duchu se tomu musela usmát, ale ctila sestru za její zaslepenou lásku.

„Doufám, Marianno,“ hovořila Elinor dál, „že honepova žu ješ za nevnímavého ke kráse vůbec. Ale ne, to si o něm jistě nemyslíš, protože se k němu chováš velmisrdečně, a kdybys na něho měla takový názor, určitě bys k němu nedokázala být milá.“

Marianna nevěděla, jak se zachovat. Zanic na světě nechtěla sestru ranit, a něco předstírat bylo vyloučené. Nakonec řekla: „Nesmíš se na mne zlobit, Elinor, jestli


24

nedokážu ocenit jeho přednosti stejnou měrou jako ty.

Neměla jsem tolik příležitostí odhalit dopodrobna jeho

rozumové schopnosti, sklony a vkus jako ty, ale o jeho

dobrotě a rozumu mám nejvyšší možné mínění. Mámimořádně vzácný charakter a milou povahu.“

„Myslím, že ani jeho nejbližší by nemohli být nespokojeni s takovým ohodnocením. Větší chválu si neumím představit.“

Marianna se zaradovala, že sestře stačí ke spokojenosti tak málo.

„O jeho inteligenci a dobrotě nezapochybuje snadnikdo, jakmile se s ním sblíží natolik, že se před nímvolně rozpovídá,“ pokračovala Elinor. „Má pronikavý bystrozrak i dobré zásady, ale není to na první pohled zřejmé, protože z plachosti nejčastěji mlčí. Ty jsi ho už poznala, a proto spravedlivě oceňuješ jeho ryzí vlastnosti. A žes je na rozdíl ode mne nemohla dopodrobna odhalit, jak říkáš, zavinily jisté okolnosti. Býváme s Edwardem častoodkázaní jeden na druhého, protože tebe se z vřelé láskyzcela zmocní maminka. Protože spolu často hovoříme, vím už, jak se na různé věci dívá, vyslechla jsem jeho mínění o knihách i o umění, a na základě toho všeho si troufám tvrdit, že má živou představivost, dochází k oprávněným a správným závěrům a má jemný, vytříbený vkus. Čímlée ho člověk pozná, tím víc ho upoutá nejen svýmvystuováním a zjevem, ale i schopnostmi. V první chvíli máš dojem nemotornosti a jeho zevnějšek tě sotva zaujme,dokud si nevšimneš neobyčejně výrazných očí a milé tváře. Já už ho teď znám tak dobře, že ho považuju zapřitažlivého muže, přinejmenším osobitým způsobem přitažlivého. Co o tom soudíš, Marianno?“

„Mně se bude brzy také jevit jako krasavec, i když si to o něm prozatím nemyslím. Až mi řekneš, abych ho


25

milovala jako tvého manžela, budu stejně okouzlená jeho

zevnějškem jako už teď jeho duší.“

Elinor sebou trhla a zalitovala, že se dala unést, aby o něm promluvila tak vřele. Uvědomovala si, že si Edwarda nesmírně cení. Věřila, že sympatie jsou vzájemné, alemusela by mít pevnější jistotu, aby jí Marianniny řeči o jejich lásce byly příjemné. Věděla, že jakmile Marianna, stejně jako maminka, něco vytuší, už tomu i věří – že u nich se z přání rodí naděje a z naděje jistota. Pokusila se tedyobjasnit sestře, jak se věci mají doopravdy.

„Nechci popírat,“ řekla, „že o něm mám velmi dobré mínění – že si ho upřímně vážím a je mi sympatický.“

Nato Marianna rozhořčeně vybuchla: „Tak ty si hovážíš! Je ti sympatický! Jsi chladná jako led, Elinor! A co horšího: hanbíš se za své city! Jestli mi ještě něcotakového řekneš, odejdu rovnou z pokoje.“

Elinor se musela rozesmát. „Neměj mi to za zlé,“řekla, „ujišťuji tě, že jsem se tě nechtěla dotknout, když jsem promluvila o svých citech tak nevzrušeně. Klidně si věř, že ho mám ráda víc, než doznávám, věř si, že ho mámráda tak, jak odpovídá jeho osobnosti a mému tušení –nebo naději, že i on ke mně něco cítí, když přitom nechci propadnout nerozumnému bláznění. Ale nic víc věřitnesmíš. Nejsem si vůbec jistá, že mne miluje. Jsou chvíle, kdy váhám, a dokud se mi se svými city nesvěří, nediv se, že nechci zdůrazňovat vlastní zaujetí a spoléhat na ně a nazývat je něčím hlubším, než ve skutečnosti je. Vsrdci o jeho lásce skoro nepochybuji. Ale je třeba brát vúvahu i další okolnosti. Nemá vlastně žádné jmění anipostavení. Jaká jeho matka opravdu je, to nemůžeme posoudit, ale podle toho, co Fanny tu a tam vykládá o jejímchování a názorech, se nezdá, že by měla zvlášť laskavoupovahu, a pokud se nemýlím, Edward sám je si dobře vědom,


26

že by narazil na velké těžkosti, kdyby si vyvolil nevěstu,

která se nemůže pochlubit ani velkým věnem, aniurozeným původem.“

Marianna užasla, jak daleko za hranice skutečnosti je s matkou zahnala fantazie.

„Vy tedy nejste zasnoubeni!“ zvolala. „Ale k tomu jistě dojde. A ještě z těch průtahů vyplynou dvě výhody: já tě tak brzy neztratím a Edward získá možnost rozvíjet vrozené předpoklady pro tvou největší zálibu, což je vzájmu tvého budoucího štěstí naprosto nutné. Ach, kdyby v tvém talentu našel popud, aby sám začal malovat, to by byla nádhera!“

Elinor řekla sestře upřímně svůj názor. Nedokázalavidět svou lásku k Edwardovi v tak růžovém světle jako Marianna. Bývaly chvíle, kdy jako by na něho padlanějaká tíha, jejíž příčinou asi nebyl nezájem, ale cosi skoro stejně beznadějného. Kdyby pochyboval o jejích citech, projevilo by se to přece pouze jistým znepokojením, ale sotva by to vyvolalo ty depresivní stavy, jimž často podléhal. Věrohodnější vysvětlení by se patrně našlo v jeho závislém postavení, kdy si nemůže dovolit milovat, koho chce. Elinor věděla, že se jeho matka nesnaží vytvořit mu pěkný domov ani mu nevytvoří podmínky, aby si vybudoval domov vlastní, pokud by přísně nerespektoval její názory na výhodný sňatek. Za těchtookolností nemohla Elinor hledět do budoucna s růžovýminadějemi. Zdaleka nevěřila, že láska všechny překážky zmůže, jak o tom byly přesvědčené matka se sestrou. Ne, čímdéle byli s Edwardem spolu, s tím větším rozechvěnímpřemýšlela o povaze jeho náklonnosti a občas prožila párbolestných chvil v přesvědčení, že nejde o víc než přátelství.

Jakkoli byl tedy dosah Edwardova zájmu sporný,stačilo to znepokojit jeho sestru, a ta se uchýlila (jak se dalo


27

očekávat) ke grobiánství. Při první příležitosti si vzala na

paškál nevlastní tchyni, pohovořila s ní tak jednoznač

ně o bratrových skvělých vyhlídkách, o rozhodnutí pa

ní Ferrarsové, že oba syny výhodně ožení, a o nebezpečí,

jemuž se vystavuje kterákoli dívka, kdyby se pokusila ho

ulovit, že paní Dashwoodová nemohla předstírat nechá

pavost ani to v klidu přejít. V odpovědi dala snaše najevo

své opovržení a vzápětí se vzdálila ze salonu rozhodnutá,

že ať jsou nevýhody a výdaje spojené s unáhlenýmstěho

váním kdovíjak nepřiměřené, její milovaná Elinornebu

de vystavena takovým urážkám už ani týden.

V tomto rozpoložení jí pošta doručila list obsahujícíná

vrh zvlášť příhodně načasovaný. Jeden její příbuzný,uro

zený a zámožný venkovský pán z Devonshiru, jí nabízel

za výhodných podmínek menší domek na svém panství.

