načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Rozdělení Československa 1989-1992 - Jan Rychlík

Rozdělení Československa 1989-1992
-20%
sleva

Kniha: Rozdělení Československa 1989-1992
Autor: Jan Rychlík

Historik Jan Rychlík, profesor českých, slovenských a československých dějin na U niverzitě Karlově, vyučující řadu let také na U niverzite Mateja Bela v T rnavě, byl v době rozpadu ... (celý popis)


hodnoceni - 73.2%hodnoceni - 73.2%hodnoceni - 73.2%hodnoceni - 73.2%hodnoceni - 73.2% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 432
Rozměr: 165 x 240 mm
Úprava: . faksim.
Vydání: Vyd. ve Vyšehradu 1.
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Novinka týdne: 2012-50
Datum vydání: 1. 1. 2018
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2012
ISBN: 9788074292965
EAN: 9788074292965
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Historik Jan Rychlík, profesor českých, slovenských a československých dějin na U niverzitě Karlově, vyučující řadu let také na U niverzite Mateja Bela v T rnavě, byl v době rozpadu Československa poradcem tehdejšího předsedy české vlády Petra Pitharta a dramatická jednání mezi slovenskými a českými politiky tedy sledoval z bezprostřední blízkosti. Díky svému dlouholetému zájmu nejen o slovenskou politiku, ale obecněji o otázky národa a nacionalismu v moderních evropských dějinách, např. v dějinách balkánských národů, spojuje podrobnou znalost složitých jednání s vhledem do podstaty česko-slovenského vztahu, pro nějž byla od počátku typická jistá disproporce. Zatímco Češi považovali společný stát za de facto stát český, za naplnění představy o české nezávislosti, pro Slováky byl od samého počátku jen jednou z etap na cestě k dosažení samostatnosti. Proces zániku Československa se odehrál sice pokojnou cestou, ale proti vůli většiny obyvatelstva a nikoli bez závažných následků pro běžný život, například obyvatel příhraničních oblastí. Kniha Jana Rychlíka na příkladu z našich nedávných dějin dokazuje, že otázky vztahů mezi národy a národnostmi zůstávají i v Evropě na počátku 21. století aktuální a hodné pozornosti, jak potvrzuje mimo jiné současný vývoj v Belgii či Velké Británii. E knihu můžete zakoupit u distribuce Palmknihy, eReading, KOSMAS (1989-1992)

Další popis

U příležitosti dvaceti let od rozdělení společného státu Čechů a Slováků vychází v dalším vydání práce historika Jana Rychlíka, předního znalce dějin Československa a zároveň přímého účastníka procesu jeho rozdělení.


Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Rozpad Československa Rozpad Československa
Rychlík Jan
Cena: 397 Kč
Od minulosti k dnešku Od minulosti k dnešku
Rychlík Jan
Cena: 562 Kč
Ke knize "Rozdělení Československa 1989-1992" doporučujeme také:
Češi a Slováci ve 20. století Češi a Slováci ve 20. století
Opuštěná společnost -- Česká cesta od Masaryka po Babiše Opuštěná společnost
 
Recenze a komentáře k titulu



2015-11-03 hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%
Autor nerozumí fungování politických systémů a odmítá pochopit, že stát ochromený majorizačním zákonem, kdy slovenská menšina diktovala české většině, nemohl přežít. Jakékoliv jednání národních reprezentací tudíž nemělo žádný smysl.
Nedávno se mi dostala do rukou kniha Kdo přivedl Československo k zániku? Tam je vše řečeno natvrdo, bez zbytečných servítků. vřele doporučuji.
 
Kniha nedává uspokojivou odpověď 2015-10-05 hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%
Kniha,nabitá mnoha fakty,vede k závěru, že ČSR nemohla přežít. Ani referendum by nic nevyřešilo.
Autor ignoruje fakt, že v ostatních zemích lidové hlasování proběhlo. Často vedlo ke vzniku nových států, někdy také ne, viz Quebec a Skotsko. Jen Slováci nedostali příležitost vyjádřit se.

Dověděl jsem se mnoho nových skutečností, avšak celkové vyznění mě neuspokojilo.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Rychlík

ROZDĚLENÍ

ČESKO

SLOVENSKA

1989 –1992


Jan Rychlík

ROZDĚLENÍ

ČESKO

SLOVENSKA

1989 –1992

V Y Š E H R A D


Tato práce vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově

č. P 12 Historie v interdisciplinární perspektivě,

podprogram Společnost, kultura a komunikace v českých dějinách.

Recenzovali:

PhDr. D ušan Kováč, DrSc.

prof. Ph Dr. Robert Kvaček, CSc.

Copyright © Jan Rychlík, 2012

ISBN 978-80-7429-296-5


P Ř E D M L U VA

|

7

Předmluva Tato kniha je novým, rozšířeným a doplněným vydáním mé práce o rozpadu Československa z roku 2002,

1

která volně navazovala na mé dvě předcházející práce týkající

se slovensko-českých vztahů v letech 1914 –1945.

2

Všechny tři knihy vyšly v brati

slavském nakladatelství Academic Electronic Press a českému čtenáři jsou již delší dobu obtížně dostupné. Pražské nakladatelství Vyšehrad se proto rozhodlo vydat tyto knihy znovu. Původní text prvního a druhého dílu, který jsem doplnil a rozšířil, vyšel v r oce 2012 jako jediný svazek ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

3

V uv edené knize je sice poslední kapitola věnována rozpadu Československa,

4

avšak spíše jen ve formě informativního nástinu. Jsem proto rád, že se nakladatelství Vyšehrad nakonec rozhodlo vydat při příležitosti dvacátého výročí zániku Československa a v zniku samostatné České a Slovenské republiky znovu i původní třetí díl jako samostatnou publikaci. Ani po deseti letech, která uplynula od prvního vydání knihy, nemusím své závěry nijak měnit či korigovat. Využil jsem ovšem nového vydání k d oplnění textu o některé nové poznatky. Oproti vydání z roku 2002 je rozšířen text týkající se česko-slovenských vztahů bezprostředně po 1. lednu 1993. Závěr chce především analyzovat sliby českých a slovenských politiků z podzimu 1992 o tom, že rozdělení Československa občané „ani nepocítí“, tvrzení o budování „nadstandardních vztahů“ nebo o tom, že slovensko-české vztahy budou ve dvou samostatných státech intenzivnější než v rámci Československa. Mezníkem úvah o vzájemných vztazích v t éto kapitole je vstup obou republik do Evropské unie (1. května 2004) a do schengenského prostoru (21. prosince 2007). Podobně jako předcházející knihy o slovensko-českých vztazích se ani tato práce nezabývá kulturními vztahy, které leží mimo badatelský zájem a odborné schopnosti autora.

Úkolem této knihy je ukázat, proč se Československo rozdělilo na dva státy a jak

bylo toto rozdělení provedeno. Součástí analýzy důvodů zániku Československa je samozřejmě i otázka, jaké byly alternativy úplného rozdělení. Úmyslně nekladu otázku, kterou jsem často dostával v uplynulých dvaceti letech na různých konferencích či besedách, totiž zda se Československo muselo nevyhnutelně rozpadnout. Mým přesvědčením totiž je, že dějiny v konečném důsledku tvoří lidé a nikoliv nějaké 1

Rychlík, J.: Rozpad Československa. Česko-slovenské vztahy 1989 –1992. Academic Electronic Press (AEP),

Bratislava 2002. 2

Rychlík, J,: Češi a S lováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914 –1945. AEP, Bratislava 1997 (dále jen: Rychlík, I), týž: Češi a S lováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1945 –1992. AEP, Bratislava 1998 (dále jen: Rychlík, II). 3

Rychlík, J.: Češi a S lováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914 –1992. Vyšehrad – ÚSTR, Praha 2012. 4

Tamtéž, s. 5 65 – 617.

|

P Ř E D M L U VA

samovolně působící společenské síly, jak tvrdila marxistická historiografie. Z toho vyplývá, že v dějinách nic není nevyhnutelné. To ovšem neznamená, že na činnost lidí nepůsobí nejrůznější faktory. Historik tedy sice nemůže hovořit o určité události jako o s oučásti „nevyhnutelného vývoje“, ale může odhadnout, která z vývojových alternativ byla (resp. je) s ohledem na konkrétní situaci pravděpodobnější.

Součástí práce je nutně také analýza, co vlastně elity a širší vrstvy české i sloven

ské společnosti před dvaceti lety skutečně chtěly. V letech 1990–1992 se uskutečnila řada průzkumů veřejného mínění, přičemž otázka společného státu a státoprávního uspořádání patřila k nejfrekventovanějším. Většina českých i slovenských badatelů a p ředevším publicistů se v této souvislosti často odvolává na výsledky průzkumu, podle kterých většina občanů v České i Slovenské republice s rozdělením nesouhlasila a j eště na podzim 1992 požadovala zachování „společného státu“. Tuto interpretaci do značné míry převzala i řada zahraničních novinářů a publicistů zabývajících se někdejším Československem.

1

Ve s vé práci mimo jiné ukazuji, že tyto výsledky

průzkumu veřejného mínění jsou ve skutečnosti zavádějící, protože operují s pojmem „společný stát“, pod kterým si ovšem Češi a Slováci představovali každý něco zcela jiného. Takové výsledky nám tak vlastně dávají jen jedinou použitelnou informaci: naprostá většina obyvatel někdejšího Československa si úplné rozdělení nepřála. Jak ale ukážeme, velká většina občanů Slovenska si pod pojmem „společný stát“ představovala natolik volné spojení České a Slovenské republiky, že šlo fakticky stejně o s táty dva.

2

České veřejnosti tato skutečnost před dvaceti lety do značné míry unikla

a v lastně jí uniká dodnes. Většina Čechů, samozřejmě pokud se o slovensko-české vztahy a z ánik Československa zajímají, vlastně ani dnes přesně neví a nechápe, co si představitelé hlavních politických stran a hnutí v letech 1990–1992 představovali pod pojmem „společný stát“. Pokus o určitou osvětu v tomto ohledu je proto rovněž součástí předkládané práce.

Při psaní této knihy se vyskytly určité komplikace vyplývající z toho, že autor této

knihy byl sám svědkem, a někdy dokonce i aktivním účastníkem, některých událostí. To, že jsem byl účastníkem některých jednání, mi umožnilo využít v této práci jednak svou paměť, jednak své osobní zápisky a poznámky. Na druhé straně bylo třeba vypořádat se s problémem jak popsat svou vlastní úlohu v konkrétních událostech. Osobně se domnívám, že žádný historik není schopen psát o sobě jako o účastníkovi historické události, aniž by práce alespoň částečně nesklouzla do polohy pamětí. Zmínky o v lastní osobě jako účastníkovi konkrétních událostí jsem proto pokud možno eliminoval a připomínám je zpravidla jen v poznámce pod čarou. Pro lepší orientaci čtenářů nicméně pokládám za nutné vysvětlit alespoň na tomto místě, čeho se moje účast týkala a z jakého titulu, respektive v jaké pozici jsem se zúčastnil konkrétních jednání, přičemž hodnocení sebe sama z pochopitelných důvodů úmyslně opomíjím. V letech 1985 –1990 jsem pracoval jako vědecký pracovník Zemědělského muzea při Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství (ÚVTIZ), kde 1

Viz např. Wilson, P.: Bohemian Rhapsodies. Český underground, disent, literatura a politika očima kanadského překladatele. Torst, Praha 2011, s. 232. 2

Výsledky průzkumů veřejného mínění shrnuje Kipke, R.: Nejnovější vývoj v Československu v zrcadle veřejného mínění. In: Kipke, R. – Vodička, K.: Rozloučení s Československem. Patriae, Praha 1993, s. 41–55. Publikovaná čísla se opírají o publikované výsledky výzkumů, které uskutečnil Institut pro výzkum veřejného mínění (IVVM).

P Ř E D M L U VA

|

9

jsem se zabýval problematikou vývoje pozemkové držby a historií pozemkových reforem. Proto jsem se v letech 1990–1991, kdy jsem byl členem ústředního výboru Odborového svazu pracovníků zemědělství Čech a Moravy a krátkou dobu i členem jeho předsednictva, z pověření tohoto svazu zúčastnil přípravných prací na zákoně o ú pravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (tzv. zákon o p ůdě) a p ak i na transformačním zákoně o družstvech. Zúčastnil jsem se rovněž jako expert jednání ústavněprávních výborů a zemědělské komise obou sněmoven Federálního shromáždění, kde jsem navrhl určité řešení pokud jde o alespoň částečné uspokojení nároků příslušníků maďarské menšiny žijících na území ČSFR a později i p říslušníků německé menšiny v ČR. Dále jsem v letech 1990–1992 spolupracoval s V ladem Čechem a jeho Hnutím československého porozumění, pro které jsem psal především krátké populárně-historické práce mající sloužit jako protiargumenty v p olemikách se stoupenci nacionalistických a separatistických stran a hnutí. Kromě toho jsem v letech 1991–1992 pracoval externě jako poradce a expert pro vládu České republiky, respektive pro jejího předsedu Petra Pitharta, a v této pozici jsem rovněž vypracovával různá stanoviska a dobrozdání týkající se slovensko-českých vztahů. Konečně po volbách v červnu 1992 jsem se stal členem zvláštní komise odborníků Československé sociální demokracie, kterou tato strana zřídila k prozkoumání možností udržení společného státu. Jsem si vědom toho, že můj pohled na některé události je s o hledem na mé postavení v nich nutně subjektivní a prosím čtenáře, aby tuto skutečnost při čtení knihy zohlednili.

Mé díky patří především recenzentům textu, kterými byli z české strany Robert Kvaček z Ú stavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (ÚČD FF UK) v P raze a z e slovenské Dušan Kováč z Historického ústavu Slovenské akademie věd (HÚ SAV). Znovu ale na tomto místě vyjadřuji své poděkování i těm odborníkům, kteří recenzovali resp. jinak připomínkovali první vydání této knihy před deseti lety. Zde stojí na prvním místě Jiří Suk z Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky (ÚSD AV ČR) a za slovenskou stranu Jozef Žatkuliak a Milan Zemko, oba z H istorického ústavu SAV. Milan Zemko byl v období, kterého se týká tato práce, místopředsedou SNR, a proto se mohl k textu vyjádřit i jako účastník a pamětník popisovaných událostí. Úvodní kapitolu posuzoval ještě Juraj Marušiak z ústavu politických věd SAV v Bratislavě. Velkou pomoc mně poskytli svými výpověďmi účastníci popisovaných událostí, zejména Petr Pithart, Ján Čarnogurský, Václav Žák, Martin Porubjak, Mikuláš Huba, Anton Hrnko, Alena Ovčačíková, Jacek Baluch, György Varga a d alší, kterým tímto vyslovuji své poděkování. Děkuji dále pracovníkům Diplomatického archívu MZV SR v Bratislavě za zpřístupnění materiálu velvyslanectví Slovenské republiky v Praze z let 1993 –1994, který jsem zohlednil při psaní závěrečné kapitoly této knihy.

Děkuji dále všem, kteří radou či jinak přispěli ke vzniku této knihy, i když zde pro nedostatek místa nejsou jmenováni.

|

K A P I T O L A PÁTÁ

štát, to je zmluva, ktorá z neho robí konfederáciu formálne spojenú hlavou štátu, spoločnou obranou, financiami a zahraničnou politikou. Preto tento návrh odmieta- tento návrh odmieta-odmietame .“

1

HČSP tím vyslovilo stanovisko nejen českých politiků, ale i části slovenských

federalistů. P R O B L É M R E F E R E N D A A   A K T I V I T Y P R E Z I D E N T A V Á C L A V A   H A V L A Změny na české i slovenské politické scéně znamenaly, že rozložení politických sil v p arlamentech již neodpovídá složení vlád. Bylo přitom třeba předpokládat, že při existenci zákazu majorizace ve Federálním shromáždění nebo při vyhlášení nadřazenosti zákonů SNR nad zákony federace dojde k zablokování všech ústavní institucí, respektive k politickému patu. Podle souhlasného tvrzení Václava Žáka a Petra Pitharta prezident Havel na počátku svého prezidentského období sice o slovenské otázce mnoho nevěděl, postupem času si však doplňoval své vzdělání a poznatky v t omto směru. Nevzdával se přitom naděje, že se mu podaří předložit přijatelný návrh federální ústavy. Snaha vyhnout se patové situaci jej kromě toho vedla k návrhům některých ústavních zákonů.

Víme již, že při projednávání kompetenčního zákona v prosinci 1990 prezident slíbil, že v k rátké době podá ve formě vlastní zákonodárné iniciativy návrhy zákonů o ú stavním soudu, referendu a rozšíření pravomocí prezidenta v případě ústavní krize. Všechny tyto návrhy prezidentská kancelář v krátké době skutečně předložila. Návrh ústavního zákona rozšiřující pravomoci prezidenta odpadl ovšem hned na začátku, protože něco podobného odmítala nejen slovenská politická reprezentace, ale prakticky všichni poslanci bez rozdílu.

Návrh na zřízení ústavního soudu, jehož existenci předpokládal již ústavní zákon o č eskoslovenské federaci z roku 1968, byl Federálním shromážděním přijat 27. února 1991 s p latností od 1. dubna téhož roku.

2

Ústavní soud se skládal z dvanácti soudců

jmenovaných prezidentem na návrh FS, ČNR a SNR z osob s právnickým vzděláním starších třiceti pěti let a činných alespoň deset let v právnickém povolání. Každá republika byla zastoupena šesti soudci. Ústavní soud mohl rozhodovat jak o ústavnosti právních norem, případně rozsudků a rozhodnutí, tak i o kompetenčních sporech různých státních orgánů. Mimo jiné měl řešit i kompetenční spory mezi republikami a federací. Soud jednal vždy jen na základě podaného návrhu, nikdy ne z vlastní iniciativy.

Představa, že by se ústavní soud mohl stát zárukou proti ústavní krizi při sporu mezi republikami a federací, byla od počátku mylná. Slovenská národní strana odmítla existenci ústavního soudu federace s odůvodněním, že ústavní soudy mají existovat jen na úrovni republik. Zcela nepřijatelné pro SNS bylo, aby ústavní soud rozhodoval o sporech mezi federací a republikami, protože to odporovalo myšlence svrchovanosti Slovenska. Ačkoliv zákon ve FS prošel a hlasovala pro něj tedy také kvalifikovaná většina slovenských poslanců, nebylo možné si od něj mnoho slibovat. Podle filozofie slovenské politické reprezentace měla federace jen odvozené kom- 1

Osobní archiv Evy Kováčové, prohlášení Hazardné hry so zvrchovanosťou, júl 91.

2

Úst. zák. č. 91/1991 Sb.


O D   K O M P E T E N Č N Í H O Z Á K O N A K   P O L I T I C K É K R I Z I

|

193

petence, z č ehož plynulo, že jí republiky mohou kdykoliv a jakékoliv kompetence odebrat. Z t oho ale také vyplývalo, že v případě kompetenčního sporu mezi federací a r epublikami vlastně federace nikdy nemohla být „v právu“ – kompetence byla vždy na straně republiky. Kromě toho rozhodnutí ústavního soudu ve věcech kompetencí mezi federací a republikami neměla federální administrativa prakticky možnost na Slovensku vykonat. V praxi také skutečně nikdy nedošlo k tomu, že by ústavní soud řešil spor mezi republikou a federací.

Poněkud složitější byla cesta návrhu zákona o referendu. S myšlenkou referenda přišly nejprve na jaře 1990 slovenské emigrantské organizace, protože se mylně domnívaly, že většina obyvatelstva Slovenska je pro samostatnost. Jakmile zjistily svůj omyl, iniciativu stáhly. Rovněž separatistická SNS byla zásadně proti referendu. VPN a K DH původně myšlenku referenda odmítaly s odůvodněním, že vůle k udržení společného státu je dostatečně zřejmá, takže referendum je zbytečné. Avšak v roce 1991 se situace postupně změnila. Zejména VPN pokládala nyní referendum za vhodné, protože by jeho výsledkem mohla manifestovat vůli Slováků k udržení Československa a t ím by legitimizovala i mandát k dalšímu vyjednávání s českou stranou. Česká politická reprezentace se k referendu stavěla již od roku 1990 sympaticky a myšlenku postupně převzala většina politických stran. Na jednání politických stran v Kroměříži 17. června 1991, o kterém je řeč na jiném místě, se prezidentu Havlovi podařilo získat souhlas většiny zúčastněných a zajistit tak přijetí návrhu ústavního zákona o referendu potřebnou kvalifikovanou většinu.

Příslušný návrh schválilo Federální shromáždění 18. července 1991 jako ústavní zákon č. 327/1991 Sb. Referendum mohl vypsat prezident buď na návrh FS v obou republikách, nebo na návrh národních rad jen v jedné z nich. Referendem měly být řešeny otázky státoprávního uspořádání ČSFR. Zákon v souladu s kroměřížskými dohodami politických stran výslovně stanovoval (čl. I, odst. 2), že o vystoupení ČR nebo SR z f ederace nelze rozhodnout jinak než referendem v příslušné republice.

V s ouvislosti se schválením zákona o referendu se od září 1991 aktivizovala pročeskoslovenská veřejnost, a to jak česká, tak i slovenská. V mohutné podpisové akci pod prohlášení nazvané „Výzva k občanům“ a na veřejných manifestacích požadovali stoupenci společného státu referendum v obou republikách. Akce nabyla na intenzitě poté, co jinak zcela okrajové Hnutí za oslobodenie Slovenska Františka Kollára uspořádalo 21. září 1991 na náměstí SNP v Bratislavě manifestaci svých (počtem nijak četných) stoupenců, kteří veřejně spálili československou vlajku.

1

Od t éto akce se distancovaly

všechny relevantní slovenské politické síly. Proti „paličům vlajky“ zahájila slovenská prokuratura trestní stíhání

2

, avšak akce v konečném důsledku měla dopad především

v č eském prostředí, kde v důsledku znechucení veřejnosti stoupl počet odpůrců další existence společného státu. Proto den po spálení vlajky uspořádala VPN na náměstí SNP velkou manifestaci za společný stát.

3

Referendum mělo být odpovědí českých

a s lovenských federalistů separatistům v obou republikách.

Stoupenci samostatného českého státu v této době nebyli nijak organizováni a proto nelze zjistit jejich stanovisko k referendu.

4

Slovenští separatisté naproti tomu věděli, že

1

Boj za samostatné Slovensko..., s. 1 91.

2

Tamtéž. Trestní stíhání bylo později zastaveno s odůvodněním, že pálení státní vlajky není trestné.

3

Tamtéž, s. 1 95, Srv. Verejnosť, 23. 9. 1991.

4

Přibližně v t éto době vznikl přípravný výbor České národní strany, usilující o hájení „českých zájmů“ a pře


194

|

K A P I T O L A PÁTÁ

v s oučasné situaci by na Slovensku nezískali pro odtržení většinu a proto referendum odmítali s t ím, že nejprve je nutno prosadit „svrchovanost Slovenska“. Referendum se mělo konat až potom, neboť prý teprve pak se budou moci občané svobodně vyjádřit. Šlo o r afinovanou manipulaci, kterou ale mnoho lidí na Slovensku neprohlédlo: realizace požadavku SNS (a později i HZDS) by totiž v praxi znamenala přenesení všech kompetencí na republiky, a tedy faktické rozdělení Československa, na kterém by pak už následné referendum nemohlo nic změnit.

1

Otázka plebiscitu se dostala na pořad dne znovu 6. listopadu, kdy Federální shro

máždění schválilo zákon č. 490/1991 Sb. o provádění referenda. Předpokladem konání byla podle tohoto zákona formulace otázky, která musela být jednoznačná, aby se devším proti údajné ústupnosti české vlády vůči slovenským požadavkům. Nepodařilo se mně zjistit, zda tato strana byla vůbec zaregistrována. Její vliv byl každopádně nulový, protože nemohla formulovat pozitivní program, a neoslovovala tedy ani ty české občany, kteří již na federaci rezignovali. 1

Občanský deník, 26. 9. 1991, s. 3.

Agitační leták Hnutí

za o svobození Slovenska

(1991–1992)

O D   K O M P E T E N Č N Í H O Z Á K O N A K   P O L I T I C K É K R I Z I

|

195

na ni dalo odpovědět „ano – ne“. Otázek, ovšem takto jednoznačně formulovaných, mohlo být v referendu položeno i více. V příštích týdnech se pak při pokusech celou záležitost předjednat poslanci marně snažili takovouto otázku zformulovat. Zde se velmi rychle ukázala „Achilova pata“ referendového řešení česko-slovenského problému, protože bylo zřejmé, že formulace otázky do značné míry předurčuje odpověď. Šlo především o to, zda otázku formulovat negativně či pozitivně. Samotná pozitivní otázka „jste pro společný stát?“, na kterou by většina voličů v obou republikách odpověděla nepochybně kladně, problém neřešila, protože kladná odpověď nepřeklenovala naprosto rozdílné chápání pojmu „společný stát“ u Čechů a většiny Slováků. Slibnější byla otázka „Jste pro rozdělení ČSFR na dva státy?“, protože odpověď „ne“ v obou republikách by měla větší vypovídací hodnotu, i když ani ona nedávala odpověď na problém, jak vztahy mezi republikami uspořádat. Na druhé straně SNS navrhovala demagogicky formulovanou otázku: „Jste pro svrchovaný národ?“, kde – podobně jako federalisté u pozitivní otázky po společném státě – mohla očekávat rovněž kladnou odpověď.

Oficiálně se o referendové otázce jednalo ve Federálním shromáždění 13. listopadu

1991. Poslanci SNS opustili sál a jednání se nezúčastnili. K negativní formulaci otázky se přiklonily kluby ODÚ-VPN, ODS, ODA, HSD-SMS I.

1

Pozitivní otázku navrho

valo OH, avšak i ono bylo ochotno v případě nutnosti souhlasit s otázkou negativní. SDĽ, KDH, HZDS, KDU-ČSL, LDS (Liberálně-demokratická strana – přechodný útvar vzniklý transformací předlistopadové Československé demokratické iniciativy) a K SČM se buď jasně nevyjádřily, nebo se postavily za dané situace proti referendu. HSD-SMS II. žádala referendum o trojfederaci. Nakonec otázka formulována nebyla

2

a p rezident proto referendum nemohl vypsat. František Mikloško s odstupem dvaceti let na margo neuskutečnění referenda řekl toto: „Raz ma ako predsedu SNR navštívili predstavitelia Koreňov a jeden z nich povedal, že treba ísť za zavŕšením samostatnosti. Hovoril som, že Slováci väčšinovo nechcú rozdelenie. Oni mi na to povedali, že Slováci potrebujú, aby niekto zavelil a oni sa potom už pridajú. Teda tí, čo boli za samostatnosť, nechceli referendum, lebo vedeli, že by samostatnosť asi neprešla. Tí, ktorí sme boli proti rozdeleniu, ale premýšľali sme o nejakej ceste k samostatnosti, sme boli tiež proti, lebo referendum by na dlhý čas túto otázku uzavrelo.“

3

Zákon o r eferendu se stal mrtvě narozeným dítětem. Cestu z politického patu se

opět pokusil najít prezident Václav Havel. Při příležitosti druhého výročí listopadové „sametové revoluce“ 17. listopadu 1991 vystoupil v televizi s projevem k občanům, ve kterém oznámil, že hodlá požádat FS o novelizaci zákona o referendu. Podle navržené novely měl prezident dostat právo vypsat všelidové hlasování i bez návrhu Federálního shromáždění. Dále měl být novelizován i ústavní zákon o československé federaci, což by umožnilo ratifikaci nové ústavy národními radami republik. Prezident zároveň oznámil, že předloží Federálnímu shromáždění osnovy dalších zákonů, podle kterých měla být Sněmovna národů nahrazena Federální radou složenou z 30 zástupců (po 15 z o bou republik). Další návrh výrazně posiloval pravomoci prezidenta: ten měl získat 1

Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Měla v té době dvě frakce: HSD-SMS

I a I I. Viz další podkapitolu pojednávající o problematice Moravy a Slezska. 2

Mladá fronta Dnes, 14. 11. 1991, s. 1. 3

Sme, 14. 7. 2012, s. 13.

|

K A P I T O L A PÁTÁ

právo rozpustit Federální shromáždění a vypsat nové volby, přičemž v přechodném období mohl vydávat prezidentské dekrety.

1

Svým způsobem šlo o obdobu návrhů

slíbených a předložených již počátkem roku.

21. listopadu se prezident Havel sešel v budově Federálního shromáždění s jeho

předsednictvem a vysvětlil důvody svého vystoupení v televizi 17. listopadu. Týž den se v P raze, Ostravě a Bratislavě konala shromáždění občanů na podporu prezidentových návrhů, které byly především chápány jako podpora požadavku na vypsání referenda. Pražské shromáždění organizoval petiční výbor „Výzva občanů“ na Václavském náměstí a zúčastnilo se jej asi 50 000 lidí. Na shromáždění vystoupil prezident Havel a další političtí, veřejní a kulturní činitelé.

2

Nové návrhy ústavních zákonů prezident podrobně odůvodnil před poslanci Fede

rálního shromáždění 3. prosince 1991. První návrh se týkal přijímání nové federální ústavy, která – ve smyslu Havlova nápadu, předneseného na jednání na Hrádečku u T rutnova, o kterém bude řeč dále – měla vstoupit v platnost až po ratifikaci oběma národními radami. Druhý návrh se týkal možnosti, aby prezident mohl vypsat referendum na základě svého rozhodnutí se souhlasem federální vlády. Dále měl být prezident povinen referendum vypsat, jestliže se pro to na základě občanské iniciativy vyslovilo půl milionu voličů v České republice a čtvrt milionů voličů ve Slovenské republice. Třetí návrh směřoval proti možnému zablokování Federálního shromáždění. Dohodovací řízení sněmoven v případě jejich rozdílného hlasování mělo být vždy ukončeno do měsíce ode dne, kdy o návrhu hlasovala druhá z nich. Bylo-li dohodovací řízení sněmoven neúspěšné, mohl prezident Federální shromáždění rozpustit. Stejně tak mohl FS rozpustit i v případě, že třikrát po sobě během šesti měsíců vyslovilo vládě nedůvěru nebo odmítlo vyslovit důvěru, nebo pokud po celou dobu společné schůze obou sněmoven byla jedna ze sněmoven neusnášeníschopná nebo pokud byla neusnášeníschopná po celou dobu své samostatné schůze. V případě rozpuštění parlamentu se do dvou měsíců měly konat nové volby. V tomto mezidobí měl vydávat prezident zákonná opatření (dekrety), které spolupodepisoval předseda vlády. Další návrh stanovil novou strukturu federálních zastupitelských orgánů: předpokládal jednokomorové dvousetčlenné Federální shromáždění sídlící v Praze a volené na celém území ČSFR podle počtu obyvatelstva a třicetičlennou Federální radu se sídlem v Bratislavě, složenou po jedné polovině z poslanců delegovaných oběma národními radami. Předsedové obou národních rad měli být členy Federální rady ex offo a s třídavě jí měli předsedat. Prezident slíbil dodat parlamentu ještě nový návrh volebního zákona.

3

Projednávání prezidentových návrhů se protáhlo až do ledna následujícího roku. Dá

se říci, že prezidentova snaha byla nepochybně myšlena upřímně, byť některé návrhy by byly v p raxi těžko realizovatelné: tak například konání stálých zasedání Federální rady v Bratislavě za účasti předsedy a poslanců ČNR, která měla samozřejmě zůstat v P raze, by jistě narazilo na velké technické potíže. Tak jako o rok dříve, i nyní se ale Havlovy návrhy ukázaly ve Federálním shromáždění jako neprůchodné, byť každý z j iných příčin. Po rozpadu VPN a OF se totiž velmi ztížila pozice vlády ve Federálním shromáždění, která s ohledem na zákaz majorizace bez podpory alespoň 1

Havel, V.: Vážení občané..., s. 1 18 – 120. 2

Tamtéž, s. 2 05. Havlův projev viz tamtéž, s. 121–122. 3

Tamtéž, s. 1 23 –132.

O D   K O M P E T E N Č N Í H O Z Á K O N A K   P O L I T I C K É K R I Z I

|

197

některých opozičních poslanců v obou částech Sněmovny národů již nebyla schopna prosazovat ústavní zákony. Pokud šlo o samotného Václava Havla, i když byla jeho popularita i na Slovensku stále ještě poměrně značná, u HZDS, nemluvě již o SNS, nebyl populární: obě strany mu vyčítaly, že není nadstranickým prezidentem, ale že se angažuje na Slovensku ve prospěch VPN. Podpora poslanců uvedených stran pro Havlův návrh na možnost rozpuštění Federálního shromáždění prezidentem či zřízení Federální rady, která by nahradila Sněmovnu národů, proto nepřicházela v úvahu. SNS i H ZDS byly kromě toho připraveny nepřipustit možnost vypsání referenda prezidentem bez souhlasu parlamentu, protože v takovém případě by k referendu skutečně došlo a ukázalo by se, že většina občanů obou republik stále trvá na společném státě. Myšlenka ratifikace federální ústavy národními radami, která vycházela vstříc slovenskému požadavku, se nelíbila slovenským separatistům, protože se pro ně za ní skrývalo nebezpečí udržení společného státu, ale nadšeni jí nebyli ani čeští pravicoví poslanci z O DS, KDS a ODA, kteří v ní viděli posun směrem ke konfederaci. Nápad přechodně vládnout pomocí prezidentských dekretů se nezamlouval poslancům bez rozdílu jejich stranické příslušnosti vůbec. 21. ledna 1992 neprošly ve FS Havlovy návrhy na ratifikaci ústavy národními radami a na referendum vypsané přímo prezidentem. Návrh na zřízení Federální rady a jednokomorového Federálního shromáždění stáhl 22. ledna sám prezident. 28. ledna pak Federální shromáždění zamítlo i poslední návrh, aby mohl prezident rozpouštět ve stanovených případech parlament.

1

Vývoj

směřoval k politické krizi. O T Á Z K A M O R A V Y A   S L E Z S K A Tak jako v r oce 1968, i v letech 1989 –1992 komplikovala státoprávní jednání i otázka postavení Moravy a Slezska. Již v prosinci 1989 byla obnovena Společnost pro Moravu a S lezsko (SMS) Boleslava Bárty. V únoru 1990 se v Brně a v Olomouci konala shromáždění požadující rehabilitaci zvláštního postavení Moravy s následnými debatami a d iskusemi s veřejností.

2

Sněm SMS, který se sešel 1. dubna 1990 v Kromě

říži, se rozhodl přetvořit se v novou organizaci s názvem „Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko“ a vystoupit samostatně ve volbách.

3

Sněm zároveň přijal zvláštní deklaraci požadující vytvoření samosprávných celků „tj. zemí Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska (s jejich národními či etnickými pospolitostmi), sjednocených ve společný československý stát na spolkovém principu“.

4

Zástupci HSD-SMS jednali již 2. dubna 1990 v Bratislavě se členem sekreta

riátu VPN Jurajem Flámikem a představitelem KDH Dr. P. Šulkou. Šulka rozhodně vyvrátil tvrzení, že KDH je proti samosprávě Moravy, avšak vyhradil si tři týdny na definitivní odpověď.

5

Zároveň SMS vyvíjela tlak na FS a ČNR, aby obnovila zemské

zřízení. V t om dosáhla částečného úspěchu, když v květnu 1990 přijalo Federální 1

Kraus, M. – Stanger, A.: Irreconcilable Differences? London-Boulder-New York – Oxford, 1999, s. 320. 2

Můj rozhovor s Alenou Ovčačíkovou 2. 2. 2001. 3

Informační bulletin SMS, č. 3, s. 1 . 4

Moravskoslezská deklarace. s. 1 . Údaje z této podkapitoly byly čerpány ze soukromého archivu PhDr. Aleny

Ovčačíkové, v letech 1990–1992 poslankyně FS za HSD-SMS, které touto cestou děkuji. 5

Moravia, Informační zpravodaj SMS, 4. 4. 1990 (č. 4), s. 3.

|

K A P I T O L A PÁTÁ

shromáždění usnesení, odsuzující zrušení zemí při správní reformě z roku 1949 a v yzývající k nápravě. Obdobné usnesení přijala 15. května 1990 i ČNR. Jak již víme, HSD-SMS v červnových volbách celkem uspělo a dostalo se jak do ČNR, tak i do FS. HSD-SMS uzavřelo dohodu s OF a vstoupilo do české vlády Petra Pitharta, kde získalo ministerstvo kontroly. To byl vrchol úspěchu. Protože HSD-SMS nebylo spokojené s p olitikou OF ve věci Moravy, bylo již 20. října 1990 na sněmu v Kroměříži jednáno o o dchodu z vlády. 2. kroměřížský sněm také vyslovil požadavek, aby ČNR urychleně přijala zákon o zemském zřízení.

1

Vystoupení z vlády bylo na sněmu 6. ledna

1991 potvrzeno, i když ministr kontroly Bohumil Tichý, delegovaný za HSD-SMS, odmítal podat demisi.

2

O z emském uspořádání uvažovali údajně i moravští lidovci,

kteří v t éto věci jednali s Františkem Mikloškem.

3

Vztah české společnosti k moravské otázce byl většinou negativní – Češi z Čech

většinou neviděli důvod, proč by Morava měla mít nějaké zvláštní postavení, ti obyvatelé Moravy, kteří se považovali za Čechy, neměli zpravidla námitky proti návrhům na návrat k zemskému zřízení, ale celou věc chápali čistě jako záležitost organizace státní správy a samosprávy. Myšlenky HSD-SMS podporovali občané žijící na Moravě mající silné moravské zemské cítění, anebo ti, kteří se považovali za Moravany v n árodním smyslu, tedy za národ odlišný od Čechů. Slovenský postoj byl kompli

kovanější. Návrhy na trojfederaci, spolkové

uspořádání apod. všechny slovenské poli

tické směry zásadně odmítaly jako pokus

o č eskou majorizaci ve společném státě.

Na d ruhé straně ale právě slovenští separa

tisté často rozlišovali Moravany od Čechů

a o bjevovala se u nich občas představa, že

Moravané mají větší pochopení pro slo

venské požadavky. Tento názor byl starého

data. Exilový neoľudácký historik Franti

šek Vnuk, který v letech 1946 –1948 studo

val v O stravě, například tvrdí, že moravští

studenti při diskusích o válečném sloven

ském státu nevystupovali tak nekompro

misně jako studenti čeští.

4

Tato otázka by

vyžadovala speciální výzkum, stejně jako

celá problematika moravanství, moravismu

a e xistence separátní moravské identity.

Příležitost k prosazení svých cílů vidělo

HSD-SMS především v létě 1990, kdy se

projednával ústavní zákon o zkrácení voleb

ního období národních výborů. Národní

výbory, jako základ státní moci a správy 1

Lidové noviny, 22. 10. 1990, s. 1–2.

2

Moravskoslezská orlice, č. 2/1991 (bez data), Mladá fronta Dnes, 18. 1. 1991, Slovenský národ, 25. 1. 1991, s. 4.

3

Tuto informaci mně poskytl Milan Zemko, který tvrdí, že se konaly dvě schůzky, jedna za jeho přítomnosti

v B rně. Datum si nepamatuje. (Zemkův posudek k prvnímu vydání této knihy z roku 2002, osobní archiv). 4

Repka, V.: Rozhovory z diaľky. Matica slovenská, Martin 2000, s. 233.

Návrh Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko na z emské zřízení (1990)

O D   K O M P E T E N Č N Í H O Z Á K O N A K   P O L I T I C K É K R I Z I

|

199

a č istě teoreticky rovněž samosprávy v poválečném a pak poúnorovém Československu, byly částečně rekonstruovány hned na počátku roku 1990.

1

Nyní měly být

vůbec zrušeny, takže jejich volební období končilo k 31. prosinci 1990. Státní správa a s amospráva měly být od sebe odděleny. Dosavadní krajské národní výbory se rušily bez náhrady, byť kraje jako organizační jednotky nadále zůstávaly v oblasti soudnictví a p olicejní správy. Okresní národní výbory měly nahradit okresní úřady jako úřady státní správy, na úrovni měst a obcí se počítalo se zřízením obecních a městských zastupitelstev jako orgánů samosprávy.

2

Možnost vzniku samosprávných

složek rovněž na úrovni okresů zůstala otevřená. Ve skutečnosti zákon neposiloval samosprávu, jak tvrdilo oficiální stanovisko vlády, ale vedl naopak k jejímu silnému omezení. Pochybnosti také vzbuzovalo vyřazení krajů jako samosprávných jednotek i m ezistupňů státní právy mezi vládou republiky a okresem. Bárta se pokusil využít administrativní reformy k prosazení zemské samosprávy a v tomto smyslu podala skupina poslanců jeho klubu pozměňovací návrh.

3

V d iskusi, která se rozpoutala, se

proti Bártovi postavili především poslanci OF a VPN, avšak dostalo se mu překvapivě podpory ze strany SNS.

4

Nakonec byl Bártův návrh zamítnut a Federální shromáždění

schválilo 18. července ústavní zákon v původním znění.

5

Záležitost postavení Moravy a Slezska uvázla na mrtvém bodě, neboť ani česká,

ani slovenská vláda nepřipustila, aby při česko-slovenských jednáních byla přítomna ještě i z vláštní moravská reprezentace. HSD-SMS se nicméně zúčastnilo těch státoprávních jednání, kterých se zúčastňovaly politické strany. Stalo se tak koncem května 1991 v B udmericích na Slovensku. Zde náhle 31. května 1991 zemřel během jednání předseda HSD-SMS Boleslav Bárta, čímž hnutí přišlo o svou výraznou osobnost.

6

Novým předsedou hnutí se stal poslanec ČNR Jan Kryčer. Ten vytvořil z různých osobností Moravsko-slezskou radu, která měla být reprezentativním orgánem pro Moravu a S lezsko.

7

Kryčer nebyl schopen udržet jednotu hnutí. V HSD-SMS se roz

hořel vnitrostranický frakční boj,

8

hnutí se začalo štěpit. Parlamentní klub se rozdělil

na dvě části, označované jako HSD-SMS I. a II.

S „ moravskou kartou“ nepřímo hrály různé politické strany. Na Slovensku to byly

SNS a H ZDS, jejichž postoj k moravským iniciativám byl poněkud rozporný. Z širšího hlediska spolupráce nebyla možná, protože postavení Moravy na stejnou úroveň se Slovenskem by znamenalo opuštění myšlenky národní státnosti. Tehdejší tajemník poslaneckého klubu SNS ve Federálním shromáždění Jozef Šedovič o tom později řekl: „P re nás boli [moravisté] nepoužiteľní, lebo moravské iniciatívy trvali na spol-Pre nás boli [moravisté] nepoužiteľní, lebo moravské iniciatívy trvali na spol-] n epoužiteľní, lebo moravské iniciatívy trvali na spol-nepoužiteľní, lebo moravské iniciatívy trvali na spolkovom usporiadaní a patrili k najhorlivejším obhajcom spoločného štátu.“

9

Na d ruhé

straně SNS a HZDS viděly v moravských iniciativách vhodný prostředek, jak osla- SNS a H ZDS viděly v moravských iniciativách vhodný prostředek, jak osla-viděly v mo ravských iniciativách vhodný prostředek, jak oslabit českou politickou reprezentaci. Již při schůzce zástupců moravských politických 1

Úst. zák. č. 14/1990 Sb., úst. zák. SNR č. 6/1990 Sb. 2

Zák. ČNR č. 425/1990 Sb., zák. SNR č. 472/1990 Sb. 3

AP ČR, FS, VI. vol. obd., Zpráva o 5. společné schůzi SL a SN, 18. 7. 1990, s. 27–33. 4

Tamtéž, s. 3 6, 46. 5

Úst. zák. č. 294/1990 Sb. 6

Moravskoslezská orlice, č. 21/1991. 7

Podle A. Ovčačíkové se Jan Kryčer stal předsedou 8. 6. 1991. Můj rozhovor s A. Ovčačíkovou 2. 2. 2001. 8

Český deník, 27. 12. 1991, s. 3. 9

Rozhovor s Jozefem Šedovičem v Nitře 9. 4. 2001.

|

K A P I T O L A PÁTÁ

stran a h nutí jednajících v Brně počátkem února 1991 o přípravě moravsko-slezské ústavy bylo rozhodnuto navázat spojení s vhodnými politickými subjekty v Čechách i n a S lovensku.

1

Poslanci SNS a HSD-SMS, stejně jako HZDS a HSD-SMS občas ve

Federálním shromáždění účelově spolupracovali.

2

4. října 1991 vyjednávala delegace

HZDS vedená místopředsedou Milanem Kňažkem v Brně s předsedou HSD-SMS Janem Kryčerem. HZDS uznalo nedávno vytvořenou Moravsko-slezskou radu za politický subjekt reprezentující Moravu a Slezsko a slíbilo, že bude prosazovat její účast na slovensko-českých jednáních.

3

Na z ákladě setkání Kryčera s Kňažkem se uskutečnilo v Praze neoficiální jednání

o s polečném postupu HZDS a HSD-SMS ve Federálním shromáždění. Vladimír Mečiar se přímo nezúčastnil, ale pověřil vyjednáváním Ivana Laluhu. Za HSD-SMS se zúčastnili poslanci FS Alena Ovčačíková a Vladimír Váňa. Podle Aleny Ovčačíkové se HZDS snažilo získat podporu poslanců HSD-SMS pro svou myšlenku konfederace a n a o plátku nabízelo pomoc při prosazení zvláštního postavení Moravy. Je ovšem sporné, do jaké míry byla ze strany HZDS celá věc míněna vážně. K žádné konkrétní spolupráci nakonec nedošlo.

4

HZDS bylo ostatně v té době v opozici a nevedlo tedy

přímo žádná jednání s vládou České republiky, takže jakákoliv užší spolupráce přicházela v úv ahu až po nových volbách.

Moravská otázka se znovu dostala do FS v souvislosti s již vzpomínaným záko

nem o r eferendu a po marných pokusech poslanců zformulovat příslušnou otázku pro voliče. 13. listopadu 1991 podal poslanecký klub HSD-SMS II. návrh, aby byli voliči v s amostatné otázce dotázáni, zda jsou „pro vícečlenný společný stát tvořený nejméně třemi samosprávnými a rovnoprávnými subjekty při respektování historických hranic jednotlivých zemí před jejich zrušením dne 1. 1. 1949“.

5

Jak se dalo čekat,

jak česká, tak i slovenská většina návrh zamítla. Jak již víme, referendum nakonec vůbec vypsáno nebylo, a tím se i otázka plebiscitního hlasování o postavení Moravy stala bezpředmětnou.

Na č eské politické scéně se občas objevovaly pokusy získat hlasy voličů HSD-SMS

zejména u Občanského hnutí.

6

Obdobné pokusy se objevily u Československé soci

ální demokracie (ČSSD), která se poté, co k ní přešlo několik poslanců z Občanského fóra, stala parlamentní stranou.

7

Ve v ztahu ke slovenské reprezentaci VPN-DS-KDH

pak česká strana činila i opatrné a nesmělé pokusy řešit státoprávní uspořádání na územním a občanském, nikoliv národním principu. Tento pokus, který známe již z r oku 1968, neuspěl. Slovenské federalistické strany žádaly, aby otázka Moravy nebyla zatahována do česko-slovenských jednání, ale aby byla řešena v rámci České republiky, a tento požadavek, rovněž známý již z roku 1968, také prosadily. Nakonec se moravská otázka na česko-slovenská jednání vůbec nedostala. 1

Národná obroda, 12. 2. 1991, s. 1. 2

Reprodukuji na základě rozhovoru s Alenou Ovčačíkovou v Kroměříži 10. 7. 1993. 3

Osobní archiv Aleny Ovčačíkové, kopie faxu s návrhem komuniké z jednání z 4. 10. 1991. 4

Tyto informace mně poskytla Alena Ovčačíková při rozhovoru 2. 2. 2001. Podle jejího tvrzení jednal Jan Kryčer bez souhlasu vedení HSD-SMS. Vedle Ivana Laluhy se jednání zúčastnili ještě asi čtyři poslanci HZDS, avšak jejich jména si již konkrétně nepamatuje. A. Ovčačíková rovněž nebyla schopna uvést přesné datum jednání. 5

Strojopisný návrh, osobní archiv A. Ovčačíkové. 6

Hanácké noviny, 10. 4. 1991. 7

Rychlík, II., dok. 34, s. 516 –518.

O D   K O M P E T E N Č N Í H O Z Á K O N A K   P O L I T I C K É K R I Z I

|

201

Po n eúspěchu HSD-SMS v parlamentu se moravské iniciativy dále dělily. Morav

ské iniciativy vlastně ani dříve nebyly jednotné. Vedle HSD-SMS vznikla postupně Moravská národní strana (MNS), žádající zvláštní postavení Moravy nikoliv na územním, ale na národnostním principu.

1

Předseda MNS Ivan Dřímal navrhoval, aby česká,

moravská (moravskoslezská) a slovenská reprezentace uzavřely státní smlouvu.

2

MNS

našla velmi brzy cestu k SNS a HZDS, které byly ochotny ji omezeně a nepřímo podporovat: přípravný výbor MNS již v létě 1990 veřejně poděkoval „všem slovenským poslancům za citlivý přístup k otázkám Moravy“.

3

MNS se stala parlamentní stranou,

když do ní počátkem února vstoupila poslankyně FS za HSD-SMS Alena Ovčačíková.

4

Význam této strany byl však minimální.

O B Č A N S K É I N I C I A T I V Y Z A A   P R O T I Č E S K O S L O V E N S K U Vývoj česko-slovenských vztahů nelze samozřejmě redukovat jen na politická vyjednávání mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. Jeho neoddělitelnou součástí je rovněž rozbor postojů české a slovenské společnosti, které se projevovaly především prostřednictvím občanských iniciativ. I N I C I A T I V A Z A  Z V R C H O V A N É S L O V E N S K O P ojem „svrchovanost“ (slovensky „zvrchovanosť“) je překladem pojmu „suverenita“, přičemž oba tyto pojmy jsou totožné. Rozumí se jí právo státu svobodně rozhodovat o všech záležitostech, které jsou či mohou být předmětem vnitrostátního práva. Svrchovaný stát získává zároveň právo mezinárodně se zavazovat a vstupovat do závazků s jinými státy, přičemž ručí za splnění převzatých závazků. Skutečná svrchovanost je tedy možná jen u samostatného státu. Může se stát, že formálně nezávislý stát není ve skutečnosti svrchovaný, protože jeho vnitřní či zahraniční politika je ovlivňována jiným, silnějším státem pomocí vnucených smluv: takováto situace existovala například u válečného slovenského státu, jehož svrchovanost byla ve skutečnosti omezena Německem, anebo u komunistického Československa, kde ji omezoval SSSR. Naproti tomu není možné, aby nějaký státní útvar byl součástí složeného státu (federace) a přitom zůstal zcela suverénní. Část své suverenity totiž v takovém případě přechází právě na tento složený stát.

Už vznik československé federace v roce 1968 vycházel z filozoficko-právní kon

strukce o d vou svrchovaných republikách, které dobrovolně delegovaly část svých pravomocí společné česko-slovenské federaci. Suverenita ve federaci byla dělená – náležela částečně republikám a částečně federaci. Republikám ale teoreticky zůstalo právo pravomoci federaci opět odebrat a stát se znovu zcela suverénními státy, tj. z ískat suverenitu úplnou. Jinak řečeno: i po dobu existence federace měly republiky jakousi „latentní“ svrchovanost, kterou mohly přeměnit ve svrchovanost efektivní vystoupením z federace. Už ústavní právníci připravující v roce 1968 federaci takovouto možnost připouštěli, byť se nakonec z politických důvodů do ústavního 1

A. Ovčačíková se později stala tajemnicí Moravsko-slezského informačního centra (MSiC), jehož předsedou byl Josef Pecl z Brna. 2

Osobní archiv Aleny Ovčačíkové, MNS-Téze Ústavy Moravskoslezské republiky, 17. 3. 1991. 3

Slovenský národ, 15. 9. 1990, s. 3. Z textu vyplývá, že přípravný výbor MNS vznikl 7. 8. 1990. 4

Můj rozhovor s Alenou Ovčačíkovou 2. 2. 2001.

|

K A P I T O L A PÁTÁ

zákona č. 143/1968 Sb. výslovně nedostala. Po listopadu 1989 nikdo právo republiky na vystoupení z federace nezpochybňoval. V tomto smyslu byla Slovenská republika nepochybně v letech 1990–1992 svrchovaná. Stoupenci „svrchovanosti Slovenska“ ovšem neměli na mysli tuto „latentní“ suverenitu spočívající v právu republiky vystoupit z f ederace. Pod pojmem „svrchovanost“ rozuměli právo Slovenské republiky řešit si všechny záležitosti samostatně, přičemž ale nějaká forma společného státu s Čechy měla být zachována. Část stoupenců takovéto „svrchovanosti“ se zřejmě domnívala, že takovéto řešení je skutečně možné, pro jinou část šlo jen o jiné vyjádření snahy o slovenskou samostatnost. Mečiar dokonce tvrdil, že „svrchovanost“ a „suverenita“ jsou ve slovenštině dva různé pojmy: první se vztahuje ke slovenskému národu, zatímco druhý ke státu jako subjektu mezinárodního práva. Těžko říci, zda Mečiar tuto účelovou konstrukci jako právník vymyslil sám, anebo zda mu ji někdo poradil.

1

Část

slovenských politiků ji každopádně přijala a začala tvrdit, že svrchovanost Slovenska je něco jiného, než jeho státní suverenita, a už z toho důvodu nemůže být požadavek svrchovanosti v rozporu s existencí společného státu s Čechy (sic!).

Představa, že Slovensko musí mít vlastní kompetence v ekonomice, byla odvozena z t eorií slovenských ekonomů z roku 1968. Jejich myšlenky vedly velmi rychle k představě, že Slovensko musí nejprve získat od federace všechny kompetence a dosáhnout tak svrchovanosti a teprve potom bude možné budovat „zdola“ novou federaci. Prosazení tohoto postupu si vytkla za cíl nově založená iniciativa „Za svrchované Slovensko“.

15. září 1990 byla v týdeníku SNS Slovenský národ publikována výzva s názvem Zvrchovanosť vlastnému národu odmítající dohody z Trenčianských Teplic a požadující převzetí všech kompetencí republikami. Teprve potom mělo být zahájeno jednání mezi nimi o postoupení společných kompetencí. Prohlášení, podepsané Spolkem slovenské inteligence (SSI) „Korene“ obsahuje tak vlastně substrát pozdějších požadavků iniciativy „Za zvrchované Slovensko“. Ta vznikla o něco později. Podle vzpomínkové publikace Šesťdesiatjeden krokov k slovenskej identite – Zvrchované Slovensko, vydané v Bratislavě roku 1996, se přípravný výbor iniciativy „Za svrchované Slovensko“ poprvé sešel 23. října 1990

2

v b ratislavské kavárně „Krym“.

Tvořili jej docent ústavního práva JUDr. Jaroslav Chovanec, spisovatel Milan Ferko (původním povoláním rovněž právník), ekonom Ing. Marián Tkáč a profesor správního práva JUDr. Michal Gašpar. Text prohlášení již dříve vypracoval Marián Tkáč, za komunismu ředitel odboru státního rozpočtu na slovenském ministerstvu financí a o d 1 9. l edna 1990 náměstek ministra financí SR. Text byl na schůzce dopracován a p odepsalo jej asi třicet osob z různých oblastí veřejného života. 27. října byl text publikován nejprve v deníku Smena a p ak v Literárním týždenníku.

3

Postupně se k výzvě

připojovali další občané, jejichž jména zveřejňoval Literárny týždenník. 1

Kanadský politolog slovenského původu Stanislav Jozef Kirschbaum uvádí, že rozdílné chápání pojmů „zvr

chovanosť“ a „suverenita“, které jsou podle všech slovníků slovenského jazyka synonymy, se objevilo právě teprve v s ouvislosti se státoprávními debatami na Slovensku v letech 1990–1992. Neuvádí ale, kdo s takto politicky účelovým rozdělením obou pojmů přišel jako první. Viz: Kirschbaum, S. J.: A H istory of Slovakia. The Struggle for Survival. 2. ed., Palgrave, Macmilan, New York 2005, s. 263. 2

Toto datum je uvedeno rovněž v dataci dokumentu ve sbírce Dokumenty slovenskej národnej identity

a š tátnosti (DSNIŠ), II., Bratislava 1998, dok. 308, s. 564 a v edici Novembrová revolúcia a česko-slovenský rozchod, dok. 29, s. 125. 3

Zvrchované Slovensko. Zborník dokumentov. Bratislava 1996, s. 8 –9.


O D   K O M P E T E N Č N Í H O Z Á K O N A K   P O L I T I C K É K R I Z I

|

203

Manifest stoupenců svrchovanosti, nazvaný „61 krokov k s lovenskej identite“

1

,

sice nikde nehovořil o samostatném Slovensku, nicméně splnění jeho požadavků jeho

existenci nutně předpokládalo. Protože česká politika jasně a opakovaně dávala na

vědomí, že osamostatnění Slovenska nehodlá bránit, bude-li takový požadavek zře

telně vysloven, je jasné, že vypuštění požadavku samostatného Slovenska bylo taktic

kým krokem. Požadavky měly oslovit tu část slovenského obyvatelstva, která žádala

sice „společný stát“, ale na „jiných“, „neunitárních“ základech. Požadavky zdánlivě

dávaly návod, jakým způsobem tohoto nového „společného státu“ dosáhnout. Hned

první bod požadoval „vyhlásiť zvrchovanosť zákonov Slovenskej národnej rady nad

zákonmi Federálneho zhromaždenia“, což jinými slovy znamenalo likvidaci federace,

protože její orgány by již neměly o čem rozhodovat. Další (2.) bod požadoval přijetí

ústavy Slovenské republiky jako demokratického a sociálně spravedlivého státu slo

venského národa, tedy mělo jít o ústavu zcela samostatného státu. Následující body

požadovaly zřízení samostatných slovenských zastupitelstev v důležitých hlavních

1

Slovenský národ, 17. 11 1 990 (č. 27), s. 6 –7, Nový Slovák, č. 12/1990, s. 6.

Titulní stránka novin Nový Slovák z r oku 1990 s karikaturou čelného představitele slovenského

disentu Františka Mikloška. Nový Slovák i typografickou úpravou navazoval na někdejší deník

Slovák vydávaný před válkou a za války Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou.


204

|

K A P I T O L A PÁTÁ

městech světa (11), vznik samostatného emisního centra (16) a republikový orgán pro oblast celnictví (17), budování armády na teritoriálním principu (50) a vydávání vlastních (slovenských) poštovních známek s označením Slovenská republika (60). Některé body se týkaly samostatného členství Slovenska v mezinárodních organizacích (např. v M ezinárodním olympijském výboru – bod 45), další požadovaly propagaci slovenských a v elkomoravských osobností.

1

Je celkem pochopitelné, že česká veřejnost manifest odmítla. Průměrného českého

občana mohl podobný program nanejvýš utvrdit v přesvědčení, že jakákoliv jednání se slovenskými politiky jsou zbytečná a že jediným řešením je rozdělení státu. Signatáři přitom zdůrazňovali, že iniciativa není namířena proti Čechům. V prosinci 1990, při příležitosti Dne lidských práv, vydala iniciativa zvláštní prohlášení, ve kterém se říká doslova: „Obraciame sa na priateľský národ český a žiadame ho o pochopenie našich túžob, ktoré nie sú namierené proti nikomu a tobôž nemu.“

2

Jak se však dalo

očekávat, žádná pozitivní reakce z české strany nepřišla.

Důležitější bylo, že ani na Slovensku nebyla reakce jednoznačně pozitivní. Při

podrobném prostudování všech bodů je zřejmé, že obsah manifestu byl nepřijatelný nejen pro slovenské federalisty a národnostní menšiny, o kterých se vůbec nezmiňoval, ale musel nutně vzbuzovat obavy i u evangelické menšiny: Oddíl G, týkající se církve, totiž požadoval vyhlásit za národní světce vedle Hlinky, Vojtaššáka a Gojdiče také „košické mučedníky“ tj. Marka Križina, Istvána Pongráce a Melchiora Grodzieckého, tři katolické kněze (z nichž ani jeden nebyl Slovák) umučené protestanty 7. září 1619 během povstání Gábora Bethlena v Košicích a prohlášených papežem Piem X. roku 1905 za blahoslavené.

3

Proti iniciativě „Za zvrchované Slovensko“ vystoupila liberální část VPN s mani

festem „Iniciatíva na obranu demokracie“.

4

Většina slovenských intelektuálů spojená

před rokem 1989 nějakým způsobem s disidentským hnutím či opozicí „Zvrchované Slovensko“ odmítla. Federalisté poukazovali na to, že „svrchovaní“ se rekrutují z n ěkdejší komunistické nomenklatury, což byla ovšem pravda jen částečně. Velmi ostře proti deklaraci vystoupili rektor Komenského univerzity a signatář Charty 77 profesor M. Kusý a Boris Grexa, předseda Studentského parlamentu Slovenska.

5

Ohlas

iniciativy „Zvrchované Slovensko“ zřejmě iniciátory zklamal, protože se ukázalo, že federalismus je na Slovensku silnější, než se na první pohled zdálo. Přes odmítnutí iniciativy „Zvrchované Slovensko“ nicméně celá akce měla svůj politický dopad na další jednání o p odobě slovensko-českých vztahů i na vnitropolitický život na Slovensku. Jednání byla doprovázena hlubokým rozkolem ve slovenské společnosti a pokračujícím znechucením na české straně.

Na p očátku roku 1991 se k iniciativě „61 krokov k slovenskej identite – Zvrchované

Slovensko“ připojily další organizace: Spoločnosť slovenskej inteligencie Korene, Slovenské národnodemokratické hnutie, Štúrova spoločnosť a hnutí Syntéza 90. 14. února 1991 Milan Ferko připravil návrh deklarace o státní suverenitě Slovenské 1

Tamtéž, s. 1 1–13. 2

Nový Slovák, č. 16/1990, s. 1. 3

K s vatořečení košických mučedníků skutečně došlo za návštěvy papeže Jana Pavla II. na Slovensku roku 1995. Slovenští evangelíci proti kanonizaci ostře protestovali a označili ji za provokaci. 4

Verejnosť, 16. 11. 1990, s. 3. 5

Slobodný piatok, 7. 12. 1990. Cit podle Zvrchované Slovensko, Dokumenty, s. 46 – 47.

O D   K O M P E T E N Č N Í H O Z Á K O N A K   P O L I T I C K É K R I Z I

|

205

republiky. Základní body deklarace byly nejspíše vypracovány ještě předtím, protože s n imi Ferko již dříve vystoupil na veřejné besedě v Prešově, kde je však její účastníci odmítli.

1

Výbor Matice slovenské podle vzpomínek účastníků iniciativu podpořil až

26. února

2

, ačkoliv na původním textu je připojen podpis předsedy MS Jozefa Mar

kuše hned za datem 14. února.

3

S p latformou svým způsobem sympatizovala národně

orientovaná část Strany zelených, jejíž sjezd se sešel v Piešťanech 23.–24. února.

4

Celý

text deklarace byl publikován nejprve 1. března 1991 v Literárním týždenníku a p ak v d alších dnech i v denním tisku.

5

11. března 1991 uspořádala Matica slovenská na

náměstí SNP v Bratislavě na podporu svrchovanosti velkou demonstraci, na které její předseda Jozef Markuš prohlásil, že už „dosť bolo tútorstva“, na což dav odpověděl skandováním starého předválečného ľudáckého hesla „dosť bolo Prahy“.

6

Ovšem ani

deklarace neříkala nic o samostatném Slovensku. Naopak: chtěla úmyslně vytvořit zdání, že její přijetí není v rozporu s existencí Československa. Návrh deklarace prohlašoval Slovenskou republiku za suverénní stát (čl. 1) a právo jednat jejím jménem přiznával výlučně Slovenské národní radě (čl. 2). Na území Slovenské republiky měly platit výhradně zákony schválené SNR (čl. 6). Slovenská republika si vytvářela vlastní ozbrojené síly, jiné ozbrojené síly se mohly zdržovat na jejím území jen se souhlasem Slovenské národní rady (čl. 8). Konečně Slovenská republika měla sama svobodně a d obrovolně rozhodnout o svém vstupu do svazku s jinými státy a vystoupení z něho (čl. 10). Zřejmě jako jakýsi „důkaz“ o tom, že deklarace není namířena proti společnému státu, obsahoval text ještě dodatek následujícího znění: „Slovenská republika po vyhlásení svojej zvrchovanosti navrhuje Českej republike uzavrieť štátnu zmluvu o s polupráci v duchu zásad, na ktorých sa obe republiky dohodnú.“

7

K i niciativě „Za zvrchované Slovensko“ se vyjádřil i Václav Havel. Stalo se tak ve

veřejném projevu během jeho návštěvy Bratislavy 14. března 1991. Prezident řekl, že v ž ádném případě nebrání a nehodlá bránit vzniku slovenského státu, bude-li si to většina obyvatel Slovenska přát. Za tím účelem také předložil Federálnímu shromáždění návrh ústavního zákona o referendu, který se právě projednává ve výborech. Zároveň ale Havel varoval před přijetím deklarace svrchovanosti, protože by zahájila cestu ke zhroucení ústavního pořádku a k chaosu.

8

Projev neměl větší odezvu, protože byl

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist