E-kniha: Rozmarné léto – Vladislav Vančura

školní četba

Vladislav Vančura

ROZMARNÉ LÉTO

PODPOŘTE NAKLADATELE

PŘÍMÝMI NÁKUPY

NA JEHO ESHOPU

knihy, CD, DVD

a digitální produkci

najdete na

http://www.eshop.carpe.cz

POMŮŽETE VYDÁNÍ

DALŠÍCH TITULŮ

Děkujeme a vážíme si vaší přízně!

Vladislav Vančura

ROZMARNÉ LÉTO

Humoristický románek

Ilustroval Josef Čapek

Carpe diem

2017

Vladislav Vančura

Rozmarné léto

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně

nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autor

ským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze

v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu nebo v aplikaci. Jakékoliv

neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopí

rování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo

jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření, je zakázáno! Ze

jména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části

nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento

soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil.

Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování

do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně ome

zují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet

či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani její část nesmí být publikována, uchovávána v rešeršním

systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elek

tronického, fotografického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu na

kladatelství.

No part of this may be reproduced in any form or by any elektronic or me

chanical means including information storage and retrieval systems, without

permission in writing from the author. The only exception is by a reviewer,

who may quote short excerpts in a review.

© Carpe diem, 2017

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-7487-231-0 (pdf)

ISBN 978-80-7487-232-7 (epub)

ISBN 978-80-7487-233-4 (mobi)

7

O knize

Celá novela se odehrává v Krokových Varech na řece Orši během tří dnů chladného června. Děj začíná v Antonínových lázních, kdy během rozpravy tří přátel (krom Antonína ještě kanovník a major) se objeví potulný kouzelník Arnoštek, který je pár triky pozve na večerní představení. Kateřina, Antonínova manželka, je hned očarována Arnoštkem. Na představení tři přátelé poznají Arnoštkovu krásnou pomocnici Annu. A příběh může pokračovat... Doporučená školní četba. Jedna z nejkrásnějších knih české literatury.

O autorovi

Vladislav Vančura (1891-1942), byl tvůrcem jazykově experimentujících poetických próz z historie i současnosti, dramatik, filmový scénárista.

Po otci Vančura pocházel ze starého protestantského rodu písmáků. Dětství prožil v Davli, kde byl otec hospodářským správcem. V dospívání hledal obtížně životní orientaci. Roku 1915 dokončil gymnázium a vystudoval Lékařskou fakultu UK, kterou absolvoval roku 1921. Téhož roku se oženil a s manželkou provozoval lékařskou praxi na Zbraslavi. Od roku 1929 se věnoval pouze literatuře.

Vančura byl prvním předsedou uměleckého spolku Devětsil, spolutvůrcem programu avantgardní literatury. Spolupracoval též s komunistickým hnutím, ale roku 1929 podepsal prohlášení proti novému gottwaldovskému vedení a byl z KSČ vyloučen.

Z celé Vančurovy tvorby vyvěrá touha odstranit vše, co brání rozvoji svobodné lidské přirozenosti a aktivity. Autor zápasil s konvencemi dosavadní prózy. Nápadný je jeho jazyk čerpající z archaismů biblické češtiny, ale i z hovorové řeči. Čerpal i z tradice velkého evropského románu i současných podnětů expresionismu a dadaismu.

Za okupace byl Vančura činný v odboji. V květnu 1942 za stanného práva byl zatčen a 1. června téhož roku popraven.

8

Dílo

Povídkové soubory

Amazonský proud - 1923

Dlouhý, Široký a Bystrozraký - 1924

Luk královny Dorotky - 1932

Romány

Pekař Jan Marhoul - 1924

Pole orná a válečná - 1925

Rozmarné léto - 1926

Poslední soud - 1929

Hrdelní pře anebo Přísloví - 1930

Markéta Lazarová - 1931

Útěk do Budína - 1932

Konec starých časů - 1934

Tři řeky - 1936

Rodina Horvatova - 1938

Obrazy z dějin národa českého - I. sv. 1939, II. sv. 1940,

III. sv. nedokončen

Drama a film

Učitel a žák - 1927

Nemocná dívka - 1928

Alchymista - 1932

Jezero Ukereve - 1935

Josefina - posmrtně 1947

Pro děti

Kubula a Kuba Kubikula - 1931

Rozmarné léto

Staré časy

Mnozí odvážlivci, kdys se octli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným. Hle, větvoví a vysoký sloupec rtuti, jež se zdvíhá a opět klesá, připomínajíc oddech spáče. Hle, kyv slunečníku a tato tvář, kdysi hrůzná. Ať poshoví nos a odulý ret, jenž vyrazil z obličeje tak prudce, ať se mírní, neboť, probůh, město je klidné.

Uprostřed žírných polí je dosti dvorců bílých ve smyslu národního básnictví, z býčků jsou voli, jalovice jsou stelné a ten tam je máj.

Pokud možno, buďte oděni bíle a seďte váhavě před svým hotelem. K ďasu! Což není dosti dobrý příklad praotců, kteří se přepásali a kabát na lokti krok co krok se blíží k podjezdům sadů, aby usedli na stoličku již připravenou?

Tehdy markytánky léta v kapotu, ve střevících ploských a průdušných, ve střevících, jež nezrývají cest, chodily, muž od muže, stolici od stolice, a vyňavše blok z vydutého kapsáře, trhaly lístek po lístku. Chocholík jejich nosu se zarděl, kdykoliv mluvily k svému hosti řkouce:

„Dobrý den, pane. Není dnes krásné jitro? Není vám vhod tato desátá hodina, jež právě slétá se starobylé věže basiliky svatého Vavřince? Domníváme se, že čas propůjčuje více vděku než cokoliv jiného, a vskutku, deset je více než devět. Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znaly jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil, jakkoliv byl poněkud prostopášný.“

„Jakže, děl starý pán, tento kostel je pochyben a proti předpisům dobrého stavitelství? A tuto věc jsem zpozoroval až dnes!“

„Zpozoroval jste ji velmi správně,“ pravila dáma, „avšak uhodnete, že tento můj klobouk sloužil devatero sezón jako výstřední bouřlivák? Ach, můj milý, on i basilika se vžily, a jejich provinění se stala řádem světa. Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám.“

Hola, hola! Nestojí tyto hovory za opakování? Přivádějí snad z míry potivý krok? Nejsou dosti pravdivé a nepáchnou téměř naprostou prostřednosti?

Lázeňské místo Krokovy Vary

Na podivuhodné řece Orši leží město dobré pověsti a dobré vody. Voda vyvěrá na stinných místech a devět nejmohutnějších pramenů, zachycených devaterou studnicí, je označeno jmény devíti Múz. Jde o lázně Krokovy Vary. Jde o město otevřené, vystavené zpola z cihel, zpola z bláta a z kamene, o město pochybeného stavitelství a stálého zdraví.

Ha, říkává varský starosta, snímaje karty, u nás se nezahálí. Hej rup! naše osada v pospěchu a v ušlechtilém závodění přichází k červnu šestého měsíce nezpozdivši se a vyčkávajíc pravidelné lhůty.

Nuže v těchto koninách účelnosti a kvapícího času (ach, kdepak se zhurta nestárne a kde je obyvatelstvo, jehož prostředky nejsou posvěceny) bylo několik usedlostí a něco majetku dosti starobylého. Byl získán z největší části ve hře, jež se nazývá MALÁ – VELKÁ nebo MALÁ BERE. Je to majetek požehnaný a je dobře spravován, neboť, namoutě, zdejší měšťané jsou kovaní kupci a nic jim nepřekáží, že jsou Krokovy Vary lázně jen deváté velikostí, nevhodné oblačnosti, chabého záření slunečního, neprosákavé půdy a zřídel nikoliv vroucích. Nechť si! Třebas nemá kanalizace, je to přece město bodré a počestné.

Čas

Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem, jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj.

Stáří a poloha ústavu

Antonína Důry

V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravován v plovoucím domě Důrově. Prám Antonínův, na němž jsou zbudovány lehké stavby plovárenské, jest upoután, kde se hřbet Orše poněkud čeří, větře písčinu zvící padesáti sáhů. V těchto místech břeh směrem k městu je pokryt vrbinami, končícími se před zahradami jirchářů a výrobců oplatek. Zarůstá příliš každého léta, zachovávaje vzhled ježatosti téměř neušlechtilé. Nikdo jich neštípí, a těm, kdo jdou k řece, nezbývá než maličko stezek, žel, úzkých. Na počátku cest je zaraženo po tyči zhruba omalované, jež, jako oslice sedlo, nese nápis: Říční lázně.

„Ach ovšem,“ děl purkrabí, jemuž se kdysi v století čtrnáctém namanulo jednati zpříma, „ach ovšem, koupejme se!“ Řka to, prošel křovisky až k písčině a vykonal, co byl již řekl. Od těch dob, pokud paměť sahá, se užívalo těchto míst podle jejich určení.

Antonín Důra

Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet.

„Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?

Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu.“

Řka to, ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, jež zrcadlila jeho dlouhé zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil právě na okraj, a dodal:

„Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny.“

Věci soudobé a kněz

V tu chvíli kanovník Roch, muž, jenž lépe než kdokoliv jiný znal cenu mravnosti, vkročil na říční hráz vroubící druhý břeh. Odříkávaje báseň či modlitbu vhodnou pro tento denní čas, měl dosti pokdy, aby se díval na všechny strany, a tu nebylo

nesnadné spatřiti mistra Antonína Důru, jenž maje jazyk ven

vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou číškou.

„Hej,“ vykřikl kanovník, „hej, pane, počínáte pozdě svůj

sabat, což nezní zvony dosti silně? Sesedněte se svého koště

te, vidím je zřetelně mezi vašimi stehny. Zanechte ohavnos

ti, jež vás zahubí. Vemte si plášť nebo utěrku, která visí na

zábradlí vaší ohavné stoky, jinak, u všech všudy, přejdu na

druhý břeh a vyprázdním vaši láhev do Orše.“ Na počátku cest je zaraženo po tyči zhruba omalované, jež, jako oslice sedlo, nese nápis: Říční lázně.

„Ach ovšem,“ děl purkrabí, jemuž se kdysi v století čtr

náctém namanulo jednati zpříma, „ach ovšem, koupejme se!“ Řka to, prošel křovisky až k písčině a vykonal, co byl již řekl. Od těch dob, pokud paměť sahá, se užívalo těchto míst podle jejich určení.

Antonín Důra

Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zá

dech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet.

„Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje

Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?

Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou

odkladu.“

Řka to, ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se

dolů do vody, jež zrcadlila jeho dlouhé zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil právě na okraj, a dodal:

„Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny.“

Věci soudobé a kněz

V tu chvíli kanovník Roch, muž, jenž lépe než kdokoliv jiný

znal cenu mravnosti, vkročil na říční hráz vroubící druhý břeh. Odříkávaje báseň či modlitbu vhodnou pro tento denní čas, měl dosti pokdy, aby se díval na všechny strany, a tu nebylo

„Budiž,“ děl Antonín měně tělesné držení, „čiňte si po libosti a přejděte. Spěchejte a vizte všechny podrobnosti svého omylu, poohlédněte se po koštěti v mých koutech a jste-li dosti zručný, abyste nalezl obsah v láhvi, nebudu vám pro to činiti výčitek. Nuže vykročte, udeřte sandálem do tohoto proudu. Chtěl bych říci několik pravd, jež je nutné slyšeti v pravý čas.“

Kněz zavřel knihu, zanechav mezi listy sevřený ukazováček, usedl na kamenný náhon a jal se odpovídati, poněkud spílaje a přece nepřekročuje mezí ušlechtilého hovoru.

„Jaký jste to,“ řekl, „nečistý hmyz, jenž odkládá kalhoty tak snadno, jako poctivý člověk svoji čepicí? Kdo byl váš učitel? Kdo vám vštípil tyto mravy?“

„Dobrá,“ děl Antonín, zapaluje si doutník, který mimo nadání nalezl v kapse pláště, jejž zapomněl zákazník z minulého dne, „dobrá, mohu vám vypravovati o svých učitelích, kteří vesměs byli dobráci a lidé učení. Avšak nesměšujte mne s nemravy. Odložil jsem své spodky z dobrých důvodů. Neboť kůže, jak se doposud vykládá v týchž školních místnostech, kam jsem chodíval za svým obecným vzděláním, je uzpůsobena k dýchání a velmi si ho žádá.