Z jeho listu vyznívala přátelská ochota. Prý se doslechl, že

hledá nový domov, a to, co jí nabízí, je sice jen zahradní

domek, ale pokud by se jí zamlouval, slibuje, že seposta

rá o úpravy, které by pokládala za potřebné. Naléhavě ji

zval, když jí napřed vylíčil dopodrobna domek i zahradu,

aby ho i s dcerami přijela navštívit do Bartonu, jehosíd

la, kde by pak na místě mohla posoudit, zda by zmíněný

domeček, ležící ve stejné farnosti, byl pro ni po úpravách

vhodný. Působilo to dojmem, že by jim skutečně rádpo

dal pomocnou ruku, a celý dopis byl napsán tak mile, že

to pisatelovu sestřenku upřímně potěšilo, zvlášť ve chvíli,

kdy strádala chladným, necitelným chováním svýchbliž

ších příbuzných. Nepotřebovala si nic rozmýšlet anizjiš

ťovat. Už při prvním čtení se rozhodla. A že domek leží

v Bartonu, devonshirské vesnici velmi vzdálené odhrab

ství Sussex, což by bylo ještě před několika hodinamipře

kážkou znevažující všechny výhody, bylo teď hlavnímdo

poručením. Opustit Norland a jeho blízké okolí se jí už


28

nejevilo jako zlo, teď to byl její cíl, pravé požehnání vpo

rovnání s tím, že by musela dále setrvat na návštěvě usna

chy, a odstěhovat se z milovaného Norlandu navždyby

lo méně bolestné než jej obývat nebo navštěvovat, dokud

zde vládne taková paní domu. Odepsala tedy okamžitěsi

ru Johnu Middletonovi, že jeho laskavou nabídku vděčně

přijímá, a s oběma dopisy pak spěchala za dcerami, aby si

zabezpečila jejich souhlas, než odpověď odešle.

Elinor odjakživa zastávala názor, že by bylo moudřej

ší, kdyby se neusadily poblíž Norlandu a mezidosavadní

mi známými. Už proto se tedy nestavěla proti matčinuzá

měru odstěhovat se do Devonshiru. Navíc domek, jak jej

popisoval sir John, byl zřejmě dost jednoduchý anájem

né tak neslýchaně nízké, že to vylučovalo jakékolinámit

ky, a z těchto důvodů, ačkoli ji ta představa nijak mocně

nevábila a taková dálka od Norlandu přesahovala jejípřá

ní, nerozmlouvala matce, aby kladnou odpověď odeslala.


29

Q#lL3q

5

Jen paní Dashwoodová dopis svěřila poště, hned sidořála to potěšení oznámit nevlastnímu synovi a snaše, že už má nový domov, a nebude je tedy obtěžovat déle, než se zařídí vše potřebné k nastěhování. Zůstali na nipřekvaeně koukat. Paní Fanny mlčela, ale její manžel zdvořile poznamenal, že se doufejme neusadí daleko od Norlandu. Nato mu s velkou chutí oznámila, že se postěhuje do Devonshiru. Když to Edward slyšel, rychle se k ní obrátil s nemilým údivem, který jí nepotřeboval vysvětlovat. „Do Devonshiru?“ opakoval jako ozvěna. „Opravdu se tam odstěhujete? Taková dálka! A kde to přesně je?“ Objasnila mu, že Barton leží čtyři míle na sever od Exeteru.

„Je to jen malý domek,“ pokračovala, „doufám ale, že tam uvítám mnohé přátele. Pár pokojů můžeme lehko přistavět, a nebude-li známým zatěžko cestovat za mnou takovou dálku, mně rozhodně vadit nebude přijmout je ve svém domově.“

Na závěr vlídně pozvala manžele Dashwoodovy, aby ji přijeli do Bartonu navštívit, a ještě vřelejšího pozvání se dostalo Edwardovi. Třebaže po nedávném rozhovoru se snachou se rozhodla pobyt na Norlandu co možnázkrátit, své stanovisko ke klíčovému bodu střetnutínezměnila ani v nejmenším. Vůbec nehodlala Edwarda s Elinor rozloučit navždy, naopak tím, jak ho výslovně pozvala na návštěvu, mínila naznačit paní Fanny, že nedbá, jestli


30

s tou známostí nesouhlasí. Pan John Dashwood opakoval nevlastní matce zas a zas, jak ho to mrzí, že sivybrala domov tak daleko od Norlandu, protože v tompřípadě jí nebude moci posloužit s přestěhováním. Bylo mu to

skutečně velice proti mysli, protože jediná pomoc, na niž

svůj slib otci nakonec omezil, byla vzhledem kokolnostem neproveditelná. Všechno zařízení se poslalo po vodě. Pozůstávalo hlavně z ložního a stolního prádla,nádobí, porcelánu a knih a krásného Mariannina klavíru. Paní

Fanny si zhloubi srdce povzdechla, když se dívala, jak se

ty věci odesílají: přišlo jí to jako velká nespravedlnost, že

paní Dashwoodová se svými poměrně nepatrnými příjmy

bude mít v domácnosti leccos pěkného.

Paní Dashwoodová si bartonský domek pronajala na rok. Byl zařízený, a proto se mohla nastěhovat ihned. Ani jedna ze smluvních stran nedělala těžkosti, a tak nezbývalo než naložit s některými věcmi v jejím vlastnictví,určit, co se stane součástí budoucí domácnosti, a mohla se rozjet z Norlandu na západ. A jelikož paní Dashwoodová uměla vyřídit velmi rázně, na čem jí záleželo, bylo brzy všechno hotovo. Koně, kteří jí zůstali po manželovi,prodala krátce po jeho smrti, a když se jí teď naskytlapříležitost zbavit se kočáru, rozhodla se na radu nejstaršídcery prodat ho rovněž. Kdyby se řídila jen podle vlastního přání, byla by si ho kvůli dcerám ponechala, ale Elinor jí to rozmluvila. Díky její rozvážnosti se i počet sloužících omezil na dvě děvčata a jednoho sluhu, které si bezprůtahů zaopatřila z norlandského personálu.

Sluha a jedno z děvčat odjeli do Devonshiru ihned, aby připravili dům na milostpanin příjezd. Protože paní Dashwoodová lady Middletonovou vůbec neznala,chtěla se raději rovnou nastěhovat do svého než pobývatnějaký čas jako host na bartonském zámku, a tak důvěřivě


31

se spolehla na vylíčení sira Johna, že ani ze zvědavostinetoužila prohlédnout si nový domov, dřív než do něho

vkročí. Dychtivost, s jakou se chystala na brzký odjezd

z Norlandu, v ní pravidelně znovu ožívala při pomyšlení na zřejmé uspokojení, s nímž snacha přijala vyhlídku,

že se jich zbaví, uspokojení jen chabě maskovanéchladným návrhem, aby cestu ještě odložily. Nyní nadešel čas,

kdy by se zvlášť dobře hodilo, aby nevlastní syn splnil, co

otci slíbil. Jelikož tak neučinil, když se ujímal zděděného

panství, jejich odjezd mu k tomu poskytl výbornoupříležitost. Paní Dashwoodová se však zakrátko všechpodobných nadějí vzdala, neboť podle řečí, které vedl, pochoila, že veškerá pomoc bude spočívat v tom, že jim půl

roku poskytl na Norlandu střechu nad hlavou. Stálevykládal, jak neslýchaně výdaje na domácnost vzrůstají, aby

měl věčně ruku otevřenou, což je nelítostný osudkaždého držitele nějakého majetku, až to dělalo dojem, že by

sám nějaké peníze potřeboval, a ne že by měl v úmyslu je

rozdávat.

Za pár týdnů poté, co přišel první dopis sira Johna Middletona, bylo v jejich budoucím obydlí všechnopřiraveno tak, že se paní Dashwoodová s dcerami mohly vydat na cestu.

Hojné slzy prolévaly, když se loučily s místy, která tolik milovaly. „Norlande, Norlande, kdy mně se po toběpřestane stýskat!“ povzdechla si Marianna, když se poslední večer procházela před sídlem. „Kdy se naučím mít domov jinde! Ach, kdybys jen tušil, jak mi rozdírá srdce, když na tebe hledím z této výšiny, odkud tě možná už nikdynespatřím! – Vy stromy moje, které tak dobře znám! – Ale vy budete růst pořád stejně dál. – Ani lístek kvůli nám nezetlí, ani větvička neznehybní, protože se už na vásnemůžeme kochat pohledem! Ne, budete tu stát pořád dál,


32

je vám lhostejné, jestli někoho potěšíte nebo rozlítostníte,

nevnímáte, jak se mění ti, kdo se procházejí ve vašemstí

nu. Kdo se tu z vás bude těšit?“


33

Q#lL3q

6

Nasedaly do kočáru v náladě tak tklivé, že jimcestování zpočátku připadalo jen jako únavná štrapáce. Nakonec však stísněnost zahnal zvědavý zájem, v jakém kraji teď bude jejich domov, a když se před nimi otevřelobartonské údolí, zaradovaly se. Byl to malebný, žírný zemský kout, bohatě zalesněný, se šťavnatými lučinami. Cesta se vinula údolím dobrou míli, než je dovedla k jejich obydlí. Nevelké travnaté nádvoří tvořilo vstupní prostory jejich království a před nimi se otevřela pěkná branka.

Bartonský zahradní domek byl sice nevelký, alepohodlný a bytelný – žel, v lecčems nesplňoval ideál pravévesnické chalupy: měl totiž pravidelný půdorys, střechukryly tašky, okenice nebyly natřené nazeleno a po zdech se nepnul zimolez. Úzká chodba protínala domek vejpůl a na druhém konci ústila do zahrady. Hned za dveřmi se vpravo i vlevo vcházelo do salonů – oba měly kolem pětadvaceti čtverečních metrů; za nimi pak bylypracovní prostory a schodiště. Čtyři ložnice a dva podkrovnípokojíky vyplňovaly zbytek domu. Byl postaven poměrně nedávno a všechno zde vypadalo v dobrém stavu. Proti Norlandu se zdál ovšem ubohý a tak malý! Slzyvzpomínek ale oschly, sotva vešly dovnitř. Potěšilo je, že jesloužící vítají se zřejmou radostí, a každá se kvůli těm druhým spokojeně usmívala. Začínalo září, počasí jim přálo, a tak poprvé spatřily svůj nový domov v tomto krásném


34

ročním údobí za příznivých okolností, které jim napomohly se s ním smířit.

Domek byl výhodně položený. Hned za zahradou se zvedaly vysoké kopce a další jej obklopovaly v nevelké vzdálenosti z boku; některé svahy pokrývaly louky, jiné obdělaná pole a lesy.

Na návrší jednoho z kopců ležela víska Barton: z oken jejich domova byl na ni malebný pohled. Vpředu seotvíralo daleké panoráma – jako na dlani tu leželo celéúdolí a výhled se táhl až do krajiny za ním. Kopceobklopující domek údolí v opačném směru uzavíraly: mezi dvěma nejvyššími se ale štěpilo a pokračovalo dál pod jiným jménem.

S rozměry pokojů i jejich zařízením byla paní Dashwoo dová celkem spokojená; z dřívějška byla sice zvyklá na honosnější prostředí, a proto měla řadu změn zanezbytné, doplňovat a vylepšovat ji však těšilo, a prozatímvládla dostatečnými peněžními prostředky, aby mohlapokoje po libosti krášlit.

„Budeme tu mít dost málo místa, o tom není sporu,“ prohlásila, „prozatím se ale pohodlně zabydlíme, protože na nějakou přestavbu je letos už příliš pozdě. Snadbychom se mohli do něčeho pustit na jaře, až našetřímvětší hotovost, jak předpokládám. Tyhle salonky nejsou dost prostorné, aby se tu mohla sejít početnější společnost, jak se doufejme často stane. Uvažuju, jestli bychom neměli jeden z nich spojit s chodbou a přidat k němu ještě kus druhého a ve zbývající části umístit vchod; k tomu by se pak lehce mohl přistavět další pokoj, a kdyby nahoře přibyla ještě ložnice a podkrovní místnost, byl by ztoho opravdu pěkný útulný domek. Škoda že to schodiště není impozantnější. Ale což, člověk nemůže mít všecko, i když by asi nebylo zvlášť obtížné schody trochu rozšířit.


35

Uvidíme, kolik se mi podaří do jara dát stranou, a podle

toho se pak zařídíme.“

Prozatím tedy, než se pustí do zamýšlených stavebních úprav a uspoří na ně z roční renty pěti set liber potřebnou částku se dáma, která v životě nic neuspořila,moudře spokojila s domkem, tak jak byl, a každá z žen sepilně činila podle svého, aby si pomocí knih a dalších věcí v novém prostředí vytvořila domov. Mariannin klavírpřibyl a dostal své místo, Elinořiny obrázky byly rozvěšeny po stěnách salonu.

Z takovéhoto a podobného zaneprázdnění je nazítří hned po snídani vyrušil příchod domácího pána, který si přál uvítat je na bartonském panství a nabídnout jim cokoli ze svého sídla i zahrad, co by snad právě postrádaly. Sir John Middleton byl dobře vypadající čtyřicátník. Před lety je navštívil ve Stanhillu, bylo to ale užpříliš dávno, aby si ho jeho mladé příbuzné ještě pamatovaly. Dobromyslnost mu koukala z očí, a jak přátelsky jim psal, tak se i teď choval. Zdálo se, že se upřímně raduje z jejich příjezdu a je hotov vyjít jim ve všem vstříc, jen aby se tu dobře cítily. Mnohomluvně vyjádřil přání, aby mezi jejich rodinami zavládly co nejužší styky, a tak srdečně je zval, aby každý den povečeřely u něho na zámku, dokud se zde pořádně neusadí, že se na něho nikdo nemohlzlobit, i když prosazoval svou s vehemencí až trochu bezohlednou. Jeho laskavost také nekončila u slov: do hodiny po jeho odchodu jim sluha přinesl velikánský košíkzeleniny a ovoce ze zámeckých zahrad a do večera k tomupřibyla ještě nějaká zvěřina. Navíc sir John trval na tom, že si vezme na starost doručování jejich pošty, a prosadil si to potěšení, že jim každý den pošle své noviny.

Lady Middletonová po něm vzkázala pozdrav a velmi zdvořilé ujištění, že přijde paní Dashwoodovou uvítat,


36

a protože se jí dostalo v odpověď stejně zdvořilého pozvání, měly dámy Dashwoodovy to potěšení seznámit se

s milostivou lady hned nazítří.

Přirozeně že s napětím očekávaly osobnost, na nížtolik záleželo, jak budou v novém domově spokojené, ajejí sličný zjev na ně zapůsobil slibně. Lady Middletonové bylo kdoví jestli nějakých šestadvacet sedmadvacet let, měla krásnou tvář, vysokou impozantní postavu adokonalé vystupování. Vládla společenskou uhlazeností, jaká jejímu manželovi chyběla. Byla by jí však prospěla jistá dávka jeho upřímnosti a srdečnosti. Setrvala na návštěvě dobu dostatečně dlouhou, aby počáteční obdiv stačiltrochu opadnout, neboť se projevila jako dáma sicevybroušených způsobů, ale rezervovaná, lhostejná, která neumí přispět do rozhovoru ničím kromě nejběžnějšíchpoznámek a zdvořilostních frází.

Zábava ale přesto nevázla, protože sir John se veselerozovídal a lady Middletonová se moudře pojistila tím, že s sebou přivedla nejstarší ratolest, roztomilého chlapečka asi šestiletého, a k tomuto námětu se v případě nouzedámy mohou uchýlit vždycky, protože je přece třeba sevytat, jak se jmenuje a kolik je mu let, obdivovat, jaký je pěkný, a klást mu otázky, které za něho zodpovídámatka, zatímco on se jí s očima sklopenýma drží za sukně,čemuž se milostivá lady nepřestávala podivovat a uvažovala, proč je ve společnosti tak nesmělý, když doma přecenadělá randálu ažaž. Na formální návštěvy by se pokaždéměly brát děti v zájmu hladkého průběhu konverzace. Vdaném případě zabralo dobrých deset minut, než přítomní stanovili, kterému z obou rodičů se chlapeček spíšepodobá, co zdědil po otci a co zase po matince, protože tokaždý samozřejmě viděl jinak a nemohl se ztotožnit snázory ostatních.


37

Dámám Dashwoodovým měla být brzy dána příležitost

ohodnotit i ostatní děti, jelikož sir John se nechtělrozlou

čit, dokud mu svatosvatě neslíbily, že zítra povečeří vje

ho sídle.


38

Q#lL3q

7

Zámek Barton dělila od zahradního domku vzdálenost asi půl míle. Když paní Dashwoodová s dceramiprojížděly údolím, těsně ho míjely, ale z domova k němu nedohlédly, protože jim v tom bránil sousední kopec. Bylo to rozlehlé, výstavné sídlo a Middletonovi mu svoupohostinností dodali lesk. To prvé bylo třeba přičíst za zásluhu siru Johnovi, to druhé jeho choti. Málokdy se stalo, že by u nich nepobývala nějaká návštěva, pěstovali hojnějšíspolečenské styky všeho druhu než kterákoli jiná rodinaširoko daleko. Oba to nezbytně potřebovali ke spokojenosti: byli sice povahově i vystupováním zcela odlišnéhozaložení, jedno však měli společné – siru Johnovi i milostivélady chybělo vrozené nadání i smysl pro cokoli, a to velmi omezovalo rejstřík jejich činností mimo rámecspolečenských zábav.

Sir John nacházel zalíbení v loveckém sportu, lady Middletonová v dětech. On jezdil po oboře a střílel, ona rozmazlovala děti. To byly jediné zdroje jejich zájmu a potěšení. Lady Middletonová měla výhodu v tom, že mohla děti rozmazlovat celý rok, kdežto sir John semohl své privátní zálibě oddávat pouze polovinu této doby. Společenské styky však pěstovali nepřetržitě doma i mimo domov, jimi vyvažovali nedostatky přirozeného nadání i vzdělání, sir John objevoval v návštěvách zdrojroztýlení a jeho choť příležitost předvést vytříbené způsoby.


39

Lady Middletonová si zakládala na vybranémstolování a dokonalém chodu celé domácnosti a spokojenézadostiučinění v tomto směru jí bylo při všech společenských událostech největší odměnou. Sir John nacházel v lidské družnosti víc pravého potěšení; rád si sezval tolik mladých lidí, že se mu pomalu ani do stavení nevešli, a čímhlučněji zábava probíhala, tím lépe se mu to zamlouvalo. Byl hotovým požehnáním pro mládež z širého okolí, protože v létě věčně dával dohromady výlety, aby se šunka astudené kuře pojídaly v přírodě, a v zimě pořádal soukromé plesy tak často, že to muselo stačit ke spokojenosti každé slečince, pokud zrovna netrpěla neukojenou tanečnímánií patnáctiletých.

Vždycky se zaradoval, když se do kraje přistěhovalanová rodina, a obyvatelky, které získal do domku na svém panství, mu přímo učarovaly. Slečnám Dashwoodovým nebylo co vytknout: byly mladé, hezké, upřímné. Tostačilo, aby si o nich utvořil příznivý dojem: když ze sebehezké děvče nedělá kdovíco, bude jistě stejně bystré jakopohledné. Při jeho dobrosrdečnosti mu působilo radost, že může prokázat službu těm, kdo v porovnání s minulostí prožívají horší časy. Když podal pomocnou rukusestřenkám, zahřálo ho to u srdce, a že propůjčil svůj domeček rodině výhradně ženské, to ho potěšilo i jako sportsmana, neboť sportsman, třebaže si váží příslušníků svéhoplemene, kteří jeho zálibu sdílejí, nespěchá vždy dát jimpříležitost rozehrát jejich um tím, že je usídlí v katastruvlastní honitby.

Sir John čekal na paní Dashwoodovou a její dcery hned ve dveřích, srdečně je přivítal na bartonském zámku, a když je uvedl do salonu, zopakoval jim lamentace, které od něho vyslechly už den předtím, že se mu totižnepodařilo zajistit, aby se u něho seznámily s nějakými mladými


40

kavalíry. Budou se proto muset spokojit pouze s jedním

dalším pánem, dlí tu právě na návštěvě jeho blízký přítel,

není to ale už žádný mladíček ani zvlášť veselá kopa. Snad

mu to projednou prominou, že se jich sejde tak málo,

ujišťuje dámy, že se to příště už nestane. Objel dopoledne

ještě několik rodin, aby počet hostů rozmnožil, ale jeprávě úplněk, a to už má každý něco za lubem. Naštěstípřibyla před hodinou do Bartonu matka lady Middletonové,

velmi příjemná, veselá paní, a tak slečny snad nestráví tak

nudný večer, jak se obávají. Slečnám i jejich paní matce

další dva hosté ke spokojenosti plně stačili a nic víc si ani

nepřály.

Z paní Jenningsové, matky lady Middletonové, sevyklubala dobrodušná, usměvavá, tlustá postarší osoba,která toho napovídala, až uši brněly, zářila dobrou náladou a tíhla k chování spíš zemitému než jemnému. Žertovala, smála se a v průběhu večeře pronesla mnoho vtipných průpovídek o zamilovaných ctitelích a manželech,dohadovala se, jestli někde v Sussexu nezapomněly srdce, a bez ohledu na skutečnost tvrdila, že zčervenaly jako růžičky. Marianně to nebylo příjemné kvůli sestře. Zadívala se na ni, aby se přesvědčila, jak se s tím zlomyslnýmšpičkováním vyrovnává, a měla přitom v očích takovou starost, že se to Elinor dotklo bolestněji než veškeré obhroublévtipkování paní Jenningsové.

Plukovník Brandon se svým vystupováním od sira Johna tolik lišil, že by v něm byl jeho přítele nikdonehledal, právě tak jako v lady Middletonové jeho choť a vpaní Jenningsové zas její matku. Byl to vážný, zamlklý pán zjevu docela přitažlivého, podle Marianny a Margaret však beznadějný starý mládenec, protože mu bylo už přes pětatřicet; nehonosil se sice líbivou tváří, ale působilinteligentně a choval se jako pravý kavalír.


41

Nikdo z přítomných nebyl ideálním společníkem pro slečny Dashwoodovy, ale lady Middletonová se svou chladnou nanicovatostí všem tak zprotivila, že vporovnání s tím i vážnost plukovníka Brandona, ba dokonce ibujaré veselí sira Johna a jeho tchyně jim byly vítané. Lady Middletonová projevila dobrou náladu, až když povečeři přišly do salonu její čtyři rozpustilé děti, které ji tahaly sem a tam, muchlaly jí šaty a znemožnily jakýkoli hovor netýkající se bezprostředně jich.

Večer pak vyšlo najevo, že Marianna má hudebnísklony, i byla vyzvána, aby zahrála. Otevřel se klavír,společnost byla připravena dát se nadchnout a Marianna, která měla pěkný hlas, na všeobecnou žádost odzpívala většinu písňového repertoáru z not, jež si lady Middletonová po svatbě přivezla z domova a od té doby spočívaly nedotčeny na desce klavíru, neboť milostivá lady oslavila tento předěl ve svém životě tím, že přestala smuzicírováním, ačkoli podle své matky hrála přímo dokonale apodle vlastních slov hudbu zbožňovala.

Marianna se u posluchačů setkala s mimořádnýmúspěchem. Sir John jí po každé písni zvučně vyjádřil svůjobdiv a hlasem o nic méně sonorním se při dalším zpěvu bavil s ostatními. Lady Middletonová ho kolikrát napomenula, podivovala se, jak se může při poslechu hudby plně nesoustředit, a vzápětí požádala Mariannu, aby jí ještě zazpívala její oblíbenou píseň, když krátce předtím dozněla. Plukovník Brandon ji jako jediný zpřítomných hlasitě nevelebil. Prokázal jí pouze tu poctu, že ji se zájmem poslouchal, a ona si ho za to vážila, což jíostatní svým nepokrytým humpoláctvím znemožnili. Hudba ho zřejmě těšila, a třebaže to neprojevoval extatickýmvytržením, odpovídajícím jejím vlastním pocitům, mělo to svou váhu v porovnání s odpornou nevnímavostí


42

ostatních; rozumně uznávala, že muž v pokročilém věku

pětatřiceti jar už ztrácí schopnost poddávat se citům adi

voce se radovat. Byla ochotna vzít v úvahu plukovníkovu

stařeckou vetchost a šlechetně ji omluvit.


43

Q#lL3q

8

Paní Jenningsová byla vdova po majetkové stráncevelmi dobře zabezpečená zesnulým manželem. Měla dvědcery, obě dobře vdala, a nezbývalo jí tedy už nic na práci než dokormidlovat do přístavu manželského všechno ostatní mladé pokolení. Tomuto poslání zaníceně věnovala svésíly, a jak se v okruhu jejích známých ukázala možnost dát někoho dohromady, rozhodně ji nepřešla bezpovšimnutí. Bystře odhalila kdekteré rašící sympatie, dobře se jídařilo vyvolávat ruměnce i přehnané sebevědomí u nejedné slečny důvtipnými narážkami, jakou mocí vládnedotyčná nad tím či oním mužským srdcem, a na základě tohoto bystrozraku také krátce po příjezdu do Bartonuprohlašovala se skálopevnou jistotou, že plukovník Brandon je až po uši zamilován do Marianny Dashwoodové. Pojalapodezření hned ten první večer, kdy je viděla spolu, protože tak pozorně naslouchal jejímu zpěvu, a když Middletonovi na oplátku večeřeli v zahradním domku, utvrdila se ve své domněnce, protože znovu pozorně poslouchal. Je to tak. Ví to zcela bezpečně. Bude to skvělý pár, on je zámožný, ona krásná



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist