načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Rozkazy z Berlína - Simon Tolkien

Elektronická kniha: Rozkazy z Berlína
Autor:

Strhující thriller z období druhé světové války se odehrává v roce 1940. Po pádu Francie je Londýn dnem i nocí bombardován německými vzdušnými silami a dvojitý agent zavrtaný v ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  224
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  239 Kč
6%
naše sleva
7,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 350
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Orders from Berlin ... přeložila Irena Steinerová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3456-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Strhující thriller z období druhé světové války se odehrává v roce 1940. Po pádu Francie je Londýn dnem i nocí bombardován německými vzdušnými silami a dvojitý agent zavrtaný v samém srdci britské tajné služby MI6 dostává rozkaz z Berlína, aby zavraždil Winstona Churchilla a tím zvrátil průběh války. Hitler věří, že po odstranění Churchilla Anglie uzavře s Německem mír. Alberta Morrisona, bohatého vdovce a bývalého šéfa MI6, někdo shodí přes zábradlí před jeho londýnským bytem. Dopadne mrtvý přímo k nohám své dcery Avy, která však ve tmě nedokáže rozeznat prchajícího útočníka. Na místo činu jsou vysláni dva detektivové Scotland Yardu, inspektor Quaid a mladý detektiv konstábl Trave. Quaid je přesvědčen, že jde o jasný případ domácí rozepře, ale Trave si není tak jistý. V kapse mrtvého se najde lístek se záhadným textem a od Morrisonovy dcery se dozvídá o podivném vzkazu, který jejího otce rozrušil. Pouze detektiv Trave a dcera zavražděného mohou celý oříšek rozlousknout a zmařit chystané spiknutí, jenže čas neúprosně běží a všechny okolnosti hrají proti nim… Simon Tolkien sugestivně vykresluje do detailů atmosféru válečného Londýna a drží čtenáře v napětí až do poslední stránky.

Zařazeno v kategoriích
Simon Tolkien - další tituly autora:
Rozkazy z Berlína Rozkazy z Berlína
Steinerová, Irena; Tolkien, Simon
Cena: 268 Kč
No Man's Land No Man's Land
Tolkien, Simon
Cena: 422 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky





















Copyright © Simon Tolkien, 2012
Originally published in the English language
by HarperCollins Publishers Ltd.
Translation © Irena Steinerová, 2016





Mému otci a  mému synovi










9
Pod ěkování
Rád bych poděkoval následujícím lidem, kteří mi
pomáhali při psaní a publikování této knihy – Davidu
Brawnovi, Johnu Garthovi, Gině Roznerové, Natashe
Hughesové, Andymu Phippsovi, Kevinu Sweeneymu,
Sarah Melnykové, Soně Vogelové, Marly Rusoffové,
Michaelu Radulescuovi, Dannymu Barorovi, Heather
Baror-Shapirové, Lizzy Kremerové, Kathleen
Zrelakové, Lynn Goldbergové, Marku Kryzanovi, Marku
Steinbergovi, Toddu Hoffmanovi a Tomu Johnsonovi.
Mám štěstí na vynikající redaktory – rady
a doporučení Petera Wolvertona a jeho kolegyně Anne
Benssonové mému rukopisu značně prospěly. Cením si také
pomoci všech, kdo se mé knize věnovali
v nakladatelstvích St. Martin’s, HarperCollins UK a Michel Lafon.
Moje manželka Tracy Tolkienová mi byla
neochvějnou oporou i zkušebním čtenářem pro řadu mých
nápadů, dobrých i těch horších. Tracy a naše dvě úžasné
děti, Nicholas a Anna, trpělivě snášely mé časté
epizody duchanepřítomnosti a po celou dobu mě neúnavně
povzbuzovaly.
Simon Tolkien
Santa Barbara, Kalifornie
červen 2012










ZÁ ŘÍ 1940
NA VYSOKÝCH MÍSTECH










13
I
Reinhard Heydrich, velitel gestapa a  zpravodajské
služby SS Sicherheitsdienst, stál stranou, pár metrů od
skupiny generálů a admirálů shromážděných kolem
Adolfa Hitlera. Vůdce, v brýlích téměř k nepoznání,
hleděl na velkou mapu Evropy rozloženou na širokém
dubovém stole, který kvůli této schůzce přesunuli
doprostřed hlavního sálu Hitlerovy rezidence Berghof
vysoko v Bavorských Alpách. Vojenští velitelé jeden po
druhém informovali svého nejvyššího vůdce o stadiu
příprav operace Seelöwe neboli Lvoun, což byl
krycí název pro invazi do Anglie. Podle harmonogramu
schváleného na předchozích poradách, které se toho
léta konaly buď zde, nebo v říšském kancléřství
v Berlíně, měla být zahájena co nevidět.
Ostré sluneční paprsky pozdního léta, pronikající
dovnitř panoramatickým oknem na konci sálu,
ozařovaly skupinku kolem stolu, ale Heydricha ponechávaly
ukrytého ve stínu. Zatím nebyl vyzván, aby promluvil,
a věděl, že dokud se bude schůzka zabývat výhradně
otázkami strategie nadcházející invaze,
pravděpodobně k tomu ani nedojde. Nebyl tu jako voják, ale měl na
starost plánování a organizaci opatření, která se budou





14
muset podniknout proti odbojov ým skupinám a dalším
nežádoucím živlům, jakmile se pancéřové divize
zmocní vlády nad Londýnem. Měl už vytipovaného náležitě
tvrdého velitele SS, který převezme velení nad šesti
speciálními likvidačními jednotkami Einsatzgruppen
a provede první vlnu zatýkání a deportací. Zvláštní seznam
vysoce postavených cílových osob, sestavený na
Heydrichův rozkaz, obsahoval 2820 jmen, Winstonem
Churchillem počínaje a Noëlem Cowardem a H. G. Well-
sem konče.
Tohle byla vojenská porada, tak že kromě Heydricha,
vůdce a Hermanna Göringa – který zde byl z titulu své
funkce vrchního velitele lu+waffe – se jí neúčastnili
žádní jiní členové strany. Heydrich zkřivil úzký horní
ret v typickém opovržlivém úšklebku a sledoval, jak
se odvíjí debata. Nesnášel tyhle armádní papaláše se
zlatými prýmky, chrastící metály, a tušil, že ani vůdce
je nemá rád. Byli to kariéristé, kteří v meziválečných
letech šplhali po služebním žebříčku, na konci
každého měsíce si vyzvedli státem garantovaný žold, hráli si
v kasárnách na válku a připíjeli si na císaře, zatímco
pravověrní národní socialisté jako Heydrich bojovali
za vůdce v ulicích, připravení položit život za věc, v niž
všichni věřili.
Heydrichova antipatie v šak měla ještě další příčinu.
I on kdysi býval důstojník s dobrými vyhlídkami,
kadet na křižníku Schleswig-Holstein, dokud ho v roce 1931
s okamžitou platností nepropustili z důvodu
nedůstojného chování. Ukázalo se totiž, že dívka, kterou
odmítl kvůli jiné známosti, byla dcera loďaře a stěžovala si
tatínkovi. Heydrich za to tvrdě zaplatil. Admirál
Raeder ho jediným škrtem pera připravil o čest: tentýž
Raeder, který teď stál deset kroků od něj a informoval
Hitlera o přípravách námořní invaze. Pokaždé, když
Heydrich admirála viděl, ucítil, jak ho hluboko uvnitř





15
pálí ta k řivda a ponížení, jako hnisající rána, která se
nikdy nezahojí. Byl pevně rozhodnutý si to s Raederem
vyřídit, ale ne hned. Ještě nenastal ten pravý čas.
Heydrich uměl čekat. Jak říkají Angličané, pomsta chutná
nejlépe za studena.
Heydrich nepochyboval, že si na to Raeder
pamatuje. A nejen to – byl si jistý, že admirál dnes svého
rozhodnutí hořce lituje. Nejspíš ho to v noci budívá ze
spánku. Všichni v místnosti věděli, jakou má Heydrich
pověst. Neušlo mu, jak si od něj všichni drželi odstup,
když sem přišli poprvé, a jak na něj vrhali kradmé
pohledy, zatímco před začátkem porady bloumali po hale
a usrkávali kávu z delikátních šálků z drážďanského
porcelánu z osmnáctého století, dokud s úderem druhé
nevešel postranními dveřmi Hitler a všichni neztuhli
v pozoru s napřaženou pravicí.
Heydrich věděl, jak mu tihle mocní a vlivní muži za
jeho zády přezdívají – „blonďatá bestie“, „kat“, „muž
se železným srdcem“. Věděl, jak moc se ho bojí, a také
měli proč. V Berlíně na velitelství gestapa, pěkně pod
zámkem, měl na každého z nich tlustý fascikl, kde byla
zaznamenána každičká podrobnost z jejich
soukromého života. Na kompletizaci tohoto neustále se
rozšiřujícího archivu s barevně rozlišenými kartotéčními lístky
opatřenými křížovými odkazy devět let neúnavně
pracoval.
Některé z nich dokonce nalákal do luxusního
nevěstince, který zřídil na Giesebrechtstrasse a vybavil
jednostranně průhlednými zrcadly a skrytými mikrofony
zabudovanými ve zdech. Kdykoli by se mu zachtělo,
mohl by mít během chvíle na stole fotografie
a místopřísežná prohlášení, dopisy, a dokonce přepisy
magnetofonových nahrávek, na nichž tito hlavouni vyzrazují
svá nejšpinavější tajemství holkám, které Heydrich na
tento úkol speciálně najal. Fakta či klam, pravda nebo





16
le ž – to mu bylo jedno, pokud mohl ty informace
využít k ovládání lidí a jakýmikoli dostupnými
prostředky je přinutit, aby se podřídili jeho a vůdcově vůli.
Heydrich se usmál při pomyšlení, že stačí jediné
slůvko pošeptané Hitlerovi do ucha a ti nejvyšší
a nejmocnější z těchto nabubřelých velitelů v nablýskaných
uniformách se mohou rázem ocitnout na všech čtyřech
na studené zemi, nazí a připoutaní k vlhké betonové
zdi v suterénní cele umístěné přímo pod jeho kanceláří
na Prinz-Albrecht-Strasse 8. Bavila ho představa, jak se
jeho oběti krčí a řvou takový kousek od místa, kde on
sedí za skvostným mahagonovým stolem
z devatenáctého století a z protější zdi s dubovým obložením na
něj ze zarámované fotografie shlíží vůdce. Dodával mu
inspiraci pokaždé, když zvedl zrak od haldy
dokumentů, které musel každý den vyřizovat.
Už od samého počátku, hned po vstupu do
strany v roce 1931, pociťoval Heydrich s Hitlerem jakousi
spřízněnost, jakou nikdy předtím ani potom s nikým
jiným nezažil. V posledních letech vycítil, že i vůdce má
podobné pocity. Jednou, mezi čtyřma očima ve
vůdcově bytě v horním patře říšského kancléřství v Berlíně,
kam před dvěma lety přišel Heydrich Hitlera
informovat o důsledcích Křišťálové noci, pozvedl vůdce ruku,
aby si zjednal ticho, a pohlédl Heydrichovi do očí.
Trvalo to jen pár okamžiků, ale Heydrich měl pocit, jako
by se vrátil do kostela v Halle, kde vyrůstal, a katolický
kněz mu hleděl až do hloubi duše. Jako dítě se
zahanbeně odvrátil, ale teď, jako dospělý muž, Hitlerův pohled
opětoval a cítil, že mu vůdce vidí až do žaludku, obrací
ho naruby a hledá pravdu o tom, jaký doopravdy je.
Nakonec Hitler přikývl, jako by byl spokojený s tím, co
zjistil.
„My dva se spolu dostaneme daleko,“ prohlásil
vůdce – Heydrich si jeho slova přesně pamatoval –, „proto-





17
ž e vy jste naprosto oddaný věci a protože stejně jako já
máte vůli. Vůle je všechno, Reinharde. To vy víte, že?“
Pak pokračovali v rozhovoru o zatýkání, tiskových
prohlášeních a dalších administrativních opatřeních
proti té židovské pakáži, ale ten zlomový okamžik se
Heydrichovi pevně vryl do paměti. Nikomu to nikdy
nepřiznal, ale tajně se považoval za Hitlerova
pokračovatele a třetí říši, obrovskou a rasově čistou, bral jako
své osobní dědictví.
Poslední dobou se na sch ůzky s Hitlerem těšil
skoro jako milenec na příští dostaveníčko, a když byl ve
vůdcově přítomnosti, dychtivě ho pozoroval, jako by si
každý obraz svého pána zakládal do kartotéky
v mozku a pečlivě jej archivoval k dalšímu prozkoumání,
až bude sám zpátky v Berlíně. Hitler měl v sobě sílu
a jistotu, která Heydricha přitahovala jako magnet.
Bylo tomu tak už od samého počátku, dokonce ještě
dobách, kdy stoupenců národního socialismu byla jen
hrstka, scházeli se hluboko v noci v zakouřených
pivnicích, osnovali spiknutí a snili o nemožném – Heydrich
už tenkrát věděl, že Hitler je ten, kdo by to nemožné
mohl uskutečnit.
Dnes se však vůdce z nějakého důvodu nezdál ve své
kůži. Byl nezvykle tichý a debatu mezi veliteli
wehrmachtu nijak neusměrňoval. Jeden hot a druhý čehý,
výčitka střídala námitku a diskuse byla každou
minutou vášnivější. Zdálo se, jako by si vůdce nevěděl rady,
nebyl si jistý svým dalším krokem. Heydrich měl pocit,
jako by se ocitli uprostřed bouře na lodi, do níž divoce
buší vlny, kymácí se ze strany na stranu a za kormidlem
nikdo nestojí.
„Povětrnostní podmínky v Anglickém kanálu jsou
nesmírně proměnlivé,“ prohlásil Raeder zarmouceně.
Heydrich si pomyslel, že mluví jako nějaký mizerný
venkovský kantor, předčítající úryvky ze školního řádu,





18
a  taky jako věštkyně Kassandra – všechno, co řekl,
vyznělo negativně, jako by chtěl plán invaze podkopat.
„Navíc nemáme specializovaná vyloďovací plavidla,“
pokračoval Raeder. „Spoléháme pouze na přestavěné
říční remorkéry a přívozy. Řada z nich je bezmotorová
a lze je použít jen v klidných vodách. Pro nepřítele
budou snadným terčem. Další potíž je s přepravou těžkých
obrněných vozidel. Pracujeme na tom, aby byly naše
tanky ponorné, ale potřebujeme víc času. Tohle není,
jako když jsme zaútočili na Norsko. V té operaci jsme
utrpěli těžké ztráty a tentokrát Britové vědí, že se na ně
chystáme. I kdyby se nám povedlo zřídit předmostí,
nasadí proti nám námořnictvo. A je velkým otazníkem...“
„Říkám to už dávno. Invazní fronta je příliš úzká,“
přerušil ho Halder, náčelník armádního generálního
štábu, který během Raederova proslovu s rostoucí
netrpělivostí přešlapoval z nohy na nohu. Tento pruský oficír
ze staré školy hovořil úsečně a rozčileně při tom bodal
ukazovákem do mapy v místech, kde leželo
jihovýchodní pobřeží Anglie. „Sto mil nestačí, ani kdyby nám přišly
na pomoc výsadkové oddíly. To už můžeme Skupinu
armád A rovnou nacpat do mašiny na klobásy.“
„Ano, ano, tohle už jsem slyšel,“ odtušil Hitler
s neskrývaným podrážděním a odstoupil o krok od stolu.
„Víc mužů, víc obrněných vozidel, víc člunů. Jenže my
potřebujeme vzdušnou převahu – a to dřív, než nám
podzimní vichřice znemožní překročit Kanál. Slíbil
jste mi to,“ vyštěkl a prudce se otočil ke Göringovi,
který stál po jeho pravici. „A přesto nepřítel dennodenně
sestřeluje naše letouny, likviduje naše bombardéry jako
prašivé psy. Řekněte mi pravdu, Herr Reichsmarschall.
Bez příkras a bez růžových brýlí. Dokážete ovládnout
vzdušný prostor, nebo ne?“
Všichni se otočili a pohlédli na Göringa. Na
pozornost byl patrně zvyklý, vždyť byl v místnosti zdaleka





19
nejnápadn ější figurou. Svou okázalou uniformou se
lišil od všech ostatních, což měl ostatně v úmyslu.
Šuškalo se, že se Göring několikrát denně převléká
a uniforma, kterou si vybral na dnešní poradu, byla i na jeho
poměry křiklavá. Měl na sobě jeden ze svých
sněhobílých úborů, které si sám navrhl, ověšený
různobarevnými kříži a řády. Některé z větších medailí si udělil
sám a Heydrich od své armády špionů věděl, že když
se Göring v tomto oblečení objeví ve zpravodajském
týdeníku v kině, je celému národu pro smích. Nikdo
totiž nechápal, jak si dokáže udržet uniformu tak
běloskvoucí, když většina obyvatel nesežene ani tolik
mýdla, aby měla oblečení aspoň jakž takž čisté. Göringova
marnivost byla stejně bezmezná jako jeho chuť k jídlu,
kterou dokázalo zastínit jen jeho gigantické ego.
„To je jen otázka času,“ opáčil s rukama v bok
a celý se při tom nadýmal vlastní důležitostí. „Londýn je
v plamenech. Obyvatelé se krčí v provizorních
úkrytech... doky jsou téměř zničené...“
„K čertu s doky,“ skočil mu Hitler zlostně do řeči.
„Důležitá je obloha. Slyšel jste mou otázku?
Dokážete prolomit anglickou protivzdušnou obranu, zničit
Královské letectvo? Dokážete to? Slíbil jste to!“
„Ano. Operace Orel se vyvíjí úspěšně,“ odpověděl
Göring okamžitě tišším hlasem. Vnímavost
k Hitlerovým změnám nálad se mu za ta léta mnohokrát
vyplatila a nyní správně odhadl, že momentálně se od něj
očekává střízlivé posouzení schopností lu+waffe, bez
zbytečného přehánění a zveličování. „Je to jednoduchá
matematika,“ pokračoval. „Naše útoky na britské
továrny a letecké základny značně snížily schopnost
Britů vyrovnat se s těžkými ztrátami, které je každý den
postihují. Docházejí jim letouny a nemají dost pilotů.
Jejich velení stíhacího letectva se bude muset každým
dnem stáhnout z jižní Anglie a my se můžeme začít





20
vylo ďovat. Jejich slabost názorně demonstrují škody,
jaké jsme už dokázali napáchat v Londýně. To by
nikdy nedopustili, kdyby tomu uměli zabránit.“
Hitler na Göringa chvíli hrozivě hleděl, jako by se
snažil odhadnout, zda je sebejistota jeho podřízeného
pouhé divadélko, ale Göring vůdcův upřený pohled
opětoval, aniž by sklopil zrak.
„Uvidíme,“ prohlásil Hitler nakonec a  sundal si
brýle. „Brzy se ukáže, zda je vaše hodnocení správné, Herr
Reichsmarschall.“
To byl signál, že porada je u konce. Velitelé mu jeden
po druhém zasalutovali a odešli z místnosti. Heydrich
vykročil za nimi, ale Hitler zvedl ruku.
„Vy zůstaňte tady,“ vyzval ho. „Potřebuji s vámi
o něčem mluvit. Můžeme jít ven na terasu. Čerstvý vzduch
nám udělá dobře.“
Léto se chýlilo ke konci. Mírný větřík rozhoupával
zelenobílé stříšky slunečníků nad bílými židlemi a stolky
a jasné odpolední slunce vrhalo stíny na širokou terasu
a třpytilo se v oknech Berghofu. Pod blankytným
nebem bez mráčku se nad špičkami borovic v údolí tyčily
zasněžené vrcholky rakouských hor. Koho by
napadlo, pomyslel si Heydrich, že nedaleko místa, kde právě
stojí, se skrývá baterie výrobníků dýmu, připravená
zahalit Berghof hustou bílou kouřovou clonou, pokud by
hrozil útok nepřátelských bombardérů.
V tom tichu se válka zdála strašně daleko. Zvuk jeho
a Hitlerových kroků se rozléhal ozvěnou od dlažebních
kamenů, když kráčeli k zídce lemující terasu.
„Tady si můžeme promluvit,“ řekl Hitler, posadil se
k jednomu ze stolů a mávl k protější židli.
S povzdechem si natáhl nohy a kotníky prstů si protřel oči.
Možná je měl unavené z toho zírání do mapy během porady
nebo to mělo nějaký hlubší význam. Ať už byl důvod





21
jak ýkoli, vůdce na schůzi rozhodně vypadal rozladěný
a nesvůj.
„Nelíbí se mi to,“ prohlásil Hitler a  zavrtěl hlavou.
Ruce měl složené v klíně, ale nervózně si je mnul,
což bylo neklamnou známkou toho, že to v něm vře.
„Takhle jsem to nechtěl. Tohle není válka, jakou
bychom měli vést.“
„Proti Anglii?“
„Ano,“ odvětil Hitler, prudce sepjal dlaně a držel je
pevně sevřené. Jasné modré oči mu plály. „Nejsou to
naši nepřátelé, a přesto si nechtějí dát říct. Všechno je
to kvůli tomu bláznivému Churchillovi. Uhranul je
těmi svými řečmi o krvi a obětování. Copak nechápou,
že proti nim vlastně nic nemáme? Ať si nechají to svoje
impérium. Mají ho mít. Je to vznešená instituce.
Opakuju jim to pořád dokola, jenže oni prostě odmítají
poslouchat!“
Hitler se začínal rozohňovat, ale náhle zmlkl, jako
když utne. Bylo to, jako by někdo vypnul elektrický
motor, a Heydrich strnul a čekal, až zase naskočí proud.
Hitler však po chvíli pokračoval tichým hlasem
a viditelně držel emoce na uzdě.
„Já tu invazi nechci. Jsem pln ě připraven prolít
německou krev, aby naše velká země dostala, co
potřebuje, jenže to se nachází na východě,“ pokračoval
a ukázal prstem k horám na druhé straně údolí. „Musíme
porazit bolševiky a zabrat země na západ od Uralu
pro náš lid. To je náš úděl, ale ztrácet vojáky při
pokusech dobýt Brighton nebo Worthing nebo
Eastbourne... to je neúnosné. Unerträglich!“ Hitler to slovo
přímo vyplivl. Opět se zdálo, že ho přemůže vztek, ale
nakonec se mu povedlo se opanovat. „Válka na západě
je prostředek k dosažení cíle,“ pronesl pomalu a pečlivě
volil slova. „Účelem je zajistit, aby nám někdo nevrazil
kudlu do zad, až začneme válku, na které doopravdy





22
zále ží – válku s Ruskem. A to musí být brzy,
Reinharde... brzy. Už nemůžeme dál čekat. Stalin přezbrojuje,
Sověti se roztahují – jsou jako mravenci, vylézají z hlíny
a množí se, a my je už brzy nedokážeme zničit. Pokud
budeme čekat, tak ne.“
„Ano,“ přitakal Heydrich, užaslý vůdcovou vizí.
„Jako vždy máte pravdu.“
„Proto potřebujeme s Anglií mír, ne válku,“ dodal
Hitler po chvíli. „Jenže jak toho dosáhneme? Nikoli
invazí, pokud to nebude nutné – a i tehdy bych váhal.
Raeder je stará měkkota, ale má pravdu ohledně potíží,
jaké nás v případě přeplutí Kanálu čekají. Na počasí se
nedá spolehnout. Španělé to zkoušeli před tři sta
padesáti lety a všechny jejich lodě ztroskotaly. Napoleon
se přes La Manche vůbec nedostal. Naše vyloďovací
plavidla jsou druhořadé kvality a nemáme ani námořní
převahu, abychom je mohli ochránit.“
„Pokud ale zvítězíme ve vzduchu,“ prohlásil
Heydrich, „třeba to rozhodne. Reichsmarschall říkal, že je
jen otázkou času...“
„Času, který nemáme,“ přerušil ho Hitler.
„Göringovi uvěřím, až britské Královské letectvo přestane
bombardovat Německo. Mezitím musíme vyzkoušet něco
jiného. A tady vstupujete na scénu vy, Reinharde.“
Heydrich zbystřil. Nechal se pohltit diskusí o vyšší
strategii a na okamžik zapomněl, že ho vůdce po
poradě zdržel z určitého důvodu.
„Co mohu udělat?“ zeptal se horlivě.
Hitler si varovně přitiskl ukazovák ke rtům. Za
Heydrichem se objevila pohledná servírka v bavorském
kroji a nesla podnos s mátovým čajem. Postavila šálky
na stůl a udělala před vůdcem pukrle. Ten se na ni
přívětivě usmál.
„Povězte mi o agentovi D. Je i nadále spolehlivý?“
zeptal se Hitler a usrkával přitom ze šálku. Najednou
vypadal klidně a po hněvu a rozčarování, jaké projevo-





23
val p řed přinesením čaje, nebylo ani památky. Zdálo se,
jako by převáděl hovor na nedůležité téma.
„Ano,“ odpověděl Heydrich bez zaváhání. „Je to
jeden z nejlepších agentů, jaké jsem kdy měl.
Bezvýhradně mu důvěřuji.“
„Dobře. A co informace od něj – jsou užitečné?“
„Vede si dobře. Jak bylo domluveno, poskytuje
dezinformace tam, kde je nelze odhalit, a pravdivé
informace podává v případech, kde to neohrožuje naši
bezpečnost a nepřítel si to může ověřit. Jeho nadřízení
v britské tajné službě jsou s ním spokojeni – nedávno
byl povýšen do funkce, která ho opravňuje k účasti na
některých strategických schůzích MI6, a jeho hlášení
dostává na stůl jejich Společný výbor pro
zpravodajství. Jestli budeme trpěliví, brzy by měl získat přístup
i k těm nejutajovanějším informacím.“
„Výborně,“ pochvaloval si Hitler a mnul si ruce.
„Všechna čest, Reinharde, dobrá práce jako vždy. Vedle
vás vypadá Abwehr jako banda cirkusových klaunů.“
Heydrich sklonil hlavu a vychutnával si tu chválu.
Nic by si nepřál víc než rozšířit působnost gestapa do
oblasti zahraniční rozvědky, kde v současnosti musel
soupeřit nejen s klasickou tajnou službou Abwehr
vedenou admirálem Canarisem, ale i se stejně druhořadým
ministerstvem zahraničí Joachima von Ribbentropa.
„Obávám se ale, že budeme muset být trochu méně
trpěliví,“ navázal Hitler plynule. „Agent D nám dává
příležitost Brity přesvědčit nejen o tom, že to s invazí
myslíme vážně, ale že může být navíc i úspěšná. To
momentálně postrádáme. Churchill si pořád myslí, že
může zvítězit. Jestliže dostane informaci, kvůli které tomu
věřit přestane, bude muset začít vyjednávat. Nebude
mít na vybranou. Rozumíte mi, Reinharde?“
„Ano, samozřejmě. Jenže pokud Britové zjistí, že to,
co jim D říká, není pravda, tak bude odhalen. Je pro
nás významným přínosem...“





24
„A  tím i zůstane,“ skočil mu Hitler do řeči a zvedl
ruku, aby mu zabránil v dalších námitkách. „Jestliže
bude D odhalen, pak Churchill neuvěří informacím, které
dostává, a náš plán selže. Ne, my musíme zveličovat
naši sílu na moři i ve vzduchu, ale ne natolik, aby to
působilo nedůvěryhodně. Je to křehká rovnováha – úkol,
který vyžaduje jistou ruku. Mohu se na vás spolehnout,
Reinharde? Můžete to pro mě udělat?“
„Ano. Jsem vám zcela k službám. To přece víte.
Budu ale potřebovat pravomoc k získávání informací
o našem vojenském potenciálu od šéfů tajných služeb.
Musím také vědět, do jaké míry mohu zkreslovat údaje,
aniž by to vzbudilo podezření.“
„Prosím. Tohle by mělo stačit,“ pronesl Hitler, vytáhl
z kapsy složený list papíru a podal mu ho přes stůl.
„A teď mi něco povězte o informačních zdrojích
agenta D. Jaké postavení má podle Britů jeho zdroj?“
„Domnívají se, že je na generálním štábu, podřízený
generála Haldera.“
„Aha,“ zamručel Hitler a zadumaně si olízl rty.
„Myslím, že ho povýšíme, aby nám Britové uvěřili, že je
schopen dodávat agentovi D dostatečně cenné
informace. Co navrhujete, Reinharde?“
„Pobočník?“
„Ano, velmi dob ře – to je přesně ono,“ prohlásil
Hitler s potěšeným výrazem. „To je dost vysoké
postavení, aby měl přístup na vojenské porady na nejvyšší
úrovni jako ta dnešní a aby působilo věrohodně, že
mě slyšel mluvit o mé ochotě k invazi i touze po míru.
Později můžeme zdroj případně degradovat, kdyby to
začalo být u fiktivní postavy příliš podezřelé,“ dodal
Hitler s úsměvem.
„Všechno, jak říkáte – provedu!“ odvětil Heydrich,
vstal od stolu a nasadil si esesáckou čepici, kterou měl
během rozhovoru položenou na klíně. Chystal se
zasalutovat, ale Hitler ho zastavil.





25
„P řipomeňte mi – jakým způsobem obvykle
komunikujete s agentem D?“ zeptal se.
„Máme spolehlivou spojku na portugalském velvy -
slanectví v Londýně. Informace a hlášení se posílají
diplomatickou poštou do Lisabonu a odtud se
dopravují do Berlína. Stejně tak zpátky. Trvá to déle, ale je to
bezpečné a spolehlivé.“
„A rádiové spojení?“
„Kódy, které používáme, jsou vhodné pro krátké
zprávy. K ničemu delšímu se ale nehodí – D nemá
šifrovací stroj Enigma, a tak by taková hlášení nebo
instrukce nebyly bezpečné. Můžeme použít shoz, D o té
možnosti ví.“
„Shoz?“
„Ano. Shodit dokumenty z  letadla na pobřeží
Norfolku, severovýchodně od Londýna. Máme tam spícího
agenta, který je vyzvedne. Funguje to. Používal jsem
to už dřív, ale D by si to tam musel zajet vyzvednout.“
„Velmi dobře. Použijte shoz. Teď je rozhodující čas.
To musí všichni pochopit. Když budeme vyčkávat
příliš dlouho, počasí se obrátí proti nám a Churchillovi
bude jasné, že se už nevylodíme. Tenhle úkol musí
dostat nejvyšší prioritu – všechno ostatní, na čem teď
pracujete, dejte k ledu, dokud nebudete mít hotové
výzvědné hlášení, abych se na ně mohl podívat. Jakmile
ho budete mít, osobně ho sem přineste, a jestliže ho
schválím, můžete ho poslat.“
Hitler pokývl hlavou, Heydrich napřáhl pravou paži
k pozdravu a otočil se k odchodu. Než sešel ze schodů
vedoucích dolů na silnici, ohlédl se na vůdce, který se
rozvaloval na židli s čepicí naraženou přes oči
a nohama nataženýma před sebou. Heydrich si pomyslel, že
vypadá jako rekreant, který si při šálku odpoledního
čaje užívá posledních slunečních paprsků. Nestranný
pozorovatel by se vysmál představě, že tohle je
nejmocnější muž Evropy, muž, který drží v rukou osud národů.





26
II
Z  ostrova na jezeře prudce vzlétlo hejno hus, chvíli
tloukly křídly nad troskami chovatelova domku a pak
se vznesly na londýnskou oblohu k bílým
kondenzačním čárám po stíhacích letounech, které se skoro celý
den účastnily vzdušných bojů nad městem.
Seaforth se zastavil, aby se pokochal, ale 1orn si
ničeho nevšímal a nasupeně rázoval ulicí Birdcage Walk
s rukama hluboko zabořenýma do kapes kalhot.
Seaforth si St. James’s Park oblíbil od první chvíle, co přijel
do Londýna, a byl neskonale vděčný, že teď pracuje tak
blízko, aby si sem mohl skoro každý den zajít, posadit se
pod prastaré kaštany a mezi převislými větvemi
smutečních vrb pozorovat budovy Whitehallu, které se tyčily
nad vodou jako přízračné paláce v království víl. Dnes
ale nebyl na zahálení čas. Churchill na ně čekal ve svém
bunkru, takže se Seaforth odtrhl od podmanivého
výhledu a přidal do kroku, aby svého společníka dohnal.
Měl pocit, že žije naplno. Ráno a pak ještě jednou
odpoledne odešel od psacího stolu, vyběhl ven, vmísil
se do davu na ulici a sledoval letecké souboje, které se
mu odehrávaly přímo nad hlavou – hurricany,
spitfiry a messerschmitty kroužily, protínaly křížící se bílé





27
č áry na obloze a hledaly lepší úhel útoku. Všude byl
příšerný randál – řev kulometů se mísil s výbuchy
protiletadlových granátů a všudypřítomným hučením
letadel, střepiny kropily zem jako bubnující déšť, bomby
vybuchovaly. Několikrát ohromeně sledoval, jak
letadla vzplála a řítila se dolů z oblohy s ocasem z černého
dýmu. Bombardér typu Dornier dopadl o pár ulic dál,
explodoval ve sloupu rudožlutých plamenů a Seaforth
měl stále v živé paměti, jak lidé kolem něj jásali
a vyhazovali čepice do vzduchu, zatímco se německá
posádka škvařila v kabině. Některé bomby dopadly
nebezpečně blízko – šířily se dokonce zvěsti, že byl zasažen
Buckinghamský palác –, ale Seaforth byl příliš zaujatý
bitvou, než aby se strachoval o vlastní kůži. Cítil, že
přímo nad hlavou se mu odvíjejí dějiny.
A nakonec se stal přímým účastníkem dramatu, když
z kanceláře ministerského předsedy přišlo nečekané
předvolání a oni dva s 1ornem společně vyrazili přes
park. Zdálo se, že pro ten den boje skončily – po
nepříteli už nebylo ani stopy, jen pár britských stíhaček jim
hlídkovalo nad hlavou, i když Seaforth věděl, že
bombardéry se po setmění téměř jistě vrátí, aby obyvatele
města zasypaly další dávkou hrůzy. Uvažoval, jak asi
dnešní bitva dopadla. Pokoušel se o tom zapříst
rozhovor s 1ornem, ale ten nejevil o konverzaci zájem.
Seaforth neměl 1orna rád, ani trochu. Vadil mu
povýšený a snobský tón, jakým s ním 1orn mluvil,
a rozčilovalo ho, že s ním jedná jako s příslušníkem nějakého
podřadného živočišného druhu. Odmítal se
zodpovídat člověku, ke kterému nemá žádnou úctu. Frajersky si
posunul plstěný klobouk do týla a pokoušel se 1orna
vyprovokovat k tomu, aby se s ním začal bavit.
„Je to pravda, co se povídá, že Churchill přijímá
návštěvy ve vaně?“ zeptal se. „Doufám, že nás toho ušetří.
Asi bych se nedokázal pořádně soustředit. Vy jo?“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.