načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rozmačkané ego se slaninou - Lenka Požárová

Rozmačkané ego se slaninou

Elektronická kniha: Rozmačkané ego se slaninou
Autor:

Živelná Nela má neobvyklý talent kombinovat chutě i komplikovat si život. Rozhodne se zanechat v Praze svého podnikání a vyráží k norskému fjordu živit se jako servírka. Se slušnou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 270
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1075-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Živelná Nela má neobvyklý talent kombinovat chutě i komplikovat si život. Rozhodne se zanechat v Praze svého podnikání a vyráží k norskému fjordu živit se jako servírka. Se slušnou dávkou rebelství a perfekcionismu nevydrží dlouho na jednom místě a po půl roce odchází na chladný anglický venkov. Sní o životě v Londýně, vlastním bistru a teple v pokoji. Do cesty se jí pletou muži, jídla i svérázní hosté. Na dřeň upřímný, vtipný a dojemný příběh je o hledání svého místa, boji a usmíření s minulostí. Kniha je samostatným příběhem, ale zároveň i volným pokračováním románu Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rozmačkané ego

se slaninou

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Lenka Požárová

Rozmačkané ego se slaninou – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018



Tento příběh jsem tvořila ze vzpomínek, zápisků i fantazie.

Z úcty k soukromí skutečných osob jsem většině postavzmě

nila jména či identitu. Některé situace jsem vypustila, jiné

zkrátila či přesunula v čase tak, aby výpovědi nic neubraly.

Některé postavy se mi přetavily do jedné, aby se zachovala

přehlednost a celistvost. Příběhu proto bude slušet mnohem

víc rovina románu než autobiografie.



7

Prolog / Barevný vítr

Píše mi má bytná Maria z norského městečka Tromsø,ležícího tři sta padesát kilometrů za polárním kruhem. Že klíč

mi nechává schovaný ve schránce, kterou jde otevřít z ulice

bez kódu, a lopata na sníh je v předsíni. Že v pokojích jsou

radiátory a že v blízkých fjordech plavou velryby. Na svá tky

odjíždí, a byt tak budu mít jen pro sebe.

Naposledy se zahledím do setmělého fjordu. Ještě se mi neomrzel. Ještě mě nepřestal překvapovat. Je stejněnáladový, jako umím být já. Byl mi dobrým parťákem. Zamykám za sebou apartmá číslo 385, odevzdávám klíče na recepci a nakládám svá zavazadla k Lubovi do nákladního auta. Bulhar, který v hotelu vypomáhal na myčce nádobí, mi nabídl, že u něj můžu přespat a že mě ráno hodí na letiště, protože blízko něj pracuje.

Po cestě se stavujeme ve skladu květin, kam Lubo ukládá neprodané zboží. Rozvážení květin je další z jehopřivýdělků. Utrhne květy z pár rudých růží a podává mi je.Rozpačitě držím otrhané hlavičky v dlaních.

Za volantem se rozpovídá o životě. Není to poprvé, co mi téměř cizí člověk sděluje svá osobní tajemství.Nepřekvapí mě proto, když na mě vysype svůj příběh. O tom, jak se mu holka, kterou chtěl požádat o ruku, zabila v autě. Vyhublý střízlík s křivými zuby, vypadá jak smrtka, ale bude asi dobrák.

Když dorazíme k němu domů, chápu, proč mipopisoval svůj byt jako POLOBYT. Podkroví má sníženouvýšku, a tak tu chodím v předklonu, zatímco jemu stačí jen sehnutá hlava. Z kumbálu stěhujeme do pokoje matraci pro mě. Nabízí mi oříškovou čokoládu a pak si jdezakouřit. Vrací se a jeho skelný pohled mi napovídá, že nekouřil jen tabák. Však je to Rafaelův dvorní dodavatel zboží. Jeho pohled náhle zvlčí a přestávám se cítit v pohodě. Zhasne a začne mi kolem těla ovíjet šňůru s blikajícímižárovičkami na stromeček. Pak otrhá okvětní lístky růží, co tu jsou ve váze, a začne mě jimi zasypávat.

„Co blbneš?“ bráním se, když se vyvlékám z blikající šňů r y.

„Na té party ti to tak seklo. Nechceš si teď namalovat rty zase červeně?“

„Ne, to fakt nechci,“ odmítám rezolutně. „Lubo, jepozdě, nepůjdeme už raději spát?“

K spánku se nemá a zase začíná vyprávět.

„Víš, já jsem měl už spoustu starších žen. Přiznaly mi, že si nedokázaly představit zamilovat se do mě do té doby, než se mnou měly sex.“

„Jo? A co s nima prosím tě děláš?“ prohodím nevinně.

Načež zprudka vstane a začne si svlékat kalhoty.

Vystrašeně vyskočím a rozsvítím světlo.

„Já jsem nemyslela, že mi to teď budeš ukazovat,“koktám, ale snažím se předstírat převahu.

„Takto jsi mě neměla vidět,“ zakňučí, když přistihnu jeho vychrtlé lačné tělo v trenkách, a stáhne se s poníženímzpátky na svou postel.

„Lubo, nezlob se, já s tebou nic mít nechci. To sis vyložil špatně. Potřebuju tu jen přespat. Je to jasný?“

„Ale s tím jsi přece musela počítat, když přespáváš uchlaa!“ odpoví uraženě.

Když ležím na své matraci na druhé straně pokoje,hledím do stropu a přemýšlím, jestli jsem opravdu taknaivní. Naštěstí se Lubo zachumlal do peřin a za chvíli slyším chrápání.

Nemůžu zamhouřit oči. Jsem v pokoji s člověkem,kterého neznám, v místě, které neznám, a mířím do ještěvětšího neznáma.

Zatajím dech, když mi dochází, že to byl Lubo, kdo náš vztah s Rafaelem na hotelu práskl.

Přeju si, ať už je ráno, které je hodně rozpačité.

V životě ho už neuvidíš, tak co. Trapnou chvíli přežiješ. Je něco po desáté dopoledne a pořád je tma. Dům, klíče i lopatu na sníh nacházím přesně podle Mariina popisu. Venku chumelí a po ulici jezdí náklaďák, který sníhodklízí. V půjčovně si pronajímám auto, raději se ještě pojistím proti nehodám a vyrážím objevovat krásy ostrova Kvaløya. Zasněženými silnicemi se šinu pomalu a hrají mi k tomu Röyksopp. Jejich tesknivý song Something In My Heart se do této stejně tesknivé krajiny tak hodí. Myslím, že jsem mezi vločkami zahlédla soba.

Tak v jedenáct se začne rozednívat a v jednu už stmívat. Slunce tu v zimě nevychází vůbec. Kde se mi nějaký výhled líbí, tam zastavím a zkouším v tom šeru fotit.

Přijíždím k fjordu Ersfjordboten. Nádhernoumelancholickou ponurost místa umocňuje, že tu nejsou v dohledu

žádní turisté ani místní. Pár domků, nic víc. Jen do výšky

rostoucí útesy a moře.

Stojím na kamenném pobřeží a pozoruju loď v dálce. Najednou se nad fjordem objeví hejno ptáků. Jsou všude. Až z toho mrazí.

Jedu pomalu dál zamrzlou cestou a míjím značku „pozor, sobi“. Nikde ani živáčka a auto tu už dávno neprojelo. Zastavím u silnice, vypnu motor a sejdu pár kroků k fjordu. Potřebuju čůrat. Je tu nádherné ticho, jen voda jemně šplouchá.

Přidřepnu, nadechnu se a vtom uslyším výdech.

Je hlasitý a hluboký. A není můj.

A další!

Otočím se zprudka, jestli za mnou nestojí sob.

Vtom se to ozve znovu.

Vždyť... no vždyť to jsou přece velryby!!! Rozzáří se mi

na tváři úsměv. Málem bych na ně zapomněla!

Jsou asi sto metrů ode mě. Je krásné pozorovat jejich funivé dovádění.

Jedu ještě kus dál, ale pak se musím otočit a mazat zpát k y. Později odpoledne mě vyzvedává průvodce Øystein. Spolu se mnou i kluka z Nového Zélandu, Číny, holku zJihoafrické republiky a mladý pár z Malajsie. Dobrodruzi, co přijeli strávit Vánoce za polární kruh. Ve skladu naokraji města se navlékáme do zapůjčených oteplovaček asněhulí. Prý je dobré mít všechno raději ve větší velikosti, aby v tom mohl cirkulovat vzduch. Rozkrok oteplovaček mám u kolen, botu při chůzi málem ztrácím, ale Øystein zvedá palec.

Ještě poslední pohled na mapu. Pak sedáme do auta afrčíme ven z města. Nepamatuju si, že bych někde jindeviděla v tunelech kruhové objezdy nebo parkoviště. Tady jim to ušetří spoustu námahy, a nemusí tak auta vyhrabávat ze sněhu.

Povídám si se Sionem, klukem z Nového Zélandu, který studuje na dentistu a v Evropě se rozhodl strávittříměsíční prázdniny. Občas vzhlédneme k obloze, která je pořád zamračená.

„Vypadá to zatím špatně, ale nezoufejte, ještě není ani osm,“ utěšuje nás Øystein zpoza volantu.

S každou další přibývající hodinou přemýšlím, kolik mě stála letenka za snem. Vlastně ani nechci vědět, kolik městála. Dost možná jsem peníze za předraženou letenku, kterou jsem si zbrkle koupila po hádce s Rafaelem, vyhodilazbytečně. Jenže vidět polární záři byl můj sen, musela jsem torisknout. I když jsem věděla, že se to nemusí povést.

Mimo civilizaci jedeme už dlouho. Øystein vypráví, že polární záře se musí nahánět. Musí se za ní tam, kde nás nebudou rušit světla měst a příbytků. A přesto ne vždy se ukáže. Záleží dost i na počasí nebo aktivitě záření.

Konečně zastavujeme. Beru si z auta stativ a škrondavým krokem se šourám ve skafandru lesní cestou do kopce.

„Nevypadá to špatně, podívej, tamhle se už oblohaprotrhává a je vidět první hvězda,“ zapíchne Øystein vedle mě prst do oblohy. Po chvíli ukáže znovu k obloze.

Cože? Ta malá, na první pohled nepostřehnutelnáčmouha je ONA?

„Vždyť ale není zelená,“ divím se zklamaně.

„Zkus se na ni podívat přes objektiv a pak mi řekni, jakou b a r v u v id í š .“

„Zelenou! Jak je to možné?“

„To jen lidské oko nedokáže rozlišit tolik barev,“vysvětluje trpělivě Øystein.

Ožívám.

Zatímco si ostatní dělají skupinové foto, zkouším se sžít se stativem.

V hlubokém sněhu se boří. Dost na prd, když potřebuju foťák pro ostrost snímků znehybnit. Nastavuju si manuální ostření na nekonečno a hraju si s vhodnou kombinacínastavení ISO, clony i času. Tohle jsou hodně odlišnépodmínky na focení. To se nedá srovnat s focením jídla v ateliéru, na které jsem zvyklá.

Zpátky ke skupině mě přivábí až vůně horké čokolády, kterou právě rozlévají z termosky.

Je něco před půlnocí. Posilněná se brodím sněhem, abych našla dobrou pozici. Aby mi nepřekážely ve výhledustromy. Do sněhu se bořím po stehna a ujít pár metrů je pěkná fuška. Je mi vedro.

Očistím zamrzlou čočku foťáku a vtom slyším někde za sebou Øysteina: „Pánové a dámy, podívaná námmyslím začíná.“ Mraky se rozestoupily a na čisté obloze poseté hvězdami se rozvlní velká zelená čmouha. Její intenzita se mění, sílí a slábne. Jako by do ní někdo foukal. Klečím ve sněhu. Mačkám spoušť a tajím dech.

„Viděli jste napravo padat ten meteorit?“ slyším nadšeně křičet Øysteina. „To se často nevidí.“

Když se zář začne plazit přes celou oblohu, odlepím se od foťáku, plácnu sebou na záda do sněhu a chechtám se radostí. Hledím do nekonečné hlubiny vesmíru a nerozumím tomu, co právě vidím. Barevný vítr. Fascinující podívaná.

Mezitím mi zamrzl objektiv i voda v lahvi. Baterie vtelefonu mi umřela už dávno. Brodím se lesíkem k ohni, který Øystein rozdělal ve vyhrabané díře. Rozdává nám sáčky se sušeným jídlem, které zalil horkou vodou. Armádní potrava. Mám hlad, takže nereptám, i když mi to nechutná. Když pomáhám roznášet ostatním jídlo, všímám si, že malajská žena má přes oteplovačky přepásanou kabelku LouisVuitton. Dřepnu si do sněhu, hledím do ohně a přemýšlím, jak je asi lidem, kteří jedou pozorovat polární zář dál dovnitrozemí. Prý tam bývá i minus třicet stupňů. My tu máme jen minus deset a začíná mi být pěkná zima. Zlatýoteplovačky!

Vracíme se k autu. Nad jezerem Takvatnet září měsíc i souhvězdí Orion. Při návratu zpátky do Tromsø ostatní v autě pospávají, ale my se Sionem stále hledíme na nebe. Toho se nedá nabažit. Najednou Sion vykřikne, že polární záře je právě nad naším autem. Lehnu si mu na klín, abych se dostala blíž k oknu a hltavě pozoruju oblohu. Jako by vtemnotě nad námi někdo rozdmýchal obrovský zelený vír.

Dveře bytu odemykám o půl čtvrté ráno.

Utahaná, ospalá, vymrzlá, hladová a nesmírně šťastná.

Mateřský filtr

Neskočí mi kolem krku. Zase čeká, až ji obejmu já.

„Už ani nevím, jak vypadáš,“ postěžuje si, že jsem se v Brně neukázala dobrého tři čtvrtě roku.

I ona vypadá jinak. Delší vlasy? Hubenější? Ne, víckulhá a je víc shrbená.

Sedám si na okraj postele s přehozem. Vždycky měsprdne, že je to drahá matrace, kterou sedáním ničím, a vyžene mě do křesla. Nerada v něm sedávám, protože mám pocit, že mě spolkne. Stejně si na tu postel sednu pokaždéznovu. Tentokrát se jen nadechne, ale výtku nevysloví. Ještě je moc brzo na hádku.

Vnímám nemožné vybavení. Obývákovou stěnu, která je starší než já. Vitríny s broušenými skleničkami a spostříbřenými šálky. Nikdy se nepoužívaly, bylo to jen na dívání. Na skříňce jsou zarámované fotky i z mé svatby, která už je

rozvodem zrušená. Nejsem sama, kdo uvízl v minulosti.

Bavíme se rezervovaně. Chce mi ukazovat poslednízprávy od lékařských odborníků. Několikrát ji zastavím, že se o nemocech nechci bavit. Ani já se nechci hádat. Apokaždé když s tím začne, neskončíme jinak.

„Víš, jaký to je, když mi nevěříš?“ vyhrkne ukřivděně.

„Mami, proč se za těma zprávama od doktorů honíš?“ řeknu otráveně. „Stejně to nikam nevede.“

„Abys mi věřila!“

„Já jsem ti dřív věřila a stejně ses honila za lékařskýma posudkama, že jsi nevyléčitelně nemocná, takže mi nic nevykládej.“

„Víš, ty ses ke mně začala chovat jinak. Já přesně vím od kdy.“

„Já to taky vím.“

„Jako bys nadržovala taťkovi, jako bys nevěděla, co m n ě ...“

„Dost!“ přeruším ji rázně. „Řekla jsem, že nechci slyšet tvé stížnosti na taťku. Co ti udělal, udělal tobě, ne mně.“

„Ale ty ho neznáš, to paní Jílková ho jedináprokoukl a , k d y ž ...“

„Nechci to slyšet! Kolikrát ti to mám říkat?“ zvýším hlas.

Nikdy se neohlížela, co si přejí druzí, vždycky to udělala po svém stejně jako teď. Stejně jako to dělám já.

Mockrát jsem to slyšela, co se tenkrát stalo. Nebylo to pro ni vůbec lehké, ale už to má nechat plavat.

„Neumíš si představit, jak se cítím, když mi píšešškaredý věci do mailů?“ zaskučí a hlas se jí ke konci znetvoří pláčem. Naráží na to, že jsem jí napsala upřímný dopis, že jestli se rozhodla trpět, tak je to její věc, ale já jí utohoto druhu pomalé sebevraždy asistovat nebudu. Všechno ve mně vygradovalo, poté co mi její lékař řekl: „Vašemaminka se rozhodla trpět, a vám nezbývá nic jiného než trpět s ní.“ Když je umíněné malé dítě, můžete mu dát na prdel, ale mamce těžko.

„A víš, jak jsem se cítila já? Když mi celý dětství shazuješ taťku? Když ho vidím tvýma očima?“ ohradím se.

Jestli se umí ženy pomstít svým mužům, takspolehlivě tímto. Prostě dětem mlčky předají svůj názor. Vštípí jim to výchovou, lehkými narážkami „no jo, on je prostě nemožnej“ nebo ještě lépe větou „to kvůli vám jsem s ním vydržela tak dlouho“.

„Ty nemůžeš přenést přes srdce, že už tě nemám napiedestalu,“ pronesu s nemilosrdnou upřímností, které měnaučila.

„Ale on...“ snaží se bránit.

„Ale já kurva potřebuju otce!“ zařvu a vyhrknou mi sl z y.

To ji zarazí, chvíli na mě hledí a pak stočí hovor jinam jakoby nic. Začne mi popisovat léky, co má na stole.Nevnímám ji. Snažím se ovládnout slzy, ale pořád se mi derou ven. Ona zase nevnímá mě. Bere do ruky lahvičku zalahvičkou a odříkává monolog. Žena, která mi život dala, ale zároveň mi ho i pořádně opepřila.

Odcházím na záchod. Zavřu za sebou, opřu se čelem o stěnu a nechám téct slzy.

Cítím, jak jsme si cizí. Nejsem už na její straně. Pořád ji mám ráda, ale už nechci cítit její bolesti, které jsem tak dlouho nesla s ní. Nemáme se o čem moc bavit. Popíše mi, kde byla na vycházkách, a pak se zeptá, kam se chystám na další cestu.

„Neblázni!“ roztaje úsměvem, když jí destinaci prozradím. Za chvíli už ale vykládá o knížce, kterou čte, a k mé cestě se nevrátí. Proč mě překvapuje, že ji nezajímá, jak mi je. Jaké to je opouštět svůj dosavadní život? Kolikrát mě už napadlo, jestli jí nechybí některé city. Jsem citový invalida i já?

Vypráví mi o tom, že se byla podívat ve dvou domech pečovatelské služby s bezbariérovými pokoji. Když mivykládá, co je všechno v okolí za pedikéry a kadeřníky, vrátím ji chladně do reality: „Ale když budeš na vozíčku, tak se asi ven moc nedostaneš.“

Neříkám to, abych ji ranila, jen jí nastavuju reálný pohled. Nebude důležité, jaké tam jsou v okolí trasy na túry, důležitější pro ni bude, jaké jsou tam chodby. Že bude na vozíku je nevyhnutelné, protože si s artritidou vpokročilém stupni nenechá pomoct. Na všechny návrhy odpoví, že jí stejně není pomoci.

Dřív jsem ji milovala bezmezně. Když jí ukápla slza, mně

okamžitě taky. Jenže jak se bránit, když s vámi matkamaniuluje? Když si to uvědomíte, nemáte slitování. Nechcete

jí ublížit, ale nenecháte ubližovat ani sobě. Poslední kapka

lítosti přetekla a vytvořila imunní tvrdý krunýř. Jsemproto bezcitná dcera? Monstrum?

„Už musím běžet na tramvaj, abych stihla vlak,“ zalžu

po hodině a půl návštěvy. Mohla bych jet vlakem za další

hodinu, ale stejně se nemáme o čem bavit.

„Počkej, nevstávej,“ obejmu ji, když se začne těžce zvedat

ze židle. Zrovna teď mi připadá jako malé bezbranné dítě.

Nechci, aby se mi omlouvala. Chci jen, aby mě brala

jako dospělou, aby si přestala hrát na oběť. Aby si nedržela

nemoci jako důvod pozornosti. Aby mu konečněodpustila. Je paličatější než já. Tolik toho máme společného! Silné

ženy, úspěšné v tom, co si umíníme, ale já si na rozdíl od ní

uvědomuju, že ne všechny takové vlastnosti je dobré mít.

S tátou jsme o samotě, jen když mě veze zpátky na nádraží.

Taky si toho nemáme moc co říct, ale tady to nikdy moc

neklapalo. Už vím, že mu na mně záleží.

„Co zdraví, funguje?“ začnu rozpačitě.

„Jo, občas i něco funguje,“ snaží se vtipkovat a vyhnout

se pravdě.

Nevadí mi s ním ani mlčet. Je fajn ho mít vedle sebe.

Za chvíli jsme na místě a loučí se: „Nelo, měj se tam moc

hezky a ať se ti splní, co od toho očekáváš,“ zvážní.

Dáme si pusu na tvář a obejmu ho. Byly doby, kdy jsem

ho nepotřebovala vidět a kdy o to on stál. Bývaly doby, kdy

si mě nevšímal a kdy jsem o to stála já.


Stočí pohled jinam a spěšně odjíždí. Nechce, abychviděla, že má orosené oči, ale toho si nejde nevšimnout. Vlastně mi to přijde milý. Lidský.

Konečně se respektujeme, i když jsme tak rozdílní.Konečně ho vidím svým pohledem, a ne přes zkreslujícímateřský filtr.

Odvážené štěstí

Poslední dny před odjezdem finišuju resty. Dělám své první

a zároveň poslední letošní meruňkové knedlíky s tvarohem.

Když zjišťuju, že mi došel prostředek na mytí podlah, myju

je šamponem s vůní ambry a vanilky. Dávám si chladivý

zábal na kotník, který se mi podařilo zvrtnout připoslední hodině stepu. Zvyšuju tržbu Mladé fronty, jejíž výtisky

potřebuju na balení křehkého nádobí. Pračku i postelpředávám zájemcům za odvoz.

Byt postupně zaplňuju krabicemi, na které se snažímheslovitě napsat, co v nich je. Nejhůř se mi loučí s těmiošuntělými kuchyňskými poklady z blešáků, co jsem používala na focení svých receptů. Co ještě mi bude chybět?Nejvyšší čas jít do vany. Otevřu oči. Chvíli zmateně civím. Protáhnu se namatraci a rozhlédnu se. Zírám na zeď, na které jsou vidět obrysy fotek z cest, co tu byly ještě před pár dny pověšené.

Nahá vyklouznu zpod přikrývky a bosky kráčím k oknu. Pootočím žaluziemi, přimhouřím oči do ostrého světla aspokojeně se usměju.

Pustím dovnitř ranní vzduch nasycený vůní lipových květů a ptačím zpěvem.

Bude he z k y.

Vlastně už je hezky.

V kuchyni pohlédnu na prázdné poličky. Jsou jakobezzubá ústa.

Vezmu do rukou sklenici se zbytkem medu a sednu si na kuchyňskou desku. Přesně tam, kde jsem se milovala se všemi třemi důležitými muži. Odšroubuju víčko, položím ho vedle sebe a pohlédnu do sklenice. Pomalu do medu zabořím ukazovák a labužnicky si ho strčím do pusy. Pak se zakloním a nasypu si do pusy hrst pražených dýňových semínek. Se stále zakloněnou hlavou nahmatámkořenku se skořicí, vezmu z ní poslepu špetku mezi ukazováček a palec a nasypu si ji do úst. Víc toho na požitkářskousnídani nezbylo.

Vypnu vodu, napíšu na papír vzkaz, zamknu a klíčky pro majitele hodím do schránky. Ještě nikdy jsem neodjížděla, aniž bych se neměla kam vrátit. Nevím, jestli věci vbednách budou čekat půl roku nebo rok. Jestli je pak vybalím v jiném pražském bytě nebo v jiné zemi. Jestli je vůbecvybalím. Přesto je ten odjezd pozitivní. Plný hladu po nových zážitcích. Plný sladkého neznáma, které je zároveňlepkavě strašidelné. Neutíkám se sklopenou hlavou. Jdu zpříma a zvědavost mám přibalenu pod paží. Šestnáct a půl. Tolik váží mé štěstí. Můj odbavený kufr. Tentokrát jsem si nerezervovala místo v uličce, jak to mám kvůli dlouhým nohám ve zvyku. Přemýšlím, jestli svoudestinaci vůbec poznám. Po čase vidím okýnkem pole a pak zpěněné pobřeží. Jak vlastně vypadá fjord? Rozložím si na klíně notebook, a když po chvíli mimoděk vzhlédnu ven, vyvalím oči.

Objevují se černé ostrůvky. Voda a země do sebezapadají jako zaklesnuté prsty dvou rukou. Při pohledu zpátky je voda temně modrá, místy i černá, při pohledu dopředu zlatá s barvou odrážejícího se zapadajícího slunce. Vidímzbrázděné zalesněné skály, jen občas silnice. Je tu stejná plocha vody jako pevniny. Lodě zanechávají na vodě bílou brázdu jako komety s ohonem. Voda má někdy tvar podlouhlého cáru, někdy je to jen kapka nebo slza, někdy kaluž sostrůvky, někdy se plazí krajinou jako hádek.

Nemůžu se těch pohledů nabažit, ale to už se zelené lesy mění v hory poseté bílými skvrnami sněhu. Není totypická hora se zasněženým vrcholem, je to jako temný hrbolatý dort s cákanci bílé polevy. „Tak kam vyrážíte, Nelo?“ zeptal se nedočkavě.

„Do Norska,“ odpověděla jsem klidně. Dost možnápřitom barva mých očí získala temnější odstín. Jako by se v nich rozlila nekonečná mořská hladina. Vidina mé budoucnosti.

„Do Norska?“ opakoval zklamaně, „Já myslel, že to bude nějaká bláznivější destinace.“

„Budu dělat servírku na břehu fjordu. Je to málobláznivý?“ podotkla jsem stále klidně. V duchu jsem přitom na konec věty doplnila: v mým věku? Ne že bych se cítilastará, ale přece jen tuto práci dělají spíš studentky než zralé čtyřicátnice.

„Aha, tak to jo,“ oddychl si spokojeně.

Neměla jsem potřebu dodávat, že jsem chtěla nejdřív někam úplně jinam, ale Norsko si mě k sobě zavolalo vlastně náhodou, na které nevěřím, a já kývla. Má v soběpotřebnou dávku tajuplnosti i krásy, pokojnosti i divokosti, které mě přitahují.

Je vlastně úplně jedno, jestli se má destinace budeněkomu zamlouvat. Nedělám to pro ohromení druhých, dělám to pro sebe.

„A na jak dlouho vlastně?“ pokračoval.

„Na tři měsíce. Zatím.“

„Zatím?“ opakoval a zvedl obočí v dalším očekávání.

„Je to teprve začátek. Nabírat obrysy to bude postupně.“


„Ježiš, já vám závidím!“ vydechl.

I já bych mu mohla závidět. Protože má to, co já ne.Rodinu, dům, auto, děti, psa. Každý máme na výběr a já se spíš než na to, co nemám, dívám na to, co mám.

Už dávno jsem vyměnila jistoty a pozitiva za nejistou svobodu, která mi postupně koření život. Nelituju toho. Mým majetkem je jeden kufr, jeden batoh s fotovýbavou a notebook pod paží.

Na téma, proč se vlastně na takovou cestu vydávám, bych se mohla rozepsat o tom, že poznávání mě láká, že jsou pro mě cesty neodolatelné, že chci změnu.

Ale jde to shrnout i jednoduše: protože můžu!

V kuchyni

Zavrtím se na sedadle a zavřu oči i časopis s článkem ofarmářských trzích. To proto se mi vrací vzpomínky z doby

před čtrnácti dny?

Kváskovému těstu pomůžu ven z mísy stěrkou. Sžuchnutím se lepkavá hmota rozplácne na pomoučené ploše a v nose ucítím typickou kyselou vůni. Několikrát těsto přeložím a vytvarovaný bochánek uložím do chlebové ošatky, kde bude kynout. Kuchyní se ozve rychlé zatleskání, jak si zdlaní setřesu přebytečnou mouku. Dost dobře by to mohlo být i z nezbedné radosti.

V robotu, který je o malý odstín tmavší červené barvy, než je váha, nechám zpracovat mouku, máslo a cukr. Nemusím těsto pozorovat. Už podle zvuku poznám, kdy se znekomaktní hmoty stane koule, která mezi mísou a otáčející se hřídelí neuroticky poskakuje. Těsto z mísy vyškrábnu na plochu linky, párkrát ho zatnutými pěstmi zmasíruju do neurčitého tvaru. Uždibuju z něj kousky, házím je namisku váhy, podle potřeby přidám či uberu a v dlaních formuju nedbalé koule. Každou pak pár rychlými pohyby rozválím válečkem do kruhu a uložím do formiček. Prsty, které jsou hbité, protože to dělaly už tolikrát, vytvaruju silnější okraj. Prohlubně formiček vystelu kusem pečicího papíru, nakterý nasypu suché fazole. Ty se postarají o to, že těstonevyskočí a zůstane tenké. Vím, že jsem si naběhla, když jsem slíbila, že na trh připravím i své hříšné čokoládové košíčky se slaným karamelem.

_ _ _


24

Z výklenku u balkonových dveří zvednu obouruč baculatou

dýni a posadím ji na prkénko. Čepel velkého nože zabořím

do slupky a vykrojím první dílek s výraznou oranžovoubarvou. Přiložím si ho k nosu a vdechnu. V řezu se okamžitě

začínají formovat drobné kapky šťávy. Lesknou se jakčerstvá rosa v trávě a voní po melounu.

Podélně rozkrajuju měkký, krásně tlustý vanilkový lusk a vyškrabuju z něj černou dřeň intenzivní vůně. Rozbaluju kostky másla a ze skříně vyndávám třtinový cukr.

Když mám po hodině uvařeno, ponořím čajovou lžičku do hrnce s bublajícím sytě oranžovým krémem, pofoukám ji a pak si ji vložím do úst. Spokojeně přikývnu. Po naplnění sklenic zbytek z hrnce požitkářsky vylížu prstem.

Rozevřu velké desky uložené pod stolkem v obýváku a vybírám arch se samolepicími etiketami. Ten s nápisem Fenomenální dýňové mlslo s vanilkou. Rychle, ale pečlivě je lepím na sklenice, které po vychladnutí ukládám dolednice.

Z trouby vytahuju chleba s křupavou kůrkou. Přičichnu a zhluboka nasaju vůni. Zadržím ji v sobě, co to jde, a pak blaženě vydechnu. Do vymyté sekací nádoby dávám čerstvé mátové lístky, stroužky řízného českého česneku a nakostky nakrájený parmezán. Po chvíli přidávám drobný mladý hrášek. Pak sůl, pepř a olivový olej, který si nechávám vozit z Apulie. Čerstvé pesto s jemnou duší plním do skleniček. Opět následuje etiketovací manévr a v lednici hledám místo jen taktak. Kolikrát jsem si už říkala, že bych potřebovala pořádně velkou profesionální lednici, ale pokaždé jsem to nakonec do té své domácí zázrakem nacpala. Kdyby byly podmínky podnikání vstřícné, nemusela bych to dělat doma v partyzánské ilegalitě.

Zesílím hudbu z rádia a smíchám uvařené špagety se zbytkem pesta. Přestávám procvičovat stepové kroky a na moment si sedám ke stolu. Jakmile dojím poslednísousto, otevřu pusu a vyjede mi z ní hlasité krknutí. Zpátky ke strojům! Do širokého rozpáleného kastrolu dávám vrstvu cukru.Notnou chvíli trvá, než se v něm něco začne dít. Občas směsí zatřesu a pozoruju, jak bílé krystalky klesají pod hladinu a jak se z cukrové pouště stává lepkavé moře. Z bezbarvé postupně tmavne do hnědožluté barvy. Karamel je velká citlivka a musí se mu věnovat dostatečná péče. Pokud ho sejmu z plotny brzo, bude mít jen karamelovou barvu, ale ne chuť. A pokud to přepísknu a připálím ho, jenepoužitelný, protože palčivé hořkosti se už zbavit nedá.

S kastrolem znovu zatřesu, pozoruju velké bubliny, které se tvoří na povrchu. Hrnec odstavím a přidám kostkymásla, které se zasyčením vplují pod hladinu. Po chvíli přidám smetanu a karamel se zlověstně rozbublá. Je třeba suroviny nechat vybouřit a dát jim prostor, aby se seznámily,pohádaly, a nakonec se chytly za ramena a spojily se vjednolitou božskost. V prstech rozdrobím vločkovou mořskou sůl a karamel rozlívám do předpečených košíčků. Až se povrch zatáhne a ztuhne, přidám vrstvu tmavé čokoládyrozpuštěné ve smetaně.

Práce mi jde od ruky, ale po pěti sezonách prodeje na farmářských trzích je to dneska se zvláštní lehkostí. Spříchutí, že zítra prodávám naposledy. Po dvanácti hodinách zápřahu mám konečně hotovo. Na mandolíně krájím na tenké plátky ředkvičky. Přidám na nudličky strouhaný sýr čedar. V misce smíchám kopr srozmačkaným česnekem, podmáslím a trochou soli. Dresink

na ředkvičkovo-sýrový salát. Mám ráda, když jídlo nejen

dobře chutná, ale i vypadá. Sednu si s miskou na válendu

a nohy dám na nízký stolek. Už se nenervuju, jestli lidi zítra

přijdou a jaké bude počasí. Mám v sobě zvláštní klid.

Derniéra

Že už je venku světlo, zaregistruju, právě když se otáčím

v posteli.

V úleku sáhnu pro mobil.

Uf, nezaspala jsem!

Se zavřenýma očima padnu zpátky na polštář. Budík mi bude zvonit až za půl hodiny. Zavrtávám se zpátky do peřin.

Jako každé druhé sobotní ráno následuje sledoblbujících činností. Vyskládat skleničky z lednice dopolystyrenových chladicích boxů, nanosit je do výtahu tak, abych neprobudila sousedy, nanosit je do kufru auta, aby si toho pokud možno nikdo z domu nevšiml, s autem, jehož kufr je zaskládaný po strop, vyrazit směr tržiště, postavit stánek, hledat místo k zaparkování v zakázaných pražských zónách, zatímco jsem zboží nechala bez dozoru.

Zákazníci u mě stojí, ještě než stihnu vybalit zboží na stůl, který jsem právě rozložila, zajistila pomocí šroubků apřikryla bílým ubrusem. „Nechcete si zatím nakoupit to ostatní, co potřebujete, a za pět minut se vrátit? To už bude všepřiravené k ochutnání,“ nabízím netrpělivcům řešení.

Paní, která je tu poprvé, si chce koupit dvacet skleniček. Pro sebe a kolegyně.

Stejně jako vždy se i dnes najde někdo, kdo mě upozorní, že mám v etiketě chybu, že to má být dýňové máslo a ne mlslo. Trpělivě vysvětluju, že to máslo původně bylo, než mi to potravinářská inspekce zakázala a já si pohrála s písmenky i jejich byrokratickým systémem. Vždyť se to mlsá, tak co?

Pomáhat mi přichází kamarádka Anna, na kterou byl vždycky spoleh. Mám tak i čas se zákazníky poklábosit, zatímco ona se věnuje ostatním.

„Četla jsem váš román,“ svěřuje se jedna zákaznice.

„A jaké postavě jste fandila?“ zajímám se.

„Vám,“ zní překvapivá odpověď. Čekala jsem, že zvolí někoho ze tří mužských hrdinů.

Usměju se na ni. Obě víme své.

„Holy shit!“ vydechne blahem zahraniční zákazník po ochutnávce křehkého sádla s dýňovými semínky.

„A vy říkáte, že odjíždíte? To si to jako už nikde nebudu moct koupit?“ nemůže se vyrovnat s realitou dalšízákazník.

Omluvně pokrčím rameny.

Ve dvě odpoledne mám krásný pocit i vyprodáno.Únava přijde až po vyplavení adrenalinu, až všechno doma zase vyskládám, umyju, uklidím. Každý trh je představení a já právě měla derniéru.

„Podívej, co jsem našla?“ posílá Anna staré fotky z trhů, které vylovila v mobilu.

„No, je vidět, jak jsem za tu dobu zúžila sortiment,“zhodnotím.

„Vlastně i v chlapech jsi to zkrouhla,“ neodpustí sipoznamenat.

Zná mě moc dobře na to, aby věděla, že se na ni zlobit nebudu. To ona mě křísí z mých vztahových mdlob. V uších mi zní, jak mi Adam vytýká, že svého byznysu se skleničkami nemůžu nechat. „Něco takovýho přece nemůžeš spláchnout jen tak do hajzlu! Vždyť jsi to budovala pět let!“ rozčiloval se. Jako by nevěděl, že když si něco umanu,nepustím to. A že si svými chybami musím projít, protože na rady nedám. Jako by to za těch pár let, co už nejsme manželé, zapomněl.

Večer se u mě stavuje se svou přítelkyní, s nížorganizují velkou letní grilovací oslavu, na které se jim toho bude spousta věcí hodit. Chladicí boxy, přenosná lednice askládací stůl letí do jejich auta jako první. Pak se porozhlídnu po policích ve sklepě a nabízím, co tu vidím. Desetilitrový hrnec. Různé dózy a uzavíratelné mísy.

„Že jsem tak smělá, tyto servírovací kleště jsou taky k mání?“ hlesne Tereza.

„Jasně, vezmi si je,“ ponoukám ji.

„Termosku pětilitrovou, kterou jsem jednou využila na cateringu, nepotřebujete?“

„No asi jo.“

„A velký robot na sekání salátu?“

„Jako fakt?“ nechápou mou štědrost.

„Jasně!“ horlivě jim ho cpu.

Nač to mám schraňovat, když nevím, kdy to budupotřebovat. Jestli to vůbec kdy budu potřebovat. Nikdo vlastně neví, že ty skleničky jsem rozjela kvůli muži – a Adam to nebyl –, abych mu dokázala, že jsem dobrá. I mně samotné trvalo, než jsem si to připustila. Když u vchodu do domu potkávám uklízečku veřejného prostranství, nepřemýšlím dlouho a víno, co právě nesu ze sklepa, jí vtisknu do rukou.

„Vychlaďte si to a dejte si večer na osvěžení.“

Kouká na mě překvapeně, protože se jí to asi ještě vživotě nestalo.

Po ujištění, že je to opravdu pro ni, špitne: „No vlastně bych si ho mohla dát s kamarádkou.“

„No vidíte. Na to je to jak dělaný.“

„Ale co já vám dám?“ podívá se na mě ustaraně.

„Ale co byste mi dávala. Vždyť se na mě pokaždéusmějete!“

Tahle Ukrajinka má nejen zlatý zub, ale i zlaté srdce.

Když jsem před dvěma měsíci dávala výpověď z pronájmu bytu, netušila jsem ještě, kam a kdy pojedu. Cítila jsem jen, že odjet musím. Nechtěla jsem se pustit větve, tak jsem si ji pod sebou podřezala. To člověka přinutí rozhýbat se.

Křídla

Zvláštní, co se dá všechno najít při vyklízení. Tak třebakniha pohádek s věnováním z mateřské školky. Má slohovka,

hotová perla, psaná ve věku třinácti let. Zpěvník kekytaře, na kterou jsem přestala hrát, když jsem byla nastřední. Průkaz daňového poradce, kterým už nejsem. Disketu

s nevím čím z dob nevím jakých. Svatební oznámení, které

bylo sepsané nevěstou a ženichem do formy básně očtyřech slokách, přičemž nevěstou jsem byla já. Vysvědčení,

přiznání prémií, několik kompromitujících fotek a háček

na zavlékání vytažených nitek ze šály, který jsem hledala

celou zimu.

Do odjezdu mi zbývá čtrnáct dní. Nemilosrdně se musím zbavit věcí a do kontejneru letí jako první lyže, běžky,obrazy, truhlíky a asi tři stohy časopisů s mými rozhovory,články nebo recepty. Kontejner je blíž než bazar. Spoustu věcí rozdávám a lahve nasysleného vína otevírám každýdruhý den. Tak dlouho jsem se chystala, že upeču holoubatainspirovaná mým oblíbeným filmem Como aqua para Chocolat (Jako voda k čokoládě) nějakému muži, kterého budu chtít svést, ale budeme si muset vystačit samy s Lucií. Je třebazlikvidovat i obsah mrazáku.

V žulovém hmoždíři drtím aromatická růžová poupata spolu s chilli a hrubou solí. Přidávám med a vznikloumarinádou holoubata před pečením potírám.

Kuskus, který se na sporáku napařuje, přesypu do mísy, přidám vodu a opatrně se snažím zrníčka promnout vprstech. Jauvajs! Nechápu, jak to africké ženy může nepálit, že to dělají tak rychle. Po své nedávné cestě do Maroka vím, že ta piplačka za to stojí, že nebudeme mít slepenéhrudky, ale krásně sypký a kyprý salát, do kterého přidávám mrkev, cuketu, hrozinky, naložené citrony, olivy, římský kmín a čerstvý koriandr.

„Nelo, mně bude tak chybět to tvoje vaření!“ vydechne Lucie, když ochutná.

Sedíme na podlaze, opíráme se o polštář a pohovku ajídlo máme rozložené kolem sebe na zemi.

„Jen záříš, takže... nechceš mi něco říct?“ ponoukám ji.

„David je tak krásnej!“ vzdychne a protočí zasněně oči v sloup. „Ale taky tak mladej a někdy jako dítě,“ dodázklamaně.

„O kolik že je mladší?“

„O čtyři roky.“

„Blbneš? To nic není,“ mávnu rukou.

„No třeba si nedokáže říct, že ho chce vykouřit.“

„Jak nedokáže říct?“ nechápu.

„Prostě mi řekne já bych chtěl... to... ham ham,“napodobuje jeho infantilnost.

„Si děláš prdel, ne?“ vyjede ze mě nekontrolovatelně. „Ve třiceti dvou letech?“

„Nedělám,“ zamračí se, aby se vzápětí zase rozzářila. „Ale vylízat mi ji umí tak jako nikdo!“ odrovná mě, když se opět zasní.

„Luciferko, tak si to užij. Co ti mám na to říct?“

Vím, že jí tento vztah nebude stačit. Je krásná, chytrá a často sama.

_ _ _


33

„Nelo, ty tvoje fotky z Maroka jsou úžasný,“ vydechne, když

si jich pár prohlíží. „Musíš vydat knihu nebo udělatvýstavu,“ ponouká mě. „Víš, spousta profi fotografů dělákrásný fotky, ale některým často chybí to, co je v těch tvých.

Atmosféra. Duše.“

„Mě by tak bavilo cestovat po světě a živit se focením,“ přimhouřím oči a nechám fantazii lítat vysoko. „Dělat, co mě baví, a být svobodná...“

„To všechno bude,“ prohodí tajemně a pak dodá: „Já k tobě pořád vidím toho Býka, tak doufám, že ho užkonečně potkáš.“

„Proč Býka?“

„Protože jsou smyslní a milují jídlo. Alespoň já mám takovou zkušenost.“

„Počkej, vždyť já jsem už jednou vlastně Býka potkala. Byl zajímavej, kreativní, vášnivej..., ale malej a baculatej. A já mu řekla, že se mně nelíbí.“

„Cos mu řekla?“

„No řekla jsem mu to na rovinu, že mě nezaujal.“

„To je ale krutý! To se nedělá!“ odsoudí mě Lucie „Mě by se to teda dotklo.“

„Copak když se ti chlap nelíbí, tak ty mu to neřekneš na rovinu?“ nechápu její reakci.

„Jasně že ne. To pak jen mlžím. Ale nechám ho při tom, že bych jako ráda, jen teď se mi to zrovna nehodí... nechám to tak vyšumět.“

„Jenže mně přijde, že by měl vědět pravej důvod, naopak ta tvá verze se mi zdá krutá. Když mi chlap nedokáže na rovinu říct, že je konec, mlží, tak mě to raní mnohem víc než samotný fakt rozchodu.“

Nakrájené jahody smíchám s cukrem a růžovou vodou. Dezert podávám ozdobený drcenými nesolenými pistáciemi. Taky tu máme arašídovo-sezamové sušenky spomerančovou kůrou, co jsem ráno upekla. Ve džbánu je k osvěžení má domácí bezová citronáda se skořicí.

Lucie mi zrovna vypráví o tom, jak často hlídá své neteře. Vtom se zamyslí a tiše říká: „Já bych byla dobrá matka.“

„Neboj. Ještě budeš!“ utěšuju ji.

„Ty taky! Však ty bys taky byla dobrá,“ dodává, jako by slyšela mé hlasité myšlenky. „Taková intelektuální ipotrhlá,“ podívá se na mě spiklenecky. „Víš, proč tě mám, Nelo, tak ráda?“ zvážní najednou. „Protože jsi jiná. Nejdřív jsem si řekla, že mi budeš chybět, když vyrazíš na cesty, ale moc ti to přeju a bude to pro tebe dobrý. Víš, jen někdo z nás má křídla na to, aby letěl. Tak je roztáhni a leť.“

Severský minimalismus

Podlouhlý nízký domek obalený z jedné strany lešením stojí

jen dvě stě metrů od hotelu, hned za parkovištěm.Otevírám dveře jedné z šesti garsonek, ke které jsem dostalaklíče. Ty s číslem 385. Rozhlédnu se a musím se hodně snažit,

abych skryla zklamání. Je tu masivní dřevěná postel spelestí u hlavy, nohou i na bocích. Lampa s obřím nabíraným

stínítkem a zlatou nohou. Menší válenda s motivemrůznorodé květeny. Vybledlý obraz. Závěs s vínověčervenými žíhanci. Žluté tapety. Zrcadlo v mohutném obrazovém

rámu. Zašlý modrý koberec s červeným vzorem, který je

seskládaný z malých čtverců. Kulatý nízký stůl a dvěkřesílka s fialovým potahem.

Jednoduchost mi nevadí, nevkus ano. Vypadá to tu spíš jako skladiště nepotřebného inventáře. V jednom rohu je televize, kterou stejně nikdy nezapnu, a v druhémkuchyňský kout. Dvoukolový vařič, mini lednice a dřez, který má místo odtoku díru. Nikde žádný hrnec, talíř ani lžíce. Kdo by to byl řekl, že vybavenou kuchyň vyměním dobrovolně za TOHLE. Než zajdu do hotelu, odchytnu ve sprchovém koutu do skleničky středně velkého pavouka a vyhodím ho z okna.

„Cecilie, nevím, jestli jsem omylem nedostala klíče od špatného bytu, ale v tom mém není v kuchyni voda,“ ozvu se a čekám, že se chytne za hlavu a sáhne po těchsprávných klíčích.

„A v koupelně ti voda teče?“ praví poklidně.

„Ano, tam ano.“

„No tak, vidíš,“ usměje se útlá drobná čtyřicátnice splavými vlasy, „tak zatím myj nádobí tam.“

Kdybych nebyla v Norsku, řeknu si, že jejím oblíbeným filmem je Vesničko má středisková.

„Řemeslníci teď budou mít dva týdny dovolenou, tak to spraví až po návratu,“ dodá, když vidí, že se nemám k odchodu.

A tak jsem se seznámila s manažerkou hotelovérestaurace Cecilií a s jejím sladkým úsměvem. Bylo to poprvé z mnoha dalších příležitostí, kdy mi dala jasně najevo, jak si tu zaměstnanců váží.

V ústech nechám zamrznout dotaz, co tam teda dělali celý ten měsíc, kdy věděli, že přijedu a budu potřebovat někde bydlet. Domluva zněla jasně, práce v hotelu Svart Fjell se zajištěným bydlením a funkční vybavenou kuchyní.

„Taky tam není namontované světlo. A ještě bych chtěla

poprosit o nějaké poličky nebo skříňky. Není tam kam si

dát oblečení. Přece jen tu nejsem na pár týdnů,“ dovolím si

troufale rozšířit svou žádost.

Přejede mě pátravě mlčenlivým pohledem a se stálenasazeným úsměvem mě ujistí, že se pokusí něco zařídit. Jednu výhodu, která málem smaže všechny nevýhody, to bydlení přece jen má. Skoro přes celou stěnu mého pokoje jsou prosklené dveře s výhledem na fjord. Dům je vesvahu, padesát metrů od moře. Pod okny mám jabloňový sad. Vidím jen vodu, za ní hory a za nimi ještě vyšší hory. Ty jsou i v létě zasněžené. Ledovce. Žádné silnice ani města. Jen z dáli na mě bude po nocích mihotavě blikat vesnička a dál vpravo za ní si můžou hlavy ukroutit mlýny z větrné elektrárny. Když se vykloním, vidím vpravo rybářskýdomek. Bílý dřevěný s červenobílým záchranným kruhem na

dveřích. Bože, jak já se těším, až se tu budu producírovat

v gumácích a pláštěnce! Cesta do obchodu s potravinami vede podél moře. Jelemovaná břízami a kapradím. Zastavím se na skále, odkud je výhled na můj příbytek i hotel. Připomíná mi to spíšnaučnou botanickou stezku než cestu do civilizace. Mnohem

lepší než pražská cesta do Alberta, která vedla přesparkoviště a kolem kontejnerů.

První nákup mi zabere dvě hodiny. Ne že by tu byla

nabídka tak pestrá, ale beru postupně do rukou zboží apřemítám, jestli je to tvaroh nebo smetana. Smetana sladká,

nebo zakysaná? Hlásá tento návod na obalu, že je třebapřidat vodu, olej či mléko? Nezbývá než vyzkoušet. Vlastně je

to legrační sžívat se s novou zemí metodou pokusu a omylu.

Norština pro práci nutná není. Anglicky se tu domluvím bez

problému s hosty, kolegy, řidičem autobusu i uklízečkou.

Brzo zjistím, že Norové mají na rozdíl ode měspeciálně vyvinuté chuťové buňky, neboť dovedou nejen pozřít,

ale i vychutnat si zvrhlosti jako nasládlý chléb s nasládlým

sýrem. Místní brunost, tedy hnědý sýr, je vyrobený zezkaramelizované syrovátky a jí se tu třeba s jahodovoumarmeládou. Do chleba se tu běžně přidává cukr nebo slad, takže je

nepoživatelný. Tedy alespoň pro mé chuťové buňky zvyklé

na český, lehce nakyslý kmínový kváskový chleba.

Po návratu z obchodu záhy zjišťuju, že z nefunkčního

dřezu můžu mít vlastně spižírnu pro nakoupený med,vločky, olivový olej, rýži a těstoviny. V tu chvíli ještě netuším,

že poslední dvě jmenované veličiny budou nadlouho tvořit

většinu mého nudného norského jídelníčku.

_ _ _


38

Snažím se usnout, i když mi vedle hlavy funí lednice, občas

lupne v miniaturním topení, ze kterého se snažím už teď

v létě vymáčknout maximum, a pod stropem občas zamrká

kontrolka protipožárního hlásiče. Z venku doléhá šumění

moře. Na nic z toho nejsem zvyklá. Ani na to být po více

než deseti letech podnikání v pozici zaměstnance.

Místo počítání oveček přemýšlím, proč měnepřitahují malí muži, a vybaví se mi jedna vzpomínka, u které mi z ac u k ají kout k y.

„Šmarja, řekla jsem, že mi sahal po prsa, ne na prsa!“ slyším se, jak se dusím smíchy, poté co jsem Lucii zážitek barvitě vylíčila a ona ho pochopila jinak. „Máte tu volno?“ vyruší mě v mé oblíbené kavárně.

Vlídně mu pokynu, že ano, zatímco dál u velkého stolu vyřizuju pracovní telefonát.

Snědá tvář, orlí nos, černé vlasy a velmi malá postava.

Kadir, Turek žijící ve Švýcarsku, se zajímá, co v Praze navštívit. Když mi dolévá vodu do sklenice, pobryndá mi ruku, jak se mi dlouze zahledí do očí.

Když mi po třech hodinách skončí v kavárně pracovní schůzka a jsem tu poslední host, vycházím na ulici. Stojí tu a usmívá se na mě. Prý jestli bych nešla zítra na večeři.

Už se nadechuju k odpovědi, že vážně nemám čas, ale musím ocenit Kadirovu odvahu. Kývnu.

Za pugétem růží ho na ulici skoro není vidět. Sahají mu od kolen k hlavě.

Nechá mě vejít do restaurace první a cupitá oddaně za mnou. Cítím na nás přilepené páry očí a je mi trapně.

Za celý večer mi stihne předvést škálu srdceryvnéhovýlevu emocí od ubrečených očí až po ty oddané psí a myslím, že jsem v nich jednou viděla zablýsknout se i nůž. Chce

mi držet ruku, což má za následek, že se na židliodsou

vám dál a dál. Opakuju už poněkolikáté omluvně, že jeho

city nemůžu opětovat, načež přijde s výkřikem, že se vzdá

svých nohou, ať mu jen dám šanci. Po dvaceti sedmi letech

prý přestal včera kvůli mně kouřit a zamiloval sepodru

hé v životě. Je mi jeho citů i marné snahy líto a amputaci

nohou mu rozmlouvám. Když zmizí na záchod, přemýšlím,

jestli mám v tu chvíli zmizet i já. Zatímco on v restauraci

nakonec nechává jistý peněžní obnos a iluze, já při zbrklém

odchodu darované květiny.

Korálky na šňůrce

Rodinný hotýlek. Malý, vymazlený. Se skvělým servisem

a vyhlášený svou kvalitou.

Bujará představivost odlišná od reality byla u měvždycky kamenem úrazu. Dvě stě pokojů není hotýlek, i když je pravda s prazvláštní architekturou. Připomíná mi to něco mezi lázeňským luhačovickým komplexem a ruskouškolou. Je tu spousta vyřezávaných dřevěných ozdob v průčelí a není divu, že se hotel pyšní emblémem sítě historických hotelů. Jsou tu červené měkké koberce a taky krb a nastěnách chodeb dobové historické fotografie, ale žádný poskok na nošení zavazadel. Místo na pobřeží je kouzelné,majitelka, jak brzo pocítím, poměrně svérázná a o kvalitě kuchyně zatím decentně pomlčím.

Nejhezčí je tu klid. Jsme na venkově, za pět kilometrů nerušná silnice končí a auta pokračují naloděním na převoz. Nejhlasitější dopravní prostředek je tak sekačka na trávu. Skála, po které neustále zurčí pramínky vody, a která se tak zdá černá, je hned za budovou hotelu. To proto název Svart Fjell. Černá skála. Je tu prostorná zahrada a zase ten výhled. Moře. Hory. Moře hor a hory moře. Jsou odsud vidět i malé ostrůvky a baví mě je očima osahávat a zkoumat, kde jeden začíná a kde druhý končí. Jsou na sobě natěsnané jakošišaté korálky na šňůrce. Zkušenosti s obsluhou na place nemám žádné, proto jsou mé první směny hlavně o leštění příborů a prostírání. Učím se, kam se pokládá sklenička na víno, kam ta na vodu, kam



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist